ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 12, červen 2022 OBSAH: ÚVODEM Jak ilustrovat redakci STALO SE Přehledně Jarní Agora 2022 Nevidomý divák v kině? TAKOVÍ JSME BYLI SONS a odstraňování bariér – 2. část Před sto dvaceti lety – Antonín Růžička: „Více mě přitahovala myšlenka na samostatný život“ LIDÉ KOLEM NÁS Znáte Nesmír? (Petr Dušek) JAK PROBÍHÁ SOUTĚŽ V BRAILLU Příštího ročníku se můžete účastnit i vy BUDE VÁS ZAJÍMAT Co všechno má přednost před sexem NAPSALI JSTE NÁM Tiskárna? Pro nás sluch a hmat REPORTÁŽ Kolumbie 4. část – Barevná světla aut a proč se náměstí svažují ZDRAVÍ Zásaditými potravinami proti překyselení organismu Patní ostruha dokáže potrápit INZERCE # ÚVODEM: Jak ilustrovat redakci Ano, čtete správně – ilustrovat, nikoli lustrovat. Jedno písmenko vypadne, a co to udělá za změny, viďte. Ostatně na takových hříčkách stojí i několik pěkných anekdotických situací. V dobách, kdy za každé zaharašení nehrozil rovnou kriminál, jsme se ptávali: „Je to část ženského těla, kterou muži rádi hladí, a když vypadne hláska D, jde o lesní zvíře… Pokud se teď pohoršujete, nemusíte. Odpověď byla „Na co ty hned nemyslíš! Přece dlaň a laň!!“ Nebo jsou pěkné i záměny – když neumíte vyslovit bilabiálu „P“, klidně zaměníte pušku s fuškou a ve vypjatých situacích z toho může být fuška to vysvětlit. V tomto úvodníku jsem měl ale na mysli opravdu ilustrování. Jde totiž o výroční zprávu. Ano, redakce je každý rok poctěna úkolem nejen napsat jednu kapitolu o sobě a svojí činnosti, ale také přečíst nakonec kapitoly všechny, pokusit se sjednotit i jazyk různých pisatelů a z celého díla vymést pokud možno pavučiny jazykových zločinů, přestupků, třeba i jen přešlapů. Říká se tomu zredigovat. A pak následně přečíst a nechat přečíst ještě jednou korekturu – vlastníma očima plus profesionálním korektorem. I tak se občas stane, že se chybička vloudí. Ale jakákoli chyba nemá šanci překonat tu, kterou jsem viděl někdy koncem osmdesátek ve výlohách knihkupectví, když k jakémusi výročí Bohumila Říhy vyšly tři díly jeho sebraných děl a dílek. To se na přebalu jednoho ze tří svazků objevil namísto Bohumila Bomumil… A při tehdejších nákladech se ani nedalo uvažovat o tom, že by se přebal natisknul znovu. Ale měl bych se vrátit k věci, že? Výroční zprávy mají – jako ostatně i jiná, záživnější literatura – svůj vývoj. A to jak rozsahu (dříve desítky i více stran), tak i slohu a stylu. Nyní se preferuje odlehčenost a čtivost. Co mě se týče je to irelevantní, jako kdybyste do receptu na knedlíky vkládali excelovou tabulku doby varu v závislosti na velikosti a materiálu knedlíků plus barvě vlasů kuchařky. Ano, chápu pyšné tvůrce povídání o tom, co jsme dělali vloni „a hele, jak se Maruška nalíčila na maškarní – náklady viz tabulka na straně XY“ – a že v tu chvíli je právě fotografie logickým požadavkem. Řekněte mi ale, jak doložit obrazově činnost redakce, která za rok vypustila do oběhu například 3360 kusů Zory ve zvětšeném černotisku, ale třeba i 204 000 výtisků Zory a příloh, zasílaných na mailové adresy předplatitelů. To nejspíš nejde, co myslíte? Možná dát fotografie nás všech? Ale to by zas mohli namítat ostatní z jiných oddělení, že oni chtějí také, a rázem by z výroční zprávy byl atlas xichtů… Díky, že jste se mnou měli trpělivost, alespoň jsem si to ujasnil a nyní se rozhoduji – za redakci žádné fotografie ve Výroční zprávě SONS za rok 2021 nebudou. A vám přeji spíše smysluplnější texty uvnitř čísla. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Červen přináší léto, zajímavá výročí i jeden velmi neobvyklý svátek. Před neuvěřitelnými 57 lety, 6. června 1965, vydali Rolling Stones píseň „Satisfaction“. 21. 6. 1900 byl v Brně zahájen provoz elektrických tramvají. Téhož dne, jen v roce 1305, zemřel český panovník Václav II. Za jeho vlády dosáhli Přemyslovci naposledy vrcholu své moci. Jím zavedený český groš byl pak v té době, a ještě dlouho potom, žádanou měnou. A 22. 6. bude Mezinárodní den bez kalhotek. Slavit se začal v roce 2012, když na sociálních sítích vznikla skupina jeho fanoušků. Pojďme ale k našim oblastním odbočkám, tentokrát od západu na východ. Členové OO Most si ve své klubovně zastříleli na laserovém trenažéru a poděkovali nadaci Agrofert a nadaci Světluška Kaufland za finanční dar, který jim tyto akce umožňuje. OO Beroun poděkovala městu Beroun, které jí v roce 2021 přispělo 10 000 Kč na provoz kontaktního pracoviště SONS, Pod Kaplankou 483. Berounští vyrazili v květnu i na výlet do Třebíče. Prohlédli si tu zámek a výstavu amarylisů. Členové OO Tábor vyrazili na prohlídku do Klokotského kláštera. Pokračovali ke studánce „U Dobré vody“ s kaplí a výjevem Madony Klokotské a dále Křížovou cestou do Holečkových sadů na staré město. Výlet se, navzdory občasným překážkám v podobě kořenů stromů na cestě, vydařil. Napříště Táborští plánují výlet s názvem „Přírodou za magickými stromy“. 14. května se kostelem Nejsvětější Trojice v Kolíně rozezněly hlasy pěveckého sboru Vokál klub SONS. Jejich koncert se setkal s velmi pozitivním ohlasem. Členové OO Jičín navštívili Solnou jeskyni v Lipách. Skvěle zrelaxováni si chtěli objednat další pobyt, jenže přišlo zklamání. Jak to bude s provozem jeskyně, se prý neví. Tak snad na podzim. Jičínští 27. 8. zvou i do zdejší Knihovny Václava Čtvrtka na letní jarmark, kde proběhne i prezentace očních vad. A 23. 6. plánují návštěvu Státního zámku Hrubý Rohozec. O tom, že manželé Kuklovi vydali herní titul „To the dragon cave“, jsme již psali. OO Jičín nyní informuje, že ve vývoji her pro nevidomé chtějí pokračovat a vytvořit hry různých žánrů. Navíc ve svém studiu „Kikiriki Games“ vytvářejí i pracovní pozice pro hendikepované. „To the dragon cave“ spoluvytvářel nevidomý zvukař a také překladatel. Díky Nadaci Vodafone byla hra přeložena do pěti dalších jazyků. Více se dočtete na startupjobs.cz/newsroom/. Česká Skalice je díky Boženě Němcové městem turisticky zajímavým. Letos si připomínáme 160 let od jejího úmrtí a 100 let od odhalení pomníku „Babička s dětmi“ v Ratibořicích. 5. 5. sem vyrazili na výlet i členové OO Náchod. Navštívili Muzeum Boženy Němcové a poseděli ve slavném Jiřinkovém sále. Připomněli si prusko-rakouskou bitvu z roku 1866 i smutný osud koní, kteří v bitvách trpěli a umírali. Prohlédli si řezbářské práce znázorňující postavy z pohádek Boženy Němcové. A navštívili i zdejší Barunčinu školu, usedli do lavic a zavzpomínali na svou školní docházku. Dagmar Filgasová z OO Vsetín informuje o konferenci „SONS a knihovny“. Konala se 19. 5. v Zrcadlové kapli pražského Klementina za účasti 120 zástupců SONS, Národní knihovny a knihoven z celé ČR. Tématem byly možnosti využití knihoven osobami s těžkým postižením zraku. Úvodní slovo pronesli ředitel Národní knihovny Tomáš Foltýn a prezident SONS Luboš Zajíc. Viceprezident SONS Jan Šnyrych a František Brašna představili možnosti odstraňování bariér v prostředí knihoven. Dagmar Filgasová hovořila o spolupráci při organizaci festivalu DUN. Možnostmi spolupráce jsou i prezentace vodicích psů, odběr časopisu Zora apod. Bylo podepsáno Memorandum o spolupráci SONS a SKIP (Svaz knihovníků a informačních pracovníků). Nějaký příklad dobré spolupráce? Tak znovu do Vsetína. Ve zvukové knihovně dostali členové OO archy papíru s haptickými jarními motivy. Jejich úkolem bylo je vybarvit pomocí vody a barev nebo silných voskovek. Z výsledku byli všichni nadšení. Vsetínští se 19. 5. sešli i na besedě o ochraně spotřebitelů. Právnička Renata Horáková jim popisovala případy z praxe, jak se bránit "šmejdům" i jaká práva má spotřebitel. Účastníci vyjádřili přání setkat se znovu. Členové OO Kroměříž se vydali na komentovanou prohlídku zámku v Bystřici pod Hostýnem. V jeho slavnostním sále si neplánovaně zakoncertovali a ocenili skvělou akustiku. Poté zkoumali ohýbaný nábytek z dílny Michaela Thoneta a jeho následovníků. Kroměřížští si užili i kreativní květnové dopoledne. Pod rukama jim vznikaly květinové kalíšky a okvětní lístky, z nichž příště vytvoří celé květiny. Důkladně si přitom procvičili hmat a jemnou motoriku. Na své klubové odpoledne si pak do Kroměříže pozvali Pavla Zrnu. Poutavě jim vyprávěl o původu, přírodě, památkách, lidské činnosti i o nedokončené stavbě tzv. Baťovy dálnice v chřibském pohoří. OO Kyjov zve 25. 6. na přátelské setkání zrakově postižených. Zahájeno bude v 8:30 ve zdejší knihovně. Následovat bude návštěva rodinné čokoládovny HERUFEK v Čejči, sirného pramene Heliga a větrného mlýna ve Starém Poddvorově. Průvodce bude k dispozici na vyžádání. Účastnický poplatek činí 300 Kč na osobu. Zájemci, hlaste se nejpozději do 20. 6. (e-mail: kyjov-odbocka@sons.cz, tel.: 737 721 504). Kyjovští byli i na dvou výletech. Z Lanžhota dorazili k ropovodu „Družba“, který tu přetíná řeku Moravu. Pokračovali po jejím břehu vysokou trávou i rozbahněnou cestičkou k oplocenému pozemku. Býval tu ranč. Ale dnes? Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdo pobýval. Uběhlo zkrátka 20 let. Pokračovali po hrázi a Anglickou alejí se vrátili do Lanžhota. V kyjovském Vlastivědném muzeu absolvovali i komentovanou prohlídku stálé expozice „Museum Pictum“. Je bezbariérové a exponáty tu lze vnímat všemi smysly. Najdete tu zvířata žijící na Kyjovsku, historické postavy vyprávějící své životní osudy nebo archeologickou expozici langobardského pohřebiště. Členové OO Kyjov se sešli i se zástupcem dílny, která se zabývá vytvářením pomůcek pro osoby s těžkým postižením zraku. Byla jim představena mechanická hladinka fungující na principu plováku. Košíček s kuličkou zavěsíte do poháru a zvedající se kuličku kontrolujete při nalévání tekutiny hmatem. OO Opava zve do Muzea Komenského v Přerově. To pořádá u příležitosti 430. výročí narození Učitele národů výstavu „Kartograf Jan Amos Komenský“. K jeho zájmům patřila totiž i tvorba map, kartografie. Zde je vystavena sbírka jeho map Moravy. Hmatem lze zkoumat některé mapy, historické měřicí přístroje, a zahrát si můžete i hru s názvy řek. Výstava potrvá do 26. června. OO Opava informovala i o dalších šesti zajímavých událostech. Tyflocentrum Brno pořádá 17. 9. už 15. ročník soutěže v prostorové orientaci a samostatném pohybu „TYFLOBRNO“ a srdečně vás zve k účasti. Akce bude zahájena v 9:00 hod. v novém Domě služeb pro nevidomé Josefa Chaloupky, Chaloupkova 7, Brno, Královo Pole. Konec se předpokládá o 16. hodině. Zájemci, hlaste se nejpozději do 9. 9. Informace, přihlášku a popis tras najdete na centrumpronevidome.cz/aktuality/. Přečtěte si i článek o Ráchel Skleničkové. Proč miluje hudbu? Jak se nevidomí učí noty, a jak hrát na nástroj? Co jí kompenzuje zrakový hendikep? Jak si hledá partnery? Odpovědi najdete na audiozáznamu pořadu „Hovory“ na odkaze plus.rozhlas.cz. Třetí příspěvek informuje, že na internetu najdete už třetí řadu podcastu „Potmě – láska na první dotek“. Známé osobnosti se v nich ptají těžce zrakově postižených osob na jejich rodinné, partnerské, přátelské a další vztahy. Více se dozvíte na mujrozhlas.cz/potme/prichazi-treti-serie-podcastu-potme. Další článek je o nevšedním zážitku lidí s postižením zraku v Bezručových sadech v Olomouci. V doprovodu ornitologa Evžena Tošenovského tu jen sluchem vnímali svět probouzejících se ptáků. Na stránce giebnews.eu/za-ptacim-zpevem-s-bilou-holi/ se i vy můžete zaposlouchat do ptačích trylků. OO Opava připomíná i výhodné nabídky dodavatelů energií pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P. Více na inspirante.cz/pro-ztp-a-ztp-p-nabizeji-nekteri-dodavatele-energii-zvyhodnene-tarify/. V posledním příspěvku poukazuje i na osvětový text „Když se ztrácí zrak“. Na podporu Agory ho připravil tým Seznam Native ve spolupráci se Střediskem Teiresiás. Antonín Vraný # Jarní Agora 2022 V prostorách Střediska Teiresiás na Masarykově univerzitě v Brně proběhla o víkendu 14. a 15. 5. jarní Agora, konference o informačních a komunikačních technologiích pro zrakově postižené. Konference se na půdě Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky koná již od roku 2015. První Agora proběhla za účasti zhruba třiceti účastníků, nabídla 5 workshopů v učebnách a netrvala déle než jedno odpoledne. Jak přibývalo zrakově postižených zájemců i poskytovatelů pomůcek a technologií, postupně se změnila v dvoudenní akci. Agoru dnes zahajuje plenární sekce, která probíhá v sále s kapacitou asi 130 osob a jež účastníky s novinkami seznamuje formou prezentací. Letos poprvé byla tato část také vysílána živě. Následující odpolední výstava pak účastníkům nabízí možnost seznámit se s novinkami naživo. Zde si každý mohl osobně vyzkoušet ovládání telefonů a dalších pomůcek, nechat si do vlastního zařízení nainstalovat užitečné aplikace nebo se zastavit u stánků s hmatovými materiály. Velký zájem byl také o herní zónu, v níž si mohli zájemci vyzkoušet dvě nové počítačové hry. Souběžně s výstavou byl zahájen běh workshopů, které od začátku tvoří stěžejní část Agory. Každý zájemce se mohl přihlásit na dva workshopy v sobotu a dva v neděli. Počet účastníků na jednom workshopu je stanoven tak, aby se lektoři mohli věnovat každému účastníkovi individuálně dle potřeby. Negativně se na zájmu o Agoru nepodepsalo ani přerušení prezenčního setkávání v době covidových opatření. Plenární sekce proběhla za účasti více než stovky posluchačů a registrace na všech 25 workshopů byly plně obsazeny. Vše o jarní Agoře, seznam vystavovatelů, anotace workshopů a další informace naleznete na webových stránkách: https://agora.muni.cz. Záznam živého vysílání plenární sekce je k dispozici na facebooku Agory, kam se rovněž dostanete proklikem z výše uvedené webové adresy. Stačí najít příspěvek ze 14. 5., kdy toto vysílání proběhlo. A pokud byste si rádi poslechli ještě něco navíc, malou reportáž vám nabídneme také v následujícím čísle časopisu Naše šance. Jeden z rozhovorů pak najdete i na stránkách této Zory, v rubrice Lidé kolem nás pod titulkem Znáte Nesmír? Daniela Thampy # Nevidomý divák v kině? Ano, díky Českému rozhlasu Zlín si mohli slabozrací a nevidomí užít i filmovou projekci. Na filmovém festivalu ve Zlíně 2022 navštívili pohádku Šíleně smutná princezna. Český rozhlas Zlín připravil k pohádce speciální živý komentář, aby si ji mohli užít i zrakově postižení. Na projekci na filmovém festivalu ve Zlíně dorazila víc než dvacítka nevidomých a slabozrakých nejen z Valašska. Nápad se zrodil v hlavě vedoucí zlínského rozhlasu Markéty Janíkové, která se inspirovala projektem Radiožurnálu a Nadačního fondu Světluška s názvem Nevidomý fanoušek. Dění na plátně do sluchátek návštěvníkům popisoval redaktor Českého rozhlasu Zlín Lukáš Veselý. „My jako reportéři jsme zvyklí popisovat situace a děj, ale tady do toho mluví herci,“ říká Lukáš k tomu, jak moc je takové komentování filmu náročné. A jak hodnotí nevidomí a slabozrací tento způsob sledování filmu? Jelikož jsme měli na festivalu i redakční kolegyni Danielu, určitě se k tématu v Zoře ještě vrátíme podrobnějším textem. Dagmar Filgasová Zdroj: Český rozhlas Zlín # TAKOVÍ JSME BYLI: SONS a odstraňování bariér – 2. část Nic z námi navržených opatření nelze realizovat – tak končil první článek, ale začala vlastně nová éra. Jsme však v letech 1989 a 1990! My čtyři jmenovaní jsme si při té příležitosti uvědomili, že většina našich návrhů má obecnější platnost, než jen pro metro. A že neexistuje žádný materiál, který by kompletněji popisoval potřeby naší skupiny pro podporu orientace i v jiných prostředích, např. na ulici. A co teprve veřejná doprava mimo metro a Prahu? ... Po několika dalších sezeních tyflolog Dr. Jesenský sepsal asi pětatřicetistránkové pojednání. Naznačil asi sedm směrů, v nichž by se mělo usilovat o zlepšení podmínek života nevidomých a slabozrakých, kteří se rozhodli i při zrakovém omezení být co nejsamostatnější. A jsme zpět u skupiny Přes bariéry Svazu invalidů. Studii Dr. Jesenského jsem jí předložil k projednání s návrhem, aby se záběr skupiny rozšířil i o problematiku zrakově postižených. Výsledek? Odmítnutí. A argumenty? Přinejmenším ne věcné. Prý text obsahuje mnoho cizích slov, že je málo srozumitelný a podobně. Ano, Dr. Jesenský měl poněkud „vědecký“ styl. Je zřejmé, že naše problematika zde pochopení nenašla. Později se ukázalo, že to nebylo naposled, ale navíc, že odmítavý postoj k našim problémům prosazovali i později titíž lidé. Vznik samostatných slepeckých spolků Na přelomu let 1989 a 1990 vznikaly nejrůznější občanské aktivity. Samozřejmé tendence řešit si své problémy vlastní iniciativou se projevily i v komunitě zrakově postižených. Nezávisle na sobě byly založeny, mimo několika místních nebo jednostranně zaměřených, dvě organizace s celostátní působností. Společnost nevidomých a slabozrakých v České republice (SNS) jako jeden ze čtyř pohrobků po zanikajícím Svazu invalidů, a Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS), založená „na zelené louce“, podporovaná již existujícím VDN Spektra. Oba spolky se navenek dojemně lišily svým krédem. Představitelé SNS v podstatě hlásali: jsme nevidomí a slabozrací a společnost se o nás musí ve všech směrech postarat. ČUNS naopak prezentovala: jsme nevidomí a slabozrací a konečně máme podmínky řešit si své problémy sami. Oba postoje jsou zřejmě poněkud extrémní a od počátku bylo mnohým z nás jasné, že se musíme domluvit. K tomu ovšem došlo až v r. 1996 a do té doby se navenek zdálo, že se tyto organizace nemají opravdu rády. Ale... Rozlišování bankovek poslepu Jako členovi i zaměstnanci na poměrně vysokém postu zmíněné SNS se mi někdy v první polovině roku 1990 dostal do ruky dopis tehdejší Československé státní banky, adresovaný již zmiňovanému Dr. Jesenskému. Bylo tam něco v tomto smyslu: “Vážený pane doktore, velice podrobně jste nás informoval, jak nevidomí vnímají hmatem. My ale od Vás potřebujeme konkrétní návrh, jak mají vypadat bankovky, jejichž úplně novou sérii připravujeme, aby je mohli samostatně používat i nevidomí i špatně vidící lidé…" Společný problém – společné řešení. Poprvé, ale zdaleka ne naposledy za dobu existence obou organizací. Oslovil jsem kolegy v ČUNS, sešli jsme se a vymýšleli, jak by mohly vypadat z našeho pohledu nové bankovky. Napadlo nás více možností. Nakonec jsme jmenovali dvoučlennou delegaci. Požádal jsem Československou státní banku o jednání a pozvánka přišla obratem. Dva nevidomí se ocitli před alespoň patnácti důstojnými a důležitými pány z ministerstva financí, ČS státní banky, státní tiskárny cenin a kdoví odkud ještě. Brali nás velice vážně, ale naše návrhy postupně odmítali. Bez diskuze zůstal jen návrh opatření pro slabozraké – dostatečně velké číslice hodnoty bankovky, co nejkontrastnější proti pozadí, kterým by měl být odpovídající, dost široký proužek na některém z okrajů bankovky. Pro zajímavost, co jsme navrhovali: Dostatečně reliéfní a tedy hmatem zjistitelné číslice, a také v braillově písmu. To bylo odmítnuto pro námi požadovaný příliš vysoký reliéf – 400 mikrometrů, což by násobně zvýšilo sloupce bankovek na sobě při jejich třídění a dosavadní automatické třídičky a počítačky bankovek by musely být nahrazeny jinými, které však nejsou k dispozici. My jsme upozornili na to, že bankou navrhované jednoduché hmatné symboly, tvořené hlubotiskem o výšce 40 mikrometrů, jsou naprosto nedostatečné. (Banka je však neopustila, jsou tam dosud. Zkuste si je najít – kdo má dost citlivý hmat, ucítí na lícní straně úplně nové bankovky v pravém rohu nahoře krátké „čárky“ vodorovné nebo svislé, jedna, dvě nebo tři, podle hodnoty bankovky.) Z podobného důvodu byly odmítnuty bankovky různých tvarů, nebo alespoň s různě tvarovanými rohy. Výsledné řešení platí dodnes Nakonec jsme se dohodli, že připravované bankovky budou mít různé délky, od dvacetikoruny počínaje postupně po 5 milimetrech až po tisícikorunu. Šířky se pak budou zvětšovat ve třech stupních po 6 milimetrech od řádu desetikorun, přes stokorunové hodnoty až po řád tisíců. A je tomu tak. Jenom nám postupně vymizely papírové dvacetikoruny a padesátikoruny a přibyly dvoutisícovky a pětitisícovky. Do budoucna se ještě počítá s bankovkami o hodnotě deset tisíc korun. Bylo nám zřejmé, že abychom nové bankovky mohli hmatem rozlišovat, musíme je nějak měřit. Tedy je potřeba vhodně konstruovaná šablona. Jak se kupodivu ukázalo, v této době to nebyl žádný problém. Jak má šablona vypadat jsme vymysleli my. Technologii jejich výroby a co to asi bude stát poradila námi nalezená brněnská firma. Se sponzory také nebyl žádný problém, většinou to byly některé banky. Šlo o necelých sto tisíc korun na výrobu formy a potom výrobní cena jedné šablony při sérii asi deset tisíc kusů byla necelé tři koruny. Postupně to až dosud bylo několik sérií. Kdo o tom ještě neví, šablonku muže získat zdarma na kterémkoli krajském pracovišti Tyfloservisu a na některých Tyflocentrech, možná i na některých oblastních odbočkách SONS. Ještě poznámka. V souvislosti se zaváděním eura formuloval Královský národní institut pro nevidomé (Royal National Institute of Blind People – RNIB), pravděpodobně pověřený Evropskou unií nevidomých (EBU), pravidla pro bankovky. Byla stejná jako pro české bankovky – různé délky a šířky. RNIB měl naše zkušenosti, ale nemyslíme si, že máme nějakou zásluhu. Na co jiného se mohlo přijít? (Pokračování příště) # Před sto dvaceti lety – Antonín Růžička „Více mě přitahovala myšlenka na samostatný život“ Přeji vám pěkný den. Jmenuji se Antonín Růžička, narodil jsem se 5. 8. 1870, a rád bych vám připomenul zajímavou událost, která pro české nevidomé dodnes mnoho znamená. I díky ní totiž mohou už 120 let jednat sami za sebe i samostatně se živit vlastní prací. Jak to vše začalo? Postihl mě podobný osud, jako mnohé z vás. Ve čtyřech letech jsem se nakazil neštovicemi a oslepl jsem. Do školy mě přijali v Ústavu pro nevidomé na Hradčanech. Zamiloval jsem si klavír, hru na něj i jeho ladění. Když jsem školu dokončil a ústav opustil, stal jsem se, řekněme, samostatným kavárenským klavíristou. Byl jsem vděčný, že žiji na přelomu 19. a 20. století. Představa, že mě otec, občan antického Řecka, hází jako nevidomého do rokle, mi přišla šílená. O něco lépe bych na tom byl ve starém Římě. Aby mě mohli poslat v košíku po řece Tibeře, musel by otec sehnat souhlas pěti sousedů. Ještě reformátor církve Martin Luther nás, slepce, pokládal za "zplozence ďábla". Asi největší ochranu před utrpením, a bídnou smrtí hladem nám ve středověku poskytla katolická církev. A v mé době? Vzdělávali jsme se ve slepeckých ústavech a poté o nás pečovaly azyly. Pokud bych chtěl, mohl jsem v některém z nich žít. Měl bych pravidelnou stravu, činnost a péči „od kolébky do hrobu“. Jenže mě přitahovala myšlenka na svébytnost a samostatný život. A brzy jsem zjistil, že nejsem sám. I mnozí mí přátelé uměli žít a živit se samostatně. Scházeli jsme se a debatovali o tom, že bychom k takovému způsobu života chtěli pomoci sobě i dalším nevidomým. Poskytnout jim příležitost pracovat a převzít svůj díl odpovědnosti za svůj život. Byli jsme zkrátka přesvědčeni, že i jako nevidomí máme právo řídit si svůj vlastní život, a že nemusíme být odkázáni jen na soucit, práci azylů a dobročinných ústavů. Chyběla nám ale organizace, která by v našem zájmu pracovala. V Německu už nevidomí takovou měli. A tak jsme se spolu s dalšími 16 přáteli dohodli, že si ji založíme. Dne 18. 6. 1902 proběhla ustavující schůze Podpůrného spolku samostatných slepců pro země Koruny České. Přijali jsme stanovy, a já byl zvolen předsedou. Začínali jsme skromně, ale o to horlivěji. Vystavovali jsme a prodávali výrobky nevidomých řemeslníků, pořádali koncerty nevidomých hudebníků, přednášky i sbírky. Kdo však naše nadšení nesdílel, byli vedoucí výchovných ústavů a azylů. Někdy dokonce svým chovancům zakazovali stát se našimi členy. Nezastavilo nás to. V roce 1909 jsme podnítili vznik Zemského spolku pro výchovu a zaopatřování slepců. Ten poté založil ústav, který připravoval nevidomé pro samostatný život. Začali jsme zaměstnávat i první dělníky. Přišla ale první světová válka, často nebylo z čeho vyrábět, poklesla poptávka po našich výrobcích i zájem o naše potřeby. Přesto jsme v roce 1917 otevřeli První nákupnu a prodejnu výrobků nevidomých řemeslníků. Ihned po válce schválila valná hromada spolku provolání ke všem slepcům a k vládě. Chtěli jsme mezi sebe včlenit i slepce válečné, představili jsme nová povolání i způsoby, jak na ně budeme připravovat mladé nevidomé. V roce 1921 jsme otevřeli první dílny, sklady a ubytovnu v Moravské Třebové a v roce 1926 i v pražských Vysočanech. Byli jsme úspěšní a mohli svým členům poskytnout zajímavé vymoženosti, služby právní poradny, bezúročné půjčky, finanční podporu při narození dítěte, v nemoci a při léčení, ve stáří, a třeba i rodině při úmrtí našeho člena. Vrcholem mého působení byl rok 1927. Tehdy jsme do Prahy svolali Sjezd československých slepců. Lví podíl na jeho přípravě měla i má kolegyně, spisovatelka a tajemnice spolku Emilie Suchardová. Sjezd se vydařil a navštívili ho i zahraniční hosté. Žádali jsme vládu o právo na práci pro těžce zrakově postižené. Rok poté jsme založili odbočku spolku v Brně, a později i v Ústí nad Labem. V roce 1930 jsme ustavili ženský odbor, který organizoval výstavy a prodej výrobků, odbor ladičů, učitelů hudby i odbor tiskový, který vydával zpravodaj „Zprávy“. Myslím, že působení Podpůrného spolku samostatných slepců zvýšilo sebevědomí všech nevidomých, kteří chtěli žít a pracovat samostatně. Bohužel, já sám jsem byl v té době už těžce nemocný. Váš svět jsem opustil dne 17. 2. 1931. Antonín Vraný Zdroj: smykal.ecn.cz # LIDÉ KOLEM NÁS: Znáte Nesmír? Jako malé nahlédnutí na letošní jarní Agoru vám nabízíme krátký rozhovor s jedním z vystavovatelů, panem Petrem Duškem. Jeho stánek patřil k těm nejpestřejším. Představoval výukové sety skládající se z publikací v Braillově písmu a modelů tištěných na 3D tiskárnách. Těch má mimochodem pan Dušek v tuto chvíli 11 a všechny jsou značně vytíženy. Na Agoru jste přijel prezentovat odbornou skupinu Nesmír, můžete nám na začátek říci, co je hlavní činností této společnosti? Nesmír je sdružení dobrovolníků a dalších lidí, kteří se zajímají o astronomii a kosmonautiku, astrofyziku a vše související, a zajímají se o možnosti, jak zpřístupnit tuto problematiku lidem nevidomým nebo i lidem s jiným hendikepem. Celý název sdružení je Odborná skupina pro bezbariérovou astronomii a kosmonautiku. Vaše hlavní činnost tedy směřuje právě k nevidomým. Ano, přesně tak, ke všem, kde vzniká nějaká bariéra. A přiznejme si, že zrakově hendikepovaní to mají ztíženější, protože vzdělávací astronomie je především vizuální. Poznávací astronomie ve výuce na školách je o dalekohledech, koukání na oblohu, a naším úkolem je toto téma zrakově hendikepovaným zpřístupnit. Začínáme se ale zaměřovat i na jinak hendikepované. Zde na stánku vidíme 3D tiskárny, modely, knihy vytištěné v Braillově písmu, odkud pocházejí všechny náměty? Hlavním tvůrcem jsou zmíněné 3D tiskárny, které tady máme před sebou (úsměv). Do tiskáren samozřejmě musím dostat model, objekt, který chci vytisknout. A tvůrcem modelů jsem buď já, nebo kolegové z naší skupiny, anebo jsou to objekty, které lze prakticky v nepřeberném množství najít na internetu a volně stáhnout. Tvůrci tedy vlastně mohou být lidé z celého světa. Jaký je mezi nevidomými zájem o téma astronomie a kosmonautiky? Řekl bych, že zájem je pro mě nečekaný. Této problematice se věnuji už dvacet let, nejen zmíněné dva roky pod touto skupinou. Překvapuje mě, že zájem je řekněme větší než u lidí vidících. Možná to téma přitahuje tím, že bylo dřív doménou lidí vidících, nevidomé lidi opravdu toto téma láká. Navíc astronomie nezkoumá jen objekty, ale také základní otázky života, jak velký je vesmír, jak dlouho tady budeme a podobně, takže to má i svoje tajemství a kouzlo. Astronomie tedy láká kdekoho a důvody mohou být různé. Na besedy, které pořádáme, přijde někdy jeden člověk, někdy je zájemců pět, jednou jich bylo šedesát. Zájem je tedy z mého pohledu velký a ozývají se poslední dobou i školy, které chtějí svým žákům a studentům toto téma zpřístupnit. Pro mě to znamenalo mimo jiné i to, že školy, když nás poznaly, zažádaly si nejen o astronomii, ale třeba i o chemii a další předměty a já jsem jednou musel říct stop. Není možné tisknout všechno, co si kdo vzpomene, takže dnes se znovu zaměřuji prakticky jenom na astronomii. Pokud si vzpomínám, vy jste v této oblasti začínal jako nadšenec v brněnském planetáriu? Před mnoha lety, když jsem na MU studoval astronomii a astrofyziku, docházel jsem na brněnskou hvězdárnu, tehdy se jmenovala Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, a tam jsme s doc. Pokorným na toto téma diskutovali. Přišlo nám to jako zajímavá výzva a on mi to dal tehdy na starost. Vyvinuli jsme základní hmatové planetárium, projekty začaly přibývat, ale samozřejmě není to zvládnutelné v jednom člověku. Proto také vznikla skupina Nesmír, kde se na práci podílí více lidí. Můžete nám na závěr říci, jakou cestou se na vás mohou případní zájemci obrátit? Základní prezentaci našich aktivit zájemci najdou na stránkách www.nesmir.cz. Tam lze najít i kontakty na nás, kdybychom měli někam vyrazit, rádi si cestu naplánujeme do jakéhokoliv místa České republiky. Oficiální sídlo je v Praze na hvězdárně, naši členové jsou ale z různých míst v ČR. Za rozhovor děkujeme a na závěr ještě upozorňujeme čtenáře, že pan Petr Dušek také vystoupil na výše zmíněné plenární sekci Agory, jejíž záznam je dostupný na Facebooku. Daniela Thampy # JAK PROBÍHÁ SOUTĚŽ V BRAILLU: Příštího ročníku se můžete účastnit i vy Redakce časopisu pro zrakově postižené Zora ve spolupráci s krajskými koordinačními radami SONS vyhlásila v roce 2022 pro zrakově postižené soutěže ve čtení Braillova písma, psaní na mechanickém braillském (Pichtově) psacím stroji, psaní na tabulce, psaní na počítačové klávesnici, a jednokolově celostátně soutěž v práci s elektronickým braillským řádkem. V květnu a červnu proběhla, nebo ještě proběhnou, krajská kola. Z nich postoupí vítězové jednotlivých disciplín do celostátního finále, které se uskuteční v říjnu v Praze, a které bude podle dosažených výsledků doplněno do 20 účastníků v každé disciplíně. Všem soutěžícím děkujeme za účast, průvodcům za doprovod a pracovnicím příslušných Tyflocenter a Tyfloservisů za podporu při organizaci soutěže! A jaké jsou ohlasy z vybraných krajských kol? „Soutěž jsme ve spolupráci s místním Tyfloservisem, který poskytl prostory a techniku, pořádali poprvé,” říká předseda OO SONS Plzeň-jih Milan Včelák a pokračuje: „Zájem nebyl velký, všeho všudy pět zájemců z Plzeňského a Karlovarského kraje. Proto jsme se v Plzni sešli a soutěžili společně.” Více účastníků očekávali i v Olomouci. Někteří se na poslední chvíli odhlásili, a tak jich bylo rovněž pět. Co zaujalo na krajské soutěži olomouckého předsedu OO SONS Jana Příborského? „Jde o výbornou soutěž, která je pro mnohé motivující. Zároveň však jde o jakýsi vrchol ledovce. Jsem pro to, aby se především povědomí o Braillovu písmu více šířilo, a to i mezi odborné pracovníky a členy organizací, třeba formou zajímavých seminářů. Bohužel totiž slýchávám i názor, že „Braill je už historie“, a že v době výpočetní techniky už není zapotřebí. Podle mě je to naopak, výpočetní technika může podpořit užívání Braillova písma. Jasným příkladem je braillský řádek." Příští soutěž jsme se rozhodli naplánovat na sobotu. Řada lidí je totiž v zaměstnání a musela by si vzít dovolenou. Osobně jsem měl na starost kontrolu písemného projevu a bylo pro mě potěšující, že soutěžící psali bez překlepů a že se zlepšila jejich čeština. Před třemi lety jsem byl překvapen, že soutěžící musejí psát bez hlasového výstupu, ale respektuji to. Co se však nelíbilo, bylo psaní s klapkami. Všichni naši soutěžící byli nevidomí. A nemyslím si, že by „zbytkaři“ byli v nějaké výhodě. Ale když pořadatel chce klapky, tak budou klapky,“ uzavírá Jan Příborský. „Několik lidí se na poslední chvíli odhlásilo i u nás. Krajského kola se nakonec zúčastnilo sedm soutěžících,” říká předsedkyně OO SONS Zlín Marta Zemanová. „Měla jsem velkou radost, že se soutěže ve čtení a psaní Braillova písma zúčastnila i paní, která oslepla poměrně nedávno, a Brailla se v současné době učí ve zlínské krajské pobočce Tyfloservisu. I díky ní jsme se rozhodli na příštím ročníku soutěže odměnit menší pozorností nejen vítěze, ale každého účastníka.” „Do královéhradeckého Tyflocentra přijelo 11. 5. 11 soutěžících nejen z Hradce, ale i z Pardubic,” říká předseda místní OO Karel Hrubeš a pokračuje: „Nejstarší přijel ze Dvora Králové, bylo mu už přes 80 let, a poprvé prý soutěžil v psaní na pražské tabulce už v 60. letech. Tento rok v této disciplíně zvítězil, ale pražského finále se ze zdravotních důvodů prý nezúčastní.” A koho vysílají královéhradečtí a pardubičtí do pražského finále? v soutěži ve čtení Braillova písma, V kategorii A tu zvítězila soutěžící, která přečetla 200 slov za dvě minuty a 46 sekund. v kategorii B vítěz přečetl 100 slov za 6 minut a dvě sekundy. A vítěz psaní na klávesnici dosáhl přes 460 bezchybných úhozů za dvě minuty. A jak jste na tom vy? Zkuste si to doma „nanečisto“, a za dva roky se můžeme setkat, třeba ve finále v pražské klubovně SONS. Antonín Vraný # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Co všechno má přednost před sexem Mobil, slanina nebo lehčí školní batoh. 5 věcí, kterým by lidé dali přednost před sexem, alespoň podle některých průzkumů. Tvrdí to tisková zpráva jednoho z českých sex-e-shopů. Že mají lidé plnou hlavu sexu? Ve skutečnosti by se jej velká část populace klidně zřekla kvůli jiným věcem, a to například čokoládě, telefonu nebo slanině. Vysokoškolští studenti by pak dokonce dali před sexem přednost batohu lehčímu o učebnice. Podle nových studií navíc lidé sex nepovažují za účinnou zbraň proti stresu – vede nad ním úklid i cvičení. Čemu dalšímu by lidé dali přednost před milováním? Sex je pro většinu lidí důležitou součástí jejich životů. Má řadu fyzických i psychických benefitů. Mimo jiné posiluje imunitu, snižuje krevní tlak i riziko infarktu. V rovině mentálního zdraví podporuje dobrou náladu, sebevědomí a je také výborným prostředkem v boji se stresem. Přestože si vědci donedávna mysleli, že je sex jednou z nejúčinnějších zbraní proti stresu, v praxi tomu tak není. Výsledky nejnovější studie totiž ukazují, že pokud jde o odbourávání stresu v reálném životě, nejsou milostné hrátky preferovanou metodou. „Podle nedávného průzkumu pro značku Dr. Beckmann volí sex jako prostředek pro útěk před stresem jen 17 procent lidí. Více než čtvrtina naopak raději uklízí svůj domov a třetina preferuje cvičení,“ prozrazuje Adam Durčák z e-shopu, který prodává erotické pomůcky a zabývá se zdravou sexualitou. Někdy zkrátka sex není prioritou. Podívejte se, čemu všemu by před ním lidé dali přednost. 1) Mobilní telefon O tom, že chytré telefony podstatně ovlivňují sexuální život zejména mladých lidí, bylo řečeno již hodně. A pokud by si měli vybrat mezi týdnem bez svého telefonu a týdnem bez sexu, třetina lidí by podle průzkumu společnosti TeleNav oželela raději milostné hrátky. 2) Spánek Co je lepší než vášnivá noc plná milování? Podle organizace Better Sleep Council by 12 % lidí jednoznačně dalo přednost kvalitnímu spánku. 3) Čokoláda Podle studie londýnské agentury Perspectus Global by si při výběru mezi sexem a tabulkou čokolády celých 20 % lidí vybralo čokoládu. A ještě více milovníků sladké kakaové dobroty je mezi mladými – ve věkové kategorii od 18 do 29 let upřednostnila čokoládu před sexem dokonce čtvrtina respondentů. 4) Slanina U jídla ještě zůstaneme, protože to, jak se zdá, vítězí nad sexem na více frontách. Například takovou slaninu by dle průzkumu kanadské společnosti spíše než milování bralo 43 % lidí. „Zajímavým výstupem zmíněné studie je ovšem i fakt, že 82 procent milovníků slaniny o sobě prohlásilo, že jsou skvělí v posteli,“ komentuje Adam Durčák. 5) Lehčí školní batoh Roční celibát výměnou za to, že si nebudete muset po celý semestr nosit do školy učebnice? Dle průzkumu společnosti Kno, která se zaměřuje na vývoj vzdělávacího softwaru, by rovná čtvrtina vysokoškolských studentů na takovou nabídku nadšeně kývla. Tisková zpráva (Ruzovyslon.cz) # NAPSALI JSTE NÁM: Tiskárna? Pro nás sluch a hmat Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana v Praze se v úterý 26. dubna stala cílem cesty několika členů a jejich dvou psích průvodců z odbočky Havlíčkův Brod. Briana Čechová, vedoucí úseku knihovny, s níž jsme exkurzi vyjednávali, nás nejprve zavedla do zvukového oddělení, kde se načítají audioknihy. Velmi příjemným překvapením bylo setkání a popovídání si se dvěma spíkry – Barborou Kouklíkovou a Josefem Bernardem Prokopem. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí o jejich práci a došlo také na „veselé historky z natáčení“. Další zastávkou byla expedice, kde se přijímají a vyřizují objednávky na audioknihy i tisky Braillovým písmem. To jsou nejen knihy a časopisy, ale i notové tisky, učebnice, haptické mapy, kalendáře a další sortiment. Vyzkoušeli jsme si vlastníma rukama poznávat plastické obrázky různých známých staveb, například zámek Konopiště, Pražský orloj nebo šikmou věž v Pise. Byli jsme zvědaví a naše průvodkyně nám ochotně odpovídala na otázky, například o digitalizaci původních nahrávek audioknih na magnetofonových páscích. Nakonec jsme navštívili tiskárnu. Velký obdiv patří korektorům, jejich práce vyžaduje velkou pozornost a soustředění. Paní z tiskárny nám ochotně vysvětlovala a popisovala principy práce jednotlivých strojů, výrobu hliníkových matricí a plastických reliéfů pro tisk. Z obrovské role speciálního papíru se odvíjel pás, na který stroj řízený počítačovým programem tiskl bodové písmo, a řezačka oddělovala jednotlivé listy. Celým prostorem voněl olej a bylo slyšet jednotvárný hukot a šum. Opět jsme měli možnost vyzkoušet svůj hmat a představivost. Po dvou hodinách velmi zajímavé návštěvy jsme všem, kteří nám věnovali čas a pozornost, srdečně poděkovali a vydali se na cestu domů. Marie Heilandová Oblastní odbočka Havlíčkův Brod # REPORTÁŽ: Kolumbie – 4. část - Barevná světla aut a proč se náměstí svažují Do školy se tady chodí v uniformách. Je to nejspíš nejen praktické, ale z pohledu mě coby rodiče dávno odrostlého dítěte i estetické, ale vnuk by se mnou jistě nesouhlasil – jen žádná uniformita! Ulice ve Villa da Leyva nejsou jako u nás mírně vypouklé, ale naopak tvoří jakési mělké koryto, chodníky opět dost vyvýšené a vozovka, to jsou kameny spojené betonem. Žádný kámen není menší než nějakých půl metru v průměru, ale většinou větší. Když tady zaprší, může být na potoky-ulice zajímavý pohled. Ale došlo mi, že i každé náměstí v historických městech má určitý sklon ze stejného důvodu – aby voda v době dešťů mohla co nejrychleji odtéct. Zatím ale po dešti tady není ani památky a školáčci se hromadí u domku, který se ukázal být školní jídelnou. Jiné uniformy a větší chlapci – ti zas táhli něco v plachtě do střední školy řemesel a po další ulici od hor pochodovala šňůra těch nejmladších, asi ještě předškoláků. Odpoledne pak vidíte dítka – ještě ve školních uniformách – jak zaběhnou do jinak turistům určených butiků, buď za mámou či jinou příbuznou, nebo třeba jen na nějaký mls. Mimochodem – Heladería není prodejna Helen, jak jsem přesvědčoval Helu, ale zmrzliny. Villa de Leyva je někde na půl cestě mezi skanzenem a běžným městečkem. Nespočet obchůdků nabízí kdeco, od typických ručně pletených tašek přes ramena s kulatým dnem přes ponča, dřevěné figurky, kožené zboží od oblečení a bot až po sedla na koně a vůbec na co si jen turista může vzpomenout. V jednom takovém obchodu jsme ale narazili na majitelku, která v krámku bez kupujících – byli jsme tam ve všední den, o víkendu by se to prý nestalo – na malém ručním stavu tkala. Látku podle starodávných vzorů – materiál na vystavená ponča byl jejím dílem. A všude děti, psi, tu a tam americký turista – důchodce. Na takové cílí ostatně většina služeb, od nabídky jízd kočárem, což na těch kočičích, vlastně spíš sloních hlavách mohl být zajímavý zážitek, přes osvětlené a blikající otevřené mikrobusy až po vyjížďky v sedle do okolí a blízkých hor porostlých zelení. Jen tak na okraj – blikání a barvy, kterými hýří i každé auto bez ohledu na předpisy o blinkrech nebo brzdových světlech, jsou pro nevidomé nepodstatné, zato mne jako řidiče fascinovaly. Prý i tady platí dopravní předpisy, ale svéráz místní automobilové iluminace policie neřeší. Má prý jiných starostí nad hlavu. Zato by i nevidomého jistě upoutaly vůně a zvuky, libozvučná španělština kolem restaurací, nebo i sochy a busty skoro v každém parku. Na ně si lze i sáhnout a přesvědčit se o tom, že hrdinové výše popsaných bojů za nezávislost byli vesměs mladí, a podle mých souputnic i pěkní chlapi, to by i pro nevidomé mohlo za návštěvu stát. Jak GPS nekecají Další den pokračujeme dál na sever, do ještě malebnějšího městečka, které najdete v každém turistickém průvodci po Kolumbii, do Barichary. Je to tam odsud 186 km a jedna z tras hlásí, že pojedeme přes pět hodin, na té rychlejší bychom měli strávit asi 4 a půl hodiny. Cestou plánujeme návštěvu kláštera Santo Ecce Homo neboli Ejhle člověk! Naštěstí nepochopení orientační tabule znamená, že namísto toho skončíme ve vinařství Ain Karim. Je to tady zbrusu nový směr podnikání, také nerez tanky, kde víno zraje, byly jako včera dovezené. Kvalitou si zdejší vína s těmi tradičními latinskoamerickými producenty nezadají. Byly to opravdu příjemné chvíle, v oáze kousek od rybníka jsme poseděli uprostřed vinohradu, nad krásným, bohatým Chardonay. To ale koupíte jen přímo ve vinařství, a prý ještě v několika obchodech v blízkém okolí. Za pár tisíc vás provedou i vinohradem a průvodce vysvětlí všechno o pěstování révy vinné i o výrobě vína. Do Barichary dojíždíme za tmy. Ze jmen desítek měst a městeček si vzpomínám na různé svaté – Isabela, Pedro, San Rafael, jeli jsme i přes La Floridu a také Berlin. Poslední město před dnešním cílem – San Gil – má přezdívku Hlavní Město Adrenalinu. Kilometry lanových drah nad hlubokými kaňony, některé lze přejet i jen tak v postroji zavěšený na laně, bez lanovky, jako pták. Reklama sem láká extrémní cyklisty i vyznavače kaňoningu nebo extrémního raftingu. Dojeli jsme, našli náš wellness hotel La Loma a po odečtení dvou hodin nad vínem jsme shledali, že odhad aplikace byl přesný skoro na minutu. Barichara Uličky měst se kříží vesměs pravoúhle, jsou úzké, a když si řidič řádně nenadjede, hrozí, že bočním prahem zachytí o vysoký obrubník – o tom, proč vysoký, už byla řeč. Když k tomu přidáte příkré stoupání, které se hned za odbočením mění ve stejně příkré klesání, je o zábavu při řízení postaráno. A ani nemusí být doprava hustá jako ve městech. Do hotelu La Loma dojíždíme večer po setmění, z cesty unaveni tak akorát, ale ještě si počkáme na večeři. Hotel nabízí jen snídaně, ostatní jídla dovezou z partnerské restaurace v centru – tady v La Lomě jsme vlastně na okraji, a skoro v nejvyšším místě Barichary. To ocením druhý den, chůzi lze sice zaměnit za prohlídku via tuk-tuk, jenže to bych i já, ač již pár let se nemohu počítat mezi zdatné chodce, bral za potupné. Kdysi jsem trval dokonce na tom, že město se poznává nohama. Tady v Barichaře to platí beze zbytku. Chvíli šplháte ulicí, která s vodorovnou osou svírá úhel snad i více než 30°, pak dokonce pokračuje asi deseti schody, ale díky poloze našeho hotelu máme na startu již dvě třetiny výšky pod sebou. Naneštěstí za chvilku zas výšku ztrácíme – jak já tohle nemám rád, ale nedá se nic dělat, ulice tak vede. Vlevo „prezidentský dům“, později si budu muset najít, o jakou památku jde – momentálně nás po dalším výšvihu uličky vítá nejvýše položený kostel, kaple svaté Barbory, a vedle zve k procházce park. Jorge Delgado Sierra Arts Park je muzeum pod širým nebem, stejně jako Santa Barbara na samém vrcholu Barichary, v tomto muzeu, které bylo otevřeno v roce 1988, se návštěvníci mohou projít po cestě lemované 22 kamennými sochami vytvořenými umělci z regionu a dalších 11 zemí. V parku je také malá otevřená scéna, odkud se ozývá reprodukovaná hudba, při které kdosi, asi zahradník, uklízí cestičky a zákoutí parku. Tady také začíná vyhlídková cesta nad majestátním údolím, s výhledem na hory a kaňon řeky Suárez, která teče v hloubce hodně přes sto metrů. Podle mě mnohem hlouběji, ale nebyl jsem ochoten to měřit. Tlustí pochoutkoví mravenci Jíst hormigas culonas (mravenci s tlustým zadkem) je v provincii Santander tradicí. Tento hmyz vylézá ze země většinou v dubnu, kdy je rolníci chytají a pak je opečou. Jejich silná a slaná chuť je tak podstatná pro kuchyni Barichary, že město postavilo dva památníky věnované jim: jeden u vstupu do města a druhý u radnice, vedle hlavního náměstí. Stejný symbol – mravenci pochodující po stěně až do našich pokojů – zdobil i náš hotel. Ale jelikož jsme přijeli v únoru, nechtělo se nám na mravence čekat. Tedy – ono by se chtělo, ale tím by se ta pochoutka nejspíš dost prodražila. Namísto toho jsme na oběd zašli do restaurace, kterou mi doporučili dva řidiči tuk-tuků na náměstí. Sice hodně lámanou španělštinou, ale přesto jsem se o něčem domluvil – odkud jsme, jak se nám tady líbí (moc!), a hlavně – zda je Barichara hezčí než Villa da Leyva (je!). Stydím se, ale předsevzetí znovu se tenhle krásný jazyk naučit alespoň tak, jak jsem ho zvládal koncem svého pobytu v Nikaragui v roce 1987, vzalo brzy zasvé a já tak tak sotva chytal základní slovíčka. Přesto komunikace, nastavovaná posunčinou víceméně mezinárodní, probíhala ke spokojenosti obou stran. A ta hospoda byla dobrá, ať si oficiální průvodci píší, co chtějí. Neměl bych zapomenout na další pamětihodnosti a turistické zajímavosti, ale je toho tolik, tolik! V roce 2010, jako hold její historii, architektuře a turistickému potenciálu, byla Barichara prohlášena za kolumbijské Pueblo Patrimonio – historické město. Něco málo přes 7000 obyvatel žije na 232 kilometrech čtverečních, z nichž ani jeden není vodorovný – mám pocit, že i fotbalové hřiště je do kopce, ale nevím, nenarazil jsem na něj. Budovy a zahrada Nadace sv. Vavřince v Barichaře – svépomocná organizace zaměřená na vzdělávání. V jejím duchu zde založila v roce 2004 papírnu na výrobu ručního papíru manželka bývalého presidenta Kolumbie Belisaria Betancur Cuartase Daria Refaela Navarro. Betancur byl v té době v čele nadace a papírna nabízí dodnes práci řadě jinak nezaměstnatelných žen. Na rozdíl od té naší ve Velkých Losinách má na výběr z desítek druhů dřevin, takže zdejší papír může být vyroben z papyru, ale i z dřeva keře koky, novozélandské juky, oreláníku barvířského nebo i z bromélie či Sanseviery, česky se to jmenuje tchynin jazyk. Dům, který Betancurovi v městečku koupili, nese dodnes název Prezidentský. Kolumbie pro zbytek života Netušil jsem, že za necelé tři týdny může v člověku nějaká země vyvolat takový intenzivní zájem. Kdybych se nestyděl, řeknu tomu cit, vztah, závislost. Zůstalo stovky nevypovězených zážitků, zasutých a občas se vynořujících pocitů, vesměs příjemných. Hodiny videí jen v mysli, i když bys chtěl se o každé z nich podělit – ale jak tu zemi co nejlépe přiblížit nevidomému čtenáři? Asi jsem se zeptal nahlas, protože přišla odpověď: tak napiš, že tě někdo poveze údolím se dnem ve výšce Gerlachovky, které je široké od Liberce po Mladou Boleslav a dlouhé je jako cesta z Aše do Ostravy, možná i do Košic. Takových údolí, třeba kratších, je tady nespočet, každým teče řeka nebo alespoň potok, jsou vesměs bohaté na srážky. Také díky tomu má Kolumbie přes 70 % potřebné elektrické energie z obnovitelných zdrojů – z vodních elektráren. Ano, jedeš desítky hodin a vidíš sotva tisícinu země. Chceš mluvit o jejím poznání? Asi to nedáš za celý život. Ani když jsi místní. Škoda, že je to tak daleko, takže to bylo poprvé a naposledy. Sbohem, Kolumbie. Václav Senjuk # ZDRAVÍ: Zásaditými potravinami proti překyselení organismu Aby náš organismus správně fungoval, musí si udržet mírně kyselé vnitřní prostředí, konkrétně pH krve v rozmezí 7,36 až 7,44. Věděli jste, že na jeho stálost má vliv i naše strava, a že rozlišujeme kyselinotvorné a zásadité potraviny? A nejde vůbec o to, jak chutnají, spíše jak ovlivňují právě pH krve. Mírné překyselení organismu je dnes poměrně časté. Může se projevit plísňovými onemocněními na kůži, bílým povlakem na jazyku, lámavými nebo ztluštělými nehty, křehkými vlasy, popelavou pletí, únavou, podrážděním, ale i trávicími obtížemi. Dlouhodobé překyselení je pak spojováno se zhoršením funkcí střevní mikroflóry i s rozvojem obezity, alergií, osteoporózy, zánětů kloubů i rakoviny. Zásadité potraviny přirozeně snižují pH krve, navozují normální funkci našeho metabolismu, a tělo se snáze zbavuje odpadních látek. Jak ale poznat, které potraviny jsou ty správné? Stačí se řídit jednoduchým pravidlem. Zásadité potraviny obecně bývají rostlinného původu, kyselinotvorné živočišného. K silně zásaditým potravinám patří citrón, meloun, grep, chřest, cibule, petržel, celer, listová zelenina, brokolice, česnek, brambory, olivový olej, bylinkové čaje nebo čisté zeleninové šťávy. Mírně zásadité jsou fíky, hrozny, jahody, jablka, dýně, řepa, ředkvičky, zelí, houby, sója, včelí med, zelený čaj, většina rostlinných olejů, lískové ořechy a mandle. Mléko a mléčné výrobky, ryby, kuře, rýže, celozrnné pečivo, fazole, džusy nebo černý čaj patří k potravinám mírně kyselinotvorným. A silně kyselinotvorné? Vepřové, hovězí, husí nebo kachní maso. Také vejce, uzeniny, tučné sýry, bílé pečivo, těstoviny, smažená jídla, trvanlivé potraviny, kešu a vlašské ořechy, alkohol, káva, kakao, cukr, marmelády a kompoty, kečup a majonéza. Chcete se dozvědět více i o dalších potravinách? Navštivte stránku celostnimedicina.cz/zasadite-a-kyselinotvorne-potraviny Ale pozor! Náš organismus může být překyselen i proto, že jsme často ve stresu, málo se hýbeme nebo že si dopřáváme příliš horké koupele. Proto, chcete-li dosáhnout rovnováhy vnitřního prostředí, snažte se změnit váš životní styl. Jak na to? Konzumujte více zásaditých a méně kyselinotvorných potravin. Nepřejídejte se, jezte v klidu a sousta důkladně rozžvýkejte. Pokud jste zdrávi, správně vám fungují ledviny a plíce, není důvod, abyste ze svého jídelníčku škrtali mléčné výrobky, vejce nebo maso. S normálními porcemi si snadno poradíte. Pijte dva litry vody denně, omezte alkohol, kávu a kouření. Pravidelně spěte. Naučte se správně dýchat. Denně se hýbejte, nejlépe na čerstvém vzduchu. Odpočívejte a omezujte stres. Odměnou vám bude nižší tělesná hmotnost, čistší pleť, pevnější nehty, lesklejší vlasy i lepší nálada. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, celostnimedicina.cz # Patní ostruha dokáže potrápit Co je patní ostruha? Zánět tuhé tkáně, kterou nazýváme plantární fascie. Spojuje patní kost s prstními kůstkami a její funkcí je tlumit nárazy při chůzi a běhu. Pokud ji opakovaně přetěžujeme, může v ní docházet ke vzniku drobných trhlin, a později i k tvorbě výrůstků na patní kosti. To vše je původcem ostré bolesti. Kdy může být plantární fascie nadměrně zatěžována? Při dlouhé chůzi, zvláště po tvrdém povrchu, při běhu, skocích i při zaměstnáních, která vyžadují dlouhodobé stání. Dalšími rizikovými faktory jsou nadváha a obezita, věk nad 40 let, plochá noha, zborcená, nebo naopak příliš zvýšená nožní klenba, nesprávné návyky při chůzi i nošení nevhodné obuvi. Jak se ostruha projevuje? Bodavou bolestí chodidla na předním okraji patní kosti. Nejsilnější bývá při prvních krocích po ranním vstávání, po postavení se po delším sezení nebo po rozpohybování se po delším stání. Zanedbaná a neléčená ostruha může být příčinou chronické bolesti paty, chodidla i neschopnosti běžné chůze. Později může poškozovat i další části pohybového aparátu a vést k rozvoji degenerativních onemocnění kostí a kloubů. Ostruha se může objevit i na zadní straně patní kosti, typicky při chronickém zánětu Achillovy šlachy, ta ale obvykle nebolí. Jaká je léčba? V lehčích případech si pacienti někdy dokáží pomoci sami, odpočinkem, ledováním a rozcvičováním paty. Jak si připravit ledový obklad? Zabalte zmrzlý gelový polštářek nebo sáček zmražené zeleniny do ručníku a ten přikládejte čtyřikrát denně po dobu 15 minut na postižené místo. Ledový obklad ale nikdy nepřikládejte přímo na pokožku. Pokud bolest do několika týdnů až měsíců neodezní, navštivte lékaře. Lékař či fyzioterapeut mohou pro zmírnění bolestí doporučit cviky na protažení fascie a Achillovy šlachy. Pro snížení přetěžování svalů mohou využít i metodu tejpování. Spočívá v nalepení speciální pásky na místa, kde se svaly a šlachy upínají ke kloubům a kostem. Ortoped či rehabilitační lékař vám může předepsat na míru vytvořené ortopedické vložky do bot nebo nošení speciální ortézy. Ta během spánku udržuje napjaté lýtkové svaly, Achillovu šlachu i plantární fascii. Pokud léčba nezabírá, mohou dočasnou úlevu od bolesti přinést injekce kortikosteroidů. Jejich dlouhodobé užívání ale může naopak vést k oslabení plantární fascie, Achillovy šlachy i dalších struktur chodidla. Poměrně nová je biologická léčba pacientovou vlastní krevní plazmou. Jak se provádí? Když lékař z pacientovy krve oddělí krevní destičky, červené i bílé krvinky, získá tekutinu zvanou krevní plazma. Tu upraví tak, aby obsahovala více protizánětlivých látek, a podá ji v injekci zpět pacientovi. Dokáže tak ulevit od bolesti i podpořit hojení tkání. V zahraničí, ale dnes i na některých pracovištích u nás, lékaři využívají k léčbě patní ostruhy ultrazvuk. K poškozené tkáni zavedou speciální sondu, která ji rozvibruje a rozruší její strukturu. Její zbytky se poté odsají. U chronických potíží, které nereagují na výše uvedené způsoby a metody léčby, lze využít rázovou vlnu. O tom, zda je vhodná právě pro vás, se poraďte se svým lékařem. Pokud všechny možnosti selhaly a pacient stále trpí bolestmi, zbývá operace. Při ní lékař uvolní poškozenou plantární fascii z patní kosti. Jaká je prevence vzniku patní ostruhy? Noste obuv s tlustší podešví a dostatečnou podporou pro nožní klenbu. Vyhněte se vysokým podpatkům. Pokud už patní ostruhou trpíte, nechoďte naboso. Pro podporu nožní klenby protahujte svaly a šlachy fascie, svaly lýtka a Achillovy šlachy. Udržujte si zdravou tělesnou hmotnost. Jiří Petr Zdroj: cs.medlicker.com, fyzioklinika.cz # INZERCE Hledám lektora na pomoc s ovládáním mob. tel. pro nevidomé zn. BLINDSHELL clasic, Blindshell 2. Nutné dojíždění do bytu – Praha 10 (Vršovice); lekce zaplatím. Zájemci volejte na telefon: 728 323 708, Valentová. Koupím zápěsťový tlakoměr mluvicí – pro nevidomé. Může být i použitý, ale funkční. Volejte na tel. č.: 728 323 708, Valentová. *.*.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 12, červen 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.