ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 14, červenec 2022 OBSAH: ÚVODEM Etymologie seznámení STALO SE Přehledně TAKOVÍ JSME BYLI SONS a odstraňování bariér – 3. část LIDÉ KOLEM NÁS Nejraději pracuji s dospělými lidmi s postižením zraku NAPSALI JSTE NÁM Tlumočnicí na vlastní slezině Znovu do lázní Kudowa Zdrój REPORTÁŽ SONS 2022 udílení cen aneb Byli jsme u toho ZDRAVÍ Při léčbě je nutné zamezit tlaku a tření Zvětšená prostata trápí velké procento mužů po padesátce SPORT V moravských metropolích se střílelo Letní evropské hry handicapované mládeže Emil Open Alpina cup INZERCE # ÚVODEM: Etymologie seznámení Čeká nás v nejbližší době seznámení. Jde o akt oficiální, a to i přesto, že na jeho konci bude cosi jako rozšíření rodiny. Prostě člen naší (již tak dost široké) rodiny již nějakou dobu bydlí se členem rodiny jiné, a navíc to sbydlení bude brzy forzírované (rozuměj posílené) narozením nového života. Má se za to, že by se i rodiče obou protagonistů, potažmo prarodiče příštího superprotagonisty měli potkat, Seznámit. Ale proč? Bejvávalo, že se vlastně přinejmenším hlavy rodin znávaly dříve, než se vůbec směli poznat ti mladí. Ale ty doby jsou dávno pryč, a myslím, že po nich z tohoto titulu není smutno nikomu. I když možná občas někdo zalituje, že ten svůj největší životní omyl nemůže hodit na hlavu nikomu dalšímu. Napadlo vás ale někdy, co vlastně slovo seznámit znamená? A zda seznámení také zaručuje poznání? Podle Internetové jazykové příručky se slovo vyskytuje i ve SSČ (Slovník spisovné češtiny) a také v SSJČ (Slovník spisovného jazyka českého) – rozdíly jsou v datu vydání a tím i v detailech gramatiky, která, jak víme, se mění pomalu, ale stále. Seznámiv se s tím (zajímavý přechodník, viďte? Kdybych byl rodu ženského, bylo by seznámivši, a kdybych mluvil za více lidí, pak seznámivše) pokračoval jsem do ČNK (Český národní korpus – zajímavá instituce, kterou bychom si někdy měli představit) abych zjistil, že dané slovo je slovesem, což jsem věděl, ale také, že se v milionu slov objeví 58,58 krát! Tomuhle číslu je přiřazena zkratka ipm, výskyt na milion, přičemž v jazyce mluveném je to jen 17,6 krát, zatímco v oborové literatuře již 57,7 krát a v publicistice i beletrii 49,2 resp. 48,9 krát… Že vás takovéhle nesmysly nezajímají? Po pravdě řečeno mě až doteď také nijak zvlášť nebraly. Jen jsem tím chtěl doložit, že se o slovu ví kde co, ale abyste se seriózně dozvěděli, tam, kde prý vědí všechno, zda seznámení garantuje poznání, to ani náhodou. V životě se mi přihodilo nesčíslněkrát, že jsem se seznámil. S muži i ženami, důležitými i zhola bezvýznamnými, přičemž bezvýznamný ještě zdaleka neznamená, že byli tací i pro mě, a stejně tak ti důležití se dost často ukázali jako pro mě zcela bez významu. A když, tak v negativních konotacích. Všechno to se ale ukázalo až poté, so jsem od seznámení přešel k poznávání, a následně – a zas ne úplně vždycky – i k poznání. Mimochodem – vaším nejbližším jste nepřekvapivě vy sami. Myslíte si, že se znáte? Nebo jsou dokonce situace, kdy jste zjistili, že se vlastně vůbec neznáte? A co tahle výhrůžka „ještě slovo, a já se neznám!“…nepoužíváte? Já se zatím těším, že poznám, spíš za nějakou chvíli po seznámení, ale přesto spíš dříve než později, lidi, kteří podle vyprávění jsou báječní. A takových i vám, našim čtenářům, přeji poznat, a to při nejrůznějších příležitostech, co nejvíce. Krásné léto za sebe i za redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Léto je časem výletů a objevování. OO Náchod podnikla výlet do obce Železnice. Čekala je tu komentovaná prohlídka vlastivědného muzea, a návštěva roubenky, kde si zkusili řemeslo starých tkalců. OO Jičín zahájila červen v zámeckém parku, kde se konaly akce pro děti. S pomocí studentek připravila úkoly i pro ty nejmenší. Děti zkoušely simulační brýle, zvukovou střelbu, nalévání vody, nebo reliéfní omalovánky. Členové OO Kolín se 20. 6 sešli na pravidelném posezení v pizzerii Bohouňovice. Počasí sice nepřálo, akce se ale zdařila. Kavárničku v restauraci U štiky na břehu Berounky si zase užili členové OO Beroun. Ke kávě jim hráli Zichovečtí heligonkáři. 2. 6. se v Šumperku v rámci festivalu DUN, a pod záštitou SONS uskutečnil koncert nevidomého houslisty a klavíristy Benjamina Levíčka. Pro tento koncert zvolil příčnou flétnu, a hlavně své vlastní skladby. Koncert navštívilo 150 hostů, včetně starosty Šumperka. OO Šumperk zve 20. 7. v 17:00 hod. i do Městské knihovny T. G. M. na koncert cimbálovky Falešnica. Vstupné 100 Kč se bude vybírat na místě. V galerii Šantovka pořádal 9. 6. Magistrát města Olomouce Veletrh sociálních služeb. Zúčastnila se ho místní OO, Tyfloservis, a 40 dalších neziskovek. Návštěvníci si vyzkoušeli kompenzační pomůcky či zdolání překážkové dráhy s bílou holí. Nechyběl kulturní program. 8. 6. Pořádala OO Olomouc, opět v rámci DUN, v sále Mozarteum v Arcidiecézním muzeu, koncert nevidomé zpěvačky a flétnistky Evy Blažkové a klavíristy Adama Farany. OO Olomouc zve i na benefiční bleší trh. Koná se do 30. 9. v podzemí pod terasou kapucínského kláštera, na olomouckém Dolním náměstí, pod kostelem Zvěstování Páně. Pokud máte doma věci, které byste chtěli darovat, můžete je přinést každý den před mší svatou, tedy do 17.00 hod., do sakristie kostela, nebo do kanceláře OO Olomouc. Nenoste prosím šatstvo, knihy a potraviny. Hrad Veveří u Brna, kdysi sídlo moravských markrabat, byl donedávna velmi poškozený a zanedbaný. Dnes se díky Národnímu památkovému ústavu opravuje, a je možné ho i navštívit. To učinili členové OO Kyjov a byli velmi spokojeni s výkladem průvodkyně. Kyjovští navštívili i cvičební hřiště. Po přivítání chlebem a solí, které jim připravila manželka předsedy, cvičili na balančních strojích. Ty pomáhají udržet rovnováhu i koordinaci pohybů. V Kyjově se konal letní turnaj v bowlingu. Zúčastnili se ho i rekreační hráči. Hrálo se ve dvojicích, první měl rozhoz, druhý dohrával, a v dalším kole se střídali. Rekordy nepadaly, šlo o týmovou zábavu zakončenou společnou večeří. 6. a 9. 6. navštívili OO Přerov studenti Střední pedagogické školy. Seznámili je tu se SONS a odbornými středisky, s pomůckami, hrami, zvukovou střelbou, a promítli jim film "Výlet bez bariér", v němž sledujeme den nevidomého. Do Přerova vyrazili i členové OO Kroměříž. Dopoledne navštívili zámek a Muzeum J. A. Komenského s výstavou archeologie, entomologie i historických školních tříd. Exponáty bylo možné zkoumat i hmatem. Po obědě následovala komentovaná procházka historickým centrem města. Zajímavé příspěvky přináší OO Opava. Ministerstvo dopravy schválilo od 1. 7. novou slevu pro osoby, které pobírají invalidní důchod pro invaliditu 3. stupně nebo pro osoby, které jsou uznány invalidní ve 3. stupni, ale nepobírají invalidní důchod. Sleva činí 50 % z běžného jízdného. Více na cendis.cz/nase-projekty/sleva-osoby-invalidni-ve-tretim-stupni/. Na mujrozhlas.cz/potme/miminko-jsme-vazili-v-pekaci-na-mluvici-kuchynske-vaze si lze poslechnout podcast „POTMĚ – Láska na první dotek“. Moderátoři si tu povídají s nevidomými manžely Luskovými o rodičovství. O mýtech kolem lidí se zrakovým postižením si pak můžete poslechnout na talk.youradio.cz/porady/rande-naslepo/43-myty-o-nevidomych-a-slabozrakych. Zkusit si žít na moment se zrakovým, sluchovým nebo tělesným handicapem mohou do 30. 10. návštěvníci pardubického zámku. Kupte si bez zraku jízdenku, sbalte si oblečení, nebo se projděte s bílou holí. To vše nabízí výstava „Lidé odvedle“. Vstup je zdarma. Návštěvy skupin objednávejte předem (e-mail: edukace@vcm.cz, tel.: 737 151 543). Více na vcm.cz. Antonín Vraný # TAKOVÍ JSME BYLI: SONS a odstraňování bariér – 3. část Historie spolků pokračuje Je tu únor 1991. Přecházím z poměrně vysokého místa v SNS na pozici řadového pracovníka do ČUNS. Následuji tak po několika měsících Dr. Cerhu s jeho kolegyní Kozákovou. Občas nám bylo předhazováno, že jsme byli přelanařeni. Není to pravda, přešli jsme z vlastní vůle. Důvodů bylo víc, jeden z nich byl fakt, že tehdejší ústřední výbor SNS vůbec neprojednal již tehdy podrobný návrh Josefa Cerhy na zřízení Tyfloservisu. Josef Cerha na to pochopitelně reagoval okamžitou výpovědí, já jsem ještě „uklízel stůl“, aby po mně nezůstaly nedodělky, a pak ho následoval. Krédo ČUNS, že se musíme snažit řešit si své specifické problémy sami, protože je veškeré vidící okolí nemusí chápat, nám bylo bližší. Tehdejší prostředí v ČUNS operativně řešilo financování začínajících aktivit, tedy i Tyfloservisu a následně i vznikajícího útvaru „odstraňování bariér“, jež si dával za cíl usilovat o zlepšení podmínek při samostatném pohybu na veřejném prostranství a ve veřejné dopravě. Projednávání případné státní podpory takových a podobných aktivit bylo tehdy jednodušší, než je tomu v současnosti. Žadatelů bylo ještě málo, takže vedení ČUNS projednávalo své žádosti na příslušných ministerstvech osobně. Útvar „odstraňování bariér“ zpočátku podpořilo ministerstvo práce a sociálních věcí, od roku 1994 to přešlo na ministerstvo pro místní rozvoj. Akustická signalizace na semaforech Prvním krokem zmíněného útvaru odstraňování bariér ještě během roku 1991 byl počátek snahy o zavádění akustické signalizace na semaforech na přechodech pro chodce. Zatím byly takto vybaveny v celé tehdejší ČSSR, pokud je mi známo, celé dva přechody v Praze. Jeden přes Karmelitskou ulici na Malé straně v blízkosti Konzervatoře J. Deyla. Ten druhý si již nepamatuji. Moje tehdejší nezkušenost a naivita mě nejprve vedla na pracoviště, které pražské semafory tehdy provozovalo. Tam mě poučili, že semafory pouze provozují, ale o ničem nerozhodují. Zdaleka však ta moje návštěva nebyla marná, naopak. Seznámil jsem se zde podrobně s technickými i provozními záležitostmi kolem semaforů. Především jsem se tam ale sblížil s několika muži, kteří projevili o naši věc jak věcný, tedy technický, tak i lidský zájem. S některými jsem pak dlouhodobě spolupracoval. Ohlásil jsem se tedy na odboru dopravy pražského magistrátu. Tehdejší vedoucí odboru mi velmi důrazně vysvětlil, že akustické signalizace se netýkají žádné předpisy a že tedy není co řešit, žádná signalizace nebude. A bylo to... Nebylo. Náhoda je blbec. Co jsem neprovedl... Několik dní po neúspěšném jednání na odboru dopravy si kráčím ráno před osmou do tehdejšího sídla ČUNS. Z Revoluční třídy podchodem, přejdu ulici Hradební a krátkou ulicí K Haštalu do ulice Haštalské. Vozovka je úzká, chodník na mé straně poměrně široký, takže auta polovinou šířky parkují na něm. Slyším, jak právě jeden na chodník najíždí. Tak jsem se zastavil, abych mu nepřekážel a nezdržoval. Motor zmlkl, a tak pokračuji v chůzi. Ale ouha – mezi autem a zdí domu je velice úzká mezera. Asi jsem se špatně vyspal či co, zkrátka jsem hlasitě řidiči sděloval, co si o jeho bezohlednosti k chodcům myslím. Také moje bílá hůl na bok auta ťukala důrazněji, než na zeď. Vtom jsem se – konečně – zastyděl… proboha, co to dělám! (Stydím se dodnes.) Pokračoval jsem rozpačitě a již potichu v chůzi. Nějaký chodec mne dostihl a oslovil. Byl to vedoucí odboru dopravy. Šel také do práce, sídlo odboru bylo tehdy za rohem. Přivedl mě do ještě větších rozpaků. Ale při loučení mě vyzval k jednání o akustické signalizaci. Neodvážil jsem se ho zeptat, ani tehdy, ani později, co ho vedlo ke změně názoru. Jak se vybíralo Na několika krátkých poradách malé skupinky odborníků, v níž jsem zastupoval uživatelskou stranu, byly formulovány požadované vlastnosti akustické signalizace. Například že půjde o akustické tepy, jejich pomalejší frekvence bude znamenat „červená - stůj“ a rychlejší frekvence pak „zelená - volno“. Žádný předpis akustickou signalizaci nezakazoval, takže její veškeré součástky i jako celek musely splňovat pouze příslušné technické normy, jako ostatní části semaforů. Výběrové řízení pro dodavatele zařízení vyhrálo elektromechanické „klepátko“ tehdejší Tesly Kolín (nyní TECO Kolín), výrobce elektronického „pípátka“ si nepamatuji. A také SAN od VDN Spektra. SAN měl z našeho uživatelského pohledu velice zajímavé vlastnosti. Ale také nedostatky, bohužel. Především jím musely být osazeny všechny sloupky semaforů na přechodech celé křižovatky. To jako dodatečná instalace na většině tehdejších křižovatek nešlo, protože chyběly kabely spojující jednotlivé sloupy semaforů. Uživatelsky by to však bylo skvělé. Tlačítka na sloupcích pískala sice tichým, ale velice vysokým tónem, tedy i v okolním rámusu dobře slyšitelným. Podle toho pískání nevidomý chodec sloupek našel (tedy i přechod, o hmatných úpravách se teprve uvažovalo), stiskem tlačítka sdělil zařízení své přání přejít vozovku. Ze skříněk upevněných na vrcholech všech sloupků vedle světelných ampulí se začal ozývat zvuk, sdělující, že SAN vzal chodce na vědomí. Jakmile naskočila zelená, ozvalo se ze skříněk nad hlavou chodce a hlavně ze skříňky na druhé straně přechodu periodické charakteristické houkání. Zkrátka pomáhalo chodci udržet směr přecházení. V praxi se však projevily nedostatky SANu. Především vysoká cena proti těm dvěma druhým zařízením. Ale hlavně – po instalaci a nastavení se po pár dnech nastavení rozladilo a bylo nutno seřizovat znovu. To bylo nepřijatelné. Zkrátka SAN se ukázal z technického hlediska zatím nedokonalý. Další problém: na „klepátka“, „pípátka“, popřípadě SANy a na jejich instalaci nejsou v rozpočtu magistrátu peníze, nikdo s tím přece nepočítal. Pražské pracoviště tehdejší České pojišťovny však z fondu pro zábranu škod po tři roky instalaci akustických zařízení finančně podporovalo. Finance byly omezené, zdaleka nestačily na osazení všech vhodných semaforů. Ejhle, dvě na pohled znepřátelené organizace – ČUNS a SNS – najednou opět úzce spolupracují při určování přechodů, které mají být upraveny přednostně. Informace o tom, že v Praze se instaluje na semafory přechodů akustická signalizace, se rychle šířila. Z iniciativy místních složek ČUNS i SNS se začínalo v dalších městech. Jak léta ubíhala, podařilo se prosadit předpisy, které instalaci akustické signalizace ukládají jako povinnou – ovšem jen na nové a rekonstruované přechody. A také se začínají objevovat problémy, související s narůstajícím automobilovým provozem a tedy s hlukem, který způsobuje nespolehlivou slyšitelnost signalizace. O tom později. Pokračování příště Viktor Dudr # LIDÉ KOLEM NÁS: Nejraději pracuji s dospělými lidmi s postižením zraku Že je její život v jejích rukách, prý pochopila až v dospělosti. A k tomuto přesvědčení ji asi nejvíce posunuly jazyky a kurzy trénování paměti. Který cizí jazyk jí nejvíce učaroval? A jak učí své klienty lépe si pamatovat? Na to se dnes ptáme trenérky paměti, koordinátorky volnočasových aktivit a skvělé imitátorky hlasů našich kolegů ze SONS Evy Odehnalové. Jsem nevidomá odmalička. Těhotenství i porod proběhl v pořádku, mé nevyvinuté oční nervy zjistili lékaři až 3 týdny poté. Narodila jsem se v Ústí nad Labem. V té době bylo ve zdejší mateřské školce několik dětí s postižením zraku. Proto jsem přemýšlela i o tom, zda to nebylo znečištěným ovzduším, nebo tím, že rodiče pracovali v chemičce. V Ústí jsme bydleli do mých šesti let. Už do školky jsem ale dojížděla do Prahy a byla na internátě. Když jsem nastoupila na základní školu, přestěhovali jsme se do Prahy, abychom byli jako rodina spolu. Hudba, přírodní vědy ani manuální obory mě neuchvátily, a na výběr mnoho nezbylo. Studovala jsem obchodní školu v Nových Butovicích. Více mi ale daly tři roky francouzštiny a angličtiny na jazykové škole. Šla jsem na ni proto, že jsem nevěděla, co se sebou. A zjistila jsem, že právě ony mi vyhovují. Jejich učení pro mě bylo motivací, ale i zvykem. Když na mě poprvé promluvil Angličan, vyděsilo mě to. Zvykla jsem si a později se mohla spolehnout sama na sebe. Francouzštinu mám raději. Když jsem v Paříži zjistila, že se domluvím, udělalo mi to radost a nakoplo mě to. Poprvé jsem ji navštívila s rodiči. Maturitu jsem složila až později, jako integrovaná studentka pražské Evangelické akademie. Poté jsem pracovala v cestovní kanceláři, která u nás zajišťovala ubytování zahraničním turistům. Jeden z jejích majitelů měl nevidomého bratra, tak si o mém handicapu dokázal udělat jistou představu. V roce 2003 jsem nastoupila studium speciální pedagogiky na Univerzitě Karlově. Přijímací zkoušky byly těžké, ale já měla slušné základy v sociální oblasti ze střední školy. Vidící studenti gymnázií takovou průpravu možná nemají. Na střední škole nás ve třídě bylo 8. Písemné práce v Braillu jsme psali, ale více nás zkoušeli ústně. O tématu jsem tak mohla mluvit obšírněji, což ze mě vychovalo verbální typ. A ústně mě zkoušeli i u přijímaček, ostatní psali test. V rámci projektu Erasmus jsem odjela studovat i na 3 měsíce do Paříže. Speciální pedagogika je tu pojata trochu jinak. Můžete se přihlásit na univerzitní, nebo prakticky zaměřený obor, a v jejím rámci studovat třeba i sociální práci nebo sociální politiku. To jsou u nás samostatné obory. V Paříži mi nabídli předměty, které odpovídaly oboru, který jsem studovala doma. Když jsem do Francie odjížděla, chytly mě chmury. Dlouhé odloučení od rodiny! Neudělám škole ostudu? Ale dala jsem to bez větších asistencí. Myslím školních. Doprovody jsem samozřejmě využívala, nejčastěji od své španělské přítelkyně. Moje prostorová orientace? Na jedné z polistopadových demonstrací kdosi prohlásil: „Bílá hůl, slepce půl“. Zvládla jsem ji, ač jsme ji na základní škole jako předmět neměli. Hodně se ptám, a dnes používám i itineráře, tedy popisy tras. V Paříži jsem studovala s vidícími, jen jedna spolužačka byla nevidomá. Škola byla jen dva dny v týdnu. Chodila jsem plavat, na výlety, navštívila jsem asociaci pro nevidomé, speciální školu, i zámek ve Versailles. Byla jsem bez rodičů a nemusela nikomu říkat, kde jsem a kdy přijdu. Pro mě nezřízená svoboda. Paříž je sice hlučná, ale zajímavě voní, a vyzařovala na mě jistou pohodu. Já si představovala, jak si tu lidé svůj život užívají, chodí do kaváren, mají dlouhou dobu na oběd a nejsou uštvaní z práce. Vysoká škola mi dala možnost vycestovat a dále se rozvíjet. Studium jsem ale nedokončila. Škoda? Zjišťuji, že kurzy komunikace s lidmi se zdravotním postižením, a hlavně trénování paměti, mi dávají více. V budoucnu bych ráda absolvovala i kurz supervizora. Ráda pracuji tam, kde se komunikuje. A také – znám spoustu nevidomých, kteří speciální pedagogiku vystudovali, ale v oboru práci nemají. Přitom si myslím, že řada z nich musela pro získání titulu udělat více než vidící. A pak zjišťují, že se je běžná společnost bojí zaměstnat. Jistou pravdou je, že slepota zpomaluje. Buďme proto vděčni za to, že existují organizace, které se lidmi se zrakovým postižením zabývají. Jinak by zřejmě většina z nás byla bez práce. Ale třeba právě v  jazycích můžeme být stejně dobří. S jinou schopností komunikovat, zaměřit se na jiné věci apod. Dlouhodobě také vnímám, a média nás do té role i staví, že veřejnost si o nevidomých myslí, že mohou hlavně sportovat, hrát na nástroj nebo masírovat. Nebo to, že když se člověk narodí nevidomý, má vyvinutější sluch a hmat. Máme ho vyvinutější, ale proto, že ho využíváme. Jak lidi učím trénovat paměť? Zábavnou formou a s pomocí technik, jako je slovní banka, rekonstrukce slov, práce s asociacemi atd. Slovní banka? Z písmen slova „pampeliška“ sestavte co nejvíce slov, liška, pampa, mašle atd. Nebo vám zadám první a poslední písmeno a vy doplňujte další tak, aby vznikala slova. Potřebujete si zapamatovat větší počet slov? Můžete použít třeba techniku kategorizace. Slova auto, rum, tříkolka, pivo, soda a metro si rozdělte do kategorií nápoje, a dopravní prostředky. Slova si pak lépe vybavíte. Chcete si zapamatovat den v měsíci? Vytvořte si svou, nebo použijte následující slovní asociaci. První duben byl pátek, tedy „padl na něj dub“, první květen byla neděle, „nepadl květ“, „střed červa“ značí, že prvního června byla středa; a „padla červeň“, že pátek je prvního července. Letošní červenec začal pátkem a pátkem je i ten osmý, patnáctý, dvaadvacátý a devětadvacátý. Jaký den je 23. 7.? K číslu 22 přičtěte jeden den, což je sobota. Když se lidé mají něco naučit, neradi to stokrát opakují. Znáte barvy duhy? Červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová a fialová. Obyvatelé jednoho domova seniorů si to zjednodušili následující pomůckou: „Čenda opil Žanetu z martini i fernetu“. Počáteční písmeno každého slova znamená příslušnou barvu. Tím si procvičili paměť i tvořivost. Podobně pro zapamatování římských číslic: „Ivan vedl Xavera lesní cestou do města“. Možná tuto techniku běžně používáte. Kamarád používá pro nastavení hlasového výstupu v počítači zkratku RVHP, rychlost, výšku, hlasitost, a „P“ znamená, že je vše v pořádku. Další si před odchodem z domu vysloví větu: „Lépe klít“ a ví, že nesmí zapomenout léky, peněženku, klíče a telefon. Co třeba takový nákup? Na ten lze použít techniku „Loci“, odvozenou od slova locus, tedy místo. Máte koupit vodu, chleba, čokoládu, sýr a máslo. Představte si váš byt, a jak v něm ty potraviny rozmístíte. Přitom jim přiřaďte nějakou vtipnou činnost. Voda tancuje na rohožce před bytem, chleba kouká z gauče na fotbal, čokoláda si čte v posteli noviny,… Proč jsem si vybrala samostatnější práci na živnostenský list? Vyhovuje mi práce v terénu, užívám si cestování i seznamování. Netoužím sedět v kanceláři nebo na home office a být podřízená. Pokud bych takto pracovala s nevidomými kolegy, vnímala bych jistou konkurenci a touhu se spolu poměřovat. A někteří vidící mají zase tendence nutit nám své způsoby práce, stavět se do role nadřízených nebo na nás neustále dohlížet. Jsem ráda, když mi řeknou, že mám špinavé triko. Ale už méně, když řeknou: „Běž a vezmi si čisté!“ Stačilo mi dát informaci, ale jak s ní naložím, ať už nechají na mně. Živnostenskému listu jsem se bránila. Z přesvědčení, že je s ním spojeno hodně papírování. Když jsem pak dokončila první kurz trénování paměti, oslovila jsem SONS, zda bych mohla nabídnout své kurzy jeho klientům. Odepsali mi, že mohla, ale že je musím dělat na živnostenský list. A to rozhodlo. Trénování paměti mi umožňuje pracovat i v běžnějším sektoru. Spolupracuji třeba s knihovnou Prahy 9 a jejími pobočkami. Nejraději ale pracuji s dospělými lidmi s postižením zraku. Myslím totiž, že právě pro ně je paměť velmi důležitá. V rámci projektu Nadačního fondu ČRo Světluška ji dnes trénujeme s klienty střediska Dědina nebo OO SONS Plzeň. Oslovuji i další OO včetně Komunitního centra Vrchlická. A budu ráda, pokud k většímu zájmu o kurzy paměti přispěje i náš rozhovor. Další přání? Více zakázek, cestování a lidí, kteří se mnou budou plánovat a sdílet zážitky. Občas bývám mrzutá, to když nějaká organizace připraví zajímavou akci, jenže já na ni mohu jen s vlastním průvodcem. Mám to naopak, když budu mít průvodce, nepotřebuji jet s organizací. Takže průvodce na těchto akcích by mohli v rámci praxe dělat třeba studenti sociálních oborů. Náklady na pobyt by jim musely být zaplaceny. Takhle často sedí v kancelářích. Pravdou ale také je, že praktikant nemůže vykonávat samostatnou práci. Ale mohli by si ji třeba připravit, a někdo by jim ji schválil. Antonín Vraný # NAPSALI JSTE NÁM: Mail místo úvodu Dobrý den, kdyby náhodou zas jednou nebylo co tisknout, což je vždycky, nabízím jeden článeček, resp. článkopovídku… Je to popis zkušenosti se začleňováním prakticky hluchoslepého člověka do neformální skupinky z pohledu „tlumočníka“ a nakonec snad i hluchoslepého, poněvadž po přečtení nic nenamítal. Držím palce při dalším sestavování Zory a přeji hodně zdaru při balancování mezi různorodými požadavky více či méně brblavých čtenářů. A taky samozřejmě příjemné léto! S pozdravem Simona Zvelebilová …A protože jde jak o skvělý text, tak i o zajímavost asi pro většinu našich čtenářů, bez dalšího předkládáme I vám. Redakce # Tlumočnicí na vlastní slezině aneb Jak jsme to vyhráli Mnozí příslušníci západní kultury jsou rádi, když mohou opustit rodinný krb bez své drahé polovičky. Taky už jsem slyšela, že se alespoň odreaguju od manžela a domácích povinností, když si někam na pár dní vyjedu odpočinout. V mém případě je ale opak pravdou. Když jedu někam sama, je to sice hezké a z praktického hlediska možná i jednodušší, ale během pobytu se mi stýská po manželovi (a jemu po mně) a po návratu domů mám divný pocit, že ty zážitky jsou vlastně jenom moje. Když nepočítám svatební dovolenou s rodinou, spolu jsme za ty tři roky manželství někam jeli jen jednou, zatímco já sama, abych dostála společenským povinnostem v českém prostředí obvyklým, musela vyrazit hned několikrát. Zážitky byly, ale já si vůbec neodpočinula. Byl to takový ten pocit jako jó, bylo to hezké, příště bych jela zas, kdybych byla svobodná, ale teď budu celý týden unavená, tak mi zase dejte aspoň rok svatý pokoj. Můj muž má kromě zrakového handicapu i 98% ztrátu sluchu. Prakticky to vypadá tak, že nevidí ani tu tmu, na jedno ucho neslyší nic a na druhém má sluchadlo. Můj zvučný a zřetelný hlas, za který mě na střední nenáviděli, mi teď umožňuje bezproblémovou komunikaci v domácím prostředí i venku. Tedy vlastně jednou to musím třikrát opakovat a podruhé mluvím moc nahlas, což zřejmě závisí i na aktuálním rozpoložení a na tom, jestli si má drahá polovička zrovna přeležela krk. V kruhu rodinném nám to vůbec nepřijde, nicméně při vyšší koncentraci hluku a lidu je to docela podstatný detailíček. Není tedy divu, že nám počiny typu společná návštěva ryčných moravských příbuzných nikdy nepřipadaly jako dobrý nápad. Když jsem tedy snad až příliš horlivě přijala možnost vzít manžela s sebou na sraz spolužáků ze ZŠ, velmi mě překvapilo, jak ochotně souhlasí. Na okamžik jsem dokonce pojala podezření, že jsem k tomuto kroku všechny zúčastněné nechtěně donutila svým brbláním, jak už nechci jezdit sama, protože jsem vloni byla u jedné kamarádky v rámci oslavy narozenin a záhy poté na dalších pár dní u našich, takže mám zase na několik let vybráno. Vykroutit se ze srazu by bylo nezdvořilé, ale samotné se mi už nikam nechtělo. Zatímco jedna má polovina bezúspěšně uvažovala, kterak onemocnět, abych do toho Brna nemusela, druhá půlka se psychicky připravovala na ten divný pocit, stesk a celotýdenní únavu po návratu domů. Než jsem si však stihla začít představovat, že nutnost opustit rodinné sluchátkové hnízdo musí mít jistojistě nějaký hlubší, téměř misionářský smysl, když už mě okolnosti tak neurvale vyhánějí z domova, přišla ona spásná věta: „Můžeš vzít i svého muže…“ I přes mírné (a naštěstí zcela neopodstatněné) pocity viny, že jsem si účast partnera dost možná u něj i u organizátorky srazu vlastně vydupala nenápadnou hrou na city, cítila jsem obrovskou radost. KONEČNĚ!!! KONEČNĚ PODNIKNEME NĚCO SPOLU!!! K mému velkému překvapení manžel neochvějně trval na tom, že do Brna opravdu nejede jen kvůli mně, ba že se tam těší. Vzhledem k faktu, že mé spolužáky nikdy neviděl, mi ten nápad přece jen přišel trochu bláznivý. Když jsem si představila šum hromady neznámých hlasů, který může být náročný i pro normálně slyšícího nevidomého, dělaly se mi tak trochu mžitky před očima. S plnými batohy a v mém případě i hlavou plnou katastrofických scénářů, že se manžel vrátí domů napůl hluchý a totálně vyřízený a tchyně mě zabije, jsme nasedli na autobus a jeli. Hlučné "my Brno", jak tuto moravskou metropoli jednou nazval náš ugandský známý, zůstalo kupodivu "my Brnem" i po výstupu z autobusu. Sluchátko neodradila ani mnohasetdecibelová brněnská MHD, v níž to navíc hučelo jako v úlu. Trochu jsem po té matičce stověžaté odvykla moravské bezprostřednosti. Tak, teď ho to musí položit, říkám si, katastrofický scénář se co nevidět naplní a konečně se ukáže, jakou kravinu jsme udělali! Hurááá, salonek! Tak snad to přece jen nebude tak zlé a manžel si možná s někým popovídá i jinde než jen ve frontě na toaletu. Z omylu mě zanedlouho vyvedl rozproudivší se hovor. Nejenže se ukázalo, že akustika je tak trochu nesluchátkovitá (neptejte se, jak to poznám, už to prostě poznám), ale frekvence hlasu všech přítomných byly příliš vysoké, jakoby vykuchané (opět se mě neptejte, jak to poznám, prostě to poznám), takže by ani při nejlepší snaze a dodržování veškerých zásad komunikace s hluchoslepými nebylo možné důstojně používat mluvenou řeč. Ke sluchátku se oficiálně dá bezdrátově připojit mikrofon, který by se čistě teoreticky mohl dát doprostřed stolu. Obávám se však, že při volné zábavě je jeho využitelnost diskutabilní. Když si odmyslím nebezpečí kontaminace částmi pokrmu či nápoje, vedl by takový postup k totální hluchotě s totálně nulovým efektem. Sluchadlo včetně jeho příslušenství totiž na rozdíl od lidského ucha nezesiluje jen to, co chce jeho uživatel slyšet, ale téměř všechno, tj. v tomto případě dva až tři hlasy najednou, ječák jedné rozjařené Míšy, zvuky příborů a jiné podobné lahůdky. Na stránkách Lormu se uvádí, že při skupinové konverzaci je hluchoslepému třeba sdělit téma hovoru, aby se necítil stranou. Jak ovšem zprostředkovat autentický zážitek z hovoru deseti lidí o všem možném? Na chvilku jsem si samu sebe představila jako dotěrného papouška, který vytrvale a zřetelně vlastními slovy opakuje vše, co se v konverzaci odehraje. Představte si, že sedíte v restauraci, dobře se bavíte a kousek od vás se pořád ozývají komentáře typu: „Tomáš říkal, že pracuje jako skladník.“ „Míša fotí v e-shopu oblečení.“ „Martinův kamarád se opil a pozvracel se přes roušku…“ No ... tak tohle snad jedině do nějakého sitkomu. Naštěstí jsem svého muže kdysi donutila, aby se naučil Lormovu abecedu, protože jinak se mu v podstatě nedá říct nic tajného (to, že s naslouchadlem nelze využít privilegia třídy šeptajících, už vám nejspíš došlo). Abych své počiny obdařila i nějakým osvětovým potenciálem, rozhodla jsem se kombinovat lormovku s občasnými mluvenými komentáři. Když jsem něco říkala já, mluvila jsem zřetelně, a když jsme mluvili o něčem společném, nechala jsem manžela, aby to povyprávěl on. Nedělejte si ovšem iluze – hluchoslepý člověk se v takové skupince fakt plnohodnotně nezapojí. Lormovka je v mém podání pomalejší než mluvená řeč, takže ani s její pomocí nelze převést všechno. Představte si, že sedíte v restauraci a kolem se ozývá nesrozumitelný šum. Ostatní se volně baví a smějí, zatímco vám občas přistane na ruce komentář typu "Řeší se, čí pes jak zlobí.” Občas nepřistane nic, protože tlumočnice se zrovna naklání k osobě o tři židle od vás. Svůj půlminutový rozhovor shrne slovy „Míša bydlí v Horní Dolní a pracuje ve firmě prodávající kancelářské potřeby.“ Než se tohle všechno přepíše do lormovky, řekne se tisíc dalších věcí, které k vám vůbec nedojdou. Tlumočnice má občas IQ tykve, takže v některých případech nedokáže najít nosnou myšlenku sdělení, kterou by vám mohla předat. Vzhledem k tomu, že nejsem profesionální tlumočník a manžela znám, vybírala jsem jen to, co se mi zdálo dostatečně zajímavé, případně dostatečně vtipné. A že to často nebylo lehké! V některých tématech, která se, mimochodem, střídala jako ponožky, jsem nenašla ani jedno, ani druhé. Lépe řečeno se mi nechtělo popisovat detaily zlobení všech nevím kolika nevím čích psů, historky o řízení motorových vozidel a další věci, které normálně pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Pokud se spolužáci rozdělili do dvou skupinek a mluvili jeden přes druhého, musela jsem si vybrat, kterou skupinku sledujeme, případně zda vůbec nějakou sledujeme. Když nebylo co tlumočit, měnila jsem se v baviče a vymýšlela vtipné postřehy typu „Tady je hluk jako v Orientu.“ A uznávám, někdy jsem netlumočila ani nevymýšlela vůbec nic. Kromě přítomné zábavy bylo nutné tlumočit jídelní lístek, příchod číšníka či výskyt objednané lahůdky. V takových případech jsem původní repliku zkrátila a s výslovností, za niž by se nemuseli stydět ani ti nejlepší recitátoři, ji přednesla do sluchadla. Z pochopitelných důvodů jsem zkracovala i názvy jídel, takže se vlastně ani ten jídelníček k manželovi nedostal v podobě, v jaké byl přečten mně. Situace typu „Řekni svému muži, že má čaj nakřivo“ nebyly výjimkou. Pokud vám hluchoslepý člověk nerozumí, nepomůže ani oslovení jménem. Asi se ptáte, proč jsem prostě neřekla, ať nemluví jeden přes druhého a vyslovují dostatečně nahlas a zřetelně. Tak zaprvé si představte, jak neustále usměrňujete volnou zábavu lidí, kteří se deset let neviděli. I kdyby se všichni dokázali uhlídat, zbytečně by to znejistilo celou skupinu. A zadruhé by manžel kvůli frekvenci hlasů přítomných stejně nic neslyšel. Přesouvání hlavních mluvčích blíž ke sluchadlu by rovněž neprošlo, jelikož velikost místnosti a židlí by neumožňovala neustálé přecházení. A tak byl můj muž odkázán na můj názor a na jeho preference. Po odchodu z restaurace jsme u jedné spolužačky hráli skupinovou hru. Já byla pochopitelně v týmu s manželem, neboť jako jediná ovládám lormovku a mám díky „matičce přírodě“ dostatečně vybavený hlas. Zadání jsem vždy krátce zopakovala a měli jsme prodloužený čas. Musela jsem kvůli rychlosti zkracovat, hra druhého týmu se nedala tlumočit vůbec, ale světe div se, s manželovým přispěním jsme vyhráli. Hádání slov podle jejich definice bylo něco, do čeho se mohl zapojit i on. A tak všichni poznali, že je fakt dobrý!… A tak jsme to vyhráli! Já vyhrála, protože teď necítím onu dřívější únavu a osamělost, kterou zažívám pokaždé, když musím odjet bez manžela. Můj muž to vyhrál, protože ho zážitky z "my Brno" neodradily. A "my Brno" to vlastně taky vyhrálo, protože pro něj stále zůstalo "my Brnem". A sluchátko to taky vyhrálo, protože v tom největším bordelu, kdy jsem trnula hrůzou, aby ta hluchota nebyla oboustranná, bylo zeslabené na nulu, takže se i rozjařený ječák jedné ze dvou Míš dal poslouchat bez úhony. A vůbec – všichni jsme to vyhráli! Simonides Caeca PS: Navzdory otřesně neprofesionálnímu tlumočení si můj muž pamatuje docela dost informací o mých spolužácích, přestože je v životě neviděl. Navíc se stal velkým oblíbencem přítomných psů, což vedlo k oboustranné spokojenosti. Rozhodně se tedy nedá říct, že by ten výlet nestál za nic. Je to k nevíře, ale fakt si to užil. PPS: Tento zážitek nám natolik zvedl sebevědomí, že si možná troufneme i na tu návštěvu uřvaných moravských příbuzných. Lormovka a smysl pro humor to jistí, no ne? # Znovu do lázní Kudowa Zdrój Členové OO SONS Náchod a Trutnov se již podruhé vydali do polské smažírny pstruhů. Naše návštěva byla stejně pěkná jako před třemi lety. Tentokrát téměř všichni dali přednost posezení v útulné pergole a lov přenechali odborníkům. Ryby byly zvláště křupavé a do zlatova upečené. Druhá část odpoledne patřila prohlídce lázní Kudowa Zdrój. Leží na začátku Kladské kotliny, v níž vlivem tektonické činnosti a propadem zemských desek mezi Stolovými a Sovími horami vznikla řada léčivých vřídel. První z nich vyvěrá právě v Kudowa Zdrój uprostřed krásného parku z kamenné kašny podobající se liliovému květu. Nechybí tu řada kaváren, lázeňská promenáda i léčebné a historické budovy. Za vlády českých králů patřilo Kladsko a Slezsko našemu království. Ve válkách o tzv. slezské dědictví za Marie Terezie jsme o toto území přišli. Připadlo Prusku, po sjednocení od roku 1871 Německu. Po druhé světové válce se Slezsko a Kladsko stává součástí Polska. Kladsko známe i z díla Boženy Němcové, když babička ukazuje dětem horu Hejšovinu a vzpomíná, že v těchto místech za svahy kopců prožila několik krásných let. Náš výlet končil. Spokojeni jsme se vraceli domů. Jsme rádi, že se k nám opět přidali členové OO SONS Trutnov. Získali jsme nové přátele a vyměnili si řadu zkušeností. Těšíme se, že ve spolupráci budeme dále pokračovat a navštívíme zajímavá místa Trutnova a okolí. Běla Hejzlarová OO SONS Náchod # REPORTÁŽ: SONS 2022 udílení cen aneb Byli jsme u toho V sobotu 18. 6. 2022 v kostele U Salvátora na Praze 1 po delší odmlce proběhl druhý ročník předání cen SONS ČR. Poprvé tak ocenila osobnosti s velkým významem pro komunitu zrakově postižených v roce 2019. Smyslem těchto ocenění je vyjádření vděčnosti a úcty lidem, kteří během svého života učinili něco významného a dobrého pro zrakově postižené. S iniciativou přišla Dagmar Filgasová, a již od počátku měla jasno: ceny by měly být předávány během koncertu, na němž vystoupí zrakově postižení hudebníci. Oceňovalo se ve 4 kategoriích a my letos byli u toho! Ani vysoké teploty, které nám už daly najevo, že léto je opravdu za dveřmi, mě neodradily od mého záměru zhostit se role turistky a na předávání cen vyrazit pěšky. Občas mě takový nápad popadne a občas je to i nápad dobrý. Zapomenout na vše, nechat se unášet davem a jen se kochat krásami staré Prahy. Že to tentokrát ale dobrý nápad nebyl, jsem zjistila už po pár krocích, kdy jsem jako ryba na suchu začala lapat po dechu z úmorných teplot, které venku panovaly. Nenechám se přece odradit!, honilo se mi hlavou a snažila jsem se nevnímat fakt, že společenské šaty, které jsem se rozhodla pro tuto příležitost obléci, už jsou téměř propocené. Jako správná turistka jsem si vyndala i fotoaparát, který jsem si nezapomněla do batohu přibalit, abych pro vás čtenáře udělala z koncertu a předávání cen pár fotek. Na Staroměstském náměstí už jsem se ale na hrdost vykašlala, roli turistky jsem opustila a co nejkratší cestou jsem se snažila dostat do kostela U Salvátora. Věděli jste, že tento kostel zasvěcený Spasiteli (Salvator = Spasitel) je největším evangelickým kostelem v Praze? Byl postaven v letech 1611-1614 německými luterány po jejich marných pokusech o získání některého z již existujících staroměstských kostelů pro vlastní bohoslužby. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel evangelíkům zabaven, uzavřen a jeho kazatelé byli vypovězeni z Prahy. Následně byl darovací listinou předán řádu Paulánů. Reformy Josefa II. řád Paulánů zrušily a kostel pak sloužil světským účelům jako mincovna, stáj, skladiště a snad i chudobinec. Roku 1863 změněné politické poměry v Rakousku dovolily sboru pražských luteránů si kostel pro svá shromáždění koupit. Od té doby prošel kostel řadou zásadních oprav. Od vzniku republiky slouží salvátorský kostel sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 1. Tolik nahlédnutí do historie kostela. Celá splavená jsem dorazila do kostela asi tak půl hodinky před samotným zahájením koncertu. Hned při vstupu, kde jsem nahlásila svou přítomnost, na mne dýchl příjemně chladný vzduch a přivítala mě klidná a přátelská atmosféra. Lidé se pomalu scházeli a usazovali do lavic. Vystupující, jejich doprovod a čestní hosté měli svá místa řádně označena, ostatní se usadili, kde bylo volno. Od tří hodin, kdy měl koncert začít, již bylo cítit ve vzduchu jemné napětí. To se ale okamžitě rozplynulo s příchodem moderátorů koncertu Zdeňka Rybáka a Šarloty Hambergerové. Ti svými vtipnými komentáři dokázali sejmout trému snad i ze samotných účinkujících. Nejdříve se přítomným představili a následně k sobě pozvali prezidenta SONS Luboše Zajíce. Ten poděkoval oddělení zdrojů za organizaci a pomoc při uspořádání koncertu. Další poděkování patřilo partnerům a sponzorům akce, a sice: Magistrátu hl. města Prahy, Ministerstvu kultury ČR, Městské části Praha 1, společnosti Květiny za oponou, síti restaurací Potrefená husa a společnosti GLOBUS ČR, v.o.s. Vzpomněl, že koncertem nás budou hudebně provázet učitelé z Klubu učitelů hudby se zrakovým postižením a jejich hosté a že mezi jednotlivými vystoupeními proběhne slavnostní předání cen. Jako první hudební vystoupení zazněla Sonatina c moll od George Philippa Telemanna v podání Martiny Říhovské (zobcová flétna) a Moniky Fukasové (klavír). Kouzelné tóny zobcové flétny za doprovodu klavíru nás přenesly do říše pohádek. Alespoň já se v tu chvíli ocitla někde v Persii v království Šeherezády a pomocí tónů si nechala vyprávět jednu z pohádek Tisíce a jedné noci. Následovaly Bludičky od Anny Mikolajkové a Sonatina od Reinholda Kruga, obojí opět v podání M. Říhovské a M. Fukasové. Následovalo vyhlášení vítězů v kategorii Cena veřejnosti. Nominováni byli 3 kandidáti, které nám moderátoři krátce představili. Jiří Mojžíšek alias „Mojža“, nevidomý programátor, kytarista, vynálezce, výrobce hraček, her, map i knížek, hudebních nástrojů, průkopník při hledání nových cest v nejrůznějších směrech života nevidomých. Dalším nominovaným byl Zdeněk Bajtl zvaný „Bicajs“, který je dlouholetým vedoucím Knihovny digitálních dokumentů SONS a byl otcem myšlenky a reálného zprovoznění Navigačního centra SONS, které poskytuje praktické informace a rady pro orientaci v exteriéru nevidomým i slabozrakým uživatelům. Poslední nominovanou v této kategorii byla Linda Albrechtová, „Blindička“, která v současné době pomáhá studentům Západočeské univerzity s různými hendikepy a její blog Blindička, jehož prostřednictvím oslovuje nejen zrakově postižené, ale i širokou veřejnost, a velmi účinně tak šíří osvětu o nevidomých a slabozrakých, je mezi lidmi velmi oblíbený. Vítěze přišel vyhlásit viceprezident SONS Jan Šnyrych. Nejdříve poděkoval vítězce za nekonečnou trpělivost a ochotu pomáhat druhým a zmínil, že právě její blog je motivací a podporou pro spoustu lidí. Pak již tedy bylo jasné, že vítězkou se stala Linda Albrechtová. I ta po převzetí dostala prostor k vyjádřením díků. Dalším hudebním číslem bylo vystoupení Romana Schenka. Na klavír nám zahrál Notturno č. 3 „Sen lásky“ od Ference Liszta. Už samotný název skladby napovídá, že se jednalo o romantickou skladbu a mohu-li opět zabrousit do světa pohádek, tentokrát jsem se cítila jako na plese Popelky nebo Krásky. Cenu v kategorii Významná osobnost z řad komunity lidí s těžkým zrakovým postižením přišel předat místopředseda Klubu učitelů hudby se zrakovým postižením Milan Arner. Výherci poděkoval za jeho činnost. Zmínil, že oceněný se zasloužil o kompletní rekonstrukci a ukotvení školy Jaroslava Ježka ve vzdělávacím systému. Vítězem nemohl být nikdo jiný než ředitel zmiňované školy Jan Hájek. Ten poděkoval za ocenění a řekl, že si nesmírně váží toho, že cena je právě od SONS ČR. Poté jsme byli vtaženi do hudby spíše duchovní. Eva Blažková za klavírního doprovodu nám zazpívala árii „Höre, Israel“ z oratoria Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Hlas se kostelem krásně nesl a myslím, že nejen já si připadala jako Pretty woman v Opeře v La Scala v Miláně. Po tomto opravdu nádherném zážitku přišel výběr skladeb z 3. preludia op. 28 od Fryderyka Chopina v klavírním podání Bohdana Prudkiyho. Tato hudba mi přišla nostalgická se závěrem plným naděje. Nevím, proč mne to myšlenkami zahnalo na válčící Ukrajinu, ale musím přiznat, že mi ukápla i slza. Po bouřlivém potlesku moderátoři uvedli emeritního viceprezidenta SONS Rudolfa Volejníka, který přišel předat cenu v kategorii Významná osobnost pro komunitu lidí se zrakovým postižením, sama bez zrakového postižení. Tuto osobu představil jako osobu, která se umí vcítit do druhých osob, umí věcně argumentovat a nezdar pro ni není to, s čím se nedá nic dělat. Jednalo se o Marii Schifferovou, která od roku 1970 pracovala se zrakově postiženými, 13 let jako učitelka hudby na škole pro žáky se zbytky zraku, 12 let jako ředitelka Školy pro slabozraké v Praze. Od roku 1995 do 2014 působila jako ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina o.p.s. Marie Schifferová poděkovala všem a vyjádřila vděčnost, že mohla být mezi námi. „Vinarium“ od Pavla Smutného v podání Milana Arnera (klarinet) a Petry Arnerové (kytara) nás přeneslo opravdu do oblasti Moravy. Duchem se člověk ocitl v zámeckých zahradách Lednicko-valtického areálu. Následně moderátoři přivítali opět prezidenta SONS Luboše Zajíce, který přišel vyhlásit poslední kategorii, a sice Cenu prezidenta SONS. Tato cena byla udělena in memoriam Josefu Cerhovi, který býval všem dobře znám pod familiárním oslovením „Pepa“. Prezident zmínil, že cenu za jeho celoživotní zásluhy chtěl „Pepovi“ udělit už v roce 2019, což se bohužel kvůli Covidu nemohlo naplnit. Cenu přišla převzít dcera Josefa Cerhy Markéta Cerhová. Za celou rodinu za ocenění poděkovala a zmínila, že by její tatínek byl za cenu moc rád. Pak již moderátoři představili poslední hudební vystoupení a zmínili, že po skončení čeká na oceněné, předávající a významné hosty v sakristii malé občerstvení. Závěrečné skladby „In a Sentimental Mood“ od Duka Elingtona a „All of me“ od Geralda Markse byly v podání hudebního uskupení “SOUL OŽIL“ – Kateřina Vlastová (saxofon) a Martin Jozífek (klavír). Už při prvních tónech jsem se ocitla v době legendárního filmu Někdo to rád horké, kde muzikanti hrají na lodi, která vzápětí odplouvá... Druhá skladba nás přenesla do téhož filmu, ale spíše do prostředí dobového baru. Krásná, důstojná tečka s nádechem nostalgie. Po skončení posledního hudebního vystoupení následoval dlouhý potlesk, a já v duchu poděkovala za možnost se zúčastnit a být součástí něčeho, co dává smysl. Díky všem. Kateřina Rovenská # ZDRAVÍ: Při léčbě je nutné zamezit tlaku a tření Jde o nevzhledný, ztvrdlý, zažloutlý výstupek na kůži. Objevuje se na ploskách nohou, pod prsty nebo mezi nimi, na okrajích chodidel, kolem kotníků, ale též na dlaních i mezi prsty rukou. Nabývá různých tvarů, velikostí, a kůže v jeho okolí bývá suchá a napjatá. Může být bolestivé i působit problémy při chůzi. Řeč je o kuřím oku. Jak vzniká? Dlouhodobým opakovaným tlakem na kůži nebo třením kůže. Tlak vzniká při nošení těsné obuvi, bot na vyšším podpatku, vlivem shrnuté stélky nebo stehu uvnitř boty. Příliš volná obuv nebo naopak nenošení ponožek zvyšuje tření kůže nohy o botu. Kuří oko na ruce může vzniknout například při dlouhodobém hraní na strunné nástroje. Rizikovými faktory jeho vzniku jsou i deformity nohou. Vbočený palec, halux, je pootočení špičky palce u nohy o více než 15 úhlových stupňů směrem k ukazováčku. Vzniká poškozením prvního, též kořenového kloubu palce. Ten poté přečnívá, je bolestivý, a pacient se hůře dostává do bot. Časté jsou i drápovitě zahnuté kladívkové prsty, které vznikají při poklesu nožní klenby. Dalšími deformitami bývají výrůstky na kostech a šlachách, bradavice, cysty apod. Při léčbě kuřího oka je nutné zamezit tlaku a tření. Noste dobře padnoucí, pohodlné boty a kvalitní ponožky, které odvádějí pot. Nemůžete v botě hýbat prsty? Pak jsou boty příliš těsné. Nohy pravidelně koupejte v teplé vodě a myjte mýdlem. Jejich pokožka zvláční a ztvrdlá místa se lépe zahojí. V lékárně lze zakoupit náplast na kuří oka. Před jejím nalepením šetrně, pilníkem na nehty nebo pemzou, odstraňte vrchní zrohovatělou vrstvu kůže. Doma však kuří oko nevylupujte, ani nožem neodřezávejte. Mohli byste si způsobit krvácení i infekci. Kdy vyhledat lékaře? Pokud se kuří oko nezahojí do několika týdnů, je oteklé, bolestivé, objeví se v něm cukání nebo se dostaví horečka a nevolnost. Léčba je důležitá v případech, kdy pacient trpí diabetem či onemocněním, které zpomaluje hojení ran nebo zhoršuje prokrvení tkání. Neléčené kuří oko může v takovém případě způsobit závažné komplikace, jakými jsou syndrom diabetické nohy nebo nehojící se vředy. Lékař může kuří oko šetrně odstranit skalpelem, nebo vám předepíše gel, krém či mast, které usnadňují odstranění ztvrdlé kůže. Pokud je příčinou kuřího oka deformita nohy, doporučí vám nošení speciálních pomůcek. Ortopedické vložky, gelové podpory a korektory do bot zlepšují postavení nohy v botě a snižují riziko otlaků a tření. Separátory prstů rozevírají kladívkové prsty, udržují je od sebe a brání jejich tření. V případě vbočeného palce a kladívkových prstů může pacientům pomoci i operace. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, sc.medlicker.com # Zvětšená prostata trápí velké procento mužů po padesátce Prostata, též předstojná žláza, patří k mužským pohlavním orgánům. Obepíná močovou trubici na spodní straně močového měchýře a jejím úkolem je produkce semenné tekutiny. Ta tvoří okolo 25 % objemu ejakulátu, vyživuje spermie a udržuje jejich životaschopnost. Ve dvaceti letech je prostata velká zhruba jako vlašský ořech a váží 20 až 40 gramů. S přibývajícím věkem má však u některých mužů tendenci se zvětšovat a v extrémních případech dosahovat hmotnosti až 200 gramů. O benigní hyperplazii prostaty (BHP) dnes hovoříme s urologem MUDr. Vladimírem Součkem. BHP je poměrně běžné onemocnění u mužů starších 50 let. Zvětšená prostata zužuje průsvit močové trubice a zespoda tlačí na močový měchýř. Rozlišujeme 3 stadia BHP, přičemž první dvě obvykle nepůsobí větší obtíže. V prvním stadiu pacient potřebuje na toaletu častěji, začátek močení se opožďuje, proud moči je slabý a někdy přerušovaný. Aby močový měchýř vyprázdnil, musí muž použít břišní svaly. Ve druhém stadiu pacient začíná zadržovat moč. Musí vynaložit větší úsilí a po vymočení mívá pocit neúplného vyprázdnění. Ve třetím stadiu se muž vyprázdní jen částečně a zbylou moč zadržuje. Může docházet i k jejímu opakovanému (a nechtěnému) úniku, i poté, co se pacient vyprázdnil a opouští toaletu. To je spojeno i s nepříjemným zápachem. Častá potřeba muže v noci probouzí ze spánku. Zadržovaná moč tlačí na stěny močového měchýře a může způsobit jeho zvětšení, vznik vychlípenin nebo infekce močových cest. To vše zhoršuje kvalitu života. Muži se vyhýbají pití před spaním, pohybují se blízko toalety, nechodí do společnosti apod. Mohou je potrápit také potíže s erekcí nebo bolestivá ejakulace. Pokud pacient své potíže neřeší, může si přivodit i nevratné poškození ledvin. Ke vzniku a rozvoji BHP může přispět dědičnost, vyšší věk, vyšší produkce mužského pohlavního hormonu testosteronu, nadváha, cukrovka, vysoký krevní tlak a nezdravý životní styl. U některých mužů se ve vyšším věku naopak zvyšuje tvorba ženských pohlavních hormonů estrogenů. I ony mohou podnítit růst prostaty. Nezanedbatelný je pak vliv takzvaných fytoestrogenů. Ty se vyskytují třeba v luštěninách a v našem těle se přeměňují na látky s estrogenním účinkem. Dobrou zprávou však je, že BHP není způsobena zhoubným nádorem a sama o sobě obvykle nepředstavuje riziko pro vznik rakoviny. O svých potížích se muži často stydí hovořit. Pokud si ovšem všimnete příznaků BHP, které se navíc časem zhoršují, na nic nečekejte a navštivte lékaře. Mužům nad 45 let doporučujeme také pravidelné preventivní prohlídky u specialistů urologů nebo andrologů. Základním vyšetřením, kterým odhalujeme stupeň zvětšení prostaty i případné nerovnosti na jejím povrchu, je vyšetření pohmatem, přes konečník. Některým pacientům může být nepříjemné, ale není bolestivé. Dále provedeme laboratorní vyšetření krve a moči. Metodou zvanou uroflowmetrie měříme sílu proudu moči a ultrazvukem zjišťujeme, kolik jí pacient zadržuje. Dalšími metodami jsou zobrazení močového měchýře a měření tlaku moči v něm. Pokud muž trpí jen mírnými příznaky, lékař ho bude pravidelně sledovat a doporučí mu správný pitný režim, dostatečně se hýbat a konzumovat potraviny bohaté na čerstvou zeleninu, vlákninu, vitamíny E a B, omega-3 mastné kyseliny a zinek. Omezit by měl konzumaci masa, mléčných výrobků a cukru a vyřadit kouření, alkohol, kofein, kořeněná a konzervovaná jídla. Při konzervativní léčbě BHP využíváme léky, které uvolňují hladké svaly v oblasti močového měchýře. Pacient se snadněji vyprázdní a nezadržuje moč. Další léky ovlivňují zmenšování prostaty a zpomalují postup BHP. Léčbu můžete podpořit také přírodními prostředky a bylinami, jako je kořen kopřivy, měsíček lékařský, vrbovka malokvětá, echinacea nebo dýňová semínka. Pacientům, kterým léčba nepomáhá nebo jim BHP výrazně komplikuje život, doporučujeme operaci prostaty. Jiří Petr # SPORT: V moravských metropolích se střílelo Po dvou letech odkladů se dvěma klubům zrakově postižených sportovců podařilo: SK Olomouc Sigma MŽ obnovit jednu tradiční soutěž a Tandemu Brno poprvé doplnit nabídku kvalifikačních závodů v simulované zvukové střelbě. Těch by tak letos mělo být před mistrovstvím republiky v pistoli 11 a v pušce 9. „Tvarůžková střela“ V sobotu 28. května si v Tyflocentru Olomouc zastřílelo z laserových pistolí 25 střelců. Pověstné voňavé tvarůžky nebyly municí, nýbrž výherní cenou. A kdo si na nich mohl pochutnat? Především reprezentanti SK Handicap Zlín: Milan Hradil zaznamenal nejlepší výkon dne (185 bodů na 20 ran), čímž odsunul na další místa Pavla Michelfeita z Brna a olomouckého ředitele závodu Lukáše Lacinu; Eva Macháčková nechala za sebou Zuzanu Duchoňovou ze Zory Praha a Terezu Přikrylovou z Tandemu Brno. Ta musela o 3. místo zabojovat v dodatečném rozstřelu na 3 rány s Irenou Šourkovou z ASK Lovosice, která coby nejvzdálenější účastnice neměla po příjezdu čas ani na odpočinek. Soutěž dvojic vyhráli zlínští manželé Helena a Milan Hradilovi. Je škoda, že svůj případný střelecký talent a závodní atmosféru si nepřišlo odzkoušet více zrakově postižených z Olomouckého kraje. „Betelná rana“ – 1. ročník V sobotu 11. června se v brněnské restauraci Bogota, příhodně poblíž hlavního vlakového nádraží, sešlo 30 střelců a střelkyň. Se dvěma laserovými pistolemi si nejlépe mezi zrakově postiženými ženami poradila Irena Šourková z ASK Lovosice (nastřílela 178 bodů). Za ní skončily výborné střelkyně ze Zory Praha – Lenka Matějná a Martina Policarová. Mezi ZP muži si první tři místa rozdělili tři jihomoravští Pavlové – ředitel závodu Michelfeit se blýskl výkonem 193 body, jen o něco méně nastříleli kyjovský Gut a domácí David. Soutěž dvojic vyhráli Alena Hejčová a Jaroslav Rozsypal z Handicapu Zlín. Střelbu z laserové pušky vestoje na 20 ran mezi ženami nejlépe zvládla Martina Policarová (nastřílela 187 bodů). Za ní zaostaly její oddílová kolegyně Lenka Matějná a Kamila Šamajová z ASK Lovosice. O vítězi mezi muži musel rozhodnout až dodatečný tříranný rozstřel, ve kterém zlínský Milan Hradil porazil svého oddílového kolegu Jaroslava Rozsypala v součtu o pouhou polovinu bodu. Třetí místo si vybojoval Josef Hudeček z Jiskry Kyjov. Také v soutěži dvojic došlo na rozstřely mezi Zlíňáky – v nich manželé Hradilovi porazili pár Hejčová-Rozsypal. Třetí skončili reprezentanti ASK Lovosice – Šamajová-Krajíček. Bohužel, vzhledem k tomu, že řada vlaků na Prahu nabírala ten den ukrutná zpoždění, Severočeši neriskovali komplikovaný návrat domů pozdě v noci (ani totiž dopředu nevěřili, že budou dokonce několikrát „na bedně“) a odjeli z Brna před vyhlášením výsledků a předáváním cen. Za to se pořadatelům dodatečně omluvili. Vladimír Krajíček # Letní evropské hry handicapované mládeže Emil Open Brno letos opět hostilo Letní evropské hry handicapované mládeže Emil Open. Od 22. do 26. června se na brněnských sportovištích utkali sportovci ve věku od deseti do šestadvaceti let se zdravotním postižením. Své síly změřili v sedmi sportech a více než 30 disciplínách. Týden plný sportu a zábavy čekal na mladé sportovce se všemi typy zdravotního postižení. Sportovci mezi sebou soupeřili o cenné kovy v sedmi sportech i v kategoriích OPEN a MIXED. Společně s doprovodem zamířilo do Brna 884 účastníků z 16 zemí Evropy (Albánie, Bulharsko, Estonsko, Chorvatsko, Island, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Ukrajina a nejpočetnější výprava z České republiky). „Máme v plánu uspořádat soutěže v atletice, plavání, stolním tenisu, boccii a bocce, což je aktivita podobná u nás známější hře pétanque, a letos nově i v lukostřelbě a cyklistice,“ přibližuje ještě před zahájením her Pavel Zbožínek, prezident organizačního výboru Emil Open. Mezi ambasadory byla řada úspěšných paralympioniků včetně reprezentanta v boccii Adama Pešky, který v roce 2021 získal na Letních paralympijských hrách v Tokiu nejcennější kov a jenž právě na Emil Open začínal. „Nadace Emil mi v minulosti velmi pomohla, díky ní jsem si mohl pořídit nové míče a rampu. V Brně na Emil Open jsem dříve také soutěžil, moc se mi to líbilo a rád na to vzpomínám. Věřím, že krásné zážitky si odvezou všichni sportovci i z letošního ročníku,“ říká Adam Peška. Jelikož se jedná o sportovně společenské setkání mladých lidí, nabídly hry také bohatý program. Pořadatelé je 22. června odstartovali slavnostním zahajovacím ceremoniálem, na němž nechyběl průvod vlajkonošů, ale i prezentace brněnských sportovních klubů a neziskových organizací. Uskutečnila se rovněž tradiční benefiční show Jana Krause Z očí do očí. „Sportovních klání se vždy zúčastní začínající nebo doposud nesportující děti a mládež, ale i medailisté z vrcholových soutěží handicapovaných. Kromě toho bude mít veřejnost možnost vyzkoušet si sportovní aktivity zdravotně postižených,“ přibližuje Zbožínek. Cílem her je vždy poskytnout sportovcům se zdravotním postižením potěšení ze svobodného pohybu. „Díky hrám dostanou mladí sportovci s handicapem možnost sportovat s mládeží majoritní, najdou nové přátele a společně tak přispějí k odstraňování zbytečných předsudků a vzájemného ostychu,“ dodává Zbožínek. Zdroj: www.kudyznudy.cz/akce/letni-evropske-hry-handicapovane-mladeze-emil-open Upraveno, redakčně kráceno # Alpina cup V neděli 19. června panovalo v celé zemi a obzvláště ve středních Čechách nebývalé tropické vedro. Přesto do pražského hotelu Oáza přijel velký počet zrakově postižených střelců a střelkyň i jejich asistentů a vodicích psů, neboť střelecký oddíl TJ Zora Praha tam pořádal již 28. ročník závodu v simulované zvukové střelbě z pistolí a 8. ročník memoriálu Jana Síly ve střelbě z pušek. Pořadatelé opět pozvali manžele Slaninovy ze Společenství duševních sportů, takže si účastníci sportovního klání mohli krátit čekání na start v některé disciplíně a na výsledky aktivně. Tím, že se seznamovali s řadou stolních a karetních her, přizpůsobených i nevidomým. V jedné teplotně přijatelné místnosti probíhala pistolová střelba na 2 krát 10 ran. Se dvěma dosti rozdílnými typy laserových pistolí si nejlépe poradili Josef Hudeček z Jiskry Kyjov a domácí Martina Policarová – oba nastříleli shodně 180 bodů. Jen o málo za nimi zaostali jednak Lukáš Fabian z ASK Lovosice a Milan Hradil z Handicapu Zlín, jednak zlínská Eva Macháčková a Tereza Přikrylová z Tandemu Brno. Ta spolu s Pavlem Davidem zvítězila v soutěži dvojic, když za nimi lehce zaostaly sportovní páry Policarová-Gruncl z pražské Zory a Šourková-Fabian z lovosického klubu. Reprezentanti ASK Lovosice zato k překvapení všech včetně jich samých "vynikli" na rozehřáté terase ve střelbě z biatlonových pušek na 2 krát 5 ran vleže na karimatkách. Lukáš Fabian, ač tento druh pušek měl poprvé v ruce, nastřílel 76 bodů, Kamila Šamajová jako nejlepší žena 65 bodů a dvojice Šamajová-Krajíček zvítězila společným výkonem 109 bodů. S druhými a třetími místy se museli spokojit Milan Hradil a Josef Gruncl, potažmo Eva Macháčková a Tereza Přikrylová, ve dvojicích Hejčová-Rozsypal ze Zlína a Policarová-Gruncl ze Zory. Zařazení biatlonových pušek do kvalifikačních závodů možná všem "nevonělo", vždyť skoro nikdo z našinců nemá možnost s nimi trénovat, ale biatlon patří k paralympijským sportům a třeba se někdo chytne drápkem. Navíc můžeme reálněji ocenit, jak dokážou biatlonisté po několikakilometrovém běhu na lyžích trefovat na desítky metrů pěticentimetrové terče (podobně tak lépe posuzujeme počínání řidičů, teprve když si sami vyzkoušíme řízení motorového vozidla). Vladimír Krajíček # INZERCE Prodám elektrickou lupu, zakoupenou v roce 2016. Málo používaná. Původní cena 20 000 Kč (s využitím příspěvku na zdravotní pomůcku ve výši 7000 Kč). Cena dohodou. Kontakt: 607 519 329 Jana Minaříková, Třebíč Prodám kamerovou lupu Compact 7HD Optelec. Pořízena v lednu 2022 bez podpory státu za cenu 34 900 Kč. Cena dohodou. Tel.: 603 824 657, e-mail: bohuslav.cernosek@seznam.cz *** # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 14, červenec 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.