ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 17, září 2022 Obsah: ÚVODEM Blaze tomu, kdo nic nemá? No,… STALO SE Přehledně Vodicí psi, horko a Kyklop ve Vsetíně LIDÉ KOLEM NÁS Jako by ke mně promlouval nějaký vnitřní hlas (Radek Hájek) ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace ze Sociálně-právní poradny 9/2022 O čem se moc nemluví – Být sobě přítelem IV. NAPSALI JSTE NÁM Rozlučka za všechny peníze aneb Co víme o svých dětech? BUDE VÁS ZAJÍMAT Vyvažování je schopnost, která mizí ze života. A je to škoda ZDRAVÍ Naše tělo se vyvinulo pro pohyb Jak se zbavit lupů ve vlasech INZERCE # ÚVODEM: Blaze tomu, kdo nic nemá? No,… Když nás chtějí bohové potrestat, vyslyší naše modlitby. Řekl prý Oscar Wilde. Nedávno mě opět můj neodbytný vnuk přiměl, abych mu vyprávěl cosi ze svého brožovaného života, prý jsem mu tím povinován. Kvůli kontinuitě vědomí sounáležitosti nebo tak něco. A tak jsem začal, tuším, s tím, že do Plzně ideje Pražského jara 1968 nikdy nedorazily – otázka totiž byla právě na ono Jaro s velkým J. Ale už po pár větách mi došlo, že to mám vykládat člověku, který nedávno dovršil čtvrtstoletí života, z čehož polovinu strávil na školách ve Skotsku a předtím v Srbsku, a také kdesi za mořem, a tak má většinu nedávné tuzemské historie – vlastně všechnu – jen zprostředkovaně. A že bych musel s epickou šíří větvit svoje vyprávění a opatřovat jednotlivé věty hvězdičkami poznámek a vysvětlujícími odkazy. Do čehož se mi, i pro mou lenost a už značnou nechuť se přít, opravdu nechtělo. A tak jsem historii posledních šedesáti až pětašedesáti let svého života, potažmo života společnosti, jak jsem ho vnímal já, vzal docela hákem. Tím jsem ale naštěstí došel k jednomu zajímavému závěru. Zajímavému pro mě, ne pro něj. Že totiž jsem – až na prepubertální přání státi se popelářem a pubertální býti archeologem – nikdy neměl žádný velký cíl, vizi, metu, za kterou bych šel a bil se do poslední kapky krve za její naplnění. Že tedy – paradoxně – vlastně nemám nesplněná přání! Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová, říká zas jiné, nejspíš lidové, přísloví. Tím nechci somnambulně blábolit o ideálu chudoby, protože chudoba je vlastně dvojí. Ta, co je předmětem idealistického blouznění některých romantických básníků a několika (někdy praštěných) filosofů, a pak ta skutečná, kdy ještě ráno nevíte, co dáte v poledne jíst dětem nebo jak zaplatíte příští zálohu na energie. Ta druhá je literárně nezajímavá, pokud nejste zrovna Emil Zola nebo Charles Dickens. Zato ta první, chudoba s koloritem bohulibé askeze, za níž se dá tušit moudrost zřeknutí se… Já vím, zlehčuji něco jen proto, že to sám nevyznávám – také mám raději peníze než prázdnou kapsu a vím, že v Mercedesu se brečí líp než ve staré stodvacítce Škodovce. Ale nemít příliš vysoké cíle, být chudý na přehnaná očekávání a zchudnout z vysokých požadavků na sebe na ty reálné, to je vlastně terno. Autoři knih o tom, jak dosáhnout (samozřejmě rychle) úspěchu, jak ještě rychleji zbohatnout a vyšvihnout se na sám vrchol pyramidy lidských možností by mě označili za trubadúra lúzrů a apologeta neschopných. Nevadí. I bez vysokých cílů u cesty, jíž jste právě prošli, se dá ohlížet do krajiny za sebou s potěšením. Nevyšplhali jste sice ani na osmi, dokonce ani na pětitisícovky kousek na sever od vás, ale ani jste z nich nespadli. A ten rozhled do krajiny mládí, který by možná tyhle štíty tak trochu překryly, stejně stojí za to. Na což si lze bez rozpaků připít i právě aktuálním burčákem. Hezké a příjemné září za celou redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Léto se nese ve znamení cestování, her a kultury. Dagmar Filgasová nás už nyní pozvala na 29. ročník TyfloArtu, festivalu zájmové umělecké činnosti osob se zrakovým postižením. Koná se 29. 9. až 2. 10. ve Vsetíně. Přihlášku najdete a stáhnete na “sons.cz/odbocky/aktuality". Krkonoše na dosah mají v OO Vrchlabí. Nejprve se vydali na tradiční gastroturistickou procházku od přehrady Labská do Špindlerova Mlýna. Poté podnikli i túru ze Špindlerovy na Petrovu boudu, k Ptačímu kameni na vyhlídku, k Dvořákově boudě a zpět. A 27. 7. se vydali do Železného Brodu. Navštívili Mini muzeum skleněných betlémů, muzeum Beliště, Muzeum socialistických vozů a městskou část Trávníky. Ve stejný den pak byli pozváni na grilování a koupání do Rudníku. Firmy, které se zabývají výrobou bižuterie, pořádají v Jablonci nad Nisou pravidelné akce. Na jedné z nich si členky zdejší OO vyrobily korále na krk a další doplňky. Jablonečtí navštívili i sérii varhanních koncertů konaných v rámci festivalu „Jablonecké tóny“. Vyslechli skladby Antonína Dvořáka, Johanna Sebastiana Bacha a dalších skladatelů. Koncert k poctě sv. Anny si s nimi poslechli i členové OO Liberec. A 26. 7. navštívili výstavu obrazů Františka Jiroutka v barokním kostele sv. Anny. OO Semily zveřejnila Informaci č.: 58 – 2022. Podle ní uzavřela NRZP ČR s týdeníkem Respekt smlouvu o spolupráci. Respekt bude uveřejňovat důležité informace týkající se problematiky zdravotního postižení a informace o činnosti NRZP ČR. NRZP ČR bude informovat o časopisu a o poskytnutí slevy na jeho předplatné ve výši 30 % pro lidi se zdravotním postižením. Berounští se plavili parníkem Prahou, kolínští se prošli po zrekonstruovaném Bartolomějském návrší a poté zasedli do kavárny. A členové OO Benešov? Ti navštívili zámek Jemniště. Výlet spojili i s opékáním buřtů. Jen počasí bylo vrtkavé. Dokud opékali, svítilo slunce, pak vyrazili do zahrad, a začalo pršet. Benešovští také společně poobědvali na pravidelném setkání v restauraci U Kovářů. A zahráli si bowling. V OO Tábor se o prázdninách scházejí na kroužku „Kdo si hraje, nezlobí“ a hrají deskové, karetní a další společenské hry. Důležitá je radost ze hry, ale i disciplína, trpělivost, a umění prohrát. 12. 7. táborští vyslechli v místní knihovně přednášku Milana Halouska, který je též předsedou vzdělávacího spolku Kosmos-news. Posluchačům představil i speciální publikaci o Juriji Gagarinovi. Obsahuje soutisk psaného textu a Braillova písma, 3D modely a audio nahrávku kompletního textu. 18 členů OO Havlíčkův Brod ve věku 5 až 85 let se v červenci vydalo na zámek Kačina, kde pro ně byla připravena i haptická prohlídka. A kam v srpnu? Do záchranné stanice zvířat v Pavlově u Ledče nad Sázavou a na hrad Lipnice. A pojďme na Moravu. Zajímavé příspěvky přináší OO Opava. Společnost se snaží vzdělávat všechny děti v jedné škole. „Zabývejme se ale i tím, jak v nich hendikepované děti učit, aby se opravdu něčemu naučily," říká ředitelka pražské střední školy pro zrakově postižené Klára Eliášková. Více na pedagogicke.info/2022/07/klara-eliaskova-specialni-skoly. V Ašském Parku historie vzniklo Hmatové planetárium. Více o něm najdete na „karlovarky.cz“. Cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě přichází s haptickým modelem Madony vytvořeným podle gotického obrazu. Více o něm na „regionalninoviny.cz“. Trpíte šedým zákalem? Operaci neodkládejte. Jde o běžný zákrok, po němž pacient odchází s doprovodem domů. V ČR lékaři odoperují ročně 100 tisíc zákalů, ve světě přes 17 milionů. Více na „ordinace.cz/clanek/operaci-sedeho-zakalu-je-bezpecne-podstoupit-i-v-lete“. Máte rádi podcasty Rande naslepo? V nejnovějším přibližují prakticky nevidomý Mates a Péťa se zbytky zraku na jednom oku svůj život, zážitky a orientaci v neznámých místech. Více na „talk.youradio.cz/porady/rande-naslepo“. Tenisovou atmosféru si v červenci na Livesport Prague Open užili i nevidomí fanoušci. Setkali se i s  vítězkou Wimbledonu Petrou Kvitovou, která jim po rozhovoru podepsala tenisové míčky. Více čtěte na „sport.rozhlas.cz/tenisovou-atmosferu-si-na-livesport-prague-open-uzili-i-nevidomi-fanousci“. Český projekt Aireen rozpozná pohledem do očí diabetickou retinopatii. Nyní si pacienti prostřednictvím tohoto softwaru mohou nechat vyšetřit zrak, a to bezplatně a bez objednání v pražské i brněnské Oční klinice NeoVize. Více na „epochalnisvet.cz/na-pockani-bez-objednani-aireen-odhali-onemocneni-oci-do-minuty“. O hrách pro nevidomé a slabozraké hovořila reportérka ČRo Jolana Nováková s Olgou Buriánkovou z krajského ambulantního střediska Tyfloservisu pro Prahu a střední Čechy. Více se dočtete na “region.rozhlas.cz/hry-pro-slabozrake-a-nevidome-jsou-zabavou-i-pomocnikem“. Členové OO Zlín se vydali do kroměřížské Květné zahrady. V rámci projektu „Památky bez bariér“ tu obdivovali vůně bylinek a květů. S průvodkyní prošli kolonádu, Pomerančovou zahradu, kolem květinových záhonů a ochladili se závojem vodní mlhy, kterou vytvořil vánek u zahradní kašny. Jejich další kroky směřovaly do Loštic za dobrým jídlem, a za poznáním do Hanáckého muzea v přírodě v Příkazech. Při prohlídce „v hanáčtině“ navštívili Kameníčkův grunt, hospodářskou část s maštalí a chlévem i zahradu a stodoly se zemědělskými stroji. V květnu a v červnu uspořádali zlínští v rámci festivalu DUN i několik koncertů. Ty potěšily klienty Alzheimer centra, domovů seniorů ve Zlíně a v Otrokovicích, členy OO i veřejnost. Dík za to patří hlavně duu Vojodeyl a kapele Pěšáci. Členové OO Vsetín a jejich vnoučata si v restauraci zdejší obchodní galerie zasoutěžili v bowlingu. Někteří v sobě objevili dosud nepoznané sportovní možnosti. 19 členů vsetínské OO pak pobývalo v červenci v penzionu Lúka pod Soláněm ve Velkých Karlovicích. Pěšky zdolali cestu ke zvonici na Soláni, k vysokohorskému bistru Gigula i k vrcholu Kotlová. V údolí Jezerné se většina vnořila do chladné jezerní vody. OO Vsetín také uspořádala v rámci 28. ročníku festivalu DUN už devátý koncert v zahradě hospicu Citadela ve Valašském Meziříčí. Jeho obyvatelé, členové OO i veřejnost si poslechli moderní i tradiční písně z jižní Moravy v podání dua VojoDeyl. Dagmar Filgasová informovala také o festivalovém dnu DUN v Karlově Studánce. Pořádali ho zaměstnankyně OO Třinec, Frýdek Místek a Bruntál dne 28. 7. v salonku lázeňského domu Libuše. Petr Mašek zajistil film Postřižiny se zvukovým popisem, zpěváka Radka Žaluda doprovodil na kytaru Filip Moravec. Akce prý měla obrovský úspěch. Předseda OO Olomouc Jan Příborský informoval o nácvicích prostorové orientace. První se konala na autobusovém a vlakovém nádraží ve Šternberku. Pod vedením Zuzany Znojilové, pracovnice TC Olomouc, si přítomní prohlédli reliéfní plánek prostor a prošli si je. Další instruktáž se konala na nádraží v Uničově. Účastníci ocenili to, že si v klidu a s odborníkem prošli prostor a vyzkoušeli jeho nové prvky. Skupinka členů OO Olomouc zavítala 28. 7. do Valašského Meziříčí. Navštívila Moravskou gobelínovou manufakturu a zámek Žerotínů. Olomoučtí se vypravili i na „voňavý výlet do Bezděkova“. U fialového altánu ochutnali levandulovou kávu, zmrzlinu, limonádu či bábovku. Pan Drlík jim při komentované prohlídce vyprávěl o pěstování a sušení levandule, o práci na statku a o akcích, které zde probíhají. Navštívili i destilerii, Levandulovou expozici a krámek s místními produkty. OO Olomouc informuje také o jednotném e-shopu prodejny tyflopomůcek „tyflopomucky.cz“. Nakupovat lze i bez registrace, doporučujeme vám ale zaregistrovat si uživatelský účet. E-shop je zatím ve zkušebním provozu. Pokud se při práci s ním setkáte s  technickými problémy, pište na podpora@tyflopomucky.cz. Pro objednávky pak na eshop@tyflopomucky.cz. Členové sousední OO Šumperk se tradičně setkávají v příjemném prostředí myslivecké chaty „Čuník“ v Bludově. Letos opékali selátko, hráli a zpívali. A také soutěžili. Doplňovali rýmované pranostiky, pili pivo na čas, ženy malé, muži velké. Děti lovily rybičky, hrály pétanque. Členové OO Kroměříž zavítali do Holešova. Absolvovali komentovanou prohlídku zámecké Zemanovy kovárny a seznámili se s historií řemesla, dílnou a obydlím kováře. Poté navštívili zámeckou výstavu panenek. Ručně je vyrábí Alena Dynková, kterou inspiruje valašský folklor. Na výstavu obrazů zve i OO Jihlava. Koná se v rámci Dnů umění na Vysočině ve zdejší Městské knihovně ve dnech 31. 8. až 30. 9. Obrazy budou popsány i Braillovým písmem. A na závěr do Kyjova. Zdejší sbor Pastelky zazpíval v Centru sociálních služeb, kde se rovněž grilovalo. Vystoupení potěšilo zdejší klienty i vystupující. Kyjovští se v červenci vydali i na výlet. V obci Čejč navštívili rodinnou čokoládovnu „Herůfek“ a bývalá matrikářka jim vyprávěla o obci, a také o léčivém sirném pramenu „Heliga“, dnes bohužel vyschlém. Po obědě v zámecké restauraci v Čejkovicích následovala komentovaná prohlídka větrného mlýna ve Starém Podvorově. Mlýn býval otočný, aby jeho lopatky vždy zachytily směr větru. Členové OO Kyjov malovali při tvořivé dílničce motýla technikou obtisku. Namalovali jednu část křídla a obtiskli ji na druhou půli papíru. Prostor pro nanášení barvy si označili hmatným reliéfem. Barvu nanášeli plstěnou kuličkou sevřenou do kolíčku. Dalším kyjovským projektem bylo nafouknout balónek a oplácat ho sádrovým obvazem. Tak vznikla váza, která několik dnů schla. Poté ji natřeli barvou, bílou uvnitř, černou ven, a po dalším zaschnutí dekorovali vnější povrch vázy puntíky, čárkovými a dalšími motivy. Každý se snažil sám, asistent jen radil. Doba tvoření dlouhá, ale výsledný produkt udělal radost. Antonín Vraný # Vodicí psi, horko a Kyklop ve Vsetíně Měla to být původně reportáž se vším všudy. Nelidské vedro posledního měsíce, únava z přetížených předdovolenkových dní a v předvečer akce ještě hádka s Andulou (rozuměj – tak se u nás říká GPS navigaci, bez ohledu na poskytovatele; tentokrát šlo o Mapy.cz) znamenaly, že namísto rozsáhlé reportáže ze Vsetína a okolí máte jen článek. Ale snad bude hutný i stravitelný. Cesta rozpálenou zemí z pražské kotliny do Vsetína, města v klínu Hostýnsko-Vsetínské pahorkatiny probíhala i díky klimatizaci v autě pohodově. Přes Kolín, Čáslav a Havlíčkův Brod na D1 a dále na Brno nás překvapila jen jedna záhada. Proč kvůli nájezdu na D1 bylo třeba dojet až do Jihlavy, tam se otočit a dalších deset kilometrů najet zas zpět k D1, když už dávno byly vynalezeny světelné semafory? Že by se tam muselo čekat? Přece na desítkách jiných míst to nevadí, kyvadlová doprava je preferovanou formou pohybu po Česku již drahně let, ale budiž. Skutečná potíž nastala až v samém Vsetíně, přesněji v navigování do hotelu Magistr. Je totiž rafinovaně ukrytý v jakémsi vnitrobloku a umanutá navigace mě soustavně nutila odbočovat z kruhového objezdu ještě před ulicí, z níž teprve cosi jako myší díra vedlo na parkoviště hotelu. Za dobu bloudění kolem bych byl dojel možná až na Slovensko. V pátek ráno (5. srpna) jsme ale už spořádaně nakráčeli do Masarykovy veřejné knihovny města Vsetína. Krásné prostory, dětské oddělení vybavené nespočtem her, židle i podsedáky na zem vytvořily iluzi amfiteátru, kde uprostřed už na svoje momenty slávy čekal Cedrik. Tříletý černý vodicí suverén – labradorský retriever, doprovázený suitou manželů Krajíčkových byl pak po celé dopoledne středem pozornosti auditoria. Nejprve asi čtyřicítka dětí z nedalekého příměstského tábora vsetínské knihovny mohla na něm nechat oči, a kvůli němu i všichni poslouchali vyprávění proč, jak a co je dobré a naopak nedobré, když s bytostmi jako je Cedrik chcete jednat. A lhostejno, jste-li dítě nebo dospělý. Jen to dítě je užitečnější, protože si informace většinou zapamatuje a nezřídka je i předá dospělému, nepoučenému rodiči. Pak následovala autogramiáda autorky knížky Nabu, Nelsí a škola pro superpsy – pardon, asi jsem zapomněl, že to byla právě Stanislava Krajíčková, která tuhle knížku napsala, aby se vidící dětská populace o tomto pracovním zapojení psů dozvěděla co nejvíc. A ještě jsem zapomněl úvodem předeslat, že výše zmíněná beseda plus povídání s pracovníky knihovny byly cosi jako předskokani odpolední úžasné akce, kterou organizovala s usilovností sobě vlastní Dagmar Filgasová. Ve svém městě, před „svojí“ knihovnou, míněno srdcovým bodem spolupráce mezi místní SONS a městem jako takovým. Moderátorka Lucie Strbačková se snažila jako o život přilákat kolemjdoucí, ale proti byla teplota vzduchu. Stejně tak se snažila kapela KYKLOPband a také dva nevidomí držitelé vodicích psů, a tak postupně celý Den pro SONS získával převahu nad nepřátelským počasím, aby s mírným ochlazením zavítalo před koncertní stage hned několik hloučků Vsetíňanů – s dětmi, jak jinak, když tam byli pejskové! Zájem byl i o prezentaci pomůcek pro nevidomé a dovedností osob se zrakovým postižením, o vybavení knihovny zaměřené na stejnou cílovou skupinu, a samozřejmě i tady pokračovala autogramiáda Stanislavy Krajíčkové. Prodej její knížky statečně podporovali vodicí psi i „jejich lidi“, Vladimír Krajíček nejen povyprávěl, ale i předvedl dovednost svého Cedrika… Stručně řečeno, akce OO SONS Vsetín utrpěla úspěch na celé čáře. A to počasí? Vzhledem k tomu, že hned v sobotu ráno klesla teplota z pátečních 35 na 18 °C, asi ani to vlastně nebylo nevlídné, spíš naopak. Václav Senjuk # LIDÉ KOLEM NÁS: Jako by ke mně promlouval nějaký vnitřní hlas „Pocházím z vesnice nedaleko Valašského Meziříčí. Narodil jsem se předčasně a nějaký čas pobyl v inkubátoru. Odtud zřejmě moje zraková vada. Po vyučení jsem zůstal doma a ptal se sám sebe, co dále. Jednou jsem si sedl k počítači, a napsal básničku. Když jsem si ji poté celou přečetl, přišla mi zajímavá. A tak jsem pokračoval.“ Dnes hovoříme s autorem básní i obdivovatelem řemesel Radkem Hájkem. Lékaři předpovídali, že budu nevidomý. Na levé oko skutečně nevidím, pravé se pomalu, ale jistě zhoršuje. I kvůli šedému zákalu. Ano, je možné ho operovat, ale před časem se mi odchlípla rovněž sítnice a musel jsem podstoupit chirurgický zákrok. Operace šedého zákalu by prý v takovém případě byla už velkým rizikem. Navíc, vidím jen na jedno oko! Vždy se mi uleví, když mi lékař sdělí, že je sítnice v pořádku. Navštěvoval jsem běžnou základní školu. Ve třídě nás bylo 13, žák se zdravotním postižením jsem byl jediný. Ale musím říci, že to bylo náročné, hlavně po psychické stránce. Složité bylo učení, i zařadit se do kolektivu. Mezi vidícími jsem skutečné přátele nenašel, a vlastně jsem se o to ani nesnažil. Viděl jsem tehdy ale lépe, více do blízka, a mohl jsem psát. Pro čtení mi stačilo zvětšené písmo, nejlépe palcové titulky. Předlohu na tabuli jsem už neviděl, ale používal jsem kamerovou lupu připojenou k monitoru. Vyučil jsem se zahradníkem. I v odborném učilišti jsem byl v integraci. Učení bylo jednodušší, horší to bylo s praxí. Zvláště při stálém zhoršování zraku. Byl jsem rád, že něčím jsem, ale k oboru jsem nepřilnul a jako zahradník jsem nikdy nepracoval. Našel jsem si i přítelkyni, byla na vozíku. Ale šlo spíše o vztah na dálku. Když jsme se rozešli, napsal jsem básničku „Sluneční svit“. Původně vyjadřovala můj smutek z našeho rozchodu, ale když na světě už zase bylo dobře, předělal jsem ji. Když jsem se později stal členem vsetínské odbočky SONS, recitoval jsem ji i na TyfloArtu 2019. Byla připravena i na výstavu poezie nevidomých v Olomouci. Ta se ale letos bohužel neuskutečnila. Slunce je vtisklé do oblohy, po dešti se tvoří duhy. Paprsky mě objímají, a starosti odplouvají. Další slečnu jsem poznal přes internet. Nezamiloval jsem se, i tady to byla spíše jen náklonnost. Stala se ovšem mojí první múzou. Zpívala v kapele a mě to inspirovalo k dalšímu tvoření, dodávalo energii. Básničky, ke kterým mě inspirovala, jsem ale nikomu neukázal, mám je uložené, jak se říká, v šuplíku. Další básničky jsou o smyslu života a o tom, že když člověk něčemu věří, má si za tím jít. Osobně věřím v Boha a v dobro. Pro mnohé z nás možná těžké, neboť Svět tvoří i lidé, kteří vyvolávají nepokoje, kritizují apod. Ale jako jedinec se od takového světa mohu distancovat, obklopit se dobrými lidmi i věcmi a cítit se skvěle. Vůbec nejvíce básní jsem napsal v době covid-19. Uzavřený svět, i myšlenky ubírající se jinými směry. Náročné období, ale něco mi i dalo. Už ani nevím, ve které vlně vzniklo „Jaro v těžkých časech“. Kvůli zavřeným okresům jsem nemohl ani navštívit kamaráda, který bydlí pár minut jízdy autem. Snažím se k životu přistupovat s pokorou, ale tady jsem měl pocit, jakoby mi sebrali svobodu. Jistě, můžete si s blízkými popovídat telefonem i prostřednictvím komunikačních technologií. Ale ty nenahradí fyzický kontakt. Přes mobil člověka prostě neobejmete: Příroda se probouzí ze zimního spánku. V srdci ucítím chvění. Napíši ještě stránku, že složité je odloučení. Opravdové těšení se na jaro i na konec další vlny covidu a na možnost lidí se znovu potkat symbolizuje i básnička „Těším se na jaro“: Ptačí zpěv zas budu poslouchat, a z teplého šatu se budu moct vysoukat. Všechno kolem zavoní mi, srdce štěstím zaplesá, Po louce se půjdu projít, zrak zvednu vzhůru na nebesa. Básnička „Věčný poutník“ je inspirována naší stálou poutí životem. Přitom nevíme, jakým směrem se bude ubírat, ani kdo nám přijde do cesty. Máme jen cíle a přání. Tím mým je vydat básnickou sbírku, a také, aby někoho potěšila. Verši jsem chtěl také vyjádřit, že i v nelehkých dobách lze být pozitivní, a že všechno zlé jednou skončí. Dohrála hudba, zpěv ptačí utichl. Zůstala touha, on úlevou vydechl. Život mu někdy připadal těžký, když kráčel světem, jen po svých, pěšky. Změnil své myšlení, žal přetavil v radost. Dnes nežije sklíčením, zahodil svou hrdost. Rád se obklopuji i hudbou, a říkám, že až nebude hudba, bude na světě opravdu zle. I ranní zpěv ptáků mi dělá dobře na duši. A odpolední? Ten už vnímám jen jako kulisu ke zvukům, které zaznívají odevšud. Beethovenova „Měsíční sonáta“ mě o jedněch Vánocích inspirovala i k napsání stejnojmenné básně: Sonátu měsíční uslyším znít, zpěv slavičí právě ztich. Vnímám jen tóny klavíru, pocity vepsané v papíru. A ještě úryvek z básně „Strach“. Je o tom, že člověk vede vnitřní dialogy a boje, a spolu s nimi přichází strach. Zlomená noha sroste a zahojí se, se strachem je to ale mnohem těžší. Náhle mě v noci přepadl, má jen jednu slabiku. Za srdce mě popadl, dal mi svoji nabídku. Kráčej se mnou den co den, odevzdej se strachu, budeš bloudit jako sen, koupat se budeš v prachu. Jen několikrát se mi stalo, že jsem si sedl, popřemýšlel, a napsal verše. Většinou ale něco vnitřně cítím, přijde nějaká inspirace, a pak to dám na papír. Když ta chvíle přijde, jsem schopen báseň napsat v podstatě velmi rychle. Přijde mi to zvláštní, a někdy téměř nepochopitelné. Jako by ke mně promlouval nějaký vnitřní hlas. A já se mu snažím naslouchat. Ale už se mi i mnohokrát stalo, že jsem ho „vyzval, aby promluvil“, ale on mlčel, nebo jsem ho neslyšel či nedokázal vnímat. Asi to je normální. Poezii píši od 19 let. Na základní škole jsem psal také příběhy a pohádky. Ano, u těch jsem více přemýšlel. Ale poezie jde z člověka. Básně píši, ale zpravidla nečtu. Mám totiž pocit, že by mě to ovlivnilo při psaní těch mých. A zda ještě napíši nějakou prózu? Nikdy neříkej nikdy. Doma mi nebylo špatně, rodiče mám rád a jsem vděčný za jejich přístup i péči. Ale život na vesnici mi nepřinášel mnoho možností, zvláště pak setkávat se se sobě rovnými lidmi. Nastoupil jsem proto do Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina. Nutno říci, že jsem o něm dlouho nevěděl, a ani mí oční lékaři mi o něm neřekli. Sociálně rehabilitační stránku zrakového postižení zřejmě nevnímají tak intenzivně. Ve středisku se cítím dobře. Obnovil jsem tu svou zálibu v rekreačním showdownu, a díky prostorové orientaci se snažím i samostatně cestovat. To je pro mě opravdová svoboda. Baví mě také plést košíky. Přemýšlel jsem i nad rekvalifikací, ale musel bych prý splnit podmínku, nakreslit návrh výrobku, který poté vyrobím. To si při své vadě zraku neumím představit. Další možností je keramika. Ručních prací i toho, že je lidé ještě dělají, si velmi vážím. Někdy mám pocit, že drtivá většina lidí by nejraději seděla v kanceláři. Jenže bez řemesel a lidských rukou se prostě neobejdeme. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny 9/2022 V tomto vydání se zaměřím na aktuálně známá kompenzační opatření v oblasti bydlení, dále na to, jak má dodavatel odběrateli správně oznámit zdražení energie a jak z tohoto důvodu pokojně odejít od stávajícího dodavatele. Poté zmíním jedno antidiskriminační rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se nevidomých šachistů. Nakonec pro odlehčení rozeberu pohádku O perníkové chaloupce z hlediska trestního práva se zvláštním zřetelem k jednání otce Jeníčka a Mařenky. Aktuality, tentokrát z oblasti bydlení – stav k 16. 8. 2022 Příspěvek na bydlení Od července je možné využít ve zjednodušené podobě jak elektronický formulář, který lze vyplnit na stránkách MPSV, tak i papírový formulář, který žadatelé podávají příslušnému pracovišti úřadu práce. Ministerstvo uvedlo, že v blízké době by mohli lidé na úřadech práce vyplňovat s pomocí zaměstnanců potřebné údaje do formuláře on-line. Dosud musel žadatel vždy k 1. červenci každého roku o příspěvek opakovaně formálně žádat, teď požádá jednou. Dosud bylo také nutné dokládat každého čtvrt roku doklady k nákladům na bydlení a příjmům za předcházející kalendářní čtvrtletí. Nyní to bude jen jednou za půl roku, a to v dubnu a v říjnu, ale ne hned. Ve formuláři „Doklad o výši nákladů na bydlení“ platném od 1. 7. 2022 je stále jako rozhodné období uvedeno kalendářní čtvrtletí. „K prvnímu překlopení a přechodu na půlroční periodicitu dojde od ledna 2023,“ říká ministerstvo. Změny v okruhu společně posuzovaných osob nebo změny právního titulu k bytu se ale i nadále budou dokládat čtvrtletně. Ruší se také povinnost jednotlivě rozepisovat měsíční zálohy na služby spojené s užíváním bytu jako je dodávka vody, odvoz odpadu, osvětlení společných prostor, provoz výtahu atd. Ve formuláři jsou teď už jen 4 kolonky: 1. Nájemné, 2. Plyn, 3. Elektřina, 4. Náklady za plnění poskytované s užíváním bytu – ty tedy stačí vyčíslit celkově. Přílohy k žádosti dokládající právní vztah k bytu, výši příjmů žadatele případně společně posuzovaných osob a náklady na bydlení není nutné dokládat v originále – lze pouze zkopírovat, vyfotit či oskenovat nájemní případně podnájemní smlouvu, výplatní pásky nebo potvrzení od zaměstnavatele, vyúčtování nedoplatků a přeplatků služeb, bankovní výpisy, příjmové doklady, ústřižky složenek, doklady SIPO. PS.: Kromě příspěvku na bydlení a jednorázového příspěvku na dítě 5000 Kč už teď lze žádat on-line i o rodičovský příspěvek. Postupně budou přibývat další dávky, první na řadě je přídavek na dítě. Úsporný energetický tarif bohužel od začátku provázely vzhledem k neurčitým informacím od vlády nejasnosti. Například v jednom televizním diskusním pořadu od moderátora zaznělo, že tomu nerozumějí ani v redakci. Nás samozřejmě zajímá výše a načasování slevy. To definitivně určí až nařízení vlády, které je zrovna ve zkráceném připomínkovém řízení a ještě neplatí. Stav nyní v polovině srpna 2022 je následující: Podle vlády topná sezona spadá do roku 2022 i do roku 2023, takže pro rok 2022 se uvolní z peněz vyčleněných na tuto pomoc přibližně jen jedna čtvrtina a pravděpodobně zatím jen na elektřinu, což bylo vysvětleno tak, že elektřinu odebírá každý. Jaká částka je to v praxi na jedno odběrné místo, teď není možné říci. Rozptyl odhadů je od dvou do sedmnácti tisíc. Samozřejmě jde ale jen o jednorázovou částku, nikoliv měsíční. Úsporný tarif je určený jen pro domácnosti, nevztahuje se tedy na firmy, dále na rekreační nemovitosti využívající takzvaný víkendový tarif elektřiny a na dobíjecí stanice pro auta s elektrickým pohonem. Sleva se promítne automaticky, prostřednictvím dodavatele elektřiny, a měla by se o ni snížit už říjnová záloha. Další tři čtvrtiny pomoci by měly doputovat k adresátům snad v dubnu 2023 a kromě odběratelů elektřiny se budou týkat i odběratelů plynu, těch, kteří vytápějí dálkově prostřednictvím centrálních tepláren a těch, kteří vytápějí v domácích kotelnách. Zcela jisté je alespoň to, že vláda od října 2022 zruší všem bez rozdílu povinnost platit v ceně elektřiny tzv. příspěvek na výrobu z obnovitelných zdrojů energie. Z těchto příspěvků, které platí každý spotřebitel elektřiny, se dotuje výkupní cena energie z obnovitelných zdrojů. Příspěvek se počítá z kapacity hlavního jističe, u běžné domácnosti jde řádově o stokoruny a má zákonný strop 599,- Kč (495,- Kč bez DPH) za každou spotřebovanou megawatthodinu. Pravidla pro oznámení zvýšení ceny energií a jak v klidu odejít od stávajícího dodavatele Vzhledem k turbulencím v cenách energií už delší dobu chodí odběratelům od dodavatelů elektřiny písemná oznámení, že cena se od určitého data zvyšuje s tím, že odběratel má právo smlouvu vypovědět. Obecně má změna ceny vyplývat ze smlouvy, popřípadě z všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy, a ve kterých je zpravidla možnost změny ceny obsažena. To pochopitelně neplatí u fixace ceny sjednané na dobu určitou, kde účelem takového ujednání je právě to, že cenu nelze bez souhlasu obou smluvních stran po tuto dobu zvýšit nebo snížit. Pokud se odběratele fixace netýká, pravidla jsou podle § 11a energetického zákona č. 458/2000 Sb. pro spotřebitele a podnikající fyzické osoby následující: • zvýšení ceny za dodávku elektřiny nebo plynu je držitel licence povinen odběrateli prokazatelně a adresně oznámit nejpozději třicátý den přede dnem účinnosti zvýšení způsobem uvedeným ve smlouvě o dodávce elektřiny nebo plynu • oznámení musí obsahovat poučení o právu druhé smluvní strany odmítnout změny a vypovědět závazek ze smlouvy bez postihu • pokud není oznámení o zvýšení ceny odběrateli doručeno v zákonné lhůtě a nemá zákonem daný obsah, nemá právní účinky a platí stále ceny staré • podle současné úpravy nestačí pouhý odkaz na oznámení o zvýšení cen a odkaz na ceník na webové stránce dodavatele, protože někteří odběratelé nepracují s internetem a nemají přístup k informacím zveřejněným na webu dodavatele • při zvýšení ceny lze smlouvu vypovědět bez jakékoli sankce nejpozději deset dnů předtím, než nový ceník nabude účinnosti. Při přechodu k jinému dodavateli lze většinou přímo novému dodavateli udělit plnou moc k výpovědi smlouvy se stávajícím dodavatelem a ke změně v SIPO (Sdružené inkaso plateb obyvatel), hradí-li odběratel tímto způsobem zálohy. V ideálním případě by odběratel neměl změnu dodavatele téměř zaznamenat, samozřejmě vyjma toho, že cena bude nižší. V každém případě doporučuji změnu dodavatele až po pečlivé úvaze. Věc Negovanović a spol. Evropský soud pro lidská práva (dále ESLP) se rozsudkem z ledna 2022 ve věci Negovanović a ostatní proti Srbsku zastal čtyř nevidomých šachistů, medailistů z šachových olympiád pro nevidomé, kterým byly na rozdíl od vidících šachistů, medailistů z šachových olympiád, odepřeny určité finanční výhody, přestože získali podobná mezinárodní ocenění. Čtyři stěžovatelé – nevidomí šachisté, občané Srbska, v letech 1961 až 1992 získali řadu medailí pro Jugoslávii na šachových olympiádách pro nevidomé. Vnitrostátní vyhláška o uznávání a odměňování sportovních úspěchů zajistila jednorázovou platbu plus doživotní měsíční rentu vidícím šachistům, kteří získali medaile na šachové olympiádě, i ostatním sportovcům, kteří získali obdobná mezinárodní ocenění, nikoliv však nevidomým šachistům za zisk medailí na šachové olympiádě pro nevidomé. Ministerstvo mládeže a sportu jim žádosti zamítlo s tím, že nesplňují zákonné podmínky a jejich žalobu na diskriminaci vnitrostátní soudy zamítly. ESLP konstatoval, že se stěžovateli bylo zacházeno odlišně z důvodu jejich zdravotního postižení, protože nevidomí šachisté, kteří získali medaile na šachové olympiádě pro nevidomé na jedné straně a vidící šachisté, kteří získali medaile na šachové olympiádě na straně druhé, představují dvě skupiny osob zabývajících se stejnou činností, tedy hraním šachů. Nadto se jedná o dvě skupiny osob, jejichž členové získali nejvyšší mezinárodní ocenění. Nevidomí a vidící šachisté se tak nacházeli v obdobných nebo relativně srovnatelných situacích. Podle ESLP je nemyslitelné, aby prestiž sportu závisela pouze na tom, zda ho provozují osoby bez postižení nebo s postižením. ESLP tedy dospěl k závěru, že neexistuje objektivní a rozumné odůvodnění rozdílného zacházení se stěžovateli z důvodu jejich zdravotního postižení. Zdroj: Zpravodaj kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva (zkráceno) Literární okénko Tuhle mě cestou lesem napadlo, že v pohádce O perníkové chaloupce otec Jeníčka a Mařenky tím, že je nechal v lese, učebnicově naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu „Opuštění dítěte nebo svěřené osoby“ podle § 195 trestního zákona, který je součástí hlavy IV. trestního zákoníku nazvané Trestné činy proti rodině a dětem, a zní takto: § 195 Opuštění dítěte nebo svěřené osoby (1) Kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) na dítěti mladším tří let, b) opětovně, nebo c) na nejméně dvou osobách. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. Odstavec 1 je základní skutková podstata. Odstavce 2, 3 a 4 jsou pak tzv. kvalifikované skutkové podstaty popisující takové okolnosti spáchání trestného činu, při jejichž splnění trestní zákoník stanoví přísnější trest, než jaký může být uložen pro základní skutkovou podstatu. Drvoštěp tak nepochybně spáchal trestný čin opuštění dítěte podle § 195 odstavce 2 písmene c), tedy nejméně na dvou osobách, a bylo-li snad Jeníčkovi či Mařence méně než tři roky, současně ještě podle písmene a) tohoto odstavce. Následky popisované v odstavci 3 a 4 by mu mohly být kladeny za vinu jen v případě, že by k nim došlo následkem podchlazení a podobně. Pokud by se příběh vyvinul nedobře a tyto následky by způsobila ježibaba tak, jak to z pohádky všichni známe, byl by otec trestně odpovědný jen za jednání popsané v odstavcích 1 a 2. Chyběl by totiž úmysl způsobit následek a nebyla by tu ani příčinná souvislost mezi jeho – byť protiprávním – jednáním a takovým následkem. Tyto následky by tudíž nezavinil. Opakem kvalifikované skutkové podstaty je privilegovaná skutková podstata, která popisuje takové okolnosti spáchání trestného činu, při jejichž splnění trestní zákon stanoví mírnější trest, než který musí být uložen pro základní skutkovou podstatu. Trestní zákoník ji zná např. u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 nebo ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a. Našeho § 195 se žádná privilegovaná skutková podstata netýká. Na obhajobu otce by ale bylo určitě možné uvést některé z celkem šestnácti polehčujících okolností vypočtených v § 41 trestního zákoníku, například že skutek spáchal pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, že činu upřímně litoval a že dosud vedl řádný život. Pohádka se na začátku i na konci v různých podáních liší. Podle „soft“ verze se děti otci v lese ztratily samy, zatímco pracoval. Pak by ovšem patrně nešlo ani o zavinění z nedbalosti. Jindy otec jedná sice úmyslně, ale pod vlivem zlé macechy. Obhájce by tedy mohl využít další polehčující okolnost: trestný čin spáchal pod tlakem závislosti nebo podřízenosti. Konec musí být ale vždy dobrý a právníci se mohou jít vycpat. Známější verze bratří Grimmů končí tak, že ježibaba chce děti šoupnout do pece, ty ji podfouknou a v peci skončí sama. V podání Boženy Němcové ale v chaloupce žije bába s dědkem, dědek děti honí a uniknou díky báječné „osobě“, která pleje na poli len. Schválně dědka zdržuje ustavičným povídáním o zpracování plodiny, jakoby mu nerozumí, a tak dědek naléhá: „Osobo, co mi do toho, ptám se, neviděla jste tudy jít děti? Osobo, cožpak si na uších sedíte?!“ Kouzelné je i podobné pojetí Františka Hrubína, kde děti honí dědek i bába, které si dovoluji citovat doslova: „Neviděl jsi tu utíkat kluka?“ ptá se bába myslivce. „A holku?“ ptá se dědek. „Cože? Že mě bolí ruka, když mám střelit sojku?“ opáčil myslivec. „Ptáme se tě, zdali tudy neutíkaly dvě děti!“ „Když střelím sojku, že letí? Kdepak, spadne z vršku jako hruška.“ „Což jsi hluchý? Ptáme se tě na kluka a na holku.“ „A já myslil, že na sojku.“ „Utíkaly tudy?“ „Kudy?“ „Tudy!“ „A kdo tu měl utíkat?“ „Kluk a holka!“ „Tudy?“ „Tudy! Na to se tě právě ptáme!“ „A proč jste to neřekli hned? Ba, teď si vzpomínám. Přešly lávku a utíkaly nahoru proti vodě.“ Za Sociálně-právní poradnu Václava Baudišová # O čem se moc nemluví – Být sobě přítelem IV. Zrakový handicap, především pak jeho vnější znaky, bývá stále některými vidícími lidmi vnímán jako fatální ztráta šancí ke smysluplnému životu. Stále ještě bílá hůl u někoho kolemjdoucího může vyvolat lehkou paniku, soucit, odpor, animální hrůzu. Není to ale tak zlé. Posledních čtyřicet let vnímám, že vidící lidé jsou stále lépe informovaní o reálném životě nevidomých a těžce slabozrakých. Spoluobčané už se tak moc nediví, že nevidomý člověk je úspěšným podnikatelem, právníkem nebo hudebníkem. Leckde už se proslechlo, že v naší republice žijí ajťáci, sportovci, otcové na rodičovské dovolené, horolezci a další těžce zrakově postižení profesionálové. To je dobrá zpráva. Překonat stigma slepoty, která dříve hlásila, že co slepec, to přítěž společnosti, však stojí majitele zrakového handicapu nemalé úsilí. Kdysi jsem slyšela bonmot: tam, kde se zdravý musí trochu snažit, člověk s handicapem se musí pořádně zapotit, tam, kde se zdravý zapotí, člověk s handicapem cedí krev, tam, kde zdravý cedí krev, je člověk s handicapem za vodou, protože si zvykl. Těm, kteří jsou za vodou a zvykli si, můžeme upřímně blahopřát a držet palce, aby úspěch vydržel. Jenže, jsou mezi námi také lidé, kterým chybí talent, schopnost studovat, soustředit se, překonávat únavu, psychické onemocnění nebo následky dalšího chybějícího smyslu nebo chronické nemoci. Kdo ze zdravých a úspěšných bude mít chuť a odvahu trávit veřejně nebo na pracovišti čas s člověkem, který se nemůže chlubit nějakou viditelnou vlohou, dovedností nebo krásou? Obávám se, že ještě dlouho potrvá, než se dočkáme rovných příležitostí pro všechny. Co se vlastně myslí, když je někdo označován jako člověk s postižením? V souladu s dávnými nebo nedávnými předsudky majoritní společnosti cítíme, že se mluví o jedinci s nějakou odchylkou, která nezapadá do představy o statisticky normálním jevu. Máte-li tři vidící oči nebo dvě nevidící oči, budete jiní. A to vzbuzuje podezření, soucit nebo obavu. Navíc, jsou-li tzv. krásní, zdraví a dokonalí lidé konfrontováni v náhodném a především jednorázovém setkání s nevidomým člověkem, vynoří se jim v hlavě představy o pravděpodobné tragičnosti osudu všech zdravotně nebo sociálně znevýhodněných. Pokud se nás to bezprostředně dotýká, můžeme se následně rozzlobit nebo rozlítostnit nad ohrožujícím hodnocením naší osoby. Také můžeme vzít do zaječích a rychle se ukrýt ve virtuálním prostoru chytrých telefonů a jiných prostředků pochybné seberealizace. Jak se tedy vyhnout předsudečnému myšlení anonymních lidí v davu, v čekárně na úřadě nebo u lékaře, na dovolené, kde jsme jediní s bílou holí? Nabízí se bezpečný odchod do vlastní ulity, sociální bubliny nebo potlačené agrese. Také se nabízí střídat sebelítostný pláč s depresí nebo s cynizmem a arogancí. Vlastně můžeme cokoliv. Většinou tyhle nástroje, byť je máme po ruce, nefungují. Buď jsou léty otupené, nebo tak ostré, že se o ně můžeme sami zranit. Zkusme porozumět své slepotě v kontextu plnohodnotného života. Zkusme sami objevit, tak jako vědci objevují – jak průběžně zlepšovat kvalitu života svého nebo jiných lidí s touto nevýhodou. A jakkoliv to může znít nadneseně, podílíme se, zásadně nebo alespoň příležitostně, na zlepšení nebo naopak zhoršení morálního a kulturního kreditu občanské společnosti. Svým chováním a postoji opakovaně přispíváme, aniž jsme to plánovali, k vytvoření nebo ke změně názorů sousedů, rodinných příslušníků nebo spolucestujících ve vlaku. Každý kontakt dává šanci vychovávat úplně neznámé lidi tam, kde to u nich kdosi kdysi pořádně zanedbal. Tohle platí, jsme-li sami sobě přítelem. Nefunguje to, když se prezentujeme jako nešťastníci, kteří pořád něco nárokují, anebo naopak nekomunikují, a pokud ano, je lépe na to zapomenout. Často vzpomínám na spisovatele Miroslava Michálka, jehož nezapomenutelný výrok nyní trochu nepřesně cituji: „Každý můj krok ve veřejném prostoru je malou lekcí osvěty. Když mi někdo nabídne pomoc, mám připravená slova, která dotyčného taktně poučí o tom, co potřebuji nebo nepotřebuji, o způsobu, jak může svou nabídku realizovat. Když pomoc nepotřebuji, poděkuji a třeba podle situace dám k lepšímu povzbudivou větu ze života nevidomých, aby se ten ochotný člověk necítil odmítnut a zároveň si uvědomil, jak může být pro nevidomého chodce důležitá informace o prostoru nebo nabídnutá paže.“ V historii humanitních vědních oborů, jako je speciální pedagogika, sociální vědy, zdravotnictví, urbanistika a kultura, by se našla přemíra konceptů, které se snaží jednoznačně definovat slepotu a její následky. Od konce 40. let minulého století se mluví o integraci, bariérách, institucionalizaci, lidských právech, inkluzi. Problematické osudy se dokonce někdy dávají do náboženských, ideologických a ezoterických souvislostí. Dosud však neznám vědní obor, který by významně zpracoval problém porozumění a neporozumění, vědomostí a dohadů, významu profesionální pomoci zaměřené na konkrétního člověka, podílu etiky na vztazích ve vyspělé civilizaci. Následkem tohoto informačního deficitu vznikají falešná očekávání nevidomých vůči vidícím, anebo naopak, vidících vůči nevidomým. Jak tedy překonat dosavadní zaběhlé a přitom nevyhovující vzorce chování? Jak napravit chyby, které na nás napáchala nevhodná výchova, disfunkční rodina nebo špatní učitelé? Můžeme se vůbec někdy zbavit všech stigmat slepoty, kterými nás život v nelaskavých podmínkách vybavil? Pokračování PaedDr Jaroslava Novotná # NAPSALI JSTE NÁM: Rozlučka za všechny peníze aneb Co víme o svých dětech? Byl krásný den, všechno začalo podle plánů a my všichni jsme se moc těšili na poslední společně strávený den ve škole. Dlouhých devět let za námi a nové zážitky před námi. Po předání vysvědčení jsme si pobrečeli, jak my, tak všichni učitelé. A stalo se to, byl konec. Poslední zvonění. Odešli jsme naposledy z té velké budovy, která mě někdy neuvěřitelně štvala, a jindy mě zas neskutečně bavila a byla jsem tam moc ráda. Už zbývalo jen jediné. Rozlučka. Mluvili jsme o ní dlouho a chtěli jsme, abychom na ni všichni dlouho vzpomínali. Vše bylo naplánované, a tak já s Blankou a Táňou jsme šly nakoupit ještě nějaké pití a sladkosti za ušetřené peníze z třídního fondu. Třídní v nás vložila důvěru a my neměly v plánu ji zklamat. Žádný alkohol, pít jsme opravdu nechtěly. Ale přesto jsme nebyly naivní. Bylo jasné, že ho tam někdo donese. Zaplatily jsme nákup a vydaly se na místo srazu. Jak jsme očekávaly, alkoholu jako v nějaké vinotéce, ale bohužel ne „jenom“ to víno. Také vodka, rum a spousta dalšího alkoholu. Ale my tři – já, Blanka a Táňa – jsme to neřešily. Říkaly jsme si, že si poslední společné chvíle nenecháme zkazit a že si je užijeme. Hudba hrála dost hlasitě, možná až moc, ale nám to nevadilo, všichni jsme si zpívali a bavili se. I když asi zbývající většina třídy do sebe klopila panáky vodky, hned na to si lokli rumu a ještě to zapíjeli pivem nebo vínem. To už jsme i my začínaly tušit, že asi budeme jediné při smyslech. A že tohle nejspíš nedopadne dobře. A jak jsme si říkaly, tak se i stalo. Jedna spolužačka, Verča, s alkoholem také neměla zkušenosti. Zato ale pila jak duha. Když už byla pěkně „upravená“, když začala všem říkat, že ji všechno moc mrzí a hlasitě se smála, jsme to ještě neřešily. Takhle v tu chvíli vypadala většina z nich. Pak se ale Verča začala válet po zemi a že jí není dobře. Pořád s námi ještě komunikovala, ale... My tři zpozorněly, běžely k ní, ale najednou to začalo. PEKLO. Doteď upovídaná Verča postupně přestávala komunikovat, nejdřív mluvila s námi všemi, pak už jen s Blankou, navíc jen anglicky. Už nevím, koho to napadlo, ale narvaly jsme jí do pusy pár marshmallows, dokud nás ještě vnímala, aby měla případně co zvracet. A udělaly jsme dobře. Ukázalo se, že od rána nic nejedla. Opilí spolužáci do nás hučeli, ať ji necháme, že ji to přejde, že je svéprávná a že neměla pít. V čem nám tahle slova pomohla? V ničem! To oni ten alkohol donesli, a měli se podle toho chovat. Jenže všichni s úsměvem na tvářích jen otravovali. Někdo dokonce chtěl vše dávat na Instagram. Naštvala jsem se a začala jsem je od Verči a holek odhánět, abychom měly klid. Povedlo se, ale jen na chvíli. Verča komunikovala už jen zanedbatelně. My zas nevěděly, co dělat, a zmocňovala se nás panika. Volaly jsme tedy naší třídní, která za námi měla dorazit později. Jenže měla ve škole poradu, ale za půl hodiny přece jen dorazila. Když přišla, zkoušely jsme Verču rozchodit. Nepomohlo to. Naopak, začala se nám ztrácet úplně. Lily jsme na ni vodu, ale ani to nepomohlo. Zkoušely jsme ji i profackovat, to se jí akorát spustila krev z nosu, takže jsme volaly záchranku. Než přijela, čas ubíhal strašně pomalu. Během čekání se Verče asi pětkrát úplně protočily panenky a my myslely, že je konec. Že ji nezvládneme zachránit. K tomu se kousla do jazyka, a když se zrovna „probrala“, zvracela krev. Strašně jsme se o ni bály. Učitelka odehnala všechny ostatní pryč, naštěstí ještě jeden spolužák byl střízlivý, a tak se o to postaral a všichni opravdu zmizeli. Táňa dostala povel jít čekat na záchranku. Já mezitím volala mamce, jestli by nám nemohla přijít pomoct a aby přinesla vodu, která nám docházela. Mamka přišla i s mladší ségrou. Ta raději zůstala stát dál, aby na to nekoukala; opravdu to nebyl hezký pohled. Pak konečně dorazila záchranka, dali Verče dýchnout a měla 1,01 promile přesně. Záchranáři na nás byli fakt strašně nepříjemní, jako kdybychom za to mohly my. Přitom viníci byli jen o pár desítek metrů dál, schovaní v lese, ale nechaly jsme to tak. Verča byla v rukou záchranářů a my doufaly, že to všechno dobře dopadne. Ach jo, kdybychom jen věděly, že to takhle skončí. Potom přijela policie a po nahlášení všech potřebných údajů jsme se já, Táňa a Blanka vrátily do školy i s naší třídní, abychom se umyly od krve, mamka se ségrou tam poklidily odpadky, kterých tam bylo celkem dost, a šly domů. Osvěžené ze školy jsme se rozhodly jít na oběd, třídní se vydala za ostatními do lesa, aby se jim snažila domluvit a aby je ohlídala. Z oběda jsme moc neměly, stažené žaludky nic moc a probíraly jsme to celé pořád dokola. Opravdu byla nutná taková rozlučka? Kde se to zvrtlo? Mohly jsme tomu zabránit? Vždyť to bude mít ještě dohru s policií a Ospodem! Blance začal zvonit telefon. Byla to maminka Verči, že už je u ní, že jí naměřili z krve přes 2 promile alkoholu a za dva dny ji pustí z nemocnice. Oddychly jsme si. Bude v pořádku. Jen Bůh ví, co by se s Verčou stalo, kdybychom i my porušily slib, který jsme naší třídní daly, za ušetřené peníze přinesly ještě více alkoholu a i my se nechaly zlákat k veselí bez hranic. Rozlučka za všechny peníze to tedy nebyla, ale nezapomenutelnou se opravdu nakonec určitě stane! Lenka R., 15 let # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Vyvažování je schopnost, která mizí ze života. A je to škoda Pracovat naplno a zároveň si najít čas na odpočinek. V penzi žít aktivně, ale nepřepínat své síly. Jíst zdravě, ale zároveň si pochutnat a netrápit se dietami. Být k sobě kritický, ale zároveň si neničit život nerealistickými představami o dokonalosti. Tomu se říká umění vyvažovat. Ovládá ho čím dál méně lidí. Vždy, když se objeví nové výzkumy a statistiky týkající se seniorů, kteří se dožili v dobré kondici velmi vysokého věku, zaznívá v nich jedno a totéž. Ti lidé žili tak nějak normálně. Obyčejně. Přirozeně. Byli zvyklí manuálně pracovat, hodně chodili pěšky, jedli úplně obyčejné potraviny, které se vyskytovaly v jejich blízkosti. Jinými slovy – neznali fitcentra, neměli specializované poradce na výživu a žádné takzvané superpotraviny. Neznali současnou neustálou honbu za zábavou a nejrůznějšími aktivitami – občas, když měli volno, nedělali nic. Odpočívali. Nyní se tento způsob života začíná dostávat do popředí zájmu. Zdá se, že společnost začíná být unavená neustálou honbou za úspěchem, výkonností a poměřováním se navzájem. Místo poměřování si čím dál více lidé začínají uvědomovat, že důležitější je takzvané vyvažování. Co si pod tím pojmem představit? Třeba slova uznávaného lékaře Pavla Ševčíka, přednosty Kliniky anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny ve Fakultní nemocnici v Ostravě: „Jedna z mých životních zásad je – vyvažovat. Mezi prací, rodinou, přáteli, koníčky. Když se chci někam vysoko podívat, je to také otázka vyvažování. Musím mít natrénováno, ale nepřehnat to. Když někdo běhá ultramaratony, je to obdivuhodné, ale chtěl bych ho vidět za dvacet třicet let. Je potřeba si síly rozložit tak, abych ze života ještě něco měl, až mi bude sedmdesát. Abych ještě chodil a měl radost z toho, co vidím.“ Je aktivní sportovec, miluje hory, když mu bylo šedesát, vystoupal do výšky šest a půl tisíce metrů. Stejnou radost jako vysokohorský výstup mu ovšem udělá zdánlivě obyčejná procházka v okolí Ostravy. V poslední době se častěji než dříve setkává ve své práci s úrazy zapříčiněnými tím, že lidé přecenili své síly. Zkolabovali v horách, zranili se při riskantní jízdě na kole a podobně. Mnoho lidí je nyní totiž takzvaně přetížených a nemají ve svých životech prostor na klid, trochu nudy, věci takzvaně obyčejné. Třeba právě na procházku po okolí. To jim připadá málo. Místo toho se raději vypraví na vysokohorskou túru, po které jsou ale tak unavení, že vlastně o žádný odpočinek nešlo. „Mnozí lidé mají pocit, že v životě je neustále třeba si něco dokazovat, dosahovat úspěchů. Chtějí všechno hned. Když jim vysvětluju, že po intenzivním cvičení má přijít fáze odpočinku, mají pocit, že to je zmarněný čas, a klidně si doma ještě znovu zacvičí. Místo toho, aby to mělo efekt, dochází k tomu, že jsou brzy tak unavení, že cvičit přestanou úplně. Prostě ztratí sílu, chuť,“ říká trenérka a výživová poradkyně Jana Dvořáková. V poslední době je slyšet i výraz přetížení senioři. Nejsou tím myšlení jen lidé, kterým životní okolnosti zkomplikovaly životy, ale především ti, kteří si je komplikují sami. Touhou být co nejlepší, nejvýkonnější, co nejvíce toho ještě takzvaně stihnout. „Když byla babička v mém věku, sedávala na zahradě, kde se sousedkami pletly, háčkovaly a drbaly ty, které zrovna nebyly přítomny. S hrůzou jsem zjistila, že jí bylo přes šedesát, tedy jako mně teď. Připadala mi stará. Já jsem si nedávno sedla s kafem na zahradu a manžel mi říká: Neseď tu jak stará bába, pojď, vyjedeme si na kolech. Cítila jsem se strašně unavená, vrátila jsem se autem z velkého nákupu, bylo vedro, otékaly mi nohy. Ale pomyslela jsem si, že má pravdu, že to rozjedu, že je škoda jen tak večer sedět, když je teplo a dlouho světlo. No a jak to dopadlo? Vytřískala jsem se hned při sjezdu prvního kopečku. Naštěstí se mi nic moc nestalo, byly to jen odřeniny. Ale byla to taková malá výstraha, že mám více poslouchat své tělo a že na odpočívání není nic špatného,“ vypráví třiašedesátiletá Kateřina. Potíž je v tom, že kdykoli si teď zase sedne na zahradu s knížkou, slyší od manžela znovu: Hýbej se, budeš tlustá, neseď tady, je škoda tak marnit krásný den, pojď, vyjdeme si na Radhošť. Naučit se v životě vyvažovat je pro mnohé lidi velmi obtížné. Někteří nad prospěšností takové schopnosti vůbec nepřemýšlejí a vyhovuje jim neustálý shon, překonávání sebe samých. Někteří potřebnost vyvažovat nikdy nepocítí, jiní časem poznají, že jim vyváženost v životě schází. Jisté však je, že lidé, pro které je schopnost vyvažovat přirozená, jsou nejen spokojenější, ale velmi často i zdravější. Jejich psychická a fyzická kondice bývá paradoxně lepší, než u těch, kteří celý život dělají vše proto, aby byla úplně excelentní. Zdroj: i60.cz Autor: Vratislava Hofmanová, redakce # ZDRAVÍ: Naše tělo se vyvinulo pro pohyb Pokud netrpíme tělesným postižením, je pro nás chůze nejzákladnějším a nejpřirozenějším pohybem. Proč ji ale lidé často podceňují? Protože ji nepovažují za aerobní pohyb. Jaký pohyb je aerobní? Takový, který podnítí srdce a plíce k tomu, aby svalům dodaly více okysličené krve. Ovšem k tomu dochází i při pomalé chůzi. Pojďme se proto podrobněji podívat na její zdravotní přínosy. Přitom nám bude stačit chodit jen 30 minut denně a 150 minut týdně. Zdá se vám i třicetiminutová procházka příliš dlouhá? Nemusíte chodit v jednom kuse. Začněte pomalu a postupně přidávejte. Dvě patnáctiminutové procházky jsou stejně dobré jako jedna třicetiminutová. Naše tělo se vyvinulo pro pohyb, nikoliv pro sezení nebo ležení. Sedavý způsob života bez pohybu vede k mnoha chronickým nemocem, a někdy i k tzv. „syndromu úmrtí ze sezení“. Pohyb je zkrátka život a orgán, který nepoužíváme, zakrňuje. To platí o svalech, kostech, srdci i mozku. Jedna studie uvádí, že když obézní děti začaly chodit 45 minut denně 5 dnů v týdnu, zvýšila se jejich kapacita plic už za 6 týdnů. Trpíte nadváhou? Vydávejte energii chůzí. Chcete si vytvořit lepší fyzickou kondici? Namísto pohybu o stálé rychlosti střídejte rychlejší a pomalejší chůzi. Je prokázáno, že pravidelná chůze má na zdraví lepší vliv než medicínské terapie. Je to pro vás překvapení? Pravidelná chůze vás ochrání před mnoha vážnými chorobami. Studie, která byla prováděna v sedmi zemích po dobu 11 let, zjistila, že snižuje riziko vysokého krevního tlaku, hromadění cholesterolu v cévách, a tím výskyt infarktu myokardu a mozkové mrtvice a úmrtnost na ně o více než 30 %. Chůze zlepšuje vaši pohyblivost a snižuje riziko úrazů. To proto, že překonáváte vlastní hmotnost a gravitaci, posilujete kosti, klouby, vazy, šlachy a chrupavky. Ty tak dostávají více krve i živin. Lékaři proto doporučují chůzi i jako prostředek proti bolesti kloubů. Pokud se naopak nehýbete, klouby jsou o živiny ochuzeny, což může přispívat k zhoršování jejich stavu. Procházky v přírodě jsou přínosné i pro duševní zdraví. Zlepšují náladu, snižují stres a pocity deprese. Slunce navíc podněcuje v naší pokožce tvorbu vitamínu D. Nemáte možnost jít ven? Choďte doma. Chůze na běžícím pásu v místnosti má podle studií pro naše zdraví téměř stejný přínos jako chůze venku, jen bez bonusu v podobě vitamínu D. Míváte problémy se spánkem? Projděte se! Pokud tak učinili lidé trpící nespavostí, spali následující noc déle, a zkrátili si i dobu potřebnou k usnutí. Na jednu procházku jsou to docela slušné výsledky, co říkáte? Jiří Petr Zdroj: alternativnimagazin.cz, vitalita.cz # Jak se zbavit lupů ve vlasech V životě se s nimi setká až polovina populace. Jedná se o šupinky, které se tvoří nadměrným olupováním kožních buněk na pokožce hlavy. Mohou být mastné nebo suché. Mastné lupy bývají nažloutlé, ulpívají na pokožce hlavy a obvykle způsobují svědění. Suché lupy ulpívají po celé délce vlasů, na oblečení a jsou viditelnější. Lupy sice nepředstavují závažný stav, ale mohou vyvolat pocit neatraktivity a snižovat naše sebevědomí. Proto je dobré proti nim bojovat. Jak lupy vznikají? Nejčastěji činností kvasinek, které žijí na pokožce hlavy a živí se kožním mazem. Dalšími příčinami bývají hormonální změny, zvýšená citlivost pokožky hlavy k tvorbě zánětů, nadměrná tvorba kožního mazu, stres, nedostatek vitamínů a minerálů, nepravidelné mytí vlasů nebo používání nevhodné kosmetiky. V zimě se lupy objevují častěji, protože naše kožní bariéra je oslabená a do pokožky se mohou snáze dostat dráždivé látky. Dlouhodobá tvorba lupů může způsobit i takzvanou seboroickou dermatitidu, která se projevuje zvýšenou tvorbou kožního mazu, zarudnutím pokožky a vznikem odlupujících se šupinek v obočí, v okolí nosu, na zadní straně uší apod. Lupy mohou signalizovat i nemoc zvanou lupénka. Pokud trpíte na lupy dlouhodobě, navštivte kožního lékaře. Vyšetří vaši vlasovou pokožku, zjistí příčinu tvorby lupů a nastaví odpovídající léčbu. Tu můžete podpořit také vyšším příjmem vitamínů skupiny B, selenu a zinku. Do jídelníčku zařazujte zeleninu, ryby, vejce, ořechy a semínka. V lékárně lze zakoupit vhodné šampóny proti lupům. V prvním týdnu si jimi myjte hlavu každý den, následně po třech až pěti dnech. V boji proti lupům můžete využít i prostředky, které doma běžně používáte. Kypřící prášek do pečiva snižuje aktivitu kvasinek, které způsobují vznik lupů. Vmasírujte obsah jednoho sáčku do navlhčených vlasů a po deseti minutách vlasy opláchněte čistou vodou. Využít můžete i kuchyňskou sůl. Naneste 2 až 3 gramy jemně mleté soli do suché pokožky hlavy a několik minut ji jemně masírujte. Šupinky kůže začnou po chvilce samy odpadávat. Poté vlasy umyjte šampónem. Třetím prostředkem může být čistý olivový olej. Opravdu malé množství, stačí deset kapek, vetřete do kůže hlavy a nechte působit, nejlépe po celý den nebo noc. Poté si hlavu opláchněte. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, vitalion.cz # INZERCE Koupím zápěsťový, mluvící (ozvučený), nový nebo použitý, ale funkční měřič tlaku. Telefon: 728 323 708, Valentová Hledám kamarádku / kamaráda z Prahy, dříve vidící, nyní po ztrátě či poškození zraku, kterému nemoc změnila život, k telefonní komunikaci a výměně zkušeností. Ozvěte se na tel.: 728 323 708, Valentová Hledám přítelkyni, věk okolo 50 let, k vážnému seznámení. Telefon: +421 909 137 686. # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 17, září 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.