ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 18 září 2021 Obsah: ÚVODEM Všechno se nikdy nevejde STALO SE Přehledně Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo POZVÁNKA Po lockdownu s pastelkou zpátky do ulic! LIDÉ KOLEM NÁS Přes překážky k cíli jít… Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského NAPSALI JSTE NÁM Letní pobyt v Sezimově Ústí ZORA RADÍ a INFORMUJE O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. KULTURA Svoboda vyjádřit se a husí kůže (Rozhovor s Mirkem Palečkem) BUDE VÁS ZAJÍMAT Distanční výuka a zrak ZDRAVÍ Bipolární afektivní porucha SPORT V Pardubicích o tituly # ÚVODEM: Všechno se nikdy nevejde Pro tohle číslo Zory jsem moc chtěl napsat o zahájení DUN v Ostravě, v tamní Knihovně města Ostravy. Byl to nádherný zážitek, pro mě dva dny návratu o deset let zpátky, ale ve větším komfortu, pohodě, tradičně ovšem mezi samými skvělými lidmi. Nedá se nic dělat, na tenhle článek si budete muset počkat do dalšího čísla Zory. Nejdřív to vypadalo, že snad ani nebude dost materiálu, ale pak se to rozjelo… a výsledek máte před sebou. Jo, mimochodem, ani z přelomové události v životě SONS, několikrát odloženém Celostátním shromáždění, reportáž nemáme. Víme ovšem, že došlo k víceméně překvapivé volbě nového vedení našeho spolku. Ale věřím, a to nejen já, že volba byla vlastně logická, uvážlivá, a že kupodivu – na rozdíl od pohybů v celé společnosti – dochází v pravý čas ke generační výměně. Jaké budou výsledky, to ovšem nikdo neví – predikce by byla z rodu věšteb z křišťálové koule. Nicméně redakce Zory doufá jako jeden muž, že změny povedou nadále ke kontinuálnímu zlepšování především služeb SONS pro cílovou skupinu, pro nevidomé a slabozraké v ČR. K jedné změně došlo i v redakci Zory – dlouholetou administrativní oporu v podobě Pavly Jungwirthové vystřídala Kateřina Rovenská. Paní Pavle děkujeme a přejeme na novém působišti jen to nejlepší, Katka se rychle zapracovává a i jí všichni přejeme, aby se to podařilo co nejdříve. Ještě k jedné změně došlo, a to ke změně distribuční firmy. Dceřiná firma ČP Post Servis zanikla a novým zpracovatelem našich zásilek pro vás bude firma SEND Předplatné. V následujícím čísle přineseme rovněž zprávy o změnách v cenách předplatného. Drželi jsme se doporučení, kterých se nám dostalo prostřednictvím letní ankety mezi vámi, čtenáři. Ano, dojde k navýšení, ale po více než deseti letech stále stejných cen navzdory zdražování všeho v okolí, navíc o pouhých pár korun, nejvýše desetikorun, je to vlastně pořád dobrá zpráva. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, také ovšem posluchačky a posluchači Zory, za redakci vám příjemné chvíle se Zorou přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Jistě nejzajímavější zprávou je, že jsme si 30. 8. zvolili nové vedení SONS, tedy prezidenta, viceprezidenta a Republikovou radu. Ale nahlédněme i do Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 4. 9. 1994 zemřel Jan Drtina, významný český tyfloped, hudební pedagog a propagátor skladeb nevidomých autorů. Tentýž den, tedy 4. 9., o 5 let později, v roce 1999, zemřel Drahomír Hanák, učitel a později ředitel Brněnského ústavu pro nevidomé děti a mládež. A před 200 lety, 18. 9. 1821, se narodil Leopold Balcar, významný český klavírista a hudební skladatel. Jeho život nebyl dlouhý, zemřel 27. 4. 1845 v nedožitých 24 letech. A pojďme k našim oblastním odbočkám. OO Olomouc informovala o společném koncertu dua VojoDeyl a Daisy. Ten se koná v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě (DUN) v Mozartově sále Moravské filharmonie dne 16. 9. 2021 v 18.00 hod. Že uvedené umělce ještě neznáte? Krátce je tedy představíme. Duo VojoDeyl tvoří vidící hudebník, kytarista a kontrabasista Martin Deyl a nevidomý zpěvák, klavírista a houslista Radim Vojtek. Ten je i primášem cimbálové muziky Falešnica. Dagmar Sýkorová (Daisy) je slabozraká zpěvačka, autorka veršů i prózy. Zpívá muzikálové písně, pop, folk i jazz. Studovala hru na klavír a jako samouk se naučila hrát na kytaru. Koncert se uskuteční i díky podpoře Statutárního města Olomouce, Olomouckého kraje a Ministerstva kultury. OO Zlín pozvala 26. 8. zájemce o country muziku do Baťovy vily na koncert kapely Pěšáci. I ten se uskutečnil v rámci 27. ročníku festivalu DUN. Partnery akce byly Statutární město Zlín, Zlínský kraj, Ministerstvo kultury a Nadace Tomáše Bati. A vraťme se do OO Olomouc. Publikovala dojmy své členky Zdeňky Novákové ze srpnové rekondice v Hodoníně. Ta začala cestou poloprázdným vlakem, pokračovala ubytováním v hotelu Panon, a procházkou po městě. Druhý den je průvodkyně provedla zajímavými místy, náměstím s hrajícími fontánami či muzeem T. G. M. Ve strážnickém skanzenu si prý lidé připadali, jako by v té době žili. V Petrově se mačkali u stolu ve sklípku a poté se prošli kolem dalších, nádherně zdobených. V Čejkovicích navštívili výrobnu bylinných čajů. Museli však mít respirátory, což byla škoda, celý areál byl totiž krásně provoněný. Hrála se hra „Máme rádi Česko“, trénovala se paměť, náladu zlepšil muzikoterapeut pan Vilímek a nechybělo poradenské okénko. Bonusem bylo krásné koupaliště. Šrám snad jen jediný, totiž plné lavičky pod hvězdnou oblohou, kde si lidé chtěli povídat. Členové OO Olomouc se 12. 8. vydali i na odpolední výlet do lázní Slatinice. Absolvovali komentovanou prohlídku Muzea veteránů se zachovalými vozy hlavně z první poloviny 20. století. Po dobré kávě se vydali na procházku lázeňským parkem a ochutnali léčivý pramen. Vycházku zakončili ve farské zahradě, kde obdivovali bylinkovou zahrádku. Členové OO Kyjov se v srpnu vydali na tradiční výlet do Prahy. První den navštívili Loretánské náměstí a Loretu, ale kvůli průvodci byli krapet zklamáni. Holt není každý den posvícení. Jisté vynahrazení přinesla nenáročná procházka na Petřín. Další dny už probíhaly dle jejich představ. S výbornými průvodci se druhého dne vypravili na Olšanské hřbitovy i do kláštera sv. Anežky České. Třetího dne popojeli do Lán a prohlédli si místní hřbitov s hrobem rodiny Masaryků i Muzeum T. G. M. Následovala procházka zámeckým parkem kolem letního sídla českých prezidentů. Před odjezdem ještě nakoukli do zrekonstruované čističky odpadních vod na Letné. A také OO Kyjov ještě jednou. 28. 8. se její členové vydali na Pracký kopec u Slavkova u Brna po stopách napoleonských válek. Prohlédli si muzeum, osahali si historické zbraně a navštívili čtyři multimediální expozice, které přinášejí poučení i zážitek. Projekce na plátno je komentovaná, výrazné jsou i akustické vjemy. Následně přešli k Mohyle míru, 26 metrovému čtyřbokému jehlanu, který je zakončený desetimetrovým starokřesťanským křížem, spočívajícím na zeměkouli. Štíty čtyř štítonošů, stojících v rozích mohyly, symbolizují země spojené s bitvou: Rusko, Francii, Rakousko a Moravu. Uvnitř památníku je možné vyzkoušet si "šeptací kouzlo". Nedaleko od bojiště poté navštívili pana Kopečka, výrobce funkčních replik kanónů, kterými se tehdy bojovalo. Byl výborně připraven. Povídal, jak se ke své práci dostal, připravil zmenšenou repliku kanónu i další zbraně a navrhl vystřelit ránu z kanónu. Tak ohlušující ránu nikdo nečekal! Moja vinotéka v Uherském Hradišti přivítala 2. 9. nevidomého zpěváka a klavíristu Honzu Jareše s kapelou. Informovala o tom Dagmar Filgasová. OO Vsetín dále poděkovala Zlínskému kraji, městům, obecním úřadům, soukromým firmám a dalším sponzorům za ukončení léta 2021. V OO Vrchlabí se stále něco děje. Aktivně tu pečují o své členy a nabízejí jim různé akce a výlety. V posledních prázdninových dnech to byla třeba návštěva zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou nebo okolí rybníku Kačák ve Vrchlabí. Výstava obrázků v prostorách jejich odbočky skončila na konci srpna a měla prý velký úspěch. Kromě toho tu hrají Bingo, scházejí se tu a povídají si, zkrátka užívají posledních letních týdnů. Tak jako každý rok, i letos – 28. Srpna – zavítali členové OO Jičín do místní knihovny Václava Čtvrtka na letní jarmark. Připravený měli stánek osvěty o očních vadách pro nejmenší děti, hry pro nevidomé, zvukovou střelbu a ukázku Braillova písma. OO Jičín informovala rovněž o Slavnosti Hořických trubiček. Konaly se 4. 9. na náměstí Jiřího z Poděbrad v Hořicích. I tady bylo možné navštívit stánek SONS s osvětou očních vad. Členové OO Semily mají program babího léta doslova nabitý. Nejprve si 2. 9. zajeli do Turnova na bowling. 9. 9. vyrazili na výlet do Špindlerova Mlýna, Svatého Petra. Sedačkovou lanovkou vyjeli na Pláň a odsud pěšky po naučné stezce necelých 7 km z kopce k Labské přehradě. Ve středu 15. 9. pojedou do Litoměřic na výstavu Zahrada Čech. 23. 9. si přátelsky posedí u Danušky v Semilech. Pro předem přihlášené účastníky (do 20. 9.) budou zajištěny uzeniny z udírny. Kdo se dostaví bez přihlášky, může pouze koukat, jak ostatním chutná. Vítáno je tvrdé pečivo pro ovečky. 30. 9. se pak OO Semily vydá na výlet do Dolánek. Nejprve vlakem a poté pěšky proti proudu Jizery, na oběd do restaurace Zrcadlová koza. Co říci na závěr? Třeba pár slov o řekách. Jsou zdrojem pitné vody, utvářejí krajinu, jsou důležitým ekosystémem a přepravují vodu po planetě. Určitě si zaslouží svůj mezinárodní den. Připadá na čtvrtou neděli v září, letos tedy 27. 9. Řeku nemá 8 zemí ležících na kontinentu. Těmi největšími jsou pouštní země jako Omán, Saúdská Arábie a Libye. A co české řeky? Drtivá většina z nich u nás pramení. A téměř všechny mají jména ženského rodu. Jedinou výjimkou je snad Labe. Antonín Vraný # Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo X. celostátní shromáždění SONS ČR, z. s. proběhlo 30. a 31. srpna 2021 v Pardubicích. Mezi důležité body tohoto shromáždění patřily volby statutárních představitelů SONS. Delegáti shromáždění zvolili do funkce prezidenta SONS Luboše Zajíce a jako viceprezidenta SONS Jana Šnyrycha. Přímo volenými členy republikové rady se na čtyřleté funkční období stali: Pavla Andrýsková, Viktor Dudr, Dagmar Filgasová, Renata Jandrtová, Václav Polášek, Rudolf Volejník a Radek Žalud. Členy republikové kontrolní komise byly zvoleny: Soňa Bezděková, Ivana Karašová a Jaroslava Střešinková. Text všech závěrečných usnesení přijatých X. celostátním shromážděním SONS ČR, z. s. najdete na webu SONS. # POZVÁNKA Po lockdownu s Pastelkou zpátky do ulic! Po loňském ročníku poznamenaném pandemickými opatřeními se letos sbírka Bílá pastelka vrací již po dvaadvacáté do ulic, a to ve dnech 11.-13. října, v plném nasazení a s jasným cílem pomáhat nevidomým a slabozrakým lidem vidět svět. Minulý ročník sbírky Bílá pastelka (BP), na němž se v podobě nižšího počtu dobrovolníků podepsala covidová pandemie, je za námi. V tom letošním se opět v půlce října po celém Česku rozběhne na 2000 dobrovolných dvojic. Se zbrusu novými kasičkami s platebním QR kódem a s logem sbírky na tričku budou dobrovolníci i tentokrát nabízet bílé pastelky, symbolizující podporu lidem se zrakovým postižením. Výtěžek sbírky je určen na zajištění speciálních služeb pro nevidomé a slabozraké poskytované v rámci celé České republiky. Každý, kdo za svůj příspěvek získá bílou pastelku, tak podpoří například nácvik chůze s bílou holí, výcvik vodicích psů pro nevidomé, výuku speciální práce s počítačem a zaměstnávání lidí se zrakovým postižením, ale i mnoho dalších prospěšných projektů. Značná část prostředků putuje na pomoc s návratem do běžného života lidem, kteří přišli o zrak v dospělosti. TV spot pro kampaň 2021 Bílá pastelka pomáhá vidět svět namluvil herec Kryštof Hádek a na obrazovkách jej lidé uvidí v září a v říjnu ve vysílání charitativních spotů v ČT. Pořadatelem sbírky je již po dvaadvacáté Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z.s., která v květnu oslavila 25. výročí svého založení, ve spolupráci s jí založenými obecně prospěšnými společnostmi Tyfloservis a krajskými TyfloCentry. Letošní sbírkové dny BP, které budou 11.-13. 10. 2021, vyvrcholí v Praze šestým ročníkem Koncertu pro Bílou pastelku, který se letos uskuteční na Palackého náměstí ve středu 13. 10. 2021 mezi 13.-16. hodinou. Na koncertě vystoupí: The Big Braill Band z Konzervatoře a střední školy Jana Deyla, dětský pěvecký soubor Zlobidla, taneční soubor irských tanců Coiscéim, Duo VojoDeyl a Monika Absolonová. Na akci rovněž proběhnou ukázky výcviku vodicích psů, moderátorem odpoledne bude Radek Jirgl. V rámci sbírkových dnů probíhá již tradiční soutěž o nejlepší dvojice v jednotlivých krajích s předáním zajímavých cen. Nejlepší dvojice budou pozvány na slavnostní vyhlášení dne 19. 11. 2021 od 10 hodin v Rezidenci primátora hlavního města Prahy a následnou návštěvu Staroměstské radnice v Praze. Pokud máte zájem se do sbírky zapojit vy nebo kdokoli z vašeho okolí, kontaktujte oblastní odbočku SONS, krajské ambulantní středisko Tyfloservisu, o.p.s. nebo TyfloCentrum ve vašem městě, popřípadě Radka Švába na tel. 778 768 390. Radek Šváb koordinátor sbírky # LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí jako organizační pracovnice v odbočce SONS v Chomutově. Jak to bylo předtím? Viděla jsem jako orel. Předtím jsem pracovala s dětmi s výchovnými problémy, ale plná elánu, energie, žádné náznaky problémů se zdravím, a už vůbec ne s očima. V roce 2014 přišel zánět ledvin a v nemocnici zjistili i cukrovku. Takže inzulín a snad to bude dobré – ale kdepak! Začaly se zhoršovat oči. Přes osm operací to bylo stále horší, až dnes nemám ani světlocit. To všechno za 5 let. Jestli jsem to věděla hned na počátku? Vůbec ne. Do každé operace jsem šla s tím, že pak už to bude lepší. Ale bylo to moc rychlé. Na druhou stranu – těch pět let byla i výhoda. Přece jen přijít o oči najednou, třeba po úrazu, asi by to bylo mnohem horší. Takže, ač jsem ve zlepšení věřila a při každém zhoupnutí k lepšímu zas naskočila na vlnu naděje, přesto jsem se na to nejhorší mohla přece jen připravit. No, připravit… každou chvíli jsem samozřejmě doma brečela, ale pořád jsem si hledala nějaké rozptýlení, činnost, cíl. Myslela jsem na babičku, která říkávala: „není nic zlé, co by na dobré nevzešlo“, a tak jsem věřila, že nějaká cesta je, že musí být něco, co můžu dělat. A taky že když to tak má být, co s tím asi mohu udělat jinak. Co mě drželo? Víte, nejhorší je sedět na gauči a litovat se. Bědovat nad sebou a svým osudem. A úplně nejhorší je, když se člověk uzavře do sebe, zavře za sebou dveře a nic nedělá. Pokud si někdo myslí, že ho budou lidi pořád litovat, tak to takhle opravdu není. Politují na začátku, ale když někdo pořád fňuká a heká, lidi to otráví. Ne, není to lehké! Měla jsem doby, kdy jsem jen doma brečela, byla na dně,… Můj recept na deprese a sebelítost je ale práce a rozptýlení. Cíl. Ovšem hlavně – rodina, přátelé. Přijdou a řeknou: „Hele, vem si na sebe tohle a pojď ven, jdeme se projít!“ Mám štěstí i v tom, že mám hodné děti. Jo, děti, kluka a holku. (Ta „holka“ je s maminkou na jejím prvním rekondičním pobytu, který probíhal v Sezimově Ústí a okolí a kde vznikl i tenhle rozhovor – pozn. red.) Člověk na to nesmí zůstat sám! Nikdo sám nedokáže zvládnout, když v průběhu života přijde o zrak. Jak to tedy bylo, krok za krokem? Po roce marodění jsem se vrátila do práce, s nadějí, že snad už bude lépe – ale nebylo! Už jsem neviděla. Naštěstí lidi z Tyfloservisu mě naučili prostorové orientaci a já se k tomu upnula. Pochopila jsem ale, že musím proti dřívějšímu životu zpomalit. Žádná legrace to nebyla, užila jsem si i tuhle fázi až až. Ale chtěla jsem a snažila jsem se, jak to šlo. Jen jsem se bála, že ten stav není k práci. Až SONS mě vyvedl i z toho. Dělat věci postupně, to jsem se také musela tvrdě učit, ale naučila. Nedej bože, aby osleplý žil s člověkem, který je nepořádný a nedbá na systém a řád! To by asi bylo peklo. A vaření a domácnost? Štěstí, že jsem tohle všechno dělala, že jsem měla děti a vařila jim, takže pak šlo už „jen“ o to najít, jak to dělat bez očí. To víte, že jsem se párkrát opařila, ale zas – když to umíte od dřívějška, tak třeba oloupat a nakrájet cibuli není žádný zázrak ani problém, systém už si člověk najde. Ovšem pokud někdo vidící řekne „to bych zvládnul i poslepu“, většinou neví, o čem mluví. Přátele vám tenhle handicap ovšem vytřídí, to máte pravdu. “V nouzi poznáš přítele” je svatá pravda. Najednou se někteří přátelé začnou ztrácet a mizet, ale ti skuteční se projeví. A to víte, že potřebujete pomoci s mnoha věcmi. Už jsem říkala, že mám skvělé děti, a ty začaly pomáhat okamžitě. S čím ale nikdo nepomůže, jste vy a vaše ochota nezačít na svůj handicap hřešit, vymlouvat se. Předtím jsem byla zvyklá se pohybovat, jezdila jsem na kole, plavala, se psem nachodila denně nejméně tři, pět kilometrů – a najednou stop! Nemůžu! Jenže to je cesta do pekel. Tak jsem se zas kousla, koupila domů pohyblivý pás, potom i rotoped, navíc bydlím ideálně, takže chodník mě dovede až skoro k lesu. Když ovšem chci do přírody, musí jít někdo se mnou. Plavání je větší oříšek – bojím se, že do někoho nechtě narazím, že ho uhodím, … Jak jsem se dostala sem a do SONSu? V Chomutově je Asociace pracovní rehabilitace a paní prý, jestli bych nechtěla jít do práce. A já na to „Chtěla!“ Čímž to začalo. Šlo ale o místo v Mostě, a to jsem si netroufala. Ale nakonec jsem na ten inzerát odpověděla a přijela na pohovor. A teď jsem tady, v té správné fázi: už se zapracovávám. Baví mě to, i když to jde přece jen pomaleji. S počítačem jsem uměla a pracovala i předtím, než jsem o zrak přišla. Ale učím se užívat programy pro nevidomé, snažím se i proniknout do administrativy – jsem zaměstnána od května, v odbočce SONS v Chomutově. A jak to vypadá, aktivizace odbočky běží úspěšně. Co mi práce v SONS dává? Všechno, co mi ještě v mé situaci chybělo. Práci. Lidi kolem sebe. Cíle. Předtím jsem uměla s počítačem, ale teď se učím znovu a ráda. V práci vymýšlím aktivity a lidem se to líbí. I vidoucí mě vzali jako tu, která je pro ně přínosem. Těším se, že v SONS znovu dosáhnu svého cíle. Zapojit nevidomé z okolí tak, abychom si více pomáhali, byli spolu, zasmáli se a naplno žili. Ptaly se Petra Kašparová, Veronika Pokorná Přepsal a upravil: -sj- # Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského Měli jsme možnost poznat ho jako člověka skromného a velmi pracovitého. Však ho také někteří kolegové považují za svůj profesní vzor. Vždy se intenzivně zajímal o služby pro nevidomé a věnoval se práci v jejich organizacích. V 90. letech byl u toho, když vznikal Tyfloservis, SONS, nebo prodejna tyflopomůcek. Velkou měrou se zasloužil o to, aby jeho město bylo pro nevidomé lidi lepším a přístupnějším místem k životu. A také mu není lhostejné, jak žijí senioři s těžkým postižením zraku. Stará se o to, aby péče o ně byla skutečně odborná a co nejpřesněji zacílená. O rozhovor jsme požádali předsedu oblastní odbočky SONS Olomouc Jana Příborského. Jaký byl můj profesní vývoj? Už od roku 1975 jsem působil jako předseda Základní organizace zrakově postižených ve Svazu invalidů (SI). Prý jen na rok, a byl jsem jím 18 let. V každém okrese byly 4 základní organizace, jedna z nich pro zrakově postižené. V roce 1990 jsem spoluzakládal Společnost nevidomých a slabozrakých ČR (SNS). Více jsem ale inklinoval k České unii nevidomých a slabozrakých (ČUNS). Ta byla samostatnou organizací, vznikla z iniciativy nevidomých a hlásila se k odkazu Podpůrného spolku samostatných slepců. To mělo svůj půvab, ale nikoliv oporu v legislativě. Tu měla právě SNS. Ale důvodů pro vznik SNS bylo více. Mnozí se ještě hlásili k odkazu SI a chtěli jeho strukturu zachovat. A na půdě SNS vznikl třeba Tyflokabinet či půjčovna kompenzačních pomůcek. Ještě ve Svazu invalidů položil profesor Ján Jesenský základy tyflorehabilitace a prostorové orientace. Tak trochu i proti vůli a představám tehdejší nomenklatury SI. Obecně lze říci, že nevidomí si dokázali prosadit své postavení navzdory tomu, že SI byl do značné míry politickou institucí a veden KSČ. „A socialistická společnost se o nás přece dokázala postarat.“ Ján Jesenský pracoval vědecky a velmi sofistikovaně už od 70. let. A jeho filozofie se po revoluci prosazovala také na půdě SNS. Měl jsem to štěstí, že jsem se už od 70. let do procesu vývoje tyflorehabilitace zapojil. Později jsem se stal též členem federálního výboru SI. Byl jsem sice politicky neangažovaný, a tím i nežádoucí, ale později se i politika KSČ začala rozvolňovat a ve vrcholných orgánech SI mohlo být určité procento nestraníků. Zpočátku jsem se funkci bránil, ale dnes vím, že to byla správná volba a životní cesta. Právě zde jsem se totiž sblížil s Jánem Jesenským i Jozefem Vizvárym, ředitelem Rehabilitačního střediska pro dospělé nevidomé v Levoči. Ti dva mě přivedli k sociální rehabilitaci. Ale jak už bylo řečeno, a prezentoval to i bývalý viceprezident SONS Rudolf Volejník, ČUNS nemohla být následnickou organizací SI. Ten vlastnil budovu v Krakovské ulici a několik dalších zařízení, která využívali lidé s postižením zraku. Tehdy byl ve hře ještě zámek Domousnice. Byl darován zrakově postiženým a využíval ho celý SI. Objevil se ale restituent a zámek právní cestou získal. Tedy jedinou cestou, jak majetek pro nevidomé zachovat, bylo stát se následnickou organizací SI. Proto vznikla SNS, a proto jsem se stal její místopředsedou. V roce 1991, tedy rok po vzniku SNS, jsem byl požádán Josefem Cerhou o pomoc při zakládání olomouckého střediska Tyfloservis. Stal jsem se jeho vedoucím s tím, že Tyfloservis byl složkou ČUNS. Byl jsem tedy místopředsedou SNS a zároveň pracovníkem ČUNS. Po dvou letech, kdy bylo jasné, jak restituce dopadnou a kdy v SNS sílily hlasy k návratu ke struktuře SI, jsem ze SNS odešel. Předal jsem funkci Květě Nejezchlebové, Pod jejímž vedením přešly do ČUNS olomoucká i další odbočky SNS. Byla to hektická doba, ale vášně se postupně uklidňovaly a po vzniku SONS do značné míry utichly. Obě organizace měly ve své době svůj význam. Ale také spolu soupeřily a bojovaly o stejné peníze. Proto bylo otázkou času překonat zarputilost, najít společnou řeč a sjednotit se. K tomu přistoupili v roce 1996 Milan Pešák a Vlastimil Císař. Oba měli silné slovo ve svých organizacích a dokázali ostatní přesvědčit. V roce 1983 jsem, ještě v SI, poznal Josefa Cerhu, tehdy studenta psychologie. Bylo to na kurzu prostorové orientace, který pořádali manželé Jesenští. Ideou tehdy bylo, aby její nácvik prováděl vidící instruktor společně s nevidomým konzultantem. Když vznikla ČUNS, uvažovali její představitelé Josef Cerha, Jiří Stehno a Milan Pešák, jak zúročit nabyté znalosti a zkušenosti, a zrodila se nová, zatím nepojmenovaná instituce. Měla řešit sociální rehabilitaci zrakově postižených osob. Josef Cerha nám tehdy dal úkol, vymyslet instituci název. Zvítězil můj návrh, Tyfloservis. Tehdy šlo o Oblastní ambulantní pobočku. Říkali jsme jí Oáza. Později to bylo Krajské ambulantní středisko. A že jsem tehdy vedl jeho nejúspěšnější pobočku? Tyto názory jsem též slyšel, ale takto bych to neprezentoval. I pobočky v Brně, Praze i v dalších městech měly své kvality a regionální specifika. A znovu opakuji, my všichni jsme se opírali o odborné názory a publikace Jána Jesenského. A spravedliví buďme i v tvrzení, že jsem zakladatelem prodejny tyflopomůcek. První prodejna speciálních pomůcek i pro nevidomé byla v Praze ve Spektře, v ulici Sokolovské, později v Haštalské. Prodávali tu mechanické pomůcky, bílé hole, ale později se specializovali na výpočetní techniku. Prodej tyflopomůcek v 90. letech stagnoval, firmám se totiž nevyplatilo vyrábět pro jednoho či několik uživatelů. Vznik prodejny v Olomouci ovlivnil svým způsobem Pavel Wiener. V roce 1991 pořádal v domově Palata mezinárodní konferenci o tyflopedii. Navštívilo ji okolo 150 lidí, i ze zahraničí. Prožili jsme tu též nechtěnou událost, požár střechy a evakuaci. V sále byla expozice prodejny tyflopomůcek z německého Marburgu. Nás zaujaly hodinky, hladinky, ale nejvíce hrnek pro slabozraké. Uvnitř byla jedna půlka bílá, druhá černá. Kolegyni to nadchlo a po návratu domů vyhledala keramika, který takové hrnky vyrobil a později i vyvážel. V Německu jsme našli sponzora, který financoval dovoz pomůcek, a u nás výrobce her. Ty jsou i dnes drahé, jde totiž zpravidla o výrobu na koleně. Prodejna, či spíše její základ, fungovala na půdě olomouckého Tyfloservisu 3 roky. V roce 1994 bylo však už pomůcek tolik, že nám nestačily prostory ani lidské zdroje. Získali jsme nové prostory, prodejnu rozšířili a oslovili Milana Pešáka, zda by si ji převzal do své gesce. Chvíli váhal, protože dobře věděl, že pro několik uživatelů výrobci nejsou ochotni vyrábět. Po nějakém čase ale vznikla prodejna tyflopomůcek i v Praze. Jak je to se zvukovými majáčky a signalizačními pásy? Máme na mysli majáčky, které jsou nade dveřmi některých objektů. Už v dobách socialismu se vědělo, že existují pomůcky na bázi zvukového a hlasového výstupu. Já jsem dokonce měl nějaký amatérsky vyrobený. Poprvé začala tyto pomůcky vyrábět a zavádět firma Elvos z Brna. Vzpomenu pány Miroslava Krejčiříka, Františka Koloucha a Jiřího Marečka, který v oboru pracuje dodnes. Na počátku 90. let jsme v Olomouci pořádali konferenci, na které Elvos poprvé majáčky představil. Nám, zástupcům Ministerstva dopravy i delegátům ze Slovenska. Od té doby se majáčky u nás začaly šířit. Osobně jsem jejich velkým propagátorem. A hlásím se rovněž k iniciativě zavádění vodicích linií a signálních pásů. Myšlenka na ně pochází opět od Jána Jesenského, který je odkoukal v zahraničí. První umělé vodicí linie vznikly skutečně u nás v Olomouci. S kolegou Zdeňkem Jančíkem jsme obešli zdejší betonárky, navrhli jim různá řešení, nebo je požádali o jejich návrhy. Vznikly různé typy dlaždiček a se souhlasem stavebního odboru městského úřadu se pokusně instalovaly na různá místa, do chodníků i přechodů pro chodce. Některé prototypy jsme dovezli až z Keramiky Poštorná na jižní Moravě. Nakonec zvítězily tzv. bobky, velké body Braillova písma. S jejich výrobou na zakázku nám vycházeli vstříc téměř všude, někde dokonce zdarma. A vrátím se ještě do roku 1991, na Palatu. Tam jsme se seznámili také s ing. Petrem Lněničkou. Inspiroval mě v činnosti pro odstraňování bariér. Hodně věcí jsme s ním u nás v Olomouci konzultovali a on se přičinil o to, aby takové reliéfy vznikaly i v Praze. Jedno z prvních míst byla tramvajová zastávka ve Vodičkově ulici. Později začali reliéfní dlažby vyrábět velkovýrobci v Německu a navázali kontakty se stavebními firmami. A ještě později se reliéfy začaly dostávat do vyhlášek. Ale dodnes se vyrábějí podle našeho olomouckého vzoru. Antonín Vraný # NAPSALI JSTE NÁM: Letní pobyt v Sezimově Ústí Opět dva turnusy letního soustředění držitelů vodicích psů, které se uskutečnily v nám již známém prostředí penzionu Pracov v Sezimově Ústí, si pro nás i letos připravil Nadační fond MATHILDA. Tohoto velmi praktického a užitečného pobytu se zúčastnilo celkem 32 držitelů vodicích psů se svými čtyřnohými pomocníky, mezi námi se však pohybovalo jak v červnu, tak i v srpnu celkem 13 nových psích školáčků, kteří se zde měli co učit od svých starších „kolegů“! Celý pobyt byl samozřejmě zaměřen na procvičování dovedností našich vodicích psů, ale nejen na to. V úvodu našeho srpnového setkání jsme s úctou a pokorou vzpomenuli na paní hraběnku Mathildu Nostitzovou, zakladatelku tohoto nadačního fondu. Zemřela v Itálii dne 25. 7. 2021 ve věku 85 let. Tělesné ostatky paní hraběnky byly na její přání uloženy do rodinné hrobky v Plané u Mariánských Lázní, kde se původně i narodila. Všichni, kdo jsme ji znali, ztrácíme v ní velmi milou a spřízněnou duši, obětavého sponzora a propagátora vodicích psů. Někteří jsme ji poznali i osobně, všem nám bude chybět nejen její laskavý přístup, ale i její specifická, někdy až humorná čeština! Co vše se na tomto pobytu uskutečnilo, dalo by se říci i ve verších: Po roce jsme opět na Pracov přijeli, mnohé změny tu nastaly, nová lůžka i moderní výtah tu pro nás zřídili! Pilně se tu cvičilo, přes překážky chodilo, sluníčko se na nás shora jen culilo! V Táboře i Sezimáku jsme krkolomnými uličkami chodili, utajená schodiště či přechody na vyžádání hledali! Petr Mošna, vojenský to velitel, měl nás všude na povel, jeho žena Martina s navlékáním korálků nás zmámila! Parta tu byla skvělá, k výletu velbloudí farma nedaleká. K prohlídce na nás čekali tři velbloudi v odložení, lamy z toho byly přímo unešení! Instruktorky výcviku byly skvělé, na nás vždy natěšené! Noční bojovku i veselou soutěž si na nás nachystaly, hlavu nám tak pořádně zamotaly! My i naši psi to hravě zvládnou, za rok opět v Pracově na shledanou! Svým kamarádským a přátelským přístupem se mezi nás nově zapojili jako dobrovolníci manželé Mošnovi ze Žatce. Paní Martina si pro nás připravila nejen zdravotní přednášku, zaměřenou na poskytování první pomoci, mnohé z nás zlákala i k navlékání korálků, a tak jsme si tu vlastnoručně zhotovili pestrobarevné motýly, pavouky, květiny či náramky nebo podložky pod skleničky! Pan Petr, coby vojenský velitel, měl na starosti střelbu, samozřejmě tu simulovanou, tedy elektronickým paprskem na ozvučený cíl! Kdo měl chuť a nevěděl, co s volným časem, mohl si také zahrát různé společenské hry nebo si zaplavat ve zdejším krytém bazénu. A co zbývá dodat na závěr? Upřímné poděkování celému organizačnímu týmu MATHILDY, který připravil tento báječný a skvělý pobyt, ale hlavně instruktorkám výcviku v čele s Ing. Hanou Jasenovcovou, také Haně Hoškové, Elišce Tyrolerové a Lindě Luksa za jejich jedinečný přístup, trpělivost a ochotu naslouchat našim potřebám a zájmům! Emil Miklóš # ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. část 3. Máme právo posuzovat svoje vlastní jednání, myšlenky a pocity, a za ně a jejich důsledky nést odpovědnost. Neneseme odpovědnost za ty, kteří si nás vyhlédli jako nástroj manipulace. Nemusíme prožívat pocity viny, protože se na nás někdo zlobí, protože nám dává najevo, že mu naše rozhodnutí ubližuje, aniž my to vidíme stejně. Neneseme odpovědnost za to, že je někdo dotčen naší troufalou nespokojeností v nerovnovážném vztahu. Jsme svobodní lidé, a pokud naše rozhodnutí není cíleno proti jiným lidem, není důvod, abychom se nechali svazovat pochybnými vnějšími autoritami. Epizoda Daniela se provdala po třech letech známosti za muže s podobnou vadou zraku, jako má ona. Oba se těšili, že si zařídí svůj domov podle vysněných představ. Daniela chodila do kurzu, kde se učila vařit a také různé triky, které jí pomáhají v domácnosti. Vaří ráda a umí už několik jídel a dokonce i peče všelijaké dezerty a zákusky. Ani jeden z manželů není moc háklivý na to, jestli jsou nějaké chybičky ve vzhledu jídla, oba jsou spokojeni s kvalitní a chutnou stravou, kterou Daniela tvoří a manžel Václav jí při tom pomáhá. Pozvali tchýni na oběd, tvářila se spokojeně a Daniele nabídla, že ji naučí vařit svíčkovou, tak jak ji má Václav rád. Tohle školení se uskutečnilo v bytě Václavovy matky, kde byla jen ona a Daniela. Svíčkovou sice uvařily, ale Daniela byla úplně rozhozená z všelijakého poučování, z poznámek na svou adresu, když něco vybryndala nebo usypala na pracovní plochu, případně na zem. Nebyla ve svém prostředí, dohled a poučování tchýně ji rozčilovalo. Poděkovala Václavově matce za pomoc a radu, nicméně jí také sdělila, že přesto napříště bude raději vařit ve své kuchyni to, co už umí nebo se sama naučí. Václav se dozvěděl, že jeho manželka neumí vařit, protože na to nevidí a je děsně neohrabaná. On že si měl vzít vidící ženu, to přece nejde, aby se spoléhal na skoro slepou mladou holku. Podle toho prý všechno vypadá, atd. Další matčin návrh zněl, že jim bude v neděli nosit vlastnoručně připravené a Václavem oblíbené obědy i moučníky. Václav se s tímto matčiným nápadem svěřil Daniele a ta toto řešení rezolutně odmítla. Václav namítl, že tohle ale matce ublíží, je osamělá a udělalo by jí radost, kdyby mohla přinést to, co vařívala, když byl Václav ještě doma. A taky by ráda Danielu učila domácím pracím, protože vidí, kde má slabiny. Nepomohlo, že se Daniela hájila, snášela argumenty, dokazovala, že umí mnohem víc, než si tchýně myslí. I Václav měl svá pro a proti, a tak se téma vleklo v nekonečné smyčce. Nakonec se domluvili, že si svou domácnost budou chránit a budovat pro sebe a matku občas pozvou na nedělní oběd nebo přijmou její pozvání. Supervize Příběh Daniely a Václava se v mnoha verzích vyskytuje jak v rodinách, kde má někdo problém s handicapem, tak v rodinách, kde žádný handicap není. Příběh svědčí především o tom, že Daniela má své přesvědčení jak docílit maximální samostatnosti a nabýt sebejistotu v potřebných dovednostech. Její manžel s ní souzní, ale jakmile ho jeho matka začne manipulovat a citově vydírat, zdá se, že brzy podlehne. Cítí se zodpovědný za matčino štěstí, do tohoto názoru chce vtáhnout i Danielu. Příběh končí kompromisem, který oba manželé dobrovolně přijali a svůj názor na samostatnou domácnost nezměnili. Co by se mohlo stát nejhoršího? Zdá se, že fatální prohrou ve vztahu obou manželů by bylo, kdyby se Václav přiklonil k matčinu směřování, tedy vytvoření závislosti na ní a na jejích službách, jakkoliv by se vše odbývalo kultivovaně a nenápadně. Matka bude spokojená a nám to neuškodí, tak by mohla myšlenka zapustit semínko. A tím by začal řetěz nedobrovolných kompromisů a zaťatých pěstí, případně zubů. Daniela by se musela smířit se svou neschopností, Václav by se musel neustále obrňovat vůči manželčiným i matčiným nárokům a ve finále by mohlo dojít i k rozpadu vztahů. Je proto lépe určit hranice, za kterými už nejsme ochotni svůj názor pozměnit. To, že máme handicap, neznamená, že musíme být závislí na každém kroku. Svou vstřícnost a lásku můžeme projevit i jinak, než je pozitivní odpověď na cizí snahu o manipulaci, byť možná i dobře míněnou. 4. Nemusím hledat žádné výmluvy, vysvětlovat ani ospravedlňovat svoje jednání. Pokud záměrně neškodím, mám právo na vlastní rozhodnutí ve svém životě. Epizoda Láska kvete v každém věku, ale někdy jí dá dost zabrat, aby nesla ovoce. To se stává mladším i starším, kteří už mohou být unavení a ostražití na základě předchozích vztahů. Mojmír se na zájezdu seznámil s několika sympatickými seniory a seniorkami, kvůli kterým začal navštěvovat místní klub Spokojené stáří. Sám bydlel v domově pro seniory, a tak rád změnil dvakrát týdně prostředí. V Klubu si oblíbil Michaelu, částečně mu i lichotilo, že jí může pomáhat, protože skoro nevidí. Jemu to nevadilo, rád jí předčítal knížky a noviny, pak spolu začali chodit na koncerty. Po roce jeli na společnou dovolenou a hned poté měli tajnou svatbu. Michaela se hlavně chtěla vyhnout konfliktu s dcerou, která už měla naplánováno, že až dorostou vnoučata, nastěhují se k nevidomé babičce a budou jí pomáhat. Alespoň jedno z nich by pak mohlo i převzít byt, až ho babička nebude potřebovat. Rodinná bouře na sebe nenechala dlouho čekat. Starý novomanžel se dozvěděl, že si to dobře zařídil, a když on sám nikoho nemá, vnutil se do rodiny, kde se bude dcera muset nejen postarat o nevidomou matku, ale bude mít na krku i cizího dědu, o kterého nestojí. A jak k tomu přijdou děti, myslela na to jejich babička? Je přece správné, aby rodiče a prarodiče zajistili, pokud mohou, své potomstvo! A jestlipak si novomanželé uvědomují, jak jsou směšní a že je všichni kolem odsoudí za jejich nezodpovědné jednání, když se na stará kolena chovají jako puberťáci! Jakkoliv se Mojmírovi i Michaele líbilo bydlet pod jednou střechou, Mojmír se odstěhoval zpátky do ještě neodhlášeného bytu v domově seniorů. Do Klubu přestal chodit a s Michaelou si jen telefonovali. Michaela se před Mojmírem styděla, jak všechno špatně dopadlo, a zároveň pociťovala vinu za to, že zklamala očekávání své dcery. Snažila se jí vysvětlit, že si v šedesáti letech nepřipadá tak stará, aby ještě nemohla prožít hezký manželský vztah. Vysvětlovala, ačkoliv se sama cítila zraněná bezohledností jediného svého dítěte, že nechce nikomu ublížit, zohledňovala právo, že o svém bytě může rozhodovat a nemusí poslouchat svou dceru, protože je stále svéprávná. Mojmír se cítil ponížený, naštvaný a lítostivý, ale po nějaké době se s Michaelou začali zase scházet a rozhodli se žít spolu dál, bez ohledu na to, co bude, až bude. Supervize Názor na to, co je dobré a co špatné, je relativní. Podléhá módě, zvyku, pověře. Odvolávání se na to, "co se má" a "co nemá", je častou manipulativní strategií, na kterou nemusíme reagovat. Je chyba připustit, že máme být posuzováni jakousi anonymní autoritou, které bychom se měli zodpovídat. Jestli nám někdo doporučuje, abychom se řídili radami a názory moudřejších lidí, než jsme my sami, nemusíme ho poslouchat. To, že žádná vnější autorita za nás žít náš život nebude, se však nebere do úvahy. Jenže jde o náš život, a proto musí být naše chování a jednání výhradně jen v našich rukách. Nejsme závislí ani na zkušenostech jiných osob, ani na zvycích nebo rodinných tradicích. Co nejhoršího by se mohlo stát? Stejně jako v předchozí epizodě je ohrožen společný život manželů blízkými osobami, které sebestředně upírají druhým právo rozhodnout o způsobu svého života. To se odehrává v situaci, kdy manipulující příbuzní prožívají reálné obavy o své dosavadní zájmy a osobní komfort. Aby nevypadali jako sobci, zaštiťují se tzv. objektivními a mravními důrazy na rozumnost a spolehlivost svých obětí. Pokud oběť nehodlá využít svého práva na vlastní rozhodování, může se jí stát, že přijde o důležité vztahy jen proto, že nedokázala čelit emočnímu nátlaku a manipulaci. V tomto případě hrozí, že nevidomý člen rodiny bude odkázán na samý okraj rodinného života, bude muset být vděčný za pasivní přijímání blahosklonných služeb, aniž by ostatní respektovali jeho osobnostní profil. (pokračování) Jaroslava Novotná # KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže Abych hned úvodem nepopudil (ani zpovídaného, ani čtenáře) a nevytvořil dojem, že jde o pokus kopírovat alespoň titulkem bulvár, předesílám: O nekompromisní svobodě vyjádřit svoje mínění, svůj pohled na svět i na život v textech i hudbě, u písničkáře Miroslava Palečka asi nebude pochybovat nikdo. A ta husí kůže? To až v textu. Miroslav Paleček navštívil redakci Zory letos v červenci. A ptát se začal on: Jak to u vás máte s autorizací textu? Myslím kvůli přesnosti – člověk v hovoru leccos jen tak nadhodí a pak… Osobně nemám problém, naopak jsem rád, když mi zpovídaná osoba projde text a vychytá případné chyby a nepřesnosti. Ale přiznal jsem se hostovi, že leckdy s autorizací problémy v redakci máme. To když některý z objektů rozhovorů „dolaďuje“ to nepodstatné, čárky, středníky, pomlčky, a kvůli tomu text „nepustí“ třeba čtvrt roku (ano, byli i tací). V daném případě, pane Palečku, ale samozřejmě i já na autorizaci trvám. Další otázky a odpovědi už tedy mají očekávanou formu – za redakci otázka, za hosta odpověď. Řada lidí z vaší branže měla po roce 89 pauzu, propad v koncertování. Vy ale nějak ne… Chvilku bylo takové zvolnění, trochu to prořídlo, ale neustalo to nikdy. A v posledním desetiletí mám zas práce a koncertování dost. Situace se, věřím, konečně navrací k takovému tomu normálnějšímu, běžnějšímu průběhu, jak jsme byli zvyklí my, a asi i posluchači a diváci. Postupně se vracejí k věcem melodickým, k písním, které o něčem jsou, ale co nejsou poznamenány těžkým intelektem, co nejsou nijak složité, přitom ani naivní nebo dětsky prosté… Lidi se vracejí i k tomu zážitku, který živá muzika nabízí, a to je fajn. (Nahlédnutí do diskografie na stránkách www.palecekajanik.cz uvádí celkem 19 vydaných titulů, nejdelší interval mezi nimi jsou čtyři roky. A konec konců rozhovor jsme si domluvili na Country parníku stejnojmenného rádia, kde za sezonu hraje každý rok i dvakrát, třikrát, to vedle nespočtu vystoupení po celé zemi. Statistiku všech odehraných koncertů jsem nenašel, ale šlo by asi o velká čísla. Pozn. aut.) Jak jste se vlastně dostal k muzice? Jak vás to potkalo? Potkalo mě to na letních pionýrských táborech. Ono sice dneska není zrovna moc v módě nazývat věci pravými jmény, ale já na tom trvám, jezdili jsme na pionýrské tábory, a bylo nám tam fajn. Ne pro ty pionýrské šátky, ale těšili jsme se na nové kamarády a kamarádky, objevovali jsme svět, tajemství nočních hlídek, prvních lásek a spoustu dalšího, uvítali jsme i to, že jsme tam sami za sebe, bez rodinného dozoru a že se učíme i jakési samostatnosti. A tam, jednoho vlahého večera u táboráku, tehdy někdo zazpíval a zahrál na kytaru. No, a to mě chytlo a naštěstí nikdy nepustilo. A když viděl můj starší bratr Venoušek mé zapálení pro muziku, koupil mi, už ani nevím, ke kterým narozeninám, kytaru. Jako všichni Žižkováci jsme žili na ulici (v té naší Husinecké parkovalo tenkrát jen jedno auto), hráli fotbal, hlavičky, hokej s tenisákem, pořád venku, a taky jsme třískali do kytar, první dva tři akordy, a tam jsem se jaksi zocelil. Hudebním vzděláním jsem samouk. Kam chodíte pro inspiraci? Když tak chodím po světě… Po ulici? No to ne. Vlastně ano. Musím vyjít i na ulici, když chci jít do oblíbené hospůdky, tam žádný tunel nevede. Ale sbírám cestou necestou tu v hospůdce, tu někde jinde různé příběhy, zajímavosti, netradiční slovní spojení, hlouposti, ale i moudra a věci obyčejné, materiálu habaděj. V létech dospívání jako každý mlaďoch, co podlehne muzice, jsem se snažil napsat i nějaké básničky – směšné pokusy, když si to teď člověk čte… Ale já nikdy texty cíleně nepsal. To Michael (pro nepamětníky – ten druhý z dvojice Paleček & Janík – Michael Janík) byl přes texty ten pravý. Teprve až mnohem později, když jsem nastřádal na magnetofonu něco hudebních nápadů, které se mi zdály být zajímavé a které se nedostaly k Michaelovi nebo k některému z dalších kamarádů textařů, pustil jsem se do toho sám. Skládal jsem to dohromady spíš jako Rubikovu kostku, dbal jsem na zvláštní frázování, které mě na hudebním motivu zaujalo atp. Výsledek jsem pak přečetl a zahrál pár svým kamarádům a kamarádkám, když se jim nápad zalíbil a potvrdili mi, že je v tom i smysl, pokračoval jsem dál. Ale za textaře jsem se nikdy nepovažoval, protože ta řemeslnost a zkušenost mi chybí. Píšu texty pro sebe, pro svoje pocity, protože když si to člověk sám vymyslí, sám napíše, sám udělá hudbu a sám to interpretuje a prezentuje – je to myslím ta nejlepší cesta. A když jsem kdysi napsal hudbu pro některé kolegy a kolegyně ze Semaforu, zazpívali to krásně, ale nikdo to nefrázoval tak, jak jsem si to představoval já. Ale moc dobře vím, že chyba byla ve mně – já tu písničku psal jakoby pro někoho jiného, ale v podstatě jsem ji napsal pro sebe. Ale že bych psal cíleně pro někoho, to ne, dělal jsem to zřídkakdy, ani to vlastně moc neumím, a tak se budu držet zavedeného. Každej je nějakej Oceňuji a mám rád obec písničkářů. Nakonec proto jsem napsal i písničku Každej je nějakej. Nikdo z písničkářů není óbr zpěvák v tom pravém slova smyslu a v Superstar by účast v konkurzu byla pro mnohé poslední stanicí, nikdo není óbr kytarista – až na výjimky jako je Karel Plíhal – ale každý je osobitý a svůj. To je na tom to zajímavé a nejvíc k uvěření. Folk má v každé době zralé i nezralé období a myslím si, že by písničkáři měli kromě jiného komentovat i dobu, ve které žijí a tvoří, někteří to dělají tak a druzí jinak, ale to všechno patří k věci, hlavně že to dělají po svém, a to je dobře. Ověřil jste si někdy, zda vaše texty, které jsou často i apelativní, k něčemu vybízejí, vedou, zda tedy někoho k něčemu opravdu přiměly? Ne, to jsem si neověřoval. Neptám se, a také ty texty nejsou určené k tomu, aby změnily svět. Takže jejich konkrétní dopad nezjišťuji, ale vždycky mě potěší, když na můj koncert přijdou souputníci, myslím věkově, poslouchají, a najednou jim jihnou oči, když zazpívám Hele lidi nebo Úsměv, a pak říkají „Jo, na to jsem balil holky, když mi bylo…“ Jeden z hnacích motorů, když jsem začal třískat do kytary, totiž bylo i to, že jsem mohl obluzovat druhé pohlaví. To opačné, protože co já vím, jsou jenom dvě pohlaví, a o to druhé mi šlo. A jestli naše písničky pomohly k tomu samému ještě dalším, je to fajn. Také jsem se o to pokoušel, s kytarou, a docela i s vašimi písničkami. Jenže tehdy to bylo na lyžařských kurzech, kde jeden z instruktorů byl i Honza Thorovský ze Spirituálu, a to byl geniální klavírista a ještě geniálněji improvizoval, takže jsem vycházel naprázdno… To je pravda, když někdo tohle umí, je to krása. Asi podobně to bylo s Jaroslavem Ježkem. Když jsem se začal zajímat více o písničky V+W+J – zjistil jsem mimo jiné, že v tehdejší době bylo piano nebo pianino snad v každé hospodě na Malé Straně, a nejspíš i v každé z nich Ježek večer co večer hrál a bravurně improvizoval. Je taky pravda, že spousta muzikantů umí doprovodit i něco, co třeba tak úplně nezná, stačí jim nahodit kousek písničky a hned se přidají. Tohle ale já neumím, ale Niagáru, Dajánu nebo Pramínek vlasů zvládnu… (tady jsme se oba zasmáli, i pro mě to byla snad první z „mámicích“ písniček na holky, ale nepustil jsem vzpomínky dál, protože Miroslav Paleček pokračoval), ale v hospodě ze zásady nehraju. Když mě k tomu někdo vyzývá, ptám se ´A ty děláš co? Obuvníka? Ale v hospodě boty neopravuješ, co? Já chodím do hospůdky na pivo a na pokec.´ Jak dlouho trvala éra dvojice Paleček-Janík? Hráli jsme spolu asi pětačtyřicet let, pár vět je o tom na mých stránkách www.palecekajanik.cz (takže to ocitujeme – pozn. autora): „Naše jména zní docela hezky česky a k sobě bezpochyby patří, čas a přízeň posluchačů nejen naší generace to zjevně potvrzuje, ale na druhou stranu nejsme k sobě srostlí tak jako siamská dvojčata.“ „A když k tomu přimícháme ještě špetku zpohodlnění, lžičku opotřebovanosti a povědomí o tom, že každej je nějakej, vše řádně promícháme a už jsme tam, kde jsme.“ „Ani teď to není tak, že bychom si nezahráli, kdybychom se potkali,“ říká, „ale…“ (opět citát z webu): „Každý si teď zažíváme po svém svůj další muzikantský život, já spolu s Ivem Jahelkou ve společném písničkovém Dvojkoncertu, pak brnkám i sám a naplno si užívám jak písniček Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, tak i písní a pokusů novějších.“ „Lehkost, se kterou dříve vznikaly naše společné písně, se někde pozapomněla, ale možná spolu ještě něco spácháme, možná si spolu ještě někdy někde pro radost i pár starších písní zabrnkáme, pokud ještě udržíme v ruce kytaru. A kdyby náhodou nic z toho se už nepovedlo, nevadí, naše společné bezmála pětačtyřicetileté muzikantské putování za to stálo.“ Vaše texty jsou zhusta poetické – cítíte se jako básník? Ale kdeže! Ten opravdový básník, ke kterému moje cesta vedla hodně dlouho, je pro mě Jaroslav Seifert. Když jsem si splnil životní sen a nahrál „Ježkárny“ (to bylo v roce 2015 – pozn. aut.), zcela náhodou jsem na internetu narazil na báseň Hora Říp a hned při čtení se mi začal hlavou honit vlezlý hudební motiv, který jsem si okamžitě poznamenal a později zpracoval. V antikvariátu pak zakoupil sbírky Maminka a Jaro sbohem, pročítal a pročítal, vybíral a vybíral. Všude kolem nás a ve všem je melodie, jen ji uslyšet. Já ji hledal v každé básni, v každém verši a snad našel ty pravé a třeba jsem tím i přiblížil tu či onu báseň někomu, kdo by k ní jako k básni cestu nenašel. Možná si pak najde i cestu k poezii jako takové. Zpátky k vašim autorským písním. Jak poznáte, že je to ono, že je to o něčem? Husí kůže. Naskočí mi husí kůže, a to už hodně napovídá, jen si někdy nejsem ještě až tak jistý. To pak si nahrávku pustím po pár dnech, a když ta husí kůže naskočí znovu, už je to signál větší. Pokud stále ještě trochu pochybuji, přehraji to několika známým, kamarádům, kteří ani nemusí být zrovna z filharmonie, ale já na jejich názor dám. Když se to pak líbí i jim, to vidím i na očích, je to jasné. Cítím, že jsem měl pravdu a že jsem naštěstí zatím neztratil soudnost. Naneštěstí mě napadlo v tu chvíli, že bych přece jen měl povědět něco o našich časopisech, už proto, že jméno Jaroslav Ježek, které už tolikrát v tomto rozhovoru zaznělo, k nevidomým přímo odkazuje. v Mirkovi Palečkovi se v tu chvíli nejspíš zas probudil zvídavý a zvědavý písničkář a kdo ví, třeba se něco z toho dostane i do některého z dalších textů. Pravda však je, že moje plány na vedení toho nejúžasnějšího rozhovoru vzaly za své, protože jsme museli vykládat o braillu, o notovém záznamu v bodech, o haptických obrázcích a taky o tom, že spousta nevidomých jsou i skvělí muzikanti… Co vás nejvíc potěší? Už jsem o tom mluvil. Ty zjihlé oči a v nich zjevně krásné vzpomínky – a ani nemusí být nijak dávné. Mimochodem, víte, že jak Jaroslav Ježek, tak i Jaroslav Seifert se narodili na Žižkově? Já se narodil v Motyčíně u Kladna a na Žižkov jsme se přestěhovali v mých 5 letech. V současnosti žiji v Troji, ale na Žižkově zůstal můj syn a snad i moje stopa. Takže to mě také těší. Nevím, jestli jsem to řekl při loučení, snad ano. Ale pokud ne – pane Palečku, bylo to skvělé povídání a rád bych ho tak zprostředkoval i čtenářům Zory. Držte mi palce. Václav Senjuk PS: „Chytrý se učí několik let, hlupák to stihne za jeden den…“ Tohle přísloví nám na zmíněném koncertu na lodi Král Jiří ocitoval Miroslav Paleček. Proč asi…? # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Distanční výuka a zrak Distanční výuka na školách viditelně zhoršila zrak dětí. Upozornili na to zdravotníci nemocnice v Přerově, kteří letos evidují dvacetiprocentní nárůst počtu dětských pacientů s očními obtížemi ve srovnání s rokem předchozím. Mezi nejčastější obtíže patří pálení či zarudnutí očí, špatné zaostřování, bolesti hlavy či záněty očí. Stojí za tím podle odborníků dlouhodobé sledování počítačového monitoru, navíc s neostrým obrazem během distanční výuky, společně s celkovým navýšením času tráveného doma u obrazovek televizí i mobilů. „Do našich ambulancí přivádějí nejčastěji rodiče děti s bolestmi hlavy z učení na počítači nebo také s pálením a zčervenáním očí,“ uvedla primářka očního oddělení Nemocnice AGEL Přerov Monika Daňková s tím, že aktuálně zdravotníci evidují ve svých ambulancích zhruba dvacetiprocentní nárůst počtu dětských pacientů s těmito problémy. Realita ovšem může podle primářky být i daleko horší. Ne všichni rodiče totiž s podobnými obtížemi svých dětí přicházejí za odborníky. „Pokud jsou obtíže jednorázové, například zarudnutí či pálení očí, lze použít i volně prodejné přípravky, například kapky. Jistější je ale vždy navštívit lékaře. U nás v ambulanci můžeme během chvilky spolehlivě vyloučit například jiné příčiny obtíží ať už neurologického, nebo jiného původu, případně odhalíme i rozličná oční onemocnění. Zároveň dětem vždy měříme refrakci (přeměření dioptrií) a můžeme předepsat i vhodné brýle,“ sdělila Daňková. Ruku v ruce s léčbou a zásahy odborníků by ale podle ní měly jít i změny životního stylu a preventivní opatření. K nim patří zejména eliminace času tráveného doma u obrazovek elektroniky, ať už jde o sociální sítě, sledování televize nebo hraní her. Displeje a obrazovky totiž zrak jednostranně zatěžují a nutí ho vzhledem k neostrosti i odleskům k daleko větší námaze. „Naopak pobyt venku v běžném prostředí, vyžadující i zaostřování na dálku, zlepšuje celkově schopnost zaostřování i vidění,“ dodala primářka s tím, že v situacích, kdy čas trávený u obrazovek již eliminovat nelze, je vhodné zařazovat krátké pauzy po 20 minutách. Je rovněž vhodné umístit displej do úrovně očí a lehce jej odklonit. Počítač je zároveň vhodnější než tablet či mobilní telefon. Zdroj: Miloslav Hradil / Právo # ZDRAVÍ: Bipolární afektivní porucha Když pocit štěstí střídá deprese a myšlenky na sebevraždu… Bipolární afektivní porucha, dříve maniodepresivní psychóza, je vážné duševní onemocnění. Patří mezi choroby, které nejvíce postihují kvalitu života. Bipolární poruchou momentálně trpí kolem jednoho procenta světové populace. Nejčastěji jde o lidi ve věku 25 až 30 let. Pacient při ní prožívá dvě etapy, mánii a depresi. Každá z nich může trvat i několik týdnů. Mánie znamená pocit absolutního štěstí. Pacient je nepřirozeně energický a sebevědomý, někdy ovšem i podrážděný, mluví rychle a nesrozumitelně, ztrácí potřebu spánku. Jeho euforie se stupňuje a on je přesvědčen, že zvládne cokoli. Bohužel však často realizuje další nápad, aniž by předtím dokončil předchozí. Navíc ztrácí sociální zábrany a často se uchyluje k riskantnímu jednání, nadměrnému utrácení peněz i k sexuální promiskuitě. Kvůli takovému chování čelí vyloučení ze společnosti. Během bipolární mánie hrozí vyčerpání organismu i smrt. Bipolární deprese může začínat nenápadně. Pacient zpočátku bojuje s únavou a špatnou náladou. Následuje nechuť do života, pocity méněcennosti, sebeobviňování i ztráta zájmu o koníčky. Během dalších dnů až týdnů nastává těžká deprese doprovázená podrážděností, pláčem bez příčiny, výbuchy vzteku i sebepoškozováním. Pacient není schopen říci, co potřebuje. Typické jsou i myšlenky na sebevraždu nebo dokonce pokusy o ni. Epizody mánie a deprese mohou trvat několik dnů až týdnů. Mezi nimi se objevují období bez příznaků, které nazýváme remise. Známé jsou ale i případy, kdy pacienti prožívají dvě nebo více epizod za den, upadají z mánie rovnou do deprese, a období remise se nedostavují. Proč člověk onemocní bipolární poruchou, medicína zatím přesně neví. Na jejím vzniku se zřejmě podílí dědičnost, vrozené dispozice, extrémní stres, ale pravděpodobně i špatné zážitky jako šikana nebo zneužívání. K rizikovým skupinám patří i osoby, které zneužívají návykové látky. Nemoc zcela vyléčit neumíme. Léčba spočívá v celoživotním užívání léků zvaných psychofarmaka. Ty udržují náladu v rovině, potlačují manické stavy a zmírňují příznaky deprese. Léky se obvykle podávají v kombinaci s psychoterapií. V závažných případech se přistupuje k léčbě elektrošoky. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, vipharm.cz # SPORT: V Pardubicích o tituly Ve dnech 30. července-2. srpna se uskutečnilo v pardubické osmnáctidráhové herně Bowlingzone 14. mistrovství České republiky v bowlingu zrakově postižených. V pátek proběhla soutěž jednotlivců. Hrálo se na šest her. V kategorii nevidomých (B1) zvítězil Michal Krch se ziskem 724 bodů před Ivetou Kunovjánkovou z Jiskry Kyjov (456 bodů) a Ivem Budilem ze Zory Praha (427 bodů). V kategori prakticky nevidomých (B2) vybojoval mistrovský titul Jaromír Hasala z Jiskry Kyjov (969 bodů). Druhé místo obsadil Karel Macháček (846 bodů) a na třetím místě se umístila Stanislava Řehořová – oba Slavia Praha. Mezi slabozrakými (B3) bylo pořadí na stupních vítězů následující: Věra Macháčková ze Slavie Praha (1028 bodů), Karel Novotný ze Zory Praha (871 bodů) a Josef Gruncl z Bowlingzone Pardubice (857 bodů). Druhý den byly na programu dvojice, rovněž na šest her. V kategorii B1 + Bx obsadili první dvě místa hráči Bowlingzone Pardubice Michal Krch s Ludovítem Marinčičem (1484 bodů) a Yaroslav Turchyn s Josefem Grunclem (1463 bodů). Bronzové medaile obdrželi Ivo Budil s Karlem Novotným ze Zory Praha výsledkem 1254 bodů. V kategorii B2 + B2 titul putoval do Slavie zásluhou Stanislavy Řehořové a Karla Macháčka (2004 body). Druhá příčka patřila kyjovským (Pavel Gut a Jaromír Hasala) – 1507 bodů). Kombinovaná dvojice Zory (Petra Poláková) a Slavie (Jiří Reichel) skončila na třetím místě ziskem 1400 bodů. V neděli 1. srpna se hrály trojice (B1 + Bx + Bx) na čtyři hry. Součet koeficientů trojice nesmí přesáhnout hodnotu šest! Vzhledem k nedostatku „bé jedniček“ bylo přistoupeno ke kombinovaným sestavám. První místo obsadila trojice ve složení Krch, Macháček a Macháčková s výsledkem 1644 bodů před trojkou Turchyn, Řehořová a Gruncl (1453 bodů) a kyjovskou trojicí Kunovjánková, Hasala a Holý (1437 bodů). V součtu všech 16 odehraných her – All events – bylo pořadí v jednotlivých kategoriích na stupních následující: v kategorii B1 Michal Krch (1808 bodů), Ivo Budil (1199 bodů) a Iveta Kunovjánková (1188 bodů); v kategorii B2 Jaromír Hasala (2692 bodů), Karel Macháček (2535 bodů) a Stanislava Řehořová (2250 bodů); v kategorii B3 Věra Macháčková (2556 bodů), Josef Gruncl (2484 bodů) a Leoš Chvojka z BSC Praha (2224 bodů). Jiří Reichel # Tiráž: ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 17, září 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Předplatné, administrace, inzerce: zora-objednavky@sons.cz Korektorka: Daniela Thampy Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné pro rok 2021 činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.