ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 16 srpen 2021 Obsah: ÚVODEM Kdybych já byl kovářem, STALO SE Přehledně Dny umění nevidomých již potřetí Na Splávku v Domamyslicích Mám nevidomé rodiče LIDÉ MEZI NÁMI Jaká je poezie nevidomých a slabozrakých autorů? Snažím se být diplomat, avšak musím umět i rozhodnout ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2021 BUDE VÁS ZAJÍMAT Starší otcové mohou předávat poškozené geny, varuje biolog Jaké potraviny řadíme mezi protizánětlivé? ZDRAVÍ Co je precizní a personalizovaná onkologie? Jezte, kdy chcete, ale nepřejídejte se! ANEKDOTY O lordech a o manželství # ÚVODEM: Kdybych já byl kovářem, A měl jeho sílu, Žárem výhně pak ozářen, Ukul bych si vílu – to zpíval už dávno Petr Spálený, ale dávno určitě neznamená zapomenuto. Naopak. Tuhle krásnou píseň v originále – If I Were A Carpenter – napsal americký folkový písničkář Timothy James Hardin. Prvně se objevila na jeho druhé desce v roce 1967 a stala se nakonec jeho největším hitem. Zpíval ji do country podoby přizpůsobenou Johny Cash jako duet se svou ženou June Carter, také bývalý člen Led Zeppelin Robert Plant jako rockovou baladu, a řada dalších slavných. Podle kohosi z lajkujících cover verze Petra Spáleného byla ze soulové předělávky Four Tops. Ač ji nazpíval (s českým textem Pavla Vrby) již v roce 1969, stále se hraje snad na všech rádiích. – Ach, kdybych JÁ byl kovářem! Nebo tesařem, truhlářem, ale i jiným řemeslníkem, samozřejmě dobrým, nejspíš bych si nechtěl ukout nebo vyřezat vílu, ale v duchu těch nejlepších českých tradic posledních desetiletí – asi bych vydělával mnohem, mnohem více. Ovšem kdyby jsou chyby, to říká jedno z českých přísloví, a moudře říká! Byl bych to či ono udělal, jen kdyby… Kdybych mohl, jistě bych ti pomohl… To víte, kdyby to šlo, tak vám samozřejmě vyhovíme… Kdyby totiž má i nezanedbatelný potenciál negativních konotací – jako úvod k výmluvám slouží snad od počátku existence jazyka českého. A pokud ne od počátku, tak určitě tahle spojka a částice vstoupila do služby všem, co raději vysvětlují a mluví, než aby konkrétně činili. Jako spojka podřadicí ve významu podmiňovacím uvádí vedlejší věty vyjadřující neskutečnou podmínku; v tom případě, že by, za té podmínky, že by; jestliže by, -li by. Je toho o našem KDYBY ještě mnohem více napsáno ve Slovníku spisovného jazyka českého, ale já ho mám spojené ještě s další, ne právě salonní verzí jiného přísloví: Kdyby byly v pr..li ryby, nemusely by být rybníky. A ještě se vzpomínkou na babičku. Ta mi vždycky, když jsem tohle použil při jakémkoli vysvětlení, proč jsem to či ono neudělal (byla ze zemědělství, a já jsem strašně nerad tehdy v dětství měl ruce od hlíny a špínu za nehty), říkala „Vejmluva je, chlapče, lepší než psí h..no.“ Doopravdy mi ale škodlivost výmluv a v nich používaných KDYBY došla až mnohem později. To když to lidé začali používat na mě. Hned v prvním roce současné éry, když jsem měl svou vlastní firmu, zmizely z mého slovníku všechny výmluvy napořád a zcela. Ale kolem mě se tohle slovo stále vyskytuje, i třicet let poté. – Jen škoda, že většinou ne v té idealistické a poetické podobě, v jaké ho použil geniální textař Pavel Vrba v písni Kdybych já byl kovářem. V Zoře má ale jakákoli výmluva vstup zakázán. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Na počest římského císaře Julia Caesara dostal jméno měsíc červenec, a měl 31 dní. Měsíc srpen je pojmenován po jeho nástupci, císaři Augustovi. Měl ale jen 30 dní. Aby to srovnali, vzali Římané jeden den únoru, který už tehdy měl jen 29 dní. 2. srpna 1941 venčil Švýcar Georges de Mestral svého psa. Ten vylezl ze křoví, celý obalený semínky rostlin. Pán začal pod mikroskopem zkoumat, jak semínko na srsti drží, a od tohoto roku používáme suchý zip. Pojďme k našim oblastním odbočkám. Členové OO Zlín si v červnu užili rekondici v hotelu Kryštof v Prostřední Bečvě. Program byl nabitý. Ranní rozcvičky, ukázka kompenzačních pomůcek, skládání hlavolamů, vědomostní kvízy, muzika dua VojoDeyl, taneční večer i tvoření ozdobných svícnů. Masáže i zábavu v podobě hry na kytaru poskytl Milan Hradil. Nechyběly ani výlety. V Rožnově pod Radhoštěm se lidé rozdělili do skupinek. Jedni chtěli vidět město, jiní místní skanzen, a další nakupovali. Jaká je historie pěstování pohanky, a co vše se z ní vyrábí? To se dozvěděli v beskydském pohankovém mlýně. V muzeu ve Frenštátě pod Radhoštěm pro ně byla připravena speciální prohlídka. A nakonec na Pustevny, na zrekonstruované chaty Libušín a Maměnka, i za sochou Radegasta. A znovu do Zlína. 1. 7. se v Krajské knihovně Františka Bartoše konala v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě vernisáž výstavy obrazů slabozrakého malíře Lukáše Černého. O hudební doprovod se postaral nevidomý Zdeněk Hradil. Výstavu můžete navštívit do 30. 8. Členové OO Kroměříž se v červnu setkali v kavárně Melody Café. Najdete ji na zdejším Hanáckém náměstí. Měli možnost poznat novou pracovnici Veroniku, popovídat si o tom, co přinesly uplynulé měsíce, i naplánovat letní aktivity. Tou nejbližší byla již uskutečněná komentovaná prohlídka Květné zahrady, 22. července. OO Vrchlabí informuje, že v jejich sídle v ulici Slovanská 1116 je od 12. července instalována výstava obrazů Věry Jandejskové. Potrvá až do 30. 8. Prý stojí zato jí vidět. Když OO Vrchlabí oslovila paní z firmy Just z Hostinného, která chystala společenské odpoledne pro zaměstnance, byl na světě zajímavý workshop s bubínky. Proběhl 27. června. Účastníci si na něm vyzkoušeli základní rytmy, a společně si zazpívali. Všichni strávili příjemné odpoledne, a odbočka navíc získala příspěvek 1000 Kč. Čím se zabývá firma Just? Výrobou značkové přírodní kosmetiky bez chemie. Členové OO Vrchlabí, vybaveni mapou, daty v mobilních telefonech, svačinkou a deštníkem, se vydali na výlet vlakem do Dolánek u Turnova. Prvním cílem byl Dům přírody Českého ráje. Budova bývalé školy budila divný dojem, ale expozice v ní prý byla senzační. Odtud zamířili k přívozu, a přeplavili se přes řeku Jizeru do kempu „Zrcadlová koza“. I neplavci, a ti, kteří se bojí vody, to zvládli báječně. Pokračovali procházkou podél břehu řeky, navštívili restauraci Ábelův mlýn, a prohlédli si Dlaskův statek, plný vesnické romantiky. Následovala ještě procházka k zámku Hrubý Rohozec. Jeho prohlídku si ale nechali na příští výlet. A Vrchlabí ještě jednou. 1. července vyrazili členové OO na malou tréninkovou procházku. Autobusem nejprve vyjeli vzhůru do Krkonoš, na Strážné. Tady se rozhodli dát si oběd, to aby cestou netrpěli. Úplně spokojeni s ním ale nebyli. Trasa zpět vedla z kopečka, po lesní asfaltové cestě, a nebyla delší než pět km. Jenže pak narazili na rozcestí! Nestačila mapa, ani data. Poradil domorodec: „Jděte po téhle úzké, kamenité cestě dolů.“ Jenže taková není pro nás nejvhodnější. Kolena bolela, a vedro vystřídal hustý déšť, který nikdo nečekal. V lese se tulili pod deštníky, a nakonec zavolali o pomoc. I to se stává. Na dva výlety vyrazili lidé z OO Náchod. Nejdříve 10. 6. do Malých lázní v Bělovsi, o tom jsme ale již informovali v minulém vydání Zory. Druhý výlet podnikla OO 13. července na zříceninu hradu Vízmburk a do Hornického muzea v blízké Rtyni v Podkrkonoší. Na obou místech je čekala komentovaná prohlídka. A jaký by to byl výlet bez oběda? Zašli si na něj do hospody U Prouzů v Zábrodí. OO Jičín v obci Dolní Kalná dobře znají. Letos její členy opět pozvali na 3. ročník soutěže o nejlepší kotlíkový guláš. Ten se uskutečnil 14. srpna v místní Sokolovně. Na výlet „S průvodci po Znojmě“ vyrazili lidé z OO Kyjov. První zastávka byla rotunda svaté Kateřiny. Zdejší fresky Krista, Panny Marie, apoštolů a cherubínů pocházejí z roku 1134. Najdete tu galerii rodokmenu Přemyslovců i údělných moravských knížat. Vše přečkalo, i když kaple v různých dobách sloužila různým účelům. Bylo tu skladiště, nálevna s tančírnou, košíkářská dílna i prasečí chlívek. Výprava pokračovala na výstavu děl bratří Úprků na znojemském hradě, a do Jihomoravského muzea sídlícího v bývalém Minoritském klášteře. Výlet zakončili prohlídkou staré části města a kostela sv. Mikuláše. Zde je možné vidět upozornění na vystavené tělo císaře Zikmunda Lucemburského, obraz těhotné Panny Marie, nebo barokní kazatelnu v podobě zeměkoule. Jedna průvodkyně se na ně prý dlouho připravovala, a bylo to znát. OO Kyjov se též ohlédla za svými on-line besedami, díky nimž vznikla pospolitá skupinka spřízněných duší, a poděkovala všem přednášejícím. První beseda proběhla už v listopadu 2020 s Karlem Giebischem. Od ledna pořádali besedy každých čtrnáct dní, a možnost připojit se nabídli i ostatním. Díky tomu jsou dnes jejich posluchači lidé s postižením zraku z celé ČR i ze Slovenska. Průměrně se každé besedy účastnilo 22 členů OO Kyjov, a 60 dalších. Největší úspěch zaznamenaly besedy Alžběty Sukové, Jiřího Mojžíška a Josefa Konečného. Dík patří i Lukáši Otáhalovi, Jaroslavu Kavanovi, Vojtěchu Železníkovi, Benjaminu Levíčkovi, Janu Šimíkovi, Michalu Jelínkovi, Tomáši Bezouškovi, i pracovnici OO Anet, která pomáhala při řešení technických problémů. Antonín Vraný # Dny umění nevidomých již potřetí Na Splávku v Domamyslicích Oblastní odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých SONS Prostějov pořádala opět po roce, v pátek 2. 7., festival zrakově postižených umělců. Letos jsme navíc slavili 25. výročí založení SONS a 15. výročí realizace dopomoci v rámci dobrovolnické služby. Součástí DUN byla prezentace kompenzačních pomůcek firmy Ergones a kulturní vystoupení amatérských interpretů. V rámci hudební produkce s kytarou prezentovali pěkné písničky naše členka Liduška Veselá a dobrovolník Pavel Žvátora. Trio doplnil rovněž náš člen Jakub Vevera, který zpíval za doprovodu hudby z CD a svým výběrem písně Dajána připomněl účastníkům dobu, kdy se prosadil nejen s touto písní známý zpěvák Vítězslav Vávra. Alespoň jsme věnovali oblíbenému hudebníkovi malou vzpomínku. Po hodinovém kulturním bloku následovalo profesionální vystoupení Dua VojoDeyl z Uherského Hradiště, které probíhalo tři hodiny. Dva sympatičtí interpreti zazpívali známé písničky, které nás pohladily na duši. V publiku bylo 40 našich členů, dobrovolníků a dalších příznivců. Naše řady doplnila široká veřejnost a všichni zúčastnění byli rádi, že si mohli na živo poslechnout známé lidové a rokové písně. Moderování bylo v režii Bc. Lenky Kyselákové a Pavlíny Bartoškové. Děkujeme dobrovolníkům za pomoc a účinkujícím za jejich výkony. Pavlína Bartošková # Mám nevidomé rodiče V roce 2015 vznikla v organizaci Okamžik, z. ú. informační brožura s názvem „Nevidomí rodiče a jejich zkušenosti“. Pojednává o těhotenství, porodu a péči o dítě do tří let. Protože v ní chyběly fotografie, oslovila Marie Matějů, Public Relations manažerka Okamžiku, fotografku Elišku Rafajovou, a ta nafotila cyklus padesáti fotografií. Nezůstaly jen v brožuře. Důkazem toho je výstava se stejným názvem, jako je titulek našeho článku. Její vernisáže jsme se zúčastnili 13. 7. 2021 v galerii Bílého domu, U Meteoru 6, Praha 8 – Libeň. Vy ji můžete navštívit až do 3. 9. 2021. Marie Matějů prozradila, že výstava vznikla v rámci projektu Podpora nevidomých rodičů při vzdělávání jejich dětí: „Požádala jsem Elišku, zda by se mnou chodila do čtyř rodin, se kterými jsme spolupracovali, a kde jsou oba rodiče nevidomí. Všechny děti, shodou okolností holčičky, byly tehdy ve věku 3 let. Na fotografiích jsou všichni opravdu uvolnění. Ze začátku byli všichni, zvláště rodiče, samozřejmě ve střehu, ale my jsme s nimi strávili hodně času, při jedné návštěvě i 6 hodin v kuse, a oni se postupně uvolňovali. Za jednu fotografii získala Eliška v roce 2016 hlavní cenu ve fotografické soutěži „Život bez bariér“, kterou pořádá Vládní výbor pro zdravotně postižené. Ženu na fotografii tenkrát nazvali „Madona“. „Bylo to zajímavé, dojemné, a přitom nezvyklé, říká k výstavě a fotografování Eliška Rafajová, a pokračuje: „ Marie velmi dobře připravila rodiny i mě na to, co se bude dít. K uvolnění rodičů zásadně přispěla bezprostřednost dětí. Na fotografii, která byla nazvána „Madona“, převléká maminka dceru, a má jakýsi výraz v očích. Myslím, že je to soustředění. Je pro mě velmi zvláštní, a málo uchopitelné, že se nemůže dívat na to, co dělá. Nelze jí předložit fotografii, aby se na ni podívala a zhodnotila ji. Představuji si, jak musí dítě kontrolovat hmatem, třeba i ve spánku. Nejsem profesionální fotografka, učím angličtinu na vysoké škole. Ale tahle fotka asi nějak zapůsobila na porotu.“ A jaké popisky najdete pod fotografiemi? Pod jednou z nich třeba Vzkaz skeptikům: Já si myslím, že děti by ve finále neměli mít lidé, kteří se o dítě neumějí postarat, a je jedno, jestli ten člověk je, nebo není nevidomý… U fotografie „Příprava na miminko“ je následující komentář: „Doma jsem si zkoušela přebalovat plyšáka. Ale to jsem si vyzkoušela jednou, a zjistila jsem, že na tom není nic složitého.“ Jiný komentář vyjadřuje důležitost dítěte při vedení nevidomého otce. Vernisáž doplnila hudba i občerstvení. Co nás velmi zaujalo, byl hudební nástroj zvaný švýcarský Hang. Antonín Vraný # LIDÉ MEZI NÁMI: Jaká je poezie nevidomých a slabozrakých autorů? Knihovnu města Olomouce, pobočku Brněnská, najdete v kubistické vile Františky Lipčíkové. Je zapsanou kulturní památkou. S nevidomými spolupracuje od roku 1993. Jedním z výsledků této spolupráce byla – bohužel vzhledem k výrobním termínům Zory pozdě zachycená – výstava s názvem „Poezie nevidomých a slabozrakých autorů“. Navštívit jí už nemůžete, trvala jen do 31. srpna 2021. Přesto jsme o její představení požádali předsedu OO SONS Olomouc Jana Příborského, a vedoucí pracoviště Marii Kebrdlovou. „Jde o první výstavu, která představila poezii nevidomých autorů pocházejících z různých míst Moravy. Důvodů pro její pořádání bylo hned několik. Prvním byla oslava 25. výročí založení SONS ČR. Druhým představit poezii v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě. Jím se obecně snažíme přesvědčit veřejnost, že člověk s těžkým postižením zraku je nedílnou součástí společnosti, a dokáže ji svým způsobem obohatit. Výstava byla i naším poděkováním autorům za to, že nás, čtenáře, svými básněmi oslovují, obohacují i povzbuzují,“ rekapituluje Jan Příborský. „Ale nejen to. V Olomouci si připomínáme rok významných výročí. 25 let slaví SONS, 30 let Tyfloservis, který tu byl založen záhy po tom pražském, 20 let je Tyflocentru, a 10 let sociální firmě Ergones. Připomenout stále chceme i skutečnost, že institucionalizovaná péče o osoby s těžkým postižením zraku začala v Olomouci už v roce 1959. V období před druhou světovou válkou působil v Československu Podpůrný spolek samostatných slepců,“ doplňuje Marie Kberdlová, a pokračuje: „Podpůrný spolek ale neměl územní působnost a uspořádání. Po válce chtěli jeho lidé pokračovat v práci, ovšem zanedlouho nastala doba socialismu, a komunistická strana měla zájem založit vlastní organizaci. Podpůrný spolek byl zrušen a nastoupil Svaz invalidů. Ten měl právě od roku 1959 krajskou působnost. Svaz tehdy vedli rozumní lidé, a dovolili určitou autonomii pro jednotlivé typy postižení. Tak mohla být v jeho rámci založena samostatná sekce pro spolkovou činnost zrakově postižených. V roce 1960 pak vznikly okresy, a systém svazu nabyl novou strukturu. Ta trvá dodnes, a nevidomí jsou organizováni na území okresu Olomouc. Jen se v běhu času měnily názvy.“ Které básníky výstava představila? Žijící i zesnulé, muže i ženy. „Začněme těmi, kteří už mezi námi nejsou. Zřejmě tím nejuznávanějším je Dušan Žváček, filolog a rusista. Posledních deset let života byl nevidomý. Dalším je rovněž filolog a rusista, pedagog, ředitel školy, rodák ze Šternberka Josef Sedlák. V srpnu roku 1968 nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, podepsal 2000 slov, a musel ze školství odejít. Vyučil se kameníkem a kamenosochařem, a psal poezii. Také on byl posledních 10 let života nevidomý. Třetím básníkem je náš bývalý člen Ladislav Kratochvíla. Psal básně veselé, často však o smutných tématech. Poslední už nežijící básnířkou je Jarmila Cholinská. Narodila se v Litovli, tamtéž v 93 letech zemřela, ale celý život byla světoběžnicí. U nás učila francouzštinu, a na pařížské Sorbonně přednášela češtinu. Zajímala se i o dění v Olomouci, a bojovala za přírodu a ekologii. Posledních 15 let jí zrak slábl, až na úroveň praktické nevidomosti. A právě v té době nejvíce psala. Jedna ze sbírek byla na její vlastní náklad publikována též v Braillově písmu.“ A nyní k žijícím autorům. Zřejmě nejznámější je autorka básní, krátkých próz a fejetonů Eva Budzáková z Lanškrouna. Emilie Kozubíková z Frýdku Místku vydala nejvíce básnických sbírek ze všech autorů, kteří tu byli vystaveni. Píše zvláštní a líbivou poezii. Nejmladší básnířkou, a rovněž zpěvačkou, Je Dagmar Sýkorová, alias Daisy. Během vernisáže výstavy tu své básně též přednášela. Čtvrtým žijícím básníkem je Jiří Maršálek. Jeho básně vydává v brněnském Tyflocentru Hana Bubeníčková. Další básně může vlastnit třeba archiv časopisu Zora.“ V prostoru výstavní síně byly rozmístěny panely „patřící“ jednotlivým autorům. Od sebe se mírně barevně lišily. Našli jste na nich jejich básně, krátký životopis, a seznam vydaných publikací. Vše proloženo kreslenými anekdotami a fotografiemi z akcí členů zdejší OO SONS. Při rozhovoru s bratry Kapucíny, při běhu pro Světlušku, ze společného testování na koronavirus, nebo při vítání jara a házení Morany (královny zimy) do vody. Moranu prý kvůli pandemii mají v klubovně oblastní odbočky už druhým rokem. A byly tu i knihy, v černotisku i Braillově písmu. Nejvíce z nich darovala Janu Příborskému Jarmila Cholinská: „Procházky rosou“ v Braillu, a s překrásným obalem, „Odpadkový koš“, „Miláček prevít“, „Pandemie šlendriánství“, „Trny v patě“, nebo „Štěky a aforismy jedovaté babizny“. Vystavena byla i kniha od Ladislava Kratochvíly „Tušení bez vidění“, či Kniha „Nedosvitky“ od Dušana Žváčka, kterou najdeme v Braillu a digitalizovaném textu i v Knihovně a tiskárně pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Tady najdete i knihu „Barevné tóny od kolektivu nevidomých autorů.“ Vydána byla olomouckým Tyflocentrem. Vernisáž výstavy pojal Jan Příborský i jako vzpomínku na dvě významné herecké osobnosti. Básně Dušana Žváčka a Josefa Sedláka přednesl František Řehák. Další verše, propojené hudbou, zarecitoval brněnský herec a rodák z Náměště na Hané Ladislav Lakomý. V Olomouci se zkrátka věnovali tématu „poezie nevidomých autorů“ s láskou, a zpracovali ho velmi podrobně. Co na závěr? Třeba báseň Dušana Žváčka s názvem „V ordinaci očního lékaře“: Trosky brýlí, trosky očí. Jak z nich slepit vhled, vhroužením, ne zrcadlením. Obnovovat úžící se svět, než se k tobě, s pasem vosím zády pootočí. Trosky brýlí, trosky očí. Tentokrát už možná naposled. Antonín Vraný # Snažím se být diplomat, avšak musím umět i rozhodnout Je absolventem Univerzity Palackého v Olomouci v oboru angličtina a nizozemština (holandština, vlámština), mezinárodního institutu pro překladatele a tlumočníky v belgických Antverpách, i studia sportovní diplomacie v Českém olympijském výboru. Pracuje ve významných nadnárodních společnostech, které se věnují obchodu a marketingu. Se svou partnerkou založil v roce 2011 sportovní klub. A od roku 2017 vede Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS). O rozhovor jsme požádali Mgr. Zdeňka Barloka (1978). Funkci předsedy ČSZPS zastávám 4 roky, letos jsem obhájil mandát do roku 2025. Mým úkolem je svaz rozvíjet tak, aby jeho aktivity byly smysluplné pro něj, pro sport, sportovce i veřejnost. Se všemi těmito subjekty otevřeně komunikuji já, i Výkonný výbor svazu. Kolik má svaz členů? Tu statistiku jsme dělali několikrát. Zhruba 800 aktivních členů, a dalších 800 neaktivních, celkem tedy okolo 1600 členů (sportovců, trenérů, asistentů trenérů, trasérů atd.). Sportovce přijímají jednotlivé kluby. Svaz dělá některé náborové akce, kde se mohou objevit noví sportovci. Dnes řešíme celoevropský problém. Vyspělé zdravotnictví totiž znamená méně sportovců pouze s postižením zraku. Ti navíc musí splňovat kritéria mezinárodně uznávané zdravotnické klasifikace. Více je sportovců s kombinací postižení, kteří ale pěstují sport spíše rekreačně. Časem tak většině sportů pro zrakově postižené budou dominovat sportovci z Afriky, Asie a latinské Ameriky. Co mě pálí? Uvnitř svazu to, že lidé se spolu často neumějí nebo nechtějí domluvit. Někdy řešíme i rodiče, kteří od svého dítěte příliš očekávají. A v nadsvazové rovině? Od roku 2017, tedy od doby, kdy jsem předsedou svazu, platí nová koncepce rozdělování financí. Byla zavedena po aféře ovlivňování dotací Miroslavem Peltou z fotbalové asociace. Národní sportovní agentura (NSA), dříve Ministerstvo školství (MŠMT), tak dnes nepodporuje volnočasový sport prostřednictvím svazů, ale přes sportovní kluby, oddíly a sdružení. Svaz dostává finance na svůj provoz a organizaci vybraných soutěží, a na výkonné, říkám též výsledkové, sportovce. Ti na sebe dostávají rozpočet podle předem dané metodiky vypsané ve státních dotacích. Aby se tedy svaz uživil, musí mít co nejvíce výsledkových sportovců. Jenže to mnohdy znamená vychovat si je, a bohužel s omezenými prostředky. Od roku 2017 navíc není financován program na podporu mladých sportovců s handicapem. Podle nás by stát ovšem měl výchovu mladých talentovaných sportovců nějak financovat. To nemusí být jen ti do 23 let, ale i lidé později osleplí, se zhoršující se zrakovou vadou apod. Samozřejmě nás podporují i další partneři. To ale nestačí, a výchova mladých stagnuje. Tady vnímám na sportovním trhu velkou mezeru, i když se to snažíme s jednotlivými kluby komunikovat. Dnes jsou to právě kluby, které čerpají až 50 % financí ze státních dotací z oblasti sportu handicapovaných. Měly by se tedy starat o výchovu talentovaných sportovců. Do jaké míry je svaz závislý na příjmech od státu? Pokud stát financuje 60 až 70 % rozpočtu svazu, jste úspěšný manažer. Jinými slovy, 30 až 40 % financí dokážete získat jinak. Když jsem nastoupil do funkce, naše závislost na státu činila zhruba 85 %. Dnes jsme pod 70 %. Většina svazových klubů situaci chápe a spolupodílí se na financování. Další se k tomu snažíme přesvědčit. Pokud si zkrátka kluby chtějí výsledkové sportovce vychovat, musí to být vždy z více zdrojů. Ve sportu handicapovaných je boj o moc a finance stejný, jako ve sportu „zdravých“. Jen tu nehrajeme o miliony, ale o desítky až statisíce. I tak se dle mého soudu za dobu, kdy jsem ve svazu, ten boj přiostřuje. Ze sportu handicapovaných se stalo konkurenční prostředí. Svazy si přebírají sportovce, lákají je na vidinu úspěchu, ale finance pro ně ještě nemají. Na sportovním trhu se celospolečensky zvýhodňují někteří sportovci, především z řad tělesně postižených. Bohužel jsou to ti, kteří „křičí“, mají kontakty atd. Dalším problémem je, že stát nechce slyšet na profesionalizaci sportu handicapovaných. Mnozí sportovci jsou zaměstnáni, a provozují sport ve volném čase. A přitom bychom mohli kopírovat velmi úspěšný model z jiných zemí, kdy jsou sportovci placeni za svou sportovní aktivitu a dosažené výsledky. Mnohdy se tak upřednostňují politické a osobní zájmy před rozvojem sportu. A to není správný směr. Sportovní prostředí obecně, je, nejen dnes, plné individualistů. Loajalita je poměrně vzácná vlastnost, v celé společnosti. Ale i náš svaz chce šířit příběhy o úspěchu. Zdobí a prezentují nás i samotné sportovce. A je to forma obhajoby zájmů sportovců s postižením zraku. Ta je naším prvořadým úkolem. O koncepci sportu handicapovaných dnes bojujeme i v Parlamentu. Je to politika, která ale navenek není vidět. Jak použijeme dotace pro výsledkové sportovce? Dle kritérií určených NSA dostaneme balík financí na jednotlivé sportovce nebo sportovní týmy. Třeba u fotbalu pro nevidomé je letos v plánu mistrovství Evropy divize B. Na něj bude z jejich letošního rozpočtu přidělena největší částka, a bude použita na startovné, cestovné, ubytování. V případě individuálních sportů si sportovci obvykle sami určí, jak rozpočet čerpat. V případě akcí většího významu svaz do jejich rozhodování zasáhne. Kdo může reprezentovat na paralympiádě? Úkolem svazu je, aby na významné sportovní akce jeli ti, kteří splňují předpoklady, nominační a kvalifikační limity. Někteří lidé se to někdy snaží prezentovat tak, že si je svaz, či dokonce já sám, vymýšlíme. Limity určuje mezinárodní paralympijský výbor (IPC), Český paralympijský výbor, a naše Mezinárodní federace pro zrakově postižené sportovce (IBSA). Pokud nesplníte limit ve sprintu na sto metrů, na paralympiádu neodjedete. Na vysokou školu vás také nevezmou bez maturity. Známe ale i případy, kdy se sportovci snaží prodávat svůj příběh, oslovují sponzory s tím, že jedou na paralympiádu, ale uvedené limity nesplňují. Z druhé strany, cílem svazu je, aby všichni dobří sportovci na paralympiádu odjeli. Před Pjongčangem 2018 se podařilo vylobbovat to, že nás reprezentovali tři lyžaři. To se nikdy předtím nepovedlo. Paralympiáda je velké téma. Ale ta letošní bude specifická, uzavřená v bublině. Sportovci, trenéři i realizační týmy uvidí pokoj v olympijské vesničce, sportoviště, a za 2 dny pojedou domů. Týdny před odjezdem do Tokia budou muset navíc uvádět, kde se právě nacházejí, kvůli minimalizaci rizika přenosu nákazy. Dnes se tedy spíše soustředíme na příští zimní paralympiádu v Pekingu. Snad bude otevřenější. A další akce v horizontu tří let. Paralympiáda v Paříži, mistrovství světa a Evropy, i světové hry pro různé sporty. Sám aktivně hraji fotbal pro nevidomé. Rekreačně jsem hrál showdown, jezdím na tandemu, běhám na lyžích. Od roku 2011 provozuji s vydatnou pomocí své partnerky Blind Sport Club Praha (BSC). Původně jsme hráli fotbal a showdown, časem přibyly goalball, sjezdové lyžování, biatlon, rekreační tandemová cyklistika a bowling. A přidali se další sportovci, i výsledkoví. Pro klub zabezpečuji i finance. Někteří lidé si myslí, že si jako funkcionář svazu ze svazových prostředků více financuji vlastní klub. Opak je ale pravdou. Z ročního rozpočtu BSC jde na podporu reprezentace 100 až 300 tisíc Kč, které svazu chybí. Ze všech klubů jde o nejvyšší příspěvek na fungování reprezentace. To je informace, kterou řada lidí neví, nebo nechce vědět. Jsou situace, kdy musím být diplomat, a situace, kdy jsem vyčerpal možnosti kompromisního řešení, a musím rozhodnout, bez ohledu na diskusi. Často se proto necítím být ani tak manažerem, jako tím, kdo se snaží porozumět situaci, ač to tak na první pohled nemusí vypadat. Pracuji 14 let v korporátních firmách, a hodně jsem se naučil, včetně žití a přežití mezi „vidícími“. Věci, které se tu řeší ihned, se však v neziskovém sektoru stejně řešit nedají, i kvůli nedostatku lidských zdrojů. Ovšem i svaz se za 4 roky posunul. Dnes umíme lépe zaplatit reprezentační trenéry, organizační tým, i další pomocníky, což se dříve nedělo. Nechceme ale platit lidi, kteří jsou neloajální, nespolupracují, nebo nás nekonstruktivně kritizují. Když se to stane ve svazu ledního hokeje, trenér odejde, a na jeho místo čekají 4 další. Ale v malých svazech jsme více závislí na lidech se zkušenostmi a dlouhodobými vazbami. A takoví jsou někdy přesvědčeni o své nedotknutelnosti. Zažili jsme i situace, že se nám krátce před paralympiádou ozval trenér, že povede reprezentaci, dobude úspěch, a že jsme ho 4 roky přehlíželi. S lidmi je ale nutné pracovat dlouhodobě a systematicky. A to je věc, do které chceme investovat. Žiji s vidící ženou, učitelkou tělocviku a zeměpisu, a máme dvě malé dcery. Vedeme je ke sportu i k cestování, sami totiž máme tytéž záliby. Dcerky jsou též velmi kreativní a rády malují. I já jsem do 16 let rád maloval, i s turmonem, krajinky, fotbal, budovy. Dnes na to už nevidím, a mrzí mě, že se k nim nemohu přidat. Denně sleduji sportovní zprávy. Odreaguji se u dobré detektivky, i když je drsně napsaná. A u četby raději poslouchám lidský hlas než umělou hlasovou syntézu. Vystudoval jsem Filozofickou Fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor filologie, angličtina a nizozemština. Ta se mi líbila už na střední škole, a já se rozhodl, že se jí naučím. Vřelý vztah mám i k Holandsku, jeho lidem, a kultuře. Čtyři měsíce jsem tam žil, a poté půl roku v Belgii. Tam lidé mluví vlámsky, ale to je velmi podobný jazyk, podobně jako čeština a moravština. Dodnes mě neopustila myšlenka žít a pracovat v Amsterodamu nebo irském Dublinu. Žijeme ale v době postkovidové, spousta věcí se řeší on-line, a stěhování za prací může ztratit svůj význam. I když našim dcerám by rozhodně prospělo na určitý čas vycestovat, a naučit se pořádně cizí jazyk. Nebaví je totiž učit se mu se mnou, ani ve škole. Myslíte si, že Holanďané jsou svobodomyslní lidé? Ano, trávu nebo hašiš si v Holandsku běžně koupíte, ale zdejší lidé jsou v mnoha názorech konzervativní, někdy až xenofobní. Holandské občanství dostane například jen člověk, který zde alespoň 6 let žije, a plynně mluví jejich jazykem. Dnes tu žije mnoho lidí různých národností, kteří nejsou ochotni mluvit a naučit se jejich jazyk, a na občanství nemají nárok. Holandsko má rovněž pod kontrolou fungování radikálních islámských skupin, na rozdíl od sousední Belgie nebo Francie. Při práci ve svazu používám hlavně angličtinu. S Holanďany dnes bohužel spolupracujeme méně. U nich se stalo to, čemu se i my u nás snažíme bránit, totiž velkému vlivu a tlaku svazů tělesně postižených sportovců. Ti holandští s postižením zraku byli výborní v showdownu i goalballu. Ale dnes je v holandském národním paralympijském výboru jen hrstka zrakově postižených. Organizací tělesně postižených sportovců je více, i když jsou také roztříštěné. Po škole jsem se rozhodl živit se sám, jako tlumočník a překladatel z holandštiny a angličtiny. Uplatnil jsem se. Práce to byla zajímavá, možná se k ní někdy vrátím. Agentury však bohužel platily pozdě, někdy vůbec, vymlouvaly se atd. Proto jsem se rozhodl pro zaměstnání. Shodou okolností pořádal tehdy SONS kurz telemarketingu. A školitelka mě doporučila německé firmě Sell by tel (prodávej po telefonu). Ta měla nasmlouvané projekty pro velké IT korporáty. Mou prací byl aktivní obchod pro americkou IT firmu Cisco Systems. Ta je známá v oblasti zabezpečení sítí a síťových prvků. Vydržel jsem tu dva roky. A pak jsem se oficiálním výběrovým řízením dostal do pražské centrály firmy IBM. Začínal jsem pracovat se zákazníky v určeném regionu. Ve dvojici, kolegyně dojížděla k zákazníkům, já sjednával schůzky. Postupně jsem získával zkušenosti i v dalších funkcích, včetně manažera marketingu pro malé a středně velké firmy. V marketingu korporace jste malé kolečko ve velkém soukolí. Různí lidé, kteří se navíc často mění, mohou prosazovat různé metody a pracovní postupy. V jednu dobu jsem měl najednou 4 šéfy, a každý chtěl něco jiného. Můj úkol byl skládat jejich požadavky, plánovat akce, udělat rozpočtový plán, dodržet lhůty, jednat s obchodními partnery i naším obchodním týmem, atd. Šlo tedy o proces plánování a koordinace různých aktivit. V IBM jsem pracoval do roku 2016. Dnes pracuji ve francouzské IT firmě Atos. Mám na starosti vendory, tedy klíčové prodejce hardware a software, např. Dell, Microsoft, Lenovo, Cisco atd. Atos je i partnerem Mezinárodního olympijského a paralympijského výboru, což se mi hodí i pro práci ve svazu. Nevidomý mezi vidícími? To je vždy těžší. V té pozici začínáte jako určitý outsider. S tím se ale musíte smířit a neřešit to. Lidé mi to nedávali najevo, pokud jsem uměl, rozuměl a pracoval. Na druhou stranu jste však loajální zaměstnanec. I proto, že proti vidícím máte na trhu práce méně příležitostí. Nemáte vždy možnost jít jinam, když se vám něco nelíbí. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2021 V tomto článku se věnujeme: - novele zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a - novým pravidlům v exekucích Novela zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením Jedním z nejčastěji dotazovaných a používaných právních předpisů v naší poradně je zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb.). Právě tento zákon byl nedávno novelizován, a to zákonem č. 252/2021 Sb. – ostatně v některém z předchozích článků jsem již na tuto novelizaci upozorňoval. Pojďme se nyní podívat, co nového novela přinesla. Z pohledu zrakově postižených nejde o nic převratného, spíše o drobná vylepšení. Při stanovování výše příspěvku u pomůcek s cenou do 10 tisíc korun bylo jasně upřesněno, že spoluúčast příjemce činí 1000 Kč, změnil se vlastně jen text ustanovení, význam zůstává beze změny. K obdobné (spíše technické) změně došlo i u příspěvku na pořízení motorového vozidla, kde bylo stanoveno, že pokud je cena předem zakoupeného vozidla nižší než příspěvek, na který by dle zákona vznikl nárok, příspěvek se poskytne v nižší výši a není třeba jeho nevyužitou část vracet. Zákon nově explicitně obsahuje ustanovení, že zletilou osobu může v řízení o nároku podle tohoto zákona zastupovat člen domácnosti, který je k tomu oprávněn podle občanského zákoníku. Procesní zjednodušení se týká i příspěvku na mobilitu, kdy se v případě zastavení či obnovení výplaty příspěvku na mobilitu nebude vydávat rozhodnutí, oprávněná osoba je pouze vyrozuměna, rozhodnutí by se vydávalo pouze na vyžádání. Lehce zpřísněno je ustanovení upravující povinnosti oprávněné osoby hlásit skutečnosti rozhodné pro povinnost vracet příspěvek na zvláštní pomůcku nebo jeho poměrnou část, ustanovení zní nově takto: „Oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku na zvláštní pomůcku, popřípadě zvláštní příjemce je povinen a) písemně ohlásit krajské pobočce Úřadu práce skutečnosti rozhodné pro stanovení povinnosti vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku nebo jeho poměrnou část podle § 12, a to ve lhůtě 8 dnů ode dne vzniku této skutečnosti, b) na výzvu krajské pobočky Úřadu práce prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení vzniku povinnosti vrátit příspěvek na zvláštní pomůcku nebo jeho poměrnou část podle § 12, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne doručení výzvy, není-li v této výzvě určena delší lhůta. Nebudou-li na základě výzvy tyto skutečnosti prokázány, vzniká povinnost příspěvek na zvláštní pomůcku vrátit; ustanovení § 12 odst. 2 až 4 tím nejsou dotčena." Na tomto místě považuji za prospěšné zrekapitulovat skutečnosti, za nichž vzniká povinnost příspěvek na zvláštní pomůcku, resp. jeho poměrnou část vrátit: Oprávněná osoba je povinna tento příspěvek nebo jeho poměrnou část vrátit, jestliže - nepoužila tento příspěvek do 3 měsíců ode dne jeho vyplacení nebo ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou Úřadu práce na pořízení zvláštní pomůcky, - nepoužila vyplacený příspěvek v plné výši do 3 měsíců ode dne jeho vyplacení nebo ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou Úřadu práce, - v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku pozbyla vlastnické právo ke zvláštní pomůcce, - v období před uplynutím 60 kalendářních měsíců po sobě jdoucích ode dne vyplacení příspěvku přestala zvláštní pomůcku užívat, Z výše uvedených pravidel existují výjimky, nicméně jsem považoval za užitečné tuto povinnost příjemce příspěvku po nějakém čase opět připomenout. Průkaz osoby se zdravotním postižením Když jsem mluvil o „drobných vylepšeních“, měl jsem na mysli zejména ustanovení týkající se průkazu. Novelizační bod č. 8. jednoznačněji než dosud stanoví, že pokud dojde ke skončení platnosti průkazu jako veřejné listiny, přičemž v posudku příslušné okresní správy sociálního zabezpečení již bylo dříve stanoveno, že nárok na průkaz je trvalý, pak při žádosti o vydání dalšího průkazu již jednoznačně nebude znovu vyžadován nový posudek. Navíc je nově v zákoně uvedeno, že bez časového omezení, resp. trvale se u osob starších 18 let věku vydávají rozhodnutí v případech určitých konkrétních zdravotních stavů podstatně omezujících schopnost pohyblivosti či orientace. Mezi těmito uvedenými zdravotními stavy jsou i zraková postižení odůvodňující přiznání nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, - pro ZTP – „oboustranná těžká ztráta zraku, kterou se rozumí zraková ostrost s korekcí, kdy maximum je menší než 3/60, minimum lepší než 1/60,“ - pro ZTP/P – „neúplná (praktická) nevidomost obou očí, kterou se rozumí zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60, 1/50 až světlocit se správnou světelnou projekcí nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální zraková ostrost není postižena, nebo úplná nevidomost obou očí, kterou se rozumí ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí,“ Za potěšující lze také jistě označit, že se podařilo alespoň do jisté míry zlepšit situaci lidí, jimž končí platnost průkazu, ať již nároku nebo jen dokladu jako veřejné listiny, když do zákona byla přidána tato věta: „Krajská pobočka Úřadu práce 90 dní před koncem platnosti průkazu osoby se zdravotním postižením jako veřejné listiny písemně informuje jeho držitele o končící platnosti průkazu osoby se zdravotním postižením." Tím alespoň byla prodloužena dříve naprosto nesmyslná lhůta 60 dnů před skončením platnosti průkazu, v níž bylo jedině možné požádat o průkaz nový, navíc na tuto skutečnost bude oprávněná osoba Úřadem práce automaticky upozorněna. Věřme, že se tak do velké míry podaří problém s navazováním průkazů odstranit. Poslední změnou, kterou popisovaná novela přinesla, je zařazení dvou dalších zdravotních postižení do přílohy zákona, čímž osoby takto postižené získají nárok na příspěvek na pomůcku či mobilitu, při splnění všech dalších podmínek. Jde o těžkou demenci s neschopností chůze a autistickou poruchu s těžkým funkčním poškozením, s opakovaně závažnými projevy autoagrese či heteroagrese. Účinnost Důležité je mít na paměti, že výše představená novela nabude účinnosti až 1. ledna 2022. Změny v exekucích od roku 2022 Po několika letech projednávání začínají s účinností od 1. ledna 2022 platit změny v exekucích, z nichž se tu zaměřujeme na ty nejpodstatnější: Od roku 2023 budou zastavovány exekuce, kde dlužník nebyl schopen dluh minimálně šest let splácet – tedy jestliže po tuto dobu nebyla vymožena ani koruna. Postup soudního exekutora bude následující: po uplynutí lhůty šesti let a více let od vyznačení doložky provedení exekuce, jestliže nebylo vymoženo nic a současně není postižena nemovitá věc ve vlastnictví povinného, vyzve soudní exekutor věřitele – oprávněného k úhradě zálohy. Neuhradí-li zálohu, je soudní exekutor povinen exekuci zastavit. Uhradí-li zálohu, bude exekuce vedena další tři roky a takto lze exekuci prodloužit ještě o dvě taková období. Bezvýsledná exekuce by tak mohla trvat nejdéle dvanáct let. Výše zálohy není stále známa, měla by však činit maximálně 500 korun. Lhůta šesti (a více) let bude počítána zpětně. Pro povinné ještě příznivější speciální úpravu bude mít již od roku 2022 zastavování bagatelních exekucí s jistinou do 1500 korun. Pokud v takové věci nebylo v posledních třech letech vymoženo nic, exekutor vyzve oprávněného ke složení zálohy. Při neuhrazení zálohy bude exekuce zastavena. Oprávněný potom může část nevymožené pohledávky uplatnit jako slevu na dani. Jde-li o exekuci k vymožení výživného na nezletilé dítě, náhrady škody způsobené poškozenému pracovním úrazem, nemocí z povolání, ublížením na zdraví nebo trestným činem, pohledávky z deliktu podle občanského zákoníku, bezdůvodného obohacení, pohledávky z pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pohledávky poskytovatele veřejné služby v přepravě vůči cestujícímu nebo pohledávky školy nebo školského zařízení z veřejné služby poskytované podle školského zákona, je oprávněný od složení zálohy na náklady exekuce zproštěn. Lhůty budou moci být v některých případech prodlouženy (například když je exekuce odložena) a vůbec se nebudou týkat vymáhání pohledávek právě například na výživném na děti. Pokud dlužník dluh splácí, platby se započtou nejdříve na nezbytné náklady exekuce, pak na jistinu dluhu a teprve potom na úroky a na náklady oprávněného, například za jeho právní zastoupení. Tím se zamezí neustálému zvyšování dluhu. Má-li dlužník dluh u veřejné správy (tedy u státní, krajské či obecní instituce, u zdravotní pojišťovny nebo firmy s podílem státu) a jednorázově zaplatí jistinu dluhu plus 750 korun na náklady exekuce, dluh včetně příslušenství zanikne. Tento postup však dlužník může využít jen půl roku od účinnosti nové úpravy, tj. od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022. Novelou se také snižuje penále u dluhů na zdravotním a sociálním pojištění. Omezení zabavování movitých věcí se týká jen osob fyzických. Prodeji movitých věcí se dlužník vyhne, pokud vedle kromě zákonných srážek z příjmu, kterými se dluh umořuje, sám navrhne a dobrovolně řádně platí navíc z nezabavitelných peněz pravidelnou měsíční splátku od nejméně 1500 do 6000 korun podle výše svých příjmů. Exekuce prodejem movitých věcí se může týkat pouze věcí, jejichž počet nebo hodnota neodpovídá obvyklým majetkovým poměrům, v těchto případech: a) má-li povinný nárok na výplatu starobního důchodu ve výši nepřesahující základní sazbu minimální mzdy za měsíc pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin podle právních předpisů upravujících minimální mzdu, b) je-li povinný invalidní ve druhém nebo třetím stupni podle zákona o důchodovém pojištění, nebo c) je-li v exekuci vymáhána pohledávka vzniklá před dosažením 18 let věku povinného. Exekutor bude mít povinnost nahrávat veškerou ústní komunikaci s dlužníkem, který má také nově nárok na zaslání celého exekučního spisu na datovém nosiči. Neprošlo naopak zavedení principů jeden dlužník – jeden exekutor a přidělování exekučních případů exekutorům podle toho, kde dlužník – fyzická osoba bydlí, resp. kde má právnická osoba sídlo (princip teritoriality). Dále neobstál návrh na povinnou zálohu od věřitele na náklady každého exekučního řízení. Je třeba dodat, že novela ještě potřebuje podpis prezidenta a že exekutorská komora podává ústavní stížnost proti tomu, že exekutor nemá právo na náklady zastavené bezvýsledné exekuce. S exekucemi také souvisí tzv. chráněný účet, který již mohou povinní užívat nyní; na informace o tomto institutu se můžete těšit v příštím článku z naší poradny. Luboš Zajíc a Václava Baudišová # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Starší otcové mohou předávat poškozené geny, varuje biolog Zabývá se reprodukční biologií a jako uznávaný popularizátor vědy rád na přednáškách vyvrací zažité mýty. Jeho pracovní den začíná ve dvě v noci a na jatka pro materiál na pokusy donedávna jezdil na služebním kole. Jak říká, věda je droga, a kdo jí propadne, už nedokáže odejít. Takto začíná autorka rozhovoru s profesorem Jaroslavem Petrem, biologem a popularizátorem vědy v uvedeném čísle Magazínu MfDnes. Celý rozhovor je nesmírně zajímavý, pro ty, kteří nemají možnost si ho najít na internetu a přečíst v kompletní podobě. Přinášíme citace i parafrázi s výběrem dle našeho názoru nejzajímavějších fakt a názorů Pane profesore, mezi lidmi stále přežívá představa, že vajíčko oplodní nejrychlejší spermie. Jak jim to vyvracíte? Pravda, mnozí mají zafixované – a možná ještě ze školy, že spermie se předhánějí a ta nejzdatnější nakonec pronikne do vajíčka. Oplození ale může nastat ještě několik dní po pohlavním styku. Stovky milionů spermií sice dorazí na hranici mezi dělohou a vejcovodem, ale tam se většina z nich zastaví. Dál už se vydávají jen jednotlivci. Pokud ve vejcovodu vajíčko zatím není, ještě zhruba šest dnů se tam můžou courat a čekat, takže spermie, co jsou tam nejdřív, mezitím umřou a vajíčko oplodní ty poslední, nejpomalejší. Je to tedy jedna velká tombola a nejzdatnější spermie se klidně minou s cílem? Vlastně je ohromný zázrak už to, že se v tom obrovském prostoru potká jedna buňka s druhou. Selekce nespočívá v tom, že by spermie mezi sebou závodily cestou k vajíčku, ale v jednotlivých etapách jich stále více odpadá. Vajíčko má desetinu milimetru a spermie je ještě menší, takže vejcovod pro ně představuje obří tunel, kde se můžou lehko minout. Vajíčko tam dává o sobě vědět několika způsoby. Spermie ho hledají a jdou třeba za teplem, takže to připomíná dětskou hru – přihořívá, přihořívá, hoří. Dále pan profesor vysvětluje, proč si sourozenci často nebývají podobní a také to, že nejen vyšší věk matek, ale i věk otců může mít někdy neblahý vliv na to, že se narodí postižené dítě: „Mnozí muži si myslí, že nestárnou, ale jejich spermie rozhodně ano.“ Také se podle profesora Petra každý rok o více než jedno procento zhoršuje plodnost mužů i žen, což je razantnější změna než globální oteplování – „zatímco o klimatu se pořádají summity, tímhle problémem se nikdo netrápí,“ říká doslova. Po exkurzi k tomu, jak moc jsou naše orgány podobné těm prasečím a že možná už brzy budou pro transplantace použitelné – alespoň na nějaký čas – ty prasečí, se rozhovor odvíjí směrem ke genetickým úpravám a také cituje profesora Pačese, který naše znalosti o lidském genomu přirovnal trefně ke knize v portugalštině, kterou jsme sice přečetli, ale portugalsky neumíme… Další částí rozhovoru je debata o potřebě spánku: profesor Petr vstává denně ve dvě hodiny ráno, protože celá léta jezdil na služebním kole (nemá řidičák na auto) do Českého Brodu na jatka pro výzkumný materiál z poražených prasnic. Z Uhříněvsi to je 26 kilometrů, takže denně zdolával 52 km kvůli vědě. Zajímavou zastávkou je i odbočení k poslednímu zjištění, že totiž v naší genetické informaci jsou i tři procenta DNA neandrtálců, ale rovněž další, ovšem naši předkové druhu homo sapiens, kteří přišli z Afriky, přežili chlad v Evropě právě díky křížení s neandrtálci… Poněkud smutná část se týká toho, že i podle profesora Petra lidstvo hloupne, inteligence v průměru klesá. Jednou z příčin je, zdá se, i rozvoj informačních technologií: „S nadsázkou se říká, že když někde vypadne server Wikipedie, tak v té oblasti klesá IQ o dvacet bodů.“ Závěr rozhovoru, který doporučujeme přečíst celý, se týká námitek odpůrců vakcinace, kteří argumentují třeba tím, že vakcína mění naši DNA. „To je samozřejmě hloupost. Očkování, ať už proti čemukoliv, je vylepšením imunitního systému.“ A na námitku přílišné rychlosti vývoje vakcín pak biolog Jaroslav Petr odpovídá, že „samotná výroba je jednoduchá. Dlouhá doba je dána tím, že do hry vstupují právníci a ekonomové. … Ani já nevěřil, že účinnost vakcín, které jsou teď k mání, přesáhne devadesát procent. To je přece úžasné! U chřipky je to jen mezi padesáti až šedesáti procenty.“ A na závěr vyslovuje svůj názor na to, proč se vlastně očkovat: „Já se přece neočkuji kvůli sobě, ale kvůli své mámě, manželce, sousedům, kolegům. Jen tak je nenakazím. Civilizace, v nichž fungoval altruismus, byly vždy výkonnější. Schopnost spolupracovat, pomáhat si je to, co nás pozvedlo ze zvířecí říše.“ Ještě jeden citát k tomu, jak je důležitý spánek, a také jak je podstatná pro náš vývoj každá chvíle v dětství: „Koťatům sešili na pár týdnů víčka u jednoho oka. Když jim oko otevřeli, koťata už na něj byla po zbytek života slepá. Mozek se v kritickém období nenaučil zpracovávat zrakové vjemy. A podobně je to s dalšími smysly.“ Zdroj: Magazín MfDnes 23. května 2021, text Ivana Karásková Úprava: redakce Zora Více na (placeném přístupu): https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/veda-biolog-jaroslav-petr.A210518_163519_domaci_kzem # Jaké potraviny řadíme mezi protizánětlivé? Zánětlivý proces je pro náš organismus krátkodobě prospěšný, protože ho chrání a přispívá k jeho uzdravení. Dlouhotrvající, též chronické záněty naopak často vedou k nárůstu hmotnosti i závažným zdravotním komplikacím. Pokud se jich chcete zbavit, začněte vhodnou stravou. Ve spojení s omezováním stresu a dostatkem pohybu je to jedna z nejlepších věcí, kterou pro sebe můžete udělat. Zde představíme několik potravin s prokazatelně protizánětlivými účinky. Začněme ovocem. Jahody, borůvky, maliny, ostružiny a další bobuloviny jsou nejen plné vlákniny, vitamínů a minerálů. Obsahují též antioxidanty zvané antokyany. Účinkují protizánětlivě a podporují činnost imunitního systému, konkrétně buněk, které jsou požírači cizorodých těles. Dvě prospěšné látky najdeme v hroznovém vínu. Resveratrol snižuje riziko vzniku srdečních chorob, cukrovky, Alzheimerovy demence i očních poruch. Adiponektin vám pomůže při redukci hmotnosti. Bohaté na antokyany a další antioxidanty zvané katechiny jsou třešně. Lékař vám je doporučí i tehdy, když trpíte dnou. Avokádo je ovoce bohaté na draslík, hořčík, vlákninu a nenasycené kyseliny s prospěšným účinkem na srdce. Obsahuje ale i látky, ze kterých si naše tělo vytváří vitamíny D a E. Ty snižují riziko vzniku nádorů a kožních zánětů. Pojďme k zelenině. Do čeledi brukvovitých patří brokolice, květák či růžičková kapusta. Výzkum prokázal jejich významný protirakovinný účinek i snížení rizika vzniku chorob srdce a cév. I tento efekt zajišťují antioxidanty. Nejznámější z nich se jmenuje sulforafan, a nejvíce ho najdeme v brokolici. Rajče je bohatým zdrojem energie, vitamínu C, draslíku a dalšího antioxidantu, lykopenu. Možná jste už slyšeli, že jde o látku snižující riziko vzniku některých typů nádorů. Dodejme, že jde o sloučeninu rozpustnou v tuku. Proto konzumace rajčat, nejlépe tepelně upravených, třeba s olivovým olejem, zvýší vstřebávání lykopenu z tenkého střeva. Množství vitamínu C a účinného antioxidantu kvercetinu najdeme v paprikách. Houby jsou potravinou nízkokalorickou a bohatou na vitamíny skupiny B, selen a měď. Navíc obsahují látky zvané lektiny, které vykazují protizánětlivý účinek. Do značné míry je však ničí proces dlouhé tepelné úpravy. Doporučována je proto konzumace hub jen mírně povařených. Protizánětlivě účinkují omega-3 mastné kyseliny s dlouhým řetězcem. Snižují riziko rozvoje onemocnění srdce, cév, ledvin i diabetu. Jejich zdrojem jsou ryby s vysokým obsahem tuku jako losos, sleď, makrela či sardinky. Pokud vám ryby nechutnají, nahraďte je doplňky stravy s obsahem omega-3 mastných kyselin. Nejzdravější rostlinný olej je ten extra panenský olivový. Obsahuje mononenasycené tuky, které snižují riziko vzniku chorob srdce i nádorů mozku. Navíc v něm byla objevena antioxidační látka oleokantal, která účinkuje podobně jako lék ibuprofen. Jeden z nejzdravějších nápojů je zelený čaj. Snižuje riziko vzniku srdečních chorob, nádorů, Alzheimerovy demence i obezity. Protizánětlivě působících antioxidantů najdeme v čaji hned několik, tím nejzajímavějším je látka s dlouhým názvem epigalokatechin-3-galát. Plná flavonoidů, dalších látek s protizánětlivým účinkem, je hořká čokoláda, která obsahuje alespoň 70 % kakaa. Dokáže zpomalit stárnutí organismu a přispět k dobrému stavu buněk, které tvoří stěny krevních cév. A ještě koření. Kurkuma je zajímavá díky kurkuminu, látce s výrazným protizánětlivým účinkem. Pomáhá při zánětech kloubů (artritidě), při diabetu, i nádorových onemocněních. Kurkumin se ze zažívacího traktu špatně vstřebává. Pokud však kurkumu konzumujete spolu s černým pepřem, zvýšíte jeho vstřebávání až o 2000 %. Jiří Petr Zdroj: medlicker.cz, vitalit.cz, cs.wikipedia.com # ZDRAVÍ: Co je precizní a personalizovaná onkologie? Rakovina je zákeřné onemocnění. Proto je vítán každý pokrok ve vývoji její léčby. Lékaři se snaží vyvinout takové léky a léčebné postupy, které budou účinné a zároveň méně toxické. Za jednu z nejnáročnějších cest léčby rakoviny se považuje chemoterapie. Víte, jakým způsobem funguje? Když polknete tabletu cytostatika, vstřebá se účinná látka ze střeva do krve. Lék podaný injekcí je v krvi ihned. Putuje krevním řečištěm po celém těle, ničí nádorové buňky, ale může poškodit i zdravé tkáně a orgány. Je jistě zajímavé, že v ČR farmaceutické firmy ročně předloží přes 360 žádostí o klinické zhodnocení nových léků. A největší podíl, více než dvě třetiny, připadá právě na oblast onkologie. Ne všechny výzkumy však klinickým hodnocením projdou. Jde totiž o několikaleté a velmi systematické testování léku na pacientech. Cílem je prokázat jeho účinnost, bezpečnost a kvalitu. Až poté je nový lék uveden na trh. Moderními výzkumy se zjistilo, že za mnoho nádorových onemocnění je zodpovědná porucha na úrovni našich genů. Co z toho vyplývá? To, že pokud má každý člověk svou původní a nezaměnitelnou genetickou výbavu, je i mnoho druhů rakoviny originálním onemocněním. Vyvíjíme tedy unikátní léčbu pro unikátní onemocnění unikátního jedince. Samozřejmě s co nejmenším zatížením pro jeho organismus. Přesně tím se zabývá precizní a personalizovaná onkologie. K jejím nejnovějším trendům patří například cílená biologická léčba nebo vylepšená chemoterapie. V případě biologické léčby představují velkou naději pro pacienty tuky, kterým říkáme fosfolipidy. Jsou součástí všech živočišných i rostlinných buněk. Ve zvýšené míře je najdeme třeba ve vejcích, sóje nebo rybím tuku. Když je lékaři v laboratoři upraví, dokážou nádorové buňky usmrtit, zpomalit jejich množení nebo podpořit náš imunitní systém. V porovnání s klasickou chemoterapií je léčba v podstatě netoxická. A příklad cílené chemoterapie? Využít k ní lze například látku zvanou apoferitin. Ta má zajímavý tvar molekuly, je v ní totiž dutina. Když ji lékaři naplní dávkou cytostatika, a molekulu poté dopraví přímo na místo účinku, vyhnou se mnoha vedlejším a nežádoucím účinkům léku. Jiří Petr Zdroj: medicina.cz, zdravi.euro.cz # Jezte, kdy chcete, ale nepřejídejte se! Obáváte se, že přiberete na váze, když budete jíst večer? Někteří odborníci tvrdí, že je to možné, protože přijímání potravy večer a v noci jde proti našemu cirkadiánnímu rytmu. Ten našemu tělu říká, kdy spát, kdy bdít, a také kdy jíst. A skutečně, například laboratorní myši, které přijímaly potravu večer, přibraly na váze více než myši, které potravu přijímaly ve dne. A to i v případě, kdy zkonzumovaly úplně stejné množství potravy. A co lidé? Vědci jich zkoumali více než 1600. Rozdělili je do dvou skupin. První z nich večeřela v 18.00 hod., druhá po 20.00 hod. Obě skupiny konzumovaly přiměřené a stejné množství kalorií. A jaké byly výsledky? Nikdo na váze nepřibral. Zajímavější je další studie. Říká totiž, že lidé, kteří jedí v době mezi 23. až 5. hodinou, přijmou denně v průměru o 500 kalorií více než lidé, kteří jedí jen během dne. A za druhé, noční jedlíci jedí méně kvalitní i méně zdravé potraviny, jako uzeniny, sladkosti, různé pochutiny apod. A samozřejmě tloustnou. Někteří se přejídají z důvodu stresu, úzkosti, nudy, smutku, nebo proto, že nedokážou oddělit skutečný hlad od chuti. Trpí tzv. emočním přejídáním. Důvodem k přejídání mohou být i únava nebo hormonální změny. V noci je navíc přístup ke zdravým potravinám omezen. Co je ale dobrou zprávou? Už to bylo jednou řečeno. Pokud nepřekračujete vaše denní kalorické potřeby, rozhodně neztloustnete jenom z toho, že jíte v noci. A vědecké studie přinášejí návody i pro ty, kteří díky nočním návštěvám ledničky jedí více a tloustnou. Naučte se regulovat chuť k jídlu. Jedna studie zjistila, že lidé, jejichž snídaně obsahovala 600 kalorií, měli během dne méně "záchvatů žravosti" než ti, jejichž snídaně měla jen 300 kalorií. Vysoce kalorická snídaně snižuje zejména četnost bažení po sladkostech. Pokud však ráno nemáte hlad, do snídaně se nenuťte, nebo si ji dejte později. Někomu pomůže jíst častěji zmenšené porce jídla. Některé studie říkají, že tím zmírníte pocit hladu mezi jídly. A pokud máte po večeři opravdu hlad, konzumujte potraviny a nápoje bohaté na živiny, ale s minimem kalorií. Vhodnými jsou zelí, mrkev, červená řepa, nebo jablka. Jiří Petr zdroj: healthline.com # ANEKDOTY: O lordech a o manželství Provází lord své hosty po zámku a vykládá: „To je Modrý salonek, to je čajový salonek, to je ložnice mé ženy...“ Jeden z hostů se zeptá: „Co tam dělá vaše žena s tím gentlemanem?“ „To je soulož, neznáte? Velmi příjemné...“ „Sire, přišel exekutor, mám postupovat jako obvykle?“ „Raději ne, Jean, pokuste se ho přemluvit, aby přišel zítra. Lady dnes bolí hlava a střelba by ji mohla poněkud rušit.“ Horoskop na zítřejší den: Zítra vás budou všichni jenom chválit, budou vás na rukou nosit a zahrnovat květinami. Jo jo, pohřeb už je takovej... Když někdo umře, tak o tom neví, ale pro ostatní je to těžké... To samé platí, když je někdo debil. "Vám ukradli kreditní kartu? A proč jste to nenahlásil?" "Protože ten zloděj utrácí míň než manželka." Přijde žena do lékárny. Jde přímo k magistrovi a říká: „Potřebovala bych kyanid.“ „Na co kyanid?“ ptá se lékárník. „Na zabití manžela.“ „Na zabití manžela? Zbláznila jste? Je to nezákonné, mohl bych přijít o licenci a ještě k tomu by nás oba zavřeli do vězení!“ Žena se na něj podívá a vytáhne z kabelky fotku manžela v posteli s lékárníkovou ženou. „No to je něco jiného!“ říká lékárník. „Neřekla jste, že máte recept!“ Manžel se šťourá v jídle a ptá se své ženy: „To je zase z konzervy?“ „Ano, zlatíčko. Na plechovce byl tak roztomilý pejsek a navíc na ní stálo: »Pro vašeho miláčka«, tak jsem neodolala.“ Ptá se malá dcera otce: „Tati, a proč sis vzal maminku?“ Tatínek se na ni podívá a potom se natočí směrem k manželce a říká: „Vidíš, ani to dítě to nechápe!“ Muž pokročilého věku byl pozván ke svým starým přátelům jednoho dne na večeři. Udělalo na něj velký dojem, jak jeho přítel, kdykoli se obrátil s něčím na svoji manželku, oslovoval ji miláčku, drahoušku, zlatíčko, má lásko, milá a podobně. Pár žil ve společném manželství už téměř sedmdesát let a bylo z toho jasné, že jsou stále do sebe velmi zamilovaní. Když manželka odešla z jídelny do obýváku, muž se naklonil k hostiteli a povídá. „Myslím si, že je báječné, že po všech těch letech stále oslovuješ svoji manželku těmi zamilovanými jmény.“ Hostitel svěsil hlavu. „Musím ti říct pravdu,“ povídá, „její jméno mi nějak vyklouzlo z paměti už před deseti lety, a k smrti se bojím zeptat té nevrlé staré nabručené báby, jak se jmenuje.“ „Ztratila se mi manželka…“ „Mně taky… Tak půjdeme hledat společně. Jak vypadá?“ „Štíhlá, vysoká blondýna, dlouhý nohy, prsa pětky... A ta tvoje?“ „Na tu se teď vykašli, jdeme hledat tvoji.“ Manželka: „Víš, co bych si přála k narozeninám?“ Manžel: „Tak povídej!“ Manželka: „No, já bych chtěla něco, co udělá z 0 na 100 za 3 vteřiny...“ Manžel trochu zapřemýšlí…“Tak to ti koupím váhu!“ Pepa přijde večer domů v neveselé náladě, lehne si v ložnici ke své ženě a začne ji pomalu svlékat. „Promiň, dnes ne, dnes to nepůjde.“ „Sakra, to jste se na mně snad všechny domluvily, nebo co?“ Mladá žena přijde do práce s monoklem. „Co se ti stalo?“ ptají se kolegyně. „Muž mě zmlátil.“ „Myslely jsme, že odjel na služební cestu.“ „No vždyť! Já si to taky myslela...“ *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 16, srpen 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.