ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 106, číslo 8, duben 2022


OBSAH:

ÚVODEM
Kategorie zasloužilých a reverzní empatie

STALO SE
Přehledně
Máme Facebook!

ZA DVEŘMI REDAKCE
Kocour se vrátil

LIDÉ KOLEM NÁS
Projíždím, jsem součástí přírody, ale neruším ji (Miroslava Sedláčková)

REPORTÁŽ
Z Prahy do Bogoty, z 230 do 2640 metrů nad mořem

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Centrum sociálních služeb v Brně-Chrlicích slaví 100. výročí

ZDRAVÍ
Hyperakuze – zvýšená citlivost na hluk a některé zvuky
Jak léčit syndrom karpálního tunelu
Vypěstujte si své přírodní antibiotikum

TISKOVÁ OPRAVA

#
ÚVODEM: Kategorie zasloužilých a reverzní empatie

Nedávno jsem se po ránu belhal do redakce – no ano, belhám se vždycky ráno, než se tělo rozejde, než se všechny rozleželé, a tím oddělené spoje kostí a kloubů zas jakž takž spojí. Pak už to není tak hrozné, i když platí beze zbytku to, co jsme kdysi říkali spíš jako vtip o starých: pokud tě ráno při vstávání nic nebolí, jsi už nejspíš mrtvý. Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl.
Když tedy tak ubelhaně zabočuji z Václaváku do Krakovské, s vidinou „zase kopec!“, uviděl jsem před sebou postavu člověka s bílou holí. Rázně, doširoka se jí rozmachoval a už už se blížil ke konci budovy Domu módy, kde do poloviny chodníku najednou odskakuje následující dům a chodník tím zúží na méně než polovinu. Před zúžením je vjezd do podzemních garáží a často se tam shlukují nebožáci závislí na kouření. Já vím, je to zlozvyk obtěžující ostatní, ale občas je mi jich líto.
Nevidomý, dříve bych nekorektně použil slovo slepec a nebral bych to jako dehonestující, ale doba je jinde, šel rychle a já jsem ho svým tempem nestačil dostihnout. To abych mu korektně, jak jsem se naučil zde v Zoře díky různým edukačním textům, šetrně nejprve nabídl pomoc a potom – ale rychle, protože stěna se blížila – jej nasměroval mimo překážku. Stáli tam ale dva mladí kuřáci, a ti (asi nebyli ve škole, když se to probíralo) jenom křikli „pozor, musíte doprava!“ – a neštěstí bylo hotovo. Pán s holí se otočil po zvuku, a v tu chvíli jsem zjistil, že ho tak nějak podle vidění znám a vím, že jde o zasloužilou, a tím i příslušně věkem i autoritou vybavenou osobu. Čekal jsem leccos, ale že ty mladíky sprdne na dvě doby (vlastě na jednu: NEPOKŘIKOVAT!!), to ne. Pánové nebyli přecitlivělí, jejich komentář se nehodí přetiskovat, ale jedno je jisté. Příště člověka s bílou holí klidně nechají spadnout i do hodně hlubokého výkopu.
Asi to zas není právě nejhumornější výkop, jak jste na těchto místech zvyklí, ale zas nechci ani moralizovat – člověk má mít svou hrdost, tím spíš, když o sobě ví, jaké zásluhy si v běhu života připsal. Může být i frustrovaný z toho, že většinová společnost se stále nenaučila… - ale co vlastně? Respektovat? To snad ano. Uznávat? Když ví co, tak proč ne? Chápat? Ale přece jakou větší empatií může disponovat vidoucí, který kolem sebe nemá nikoho s podobným postižením, než že nevidomého spoluobčana co nejrychleji varuje před překážkou!? A co takhle – nechybí tu a tam některým nevidomým právě tato reverzní empatie?

Václav Senjuk

#
STALO SE: Přehledně

Máte rádi Velikonoce? Jedním z jejich symbolů je vejce. Pokud na Velikonoce objevíte vejce s dvojitým žloutkem, pak podle staré tradice budete mít štěstí. Co třeba vejce čokoládové? To největší vyrobili v roce 2011 Italové. Bylo vysoké 34 metry a vážilo přes 7 tun. Proč pleteme pomlázky z vrbových proutků? Vrba patří k prvním stromům, které na jaře rozkvétají, a její větve mají přenášet svou vitalitu a plodnost na ženy. A proč se jeden z pacifických ostrovů jmenuje Velikonoční? Byl objeven na Velikonoční neděli roku 1722, tedy přesně před 300 lety.
Pár zajímavých osobností si připomeňme z „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 1. 4. 1963 zemřel Jaromír Doskočil, učitel a později ředitel školy při Deylově ústavu pro nevidomé v Praze. 19. 4. 1900 se narodil Jan Krejča, český šachista a publicista, redaktor několika příloh časopisu Zora. A 23. 4. 1857 se narodil Emil Wagner, první ředitel Klarova ústavu v Praze, který nepocházel z rodiny Klarů.
Co se děje v oblastních odbočkách? Vezměme to z Moravy do Čech. Členové OO Zlín se 22. 3. vydali na komentovanou prohlídku proslulého zlínského mrakodrapu. Jejich dík patří průvodkyni, paní Kolínské, která jim poutavě vyprávěla o budově i o historii baťovského Zlína. Z posledního patra budovy se mohli ti, kteří něco ukoukají, pokochat pohledem na krásy Zlína z výšky. Po prohlídce následoval oběd v nedaleké Plzeňské restauraci.
Pojďme do sousedního Vsetína. 9. 4. se v restauraci DK Vsetín konalo Oblastní shromáždění OO, ovšem proběhlo až po uzávěrce tohoto čísla Zory. Co bylo na programu? Volba komisí, přednes výročních zpráv za rok 2021, návrh rozpočtu na rok letošní, nebo informace o masérském pracovišti. Členové mohli zaplatit členské příspěvky, přihlásit se na plánované akce i získat potřebné individuální informace.
Ráchel Skleničková vystudovala Konzervatoř Jana Deyla i Akademii múzických umění v oboru klavír. Stala se jednou ze tří vítězek mezinárodní soutěže hendikepovaných hudebníků The Very Special Art 2011 ve Washingtonu. V roce 2016 vystoupila s Pražskou komorní filharmonií na festivalu Pražské jaro. Známá je i díky spolupráci se známými umělci nebo s nadací ČRo Světluška. Zpívá klasiku, jazz, pop, skládá hudbu. Vloni se na hudebním festivalu ve Finsku seznámila s kapelou Helemese. Ta zase hraje folk, šanson i bigbít. Jejich písně jsou prý přímočaré a mají energii. S Ráchel si výborně padli do noty. A všimla si toho i OO Kyjov. Výsledkem je, že Ráchel zahrála a zazpívala i s touto kapelou, a to právě v Kyjově (proběhlo rovněž po uzávěrce Zory 8). Koncert se uskutečnil v rámci 28. ročníku festivalu Dny umění nevidomých dne 9. 4. v klubu Nětčice Kyjov.
Ve městě Ždánice byla v roce 1965 postavena hvězdárna. O 23 let později přibylo i planetárium. Jenže přišla doba privatizací, změn majitelů a vše po čase zpustlo. Hvězdárna však byla z popudu nadšenců obnovena a 21. 3. 2019 znovu otevřena. A přesně po třech letech ji navštívilo 20 členů OO Kyjov. Průvodcovské služby se ujal pan vedoucí a byl si dobře vědom limitů lidí s postižením zraku. Pořídil spoustu hmatového materiálu a vyprávěl tak poutavě, že nedošlo ani na slíbený hudební dýchánek. Nu což, kyjovští mají příležitost přijet znovu.
OO Nový Jičín pozvala své členy první dubnový čtvrtek do klubovny na setkání u kávy. Pohoštění bylo zajištěno i z dobrovolných příspěvků. 20. 6. až 26. 6. pak OO pořádá rekondiční pobyt v hotelu Grand v Uherském Hradišti. Bude prý fyzicky nenáročný, s dostatkem prostoru pro samostatné výlety. Jeho předběžná cena je 5500 Kč. Zúčastnit se ho může nejvýše 12 osob, čím dříve se tedy přihlásíte, tím lépe. Svůj zájem hlaste Haně Petrové (e-mail: novyjicin-odbocka@sons.cz, tel.: 775 086 748).
A Nový Jičín ještě jednou. Členové zdejší OO se 2. 3. sešli v čítárně Městské knihovny v Kopřivnici. Byla zde instalována výstava fotografií Luboše Pavelčáka (alias Lichoočka) s názvem „Nevidět neznamená nevnímat“. Autor poutavě vyprávěl o své práci, i jak vznikaly jednotlivé fotografie. Výstavu lze navštívit do 26. 4. každý všední den (kromě středy) v čase 7.30-12.00 a 13.00-18.00.
OO Frýdek Místek pozvala členy OO Nový Jičín na společnou návštěvu muzea v Příboře. 5. 4. tu pro ně připravili pořad „Velikonoce za starých časů“. Nechybělo Vyprávění o jarních tradicích, životě lidí v dobách minulých, ani ukázky tradičních činností.
OO Opava nedávno upozornila na článek o prvním vodicím koni v Česku. Nyní představuje také stream, ve kterém si moderátor Jaroslav Šetlík povídá s ředitelkou nadace Helppes Zuzanou Daušovou o tom, jak nápad vycvičit vodicího koně vznikl. Koně už totiž můžete i potkat, na ulici, v tramvaji i v metru.
Dalším příspěvkem z Opavy je článek o léčbě šedého zákalu. Trpí jím každý druhý člověk nad 70 let. Může ale vzniknout i na základě dioptrické vady, diabetu, zánětu oka, dlouhodobého užívání některých léků, kouření apod. Dříve se zákal operoval až v pokročilé fázi. A dnes? Čím dříve přijdete, tím bude operace jednodušší a šetrnější. Více se můžete dočíst na: www.novinky.cz/zena/zdravi/clanek/sedy-zakal-se-tyka-kazdeho-druheho-cloveka-starsiho-70-let-40390582.
K oblíbeným aktivitám opavské OO patří návštěvy předpremiér (též generálních zkoušek) místního Slezského divadla. Tentokrát se prý lidé skvěle bavili při komedii kanadského dramatika Norma Fostera „Za dveřmi kanceláří“.
A co takhle nějaká – a třeba hned ruční – práce? Členové OO Kroměříž se u takové sejdou 16. 4., a to poprvé ve vlastním výtvarném kroužku. Tady si procvičí zručnost, šikovnost, trpělivost i tvořivost. Protože za dveřmi jsou Velikonoce, jeho tématem je i zdobení vajíček různými technikami.
OO Olomouc má zkolaudováno a zahajuje ostrý provoz. Společnými silami i s podporou veřejnosti a štědrých dárců, se jim podařilo dotáhnout rozsáhlou rekonstrukci klubovny. 3. 3. pak přišel čas všem poděkovat, novou vzduchotechniku spustit a uspořádat malou oslavu. Pozvání na ni přijali významní dárci, Michal Simon, zástupce firmy SGB Czech Trafo Jiří Janeček, dále prezident SONS ČR, z. s. Luboš Zajíc, reportérka ČRO Olomouc Dita Vojnarová i vedoucí organizací Tyfloservis, TyfloCentrum a Tyflopomůcky. OO děkuje všem zúčastněným a dárcům za velkou podporu, milá slova i příjemně strávený čas.
Jaká byla vernisáž výstavy Markéty Evjákové v Uničově? I o tom informuje OO Olomouc. 7. 3. se jí zúčastnilo téměř 50 návštěvníků, včetně těch s postižením zraku. Dozvěděli se více o festivalu Dny umění nevidomých na Moravě i o autorce obrazů. Markéta promluvila o sobě, o obrazech, i jak je tvoří. Atmosféru akce zpříjemnily i hudební vstupy žáků základní umělecké školy v Uničově.
OO Česká Třebová pořádá den otevřených dveří. Koná se 20. 4. od 9 do 12 hodin v oblastní odbočce, vila církve čs. husitské (vstup zadním vchodem), Mlýnská 900.
OO Chrudim zveřejnila plán dubnových akcí. Nechybí promítání komentované pohádky „Čertí brko“, kancelářská kavárna, ruční práce, jóga, bowling, zvuková střelba ani výlet. Tentokrát se pojede na pardubický zámek a archeologickou expozici, jejíž součástí je též hmatová stezka pro nevidomé. OO Chrudim nabídla též poslech rozhovoru Petra Maška s Janem Pakošem. Kromě časopisu Naše šance ho najdete i na: https://www.sons.cz/Rozhovor-Petra-Maska-s-Honzou-Pakosem-o-chrudimske-odbocce-SONS-pro-casopis-Nase-sance-P4011740.html.
OO Jičín pozvala 23. 3. své členy do místního Biografu Český Ráj na dopolední představení životopisného dramatu Davida Ondříčka „Zátopek“.
A na závěr do Havlíčkova Brodu. 16 členů místní OO se 7. 3. sešlo v kavárně Sluníčko. Pozváni byli i dva hosté. Jedním z nich byl Jiří Čáslavský. Zavzpomínal na svého bratra Karla, známého z pořadů České televize, povyprávěl o svých cestách s maringotkou, ze které na náměstích promítal filmy, a pro příští setkání přislíbil povídání o svých dvou vydaných knihách.

Antonín Vraný

#
Máme Facebook!

Tak už i my, vaše redakce, jsme podlehli kouzlu Facebooku. Když nás budete chtít najít, stačí do facebookového vyhledavače zadat Redakce Zora a už na vás vykoukneme. Od poloviny března můžete na našich stránkách průběžně nacházet informace týkající se právě redakce a našich časopisů.

kr

#
ZA DVEŘMI REDAKCE: Kocour se vrátil

V Zoře pro bodové vydání číslo 5 psala úvodník Kateřina Rovenská, která mě zastupovala po dobu mojí dovolené. – Kdo to neví, tak Zora vychází v bodech, zvukově a v digitální podobě dvakrát měsíčně, to znamená, že například úvodníků, ale i některých dalších textů je třeba dvakrát tolik, než postačuje pro černotiskovou verzi. Ten úvodník nazvala: Kočka není doma, myši mají pré. Zaplať Pámbu, toho kocoura namísto kočky ze mě udělala, pak vysvětlila, co znamená „pré“ – ale měla pravdu, nijak zvlášť si tu chvíli volnosti bez šéfredaktora kolegové neužívali. Za to jim budiž dík, protože volnost se dá chápat absolutně široce, ale pro to, co je pro nás všechny na místě prvním, pro naše časopisy, je vlastně jakákoli dualita nemyslitelná. Jsem rád, že to všichni kolegové v redakci vnímají jaksi „na pozadí“ všech ostatních činností. A tak se mohu dočkat od kolegů telefonátů, které se vlastně vždy bez výjimky týkají pracovních záležitostí. Ale neberte to tak, že jsme všichni suchaři, plnící jen a pouze nějaké dané úkoly – v tomhle ohledu je novinařina naštěstí blíž umění než úřadu. Takovým uměleckým řemeslem, chcete-li, protože řemeslo je podmínkou. Tu a tam se ozve někdo – tedy pokud jsme všichni, nebo alespoň většina v redakci – aby se zeptal „Jak bys/byste napsal…?“ Nebo „V podkladech jsou uváděné dvě varianty jména – kterou použít?“ (Jednalo se o Edit, resp. Édit Piaf – jak jsme to vyřešili, najdou čtenáři Emy – pozn. aut.)
Musím se přiznat, že občas nadhodím nějaké téma, které by se mi líbilo na stránkách ať již Zory, nebo některého z dalších časopisů. Ještě se nestalo, že by nenaskočila nějaká reakce – a nemusí být právě souhlasná. Nakonec se realizuje tak každé třetí téma, neboť ne vždy jde opravdu o téma „nosné“. Jindy se zas čeká – třeba i na roční období. Ne vždycky lze o všem psát kdykoli, v tom jsou novináři snad ještě kampaňovitější než zemědělci. Právě teď jsem zvědav, jak se redakce popere s mým návrhem napsat něco o tom, jak se šlechtí brambory… No, nedivte se, mám je rád. A soudím, že i nevidomou hospodyňku může zajímat, proč jsou u brambor různé typy – tuším A až D – a jak vlastně vznikly. Teď, po návratu z oné dovolené, která proběhla v pravlasti brambor, mě to zajímá ještě víc. Víte třeba, že skoro stejně jako brambory chutná i juka? Tedy její podzemní oddenek? A k nerozeznání od bramborové kaše může být kaše z banánů (říkáme jim zeleninové) zvaných plátanos[1]? No vidíte – tohle bych si chtěl ujasnit s nějakou šlechtitelskou osobností z Havlíčkova Brodu. Ano, tam je šlechtitelský a výzkumný ústav bramborářský. Ale přesto jsem rád, že na Hradě byl letos vyznamenán i člověk, který vyšlechtil několik odrůd vína. To se také hodí, stejně jako brambory.

Václav Senjuk

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Projíždím, jsem součástí přírody, ale neruším ji

Zúčastnila se dvou zimních a dvou letních paralympiád. „V Naganu 1998 a Salt Lake City 2002 jsem soutěžila v běhu na lyžích a v Pekingu 2008 a Londýně 2012 v atletice. Splnila jsem i limity pro Rio de Janeiro 2016. Jenže osud zasáhl jinak a já musela svést svůj životní souboj, na který snad ani nelze natrénovat. Co se týče sportu, jsem přesvědčena, že tenkrát ve mně bylo ještě více. Čemu se věnuji dnes? Pracuji jako právnička, sportuji pro radost, cíle a plány si postupně stále tvořím, a některé se i plní…“ Slušné, co myslíte? O rozhovor jsme požádali Miroslavu Sedláčkovou.
Co mě čekalo po narození? Výrazně zmenšený oční bulbus, nystagmus, šedý i zelený zákal apod. Na levé oko po operaci sítnice nevidím od 11 let a na pravé jen cípkem. Čočka nedrží správně na závěsu a pohybuje se různými směry. Turmon už dnes nejsem schopna používat. Když s ním pracuji, je mi nevolno. Ale v minulosti jsem s jeho pomocí byla schopna studovat mapy a plánovat cesty.
Vždy jsem byla hravý a soutěživý typ. Milovala jsem tábory, ideálně s celotáborovými hrami, tábornické dovednosti, pohybové i vědomostní hry. Nejraději jsem měla tábory pro zdravé děti. Byly totiž akčnější, čas byl lépe využit a já netrpěla nudou. Přitahovaly mě zimní sporty, běžky, i Jiří Parma a jeho skoky na lyžích. Na gymnáziu, ač osvobozena od tělocviku, jsem se přihlásila na plavání. Nebylo pro mě to pravé, ale s oddílem jsme jezdili i na lyže. Když mě viděli mí učitelé, možná přemýšleli, zda mě neodvézt domů. Ale živé, pohybu chtivé dítě těžko zastavíte. Sport byl tehdy více masový, což bylo dobře. Více se nám, ve svém volnu, věnovali i naši učitelé a šlo samozřejmě i o dobrou partu. Dnes se úsilí a čas věnuje hlavně vrcholovým sportovcům, mezi nimiž panuje i mnohem větší rivalita.
Postupně jsem si uvědomovala, že na tom po fyzické stránce nejsem vůbec špatně. Život mi přinesl závodění, a nabídl tak i nové obzory. Bylo stále kam postupovat, a přitom se i podívat do světa. Na prvním šestikilometrovém závodě doběhla moje soupeřka daleko za mnou. Jela jsem poprvé s trasérem, do té doby jsem netušila, že někdo takový existuje. Vyhovoval mi a obdivovala jsem, jak rychle jede a ještě na mě hlasitě volá. Za 3 týdny bylo mistrovství ČR. Říkali mi, že tam už budou lepší závodnice a že mě porazí. Bylo mi to jedno, chtěla jsem být jen na běžkách. Vyhrála jsem i tam. Psal se rok 1993 a mně bylo 16 let. Všimli si mě, a za rok už se mnou plánovali paralympijskou štafetu v Lillehammeru. Ještě ale nevyšla. Kvůli osvobození od tělocviku jsem od očního lékaře nedostala povolení závodit na reprezentační úrovni. Zklamání i motivace k dalším tréninkům a hledání cest. K těm mě inspiroval i příběh o Jiřím Raškovi, skokanu na lyžích. V knize „Pohádka o Raškovi“ mu babička Pravečková pravila, že po 500 skocích přiveze olympijskou medaili. I já si řekla, že se zlepším, až najedu 500 km za sezonu. A hodně přes 400 km jsem ujela v sezoně 1997/98.
Na první paralympiádě jsem tak byla v roce 1998 v japonském Naganu. Běhy na lyžích na 5, 10 a 15 km jsou pro mě nezapomenutelné. Olympijská vesnička nabídla zvláštní život. Sportovci žijí v její obytné zóně, soukromém prostoru pro odpočinek. Ne vždy to ale platilo. A kuchyně? Snědla jsem tu tolik ryb jako nikdy předtím. A co by se mnoha lidem líbilo, jídlo bylo, kromě dvou krátkých pauz, téměř pořád. Pro setkávání s novináři a návštěvami je ve vesničce určena mezinárodní zóna. Sem může přijít kdokoliv, jen je mu třeba vyřídit návštěvnickou kartu. Za mnou tak přijel do Londýna kolega z práce i otec mého traséra Michala se synem. Pro představu, na zimní olympiádě v Pekingu bylo letos okolo 2900 sportovců. Na paralympiádě je jich méně, ale díky doprovodům je vesnička také plná. Naši výpravu tvořilo 20 lidí, z toho 6 sportovců a 3 traséři. Více lidí i sportů je na olympiádě letní.
V Naganu pro nás uspořádal recepci i japonský korunní princ. Všechny nás obešel a pozdravil. Najednou byl i u mě. Asi jsem ho něčím zaujala. Na pozdrav jsem mu odpověděla japonsky, a tak mi položil další zdvořilostní otázky. Snažila jsem se, ale on naštěstí mluvil i anglicky. Stál u mě tak dlouho, až mi kolega řekl: „Zadrž, nejsi tu jediná!“ A co mě na něm zaujalo? Byl menší než já a měl buclatou a jemnou ruku.
V Salt Lake City jsem poznala (podotýkám ale, že to může být jen můj pohled), že není vhodné, aby trasér a trenér byl jedna osoba. Tehdy to byl Petr Jakl. Dal mi ale velkou lekci techniky lyžování i náhled, jak trénovat, chápat souvislosti, a já se výkonnostně hodně posunula. Můžete být totiž fyzicky zdatný a urvat krátký závod silou. Ale na delší tratě je důležitá i technika. Pokud ji máte, tak si při správném skluzu i trochu odpočinete.
I Paralympiádu 2002 provázely nevšední zážitky. Zdejší Mormon, který byl i na misii v Brně, krásně povídal o kyjovských krojích. Jeden si odtamtud i přivezl. A pozval nás ke svému příteli, a u něj ve vile jsme se najednou octli v síni slávy českého hokeje.
Jak jsem ze zimní paralympiády přešla na letní? Hodně jsem i běhala, a zlepšovala se. Český svaz zrakově postižených sportovců mě oslovil v roce 2002, před mistrovstvím světa. Já už pracovala, chodila do školy a myslela, že se závoděním končím. Patnáctistovku jsem na 2. NL atletické lize (NL – liga zdravých sportovců – pozn. red.), vždy tedy po běhu na 3000 nebo 5000 m, běžně zaběhla za 5 min. a 40 s., ale limit byl o 15 sekund méně. Domluvili jsme se, že na dalším kole ligy poběžím jen 1500 m a uvidíme. Výsledkem byl čas 5 min. a 15 s. a splněný limit. A mistrovství světa po dvou měsících? 1500 m jsem zaběhla za 5 min. a 8 s., ale druhý den, ve finále, jsem tak skvělý výsledek nedokázala zopakovat. Bylo třeba trénovat tak, abych výsledek dokázala podat 2 i 3 dny po sobě. A jak jsem zrychlovala, změnila jsem nejen traséra, ale i celý okruh lidí, se kterými jsem se scházela. Pochopila jsem, že cesty lidí se zkrátka scházejí a zase rozcházejí.
Jako lyžařka jsem závodila v kategorii B2. Měla bych tedy vidět stopu ve sněhu. Ale nevidím ji, spíše ji cítím lyží. Prožila jsem kvůli tomu i řadu střetů. Znovu mě klasifikovali před atletickým mistrovstvím světa. A řekli, že by mě v daných světelných podmínkách měli zařadit do kategorie B1, nevidomý. B2 by měl zrakem vnímat dráhu i soupeře. Já je vnímala hlavně sluchem. Jenže jako B1 bych musela běžet s klapkami na očích, a na to jsem nebyla připravena ani já, ani trasér. A za rok? Závody v běžeckém lyžování, klasifikace, a stejná situace! Jasná B1. Tak jsem se rozhodla to jako B1 zkusit. A kupodivu, s klapkami jsem přestala těkat zrakem, dělat zbytečné pohyby hlavou i trupem. Více jsem věřila trasérovi a najednou jsem běhala rychleji.
Srovnání paralympiád? V Naganu jsem z lidí cítila upřímnost a vřelost. Japonci jsou usměvaví, ochotní, ale neumějí říci „ne“. Měla jsem pocit, že i když vědí, že pro vás jistou věc nedokážou udělat, přesto řeknou „ano“. Podobné to bylo v Číně. V USA jsou lidé naučeni se usmívat, ale jinak. Vědí, že musejí. I Čína na mě působila upřímněji než evropské způsoby. V Pekingu mě oslovila paní z české ambasády: „Náš první ambasador pravil, že vás zná z autobusu. Bydlíte ve stejné obci.“ S dcerou jiné paní jsem se zase znala z práce. Daleká Čína, a takové náhody! A Londýn? Plně hrami žil, nejvíce místní černoši. Já jako „všeživelník“ jsem běžela 200, 400 a 1500 m. Ale některé závodnice se her neúčastnily. Specializovaly se na běh na 800 m, a ten nebyl vypsán. A co jsem tu cítila, bylo nastartování na honbu za ziskem a úspěchem. Tenhle kolos se ani na chvilku nezastavil. A to bohužel trochu kazí ten svátek setkání, míru a zdravé rivality. To je cílem olympiád, tak to chtěli i staří Řekové. Když se ale při letošních hrách šikují Rusové u ukrajinských hranic a sportuje se v zemi, kde Ujgurové žijí v koncentrácích, tak zvažme, zda hry nezrušit. Jinak jsou totiž jen záležitostí profesionality a komerce sportovců zdravých, i těch s postižením.
Co rovněž vnímám je to, že oproti 90. letům je dnešní výkonnost sportovců vyšší. Jistě, soutěživost nezná hranic, lidé mají rádi překonávání rekordů. Ale mělo by to být v rámci určitých pravidel fair play. Okolo roku 2000 se vrcholový sport zcela profesionalizoval a i v běžeckém lyžování se začala projevovat hrubá síla. Normální je, když rychlejší lyžař objede pomalejšího, ale běžná je i situace, kdy ho vytlačí z ideální stopy mimo upravenou trať. Lyžařská trať je upravována na šířku 4 až 6 m. Neměl by být problém se na ní vyhnout. Ale dnes se běžně děje to, že vás rychlejší vytlačí nejen ze stopy, ale i z dráhy. Pokud se tomu neubráníte, ztrácíte cenné vteřiny.
Proč jsem nejela do Ria? Od léta 2015 do jara 2016 jsem aktivně bojovala o život s nádorem kosti. Nejdůležitější souboj života, na který snad ani nelze trénovat! Tehdy jsem přijala i skutečnost, že s vrcholovým sportem končím. Lékaři zprvu nevěřili, že jde o tak závažnou diagnózu. A že jsem s ní v květnu 2015 ještě vybojovala zlaté medaile na světových hrách v Soulu a splnila limity pro paralympiádu v Riu. Známí mi říkali, že ji ještě stihnu. Ale já už byla nohama na zemi.
Tento nádor postihuje hlavně kosti dolních končetin a trpí jím nejčastěji vysocí chlapci tmavé pleti ve věku 10 až 20 let. Řekla jsem si, že když se z toho dokázali dostat oni…? Vždyť jsou v té době ve škole a rozhodují se o svém životě. A najednou jsou nuceni o něj bojovat! 10 měsíců chemoterapie, a hrozila mi i amputace levé ruky. Nemocniční život? „Hanba vystřízlivět.“ Ale i negativní zkušenost je dobrá zkušenost. Neuvěřitelně mi pomohla silná vůle, práce s vlastní psychikou a samozřejmě lidé, kteří se o mě starali, pomáhali mi a trávili se mnou čas. Asi největší dík patří rodině Michala Procházky, traséra na atletické dráze v letech 2008 až 2015, a hlavně jeho rodičům. A sport? Určitě dává člověku řád, ale své uzdravení bych mu nepřičítala. Vůli uzdravit se může mít i člověk, který nesportuje.
V březnu 2016 mě pustili z nemocnice. S transplantovanou pažní kostí, kterou zpevňují dvě dlahy. Pokud v ní prý unesu šálek, budu ráda. Rozhýbala jsem ji ale lépe, než lékař čekal. A byla jsem už i na lyžích. Areál Eduard v Krušných horách znám jako své boty. Proti mně šel tatínek a povídá chlapci: „Paní měla dnes smůlu, zlomila jednu hůlku.“ A já odpovídám: „Ne, jezdím jen s jednou, to ruka měla před časem smůlu!“ Hodně i chodím, jsem schopna jít celý den, a běhám. Zvládla jsem půlmaratón a překvapila i sama sebe. Hodina a 50 minut, to je málo přes 5 minut na kilometr. Běh čistí hlavu a je pro mě výrazem svobody. Neopovrhnu ani jízdou na kole. Cvičila jsem i na trampolíně, a dokonce na kruzích. Jen na chvilku, a další dny jsem dala ruce pohov. Myslím, že při tom pracovala i jakási pohybová paměť. Když jsem to sdělila lékaři, napsal do zprávy: „Pohyb dle vlastního uvážení.“ Ptala jsem se i na materiál, který mi do ruky transplantovali. Výzkumy existují, ale prý jsem je úplně rozcupovala. Ale pokud u některého cviku vícekrát zaškobrtnu, přijde strach, beru to jako varování: „Běž od toho“.
Jako právnička se nejvíce věnuji veřejným zakázkám a předpisům, které s nimi souvisejí. Pokud je zakázkou stavba, souvisí s ní stavební zákon, obchodní zákoník, zákon o ochraně přírody atd. Ano, tuto problematiku řeší spíše běžná populace. Já se k ní chtěla připojit. Výchovu mladých sportovců neřeším. Jde totiž o to, co jim se zrakovou vadou mohu ukázat.
Ano, větších úspěchů jsem dosáhla jako atletka, ale duchem jsem na běžkách. Čistý sníh, obalené stromy, svěží studený vzduch. A radost, když se sklouznete a vezete se na lyži. Člověk je v souladu s horskou přírodou. Představuji si, jak si žije svým životem, já projíždím, jsem její součástí a nikoho neruším. Ale dnešní sníh? Přírodního je málo a umělý, to je divná krupice. Je neekologický, jde v podstatě o pevný oxid uhličitý, původce oteplování klimatu. Děla, která ho vyrábějí, jsou hlučná a plaší zvěř. A navíc jsem na něm v roce 2013 utrpěla i ošklivou zlomeninu ruky. Den před závodem světového poháru. Udělali bychom lépe, kdybychom se dnešní době více přizpůsobili a počkali, až přírodního sněhu napadne více.

Antonín Vraný

#
REPORTÁŽ: Z Prahy do Bogoty, z 230 do 2640 metrů nad mořem

Doba letu 11 hodin, výška 13 km, rychlost 1050 km za hodinu. A na cestě jsme už celkem 17 hodin. Z Prahy do Paříže to je legrace, necelé dvě hodiny včetně nastupování a vystupování. A připočíst dvě hodiny před odletem a další dvě čekání na letišti Ch. de Gaulla. Teď ale už desátou hodinu na palubě Boeingu 787, který za hodinu dosedne na letišti El Dorado v Bogotě. Sice jsme si připlatili za sedadla s větším prostorem pro nohy, to ale Air France bohorovně přešla, sedíme v běžné řadě a já už dlouho nevím, jak si sednout, aby mě přestal bolet zadek. Chvilku v polospánku, ale před námi komusi spadlo spící dítě z klína a jeho křik nás vrátil do unaveného bdění… Příště snad budu raději přes ten Atlantik pádlovat, říkám si a bavím se absurdní představou. Těsně před přistáním hlásí pilot, že v Bogotě právě přestalo pršet.
Období dešťů přišlo letos o týden dva dříve, máme se asi na co těšit. To už nám běží hlavou v nekonečném, pomalu se posunujícím zástupu před celní a pasovou kontrolou. Naštěstí spolucestující na levém sedadle, rodilý Bogoťan, na nás upozornil jednu z energických dam s vestou organizátora, a ta nás přesunula do přednostní fronty – mohu děkovat hlavně vyššímu věku, ale bez onoho souseda by si toho nikdo nevšimnul. Díky, pane, i za radu, abychom si dávali pozor, podle něj se v Bogotě extrémně krade. Tak uvidíme, jaké budou první dojmy.

Severně od Bogoty je slaná katedrála
První dojmy z Bogoty vlastně nejsou z Bogoty, protože co si tak odnesete z cesty z letiště do bytu v jedné ze severních čtvrtí města? I druhé setkání s Bogotou, den po příletu kolem poledne, je z auta, tentokrát cestou do městečka 45 km severně od hlavního města. Jmenuje se Zipaguirá a v jazyce Chibcha původních obyvatel – Muisků – znamená Země Zipa. Zipa se jmenoval zřejmě jeden z vládců, ještě před španělskou conquistou. Těch 45 km jsme jeli hodinu a něco, zpět rovněž – dopravní zácpy v Praze jsou vedle toho, jak to vypadá zde, zcela volné silnice. Ale k navštívenému místu: Kromě typické architektury ve španělském koloniálním stylu, dvou nebo tří náměstí a uliček, kterými se projdeme později, má totiž Solnou katedrálu. Jde o bývalý solný důl, ve kterém před sedmdesáti lety začali vytesávat a vylamovat v již existujících podzemních prostorách pokračování nápadu sto let starého – chrámu v podzemí. Znamenalo to zvětšovat existující sloje, štoly a další prostory. V sestupné chodbě k centrální katedrále – trojlodní – vykutali do stran výklenky, kaple se zastaveními Křížové cesty. Už tyhle prostory jsou impozantní, stěny zhusta pokrývají krystalky soli, kterou protékající voda vymývá z nadloží…, fotografie jsou fajn, ale samotný dojem hodně přesahuje jejich výpovědní možnosti. Pro mě to ale den po příletu byla dost honička. I když nakonec zdola – katedrála samotná je nějakých 100 m pod úrovní vstupu, uvnitř jedné hory – jsme vyjeli vláčkem, podobným, jaký jezdí ze Staromáku na Hrad.
Solná katedrála je zasvěcena Kristu Spasiteli. Je vysoká tuším 40 metrů, hornina s žilkami soli, nasvícení, sochy – ale také stánky se suvenýry, mj. i nebroušenými smaragdy. Na cenovkách částky v řádu deseti i statisíců a výše. Ale vlastně nikdo tady už ty tři nuly nebere jinak než jako nuly, takže se počítá rovnou s tisícovkami. Každá pak má v našich korunách hodnotu cca pět korun deset. Naše cesta k Pacifiku, kam poletíme pozítří přes Medellín, stála asi 3,5 milionu – přepočteno necelých osmnáct tisíc. Zatím tedy po výjezdu z katedrály procházka městem, katedrála na náměstí, kostel, tři náměstí, všude hluk a hlavní z prvních dojmů – tak zadrátovanou zemi jsem ještě nenavštívil. Na každé ulici na sloupech nebo nástřešních konzolích visí deset i více kabelů, a nejspíš i „holých“, neizolovaných. Nasvědčovaly by tomu i speciální rámečky, které v pravidelných vzdálenostech drží jednotlivé dráty v uctivé vzájemné vzdálenosti. Ač jsem to sledoval, žádné zajiskření nebo zkrat mezi nimi jsem nezaznamenal.
Na největším z náměstí stojí další turistická atrakce – diecézní katedrála. Město Zipaquirá je součástí metropolitní oblasti Greater Bogotá, je hlavním městem provincie a také sídlem stejnojmenné diecéze. Ta zahrnuje velkou část departementu Cundinamarca, zasahuje do centra Bogoty, regionu Rionegro, údolí Ubaté a regionu Guavio. Bohužel dovnitř do katedrály se nedostaneme, před pár dny proběhlo drobné zemětřesení a než se vnitřní prostory zase zpřístupní, bude třeba prověřit bezpečnost. Projdeme náměstí, vystoupáme k dalšímu z kostelů, kde se právě něco chystá, snad svatba, rozhlédneme se po fascinujícím, rozlehlém údolí, oželíme návštěvu konečné zastávky jediné kolumbijské železniční trati, rovněž významné turistické atrakce, a jdeme zpět k autu. Další hodinu a půl zabere těch 45 km zpět.

Kolaps v ekologickém parku
Na druhý den po příletu, na neděli, byl naplánovaný kratičký okruh (cca 6 km) v Matarredonda Ecological Park. Ještě předtím jsme ale museli absolvovat jinou atrakci. Silnici plnou cyklistů cestou nahoru, nad Bogotu. Vlastně všechny cesty z Bogoty na východ i na západ vedou nahoru. A to až tak, že převýšení na prvních deseti kilometrech činí nějakých 600 až 800 metrů. Netuším, za kolik to dělají zdejší amatérští cyklisté – a že jich je! Plná silnice směrem nahoru i dolů. Moje pocity z cesty autem nemají žádnou výpovědní hodnotu, až na to, že nejspíš ani skalní diváci cyklistických závodů a soutěží neuvidí za celý rok tolik cyklistů, jako lze vidět tady kolem Bogoty za hodinu.
Některé předjíždíme, ale protože každých pár stovek metrů upozorňuje velká tabule u silnice na jejich absolutní přednost v provozu, trvá i řadu minut, než lze předjet jednoho, dva, nebo i skupinku šlapající do pedálů. I když jsem kdysi na kole trávil dost času, tohle si představit nedovedu – a ve svém věku bych asi zkolaboval po nějakých dvou stech metrech. Musíte obdivovat i řidiče aut, kteří se stoickým klidem (nebo se to jen zdá?) brzdí, vyhýbají se, přidávají, nebo se po polovině předjížděcího manévru pokorně vracejí za záda pachtící se slečny, která nejspíš teprve s tréninkem začíná a každé šlápnutí do pedálu ji hodí tu na jednu, tu na druhou stranu…
Prozatím 31 km serpentin v autě zabralo zas asi hodinu a půl. Od té doby, co Kolumbijec Egan Arley Bernal Gómez v roce 2019 jako první Latinoameričan vyhrál Tour de France, je to tady snad až povinná móda. On byl i nejmladším vítězem od roku 1909, takže na slunci jeho slávy se zde hřejí cyklisté od pár let věku až po ty, co sice ještě jedou, ale možná jsou již dávno mumifikováni. Na silnici mají absolutní přednost, dokonce o nedělích jsou některé úseky kopcovitým terénem vyhrazené jen pro cyklisty, auta tam mají zákaz vjezdu. I mezi ostatním provozem, ve městě, mají pozici absolutní přednosti, až to vypadá, že se cítí nesmrtelní. Na silnici do hor tu a tam za nějakou skupinkou jedeš krokem i pět minut. Když to někomu nejede, takže šněruje zprava doleva, stejně nejde předjet, protože současně jedou dolů ti, co už to vyšlapali ráno, kličkují mezi auty, protože oni mohou a jsou rychlejší – na rozdíl od řidičů aut nemusí čekat na pomalejší – prostě úplné davové šílenství na dvou kolech. To si nejde představit, to se musí vidět. Ovšem vize, že tenhle vrchol cyklistického terorismu dorazí i k nám, – no, vlastně není tak těžké si to představit, když denně zažíváš cykloteroristy na Václaváku.
Procházku v onom malém národním parku jsem si užil. Až do dna. Na parkoviště u Matarredonda (jde o park soukromý, otevřený nejen pro platící návštěvníky, ale také například pro vědce) jsme dojeli po půl jedenácté, v dřevěné boudě zaplatili vstup, koupili vodu v plastu a vešli. Nadmořská výška 3400 metrů, vše porostlé vegetací, a před námi asi 6 km chůze, převýšení +/- 100 m, možná méně. Brnkačka! – Ten dojem jsem měl přesně dvacet minut, to jsem si pořád říkal „přece musíš chytit druhý dech!“ Nechytil. Naopak. Posledních 500 až 700 metrů pak jsem si myslel, že vůbec nedojdu. Celkově blbě, motala se hlava, nohy jako cizí, jen dechové nedostatečnosti jsem to nepřisuzoval. V oné dřevěné hospodě prý dáme polévku – asi byla dobrá, děvčatům chutnala, měla ji napůl a ještě maso zbylo (tady totiž dávají vedle té mísy polívky ještě stehno kuřete nebo kus hovězího, a v míse s polévkou také plave vedle brambor nebo banánů – plátanos – kus kukuřičného klasu). Já seděl se svými pocity a bylo mi evidentně nedobře. Infarkt jsem vyloučil, ale to slovo jsem neopatrně použil – a obě jsem dost vyplašil… Nechme toho, není to nic, nač bych rád vzpomínal, ale v duchu se omlouvám bohům hor za to, že jsem až dosud vliv nadmořské výšky zřejmě hodně podceňoval.
Cyklistů na cestě dolů bylo už méně, pozvracel jsem se až ve městě, asi dvacet bloků od domu, naštěstí byl po ruce igelitový pytlík. Doma čaj z koky a za dvě hodiny bylo všechno (skoro) OK. Tak pro jistotu bez večeře a namísto toho, abychom do Medellínu (působiště slavného narkobarona Pabla Escóbara zvaného El Doctor nebo i Don Pablo) odletěli další den, po hodině telefonování se podařilo přeložit let o den později. Zítra dáme mírný relax procházkou po městě. Konečně.

Systém i chaos 2600 metrů nad mořem
Bogotá má asi 10 milionů obyvatel (oficiálně podle Wikipedie roku 2020 jen 7,74 mil.), tak to chvilku zabere, než je všechny poznáme, říkal jsem si, než jsme vyrazili na vlastně první setkání s městem nohama. Vždycky jsem tvrdil, že města se poznávají nohama, ale posledních pár let od téhle zásady ustupuji. Přestávají sloužit tak dobře, jako kdysi, a prý se jim nelze divit, při té hmotě, co musí nosit. Nohy, ne ta města. Tyhle neopodstatněné invektivy sice přecházím, ale fakticky zřejmě platí – první procházka Bogotou je spíš symbolická. Do parku a zpátky. Park se jmenuje Parque de la 93, protože je situován na Calle 93. Calle jsou ulice směřující k horám, zatímco Carreras ty kolmé k nim, vedoucí s horami souběžně. Systém prostý a jednoduchý, ale první dny mi problémy dělal. Naštěstí jsme se na vycházce neztratili a den odpočinku se skutečně odpočinkem nazvat dal. Nějaké 3 km po chodnících s obrubníky až 50 cm vysokými, to proto, že když zaprší „jen trochu“, voda z ulice na té ulici i zůstane. Ale prý je to stejně nanic, protože když zaprší, prší i odspodu, a při opravdovém lijáku nestačí ani holínky, ve kterých tady chodí kdekdo, dokonce i v obleku nebo večerních šatech. To když nastane doba dešťů, která nastoupila skoro stejně s naším příjezdem. Atypicky, jak už bylo řečeno.
Vím, čím jsem povinen jako novinář naší Zoře. A tak jsem se bedlivě rozhlížel, zda potkám někoho s bílou holí. Nejen ten den v Bogotě, ale ani žádný další mi tohle setkání neposkytl, a když jsem se ptal, tak prý ne, nevidomí se v ulicích nevyskytují. Brzy jsem pochopil. Chodníky jsou vlastně samé pasti a pastičky – uvolněná dlaždice, prasklá betonová deska, obrubníky, které nejen že bývají i půl metru nad vozovkou, ale nezřídka i pár centimetrů nad chodníkem, ale hlavně – přechody pro chodce jsou tady spíš grafickou ozdobou ulic, podobně jako všudypřítomná graffiti na stěnách domů či zdech parků. Připouštím, že tu a tam nám na přechodu některý řidič dal přednost a doprovodil to pokynem. Rád jsem za to pokaždé poděkoval, protože v kontextu dopravy, nejen v Bogotě, šlo o výjimečné gesto; chodci, na rozdíl od cyklistů, jsou tady, ale prý v celé Latinské Americe, lovnou zvěří.
V parku, který nebyl dál než kilometr, možná půl druhého, jsem vděčně usedl na lavičku a znovu odháněl myšlenku, že to asi opravdu bude tou nadmořskou výškou, kvůli níž jsem tak brzy unavený. Po návratu jsem se ale odměnil místním nejoblíbenějším pivem, které si statečně i přes atak pandemie zachovalo svoje tradiční jméno – Corona.
Zítra se vydáváme směrem severozápad – cílem je Medellín – a další den nás zastihne ještě západněji, na pobřeží Pacifiku. Těch pět nadcházejících dní je jeden z hlavních důvodů cesty přes půl světa, do Kolumbie.

Václav Senjuk
(pokračování příště)

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Centrum sociálních služeb v Brně-Chrlicích slaví 100. výročí

Zaopatřovací a zaměstnávací ústav v Chrlicích u Brna vznikl jako první azylové zařízení svého druhu, které v roce 1922 založil nově vzniklý Spolek péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Letos tedy – již před časem moderněji pojmenované na Centrum sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně-Chrlicích – oslaví 100 let svojí existence. Jeho podrobnější představení nabídla asistentka ředitelky Centra Andrea Bartošová:
Sídlem Spolku, který rovněž vznikl v roce 1922, se stalo Brno, a jeho jednatelem kněz řádu Augustiniánů páter Norbert Stanislav Doležel. V následujícím období se podařilo Spolku uvést do provozu další dvě zařízení, a to Ústav pro staré a nemocné slepce ve Hvězdlicích u Vyškova v roce 1924 a Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách v roce 1926. Hlavní ideou Spolku bylo heslo „Péče o slepce od kolébky do hrobu“.
Naplňování tohoto motta v praxi znamenalo shromáždění slepců do několika specializovaných azylů, ve kterých strávili pod záštitou církve svůj život v naprosté izolaci od společnosti. Do chrlického zařízení tak přicházeli nevidomí, kteří se v samostatném životě nebyli schopni uplatnit, o které se nemohl nebo nechtěl nikdo starat. Věnovali se především výrobě kartáčů a košíků, chovu drobných hospodářských zvířat, pěstování zeleniny a podobně, čímž se snažili být ekonomicky soběstační. Z historických pramenů vyplývá, že ústav překonal hospodářskou krizi i období druhé světové války a okupace. Jeho provoz v dalších letech ovlivňovaly různé události, režimy, opatření či rozhodnutí.
Současné Centrum sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením je pokračovatelem tradice péče o nevidomé a je provozováno jako příspěvková organizace Ministerstva práce a sociálních věcí. Věnujeme se sociálním službám, které poskytujeme lidem s vážným zrakovým postižením v pásmu úplné a praktické nevidomosti nebo těžké a silné slabozrakosti. Průměrný věk klientů je asi 74 let a centrum se většinou stává jejich domovem po zbytek života. Naši uživatelé se zde mohou dále rozvíjet a pracovat na svých návycích a dovednostech a svůj denní život co nejvíce přiblížit domácímu prostředí. Nabízíme dvě formy pobytových služeb, a to domov pro osoby se zrakovým postižením s kapacitou 104 míst a odlehčovací službu s kapacitou 5 míst. Naše centrum má celostátní působnost.
V rámci svých specifik sloužíme též jako metodické pracoviště, na kterém se ověřují připravované návrhy legislativních změn zákona o sociálních službách a prováděcí vyhlášky k němu v oblasti pobytových zařízení sociálních služeb pro registrovanou cílovou skupinu uživatelů. Plníme úlohu testovacího pracoviště Ministerstva práce a sociálních věcí pro praktickou aplikaci nových metod práce s uživateli.
V rámci letošního roku oslav připravujeme celou řadu akcí. Posluchače Českého rozhlasu čeká série audiopříběhů pamětníků centra, které budou mapovat jejich pobyt v centru v průběhu 20. a 21. století. Oslavy vyvrcholí ve středu 22. června 2022, kdy se v prostorách centra uskuteční velká zahradní slavnost s bohatým doprovodným programem pro širokou veřejnost, a na které se mohou všichni návštěvníci seznámit s posláním a prostředím našeho centra. Kulturní akce se budou konat i na podzim, kdy se uskuteční koncert nevidomých hudebníků ve spolupráci se SONS Brno pod záštitou Magistrátu města Brna. Současně se všemi přípravami shromažďujeme historické fotografie do plánovaného almanachu, který bude mapovat dlouhou historii centra a bude vydán v podzimním období. Část fotografií máme v plánu využít pro podzimní výstavu umístěnou před brněnským Národním divadlem. S naší historií se tak bude moci seznámit opravdu široká veřejnost.
Pro všechny zájemce o aktuální dění v centru a o další informace jsou k dispozici webové stránky www.centrumchrlice.cz a nový facebookový profil centra https://www.facebook.com/CSSBrnoChrlice/.
Andrea Bartošová

#
ZDRAVÍ: Hyperakuze – zvýšená citlivost na hluk a některé zvuky

Pro většinu lidí nepředstavují běžné zvuky z okolí problém. Osoby s hyperakuzí je však vnímají jako rušivé, špatně se soustředí a mohou pociťovat bolest, hučení nebo zvonění v uších. Další popisují pocity úzkosti, hněvu, strachu nebo zvýšenou citlivost na světlo.
Sluchem rozeznáváme tiché zvuky a zároveň nám nevadí hlasitá hudba. Ale při překročení určité (prahové) hodnoty hlasitosti už vnímáme nepříjemné pocity i bolest. Tato hodnota se pohybuje v rozmezí 120 až 130 decibelů, což je třeba zvuk startujícího letadla. Ještě před dosažením prahu bolesti má většina lidí i tzv. práh zvukové tolerance, a pokud je překročen, dostavují se rovněž nepříjemné pocity. Tento práh je u každého člověka jiný a závisí i na aktuálním fyzickém a psychickém rozpoložení.
Hyperakuzí rozumíme zvýšenou citlivost na zvuk, aniž by byly překročeny zmíněné prahy. Často se objevuje při únavě, stresu nebo při kolísání nálady. Může ji způsobit úraz či onemocnění, jako je migréna, lymská borelióza, Ménierova choroba či poruchy autistického spektra. Kromě toho mnoha lidem určité, zcela normální, zvuky vadí. Často je vydávají druzí, když louskají prsty, mlaskají, srkají, skřípají zuby apod. Hyperakuzí často trpí i lidé s poruchami sluchu. Mívají tenkou hranici mezi prahem slyšení a prahem bolesti. Požádají vás, abyste mluvili hlasitě, a když to uděláte, volají, ať nekřičíte. Někdy se ale hyperakuze objeví bez jasné příčiny. A zatímco pro někoho je jen drobným problémem, jiný není schopen normálně fungovat.
Diagnostikou a léčbou zvýšené citlivosti na hluk se zabývá lékař otorinolaryngolog (ORL). Během vyšetření se pacienta zeptá, jaké zvuky u něho vyvolávají nepříjemné pocity, v jakých situacích se objevují, jaké je jeho zaměstnání a zda je jeho pracoviště vystaveno hluku, i zda trpí poruchami sluchu, hučením v uších nebo dalšími chorobami. Následovat bude vyšetření sluchu, případně další zjišťování možných příčin.
Pokud hyperakuze není způsobena jinou chorobou a nenarušuje kvalitu života, léčba není nutná. Mnoho pacientů si časem na hluk a nepříjemné zvuky zvykne a naučí se s nimi žít. Pomoci mohou i režimová opatření spočívající v odstranění zdroje dráždivých zvuků nebo alespoň jejich zmírnění úpravou pracovního místa a domácnosti. Pozor na špunty do uší! Jde sice o přirozenou reakci na hluk, která krátkodobě pomůže, ale při jejich dlouhodobém používání si náš mozek začne myslet, že hůře slyšíme, a tak se snaží ještě více zvýšit citlivost sluchu na okolní zvuky. A to obtíže dále zhoršuje. Dlouhodobé užívání těchto prostředků proto vždy konzultujte s lékařem.
Pokud hyperakuze znemožňuje normální život, je nutná léčba. Ta probíhá zpravidla v audiologické ordinaci, přičemž lékaři využívají dva hlavní přístupy. Během zvukové terapie se pacientovi pouštějí do sluchátek zvuky, které se učí ignorovat. To mu pomáhá pracovat i s dalšími rušivými zvuky. Podobné výsledky přináší též psychoterapie. O konkrétním způsobu léčby je třeba se poradit se svým lékařem.

Jiří Petr
zdroj: zdravi.euro.cz, tinnitus.org

#
Jak léčit syndrom karpálního tunelu

Středový nerv, latinsky nervus medianus, prochází předloktím a skrz karpální tunel na zápěstí do dlaně a k prstům. Zajišťuje pohyblivost a citlivost dlaně, a kromě malíčku i všech prstů na ruce. Díky němu můžeme uchopovat předměty. Prostor v karpálním tunelu je ale poměrně malý a při častém přetěžování ruky v něm může nerv utlačovat zmnožené vazivo nebo tuková tkáň. Tehdy mluvíme o syndromu karpálního tunelu.
Jaké jsou jeho projevy? Pocity brnění, mravenčení, píchání či pálení v dlaních a prstech rukou, otoky dlaní i oslabení ruky a předloktí. Obtíže se nejprve objevují při běžných činnostech, jako je telefonování, držení lžíce, ale postupně pacienta trápí nepřetržitě a mohou ho budit i ze spaní.
Co vše může středový nerv dráždit? Dlouhodobé přetěžování zápěstí, chlad, zlomeniny zápěstních kůstek, výrůstky, které se na nich mohou objevit v důsledku kloubních zánětů, nervy poškozené cukrovkou, nemoci štítné žlázy, obezita i stavy, které mají na svědomí zadržování vody v těle. Syndrom častěji postihuje ženy. Mívají totiž menší karpální tunel. A co práce s počítačem? Studie ukazují, že práce s myší může riziko vzniku syndromu zvyšovat, práce s klávesnicí naopak snižovat. 100% důkaz však neexistuje. Přetěžování zápěstí při práci na počítači ale může vést k bolestem ruky a zápěstí, které se syndromem nemusí souviset.
Jaká je prevence? Dbejte na správnou polohu těla a rukou. Při práci ve stoje se snažte stát rovně a nevytáčet ramena dopředu. Nepřetěžujte zápěstí a vyhýbejte se jeho ohýbání a natahování do krajních poloh. Při práci s počítačem seďte rovně a klávesnici mějte v úrovni loktů nebo o trochu níže. Netlačte na ni silou a dělejte pravidelné přestávky na protažení rukou a zápěstí. Používejte ergonomickou počítačovou myš. Pozor dejte na prochladnutí rukou.
Pokud výše popsané obtíže narušují denní činnosti nebo spánek, je čas navštívit lékaře. Léčit syndrom se doporučuje co nejrychleji po objevení prvních příznaků. Jinak totiž může trvale poškodit funkci nervů i svalů. Při léčbě se využívají tři základní přístupy. Pokud máte jen mírné obtíže, často postačí jen režimová opatření. Dopřejte rukám pravidelný odpočinek. Jednou za hodinu ruce a zápěstí protáhněte a protřepejte. Vyhněte se činnostem, které potíže vyvolávají nebo zhoršují. Na oteklé prsty a zápěstí zkuste přikládat ledové obklady.
Pokud příznaky syndromu netrvají déle než 10 měsíců, lze doporučit konzervativní léčbu. Ortoped, neurolog nebo rehabilitační lékař vám může předepsat nošení speciální ortézy, tejpování, rázovou vlnu nebo rehabilitační cvičení na protažení zápěstí. Lékař vám může dále předepsat léky na zmírnění bolesti a projevů zánětu. Ty však neléčí příčinu syndromu, a bez souhlasu lékaře byste je proto neměli užívat déle než týden. Účinné bývají také injekce kortikosteroidů přímo do oblasti karpálního tunelu.
V případě, že léčba nezabírá, obtíže se stupňují a brání pacientovi v běžných činnostech, je nutná chirurgická léčba. Ta spočívá v klasické, nebo modernější endoskopické operaci. Při ní lékař zavede do karpálního tunelu endoskop a s pomocí miniaturní kamery si zobrazí jeho vnitřní struktury. Poté přes endoskop zavede k postiženému místu chirurgické nástroje. Výhodou je menší operační rána a nižší bolestivost i rychlejší hojení. Nevýhodou je omezená přehlednost operačního pole.
Při správné a rychlé léčbě se u většiny pacientů podaří obtíže zmírnit a funkci oslabené ruky obnovit. Někdy se ale příznaky syndromu vracejí a je nutné pacienta operovat opakovaně. Po operaci je důležitá rehabilitace ruky. Neměli byste ji však po určitou dobu přetěžovat, ani dělat prudké pohyby zápěstím.

Jiří Petr
Zdroj: zdravi.euro.cz, vitalia.cz, medicína.cz

#
Vypěstujte si své přírodní antibiotikum

Latinský název této rostlinky je Tropaeolum, tedy trofej nebo vítězství na bitevním poli. Její listy totiž připomínají štíty a květy zase helmice. Indiáni z tropických oblastí jižní Ameriky ji, nejlépe čerstvou, využívali k léčení zranění i různých infekcí. U nás se pěstuje jako jednoletá bylina s poléhavým až plazivým stonkem. Mluvíme o lichořeřišnici větší.
Díky látce s názvem „glykotropeolin“ působí proti mnoha typům bakterií a virů, podporuje účinnost antibiotik a pomáhá léčit akutní i chronické záněty. Vyzkoušejte ji třeba při léčbě kašle, bolesti v krku, zánětů plic, hrtanu, hlasivek a průdušek. Pomoci může v boji proti zánětům močových cest, ledvin, prostaty i vaječníků. To ale není vše. Lichořeřišnice dokáže posílit obranyschopnost i zlepšit činnost centrálního nervového systému. Zklidňuje pokožku, léčí akné a opary. Podporuje růst vlasů, brání jejich vypadávání a účinně odstraňuje lupy. Mírní bolesti při menstruaci a funguje i jako šetrné projímadlo.
Zužitkovat můžete celou rostlinu, i šťávu z ní vylisovanou. Nejúčinnější je lichořeřišnice čerstvá, a to v době od června do září. Jen semena se sbírají až po dozrání, tedy v září a říjnu. Užívejte ji dvakrát denně, ráno a odpoledne. Glykotropeolin začíná v těle působit za dvě až tři hodiny a maxima účinku dosahuje mezi čtvrtou a desátou hodinou po podání. Můžete si ale také připravit čaj, který by měl zlepšit vaše trávení a krevní oběh. Dvě lžičky listů přelijte vroucí vodou a nechte 10 minut louhovat.
V lékárně nebo prověřeném bylinkářství si můžete koupit též doplňky stravy jako tinkturu nebo extrakt ze semen či poupat. Při jejich dávkování se řiďte informací uvedenou v příbalovém letáku. Pokud budete užívání lichořeřišnice konzultovat s lékařem, nic tím nezkazíte. Může vám doporučit vhodné dávkování i upozornit na některé nežádoucí účinky. Těmi mohou být nevolnost, nechutenství nebo bolest břicha. Bylina není vhodná pro děti, těhotné a kojící ženy, osoby, které jsou na ni alergické, ani pro pacienty, kteří trpí záněty žaludku nebo žaludečními vředy.
Lichořeřišnici můžete využít i v kuchyni. Všechny její části mají příjemně kořenitou chuť, která připomíná ředkvičku nebo řeřichu. Květy, mladé výhonky a listy se dají využít jako koření do zeleninových salátů, nebo si z nich můžete připravit pesto. Poupata a nezralé plody lze naložit do octa a konzumovat, podobně jako kapary.
Chcete si lichořeřišnici vypěstovat? Vysejte její semena do zeminy v truhlíku, od dubna doma za oknem, od května i venku na balkóně. První výhonky se objeví po dvou až třech týdnech, květy pak od června do září. Rostlina má ráda slunce a teplo, ale poroste i v polostínu. Pravidelně a dostatečně ji zalévejte. Lichořeřišnice vám roste, ale nekvete? Stává se to, pokud je v půdě příliš dusíkatých látek.

Jiří Petr
Zdroj: bylinkyprovsechny.cz, bylinkovo.cz

#
TISKOVÁ OPRAVA

V minulém čísle Zory jsme v rubrice pozvánek uvedli v článku Týden vodicích psů – zapojte se spolu s námi, že Mezinárodní den vodicích psů připadá na 24. duben. Správně je 27. dubna (poslední středa v dubnu). Za chybu se omlouváme a přidáváme i omluvu autorky.

Milí čtenáři,
Mezinárodní den vodicích psů se slaví vždy poslední středu v dubnu. Letos tedy připadá na 27. dubna, nikoliv na 24., jak bylo vinou překlepu uvedeno. (Na numerické klávesnici je sedmička nad čtyřkou a prstík nejspíš sklouzl).
Omlouvá se Stanislava Krajíčková z Klubu držitelů vodicích psů SONS

*.*.*

#
Tiráž

ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 106, číslo 8, duben 2022
Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektorka: Daniela Thampy
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.

plátanos