ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 16, srpen 2022 Obsah ÚVODEM Pohled přes plot STALO SE Přehledně TAKOVÍ JSME BYLI SONS a odstraňování bariér – 4. část: Opět spolupracujeme POD POKLIČKOU Starého psa novým kouskům nenaučíš? LIDÉ KOLEM NÁS Dan Sywala – průvodce Ambientními rockovými večery (dokončení z čísla 13) Do práce jsem se pustil bez velkého přemýšlení (Karel Hrubeš) NAPSALI JSTE NÁM 28. ročník Dnů umění nevidomých na Moravě BUDE VÁS ZAJÍMAT Osudy výjimečných žen ZDRAVÍ Co s otoky a váčky pod očima? Jak se zbavit zapáchajících nohou? SPORT Mistrovství České republiky 2022 v Syllabatimu INZERCE # ÚVODEM: Pohled přes plot Jsou ploty a ploty. Rozděluji, ohraničují, vymezují. Většinou území. Vlastně i mluví – říkají kam až, člověče, můžeš bez toho, abys porušil práva souseda. K tomu kromě plotů slouží i hradby a všelijaké další ohrazovací prostředky, někdy i mobilní. Zabraňují vstupu – a tím naopak lákají k překonávání. Ostatně tady v SONSu je na to celé oddělení – Odstraňování bariér. Protože bariéry jsou nejen fyzické – již jmenované ploty, hradby a valy, ale bývají zhusta i neviditelné, protože existují „jen“ v myslích. Bariéry vlastně může představovat i neexistence čehosi. Pro čerstvě osleplého, který by se odmítl učit čemukoli, od sebeobsluhy přes orientaci až po specifické způsoby komunikace, by tak bariérou mohl být i veškerý vnější svět… Naštěstí tomu tak není, s nikým takovým jsem se nesetkal ani o něm neslyšel, ale v rozhovoru kolegy Vraného s Karlem Hrubešem zaznělo i to, že on sám již několikrát přesvědčoval, a úspěšně, čerstvě osleplé, aby nevzdávali život a naučili se žít jinak. Pohled přes plot ale může mít i jiné konotace. Když jsme se pouštěli do rekonstrukce domku na vsi a do střechy si chtěli dát namontovat střešní okno, sousedé byli ostře proti tomu. Prý bych mohl z okna šmírovat paní sousedku. Pro mnoho mužů prý jde o lákavou činnost – ale poslechněte, tahle paní by mohla být i motivem k sebeoslepení, kdyby ji člověk musel vídat povinně. V mládí jsem si ženy zařazoval podle vzhledu do několika kategorií. Já vím, dneska by bylo na kriminál vůbec ženu, a to jakoukoli, hodnotit, genderový zločin nejhrubšího zrna, ale to víte, mládí a nevyvinutá společnost! Jednou z kategorií byla i „povinně oblékat do zamalované telefonní budky“… No fuj! Ale obecně vzato platí, že za plotem je tráva vždycky zelenější. Čechy to učit nemusím, závist bychom mohli vyvážet. Prý existují i sousedky žádoucí, nevím. Podle mojí paní to ani nemám zkoumat. Přesto pohled přes plot může být i inspirující. Právě takový se nám poštěstil a vám, našim čtenářům a posluchačům, tak můžeme přinést ukázku toho, co těm svým nabízejí u sousedů, za plotem, na Slovensku. Ujišťuji vás, že tenhle pohled mě potěšil a závidím jen tak, jak se má. Totiž že bych chtěl být podobně kreativní. Příjemné chvíle s prázdninovou Zorou Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Členové OO Opava vyrazili na rozhlednu na Cvilíně. Prohlédli si i zrestaurovaný, normálně zavřený poutní kostel Panny Marie Sedmibolestné. Místní farář jim udělal i komentovanou prohlídku. Rozhledna s 222 schody zlákala ke zdolání i členy s berlemi. Dalších 200 schodů je čekalo po cestě do města. Po obědě následovala komentovaná prohlídka pivovaru Nachmelená Opice v areálu bývalé textilky Karnola. Pivovar a zámek v Dětenicích hodlají 21. 7. navštívit i členové OO Semily. Hned týden poté, 28. 7., chystají opékání toho, co si kdo přinese, na Benecku. Už více než rok si můžete v městské knihovně Jablonec nad Nisou s Jiřinou Ziklovou procvičit paměť. Členové místní OO zkušebně absolvovali už dvě lekce. Vnímali to jako jiný způsob trávení volného času, při kterém se dozvěděli i mnoho zajímavého. Hektické poslední dva červnové týdny prožili v OO Kyjov. V pondělí 21. 6. na klubovém setkání koštovali bezinkový sirup, a poté besedovali o Islandu. V úterý odjel pěvecký sbor Pastelky do Uherského Hradiště. Setkal se s lidmi ze zdejší OO, a koncertoval pro účastníky rekondice z Nového Jičína. Ve středu vyrazilo 12 členů do Brna – Chrlic, na zahradní slavnost konanou při příležitosti 100 let působení Centra sociálních služeb pro zrakově postižené. Čtvrtek patřil opět Pastelkám. Za doprovodu harmoniky sbor rozptýlil obyvatele Domova s pečovatelskou službou. V pátek přišli do OO žáci základní školy na besedu s praktickými ukázkami. V sobotu se v Kyjově konalo Setkání zrakově postižených. A v pondělí? Kroměříž, a komentovaná prohlídka Květné zahrady. V úterý beseda pro studenty střední školy, ve středu Fit club, a výtvarná dílna. A jak probíhal košt bezinkového sirupu? Každý přítomný obdržel hodnotící lístky a lahvičky s čísly. Do nich byly z očíslovaných džbánů nality vzorky. Hodnocení probíhalo jako ve škole. Hodnotila se chuť, konzistence a vůně sirupu. Cílem ovšem nebylo určit vítěze, spíše přimět lidi k výrobě jednoduchého a zdravého sirupu. Těm, kteří ho uvařili, byl předán dárkový balíček a malý katalog receptů, které lze připravit z květů bezu černého. Členové OO Kyjov měli i příležitost nahlédnout do života vojáků 74. mechanizovaného praporu plukovníka Bohuslava Malečka v Bučovicích. Vyzkoušeli si mohutnost vystavené techniky, pohodlí za volantem bojového vozidla pěchoty, tanku, i krkolomné nasedání do nich. Pozornost poutaly i zbraně, jako granátomet nebo minomet, a munice, pochopitelně pouze ukázková. Za komentovaného výkladu si nevidomý rozložil a složil vojenskou pušku. Je dost možné, že dotyčný voják dával instrukce nevidomému poprvé. Více než polovina postižených je kvůli svému handicapu obětí násilí. Ukázal to průzkum organizace In IUSTITIA, o kterém jsme informovali v minulém čísle. Tuto informaci společně s příběhy několika osob se zdravotním postižením dnes přináší OO Opava, a vy ji najdete na novinky.cz/domaci/clanek/vice-nez-polovina-postizenych-je-kvuli-svemu-handicapu-obeti-nasili-40400307. Poslechněte si rovněž reportáž s názvem „Světluška svou sílu předává i dětem se zrakovým postižením“. Hosty moderátorky Terezy Stýblové jsou Martina Helešicová, ředitelka Školy Jaroslava Ježka, a Šárka Jurásková z Nadačního fondu Českého rozhlasu. Více na dvojka.rozhlas.cz/svetluska-svou-silu-predava-i-detem-se-zrakovym-postizenim-8772118. Antonín Vraný # TAKOVÍ JSME BYLI: SONS a odstraňování bariér – 4. část: Opět spolupracujeme Připomínám, že centrum odstraňování bariér ČUNS pro nevidomé a slabozraké pracuje od roku 1991. Obecný podklad formulující několik směrů, v kterých by se měly vytvářet podmínky pro podporu co největší samostatnosti nevidomých a slabozrakých, jsem již zmiňoval. Zpracování do uživatelských detailů a návrhy, jak mají vypadat konkrétní úpravy z uživatelského hlediska začala zpracovávat pracovní skupina, v níž byli především nevidomí, a to z obou organizací. Ejhle, co dělá společný zájem, opět spolupracujeme!! Byl zde ovšem zastoupen i Tyfloservis, a nadšený vidící spolupracovník – povoláním projektant. A zase Dopravní podnik Hl. m. Prahy Z praktických důvodů byli všichni členové zmíněné pracovní skupiny z Prahy a nejbližšího okolí. To byl asi jeden z důvodů, proč se skupina nejprve zaměřila na dopravu. Co bychom potřebovali například v metru, jsme měli formulováno z dřívějška. Jak by to však mělo být realizováno, tedy technické parametry, to bylo samozřejmě mimo nás. Totéž platilo i pro povrchovou dopravu – tramvaje, autobusy, zastávky a chodníky vůbec... Podrobný obecný přehled našich uživatelských potřeb jsme zaslali na Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP). Tentokrát se přístup vedení DPP k našim potřebám diametrálně lišil od toho „předrevolučního“. Koordinátorem za DPP byl jmenován Ing. Houfek (mimochodem – pozdější generální ředitel DPP). Ten nám sdělil, že je pověřen projednáním našich návrhů se všemi zainteresovanými útvary DPP, a pak že připraví návrh smlouvy mezi DPP a slepeckými organizacemi, jak budou postupně naše podněty realizovány. K formulaci smlouvy nikdy nedošlo, natož pak k jejímu podepsání. Ono to snad ani v takovém kolosu, jakým DPP je, snad nešlo, zvlášť u takové neobvyklé novoty. Ale prostřednictvím ing. Houfka jsme začali naše návrhy postupně řešit. Jak to začalo s akustickými orientačními majáky Myšlenka umístit na orientačně zajímavá místa nějaké jejich akustické označení nebyla vůbec nová. První akustické majáčky, pípající nepřetržitě po celou provozní dobu, se z naší iniciativy objevily nad vstupy do některých hodně frekventovaných stanic pražského metra. A nastaly první problémy. Jejich nepřetržitá funkce pochopitelně obtěžovala prodejce u stolků a stánků v podchodech. A tak nám je rozbíjeli. Vůbec se jim nedivím. To nás přivedlo k myšlence jejich dálkového spouštění jen v případě potřeby. Ale opět jsme trefili kozla. Neodhadli jsme, že zájem slepecké veřejnosti způsobí, že by mělo jít o jeden z celostátních systémů v podpoře orientace zvláště samostatných nevidomých. Jako nosnou radiovou frekvenci vysílačky k ovládání majáků jsme zvolili tzv. volnou, určenou k ovládání dětských hraček. Našli jsme výrobce vysílaček – už tehdy se šesti tlačítky a tedy s možností spouštět šest různých služeb. Tato firma se ujala i výroby majáků. Chybělo ale důkladné předběžné ověření v praxi. Objevovaly se problémy. Malý dosah vysílaček, výpadky kvůli rušení jinými signály a jiné. Největší problém však nastal, jakmile se nám podařilo s DPP, a hlavně s pražským magistrátem, dohodnout, že tramvaje na příslušný povel vysílačky ohlásí hlasem z reproduktoru vedle předních dveří tramvaje číslo linky a směr jízdy, konečnou. Bylo to v souvislosti s modernizací výbavy tramvají palubními počítači. Naše iniciativa přišla právě včas. Objevil se také náš další velký příznivec, tehdejší ředitel divize autobusy DPP. Prosadil, že i všechny pražské městské autobusy budou slepeckými hlásiči linek vybaveny. Skupina firem, která prošla příslušným výběrovým řízením na modernizaci vybavení vozidel MHD v Praze, byla doplněna o firmu APEX (nyní Apex Jesenice), která měla vyvinout a montovat ta naše hlášení. Jak má hlášení na vozidlech sloužit nevidomým a slabozrakým cestujícím, ale také jak mají sloužit stabilní dálkově aktivované majáčky a jak mají fungovat další, tehdy ještě předpokládané, služby vysílaček, to jsme s APEXem snadno dohodli. Ale pokud jde o ovládací radiovou frekvenci, tak nám bylo oznámeno, že firma má již Českým telekomunikačním úřadem přidělenou jinou frekvenci pro ovládání zařízení určených nevidomým a slabozrakým, a to na celém území celé republiky. Profesionální volba ovládací radiové frekvence bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Ale ve více městech již fungovaly majáčky s původní amatérsky zvolenou frekvencí a několik stovek uživatelů mělo původní vysílačku. Větší nesmysl, než mít dvě různé vysílačky a pamatovat si, kdy kterou použít, snad už není možný. Do spuštění „mluvení“ pražských tramvají a autobusů na jaře roku 1996 se však podařilo bezplatně vyměnit všem jejich držitelům staré vysílačky za nové VPN a vyměnit i stávající majáky. Štafeta je v SONS Jsme v roce 1996 a později, už jsme se sloučili a máme Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR – SONS. Zatím neexistují žádné předpisy, které by ukládaly zavádění nějakých opatření v náš prospěch. Majáčky se šíří v ČR převážně z místní iniciativy oblastních odboček SONS. Rovněž živelně je ve větších městech zaváděno hlášení čísla linky a směru jízdy vozidla MHD. To se však děje z iniciativy dopravců, kteří snad tak mají další argument pro získání dotací na opatření nových vozidel. Daleko později a postupně se tato povinnost objevuje v tzv. standardech krajských koordinátorů dopravy. V této době nás ale čeká nepříjemnost – opět dojde k výměně vysílaček VPN 01. Přes odborné stanovení ovládací radiové frekvence se postupem doby ukázalo, že zahlcenost prostoru nejrůznějšími signály na některých místech způsobuje nespolehlivost signálů VPN. V současné době je již prakticky ukončen vývoj funkce nové frekvence a dojde k postupnému přechodu na ni. Kdy a kde to začne, o tom budeme včas informováni. Někteří z nás si budou muset svoji VPN-ku vyměnit za novou. Ti, kteří již vlastní novější typ VPN 02 mohou být bez starosti, pro ně se nic nezmění. Jejich vysílačka vysílá povely na staré i na zaváděné frekvenci. Příště o úpravách hmatových. Viktor Dudr # POD POKLIČKOU: Starého psa novým kouskům nenaučíš? 21. 6. proběhlo v budově SONS pro nové a staronové zaměstnance školení k seznámení s pravidly fungování a komunikace v komunitě zrakově postižených. Kvůli Covidu nebylo dlouho možné něco takového uskutečnit, proto jsem se ho mohla zúčastnit i já, i když jsem v redakci už 10 měsíců. V 9.00 hod. jsme se sešli u výtahu v prvním patře budovy. Po zkontrolování docházky všichni účastníci školení obdrželi pásku přes oči, kterou si měli nasadit. Prvním úkolem bylo dojít po zvuku do místnosti, kde se bude školení odehrávat. Stejně jako ostatní jsem si pásku tedy nasadila a nechala se vést hudbou, která byla slyšet v dálce. Když jsme po pár karambolech došli postupně do místnosti, měli jsme si najít volné místo k sezení a usadit se. Bláhově jsem si myslela, že místo hned u dveří je výhra. Že jsem se spletla, mi došlo až po tom, co o mě pár kolegů nechtěně zakoplo, když hledali volné místo pro sebe. Když jsme se všichni usadili, byli jsme uvítáni a byl nám prezentován další úkol. Postupně se jeden druhému představit a popsat. Věc, která se zdá být snadná, leč zdání klame. Jako vidícím nám nedochází věci, které vnímáme automaticky. Já si třeba uvědomila, že s páskou na očích jsem v tu ránu zapomněla, co vlastně mám na sobě. Nevím, jak je to možné, ale stalo se a tudíž můj popis byl o toto ochuzen. Po představovacím kolečku nám bylo sděleno, že na stolech máme před sebou občerstvení v podobě čaje a kávy a že se máme obsloužit. K dispozici byla i tzv. „hladinka“, která indikuje tónem a vibrací, když je v hrnku dostatek tekutiny. Člověk by tudíž neměl hrnek přelít. Když se všichni občerstvili, bylo nám dovoleno pásku z očí sundat. Nedošlo mi, že bych měla oči otevírat pomalu, protože si musí na světlo přivyknout postupně. Za blbost se platí, tudíž bodavá bolest v očích ustala až po nějaké době. Následně jsme si vzájemně sdělili své pocity. Já osobně byla překvapená, že místnost je celkem malá. Představovala jsem si ji mnohem větší a nebyla jsem sama. Pak následovala teoretická část. Jako další praktická zkouška nás čekalo připravit si jednohubky. Opět jsme si nasadili pásky na oči, každý dostal půlku rohlíku, kterou si měl nožem nakrájet na části. Úkolem byly již zmíněné jednohubky namazané pomazánkou a ozdobené rajčetem. Po předchozích zkušenostech, kdy jsem byla do všeho hrrr, jsem zvolila pomalejší tempo. V klidu jsem počkala, až se uvolní prkýnko a nůž, pomalu jsem si nůž opatrně ohmatala, ostřím v podobě zoubků nastavila tak, abych mohla rohlík krájet, a nakrájela 3 přibližně stejně tlusté jednohubky. Alespoň jsem si myslela, že jsou stejně tlusté. Když se uvolnila pomazánka, namazala jsem si jednu jednohubku. Po namazání mi bylo oznámeno, že jsem mazala pomazánku obrácenou stranou nože, tedy rukojetí. Nebyla jsem ale opět sama, protože část, kterou jsem pomazánku mazala, byla již upatlaná. Čekala jsem na další pomazánku a tentokrát jsem si při mazání nejdříve hmatem ověřila, kde je část, kterou se maže. Rovnou jsem namazala další dvě jednohubky. Po hmatu jsem našla misku s jedním zbylým rajčetem, našla nůž a opatrně rajče rozřízla. Úkol splněn. Po sundání pásky jsem tentokráte chvíli počkala a oči otevírala postupně. Na některé z nás čekalo na talíři doslova výtvarné dílo. Poté přišla další teoretická část, kde nám byly představeny různé oční vady, a my si mohli pomocí různých simulací zkusit, jak jsou na tom lidé s různými očními vadami. Co vidí nebo naopak nevidí. Po krátké pauze na oběd přišla další praktická část, a sice pohyb se slepeckou holí venku, jízdy v MHD, atd. Nemůžu mluvit za kolegy, kteří se školení zúčastnili se mnou, ale věřím, že to cítí stejně jako já. Byla to nezapomenutelná a velmi obohacující zkušenost, za kterou jsem vděčná a myslím, že by ji měl zažít každý. Já sama sobě slíbila, že něco podobného připravím pro své dvě dcery. Díky školení jsem zjistila, že rčení „Starého psa novým kouskům nenaučíš“ v tomto případě rozhodně neplatí, stále je co se učit. Kateřina Rovenská # LIDÉ KOLEM NÁS V čísle 13 bodové a zvukové Zory jsme otiskli první část zajímavého rozhovoru, který vedla Katka Rovenská s Danem Sywalou. Pokračování mělo vyjít hned v čísle následujícím, ale nevyšlo. Omlouváme se čtenářům, důvodů je více a samozřejmě je mezi nimi i lidská chyba. Moje chyba a všem, včetně panu Sywalovi, se za ni omlouvám. Věřím, že zpoždění nebylo – byť jsme se zpozdili hned o dvě vydání – až tak nesnesitelné. Možná někoho ze čtenářů přiměje vrátit se k číslu 13, aby si začátek osvěžil, alespoň tedy opakujeme perex z první části: VS # Dan Sywala – průvodce Ambientními rockovými večery Na internetu je často prezentován jako hudební reportér srbského původu. Jeho kořeny sahají do bývalé Jugoslávie, odkud pochází jeho maminka. On sám je rodilý Ostravák žijící a pracující převážně v Praze, kde jej potkávají nevidomí na každoměsíční akci z titulku. Pro neznalé – ambientní hudba pracuje s názorem, že všechny zvuky, které nás obklopují, mohou být za jistých okolností hudbou… Nyní tedy již dokončení z čísla 13: Na svém FB profilu se věnujete i hodnocení balkánských restaurací. Má to také někde původ nebo je to jenom vaše iniciativa? S rodinou chodíme rádi do balkánských podniků, stejně tak i s přáteli, a samozřejmě ty restaurace mnohdy bohužel fungují stejně divoce jako ta země sama. Občas se změní majitel a najednou jde kvalita pryč, ceny jsou vyšší, atd. Někde dostaneme studené brambory, jinde je jídlo naopak odzbrojující, ale tu restauraci zatím nikdo nezná. Tak jsme si s kolegou řekli, že to uděláme pečlivěji, a sice: kde co je, tohle si dejte, to mají, to začalo růst, atd. Určitě chci do budoucna zmapovat všechny balkánské podniky, co tady jsou, protože to stojí za to. Také se hodně věnujete hodnocení filmů, dokonce jsem někde četla, že jste nějaký sám překládal. Je některý, který byste nám doporučil? Moc rád, primárně film Profesionalac, který je hodně i mezinárodně oceňovaný, 15 let stará záležitost. My v rodině to vnímáme jako takové srbské Pelíšky, v tom stylu, že to mapuje nejzásadnější změny v Srbsku v rámci jejich moderní historie a zároveň skrz pohled normálních lidí. Je to film, který stojí na setkání bývalého policejního majora a bývalého disidenta, který je teď ředitelem tiskárny. Vznikl na základě divadelního představení a je to úžasná záležitost, vřele doporučuju. Já zatím přeložil jenom 2 filmy. Při své práci jste určitě potkal hodně zajímavých lidí. Která osobnost vás nějakým způsobem ovlivnila, ať již pozitivně či negativně? Těch lidí je obrovské množství, ale spíš bych zmínil, že zažít najednou ty lidi face to face je nezapomenutelné. Najednou je začnete zažívat z jiné stránky. Poznáte, že jsou to normální smrtelníci – všichni. V tom dobrém, i zlém, špičkoví profíci, a všichni vás různě něčím obohatí. A je pak super, když vám řeknou: „Díky, že jsi mě nebral jako kus hmoty, který jsi chtěl využít pro kameru!“ Vlastně každý rozhovor mě něčím ovlivnil. Všechny tyto vaše hudební profesní zážitky určitě promítáte i do večerů pro nevidomé, kde přítomným prezentujete vámi vybranou hudbu. Pojďme si říci k tomu něco víc. Jak dlouho již večery probíhají. Kde vznikl ten nápad? Máte pravidelné návštěvníky? Kdo vybírá hudební repertoár, atd.? Děláme to už přibližně 5 – 6 let, jsou to vlastně 2 hodiny každý měsíc, poslechovka, kde si pouštíme 12 skladeb, z toho 2 vybírá publikum. To jsme zavedli asi v půlce životnosti těchto akcí. Napadlo to našeho technika, správce a opraváře budovy, všeuměla Honzu Škatulu, kterému jsem extrémně vděčný za to, že poskytuje špičkové ozvučení. Tyto akce už jsem začal pořádat pravidelně i v Ostravě, jedna proběhla v Plzni, jednám i s Olomoucí, s Havířovem a dokonce jsem měl rozjetou akci s národní knihovnou, ale měli jsme odlišné představy o domluvě. Jsem velice rád, že mi nabídli spolupráci téměř obratem v paláci Akropolis. Tam už máme potvrzenou spolupráci od září, zatím na rok dopředu. Snažím se to stavět na 3 hlavních pilířích – novinky, výročí a blížící se zajímavé kulturní akce. U té úplně první akce to byly songy Minimal. Už jsem z toho úplně šílel a chtěl jsem se o takhle nádherné věci podělit s ostatními. Věděl jsem, že to musí chytnout popeláře i manažera, extrémního metalistu i jazzmana. Pak mi britský progresivní rocker Steven Willson během rozhovoru řekl: „Nemáme čas na 2 hodiny zavřít oči a pečlivě poslouchat muziku“. Tak jsem prostě zkusil napsat e-mail do SONSu a dostal jsem reakci: „Na tenhle projekt čekáme dlouho, jsme rádi, pojďme se potkat“. S tehdejším panem ředitelem byla trošku složitější domluva, ale jakmile se do toho vložila Věrka Macháčková, tak to chytlo perfektní spád. První akce proběhla nádherně. Měli jsme tam nějakých dvacet lidí. Od té doby máme nádhernou komunitu od 5 do 30 lidí. Občas přijdou i nějací zvědavci nebo mládež ze speciální školy. Večer probíhá tak, že udělám vždycky nějaké intro. Dost často jsou to právě zážitky spojené s tím, proč jsem to vybral nebo čím mě to odrovnalo, atd. Pak jsou zajímavé volby publika, kdy sami návštěvníci můžou obohatit playlist tím, co jim tam třeba chybí. Máme už tak dobré vztahy, že dohraje hudba a ozve se: To bylo super, tohle bych od toho muzikanta nečekal, protože jsem zvyklý na rádiové kýče, atd. Je tam uvolněná atmosféra. Různě debatujeme a na konci všichni hlasují. Hlasujeme od 1 do 6, 1 je nejoblíbenější. Když to vyhodnotím, tak z toho sepisuju články na svůj vlastní web rocknrolljournalist.com, i proč jsem tu skladbu vybral, plus různá hodnocení. Případně přidám nějaké ty úžasné názory. Kapely jsou pak odrovnané právě z těch hodnocení. Říkají: „Nevidomí napíšou takový text a ještě u toho prožívali tohle?“ Mají z toho ohromnou radost. Teď, jestli můžeme, že bychom zabrousili do osobnější sféry? Jaké bylo nejšťastnější období vašeho života, na které vzpomínáte? Wow…já, abych řekl pravdu, tak bych se asi úplně nebránil myšlence, že je to právě teď, resp. když se mi povedlo rozběhnout ty vysněné práce. Samozřejmě zažil jsem hromadu nádherných věcí. S rodinou pracujeme všichni různě, takže když se potkáme najednou, je to super. Ale čím jsem starší, tím víc jsem si uvědomoval – bývalo mi to i hezky připomenuto –, že čistě korporátní marketing, který jsem nejdříve dělal, má na mě špatný vliv, že to asi není úplně to ono. A i když je to teď možná mnohem více vyčerpávající, vnitřně mě to naplňuje stokrát víc než být markeťák nějaké velké firmy a vnucovat všem stejnou reklamu. Máte tedy ještě nějaký životní sen, který byste si chtěl splnit? Ať už v osobním nebo pracovním životě? Já bych se moc rád zase vrátil k nějakým rozhovorům s TOP hudebními osobnostmi na kameru, protože mě to bavilo a všiml jsem si, že už mi to začíná chybět. Ale na druhou stranu ty věci, které teď dělám, mě tak naplňují, že bych to asi chtěl přidat do toho portfolia. Třeba jednu reportáž týdně. Moc platforem tady není. Měl jsem možnost přejít po Seznamu do kulturní redakce v České televizi, ale Covid to bohužel stopnul. Vyjde to, až to vyjde, dokud ne, dělám to, co mě baví. Je nějaké životní motto, podle kterého se řídíte? Chovat se slušně, co možná nejvíc si to tady užít a vážit si příležitostí. Vždy se mi osvědčilo zdravě krotit svůj balkánský temperament třeba dlouhými procházkami… Možná i proto jsem už teď míň na sociálních sítích. Čím dál víc se mi osvědčuje střídmost a úcta k dobrým věcem, protože mám pocit, že ty věci se vám vždycky v životě nějakým způsobem vrátí. A nějaký lidský životní vzor máte? Určitě i v rodině, i mezi přáteli…samozřejmě otce, který je dobrým příkladem toho, že poctivou manažerskou prací můžete dobře uživit rodinu a k tomu procestovat svět. Vždycky si v tomhle ohledu vzpomenu na Marečku, podejte mi pero, kde se říká: „Vy jste přísný, ale fér.“ To mi vždycky hodně pomohlo. Také mě mrzí, že jsem neměl nikdy pořádného dědu, že jsem ho nezažil. Takže ty vzory hledám vlastně různě a dost často moje hudební rozhovory jsou malá terapeutická setkání, při kterých člověk pochopí sám sebe. Jaká nejbližší akce vás teď čeká? Moc se těším na Colours of Ostrava. Určitě taky na plnohodnotný Brutal Assault, to jsou pro mě dva nejlepší české hudební festivaly, co tu máme, které jsou i navíc uznávané ve světě. Stejně tak se těším, že konečně zajedu na festival Banát. Je to malá akcička na hranicích Rumunska a Srbska, kde je bývalá početná česká komunita. Jezdí tam české kapely, bydlí se u místních, pod stanem. Taková pohodová akce. Dál budeme pokračovat v poslechovkách. Teď jsme měli speciál na Colours, budeme mít speciál na Brutal Assult a od září zase pojede každý měsíc to spektrum multižánrové. Kateřina Rovenská # Do práce jsem se pustil bez velkého přemýšlení Iniciálami „HK“ se může představit město Hradec Králové, a „KH“ zase předseda zdejší Oblastní odbočky SONS, ing. Karel Hrubeš. Poznali jsme ho jako člověka pracovitého a pečlivého, který se navíc skvělým a příkladným způsobem dokázal přizpůsobit nepřízni osudu. Dnes se věnuje také výuce práce s kompenzačními pomůckami na bázi výpočetní techniky, a připravuje pro nás filmy s audiopopisky. Jsem prakticky nevidomý. Na jednom oku mám světlocit, lékaři říkají s nejistou projekcí, což znamená, že světlo rozpoznám, ale nevím, odkud přichází. Na druhém oku nemám ani ten. O zrak jsem přišel v listopadu 1992, v 19 letech. Známý si vypůjčil silnější auto, a jeli jsme se projet. V lese, zhruba po kilometru jízdy, jsme nabourali. Vypadl jsem z auta a utrpěl úraz. Praskly mi obě očnice a přitom došlo ke skřípnutí obou zrakových nervů. Diagnóza je oboustranná atrofie očního nervu. Lékař tvrdil, že se to někdy stává u jednoho oka, ale že já jsem v uvozovkách velký klikař. Za dva měsíce poté mi bylo dvacet let. Rok a půl předtím jsem složil maturitu na dopravní škole v České Třebové. Po další praktické zkoušce jsem pracoval u Českých drah jako výpravčí. Na trati Hradec Králové – Jičín, na různých nádražích. Na své povolání vzpomínám rád, a stále. Když jedu vlakem s doprovodem, nechám si vyprávět, kudy jedeme, jak koleje vypadají, a kam odbočují výhybky. Svému průvodci pak povídám, jak to vypadalo za mě. Někdy poznám i místo, kde vlak zastaví, a proč. Železničář, a mistr ve vozovém depu je shodou okolností i můj bratr. Když jsem přišel o zrak, snažil se pro mě nějakou práci na dráze objevit i hradecký přednosta. Jenže provoz vlaků je hlavně grafika, a pro zdravé oči. V těch devadesátých letech byl ještě na každém nádraží výpravčí a ručně přehazoval výhybky. Dnes tu trať řídí jeden dispečer z Hradce Králové, a vše potřebné má v počítači. Velmi brzy po ztrátě zraku jsem se, i díky rodičům, stal uživatelem služeb tehdejší Společnosti nevidomých a slabozrakých (SNS), a také Tyfloservisu (TS). Tady jsem se naučil prostorovou orientaci, sebeobsluhu, i Brailla. Často si dělám legraci, že mé ruce, které tolik „dřely“ ve funkci výpravčího, nebyly tak opotřebované, a Brailla se naučily rychleji. Absolvoval jsem i kurz vaření a myslím, že se mnou byly instruktorky spokojené, zvláště když jsem pro všechny něco dobrého připravil. V roce 1994 jsem už používal elektronický zápisník Eureka a v roce 1996 jsem byl jedním ze dvou hradeckých uživatelů počítače s hlasovým výstupem. Tenkrát od firmy Asfix, ve které pracovali i lidé se zrakovým postižením. Ano, do toho všeho jsem se pustil bez velkého přemýšlení, potřeboval jsem zkrátka něco normálního dělat. Často mě i dnes dávají za příklad, jako člověka, který se správně a rychle přizpůsobil nastalé nepříznivé životní změně. Několikrát jsem s doprovodem také navštívil v našem kraji čerstvě osleplého mladého člověka, který to chtěl vzdát, a pokusil se ho „nakopnout“. Myslím, že i docela úspěšně. Stal jsem se též inženýrem informačního managementu. Jak jsem stále více pracoval s počítačem, napadlo mě zajít na zdejší Fakultu řízení a informačních technologií. Doporučili mi tu tříleté studium obecné informatiky. Po jeho dokončení jsem si dal pauzu, abych se připravil na magisterský obor informační management. Na studium, zvláště ekonomických předmětů, jsem potřeboval více času. Studoval jsem hlavně doma, ze záznamů z přednášek a seminářů, které jsem si přepisoval. Někteří vyučující se mě ptali, zda mi vyhovují jejich skripta. Další mi je sami poskytli, abych je nemusel skenovat, s tím, že je nebudu šířit. Při studiu jsem byl i konzultantem ve fakultním Tyflopedickém kabinetu. Tady jsem o práci s PC se speciálním software přednášel i studentům. Později se z kabinetu stalo „Středisko Augustýn“. Myslím, že jde o podobnou instituci, jakou je třeba brněnské středisko Teiresiás. Zkrátka středisko pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami, nejen pro ty se zrakovým postižením. Na fakultě jsem se věnoval i programování. Vytvořil jsem třeba hru „Šťastných deset“. Zadal jsem čísla, spustil losování, a počítač ihned oznámil, zda jsem vyhrál a kolik. Tohle vzdělání, a také kurzy v Brně, Praze a v Poděbradech mě nasměrovaly k výuce počítačů. Zda jsem pečlivý člověk? V informační technice a programování je pečlivost, přesnost a pořádek zkrátka potřeba. Dnes ale už neprogramuji. Téměř všechen čas využívám ke své práci, výpočetní technice pro zrakově postižené v královéhradeckém Tyflocentru. Abych se stal řádným lektorem, absolvoval jsem v roce 2010 ještě kurz sociálního pracovníka. Dnes učím práci s počítačem s hlasovým výstupem, a s mobilními telefony s operačními systémy iOS a Android. Pak je tu kolega Adam Sárička, který vyučuje softwarové lupy. Jsem rovněž předsedou OO SONS v Hradci Králové, a tedy i Krajské koordinační rady SONS. Díky tomu se účastním i zasedání Republikové rady SONS. K  funkci předsedy OO si mě vybrala bývalá předsedkyně Irena Korečková. Myslím, že Irena byla hodně slyšet, a uměla rovněž získávat lidi, městské úředníky, firmy, i sponzory. Co je specifického u nás v  Hradci Králové? Jako OO tu nemáme vlastní prostory, ani žádnou registrovanou sociální službu. To vše pro nás zajišťuje TC. Spolu s ním tady pořádáme klubová posezení i další akce. V úterý vaříme, ve středu cvičíme v nedaleké tělocvičně, a ve čtvrtek jezdíme na výlety. Poslední byl do Hrádku u Nechanic. Běžně jsme pořádali pobytové akce na prodloužené víkendy, ale dnes, kvůli zdražení, i proto, že po době covidové jsou plné ubytovací kapacity, jsou to jen akce víkendové, v Jablonci nad Nisou, nebo v Janských Lázních. Vlastníme stůl na showdown. Ale spolu s TC sídlíme v pronajatém bytě, hned vedle hradeckého silničního okruhu, kde je poměrně velký hluk. Ten při hře samozřejmě vadí. Sháněli jsme tišší prostory, ale takové si zpravidla nemůžeme dovolit. Je tu sice i centrum pohybových aktivit pro zdravotně postižené. Vlastní dům, kde bychom mohli stůl zdarma umístit, ale jen v pátek večer. Jenže k tomu bychom potřebovali dělníky, aby nám ho tam přivezli, rozložili, a poté zase složili a odvezli. Máme rádi jízdu na dvoukolech. Pokud je dostatek dobrovolníků, vyrážíme v létě na vyjížďky okolo Hradce každý týden. Dvoukolo je možné si u nás za mírný poplatek i půjčit. Snažíme se, aby každý nevidomý měl na akcích svého průvodce. Dobrovolníky máme, většinou rodinné příslušníky klientů, i některé stálé průvodce. Ovšem pokud se na akci nahlásí více lidí, míváme problém, ale tak je tomu asi všude. Co jsme dělali v době covidové? Mnohé dny jsme nemohli dělat vůbec nic. Kolegyně ale pro zájemce pořádaly tzv. Covid procházky ve dvou. Ty možné byly, a měly úspěch. Šlo hlavně o lidský kontakt, protože obchody a restaurace byly zavřené. I lidé na výuku výpočetní techniky docházejí běžně sem do TC. Ale v době covidové jsem mnoho klientů učil prostřednictvím Skype, Google meet apod. A některé dny jsem se prakticky nezastavil. Naši členové? Je jich okolo 70, a většina z nich je skutečně už v seniorském věku. Mladí bývají obvykle samostatnější. A samozřejmě se mnoho věcí naučí rychleji. Od nás pochází několik hudebně velmi nadaných lidí s postižením zraku. A samozřejmě, jakmile dospějí, zmizí na pražské konzervatoři. Pochází od nás třeba Honza Jareš, první nevidomý absolvent pražské konzervatoře. Několikrát vyhrál hitparádu Česká dvanáctka. V Hradci bydlí jeho rodiče. Zpěvák Jakub Kazda pochází z Jičína, a ve Vysoké nad Labem bydlí Tomáš Košťál, slabozraký učitel na kytaru. Kolega Jarmil Moláček, který pracuje v oblasti odstraňování bariér, zmapoval hodně zdejších tras. Na mnoha přechodech, hlavně na dvouproudových ulicích s ostrůvkem uprostřed, se instalovaly zvukové semafory. Na ostrůvku má být přepínací tlačítko, které si člověk ve směru přechodu zapne, a ve všech ostatních směrech vypne. Pravidelně je ale kontrolujeme, protože ne vždy a všude jsou tlačítka zapojena a správně fungují. Další věcí je, že na některých místech klapou semafory slabě, za hustšího deště je téměř neslyším, a firma, která je montovala, tvrdí, že je nelze zesílit. Speciální zónou je u nás hlavní nádraží. Dříve byl před ním široký chodník, a po celé jeho délce člověk nastupoval do vozidel MHD. Dnes je tu více pruhů, několik nástupišť, pro vidící lidi zřejmě pohledný prostor. Ale pro nás je to příliš velký, rovný, a hůře odlišitelný prostor, a orientace s bílou holí je v něm obtížnější. Co opravdu funguje, jsou zvukové majáčky na nástupištích autobusů a trolejbusů MHD. Dovedou vás i ke dveřím nádraží. Také není problém si objednat asistenta. Vyzvedne vás na nástupišti autobusu, kterým přijedete, a odvede vás k vlaku, a naopak. Vodicí linie jsou tu ale přerušovány sloupy nebo reklamními panely. Na madlech, která jsou na nástupištích, byly zespodu braillské popisky s číslem nástupiště. Ale po několika dnech, maximálně týdnech je lidé seškrabali. Pravidelně se mění i prostor nádražní haly. Chystá se tu ale velká přestavba, a kolega, který má už zkušenosti třeba s přestavbou nádraží v Náchodě, na ni bude dohlížet. Ano, i my máme zkušenosti, že realita se často odlišuje od projektu. A když už je stavba hotova, je mnohem těžší na ní něco měnit. Co je mou další zálibou? Příprava filmů s audiopopisky, které dávám do konference Komentované filmy. V té jsou registrovaní zrakově postižení uživatelé, a mohou si je stáhnout a sledovat. Je to někdy velmi piplavá práce. Ano, jsem svobodný. Lze to říci i tak, že jsem se ještě nestihl oženit. A jindy si zase říkám, jak si mám najít přítelkyni, když stále sedím u počítače. Lidé mi doporučují jít do seznamky, ale na to vůbec nejsem. Antonín Vraný # NAPSALI JSTE NÁM: 28. ročník Dnů umění nevidomých na Moravě Oblastní odbočka SONS Prostějov pořádala v pátek 1. 7. opět po roce festival zrakově postižených umělců Na Splávku v Domamyslicích. V rámci doprovodného programu proběhla prezentace kompenzačních pomůcek sociální firmy Ergones z Olomouce. Po jejich prezentaci následoval kulturní program amatérských interpretů. Jakub Vevera zazpíval lidové písničky a Jana Brožková pobavila publikum interpretací vtipů. Liduška Veselá a Pavel Žvátora pokračovali hudebním vystoupením s kytarou a jejich repertoár byl pestrý. Hudební blok zakončili známým duetem Proměny. Profesionální umělci manželé Orságovi vystřídali interprety z řad našich členů. Miroslav Orság zpíval převážně pěkné lidové písničky a hrál na harmoniku. Kateřina Orságová Urbanová vyšperkovala hudební pásmo prezentací s vodicí fenkou. Popovídala o výcviku pejsků a předvedla ukázku dovedností a práci s Portugalským vodním psem, který se běžně k výcviku nepoužívá. Děkujeme všem účinkujícím za jejich výkony. Profesionální umělci přijeli až z Prahy a zvládli obě cesty v tropických teplotách i s fenkou. Ani další dva nevidomé interprety neodradilo náročné cestování a překážky, se kterými se na dlouhé cestě potýkali. Velký dík patří také provozovatelům Bistra, kteří nám vyšli maximálně vstříc. Moderování akce bylo v režii vedoucí odbočky Bc. Lenky Kyselákové a na organizačních záležitostech se podíleli také další zaměstnanci. Děkujeme i dobrovolníkům za poskytnutí dopomoci. I když bylo velké horko, tak se zúčastnilo této již tradiční akce 35 členů, dobrovolníků a dalších příznivců. Celkový počet účastníků byl kolem 60. Pavlína Bartošková # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Osudy výjimečných žen Převzato z Rozhĺadov, slovenské obdoby Naší šance Pravidelně dostáváme veškerou produkci sesterské redakce Zory, která je součástí Slovenské knihovny pro nevidomé Matěje Hrebendu v Levoči (SKN) a stejně jako Zora je i vydavatelstvím periodických a neperiodických dokumentů ve speciálních formách. V čísle 5 přinesly Rozhledy příběhy devíti žen, vybraných ze stovky osudů z knihy nakladatelství Albatros. Zdálo se nám to zajímavé, a protože specializovaná příloha Zory pro ženy – Ema – má již svůj obsah daný, přinášíme dva z příběhů jako zajímavost v Zoře. Ostatně – zde je i úvod k obsahu zmíněného čísla slovenských Rozhledů: Milí posluchači, v roce 2019 ve vydavatelství Albatros vyšla kniha, do které její autorky zařadily padesát příběhů nežijících i stále aktivních žen z různých oblastí společenského, vědeckého, kulturního i sportovního života z Čech a Slovenska. Název knihy Kapky na kameni symbolizuje sílu jednotlivých, jinak obyčejných žen bojovat s osudem, který je postihl a který houževnatě, „rebelsky“ zdolávaly jako kapka, která časem zdolá i kámen. Devět příběhů, které Evě Šátkové uveřejnil portál zenyvmeste.sk, vám v tomto čísle nabídneme s podtitulem Rebelky. # Ochrnutá švadlena stvořila hračkářské impérium Podařilo se jí neuvěřitelné, protože žena s jejím postižením byla v 19. století již dopředu odepsána. Navzdory osudu se Němka Margaret Steiffová nevzdala a stvořila hračkářské impérium, které existuje dodnes. Nenápadná švadlena na invalidním vozíku vytvořila první plyšové hračky. Mezi nimi i legendárního medvídka. Apolonia Margaret, nebo i Gretel – jak ji všichni jmenovali – se narodila jako zdravé dítě 24. července 1847 v bavorském městě Giengen an der Brenz. Její rodiče – stavbař a žena v domácnosti – už měli dvě dcery a později se Steiffovým narodil ještě syn Fritz. Když bylo Gretel jeden a půl roku, onemocněla zákeřnou dětskou obrnou, která ji doživotně zmrzačila. Jelikož tehdy ještě neexistovala vakcína, ochrnula na obě nohy a částečně měla postiženou i pravou ruku. Přesto všechno byla Margaret velmi životaschopná. Měla ráda lidi a oni zbožňovali ji. A přestože byli rodiče přesvědčeni, že z jejich dcery nic nebude a budou se o ni do smrti muset starat, stal se opak. Margaret, odsouzená k invalidnímu vozíku a odkázaná na pomoc sourozenců a kamarádů, začala chodit do školy. Ukázalo se, že je velmi nadaná – brzy byla jednou z nejlepších žákyň a navzdory postižení byla i mimořádně manuálně zručná. Velmi dobře vyšívala a háčkovala. Dívka velmi toužila být zdravou, ale i přes četné léčebné pobyty a operace nohou se jí to nepodařilo. Až do smrti byla odkázána na invalidní vozík. Řekla si však, že to ji neznechutí a všem dokáže, že i jako postižená umí dokázat hodně. Navzdory prvotní nevoli rodičů se přihlásila na kurz šití a naučila se dokonce hrát na citeru tak dobře, že to mohla učit i ostatní. Hodně jí pomohl otec – nápadem, že přestaví dům, ve kterém rodina žila, a vytvořil jí tam malou krejčovskou dílnu. Psal se rok 1874 a Margaret spolu se sestrami Marií a Paulinou začala podnikat. Brzy se jim tak dařilo, že si mohli dovolit do té doby něco nevídaného. Jako první v Giengenu si pořídili manuálně poháněný šicí stroj. Jelikož Gretel měla pravou ruku slabší, naučila se ho ovládat naopak - klikou otáčela levou rukou a méně silnou pravou posouvala látku. Její sestry se postupně vdaly a nakonec zůstala v dílničce sama. Margaretin příbuzný Adolf Glatz jí vnukl nápad, aby začala podnikat s tehdy populární plstí a dokonce ji finančně podpořil. Začala tedy šít vedle dámské módy i dětské plstěné kabáty. Přelomový byl rok 1880, kdy v módním časopise uviděla obrázek malého sloníka z plsti. Margaret dostala nápad, že zužitkuje zbytky a na Vánoce ušila několik jehelníčků ve tvaru sloníka. Ty darovala svým blízkým a přítelkyním. K jejímu překvapení se v nich jehly dlouho neohřály, největší radost z nich měly právě děti, které si se sloníky rády hrály. Bratr Fritz ji povzbuzoval, aby ušila ještě další a on sám se vydal je prodávat na trh do Heidenheimu. Dva pytle sloníků zmizely z pultu okamžitě. Tak se zrodilo hračkářské impérium, které neslo jméno Steiff. Margaret začala navrhovat další plstěná zvířátka a za pár let jí už byla dílna v rodném domě malá. Bratr Fritz, který převzal otcovu stavební firmu, jí v roce 1888 postavil dům s továrnou a prodejnou, kde Margaret žila a pracovala. V roce 1892 přišli s další novinkou – prvním ilustrovaným katalogem. V té době už firma zaměstnávala čtyři ženy, pracující přímo v dílně, a deset dalších brigádnic šilo u sebe doma. V té době se z firmy Steiff stává rodinný podnik – Margaret pomáhá pět ze šesti dětí jejího bratra. Velkým přínosem byl zejména synovec Richard, který absolvoval uměleckou školu a svou tetu povzbuzoval k inovacím. Přestože hračky byly vycpané ovčí vlnou a jemným dřevěným vláknem, chtělo to přinést něco nového. Richard vymyslel něco nevídaného – pohyblivou hračku s rukama a nohama z mohérového plyše a skleněnýma očima. Jako předlohu si vybral medvěda. Gretel touto myšlenkou nebyla příliš nadšená, bála se, že by výroba medvídků mohla ohrozit chod továrny, ale dala se přesvědčit. V roce 1902 ušila prvního plyšového medvídka. Richard s novou hračkou odešel na trh do Lipska, kde měli medvídci nevídaný úspěch. Firma dostala kontrakt na tři tisíce kusů od jistého Američana. Medvídci se tak dostali na americký trh, kde na světové výstavě v St. Louis získali zlatou medaili. Firma Steiff tam prodala dalších 12 tisíc kusů. Mezi lety 1903 a 1907 produkce plyšáků rostla neuvěřitelným tempem a Margaret již brzy zaměstnávala 400 lidí v továrně a dalších 1800 žen pracovalo doma. Svou šéfku měli velmi rádi, přestože byla přísná a precizní, byla i velmi laskavá. Na stoprocentní výkon si však potrpěla, každý nový návrh prošel jejíma rukama. Popularita výrobků značky Steiff měla i jistou nevýhodu – mnoho jiných výrobců se je snažilo kopírovat. Proto Richard přišel s nápadem, který podnik využívá dodnes. Každé zvířátko označili speciální značkou v uchu. Nic však není zcela dokonalé, obrovský rozmach zastavila finanční krize v roce 1908 a tisíce medvídků zůstaly ve skladu. Na Margaret to působilo depresivně a sama také cítila, že postupně ztrácí síly i elán. Nakonec onemocněla zápalem plic a 9. května 1909 zemřela. Bylo jí 61 let. Po její smrti však její odkaz nezmizel. Příbuzní ještě s větší vervou pokračovali v započaté práci a firma prosperuje dodnes. Stále se řídí heslem, kterého se Margaret Steiffová držela celý život: „Pro děti je dostatečně dobré jen to nejlepší.“ I proto své typické medvídky ve firmě Steiff stále šijí ručně. A do Giengenu, kde Margaret žila a pracovala, stále proudí lidé, kteří chtějí vidět její muzeum. Zdroj: zenyvmeste.sk # Dvě novinářky před sto lety přepisovaly dějiny Dvě ženy, obě žily ve stejném období v jednom státě, obě se živily psaným slovem jako redaktorky a literátky a staly se jakýmisi průkopnicemi v mužském světě. I když žily docela rozdílné životy. Jedna ctnostná vdova, druhá bohémka propadající závislosti. Terezie Vansová a Milena Jesenská. Obě se navždy zapsaly do dějin první Československé republiky. Zatímco dnes se to v redakcích hemží ženami a v šefredaktorských křeslech našich největších deníků sedí téměř samé ženy, v minulosti to neplatilo (tento výrok je o Slovensku. V Čechách to zdaleka neplatí – pozn. red.). Před sto lety, v době vzniku prvního společného státu Čechů a Slováků, byla žena-novinářka přímo úkazem. Podívali jsme se na osud dvou z nich, jedné Slovenky a druhé Češky. Obě měly trnité životní cesty. Terezie Vansová byla známá více jako spisovatelka, ale zasloužila se o vznik prvního periodika pro ženy na slovenském území. Sama to v životě neměla lehké. Nadaná dívka, která pocházela z mnohočetné rodiny evangelického faráře, začala studovat, ale Terezino vzdělávání se nelíbilo její matce. Ta jí učebnice zatrhla. Byla totiž toho názoru, že vzdělání nepřísluší dívkám a obraz emancipované ženy jí byl odporný. Terezie se brzy vdala, ale její manželství nebylo moc šťastné. Poté, co přišla o jediného syna, se u jejího manžela, evangelického faráře Jana Vansy projevila maniodeprese a sáhl si na život. Terezie se tak musela protloukat sama a z bolesti se léčila zejména psaním. Už nikdy se znovu nevdala. Ještě před vznikem první ČSR založila první časopis pro ženy, který dostal název Dennica. Vansová se v něm hlavně snažila vzdělávat a bavit tehdejší ženy. Její snahy se nelíbily mužům, kteří na se její adresu nevyjadřovali právě salonně. Když ale v roce 1914 Dennice přestala vycházet, neznamenalo to pro novinářskou tvorbu Terezie Vansové konec. „Dennici založila proto, že v časopise spolku Živena nechtěli „ženské“ texty. A dokázala ohromnou věc – dostala první ženský časopis z nuly na 3000 předplatitelů a udělala z něj nejčtenější časopis pro ženy, ačkoli se tomu muži smáli. V časopise informovala ženy, co se děje ve světě, publikovala tam básně i prózy, překlady ze světové literatury. „Živenárky“ tehdy vytvářely podpůrné sítě. Ona například psala nadané spisovatelce Boženě Slančíkové-Timravě, aby nepřestávala psát. Vysvětlovala ženám, k čemu je potřeba vzdělání,“ říká předsedkyně spolku Živena Magda Vašáryová. Jako členka Živeny pokračovala Vansová v redigování, avšak tentokrát se stala zodpovědnou redaktorkou časopisu ženského spolku Živena. Slovenská žena, jak se časopis nazýval, vycházela od roku 1920 do 1923. Měla široký záběr, což prozrazoval i podtitul - časopis politicko-vzdělávací a zábavný. Radila ženám v oblasti výchovy, péče o domácnost, zdravovědy, ale přinášela i zajímavé recepty, příběhy ze života, básně či vtipy, také zpravodajství ze světa, nevyhýbala se dokonce ani módním trendům. Tehdejší ženy si na jejích stránkách našly vše, co je mohlo zajímat. Zcela rozdílný život vedla jiná tehdejší novinářka. Češka Milena Jesenská se proslavila zejména přátelstvím se slavným spisovatelem Franzem Kafkou. Avšak její životní cesta byla složitá. Nadaná Jesenská studovala na prestižních školách, a na rozdíl od Vansové, z ní rodiče chtěli mít vzdělanou mladou dámu. Když jí bylo 16 let, zemřela její matka. Na mladou Milenu to obzvlášť krutě zapůsobilo a začala žít nespoutaným a bohémským životem. Holdovala nejen alkoholu či hazardu, ale také drogám. Proti otcově vůli se provdala za literáta Ernsta Pollacka, se kterým odešla do Vídně. Její muž však neuměl zajistit rodinu a Jesenská musela začít pracovat. Nejprve dávala kurzy češtiny, později začala jako vídeňská korespondentka publikovat v několika pražských novinách a časopisech. Milena trpce nesla opakovanou nevěru ze strany svého muže, proto se s ním rozvedla a vrátila se do Prahy. Podruhé se provdala za architekta Jaromira Krejcara. Stále pokračovala v psaní, přispívala zejména fejetony, ale její články se objevovaly i v módních časopisech. Později vedla ženskou rubriku v deníku Národní listy. Zatímco v pracovním životě byla hvězdou, v soukromí se jí moc nedařilo. Po těhotenství začala trpět revmatem a její náklonnost k závislostem se opět projevila. Milena se totiž postupně stala závislou na utišovacím prostředku – morfiu. Tuto závislost se jí ale také podařilo překonat a postupem času se zaměřila znovu na svoji kariéru. Přispívala do různých periodik, zejména do časopisu Přítomnost. Její život měl tragické finále. Poté, co ji v roce 1939 zatklo gestapo, skončila v koncentračním táboře Ravensbrück, kde pracovala na ošetřovně. S hroznými životními podmínkami se jí vrátil revmatismus a na jeho následky v roce 1944 zemřela. Na rozdíl od české kolegyně se Terezie Vansová dožila úctyhodných 85 let. Jejich životy byly zcela odlišné, ale něco je spojovalo. Jak Terezie, tak Milena, obě přepsaly dějiny. Možná i díky nim už žena novinářka není úkazem, na který si muži ukazují prstem. Zdroj: Rozhĺady 5/22, zenyvmeste.sk # ZDRAVÍ: Co s otoky a váčky pod očima? Vypadají jako otoky kolem očí, váčky z převislé kůže, nebo tmavé kruhy pod očima. Jak stárneme, nebo jsme často unaveni, kůže a svaly kolem očí postupně ztrácejí pružnost, ochabují, a nedokážou udržet podkožní tuk, který se nachází pod dolním víčkem. Ten se přesouvá směrem dolů, a vytvoří váčky pod očima. Mohou vznikat i vlivem dědičnosti, nesprávného životního stylu, nezdravého stravování, nadměrného solení, kouření, pití kávy a alkoholu, i nedostatku spánku. V těchto případech jsou sice estetickým problémem, ale obvykle nezpůsobují jiné zdravotní komplikace. Objevují se ale i po úrazu, nebo následkem některých chorob, které způsobují otoky či zadržování tekutiny v okolí očí. K nim patří nejčastěji alergie, záněty očí, víček, dýchacích cest, vedlejších nosních dutin, ale i onemocnění jater, ledvin, srdce nebo štítné žlázy. V těchto případech je třeba se zaměřit na léčbu vyvolávajícího onemocnění. Pokud se otoky a váčky objeví náhle, nebo společně se zhoršením zraku, dušností, horečkou, bušením srdce, bolestmi hlavy, výtokem z nosu nebo očí, je třeba ihned vyhledat lékaře. Při lehčích obtížích si můžete pomoci sami. Několikrát denně si připravte studený obklad. Čistou tkaninu namočte do studené vody, a poté ji na několik minut přikládejte na kůži pod očima. Omezte solení. Denní příjem soli by neměl překročit 2,3 gramu. Před spaním nepijte větší množství tekutin a nejezte slaná a kořeněná jídla. Snažte se přestat kouřit. Dospělý člověk by měl spát 7 až 9 hodin denně. Při spaní si můžete zvýšit hlavovou část postele, nebo si pod hlavu dát vyšší polštář. Váčky a kruhy pod očima můžete zakrýt s pomocí kosmetických přípravků. Některé pomáhají i zmírnit otoky a navracet kůži její pružnost. Pokud otoky a váčky pod očima vnímáte jako větší estetický problém, a uvedené způsoby nevedou ke zlepšení, poraďte se s lékařem o možnostech a postupech estetické medicíny. K těm nejznámějším patří chemický peeling, laserový resurfacing, nebo výplň oblasti očí kyselinou hyaluronovou. Lékař může doporučit i plastickou operaci očních víček, blefaroplastiku. Při ní odstraní přebytečnou kůži a podkožní tuk, a zbylou kůži sešije vstřebatelnými stehy. Operace je bezpečná, ale nikoliv zcela bezriziková. Komplikace v podobě bolesti, rozmazaného vidění, slzení očí nebo syndromu suchého oka bývají obvykle jen dočasné. Ojediněle však může dojít také trvalému poklesu očního víčka, i poškození zraku. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, ocniklinika.cz # Jak se zbavit zapáchajících nohou? Zapáchající nohy jsou nepříjemným zdravotním problémem. Může vzniknout už v dětství či dospívání, a negativně ovlivnit partnerské vztahy i výběr povolání. Lidé, kteří jím trpí, žijí často v neustálém strachu, aby se nemuseli zout a šířit kolem sebe zápach. Dobrou zprávou však je, že vhodnými a pravidelnými opatřeními se potíží můžete ve většině případů zbavit. Nejčastější příčinou zapáchajících nohou je jejich nadměrné pocení. Zápach připomínající zrající sýr vzniká tak, že mikroorganismy na pokožce začnou pot rozkládat. K dalším příčinám zápachu nohou patří poranění, celodenní stání na nohou, hormonální změny a plísňové infekce. Několik zajímavostí: Na plosce nohy najdeme až 250 tisíc potních žlázek. Nohy se proto potí vždy více než ostatní části těla. Pot pomáhá udržovat stálou teplotu těla a zvlhčuje pokožku. Co je ale zajímavé? Zatímco na jiných částech našeho těla je pot viditelný, na nohách nikoliv. K nadměrnému pocení obvykle dochází na obou nohách, ale na jedné z nich bývá silnější. Potíže související s nadměrným pocením a zápachem nohou léčí podiatr, lékař specializující se na diagnostiku a léčbu potíží souvisejících s nohama nebo (a to je v našich podmínkách častější), kožní lékař (dermatolog). Jak zápach nohou mírnit či odstranit? Nohy si každý den pečlivě myjte antibakteriálním mýdlem. Dbejte i na čistotu nehtů, a pravidelně navštěvujte pedikúru. Ztvrdlou kůži na nohou, která pohlcuje vzdušnou vlhkost a stává se místem pro působení mikroorganismů, jemně odstraňte pilníkem. Po omytí a osušení ošetřete nohy krémem či mastí s protiplísňovým účinkem. Vyzkoušejte léčebné koupele. Nohy si 20 minut koupejte v lázni, kterou připravíte smísením jednoho dílu jablečného octa a dvou dílů vody. Účinná je i slaná koupel. Rozpusťte 125 gramů soli v litru vody, a do této lázně si ponořte nohy každý den na 10 až 15 minut. Pamatujte však, že sůl by neměla přijít na poraněná místa, ekzém nebo vyrážku. Úlevu může přinést i koupel čajová. 5 sáčků černého nebo mátového čaje zalijte horkou vodou, neslaďte, a po vylouhování nechte vychladnout na přijatelnou teplotu. Do lázně ponořte nohy na 20 minut. Pravidelně měňte ponožky. Noste vlněné či bavlněné, které z nohou odvádějí vlhkost. Střídejte dva nebo více párů bot. Noste dobře padnoucí koženou obuv, která umožní nohám dýchat a nenasává do sebe tolik potu. Použité boty nechte dobře vyschnout. Pokud nosíte boty s vyměnitelnou vložkou, pravidelně měňte i ji. Pokud je to možné, noste sandály. Omezte sladkosti a pečivo, kouření i konzumaci alkoholu. Kdy navštívit lékaře? Pokud nohy zapáchají dlouhodobě, nebo je zápach příliš intenzivní, a nefungují výše zmíněné rady. Také pokud se vám na kůži nohou nebo mezi prsty objeví ranka, která se nehojí, bolí, či je oteklá. Pokud jste navíc diabetik, navštivte lékaře neprodleně. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz # SPORT: Mistrovství České republiky 2022 v Syllabatimu Ve dnech 25. a 26. června, v prostorách Klubovny SDS, v Praze na Smíchově, proběhlo finále a superfinále historicky prvního Mistrovství ČR 2022 v Syllabatimu pro nevidomé a vidící hráče. Kdo karetní hru o slovíčkách a češtině, vytvořenou spolkem Společenství duševních sportů, ještě nezná, ale umí dobře braillské písmo, měl by se s ní brzo seznámit. Kdo Syllabatim zná, určitě nám dá za pravdu, že se jedná o celkem náročnou hru, ve které hráči tvoří slovíčka podle určitých pravidel, avšak s maximální volností, kterou nám náš krásný mateřský jazyk nabízí. Do kvalifikačních turnajů o pražské finále se mohla přihlásit střediska SONS, TyfloCenter či jednotlivých klubů, která měla zájem kvalifikační turnaje v průběhu dubna a května uspořádat. Do finále tak postoupilo dvacet nejlepších účastníků s různou úrovní vady zraku, ale i hráči vidící. Hráči, kteří uspěli již dříve v našich „Covidových“ internetových soutěžích (rok 2021), měli účast ve finálovém turnaji jistou. Stačilo se jen přihlásit a potvrdit svou účast. Organizátoři se rozhodli turnaj přiblížit všem zájemcům a pojmout akci pro obě kategorie společně. Spolek Společenství duševních sportů, z. s. vyvíjí stolní a karetní hry zejména s důrazem na jejich pestrost, s možností společné hry hráčů vidících i nevidomých. Po pražském celodenním sobotním finále se definitivně rozhodlo o deseti postupujících do nedělních bojů o titul Mistra ČR 2022 v Syllabatimu ve dvou kategoriích. Do nedělního Superfinále „A“, tedy do boje s možností získat titul mistra republiky postoupili v kategorii vidící hráči: Martin Plesnivý 326 bodů – Klubovna SDS Zuzana Jandová 311 b. – bez klubové příslušnosti Lenka Potůčková 294 b. – TyfloCentrum Plzeň V kategorii nevidící a hráči s vadami zraku do závěrečné bitvy o titul postoupili: Radek Baštář 392 bodů – TyfloCentrum Plzeň Lenka Čermáková 292 b. – Klub deskovek Dědina Zuzana Duchoňová 277 b. – SONS Česká Lípa Helena Škramlíková 271 b. – Klub deskovek Dědina Jaroslava Hudečková 259 b. – SONS Česká Lípa František Duchoň 245 b. – SONS Česká Lípa Irenka Honzíková 244 bodů. – Klub deskovek Dědina Ostatní hráči, kteří do závěrečné karetní bitvy nepostoupili, si mohli zahrát skupinu „B“, taktéž o pohár, medaile i věcné ceny, ovšem již bez možnosti zisku titulu „Mistr ČR“. Neděle byla herně dost napínavá. I přesto se hrálo v přátelské atmosféře. Hráči se snažili uhrát každý bodík. Jelikož všichni začínali s čistými bodovými konty, odhadnout budoucího „Mistra Syllabatimu“ bylo skoro nemožné. Umění jazyka českého je věc jedna – Štěstěna na dobré karty během hry je věc druhá. Všichni hráči prokázali své kvality v kvalifikaci. A kdo nakonec dokázal skloubit dohromady štěstí se znalostmi češtiny nejlépe? Kategorie vidící hráči: 3. místo – Lenka Potůčková 277 bodů (TyfloCentrum Plzeň), 2. místo – Martin Plesnivý 292 bodů (Klubovna SDS Smíchov), Mistryní ČR pro rok 2022 v Syllabatimu se stala Zuzana Jandová 358 bodů! (nezařazená v žádném klubu ani středisku). Kategorie slabozrací a nevidící hráči: 7. místo – František Duchoň 221 bodů (SONS Česká Lípa) 6. místo – Irenka Honzíková 224 bodů (Klub Dědina) 5. místo – Jaroslava Hudečková 247 bodů (SONS Česká Lípa) 4. místo – Lenka Čermáková 254 bodů, 3. místo – Helena Škramlíková 262 (obě hráčky – Klub Dědina) 2. místo – Radek Baštář 309 bodů (TyfloCentrum Plzeň) Mistryní ČR pro rok 2022 v Syllabatimu se stala Zuzana Duchoňová 326 bodů (SONS Česká Lípa). Zuzkám a všem ostatním samozřejmě gratulujeme! V „B“ skupině v kategorii vidících hráčů zvítězila Linda Žánová (Klubovna SDS) se ziskem 369 bodů. V kategorii nevidomých vyhrál Vojta Jirák (Klub deskovek Dědina) se ziskem 237 bodů. Vítězům i všem ostatním tímto gratulujeme! Závěrem tohoto příspěvku děkujeme všem hráčům za účast, jejich doprovodu, organizátorům místních kvalifikací, rozhodčím i asistentům rozhodčího za jejich osobní nasazení, nadšení a odvedenou práci. V neposlední řadě velké poděkování patří i ředitelce střediska na Dědině Nadě Modráčkové, která nám umožnila ubytování pro statečné „sportovce“ zajistit, což přispělo ke zdárnému zvládnutí celé společensko-sportovní akce. Pevně věříme, že hráči, kteří se nemohli nebo se ostýchali zúčastnit kvalifikace, svým spoluhráčům a kamarádům alespoň na dálku fandili. Třeba se příště přihlásí také a zkusí si zahrát s námi. Tak, držme si palce, ať si příští rok akci opět zopakujeme! Veškeré informace z Mistrovství ČR v Syllabatimu, ale i o dalších plánovaných akcích spolku najdete na našich stránkách SDSZS.CZ v rubrice „Aktuálně“ a „Výsledky turnajů – sezona 2021/2022“. Těšíme se zase někdy příště! Za organizátory soutěže Jaroslav a Ivana Slaninovi # INZERCE 56letá, nevidomá, ovdovělá žena z Prahy by se ráda seznámila s mužem od 50 do 70 let, který také nechce být sám. Ve dvou nám může být lépe. V případě zájmu pošlete SMS nebo volejte na mobil: 605 310 041. Prodám elektrickou lupu, zakoupenou v roce 2016. Málo používaná. Původní cena 20.000,- (s využitím příspěvku na zdravotní pomůcku ve výši 7 000,-). Cena dohodou. Kontakt: 607 519 329 *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 16, srpen 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.