ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 6, březen 2022 OBSAH: ÚVODEM Pravděpodobnost a fraktály dějin STALO SE Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Divoká karta Patriku Hetmerovi BUDE VÁS ZAJÍMAT I nevidomý může mít nárok na pojistné plnění za úraz EXKURZE DO LITERATURY Zdálo se mi o zločinu Trocha poezie – Buď mým snem ZDRAVÍ Jak si poradit s bolavými ústními koutky Když se řekne endovaskulární trombektomie SPORT Přerovský Zubr INZERCE # ÚVODEM: Pravděpodobnost a fraktály dějin Slovo dějiny již ze samotné podstaty vyjadřuje, že to cosi se událo před nějakou dobou. Pak ale někdy, nikdo neví kdy, ale nejspíš dost dávno, si kdosi řekl, že bude psát dějiny. Většinou svou vlastní aktivitou, přečasto doplněnou o fakt, že psáno bývá krví – většinou nikoli vlastní, ale jde o krev obyvatel, vojáků, lidí či zvířat nevinných. Jen zřídka o krev těch vinných… Vím, že na tomto místě většinou čekáte i trochu humoru, ale ten mi dnes nějak nejde na klávesnici najít. Snad přijde časem, protože i v dobách nejhorších je humor cenný a potřebný. Ale zpět k meritu věci danému titulkem. Teorie, nebo také počet pravděpodobnosti je disciplína matematická, takže popisuje zákonitosti. Zákonitosti náhody, takže to vypadá spíš jako absurdita, ale není. Ty zákonitosti se týkají jevů, které mohou, ale i nemusí nastat, jejich výsledná hodnota – přinejmenším z hlediska pozorovatele – není předem jistá. Například při hodu kostkou, korunou, ale také, jak uvádí jako příklad Wikipedie, třeba odhad teploty zítra v poledne. Možná někoho udiví, že rozvoj teorie pravděpodobnosti nastal již v 17. století a jsou pod ním podepsáni matematici Blaise Pascal a Pierre Fermat. Tehdy roku 1654 jim šlo o otázku, jak spravedlivě rozdělit bank mezi hráče, jestliže série hazardních her musela být předčasně přerušena. Je úplně jedno, přinejmenším pro smysl tohoto úvodníku, jak jsou tyto teorie – ano, je jich více – formovány a definovány, ale faktem je, že ony zákonitosti jsou spojené s tzv. teorií velkých čísel, a tak nějak se dotýkají i jiného matematického problému, a to jsou tzv. fraktály. K těm se dostaneme později. Zmíněnou teorii pravděpodobnosti používáme při zkoumání náhodných pokusů (klasicky hod mincí, panna nebo orel), ale v poslední době se stále častěji uplatňuje i při modelování ekonomických procesů. Tam totiž velkou roli hraje subjektivní rozhodování nespočtu různě přemýšlejících jedinců s rozdílnými preferencemi i odlišnými znalostmi. Proto také ekonomické předpovědi jsou téměř vždy skutečným vývojem usvědčeny z toho, že byly – jako je tomu i v teoriích a hrách strategických, povýtce válečných – přesné pro období právě uplynulé. Nyní k fraktálu. Přestože pojem fraktální geometrie je znám od konce 70. let 20.stoleti, neexistuje přesná definice fraktálu. V odborné literatuře se lze setkat s různými definicemi fraktálů, které definují pojem fraktál z různých pohledů. Fraktály jsou v podstatě množiny, jejichž geometrický motiv se opakuje ve vlastním mateřském tělese a z tohoto poznatku vychází většina definic. Fraktál lze nejjednodušeji definovat jako nekonečně členitý útvar. Opakem nekonečně členitého útvaru je geometricky hladký útvar. Příkladem geometricky hladkých útvarů jsou euklidovská tělesa, jako je přímka, kruh, krychle, koule, atd. Vlastnost fraktálů zvanou soběpodobnost použil pro jinou definici v polovině minulého století matematik, ekonom, profesor, vědec, spisovatel, informatik a inženýr Benoît Mandelbrot: Fraktál je tvar tvořený částmi, které jsou podobné celku. Je možné tak definovat soběpodobnostní dimenzi, z které můžeme odvodit fraktální dimenzi. Soběpodobnost a soběafinita však není postačující podmínkou. A tak dále. Pro představu: o fraktálním tvaru se mluví třeba u květáku, ale také u tvaru pobřeží, skal erodovaných pískem a větrem a podobně. Opět velmi zjednodušeně mluvíme o tom, že zákonitost, například nárůst buněk na rostlině (květák) je zákonitý, ale jejich umístění náhodné. Skutečnost pobřeží je dána, jeho tvar je však výsledkem každodenní interakce vody a souše a je tak náhodný. Společenské jevy jsou výslednicí nelineárních součtů náhodných konání jednotlivců, a o to těžší je jejich prognózování, ale co nesmí být náhodné, to jsou kroky státníků. Měly by být. V toku dějin za čas tato naše doba získá svou dimenzi možná jako drobný nesoulad vzniklý – čím? Pochybením? Duševní poruchou jedince v čele státu? Možná i bude jasnější, proč tohle všechno nastalo. Dnes ale jde o událost tragickou, a konce nedohlédáme. V úvodu bylo řečeno, že se každou chvíli kdosi kdesi rozhodne, že bude psát dějiny. Naneštěstí nejčastěji „ohněm a mečem“. Nemá smysl nyní opakovat to, co si každý z našich čtenářů možná stokrát přečetl od renomovaných komentátorů, politických či vojenských analytiků a znalců tu ruské reality a politiky, jindy zas ekonomů, bezpečnostních expertů, prostě není úkolem našeho časopisu dublovat mainstreamová periodika a zdroje. Chceme ale čtenářům sdělit jedno. V naší – Vaší redakci je názor na stávající situaci na východ od nás jednotný. Válka na Ukrajině byla vyvolána agresí, s jednoznačně definovaným agresorem i obětí. Lze souhlasit i s názorem ukrajinských představitelů, že jde o akt státního terorismu. Nemá smysl diskutovat, ba ani se seznamovat s názory opačnými. A proč tedy ta pravděpodobnost a fraktály? Podle analytiků – historiků nebyl v roce 1914 vlastně ani jeden relevantní důvod pro vypuknutí války, což potvrdila i počítačová analýza ze zadaných fakt té doby. Přece však válka vypukla a byla fatální, děsivá, nejspíš však „zákonitá“. Její tíhu neslo „lidstvo“, byť jejími prvotními hybateli byli jedinci. Možná také měl tehdejší císař Rakousko-Uherské monarchie František Josef I. pocit, že musí napsat jednu z významných kapitol dějin, dějin „svých národů“. Napsal. Jeho možná i hodně užitečné soustátí bylo navždy zničeno… O tom, kdo kdy „psal dějiny“, se rozhoduje až desítky let poté, co se dané události odehrály, dlužno však těmto psavcům přiznat, že onu svou kapitolu napsal každý. Ale ve většině případů má pak ta kapitola velmi negativní hodnocení, a to i v případě, kdy – jak se říká – historii píší vítězové. I velmi jednostranně napsána může být – a bývá – časem podrobena novým soudům, novému hodnocení. Nechci být prorokem, ale za národ ruský jako takový se bojím, že i v případě současné ruské agrese tomu nebude jinak. Proč používám slovo „bojím“? I když Vladimira Putina ještě před oním pokusem zapsat se do historie podporovala značná část – někdo uvádí i polovinu – národa, jeho chyba dopadne na všechny. Cenu nejvyšší za něj platí oběti na obou stranách – o život přišlo již nespočet vojáků i civilistů. Velká část zbytku světa však bude platit také, byť „jenom“ v cenách životních potřeb, které již nyní rostou, a většina z nich poroste nadále. A tak donedávna pro mnohé lhostejný vládce v Kremlu se stal osobním nepřítelem pro každého z nás. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Zima nás opouští, jaro klepe na dveře, a hned 3. 3. jsme oslavili Světový den divoké přírody, která se u nás v tomto měsíci začíná zvolna probouzet. Březen je rovněž měsícem knihy, čtenářů a internetu. 8. 3. 1908 stávkovaly newyorské švadleny za rovnoprávnost a volební právo žen. Následně, v roce 1911, se v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a USA poprvé slavil Mezinárodní den žen. Oficiálně však tento svátek uznala až v roce 1975 Organizace spojených národů. Ve stejný den, tedy 8. 3., slavíme též Světový den ledvin a 11. 3. Evropský den mozku. Pojďme se podívat, co se děje v našich oblastních odbočkách. Zajímavé a užitečné informace nám přináší Lenka Martínková z OO Opava. Stručně se podívejme na pár z nich. Jak dlouho trvá, než se člověk, který přišel o zrak, naučí jednu trasu? Co je na nácviku prostorové orientace nejobtížnější? Odpovědi na tyto otázky se dozvíte v rozhovoru s Editou Jankovou, která už více než 20 let učí nevidomé klienty v ostravském Tyfloservisu. Znáte českou firmu BlindShell? Možná o ní víte, že vyvinula tlačítkový telefon, který má funkce jako dotykové mobily, dá se ovládat hlasem ve více než dvaceti jazycích, umí rozpoznávat objekty a barvy, číst texty, a má další speciální „vychytávky“. A možná víte i to, že BlindShell vznikla díky snaze pomoci nevidomému kamarádovi. Za sedm let se společnost vypracovala do pozice předního výrobce telefonů pro nevidomé a své přístroje prodává ve čtyřiceti zemích. Třetím Lenčiným příspěvkem je rozhovor s očním chirurgem MUDr. Pavlem Stodůlkou. V něm se dozvíte, zda se dá předcházet vzniku šedého zákalu, jak můžeme zraku prospět, jak správně rozpohybovat oční svaly, pokud často koukáme do počítače, nebo zda se plánují robotizace očních operací. Další článek vypovídá o tom, jak předsudky, strach a neznalost ztěžují osobám se zrakovým postižením uplatnění na trhu práce. A také to, jak k řešení této problematiky přistupuje TyfloCentrum Olomouc. Pečujete o svůj zrak či jeho zbytek? Nebo snad nevíte jak? Přečtěte si, jak je důležité pravidelně navštěvovat očního lékaře, jak chránit oči pravidlem 20-20-20, Nebo že čím je dítě menší, tím méně času by mělo trávit u počítače nebo mobilu. V asistenčních službách drží prvenství psi. Šikovné pomocníky člověka lze ale vychovat i z dalších zvířat. Důležitá je jejich ochota spolupracovat s člověkem, a také aby se v rušném prostředí neplašila. A tak se z dalšího článku můžete dozvědět, že v pomáhání osobám s různými druhy postižení se uplatňují také minikoně. Na závěr zmiňme článek o tom, že nevidomý Ivo Budil a jeho trasér Petr Müller se pravidelně zúčastňují lyžařského závodu „Jizerská padesátka“. Proč to dělají? Prý je to pro ně radost, a také si dokazují, že to zvládnou. Všechny Lenčiny příspěvky naleznete na adrese: www.sons.cz/odbocky/aktuality Karel Novotný informuje o zimní procházce členů OO Benešov. Vlašimský park už dobře znají zalitý letním sluncem, barevný od spadaného listí i jarně zelený. Chybělo už jen projít si ho bílý, pod sněhovou přikrývkou. OO Semily publikovala informaci předsedy NRZP ČR Václava Krásy o novele vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů. Touto vyhláškou se stanoví ceny za úkony poskytované v sociálních službách. S MPSV se podařilo vyjednat, že maximální částka úhrad za hodinu osobní asistence, pečovatelské služby, průvodcovské a předčitatelské služby, podporu samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře, chráněné bydlení a sociální rehabilitaci se zvyšuje pouze o minimální částku ze 130 na 135 Kč. Novela vyhlášky ale výrazně mění ceny za některé služby, hlavně za stravu a ubytování v zařízeních sociálních služeb. OO Náchod zve své členy každou poslední středu v měsíci od 9.00 hodin do své klubovny. Při šálku dobré kávy nebo čaje si budou moci popovídat s přáteli, poslechnout si novinky ze sociálně právní oblasti, prohlédnout si kompenzační pomůcky a dozvědět se o akcích, které pořádá nejen jejich domovská organizace, ale také TyfloCentrum v Hradci Králové. Členové OO Česká Třebová se 24. 1. sešli ve zdejší kuželně na novoročním turnaji. Poté si zahráli i oblíbenou hru vajíčko. Každý účastník dostal diplom, následovala volná zábava. OO Česká Třebová dále zveřejnila plán zájezdů pro své členy. 23. 4. pojedou na poznávací výlet do Starých Hradů, 21. 5. do Polska, 4. 6. zařadí sedmikilometrový turistický zájezd, 15. 6. navštíví koncert v Blansku a 10. 9. bude tajný zájezd. Členové OO Olomouc se ohlédli za svými zimními aktivitami. Kromě tradičních v Klubu kutilů, v Pamatováčku, Bowlingu, Klubu setkávání a Muzikoterapie byly do programu zařazeny též jóga s Johankou a salsa s Martou. Obě už mají své příznivce. V Klubu setkávání se pořádalo tříkrálové posezení, literární okénko spojené s týdnem se Zorou, výlet do Litovle a do Velké Bystřice. Jako každý měsíc, i v lednu a únoru vyrazili členové OO na poradní dny do Šternberka, Uničova, a po dvouleté pauze též do Litovle. OO rovněž připomněla výstavu slabozraké grafičky Markéty Evjákové v Uničově. Ta bude zahájena vernisáží dne 7. 3. a potrvá do 3. 4. 2022. OO Olomouc zve dále na zájezd do Zlína. Naplánovanou má komentovanou prohlídku Muzea jihovýchodní Moravy s expozicí „Princip Baťa: Dnes fantazie, zítra skutečnost“. Připomíná produkty firmy Baťa doslova od hřebíčku po letadlo. Stříbrná Tatra 87 je symbolem cestovatelské části expozice, příběhu inženýrů Hanzelky a Zikmunda. A tahákem může být třeba i výtah s kanceláří Jana A. Bati v nedalekém mrakodrapu. Cena zájezdu je pro členy OO 150 Kč a zahrnuje též oběd. Zájemce se musí závazně přihlásit do 18. 3. Držitelé průkazu ZTP/P musí mít svého průvodce. Členové OO Kroměříž v únoru procvičovali čtení a psaní Braillova písma. Nejprve si zopakovali znaky na braillské kostce. Poté četli texty vytištěné jejich novou braillskou tiskárnou a psali na Pichtově psacím stroji. Došlo i na čtení cvičení s novými znaky, které budou dále procvičovat v březnu. Svátek svatého Valentýna letos oslavili členové OO Kyjov na klubovém setkání výrobou valentýnek. Perníkové srdíčko ozdobené mandlemi si upekli předem ve výtvarné dílně. Na setkání pak každý dostal vystřižené a na voskovaný papír nalepené srdíčko. Technikou enkaustiky si žehličkou roztavil voskovku a přežehlil srdce. Tím vznikaly různě barevné motivy. Pomocí Pichtova psacího stroje napsal každý nějaký vzkaz obdarovanému. 19. 1. představila regionální televize TVS v pořadu „Ticho ve studiu“ OO Kyjov Hanu Vrtkovou a Pavla Švorbu. Původně smluvená redaktorka ztratila hlas, a tak vedení talk show převzal ředitel televize. Před vstupem do studia neproběhla žádná příprava. Až v něm se Hana s Pavlem dozvěděli, v jakém pořadu se ocitli, a že rozhovor je naživo. Tedy čistá improvizace. Záznam si můžete poslechnout na odkazu: https://itvs24.cz/ticho-ve-studiu/ucime-lidi-jak-zit-plnohodnotny-a-smysluplny-zivot-rikaji-pavel-svorba-a-hana. OO Kyjov uspořádala na klubovém setkání pro své členy olympijské hry. Při zahajovacím ceremoniálu zapálil předseda OO olympijskou pochodeň, zazněla hymna a mohlo se soutěžit. Ve skoku a běhu na lyžích, v biatlonu v podobě zvukové střelby, ledním hokeji v podobě showdownu a ve vytrvalosti v kruzích. Nechyběly úkoly na znalosti a manuální zručnost. Pomocí penfriendu rozlišovali zimní a letní olympijské sporty, s colortestem třídili barvy na olympijských kruzích. Všichni sportovci získali olympijskou medaili. Druhý den navštívili spolu s brněnskými OO Olympijský festival, který se konal v areálu Nové Zbrojovky. Osahali si šachové figurky, sáně, snowboardové prkno, skokanské lyže a bob, do kterého si většina sedla a někteří se i svezli. Svou lehkostí zaujala laserová puška na biatlon, těžkostí naopak curlingové kameny. Atmosféru festivalu podtrhl výkon zlaté Ester Ledecké i přítomní paralympionici. Domů členové OO odcházeli s fotografií olympijského maskota – pandy. „Velké poděkování patří Marušce Hauserové, která nám celou akci zajistila.“ Antonín Vraný # LIDÉ KOLEM NÁS: Divoká karta Patriku Hetmerovi Těsně před odletem na zimní paralympijské hry do čínského Pekingu jsme vyzpovídali našeho jediného reprezentanta ze strany zrakově postižených sportovců, sjezdového lyžaře Patrika Hetmera. V rozhovoru nám Patrik prozrazuje nejen to, jak se osobně na svoji již třetí účast v řadě pod pěti olympijskými kruhy těší, ale i loňské peripetie se zdravím. Kvůli Patrikovu loňskému zranění nebylo možné odjet povinný závod pro účast na hrách v Pekingu, a tudíž mu byla na základě žádosti přidělena divoká karta. Více už nám Patrik prozrazuje sám ve svém povídání. Jedeš na své již třetí paralympijské hry v řadě, v čem si myslíš, že hry v Pekingu budou jiné než ty předchozí? Bude to jiné asi úplně ve všem kvůli covidu. Vše se podřizuje testování a dodržování přísných pravidel, takže už samotné cestování bude náročné a pobyt v Číně asi také. Budeme muset skousnout to, že se nedostaneme asi mimo vesnici a sportoviště, jako tomu bylo na předchozích paralympiádách. To bude asi psychicky náročnější. Jak se na svoji třetí účast těšíš? A na co se v rámci her těšíš nejvíce? Poměrně dlouho jsem byl ve stavu, kdy jsem byl takový rozpolcený. Ta „natěšenost“ tam určitě nebyla taková jako dříve, ale jak se to krátí, tak se už i těším. Nejvíce asi na naše závody a také na soupeře, některé jsem neviděl hodně dlouho. Jaký máš vůbec názor na pořádání her v Číně? Může se na tuto otázku odpovídat už před odletem? Ta Čína je nevyzpytatelná, a řeknu to trošku jinak. Mám velice podobný názor jako kajakář a olympionik Pepa Dostál. A myslíš si, že jsi zase o kousek dál ve zkušenostech, než tomu bylo v letech 2014 a 2018? Ve zkušenostech určitě ano, už nejsme ti vyjukaní zajíci jako v Soči. Na druhou stranu jsme toho za poslední dobu kvůli zranění moc neodzávodili ani neodtrénovali na sněhu. Ta závodní vyježděnost nám tedy teď dost chybí. Protože máš již zkušenosti se dvěma účastmi pod pěti olympijskými kruhy, jak bys popsal tu atmosféru přímo z dějiště her? Atmosféra byla vždy perfektní. Bylo to úplně jiné, než při ostatních závodech. Je tam jiný ten mediální zájem. Super bylo se potkávat i s fanoušky, podepisovat se jim, prohodit pár slov… To teď bohužel nebude možné, a to je škoda. Atmosféra ale i tak snad bude výjimečná a přátelská. Kdybys měl zavzpomínat, co pro tebe bylo na hrách to nejlepší, a máš nějaký nezapomenutelný zážitek? Byly to určitě všechny naše paralympijské závody, nejvíc si asi ceníme sjezdu v Koreji, kde jsme prakticky bez tréninku byli šestí ve sjezdu. Obrovským zážitkem pak jsou samozřejmě také zahajovací ceremoniály, na to se nedá zapomenout. Silným zážitkem pro mě také byla všudypřítomná podpora Ukrajině při anexi Krymu, která probíhala právě během paralympiády v Soči 2014 a hodně se to podobá i dnešnímu dění. Ty jsi nakonec musel čekat na přidělení divoké karty. Co sis v té době říkal a jak jsi celou situaci vnímal? No, byl pro mě docela šok a velké zklamání, když Svaz lyžařů zrušil naše MČR v Rokytnici nad Jizerou, kde jsme měli splnit poslední kritérium, a to mít odjetý závod. Nakonec jsme tedy čekali na přidělení divokých karet. Samozřejmě jsem v to doufal, nicméně jsme si v týmu řekli, že kdyby se to nepodařilo, svět se nezboří a jsou důležitější věci. Teď se konečně dostaneme ke sportovní stránce tvé účasti. Musíme zmínit, že jsi měl loni zdravotní problémy, kvůli kterým jsi začal trénovat později a nemohl jsi vlastně ani závodit. Co sis říkal v hlavě loni, když jsi byl zraněný? Věřil jsi ve svoji účast na paralympiádě? Nebylo to poprvé, kdy jsem se vracel po zranění, takže jsem věděl, o co jde, a nikdy jsem nepřestával věřit. Po zdravotní stránce jsem věděl, že to stihnu, nicméně to tréninkové manko je obrovské a v našem amatérském pojetí se to nedá stihnout dohnat tak, abychom byli konkurenceschopní těm nejlepším. Musím poděkovat panu primáři Vališovi z FN Brno Bohunice, že mně dal koleno do kupy a také bych chtěl poděkovat panu Dvořákovi za poskytnutí skvělé ortézy DONJOY, která je špičková. Jak jsme již uvedli výše, kvůli zranění jsi měl omezené možnosti přípravy a trénování. Jak jsi spokojený alespoň s tou přípravou, kterou jsi absolvoval? Spokojený nemohu být. Ta suchá příprava byla celkem dobrá, ale na sněhu toho máme naježděno hrozně málo, tam prostě spokojenost být nemůže. S jakým cílem do Pekingu jedeš? Cíle si absolutně žádné nedáváme, pojedeme letos jen technické disciplíny a každé umístění do desítky by bylo super. Konkurence je oproti nám bohužel někde jinde. Je to, jako bychom porovnávali amatérskou Dolní Lhotu s profesionály z 1. FC Slovácko, kterému ostatně fandím. Pokud by nebyla covidová omezení, šel by ses podívat i na jiné sporty a sportoviště? A popřípadě, který sport by tě nejvíce zajímal a bavil mimo tvých disciplín v alpském lyžování? Samozřejmě bych rád viděl všechny zápasy našich parahokejistů a určitě by mě bavil i snowboard, který jsem sám kdysi dlouho provozoval. Bohužel na to asi nebude moc času a asi nás tam stejně nepustí. Český národ je ale znám svou vyčůraností, tak třeba nějakou skulinku najdeme… Máš mezi závodníky i kamarády, nebo jste všichni zapálení pouze do soupeření? Nejvíc se kamarádíme s kluky ze Slovenska, není tam jazyková bariéra a i lidsky jsme si velmi blízcí, si myslím. Přejeme si navzájem úspěch a jsem rád, že tomu tak je. Rivalita je tam jen taková zdravá, žádná nevraživost tam nepanuje. Patriku, my ti všichni samozřejmě přejeme hodně štěstí, a hlavně ať zdraví drží. Budeme ti držet pěsti! Je ještě něco, co bys všem fanouškům chtěl vzkázat na závěr? Za celý tým moc děkuji a fanouškům bych vzkázal, že do našich závodů půjdeme naplno a budeme se snažit je nezklamat. Byl bych velmi rád, kdybychom mohli být příkladem a impulsem k rozvoji alpského lyžování mezi hendikepovanou mládeží, které je u nás zoufalý nedostatek. Chtěl bych také poděkovat našim rodinám, manželkám, milenkám, přítelkyním, dětem, utajeným dětem, no prostě všem, kteří to s námi nemají mnohdy jednoduché, a přesto nám fandí. Máme Vás rádi! Martin Fejfar, ČSZPS # BUDE VÁS ZAJÍMAT: I nevidomý může mít nárok na pojistné plnění za úraz Miroslav Mužík (59) je absolventem hotelové školy, a poté pracoval dlouhou dobu v gastronomii. V roce 1990 se stal mistrem v barmanské soutěži Gastro Prague a do roku 2001 provozoval v Praze dvě vinotéky. V roce 2001 byl však přepaden, zraněn, a v nemocnici lékaři zjistili, že jeho sítnice je natržená a krvácí. Jeho život tak nabral poněkud jiný směr. Stal jsem se jakýmsi „neúplným a smysl znovu hledajícím člověkem“. Na druhé oko jsem však stále viděl a nechtěl jsem se vzdát svého koníčku, totiž motocyklismu. Jenže po sedmi letech jsem na motorce havaroval a poranil si i druhé oko. Opět natržená sítnice, krvácení do mozku a zjištění, že opravdu přestávám vidět. Ale ani poté nebyl svět tak špatný a já chtěl pokračovat jako zdravý člověk. Snažil jsem se sportovat, zkoušel jsem plavání, později jsem se vrátil i k lyžování, které jsem miloval už jako dítě. Už jako zrakově postižený jsem se rozjel na lyžovačku do Rakouska. V SONS jsme si spolu s  trasérem půjčili speciální vesty a helmy. Jenže…, jedna mulda mě rozhodila, upadl jsem, roztříštil si rameno, a druhou ruku jsem si vykloubil. Transportoval mě vrtulník a v Rakousku jsem musel podstoupit operaci. Do Prahy mě přivezli na Štědrý den, rozbitého, prakticky nevidomého, psychicky rozloženého. A znovu jsem začal řešit, co dál. Navíc – přestože jsem byl dobře pojištěn, byla pojišťovna ochotna zaplatit jen vrtulník, operaci v Rakousku a převoz do ČR. Odmítla však platit trvalé následky úrazu. Měl jsem ale štěstí. Objevil jsem totiž kontakt na Občanské sdružení ÚRAZ. Zatelefonoval jsem tam a zjistil, že ho vede Jaroslav Kunst, muž, kterého dokonce znám. Nezištně se ujal mého případu a po roce a půl dokázal pojišťovnu přesvědčit, že za své zranění opravdu nemohu a že moje pojistka je dostatečná k tomu, aby mohly být odškodněny i trvalé následky mého úrazu. Právě tato zkušenost ze mě odstranila pocit jakési ublíženosti, pocit, že někdo nedodržel to, co slíbil, a znovu nastartovala můj život. Tehdy jsem se rozhodl, že společně s Jaroslavem chci pomáhat lidem, kteří se ocitli v podobné situaci. Dnes pracuji v občanském sdružení jako konzultant. Jakým způsobem pracujeme? Naše právní pomoc je určena lidem, kterým se stal nějaký úraz, pracovní, při nezaviněné dopravní nehodě, sportovní či jiný, a jsou pojištěni nějakým typem pojistky. Pokud jste v takové situaci a nemáte právní vzdělání ani dostatek zkušeností, tak se vám pojišťovna velmi pravděpodobně snažila či snaží vysvětlit, že vás odškodnila dostatečně. Váš případ posoudíme také my na základě zhodnocení vaší pojistky, lékařských, policejních a dalších zpráv. A poté vám řekneme, co je možné, co naopak není, a dohodneme se na případném dalším postupu. Ten spočívá hlavně v posouzení vašeho případu a ve vyjednávání s příslušnou pojišťovnou. Na toto téma pořádáme také různá setkání a besedy. V případě zájmu ji rádi nabídneme rovněž členům a klientům SONS. Více se o nás dozvíte na stránkách www.odskodnenizauraz.cz. Pokud by se k nám klient chtěl objednat a osobně nás navštívit, může tak učinit v naší kanceláři v Praze, v Panské ulici č. 5. Za poradu s námi nezaplatí jedinou korunu. S naším přispěním už pojišťovny odškodnily spoustu lidí, včetně těch s nějakým typem zdravotního postižení. Nějaké konkrétní příklady? Obchodník vystrčil reklamní ceduli na ulici, klient ji neviděl, zakopl o ni a utrpěl zlomeninu zápěstí. Jiný klient čekal na vlak na ohlášeném nástupišti. Jenže to bylo na poslední chvíli změněno. Musel k vlaku na jiném nástupišti běžet, upadl a zlomil si dvě žebra. A navíc – i v případě malého zranění se v budoucnu mohou projevit trvalé následky. Někteří naši klienti utrpěli úraz ještě před rokem 1989. Na jednoho z nich, v té době zcela zdravého, spadl v roce 1986 regál. Utrpěl zlomeninu lebky a poškození mozku. Následně byl odškodněn, ale netušil, jaké trvalé následky mu jeho úraz přinese v budoucnu. Až mnohem později se objevilo poškození vidění, sluchu a další neurologické potíže, včetně depresí a halucinací. Spoustu činností tak dnes nemůže vykonávat. Byl přesvědčen, že se s tím už nedá nic dělat, ale nebyla to pravda. Jeho odškodnění jsme vyhodnotili jako nedostatečné a byli jsme schopni určitým způsobem zasáhnout. Letos Občanské sdružení ÚRAZ oslaví 10 let své existence. V současné chvíli máme přes 200 klientů v různé fázi řešení odškodnění. Zhruba 5 klientů trpí postižením zrakovým. Ano, i jako člověk s těžkým postižením zraku velmi rád cestuji. A myslím, že jsem v této oblasti nabyl i spoustu zkušeností, o které se rád podělím. Výborný přístup k lidem s postižením zraku má třeba maďarská letecká společnost Wizz Air. U nich jsem se jednou zaregistroval a na letištích, odkud jsem s nimi odlétal a na která jsem přilétal, už na mě čekal asistent. Doprovodil mě, posadil na určené místo v letadle apod. Skvělé zkušenosti mám i s naším RegioJetem. V italských Benátkách nás na průkazku ZTP/P zdarma svezli i s průvodcem na gondole, při prohlídce Pompejí mi zdarma přidělili asistenta. Ale na sjezdovce v Rakousku mi kartu na slevu dali až poté, co zjistili typ mého postižení. A na Slovensku? Tady mě, prakticky nevidomého Čecha, považovali za zdravého člověka. Dokud jsem nezjistil, jak postupovat, zaplatil jsem v autobuse MHD pokutu i přesto, že jsem se prokázal průkazkou ZTP/P. Jediné, co mě na průkazce ZTP/P identifikuje jako člověka s postižením zraku, je panáček s hůlkou. V některých zemích na to zareagují intuitivně, v jiných vůbec. Samozřejmě bych proto uvítal sjednocení průkazek, alespoň v rámci Evropy. Když už v EU uznávají občanské průkazy, proč nesjednotit i průkazy ZTP? Kartu jednotného formátu by příslušný úředník načetl skenerem a vyhledal ji v evropské databázi. „Našinec“ by dostal to, na co má právo, a nemusel by se dohadovat, když se navíc nemusí umět dorozumět. A nejde ani tak o slevy, jako o určitý způsob asistence. Naše další projekty? Zajímáme se o život lidí se zdravotním postižením. Proto víme, že lidé s postižením zraku rádi hrají bowling a provozují další druhy specifických sportů. Jako mladý člověk jsem hrával golf a byl členem golfové asociace. A před časem nás napadlo, že by si golf mohli zahrát i lidé na vozíku, po zranění nebo amputaci ruky. V rámci jednoho projektu jsme to vyzkoušeli, a ohlasy jsou velmi dobré. Proto jsme se rozhodli vyzkoušet to i s lidmi s postižením zraku. Aby zažili pocit z trefy, svist míčku vzduchem, odhadli směr, rychlost atd. Právě téhle věci se v současnosti hodně věnujeme. S Jaroslavem Kunstem jsme oba též milovníci vína, a jak jsem už uvedl, s vínem stále hodně a rád pracuji. I dnes jsem ve styku s vinaři u Ivančic a Kounic. Rádi mě zvou, protože mám od švýcarské banky dobrozdání k tomu být degustátor a jsem schopen víno zhodnotit, říci, že tady je více síry, tady méně kyseliny apod. Někteří z vás možná také znají proslulou „kounickou Frankovku“. A jedním z našich dalších nápadů a projektů je pořádat tzv. degustační minima. Někteří vinaři mi totiž potvrdili, že určití lidé s oslabeným zrakem mívají skutečně lepší nejen hmat, ale i chuť, a dokáží velmi dobře porozumět vínu. Zrakové vnímání vína nemusí být tak důležité. Některá vína se vyrábějí ležením na kvasnicích a jejich jiskra a průzračnost tak nemusí být ideální. I stará francouzská vína, která leží několik desítek let, se dole u dna dekantují (tvoří se mírný zákal). Navíc, dříve, například i v době Karla IV., se víno pilo z neprůhledných, někdy také hliněných pohárů. Proto nám půjde více o vůni vína, a hlavně o chuťové vjemy. Nemluvím o velkém pití, ale o ochutnávce několika vzorků. K té by přišel odborník, vinař, a také člověk, který o víně vyučuje. Budu mít velkou radost, až se projekt podaří rozjet. Nejen u nás v Brně, ale i v Praze. Kdo tedy nechce nebo nemůže sportovat, může svou pozornost obrátit k vínu, k jeho degustaci a posuzování jeho kvality. Antonín Vraný # EXKURZE DO LITERATURY: Zdálo se mi o zločinu 15. října 1982 Fernando, můj příteli: Nevím, jak začít. Není pro mne vůbec jednoduché psát tento dopis, ale takhle už dál nemohu. Píšu Ti z jednoho studeného hotelového pokoje. Hotel je to levný v jedné zapomenuté ulici ztracené šedivé vesnice. Vlastně ani nevím, odkdy tady žiju. Je tolik věcí, kterým vůbec nerozumím!!! Dívám se z okna a vidím několik dětí si hrát v parku před hotelem. Děti běhají mezi žlutými stromy, smějí se a zdají se být šťastné. Právě začíná pršet. Jde o jednu z podzimních přeháněk, studených a smutných. Vlastně ani nevím, co je dnes za den, ani kolik je hodin. Pro člověka tak ztraceného jako jsem teď já ani žádné hodiny neexistují. Ty mě znáš, Fernando, jsi přece můj nejlepší přítel. Zkus mi uvěřit, že jsem v nebezpečí. Raději nevycházím na ulici a s nikým se nestýkám. Jediný, s kým mluvím, je hotelový číšník. Jedině on mi každý den vyběhne do baru na rohu ulice pro cigarety. Příliš kouřím. Jsem ztracený v černém lese mých snů. Dny jsou velmi dlouhé a noci ještě delší. Téměř nejím. Chci spát a zapomenout. Kdybych tak mohl zapomenout!!! Po ničem jiném netoužím. Ale neměl bych spát, raději ne. Všechny mé sny se později stávají skutečností, a to je hrozné, děsivé. Takže teď vlastně ani nevím… píšu tento dopis, nebo se mi jenom zdá, že jej píšu? Odpověď není vůbec jednoduchá, a proto si píšu deník, abych jednou dokázal, že nejsem blázen. Děti odcházejí z parku. Prší, přímo leje. Proudy vody smáčejí ptáky, náměstí i zahrady. Přichází večer, plíživě jako otázka, na kterou je nemožné najít odpověď. Fernando, jsem velmi unavený a nemám moc času. Prosím Tě jen o jedno: S tímto dopisem přišel i balíček. V něm se nachází můj diář. Je určený pro Lauru. Prosím, odnes jí ho k ní domů. Je to velice důležité. Víc Ti říci nemohu. Je to lepší pro všechny. Navždy Tvůj kamarád Carlos. Fernando nechává ležet dopis na desce stolu a nervózně přechází po pokoji sem a tam. Vejde do kuchyně a připraví si kávu. Je studené říjnové odpoledne. V neděli Fernando v nemocnici nepracuje, a tak se pomalu posadí. Po chvíli se vrátí do pokoje a pustí hudbu. Tento balíček je pro Lauru, ženu jeho přítele Carlose, on by ho neměl otvírat. Ale on chce vědět, vlastně by měl vědět víc. Hledá brýle, a když je najde, ztlumí trošku hudbu a posadí se. Ten Carlosův deník je pro něho velmi důležitý. 15. října 1982 Milá Lauro: Tady je můj poslední deník. Všechno v něm je. Neměli bychom se nějakou dobu vidět. Musíš čekat. Necítím se dobře. Jsem velmi daleko od Madridu, daleko od velkoměsta, daleko od hlučných ulic, daleko od lidí, od všech kanceláří, velmi daleko od všeho. Díky tomuto deníku pochopíš mnoho věcí. Pak budeš vědět, proč toto všechno musím dělat. Stále tě miluji. Carlos. DIÁŘ 15. srpen Konečně začaly prázdniny. Už jsme s Laurou v Marbelle, sami, stejně jako kdysi. Zdá se to jako sen! Tady bude všechno jiné, určitě. Bude to, jako bychom teprve začínali žít. Příliš mnoho práce, spoustu času v kanceláři, většina dní mimo domov. Věčně na cestách. A Ty, moje milá Lauro, hodně času samotinká. Ale teď už tomu rozumím. Je mnoho důležitějších věcí na světě, než jsou peníze. Jediné, co právě teď chci, je žít v klidu a hodně blízko Laury. Ano, je mnoho věcí důležitějších než peníze. Málaga s azurovým mořem, jehož bílé vlny se tříští o nádherné pláže. Marbella se svými úzkými uličkami, bílými domky, spoustou barů. Zdá se mi to až nemožné! Tady budeme spolu šťastni. 17. srpen Laura je pořád ještě na pláži a já už sedím v hotelovém pokoji. Za chvilku si dám pohárek vína a před obědem si něco přečtu. Je hrozné horko a já nemohu být na slunci tak dlouho. Není to zdravé. Každé ráno chodíme na blízkou hotelovou pláž, docela malou, ale nádhernou. Nikdy tam není tolik lidí. V poledne se naobědváme v jednom příjemném baru. Těch je tam hodně. Šíleně mi chutná tamní kuchyně, především ryby. Odpoledne si vyrazíme do centra Marbelly. Někdy se vrátíme do hotelu docela brzy. Velice rádi si poslechneme hezkou hudbu nebo si přečteme dobrou knihu. Jindy se navečeříme někde venku nebo se projdeme po pláži. Zbožňuji procházky po pláži hlavně v noci. Všechno je mnohem klidnější. Tyto prázdniny nesnáším telefony. Zapomenu čísla a vše, co souvisí s bankou či kanceláří. Po několika minutách scházím dolů na pláž a těším se na večeři s Laurou. Už mám docela hlad. 19. srpen Jsem šťastný člověk. Neexistuje lepší žena, než je Laura. Dnes večer ji vezmu na jedno krásné místo. Znám jednu skvělou restauraci v Puerto Banús. Tam se jí bude moc líbit, jsem o tom přesvědčený. 20. srpen Zítra přijede do Marbelly Fernando. Pojede autem z Madridu, aby tu s námi strávil týden dovolené. Fernando je můj přítel a velmi zábavný člověk. Pořád se něčemu směje. Ano, ten umí žít! Je to můj největší kamarád, kterého mám. Hlavně je to velmi dobrý doktor. Vzpomínám si, když onemocněla Laura. Téměř dva měsíce u něho v nemocnici! A já na služební cestě mimo Španělsko. Díky, Fernando! Tak jo, nechci si připomínat zlé časy. Laura ho má hodně ráda. Zítra s ním zajdeme na večeři. Hned potom je na pláži nějaká oslava. 21. srpen Nerozumím tomu, co se dnes večer mohlo přihodit. Já s Fernandem jsme seděli v jedné malé, ale velmi příjemné restauraci v Puerto Banús. Čekali jsme na Lauru, abychom se všichni společně navečeřeli. V restauraci bylo plno. U baru mezi lidmi byla jedna vysoká blondýnka, na očích sluneční brýle. Na sobě měla divné šaty, jakoby z jiné doby. Snad z šedesátých let, dlouhé, velmi úzké, šedomodré. Ta žena se na mě celou tu dobu dívala. Jsou tři hodiny. Laura spí. Já ale spát nemůžu, nelze zapomenout na ty černé brýle, na ty zvláštní šaty ani na blond vlasy. Ty šaty mi něco připomínají. Myslím, že tu ženu znám, ale nevím odkud. Znervózněl jsem, ale nevím proč. Seběhnu dolů na pláž, abych se trochu prošel. 22. srpen Dnes nepůjdu ven. Zůstanu v hotelu a trochu se prospím. Jsem poněkud nervózní. Nevím, co se se mnou děje. Včera večer na pláži byla ta žena. Je to všechno divné! Jsem velice unavený. Celou noc jsem nemohl zamhouřit oči. Laura se na mě zlobí. Stěžuje si, že s ní skoro nemluvím. Ale ona nic nepochopí. Nemůže ani pochopit. Dnes odpoledne půjde s Fernandem na nákupy do centra. 24. srpen Dnes chceme prožít den v Mijas. Je to malá bílá vesnička poblíž Marbelly, vzdálená přibližně 20 kilometrů. Já osobně ji neznám, ale Fernando říká, že je velmi malebná. Je v ní býčí aréna, nejmenší ve Španělsku. Všechny domečky jsou tam bílé a uličky úzké. To se mi bude líbit. 25. srpen Nechápu to. I včera, v Mijas, byla ta zvláštní žena. Je to jako zlý sen. Co ode mě vlastně chce? Hledá právě mě? Proč ji stále potkávám? To všechno je moc divné, zvláštní. Nevím, kdo to je, ale pokaždé, když ji vidím, znervózním. Jsou čtyři ráno a zas nemohu spát. Zavřu oči a vidím ve snu onu ženu. Laura chce zavolat Fernandovi. Říká, že on mi může dát něco na spaní. Mně se to ale moc nelíbí, přece jen v tuto hodinu… Laura přesto volá Fernandovi do pokoje. Po pár minutách přichází Fernando s nějakými pilulkami. Je štěstí mít za kamaráda doktora, a ještě tak blízko. Fernando se usmívá. Carlosi, jakou dobu jsem o tobě téměř neslyšel! Nic o tobě nevěděl! Káva je už studená a Fernando si nalévá sklenku vína. Je už pozdní odpoledne, on se cítí velice unavený, hlavně ho unavuje čtení diáře i vzpomínky. 27. srpen Dnes to vypadá, že jsem na tom lépe, všechno je mnohem klidnější. Klidnější se cítím i já. Možná díky pilulkám od Fernanda spím velice dobře. Seběhnu na pláž. Chci vidět moře. 29. srpen Nelíbí se mi to. To všechno se mi nelíbí. Tu ženu v šedomodrých šatech a se slunečními brýlemi vidím snad všude: na pláži, v centru Marbelly, na každém rohu, v barech, v obchodech, poblíž hotelu. Vždycky tam je. Fernando a Laura nic netuší. Oni ji nikdy nevidí. Jsou klidní, ale já jim nechci nic říci. Jenže proč? 31. srpen Prázdniny rychle ubíhají. Laura a Fernando chtějí jít večer do kina. V Torremolinos je jedno velmi krásné letní kino. Z Marbelly je to slabá hodinka autem. Já raději zůstanu v hotelu. Nemám kino rád a jsem velice ospalý. Je pět hodin ráno a Laura s Fernandem se ještě nevrátili. Mám žízeň, strašnou žízeň, a mám studené ruce. Nemohu usnout. Slyším velmi divné zvuky. Zavírám oči a vidím tu zvláštní ženu z restaurace. Vidím, že mi chce něco říci. Myslím, že si vezmu další pilulku. Je mi hrozné horko. Otevírám okno. Moře vypadá jako velká vodní zahrada. Zahrada černá, mrtvá a bez hudby. Teď je zase zima. Je mi strašná zima. Moje oči se mi pomalu zavírají. To je ta pilulka. Spím už? Vidím modré zdi a schody vedoucí do moře. Ano, určitě spím, i když moje oči stále zůstávají otevřené. To ale není možné. Na zdi před mou postelí jakoby běžel film, vidím. Ano, ano, jsem to já. Já, když mi bylo sedmnáct, rok 1969. Jedu s mojí Beatriz v červeném autě. Byl to starý Seat mého otce. Je to jeho auto, jsem si jistý. Můj táta nám nechtěl dovolit v něm jet. Mám žízeň. Před očima mám oranžové moře se schodištěm a v moři vidím Beatriz, mou první dívku. Sedí vpravo vedle mne v autě. Je noc. Léto 1969. Nemohu na tu noc zapomenout. Je horko, velké horko. Říkám: „Beatriz, jsi velmi krásná,“ a ona se směje. Jedeme k našim známým na oslavu. Táta nám nedovolil vzít si jeho auto, ale my si ho přesto vzali. Čekali jsme, až půjde spát. Černé hodiny se odrážejí ve vodách moře ... tik tak, tik tak ... Mám velkou žízeň. Otevřu oči. Kde to jsem? „Beatriz, už můžeme jet. Táta spí.“ Nasedli jsme do auta. Klíčky mám. Je to jednoduché, velice zábavné. Jsme tak mladí. Beatriz pustí hudbu. Oba zpíváme, oba se smějeme. Ta oslava bude vážně zábavná a skvělá. „Beo, nech mě, nemůžeš si takhle hrát. Nech mě, je to fakt nebezpečné.“ Ona se ale směje a směje. A pak ta žena. Má na sobě šedomodré šaty a blonďaté vlasy. Jde pomalu středem silnice s malou holčičkou v náručí. Neviděla nás, jeli jsme hrozně rychle. Najednou žena leží uprostřed silnice a šaty má roztrhané. A holčička? Kde ta je? Nevidím ji. „Jeď, Carlosi, jeď, nemůžeš zastavit ... tvůj táta ... nemůžeme zastavit ... policie...“ Takže pokračujeme v jízdě a nestavíme. Jedeme rychle, ještě a ještě rychleji. 1. září To není možné. Ten sen v noci. Teď začínám rozumět. Ta žena v restauraci je Carmen, Carmen Alba. Ne, ale to není možné, nesmysl, Carmen je mrtvá. A její dcera? Ta malá holčička.? Carmen je mrtvá od roku 1969, to vím jistě. Ještě teď vidím před sebou novinový titulek: „Hrozná nehoda. Carmen Alba, devětadvacetiletá žena, zemřela při autonehodě, kdy byla autem poražena. Její jedenáctiletá dcera je v nemocnici. Policie hledá viníka nehody.“ 2. září Už jsem se nasnídal, ale z postele se mi nechtělo. Laura je s Fernandem na pláži. Nechtěla na mě počkat. Jsem unavený, velmi unavený. Někdo mi volá telefonem. Ne, to není sen. Mám oči dokořán a dobře slyším telefon. „Prosím Carlose Álvareze Sota.“ „Ano, to jsem já. Kdo je tam?“ „Čekám na Vás v jednu hodinu v kavárně El Cairo.“ Je jedna odpoledne. Je krásný sluneční den. V ulici je hodně lidí. Čekám na Carmen, ano, na Carmen Albu. Konečně jsem se dověděl, kdo to vlastně je, co chce a proč mě hledá. Je půl třetí a Carmen nepřichází. Objednávám si další kávu a zavírám oči. Jsem z toho všeho nesmírně unavený. Je toho na mě moc. Chudák Laura, moje malá Laura, je mi jí líto. Moc se ti omlouvám, že tě nechávám samotnou. Jsi tak hodná… Ještě se na mě zlobíš, viď? Vím to, nerozumíš tomu, co se přihodilo. A opět je tu moje další káva. Někdo mě oslovuje a já otevírám oči. Je to nějaká žena. Má sluneční brýle a… ano, šedomodré šaty… Carmen je na rohu za náměstím. Nemůže odejít a já s ní musím mluvit. Běžím k ní, kličkuji mezi auty. Ona taky utíká. Už ji téměř nevidím. Zahlédnu v davu pouze její světlé vlasy. Vběhne do jednoho domu a zavře za sebou dveře. Nemohu je otevřít, nemám klíč. Vůbec nevím, kde jsem… Je to zase jen sen? 12. září Je opět krásný den, jasné ráno. Laura půjde do banky a já jí musím napsat několik dopisů. Píšu, píšu a stále píšu… Laura mi radí, že musím psát víc a víc. Třeba “Carlos Álvarez Soto / Carlos Álvarez Soto / Carlos Álvarez Soto…” 13. září Užívám hodně prášků. Je mi stále hůř a hůř. Nevím už, kdo jsem, ani kde jsem. Fernando se chce rychle vrátit do Madridu. Ještě tento víkend. Má v nemocnici hodně práce. Laura se mnou není, dnes také musí zajít do banky… A já nevím proč. Cítím se sám, tak sám… Po mém posledním snu vidím všechno mnohem jasněji. Carmen žije, ano, přece nejsem blázen. Ale, proč mě hledá? Ne, Carmen není mrtvá. Nebo že by žila jenom v mých snech? Ale ne, to není možné. Nejsem blázen, nejsem blázen… Musím něco udělat. Ale může to být nebezpečné. Odjedeme odtud, vrátíme se do Madridu… Já se budu muset na nějaký čas schovat. Potom… 13. října Stane se zločin, to vím, ale nevím kdy. Jedna žena je v nebezpečí. Zase nevím, kde jsem. Znovu mám sny. Je právě půlnoc a já jedu autem. Není dobře vidět. Zase jedna deštivá noc. S někým se sejdu, ale nevím s kým. Nechám auto poblíž malého náměstí. Mám klíče od jednoho šedivého domu s velkými okny. Mám klíče, ale jak to? Vstoupím do staré chodby. Vybíhám po schodech do třetího patra. Odemykám dveře a vstupuji do bytu. Ta žena je uvnitř. Nečeká mě. Je právě v koupelně. Moje ruce jsou studené, velmi studené, ale já zůstávám naprosto klidný. Žena si připravuje horkou koupel. Nemohu vidět její oči. Už jsem těsně za ní. Voda teče do vany a já slyším za okny bubnující kapky deště. Přes židli vidím šedomodré šaty. Voda pořád teče. Moje prsty hledají horký krk té ženy, její dlouhý, bílý krk… Ona nemůže dělat vůbec nic. Stisknu víc, víc a ještě víc… Mám ve svých rukách její bílý krk… Je mrtvá. Horká voda protéká místnostmi. A teď mohu konečně zapomenout… Fernando nervózně přechází po pokoji. Je mu zima. Nechává diář ležet na stole a zvedá telefon, aby zavolal Lauře. “Lauro, miláčku, tady Fernando.” “Ahoj Fernando, víš už něco nového?” “Ano, dostal jsem od Carlose dopis a jeho diář. Už můžeme být klidní, drahá. Tvůj manžel je konečně blázen. Moje prášky…” “Ale kde je?” “Tak to nevím. To tam není. Tvůj muž neví, jestli sní nebo žije. Je to hrozné. Je úplně mimo…” “Čekala jsem na tento moment řadu let…” “Máš ty dopisy, co ti psal manžel v Marbelle, ne? Hned zítra musíš zajít do banky a vyzvednout všechny peníze. Počkej, najdu ten diář. Chci ti přečíst jeho poslední sen, zdá se být velice zvláštní.” “Ne, Fernando, prosím ne. Už o něm nechci nic vědět. Roztrhej to. Uvidíme se zítra, Fernando. Teď jsem hrozně unavená. Ahoj, miluji tě.” “Ahoj, Lauro. Nashle zítra. Také tě miluji.” Laura se cítí velmi spokojená. Konečně už bude moci žít tak, jak chce. S Fernandem a s Carlosovými penězi. Jak strašně Fernanda miluje! Vlastně odjakživa. Teď už půjde spát, ale předtím si dá ještě horkou koupel… Zítřejší den nebude vůbec jednoduchý. Musí zařídit hodně věcí… Vejde do koupelny a pustí kohoutek s horkou vodou. Nechá vodu téct a zavře okno. Zase leje a v ulici téměř nikdo není. Přes židli leží modrošedé šaty, blonďatá paruka a vedle černé sluneční brýle. Laura se usmívá. Teď konečně už může zapomenout. Zapomenout na tu noc před třinácti lety, noc, kdy zemřela její maminka. Před sebou ještě dnes vidí slova: “Žena poražená autem. Její jedenáctiletá dcera je v nemocnici. Policie hledá viníka nehody….” Ano, ona ho taky hledala, všude. Ve všech vesnicích i městech, až ho konečně našla. A pak, dva roky za něho provdaná, dva dlouhé roky nemyslela na nic jiného než na pomstu. Ale teď konečně nastal ten vytoužený moment. Carlos je sám, opuštěný, blázen, jakoby byl mrtvý. Tekoucí horká voda dělá docela hluk, proto Laura vůbec neslyší, že vstoupil do bytu Carlos. Ona je vlastně šťastná žena. Teď bude mít hodně peněz. Pořád teče horká voda. Laura nechala své šaty přehozené přes židli a vrátila se do koupelny. Je to krásná žena. Má krásný dlouhý bílý krk…, ano, velmi dlouhý a velmi bílý. Prší. Podzimní déšť je studený a smutný. Je už téměř noc a ulice jsou prázdné. Nikdo nevidí, jak umírá Laura. Horká voda teče místnostmi a přes židli jsou přehozené šedomodré šaty. Autor: Rosana Acquaroni Muňoz Překlad: Miroslava Svěcená # Trocha poezie – Buď mým snem Buď mým snem, buď mou iluzí, buď mým dnem, co tě ze snu probouzí. Buď jiskrou mých planých nadějí, tajemstvím, kterým se nikdo netají. Já na oplátku budu Tvou múzou, co dodá Ti sílu, budu Tvým štěstím, co dodá Ti víru. Budu Tvou slzou, co stéká Ti po tváři, úsměvem, který Tě rozzáří. Budu jiskrou, co zažehne plamen, Anděl, co chrání Tě a zašeptá Amen. Autor: Kateřina Rovenská # ZDRAVÍ: Jak si poradit s bolavými ústními koutky? Ústní koutky jsou místa, kde se stýká horní a dolní ret. Zánět může postihnout jeden z nich, nebo oba. Nejde o chorobu jako takovou, spíše o příznak mnoha různých stavů a onemocnění. Bolavý koutek nás potrápí většinou tehdy, když máme okolo něho dlouhodobě vlhké rty. To se stává při nadměrné tvorbě slin nebo při častém olizování rtů. Látky obsažené ve slinách spolu s  mikroorganizmy z okolní kůže, nejčastěji kvasinkami, začnou dráždit kůži v ústních koutcích. To se projeví jejich bolestí, zarudnutím a popraskáním. Často se přidají i suché a popraskané rty, někdy i brnění rtů a jazyka. Aby si pacient ulevil, koutky si olizuje, ale tím svůj stav dále zhoršuje. Vzniká začarovaný kruh. Zánět postihuje zpravidla jen ústní koutky. Někdy jsou však praskliny kůže v nich tak hluboké, že rána krvácí. To usnadňuje průnik škodlivých mikroorganismů, a problémy se mohou šířit i do úst, na rty, jazyk či na kůži obličeje. K dalším rizikovým faktorům pro vznik bolavých koutků patří dědičnost, suché a popraskané rty, jejich časté olizování, předsunutý horní ret, nedostatek vitamínů B 12, D, kyseliny listové, nerovnováha minerálů, nošení rovnátek, potíže se zuby nebo dásněmi, opary a další virové infekce v dutině ústní. Na bolavé koutky mohou trpět pacienti s diabetem. Ten totiž oslabuje obranyschopnost našeho organismu a zvyšuje náchylnost k infekčním chorobám. Jak se bolavých ústních koutků zbavit? Často postačí doplnit potřebné množství zmíněných vitamínů. Volně prodejné jsou také některé místně aplikované léky ve formě gelů, mastí nebo krémů. Udržujte rty a koutky v suchu a čistotě. Léčba je obvykle snadná a po jejím zahájení obtíže zpravidla do několika dnů odezní. Pokud však trvají déle než týden nebo se zhoršují, je čas navštívit praktického, kožního nebo zubního lékaře. A jaká je prevence? Udržujte rty suché a čisté. Pro jejich ochranu a zvlhčení používejte jelení lůj nebo balzámy na rty. Dodržujte správnou ústní hygienu. Pravidelně si čistěte zuby a navštěvujte svého zubního lékaře i hygienistu. Neopomínejte ani preventivní prohlídky u lékaře praktického. Pokud nosíte rovnátka, dbejte na jejich správné nasazení a pravidelné čištění dle pokynů lékaře. Trpíte-li diabetem nebo jiným onemocněním, které zvyšuje riziko vzniku bolavých ústních koutků, dodržujte doporučenou léčbu i kontroly u lékaře specialisty. Autor: Jiří Petr zdroj: csmedlicker.com, Medicalnewstoday.com # Když se řekne endovaskulární trombektomie Pokud krevní sraženina ucpe tepnu, která přivádí krev do mozku, jde o život! Lékaři musejí jednat rychle a přesně. Dnes využívají také moderní postupy, s jejichž pomocí dokáží sraženinu z cévního řečiště odstranit. Jeden takový se jmenuje endovaskulární trombektomie. Nejprve se pojďme podívat, jak fungují naše cévy. Tepny přivádějí okysličenou, na živiny bohatou krev do tkání a žíly ji odkysličenou a na živiny chudou odvádějí směrem k srdci a následně do plic. Pokud některou z tepen ucpe krevní sraženina, postižená tkáň za místem ucpání začne trpět nedostatkem kyslíku a poměrně rychle dochází k jejímu nevratnému poškození. Jako příklad uveďme velmi závažný stav, ischemickou cévní mozkovou příhodu, která vzniká ucpáním tepny, která zásobuje mozek. Sraženina může vzniknout přímo v postižené tepně, a pak ji nazýváme trombus, nebo může být do tepny zanesena odjinud, a pak jí říkáme vmetek, nebo též embolus. Pokud krevní sraženina ucpe žílu, vzniká žilní trombóza. Nejčastěji postihuje hluboký žilní systém dolních končetin. Největší nebezpečí pak představuje stav, kdy se sraženina od žíly oddělí, putuje do srdce a následně je vmetena do plic. Tehdy jde opět o život. Sraženina může ucpat ale i žílu, která odvádí krev z některého z vnitřních orgánů. V takovém případě se krev hromadí před uzávěrem, nejčastěji v postiženém orgánu, což může rovněž vést k jeho nevratnému poškození. A nyní k endovaskulární trombektomii. Jde o metodu, kterou lékaři odstraňují krevní sraženinu, jež ucpala tepnu nebo žílu, a rychle tak obnovují průtok krve tkáněmi. Nejčastěji přitom využívají dva postupy. Při mechanické trombektomii lékař zavede do tepny na zápěstí, v třísle nebo na krku dutou trubici. Skrz ni protáhne nástroj zvaný katetr, který krevní sraženinu doslova provrtá. Když se dostane za ni, rozevře se, podobně jako deštník. Tepnu nebo žílu tak uzavře, a sraženina je poté rozbita na malé kousky. Ty se zachytí v deštníku, a ten je následně složen a vytažen trubicí ven z pacientova těla. Při aspirační trombektomii se postupuje stejně, jen namísto vrtačky a deštníku zavede lékař ke sraženině vysavač. Oba postupy vykonává pod kontrolou rentgenu. Metoda se používá k léčbě zmíněné ischemické cévní mozkové příhody a hluboké žilní trombózy, ale lze ji využít i k odstraňování sraženin z cévního řečiště ledvin, jater, střev a jiných orgánů. Velmi často se kombinuje s dalšími způsoby léčby, které sraženiny rozpouštějí a předcházejí jejich vzniku. Endovaskulární trombektomie má ale i své limity. V případě cévních mozkových příhod ji lze provádět jen u některých pacientů, jen na některých mozkových tepnách, a nejpozději do šesti hodin po výskytu prvních příznaků. Poté už bohužel dochází k nevratným poškozením a změnám funkce mozku. Autor: Jiří Petr Zdroj: cs.medlicker.com, zdravi.euro.cz # SPORT: Přerovský Zubr V sobotu 12. února se v Přerově uskutečnil druhý letošní kvalifikační závod v simulované zvukové střelbě, tentokrát jen z laserových pistolí. Organizátorky z přerovské oblastní odbočky SONS si ještě netroufly na pořádání souběžné střelby z pušky. Ale i tak jim patří velké poděkování. Do "Véčka" čili Klubu V se díky uvolnění protipandemických opatření sjelo už 30 střelců a střelkyň, o 10 více než v lednu do Ostravy. A bylo pozoruhodné, jak dobře si vedli ti, kteří se střelbě věnují jen krátce, a přesto se popasovali se starším, těžším typem pistole. Mezi zrakově postiženými ženami si nejlépe vedla mladá Tereza Přikrylová z Tandemu Brno, když nastřílela 177 bodů. Druhá skončila výkonem 174 body Irena Šourková, která od letoška hostuje v ASK Lovosice; za ní zaostala současná předsedkyně střeleckého oddílu TJ Zora Praha – Renáta Vítová (168 bodů). Je potěšitelné, že z deseti žen jich 8 překonalo dřívější kvalifikační limit 140 bodů. Trochu nečekaným vítězem mezi muži sloučených kategorií B1-B3 se stal Karel Macháček ze Slavie Praha, když na 2 krát 10 ran nástřelem 191 o jediný bod porazil zkušeného Milana Hradila z Handicapu Zlín. Třetí místo si vybojoval Pavel Michelfeit z Tandemu Brno (182 body). Devět mužů z dvanácti přitom překonalo dřívější kvalifikační limit 160 bodů. V kategorii "ostatní", kde soutěží jak ti, kdož nejsou členy Českého svazu zrakově postižených sportovců, tak lidé bez vážné zrakové vady, si nejlépe vedli reprezentanti pražské Zory – Josef Polnar (177 bodů) a Tomáš Zeman (173 body). Soutěž smíšených ZP dvojic ovládli manželé Karel a Věra Macháčkovi z pražské Slavie, kteří v součtu nasbírali 338 bodů. Za nimi skončila zcela nová dvojice z Handicapu Zlín – Jaroslav Rozsypal s Alenou Hejčovou, měli 326 bodů. Ceny za třetí místo si odváželi Radek Primák a Renata Vítová ze Zory Praha za 320 bodů. Ve vzduchu se vznáší námět, jestli by napříště název závodu "Přerovský zubr” mohl být rozšířen o "memoriál Marka Šimíčka". Marek by si to zasloužil jako hlavní pořadatel minulých ročníků, držitel několika medailí ze střeleckých šampionátů, reprezentant ČR v dalších sportech a také jako předseda místní odbočky SONS. Bohužel, sotva vloni v červnu oslavil padesátiny, v září při štafetovém běhu zrakově postižených sportovců ze Šumavy do Prahy po doběhu svého prvního úseku 12 km náhle zkolaboval. Vladimír Krajíček # INZERCE • Prodám kamerovou lupu větší rudy 7 HD, koupenou dne 28. 2. 2018, málo užívaná, doklady doložím. Cena: 5000 Kč. Jindřiška Hrnčířová, Londýnská 522/2, Praha 2, e-mail: jajahrn@seznam.cz, telefon: 603933898 • Hledám lektora na pomoc s ovládáním mob. tel. pro nevidomé zn. BLINDSHELL clasic, Blindshell 2. Nutné dojíždění do bytu – Praha 10 (Vršovice); případně i za odměnu. Zájemci volat na telefon: 728 323 708. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 6, březen 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.