ZORA

časopis pro zrakově postižené

Ročník 108, číslo 2, LEDEN 2024

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

OBSAH

ÚVODEM

UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Novoroční psí Stromovka

LIDÉ KOLEM NÁS
Mám pocit, že žiji v pohádce - Dagmar Sýkorová

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Přivřené dveře IV.

NAPSALI JSTE NÁM
Cesta do slepecké duše
Pavlínin dvůr – muzeum vlídné ke zrakově postiženým

TÉMA
Opět o bílé holi, tentokrát literárně

SPORT
Showdownisté uctili památku Lukasze Byczkowskeho
V Praze se uskutečnil mezinárodní Mikulášský turnaj v kuželkách

INZERCE

#
ÚVODEM

Milí čtenáři, 4. ledna jsme oslavili Světový den Braillova písma. Při této příležitosti stojí za to připomenout soutěž ve čtení a psaní, která se pod záštitou redakce Zora koná každý druhý rok, a bude tedy opět vyhlášena i letos.
Některé odbočky, např. ta kyjovská, trénovaly už na podzim loňského roku pořádáním vlastní regionální soutěže. Jinde procvičují Braillovo písmo pravidelně, a i když vlastní soutěže nepořádají, věnují se této aktivitě s velkým nasazením. Jako nevidomá od malička chovám velký obdiv ke všem, kdo se Braillovo písmo učí v dospělosti. Není třeba být rekordmanem v rychločtení, důležité je nevzdat se kontaktu s psaným textem.
My, kteří jsme bodové písmo natrénovali už na základní škole a máme za sebou i nějakou tu tištěnou knihu, nezapomínejme, že technika je výborný pomocník, ale gramotnými jsme pouze tehdy, když jsme schopni skutečně číst a psát. A tak mezi audioknihy a syntézou čtené texty občas propašujme i nějaký ten tištěný dokument, aby naše prsty nezapomněly, jak je příjemné vstřebávat text přímo z papíru. Jako výborná rozcvička vám mohou sloužit i naše hmatové přílohy, které odběratelé bodové Zory dostávají s časopisem a ostatní si je mohou objednat u nás v redakci.
Soutěž bude opět probíhat formou nominačních regionálních kol, z nichž pak ti nejúspěšnější postoupí do celostátního finále. K lepším výsledkům určitě pomůže pravidelný trénink, který je nakonec mnohem důležitější, než zlatá medaile. Ta potěší, ale je jen pro jednoho v každé kategorii. Krásný „sportovní“ a společenský zážitek je ale dostupný všem zúčastněným. Na vaši účast se už nyní těší pracovníci redakce Zora.

#
UDÁLOSTI: Kalendárium

Co nám přinese přestupný rok 2024? Vedle 252 pracovních dnů také 13 svátků, z nichž deset připadá na dny mimo víkend. Důvod k oslavám budou mít zřejmě v Opavě. Letos totiž uplyne 800 let od doby, kdy Přemysl Otakar I. vydal dekret potvrzující Opavě městská privilegia. Oslavit můžeme i jedno výročí tisícileté. V roce 1024 se totiž v Číně objevily první papírové bankovky. A zkrátka nepřijdou ani sportovní fanoušci. Ve dnech 28. srpna až 8. září budou v Paříži probíhat 17. letní paralympijské hry.

Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala, kde máme hned dvě stoletá výročí. 7. 1. 1924 se narodil Miloslav Filipec. Byl zcela zdráv, ovšem v roce 1941 utrpěl při chemickém pokusu na průmyslové škole těžké zranění a ztratil zrak. Od roku 1945 se v Klarově ústavu učil kartáčníkem, ale více ho to táhlo k hudbě. Později proto přešel do ústavu Deylova, kde se věnoval sólovému zpěvu a hře na klavír. Počátkem šedesátých let přijal dobrovolnou funkci ve Svazu invalidů (SI), při zaměstnání vystudoval střední školu grafickou a v roce 1960 se stal ředitelem Pražské knihovny a tiskárny pro nevidomé. Od roku 1974 působil Miloslav Filipec také ve funkci tajemníka SI v oddělení pro nevidomé. Byl přitom zastáncem společné organizace všech invalidů.

18. 1. 1924 se narodila Libuše Dvořáková, učitelka hudby v ústavu pro nevidomé, později v Základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně. Státní zkoušku z hudby složila na brněnské konzervatoři hned dvakrát. Poprvé byly jejím hlavním nástrojem housle. Hned poté nastoupila do ústavu pro nevidomé, kde houslím také vyučovala. Jenže zjistila, že to není vhodný nástroj pro nevidomé. Druhou státní zkoušku z hudby tedy složila z klavíru. Připravila mnoho studentů ke zkouškám na Pražskou konzervatoř pro zrakově postižené, podílela se na přípravě učebních osnov hry na klavír a věnovala se i přípravě a režii divadelních her, které hráli žáci školy. To vše až do roku 1982.

Před 22 lety, 28. 1. 2002, zemřel Vlastimil Císař. Původně byl hutním inženýrem a vědcem v Hutnickém ústavu akademie věd. Od mládí však trpěl progresivní retinopatií, kvůli níž musel v roce 1980 své povolání opustit. Vstoupil do pražské Základní organizace Svazu invalidů, kde v něm rozpoznali pracovitého a důvěryhodného člověka, který navíc disponuje vůdčími schopnostmi. V 90. letech se stal předsedou nástupnické organizace Svazu invalidů, Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR (SNS). Spolu s ní vznikla také Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS). Dvě organizace spolu nejprve soupeřily, později ale usilovaly o vytvoření nové, která lidem s postižením zraku poslouží efektivněji. Vlastimil Císař byl jedním z iniciátorů jejich sjednocení a o správnosti tohoto kroku přesvědčil i členy SNS. V nově vzniklé SONS byl třikrát zvolen do funkce viceprezidenta.

Sledujete rádi předpověď počasí? Od roku 1784, tedy už 240 let, probíhají každodenní systematická meteorologická měření v pražském Klementinu. Tak například na Tři krále (6. 1.)byla nejvyšší teplota plus 14,2 stupně Celsia naměřena v roce 1999, nejnižší minus 25,4 stupně v roce 1784, a průměrná teplota tohoto dne je minus 0,7 stupně. Jak je to na svatého Fabiána a Šebestiána (20. 1.), kdy podle pranostiky „začíná ta pravá zima“? Průměrná teplota tohoto dne je minus 0,9 stupně, nejvyšší plus 14,2 stupně byla naměřena v roce 2007, a nejnižší minus 20 stupňů v roce 1850.
Mimochodem, když se v roce 236 konala volba papeže, svatý Fabián k ní podle legendy přišel jako prostý křesťan, bez ambic na zvolení. Jenže v průběhu volby usedla na jeho hlavu holubice. Už tenkrát se pořizovaly zápisy ze schůzí a jednání, a tak i tuto skutečnost zdokumentoval pán jménem Eusebio z Caesareje. Volební komise poté uznala holubici na hlavě jako boží znamení a Fabiána zvolila papežem. Ukázalo se, že to nebyla špatná volba, svatý Fabián se totiž zařadil mezi nejvýznamnější papeže v raných dějinách církve.
Tak jako lidé, přicházejí a odcházejí i státy. Proč vzniklo 28. 10. 1918 Československo? Protože se Češi a Slováci mohli vzájemně potřebovat. Češi mohli lépe vzdorovat tlaku Němců, Slováci se mohli vzepřít Maďarům a dotvořit se jako svébytný národ. A proč se Československo 1. 1. 1993 rozpadlo? Navzdory všem průzkumům veřejného mínění, které tvrdily, že většina občanů v obou republikách byla proti? Tady je jedna z možných odpovědí. Federace vytvořila dva druhy národů. Čechy, kteří měli vlastní stát a úplnou státnost manifestovanou navenek, a Slováky, kteří se museli spokojit s neúplnou státností v podobě součásti federace. Na mezinárodní scéně ovšem tolik vidět nebyli. Čechům tedy ztotožňování pojmů český a československý nevadilo. Většina Slováků ovšem chtěla Československo, v němž by byli více vidět. Chtěli, aby svět věděl, že Dubček byl slovenský politik, a že Tatry jsou slovenské hory. Aby Československo žilo dále, museli bychom se vzájemně více přijmout. A to se nestalo. A tak ho už v roce 1992 k životu nutně nepotřebovali ani Češi, ani Slováci. Splnilo svou úlohu a odešlo do historie.
Tři roky a několik dnů poté, 17. 1. 1996, podala Česká vláda v čele s Václavem Klausem oficiální žádost o přijetí do Evropské unie. Na přijetí jsme museli počkat 8 let, 3 měsíce a 14 dnů. Smlouva o přistoupení vstoupila v platnost 1. 5. 2004. A vraťme se o více než půlstoletí zpět. 23. 1. 1941 vydala Protektorátní vláda nařízení o tzv. nucených pracích. V Německu bylo pracovně nasazeno 424 000 osob z tehdejšího Protektorátu.

Na závěr pár slov o pivu. Řecký lékař Hippokrates ho užíval jako lék proti nespavosti a horečce. Filosof Aristoteles zkoumal jeho účinky sám na sobě. Co zjistil? „Pokud někdo pije mnoho piva, kácí se směrem dozadu, pokud mnoho vína, kácí se na všechny strany.“ Galové pivo jako první v Evropě čepovali ze sudů. Římští legionáři ho pili z pohárů z tykve. Jeden najdete v muzeu Carnavalet v Paříži a zdobí ho nápis: „Naplň mne znovu, spanilá hostitelko, pivem“. Rané křesťanství mělo na výrobu piva neblahý vliv. Bible ho totiž nedoporučila. Změna přišla v roce 816, po církevním koncilu v Aix la Chapelle. Ten doporučil klášterům věnovat se pivovarnictví a rybníkářství. Pivo a rybu pak doporučil jako nápoj a pokrm vhodný k půstu. Je však 3. ledna 1916 a milovníci piva v Království českém zoufají. Schůze Ochranného svazu pivovarů totiž zastavila výrobu v polovině českých pivovarů. Proč? Zuří válka a je katastrofální nedostatek sladu.

Antonín Vraný

#
Přehledně

Do roku 2024 si popřejme hodně zdraví a štěstí. Ale nejen to! Třetí přání vyplyne z části projevu prezidenta SONS ČR Luboše Zajíce. Přednesl ho v kavárně Radio café na předvánočním „Radio-aktivním koncertu“, jenž pořádal Aktiv klub SONS: „…Vnímám, že celostátní kluby jsou jednou z možných cest, kterými se naše organizace chce ubírat. Základními kameny SONS ČR jsou oblastní odbočky v jednotlivých městech. Bohužel, v nich trochu zápasíme s tím, že jejich členové jsou poněkud staršího věku, a ne vždy se nám daří, aby se do jejich činnosti zapojovali lidé mladší. Jenže bez nich by naše organizace totiž mohla časem jaksi začít zanikat. Vnímáme však, že mladší lidé se k nám dostávají právě díky činnosti klubů. Proto velmi fandím Aktiv klubu, dalším našim celostátním klubům a jsem rád, že spoustu aktivních lidí potkávám i zde.“ Třetím novoročním přáním je proto více aktivních a mladých lidí v naší organizaci.

A nyní k našim oblastním odbočkám, dnes z Opavy do Prahy, podobně jako rychlík z písně Ivana Mládka. Které země poskytují svým občanům nejrychlejší a nejefektivnější zdravotní péči? Zlaté je Japonsko, stříbrný Island a bronzové Norsko. Následuje Švýcarsko, San Marino, Singapur, Andorra a Finsko. Na velmi vysoké úrovni je ovšem i český systém zdravotnictví, který se umístil na 20. místě tohoto žebříčku. Více se dozvíte na udalostiextra.cz.

Když prakticky nevidomá Marie Zemanová začala ztrácet sluch, požádala v prosinci 2022 o zvýšení příspěvku na péči z druhého stupně závislosti na třetí. Úřad práce rozhodl vloni v květnu! Třetí stupeň nedostane, a druhý, který jí byl přiznán před pěti lety, se jí sníží na první, a to dokonce zpětně. To jí ale stačí zhruba jen na 5 hodin osobní asistence měsíčně. Její odvolání přezkoumávají dnes úředníci ministerstva práce a sociálních věcí. Jenže ani oni nedodrželi lhůtu pro vydání posudku, jež činí šedesát dnů. Navíc ji prodloužili o dalších 60 dnů, místo obvyklých 30! Více čtěte na denik.cz.

Ve dnech 3. až 6. prosince 2023 vyrazili členové OO Vsetín na pobyt do Prahy. Ubytovali se v hotelu Golden City na Žižkově a stihli navštívit divadelní představení, koncert ve Španělském sále Pražského hradu, Klášter sv. Anežky České s hmatovými prohlídkami a Národní technické muzeum. Tady je zaujala hlavně expozice věnovaná historii cukrovarnictví a výrobě čokolády u nás. Jejím centrem je model cukrovaru v měřítku 1:10, který muzeum získalo v roce 1910 a který se stal jeho prvním sbírkovým předmětem. Ze Žižkova do Karlína a do holešovické tržnice je komentovanou prohlídkou provedla Markéta Kučerová.
Lubomír Stromšík z OO Vsetín rovněž informuje, že 17 členů OO Vsetín, Nový Jičín, Ostrava a Karviná se poslední pátek v roce 2023 vydalo z Veřovic na Velký Javorník. Přitom zdolali asi sedmikilometrovou trasu s převýšením téměř 600 metrů. Nejmladší turistce bylo 8 a nejstarší 80 let. Rozvodněné potoky po obou stranách cesty přehlušovaly dokonce i vítr. Ten, ač byl na vrcholu skutečně velmi silný, přesto nezabránil účastníkům vylézt na rozhlednu a kouknout do krajiny na chvilku ozářené sluncem. Na severu Lašsko, na jihu Valašsko. Oddech a občerstvení si dopřáli nejprve na odpočívadle "Kantorka" a poté i v hospůdce na vrcholu Javorníku.

Členové OO Olomouc se zúčastnili akce „Punčování 2023“ ve stánku Dobrého místa pro život. Za mrazivého, ale krásného dne, který si všichni užili, a co víc, získali úctyhodných 60 051 Kč na služby pro své klienty s postižením zraku. Za podporu děkují firmě OLTIS Group, spolku Dobré místo pro život, dobrovolníkům i návštěvníkům akce.

Členové OO Česká Třebová podnikli novoroční výstup na Kozlovský kopec. Sešli se u rybníčku v Javorce, kde si popřáli vše dobré do nového roku a zvolili, že jejich cílem bude restaurace „U Sitařů“. Výstup byl poklidný, místy sice dost větrný, ale v příjemné společnosti to byla skvělá vycházka. Navíc, po dnech strávených u stolů plných vánočních a silvestrovských dobrot šlo rovněž o skvělou příležitost se znovu sejít a pořádně se rozhýbat.

A dorazili jsme do Prahy. Zajímavou hru „skládání slov“, kterou mohou hrát i nevidomí, představila Lenka Skrčená: „Hra posiluje paměť, postřeh i jemnou motoriku. Je složena z kostek, na každé je reliéfním písmem napsána slabika. V současnosti nabízím hry na dvě slabiky a složitější, na tři slabiky. Jedna dvouslabičná hra je na téma kuchyně, a je tu 50 slabik, ze kterých složíte 25 slov. Jsou tu například slabiky „spo“ a „rák“, „vá“ a „ha“ atd. Témata dalších dvouslabičných her jsou ovoce a zelenina, zahradnictví, móda, šití, dílna a rostliny. Trojslabičné hry jsou na téma teplé jídlo, cukrárna, květiny a rovněž ovoce a zelenina. U nich skládáte 16 slov ze 48 slabik. Cílem hry je složit všechna slova správně. Pokud je hráčů více, mohou si zahrát o to, kdo složí všechna slova dříve. Další možností je kostky rozdat a na slabiky vymýšlet slova, věty či jednoduché rýmy. U dvouslabičných her je možné zahrát si i pexeso, černého Petra apod. Hru jsem testovala i s nevidomou Evou Odehnalovou. Reliéfní písmo jí vyhovuje, hra ji nadchla a využívá ji i jako trenérka paměti. Slabiky se v případě potřeby dají na kostky tisknout i v Braillově písmu. Mám ale představu, že na jedné straně kostky bude Braill, na druhé reliéfní písmo, a to je potřeba ještě správně naprogramovat a vytisknout na 3D tiskárně.“ Více čtěte na skladanizeslabik.8u.cz.

Antonín Vraný

#
Novoroční psí Stromovka

Svou první akci v roce 2024 zahájil Klub držitelů vodicích psů hned po novoročním obědě.
U pražského Výstaviště v Holešovicích se sešlo 26 lidí a s nimi 6 vodicích psů ze tří různých výcvikových škol, 2 psi asistenční, 4 blonďatá štěňata v předvýchově – budoucí studenti SVVP a ještě další 3 psí kamarádi, z toho 2 „útuláčci“.
Spíš jarní počasí přálo pohodové procházce Stromovkou i pořádnému psímu řádění na louce. Sešli se tu staří známí, navázala se i nová přátelství, předvychovatelé měli možnost poznat, jak asi budou jednou jejich odchovanci svým nevidomým pánům pomáhat.

Stanislava Krajíčková, KDVP

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Mám pocit, že žiji v pohádce

Pracuje jako výkonná ředitelka správní rady Nadace prof. Vejdovského (dále nadace). Kromě toho píše pohádky, básně, povídky a také vystupuje. Je totiž i zpěvačkou, recitátorkou a moderátorkou. A ještě do jednoho oboru lidské činnosti se prý zamilovala. O rozhovor jsme požádali Mgr. Dagmar Sýkorovou, CPC.
(CPC – certified professional coach – pozn. red.)
Pocházím z Havířova, kde jsem žila do pěti let. Speciální základní školu jsem navštěvovala v Litovli, kam jsme se i přestěhovali. Přímo pod hrad Bouzov. Okolo hluboké lesy, a já si připadala jako v pohádce. Však se tu také ty známé natáčely, „O princezně Jasněnce a létajícím ševci“ nebo pokračování „Arabely“. Hrad, od věže po hladomornu, i podhradí díky přátelům, kteří zde byli průvodci, dobře znám. Dnes ale bydlím ve východních Čechách, v Rudolticích u Lanškrouna. Z Prahy sem jede přímý vlak, což byla má podmínka pro vlastní bydlení.
Má zraková vada? Degenerace sítnice, astigmatismus, nystagmus, výpadky v zorném poli (skotomy) a komplikovaný šedý zákal. Od narození jsem i krátkozraká. Jako dítě jsem nosila brýle s 20 dioptriemi. S věkem se to zlepšilo, ale dnes, prý i kvůli šedému zákalu, to jde znovu nahoru. Lidi poznávám hlavně podle chůze či držení těla, ale za tmy téměř nevidím. Co způsobují skotomy? Předmět, třeba lžičku, vidím, a pak pootočím hlavou a ona zmizí. S věkem mi „mizí“ stále větší předměty. Jako dítě jsem měla občas pocit, že „blázním“, nebo že mi lžičku naschvál odnáší šotek a pak ji, opět schválně, vrátí. Šedý zákal na pravém oku mi lékaři už operovali. Levé oko je horší. Tím, jak je oční bulbus nepřirozeně protažen předozadním směrem, sítnice se na očním pozadí více rozprostírá a při operaci by se mohla snadněji odchlípnout. Proto se do ní lékaři zatím nepouštějí. Sama doufám, že nebude nutná, a pokud ano, že dopadne dobře. V dětství jsem chtěla být automobilovou závodnicí, a když mi řekli, že to nelze, obrečela jsem to. Ale pokud SONS či TyfloServis uspořádá na brněnském Masarykově okruhu zkušební jízdy, ráda se jich zúčastním. Řídit mě kamarádi naučili na prázdném parkovišti.
Jsem pacientkou oční kliniky FN Olomouc, kde řadu let působil i prof. Václav Vejdovský. Dlouholetý bývalý přednosta Prof. MUDr. Jiří Řehák, CSc., FEBO je čestným členem a jeho kolegyně MUDr. Klára Marešová, PhD., FEBO členkou správní rady Nadace prof. Vejdovského. Kromě toho je též předsedkyní České oftalmologické společnosti. (FEBO je prestižní titul "Fellow of European Board of Ophthalmology" – pozn. red.). S nadací spolupracuji i já. Maminka je už 30 let její předsedkyní a začala se o ni zajímat právě kvůli mému zraku. Já jsem v ní začala pomáhat od 10 let, sestra už od 8 let. Zajišťovaly jsme potřebný servis, jednu věc podaly, druhou uklidily atd. Od 20 let jsem už i spoluorganizovala zasedání rady a pořádala vlastní benefiční akce. Tehdy jsem pracovala v kosmetické firmě a členství v radě jsme navrhli i jejímu majiteli. Tak v ní zasedl i člověk z komerčního sektoru. A když z funkce po čase odstoupil, navrhl jako náhradu za sebe mě. Že prý jsem pro nadaci velkým přínosem. To bylo překvapení pro všechny, ale asi nejvíce pro mě. Rada s tím kupodivu souhlasila. Byla jsem 12 let její členkou a vloni mě zvolili výkonnou ředitelkou. Starám se o projekty, partnery a další věci týkající se provozu nadace. Předsedkyně se stará o její hospodaření, má přístup k účtu a podpisové právo. Spravujeme jmění okolo 32 milionů Kč. Od jiných nadací se odlišujeme tím, že neposkytujeme služby. Naším úkolem je zhodnocovat vlastní finance, nové získávat a obdarovávat potřebné. Vždy pečlivě vybíráme, komu přispějeme, přičemž se snažíme zachytit ty nejtěžší případy.
Mou prací je tak i starat se o sbírky. Těch pořádáme každý rok několik, s celostátní působností. Spolu s Modrými anděly a mezinárodním motorkářským klubem „Punishers LE MC Czech Republic“, jehož členové pracují ve složkách integrovaného záchranného systému, jsme konali třeba sbírku pro Marušku z Ostravy. Trpí krátkozrakostí, světloplachostí, barvoslepostí a dalšími potížemi a potřebuje kompenzační pomůcky. Stát je sice hradí z 90 %, ale i tak jsou pro někoho doplatky vysoké. Benefičních akcí, které jsme pro Marušku pořádali v Náměšti na Hané, Olomouci a Plzni, se zúčastnila i její rodina. Získali jsme pro ni okolo 400 tisíc Kč. Pro další tříletou holčičku Medu jsme získali 100 tisíc Kč. Od narození trpí šedým zákalem, k němuž se přidružil i glaukom. Jsou jí pouhé tři roky, byla už několikrát operována, a to i v Londýně. Uhradili jsme jí speciální brýle a rehabilitaci. Dále jsme přispěli například 256 000 Kč studentům Konzervatoře Jana Deyla na elektronické pomůcky, se kterými se budou setkávat jako učitelé hudby, a na brýle ORCAM. Já sama, jako pracovník nadace, ale o nic žádat nemohu. To by bylo v rozporu s jejími pravidly i legislativou.
Jaké pomůcky jsem sama používala? Ve škole jsem seděla v první lavici, ale na tabuli stejně dobře neviděla. Text jsem si dávala téměř k nosu, ale přečetla ho, a tak mi žádné pomůcky nedoporučili. Brala bych alespoň stolní kamerovou lupu, ale musela jsem se spolehnout na paměť a chabý zrak. Tím jsem si kazila i držení těla a postavení páteře. Díky téhle zkušenosti mohu ale dnes v nadaci pomoci jiným dětem s výběrem pomůcek. Jejich rodiče mi někdy říkají, že tenhle monitor stačí. A já na to, ať dítě posadí k dalšímu, zkusí hlasový výstup, jiné schéma barev, a oni ať se dívají, zda se dítě usmívá či se mračí, jak sedí, jak daleko má oči od monitoru, jak předklání hlavu atd. Ať ho prostě vnímají, protože ono si ve svém věku nemusí umět říci, co potřebuje. A také ať přijmou skutečnost, že oni vidí dobře, ale nemusí pochopit, jak vidí dítě.
Dnes mám iMac s velkým monitorem, na cesty iPad s klávesnicí a iPhone. Fascinuje mě, jak vše mluví, vy jen vyfotíte třeba jídelní lístek v restauraci a iPhone ho ihned přečte. Pracuji kombinací zraku a sluchu, ale naučit se poslouchat hlasový výstup pro mě nebylo, alespoň zpočátku, samozřejmostí. Byla jsem zvyklá používat zrak, ale sledování monitoru mé oči unavuje. Na druhou stranu, sluchová paměť mi nefunguje tak dobře jako ta zraková. Vždy si však říkám, co bych ještě chtěla, vždyť přece ještě vidím a ve známém osvětleném prostoru se i docela slušně pohybuji.
Nejen v oblasti informací je dnes nutná také angličtina. Studuji ji u Petry Dvorské v olomoucké sociální firmě Ergoness.
Kromě práce v nadaci mám další tři velké lásky, psaní, hudbu a psychologii. Psát jsem začala pohádky. K tomuto tvůrčímu procesu plnému krásných představ mě inspiroval hrad Bouzov. Už jako dítě jsem napsala pohádku „Kouzelná země“. Byla o putování tří kamarádů, jak zachránili královnu. Přitom navštívili různé světy, podobně jako Alenka v říši divů. Další připravovanou pohádkou je „Mravenčí válka“. Tu bych letos ráda vydala knižně. V 15 letech jsem napsala první povídku „Zrcadlo“, zamyšlení nad tím, jak lidé prahnou po majetku a jak přitom zacházejí sami se sebou, s ostatními i s planetou. A o tom, že život je o něčem jiném. Češtinářka Marie Procházková ji poslala do celostátní literární soutěže a povídka se umístila na druhém místě. Zajímavou povídku jsem dokončila před dvěma lety, také do soutěže. Vyhlásil ji obchod Knihy Dobrovský a námětem byl „poslední den na Zemi“. Mezi 2000 dalších se dostala mezi 200 nejlepších. Připadají vám ta témata chmurná? Věnovala jsem se i optimističtějším. I duší jsem spíše optimista. Zatím jsem se ale svá díla, včetně básní, neodvážila vydat. Chystám se to napravit. Chci si splnit svůj sen a snad si už také více věřím. Uvažuji i o tom pořádat autorská čtení. Některá díla ale už dnes najdete na mém webu daisyshow.cz.
Už v kolébce mi maminka zpívala a já po ní broukáním opakovala. Hudbu mám v srdci, a ač na mě občas přišly chvilky, kdy jsem si říkala, že dělat ji profesionálně nemá smysl, že ze mě žádná zpěvačka nebude, tak poté stejně přišly jakési abstinenční příznaky a prostě jsem musela. Vystupovala jsem už na besídkách v základní škole. Od 5. třídy jsem zpívala v litovelském pěveckém sboru „Mládí“, který vedla Božena Halvová. Byla přísná, ale sbor pod jejím vedením vyhrával „zlatá pásma“ i další soutěže. Ve stejné době mi učitelka Zdeňka Skoupilová nabídla kroužek dramatický a recitační. I ten mě zaujal. Naučila jsem se báseň od Milana Rúfuse „Básník se modlí za děti“ a vyhrála s ní všechna kola, dokonce i v okresní soutěži. Později jsem básně, i vlastní, recitovala na akcích OO SONS Olomouc, kam mě zval Jan Příborský, na koncertech i výstavách. Jednou jsem stála na stejných prknech dokonce s Taťánou Medveckou a Hanou Maciuchovou. Tehdy mi to příliš nedocházelo, zpětně to však vnímám jako velkou poctu.
Zpěvu jsem se učila soukromě, u absolventek Konzervatoře Jaroslava Ježka, které vystupují v hlavních rolích muzikálů, a také u skvělých učitelek Jarmily Chaloupkové a Hany Keferové. Zpívám hlavně sólově, ale spolupracuji i s dalšími muzikanty. Nejraději s Radimem Vojtkem. Miluje hudbu, je lidský, spontánní a přenáší na lidi neuvěřitelný klid a upřímnou radost. Spolupráce s ním i mně, velké trémistce, přijde jako brnkačka. Z Radka Žaluda jsem měla dlouho respekt a ochotu zazpívat si spolu jsme oba projevili až v současné době. A na spolupráci se domlouvám i s Marošem Bangem z Bratislavy. Na „Radio-Aktivním koncertě“ mě před Vánocemi mile překvapila též Kamila Blažková Koncová. Bylo pěkné sledovat, jak si své vystoupení se dvěma muzikanty užívá, přirozeně si hraje s každým tónem a má návyky profesionálních zpěvaček. A jakou muziku poslouchám? Pop, country, jazz i muzikálové písně. Ty i velmi ráda zpívám. Mají velký rozsah, jsou v nich emoce, a tak do nich musím vložit velký hlas i kus herectví. Ale líbí se mi i dobrý rap či hip hop. A když jsem unavená nebo si potřebuji pročistit hlavu, poslouchám klasickou hudbu.
Ano, hlavně v dětství jsem trpěla velkou trémou. Před vystoupením mi tělo ztuhlo a objevovaly se i další nepříjemné příznaky. Obrovskou trémou jsem trpěla na mezinárodním festivalu pro nevidomé a slabozraké v roce 2019 v polském Krakowě. Tehdy jsem si najala mentální koučku. Ale zvládnutí trémy je dlouhodobý proces. Proto jsem podnikla i další kroky. Začala jsem chodit do kurzů herectví. Při hraní určité postavy si totiž uvědomuji prostor, čas, své emoce a bloky, se kterými poté pracuji. Skrze trému jsem se dostala i k improvizaci, moderování a k dětem. Říkala jsem si totiž, že před nimi se nejlépe naučím vystupovat, a že ony mi mou trému odpustí. Dnes tak vedu interaktivní show pro děti plnou hudby, zpěvu, povídání i soutěží. Na vystoupení zpívám i písně, které složil můj strýc Antonín Nejeschleba, muzikant a zpěvák s příjemným hlubokým hlasem, jenž působil i ve vlastní rockové skupině Buldozer. Chtěli jsme si zazpívat spolu, ale vídali jsme se málo. On byl bohužel i vášnivým kuřákem a v pouhých padesáti letech možná i kvůli tomu předčasně zemřel. Bylo mi líto, že s jeho písněmi nepracuje nikdo další. Vzala jsem si ty, které jsou zaměřeny na děti (třeba píseň „Bublifuk“) a z nich jsem udělala část svého repertoáru. Další jsem složila sama nebo s jejich svolením převzala od jiných interpretů. Vystupuji nejčastěji venku, ale ráda bych i do divadla. Letos to byly dětské dny nebo pražský „Hostivař fest“.
Práce s trémou mě přivedla i k tomu stát se sama mentální koučkou. Už v mládí jsem toužila být klinickou psycholožkou. Na Obchodní akademii v Opavě, ve speciální třídě pro žáky s různým postižením, mi profesorka psychologie Jana Krůpová dovolila maturovat z psychologie jako pátého a dobrovolně zvoleného předmětu. Psychologii jsem chtěla studovat i na Univerzitě Palackého, ale kvůli těžkým přijímačkám z biologie jsem zvolila jako magisterský obor speciální pedagogiku a češtinu. Po třech letech jsem ale začala studovat jiný magisterský obor, sociální a mediální komunikaci. Psychologie se proplétala oběma obory. Svůj sen jsem si ale též splnila. Absolvovala jsem akreditovaný kurz celostního mentálního koučinku a pak další, neurolingvistického programování. Přitom mě zaujaly postupy práce mentálního kouče Mariana Jelínka. Dnes u něho na pražské pobočce soukromé Newton University dokončuji MSc. studium mentálního koučinku ve sportu a byznysu. V závěrečné práci zkoumám 6 žen a 6 mužů různého věku a s různými životními cíli. Jedna žena chce třeba omezit kouření. Je jí 60 let a kouří od 17 let, denně 30 cigaret. Absolvovala i několik neúspěšných odvykacích kúr. Zhruba po dvou týdnech našich sezení snížila denní počet cigaret na polovinu a zatím nemá potřebu kouřit více. Sice ani méně, ale i to je hezký výsledek. Jako budoucí „Master of science koučka“ otevírám 17. 2. v Praze svůj první workshop „Sebehodnocení, sebevědomí a osobní růst“. Pro lidi, kteří by v životě rádi něco změnili nebo začali něco nového, ale nemají k tomu dost odvahy, nevěří si nebo neví, jak začít. V oboru plánuji i studium doktorské, na Univerzitě Karlově.
I dnes s trémou bojuji, ale prý jde už o „tu zdravou“. Jak dnes zvládám tu okamžitou, třeba na jevišti? Třeba „technikou kotvy“. Na určité místo na těle, u mě zápěstí, si „nainstaluji“ pocit klidu. A když se pak zápěstí dotknu, pocit klidu v sobě skutečně vyvolám. Pokud moderuji, je dotyk jedné dlaně na zápěstí druhé ruky zcela přirozený a nikdo nepozná, že nějakou techniku využívám.

S Dagmar Sýkorovou hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přivřené dveře IV.

Dveře, které se před námi pomyslně zavírají, mají jakousi hrozivou moc. Tak rádi bychom do nich vstoupili, dříve to přece bylo úplně jednoduché, nikdo o tom nemusel přemýšlet. Teď je tady ten střední věk a s ním krize, která nám dveře škodolibě zavírá před nosem. Jaká je vlastně ta hlavní příčina? Hormony? Kalendář? Změna v chování našeho partnera? Nedostatek času? Ztráta důvěry? Bebíčka a stroupky na duši?
V souladu s omyly romanopisců a pochybných poradců se možná někdo z vás pokusil o zahájení dialogu s tématem „uděláme si teď čas, všechno probereme, budeme k sobě upřímní...“!
Mnohé krize mezi partnery nebo přáteli vyvrcholily právě takovými záchvaty nenadálé upřímnosti, která se rozhodla všechno pěkně vylít před práh a začít znova. Stanovíme hodinu pravdy a chaoticky, bez ladu a skladu, vrhneme své prohry na někoho, kdo je nám nejblíž. Očekáváme jakousi očistu završenou společným ukončením těžkých časů a stanovením restartu. Jenže ono to nefunguje, spíš se ještě víc zapleteme do pavučiny nových nároků na neřešitelná řešení. Věřte, že dva lidé, kteří spolu chtějí tímto způsobem věci sdílet, byť u svíčky a dobrého vína, tohle v naprosté většině nezvládnou. Negativní emoce, zvláště ty dlouhodoběji nastřádané, budou působit jako rozbuška.
Jaký tedy zvolit vhodný postoj v situaci, kdy jsme ztratili dosavadní oporu, necítíme se bezpečně a prožíváme hluboká zranění a ztrátu důvěry k dosavadnímu partnerovi?
Protiváhou přílišné upřímnosti je umírněnost. Projevuje se především nadhledem a uměřeným výběrem svých vyjádření. Sáhodlouhá souvětí s výčtem všech špatností je lépe nahradit krátkými větami s důležitým obsahem. Pak ponechme prostor a čas k tomu, aby se mohla vyjádřit i naslouchající strana. Zdržme se překotného navrhování řešení. Společný kompromis nebo závěr by měl být cílem i dílem dialogu. Naprosto nezbytné je poskytnout svému protějšku prostor k žádoucí změně a k obnově narušeného vztahu, ať manželského, přátelského nebo rodičovského. Lásky, přátelství ani synergie stále nebývá mezi lidmi nadbytek. Doporučujeme, dříve než pod tlakem emocí a nežádoucí atmosféry dojde k fatálnímu rozhodnutí, dát si čas na rekapitulaci dosavadních hodnot, které aktuálně ohrožený vztah donedávna představoval.
Ve vyhrocených situacích, kdy místo rozumu vládnou emoce, je moudré brát všechny absolutní výroky (své i partnerovy) pouze jako hypotézy, které v danou chvíli vyjadřují rozpoložení mluvčího, ale nemívají trvalou platnost. Pokud muž své ženě řekne, že už ho fyzicky nepřitahuje, vyjadřuje momentální zkušenost, nikoliv trvalou danost. Fyzická přitažlivost je mnohem složitější než imaginární ideál krásy. Není nic neobvyklého, když se po vyřešení vztahového konfliktu takový názor výrazně změní.
Naštvaní a zranění lidé jsou v aktuální chvíli přesvědčeni, že jejich výroky jsou pravdivé a přesně mířené strategické zbraně. Po čase se ale ukáže, že víc než zbraně a touhu tu věc definitivně vyřešit potřebují obě strany prožít pocit bezpečí.
Jak reálně pocit bezpečí navodit?
Zažilo se úsloví – dát si pauzu. V překladu to znamená zajistit po určitý čas oddělený život, a tím snížit míru každodenního nebo častého konfliktu. Zklidněním a vyloučením permanentního napětí lze otevřít prostor, který teoreticky umožňuje porozumění a odpuštění.
Riziko oddělení je v tom, že druhý může v naší mysli zůstat jen jako fantazijní postava postupně se ztrácející v realitě. Tím se propast mezi dvěma aktéry přirozeně zvětší. Pro tuto variantu je nanejvýš vhodné vyhledat pomoc mediátora v manželské poradně.
Za nezbytné považuji varování před chaotickým a nemístným svěřováním svých nejvnitřnějších problémů tzv. nezúčastněným pozorovatelům, kteří nás možná rádi vyslechnou a nezřídka poslouží nevyžádanou i vyžádanou radou. Řešení krize citovými výlevy a detailním popisem problémů však málokdy vede k cíli. Krize nejspíš ještě zbytní a navíc se staneme vděčným tématem pro rozšiřování drbů. Dávejme si pozor, abychom svým svěřováním a sdílením třetí osobě neubližovali svému partnerovi nebo dospívajícím dětem. Důvěrnosti svěřené cizím osobám, které nejsou vázány mlčenlivostí a profesionální etikou, mají za následek pomluvy a subjektivní soudy, nežádoucí vměšování se do soukromí, což vše postiženou rodinu nebo manželství ještě víc zraňuje a dehonestuje. Vypovídající strana se sice vypovídá, ale na úkor koho?
Ten, kdo chce upřímnými výlevy za každou cenu vyřešit svou krizi, si nepřipouští, jak toxický obsah mohou mít jeho záchvaty upřímnosti – rádoby pravdy o druhém, výčitky, výhrůžky, sebelítost, agresivní a plačtivé výlevy, které devastují komunikaci a ničemu neprospějí.
Jestliže přes veškeré úsilí je vztah mezi partnery v důsledku krize středního věku definitivně odsouzen k zániku, je fér partnera o tomto rozhodnutí slušně zpravit. Nevydírat, nevyhrožovat, neskuhrat, neobviňovat a nelicitovat. Ukončení vztahu nemusí znamenat nepřátelství nebo nenávist na celý život. Těmito zbraněmi se žádná válka nikdy neukončila.
Krize středního věku a krize vztahů mají k sobě velmi blízko. Pomoc při jejich zvládání nabízí poměrně uspokojující síť psychoterapeutů, mediátorů a koučů, kteří se na vztahy orientují. Přiznejme si ale, že v malých městech a na venkově jsou tyto možnosti velmi skromné. Soukromí terapeuti nejsou nejlevnější a ti, kteří mohou pomoci z prostředků pojišťoven, jsou převelice vzácní. Spolky, které mají ve svém poslání pomoc zrakově postiženým na terapeutickou podporu a odborné provázení v krizi způsobené čímkoliv nemají kapacity. Tím není myšleno, že by vždy chyběla snaha a vstřícnost.
Ani poradenství pro osoby ztrácející zrak a s tím spojené nečekané problémy není vždy v rozsahu a na úrovni, kterou potřebuje člověk prožívající dramatickou změnu svého dosavadního životního stylu a rytmu. Náš časopis může přispět odbornými radami a poznatky, ale přece jen, pomoc na míru by se mnohým hodila – v žádoucí a dostupné míře.

Jaroslava Novotná
(pokračování)

#
NAPSALI JSTE NÁM: Cesta do slepecké duše

Akce sice proběhla již v polovině listopadu, informace o ní se k nám dostala až v první polovině prosince, ale zdálo se nám, že i tak stojí za to zprávu o ní publikovat. Jednalo se o celodenní osvětovou akci Středočeské vědecké knihovny v Kladně uspořádanou ve spolupráci s několika organizacemi.
„Jaký je život ve tmě či v pološeru je pro zdravý zrak těžko představitelné. Když slyším o terapii zraku, chce se mi smát, toto není můj případ. Pojďme se o to naše podělit s ostatními.“ Přibližně takto se vyjádřil předseda Miloš Burda, když společně s Barborou Šabartovou ze Středočeské vědecké knihovny v Kladně hovořili o nevidomých a přišla myšlenka na pořádání nějaké vhodné akce. Miloš Burda tehdy navrhl název: „Cesta do slepecké duše“. Bohužel se jejího konání nedožil…
Pozvánka zněla: „Nechte se vtáhnout do světa prapodivné světelnosti či úplné tmy. Jak žijí lidé se zrakovým postižením a jaké možnosti jim svět kolem nás nabízí, vám představí celodenní osvětová akce Cesta do slepecké duše. S několika významnými organizacemi s působností v našem regionu a v Praze pro vás připravujeme interaktivní multidisciplinární den, kde si na své přijdou nejen děti a mládež, ale také například i pedagogové či umělci.“
Akce proběhla tak, že nejen dala znění pozvánky smysl, ale předčila očekávání pořadatele i zúčastněných organizací. Dopoledne zaplnila předškolní zařízení a první stupně základních škol. 
Naši odbočku na akci prezentovali předseda Antonín Bozděch, Eva Vaňková a Petra Kaštánková. Antonín Bozděch odpovídal na dotazy pedagogů, dětí a dospělých, kteří se zajímali o život nevidomého člověka a jak konkrétně on sám zvládá běžné činnosti, jako je třeba nákup. Děti si po instrukci mohly vyzkoušet chůzí s bílou holí, s pomocí Petry Kaštánkové si zase vyzkoušely různé kompenzační pomůcky, například kalkulačku a metr s hlasovou funkcí, pomůcku na označování předmětů, pomůcku na měření hladiny tekutiny v hrnečku. Také domino pro nevidomé, a vyzkoušely si i šablonku na podpis sloužící zároveň jako rozlišovačka bankovek. Dětem se líbily také reliéfní plastiky a zkusily poznávat po hmatu, co je na nich zobrazeno. 
Následovala diskuze, která zástupcům zúčastněných organizací poskytla prostor ke sdílení osobních zkušeností, někteří se vyjádřili k problematice zrakově hendikepovaných osob v rámci společnosti.

Petra Kaštánková

#
Pavlínin dvůr – muzeum vlídné ke zrakově postiženým

Městu Šumperku se v minulosti říkalo „Malá Vídeň“. V 19. století, v době rozmachu textilního průmyslu, město výrazně rozkvetlo. Bohatí podnikatelé si zvali na stavbu svých vil a paláců významné vídeňské architekty. Šumperk se tak velmi přiblížil vzhledu tehdejšího hlavního města habsburské monarchie.
Kromě architektury se Šumperk přiblížil Vídni též v oblasti kultury a společenského života. Vznikla zde řada divadel, muzeí a dalších kulturních institucí. Šumperk se tak stal významným kulturním centrem regionu severozápadní Moravy.

My, členové Sekce turistiky z Oddílu ZP sportovců SK OLOMOUC SIGMA MŽ, jsme v loňském roce navštívili Šumperk dokonce dvakrát. Při první návštěvě byl naším hlavním cílem Pavlínin dvůr, ve kterém sídlí Vlastivědné muzeum. U pokladny jsme se vstupenkami obdrželi audioprůvodce, jenž návštěvníkům poskytuje informace o jednotlivých expozicích. Toto zařízení disponuje několika jazyky – angličtinou, němčinou, francouzštinou a polštinou. A samozřejmě hovoří také česky, a je tedy vhodné nejen pro cizince, ale rovněž pro zrakově postižené návštěvníky.
Ještě ve vstupní chodbě nám na uvítanou zahrál jeden z několika zde umístěných orchestrionů a hracích strojků. Hned poté, kdy jsme vstoupili do první místnosti, nás ve sluchátkách oslovila a přivítala příjemným hlasem sama Paulina Chiari, manželka dřívějšího majitele tohoto novorenesančního paláce. V každé další místnosti, a bylo jich jedenáct, pak popisovala za doprovodu dobové hudby a autentických zvuků jednotlivá historická období města a zdejšího kraje.
Od paní Pavlíny jsme se dozvěděli, že tento rozsáhlý objekt, pojmenovaný po ní Pavlínin dvůr, byl původně příměstským hospodářským statkem. V 19. století přestavěl objekt vídeňský architekt Moritz Hinträger na novorenesanční palác. Svou dnešní podobu získal v roce 1882, kdy byl palác pojmenován po manželce majitele, lékaře Karla Chiariho, zakladatele pivovaru v Hanušovicích.
Jeden z tematických okruhů se věnuje přírodě, flóře a fauně Šumperska i podhůří Jeseníků. Prohlédli jsme si exponáty dokládající rozvoj zemědělství, obchodu, řemesel a řemeslných cechů i pozdější průmyslové výroby.
V historické části expozice nás zaujala například renesanční malovaná křtitelnice z roku 1615, pocházející z kostela v Maršíkově. Pozoruhodných je také 15 dřevěných barokních soch apoštolů a evangelistů z Králík, které jsme si mohli taktéž prohlédnout hmatem.
Mne osobně velmi zaujala část expozice, pojednávající o rodu Kleinů. Kleinové byli podnikatelská rodina, pocházející z Loučné nad Desnou. Největších úspěchů dosáhli v 19. století budováním železničních tratí v Rakousku-Uhersku, s využitím železáren v nedalekém Sobotíně. Několik členů rodu bylo dokonce za své zásluhy povýšeno do šlechtického stavu.
K nejvýznamnějším jimi vybudovaným úsekům patřila trať Olomouc – Praha, dokončená v roce 1845 pod vedením Jana Pernera.
Po poměrně náročné prohlídce muzea jsme zašli na oběd do stylové restaurace Opera sídlící v budově divadla. Můžeme doporučit, až se do Šumperka vypravíte. Ve stejném vchodu jako do restaurace se nachází taktéž Informační centrum.
Druhá návštěva města se uskutečnila v květnu, kdy v šumperských parcích právě nádherně kvetly rododendrony. Prošli jsme se parkem a historickou částí města, většinou po pěší zóně s četnými cukrárnami a obchůdky i honosnými historickými domy. Navštívili jsme radnici a vystoupali na radniční věž za doprovodu mladé průvodkyně, která nám ochotně popovídala o historii stavby a na ochozu věže popsala, co všechno je z výšky vidět.
Stěžejním účelem našeho výletu byla prohlídka expozice čarodějnických procesů, umístěné v suterénu Geschaderova domu. Ale o ní a další podobné expoziciv Jeseníku napíšu zase někdy příště.
Těšte se – obě, stejně jako šumperské muzeum, jsou vybaveny audioprůvodci.

Jan Příborský

#
TÉMA: Opět o bílé holi, tentokrát literárně

Milí čtenáři, navazuji tímto na článek Bez hole jako bez ruky. Místo onoho předmětu však nyní mám v rukou knížku. Napsal ji Rudolf Krchňák, nevidomý hudebník a literát, i můj učitel v brněnské škole, určené zrakově postiženým. Sám zcela nevidomý, vzdělaný, znalý jazyků. Narozený r. 1905. Do bodového písma převedl knížku, rozsahem celkem malou, jeho nástupce v naší škole, Dr. Josef Smýkal. Ovšem už více nezdržuji, předkládám zásadní ukázku. Zůstat někde bez hole je věc protivná v každé době, zvlášť pro toho, kdo vůbec nevidí. Tato epizoda se odehrává v situaci, jaká by se, jak si tolik přáli v r. 1945 snad všichni, kdož přežili, neměla stát už nikdy, už nikde…

Bez hole
Týden po ukončení války – ulice plné trosek zbořených domů, kráterů od leteckých bomb a protitankových příkopů. Stojím na mostě, snad jediném, který zůstal v Brně nepoškozen. Až sem mne přivedli přátelé, a teď čekám na tebe, abys mne dovedla domů. Ty nepřicházíš. Nemám hůl a ulice jsou plny trosek a kráterů, trámů a drátů. Most duní rachotem tankové brigády Rudé armády, která se bez konce valí jako příšerná hřmotící řeka. Její rachot mi ucpává uši a jako dítě se tisknu k zábradlí mostu, protože nemám hůl a ty nepřicházíš. Kolem mne chodí lidé, ale neslyším jejich hlasy, které utonuly v tom hřmotícím proudu, v němž mi utonul celý svět. Jen jediný zvuk se z té hřmotící záplavy občas vynořuje. Je to ostrý hlas vrtačky, která navrtává zbytek betonové bariéry, jež měla znemožnit vstup na most. Tuším, že je navrtáván otvor pro dynamitovou nálož. Kam uteku před výbuchem v této chvíli, v níž mi vše zastírá hřmot nekonečné tankové brigády, o němž stejně mlčí hluboký jícen v chodníku jako zbořený dům, ležící lhostejně přes ulici. Jen spáleniště odkudsi čpí doutnajícím popelem a koželužna páchne tříslem. Stojím zde slepý a hluchý, slabý a opuštěný. Nemám hůl a ty nepřicházíš. Jen tanky rachotí, vrtačka občas skřípne a most se pod mýma nohama chvěje, jako by tu tíhu nemohl unést.

Dočkal se pan Rudolf? Tahle otázka napadne každého čtenáře. Určitě ano, neboť ho, tehdy čtyřicetiletého, čekalo ještě 50 let života! Ovšem jak to bylo dál, kdy ona, zřejmě už jeho paní, přišla, se nedozvíme. 
A jak by vše dopadlo, kdyby měl hůl? Je možné, že by se našel někdo ochotný, kdo by ho aspoň potěšil, když už nedovedl domů? Nebo by v tom zmatku dál stál sám? Leccos zůstane tajemstvím, ale příběh na cosi podstatného ukazuje!
S dalšími dojmy se nejméně ještě jednou přihlásí
Eva Budzáková

#
SPORT: Showdownisté uctili památku Lukasze Byczkowskeho

Od 29. listopadu do 2. prosince 2023 se v polské Vratislavi uskutečnil první ročník mezinárodního showdownového turnaje hraného pod názvem Memoriál Lukasze Byczkowskeho. Jednalo se o turnaj, který byl zařazen do světového poháru. Díky obsazení šlo o třístovkový turnaj, vítěz celého turnaje si tak do světového žebříčku připsal rovných 300 bodů.

Mezi celkovým počtem 38 mužů a 24 žen se ani tentokrát neztratili tři čeští reprezentanti. Celá trojice je oddílově příslušná klubu Tandem Brno a do Vratislavi odjela ve složení Pavel Michelfeit, Markéta Trnčáková a Tereza Přikrylová.
Nejlépe si z našich barev vedl jediný mužský zástupce, v celkovém pořadí obsadil Pavel Michelfeit 4. místo a zbyla na něj tak pouze bramborová medaile. Pavel se tím v celkovém hodnocení světového žebříčku dostal na 23. místo, přičemž uzavírá českou čtveřici, která je srovnána od 20. místa Šimona Rejtara, za ním je 21. Tomáš Mysliveček a na 22. místě najdeme Davida Hájka.
Takto naši hráči vstoupili i do nového roku 2024, neboť právě turnaj v Polsku byl posledním mezinárodním kláním roku 2023. Světový žebříček byl aktualizován ke 4. prosinci 2023.

Na tomto turnaji se ale neztratily ani české slečny, obě se totiž vešly hned do první desítky celého turnaje. Markéta Trnčáková obsadila konečné celkové 8. místo a o příčku za ní, tedy na 9. místě, skončila Tereza Přikrylová. Naše děvčata jsou na světovém žebříčku umístěna přece jen o něco lépe než muži. Markéta Trnčáková je na 12. místě a Tereza Přikrylová si drží 15. příčku.

Ještě se sluší krátce vzpomenout na osobnost vynikajícího polského všestranného sportovce Lukasze „Byku“ Byczkowskeho, který je úzce spjat s působením nejen na škole pro zrakově handicapované, ale i ve sportovním klubu právě ve Vratislavi, kde se jeho memoriál odehrál. 
Lukasz se kromě showdownu věnoval také goalballu či fotbalu pro nevidomé, kde dokonce ještě v roce 2022 ovládl pořadí střelců mezinárodního fotbalového turnaje v Praze.

Právě 1. prosince roku 2023, kdy se turnaj odehrával, by „Byku“ oslavil své 30. narozeniny. Bohužel se tohoto výročí již nedožil, když nás po krátké těžké nemoci nečekaně na začátku měsíce března roku 2023 navždy opustil. Věříme, že památku, odkaz a úspěchy tohoto skvělého člověka a sportovce si budeme moci připomínat pravidelně právě prostřednictvím tohoto turnaje. 

Kompletní výsledky naleznete zde:
https://www.showdown-tournament.com

Martin Fejfar

#
V Praze se uskutečnil mezinárodní Mikulášský turnaj v kuželkách

Ve dnech 8. – 9. 12. 2023 se pod záštitou sportovního oddílu TJ Zora Praha a za finanční podpory nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška v prostorách kuželny KK Konstruktiva Praha – Braník uskutečnil již 36. ročník Mikulášského turnaje zrakově postižených.

Na turnaj přijelo celkem 41 kuželkářů a kuželkářek z České republiky a díky účasti hráček a hráčů ze Slovenska se stal turnaj i mezinárodním. Hrálo se systémem 4x30, tj. 120 hodů do plných. Sportovci byli rozděleni do kategorií B1, B2, B3 a Open. Vyhlašovali se vždy tři nejlepší hráči v každé kategorii a tři nejlepší družstva.

Kategorii B1 úplně nevidomých ovládla česká reprezentantka Eliška Čermáková z oddílu SK Slavia Praha OZP s celkovým náhozem 573 bodů. Na 2. místě skončila Helen Ollé ze Štartu Levoča se ziskem 403 bodů, 3. místo získal Josef Hudeček z oddílu TJ Jiskra Kyjov ziskem 393 bodů.

Kategorii B2 ovládl Václav Trnka z oddílu TJ Štart Levoča se ziskem 683 bodů před druhou Stanislavou Řehořovou z oddílu SK Slavia Praha OZP, která dosáhla celkem 636 bodů. Na třetím místě se umístil Jaromír Hasala z klubu TJ Jiskra Kyjov se ziskem 631 bod.

Prvenství z kategorie B3 putovalo také na Slovensko zásluhou Aloise Koprdy, který jej vybojoval opět pro tým Štart Levoča ziskem 735 bodů. Na 2. místě se umístila Irena Vrbová z pražské Slavie s celkovým ziskem 627 bodů. I bronz v této kategorií putoval do Levoče, a to zásluhou Magdalény Mikundové, která získala celkem 619 bodů.

Kategorii Open vládla členka klubu TJ Jiskra Kyjov Marie Gutová, která získala celkem 666 bodů. Byl to i nejlepší výsledek českých kuželkářů (685), i když měla odpočet 3 %. 2. místo v této kategorii putovalo do oddílu TJ Sokol Brno IV. ZP zásluhou Silvy Vymazalové, která naházela celkem 572 bodů. O konečné 3. místo v této kategorii svedly boj v dodatečném rozhozu Jarmila Mrázková z pražské Slávie a Ivana Olšanská z brněnského Sokola. Bronz nakonec zůstal v Praze, když Mrázková porazila svoji soupeřku 2:1 a získala celkem 548 bodů.

Bylo tak zcela jasno, prvenství ze soutěže družstev si odvezl na Slovensko tým TJ Štart Levoča A s celkovým ziskem 2037 bodů. Na 2. místě se umístil klub TJ Jiskra Kyjov, který celkem nasbíral 1863 bodů. Bronzovou příčku v soutěži týmů obsadil oddíl SK Slavia Praha OZP s celkovým ziskem 1797 bodů.

Martin Fejfar

#
INZERCE

Prodám ruční kamerovou zvětšovací lupu Anyview Pangoo HD 5.5 s úhlopříčkou 14 cm. Díky duálnímu systému kamer si můžete přiblížit jak blízké, tak vzdálené předlohy, a to až 23x.
Kamera je jako nová, použita jen párkrát. Osobně Brno nebo lze zaslat. Cena: 10 000 Kč, možná domluva. Email: street-dog@seznam.cz nebo SMS +420 727 966 912.
• * *
Nabízím nepoužívané mluvící náramkové hodinky za 500 Kč, dále mluvící tlakoměr, původní cena 1700 Kč, nyní cena 1000 Kč, dále mluvící popisovač čehokoliv, cena 2000 Kč. Vše jsou nevhodné dárky. K odběru v prodejně Krakovská 21, informace podá pí Mouchová, tel. 604 587 932.