ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 14 červenec 2021 OBSAH ÚVODEM Vražedné ALE STALO SE Přehledně Je čím se pochlubit TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let Návštěva v nové knihovně Poděkování z Dháky LIDÉ KOLEM NÁS Zásadní je zůstat věrný své představě Své kandidátce jsme drželi palce i my ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? II. část BUDE VÁS ZAJÍMAT Červené oko Prahou novou tramvajovou linkou Vltava a Labe ZDRAVÍ Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu? Jak bojovat s halitózou? INZERCE # ÚVODEM: Vražedné ALE O pár řádek níže vám ocituji mail, který mně (a nejen mně) občas posílá psycholožka PhDr. Michaela Peterková. Vždycky to bývá chytré, mám dojem, že už jednou nebo dvakrát jsme se s jejími názory na stránkách Zory setkali. Tentokrát se mi to zalíbilo i jako námět úvodníku, posuďte sami: „V neděli jsem zajela se svými dětmi do Prahy. Město bylo příjemně turistů prosté a hodně jsme toho prošli, ale bylo vedro. Na šlapadle jsem si užívala krásnou bezstarostnost a chladila si nohy ve Vltavě, ale mé pubescentní děti se každou chvíli hádaly, kdo míň šlape a kdo blběji řídí. Cestou zpět jsem ve vlaku potkala dva známé a celou dobu jsme povídali, ale jely staré vagóny a bylo v nich na padnutí. Užila jsem si výpravu, nebo ne? Jak je vidět z popisu, užila bych si ji, nebýt toho vedra, pubertálních diskusí a neklimatizovaného vlaku. Užila jsem si výlet velmi, přestože všechno, co jsem o něm napsala, je pravda. Odnaučila jsem se ovšem nadužívat ALE, respektive zacházím s touto spojkou vědomě jinak. Výlet bych popsala spíš takhle: V neděli jsem zajela se svými dětmi do vyhřáté Prahy. Město bylo příjemně turistů prosté a hodně jsme toho prošli. Na šlapadle se sice mé pubescentní děti každou chvíli hádaly, kdo míň šlape a kdo blběji řídí, ale i tak jsem si užívala krásnou bezstarostnost a chladila si nohy ve Vltavě. Cestou zpět jsem ve vlaku potkala dva známé a celou dobu jsme povídali. Jely staré kupéčkové vagóny, kde se klimatizace vyrábí pomocí průvanu, tak to bylo jako za starých časů a moje děti objevily to, co my kdysi taky – že je super jet s hlavou napůl vystrčenou z okna. První dvě věty: ALE se změnilo v konstatování faktu. Praha byla vyhřátá. Hodně jsme toho prošli. Díky tomuto manévru se nevymazal pozitivní efekt města bez davů a důkladné procházky. Věta o šlapadle: Prohozené pořadí. Potomci se hádali, ale i tak to bylo krásný. Cesta zpět: ALE opět přešlo v konstatování faktu a než kňourat kvůli starým vagónům, je dobré využít je k něčemu zajímavému. Na ALE hodně často upozorňuju i své klienty. „Mohla bych jít na procházku, ale nebaví mě to tak jako dřív,“ povídá čerstvě ovdovělá klientka a radši nejde nikam a užírá se doma. „Nebaví mě to tak jako dřív, ale mohla bych jít na procházku.“ – stačí to prohodit a motivace se hned změní. „Je to lepší, ale úplně dobré ne.“ Fajn – a co takhle udělat tečku za „Je to lepší“? Nebo „Byl to bezvadnej vejšlap, ale bolej mě nohy.“ Když se z ALE udělá A (nebo I KDYŽ), stane se div: „Byl to bezvadnej vejšlap a bolej mě nohy.“ Obojí je fakt a dobrý pocit zůstává. To, jak mluvíme, je odrazem myšlení, a myšlení je propojeno s chováním a emocemi, tedy i náladou a spokojeností. ALE je takový nenápadný vrahoun spokojenosti, když ho používáme moc nebo špatně. To špatné používání, to znamená, že řekneme něco pozitivního a následující větou s ALE to pozitivní umenšíme nebo rovnou vymažeme. Takže bacha na ALE... – a nemyslete si, že to vyřešíte za pomocí nějakých „avšak“, „nýbrž“ nebo „jenže“ – to jsou zrovna takoví vrahouni. Radši věty prohoďte nebo nahraďte spojkou A. Třeba to nějaký ten bodík k vaší spokojenosti přidá. Tolik (zkrácená) Michaela Peterková. Za sebe už jen dodám, že na podobné téma jsem už něco nabádavého psal. Jako že za svoje pocity štěstí nebo zmaru si můžeme jen a pouze sami. A ještě něco z toho chytrého textu paní psycholožky vyplynulo: životní pohoda, štěstí, spokojenost atd. není nároková položka. Nezajdete si pro to někam na úřad, kde vám jsou povinni vyhovět podle paragrafu iks ypsilon. Musíme si ho, každý z nás bez rozdílu, odpracovat. Nikoli zasloužit – ostatně zásluhovost je další zajímavé téma k filosofování –, ale sami vytvořit. Okolí či okolnosti nebo jiné nástroje mohou jen pomoci. Já moc doufám, že jedním z nástrojů, které vaší dobré pohodě pomohou, bude i tentokrát také Zora. Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Červenec, měsíc prázdnin. Červenec je malý červen, přípona tu vyjadřuje následnost. V původním římském kalendáři (platil do roku 153 př. n. l.) byl jeho název Quintilis, tedy „Pátý“. Rok tehdy začínal jarem, jeho prvním měsícem byl tedy dnešní březen. V roce 44 př. n. l. byl zavražděn římský císař Julius Caesar, tvůrce juliánského kalendáře. Římský senát na návrh Marka Antonia změnil název měsíce na Julius. Z latiny poté název převzaly další evropské jazyky. Připomeňme si jedno důležité výročí. V ČR žije okolo 19 000 nevidomých, a dalších 70 000 osob se závažnou poruchou zraku. Už přes 100 let se mohou sdružovat ve vlastních svépomocných organizacích. Tou dnešní je už 25 let Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, celostátně působící zapsaný spolek. Pomáhá nám od 16. června 1996. Vznikla sjednocením tří organizací, České unie nevidomých a slabozrakých, Společnosti nevidomých a slabozrakých v ČR, a Společenstvím organizací nevidomých a slabozrakých. Sdružuje nás téměř v osmdesáti oblastních odbočkách a šesti celostátních zájmových klubech. Významné výročí připomněly společně OO Olomouc a OO Kroměříž. SONS a její dceřiné společnosti, Tyfloservis a Tyflocentrum, poskytují registrované a další sociální služby, které jinde nenajdeme. Vzpomeňme Knihovnu digitálních dokumentů, Navigační centrum, Metodické centrum odstraňování bariér, Středisko výcviku vodicích psů, nebo prodejny tyflopomůcek. Profesionální umělci s postižením zraku mohou předvést své umění na festivalu Dny umění nevidomých na Moravě, ti amatérští na festivalu Tyfloart. Zájemci o sociální rehabilitaci a rekvalifikaci ji mohou absolvovat v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina. Vydáváme vlastní časopis. A přínosů a služeb SONS je mnohem více. OO Česká Třebová uspořádala k tomuto výročí 29. 6. Den otevřených dveří. Návštěvníci tu mohli shlédnout výstavu kompenzačních pomůcek i ukázku čtení a psaní Braillovým písmem. Dále se mohli projít s vodicím psem, vyzkoušet si simulační brýle s různými vadami zraku, a seznámit se s nabídkou našich služeb. SONS prezentovala také OO Jičín, a to 26. 6. na hřišti u klubovny v Heřmanicích u Nové Paky. Sousední OO Vrchlabí zve na výstavu obrázků amatérské malířky Věry Jandejskové. Navštívit ji můžete od 12. července do 31. srpna 2021 v prostorách odbočky, Slovanská 1116. Pravidelně otevřeno tu mají každé pondělí od 9.00 do 16.00 hod. Jiný termín návštěvy lze domluvit na tel. 605 70 63 58. Vstupné je dobrovolné. Karel Novotný z pražského Komunitního centra Vrchlická informoval o předávání diplomů prvním střelcům KC Covid Cupu. Přijeli až z Lovosic. Sedmnáctého června si návštěvníci KC Vrchlická vyšli s bylinkářkou Magdalénou Dobromilou na Petřín na botanickou vycházku. Dozvěděli se pár informací o bylinkách kolem nás, a ochutnali jetel, sedmikrásku, a další jedlé plané rostliny i stromy, které Magdaléna popisuje ve svých knihách. A Karel Novotný ještě jednou, tentokrát za OO Benešov. Informoval o festivalu Dny umění nevidomých Sázava, který se uskutečnil 27. 6. v Sázavském klášteře. I členové OO Benešov se vypravili na výlet, a bylo to vláčkem na Konopiště. Již 13. června oficiálně otevřeli svou komunitní zahrádku. Kromě zemědělských prací si účastníci vyzkoušeli zvukovou střelbu i střelbu z luku. A hned několik dnů poté jim komunitní zahrádka (ve zkratce KoZa) vykvetla, a přidala i pár jahod. OO Kyjov vyhlásila v květnu pro své členy „turistickou výzvu na podporu zdraví“. Cílem bylo společně ujít 301 km, což je obvod okresu Hodonín. Kdo se zapojil, hlásil ušlé kilometry. Pro ty, kteří nemají možnost vyjít si sami, připravili pracovníci OO každý týden společnou vycházku. Kde všude byli? U studánky Bezdynky, ve Ždánickém lese, na cestě T. G. Masaryka, mezi vinicemi Čejkovic a Mutěnic, mezi rybníky u Hodonína, i u sousedů na Slovensku. A výsledky? Obvod okresu obešli už za 10 dní. Za měsíc napochodovali celkem 1218 km. Nejlepší žena ušla 252 km, nejlepší muž 259 km, a nejstarší účastnice 204 km. Každý člen, který se zúčastnil, ušel průměrně 11 km. Členové OO Zlín se již 24. května sešli se zástupci Dopravního podniku Zlín – Otrokovice. Informovali je o tom, jak důležité jsou pro člověka se zrakovým postižením akustické informační systémy, i jejich bezchybné fungování. V současnosti jsou všechny trolejbusy a autobusy MHD ve Zlíně a Otrokovicích vybaveny zařízením pro akustické hlášení údajů o lince a zastávkách vozu. Zástupci OO a dopravního podniku si odsouhlasili hlášení přímo ve vozidle. Lidé s postižením zraku byli dále vyzváni, aby stáli na zastávkách vždy v blízkosti označníku, viditelně čelem k vozidlu, a drželi v ruce slepeckou hůl. A také aby v případě poruchy kontaktovali dispečink dopravního podniku, nejlépe ihned, a s udáním místa a času poruchy. Celou zprávu si můžete přečíst na www.sons.cz/Pristupnost-MHD-ve-Zline-a-Otrokovicich-P4010260.html. Své časopisy v červnu vydaly OO v České Třebové (Internetové Okénko), Berouně (Berounské očko), Táboře (Informátor), Havlíčkově Brodě (Paprsek), a Komunitní centrum Vrchlická (Zpravodaj). Antonín Vraný # Je čím se pochlubit Dobrý den, Pravidelně v Zoře čteme, jak odbočky vydávají pro své členy časopisy, a tak bychom se také chtěli pochlubit našim dílem. Pro členy každý měsíc vydáváme v Šumperku časopis Zvoneček, který je velmi pestrý a nabytý informacemi. Dále jsme v červnu vydali jednorázově Vzpomínkový časopis u příležitosti 25. výročí vzniku SONS, ve kterém jsou zveřejněny články našich dlouholetých členů.“ napsala do mailu Libuše Skálová z OO Šumperk. A časopisy přiložila. Za nás v redakci palec nahoru, ukázka následuje. redakce Z časopisu Zvoneček: Setkání v Hosticích Setkání členů na Kolibě v Hosticích, které se tradičně uskutečňuje v červnu, se letos posouvá. Setkat se s vámi v tomto krásném prostředí máme v plánu v srpnu, kdy už by měla být situace jistější. Musíme také zjistit, zda pan Vicenec ještě opéká prasátko nebo jestli budeme vymýšlet něco nového, zajímavého.... O přesném termínu vás budeme včas informovat. Koncert cimbálové muziky Falešnica V pátek 16. července 2021 poprvé v Šumperku uvítáme cimbálovou muziku Falešnica, která přijala pozvání, vystoupí v rámci 27. ročníku festivalu Dny umění nevidomých na Moravě a zároveň s námi oslaví 25. výročí vzniku SONS. Cimbálová muzika Falešnica zahraje v prostorách Městské knihovny T. G. Masaryka od 17.00 hodin a všichni jste srdečně zváni. Následují rubriky s nabídkou knih, zajímavosti z regionu, ohlédnutí za Kávovým festivalem v knihovně a další užitečné i zábavné texty. A co Vzpomínkový časopis? Kromě citace z článku Rudolfa Volejníka o vzniku SONS přinesl pohled do historie místní odbočky, představení osobností z počátku odbočky a současnosti, i pár příběhů a vzpomínek osob, z nichž některá jména přesahují z lokálního i do povědomí celé komunity. Zdroj: OO Šumperk Výběr a komentář sj # TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let TyfloCentrum Olomouc, o.p.s., bylo založeno v roce 2020. Sociální služby, volnočasové aktivity, vzdělávání a v neposlední řadě i zaměstnávání pro osoby se zrakovým postižením nabízí od roku 2001. Své služby a podporu lidem se ztrátou či poruchou zraku poskytuje v celém regionu Olomouckého kraje. Kromě hlavního sídla v Olomouci má i své regionální pracoviště v Prostějově, Šumperku a Přerově. Ročně pomáhá přibližně třem stovkám klientů se vzděláváním, hledáním práce nebo výběrem a sestavením speciální kompenzační pomůcky s hlasovým výstupem v podobě počítače nebo mobilního telefonu. Za dobu existence TyfloCentrum Olomouc zrealizovalo řadu větších či menších projektů, spoustu akcí pro zrakově postižené, ale i pro veřejnost – edukační osvětové besedy, známou výstavu Neviditelná Olomouc a mnoho dalšího. Současně je partnerem Dobrého místa pro život a společně každoročně spolupořádá akci s názvem „Den lidí bez domova“, na kterou zrakově postižení zaměstnanci sociálního podniku Ergones vyrobí a dodají několik stovek keramických misek na polévku. Od roku 2020 jsme na základě dlouhodobé poptávky rozšířili nabídku služeb. Jedná se o poskytování odborného sociálního poradenství pro děti a dorost ve věku od 7 do 15 let. Tito uživatelé a jejich zástupci se nyní mohou obracet ve věci doporučení náročné mimoškolní kompenzační pomůcky. Po celou dobu se snažíme naše služby poskytovat v co nejvyšší kvalitě, držet krok s nejnovějšími trendy a především s měnícími se potřebami našich uživatelů. Vedle toho je však ještě spousta práce, která patří k zajištění každodenního chodu organizace a k řešení průběžných úkolů, výzev a povinností. Stále platí, že TyfloCentrum Olomouc, o.p.s. je jedním z nejvýznamnějších zaměstnavatelů zrakově postižených pracovníků nejen v měřítku Olomouckého kraje. Dobré fungování TyfloCentra Olomouc, o.p.s. a sociálního podniku je možné za pomoci všech dárců, partnerů a donátorů, kterých si velmi vážíme. Nezaměstnanost je jedním z největších problémů osob se zrakovým postižením, dosahuje hranici 80 %. Součástí organizace je i sociální podnik Ergones, který zaměstnává právě tuto cílovou skupinu. Sociální firma Ergones, která je nedílnou součástí TyfloCentra Olomouc, o.p.s., slaví letos 10 let svého vzniku. Původně byla založena na podporu zaměstnávání osob se zrakovým postižením a měla podobu tréninkového pracoviště pro klienty sociální rehabilitace, kteří se chtěli vrátit zpět do pracovního procesu. V roce 2011 zahájila sociální firma Ergones svou činnost odborným poradenstvím a prodejem digitálních kompenzačních pomůcek, jako jsou zvětšovací lupy, ozvučené mobilní telefony, počítače či braillský řádek. O rok později se přidaly další aktivity: výroba dekorativní a užitkové keramiky, potisk reklamních předmětů a výuka cizích jazyků přes Skype. Naší každoroční výzvou je zajištění kvalitních pracovních podmínek, smysluplné pracovní náplně a plnohodnotného pracovního uplatnění a začlenění pracovníků sociální firmy. Snažíme se, aby naše produkty byly zajímavé, na trhu žádané a konkurence schopné. Ceníme si proto každého zákazníka, partnera, donátora, mediálního partnera či fanouška naší práce. Jmenovaní hrají důležitou roli v samotném fungování Ergonesu, proto bychom jim chtěli poděkovat. V současné době zaměstnává firma 16 osob se zdravotním postižením, z nichž 70% má zrakovou vadu. Mgr. Věra Jurečková ředitelka TyfloCentra Olomouc, o.p.s. # Návštěva v nové knihovně Druhou společnou akcí členů naší oblastní odbočky Havlíčkův Brod v letošním roce byla dlouho očekávaná exkurze v nové Krajské knihovně Vysočiny. V úterý 15. června se čtrnácti návštěvníků a dvou vodicích psů ujala pracovnice oddělení specializovaných služeb paní Vrběcká. Seznámila nás s historií knihovnictví v našem městě i se zajímavostmi nově otevřené budovy. Vysvětlila nám systém půjčování, vybírání i vracení knih, pro klienty zjednodušený a pohodlnější díky moderním technologiím. Následovala prohlídka jednotlivých oddělení a technického zázemí. Velmi nás zaujalo přehledné a vkusné zařízení interiérů, které návštěvníkům nabízí mnoho možností využívání času k prohlížení knih, studiu i odpočinku. Naše milá průvodkyně nám představila své pracoviště, které zrakově postiženým nabízí velký výběr audioknih, a mohou zde zároveň využívat další služby. Prohlédli jsme si i zajímavé tituly, které knihovna vlastní - tu největší, naopak nejmenší knihu, tu nejtěžší a tu nejdražší. Prožili jsme zaslouženou chvíli odpočinku na veřejnosti přístupné střešní terase s výhledem na město a řeku Sázavu, příjemné posezení s možností občerstvení nabízí vnitřní kavárna. Paní Vrběcká se nám neúnavně a ochotně věnovala celé dvě hodiny, za což jí velice děkujeme a těšíme se na další spolupráci. Naším prostřednictvím také pozvala všechny zájemce k návštěvě a prohlídce nové knihovny, která chce být „živou knihovnou“. I my se do ní budeme rádi vracet. Marie Heilandová # Poděkování z Dháky Před časem jsme vás informovali o daru v podobě knih v Braillově písmu, který SONS ČR, z. s., poslala do Bangladéše, knihovně designované pro nevidomé a jinak handicapované. Sice s jistým zpožděním, ale i tak dorazilo poděkování, jehož téměř přesný překlad dáváme k dispozici i čtenářům Zory. (redakce) Vážený Václave Polášku, Zůstaňte v bezpečí před CoronaVirem, nechť nás Všemohoucí před ním ochrání. Jak se máte? Přejeme vám a všem členům vaší organizace, abyste byli v pořádku. Před spoustou času a dnešním ránem 23. června 2021 jsme od vás dostali mnoho krabic knih v Braillově písmu; jak vám můžeme vyjádřit vděčnost? Pouze můžeme říci, že jsme vám trvale vděční za váš vynikající dar, budeme se těšit na váš laskavý (případný) budoucí dar. Bůh žehnej vám a vaší rodině a všem členům vaší organizace dnes a vždy. S pozdravem Mahfuz Milon Prodhan Tajemník, Louis Braille Memorial Library pro slepé a tělesně postižené # LIDÉ KOLEM NÁS: Zásadní je zůstat věrný své představě Prostor prý často dává lidem, pro které je práce ve filmové branži splněním osobního snu. Od roku 2011 působí jako předseda Obce spisovatelů. A v květnu roku 2017 otevřel první herecké muzeum v Čechách. Najdete ho na Náchodsku, v Ratibořicích, přímo v srdci Babiččina údolí, v „Hereckém domě Viktorka“. Pokud ho přijedou navštívit nevidomí, a včas se ohlásí, většinou je osobně provádí. Ani na suchu je nenechá. Je tu totiž i restaurace. Hovořili jsme s režisérem a speciálním pedagogem Tomášem Magnuskem. Zda je herecké muzeum přístupné pro nevidomé? Určitě. Samozřejmě je lepší o jeho či jejich návštěvě vědět dopředu. Udělám si čas, a o těch prostorech, filmech a exponátech jim osobně vyprávím. Některé dostanou i na pohmat. A když si ho takhle zkoumají, vyprávím jim jeho příběh, kdo nám ho věnoval, za jakých podmínek. Zatím osobně, ale do budoucna bych byl samozřejmě rád za mluvicí technologie, které představí a popíší více rekvizit. Nevidomí mají v muzeu filmu v podstatě stejná přání jako lidé vidící. Zajímají se hlavně o herce a tvůrce, kteří jsou slavní, a které znají. Jiřina Bohdalová, Martin Dejdar, Karel Kachyňa a další. Jen různé věkové kategorie mají zájem o různé lidi. Mladí lidé znají jiné herce než senioři. Tedy každé partě se snažím dát to, co je zajímá. Seniorům rád vyprávím třeba o Bohuši Záhorském, Vlastovi Burianovi, děti zaujme Taťána Wilhelmová, Martin Dejdar nebo Jiří Lábus. A zajímají se i o známé rekvizity. Máme tu třeba podšálky z „Účastníků zájezdu“. Tři veteráni byli ubytováni v tureckém hotelu. Nejdříve je vítali takovým mávátkem, později jim stejným nástrojem hrozili a vyháněli je. Je tu scénář k „Třiceti případům majora Zemana“ s poznámkami režiséra. Celé Herecké muzeum i s restaurací je bezbariérové. Ale jako speciální pedagog vím, že nevidomí jsou trochu jinou, specifickou skupinou. Že potřebují spíše doprovodit, více mluvit a zkoumat věci hmatem. Proto i prohlídka bývá delší. Normálně jde zhruba o třičtvrtěhodinku, s nevidomými je to okolo hodiny. A další důvod, proč navštívit muzeum? Třeba kvůli restauraci s výbornou českou kuchyní. Jak bych popsal nevidomému člověku práci režiséra? Jeden slavný režisér řekl: „Dobrý film potřebuje 3 věci, za prvé dobrý scénář, za druhé dobrý scénář, a za třetí dobrý scénář. To je základ celého filmu. A když máte jako režisér štěstí, dostanete dobrý scénář. Pak záleží hlavně na tom, do jaké míry si do něho necháte mluvit. Snaží se o to hlavně herci, ale někdy i kameramani. Během natáčení přijdou a povídají vám o svých představách. Že by támhle řekl trochu jinou větu, že by tohle spíše neříkal, u téhle scénky by se více mračil apod. A když vám tohle řekne 10 herců, byť sebedobrých, tak vám to dílo celé „rozpatlají“. A vy už se nedostanete k tomu, jak to sami chcete. Ale to platí pro jakoukoliv činnost. Řeknu příklad, chcete si upéct koláč tak, jak chutná vám. A pak přijdou domů děti, žena, tchyně a rodiče: „Já bych si dala raději tohle, dej tam víc cukru a méně máku.“ Když na to přistoupíte, dopadne koláč podle vašich představ? Zásadní pro režiséra je tedy zůstat věrný své představě. Ta práce je do značné míry o tom, co si necháte líbit a co ne. A samozřejmě záleží i na množství času, které k natočení filmu máte k dispozici. Na place máte ještě pomocného režiséra. I on říká hercům mou představu. Osobně s herci nejraději komunikuji způsobem, že jim předehrávám scénky tak, jak chci, aby je oni hráli. Samozřejmě, jsou herci, kteří jsou za to rádi, a herci, kteří mi řeknou, ať si to hraju sám. Pak se spustí kamera a já sleduji, jak to hrají. Jaké přitom dělají pohyby, grimasy, a neustále to porovnávám s tou mojí představou. I o tom malém, detailním obrázku, který se právě na scéně odehrává, byste jako režisér měl mít vlastní představu. Jaké filmy mě baví režírovat? Takové, u kterých do mysli diváka nechávám otevřená vrátka. Je proto zajímavé nechávat otevřené některé scénky a věci. Neukazovat divákovi všechno. Ať si domyslí, co se za těmi dveřmi, v té posteli, nebo v příštích deseti sekundách stane. Mám rád, když lidé u filmu přemýšlejí. Proč? Protože počty diváků, a počty jejich představ, mnohonásobně převyšují počty a představivost tvůrců filmu. Miluji humor a komedie. Natočit ovšem komedii, aby nebyla trapná, aby se divák měl čemu zasmát, a přitom to nebylo vulgární, je těžká věc. Mám ale zkušenosti ze školy, a možná i proto zatím točím spíše dramata nebo smutnější příběhy. Nejsledovanější je trilogie „Bastardi“. To je o hodně zlobivých dětech, které šikanují učitele. Jeden z dílů jsem sám napsal, produkoval i režíroval. Trilogii viděly miliony lidí. „Stopy života“ je někdy dost drsný seriál z prostředí psychiatrie. Každý díl představil jiný příběh. Za seriál jsem byl nominován na Českého lva. A pak jsem režíroval film „Kluci z hor“. To je drama o šedesátiletém muži, který v mládí utrpěl mozkovou infekci, a přemýšlí a chová se jako šestileté dítě. Stará se o něho čtyřicetiletý synovec, který tak v podstatě nemá vlastní život. Žijí spolu na chalupě v horách. Hlavní role ztvárnili Jiří Lábus a Martin Dejdar. To postižení byste určitě vnímal i jako nevidomý posluchač filmu. Šedesátiletý muž určitě běžně nekrade v obchodě, nestřílí prakem po lidech, neleze na střechu pro míč apod. Tím postižením tak trochu načichne i synovec, a oba mají jakýsi sociální blok. Musím však říci, že hlavně ten proces natáčení chvílemi jako komedie vypadal. S filmem „Kluci z hor“ jedeme i do Hollywoodu. Pavlína Moskalyková, dcera režiséra Antonína Moskalyka, nám tam domluvila jeho projekci. Antonín Moskalyk režíroval třeba film „Babička“, Pavlína seriál „Četnické humoresky“. Hollywoodští tvůrci, producenti, režiséři a další odborníci na náš film kouknou, a pak řeknou, zda si ho koupí pro americký trh. Zatím poslední film, který režíruji, se jmenuje „Stáří není pro sraby“. Co říkám na komentáře filmů pro nevidomé? Tyhle přídavné technologie jsou velmi důležité. Od titulků, přes znakový jazyk pro neslyšící, až po komentáře pro nevidomé. Zaplať pánbůh za ně. Divadelní hry nedělám. Jen mě jednou přemluvili ochotníci v České Skalici. Pro ně jsem režíroval „Tři grácie z umakartu“. Hra o třech generacích žen a jejich problémech. Ale divadelní režisérství a herectví je jiné a já nejsem divadelní typ. Zda mám ještě nějakou zkušenost s lidmi s handicapem? Určitě ano, a docela velkou. Ve 22 letech jsem u nás v Náchodě založil sociální službu. Domácí péče a osobní asistence. Docházíme k potřebným lidem, hlavně k seniorům a k lidem s mentálním postižením. Nejstarší uživatelka se narodila v roce 1933, a je nevidomá. Je vzdělaná, a čas od času si k ní chodím popovídat. Ale nevidomého od narození osobně neznám. Ani u filmu nemám rád, když se na dobrého herce zapomíná proto, že má nějaký handicap. Třeba Stanislav Fišer, který daboval Vinnetoua. Kvůli nemoci přišel o hlas, což je pro herce a dabéra v podstatě konec kariéry. Dal jsem mu roli, a jeho indispozice hlasu v podstatě nikomu nevadila. Když je někdo herecky dobrý a hodí se pro určitou roli, nevidím handicap jako problém. Antonín Vraný # Své kandidátce jsme drželi palce i my Laureátem Ceny Olgy Havlové, kterou vyhlašuje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV), se 14. června 2021 stal Marek Navrátil z Drahanovic na Olomoucku. Cenu spolu s bronzovou plastikou „Povzbuzení“ od sochaře Olbrama Zoubka získal za dobročinné aktivity, kterým se v neziskovém sektoru věnuje už 25 let. Navzdory svému handicapu, vadě růstu. Svou činnost vnímá jako životní poslání, v němž mu pomáhají výborní kolegové, spolupracovníci a rodina: „...jestli k sobě dovedeme být ohleduplní, mít se rádi, a pomáhat si tam, kde je potřeba, jestli dovedeme jít kus cesty společně, bez závisti a podrazů, tak to je dobře, a takto nějak pokračovat dál, a nějak tomu napomáhat, to je můj cíl,“ říká nový laureát. V rámci Ceny Olgy Havlové udělil VDV i Cenu veřejnosti. Porota vybrala šest nominací, které postoupily do online hlasování. Cenu veřejnosti a kamennou sochu „Plamen“ od afrického autora Bestera Baurenipolu získala Zuzana Němčíková, psycholožka z organizace Revenium. Přes svou opakovanou onkologickou diagnózu poskytuje nejen psychologickou pomoc pacientkám s podobným onemocněním. Své kandidátce jsme drželi palce i my. Do online hlasování se totiž probojovala prakticky nevidomá PhDr. Linda Albrechtová, PhD., pracovnice plzeňského Tyfloservisu. Jak vše prožívala a co pro ni nominace znamenala? „Udělení Ceny Olgy Havlové považuji za velkou prestiž a čest. Její filantropii vnímám jako velký odkaz. Bylo mi tedy ctí dostat se mezi šestici těch, pro které hlasovala veřejnost. Už jen proto, že na cenu letos kandidovalo 26 osob. Nominovali mě manžel a kamarádka, za mou práci v Tyfloservisu, na Západočeské univerzitě, a hlavně za psaní příspěvků do blogu „blindicka.com“, a jeho vedení. Příspěvky sem píši v podstatě v každé volné chvíli. Nejvíce po večerech, když uložím dcerku ke spánku, často i dlouho do noci. Snažím se, aby příspěvky byly mezi sebou vzájemně provázané. Po napsání je znovu pročítám, dělám si poznámky, a ze slov i myšlenek, které jsou společné pro více příspěvků, vytvářím hypertextové odkazy. Pokud zrovna nepíši, příspěvky kontroluji, nebo dělám nějakou další údržbu. Pak přichází můj manžel Honza. Vzal si na starosti technickou stránku, přidává příspěvky na blog, natáčí a stříhá videa, přidává hudbu, popisky apod. Dnes je na blogu už přes 200 příspěvků. Hodně se tomu věnujeme, Honza mi tou nominací chtěl udělat radost, a skutečně mě tím velmi potěšil. A co mi udělalo rovněž velkou radost, byla lavina, která se strhla na mém blogu i sociálních sítích poté, co jsem svou nominaci zveřejnila. Lidé mi gratulovali, vyjadřovali podporu, oceňovali mou práci. Pro mnohé to prý byla nejlepší zpráva dne. Do hlasování zapojili rodinu, přátele i kolegy v práci. Lidé v základní škole pro zrakově postižené v Plzni, kam jsem chodila, přijali hlasování jako osobní výzvu. Podpora přišla ze Západočeské univerzity i z Tyfloservisu. Co mě však inspirovalo nejvíce, byla podpora a zpětná vazba od čtenářů blogu. Je pro mě potěšující psát, publikovat, i vědět, že lidé mé příspěvky čtou a odebírají prostřednictvím RSS kanálu. Ale zpětnou vazbu mi čtenáři obvykle nedají. Nominace tak byla příležitostí zjistit více. Totiž že příspěvky lidem pomáhají, jsou užitečné, a líbí se jim. Když jsem po vyhlášení Ceny na sociálních sítích poděkovala všem za podporu, vzedmula se vlna druhá, snad ještě emotivnější. Prý jsem pro ně i tak vítězkou, pokračujte ve své práci atd. Napsala mi třeba matka syna se zrakovým handicapem. Jeho život si představit neumí, ale sdílení zážitků a zkušeností, včetně těch intimních, jí pomáhá pochopit i vychovávat. A takové vzkazy pro mě znamenají největší úspěch a inspiraci.“ Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? – II. V předchozí části jsme se zabývali všeobecnými příčinami vzniku studu a pocitu nenormálnosti, který bývá často zapříčiněný citovým nepřijetím v raném dětství. Jsou děti, kterým ambiciózní nebo zakomplexovaní rodiče nepromíjí chyby, ale ani třeba barvu vlasů, nešikovnost nebo handicap. Takto získané pochyby o vlastní hodnotě a následné potíže s integrací ve společnosti se nevyhýbají jedincům, kteří se už od malička cítí svým okolím zavrženi. Martin Buber napsal: „Lidská osoba potřebuje potvrzení, člověk je potřebuje, protože je člověkem. Zvíře nepotřebuje být potvrzováno, neboť je nepochybně tím, čím je. U člověka je tomu jinak: vyslán z říše přírodních druhů do výzvy osamocené kategorie, obklopen chaosem, jenž se zrodil spolu s ním, potajmu a plaše vyhlíží po nějakém přitakání, že smí být. A toho se může dostat jen od lidské osoby lidské osobě.“ A jak je tomu u osob, vystaveným důsledkům progresivního ubývání zraku? Jsou na tom, po stránce nepřijetí sebe sama, lépe nebo hůře než lidé, kteří se narodili slepí? Problémy začínají být bolestivé ve fázi nečekaných zahanbení při drobných nehodách, které se v důsledku zrakové nedostatečnosti objevují zprvu nahodile, později ale stále častěji. Někdo to řeší humornou poznámkou, jiný kamufláží. Oba však prožívají stud, obávají se, že jsou ve společnosti nevítaní. A což teprve vydat se do světa označen bílou holí? Ta hrůza! Vždyť by se člověk musel stydět nejen sám za sebe, ale určitě by se za něho styděli i vidomí přátelé, všichni, kteří nebyli zvyklí mít vedle sebe závislého „slepouna“, ale rovnocenného parťáka! Kam nás může zavést stud? První reakce, jak to už známe od Adama a Evy, je – schovat se. Je to bezpečné a na první pohled zdravé. Já se nemusím stydět za sebe a druzí se nebudou stydět za mě! Ukázalo se, že pro takový druh úniku je velmi vhodným zázemím karanténa. Máme přece ty technologie, za které se můžeme příjemně skrýt i se svými traumaty, mindráky, hanbou i nechutí něco se sebou udělat. On line jsme stejně přijatelní jako kdokoliv jiný. Je tak příjemné nemuset řešit karamboly, vysvětlovat lidem, jak mě mají vodit, jak se mnou zacházet v restauraci nebo v případě nutnosti najít WC. Je příjemné prožívat dny ve svém prostředí, nestarat se o počasí, o svůj vzhled nebo etiketu. Ve svém kompu mám všechno, co potřebuji. Lidé, kteří necítili ve svém raném dětství láskyplné přijetí, brzy zažívají pocit bezmoci, aniž se s ním naučí zacházet. Nečekaně a čím dál častěji se objevuje panika a nastupují sebeobranné reakce. Neprožije-li člověk, že láska rodičů je bezpodmínečná, stydí se za sebe, prožívá frustrace a nejistotu z opakovaného emočního neuspokojení. Už v dětství, ale u někoho i později v dospělosti, se za příznivých okolností můžeme naučit reálnému sebehodnocení, které nás motivuje k rozvíjení přiměřeně zralé samostatnosti. Tam, kde je člověk od raného věku podceňován anebo přeceňován, kde musí neúčelně a neúspěšně bojovat s vážnou nevýhodou, stává se přehnaně kritickým k sobě i ke svému okolí. Za těchto podmínek nenápadně, avšak zákonitě vzniká komplex méněcennosti se všemi svými důsledky. Ten může vést nejen k úniku od reality, ale i k otevřené aroganci nebo některé formě asociálního chování. Sebehodnocení je dovednost, které se během osobnostního vývinu každý učíme. Tam, kde člověk přijal dobrou emoční výbavu již v raném věku, zvládá i v dospělosti umění porozumět světu kolem i vlastnímu já. Důkazem toho je sympaticky početné množství lidí s handicapem, kteří jsou si vědomi různých nevýhod a omezení, a přesto si s touto výzvou dobře poradí. Potřebují k tomu jediné – přiměřenou podporu svých blízkých i veřejnosti. Mají-li však pocit, že je společnost, ve které žijí, nedokáže přijmout, určitě je možné s tím něco udělat, a není pokaždé nutné vyhledat pouze temné kouty svého domu nebo vlastní duše, kde s člověkem hovoří jen přízračná ozvěna vlastních slov a myšlenek. Stydíme-li se za vlohy, vlastnosti nebo vzhled, určitě můžeme najít pomoc, když o ni budeme upřímně stát. Horší je, když konáme věci, které se neslučují s obecnou představou slušnosti, a když překračujeme řád obecného lidství. V těchto případech je stud a zahanbení na místě. Dobrá zpráva ale zní – vždycky můžeme něco dobrého udělat pro sebe i pro druhé. Můžeme napravit, co jsme zničili. Není-li to přes veškerou poctivou snahu o nápravu schůdné, je přesto třeba alespoň hledat sílu k odpuštění sobě a touhu, aby nám i druzí odpustili. Neodpuštění je pytel kamení, který s sebou budeme vláčet po celý zbytek života, pokud se nerozhodneme ke změně. Šestého června letošního roku jsem se zúčastnila společné slavnosti uspořádané na pražské Kampě k výročí vzniku spolků a organizací, které pomáhají lidem s handicapem a seniorům. Na slavnosti, která pro mnohé byla první společenskou událostí po ukončení nouzového stavu, jsem se setkala s mnohými přáteli a známými. Většina z nich byla nositeli zrakového handicapu. Někteří byli nevidomí od narození, jiní ke slepotě spěli anebo měli nepatrné zbytky zraku. Velmi jsem přemýšlela, jestli se za svůj handicap stydí tito lidé, kteří byli v tu chvíli radostní, dobře naladění, přívětiví a ochotní pomáhat nebo darovat něco ze svých dovedností a umění. Na pódiu se střídali umělci s těžkým zrakovým znevýhodněním. U stánků nabízeli své služby další lidé s postižením, kteří zároveň povzbuzovali návštěvníky ke komunikaci i k vyzkoušení zajímavých pomůcek nebo aktivit. Nepotkala jsem se tady s nikým, kdo by byl trapný nebo nepříjemný. A ke svému uspokojení musím říct, že v komunitách lidí se ztrátou zraku těch nepříjemných a zamindrákovaných nebývá mnoho. Čím to je? Rodiče, málokdy i školy nebo domov, si příliš vybírat nemůžeme. Disfunkční matka nebo rodina se může na našem studu a pocitu hanby výrazně podepsat. To, co pomůže, a tím jsem si naprosto jistá, je vyjít ze dveří svého studu, pozvat k sobě ty, kteří se nestydí ani za sebe, ani za vás. Najít v sobě vlastnosti, které sami u sebe považujeme za dobré a nabídnout to nejlepší, co v nás je, těm, kteří to ocení a rádi přijmou. Nevěřte nikomu, kdo vás bude soudit a ztrapňovat, protože zrovna takový člověk by se měl stydět a přemýšlet, jak a co u sebe změnit. Také vy nikoho neposuzujte, přijímejte lidi ve svém okolí upřímně a bez podmínek, pokud vás nebudou zneužívat a zraňovat. Buďte sami sebou, a pokud nevíte, kdo jste, ptejte se takových, kteří vám budou umět rozumně a laskavě odpovědět. Když budete jen trochu chtít, můžete je potkávat nebo aktivně vyhledávat. Příležitostí je dost, když o ně budete stát. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Červené oko Nejčastěji jde o příznak podráždění nebo zánětu. Červené, též krví podlité oko je poměrně častý problém, který občas postihne každého z nás. Pacienta i jeho blízké může vyděsit, ve většině případů se však nejedná o závažný stav. O příčinách i léčbě červeného oka (očí) jsme si povídali s oftalmologem MUDr. Miroslavem Kovářem. Jaké jsou příčiny červeného oka? Nejčastěji je to zánět cév na povrchu oka. Vzniknout může podrážděním oka suchým vzduchem, slunečním zářením, prachem, nachlazením, kašlem nebo alergickou reakcí. Příčinou může být ale i nadměrné namáhání očí. Zarudlé oko vypadá na první pohled závažně, pokud však není doprovázeno dalšími příznaky, obvykle odezní do 7 až 10 dnů. K závažnějším příčinám patří oční infekce. Postihují všechny struktury oka. Kromě červených očí se při nich mohou vyskytnout i další příznaky, bolest, hnisavý výtok nebo zhoršení zraku. Nejznámější je zánět spojivek, konjunktivitida. Spojivka je tenká blanka, která pokrývá povrch oka a vnitřní povrch očních víček. Když se zanítí, překrví se, natéká, a v očích se objeví potrhané žilky. Pozor, pacient je infekční po celou dobu onemocnění. To při vhodné léčbě trvá obvykle dva týdny. Časté je onemocnění zvané ječné zrno. Při něm se ucpe mazová žlázka, která ústí mezi řasami na horním nebo dolním víčku. Maz se v ní hromadí a působením bakterií z okolní kůže se zanítí. Podobně se projevuje vlčí zrno. I tady jde o zánět mazových žlázek, ty jsou ale umístěny hlouběji v očním víčku. I proto trvá vlčí zrno déle. Ač jsou obvykle obě „zrna“ infekční, jejich přenos na druhého člověka tak běžný není. Dbejte však na oční hygienu a používejte vlastní ručník. Jsou vaše víčka zarudlá, pokrytá zaschlým sekretem, a pálí? Pravděpodobně jde o zánět okrajů očních víček, blefaritidu. Příčinou je ucpání mnoha žlázek na vnitřní straně víček. Normálně produkují maz, který se s pomocí slz každým mrknutím rozprostírá po oku. Díky němu víčko po oku hladce klouže, a slzy se z něho tak rychle neodpařují. A mohli bychom pokračovat, infekčních zánětů oka je totiž celá řada. Příčinou červeného oka může být dále akutní glaukom. Při něm se náhle zvyšuje nitrooční tlak. Stav je bolestivý a může při něm dojít i k utlačování zrakového nervu. Při syndromu suchého oka se tvoří méně slz. Oko je náchylnější k podráždění i k infekcím. K dalším příčinám červeného oka patří poranění oka, podráždění chemickými látkami, nesprávné nošení a čištění kontaktních čoček, některé choroby jako revmatoidní artritida, ale třeba také užívání marihuany. Kdy je potřeba navštívit lékaře? Červené oko většinou nevyžaduje okamžitou lékařskou pomoc. Pokud ale nezmizí do tří dnů, lékaře navštivte. Okamžitě ho vyhledejte vždy, když jste si oko poranili, červené oko doprovází nevolnost, zvracení, bolesti, výtok z oka nebo jen malé změny vidění. Můžete vidět hůře, dvojitě či rozmazaně. Vaše zorné pole může být zúžené. Můžete kolem světel vidět bílé kroužky nebo stíny, mít pocit mlhy či mžitků před očima. Nebo začnete trpět zvýšenou citlivostí na světlo (světloplachostí). Lékaře vyhledejte i tehdy, pokud užíváte léky na ředění krve. V čem spočívá léčba červených očí? To záleží na příčině. V případě podráždění očí prachem či chemikáliemi zpravidla stačí vypláchnout oči fyziologickým roztokem. Pokud je příčinou bakteriální zánět, předepíši vám antibiotika. Užívat je lze ve formě očních kapek i tablet. Kromě léků vám doporučím mýt si pravidelně ruce mýdlem, nepoužívat kosmetické přípravky na obličej a nesahat si na oči. Pro zmírnění bolesti a otoků lze v určitých případech na zavřené oči přikládat teplé obklady. Při syndromu suchého oka nebo světloplachosti vám mohu doporučit oční kapky pro zvlhčení očí (umělé slzy). Lze si též dočasně zakrýt postižené oko páskou. Na akutní záchvat glaukomu jsou vhodné speciální oční kapky. Při dlouhodobějších problémech je třeba chirurgická léčba. Speciální přístup vyžadují alergie, úrazy a poranění oka. Někdy není možné vzniku červených očí zabránit, prevence ale existuje. Dbejte na hygienu. Často si myjte ruce, zvláště pokud jste byli v kontaktu s člověkem, který trpí oční infekcí. Ženy by si před spaním měly smýt z obličeje líčidla. Kontaktní čočky noste jen po dobu, po kterou jsou určeny, a pravidelně si je čistěte. Vyhýbejte se pobytu v prostředí s dráždivými látkami a činnostem, které namáhají zrak. Pokud vám do očí vnikne cizí těleso, prach nebo chemikálie, důkladně je alespoň 15 minut vyplachujte vlažnou vodou. Antonín Vraný # Prahou novou tramvajovou linkou Nejvyhledávanější turistické cíle v centru Prahy letos o letních prázdninách spojí dvě nové speciální historické tramvajové linky 42 a 43, které budou fungovat na principu hop-on, hop-off za jednotné celodenní jízdné 200 Kč. Hlavní linka 42 bude v provozu denně, doplňková linka 43 ve středu odpoledne, o víkendech a státních svátcích. Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP) na ně bude nasazovat 10 historických vozů pocházejících z let 1908 až 1962. Linka 42 je součástí programu V Praze jako doma, který organizuje Hlavní města Praha a Prague City Tourism na podporu turistického ruchu v metropoli. Turisté, kteří Prahu navštíví v rámci programu, si budou moci body ze svého voucheru vyměnit u turistických informátorů na lince 42 nebo turistických informačních centrech Prague City Tourism za celodenní jízdenku platnou na obě historické linky. Zdroj: Tisková zpráva DPP # Vltava a Labe Proč po soutoku řeky Vltavy a Labe nese jejich společný tok jméno Labe, a ne Vltava? Vždyť Vltava v místě soutoku převyšuje Labe jak svou délkou, tak vodností, a dokonce i plochou povodí. Jejich rozdíl je navíc jasně patrný, jelikož mohutný čistý proud stříbropěnné Vltavy tu přijímá nahnědlé, špinavé vody Labe. Co vedlo zeměpisce k tak nelogickému pojmenování. Podle internetových zdrojů jsou důvodem, proč říkáme, že se Vltava vlévá do Labe, Keltové: Labe je celkově 1154 km dlouhé, z toho v Čechách 358 km. Pramení v nadmořské výšce 1387 m na Labské louce blízko hranice s Polskem. Pod Labskou boudou spadá Labským vodopádem do Labského dolu. Druhou větví je Bílé Labe, které naopak pramení u Luční boudy nedaleko Sněžky. V místech, kde zároveň pramení další významný přítok Labe – Úpa. Labe i Bílé Labe se spojují nad Špindlerovým mlýnem. Jméno dali řece zřejmě Keltové, kteří její povodí obývali ve starověku. Původní keltské slovo (snad "Elb") znamenalo prostě "(velká) řeka" a objevuje se v názvech mnoha řek ve Švédsku. Podle některých pramenů má jméno Labe původ v základu Albis znamenající bílý, světlý, čistý (zdroj: Wikipedie). Díky Keltům je dnes Vltava považována za přítok Labe, ačkoliv je Vltava od pramene k soutoku zřetelně delší, má větší povodí a na soutoku též o polovinu větší průtok. Podle patrně nejstaršího záznamu, který zapsali roku 872 franští mniši, se řeka nazývala Fuldaha, později je uváděno Wultha. V roce 1125 je napsáno v Kosmově kronice Wlitaua. Slovo „wilth“ by mělo být markomanské označení pro divoký, dravý a slovo „alwa“ značí vodu, proud či řeku. Otázkou však je, jak moc dobře Markomané sídlící v České kotlině v prvních stoletích našeho letopočtu řeku Vltavu znali. V monografii Ryšánek, Vít. Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska se uvádí pouze následující informace: Vltava se zde, pod Mělníkem, vlévá do Labe na jeho říčním kilometru 110. Je to tak, ale podle pravidel nepsaných i psaných by to mělo být naopak, Labe by mělo ústit do Vltavy. Vltava je zde totiž se 430,2 km výrazně delší, na vodu při průměrném dlouhodobém průtoku 154 m3/s vydatnější a její povodí 28 090 km2 (víc než polovina Čech) je rozlehlejší než je tomu u Labe. To od pramene k tomuto místu měří jen 235 km, (i jeho celková délka v ČR – 371 km – je menší než délka Vltavy). Povodí Labe v Čechách (včetně povodí Vltavy) měří 51 391,5 km2. Soutok Labe a Vltavy je významnou dominantou města Mělníka. Nejkrásnější pohled na něj je z terasy u mělnického zámku. Vrázova vyhlídka na soutok je oblíbeným místem setkání. Do řeky Labe se zde vlévá nejen Vltava, ale i vltavský plavební kanál (průplav). Vzhledem k tomu, že jejich soutok je lépe viditelný nežli soutok Labe s Vltavou, návštěvníci průplav často považují za Vltavu. Při pohledu shora však lze vidět, že se do Labe nejprve vlévá Vltava a teprve potom se připojuje průplav, který je nejužší. Labe je v češtině středního rodu, a tudíž je to jedna z mála řek, jejíž název není ženského rodu. Labe se tím vymyká, alespoň v českém jazyce. Proč, to nevím. Nejznámějšími přítoky (samé ženské) jsou Vltava, Úpa, Metuje, Orlice, Cidlina, Jizera, Ohře, Bílina, Ploučnice či Kamenice. Voda, dárkyně života, je také rodu ženského. Nebo třeba již v dávné minulosti keltská ženská vodní božstva měla zpravidla podobu krásných žen, které se vyznačovaly většinou dobrou povahou. Někteří odborníci pokračování Labe a nikoliv Vltavy vysvětlují tím, že okolí Labe v úseku nad soutokem (dnes Polabí) patřilo k úrodným oblastem Čech, které byly také nejdříve osídleny. Naproti tomu Vltava je z valné části zakleslá do údolí či dokonce obklopená kaňony a v dobách, kdy se utvářela zeměpisná jména, byla špatně přístupná a tím logicky méně známá. Lidé se kolem řeky prodírali houštinami i pralesem, brodili se přes potoky a říčky a překonávali bažiny. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že nejvýznamnější české město vzniklo u brodu právě přes Vltavu. Všichni asi vědí, že Vltava má na rozdíl od Labe svou symfonickou báseň, která je součástí Smetanova cyklu „Má vlast“. A Labe? Vše „musel zachránit“ Jaroslav Vrchlický svou básní „Pozdrav Labi“ v básnické sbírce s „nezvyklým“ názvem „Má vlast“. Když se člověk dívá na řeku Labe, tak si říká, zda teče odněkud nebo někam. Zda je blíž pramen, který představuje minulost nebo moře, které je budoucnost. Proto začali lidé řeky měřit a označovat. Do roku 2008 byla se zmíněným soutokem spojena jedna česká zvláštnost. Z Mělníka totiž „běžela“ kilometráž od nuly na všechny tři strany. V případě Vltavy to bylo v pořádku a také se nic neměnilo. Ale u Labe se posunula nově nula k ústí řeky do Severního moře, odkud má proti proudu stoupající hodnotu. V Mělníku, v místě bývalé nuly, je dnes říční kilometr 838,37. Dostat se pěšky k soutoku Labe a plavebního kanálu není těžké. Vede tam schůdná cesta od historického zdymadla v Hoříně. Naopak k tomu opravdovému soutoku Labe a Vltavy je to mnohem zajímavější a dobrodružnější. Kdo má loďku, má vyhráno. Ale i pěšky to k úzké špici jde. Jediná rozumná cesta tam vede podél labského břehu. Chvílemi je to náročnější, i když podle vyšlapané pěšiny je vidět, že se tam chodí. Na dohled z Mělníka se nachází na Vraňansko - hořínském plavebním kanálu zajímavá a krásná technická památka, která stále slouží lodní dopravě. Historické zdymadlo o dvou plavebních komorách vyprojektoval František Sander a do provozu bylo uvedeno v roce 1905. 1. Jaká je nejdelší česká řeka? Nejdelší českou řekou je Labe – od pramene k ústí do Severního moře u německé obce Cuxhaven napočítáte přesně 1165 kilometrů. V České republice přitom řeka Labe měří jen 370 kilometrů. 2. Které řeky ústí do moře? Vyjma již zmíněného Labe do moře přímo ústí ještě jedna česká řeka – druhá nejdelší. Hádáte Odru? Pak jste trefili do černého. Odra pramení v Olomouckém kraji a po 136 kilometrech v České republice přechází do Polska, na jehož území po 725 kilometrech ústí do Baltského moře u zajímavé obce jménem Svinoústí. 3. Proč se Labe nejmenuje Vltava? Zejména hrdým Jihočechům nedá tato otázka spát a považují ji za velkou geografickou nespravedlnost. Proč se u Mělníka vlévá Vltava do Labe a ne naopak, když je Vltava prokazatelně delším (430 kilometrů) a vodnatějším tokem než Labe? Odpověď je podle historiků nutné hledat v dobách Keltů. Ti přesunujíce se od Severního moře na české území údajně neměli šanci seznámit se s delší a významnější řekou Vltavou, protože se k ní jednoduše nedostali, a nabyli tak dojmu, že existuje jen řeka Labe. Název je zřejmě odvozen od keltského slova elb (velká řeka), případně Albth (bílá řeka). Labe je také jedinou českou řekou, jejíž název není ženského rodu (řekou, nikoliv potokem). 4. Kde přesně je pramen Vltavy? Pramen řeky Vltavy, jejíž jméno je odvozeno od germánských slov wilth (dravý, divoký) a ahwa (voda, proud, řeka), je významnou turistickou atrakcí. Málokdo však ví, že se jedná o pouhou symboliku, neboť studánka u obce Kvilda je plněna dřevěným potrubím umístěným pod asfaltovou cestou. Pramenů Vltavy je totiž více a leží v nepřístupných svazích Černé hory. Výjimku tvoří na kůlech zpřístupněná naučná stezka Fenomény horské přírody, po které lze dojít až k jednomu ze skutečných pramenů řeky. 5. Co je to rozvodí? Rozvodím se označuje území, z něhož se vodní toky rozebíhají do určitých moří. V České republice máme významné místo, na kterém se setkávají hned tři rozvodí. V oblasti Kralického Sněžníku (hora Klepý) je hydrologický uzel hned tří úmoří: Černého, Severního a Baltského. 6. Jaká je nejupravovanější česká řeka bez jediné přehrady? Česká republika je rájem přehrad, zejména Vltavská kaskáda stojí za samostatný článek. Máme tu však řeku, v níž byly upraveny všechny meandrující úseky (až na dva), ale přitom na ní nestojí žádná přehrada. Jde o řeku Moravu. Významný vodní tok je sice upraven řadou odlehčovacích ramen a hrází, přehrada na ní však chybí. Po povodních v roce 1997 se diskutovalo, avšak záměr nebyl nikdy realizován. Zdroj: ptejteseknihovny.cz, pavelliprt.blog.idnes.cz, kudyznudy.cz # ZDRAVÍ: Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu? Alzheimerovou demencí trpí ve vyspělých zemích stále více lidí. Účinnou léčbu medicína k dispozici dosud nemá, dokáže pouze zpomalit její rozvoj a tlumit příznaky. A co diagnostika? Což o to, umí toho hodně, ale má i své limity. Její metody jsou buď drahé, nebo nedostatečně spolehlivé, nebo invazivní, což znamená, že představují pro pacienta určitou zátěž. A co je nejdůležitější? Demenci odhalí ve stádiu, kdy je už plně rozvinutá. Abychom ji však mohli co nejúčinněji léčit, potřebovali bychom metodu, která ji potvrdí co nejdříve. S takovou nyní přicházejí společně američtí a izraelští vědci. Tvrdí, že Alzheimerovu demenci lze diagnostikovat během několika sekund, a to pohledem do očí. Choroba totiž narušuje jemné krevní cévy v mozku. Z mozku však vychází také zrakový nerv, a sítnice je jeho vychlípeninou. Proto vědci s pomocí speciální zobrazovací metody zvané optická koherentní tomografie pozorovali sítnice pacientů s Alzheimerovou chorobou, a porovnávali je se sítnicemi lidí, kteří byli zdraví. A co zjistili? Některé vrstvy sítnice pacientů s Alzheimerovou chorobou byly velmi tenké, a nejdrobnější krevní cévy z ní úplně zmizely. A co je rovněž důležité, tyto změny na sítnici prý probíhají už v raném stádiu nemoci. Studie naznačují, že takto zobrazená sítnice skutečně a včas odhaluje Alzheimerovu chorobu. Pokud to další pokusy potvrdí, mohli by lékaři rychleji nasadit vhodnou léčbu, a pacientům i jejich rodinám by to přineslo zlepšení kvality života. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro.cz, medlicker.com # Jak bojovat s halitózou? Někteří lidé se potýkají s chronickým zápachem z úst, halitózou. Zvláště ve společnosti jde o velmi nepříjemný stav. Její příčiny mohou být různé, od zlozvyků po vážné zdravotní potíže. Nejčastěji ji však způsobují bakterie, které se běžně vyskytují v ústech. Pokud se přemnoží, usazují se na dásních, zubech i mezi nimi. Rozkládají potravu, a přitom se mohou uvolňovat plyny, které nepříjemně zapáchají. Za jakých podmínek se bakterie rády množí? Pokud si špatně čistíte (či nečistíte) zuby a mezizubní prostory. Pokud trpíte zubními kazy, povlakem jazyka, záněty dásní nebo závěsných zubních aparátů. Když vám nepadne zubní náhrada nebo špatně pečujete o zubní protézu. Pozor na neléčené infekce, chronickou rýmu, zánět dutin, dýchacích cest nebo hnisavou angínu. K rozvoji halitózy může přispět i oslabená imunita. Důvodem ranního zápachu z úst může být sucho v ústech. V noci se totiž snižuje produkce slin, a bakterie se lépe množí. Hůře je na tom ten, kdo spí s otevřenými ústy a chrápe. Sliny v ústech normálně udržují přiměřené množství bakterií, a svou čistící schopností zápachu do jisté míry brání. Sucho v ústech může způsobit i nedostatek tekutin, pití alkoholu, kávy, kouření, nebo některé léky. Často jde o ty na snížení krevního tlaku, proti epilepsii, depresi, nespavosti, nebo alergiím. Léky mohou do těla uvolňovat i chemikálie, které mají specifický pach. Zápachem z úst mohou trpět lidé, kteří se trápí drastickými dietami. Při refluxní chorobě stoupá žaludeční obsah vzhůru do jícnu, a může být původcem zápachu z úst. Tím mohou být i žaludeční vředy, špatná funkce žaludku, střevní potíže, zácpa či nepoměr dobrých a špatných bakterií v trávicím traktu. Při diabetu je ve vydechovaném vzduchu pacienta někdy cítit aceton. Je podobný pachu alkoholu, a diabetika si proto lidé mohou splést s opilcem. Zápach z úst mohou způsobovat i závažné stavy, jako selhávání jater, ledvin, nebo nádory. Chcete se halitózy zbavit? Vhodné je navštívit stomatologa. Posoudí stav vašich zubů, dásní a jazyka, úroveň ústní hygieny, rychlost tvorby slin, apod. Pokud nenajde příčinu v ústech, odešle vás k otorinolaryngologovi (ORL), případně k internistovi. V čem spočívá léčba? Braňte se proti přemnožení bakterií. Zuby si čistěte alespoň dvakrát denně, po dobu tří minut, zubní pastou s fluoridem. Používejte mezizubní kartáčky a nitě. Speciální škrabkou si čistěte jazyk. Po jídle si vypláchněte ústa vodou. Ráno a večer používejte ústní vodu s antibakteriálním účinkem. Důkladně pečujte o zubní náhradu. Pravidelně navštěvujte zubního lékaře a hygienistu. I životosprávu a sníženou tvorbu slin můžete zkusit řešit sami. Změnou jídelníčku, omezením pití alkoholu, kávy a kouření. K potravinám, které částečně předcházejí zápachu z úst, patří mrkev, celer, jablka, nebo jogurt. Omezte naopak česnek, cibuli a zrající sýry. Dbejte na správný a dostatečný pitný režim. Tvorbu slin podpořte žvýkačkou. Dech může osvěžit bazalka, petržel nebo máta. Zápach můžete neutralizovat také s pomocí ústního spreje nebo žvýkáním pastilek. Jiří Petr Zdroj: medlicker.com, parodontax.cz # INZERCE Jsem prakticky nevidomý a sháním k esíčkovému Turmonu předsádky + 10, + 12, + 16, může být i + 8. Koupím okamžitě! Eduard Brož, Hollarovo nám. 1, Praha 3 Vinohrady, 130 00, telefon 604839957 nebo 732748511. Hledám kamaráda nebo kamarádku k vzájemné komunikaci a přátelství. Jsem 62letá, velmi slabozraká vlivem glaukomu a diabetu. Máte-li chuť a čas ozvěte se mi na telefon 728 323 708 nebo 271 734 796. Budu se těšit, Alena. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 14, červenec 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.