ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 108, číslo 1, leden 2024 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM UDÁLOSTI Kalendárium Přehledně Božská Eva, brilantní Onur, ale dokonalý orchestr LIDÉ KOLEM NÁS S materiálem se doslova mazlím (Božena Přikrylová) ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace ze Sociálně-právní poradny NAPSALI JSTE NÁM Co s bílou holí BUDE VÁS ZAJÍMAT Litva - Vilnius slaví Den bílé hole SOUTĚŽ ZORY Vyhlášení výsledků soutěže Nová soutěž # ÚVODEM Vánoční svátky a oslavy příchodu nového roku máme za sebou a běžné, pracovní dny jsou už zase v plném proudu. I když bychom tvrdý život s našimi předky asi neměnili, pro zimní období by se o tom možná uvažovat dalo. Protože v zimě bylo poměrně málo práce a betlémy zůstávaly v domácnostech vystaveny až do Hromnic, sváteční atmosféra a setkávání s rodinou a přáteli Novým rokem rozhodně nekončily. Dnes se velká část pracovních aktivit soustředí kolem konce a začátku roku. V redakci časopisu je tomu právě tak. Zatímco uvádíme do pohybu připravené změny, přicházejí k nám ještě četné objednávky, které je nutno co nejdříve vložit do systému, aby ani opozdilci nepřišli o první čísla oblíbených časopisů. Součástí zmíněných změn je i uvedení nového časopisu s názvem Kaleidoskop. Je vytvořen na základě periodik tradičních a ověřených, jako takový ale ponese na titulní straně u položky „ročník“ číslo 1. To Zora, kterou právě držíte v ruce, se může pochlubit již magickou sto osmičkou. Při malé hře s čísly jsem zjistila, že číslo 108 je i jinak spjato s naší redakcí. Právě to je totiž součet všech čísel jednotlivých časopisů, které jsme pro vás v loňském roce připravili. Přičteme-li pak ještě úpravy pro černotisk, je to o 20 více a souhrn všech vyhotovených verzí by toto číslo ještě znásobil. Těší nás, že jste se rozhodli číst Zoru i v roce 2024. Přejeme vám, aby vás potkávalo vždy víc dobrého, a to ať vás posílí a pomůže zvládnout a překonat záležitosti složitější. Krásný, pohodový a šťastný rok 2024! Za redakci Zora Daniela Thampy # UDÁLOSTI: Kalendárium Na přelomu 3. a 4. století, v době pronásledování křesťanů, za císaře Diokleciána se ukrýval v lesích nedaleko Říma. Přežil a roku 314 se stal papežem. Dalšího císaře, Konstantina Velikého, podle legendy vyléčil z malomocenství a za odměnu získal pozemek "Patrimonium Petri". Zemřel 31. 12. 335 po téměř 22 letech ve své funkci. Bývá zobrazován v papežském ornátu s knihou a mušlí a je patronem dobré úrody i domácích zvířat. O kom mluvíme? O svatém Silvestrovi. Vraťme se i k onomu pozemku. Katolická církev na něm během staletí vybudovala "papežský stát" s velkou rozlohou a množstvím obyvatel. Při sjednocování Itálie v roce 1860 byl ale zeštíhlen na Řím a okolí a deset let poté násilně začleněn do Italského království. Až podpisem "lateránských dohod" v roce 1929 vznikl nezávislý stát Vatikán. Je nejmenší na světě a na rozloze asi půl kilometru čtverečního tu žije okolo 600 obyvatel. A nyní k Tyflopedickému lexikonu jmennému od Josefa Smýkala. Na Silvestra roku 1972 zemřel český hudební skladatel, pedagog, klavírista a varhaník Josef Toman. Měl se vyučit kartáčníkem, jenže miloval hudbu. V Klarově ústavu mu bylo její studium nakonec povoleno, ovšem s tím, že zde nikdy nesmí požádat o místo učitele hudby. Začal tedy jako varhaník v Červeném Kostelci a v roce 1919 získal místo ředitele kůru v Berouně. Tady založil i soukromou hudební školu, která měla skvělou pověst. Vystupoval v rozhlase a pořádal mnoho koncertů doma i v zahraničí, hlavně v Maďarsku a Rumunsku. Jeho dílo je rozsáhlé. Klavírní cyklus „Ve tmách“ byl v roce 1923 poctěn Cenou české akademie. Kromě něho napsal několik klavírních skladeb a sborů, smyčcových kvartetů, dechových kvintetů, klavírní cyklus „Za světlem“ a mnoho dalšího. Většina jeho rukopisů je uložena v půjčovně českého hudebního fondu v Praze. A jak je to se silvestrovskými oslavami? V minulosti zvykem určitě nebývaly. Lidé navštívili kostel, poděkovali za prožití uplynulého roku a pomodlili se za rok následující. Dbali na to, aby vyrovnali dluhy, řádně uklidili obydlí a vše nepotřebné vyhodili nebo spálili. Péči věnovali i očistě těla, aby Nový rok přivítali obdařeni duševní i zevní čistotou. Ženy na Silvestra nesměly sušit prádlo, aby nezpůsobily v novém roce smrt někomu z blízkých. A jak že je to s tím štěstím? Nejezte drůbež, aby vám neuletělo. A aby k vám naopak přiletělo? Dejte si o půlnoci ovar s jablečným křenem. Veselí, nestřídmost, alkohol a ohňostroje přišly až v 19. století. Od té doby je také běžné připíjet si na Nový rok šumivým vínem, sektem a přát si vše nejlepší. Zpočátku byl sekt ale jen jedním z mnoha nápojů, převládl až později. Zatímco v roce 1850 se ho prodalo šest milionů lahví, pak v roce 1900 to už bylo 28 milionů. Tehdejší noviny komentovaly tuto situaci následovně: „Zvýšené používání šampaňského na slavnostních shromážděních je okouzlující móda, která začíná být stále běžnější“. Stálice silvestrovských oslav, to je také obložený chlebíček. Obložené chleby se zrodily v roce 1733 a na svět je přivedla obyčejná lenost. Lord Sandwich byl náruživým karbaníkem. Aby nemusel chodit k jídlu, požádal sluhu, aby mu mezi krajíce chleba vložil plátek masa. Ale pozor, tyto chleby jedli už staří Římané, jeho nápad určitě není původní. Obložený chléb si oblíbil i Napoleon, který při vymýšlení bojových strategií neměl čas vysedávat u stolu. I on si tuto pochoutku nechal přinést, ale chtěl vědět, čím je jeho chléb obložen. A tak požádal o odstranění vrchního krajíce. Do konce 18. století se tyto „otevřené sendviče“ staly velmi oblíbenými. Chlebíčky dorazily na konci 19. století i do Čech. Dali byste si ale tehdejší plátek černého chleba se slanečkem a cibulí? Změna přišla v roce 1916, kdy Jan Paukert starší založil slavné lahůdkářství na pražské Národní třídě. Obložený chlebíček, jak ho dnes známe, vznikl na popud jeho přítele, malíře Jana Rytíře Skramlíka. Ten totiž přišel jednoho dne k Paukertům na návštěvu a dostal jednohubky. Avšak „ohrnoval nad nimi nos“, vyžadoval prý „něco tak na dvě, tři zakousnutí“. Ale abychom jen nepili a nejedli, podívejme se i na jednu pranostiku: „Pokud na Silvestra jižní vítr duje, příznivý rok to ohlašuje; západní vítr ryb dává nejvíce, severní zimu a Vánoce, východní vítr slibuje hojnost plodů, severovýchodní značí nepohodu.“ Překulme se teď do prvního ledna, Nového roku, a na chvíli ještě i k antickým Římanům. Jejich kalendář byl nepřesný a oni příchod nového roku slavili až v době jarní rovnodennosti, která znamenala konec mrazů. „Do stolu tehdy bouchl“ císař Julius Caesar, když s platností od roku 45 před naším letopočtem zavedl kalendář nový, juliánský. Délku roku stanovil na 365 dnů, přičemž každý čtvrtý rok měl o jeden den více. Do kalendáře také přidal dva měsíce a nařídil, aby volení konzulové začali pracovat v lednu. Tedy leden máme my Češi, císař ho pojmenoval „ianuarius“. Po bohu Ianusovi, který byl tak moudrý, že byl obdařen dvěma obličeji a mohl se tak dívat dopředu i dozadu. Jenže ouha. Průměrná délka juliánského roku je nepatrně delší, než je skutečný rok. A tak jsme zhruba za 128 let měli o den více, než nám právě ukazoval kalendář. To vadilo hlavně pro určení pohyblivého data Velikonoc, nejdůležitějšího svátku křesťanů. Proto byla v 16. století papežem Řehořem XIII. provedena mírná reforma a my tak dnes používáme kalendář gregoriánský. Ale ani ten juliánský nezahynul. Dodnes ho používají některé pravoslavné země. A ještě novoroční odskok do „Tyflopedického lexikonu jmenného“. 1. ledna roku 1878 se narodil český nevidomý hudebník František Sekanina. Hudební vzdělání získal v brněnském Výchovném a vzdělávacím ústavu pro nevidomé děti. Poté, podobně jako Josef Toman, se učil a vyučil kartáčnickému řemeslu, které i provozoval. Kromě toho hrál na varhany, ladil klavíry a vyučoval hře na klavír. Také vedl pěvecký sbor, s nímž nacvičoval a aranžoval operety. Den poté, 2. ledna, ovšem roku 1928, se narodil nevidomý německý zpěvák a skladatel populární a jazzové hudby Wolfgang Sauer. Studoval germanistiku, angličtinu a hudební vědu. Působit začal v taneční kapele módní hudby. Jeho vystoupení se omezují bohužel jen na Německo, ovšem tam byly jeho skladby ve své době velmi populární a byly vydané na několika gramofonových deskách. Později byl zaměstnán též jako zvukový technik v rozhlase. Antonín Vraný # Přehledně V pražském Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina se 6. 12. uskutečnil 16. ročník turnaje ve hře Qardo. Záštitu nad ním převzala ředitelka střediska Naděžda Modráčková, která nechala pro hráče připravit i skvělé vánoční pohoštění. Na fair hru dohlížel Oskar Navrátil a akce se zúčastnil rovněž předseda Qardo klubu SONS a tvůrce hry Václav Fanta. 16 hráčů se na mikulášském turnaji výborně bavilo. A kdo letos zvítězil? Třetí místo získal Vladimír Kučera ze Semil, na druhém místě se umístil Emil Miklóš z Mariánských Lázní a zvítězil Radek Hájek z Podhradní Lhoty, okres Kroměříž. Vítězové si odvezli diplom a hodnotné poukázky na nákup zboží v prodejně Tyflopomůcek. Předseda Aktivklubu SONS Vojtěch Železník informuje o proběhlém předvánočním Radio-Aktivním koncertu. Konal se 14. 12. v kavárně Českého rozhlasu Radiocafé a jeho cílem bylo spojit zástupce organizací, které pomáhají zrakově znevýhodněným lidem žít normální život plný kultury, zábavy a přátelství. A také jim za jejich činnost poděkovat. O skvělý kulturní zážitek se postarali Kamila Blažková Koncová, Adam Blažek, jejich host Jakub Blažek a Radim Vojtek s Dagmar Sýkorovou alias Daisy. Jak žijí lidé s postižením zraku a jaké možnosti jim okolní svět nabízí? To představila osvětová akce s názvem „Cesta do slepecké duše“, kterou pořádala 15. 11. Středočeská vědecká knihovna v Kladně ve spolupráci s dalšími organizacemi. Při této příležitosti vzpomeňme na bývalého předsedu OO Kladno Miloše Burdu, který výše uvedený název vymyslel, ale konání akce se bohužel už nedožil. OO Kladno na akci prezentovali předseda Antonín Bozděch, Eva Vaňková a Petra Kaštánková. Představili život nevidomého člověka, a jak zvládá běžné činnosti. Lidé si vyzkoušeli chůzi s bílou holí, některé kompenzační pomůcky i hry pro nevidomé. Poté se diskutovalo o integraci zrakově postižených do společnosti i o jejich osobních životech a zkušenostech. Na své si přišli nejen děti a mládež, ale i jejich pedagogové či umělci. Semilští navštívili obec Zvířetice, kde se nachází dům řemesel, betlémů a vánočních dekorací s fotoateliérem. Své zážitky, a nejen je, mohli následně sdílet na vánoční besídce, kterou pořádali v klubovně spolu s nácvikem sebeobsluhy. OO Havlíčkův Brod vytvořila spolu s místní Krajskou knihovnou pěknou listopadovou tradici, totiž „Den nevidomých v knihovně“. Jak? Domluvili si termín okolo Mezinárodního dne nevidomých (13. 11.) a rozeslali pozvánky všem potenciálním návštěvníkům. A pak se jich 12 sešlo, v místnosti s přezdívkou „Rozhledna“, protože je odtud skrz prosklenou stěnu krásný výhled na řeku Sázavu. A program? Povídání o světě nevidomých, představení odbočky a beseda s jejími členy či výstavka drobných kompenzačních pomůcek. Akce se zúčastnili a své umění předvedli i dva vodicí psi. Přerovská kavárna "Peťkafé" byla 22. 11. plná. Proběhla tu totiž výstava 28 fotoobrazů, a též setkání s jejich autorkou, slabozrakou Hanou Juříkovou. 14 snímků pořídila na "Moravském Toskánsku", další v přírodě na Vysočině. Tak bylo možno vidět několik druhů sov, opic, lišku a další zvířata. Každý obraz Hana poutavě popsala včetně toho, jak dlouho na správný okamžik čekala, jaké měla maskovací oblečení nebo kolik snímků pořídila, než získala ten pravý. Pro dokonalost kulturního zážitku zahrála Hana i několik skladeb na příčnou flétnu. A její budoucí plány? Další sada foto obrazů, tentokráte na téma vodopády a příroda v Jeseníkách. Kroměřížští pořádali Oblastní shromáždění. Zhodnotili na něm úspěšný rok 2023 a představili plán činnosti na rok 2024. Pozvání přijala také Iva Káňová, koordinátorka pro komunitní plánování městského Odboru sociálních věcí a zdravotnictví. V OO Kroměříž se konalo i kreativní dopoledne. Každý účastník si mohl vyrobit vánoční hvězdy navlékáním korálků různé velikosti na drátky. Při práci se cenila šikovnost i trpělivost. Korálky byly totiž jako živé, a tak si přítomní důkladně procvičili nejen hmat a paměť, ale také protáhli svá těla při hledání těch rozkutálených a zatoulaných. Tradiční vánoční tvoření proběhlo také v klubovně OO Ostrava. Letos si tu dámy z připravených dekorací vyrobily dárkovou taštičku. Antonín Vraný # Božská Eva, brilantní Onur, ale dokonalý orchestr Tak jsem završil, tuším, tímhle koncertem svůj sedmý Slavnostní koncert SONS, který jsem měl možnost slyšet, což je rovná čtvrtina… Jako pamětník nic moc, ale i tak se cítím oprávněný napsat, že zatím nejlepší z nich. I když… Tak – nebudeme hodnotit prostředí. To ve Španělském sále totiž udělá atmosféru ještě před prvními tóny, ale pro naše nevidomé čtenáře je platné, jak jsme říkali, „jak mrtvýmu zimník“. Ovšem pro ty ostatní! Prostě, stojí za to tam jednou do roka zavítat, a organizátorům dík za to, že i za nového prezidenta, ale především ne právě čitelného managementu Hradu, odvedli opět velký kus práce a každý z přítomných si svůj díl požitku vzal s sebou do všedních nevšedních dnů Adventu, domů. Pojďme ale ke koncertu. Psával jsem o tomhle koncertu dosud vždycky ve formě reportáže, takže ani letos nebudu dělat výjimku. A rovnou říkám – a opakuji se – zatím NEJ. Pěvkyně Eva Blažková, kterou jsem prvně zaregistroval před šesti lety, se za tu dobu vyšvihla do výšin neuvěřitelných. Skvělý hlas i vybroušená technika, což v kombinaci s přirozenou lehkostí projevu (já vím, to patří také pod pojem „technika“, ale vyprávějte to laikovi, jako jsem já) a výbornou dramaturgií udělaly z jejího vystoupení rovnou vrchol celé více než hodinové hudební hostiny. Možná jsem nekritický, mám totiž ze všech nástrojů lidský hlas nejraději. Mám dojem, že jsem kdesi u jejího jména četl označení „zpěvačka“ – prosím pěkně, pěvkyně. Jsem nejspíš staromódní, ale zpěvačka si může říkat i kdejaká minihvězdička z televizní stoky. Eva Blažková se pěvkyní stala již před časem, a pokud se nic nepokazí, má před sebou dráhu skutečné pěvkyně – dříve se užívalo i „divy“. Proto v titulku „Božská“, byť tohle adjektivum patřívalo jiné velké pěvkyni – Emě Destinové. Ale prosím vás – Ema nebo Eva… Turecký sólista Onur Yilmaz, jak po koncertě zaznělo u číše vína, „má do Brabce samozřejmě ještě daleko“, ale jiní zas jeho brilantní techniku skloňovali ve všech pádech. Co ale oceňuji na jeho vystoupení nejvíce, to je výběr skladby. Přiznám se bez mučení – jméno Mario Castelnuovo-Tedesco jsem slyšel v neděli 3. prosince poprvé. O to více jsem se nechal unášet tóny jeho Koncertu č. 1 pro kytaru a orchestr D dur op. 99. Ale… Ano, to „i když“ z počátku textu právě přichází. Jsou vlastně dvě. To menší „ale“ se týká právě kytarového koncertu. Měl jsem, a nejen já, občas pocit – nevím jak to popsat. Asi jako neorganické, občasné „vyskočení“ sólisty do popředí, aby se pak zase propadl do hlubokých vod pod skvělým zvukem orchestru. Když jsem se pak zeptal jednoho z našich hostů (za redakci jsme pozvali mimo jiné Jana Zahradníka, šéfa zvukových studií KTN, Knihovny a tiskárny pro nevidomé K. Em. Macana), zda jde o chyby zvukaře, vysvětlil mi, že spíš o chybu zvučení. Protože do reproduktorů šel jen sólista, zatímco orchestr bohatě na tento prostor stačil, a tak šel rovnou do sálu, akusticky, což – jak zvukaři vědí – nedělá právě dobrotu. Asi tedy měl být celý koncert zvučen jednotně, ale v zásadě jde – dle mého soudu – jen o drobnou vadu na kráse. O skvělém výkonu Karlovarského symfonického orchestru už zmínka byla. Možná čtenáře bude zajímat (a informace o tom je i v Programu koncertu), že orchestr byl založen již v roce 1835, a v roce 1875 ho syn zakladatele Josefa Labitzkého proměnil ve stálý symfonický orchestr, který o další dvě desetiletí později uvedl kontinentální premiéru Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Pod taktovkou Ondřeje Vrabce se od samého úvodu zhostil celého, dramaturgicky poměrně rozmanitého koncertu s mimořádným mistrovstvím. Sám dirigent je mimo jiné sólohornistou České filharmonie, který je i respektovaným pedagogem HAMU, ale současně uznávaným dirigentem světové třídy a – s hrdostí můžeme prohlásit – vlastně již „kmenový“ dirigent tradičních Slavnostních koncertů SONS. A tady musím zmínit to druhé „ale“! Je tak trochu symbolické, že čím více zvaných hostí, mimo okruh (snad) většinově i hudebně vybavených nevidomých, usedá na židle v sále (mimochodem – opět na velmi nepohodlné, byť esteticky OK), tím častěji přichází nešvar, způsobený hrubou neznalostí, doslova koncertní nevzdělaností. Jde o potlesk mezi jednotlivými větami koncertních děl. A přitom moderátorka, velmi dobře připravená Nicol Fryčová, nejspíš záměrně zdůraznila hned úvodem, když seznamovala s programem, že jak závěrečná skladba z vystoupení Evy Blažkové – W. A. Mozart, Exultate, jubilate, K. 165 – má čtyři věty, a již zmíněný koncert pro kytaru věty tři, pokaždé nějaký idiot v sále začal hned po první větě freneticky tleskat. A ostatní, místo aby se zachovali podle bontonu, se jako ovce přidali – snad aby je někdo nedejbože nepovažoval za barbary. Takže jediný, kdo na koncertě propadnul, jsme byli my, publikum s pár hlupáky a zbytkovou většinou přitakávačů. Škoda, a tak skvostný zážitek nám všichni umělci připravili! Abych nekončil neadventně – za zaznamenání stojí, že koncert byl beznadějně vyprodán (ale – viz výše! Třeba by více zájemců ze SONS v sále bylo lépe), že o jeho dozdobení se postaral den předtím hojně napadaný sníh a že víno v Rothmayerově sále bylo prý (byl jsem autem, tak nejde naštěstí o můj soud) poměrně dobré. No, ve srovnání s některými dávnějšími léty, snad i být muselo. A dík sponzorům za vše si přítomní mohli poslechnout v úvodním projevu prezidenta SONS Luboše Zajíce. O standardní součásti úvodu koncertu – předání cen ministra zdravotnictví – stojí za to se zmínit hlavně pro neobyčejné dílo, které vždy za oceněnými osobnostmi zůstává, už ne tolik pro projev pana ministra. Letos, při příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením (jeho datum se shoduje s termínem našeho koncertu), předal ministr zdravotnictví Vlastimil Válek dvě ocenění. Cenou ministra zdravotnictví za rozvoj zdravotně sociální péče byl oceněn MUDr. Pavel Biskup, od roku 1992 ředitel Dětského centra ve Strančicích (dětský domov pro děti do 3 let věku), které se později přestěhovalo do Chocerad a bylo transformováno na Dětské centrum Chocerady – centrum komplexní péče. Cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch osob se zdravotním postižením obdržela Mgr. Alena Goisová, dlouholetá ředitelka Domova Dědina v Opočně. Kromě tohoto zařízení se od roku 1989 trvale angažuje ve prospěch rozvoje, zvyšování kvality a modernizace sociálních služeb v celém Královéhradeckém kraji. Václav Senjuk # LIDÉ KOLEM NÁS: S materiálem se doslova mazlím „Myslím, že tvůrčího ducha má v sobě většina lidí. Ať už píší, zpívají, nebo manuálně pracují. Chráněným dílnám proto přeji vizi do budoucna. Ať se dostávají na nová místa a poskytují šanci dalším nevidomým. Také ať ti tvořivější mají sílu povzbudit ostatní. Nevidomý přitom často povzbudí druhého nevidomého lépe než vidící.“ Za dnešním rozhovorem jsme se vydali do keramické dílny brněnského HapAteliéru. Hovoříme s Boženou Přikrylovou (1978). Narodila jsem se prakticky nevidomá. Z dětství si pamatuji některé barvy, méně už obrysy. Ač jsem později už neviděla, trpěla jsem komplikovaným zeleným zákalem, bolestmi očí i hlavy, nevolnostmi, a chirurgické vyjmutí očí pro mě představovalo nakonec úlevu. S glaukomem dnes bohužel bojuje i dcera a já dobře vím, co prožívá. Obě mé děti trpí kombinovanou oční vadou a hůře dnes vidí i manžel. Pokud někoho z nás mají oční lékaři operovat, vždy se dlouho rozmýšlejí, a protože výsledkem může být i zhoršení zraku, nakonec se do toho nepustí. A podstoupila jsem i náročnou operaci srdce. Proč jsem si jako svůj obor zvolila právě keramiku? To přijde tak, že ve vás někdo objeví jistý talent a dá vám příležitost. Ve 13 letech jsem potkala Štěpána Axmana. Ač není tyfloped ani oční lékař, dodnes se věnuje nevidomé mládeži. Tehdy nás navštívil ve škole, s výstavou bronzových soch. Ukazoval, jak je hmatem zkoumat, a poté se zeptal, zda keramika někoho zaujala. Já byla zvědavá a přihlásila se do výtvarného kroužku. Spolu se Štěpánem nás tehdy navštívil i Jaroslav Rón, autor sochy Jošta na koni, která stojí v Brně na náměstí. Sochy i náhrobky zkoumám hmatem ráda, ale nerada z nich vymetám prach. Štěpán se mnou takové prohlídky podnikal a já zprvu nechápala, kam jedeme, a proč. Dnes bych za těmito zážitky i sama ráda jezdila. Když si hmatem prozkoumám nějaký tvar, mám ho v paměti a mohu ho použít nebo pozměnit. Sochu nebo náhrobek musím ale zkoumat po částech a nikdy o ní nebudu mít celkovou představu takovou, jakou má vidící. Lepší je to u výrobků, které uchopím celé do rukou. Dnes vyrábím třeba hrnky se dvěma uchy. Je to milý pocit uchopit ho, a mezi dvěma uchy si představit třeba smajlíka. Co je Axmanova technika? Ruční modelování hadů z keramické hlíny a tvoření výrobků z nich. A skvělá činnost pro nevidomého. Hady neválím na podložce, ruce jsou při práci vždy ve vzduchu. Hmotu důkladně promačkávám, aby v ní nezůstaly drobné bublinky vzduchu. Mohly by totiž způsobit popraskání výrobku při jeho schnutí nebo vypalování. Poté hady ještě prsty vyhlazuji. Pokud dělám vázu či postavu, potřebuji hadů více. Spotřebu hlíny pak musím vypočítat, podle rozměru výrobku, počtu a tloušťky hadů. Pokud znám výšku a průměr jednoduché válcové nádoby, vytvořím si její dno, kachel, a na něj skládám hady do spirály přímo. Na složitější výrobky obmotávám hady předlohu, kelímek, rouru nebo svinutý braillský papír. Když spojuji dva hady, řádně je promodeluji a promažu vláčnou hlínou, aby nebylo poznat, kde se nachází jejich spoj. Když hmota trochu ztuhne, též zkožovatí, šablonu odstraním a vnitřek nádoby ještě promažu vlhkou hmotou. Vnější povrch takového výrobku má strukturu hada, vnitřní je hladká stěna, která nepropustí vodu. V této fázi na něj mohu ještě nanést engobu, hlínu jiné barvy, nebo do něho vyrýt reliéf. Zcela suchý výrobek dále začišťuji. Následuje první výpal, též přežah, případné glazování a vypálení. Dnes se v brněnském HapAteliéru věnuji spolu s dalšími kolegy výrobě keramických hrnků. Na první pohled jsou všechny stejné, ale při bližším zkoumání mají některé tenčí stěny a dno, jiné naopak. To podle toho, jak při jejich výrobě postupujete a jak je hmatem kontrolujete. Hrnek vzniká nalitím licí hmoty do sádrové formy. Licí hmota je tekutá keramická hlína dodávaná v kbelíku. Na dně se usadila pevná hmota, podobně jako když necháte odstát kakao, vrchní vrstva je tekutá. Proto je hmotu třeba před každou sérií lití rozmíchat tak, aby měla stejnou konzistenci, tedy byla homogenní. Vlastníma rukama, neboť v nich mám nejlepší cit. Poté ji nalévám do formy naběračkou. Tahle činnost chce trénink a zkušenost. Formu naplním zhruba třemi naběračkami, musím se tedy vracet do kbelíku a plnou naběračku přenášet. A tady musím vědět, kde mám formu, kde kbelík, provádět pohyby s plnou naběračkou správným směrem, trefit formu a dávat pozor, aby hmota neodkapávala. Jinak udělám více škody než užitku. A představte si, že tu činnost učíte nevidomého, který ji nikdy nedělal. Takového člověka se vždy ptám, zda naléval na táboře pro nevidomé polévku. Pokud ano, je napůl vyhráno. I tak, než si správný postup osvojí a přitom udrží na pracovišti pořádek, trvá i týdny. Forma utvoří hrnek a odsaje z něho vodu. Přebytek licí hmoty vyliji zanedlouho zpět do kbelíku. Musím být i fyzicky zdatná, neboť poměrně těžkou formu držím nad kbelíkem a jednou rukou kontroluji, zda do něho hmota stéká. Formu poté nechám den odležet a hrnek v ní schnout. Když ho pak opatrně vyjmu, je už pevný, křehký, a ještě ne zcela suchý. Říkáme, že je „zavadlý“. Začistím mu smirkovým papírem hrany, hrbolky a spoje, které vznikly v místech, kde na sebe přiléhaly části formy. Musím být opatrná, abych hrnek nepomačkala a aby mi v ruce nepraskl. Jemnou prasklinku či drobnou nečistotu neobjevím, ale jinak i tuto práci zvládnu samostatně. Občas použiji špachtli s drátěným očkem, jímž ve stěně hrnku vytvářím hmatem rozpoznatelnou rytinu. Začištěný hrnek jde do pece na přežah a poté ho asistenti glazují. Glazury jsou suché barvicí jíly, které se rozmíchají ve vodě a natírají se na „suchý střep“ před dalším výpalem v peci. Dodávají hrnku hladký povrch a lesk. Nevidomý může glazurou hrnek potřít, ale výsledek musí zkontrolovat vidící. Ač se výrobní postup učíme všichni stejně, při ruční práci vždy platí, že co člověk, to trochu jiný výrobek. Jeden zvládne nalévat hmotu do formy, ale nezačistí hrnek. Druhá vidí trubicově, pracuje pod střešním oknem, a na jemnou práci a barvy používá lupy, případně si posvítí. Co je důležité, důvěřovat našim asistentům, neboť výrobky putují k vidícím zákazníkům. Z druhé strany, asistent by tu práci měl dobře zvládnout. Myslím, že tohle se u nás podařilo a že jsme vytvořili „zdravé jádro“. Jsem velmi ráda, že mám stále co dělat a že jsem neustále v kontaktu s materiálem. Jednou mi kdosi řekl, že se s ním doslova mazlím. A těší mě i představa, jak z hrnku někdo pije. Ano, jsem též autorkou černé Madony. Ani nevím, kdo ji tak nazval. Možná duchovní, nebo novináři. Každoročně v září se v Olomouci koná romská pouť. Zakončena je v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. Černou Madonu jsem vyrobila pro tuto příležitost. S výzvou vytvořit ji přišli v roce 1998 lidé z Charity Olomouc. Z takové nabídky jsem byla trochu v rozpacích. Na jedné straně to byl příslib činnosti i finančního profitu, ale také to byla práce zodpovědná, a já si s ní zpočátku nevěděla rady. Navíc jsem neměla nablízku nikoho, kdo by mé práci přihlížel a upřímně ji zhodnotil. Takovým člověkem se později stala má bývalá asistentka z Charity, kde jsem předtím bydlela a kde se mi narodila i první dcera. Měla dřevěnou sošku Panny Marie lurdské a ta mi posloužila jako předloha. Přišla mi velmi důstojná, a měla na noze květinu. Modelovala jsem ji doma, na okenním parapetu, a na práci jsem měla více než týden času. Mohla jsem si tak dovolit precizní práci. Hotovou, ale nevypálenou sošku, tedy velmi křehký výrobek, nejprve odvezli do brněnského Muzea romské kultury. Organizátoři romské pouti ji ale toužili mít v bazilice na Svatém Kopečku. Proto Madonu z muzea odvezli nejprve do Tasova, ke Štěpánovi Axmanovi k vypálení, a poté do Olomouce. V bazilice ji tehdy světil František Blizna, a mě těší, že tam stojí dodnes, tedy více než 25 let. Muzeum romské kultury se o mě zajímá od začátku své existence. Okolo roku 2000 shromažďovalo své sbírky, vyhledávalo tvořivé lidi a odkupovalo jejich práce. Ode mě to bylo několik reliéfů, mezi nimi „Adam a Eva“, jenž vznikl v rámci kolekce „Stvoření světa“. Do muzea jsem byla zvána i na romská sympózia, což byla výborná zkušenost. Od té doby si má kariéra nachází své vlastní cesty a mně přicházejí výzvy na spolupráci. Příští rok například budu zřejmě moci pracovat i ve svém ateliéru. Spolu s přítelkyní Zdeňkou jsme už podepsaly smlouvu. Prací v něm či projektem si ale musíme i vydělat na nájem a služby. Plánuji kurz "Modelování ve tmě" nejen pro vidící i další činnosti. V hlavě i s pomocí digitální techniky, kterou obdivuji. Nejlepší možností se mi zdá dát klientům do ruky materiál, ať sami rozhodnou, co s ním. Přitom s nimi komunikovat, zkoumat jejich výrobky, a případně jim je pomoci opravit či vylepšit. Chci pořádat i vícedílné lekce, kde budou klienti pracovat na něčem větším. Inspirovat se mohu třeba u Štěpána Axmana. S Boženou Přikrylovou hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny Aktuality V sociálních službách se od ledna 2024 zvyšuje: • maximální denní platba za celodenní stravu v rozsahu minimálně 3 hlavních jídel o 20 Kč (z toho úhrada za obědy se navyšuje o 10 Kč) • maximální denní platba za ubytování o 25 Kč (s výjimkou azylových domů, jde-li o úhradu za dítě, kde se maximální denní úhrada nezvyšuje). Srovnání je následující: SLUŽBA Rok 2023 Rok 2024 Celodenní stravování  235 Kč/den 255 Kč/den Pouze obědy 105 Kč/den 115 Kč/den  Ubytování 280 Kč/den 305 Kč/den Rozruch kolem důchodů 10. ledna Ústavní soud veřejně projedná stížnost hnutí ANO na loňské omezení valorizace důchodů. Ať už bude jeho rozhodnutí jakékoliv, jsme zvědavi, jak bude odůvodněno. Další stížnost podala opozice na změny z podzimu 2023 týkající se podmínek nároku na předčasný starobní důchod. O této stížnosti bude rozhodnuto později. V souvislosti s hladovkou před Úřadem vlády bych ještě ráda krátce popsala, kdo a co mohl nebo ještě stále může uplatnit z důvodu perzekuce komunistickým režimem. V roce 1968 byl přijat zákon 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci. Ze známých důvodů však řízení podle něj vedená nebyla skončena a odškodnění se fakticky nekonalo. V roce 1990 byl přijat zákon 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, který automaticky zrušil všechna odsuzující rozhodnutí z období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za politické trestné činy v tomto zákoně vypočtené. Rozhodnutí o tom vydávaly soudy bez návrhu. Rehabilitovaní občané mají nárok na peněžité odškodnění za ztrátu na výdělku za dobu strávenou ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, dále za vykonaný peněžitý trest, náklady trestního řízení a případnou škodu na zdraví. V roce 2002 vláda přiznala osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací náhradu ve výši 625 Kč za každý započatý měsíc doby strávené v těchto táborech. Nárok bylo možné uplatnit nejpozději do března 2003. V roce 2009 a v následujících letech vláda přiznala těm, kdo byli nezákonně zbaveni svobody v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, včetně občanů zařazených do vojenských táborů nucených prací a pomocných technických praporů, příspěvek 1800 Kč za každý měsíc nezákonného zbavení svobody jako náhradu mzdy za dovolenou, na kterou by jim vznikl nárok, pokud by byli v řádném pracovním poměru. Nárok bylo možné uplatnit nejpozději do března 2015. V roce 2011 byl přijat zákon 262/2011 Sb. o účastnících odboje a odporu proti komunismu neboli tzv. třetího odboje, který ho definuje především jako „účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevenou ať již jednotlivě či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii.“ Žijící držitel osvědčení obdrží pamětní odznak a 100 000 Kč, a pokud již zemřel, pozůstalý manžel obdrží 50 000 Kč. Postavení válečného veterána (a s tím spojené výhody) se však přizná jen účastníkovi odboje a odporu, jehož forma byla následující: ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v odboji a odporu proti komunismu (agenti-chodci), jiné srovnatelné statečné činy nebo statečné veřejné postoje na podporu ozbrojených akcí směřovaných proti komunistickému režimu. Pokud jde o zvýšení důchodů a příplatky k důchodům, existují tyto nároky: • na úpravu důchodů pro držitele osvědčení o účasti na třetím odboji a vdovy a vdovce po nich. Týká se důchodů, jejichž procentní výměra je nižší než stanovené minimum. Důchod se pak zvyšuje na statistický průměr. • na příplatek k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem pro rehabilitované politické vězně z období mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989, vězněné po dobu kratší než jeden rok, a nejbližší pozůstalé po nich a dále pro pozůstalé po osobách, které zemřely násilnou smrtí při pokusu o překročení československých státních hranic. • na zvláštní příspěvek k důchodu pro rehabilitované politické vězně, vězněné po dobu delší než jeden rok a pozůstalé po nich. • na jednorázovou peněžní částku nahrazující zvláštní příspěvek k důchodu osobám, kterým nárok na zvláštní příspěvek k důchodu nevznikl jen proto, že nepobírají český důchod. Dodejme, že podobně odškodněni jsou samozřejmě i účastníci odboje za I. a II. světové války a jejich pozůstalí, pokud jsou příjemci důchodu a předloží osvědčení o účasti v odboji. Bližší informace viz odkazy: https://www.cssz.cz/web/cz/odskodneni https://www.cssz.cz/web/cz/odskodneni-snadne-a-prehledne Exekutorka po 13 letech dostihla loupežníka Připadá vám, že se pořád bavíme jen o penězích? Protože tento článek píšu v době adventu, převzala jsem na závěr glosu bible znalého kolegy Lubomíra Müllera, který zaznamenal příběh sice také o penězích, ale s dobrým koncem: V roce 2010 ukradl dvacetiletý Jakub S. z Rumburku Martě Z. (nar. 1951) z Prahy tašku, v níž měla hotovost, mobil a platební kartu, z které pak loupežník směle vybíral peníze. Celkově způsobil Martě Z. škodu 23 880 Kč. Marta Z. nevěděla, kdo lup provedl, a tak se obrátila na Policii České republiky, aby lupiče vypátrala. Zdatní policisté pachatele skutečně chytili a usvědčili i z několika dalších podobných kousků. Poté soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. Zuzana T. poslala Jakuba S. na 7 měsíců za mříže a uložila mu uhradit Martě Z. 4 000 Kč. Ale proč jen tolik, když škoda činila 23 880 Kč? Marta Z. se tedy proti rozsudku odvolala. A senát Městského soudu v Praze pod vedením předsedy JUDr. Petra B. odvolání uznal a přiznal Martě Z. náhradu v celé výši. Jenže zločinec se k úhradě škody neměl. Marta Z. proto požádala o pomoc exekutorský úřad. Ten ale konal dosti liknavě. Marta Z. tedy věc vytrvale urgovala. Nakonec exekutorka Mgr. Zuzana G. začala loupežníka intenzivně pronásledovat, až ho – 13 let po krádeži – dne 30. října 2023 dostihla, dluh z něj „vypáčila“ a Martě Z. ho poslala. Marta Z. se z toho tak zaradovala, že celou částku štědře věnovala na dobročinné účely. Z této kauzy mohou oběti trestné činnosti načerpat cenná biblická poučení: Když policie, soudy či exekutoři konají svou práci, „ne nadarmo nosí meč“; jsou „mstitelkou, která trestá ty, kdo jednají špatně“. (Římanům 13:4) Když prvoinstanční soudce „pošlapává ... právo a spravedlnost“, je nad ním odvolací senát jako „někdo vyšší“, kdo to může napravit. (Kazatel 5:8) Když se poškozený dlouho nemůže svého práva domoci, je třeba za tím, kdo má konat, „pořád chodit a říkat: Zjednej mi spravedlnost“. (Lukáš 18:2-5) Když se pak o získané prostředky ochotně dělíme s druhými, zažijeme na sobě – stejně jako Marta Z. – splnění Ježíšových slov: „Dávat přináší víc štěstí než dostávat.“ (Skutky 20:35) A doufejme, že i Jakub S., kterému je nyní 33 let, se poučí a vezme si k srdci slova apoštola Pavla: „Ten, kdo kradl, ať už nekrade. Spíše ať tvrdě pracuje a svýma rukama dělá něco užitečného, aby se měl o co rozdělit s tím, kdo je v nouzi.“ (Efezanům 4:28) Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová # NAPSALI JSTE NÁM: Co s bílou holí Vše začalo 4. února 2023 ve Zlíně na Oční klinice Gemini. U pana primáře Stodůlky jsem podstoupil operaci Bostonské rohovky. Každá operace se v detailech odlišuje. V dnešní době se již před operacemi nedávají okolo očí injekce. Tentokrát jsem ji dostal. Na dotaz „proč“ mi bylo odpovězeno, že nic neucítím a oku to prospěje. Vzápětí slyším: „Teď si na vás posvítíme.“ Ovšem já jsem viděl pořád jen tmu. Tento náročný zákrok proběhl zdárně. Opravdu jsem necítil po celou dobu operace, ale ani v následujících dnech, žádnou bolest. Od první chvíle mě ale nepřestalo zajímat, proč nad sebou nevidím rozsvícenou lampu. Vím, že světla nad operačními stoly procházejí velmi revolučním vývojem. Ale že bych viděl čistou tmu, to mě nikdy nenapadlo. Druhý den při pooperační prohlídce jsem se na to pana primáře zeptal. Dověděl jsem se, že světlo bylo silné a kvalitní, ale že mé oko bylo natolik umrtvené, že nevnímalo nic – bolest ani světlo. Vpíchnutá látka se velmi pomalu vstřebává. Já, nic takového netuše, jsem po návratu do hotelu hledal nějaké pořádné světlo. Viděl jsem velmi dobře a čistě svítící žárovky, ale okolo nich bylo šero. Ještě po několika týdnech mi připadá, že venku je stále pod mrakem. Látka z injekce se opravdu asi bude vstřebávat ještě dlouho. Na druhou stranu mne uklidňuje, jak při dobrém osvětlení krásně vidím psaný text. Bezprostředně po operaci jsem viděl jen bílou a černou barvu. Vzápětí se k nim přidala žlutá. Za velmi dobrou rehabilitaci mého opraveného oka považuji jízdu autem. To oko, které tak dlouho nekoukalo. Rohovka u něj byla po takřka šedesáti letech natolik zašedlá, že jediné, co jí proniklo, byly sluneční paprsky. Oko bylo doslova zatuhlé. Jako když máte dlouho nohu v sádře. Po jejím odstranění musíte nohu postupně rozhýbat. Stejně tak oko. Okolo jedoucího auta se rychle střídají předměty blízké, vzdálené i různě barevné. Ještě ve Zlíně jsem viděl jen něco se okolo nás míhat a pouze bílá auta. Rozcvička oka trvala pouhé tři hodiny. Při příjezdu do Prahy jsem již rozeznával světle modrá a světle červená auta, která nás míjela. Což o to, obzvlášť doma se orientuji velmi dobře. Při čtení psaného i tištěného textu vidím úplně čistě. Horší je to venku. Když jsem za tři dny po operaci vyšel ven, neviděl jsem vůbec nic. Jedině obrubníky chodníků a tradičně bílá auta. Šel jsem směrem k samoobsluze. Cestou, kudy chodím desítky let, každý den. Ani jsem tam nedošel. Měl jsem pocit, že zabloudím. Není nic horšího, než kombinovat slepeckou chůzi s nezkušeným zrakem. Věděl jsem, že jsou okolo mě domy, stromy, ale nic z toho jsem neviděl! Za další dva dny se v mém zorném poli proti obloze začaly objevovat obrysy domů. Den nato se vynořily celé. Příští den se v nich objevila okna. Každý den se vidění zdokonaluje. Jsou to záhady. Například lidi, kteří šli proti mně, jsem neviděl. Viděl jsem jen míhající se nohy. Těla nad nimi se začala vynořovat jako v pohádce až za několik dní. A což teprve obličeje. Zpočátku jsem viděl odděleně oči, nos, rty i uši. Později se obličeje scelily, ale nikoho jsem nepoznával. Jako když potká Evropan Číňana nebo Číňan Evropana. Všechny obličeje se mi zdály být stejné. Až po čase jsem je začal rozlišovat. Nejdříve u dětí. Zjišťuji, že začít po tolika desítkách let náhle vidět se velmi podobá tomu, když člověk vidět úplně přestane. Před deseti lety jsem během jedné hodiny přestal vidět na levé oko, na které jsem koukal od úrazu. Deset let jsem viděl jen slunce. Nyní jsem podstoupil operaci pravého oka, které nevidělo takřka šedesát let. Opět za jednu hodinu poté, co jsem ulehl na operační stůl, jsem z něho vstal a již jsem viděl. Mohu proto dobře porovnávat rozdíly a shody těchto dvou situací. V mnohém se téměř shodují. Je neuvěřitelné, jak deset let slepoty změní psychiku člověka. Nebezpečí na ulici čekají velmi podobná, ale přibude k tomu údiv kolemjdoucích, kteří vidí člověka s bílou holí, jenž se dychtivě rozhlíží. Když odložím hůl, nohy by chtěly zrychlit, ale hlava, která je naučená opatrnosti a dávat si pozor před překážkami, to nedovolí. Neustále se setkávám se schizofrenií v boji sám se sebou. Nosit hůl, když vidím? Jít rychle, nebo opatrně? Dále vím, že nemohu zvedat nic těžkého. Je mi trapně, když vidím starce, který nemůže do autobusu zvednout těžkou tašku, a já na něj koukám a nemohu pomoct. Ještě jednou ta nešťastná hůl… Ono se řekne: „Když vidíš, tak odlož hůl!“ Ale co stíny, o kterých zpočátku nevím, jestli jde o díru, nějaký předmět, hromadu hlíny nebo nově se rodící zahrádku před restaurací. A co teprve schůdky a schody, nemluvě o výstupu z autobusu, kde je na každé zastávce jinak vysoký schod. Soustředěnost v tomto případě musí být stejná, jako když člověk přestane vidět. Jen to není tak depresivní. Než člověk začne nosit bílou hůl, musí si několikrát natlouct a vyslechnout si hodně nepříjemných řečí od cestujících a kolemjdoucích. Stejně tak, když začne vidět, není lehké hůl odložit. Po dobu minulých deseti let si v ní získal jistotu. Teď se od ní těžko odvyká. Když mluvím o pohybu na ulici, musím se zmínit o události, která se mi přihodila. Jdu a proti mně jde asi desetiletý chlapec. Jde přímo proti mně. A když byl jeden krok ode mne, najednou uskočil do strany. Když mi to udělal poprvé, lekl jsem se tak, že jsem málem upadl. Je to asi kratochvíle kluků v tomto věku. Během jednoho týdne se mi to stalo ještě dvakrát. Dělali mi to asi i před tím. Vše proběhlo v naprosté tichosti. Ovšem dřív jsem je neviděl. Nemohu se ubránit, abych se nezmínil o další příhodě! Celý čas, když jsem neviděl a chodil s bílou holí, vyvracel jsem pesimistům, že lidé jsou zlí, špatní a zákeřní. Z tohoto omylu mne vyvedlo několik příhod po operaci. Například u nás přestavěli a hodně zvětšili samoobsluhu. Shodou okolností jsem tam šel poprvé po operaci. Stejně jako mnoho jiných kupujících jsem tam bloudil a hledal zboží. Zavěsil jsem bílou hůl na vozík, obešel regál a hledaný produkt našel. Kolemjdoucího prodavače jsem se zcela nezáludně zeptal na cenu. Cedulka byla totiž až u země. Nad jeho reakcí jsem však zůstal jako přimražen: „Tady je to jasně napsaný!“ A po několika dalších nevybíravých slovech na toto téma špičkou boty strčil do zmíněné cedulky, rázně se obrátil a odešel. Ukončil jsem nákup a odebral se ke kasám opět s holí na vozíku. U samoobslužné kasy jsem oslovil ženu, která na ni vykládala své zboží: „Kde je, prosím vás, obyčejná kasa?“ A opět jsem zůstal ohromeně stát nad její reakcí. Aniž se obrátila, vykřikla velmi nepříjemným hlasem: „Támdle přeci,“ a neurčitě trhla hlavou, „to snad není možné!“ Tyto a podobné zkušenosti mne přivedly k názoru, že lidé se nechovají slušně k druhým z úcty k nim, ale z úcty k bílé holi, k uniformě policisty či k nárameníkům vojenského důstojníka a podobným atributům. Nemají-li je před očima, chovají se opět tak, jak je jim přirozené. Nových věcí je okolo mne neustále víc a víc. Pořád se nemohu vyrovnat s tím velkým množstvím aut. Jsou všude. Celé město je jimi doslova zamořené. Orientace na ulici se pomalu, metr po metru, začíná zlepšovat. Oko a mozek přestávají být samostatné jednotky. Nemusím tak často přemýšlet, když se na něco podívám, co to je, aniž bych si na to sáhl. Další šok na mě čekal s brýlemi. To, že při čtení musím dodržovat přesnou ohniskovou vzdálenost jako při koukání do mikroskopu, to je mi známo. Ovšem příhoda s brýlemi mě dostala. Nasadil jsem si je na oči, a vtom ke mně přiskočil můj psací stůl, který byl předtím rozmazaný. Najednou jsou tu všechny předměty, a čisté. To byl šok. Je to nejspíš něco, co běžně prožívají lidé se silnými dioptriemi. Vidím, že takových příjemných překvapení mne ještě čeká mnoho. Vždy po úspěšné operaci vidím krásně čistě s ohraničenými hranami. Ovšem za několik dnů se obraz začíná tříštit. Když jsem býval po operacích živé rohovky, myslel jsem si, že to způsobuje právě pokřivená rohovka. Tento nepřirozený obraz se projevuje i u pevné, umělé rohovky. Nedovedu si to vysvětlit a zajímalo by mě, jestli tento problém řeší i jiní pacienti. Je to naprosto jednoduše zjistitelné. Když se podívám na jednu žárovku, vidím jich celý trs. Jedním z problémů, se kterými se musím také vyrovnat, jsou chodníky. Jsou na nich krásné, z různě barevných kostek poskládané vzory, které jsem dřív neviděl. Ovšem, problém je v jejich výšce. Jdu po náměstí a chci vstoupit na chodník. Ale ouvej! Schod tam není. Celý chodník i s obrubníkem je v jedné rovině s vozovkou po celé ploše náměstí. Rozdíl je jen v barevné pestrosti dlažby. Dosud jsem nevěděl o tom, kolik je věnováno dlaždicím pro orientaci nevidomých. Jsou i barevně rozlišené. Chyba je jen v tom, že na to člověk musí vidět. Když je hrbatý chodník nebo z malých kostek, nemá nevidomý člověk šanci toto označení nohama ani holí rozpoznat. Doteď jsem o těchto vymoženostech neměl tušení! Vždy, když se vrátím z venku, sednu si ke stolu. Vezmu do ruky tištěný text, který mi vrátí venku ztracené sebevědomí a jistotu, že je vše v pořádku. Oko ještě není zvyklé koukat. Text na papíře vidí čistě. Chce to jen nesmírnou trpělivost, a tou jsem se již obrnil. Stejně jako noha oproštěná od sádry se nemůže hned zúčastnit maratonu. Oko, které desítky let nekoukalo, se také jen pomalu rozkoukává. Josef Kalous Redakčně upraveno # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Litva – Vilnius slaví Den bílé hole Na oslavu 700. výročí založení města Vilnius a Dne bílé hole vznikl projekt zaměřující se na význam zvuku a smyslových vjemů při vnímání městského prostředí z důrazem na zrakově postižené. Go Vilnius, oficiální agentura pro cestovní ruch a rozvoj podnikání, vytvořila video s příběhy zrakově postižených, kteří popisují své jedinečné zážitky z města a zdůrazňují význam zvuku a emocí. Video, které vzniklo ve spolupráci s Litevskou asociací nevidomých a slabozrakých a mezinárodními partnery, obsahuje rozmazaný obraz a originální soundtrack, který navozuje atmosféru města. Pro zrakově postižené (i vidící) návštěvníky vznikla nová přístupná cesta "Touch and Hear Vilnius", která nabízí audioprůvodce a navigační pokyny. Starosta Vilniusu si prošel město se zrakově postiženým průvodcem, aby také podpořil myšlenku přístupnosti města pro všechny obyvatele a návštěvníky. V reklamním průmyslu je vizuální stránka na prvním místě. Hlavní město Litvy Vilnius si však při příležitosti oslav 700. výročí založení klade za cíl dokázat, že zvuk a další vjemy jsou stejně důležité, a dělá to s pomocí těch, kteří nevidí. 12. října 2023, u příležitosti Dne bílé hole, dne věnovaného zvyšování povědomí o samostatnosti a mobilitě osob se zrakovým postižením, se ve Vilniusu zaměřili na to, aby bylo město spíše komplexně vnímáno než viděno. Nejnovější video, které iniciovala Go Vilnius, oficiální agentura pro rozvoj cestovního ruchu a podnikání, bylo vytvořeno na základě příběhů a zkušeností zrakově postižených z jejich města. Ponořte se do emocí „Vilnius je pro mě město, které se rozprostírá mezi stromy.“ „Každé nádvoří má svou vlastní auru.“ „Stojíte před zvonicí katedrály, zvon vám zvoní nad hlavou a zvuk prochází celým vaším tělem.“ To jsou slova, která říkají mluvčí ve videu: novinářka, cestovatelka a zpěvačka Irma Jokštyt?, básník a prozaik Alvydas Valenta a manažerka komunikace Litevské audiosenzorické knihovny Ramun? Balčikonien?. Namísto obvyklých turistických scenérií tomuto klipu dominují rozmazané záběry, které diváka vedou k zážitku a emoci. Scénář se kromě výjimečných osobností na obrazovce zaměřuje i na vjem, na který lidé se zrakovým postižením spoléhají nejvíce – na zvuk. Původní soundtrack proto složil filmový skladatel Thomas Goralski a doplnil tak celkovou atmosféru videa. Toto dílo je výsledkem mezinárodní kooperace a vzniklo ve spolupráci s kreativní agenturou "Wolfstreet" z Nizozemska, vedenou režisérem Jasperem Vierboomem. „Tento projekt je skvělým příkladem týmové práce. Tím, že jsme spolu mluvili, jsme se toho tolik naučili. Poznali jsme svět z různých úhlů pohledu. Opravdu věřím, že je to způsob, jakým se jako společnost sbližujeme. A že jsem k tomu (doufejme) přispěl, byť jen trochu, je pro mě požehnáním," řekl Vierboom. Trasa pro zrakově postižené Kromě toho byla při uvedení videa představena trasa s názvem „Touch and hear Vilnius", která je určena pro zrakově postižené, ale je k dispozici samozřejmě i vidícím návštěvníkům. Audioprůvodce historickým centrem Vilniusu vypráví nejen o dějinách města, ale poskytuje i podrobné popisy památek spolu s podrobnými navigačními pokyny o tom, jak je najít. Starosta města Valdas Benkunskas se při zahájení iniciativy prošel historickým centrem Vilniusu se zrakově postiženým průvodcem. Zažil tak své město – možná poprvé – aniž by ho mohl vidět, „Děláme vše, co je v našich silách, aby byl Vilnius přátelský a přístupný lidem z různých prostředí a podnikáme mnohé kroky k dosažení tohoto cíle. Jedním z takových kroků je zavedení univerzálních principů designu, které zajistí, že fyzické i virtuální aspekty města budou stejně přístupné všem občanům. Tato iniciativa slouží jako smysluplný a krásný způsob, jak vyjádřit naši solidaritu se zrakově postiženými obyvateli a ukázat, že Vilnius nabízí bohaté zážitky, a to i pro ty, kteří je třeba nevidí,“ řekl Benkunskas. Paulius Kalvelis, zástupce Litevského svazu nevidomých a slabozrakých, dodal: „Jsme rádi, že lidé se zrakovým postižením mohou bezpečně cestovat po městě. Poznejte Vilnius na vlastní pěst a zažijte historické objekty, které promlouvají lidskými hlasy a vyprávějí příběhy o svém vzniku. Hmatové modely pomáhají pochopit tvary a velikosti těchto historických objektů a velmi podrobná navigace mezi místy umožňuje pohodlnou cestu za poznáním ve městě.“ Zdroj: www.euroblind.org (Poznámka: Pro zájemce o zmiňované video v angličtině - pro vyhledání stačí zadat ve vyhledávači Google nebo přímo na Youtube „Vilnius Beyond Sight“.) # SOUTĚŽ ZORY: Vyhlášení výsledků soutěže Minule jste soutěžili o 3 x Mivolis bylinný čaj IMMUNE, bylinná směs s vitamínem C a echinaceou s příchutí aceroly. A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky? Otázka 1 Jak se jmenuje pomůcka pro nevidomé a slabozraké, sloužící k tomu, aby člověk bez zrakové kontroly mohl nalít tekutiny do šálku efektivně a bezpečně, a to hlavně v situaci, kdy se jedná o horké tekutiny: • hladinka Otázka 2 Jak se bude jmenovat příloha, která od nového roku vznikne sloučením časopisů Koření a Svět, příroda a společnost? • Kaleidoskop Otázka 3 Komu je připisováno autorství bílé hole? • James Biggs Otázka 4 Co znamená zkratka SONS? • Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Pittnerová Miroslava (Svitavy), Dziaková Denisa (Ostrava), Harazimová Jaroslava (Opava). Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou. # Nová soutěž OTÁZKA 1 Jak se jmenuje hmatová hra pro nevidomé pro 2-5 hráčů? • Labyront • Labyrint • Bludiště • Motanice OTÁZKA 2 Jak se jmenuje hudební příloha časopisu Zora? • Hudebník • Hudba • Muzikant • Melodie OTÁZKA 3 Jak se jmenuje americká nevidomá spisovatelka, která jako první hluchoslepý člověk dokončila studium na Harvardově univerzitě? • Caresse Crosbyová • Helen Kellerová • Betty MacDonaldová • Mary Bardová Otázka 4 Jak se nazývá ozvučený mobilní telefon, který zrakově postižení ovládají pomocí fyzické klávesnice? • BlindShell • BlindWell • BlindSand • BlondShell Své odpovědi posílejte do 12. 1. 2023 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1 nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz. Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA. Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o 3x dámské kotníkové ponožky vel.35-38, 3x Solná koupel na nohy Levandule od společnosti TianDe. A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili. Soutěž připravuje Kateřina Rovenská