ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106 číslo 2 leden 2022 OBSAH: ÚVODEM Nejnáročnější milenka STALO SE Přehledně REPORTÁŽ Ifaistiáda 2021, část 1. – z Divišova k řece Buna LIDÉ KOLEM NÁS Nejraději hraju s někým, a pro lidi (Radim Vojtek) ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? V. část ZDRAVÍ Jak by měl vypadat správný pitný režim Jak rozumět pojmu bariatrické operace? POVÍDKA Takhle to chodí při žití pozpátku SPORT Český paralympijský výbor má nové vedení # ÚVODEM: Nejnáročnější milenka Předesílám, že následující text bude politicky i genderově nekorektní. A že asi přijdu o většinu ctitelek. Jejich počet se ale již nějakou dobu limitně blíží nule, tak asi reálná škoda bude mizivá. Tak jako tak to na sebe prásknu – mám milenku. Sice jsem byl celý život náročný až vybíravý, přesto milenek a přítelkyň či partnerek, od letních lásek až po dlouhodobější, tzv. bokovky, prošlo mým CV poměrně značné množství. Pro neznalé – CV: Curriculum vitae neboli česky běh života, dnes jde hlavně o životopis v psané formě předkládaný na nejrůznější místa v domnění, že právě váš život zaujme HR manažera – lovce hlav (dříve kádrováka) natolik, aby vás zaměstnal, protože právě vaše CV slibuje slibný přínos. Užil jsem si s touhle sběratelskou vášní dost nepříjemností, zejména se svou první a dnes již dlouho bývalou ženou. Neměla pochopení pro to, že muž prostě nějakou tu vzdálenější bytost potřebuje, aby vyvážil všechny ty výhody bytosti nejbližší (rozuměj trvalé). Dokonce ani další partnerky, kvazi trvalejších vztahů, žádné nadšení nad touhle mojí pečlivě opečovávanou a stále doplňovanou sbírkou neprojevovaly. Právě naopak. Až jsem si před pár lety – ale zase dost dávno předtím, než jsem se začal vyskytovat na stránkách Zory – řekl DOST! Nejsi už konec konců žádný mladík, měla by ti bohatě stačit jedna jediná. Tím spíš, že na to, abys ji našel, padlo několik stovek výplat, hned několik změn bydliště a dokonce i zaměstnavatelů. A skutečně jsem se svojí sběratelskou vášní – prý se tomu říká promiskuita – ze dne na den skončil. Tedy myslel jsem si to. Dokud se TO nestalo. TO znamenalo, že jsem nastoupil do vydavatelství ZORA jako jeho šéfredaktor. Zároveň jako hlavní garant a tvůrce jeho vlajkové lodi stejného jména – ZORA. Jasně, jednoznačně ženské jméno. Mělo mě to varovat, navíc jsem přece již dávno imunizován věkem i zkušenostmi! Ale kdepak. Přitom to šlo zpočátku nenápadně – prostě jsem si s tou dámou, přes její vysoký věk, začal. Pomáhal jsem pro ni uspořádat koncert, vyprávěl jsem o ní na potkání kamarádům i lidem zcela neznámým, jednoduše jsem se s ní zapletl. Počáteční přesvědčení, že to bude zas románek na měsíc dva, vzalo brzy zasvé. S novou, byť pozdní milenkou jsem začal trávit víc a víc času, vymýšlel jsem pro ni nejrůznější aktivity a zatahoval do nich vlastně celou redakci. Netrvalo dlouho, začal jsem si ji brát i domů, dokonce na víkendy – a světe, div se! Moje do té doby jediná, byť nezákonná (rozuměj „bez papírů“) partnerka nic nenamítala. Žádné výtky, výčitky, italské domácnosti nebo dokonce výhrůžky. Vlastně se mi splnil sen, mám oficiálně přijímanou a paní domu respektovanou milenku. Je jí ZORA a tímto jí, na důkaz svých předchozích slov, smím i oficiálně popřát k svátku. Zlí jazykové tvrdí, že je sto šestý, který slaví, ale mně to připadá, jako by jí bylo šestnáct. No dobře, tak šestadvacet, už to není žádné potřeštěné trdlo. Ale po obcování s ní jsem sice vždycky dost unavený, a není to jen věkem, zato však mi ani jednou doma paní nevyčetla, že jsem cítit nějakou cizí voňavkou. No jasně, je to přece naše ZORA! Václav Senjuk PS: Faktem je, že ani já na ni nežárlím. Teď například se o ni dělím s já nevím kolika lidmi, protože se nějak uchytil nápad uspořádat „Týden se Zorou“. Tak mi zkuste o ní a soužití s ní také něco napsat. # STALO SE: Přehledně Leden se narodil za veselého pokřiku, zvuku petard a bouchání lahví šampaňského. Doprovází ho řada předsevzetí, splněných, i rychle zapomenutých. Těší se na něj zimní sportovci. „Ať už je za námi“ si možná naopak přejí senioři a lidé s postižením zraku. Ve východní Evropě byl leden někdy označován jako měsíc vlka. Asi proto, že na vrcholu zimy je obživa těžká i pro tyto zdatné lovce. Před dvaceti lety, 1. 1. 2002, začaly platit eurobankovky a euromince. Před sto lety, 11. 1. 1922 byl v kanadském Torontu k léčbě cukrovky poprvé použit inzulin. A 15. 1. 2001 byla spuštěna anglická verze Wikipedie. Co se děje v našich oblastních odbočkách? Alena Hejčová nabídla možnost výletu a návštěvy Hanáckého muzea v přírodě (též Hanácký skanzen) v obci Příkazy. Najdete ji zhruba 10 km od Olomouce. Muzeum je unikátním dokladem hliněného stavitelství na Hané. Při komentované prohlídce se seznámíte s životem na gruntu na konci 19. a v první polovině 20. století. Navštívíte obytné prostory, hospodářskou část statku s malými zvířaty, i zahradu s ovocnými stromy. Dozvíte se, jak tu probíhaly žně, jak lidé zpracovávali obilí a jaké zemědělské náčiní používali. Během roku probíhá v muzeu několik programů k tradičním řemeslům a lidové kultuře. Jde o období masopustu, Velikonoc, žní, Vánoc, a témat hliněného stavitelství a lidových krojů. Během těchto akcí si lze vyzkoušet různé řemeslné činnosti, pletení tatarů, posekání a vymlácení obilí, výrobu hliněné cihly apod. V červnu a v srpnu muzeum pořádá i programy pro děti. Prohlídka trvá 50 minut, délka trasy je 250 metrů. Zkoumat hmatem můžete některé předměty denní potřeby, řemeslné a zemědělské nářadí. Základní vstupné je 100 Kč, držitel ZTP zaplatí 80 Kč, ZTP/P a jeho průvodce 0 Kč. Vodicí psi do areálu mohou. Nevidomý návštěvník může prohlídku absolvovat jen s průvodcem. Skupiny si ji mohou rezervovat předem (tel.: +420 585 967 310), nebo emailem (hanackemuzeum@nmvp.cz). Více informací najdete na stránkách: nmvp.cz/prikazy nebo na: sons.cz/Prikazy-Hanacke-muzeum-v-prirode-P4011058.html. Loni se vánoční trhy v Olomouci nekonaly, letos byly brzy po zahájení uzavřeny. Spolku „Dobré místo pro život“ se ale podařilo vyjednat s organizací Flora Olomouc náhradní stánek na „Zimním jarmarku“. Byl zdarma nabídnut neziskovkám, ale bez možnosti prodeje punče a jiných nápojů. Šlo o bleskovou akci a členové OO Olomouc si museli prodej svých výrobků sami zajistit. Podařilo se to díky dobrovolníkům. Návštěvníkům jarmarku tak mohli nabídnout vánoční předměty, které vyrobili jejich klienti, kalendáře s fotografiemi vodicích psů, nebo propagační materiály. Předseda OO Olomouc Jan Příborský poděkoval všem dobrovolníkům, našim, i těm z organizace „Dobré místo pro život“. OO Olomouc pořádá, a srdečně vás zve, ve dnech 12. 1. až 18. 2., na výstavu slabozraké grafičky Markéty Evjákové. Koná se v rámci 28. ročníku festivalu Dny umění nevidomých na Moravě ve výstavní síni Městského klubu Litovel. Vernisáž výstavy zde za dodržení protiepidemických opatření proběhla dne 12. 1. od 17 hodin, vstupné bylo dobrovolné. Poslední posezení členů výtvarné dílny při OO Kyjov bylo u talíře vánočního cukroví, které společně napekli, a u horkého punče. Zavzpomínali na vánoční tradice, které prožívali jako děti, a poté si povídali, jak Vánoce prožívají dnes. Zjistili, že některé tradice byly, a jsou dodnes, velmi rozšířené. Některé z vánočních zvyků si také vyzkoušeli. Osud na příští rok si jednotlivci tahali zpod hrníčku, kde byly ukryty různé symboly. Rozehřátý vosk lili do studené vody, a z jeho ztuhlého tvaru, i podle vlastní fantazie, předpovídali budoucí události. Pouštěli lodičky z ořechových skořápek a krájeli jablíčko v očekávání hvězdičky uvnitř, která značí štěstí. Poslední výroční shromáždění OO Kyjov proběhlo netradičně až v prosinci a bylo spojeno s vánoční besídkou. Klubovna tak na každého příchozího dýchla vánoční atmosférou. Členové OO si přípitkem a slavnostním obědem připomněli kulaté výročí SONS, odměnili členy, kteří pomáhali s organizací akce, a vybrali nejaktivnějšího člena za minulé období. Pěvecký soubor „Pastelky“ zapěl koledy a odstartoval vánoční besídku. Každý z příchozích dostal vánoční dárek, keramické zvonečky z dílny zdejších keramiků. Sklenkou vína si pak všichni připili na nový, a doufejme, že lepší, rok 2022. Návštěva studia a obchůdku „Biokrálovna“, to byla odměna OO Kyjov členkám místního fit clubu. Jejich průvodkyní se stala majitelka studia. Seznámila je s regionálními biopotravinami, kosmetikou, i rukodělnými výrobky. Ke všemu mohli přivonět, něco i okusit, jako třeba horkou čokoládu ve zdejší kavárně. Pokud si chtěli nějaký výrobek koupit, jde to i do přineseného obalu. Prý se tu cítily opravdu jako královny. Své akce na měsíc leden představila OO Semily. Hned 6. 1. se její členové sešli u kávy, a připomněli si svá předchozí setkání. Ve čtvrtek 13. 1. budou nacvičovat správnou motoriku rukou a prstů. Jak? Každý si vyrobí svou vázu. 20. 1. si zacvičí na židli, a poté se budou věnovat zvukové střelbě. A 27. 1. mají na programu sebeobsluhu, konkrétně práci v kuchyni. Připraví si zapečené těstoviny s okurkovým salátem, pochutnají si na nich, i na dobré kávě, umyjí nádobí, a sklidí kuchyňku. Všechny akce se konají v jejich klubovně. OO Jičín doporučuje poslech podcastů, které najdete na stránkách Českého rozhlasu Vltava: vltava.rozhlas.cz/porady. Za všechny jmenuje autorské čtení Dana Bárty z cest za jeho největším koníčkem (nevinnosti světa). Klienti pražské KC Vrchlická se v prosinci setkali s bylinkářkou Magdalenou Dobromilou Staňkovou. Vyrobili si vonné soli do koupele, korálkové vánoční ozdoby, a od bylinkářky si mohli koupit knihy, obrázky nebo kalendář pro zdraví duše. Byla tu i možnost poslechnout si on-line vyprávění Tomáše Přibyla o historii i současnosti kosmonautiky. Je vám v lednu zima? Připravte si svařené víno se sušenými švestkami. Do 150 ml uvařeného černého čaje přilijte 50 ml třešňové šťávy a směs nechte 5 minut vařit. Poté přilijte 150 ml červeného vína, kousek celé skořice, 4 sušené švestky, lžíci medu a plátky pomeranče. Nechte několik minut louhovat, a podávejte. Hodně štěstí v roce 2022 přeje redakce. Antonín Vraný # REPORTÁŽ: Ifaistiáda 2021 (Část 1. – z Divišova k řece Buna) Goalballisté TJ ZORA Praha se vypravili na sklonku listopadu 2021 do Soluně na tradiční mezinárodní turnaj Ifaistiáda obhájit stříbrné medaile. Přivezli vítězné zlato a cestu si část týmu ozvláštnila několikadenním poznávacím putováním přes jižní kraje. A jak to tedy bylo? V pátek 26. listopadu 2021 vyrazila čtyřčlenná posádka ve složení Karel Novotný, Ivo Budil, Petr Müller a Bára Novotná z pošmourné české kotliny s plně naloženou dodávkou na jih. V očekávání, že sněhu, dešti a mrazivému větru ujedeme, jsme kromě spousty jídla, pití a sportovního vybavení naložili i nezbytný tandem. Pořádný kus prostoru také zabírala Runa, černý labrador, věrný průvodce a přítel Ivoše. Z Divišova, kde naše cesta začínala, se nám podařilo proti původně předpokládanému času odjezdu vyrazit až za tmy. Posádka se během prvních hodin cesty rozhodla, že pojedeme přes noc, abychom na „teplém“ jihu byli co nejdříve. Museli jsme se obloukem vyhnout Rakousku, protože tamější vláda vyhlásila několik dní před naším odjezdem, v rámci protiepidemických opatření, zákaz vstupu na jejich území. Vyzbrojeni covid pasy o prodělaném očkování, které jsme důsledně tasili na všech hranicích, jsme se posunuli v téměř nepřetržitém zápřahu o téměř 800 km až do chorvatského Sejnu. Při vstupu na území Chorvatska jsme obdrželi nevraživý pohled strážce hranice s poznámkou, proč nesedíme raději doma a že jim tam vezeme nákazu. Cestou nám vrtalo hlavou, že často potkáváme výstražné značky upozorňující na nebezpečí náledí a smyku, ale brzy jsme pochopili. Věřte, nevěřte, i v Chorvatsku sněží a na silničkách a serpentinách, které nás k moři přes Dinárské hory dovedly, se nacházela celkem slušná vrstva čerstvě napadaného sněhu i zmrazků. Do toho mlha, déšť se sněhem a ledový vítr neutuchal. Notně ospalí a unavení jsme zaparkovali na liduprázdném jadranském pobřeží, auto nasměrovali proti ocelově šedému moři splývajícímu se stejně vyhlížejícím nebem, a tam na několik minut spočinuli. Ani v sobotu (27. 11.) za svítání se slunce neukázalo, jen běloskvoucí rackové se na černém nebi překrásně vyjímali a jako jediné živé bytosti nás svých typickým chechotem vítali. Abychom protáhli ztuhlé svaly, prohlédli jsme si starobylou vojenskou pevnost Nehaj Fortress, a pak po jadranské magistrále vyrazili podél pobřeží k Zadaru. Auto se malými chorvatskými městečky a vesničkami posouvalo pomalu podél pobřeží a o podívanou nebyla nouze. Z levé strany hory, z pravé moře a v něm velké i malé chorvatské ostrovy. Zvláště jsme si užívali chvíle, kdy se magistrála přimkla k úbočí hor a vedla nás zátokami vysoko nad hladinou moře. Únava už byla opravdu znát, ale když jsme si chtěli uvařit povzbuzující kávu, zjistili jsme, že vařič, který si s sebou vezeme, nefunguje. Naštěstí se objevilo slunce, což nám náramně zvedlo náladu. Slunce je životabudič. Když už svítilo dostatečně dlouho a do Zadaru zbývalo už jen asi 40 km, rozhodl se Petr, že dál pojede na kole. Nikdo z posádky se k němu však po probdělé noci nepřidal, takže vyrazil sám. V Zadaru jsme se nasytili a obstarali pěkné ubytování. Jen co jsme měli zajištěnu noc, dorazil i Petr. V nové bundě, kterou mu darovala jakási dobrá žena, když se před kroupami schovával na jejich terase, a pyšnil se nám tím, že jel s tandemem stopem. Prý ho naložil nějaký hodný strážce, když si to v dešti šlapal po dálnici. Po krátkém odpočinku jsme se ještě večer prošli centrem krásného kamenného starobylého města, prohlédli si světelný model sluneční soustavy, jenž je umístěn na přímořské promenádě, a poslechli si mořské varhany. Městečko začalo ožívat nočním životem, ale nás po probdělé noci lákaly už jen pohodlné postele. V neděli 28. listopadu ráno jdeme ještě jednou k moři, nakrmit racky a poslechnout si varhany. Abyste rozuměli, mořské varhany jsou vyhlášenou turistickou atrakcí. Jedná se o kamenné obrovské stupně směřující do moře, které v sobě mají vytesané díry. Moře do nich šplouchá, tím vhání vzduch do píšťal a ty pak vydávají tóny. Nejedná se o hudbu v pravém slova smyslu, spíš to zní, jako kdyby moře vzdychalo. Frekvence se mění s rychlostí větru a narážejících vln. Svorně jsme se shodli, že večer foukalo určitě jinak, protože nyní je zvuk rozhodně odlišný od včerejšího, zvláště co do tempa. Dnešním cílem je Žabljak (Černá Hora), kde bychom rádi složili hlavu, ale hlavně historický Mostar na území Bosny a Hercegoviny. Jelikož nás čeká celkem 516 km, volíme cestu rychlou, tudíž dálnici. Máme dostatek času obdivovat se odvaze chorvatských stavitelů dálnic při přemostění nesmírně hlubokých a širokých údolí. Do Mostaru dorážíme ještě za světla, ale už dlouho prší a v Mostaru je tomu nejinak. Voda je všude. Nad námi, pod námi. Voda se valí v prudkých říčkách Radobolja a Neretva, na jejichž soutoku Mostar leží a které se řinou z okolních hor. Prudké potoky jsou svázány do kanálů, žlabů i stok a prodírají se jak mostarskými uličkami pod dlažbou, tak i pod domy. Jsme promoklí na kost, ale nemůžeme se vynadívat na tu nádheru. Mostar je vskutku čarovný. Malé kamenné domy, úzké uličky, věže a mešity, schody nahoru a dolů, a jako ten největší skvost klenutý kamenný most. Stmívá se, Mostar rozsvěcí svoje okna a ta nás lákají k posezení u dobrého pokrmu. Snažíme se, všude, kde jsme, ochutnat místní tradiční jídlo. Název už si nepamatuji, ale bylo to moc dobré. Bosenská káva nakonec, podávaná čerstvě uvařená v džezvě, je též zážitkem a dostatečným zdrojem energie pro náročnou cestu po úzkých silničkách a serpentinách do horské vesničky Žabljaku. Cestou už neprší, ale leje, déšť buší do předního skla auta, že není slyšet vlastního slova a zákruty se zdají být nekonečné. Jak jsme rádi, že dorážíme do suchého, teplého, nově zřízeného penzionu. Po té únavě si zasloužíme trochu pálenky, a je nám divné, jak se s námi houpe zem. Vždyť jsme toho zas tolik nevypili, říkáme si, ale ráno s úlevou přicházíme na to, že úplně nově zrekonstruovaný penzion má poměrně dost šikmou podlahu. Inu jiný kraj, jiný mrav. V pondělí 29. listopadu se probouzíme do jiskřivého dne. Venku leží vrstva sněhu, což Petra a Ivoše neodrazuje od toho, aby se oblékli do cyklistického a vyrazili na tandemu dál. Jsme vysoko v horách, asi 1400 m nad mořem a kluky láká především dlouhý sjezd. Vyrážejí napřed a celá skupinka se zanedlouho setkává v divukrásném místě. Přes hluboký kaňon řeky Tary vede starý kamenný most. Vrstevnice ukazují nadmořskou výšku 700 m nad mořem a ze Žabljaku je to sem 23 km. Ten sjezd musel, kluci, být, což? Však jsou taky notně zmrzlí. Házíme do hlubokého kaňonu do řeky kameny, abychom zjistili, jak je most vysoký a udivuje nás, že kámen letí 5 vteřin, než slyšíme jeho plesknutí o hladinu. Přes veškerá lákání Karla a Báry do vyhřátého auta však Ivoš s Petrem nasedají srdnatě opět na tandem a pokračují dál. Cesta vede po úbočí vysokých hor a převážně spíše klesá. Začíná opět pršet, je nevlídno, a na vršky hor se snáší další sníh, který tam už nejspíš zůstane do jara. Hory mají bílé čepice, v nížinách probíhají podzimní práce v sadech a na polích, pase se zde dobytek. Nám je zima a začíná se ozývat žaludek. Nejbližší restaurace je od mostu až v Mojkovaci po 43 km. Hotel Serdar nám poskytl nejen vydatný pozdní oběd, ale pan majitel ochotně točil knoflíky od topení směrem nahoru a snášel všelijaké věšáky, aby si kluci mohli usušit promočené věci. Hledáme, kde budeme dnes v noci spát, a ještě za tmy a neustálého deště vyrážíme do Virpazaru (Černá Hora), kde nacházíme nocleh za přijatelnou cenu. Do penzionu dojíždíme za tmy tmoucí s očima na stopkách. Posledních 10 km vede úzká cesta jen na jedno vozidlo mezi srázem nad jezerem a příkrou skálou s občasnými zálivy pro vyhýbání dvou aut. Stará kamenná usedlost rodiny Paješičových přizpůsobená na několik útulných apartmánů nás vítá čistým a teplým ubytováním. Je úterý, 30. listopad, odpočatí se probouzíme do slunečného, ale chladného rána. Pohled na Skadarské jezero, do kterého padají vysoké hory v horní čtvrtině pokryté sněhovou pokrývkou a vydatná snídaně z místních produktů, tedy chleba, vajec a domácího pršutu je zážitkem. Od pana majitele se dozvídáme, že si sám všechno pěstuje i vyrábí, o čemž nás přesvědčí i mnohočetná nefalšovaná zabíjačka (7 ks vepřového), která se právě začíná odehrávat o jednu terasu níže, než je ta naše. Na práci se podílí celá Paješičovic rodina. My bychom se jistě dokázali zdržet déle, ale musíme dál. Ivoš s Petrem vyráží opět na tandemu, Karel s Bárou v autě. Teprve při cestě za dne si řidička dobře uvědomuje, že milosrdná tma včera zakryla všechno, co vidí dnes a z čeho mohla mít ještě větší strach. Sraz máme v Baru. Konkrétně ve Starém Baru, což je starobylé městečko na opačné straně pásma hor, které odděluje Skadarské jezero a Jaderské moře. Kluky na kole čeká úsek asi 40 km, avšak se značným převýšením, takže Bára a Karel mají dostatek času pokochat se sady se zrajícími pomeranči, mandarinkami, granátovými jablky, vinicemi, rozbouřeným Jadranem a obrovskými vlnami, které se tříští o pobřežní skály. Mají ale hlavně jedinečnou možnost prozkoumat staré město, ze kterého zbyly už jen mohutné zříceniny. Dlouhé hodiny se procházejí po strážních věžích, schodech a prostorách bývalých domů, kostelů a sálů Starého hradu a jsou uchváceni pohledy na všechny strany. Hory, prudce se svažující k moři, ale i nové rušné město se širokými ulicemi a jeřáby v přístavu v dáli… Po setkání s kluky se dozvídáme, že v horách zažili sníh, led a mráz a že tandem museli s opatrností dokonce tlačit. Naložíme tandem a oba šťastné sportovce a jede se dál. Cílem je hlavní město Albánie Tirana. Ještě velmi dlouho projíždíme pod horami a kocháme se nádhernou přírodou. Cestou potkáváme stánky obsypané mandarinkami, projíždíme malé vesničky, přičemž skoro každá z nich má svou malou mešitu, která vypadá jako rodinná vila s malým minaretem. Za šera dorážíme na hranice Černé hory a Albánie. Dnes konečně ani jednou nezapršelo, ale přes to, že cesta ubíhá dobře, pociťujeme potřebu se občerstvit, k čemuž využíváme kýčovitý hotel Illyria nad řekou Buna hned za hranicemi mezi Černou horou a Albánií. Tento den by se dal nazvat dnem schodů. Hotel je vystavěn v těsné blízkosti hlavní silnice a vyzdoben v duchu starého Egypta. Má mnoho teras a terásek s nějakým výjevem z egyptské mytologie. Sochy jsou kašírované, Bůh ví z čeho, při poklepu zní dutě, zato jsou bohatě zdobeny kočičím zlatem. Každá terasa má své schodiště a zrovna tak každá z několika restaurací. Na nejvyšší bod jsme napočítali 167 schodů. Karel a Bára naštěstí schody po zříceninách Starého hradu v Baru nepočítali, zato je bezpečně cítili v nohách. V tuto chvíli ještě netušíme, že i naše budoucí ubytování v Tiraně bude vysoko ve čtvrtém patře činžáku v centru města. Hotel se ještě vyznačoval mnoha volně se pohybujícími kočkami, které číšníci krmili zbytky po hostech, když procházeli mezi jednotlivými restauracemi s talíři. Koček jsme napočítali nejméně deset. Nechtělo se nám vstát od stolu, protože vzdálené vrchy zasněžených hor se od zapadajícího slunce zbarvily do růžova a poskytly nám nebývalou podívanou. Museli jsme se však přesunout do Tirany, kde jsme bez problémů našli náš nocleh a po krátké prohlídce nejbližšího okolí také malý bufet s otevřeným grilem. Majitel podniku pochopil, že hledáme něco k snědku a vysloveně ho potěšilo, že chceme ochutnat tradiční albánskou kuchyni. A opravdu se předvedl, snesl nám od všeho, co dokázal uvařit, usmažit a ugrilovat, trochu, a k tomu nám pustil pro dobrou atmosféru pořádnou albánskou popinu z youtoube. Cítili jsme se královsky. Autoři: Bára Novotná, Petr Müller, Karel Novotný pokračování # LIDÉ KOLEM NÁS: Nejraději hraju s někým, a pro lidi Jsou hudebníci, kteří se dokážou naučit reprodukovat hudbu, a lidé, kteří se jako hudebníci narodí. Skvěle hrají, improvizují, čiší z nich energie, a jejich hudba má duši. Právě s takovým muzikantem dnes hovoříme. Samostatně vyhrál například „Zlaté pásmo“ v celorepublikové soutěži Bohuslava Martinů. Jeho cimbálovka „Falešnica“ zase zvítězila v posluchačské soutěži „Hvězda slováckého folkloru“. Když se jednou za tři roky v červenci pořádá „Jízda králů“ v Hluku, už od pěti od rána hraje a zpívá při oblékání krále i zdobení koně. A probouzet hlasivky je prý náročné, zvlášť když se den předtím hraje do tří do rána! O rozhovor jsme požádali Radima Vojtka. Když jsem v roce 2016 vystupoval na festivalu „Hudecké dny“, lidé se mě ptali, jak jsem se jako nevidomý dostal k hudbě. A já odpověděl: „Tak jak bych vám to řekl? Jak slepý k huslám!“ A pobavil celý sál. Hudbě se věnuji od čtyř roků. Když totiž nevidomí nemají co dělat, kývají se, třepou rukama atd. Rodiče tohle nechtěli dopustit. Dětská lékařka doporučila, aby mě zaměstnali. Třeba hrou na hudební nástroj. K hudbě jsem lnul odmalička. Byl jsem raději, když mi maminka zpívala, než když četla. Začal jsem hrát na zobcovou flétnu, v ZUŠ Uherský Ostroh, u jejího tehdejšího ředitele Františka Říhy. Právě on objevil, že mám hudební nadání a absolutní sluch. Stačilo mi naučit se pár tónů, a poskládal jsem si z nich písničku. V pěti letech jsem přidal klavír. Rád jsem i zpíval, a přidal se k cimbálové muzice při ZUŠ. S flétnou jsem si ale nezazpíval, proto mě v deseti letech přestala bavit. A naopak, v cimbálovce se mi zalíbily housle. To poznal i František Říha a řekl mamce: „Tož pusťte ho na husle.“ A u nich, a klavíru, jsem už zůstal. Vystudoval jsem je i na Konzervatoři Jana Deyla. Po absolutoriu jsem ještě 4 roky studoval ladění klavírů a příbuzných nástrojů. V duu Vojodeyl hraji na klavír nebo husle, a kolega Martin Dejl na kytaru. Jak jsme začínali? Hráli jsme spolu už v cimbálové muzice v ZUŠ. Já na husle, on na basu. Jednou jsme se, i s rodiči, sešli na nějaké akci, a padl návrh si společně zahrát. Pěkně nám to ladilo, tak jsme začali spolu. Jen tak, pro známé, zatím bez názvu. Pak přišla nabídka od Anety Langerové. Zda bych vystúpil na jejím koncertě před ňú. A já odpověděl, že hrávám s kamarádem, a že ho vezmu sebou. Zahráli jsme, mělo to úspěch, a my si řekli, že to pojmeme oficiálně. V roce 2016 vznikl název „Vojodeyl“. Je složen z našich příjmení, Vojtek a Dejl. Anetu Langerovou jsem znal už předtím. V roce 2006 jsme spolu natočili píseň pro Světlušku, 2007 jsem se účastnil jejího turné a 2010 jsme spolu natočili píseň „Jdem tmou“. Byla určena k roztančení světlušek. „Vojodeyl“ v roce 2018 navštívil i americké Chicago. V době studia jsem byl osloven, abych zahrál na akci Lions Clubu. Mezi posluchači byli i manželé z Ameriky. Velmi se jim to líbilo, a za nějaký čas jsem od nich dostal e-mail. Co takhle udělat pár koncertů v Chicagu, na „Sweet Corn Urban Festu“? Nutný vlastní doprovod! Chtěli hrát náš folklor, s basou a huslama. A já nato, že chybí viola. Požádal jsem Martina, a vzali jsme i jeho přítelkyni, která na violu hraje. Odehráli jsme 7 koncertů, pro Američany, naše krajany, i Mexičany. V sálech, i venku, a hodně jsme přidávali. Od roku 2011 jsem primášem v cimbálové muzice „Falešnica“. O názvu jsme hodně přemýšleli. Napadla nás i „Parádnica“. Ale tehdy s námi hráli i dva samouci, a jeden říkal: „Mě to někdy na ty husle škrípne, je to falešné. Co kdybychom se jmenovali „Falešnica“? A bylo! A když jsme někdy udělali chybu, byl to i náš argument: „Však sis objednal Falešnicu!“ Dnes falešně nehrajeme, vystřídali jsme pár basistů, aj cimbalistu. Ale název zůstal. Lidem to často evokuje falešnou ženu. Já hraji první housle, tedy prim. Druhé housle jsou terc. Dále je tu cimbál, viola, tedy kontra, kontrabas, a klarinet. Rytmus udává basa. Jak jako nevidomý vedu muziku? Její základní postavení je dané. Během hraní jsou kluci na svých místech. Cimbál stojí uprostřed, my ostatní kolem něj. Já, primáš, stojím před cimbálem. Po mé levé ruce jsou druhé housle (terc), a za nimi klarinet. Po pravé ruce je viola (kontra), a vedle ní basa. Všeci hrajeme bez not. Pokyny dávám pohyby těla, huslí, a dalšími gesty. Tak ukazuji nástupy, konce, dynamiku atd. Když někdo hraje sólo, pokývu na něho huslama. Když chci udat rychlejší tempo, kývu huslama, a hraji rychleji. A jiný pohyb huslí znamená „piánko“, a celá kapela ztiší. Při těch gestech se na muzikanty trochu otočím. Stojím napůl k publiku, napůl k muzice. Jsme na sebe zvyklí, a kluci už majů moje gesta odkúkané. I repertoáru máme celkem dost. Konkrétní písnička? „Eště som sa neoženil, už ma žena bije“. Buď ji začnu hrát na housle, a kluci vědí, kdy se přidat. Nebo nastupujeme všichni. Tehdy kývnu huslama nahoru, hned dolů, a v tom okamžiku začneme hrát. Můžu naznačit tempo, třeba různou rychlostí odpočítám „Raz, dva, tři“. Když chci navázat další písní, křiknu „David“, a jedeme bez zastavení. David znamená D dur. Mohu křiknout také Gustav, Adam, nebo Emil. Práce ladiče? Ladím klavíry, cimbály, spinety a cembala. Spinet zní podobně jako cembalo, ale je menší. Mám absolutní sluch, ale ten je u ladění paradoxně spíše nevýhodou. Používám proto i ladičku, poslouchám rychlosti kmitů zvuku, a v jistém rozmezí hledám optimální střed, kdy zvuk správně zní uším. Být ladič, to je jako být kuchař. Deset kuchařů vaří stejné jídlo, a každý ho uvaří malinko jinak. Běžně naladím jeden nástroj za dvě hodiny, a tři za den, pokud nejsou příliš daleko od sebe. Už jsem ladil i čtyři, ale to už bylo opravdu moc. Při studiích ladění jsem začal i vyučovat, housle, později i klavír. Dnes učím v  základní škole v Boršicích u Blatnice, která poskytla prostory pro výuku hudby. Tady aj bývám. Jak učím vidící žáky? Samozřejmě si jako nevidomý musím na ty děti sáhnout, zda udržují pozici těla, správně drží housle, i zda mají správně postavené prsty. Oznamuji to žákům, i jejich rodičům na první hodině. Aby se nelekli, a aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům. Děti čtou noty v černotisku, já v Braillu. Učím podle osnov, hraní klasické hudby je nutností. Ale když děti zvládnou základy, dávám jim i na výběr. Mezi houslisty je mnoho folkloristů. A tak jim dávám cvičit i hudbu tohoto žánru. A do ní zakomponuji i nějakou zvláštní techniku. A děti se pak krásně hudebně rozvíjejí. Ze dvou žáků se už rýsují primáši. Notační programy nepoužívám. Jsou určeny pro skládání a úpravu hudby. V minulosti jsem se možná o něco takového pokoušel, ale tož to byly takové improvizace. Hudbu hlavně interpretuji, občas upravuji, nebo aranžuji. Nejraději hraji s někým, a pro lidi, folklor, čardáše, ale i složitější melodie. Hodně hrajeme v oblastech pěstování vína. V Rakousku, Maďarsku, a druhý týden v září na slavnostech vína v Uherském Hradišti. A také v kostelech, klášterech, koncertních sálech, pro mezigenerační akademii, která spojuje různé lidi, a s Martinem jsme hráli dokonce i v blázinci. Jenže v době Covidové byly všechny akce zrušeny. Udělal jsem alespoň pár on-line koncertů, abych měl činnost, a z hudby úplně nevyšel. Snad si zahraji na zimních plesech. Přednes klasické hudby? Ten je pro mě zároveň o jejím pochopení. Pro příklad, skladba „Potopená katedrála“ od Clauda Debussyho. Dokud jsem neznal její příběh, citlivě jsem ji nezahrál. Katedrála nejprve vyplouvá nad hladinu, zní varhanní chorál, a poté se znovu potápí. I tehdy zní chorál, ale jaksi rozmazaný. Poslední tóny vyjadřují její pomalé dosednutí na dno. A je třeba je zahrát tak, aby v hudbě slyšel posluchač i vztlak vody. Někdy hudba vyjádří i osud nebo příběh jejího skladatele. Zda není pak lepší být spisovatelem? Jak se to vezme, já nacházím hlubší smysl v hudbě. Vciťuji se do ní více než do textu. Hra na klavír a housle? Za sebe nemohu říci, že je některý nástroj těžší nebo naopak jednodušší. Oba mají svá specifika. Na houslích nejsou pražce, a prsty je třeba klást na hmatník přesně. Těžší je koordinace rukou, i tahy smyčcem. I u klavíru je nutný přesný prstoklad, jsou tu různé skoky, apod. Pojištěné prsty? Ne, to nemám. Jakou hudbu rád poslouchám? Nejraději folklor, a tu, kterou sám hraji. Ale také folk, pop, i rock. Můj hlas? Ve sboru na konzervatoři jsem byl tenor, ale jinak bych řekl, že zpívám barytonem. Ale typ hlasu tolik neřeším, důležitější je rozsah. Spolupráce s dalšími osobnostmi? Už v sedmi letech jsem měl tu čest vystoupit se skupinou Hradišťan. A pak ještě několikrát. Třeba na „Dnech dobré vůle“ na Velehradě. Hrál jsem s nimi jako host na housle písničky „Dúbravěnko zelená“ a „Čie ste husličky čie“. Jako host si můžete s kapelou jen zazpívat, a ona vás doprovodí, nebo být na chvíli jejím primášem. Záleží, na čem se domluvíte. S kým jsem si už zahrát nestihl, byl František Hamada, zakladatel Hradišťanu, který se dožil úctyhodných 106 let. Ale na Youtube ještě jeho písně, zpívané už Jurou Pavlicou, najdete. Třeba „Tá mutěnská silnica“, která je o vojně. Kdyby mě chtěl Jura znovu pozvat ke spolupráci, určitě neodmítnu. Na konzervatoři jsem zase měl tu čest vystoupit s kytaristou Lubomírem Brabcem. Zahrál jsem si s ním na housle. Spolu s Dášou Sýkorovou jsme nahráli píseň „Tráva“. Zpívá ji Petr Bende s Darou Rolins. My jsme ji také nazpívali, a pořídili k ní nějaké fotografie. Petr to zhlédl, a prý se mu to líbí. Až vyjde video na youtube, podpoří ho tím, že ho nasdílí na svůj profil. S kým bych si chtěl ještě zahrát? Mám rád muziky, se kterými hraji. S nimi jsem si už dost přání splnil. A pokud přijde něco dalšího, bude to příjemné překvapení. Ochabuje absolutní sluch s věkem? Mě je 28 let, a zatím nic podobného nepozoruji. Kdybych třeba přestal ladit, věřím, že se ta schopnost vytratí. Postupně zhoršovat se bude asi i prstová technika. A samozřejmě to může platit i v případě absolutního sluchu. Spíše bych si ale přál, aby mi vydržel. Pojem absolutní sluch znamená to, že když zahrajete tón „Gé“, okamžitě ho poznám. To nesouvisí s tím, že si pamatujete melodii, nebo texty písniček. Zda je absolutní sluch dobrý také k prostorové orientaci? Nejsem si jistý. Myslím, že spíše hraje roli to, jak nevidomý dokáže zvukové vjemy poslouchat a vyhodnotit. Sám mám možná nějaký druh echolokace. Rozpoznávám blízké překážky, aniž by vydávaly zvuk. I v absolutním tichu vnímám jakousi frekvenci či vibraci. Čemu se ještě věnuji? Rád cestuji, a chodím na procházky do přírody. A občas mi něco, jen tak, dojde pod ruku, zaujme mě to, a alespoň na čas se to stane mým koníčkem. Kde mě můžete vidět? Na to dnes nedokážu přesně odpovědět. Ale můžete mě sledovat na internetu. Mám své facebookové stránky „Ladění klavírů a příbuzných nástrojů“. „Falešnicu“ najdete na „cmfalesnica.cz“ a některá videa najdete i na youtube.com. A svůj facebookový profil má i „VojoDeyl“. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? V. část 9. Musíš se chovat rozumně! Každý člověk, jakmile jen trochu rozum bere, chce vyzkoušet nové věci. Mnozí z nás jsou od přírody zvídaví, rádi naslouchají lidem s dobrými nápady, občas se nechávají unést fantazií, tu a tam spoléhají na intuici. Neznamená to, že nejsou schopni myslet racionálně, třeba i v algoritmech, že porušují pravidla nebo běhají zásadně hlavou proti zdi. Mnozí z nás dovedou uváženě používat rozum i cit, logiku i emoční dovednosti. Avšak někdy se tzv. rozumným lidem moc dobře hodí, že mohou svou rozumností manipulovat každého, kdo není ochoten mlátit kolem sebe ostrovtipnými argumenty a důkazy postavenými výhradně na logice a kalkulaci. Epizoda Od útlého dětství žil jen s matkou, která se dost brzy postarala o výsadní právo na budoucnost svého nevidomého syna. Otec se postupně jaksi vytratil a Standa si dost jasně uvědomoval, že je rozumnější, když se jeho rozvedený otec nevnucuje a nevodí Standu kdovíkam. A vůbec, maminka říká, že není rozumné, aby Standa, kterému na každém kroku hrozí nebezpečí, riskoval svůj život na schůzkách, výletech a návštěvách v doprovodu tak nespolehlivého otce. Standa vyrostl v muže, který vždycky ví, co je rozumné a co je bláznovství. A když neví, stačí problém prokonzultovat s moudrou matkou, která má přehled, zkušenosti a především nevyčerpatelnou zásobu pečující lásky pro svého syna. Matka Standu miluje, je to její parťák! Nikdy by nedopustila, aby se rozhodl špatně a nerozumně. Bylo mu šestnáct a chtěl přejít z gymnázia na konzervatoř, protože rád hrál na klavír a skládal písničky. Nebylo to ale rozumné. Hudba je nejisté zaměstnání, bude mnohem lepší, když vystuduje právo. Právníci to měli vždycky dobré, dobré platy, dobrá místa. V každém městě je nějaký soud, pracoviště s právnickou problematikou, v nejhorším si najde místo jako firemní právník. Od toho přece jsou známosti, které maminka rozumně ukládá do své osobní databáze. A hlavně, syn logicky bude i nadále sdílet zázemí, kde matka plní jeho přání dřív, než je vysloví. Tedy, pokud jde o přání rozumná. Standa vystudoval právo, které ho nebavilo. Našel si práci v místě bydliště, která ho též nebaví. Má sice vysokoškolský titul, ale jeho rozumná budoucnost věčného úředníka ho nijak nepovznáší. Na jedné akci pořádané organizací nevidomých se seznámil se zajímavou mladou ženou. Hodně si povídali, protože Standova průvodkyně, rozuměj matka, se hned druhý den pobytu zranila a musela být v klidu na pokoji a ledovat si zhmožděný kotník. Neuznala, že bylo nerozumné chodit brzy ráno, ještě za šera, po lese, aby včas vysbírala všechny houby. Ano, je rozumné mít na zimu usušené hříbky, ale asi měla zvážit všechny okolnosti. Standa nosil mamince jídlo do postele v doprovodu sličné instruktorky, a tak se brzy dozvěděl, že není rozumné vázat se na úplně cizí děvče, o kterém nic neví. Standa znejistěl. Brzy se mu dostalo informace, že nemá logiku, aby se stěhoval do podnájmu v Brandejse, když má v místě svého (a maminčina) bydliště nejen krásný byt, v němž mu matka vzorně vede domácnost, ale má zde i své jisté zaměstnání a všude trefí, protože to tu zná. Standa tohle všechno věděl i bez matčiných zdůvodnění. Hloupý přece není. A tak teď hledá argumenty, kterými by obhájil své rozhodnutí následovat Dorotku, svou letní známost, třeba i do Brandejsa. Ale jak jen vysvětlit matce, která se díky své moudrosti probíjela složitým životem, že by chtěl udělat něco tak nelogického, nerozumného a dětinského? Jak by se mohl vzdát jistoty a nezodpovědně a sobecky utéct od matky, kterou by zde nechal napospas? A co když ten nový život vůbec nezvládne? Kdo mu zaručí, že je schopen se postarat o sebe i o svou partnerku? Nebude třeba nadosmrti litovat takového bláznivého nápadu? Supervize Každý má právo činit nelogická rozhodnutí. A naopak – nikdo nemá právo vnucovat vykonstruované a obecně populární pravidlo obvykle formulované jako rada: „Měl by ses držet logiky, zdravého rozumu, racionality a umět jimi zdůvodnit vše, co děláš. Pokud něco logicky zdůvodnit nemůžeš, není to rozumné a dělat bys to prostě neměl. Nejsi přece malé dítě!“ Nucení k tomu, že máme být rozumní, vše umět logicky vysvětlit, je typickým manipulativním krokem. Když to není „logické“ nebo „rozumné“, měli bychom se vzdát svého rozhodnutí a přijmout rozhodnutí někoho druhého. Kdybychom však dělali jenom logické a rozumné věci, byli bychom jako roboti. Ve skutečnosti řada věcí v životě, včetně problémů, logicky a rozumně uspořádat nejde. Do Standova života naprosto nelogicky zasáhla upřímná touha po změně dosavadního života. Chce zkusit žít s Dorotkou, se kterou si rozumí a do které se zamiloval. Chce ukončit dosavadní soužití s matkou, v bezpečném a komfortním koridoru logiky, vysokého počtu pravděpodobnosti a kalkulativního zvažování a plánování. Matka, která se rozhodla pomocí šlechetné péče o nevidomé dítě opuštěné otcem vybojovat svou životní bitvu, neváhá použít rozumné argumenty, které budou hrát v její prospěch. Jejím cílem nikdy nebylo vychovat Standu jako soběstačného muže, ale jako svého partnera, který jí pomůže zvládnout vlastní sobectví a osamělost. A pro tuto představu si pořídila celý arsenál manipulačních výroků, zdůvodnění i pravidel, které Standa dosud musel akceptovat. Opravdu musel? pokračování PaedDr Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: Jak by měl vypadat správný pitný režim Voda tvoří bezmála dvě třetiny hmotnosti našeho těla. A je potřebná pro zajištění téměř všech jeho funkcí. Přepravuje živiny, vitamíny, minerály, hormony, a odplavuje škodliviny. Pokud chcete zhubnout, a málo pijete, výsledky se nedostaví. Pod pojmem „pitný režim“ pak rozumíme nezbytné doplňování tekutin, které tělo ztrácí močí, dýcháním, nebo pocením. Správný pitný režim je jednou z důležitých podmínek zdravého života. Pokud naopak pijete málo, můžete si hodně ublížit. Jaké množství tekutin je dostatečné? Záleží na vašem věku, zdravotním stavu, i fyzické aktivitě. Minimální denní příjem tekutin by měl být 1,2 litru. Doporučuje se však vypít více. Podle jiného zdroje je třeba přijmout půl litru tekutiny na každých 15 kilogramů tělesné hmotnosti. To znamená, že člověk, který váží 60 kg, by měl přijmout 2 litry tekutin denně. Ale pozor! Více než 3 litry tekutin je už příliš. Důsledkem by mohlo být přetížení ledvin a vyplavení důležitých minerálů. Jak kontrolovat množství vypité tekutiny? Poslouží vám obyčejná láhev, která má stanovený objem, například 1 litr. Základem pitného režimu by měla být alespoň ze dvou třetin čistá nesycená voda. Dopřát si můžete i vodu sycenou, ale pít ji dlouhodobě lékaři nedoporučují. Obsahuje oxid uhličitý, který ve vyšším množství může způsobit nadýmání, horší trávení i překyselení organismu. Vhodným doplňkem vody může být zelený nebo bylinný čaj, polévka, mléko, ovoce a zelenina. Co se do pitného režimu naopak nepočítá? Když si večer dáte kávu a dvě sklenky vína, pitný režim to není. Oba nápoje totiž náš organismus odvodňují. Po každé kávě nebo skleničce alkoholu vypijte proto i trochu vody. Vhodné pak nejsou ani slazené limonády a energetické nápoje. Pozor na vody minerální! Zvláště v případech, kdy užíváte minerály jako doplňky stravy. Skladba minerálů v té které vodě nemusí vyhovovat právě vám. Vody s vyšším obsahem sodíku mohou u citlivých lidí zvyšovat krevní tlak a zatěžovat ledviny, vody s vysokým obsahem vápníku a hořčíku zase podněcovat tvorbu ledvinových kamenů i vznik aterosklerózy. Minerálky by proto měly tvořit maximálně pětinu denního příjmu tekutin. Máte malé děti? Pak nezapomeňte, že váš a jejich pitný režim je odlišný. U dětí je procentuální zastoupení vody v těle vyšší než u dospělých, hlavně pak v období prvních tří roků života. Například v prvních sedmi měsících potřebuje dítě okolo 150 mililitrů tekutin na jeden kilogram tělesné hmotnosti, a mezi třetím a pátým rokem je to zhruba 90 mililitrů. Se zvyšujícím se věkem se pak procentuální obsah vody v těle snižuje. Na rozdíl od dětí tak dospělí lidé nemusí pociťovat žízeň tak často. Mnohdy je člověk, kterého žízeň zastihla, už mírně dehydratovaný. Dehydratace je pak příčinou bolestí hlavy, nesoustředěnosti, zácpy, i ledvinových kamenů. Jiří Petr Zdroj: cs.medlicker.com, pediatriepropraxi.cz Jak rozumět pojmu bariatrické operace? Slyšeli jste o tubulizaci, bandáži, nebo plikaci žaludku? Jde o operace, které lékaři provádějí za účelem zmenšení objemu žaludku. Po takových zákrocích konzumují obézní pacienti méně jídla, a cítí se déle sytí. To zpravidla vede k redukci jejich tělesné hmotnosti. O těchto operacích, kterým odborně říkáme bariatrické, dnes mluvíme s interním a praktickým lékařem MUDr. Pavlem Vítem. Lékař se o typu výkonu, i jeho provedení rozhoduje na základě různých kritérií. Tím hlavním je ale stupeň obezity. Tu hodnotí pomocí Body Mass Indexu, BMI. Svůj BMI vypočítáte tak, že hmotnost v kilogramech dělíte druhou mocninou výšky v metrech. Pro příklad, vážíte 70 kg, a měříte 1,75 m. Nejdříve vypočítáme druhou mocninu výšky v metrech, tedy 1,75 krát 1,75, a vyjde nám hodnota 3,0625. Poté hmotnost 70 kg dělíme číslem 3,0625. BMI je 22,86. Hodnoty BMI v rozmezí 18,5 až 25 jsou optimální, hodnoty 25 až 30 znamenají nadváhu, hodnoty 30 až 35 obezitu prvního stupně, hodnoty 35 až 40 obezitu druhého stupně, a hodnoty nad 40 obezitu třetího stupně neboli morbidní obezitu. Bariatrické operace jsou tedy určeny pro obézní pacienty s indexem BMI nad 30, kterým se nedaří zhubnout s pomocí diety, nebo zvýšením pohybové aktivity. Jaké postupy se při snižování objemu žaludku využívají? Moderní a poměrně šetrnou metodou je plikace žaludku. Žaludek má tvar vaku, který je shora zakřiven směrem dovnitř, a na spodní straně směrem ven. Toto spodní, též velké, zakřivení lékař částečně zanoří do vnitřního prostoru žaludku. Ten tak získá tvar trubice. Plikace žaludku se provádí laparoskopicky nebo endoskopicky. Při laparoskopickém zákroku je pacient v celkové anestezii. Chirurg udělá do břišní stěny několik malých otvorů, pro lepší přehlednost nafoukne břicho oxidem uhličitým, a následně s pomocí laparoskopických nástrojů zanoří část velkého zakřivení dovnitř žaludku. Okraje žaludku poté sešije stehy nebo speciálními svorkami. Operace je spojena s menším rizikem komplikací i kratší dobou rekonvalescence. Pacientovi na břiše nezůstává jizva, ale jen několik malých jizviček. Endoskopická plikace je moderní metoda, která se provádí uvnitř žaludku. Pacientovi jsou podány léky proti bolesti, na zklidnění, a poté mu lékař přes ústa zavede do žaludku endoskop, hadičku s kamerou a operačními nástroji. Těmi zanoří část velkého zakřivení žaludku dovnitř, a zajistí okraje tak, aby nedošlo k jeho opětovnému rozvinutí. Endoskopická plikace žaludku je považována za bezpečnou a málo rizikovou operaci. Pacientovi navíc nezůstávají na těle jizvy. Další metodou, jak snížit objem žaludku, je jeho bandáž. Lékař navlékne na žaludek speciální manžetu, která ho zúží, a rozdělí na dvě poloviny. Pro představu, žaludek nabude zhruba tvaru přesýpacích hodin. Velkou výhodou bandáže je to, že žaludek není nijak porušen. Manžetu lze totiž odstranit, a žaludek se rozvine do svého původního tvaru. Takto neporušený může žaludek zůstat i po některých druzích plikace. Po bandáži žaludku však zůstávají pacientovi na kůži trvalé jizvy. Výkon, který pacienta nejvíce zatěžuje, je tubulizace žaludku. Při něm chirurg odstraní část velkého zakřivení žaludku. Zbylý žaludek má po zbytek života podobu trubice, a pacientovi zůstávají na břiše trvalé jizvy. Proč takto velký a nevratný zákrok? V oblasti, kterou lékaři odstraňují, je totiž produkován tzv. „hladový hormon“. Jeho úkolem je navodit pocit hladu. A pokud je jeho produkce tubulizací žaludku snížena, pacient nepociťuje hlad tak úporně, a snadněji dodržuje redukční dietu. Kolik zhubnete po operaci žaludku? V průměru zhruba o 15 až 20 %. Výsledky jsou individuální, a závisejí též na dodržování diety. Kromě úbytku na váze zaznamenávají pacienti také zmírnění obtíží a rizik, které souvisejí s obezitou. Sem patří metabolický syndrom, cukrovka, kardiovaskulární choroby, vysoká hladina tuků v krvi, nebo třeba noční chrápání. Co přesně dělat a jíst, vám řekne lékař i dietní sestra v nemocnici, ve které jste byli operováni. Přínosy a rizika, která z jednotlivých typů operací plynou právě pro vás, konzultujte se svým lékařem. Obecně platí, že vyšší riziko podstupuje pacient v případě tubulizace, kdy lékaři část jeho žaludku trvale odstraní. Ostatní uvedené výkony jsou méně invazivní, a rizika menší. Jaká jsou? Někdy se objevuje nižší hladina vitamínu B12 v krvi. To proto, že tento vitamín se vstřebává právě v žaludku. V takovém případě je třeba ho doplnit injekčně. Po operaci může dojít též ke snížení tvorby žaludeční kyseliny, což se může projevit trávicími potížemi. Velmi vzácně může během výkonu dojít k perforaci (k proděravění) žaludku. Proto se pacienti po operaci vždy důkladně sledují. Komplikace jsou ale poměrně vzácné. Antonín Vraný # POVÍDKA: Takhle to chodí při žití pozpátku Čas letí, a nedávno jsem oslavil padesátku. Gratulaci jsem poslal i bývalé spolužačce. A odpověď? „Ano, je mi krásných 25 let.“ „To určitě,“ pousmál jsem se v prvním okamžiku. Ale hned nato začaly pracovat mé představy. Dokázala zastavit čas? To těžko. Ale mohla to udělat i jinak! Dovršila 37 a půl roku a pak obrátila svůj život jako přesýpací hodiny. Prostě začala žít pozpátku. Představil jsem si to i u sebe a obrátil naruby životy všech ostatních. Jak to tedy bylo? „Máme jen černou dodávku!“ „Tak ho s ní odvezte!“ To byla první slova, která jsem vnímal. A pak jsem procitnul v nemocnici. Byl jsem slepý, bolela mě hlava, nohy i hrudník. Bolesti ale pozvolna odcházely. „Jste chlapík,“ povídá mi doktor, „přivezli vás sem úplně ztuhlého, a vy jste se u nás přepychově rozdýchal. Teď se i rozhýbete. Oblečte se, půjdete domů. Za chvilku pro vás přijede dcera.“ „Alzheimerova demence, to má u nás na klinice skoro každý,“ houkne na mě ještě ode dveří, když si všimne, že jsem si oblékl kalhoty a přes ně trenýrky. „Z toho budete do pěti let venku.“ Uchopím bílou hůl a odcházím. Jsem na světě jen pár desítek minut, ale ťukám s ní jak starej kozák a bez zakolísání dojdu až k východu. Dcera už tu na mě čeká. „To mi neuvěříš,“ pere to do mě hned, jak si sednu do auta. „Luboš žije s námi.“ „Kterej?“ ptám se zmateně. „Náš syn přece, je mu pětadvacet, a ty jsi jeho děda. Ale promiň, ještě jsi ho neviděl. Ale představ si, před deseti lety se vrátil od rozvodu. K soudu přišla ta jeho Marcela s nějakým zazobaným amantem. Když soud skončil, odcházela spolu s Lubošem a hrozně se hádali. A neuplynul ani rok, a harmoničtější rodinku bys těžko hledal. I dítě už spolu měli. Petruška chodila už do třetí třídy. Ale to víš, čas nezastavíš. Za pár let šlo dítě do jeslí, a najednou ho Marcela kojila. Jednou s ním odešla do porodnice, a vrátila se bez něho. A představ si, před rokem si Luboš Marcelu vzal, a je to několik týdnů, co se dohodli, že budou žít každý sám. Občas je vídám v parku a na lodičkách. Jsou jako dvě hrdličky. Jak dlouho jim to vydrží, bůh ví.“ „Tak jsi doma, tati. Tvůj domov důchodců. Krásná fasáda, záhonky před domem, a vlevo od hlavního vchodu dokonce malá hospůdka. U Nešpora se jmenuje. Asi si to tu některý z klientů vzal na důchod. Ale proč ne? Každá koruna dobrá. A máš tu i pohledné babičky, tak se tu chovej slušně. Já valím domů. Musím vyprat a uvařit. A příští měsíc tě čekáme na oběd,“ houkne za mnou, ještě než zmizím spolu se zřízencem ve dveřích domova. Domov důchodců, to je skvělý začátek života. Všem vřele doporučuji. Nakrmí vás, přebalí, přinesou jídlo až do postele. Pohádky, ty vám spolubydlící vyprávějí po celý den. V jedné věci jsem handicapován. Vidící klienti občas plácnou po zadku sestřičku, ale já jsem slepý. Plácnout si mohu tak do zdi vedle postele. Což o to, jak vypadá ženský zadek, už vím. Ukázal mi ho soused Honza, na plastovém modelu v měřítku pět ku jedné. Tajně ho vyráběl po nocích ve společenské místnosti na 3D tiskárně. Jenže já se chci integrovat a plácnout si do živého, jedna ku jedné. A plácnul jsem si! Chvíli jsem balancoval na hraně postele a pak z ní upadl. Až na zem, a hned na dva zadky, do zadní kapsy pyžama jsem si totiž důmyslně uložil ten druhý, pět ku jedné. Zaúpěl jsem a ženský zadek mi vyletěl z kalhot. Pěknou modřinu jsem měl na svém jedna ku jedné ještě několik týdnů. Sestřička mi opařila nárt, jak se lekla a upustila tác s horkou krupicovou kaší. A z úst mi vypadly klapačky. Sestra zvedla je i zadek, a samozřejmě vše ohlásila. Odpoledne si nás oba, mě i Honzu, zavolal ředitel domova na kobereček: „Tak tohle mi tu, pánové, dělat nebudete. 3D tiskárna je určena pouze pro účely našeho domova. Tiskneme plastiky obličejů známých osobností, abychom si připomněli významná výročí, a vy jste ji tajně zneužili a vytiskli tohle!“ Představuji si, jak pan ředitel drží model v dlani, prsty druhé ruky ho mne a na tváři mu hraje lehký úsměv. Přesně tak jsem to dělal já sám. Jenže on je vážný a přísný: „Oba máte zákaz vstupu do společenské místnosti, a pana Petra budeme muset, pro jistotu, na noc připoutat k lůžku. Dokud nedostane rozum!“ Rozum? To slovo slyším poprvé. Pravda, nějaký Jarda Rozum bydlí na patře přes chodbu. Ale ten má taky Alzheimera. Jediné, o čem povídá, je, že na zácpu fungují meruňky. Honza mě naučil trasu i do hospůdky vedle hlavního vchodu. Výčepní Karel je chlap, který se tu bez nadsázky doslova našel. Je rychlý, ochotný, člověka umí povzbudit. Pokud si ale myslíte, že restauraci provozuje kvůli penězům, mýlíte se. Jeho posláním je výzkum. „Můj ty Jirko,“ říká mi po roce pobytu v domově, „ty ani nevíš, k čemu jsi mě přivedl. Rok tě pozoruji a vše si zapisuji. Možná mi to nebudeš věřit, ale s každým dalším pivem jsi bystřejší, vtipnější, reaguješ rychleji. Tvůj mozek zkrátka funguje každý den o něco lépe. Zpočátku jsem si myslel, že je to náhoda, a tak jsem začal sledovat i ostatní. Ale žádná náhoda, jedete v tom všichni. Moje žena se tomu směje a říká, že moje pivo 'dělá z těch tvejch…, no…, hostů – ajnštajny!' Jasně, dělá si legraci. Ale vaše výsledky mluví zcela jednoznačně. Tak jsem si včera po obědě i po večeři dal taky skleničku a čekám, jestli to bude i na mě působit.“ Karel má pravdu. Jsem skutečně chytřejší, lépe mluvím i vnímám, více si pamatuji. Ale zároveň jsem tak nějak posmutnělý. Jak se moje mysl projasňuje, vkrádají se do ní zvláštní myšlenky: „Zvedej pořádně nohy a nešourej se jako starej dědek. Najez se pořádně a neplácej zapečený květák, švestkový koláč a pivo! Nakloň se při jídle nad ten talíř! Schválně ti dávám ten největší. Musíš drobit až na zem?“ Jednou mi můj mozek dokonce odhalí člověka, který mě takhle kárá. Je to krásná, štíhlá, asi dvacetiletá tmavovláska. Ač jsem slepý, ve svých představách ji vidím úplně zřetelně. Karlovi se svěřit bojím, určitě by mi řekl, že jsem magor. Ale až přijdu večer z piva, svěřím se Honzovi. Vrátnému se podařilo ve službě usnout a rozpustilé klientky ho vyvezly na pojízdné židli ven před domov. Je nevrlý, když ho probudím úderem bílé hole: „Honzu odstěhovali, k vám dají večer někoho nového.“ A skutečně! Než usnu, přinášejí zřízenci mého nového spolubydlícího na nosítkách. Vyklápějí ho na lůžko, něco mumlají a odcházejí. Vypadá to, že ten člověk ani nedýchá. Je živý? Nebo tak tvrdě spí? Přicházím k němu, dotknu se ho a čekám. Až po chvíli cítím, jak jeho srdce slabě tluče, a slyším přerývaný dech. Hladím ho, i proto, že jinak mu pomoci neumím. A jak ten člověk přichází do života, mizí znenadání i můj smutek. Antonín Vraný # SPORT: Český paralympijský výbor má nové vedení V sobotu 4. prosince 2021 bylo zvoleno nové vedení Českého paralympijského výboru. Předsedou ČPV se stal bývalý reprezentant České republiky v atletice vozíčkářů, v para florbalu a v basketbalu vozíčkářů Bc. Zbyněk Sýkora, MBA. Jeho protikandidátem byl Daniel Novotný, člen exekutivy Českého svazu házené. Post prvního místopředsedy získal Mgr. Roman Suda a druhou místopředsedkyní je nově Dana Selnekovičová. Do Výkonného výboru ČPV byli dále zvoleni Jaroslava Krakovičová, Martin Císař, Vojtěch Pavlík a Hana Valová. Členy Českého paralympijského výboru zůstávají Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců, Český svaz zrakově postižených sportovců, Český svaz mentálně postižených sportovců, Český svaz neslyšících sportovců, Česká federace spastic handicap a Český para sport (což byl donedávna Český svaz tělesně postižených sportovců). Kandidáti těchto „starých“ spolků se ovšem nějak zvlášť do vedení ČPV neprosadili. Naopak – tím, že se u nás přistoupilo na organizační strukturu Mezinárodního paralympijského výboru (IPC) – do voleb podstatně promluvily členské subjekty, které jen nedávno podaly přihlášku do ČPV. Z těch specifických například Česká asociace basketbalu na vozíku, Český ragbyový svaz vozíčkářů, Český tenisový svaz vozíčkářů... Ale také sportovní svazy „zdravých“, které pod svá křídla pojímají hendikepované sportovce (jak se tomu děje i na mezinárodní úrovni) – například Česká asociace stolního tenisu, Český badmintonový svaz, Česká jezdecká federace, Český lukostřelecký svaz atd. Nový předseda ČPV Zbyněk Sýkora si neprodleně přebral agendu, majetek i kancelář na Strahově, neboť do zimních paralympijských her v Pekingu zbývaly jen 3 měsíce. „Od 17 možných volitelů jsem získal 12 hlasů, což je skvělé a jsem velmi rád za tak silný mandát. Cítím závazek, a zároveň se těším na svou novou práci,“ prozradil po volební členské schůzi. „Už nyní mohu říct, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří se velmi dobře orientují v prostředí sportu handicapovaných. Navíc chceme vybudovat novou strukturu s dalšími odborníky. Zatím si skládáme takovou mozaiku s některými potenciálními jmény, aby nám do sebe vše zapadlo na sto procent. Cítíme obrovskou zodpovědnost směrem ke sportovcům i organizacím, a věříme, že naše okamžité kroky povedou ke zlepšení nálady v parasportu obecně,“ hodnotil složení Výkonného výboru ČPV. Prubířským kamenem nového vedení ČPV bude zajištění účasti a úspěšnost české reprezentace na 13. zimních paralympijských hrách, jež začínají v Pekingu 4. března 2022. Čínská metropole bude tak prvním městem v dějinách, které uspořádá po letních paralympijských hrách i ty zimní. Podobně jako nedávné olympijské a paralympijské hry v Tokiu, budou i ty v Pekingu zcela bez zahraničních fanoušků. Na stadiony se dostanou alespoň místní diváci. Vstupenky se budou prodávat jen obyvatelům pevninské části Číny. Sportovci a týmový doprovod, pokud nebudou plně očkovaní, budou muset po příjezdu do Číny na 21 dnů do karantény. I tentokrát bude samozřejmostí pohyb pouze v paralympijské bublině (toliko vesnice a sportoviště), neustálé nošení roušek nebo každodenní testování. Na hrách v Pekingu se bude závodit v šesti sportech: v alpském lyžování, v biatlonu, v curlingu, v severském lyžování, v hokeji a ve snowboardu. Na programu bude 78 medailových disciplín (39 pro muže, 35 pro ženy a čtyři smíšené). Maximální počet všech zúčastněných by měl dosáhnout kolem 740 sportovců. České národní barvy by měli hájit 4 lyžaři a tým para hokejistů. Tak držme palce! Vladimír Krajíček *.* Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 106, číslo 2, leden 2022 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Ilona Ozimková, Daniela Thampy, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný Korektorka: Daniela Thampy Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2022 činí 96 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.