ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 19 říjen 2021 Obsah: ÚVODEM Vir prudens non contra ventum mingit STALO SE Přehledně Ostrava, moje srdeční záležitost LIDÉ KOLEM NÁS Doba je uspěchaná, a je to vidět i ve filmech, říká Eva Svobodová NAPSALI JSTE NÁM Poznáváme historii kraje ZORA RADÍ a INFORMUJE Sociálně právní poradna SONS 10/2021 REPORTÁŽ ZE SEVERU Jak jsme dovolenkovali na Baltu BUDE VÁS ZAJÍMAT Jaká je poezie nevidomých a slabozrakých autorů? Hovoří se seniory a pořádají i akce pro děti ZDRAVÍ Metabolický syndrom varuje před civilizačními chorobami SPORT Černobílé problémy # ÚVODEM: Vir prudens non contra ventum mingit Já vím, někdo může už mít dost toho, že se tu a tam jako o berličku opřu o moudrost dávných Římanů. Ale posuďte sami, zda by bylo lepší dát to v češtině: Moudrý člověk nemočí proti větru. Jednak v mateřštině to znám v mnohem vulgárnější verzi, a za druhé – když tomu rozumíte, můžete hned oponovat, vznášet námitky, nebo naopak velebit předky pro jejich moudrost i bez pomoci strýčka Googla. Já si to za téma vzal poté, co mi vnuk po návratu z Amsterodamu z jakési přednášky vyprávěl svou příhodu. V kurzu, kterým završuje svoje studia, s ním je jakýsi student z Bulharska. Ten, zřejmě vida bratra Slovana, ujal se ho v jeho blahé nevědomosti s tím, že ho provede městem. Je prý krásné, což mám potvrzeno i z jiných stran. „Ale víš co, dědo? Měl jsem do odletu letadla sice skoro čtyři hodiny, to ale podle mého na poznání města, navíc tak úžasného, nestačí. Leč nový kámoš byl jiného mínění. Vyrazili jsme tempem olympioniků – chodců, takže z cesty si nepamatuji ani jeden pohled. Bylo třeba se soustředit na přechody, křižovatky, chodce v našem směru i v protisměru. Po dvou hodinách, na pokraji sil, jsem si uvědomil, že stojíme a kolega cosi vykládá. Když jsem se jakž takž soustředil, uviděl jsem, kam ukazuje. Jakási stavba na třech sloupech, nahoře cosi jako tympanon a na něm nápis v latině.“ Ten nápis jsem učinil titulkem tohoto textu. Přiznám se, že bych rád vyzpovídal onoho mladého, a podle přednášky, kde se spolu s vnukem setkali, i chytrého člověka. Rád bych se ho na několik věcí zeptal – on totiž prý pravil, že je to jeho životní krédo… Proti větru močí jen trouba, to je fakt. Ale nedá se tak definovat třeba i odpor proti všemocné tyranii? Popírání obecně přijímaných nesmyslů? Není to vlastně krédo vzorového oportunisty? Nebo… Když ale o tom tak přemýšlím, asi to nechám být. Nebudu se na nic ptát, nic kritizovat, nebudu jeho životní motto zpochybňovat. Sám jsem sice občas udělal to, co by se čůráním proti větru nazvat dalo. Ve své době jsem za to byl i na sebe pyšný, ale s léty si uvědomuji, že by bylo bývalo moudré se tímhle heslem řídit. Moudré, nikoli statečné. K tomu ale našinec říká spolu s předky, že hřbitovy jsou plné mladých hrdinů. Glorificetur sapientia neboli Moudrost budiž velebena. A jak se to má k této edici Zory? Vlastně nijak. Jen jsem nechtěl sklopit uši před jedním kritikem. Mám prý dělat úvodníky standardní, věcné, vzkázal mi jeden čtenář oklikou. Ale nedá mi to, přidám alespoň jednu drobnou anekdotu. Víte, jak se zachraňují topící se idioti? Ne? Tak to je dobře, ani se to neučte. Příjemné chvíle s první říjnovou Zorou Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Léto se stává minulostí. Podzimní rovnodennost letos nastala v pěkném čase, 22. 9. ve 21 hodin a 21 minut středoevropského letního času. Děti narozené na podzim jsou prý nejen lepší studenti, ale mají i vyšší pravděpodobnost dožít se vyššího věku. Jedna z teorií naznačuje, že je to tím, že se jako miminka vyhnou letním infekcím. „Kufry balí“ i ptáci. Někteří poletí „jen“ do Afriky, ale třeba rybák dvouocasý každoročně cestuje mezi Grónskem a Antarktidou, a uletí až 44 tisíc kilometrů. Pojďme nahlédnout do „Tyflopedického lexikonu jmenného“. Jeho autor, Josef Smýkal, se narodil 19. 9. 1926, a letos by tak oslavil své 95. narozeniny. 5. 10. 1713 se narodil francouzský myslitel Denis Diderot. A proč ho Josef Smýkal v lexikonu zmiňuje? Diderot ve svém filozofickém díle totiž zřejmě poprvé v historii povyšuje slepce na úroveň ostatních lidí: „Jejich osobnost je plnohodnotná, mají základní možnosti poznávání světa… Jejich myšlení tímto není omezeno.“ 23. 9. 1930 se narodil světoznámý americký jazzový nevidomý zpěvák a hudebník Ray Charles. Co třeba jeho "Hit the Road Jack?" A 10. 10. 1894 zemřel William Moon, nevidomý anglický právník. V jeho době bylo v Anglii a Skotsku okolo 30 druhů písem pro nevidomé. Ale žádné mu nevyhovovalo, proto okolo roku 1847 sestavil vlastní. Vycházelo z tvarů latinky, a William Moon pro něj sestrojil rovněž speciální psací stroj. A nyní k našim oblastním odbočkám. Co podniká se svými členy OO Vrchlabí? Za prázdniny se u nich událo mnoho zajímavého. 18. 8. navštívili zámek Hrubý Rohozec, a 25. 8. si udělali výlet lanovkou na Portášovy boudy. Bylo to pro ně nové místo, tak se po něm trochu prošli. 1. 9. opékali buřtíky u jejich členky Lenky. 8. 9. si na odbočce zahráli oblíbené bingo. Na další týdny chystají promítání filmu, podzimní tvoření, povídání o Rumunsku (i pro veřejnost), a další Bingo. OO Kroměříž informovala o svém Oblastním shromáždění, které se konalo 30. a 31. srpna. Členové OO si na něm zvolili Oblastní radu na následující čtyřleté období. Předsedou se stal Jan Kurek, pokladníkem Erika Hanzalová, dalšími členy Ludmila Fridrichová, Jana Navrátilová a Jana Varaďová. Jména uvádíme bez titulů. Členové OO byli seznámeni s výsledky X. Celostátního shromáždění, volbou prezidenta, viceprezidenta, a Republikové rady SONS. Dále si připomněli činnost OO za uplynulé nelehké období, a odsouhlasili plány činnosti na rok 2022. K Oblastnímu shromáždění promluvil též místostarosta Kroměříže Vít Peštuka. Karel Novotný informoval o návštěvě brněnské vily Tugendhat a její přilehlé zahrady. Ta se uskutečnila 3. 9. a účastnilo se jí více než sto členů SONS. Technické nápady německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe a neomezený účet manželů Tugendhatových tady dokázaly vytvořit unikátní umělecké a technické dílo, které je od roku 2001 na seznamu světového dědictví UNESCO. Účastníci si poslechli podrobný a citlivý výklad průvodců, a některé exponáty mohli prozkoumat i hmatem. OO Kyjov zve nejen své členy a příznivce na „Narozeniny ve tmě“. Budou se konat v Kyjově, v pátek 24. 9. od 9.00 do 22.00 hodin. Kromě 25. výročí vzniku SONS ČR si kyjovští připomínají i 30 let své existence. A chtějí se přiblížit i zdravé veřejnosti. I proto pořádají prezentační den své činnosti a dovednosti. Budete si moci vyzkoušet zvukovou střelbu a showdown. Prozkoumat můžete prostor s klapkami na očích a bílou holí, Braillovo bodové písmo, ukážou vám výcvik vodicích psů, pomůcky pro osoby s těžkým postižením zraku, i jejich společenské hry. Chybět ale nebudou ani kulturní pořady. A těch bude opravdu spousta. Za všechny jmenujme vystoupení pěveckého sboru Pastelky, dětského folklorního souboru Kyjovánek II, koncert nevidomých zpěváků Radka Žaluda, Tomáše Kramosila a kapely Kyklop band. Na večerním benefičním koncertu na podporu nevidomých a slabozrakých v Kyjově vystoupí kapela Návrat, cimbálová muzika Vojara, Rocková skupina Šroti, a Začalovec pop-big-beat. Všechny akce proběhnou pod záštitou starosty města Kyjova Františka Lukla. Antonín Vraný # Ostrava, moje srdeční záležitost Dny umění nevidomých na Moravě jsem poprvé navštívil někdy před deseti lety. Tehdy jsem ještě netušil, že mojí další novinářskou zastávkou po Economii bude právě Zora. Ta návštěva DUN byla rovněž v Ostravě, tehdy jsem tam pracovně jezdíval kvůli týdeníku Horník. A letošního 23. srpna jako bych se ocitnul o deset let zpátky v čase, o deset let mladší. Ovšem, kulisy byly jiné, nové, Knihovna města Ostravy se tvářila jako nedávno kolaudovaná, také aktéři celé slávy byli jiní, ale vlastně jakoby stejní – milí, přívětiví, vstřícní, veselí… Začínáte se bát, že moje náklonnost k tomuto městu by mohla ovlivnit i moji objektivitu? Nebojte, já citům v profesi jen tak nepodléhám. I když… Do Ostravy jsem cestoval Pendolinem. Pendolino značí v italštině kyvadélko, protože vozové skříně těchto souprav se v zatáčkách aktivně naklánějí, naklápějí, chcete-li, a díky tomu může Pendolino jezdit rychleji i na tratích stavěných pro nižší rychlosti. Podle výrobce může projíždět oblouky trati až o 30 % vyšší rychlostí oproti vlakům bez naklápění. V Československu se Pendolino poprvé objevilo v září 1989, při zkušebních a předváděcích jízdách prototypu ETR 401. České dráhy vyhlásily v roce 1995 soutěž na výrobu vysokorychlostních vlakových souprav s naklápěcími skříněmi. V té zvítězilo konsorcium firem ČKD, MSV Studénka, Fiat Ferroviaria a Siemens. Deset souprav mělo být dodáno již v roce 2000. Problémy a později krach ČKD odsunuly termín dodávky a zvýšila se i cena. Výrobu souprav po dlouhých jednáních převzal italský Fiat Ferroviaria, člen původního konsorcia. České dráhy vlaky provozují pod označením 680. První souprava byla dodána v roce 2003. A pár let nato jsem se v Pendolinu začal vozit i já. Do Ostravy. V pondělí třiadvacátého srpna v 9 hodin 12 minut vyjíždíme s Václavem Fantou – jak jinak než Pendolinem – z Prahy, aby nás skoro na čas, byť na trati nás hned třikrát zdrží různé rekonstrukce, mohl vyzvednout ajťák a šofér knihovny v jednom a dopravit do budovy Knihovny města Ostravy (KMO), která jí patří od roku 1992. Z budovy s pasáží u Sýkorova mostu je krásný výhled jak na řeku Ostravici, tak na nedaleké Beskydy. Řeka však má význam i pro nevidomé, její uklidňující šumění uspalo i Václava, který prý s usínáním mívá problémy. Neměl. My jsme totiž byli v budově této třetí největší knihovny v republice i ubytováni. Pro svoje hosty má vybavený apartmán, to vše díky svému zřizovateli, Magistrátu města Ostravy. A spolupráce Oblastní odbočky SONS Ostravy s knihovnou – míněno KMO – je již po řadu let nadstandardní. Onoho zmiňovaného třiadvacátého proběhlo sice slavnostní zahájení celého festivalu DUN, ten ale fakticky trval již od 2. srpna, kdy byla část výstavy fotografií Václava Fanty instalována v pasáži KMO. Pasáž je, jak jsem mohl zaznamenat, poměrně frekventovaná, a to nejen díky knihovně. Takže si Prahu z letadla, přesně z helikoptéry, tak jak vypadala před třiceti lety, kdy Václav Fanta disponoval už jen zbytky zraku, mohli prohlédnout i ti, kteří do prostor knihovny nezavítali. O této dnes již putovní výstavě jsem ale již před časem psal, proto se k samotným snímkům nejspíš není třeba vracet. Zahájení bylo, jak je ostatně v Ostravě zvykem, velkolepé. Představování hostů bylo krátké, ale seznam a děkování sponzorům by vydalo na jednu stránku. Řada pozvaných hostů se omluvila, většinou kvůli tomu, že měli ve stále ještě prázdninovém čase dovolenou. Nelze ovšem nezmínit starostu městského obvodu Ostrava-Jih a člena Rady statutárního města Ostrava Bc. Martina Bednáře, který pozvání přijal a zdržel se pak po celou dobu vernisáže a koncertu. Dokonce po vernisáži nabídnul příspěvek na knihu, kterou by prý bylo dobré o Václavově přínosu pro nevidomé napsat. To by ji ale musel někdo napsat. Mezi dalšími hosty byl i tehdejší prezident SONS Mgr. Václav Polášek, a pozvání přijala i ředitelka Knihovny města Ostravy Mgr. Miroslava Sabelová. I ona se přidala k nápadu na vytvoření nějaké publikace, a dokonce pak poslala odkazy na tři instituce, kde prý by se daly získat prostředky na její vydání – tak nevím. Napsat? Václav je ale proti – na některé pasáže svého brožovaného života prý vydává embargo. Nejvýše snad v ústním podání. To už jsme ale hluboko v programu a ještě jsme nenapsali děkovačku. Především dík za to, že záštitu nad festivalem také v letošním roce převzal 1. náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Lukáš Curylo, jeden z omluvených. Další omluvení pozvaní byli primátor statutárního města Ostrava Tomáš Macura, náměstek primátora Zbyněk Pražák a Jiří Navrátil, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje. Věřím, že jim někdo donesl, oč že to přišli, protože v programu vystoupila s několika skladbami i mladá, půvabná flétnistka Eva Blažková, nevidomá, která v současné době studuje na Ostravské univerzitě na Fakultě umění. Festival DUN v Ostravě ukončí koncert Radka Žaluda a Filipa Moravce v kostele Sv. Václava v Ostravě, mezitím proběhly ještě další avizované akce jako vystoupení cimbálové muziky Falešnica v Českém domě v Ostravě - Vítkovicích. Tento určitě zajímavý program by se nemohl uskutečnit bez významné finanční podpory Moravskoslezského kraje, Statutárního města Ostrava, Nadace umění pro zdraví. Od moderátorky večera Evy Plačkové zaznělo také, že si „velice vážíme finančních příspěvků našich sponzorů, kterými jsou: Realizace dotací spol. s r.o., Gass-eko, s.r.o., Tesařství Josef Kuchař, Zdravá kůže MUDr. Sylvy Zajícové a Jiří Petermann, gastronomické služby a catering, firma Náš Kuchař.“ Kniha? Kniha! Při představování Václava došlo samozřejmě i na řadu otázek z publika. Vzhledem k tehdejší situaci v Afghánistánu to byly logicky otázky na fotografování v Kábulu a v okolí (asi i tehdy šlo o život, ale pomohlo pár vět v paštštině, jazyce Afghánců, které se Václav naučil ještě v Praze a něco si pamatuje doteď). Publikum zajímaly i některé jeho dávnější umělecké projekty, také jeho působení fotografa v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Tam totiž nafotil i jedny z prvních výtvarně pojatých vědeckých fotografií na světě. Václav se ale věnoval i módní fotografii, a toto téma přešlo plynule ve vyprávění o setkání s Janem Werichem, Josefem Hlinomazem nebo Miroslavem Horníčkem, se kterými se také při svojí práci setkal. Potlesk svědčil o tom, že vyprávění zaujalo. QARDO pokolikáté? Jenom na stránkách Zory se tahle hra už objevila několikrát, přesto stále přicházejí noví zájemci, kteří se chtějí hře Qardo naučit a pak i věnovat. V Ostravě následující den přišlo přes dvacet lidí, mnozí s handicapem nejen zrakovým, někteří naopak zcela zdraví, a jejich zájem byl živelný. Ostatně samostatný příspěvek k této části návštěvy Ostravy najdete v rubrice Napsali jste nám. Ostrava a SONS Knihovna města Ostravy již zazněla několikrát a mezi dojmy ze srpnového zahájení DUN v Ostravě bude ještě dlouho dominovat. Ovšem na stejné úrovni se ve vzpomínání ocitá celá odbočka SONS v Ostravě. Nejen osobnostmi dvou kolegyň – Evy Plačkové a Dagmar Míčkové. Lepší péči a pozornost, než nám věnovaly obě jmenované, bychom si ani nemohli přát, ale stejný, vynikající dojem zanechala, alespoň na mně, návštěva sídla ostravské odbočky. Atmosféru, genia loci musí cítit každý, kdo vejde do tuším třetího (jeli jsme výtahem) poschodí domu na náměstí Msgre Šrámka číslo 4. Dům patří římskokatolické farnosti Ostrava a kromě oné farnosti zde sídlí například i Junák a několik dalších bohulibých institucí. Rozhodně příjemný a pozitivní dojem z téhle návštěvy stále trvá. Co na závěr? Nejlépe asi to, že ani na cestě zpět Pendolino, ze kterého si v jeho počátcích udělal legraci i Jaromír Nohavica, opět nezklamalo. Rychlost v některých úsecích dlouhé minuty neklesala pod 160 km za hodinu, do Prahy jsme dojeli včas, jen kdyby to jinak skvělé víno, které prodávají na palubě, nestálo tolik! No řekněte, sedmdesát korun za necelé dvě deci, není to nekřesťanské?! Václav Senjuk # LIDÉ KOLEM NÁS: Doba je uspěchaná, a je to vidět i ve filmech, říká Eva Svobodová „V rozhlase jsem pracovala už v roce 1957, v televizi pak od roku 1965. V rozhlase se dělalo tehdy vše, zprávy, uvádění programu, hry apod. To byla pro mě velká škola. Televize už měla specifické zaměření, kluby, zpravodajství, dětské vysílání i tzv. programové hlasatelky. Nabyla jsem tak dost zkušeností, a dnes je využívám v mé současné práci.“ Tou je vytváření zvukových titulků (audio description, dále AD) pro pořady České televize. Ta má ze zákona povinnost opatřit jimi určitou část svého vysílání. O rozhovor jsme požádali Evu Svobodovou. K vytvoření AD potřebuji konkrétní film či pořad, jeho scénář a technický scénář. Dnes to už nemusí být pravidlem, ale klasický scénář, to je technický popis na levé straně, a dialog na pravé. V  technickém jsou údaje o prostředí, náladě postav, a další informace, které nemusíte odhadnout z toho, co vidíte. Abych věci a situace správně popsala, chce to dávku životních zkušeností, i škálu znalostí, z řemesel, z prostředí intelektuálů, politiky atd. Často tak hledám a ověřuji informace, které ve scénáři nenajdu. Jak postupuji? Zhlédnu film, poslechnu si dialogy, pročítám scénář, pečlivě vnímám pauzy, nepředbíhám a snažím se postupovat, jako bych byla divák. Co nejpřesněji popíši situaci a v podstatě dělám z filmu rozhlasovou hru. Co, jak a kam napíši, závisí na prostoru mezi dialogy, a na důležitosti informace. Jde vždy o kompromis. AD nesmí zasahovat do dialogů, zvukový popisek musí být vložen do přirozené pauzy mezi nimi. Ta může být dlouhá, herec třeba sedí v loďce na řece, rozjímá, a není co říci. Jindy bych potřebovala popsat situaci lépe, jenže komentář není kam vložit. Musím vybrat to podstatné, a správně formulovat pár slov či krátkou větu. Důležité je popsat změny prostředí, a situace, které posouvají děj. Andělu Petronelovi upadne jablko, bandita vytáhne bambitku, psychiatr si poklepe na čelo. Divák situaci vidí, herec ji ale nepopíše, a pro děj to má svůj význam. Někdy pojmenuji osobu ještě předtím, než promluví. Nemohu čekat na to, až ji ve filmu někdo osloví: „Hele Petře…“. Pokud to lze, identifikuji ji předem: „Pan Petr, obchodník s parfémy, otevírá dveře.“ Někdy lze osoby poznat a rozlišit podle výrazného hlasu, jindy nikoliv. Na scéně může být osob více, a jejich hlasy v krátkých dialozích splývají. Tady často jen upozorním, pokud je to možné, kdo mluví, a ke komu. Když je ale prostor, popíši i to, jak se člověk tváří. Anděl Petronel přivede z očistce Heroda, zeptá se ho na členy svaté rodiny, a on správně odpoví. Když mu pak řekne své jméno, andělovi ztuhnou rysy do směšné grimasy. Doba je uspěchaná, a je to vidět i ve filmech a jejich scénách. Neustále se zrychlují, zkracují, a je stále méně času k popisu situace i děje. ČT od září vysílá desetidílný seriál "Ochránce". Je ze školského prostředí, a jednotlivé příběhy vycházejí ze skutečných událostí. Dívám se na to se zvednutým obočím, zákulisí dnešního školství mě opravdu nenadchne. AD se v tomto seriálu musí vypořádat i s tzv. flashbacky. Díl se například odehrává v létě, a ve flashbacku se objevuje situace z osobní zkušenosti manželky hlavního představitele, které se zabila dívka na lyžařském výcviku. Vzpomínkový flashback pak znamená návrat do zimní krajiny, černobílého obrazu, a příjezdu pohřebního vozu. Nebo seriál „Božena Němcová“. Božena hovoří s Karlem Havlíčkem Borovským v sále, střih, a oni pokračují v přírodě Divoké Šárky. To je dnešní trend. Někdy je to funkční, jindy méně. Náročné je to i pro vidícího. Aby se orientoval, musí být pozorný a rychle přepínat vnímání. Někdy se tu informaci podaří do komentáře vsunout, třeba i před vlastní scénou, nebo krátce po ní, ale pokud přitom běží nějaký dialog, vůbec se k tomu nedostanu. Pak jen pokrčím rameny, a pomyslím si, že se snad divák dovtípí. A naopak, zpracovávala jsem AD k filmu „Nabarvené ptáče“ nebo „Myši patří do nebe“, a vyprávěla celý jeho děj. Dialogů je tu málo, a pokud jste ten film s komentářem sledovali, možná mi dáte za pravdu, že se více podobá rozhlasové hře. Jaké filmy ozvučuji nejraději? Historické, detektivky, a pohádky. Zajímavá pro mě byla „Ztracená brána“, nebo „Anděl páně“. Jak dlouho mi trvá AD napsat? V případě kratších pořadů zhruba 4 dny, u celovečerních filmů (cca 90 minut) okolo týdne. Po napsání AD zkontroluji, a znovu ho „sjedu“ s obrazem a dialogy. Film si často pouštím několikrát, a pokud mě napadne lepší slovo či slovosled, změním ho. Jenže NĚCO vylepšovat, a nemít tak nikdy hotovo, bych mohla donekonečna. Vždy se musím dopracovat k bodu, kdy si řeknu, že tohle je konečná. Kolik dalších lidí se mnou spolupracuje? AD vytvářím sama, a sama jsem zodpovědná za jeho kvalitu a stylovou stránku. Vytvořím scénář s time cody a objednám frekvenci ve studiu, většinou na dvojnásobek času pořadu. Pokud tedy film trvá hodinu a půl, mám ve studiu rezervován dvojnásobek času, tedy 3 hodiny. Tento limit stanovila Česká televize. Ve studiu namluvím text. Technik nebo zvukař ohlídá technickou stránku věci, odstraní dechy, zašustění papíru apod., a připojí AD k pořadu. Na většině televizních ovladačů je možné stisknout tlačítko „AD“, a zvukový popisek zapnout nebo vypnout. Když jsem začínala v rozhlase, tedy v r. 1957, točilo se ještě na magnetofonový pásek, který se opravdu stříhal. Dnes v ČT už je technologie mnohem dále a umožňuje nahrávání, jak s nadsázkou říkám, "po písmenkách". Nicméně i dnes je žádoucí chyby nedělat a takzvaně se vejít do frekvence. Kdyby se z nejrůznějších důvodů v původní frekvenci nepodařilo pořad natočit, musela by produkce přiobjednat frekvenci, a to není zadarmo. Nový film jde nejdříve do kin, a jeho producenti k němu vlastní autorská práva. Pokud ho v této době dostanu na flash disku k doplnění AD, musím být důvěryhodnou osobou, a nedat ho z rukou. V počátcích jsem si k  práci přizvala nevidomého ladiče pian. Bylo to užitečné, on mi řekl, jaké zvuky rozliší, co naopak slyšet potřebuje, a já získala zkušenosti. Dnes AD vytvářím sama. Kdybych si k tomu přizvala nevidomé, nedostali bychom se nikam. Jeden chce více popisu obličejů, druhý oblečení, třetí situací. První chce mluvit rychleji, druhý pomaleji. Všem vyhovět nelze, musíme přistoupit na kompromis, kombinaci množství a srozumitelnosti informací. Ty si jako divák musíte umět spojit, abyste děj filmu vnímal správně. A zadavatel se musí spolehnout na to, že tvůrce AD ho udělá tak, aby vyhovoval většině diváků. Zpětnou vazbu od nich vlastně ani nedostávám. Film pustím do světa, a on si žije vlastním životem. Po přípravě a natočení AD pouštím myšlenky na hotovou práci z hlavy. To je v této profesi běžné i nezbytné. Když jsem jako hlasatelka začínala, nebylo čtecí zařízení. Používali jsme "plachty", do kterých dramaturgové dodali úvody k jednotlivým pořadům. Osobně jsem se ale hlášení učila nazpaměť. Pokud šlo o seriál, učila jsem se i děj minulého dílu, a uvedla díl, který bude následovat. Nebylo pro mě obtížné se to naučit, vysílání mělo svou časovou strukturu, vše bylo určené a nesmělo se v podstatě nic měnit. A jak říkám, po hlášení, nebo dokončení AD, informace z hlavy „vypouštím“, a věnuji se další práci. Pokud byste chtěli jakékoliv podrobnosti, musela bych vzít znovu scénář, a procházet ho. A moje vzpomínková kniha? Měla by název „Prázdné listy“. Zajímavé příhody s herci a režiséry? U psaní AD je nezažívám. Sedím u počítače, v televizi sleduji kousek po kousku film, a přemýšlím, jaký obsah bude mít zvukový titulek, a jak ho co nejlépe naformuluji. Občas najdu chybu, ve skriptu, v titulcích apod. Producent má na starosti jiné věci. Ale film je už hotov. A co se mi také už stalo, a není to nic veselého, že mi komentář smazali, a musela jsem ho dělat znovu. Většině vidících diváků by AD zřejmě nestačil. Očekávají od filmu vizuální vjemy, grimasy obličejů, drobné detaily, které film dotvářejí. Věřím ale, že nevidomý člověk komentář oceňuje. Nikdy to nebude ideál, ale alespoň něco mu dokáže přiblížit. Další informace třeba poskytne rodina. Vím ale i o vidících lidech, kteří si AD zapínají, a u sledování pořadu pracují. Já sama si někdy komentovaný film pustím, když vařím, jsem zády k televizi, a sleduji, zda tuším, o co ve filmu jde a kam se děj ubírá. Ale sednout si, zavřít oči, a vnímat film, to jsem ještě nezkusila. Někdy se film s mým AD vysílá třeba až za rok. Dívám se, a vzpomenu si. Ale je to především díky obrazové paměti. Antonín Vraný # NAPSALI JSTE NÁM: Poznáváme historii kraje Oblastní odbočka SONS Náchod uspořádala 13. 7. 2021 výlet na zříceninu hradu Vízmburk a do Hornického muzea ve Rtyni v Podkrkonoší. Akce byla zaměřena na poznávání historie kraje. Vízmburkem nás provázel pan Baudiš. Dovedl poutavě vyprávět už jen proto, že měl na jeho obnově osobní zásluhy. Hrad byl založen ve 13. století Tasem z rodu erbu zlatého třmene. Pobořen byl Slezany v roce 1447. Od těch dob chátral a nakonec tu z něj zbyl stromy zarostlý kopec. Málokdo by tušil, že se tu skrývá bývalý hrad. V 70. letech minulého století začal na jeho odkryvu pracovat havlovický rodák PhDr. Antonín Hejna, CSc. S kolektivem studentů a spolupracovníků se mu postupně podařilo zbytky hradu odkrýt a zpřístupnit veřejnosti. Pro starší a tělesně postižené není snadné se k hradu od hlavní silnice dostat. Díky spolupráci našeho předsedy s vedením autobusové dopravy nám ale byl umožněn dojet až k cíli. Cesta nebyla snadná hlavně pro řidiče, který nám však vyšel vstříc, navíc byl veselý a vždy ochotný pomoci. Druhá zastávka byla v Hornickém muzeu ve Rtyni. I zde byla komentovaná prohlídka. První část dokumentovala těžbu rud a uhlí od roku 1590 do roku 1990 v oblasti Jestřebích hor. Vystaveny byly uniformy, kahany a mapy. Také fosilie a minerály. Druhá část expozice patřila historii selského povstání z roku 1775, kdy byl vůdcem sedláků místní rychtář Antonín Nývlt. Jeho socha v nadživotní velikosti od sochaře Františka Davida stojí v blízkosti rtyňského muzea. Navštívili jsme také další významnou památku města. Je jí dřevěná zvonice štenýřovského typu. Je unikátní tvarem i konstrukcí, neboť žádná podobná se u nás ani v Evropě nedochovala. Výlet jsme zakončili v Červeném Kostelci. V hostinci u Prouzů Na Zábrodí nastal čas i na popovídání a odpočinek. Celý den proběhl v dobré pohodě za krásného počasí. Historie, příroda i odpočinek – co víc si přát? A to vše díky organizátorům - předsedovi Aleši Podlešákovi, manželům Máslovým, ale také díky průvodcům a ochotnému řidiči Čeňkovi. Všechny naše akce mají pro účastníky veliký význam, bez nich by se málokdo z nás mohl na taková odlehlá místa podívat. Každý z nás ví, že se může spolehnout na přátele a že ti zdravější pomohou. Právě tady platí: Přátelství může trvat jen mezi dobrými lidmi. Násobí radost a dělí žal. Běla Hejzlarová OO SONS Náchod # ZORA RADÍ a INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 10/2021 V následujícím článku jsme si vzali na mušku: - První tři dědické třídy při dědění dle zákonné posloupnosti a - Rozhodčí doložky Jak jsem zjistil, je tomu už hodně dávno, kdy jsme se naposledy věnovali soustavněji dědickému právu; neklamou-li mě moje zjištění, bylo to v roce 2016. A přitom dotazy na tuto oblast se v poradně celkem soustavně objevují. Proto jsem se dnes rozhodl napsat pár řádek o nejčastějším způsobu dědění, kterým stále ještě bývá dědění dle zákonné posloupnosti. Proč píši, že stále ještě? Protože zákonná posloupnost přichází na řadu až tehdy, pokud není pozůstalost mezi dědice rozdělena na základě závěti nebo dědické smlouvy, přičemž zejména počet závětí roste. Občanský zákoník se děděním podle zákonné posloupnosti zabývá v ustanoveních § 1633 a následujících, hned první věta prvního odstavce tohoto ustanovení zní takto: „Kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.“ Pro účely zákonné posloupnosti jsou dědici rozděleni do šesti dědických tříd a my si dnes probereme první tři z nich, v nichž je pochopitelně dědění nejčastější. První třída V této dědické třídě dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem. Touto informací bývají někteří tazatelé trochu překvapeni, protože mezi lidmi je celkem rozšířeno mylné přesvědčení, že manžel či manželka dědí polovinu pozůstalosti, děti že se pak rozdělí o druhou polovinu rovným dílem. Toto přesvědčení je nesprávné, ale jeho kořeny jsou velmi dobře pochopitelné. Na začátku je totiž důležité si uvědomit, co se vlastně stává předmětem dědictví. Zemře-li totiž jeden z manželů, je třeba ještě před dělením pozůstalosti vyřešit rozdělení společného jmění manželů. A právě v této fázi přeživší manžel obvykle, pokud nebylo společné jmění manželů nějak odlišně smluvně upraveno, získává polovinu ze společného majetku manželů. Teprve po oddělení této poloviny začínáme s řešením dědických podílů. Přeživší manžel tedy nejdříve obdrží polovinu, která mu náležela z titulu rozdělení společného jmění manželů a z oné poloviny, která patřila výlučně zemřelému z manželů, má právo na rovný díl s manželovými dětmi. Jsou-li děti dvě, získá manžel třetinu, je-li dětí pět, získá šestinu. Co když některé dítě zůstavitele nepřežilo, ale zbyli tu zůstavitelovi vnuci či vnučky? Odpověď přináší druhý odstavec téhož ustanovení: „Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.“ Pojďme tuto situaci ilustrovat na příkladu: Zemře pan Kolář, s manželkou paní Kolářovou měli tři děti, každé z dětí mělo dvě děti, tedy manželé Kolářovi měli celkem šest vnuků či vnuček. Jedno z dětí Kolářových zemřelo ještě před svým otcem panem Kolářem. Podle zákonné posloupnosti by se tedy v tomto případě postupovalo takto: Nejdříve vypořádáme společné jmění manželů Kolářových, zde paní Kolářové zbude polovina domu a polovina z prostředků uložených na jejich účtu. Mimochodem, jejich prostředky činily 800 tisíc korun, tedy manželce ze společného jmění manželů zbude 400 tisíc korun. Zbylá polovina domu a polovina prostředků na účtech bude předmětem dědictví. O ně se dle zákonné posloupnosti rozdělí dědicové takto: Paní Kolářová získá čtvrtinu z pozůstalosti, tedy jednu osminu domu, její podíl bude činit nakonec 5 osmin celé nemovitosti. Stejně tak získá čtvrtinu z prostředků, které se staly předmětem dědění, tedy 100 tisíc korun, spolu s její polovinou bude mít celkem půl milionu. Na každé žijící dítě zbude taktéž jedna osmina domu, a 100 tisíc korun. Ovšem o podíl dítěte, které zemřelo ještě před panem Kolářem, se rovným dílem podělí dvě děti tohoto zemřelého, tedy dvě vnoučata pana Koláře, z nichž každý zdědí jednu šestnáctinu domu a 50 tisíc korun. Samozřejmě že v praxi se mohou dědici dohodnout i jinak, někdo se může vzdát dědictví úplně, jiný se vzdá např. podílu na nemovitosti, místo toho mu ostatní dědici dají třeba ekvivalent jeho hodnoty, někdo se zřekne podílu na dědictví ve prospěch jiného dědice… Ale pokud by každý z dědiců žádný vstřícný krok neučinil, bude o dědictví rozhodnuto tak, jak bylo výše namodelováno. Pokud by manželé Kolářovi vychovávali i dítě, které do manželství přivedla paní Kolářová např. ze svého předchozího manželství, pan Kolář by tedy nebyl jeho otcem, ani by dítě později neosvojil, pak toto dítě dědit nebude. Naopak, pokud by zde bylo dítě, jehož byl pan Kolář otcem a tato skutečnost je zapsána v matrice, tak i když ho paní Kolářová ani společné děti Kolářových nikdy neviděly, dokonce o něm ani neslyšely, toto dítě dědit bude. Jako můstek ke druhé třídě prozraďme, že pokud by po panu Kolářovi zbyla jen paní Kolářová, nemohla by sama v této třídě dědit, dostalo by se na ni až ve druhé třídě. Druhá třída dědiců Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.“ Předpokladem dědění ve druhé třídě je tedy obvykle bezdětnost zůstavitele, pokud nedojde ke smutnější alternativě, že všechny zůstavitelovy děti či další potomci zemřeli ještě před ním. V tomto případě pak dědí manžel, rodiče, popř. ti, kteří žili rok před smrtí se zůstavitelem ve společné domácnosti (často druh nebo družka). Jak si tito dědici rozdělí podíly, stanoví druhý odstavec ustanovení § 1636: „Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.“ Všimněme si, že manžel je zde před druhem upřednostňován, taktéž před rodiči zůstavitele. A druh či družka jsou „znevýhodněni“ také tím, že v této třídě nemohou sami dědit. Jak uvidíme v následující třídě, pokud zde není ani manžel ani rodiče zůstavitele, posunou se druh či družka, tedy přesněji ti, kdo žili se zůstavitelem rok před jeho smrtí ve společné domácnosti, popř. byli odkázáni na jeho výživu, až do třetí dědické třídy. Výše uvedené o vypořádání společného jmění manželů zde pochopitelně platí stejně. Třetí dědická třída „Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.“ Zde stojí za povšimnutí, jak preferována je příbuznost v přímé linii oproti „sourozenecké“ linii pobočné. Zjednodušeně lze vlastně říci, že sourozenci dědí až tehdy, pokud zde nejsou ani děti, ani potomci, ani manžel, ani rodiče zůstavitele. A v této stejné třetí třídě již může dojít i na synovce či neteře, protože ustanovení § 1637 pokračuje: „Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.“ Rovné postavení mají sourozenci polorodí i plnorodí. Polorodí jsou ti, kteří mají se zůstavitelem společného jen jednoho rodiče, plnorodí ti, kteří mají stejné rodiče jako zůstavitel. Další tři třídy si ponecháme na další článek této rubriky. Lesk a bída rozhodčích doložek Rozhodčí řízení je alternativou k soudnímu řízení. Už socialistická arbitráž tímto způsobem řešila dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi podniky. Nyní je toto mimosoudní řízení upraveno zákonem č. 216/1994 Sb. Ten začal být více využíván přibližně na začátku tisíciletí v souvislosti s neúnosným prodlužováním délky soudního řízení, kde na vydání jednoduchého platebního rozkazu žalobce běžně čekal i přes půl roku. Jak to funguje? Rozhodčí smlouvou nebo tzv. rozhodčí doložkou je ve smlouvě sjednáno, že spor místo soudů rozhodne jeden, případně více rozhodců nebo tzv. rozhodčí soud, který ale není žádným orgánem veřejné moci. Rozhodce může být kdokoliv zletilý, bezúhonný, plně svéprávný a ani nemusí být právník. Rozhodce zpravidla předem dostane sjednaný paušální poplatek za vydání rozhodčího nálezu, který platí žalobce a v případě úspěchu ve sporu ho žalobci musí nahradit žalovaný. Rozhodnutím zvaným rozhodčí nález řízení končí. Žaloba k soudu na zrušení rozhodčího nálezu je přípustná, ale jen z formálních důvodů. Není divu, že řada firem začala tyto doložky využívat. Když měly zákazníky po celé republice, každou nezaplacenou fakturu za dodané zboží nebo třeba za leasingové splátky musely žalovat u soudu, v jehož obvodu zákazník bydlel, ten k soudu nechodil, pak se odvolal… Zatímco jestliže byla sjednána rozhodčí doložka, rozhodce věc v krátké lhůtě po odeslání žaloby žalovanému rozhodl takříkajíc od stolu a věřitel se rychle dostal k vykonatelnému rozhodnutí neboli exekučnímu titulu. Rychlou vymahatelnost práva, kterou měl zajistit stát, si tak vlastně podnikatelé svépomocí obstarali sami. Je však zřejmé, že nerozhoduje-li profesionální soudce a neexistují-li běžné opravné prostředky, jde o značně riskantní záležitost, zejména pro žalovaného. Naprosto klíčová je proto nestrannost rozhodce. A to se nakonec právě stalo kamenem úrazu. Jak už to tak bývá, ti nepoctiví to pokazí všem, takže oni nechvalně známí poskytovatelé úvěrů s lichvářskými úroky a sankcemi (ale nejen ti) měli spřízněné rozhodce, kteří bez jakýchkoliv zábran rozhodovali ve prospěch svého „klienta“. Stal se i případ, že rozhodce se neobtěžoval žalobu druhé straně ani poslat a dát jí prostor k vyjádření a rozhodl rovnou… A tak se tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo, a Nejvyšší soud v roce 2011 změnil svůj dřívější právní názor a pravil, že rozhodčí doložku lze sjednat jen za konkrétních jasně vymezených podmínek – například musí být výslovně určena osoba rozhodce nebo způsob jejího určení, jinak je neplatná. Ještě v současné době soudy z moci úřední přezkoumávají a za zákonných podmínek zastavují exekuční věci, v nichž se původně rozhodovalo v rozhodčím řízení podle takto zpětně neplatných rozhodčích doložek. Navíc od roku 2016 platí, že nelze platně sjednat rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě. Situace se nakonec ustálila tak, že rozhodčí řízení se zase, tak jako původně, nejvíce uplatní ve sporech mezi podnikateli. Nedávno jsem ale třeba narazila na rozhodčí doložky v nájemní smlouvě k bytu nebo ve smlouvě mezi slečnou a modelingovou agenturou. Z běžných občanskoprávních vztahů tedy zcela nezmizely a je vhodné jejich podpis důkladně zvážit. Luboš Zajíc a Václava Baudišová # REPORTÁŽ ZE SEVERU: Jak jsme dovolenkovali na Baltu My nevidomí, pokud máme dobrého průvodce, a často stačí jen průvodce, opravdu rádi cestujeme. Letos jsme se vypravili do Miedzyzdrojů, polského lázeňského městečka u baltského moře. Vlakem, přes Berlín a Štětín. A hned při cestě do Ústí nad Labem jsme vyslechli zajímavý rozhovor. Na několika čtyřsedadlech před námi i za námi sedělo asi dvacet dětí. Jely na letní tábor. „Co myslíš, bude tam Mekáč, nebo aspoň Ká eF Cé?“ „Já doufám, že ano, klidně to vyměním za táborová jídla, minulý rok jsem zhubnul o půl kila.“ Vedle hovořících se náhle probudil třetí chlapec: „Ká eS Čé říkáš? V té byl před časem i můj děda. A babička ho kvůli tomu nechce pustit do ložnice. Děda musí spát v obýváku. Mámě babička řekla, že ho kvůli tomu vedle sebe už nesnese.“ V Ústí nás kvůli bouřce a poškozenému mostu přesunuli z vlaku do náhradního autobusu. To přece vždycky potěší, nebo ne? Díky němu jsme ale prozkoumali zajímavé drážďanské nádraží. Je to kombinace kolejí, které tu končí, podobně jako na pražském Masarykově nádraží, a průjezdních kolejí, které vedou z Prahy, a pokračují do Berlína. Berlínské hlavní nádraží je zase celé v podzemí, tedy pro mě úplná tma, ze které probleskují světla reklam i projíždějících vlaků. Být tu bez průvodce, budu se hodně bát, abych pod některým neskončil. Našince může trochu zmást, že Němci neoznačují číslicemi nástupiště, ale koleje. U nás má takové označení, tedy pokud vím, pouze plzeňské hlavní nádraží. A Masaryčka… Výluka byla i za Berlínem. Když to vlakový rozhlas oznámil, všichni němečtí cestující „pochvalně“ zamručeli a zatleskali. Poté se zvedli, a poměrně organizovaně se přesunuli do přistaveného autobusu. Připadali jsme si spíše jako na fotbalovém utkání. Za 9 hodin jsme dorazili k Baltu. Jsem starší ročník, narodil jsem se v 70. letech. Vždy mě ale překvapí, když mladí Češi přijedou do Polska nebo Chorvatska, a používají angličtinu. Když se totiž do těchto slovanských jazyků zaposlouchám, základním frázím poměrně slušně rozumím. Je to zkrátka jiná doba. Ale pojďme dál. Prožili jsme tu týden s krásným a slunečným počasím. Teplota moře byla 19 stupňů, což je téměř maximum. Pro otužilé by to snad ještě šlo, ale jakmile z vody vylezete, ovane vás docela chladný vítr a vy se roztřesete zimou. Jen několik málo lidí si trouflo jít do moře po pás, ostatní se v ní brouzdali jen po kotníky. Více než 90 % turistů se jen opalovalo, chráněno před větrem plátěnými ohrádkami. Mořská voda je tu slaná jen mírně. V severní části Baltu, v Botnickém zálivu, dokonce můžete mořskou vodou hasit žízeň. Co si tu však užijete, jsou procházky po nekonečných širokých plážích. Můžete jít dlouhé hodiny, bořit se do suchého písku dále od moře, nebo popojít směrem k němu, a dát odpočinout kotníkům chůzí po písku mokrém, do nějž se vsakuje voda z neustále přicházejícího příboje. I zvuková kulisa je zajištěna, poslouchat můžete neustálé šumění moře a chechtání racků. I příliv turistů si Poláci zajistit dovedou. Byli jsme velmi překvapeni tím, kolik se jich pohybuje po místní, zhruba dvoukilometrové promenádě. A určitě to znáte, pohybujete se v davu lidí, a ačkoliv máte bílou hůl, málokdo si toho všimne, a někteří lidé do vás prostě vrazí. Samozřejmě s okamžitou omluvou. Přibližně v polovině promenády vybíhá do moře 300 metrů dlouhé a 10 metrů široké molo. Když jsme se po něm den před odjezdem procházeli, nebe náhle potemnělo, začal foukat silnější vítr, naše obličeje zbičovalo několik dešťových kapek, a také vlny se více vzedmuly. Vnímali jsme to velmi intenzivně, a najednou jsme se octli v myšlenkách na objevitelské lodi, která právě pluje prozkoumat ostrovy blízko severního pólu. Ovládla mě představa, jak po třech dnech takového počasí stoupám po provazovém žebříku vzhůru k odkrytému lodnímu koši, kde budu mít následujících 12 hodin službu. A ještě předtím mám za úkol přivázat ke stěžni několik silných lan. „Brr!“ Rychle zpět na pevninu! A jakmile jsme na ni dorazili, vše utichlo, a začalo znovu svítit slunce. Na co jsme se hodně těšili, bylo jídlo. První dva dny jsme se pohybovali v turistické zóně, ale třetí den jsme vyrazili do města, a ptali se místních, kam chodí na jídlo oni. A objevili Villu 777. Tříchodová večeře pro dvě osoby tu vyšla v přepočtu na 500 Kč. Poláci milují polévky. My jsme ochutnali zelňačku a Botwinku, polévku z řepné bulvy i s natí, s vařenými pirožky, naplněnými vařenou strouhanou řepou. Zaujala nás ale i supa szczawiowa, tedy šťovíková polévka. Vzpomněl jsem si, jak nám babička v mládí vařila šťovíkový boršč, byly v něm brambory, uzené maso a smetana, a byla to velká pochoutka. Na vyhlášený Žurek jsme narazili až předposlední den. Jde o hovězí vývar s cibulí, houbami, slaninou, kysanou smetanou, a směsí ze žitné mouky a vody, která se nechává několik dní kvasit. Pirožky, polsky pierogi, se tu připravují z nekynutého těsta a plní se různými náplněmi. Ty naše měly tvar půlměsíce a byly s mletým masem, borůvkami a jahodami. Ovocné byly navíc přelity výbornou, máslovo jogurtovo tvarohovou omáčkou. Zdejší treskovitou rybu dorszcz (čti doršč) jsme si tu dali hned třikrát, smaženou v bylinkovém těstíčku, a dvakrát grilovanou, přičemž jednou byla před grilováním ještě jemně zauzená. Uteklo to rychle, najednou jsme znovu seděli ve vlaku, a domlouvali se německy. Až pojedete z Berlína do Prahy, a budete mít ve vlaku žízeň, zkuste vydržet a kupte si svůj oblíbený nápoj až za hranicemi. Je za méně než polovic. Antonín Vraný # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jaká je poezie nevidomých a slabozrakých autorů? Knihovnu města Olomouce, pobočku Brněnská, najdete v kubistické vile Františky Lipčíkové. Je zapsanou kulturní památkou. S nevidomými spolupracuje od roku 1993. Jedním z výsledků této spolupráce byla – bohužel vzhledem k výrobním termínům Zory pozdě zachycená – výstava s názvem „Poezie nevidomých a slabozrakých autorů“. Navštívit jí už nemůžete, trvala jen do 31. srpna 2021. Přesto jsme o její představení požádali předsedu OO SONS Olomouc Jana Příborského, a vedoucí pracoviště Marii Kebrdlovou. „Jde o první výstavu, která představila poezii nevidomých autorů pocházejících z různých míst Moravy. Důvodů pro její pořádání bylo hned několik. Prvním byla oslava 25. výročí založení SONS ČR. Druhým představit poezii v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě. Jím se obecně snažíme přesvědčit veřejnost, že člověk s těžkým postižením zraku je nedílnou součástí společnosti, a dokáže ji svým způsobem obohatit. Výstava byla i naším poděkováním autorům za to, že nás, čtenáře, svými básněmi oslovují, obohacují i povzbuzují,“ rekapituluje Jan Příborský. „Ale nejen to. V Olomouci si připomínáme rok významných výročí. 25 let slaví SONS, 30 let Tyfloservis, který tu byl založen záhy po tom pražském, 20 let je Tyflocentru, a 10 let sociální firmě Ergones. Připomenout stále chceme i skutečnost, že institucionalizovaná péče o osoby s těžkým postižením zraku začala v Olomouci už v roce 1959. V období před druhou světovou válkou působil v Československu Podpůrný spolek samostatných slepců,“ doplňuje Marie Kberdlová, a pokračuje: „Podpůrný spolek ale neměl územní působnost a uspořádání. Po válce chtěli jeho lidé pokračovat v práci, ovšem zanedlouho nastala doba socialismu, a komunistická strana měla zájem založit vlastní organizaci. Podpůrný spolek byl zrušen a nastoupil Svaz invalidů. Ten měl právě od roku 1959 krajskou působnost. Svaz tehdy vedli rozumní lidé, a dovolili určitou autonomii pro jednotlivé typy postižení. Tak mohla být v jeho rámci založena samostatná sekce pro spolkovou činnost zrakově postižených. V roce 1960 pak vznikly okresy, a systém svazu nabyl novou strukturu. Ta trvá dodnes, a nevidomí jsou organizováni na území okresu Olomouc. Jen se v běhu času měnily názvy.“ Které básníky výstava představila? Žijící i zesnulé, muže i ženy. „Začněme těmi, kteří už mezi námi nejsou. Zřejmě tím nejuznávanějším je Dušan Žváček, filolog a rusista. Posledních deset let života byl nevidomý. Dalším je rovněž filolog a rusista, pedagog, ředitel školy, rodák ze Šternberka Josef Sedlák. V srpnu roku 1968 nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, podepsal 2000 slov, a musel ze školství odejít. Vyučil se kameníkem a kamenosochařem, a psal poezii. Také on byl posledních 10 let života nevidomý. Třetím básníkem je náš bývalý člen Ladislav Kratochvíla. Psal básně veselé, často však o smutných tématech. Poslední už nežijící básnířkou je Jarmila Cholinská. Narodila se v Litovli, tamtéž v 93 letech zemřela, ale celý život byla světoběžnicí. U nás učila francouzštinu, a na pařížské Sorbonně přednášela češtinu. Zajímala se i o dění v Olomouci, a bojovala za přírodu a ekologii. Posledních 15 let jí zrak slábl, až na úroveň praktické nevidomosti. A právě v té době nejvíce psala. Jedna ze sbírek byla na její vlastní náklad publikována též v Braillově písmu.“ A nyní k žijícím autorům. Zřejmě nejznámější je autorka básní, krátkých próz a fejetonů Eva Budzáková z Lanškrouna. Emilie Kozubíková z Frýdku Místku vydala nejvíce básnických sbírek ze všech autorů, kteří tu byli vystaveni. Píše zvláštní a líbivou poezii. Nejmladší básnířkou, a rovněž zpěvačkou, Je Dagmar Sýkorová, alias Daisy. Během vernisáže výstavy tu své básně též přednášela. Čtvrtým žijícím básníkem je Jiří Maršálek. Jeho básně vydává v brněnském Tyflocentru Hana Bubeníčková. Další básně může vlastnit třeba archiv časopisu Zora.“ V prostoru výstavní síně byly rozmístěny panely „patřící“ jednotlivým autorům. Od sebe se mírně barevně lišily. Našli jste na nich jejich básně, krátký životopis, a seznam vydaných publikací. Vše proloženo kreslenými anekdotami a fotografiemi z akcí členů zdejší OO SONS. Při rozhovoru s bratry Kapucíny, při běhu pro Světlušku, ze společného testování na koronavirus, nebo při vítání jara a házení Morany (královny zimy) do vody. Moranu prý kvůli pandemii mají v klubovně oblastní odbočky už druhým rokem. A byly tu i knihy, v černotisku i Braillově písmu. Nejvíce z nich darovala Janu Příborskému Jarmila Cholinská: „Procházky rosou“ v Braillu, a s překrásným obalem, „Odpadkový koš“, „Miláček prevít“, „Pandemie šlendriánství“, „Trny v patě“, nebo „Štěky a aforismy jedovaté babizny“. Vystavena byla i kniha od Ladislava Kratochvíly „Tušení bez vidění“, či Kniha „Nedosvitky“ od Dušana Žváčka, kterou najdeme v Braillu a digitalizovaném textu i v Knihovně a tiskárně pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Tady najdete i knihu „Barevné tóny od kolektivu nevidomých autorů.“ Vydána byla olomouckým Tyflocentrem. Vernisáž výstavy pojal Jan Příborský i jako vzpomínku na dvě významné herecké osobnosti. Básně Dušana Žváčka a Josefa Sedláka přednesl František Řehák. Další verše, propojené hudbou, zarecitoval brněnský herec a rodák z Náměště na Hané Ladislav Lakomý. V Olomouci se zkrátka věnovali tématu „poezie nevidomých autorů“ s láskou, a zpracovali ho velmi podrobně. Co na závěr? Třeba báseň Dušana Žváčka s názvem „V ordinaci očního lékaře“: Trosky brýlí, trosky očí. Jak z nich slepit vhled, vhroužením, ne zrcadlením. Obnovovat úžící se svět, než se k tobě, s pasem vosím zády pootočí. Trosky brýlí, trosky očí. Tentokrát už možná naposled. Antonín Vraný # Hovoří se seniory a pořádají i akce pro děti Tým nevidomých z Plzně se snaží šířit osvětu, která chybí. Senioři mají sice v domovech zajištěnou péči, kolikrát jim ale chybí někdo, kdo by si s nimi jen tak popovídal. I to byl důvod, proč vznikl projekt pod hlavičkou Nadace Českého rozhlasu Návštěvy POTMĚ. Tato služba, kterou zprostředkovávají čistě nevidomí lidé, funguje napříč republikou. Společné chvíle se seniory tráví v Plzni Jaroslava Češková a její kolegyně Martina Půtová. Zároveň se věnují také dětem a navštěvují příměstské tábory, kde se snaží vysvětlit, jak se žije bez zraku. Do zařízení chodí Jarka s Martinou společně. Každá má své zájmy a tím pádem i své klienty. S nimi si pak povídají o cestování, knížkách nebo o tom, jak se žije se se zrakovým postižením. Návštěvy obohacují obě strany. Senioři se mají s kým popovídat, návštěvníci se naopak dozví příběhy a zážitky z doby, které sami nemohli zažít. Zahrát si spolu mohou i společenské hry nebo si pomazlit asistenčního psa. „Když projekt začínal, tak šlo hlavně o seniory. Později jsme zjistili, že ohledně zrakového postižení tady není skoro žádná osvěta a je to takové společenské tabu, tak jsme se rozhodli, že chceme dělat také akce pro školy i příměstské tábory,“ vysvětluje Jarmila Češková, která kvůli nemoci přišla o zrak. Společně s kolegyní strávily loňské léto v plzeňské zoo, kde pořádaly akce pro děti. Tento rok spolupracují s projektem Věda nás baví. Plány už mají i na příští letní prázdniny, síly spojí s příměstským táborem, který pořádá bazén Slovany. Zrakově postižení návštěvníci jsou lidé různých profesí. Najdete mezi nimi sociální pracovníky, hudebníky, pedagogy nebo hudebníky. Témat k probrání je tak je více než dost. Jednotlivé medailonky návštěvníků mohou lidé najít na webových stránkách projektu. „Pořádáme workshopy, které trvají zhruba hodinu a půl. Je to o tom, jak se žije se zrakovým postiženým. Je to hodně interaktivní a děti jsou celou dobu zapojené. Zkouší si například chůzi s holí a klapkami na oči. Je to dělané hravou formou, hádají různé předměty po hmatu. Má to velký ohlas. Objevili jsme v Plzni úžasné místo u bazénu na Slovanech, kde je v parku taková otevřená divadelní aréna a tam je to výborné. Jsme tam každý čtvrtek dopoledne,“ říká nadšeně Jarka. Plzeňáci jsou úžasní a ohleduplní Život ve velkém městě je plný překážek. Je tam rušná doprava, davy lidí, samé schody nebo překážky na cestě jako jsou takzvaná reklamní áčka před obchody. Plzeň je v tomto ohledu jiná, alespoň podle zkušení paní Jarky. Sama bydlí nedaleko západočeské metropole a často proto využívá vlakové spojení. „Když přijedete do Plzně a jste zrakově postižení, tak se ti lidi chovají úplně úžasně. Kolemjdoucí, řidiči MHD i průvodčí ve vlaku. Ve srovnání s Prahou je to něco úplně jiného. Lidé jsou tady ohleduplní, zeptají se, jestli nepotřebujeme pomoc a podobně. V té Praze jdete s holí a se psem a najednou jde před vámi člověk s telefonem a zastaví se těsně před vámi. Ten pes nestačí zareagovat, takže do něj lehce drcnete a on vás ještě seřve, že máte koukat na cestu. To opravdu nevymyslíte,“ říká teď už se smíchem Jarka. Výborné zkušenosti má i samotný projekt s vedením města, které ho už druhým rokem podporuje. „Jsme projekt, kde si to celé vedeme my – zrakově postižení. Nemáme tam jediného v uvozovkách zdravého člověka a každá koruna je dobrá. Nemáme dotace z EU a nic takového. Plzeňský magistrát nás už druhým rokem podporuje takovým způsobem, že nám poskytl plné dotace na to, aby domovy v Plzni měly naše služby zdarma a nemusely to hradit, což je pro nás úžasná zpětná vazba, že svoji práci děláme dobře,“ říká závěrem Jaroslava Češková. Návštěvy POTMĚ je služba neziskové organizace Spolu s vámi, z.ú., která se dnes týká na 300 tisíc lidí pečujících o blízkého seniora. Projekt inovuje podporu domácí péče o seniory, zaměstnává zrakově znevýhodněné lidi, kteří vrací seniorům radost do života a zároveň pomáhají pečujícím v produktivním věku, lépe slaďovat pracovní a rodinný život. Také se snaží šířit osvětu mezi dětmi i dospělými. Zuzana Duzbabová Zdroj: Plzeňská drbna # ZDRAVÍ: Metabolický syndrom varuje před civilizačními chorobami Častěji jím trpí muži a starší osoby. Jeho viditelným příznakem může být obezita. Při zvýšené hladině krevního cukru může pacient pociťovat žízeň, častější nucení na močení, únavu nebo rozmazané vidění. Jinak se metabolický syndrom, alespoň zpočátku, nemusí nijak zvlášť projevovat. Představuje však velké riziko vzniku cukrovky, infarktu myokardu, mozkové mrtvice a dalších závažných civilizačních chorob. Jako metabolický syndrom označujeme stav s kombinací alespoň tří následujících příznaků. Obvod pasu větší než 80 cm u žen, a 94 cm u mužů. Krevní tlak vyšší než 130/85 milimetrů rtuti. Hladina tuků (triglyceridů) v krvi vyšší než 1,7 milimolu na litr (mmol/l). Hladina hodného (HDL) cholesterolu nižší než 0,9 mmol/l u mužů, a menší než 1,1 mmol/l u žen. Hladina glukózy v krvi nalačno vyšší než 5,6 mmol/l. Na glukózu se podívejme podrobněji. S pomocí hormonu inzulínu ji přijímají z krve všechny buňky našeho těla, a využívají ji jako zdroj energie. Jenže při metabolickém syndromu může být vstup glukózy z krve do buněk zhoršený, a to i tehdy, když je inzulínu dostatek. Glukóza tak zůstává v krvi, a její hladina se zvyšuje. Tělo na to reaguje a zvýší produkci inzulínu. I jeho hladina v krvi stoupá. Tento stav lékaři nazývají inzulínová rezistence, a může vést až k diabetu druhého stupně. Vyšší riziko podstupují lidé, u kterých se v rodině vyskytuje cukrovka druhého typu, a ženy, které onemocněly těhotenským diabetem. Pokud trpíte jedním z výše uvedených příznaků, znamená to vyšší riziko vzniku civilizačních onemocnění, ale nejde ještě o metabolický syndrom. K jeho určení potřebuje lékař znát více informací, včetně vaší životosprávy a dědičné zátěže. Pokud ho však zjistí, doporučí vám poměrně zásadní změny životního stylu a stravování. Snažte se zhubnout a udržet si zdravou tělesnou hmotnost. Každý den se alespoň 30 minut hýbejte, cvičte, nebo rychleji choďte. Konzumujte dostatek ovoce a zeleniny, celozrnných potravin, vlákniny a bílkovin. Omezte cukr, nezdravé tuky, sůl a alkohol. Zanechte kouření. Vhodné jsou některé diety, například středomořská či na snížení vysokého krevního tlaku. Ke vzniku syndromu může přispět též stres. Naučte se ho proto zvládat a jeho dopady zmírňovat, fyzickou aktivitou, jógou apod. Při dlouhodobém nezvladatelném stresu vyhledejte lékaře. Nepodceňujte ani pravidelné preventivní lékařské prohlídky. Pokud se příznaky metabolického syndromu nedaří zmírnit změnou životního stylu, může vám lékař předepsat léky na snížení krevního tlaku, snížení hladiny krevní glukózy, triglyceridů či cholesterolu. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, medlicker.com # SPORT: Černobílé problémy Vážení čtenáři, obvykle v následujících řádcích jsme uváděli novou šachovou úlohu. Vzhledem k současnému nepříznivému zdravotnímu stavu vedoucího této rubriky, kandidáta mistra FIDE Stanislava Juříčka, který prodělal mozkovou příhodu, jsme nuceni předčasně ukončit po 9. úloze vyhlášenou celoroční řešitelskou soutěž. „Se Standou se znám přes 16 let,“ uvedl Jiří Reichel a pokračoval: „Vždy pravidelně dodával k řešení zajímavé dvoj- či trojtažky s hodnotným komentářem. Občas rubriku obohatil o nějakou miniaturku. Je zapáleným šachistou tělem i duší a svůj vztah ke královské hře nezištně s velkým nasazením předává dál. Získal si důvěru i mezi našimi zrakově postiženými šachisty, mnozí z nich s ním navázali osobní kontakt. Staňa je velký bojovník a tak věřím, že se mu za podpory lékařů a rehabilitačních pracovníků v Chuchelné podaří zlepšit nepříznivý zdravotní stav a že se opět vrátí ke svým milovaným šachům!“ Řešení úlohy číslo 8 ze srpna (Milan Velimirovič): 1. Dg6. Další body připisujeme za správné řešení úlohy číslo 8 Antonínu Maňákovi, Rostislavu Millerovi, Janu Olejníkovi, Ireně Šourkové a Kostasu Zisopulosovi. Blahopřejeme! V listopadové Zoře přineseme řešení úlohy číslo 9, její úspěšné řešitele a vyhlásíme celkové výsledky letošní řešitelské soutěže. # Tiráž: ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 19, říjen 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Předplatné, administrace, inzerce: Kateřina Rovenská, zora-objednavky@sons.cz Korektorka: Daniela Thampy Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné pro rok 2021 činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.