ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 24, prosinec 2022 Obsah: ÚVODEM Dny sváteční STALO SE Přehledně Poděkování (nejen) nejlepším Prohlášení Světové unie nevidomých LIDÉ KOLEM NÁS Na tak rozsáhlý úkol jsem nikdy nebyl sám (Jan Příborský) část 2. POVÍDKA VÁNOČNÍ Bylo mi tehdy třináct – 1. část ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Z deníku terapeutky BUDE VÁS ZAJÍMAT Den mužů a odcházení ZDRAVÍ Ztráta čichu může pacienta pořádně potrápit SPORT Mistrovství ČR 2022 v královské dámě INZERCE # ÚVODEM: Dny sváteční Kamarádka mi volala poslední listopadový den a mimo jiné mi radostně hlásila, že už s malou – rozuměj čerstvě šestiletou dcerou, předškolačkou – právě postavily a také ozdobily stromeček! Šel jsem právě po ulici a nechtěl jsem se zaplétat do diskuse o tom, co je a co není dobré pro děti, navíc vím, že pro ni je její dcera všechno. Že jí adoruje, její přání plní ještě než doznějí a podle jejího – dětského a spíš kýčovitého – estetického kánonu již upravila ten svůj a společně vytvářejí… Jak to říct? No, asi docela na trzích potenciálně prodávatelné hrůzy – věnečky, figurky, aranže… Ten stromeček snad neuvidím, už v zájmu pokračování našeho přátelství: určitě bych se nezdržel komentáře! Jako kdybych slyšel její námitky, že si přece mohou udělat Vánoce, kdy se jim zachce, že… Vím, nevidomým dětem bude nejspíš těžké, ale nikoli nemožné zprostředkovat to naše někdejší, dětské okouzlení, když zazvonil zvoneček a otevřely se dveře do pokoje, odkud zavanul chlad s vůní smrkového jehličí, zahřívaného svíčkami. Na ty první stromky, které si pamatuji, jsme ještě elektrické svíčky neměli, zato byly nádherně nastrojené do foukaných skleněných ozdob, figurek z navlékaných korálků, a to vše bylo doplněné balenými čokoládovými figurkami a jinými dobrotami. Teprve pak přišly na řadu dárky, u nás tedy většinou knihy. Autoritativní děťátko mojí kamarádky si ale poručilo stromeček hned, teď a tady, ozdobený vlastnoručně… asi se tedy překvapení a šťastného úžasu bojí? Ostatně i dárky dostává celý rok, čím tedy budou pro ni Vánoce?! A mají vůbec být něčím výjimečným? Ve dnech, které poslední období kolem nás procházejí a zanechávají většinou pachuť válek, lží politiků a špatných zpráv ekonomických, je možná úvaha o výjimečnosti svátků scestná, nevím. Ano, až díky komerčním zájmům se z až druhých nejvýznamnějších církevních svátků (první jsou bezesporu Velikonoce) stalo cosi bombastického. Ale zatímco Velikonoce nabízejí už „vzkříšení“ života – jaro, květy, delší dny –, Vánoce jsou zasvěcené hlavně naději. Naději, která jen slibuje nový život, stejně jako narozené dítě, každé dítě, je zas „jen“ potenciál, naděje do budoucna. Ještě nevíme, bude-li z něj vědec, řemeslník, muzikant (ženský rod si doplňte sami, ale patří tam), nebo nedej Bože neskončí jako delikvent, bezdomovec, neschopný a pro všechny kolem sebe zbytečný tvor. Bojím se, že o ten úžas z něčeho, co nás přinejmenším v dětství přesahuje, je mnou popisovaná holčička připravena. A je jedno, že i vlastním rozhodnutím. Ale nepřísluší mi to hodnotit, jen je mi jí líto. I proto, že bych přál všem dětem tak kouzelné Vánoce, jaké jsem zažíval já, moji bratři i spousta mých přátel a známých. Nechci tyhle svátky znovu odívat do církevního či náboženského roucha, ale hlasuji za ono zduchovnění, které by nás zasáhnout mělo. Včera jsem poslouchal pořad o životě jednoho z velikánů country hudby, a nejen country – Krise Kristoffersona. Ten na rozdíl od řady svých souputníků či kolegů z branže nijak se svým vztahem k Bohu na trh nechodil, ale občas se ve svých textech s vírou nějak potkával. Nejvíce snad v písni Why me, Lord – tam zpívá „Řekni mi, Pane, existuje cesta, jak bych mohl splatit vše, co jsi mi dal…“ (Tell me Lord, if you think there's a way I can ever repay, all I've taken from You…). A odpovídá si – možná tím, že ukáži jiným to, čím jsem si sám prošel cestou zpátky k Tobě. Navrhuji poslechnout si tu píseň, ať již v originále, nebo ve kterékoli ze sedmi coververzí v angličtině či ve čtyřech českých – třeba tu od Michala Tučného. Ne, není to právě vánoční téma, ale zapřít svou pýchu, svoje JÁ, by mělo být mottem Vánoc. Za sebe i za celou redakci Zory přeji všem našim čtenářům klidné Vánoce a do roku příštího – ať se co nejvíce z jejich pozitivních nadějí naplní. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Máte rádi české vánoční koledy? Tou nejstarší známou je zřejmě „Narodil se Kristus Pán“, která vznikla ještě v době před husitskými válkami. Z období baroka (17. a 18. stol.) pocházejí písně „Půjdem spolu do Betléma“, „Já bych rád k Betlému“, „Pásli ovce valaši“, nebo „Chtíc aby spal“ od Adama Václava Michny z Otradovic. K nejmladším patří koleda „Nesem vám noviny“, která vznikla až v roce 1847. A jak slaví Vánoce třeba Italové? V mnohém podobně jako u nás. Někteří tu ale nemají stromek, ani cukroví. V domácnosti ovšem nesmí chybět Betlém. Večer před spaním chystají děti pro Ježíška nebo pro Santu sklenici mléka a sušenky, a někdy také sklenici vody pro soby. Ráno 25. prosince pak nacházejí prázdný talířek, prázdné sklenice, ale jsou tam dárky. Na vánoční výročí jsme se podívali i do „Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 23. 12. 1819 se narodil německý lékař Karl Sigmund Franz Credé. Slavným se stal pro svou metodu vkapávání speciální dezinfekční a protizánětlivé látky (protargolu) do očí novorozenců, které zabraňuje vzniku nebezpečných zánětů rohovky. 24. 12. 1889 se narodil Jaroslav Pozdník, učitel v Ústavu pro nevidomé v Brně a později ředitel školy při tomto ústavu. A na Štěpána, 26. 12. 1897 zemřel Karl Wulff, zakladatel Slepeckého muzea v Berlíně. Ale pojďme k našim oblastním odbočkám. Nejprve do Kyjova, odkud přicházejí ještě dozvuky z oslav Halloweenu. Připraveny tu byly 4 stanoviště a dva bonusové úkoly se záměrem procvičit smysly, které jsou důležité pro náš samostatný život. Na prvním stanovišti bylo třeba pochytat pavouky, na druhém vylovit ze štěrbin netopýry, a na třetím polapit lasem duchy. Na čtvrtém byl kontejner ve tvaru dýně, do něhož lidé v ochranných rukavicích házeli kontaminované malé dýně. Bonusové úkoly spočívaly v procvičování hmatu a chuti. Citlivost hmatu si vyzkoušeli na upraveném rébusu bludiště, a poznávali chutě Bertíkových fazolek ze seriálu „Harry Potter“. Mísily se tu chutě libé i ty velmi zrádné. Za účast, odvahu a smysl pro recesi si všichni odnášeli sladkou odměnu ve tvaru netopýra. U příležitosti Mezinárodního dne nevidomých uspořádala OO Opava Společenské taneční odpoledne. Zahrála skupina ROLLEN. Bohatá tombola a skvělé pohoštění byly příjemným završením odpoledního programu. OO Opava zveřejnila zajímavý článek o osobnostech, které dobyly svět hudby. Dejme si malou ochutnávku. Stevie Wonder získal 25 cen Grammy. Skládá hudbu, zpívá, hraje na piano i foukací harmoniku. S pěti ženami má celkem devět dětí. Klavírista a zpěvák Ray Charles se potýkal se závislostí na heroinu i s mnoha dalšími útrapami. Vždy z něj však vycházela skvělá pozitivní energie. I on to se ženami uměl. Nebo ony s ním. Deset z nich se totiž stalo matkami jeho dvanácti dětí. Diane Schuur je hvězdou ve světě jazzu, Terri Gibbs se zase prosadila v country muzice. Tenorista Andrea Bocelli skončil po oslepnutí jako barový zpěvák a klavírista. v roce 1992 nazpíval druhý hlas v písni, kterou si poslechl i slavný Luciano Pavarotti. Prý nevěřil, že nejde o hlas slavné hvězdy. Více se dozvíte na prozeny.cz A v Opavě zůstáváme, neboť přináší i dalších šest zajímavých reportáží. On-line prodejce potravin Rohlík spojil síly se společností Master Internet, a pod záštitou Nadačního fondu ČRo Světluška usnadňuje nákupy nevidomým zákazníkům. To lze hlavně přizpůsobením webových stránek obchodu pro naše odečítače. Po odstranění bariér se Rohlik.cz řadí mezi jeden z nejpřístupnějších českých e-shopů. Více čtěte na diit.cz. Svět vnímá Lubomír Pavelčák jako rozmazané stíny, světla a siluety. O zrak postupně přichází od dětství. Je tak trochu záhadou, jak dokáže vytvářet zajímavé fotografie. Říká jim „cvaky“, sám sobě pak „cvakálista“. Více se dočtete na bruntalsky.denik.cz. Zda a jakou oporu představují pro Tyflocentrum (TC) nevidomí spolupracovníci, se dozvíte v rozhovoru ředitelky TC Pardubice Dany Stoklasové a jejího kolegy Petra Hromádky s Jitkou Slezákovou, moderátorkou ČRo Pardubice. Více na pardubice.rozhlas.cz. Hmatovou hru „Trojúhelníkové puzzle“ vyvinuli odborníci z katedry experimentální fyziky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Měla by pomoci nevidomým a slabozrakým dětem lépe pochopit geometrii. Více o ní čtěte na tvmorava.cz. Dobu husitských válek a fantasy spojuje nová počítačová hra Petra Kubíčka s názvem 1428 a podtitulem Shadows over Silesia, tedy Stíny nad Slezskem. Co je na ní zajímavé? Obsahuje prvky, které ji umožňují hrát i lidem se zrakovým postižením. Více na ct24.ceskatelevize.cz. Zpřístupnit digitální prostor lidem s postižením zraku? Právě o to se snaží bezbariérové herní studio Kikiriki Games. Pomoci jim můžete i vy, pokud se zapojíte do vytváření kvízových otázek do nové vědomostní mobilní hry The Brave Brain. Vaše nápady se tak mohou dostat k lidem z celého světa a navíc na vás čekají odměny. Více na denik.cz. Členové OO Kroměříž podnikli výlet do Holešova. Jejich cílem bylo zámecké muzeum, kde si prohlédli výstavu mistrovských replik českých korunovačních klenotů, výstavu s názvem „Malba, sklo, design“ a prezentaci hejtmanského meče Jana z Rottalu. Poté si dopřáli i krátkou procházku zámeckým parkem. Kroměřížští pořádali v listopadu také oblastní shromáždění. Spolu se svými členy, zástupci města a krajskou koordinátorkou SONS pro zlínský kraj Dagmar Filgasovou zhodnotili úspěšný rok 2022 a představili plán činnosti na rok 2023. Kroměřížská odbočka byla vybavena novými kompenzačními pomůckami a mohla tak rozšířit nabídku sociálních aktivizačních služeb. Delegáti rovněž popřáli dlouholeté člence Pavle k jejímu životnímu jubileu. 3. 11. pořádala OO Olomouc cestovatelskou besedu „Itálie všemi smysly“. Přednášejícím byl člen zdejší OO, rodilý Ital Kvido Sandroni. Vyrůstal v Toskánsku a zná místní zvyky, které může srovnat s těmi našimi. V ČR totiž už několik let žije. Poutavě vyprávěl, promítal obrázky, které doplňoval bohatým slovním popiskem, nabídl italské dobroty a přinesl i několik haptických modelů, například šikmou věž v Pise. Posluchači však zapojili také paměť, to když vzpomínali, zda a jaké místo v Itálii navštívili. Prostřednictvím pokládání zvídavých otázek si lidé procvičili také představivost a komunikační dovednosti. Skupina členů OO Havlíčkův Brod i se dvěma vodicími psy navštívila 30. září představení Horáckého divadla v Jihlavě. Emotivní, trochu pohádkový příběh Modrý pták se všem moc líbil a na závěr se všichni vyfotografovali na jevišti společně s účinkujícími herci. Výstavu kompenzačních pomůcek pro zrakově a tělesně postižené uspořádala odbočka Havlíčkův Brod 18. října. Tento projekt získal první místo při hlasování veřejného fóra a tím finanční podporu na úhradu nákladů a na činnost spolku ve výši deset tisíc korun. Pomůcky vystavovali a informace poskytovali zástupci Tyfloservisu, Tyflocentra, Sagitty a SONS (pro zrakově postižené) a DMA pro osoby s tělesným handicapem. Zájemci si mohli pomůcky vyzkoušet a na místě objednat. Besedu s krajskou koordinátorkou BESIP Veronikou Buráňovou Vošickou uspořádala stejná odbočka v pondělí 7. listopadu. Na pořadu byla problematika dopravy ve městě, používání elektrokoloběžek a sdílených koloběžek, provozu na cyklostezkách, přechodů pro chodce a dalších, pro zrakově postižené rizikových oblastí. A pojďme do Čech. Členové OO Náchod navštívili 8. 11. Dvůr Králové nad Labem. Čekala je komentovaná prohlídka výrobny foukaných vánočních ozdob, která tu vznikla už v roce 1931. Výroba ozdob má v tomto regionu dlouholetou tradici. Dříve je lidé vyráběli ve svých roubených domech, dnes se vyvážejí do celého světa. Průvodkyně Regina Jaklová podrobně a poutavě komentovala všechny části a postupy výroby, jako je foukání, smáčení, zdobení, záponkování a balení. Každý výrobek tu musí jedenáctkrát projít rukou člověka. S pomocí umu a trpělivosti pak vzniká dokonalé dílo. Výlet zakončili náchodští tradičně, dobrým obědem v restauraci U Hlaváčků. OO Kolín pořádala 14. 11. v restauraci Budvarka oblastní shromáždění svých členů. Na něm byli představeni noví členové, připomenuty minulé akce, a také se už plánovaly ty budoucí. Členové byli informováni také o činnosti SONS. Co na závěr? „…Hvězdy jsou dnes krásnější, obloha je jasnější, měsíc krásně plápolá, světlý je sad obora…“ Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby poprvé zazněla v roce 1796 v kostele Povýšení sv. Kříže v Rožmitále pod Třemšínem. Tady byl Jakub Jan učitelem a varhaníkem. Věřili byste, že jeho hudba nám zpříjemňuje čas Vánoc už 226 let? Ve zdivu kostelního kůru v rožmitálském kostele sv. Jana Nepomuckého byste pak našli desku s těmito jeho slovy: „Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činy a zkoumej je!“ Antonín Vraný # Poděkování (nejen) nejlepším Máme sečteno – výtěžek letošní sbírky Bílá pastelka dosáhl částky 3 956 908 Kč. Publikováno na webu SONS bylo 9. listopadu a první věta pod obrázkem, který jsme otiskli již černotiskové Zoře, zní „Děkujeme našim dobrovolníkům a především všem, kdo sbírku jakkoliv podpořili, protože každá pomoc se počítá a my si jí velmi vážíme.“ Mluví z duše i nám všem z redakce Zory a také proto jsme se zúčastnili i akce Poděkování nejlepším. Vyhodnocení nejúspěšnějších sbírkových dvojic či trojic ze tří sbírkových dnů 23. ročníku Bílé pastelky v ulicích bylo opět v rezidenci primátora Prahy v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí. Jsou sečteny všechny finance od štědrých dárců, kteří přispěli do kasiček dobrovolníků během tří sbírkových dnů, ať už v hotovosti přímo do kasičky, nebo bezhotovostně pomocí např. QR kódu či dárcovskou DMS. Fyzická sbírka letos probíhala v ulicích po celé republice od 10. do 12. října, vybraná částka letos překonala tu loňskou a atakuje hranici 4 milionů Kč. Vrcholem těchto dnů bylo doprovodné odpoledne na Václavském náměstí v Praze, plné zajímavých hostů a představení pořadatelů sbírky. Na Poděkování nejlepším byly, kromě samotného vyhlašování, zaznamenáníhodné ještě dva momenty. Jednak vystoupení Vokál Klubu, který tentokrát – po delší době spíše nevýrazných vystoupení – dal vzpomenout na dobu, kdy byl skutečně precizním souborem, a to jak dramaturgií, tak i provedením. Přesto ale zdaleka největším hudebním zážitkem celého dopoledne byl malý koncert – jinak se to nazvat nedá – dvou spojených flétnových souborů. Již tradičně na Poděkováních vystupuje Flétnový soubor Syrinx pod uměleckým vedením Simony Bárové z Fakultní ZUŠ Hudební a taneční fakulty AMU v Praze 5, ale tentokrát se spojil se sesterským souborem z Prahy 7, a navíc přibral dva sólisty na violoncello – hudební zážitek byl vysoce nadstandardní. Jednu poznámku však mám, a to – že možná „poděkování nejlepším“ by mělo být spíše poděkováním nejúspěšnějším – a to není totéž. Protože nejlepšími byli vlastně všichni, kteří obětovali čas a bez nároku na honorář oslovovali lidi, chodce v ulicích nebo pracovníky v konkrétních podnicích či nakupující v některých obchodních centrech. Že někdo sebral o stovku či tisícovku víc než jiný, to sice může být jeho – jejich zásluhou, ale třeba také otázkou náhody, štěstí na kolemjdoucí. Takže ano, budeme odměňovat ty nejúspěšnější z každého kraje. Děkujeme ale všem, protože všichni jsou nejlepší! Přesto alespoň několik detailů z pozic „na stupních vítězů“: Vítězem se stala dobrovolnická dvojice TC Praha, které se do kasiček podařilo vybrat 22 957 Kč. Na druhé příčce se umístili dobrovolníci Oblastní odbočky SONS ČR Blansko s 20 490 Kč, a pomyslnou bronzovou medaili si vysbírala dvojice Oblastní odbočky SONS ČR ve Zlíně s částkou 17 151 Kč. Dárky pro všech 14 nejlepších krajských vítězů věnovali partneři a sponzoři SONS, odměnou zejména pro mimopražské dobrovolníky bylo také pozvání na prohlídku Národního muzea na Václavském náměstí, kam se zájemci vydali po závěrečném rautu. VS, RŠ # Prohlášení Světové unie nevidomých U příležitosti Mezinárodního dne zdravotně postižených 3. prosince 2022 vydala Světová unie nevidomých (WBU) toto prohlášení: 15. listopadu dosáhl počet obyvatel světa 8 miliard, přičemž zdravotně postižených je přinejmenším 1.2 miliardy. Růst světové populace přichází v době řady globálních katastrof – pandemie KOVIDu-19, války na Ukrajině, klimatických změn a extrémní chudoby napříč rozvojovými zeměmi -, kdy je vážně ohrožena plná realizace lidských práv skupin odsunutých na okraj společnosti, zejména zdravotně postižených, žen a dětí. Zatímco svět se potýká s dopady těchto globálních kalamit, WBU si je vědoma sociální nespravedlnosti a hluboce zakořeněných bariér, které podkopávají vyhlídky na inkluzivnější, přístupnější a spravedlivější život pro zdravotně postižené. Se zřetelem k těmto bariérám se zavazujeme zdvojnásobit naše úsilí k odstraňování stávajících překážek a k zabránění vytváření překážek nových tak, aby mohli všichni nevidomí a slabozrací žít život ve shodě s vlastní volbou. U příležitosti letošního Mezinárodního dne zdravotně postižených si Světová unie nevidomých připomíná výdobytky, kterých bylo dosaženo od přijetí v roce 2006 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Zároveň jsme si vědomi příležitostí, které pro hnutí zdravotně postižených představují ambiciózní rozvojové a humanitární programy jako Globální agenda pro udržitelný rozvoj, Nová územní agenda, Pařížská dohoda o klimatických změnách, Marrákešská smlouva a Charta pro začleňování osob se zdravotním postižením do humanitárních aktivit. V tento významný den, majíc na zřeteli zásadu, že nikdo nesmí být ponechán stranou, vyzývá Světová unie nevidomých vlády, nestátní aktéry i soukromý sektor k přijetí níže uvedených opatření: • Uplatnit meziodvětvový přístup k rozvoji a humanitárnímu plánování, politiky a aktivity s důrazem na spolupůsobení pohlaví, věku a rasy se zdravotním postižením při znásobování nerovnosti a sociální nespravedlnosti. • Přidělovat dostatečné finanční zdroje pro plné začlenění zdravotně postižených do všech oblastí života včetně (nikoli však pouze) zdravotní péče, vzdělávání, zaměstnávání, sportovních a volnočasových aktivit, jakož i do rozhodovacích procesů. • Prostřednictvím reprezentativních organizací zdravotně postižených konzultovat a zajišťovat smysluplnou účast zdravotně postižených osob na rozvoji a plánování humanitárních politik a praxe. • Zohlednit bariéry, se kterými se potýkají nevidomí a slabozrací, a zajistit provádění Marrákešské smlouvy v plném rozsahu. • Zvyšovat veřejné povědomí o zdravotním postižení a zajišťovat přiměřené uzpůsobení prostředí a přijímat a zavádět další opatření s cílem úplného začlenění zdravotně postižených do běžného života po celém světě. O Světové unii nevidomých Světová unie nevidomých je vůdčím globálním hlasem odhadovaných 253 milionů nevidomých a slabozrakých celého světa. Máme více než 250 členských organizací ve 190 zemích světa. Ve své práci se řídíme vizí světa, ve kterém jsme my, nevidomí a slabozrací lidé, účastni v plném rozsahu všech oblastí života podle své volby. Bojujeme za rovné příležitosti a ochranu a prosazování základních lidských práv pro všechny. Více informací najdete na https://www.worldblindunion.org. # LIDÉ KOLEM NÁS: Na tak rozsáhlý úkol jsem nikdy nebyl sám – 2. část V minulém díle jsme končili popisem jednotlivých slabikářů a TÍMTO odstavcem: 60. a 70. léta přinesla nový impuls v osobě Jana Součka (1899-1983), docenta psychologie na Karlově Univerzitě. Přesto, že přišel o zrak, dále přednášel, a své zkušenosti využil při studiu psychologie ztráty zraku. To ovšem znamenalo naučit se Braillovo písmo. Přitom se dostal ke Krchňákovu slabikáři, a přemýšlel o tom, jak ho vylepšit. A přišel se zásadní změnou, sloupkovým systémem. Ten spočívá v rozdělení Braillova šestibodu na dva svislé sloupky, pravý a levý, nebo na body 1, 2, 3, a body 4, 5, 6. Takové označení se používalo zřejmě už v době Louise Brailla. Souček využil levého sloupku, a k němu přidával jednotlivé body do sloupku   pravého. Levý sloupek, tedy body 1, 2, 3, představuje písmeno „L“, které je poměrně dobře čitelné. Souček začal tedy znakem „L“, a k němu přidával body do pravého sloupku. Tak vznikly písmena „P“, „R“, „V“ a „Ý“. Z těchto písmen ale nevytvoříte téměř žádné normální slovo, a hlavně, obsahují mnoho bodů. V další kapitole použil Souček z levého sloupku body 1 a 3, tedy písmeno „K“. A přidáním bodů do pravého sloupku vzniknou písmena „M“, „O“ a „U“. Písmeno „A“ přišlo až později. Nicméně jeho metoda byla pro žáky přijatelnější. Pokrokem bylo i to, že ke slabikáři vydal podrobnou metodiku. Rudolf Krchňák metodiku výuky buď nesepsal, nebo se nedochovala. Jan Souček se nezabýval výukou, ani sociální rehabilitací, vytvořil ale spoustu materiálů, které se později daly v sociální rehabilitaci zúročit. Nikdy jsme se nepotkali, a on se tak stal mým „učitelem na dálku“. Jeho metoda se zřejmě zalíbila i tehdejšímu šéfredaktorovi časopisu Zora Zdeňku Šarbachovi, neboť i on vytvořil na jejím základě slabikář. Co jsem u obou autorů vnímal jako nedostatek? Některé kapitoly jsou příliš krátké. Pokud bylo k dispozici málo slov, mají třeba jen několik řádků. Žák tak příslušné písmeno dostatečně neprocvičil, a v další kapitole už bylo nové. Další kapitola často začínala na stránce, na které končila ta předchozí. To bylo složitější pro orientaci. Potíž představovala i vazba slabikáře. Papír byl sešitý uprostřed, takzvaně na stříšku, čímž vznikl rozevírací sešit se dvěma stranami formátu B4. Jeho vnější obal byl z tuhého prešpánu. Kvůli němu se sešit při čtení často zavíral, což žáka rušilo. Vlastním vývojem prošel i můj slabikář. V TS jsem vytvořil hned několik jeho prototypů, které jsem ručně sešil. Od počátku jsem přešel k systému, kdy jedna kapitola končí na jedné stránce, a druhá začíná na další. Podařilo se mi najít a vyučovat vhodné žáky s dobrým hmatem. A štěstí jsem měl i na spolupracovníky. Na tak rozsáhlý úkol jsem samozřejmě nikdy nebyl sám. Vždy jsem oceňoval spolupráci s ochotnými lidmi, kterým patří mé díky. Miroslava Kneslová učila klienty podle prvního slabikáře, a poskytovala mi zpětnou vazbu. Na základě našich zkušeností jsem návrh na nový slabikář, i metodologii výuky předložil v TS Josefu Cerhovi. Ten věděl, že učím podle vlastního systému, a souhlasil. Ke slabikáři byla od počátku k dispozici také čítanka. Tu už používal i Jan Souček. S její první verzí mi pomohla Věra Vondráčková. Tehdy pracovala ve středisku Dědina, které zase úzce spolupracovalo s TS. Dále jsem chtěl, aby se slabikář při čtení nezavíral. Vstříc mi vyšla KTN, která začala používat kroužkovou vazbu. Oslovil jsem jejího ředitele Bohdana Rouleho, a ten „měl pro můj požadavek uši“. Požádal jsem ho též o to, aby každá kapitola byla uvozena zvětšeným braillským znakem písmena, které se bude probírat. A také to, jak písmeno vypadá napsané tiskací černotiskovou latinkou. Většina později osleplých si písmena takto pamatuje. Latinka se podařila, ale braillské zobrazení se vylepšovalo až s dalšími vydáními. Na některých místech byly ve slabikáři i reliéfní obrázky. Jejich autorem je František Ficián, poměrně známá osobnost v oblasti tyflografiky. Ukázalo se však, že obrázky nejsou správnou cestou. Normálně jsou sice dobrou metodou, jak podpořit tréning hmatu, ale byl to i způsob, jak zamačkat písmena. U další edice jsme od nich proto upustili. Obrázky jsou ale součástí dvou grafických příloh. Na první jsou geometrické útvary, na druhé jednoduché obrázky. Před 6 lety jsme provedli několik významných vylepšení. Nový slabikář je zatím technologicky i metodologicky nejdokonalejší. Je třídílný, a jeho reliéfní grafika je lepší než kdykoliv předtím. Vyhověli jsme požadavku lektorů a zařadili více prostoru k procvičování. Změnili jsme sled dvou kapitol, některou interpunkci, matematická znaménka, a přibyl například znak @ (zavináč). Vnější obal z prešpánu nahradil plast. Slabikář má průhledný obal, a pod ním popisek v černotisku. Ukázalo se totiž, že to má svůj půvab, pro lektory, i pro rodiče dětí, které v dospívání ztratily zrak. Rád bych vzpomenul na řadu lidí, kteří mi při tvorbě slabikáře a čítanky či při lektorování výrazně pomáhali. Dagmar Turková z KTN vytvořila pro první vydání slabikáře matrici. Mgr. Iveta Langrová z TS připravuje už od počátku podklady z připomínek lektorů, a má Lví podíl na vydání jeho nejnovější verze. Spolu s Mgr. Hanou Červenákovou a Mgr. Pavlínou Šumníkovou jsme pořádali kurzy pro lektory. S Hanou Červenákovou jsme pak vytvořili další materiál, který jsme nazvali „S úsměvem jde čtení líp“. Ten navazuje na čítanku. Jsou tu použity už i delší literární útvary. Další vydání jsme stvořili spolu s Marií Kebrdlovou. Pokud vše znovu shrnu, je pro mě velkým zadostiučiněním, že se lidé tímto tématem zabývají. Učit Braillovo písmo je totiž často sisyfovská práce. Lektor musí umět klienta motivovat, udržet jeho pozornost, a přivést ho ke zvládnutí učiva. Mnoho dospělých nevidomých zájem o učení nemá, a někteří mají chuť s tím vysloveně „praštit“. To když se při výuce musejí vracet, někdy až ke třídění luštěnin. I proto by se klient měl dostat do rukou vyškoleného odborníka v TS, kde se dnes vyučuje metodou „jeden na jednoho“. Tu považuji za nejlepší a nejefektivnější cestu. Neztotožňuji se s tím, že by se klient měl učit sám, nebo že by ho měl učit jeho známý. Ač snahu těchto lidí oceňuji, udržet klientovu motivaci zpravidla nedokážou. Je sice pravda, že i nás učil Ján Jesenský ve skupinách, ale to proto, že kromě slovenské Levoče nebyla tehdy žádná jiná výuková instituce. Sám jsem měl svého času ve skupině 8 žáků, a nebyla to dobrá cesta. Byli tu lidé, kteří činili pokroky, s těmi, kterým to příliš nešlo, a ti ztráceli motivaci. To platí nejen u Brailla. Ale zde je vaším protihráčem ještě psychologie ztráty zraku. Výsledkem může být, že podruhé na výuku už nepřijdete. Skupinovou výuku doporučuji až v případě čtení z čítanky, a opět, nejlépe v TS, nebo pod supervizí jeho pracovníka. K této činnosti je ale třeba nalézt skupinu, kde všichni její členové mají podobné schopnosti, a vůli k učení. Antonín Vraný # POVÍDKA VÁNOČNÍ: Bylo mi tehdy třináct – 1. část Vánoce, to jsou pro mě zasněžené pláně, perník a čokoláda. Moje maminka pekla každým rokem perníkové koule a další ozdoby na stromeček. A tatínek na ně cukrovou polevou maloval mapy všech světadílů. Maminka z toho byla vždy tak ohromena, že mu jich prstem hned několik odrolila. Jó, je nevidomá, a říká, že se kouká prsty. Z perníkového těsta pekla i různě velké, čtvercové, obdélníkové i trojúhelníkové plátky. Nechala je vychladnout, a druhý den si tatínek sedl k velkému dubovému stolu, a zdobil je citrónovou, pomerančovou a čokoládovou polevou. Na jeden větší obdélník namaloval překrásnou švédskou..., pardon, ruskou trojku, sáně tažené třemi bílými koňmi. Když plátky domaloval, lepila z nich maminka perníkové chaloupky. I to zvládla hmatem. Přitom seděli rodiče vedle sebe, usmívali se, a já věděl, že se mají rádi. Když se tatínek nedíval, připraveným zavíracím nožíkem jsem potají rychle ukrojil kousek perníku, a strčil si ho do úst, nebo ho schoval v dlani. „Existuje celé město z perníku a čokolády, a v něm žijí čokoládoví lidé,“ řekla mi maminka. „Stavějí si domy z perníkových cihel, které máčejí do cukru nebo čokolády. Chodí po čokoládových kočičích hlavách v čokoládových uličkách, nebo se vozí ve spřeženích, které nazývají fiakry. Nosí kakaově hnědé fraky a cylindry na hlavách. A hodně čtou. V jejich knihách jsou slova z hořké čokolády vepsaná na listech z čokolády bílé. Čtou i při chůzi, a tehdy nekoukají na cestu a vzájemně do sebe vrážejí. Jako když ty jdeš po ulici s mobilem. Je vtipné sledovat, jak se poté zdvořile omlouvají a oprašují si navzájem kabáty. „To určitě!" pomyslel jsem si. Tenhle verbalismus, totiž způsob, jakým má nevidomá maminka okecávala vše, co nemohla vidět, byl někdy příliš dlouhý a únavný. „Asi bys měla mami poprosit tátu o další miminko,“ pomyslel jsem si znovu. Tomu to všechno můžeš povídat. Ale mě, třináctiletého kluka, těmihle báchorkami už tolik neudivíš. Schoval jsem nožík do kapsy, a aniž by si toho maminka všimla, vytratil jsem se do svého pokoje. „Brrr! Proč je tady taková zima? Aha, někdo mi tu vyvětral, a zapomněl zavřít okno!“ Ihned se kapku oteplilo, jakmile jsem ho přibouchl. Sedl jsem si na postel. Něco mi hlasitě křuplo pod zadkem. „Fuj!“ lekl jsem se, a rozsvítil lampičku. Na prostěradle ležela napůl rozlomená tabulka bílé čokolády. Vzal jsem oba úlomky, a přiložil je k sobě. Když jsem pak tabulku otočil, zjistil jsem, že je popsána hustým a úhledným písmem. Z tmavé čokolády! „Všechna čest, mami! Překvapit tedy umíš! Kdepak jsi tohle asi sehnala? Příliš jemná práce na chráněnou dílnu nebo družstvo invalidů.“ Ale pak jsem užasl! Byl to dopis, a byl adresován mně: „Vážený mladý pane! Možná Vás to překvapí, ale my u nás přesně víme, na co Vy právě myslíte! Vaše maminka skutečně čeká miminko. Otěhotněla předevčírem a ještě o tom neví. Ano, chvilku poté, co se tatínkovi konečně podařilo poslat Vás do obchodu koupit perníkové koření. Jasně, zahráli na vás boudu, měli jste ho plný kredenc. Ale teď to podstatné! Přijměte prosím pozvání do Kakaobobova, čokoládového města, kde žijeme. Johan, náš čokoládový kočí, Vás spolu s perníkovým spřežením očekává před domem.“ Aniž bych nad tím přemýšlel, vzal jsem ze stolku svíčku, zápalky, a jako omámený jsem vyšel před dům. Opravdu tam stálo! Johan si mě po chvilce všiml, přestal číst, uklonil se, pozdravil, a vyzval mě, abych nastoupil. „Jízda bude rychlá,“ pravil. „V ostřejších zatáčkách se přidržujte stěn a madel na sedadlech. Stěny prosím neolizujte ani neokusujte, hrozilo by vám vypadnutí z kočáru.“ Pak zavřel dvířka, sedl si na kozlík, práskl pendrekovým bičem, a perníkové spřežení se dalo do pohybu. Johan nelhal. Rychlost to byla pekelná. Musel jsem se držet opravdu pevně, abych se neomlátil o stěny. Pak ale drncání náhle ustalo, a já slyšel už jen hukot větru, který kočár doslova obtékal. Jako kdybychom letěli. Kabina nádherně voněla. Určitě byla čerstvě upečena, a vyzývala k ochutnávce. „Co si mi to, Johane, zakázal? Tobě už snad někdy nějaký pasažér olízal nebo okousal interiér kočáru? Pravda, můj spolužák okousal ve třetí třídě na školním výletě v autobuse i molitanové sedadlo před sebou. Jak ho to napadlo, opravdu nevím. Před ním seděl řidič, vedle přes uličku učitelka. Dlouho ho pak vyšetřovali, a dnes chodí do školy s asistentem.“ Tohle jsi mi, Johane, ale určitě nezakázal! – Potutelně jsem se usmál, vytáhl z kapsy zavírací nožík a vrazil jeho špičku do stěny kočáru. „Tak na co máte chuť, mladý pane?“ Chviličku jsem přemýšlel, a pak vyřízl ze stěny srdíčko velikosti dlaně. Dovnitř okamžitě vnikl studený vzduch a zalil mé oči slzami. Výhled to ale byl fascinující. Opravdu jsme letěli. Zem se však už rychle přibližovala. Přede mnou byla zasněžená pláň, a v ní se rozevírala široká a hluboká roklina, přes kterou vedl dlouhý a úzký lanový most. Johann udělal ve vzduchu poslední obrat, koňská kopyta klapla o dlažbu a nakonec na ni dosedl i kočár. Zpomalili jsme, ale jízda to byla stále divoká. I most se nebezpečně rozhoupal, když jsme po něm roklinu přejížděli. Svým srdcovým okénkem jsem si všiml, že na jejím dně se mezi ostrými skalisky vine tenký a špinavý potůček. Už se smrákalo, když spřežení začalo drkotat po městských dlažebních kostkách zvaných kočičí hlavy. Mým okénkem se do nitra kabinky linulo bílé studené světlo, a vůně čokolády, pražených mandlí, lískových oříšků a piňakolády. Po chodnících okolo nás se procházeli lidé z tmavé, mléčné i bílé čokolády. Četli za chůze noviny, a nemotorně do sebe vráželi. Po chvíli kočár dojel na náměstí, a zastavil. Když klapot kopyt utichl, objevil se muž v tmavém fraku a cylindru. Mávl dirigentskou hůlkou, zazněly první melodie orchestru čokodechových nástrojů, a ze tří postranních uliček vyběhly tři špalíry tanečnic. Pak se dveře mého kočáru otevřely. Před nimi stál důstojně vyhlížející muž, na jehož obličeji z bílé čokolády doslova zářily tmavě hnědé oči a plnovous. Tři gorily z čokolády mléčné byly jeho osobní ochrankou. „Oto Čok, starosta,“ představil se ten muž. „Vítám Vás v Kakaobobově, mladý pane. Máme upřímnou radost, že jste přijal pozvání. Jen vás poprosím, čokoládové lidi neobjímejte, nelíbejte, a pokud možno se jich vůbec nedotýkejte.“ To mi přišlo komické. Vzpomněl jsem si na přihlouplý vtip, který si vyprávěli puberťáci o dva ročníky výše. Udatný princ se probije bujným roštím až k hradu, kde už sto let spí jeho vyvolená Šípková Růženka. Má ji polibkem vysvobodit. Nachází ji, spící, ovšem v choulostivé pozici s jiným „zachráncem“. A navíc, na podobný akt tu čekají už dva další. Princ si povzdechne, a postaví se do fronty. Tu se na něho otočí ten před ním, a praví: „Hlavně ji nelíbej!“ „Pardon,“ odkašlal si starosta. „Dovoluji si připomenout, že umíme poznat, na co myslíte. Ale vraťme se k těm dotekům. Totiž abyste správně pochopil, vaše tělesná teplota je bezmála 37 stupňů. My jsme z čokolády, která taje už při teplotě 33 stupňů. Svým dotykem byste nás prostě rozpustil.“ Jiří Petr (pokračování) # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Z deníku terapeutky Mám ráda svou práci. Mám ráda i své klienty. Kdybych je neměla ráda, nebyli by mými klienty. Kdyby mě práce nudila nebo otravovala, našla bych si jinou. A mám ráda i situace, které mi sice vždycky nemusí být po chuti, ale když je převyprávím, lidi to pobaví. Proč ne? Mohou mé epizody, samozřejmě s přísně utajenými jmény a místy, klidně vyprávět kamarádům třeba na Silvestra. Anebo i jindy. Pondělí Jedu do práce a spěchám. Přestupuji z metra na tramvaj, cestu znám, a mám i psa, který tu cestu zná taky. Stojíme způsobně na místě, které řidič tramvaje nemůže přehlédnout. Dvojice seniorů, zřejmě manželský pár, mě informuje, že přijíždí tramvaj 22 a já se chystám k nástupu. Samozřejmě před tím vstřícně mávnu holí směrem, kde tuším kabinu řidiče. To aby věděl, že chci nastoupit. Nastoupit hned nelze. Lidi vystupují a seniorský pár se hrne dopředu před mého psa. My jsme s Felixem slušný pár a tak se nehrnem, přešlapujíce čekáme. A konečně, cesta vpřed do dveří je volná, já nastavuji bílou hůl a pes je nakročen. Leč – ouha! Dveře se nám zavírají před nosem i čumákem a pevně svírají i mou hůl. Tramvaj zazvoní a odjíždí, bílou hůl courá vedle sebe. „Tak si ji nech, blbečku,“ vypadne ze mě vzteklý výkřik. A za mnou hurónský mnohohlasý smích. „Tak vy se mi ještě smějete?“ otáčím se k houfu studentů, kteří před chvilkou opustili své gymnázium opodál. „A jeden z nich zaraženě, ale ještě se zbytkem smíchu pronáší: „Jémine, promiňte. My jsme mysleli, že točíte nějaké vtipné video… A vy fakt nevidíte?“ Úterý Dnes do práce nejdu, protože práce je mým potěšením, nikoliv nutností. Tak budu dělat něco jiného. Taky smysluplného. Telefon: „Vy jste ta terapeutka?“ „Dobrý den. Ráda vás slyším. Co pro vás můžu udělat? A jak se vlastně jmenujete?“ „Aha, promiňte. Jsem inženýr Michal Levák. Jsem manažer firmy Světové inženýrství. Doma mě pořád nutí na nějakou psychoterapii, a tak vám volám. Prý jste dobrá.“ „Ehm, no dobře. Nebylo by ale lepší si popovídat osobně? Objednám vás, jestli chcete. Po telefonu toho moc nevyřešíme.“ „Tak jo, když myslíte. Ale, prosím vás, já vůbec nemám čas. Přijdu za vámi a zaplatím, co budete chtít. Hlavně ať to uděláte rychle!“ Středa Cestou do práce jdu pěšky přes velký park, kde se můj pes může dosyta a bezpečně proběhnout. Nejsou tu pasti, omezující cedule ani přísné tetinky, které mě poučují, co a jak mám s tím psiskem konat. A přece – bezprostředně u mě zastavují dva pánové. Aha, asi bude problém. „Felixi, ke mně!“ Pes přistane u mé levé nohy a vyčkávavě dává najevo, že by rád tenisák nebo piškot. Jeden z pánů mě osloví: „Vy toho psa cvičíte? Kolik je mu let? Kolik stojí takový pes? Komu se tihle psi přidělují…“ Druhý pán netrpělivě: „Hele, Karle, já už jdu. Ty si to tu zatím vyřiď.“ Karel: „Vážně vám ten pes patří? A to fakt tak blbě vidíte, že potřebujete vodicího psa?... Teda… A když tak špatně vidíte, mohl bych vás doprovodit na skleničku? Tady nedaleko je dobrá vinotéka!“ Středa Přichází nová klientka. Tedy vlastně, už je u mě na druhém sezení. To první bylo seznamovací, vím, že klientka má zelený zákal a bojí se oslepnutí. Vím, že pracuje celý den u počítače a bojí se, že přijde o práci. Bojí se, že přijde o partnera, až jí vezmou řidičák a ona svého milého už nevyveze na žádný výlet svým motocyklem značky Honda. Klientka se bojí mnoha věcí, střídá pláč i vztek, jak už to bývá. Dnes jsme se ale v pohodovém rytmu posadily proti sobě poté, co jsme se krátce pozdravily. Klientka zaujala uvolněnou pozici, založila si ruce přes prsa a vyštěkla: „Tak sem zvědavá, co se mnou jako za ty prachy uděláte.“ Jo, jo, i takhle může vypadat psychoterapeutické posezeníčko. Čtvrtek Zas jdu do práce přes park a cestou pořád házím tenisák, který můj pes do zemdlení aportuje. Jak to může tak dlouho vydržet? Najednou je u mě chlapeček, odhaduju asi tak čtyři roky. „Ahoj teto, můžu si toho psa pohladit?“ ptá se hezky vychovaně. „ No jasně, když si ho chytíš, můžeš ho hladit třeba půl hodiny.“ Po chvíli marného chytání psa se chlapeček vrací. „Teto, proč má ten tvůj pes zvoneček?“ „Víš, on je převlečená ovečka a tak zvoní.“ „Aha, a proč je převlečená?“ „No přece, aby ji nesežrali vlci:“ „Teto, ty asi kecáš…“ „Máš pravdu, kecám. Je to tak, že jsem skoro slepá a potřebuju slyšet, kde ten můj pes běhá. A když si ho chytím, tak mě odvede, kam potřebuju, a vůbec přitom nezakopnu.“ „On je tak šikovnej, a taky má moc krásnou bundičku…“ zasněně sděluje chlapeček. „Teto, až já budu slepej, taky budu mít takovýho psa!“ Pátek Poslední pracovní den. A já poprvé čekám velice náročného klienta. V telefonu několikrát zdůraznil, že si pořídil reference o mnoha psychoterapeutech, a buď chtějí hodně peněz nebo jsou podezřelí. Klient netrpí paranoiou ani žádnou psychózou. Diagnostikoval se za neschopného osobnostního růstu a já vím, že to bude tvrdý oříšek. Tihle muži bývají nesmlouvaví, všechno chtějí mít pod kontrolou a sami nejlépe vědí, co by a jak by, kdyby. A už tady hezky sedí a rozhlíží se kolem sebe. „Jmenuji se Jaroslava a mohu vám nabídnout psychoterapeutickou podporu. Jen mi, ještě než začneme, řekněte, jaké reference jste si o mně zjistil a od koho, když se na internetu neprezentuji?“ „Mně sem poslal kamarád Marek. Prý u vás taky byl. Řekl mi – za tou jdi, tu kontaktuj. Ta se s tebou mazat nebude. A tak jsem tady, abychom spolu probrali můj problém.“ Klient přišel, zůstal, několik měsíců přicházel a následně zvítězil. A to je, oč tu běží. Sobota Výlet na stezku korunami stromů. Tentokrát nejen se psem, ale i s manželem. Není nad to mít nad sebou dohled a pod sebou výhled. Pes se bojí, cpe se ke středu, má strach z výšek. Hm, zajímavé. Asi potřebuje psíchoterapii. A konfrontaci. Ne. Potřebuje páníčka a teplou lidskou nadávku. Páníček se chudáčka pejsáčka ujme a já se šmrdolím na vrchol s bílou holí. Nikomu nevadíme, poklidně jdeme nahoru, manžel nešetří piškoty a tak je mi ta psí fóbie dost podezřelá. Vypadá takříkajíc účelově. Ale co, je sobota. I pes má mít pauzu. A už jsme nahoře, hurá. Přikládám si k poslednímu zbytku zraku turmon a kochám se. Bílou hůl mám zavěšenu na předloktí, aby mi nespadla do propasti. Kdo by ji pak hledal?. „Mami, proč má ta slepá paní dalekohled?“ Znovu jsme dole ve vestibulu plném lidí a jejich očekávání. Pro milovníky adrenalinu je možnost sestupu nebo spíš sešupu tobogánem, který je velmi oblíben u mladší a váhově lehčí kategorie. Se zájmem sledujeme, jak se k našim nohám řítí náctiletí a ječí. Psovi se to nelíbí, už by chtěl z té ošidné místnosti vypadnout. A tu děvče, patnáctileté, zoufalé a plačící: „ já tam někde nahoře ztratila ten novej růžovej mobil…“ Hned mě napadá krizová intervence – pojďte slečno, někde to v klidu probereme… Krizová intervence se nekoná, tobogánem sviští předmět. Je to růžový mobil. Tolik štěstí, tolik štěstí… Zamýšlím se nad sebou. My, terapeuti bychom měli být empatičtí. Ale asi nejsme. Empatický je neznámý nálezce růžového mobilu čtyřicet metrů nad námi, který ví, jak krize řešit teďka hnedka. Zbytečné vysedávání v terapeutickém klimatu zjevně netřeba. Neděle Cesta na metro a do kostela. Najednou tu ale chybí přechod, který tu třicet let býval. Zato je tu nepřehledný výkop do středu země, který tu ještě v pátek nebyl. A nikde nikdo, lidi ještě pospávají nebo dělají něco na chalupě. Pes si neví rady. A tak přešlapuji a přemýšlím, jestli se nevrátit do útulného domova. Pracovat dneska nebudu, je neděle, pustím si asi audioknihu… Kolem mě spěchá chlap. Přechod na lávku k metru také postrádá. Oslovím ho, chci vědět, jestli plánuje cestu metrem a kde ji hodlá najít. Zavěsím se a jdeme… „Víte, já mám před sebou okružní výlet po otevřených pražských lékárnách. Moje přítelkyně leží v nemocnici a tam jim chybí takový speciální obvazový materiál, který ona nutně potřebuje. Je po operaci, já jsem z toho všeho úplně našrot a teď ještě musím shánět nějaký blbý obvazy, copak jsou ty nemocnice už úplně nanic…?“ No jasně, proč si před nedělní bohoslužbou trochu nezapracovat? Vstup do metra jsme šťastně našli a já jsem se za toho pána a jeho přítelkyni následně v kostele aspoň pomodlila. Doufám, že všechno dobře dopadlo. Teď už ale vážně všeho nechám a dám si pohov. A k tomu něco menšího, jak říkává medvídek Pů. A také si nechám nalít něco mokřejšího, co rozjasní mysl a uvede vegetativní funkce do rovnováhy. Když je zdravé tělíčko, zmizí i duševní bebíčko. Šťastný Nový rok přeje Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Den mužů a odcházení Věděli jste, že i muži, nejen ženy, mají svůj mezinárodní den? U nás sice nemají oslavy tohoto neoficiálního svátku příliš velkou tradici, zato v zahraničí je stále oblíbenější. Buď přece chlap! Když jsem byl malý, patřilo k přirozené klukovské touze „být chlap“. To znamenalo nebrečet při každé bolístce, naopak zmužile snášet nejen bolest – a to dost velkou –, ale i příkoří. Od dospělých, ale i od holek, které jsme až do puberty vnímali dost ambivalentně, hlavně podle toho, zda se s nimi daly hrát i drsné hry: na četníky a zloděje, na lupiče, na indiány… Ještě ve škole, někdy kolem třetí čtvrté třídy, jsme se s klukama předháněli, kdo si skutečně zapíchne špendlík do předloktí, nejen tak, že se ruka ohne v lokti a ten špendlík se zapíchne jen „jako“. Od té doby mám, někdy možná i ke své škodě, hodně posunutý práh bolesti. Od té doby se ale také hodně změnilo. Většinou doopravdy k horšímu, alespoň dle mého soudu. U mužské části populace začalo být „IN“ fňukání. Politicky korektně se to nazývá „nestydět se za city“, ale to jsme se my také nestyděli, jen to nemuselo být plné bědování, stížností na nepochopení, a také vlastně odmítání odpovědnosti. Dneska už „se mi to nepovedlo“ nahradilo „se mi to stalo“ – ne já jsem vinen, ne já udělal chybu, ale cosi mimo mne způsobilo kiks, já jsem v tom nevinně! Není pravda, že období socialistického budování přineslo do společnosti nechuť k přebírání osobní odpovědnosti – tenhle pohyb byl tehdy ještě zcela nepatrný a my (rozuměj chlapi) jsme na takové lidi shlíželi spatra. Co je ale zajímavé, že totiž úspěchu se takovéto spontánní odmítání netýká, jen neúspěchu, chyby, průšvihu. Vzpomínám si na jednu ze skvělých písniček V+W+J Chyby, kde se v refrénu zpívá Protože chybami se chytrá hlava učí a chybou spáchanou za novou chybu ručí a protože ty lidi, co se stydí dělat chyby, nejsou lidi, protože se tihle lidi o zkušenosti z té chyby šidí. Najděte si tuhle písničku na webu a pečlivě si ji přečtěte, stojí zato. Právě jsem se dopustil chyby, a snad se z ní i poučím – i když v tomto případě přece jen trochu pochybuji. Totiž „brečím sice dobře, ale na blbým hrobě“, jak říká klasický citát, protože přesvědčuji přesvědčené, ale nejsem schopen oslovit ty ostatní. Ale ten postup je stejně zákonitý jako to, že profesor na přednášce vynadá přítomným za nepřítomné – těm se to pak donese jen zprostředkovaně, a ještě z toho pak mají bžundu. Nedá mi to, abych ještě jednou necitoval z již doporučené písničky: „protože stojí psáno: komu není z hůry dáno v apatyce nekoupí. Takže chyby může dělat chytrý, nikdy však hloupý, protože hloupý si za chyby nic nekoupí.“ Daleko jsem se dostal od dětské definice chlapa, pojďme tedy na chvíli zpátky. Jak jinak než mezinárodně – přes Mezinárodní den mužů. Kdy je Mezinárodní den mužů? Mezinárodní den mužů (MDM) se každoročně slaví 19. listopadu. V současné době je populární v mnoha zemích po celém světě (údajně se jeho oslavy v různých podobách uskutečňují ve více než 70 státech), ale na rozdíl od Mezinárodního dne žen, který je uznávaný Organizací spojených národů, jeho oslavy pořádají jednotlivci nebo různé zájmové skupiny. Je nějaký důvod, proč Mezinárodní den mužů vlastně slavit? Na rozdíl od MDŽ, který je v březnu, jde o čas, kdy si připomínáme mužské úspěchy, a to na poli kulturním, socioekonomickém i politickém. Jde o skvělou příležitost, kdy můžeme oslavit život a skutky chlapců i mužů včetně jejich přínosu společnosti, komunitě, rodině, manželství, péči o děti a životnímu prostředí. Dalším smyslem tohoto svátku je pak oslava a podpora pozitivních mužských vzorů, které jsou pro další generace velice důležité, a to nejen filmových hvězd a sportovců, ale i těch mužů, kteří žijí naprosto obyčejným životem. Kromě toho je širším cílem Mezinárodního dne mužů také rozšiřování základního povědomí o mužských problémech a mužském zdraví (fyzickém i psychickém). Zrození svátku První pokusy o zavedení svátku, který by oslavoval muže, se datují do 60. let 20. století, ale ve skutečnosti se to povedlo až mnohem později. První skromné setkání bojovníků za mužský svátek se uskutečnilo teprve 8. února 1992 v Kansasu, kde ho pořádal tamní právník a profesor z univerzitního centra pro mužská studia Thomas Oaster. To se pak opakovalo ještě v letech 1993 a 1994. Thomas Oaster se snažil hájit mužská práva a poukázat na to, jak je jejich postavení ve společnosti významné, přestože se nemusí jednat zrovna o otce nebo dědečky. Proto chtěl vytvořit svátek, který nebude totožný se Dnem otců, aby se pocty dočkali i bezdětní muži nebo třeba dospívající chlapci. Účast však byla poměrně malá a o pár let později se zdálo, že svátek upadne v zapomnění. To se ale naštěstí nestalo. Projekt oživil profesor Jerome Teelucksingh z Trinidadu a Tobaga, který jako datum události vybral 19. listopad. A nebyla to náhoda. Šlo totiž o datum narozenin jeho otce, kterého chtěl tímto způsobem uctít. Kromě toho se ale v tento den konal zápas, kde fotbalový tým Trinidadu a Tobaga usiloval o kvalifikaci na světový šampionát. Mezi lidmi tak zavládla jednota, jež překročila genderové, náboženské a etnické rozdíly. Celkově se pak Mezinárodní den mužů soustředí také na další témata, jako je zlepšování genderových vztahů a prosazování rovnosti pohlaví. Lidé se snaží upozornit také na diskriminaci mužů v různých oblastech (sociální služby, sociální postoje, práva a očekávání) a vytvořit bezpečnější a lepší svět, kde se mohou lidé rozvíjet takovým způsobem, aby dosáhli svého plného potenciálu. A na podzim (to je ale jen na severní polokouli, ale nešť) se slaví i proto, že počasí vládne spíš nepohoda – a muži by měli podle mého soudu být parťáky do nepohody. Proč ho slavit Ačkoliv tenkrát stoupenců Mezinárodního dne mužů bylo jenom pár, kořeny svátku byly položeny a dnes se slaví po celém světě. Teelucksingh přitom Den mužů propagoval jako den, kdy je možné řešit veškeré problémy, které se týkají mužů a chlapců. Zároveň usiloval o rovnost pohlaví a pokoušel se odstranit negativní obrazy spojené s muži v naší společnosti. (Obávám se, že u nás se těch skutečných příkladů hodných následování spíše nedostává, ale mohu se mýlit. – pozn. VS) V současné době existují oficiální stránky Mezinárodního dne mužů a bylo určeno také šest pilířů, které se soustředí na jednotlivé cíle tohoto svátku. Kromě toho se oslavy každoročně pojí s nějakým tématem, například mužské zdraví v roce 2002, uzdravování a odpuštění roku 2007, zastavení mužských sebevražd v roce 2016, důležitost pozitivních mužských vzorů v roce 2018 nebo lepší vztahy mezi muži a ženami v roce 2021. A jakým způsobem se Mezinárodní den mužů slaví dnes? Forma oslav je různá, od přednášek přes komunitní srazy a sedánky až po oficiální veřejné akce. Spousta mužů pak preferuje třeba zajímavé akce v pánském klubu, posezení s přáteli nad sklenkou alkoholu nebo setkání se svými dětskými vzory, kterými byli třeba jejich otcové, strýcové nebo dědečkové. Co se týče světových oslav, například v Austrálii byly roku 2003 ženy vyzvány, aby muže obdarovávaly červenými růžemi. Ve Spojeném království se součástí oslav v roce 2010 stalo rodeo. No a na americkém území roku 2012 přišli lidé s desetiletým plánem, který se měl soustředit na zlepšování mužského zdraví a na příležitosti ke vzdělávání. Proč namísto o Vánocích psát o MDM? Za sebe to mám jednoduché. Chci se tímto vstupem se všemi našimi čtenáři rozloučit ještě z pozice šéfredaktora. Od prvního ledna totiž si na tuhle horkou židli sedá Daniela Thampy, již přes rok a půl naše kolegyně, korektorka i redaktorka. Žena. Budete tak moci posoudit, jakým způsobem se otiskne do charakteru nejen Zory, ale všech dalších produktů redakce to, že na místo dosud výhradně obsazované muži (ano, od samého počátku před 105 lety samý šéfredaktor! – tedy s jednou, ale zdá se, že málo významnou, výjimkou mojí bezprostřední předchůdkyně) usedne žena, navíc po krátké pauze opět nevidomá osoba. V minulém vydání Zory jsem se pokusil mírně zrekapitulovat uplynulých 6 let, kdy jsem měl tu čest řídit tuhle skvělou redakci já. A svojí nástupkyni přeji, aby si udržela svůj dosavadní optimismus a aby svoje mládí – samozřejmě, i to hraje roli, že je o tři desetiletí mladší – a elán vtiskla i do nové, jak doufám, tváře Zory. Budu chlap a nebudu se ohlížet nostalgicky, konec konců svoje odcházení jsem si vybral sám, včetně data svého konce. Navíc ještě do jara příštího roku budu, jak jsem slíbil, krýt záda a poskytovat vyžádané rady novému vedení redakce hned „z vedlejší židle“. A vážně věřím, že příští rok to bude už nová Zora. Nikoli hned a nikoli zcela, protože kontinuita a jistý konzervatismus sluší i takhle dlouhověkému časopisu. Tak do nového roku hodně štěstí. A také lásky k vlastnímu poslání i k tradici již 106leté Zory. A k těm zpropadeným Vánocům? Mám dojem, že z jiných zdrojů máte svoje potřeby mediální masáže časem vánočním více než naplněné, a co o nich bylo třeba napsat, to už na stránkách Zory bylo publikováno v letech minulých. Václav Senjuk a internetové zdroje # ZDRAVÍ: Ztráta čichu může pacienta pořádně potrápit Čich je nejdůležitějším smyslem krátce po narození. Poznáme jím blízkost matky a získáme pocit bezpečí. Později nám poskytuje informace o látkách v našem okolí. Přitom se formuje i „čichová paměť“, jisté vůně nám mohou připomenout některé zážitky. Díky čichu si dokážeme vytvořit i pud sebezáchovy. Stačí ucítit plyn, a instinktivně hledáme cestu k útěku. V nosní sliznici najdeme asi 10 milionů čichových buněk. Ty při styku s aromatickou látkou vysílají signál do mozku, který je vyhodnotí jako pachy a vůně. Stálý přísun stejného aroma však naše čichové buňky přesytí, a pak můžeme mít pocit, že už ho nevnímáme. Zdravý člověk rozliší zhruba 300 různých pachů a vůní. Ženy jsou přitom vnímavější. Ztráta čichu, anosmie, není sice tak závažný handicap jako ztráta zraku, i ona však může značně potrápit. Její nejzávažnější forma je čichotupost, při které člověk necítí ani velmi aromatický pach, včetně pachu škodlivých látek, které ho ohrožují na životě. Vrozená ztráta čichu je vzácná. Vzniká nejčastěji dědičně, nebo postihuje předčasně narozené děti. Získaná se objevuje během života, například po poranění lebky, poleptání nosní sliznice, nebo vlivem různých chorob. K těm běžným patří rýma, zánět vedlejších nosních dutin nebo Covid-19. Jeho virus infikuje i čichové buňky v nose, které poté trpí nedostatkem výživy, a stávají se zranitelnějšími. Po uzdravení se některým pacientům čich vrací do několika dní, jiným do týdnů až měsíců. Zhoršený čich může potrápit také řadu kuřáků. Častou příčinou anosmie bývají polypy, výrůstky uvnitř nosu. Mohou se tvořit při alergiích, astmatu, atopickém ekzému, chronických zánětech nosních dutin apod. Zpravidla bývají viditelné i hmatatelné, jindy se o nich pacient dozví až tehdy, když mu začnou působit potíže s čichem nebo dýcháním. Někdy je nutné jejich chirurgické odstranění, a to i několikrát, rády se totiž vracejí. Ne každý výrůstek v nose však musí být nutně polyp. Může jít i o nezhoubný nádor, a pokud zanedbáte jeho léčbu, může se zvrhnout ve zhoubný. Ztráta čichu může ale upozornit i na závažnější stavy. Parkinsonova choroba, která postihuje pohyb a motoriku, se nejprve rozvíjí právě v buňkách, které zajišťují čich. Až poté postupuje do žaludku, a přes bloudivý nerv do mozku. Anosmie může být i příznakem Alzheimerovy demence. Plaky, které při ní ucpávají mozkové buňky, mohou poškodit i ty čichové. Zhoršený čich může signalizovat i rakovinu mozku, epilepsii, schizofrenii, roztroušenou sklerózu nebo onemocnění ledvin. Ve většině méně závažných případů obtíže samy postupně odezní. Pokud je ztráta čichu způsobena jiným onemocněním, zaměří se lékař na jeho léčbu. Někdy využívá i metodu tzv. čichového tréninku, při které je pacient každý den vystaven souboru běžných i výrazných pachů. Urychlit návrat ztraceného smyslu mohou vůně eukalyptu, máty peprné, hřebíčku nebo citrónu. Pacient by měl mít doma požární i plynový hlásič, a neměl by konzumovat potraviny po uplynutí data spotřeby. Jiří Petr Zdroj: cs.medlicker.com, vitalion.cz # SPORT: Mistrovství ČR 2022 v královské dámě Po dlouhém „Covidovém“ půstu, kdy nebylo možné pořádat pravidelné každoroční mistrovství ČR nevidomých a slabozrakých hráčů v oblíbených variantách dámy, příkladně v Brazilské či Královské, jsme se nakonec dočkali. Trojici kvalifikačních turnajů v královské dámě, ze kterých vzešlo celkem 17 postupujících, jsme dne 14. 9. 2022 zakončili v Praze na Dědině. Řečeno detektivní terminologií – pro pořádání letošního mistrovství jsme se vrátili zpět na „místo činu“! V sobotu 15. října, v brzkých ranních hodinách jsme přípravami hrací místnosti, za pomocí dobrovolníků z řad hráčů – klientů Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina – zahájili již 3. ročník dvoudenní mistrovské soutěže roku 2022. „Předzávodní atmosféra“, skoro až horečka, byla všude kolem znát. Natěšení hráči postupně přijeli nejen z Prahy, ale i z České Lípy a z Plzně. Mezi favority v kategorii nevidomí hráči určitě patřili Zuzana Duchoňová z České Lípy, Lenka Čermáková a překvapivě i Jožko Budzák, oba z klubu deskových her ze střediska na Dědině. V kategorii hráčů slabozrakých se na titul nejvíce cítili Radek Baštář z Plzně, Helena Škramlíková a Irena Honzíková, obě hráčky taktéž z klubu Dědina. Hned úvodní rychlé kolo napovědělo, jak na tom hráči se svými výkony i přípravou momentálně jsou. Všem favoritům turnaje se celkem dařilo. Nevidomí hráči družstva z České Lípy velmi spoléhali na svou několikanásobnou mistryni ČR v dámě Zuzanu Duchoňovou. Tým, který přijel v oslabení kvůli nemoci dalších tří hráček, měl tak v čele se Zuzkou velmi těžkou pozici. Kapitánce se však naštěstí dařilo. Podobně jako ostatní favorité, do druhého dne soutěže vstupovala z prvního místa ve své kategorii. Po šestém kole úvodního dne soutěže bylo průběžné pořadí ve společné tabulce, v kategorii vidící a slabozrací následující: Radek Baštář, Irenka Honzíková a Helena Škramlíková po 10 bodech, Lenka Potůčková 8 a Maruška Černá 6 bodů. V kategorii nevidící hráči pak tabulku vedla Zuzka Duchoňová 8 bodů, následována Jožkou Budzákem a Jardou Jírou, oba po 6 bodech. Vyrovnaný peloton závodníků! Ač znaveni náročným programem turnaje, v sobotní podvečer jsme si museli od sportu nevyhnutelně odpočinout. Následná večeře všechny naladila na večerní společenský program: populární TV „AZ – kvíz“, vtipně moderovaný rozhodčím mistrovské soutěže. Ani zde nebyla nouze o drama či úsměvné momenty. Výsledné pořadí? První místo obsadil tým z Plzně, získal dvě výhry, na 2. místě skončila Dědina s jednou výhrou a 3. místo náleželo statečně bojující České Lípě. Otázky padaly zajímavé. Nejeden hráč se blýsknul svými širokými znalostmi. Hru všem vřele doporučujeme. Vyzkoušejte si ji! V neděli ráno bylo rozlosováno sedmé kolo. V úvodním souboji druhého dne se opět dařilo všem favoritům. Helenka si vítězstvím nad další dámovou rivalkou Irenkou udržela naději na případný zisk mistrovského titulu. Ovšem ani jistý Radek nezaváhal. V kategorii nevidomí hráči všichni favorité také bodovali naplno. Osmé kolo do průběžného skóre nijak zvlášť nepromluvilo, až to deváté vneslo do závěru soutěže snad největší napětí. V kategorii nevidících hráčů Zuzka z České Lípy v posledním kole nestačila na Marušku Černou (obě z České Lípy). Jožko po dramatickém závěru partie s Jardou Jírou (oba z Dědiny), tak získal nakonec potřebné dva body, čímž se svým dosaženým výsledkem dotáhl na překvapenou a do té doby prakticky suverénně hrající Zuzku. V obou kategoriích se tedy o mistrovi v Královské dámě pro rok 2022 rozhodovalo až v baráži – resp. v dodatkové partii. Oba souboje, po dramatických herních kombinacích, vyzněly nakonec pro oba obhájce titulů z předešlých let. Zuzka po dlouhém a velmi dobře strategicky vedeném souboji nakonec nad Jožkou vyhrála. Radek podal soustředěný výkon i v poslední partii a dobře se bránící Helenku nakonec porazil. Vítězům – mistrům pro rok 2022 gratulujeme! Závěrem musíme poděkovat všem zúčastněným za jejich bojovnost, vytrvalost, znalosti a především za nadšení, které projevili po celou dobu konání soutěže. Patří jim všem, podobně jako personálu i vedení střediska, obrovský dík a naše velké uznání. Závěrem malá rekapitulace: Mistrem ČR 2022 v Královské dámě v kategorii vidící a slabozrací hráči se stal Radek Baštář z Plzně, druhé místo a titul vicemistr ČR obhájila Helena Škramlíková, bronzovou medaili získala Irena Honzíková, obě hráčky z Dědiny. V kategorii nevidomí hráči titul Mistr ČR 2022 získala již „tradiční mistryně“ Zuzana Duchoňová z České Lípy, zbrusu novým vicemistrem se stal Jožko Budzák z klubu Dědina a třetí místo zaslouženě získal Fanda Duchoň z České Lípy, který tak rodinný úspěch dokonale rozšířil! Ocenění „Nejlepší tým turnaje“, pohár pro nejlepší družstvo a věcnou cenu vyhrála Dědina s počtem 26 bodů, 2. místo získal tým Plzně se ziskem 21 bodů, 3. místo obsadil tým z České Lípy se ziskem 16 bodů. Již od teď se těšíme na březnové Mistrovství ČR 2023 v brazilské dámě a především na dlouho slibovanou sázkovou soutěž „Golden Cup Prague“ ve Slovním Pokeru. V obou případech však tomu budou předcházet obvyklé, neméně napínavé, místní kvalifikace. Dámě zdar! A na dalším mistrovství v Brazilské dámě v roce 2023 nazdar! Za organizátory soutěže, trenéry i nadšené rozhodčí Ivana a Jaroslav Slaninovi # INZERCE Kupim CD prehrávač Eta 482 s dialkovym ovladanim, DVD prehravač Philips 762 , Blue Ray prehravač. Zároveň kupim VHS, CD, DVD, BlueRay hudobne IBA originaly. Dále kupim DVD Očko hity 1-18. Na oplátku predam CD ABBA, Stevie Wonder, 2CD Team + Habera, 2CD Elan, Tanečni ligy, Lady Gaga a iné pr. Vymením. Tono, tel.:+420/777 262 630 (cz), +421/948 357 341 (sk). *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 24, prosinec 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.