ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 10 květen 2021 OBSAH ÚVODEM Víra, pravda, tvůrčí muka STALO SE Přehledně Vývěska v Havlíčkově Brodě Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách – 2. díl RETRO Zas jednou nad starou dámou Zorou NAPSALI JSTE NÁM Jak jsem soutěžil v AZ kvízu Písně žáků neviďáků – „Ubohá ruštinka“ LIDÉ KOLEM NÁS Je důležité naučit pacienta vnímat realitu LITERÁRNÍ KLÁNÍ Mám ráda Olomouc KAM NA VÝLET V Živé vodě v moravské Modré s vyzami nad hlavou a braillskými popiskami ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – V. ZDRAVÍ Co je dyspepsie a jak ji léčit INZERCE # ÚVODEM: Víra, pravda, tvůrčí muka Již 25 let existuje SONS. To je pravda, fakt, danost. Již druhou část svědectví o momentech vzniku z pera viceprezidenta Rudolfa Volejníka otiskujeme v tomto čísle a není důvodu pochybovat, že i jeho slova jsou pravdivá, faktická, jasná a daná. Ostatně autor deklaroval hned zpočátku, že se opře o dokumenty, protože samotná paměť je ošidná. A skutečně, i od jednoho z účastníků tehdejšího procesu jsem slyšel, že „všechno bylo jinak!“ a hlavně pohnutky účastníků spojování že byly úplně jiné, než se kdo kdy odváží vyjevit. Aha – tohle už bude víra. Protože pohnutka, to je něco zcela odlišného a její definice (i kdyby ji podával ten, kdo se pohnutkou nechával – tehdy dávno, nebo i zcela nedávno – pohnout a rozpohybovat) bude interpretována každý den trochu jinak, dokonce bude záviset i na momentálním rozpoložení, na počasí a možná i na ranním vstávání toho, kdo ji sděluje. Před několika týdny (! – ta ostuda!) se ně mě obrátil ředitel školy, kde jsem poznáváním života včel a včelařiny vůbec, se žádostí o pár slov do chystaného almanachu – škola totiž letos oslaví 70 let svojí existence. Mimochodem – je tedy jen o půl roku mladší než já. Proč ostuda? Protože obvykle mě stačí na text mnohem delší asi tak dvě hodiny, výjimečně tři. Připočtěte dobu na „odležení“ textu – s odstupem se snáze hledají chyby, nesmysly a stupidní formulace – a vychází vám, že jsem už před hodně dlouhou dobou mohl svoje povídání poslat. Jenže – rozhodujte se, co napsat a jak, abyste do řeči nevázané vetkli tu svou, jedinou a pravou pravdu (protože jiná snad ani nemůže existovat, že?), a přitom aby to tak nevypadalo. Váháte, zda použít veselé historky z akcí „po škole“ – z hospůdek nebo z hodin a hodin diskusí na internátu –, nebo naopak seriózní shrnutí toho, jak bylo vše skvělé? Už chápu obtíže kronikářů a onu tzv. tvůrčí licenci, a také muka těch, co se rozhodli svěřit národu či světu svůj brožovaný život. Jaká je souvislost s texty z historie vzniku SONS? Rád si je čtu, rád poslouchám názory pamětníků a rád vše zprostředkovávám i našim čtenářům. Budete-li mít chuť, nebo dokonce potřebu sdělit nám cokoli k oněm zlomovým chvílím, směle pište. Neslibuji, že vše otiskneme, ale s láskou si vše přečtu určitě já sám. A prosím také – prověřte si, sami před sebou, zda si hrajete vy s pamětí, nebo paměť s vámi… Příjemné chvíle se Zorou Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Je tu máj. Ten první je tradičně svátkem zamilovaných a celý květen měsícem lásky. V noci před jeho začátkem se stavějí a hlídají máje, značí se cestičky mezi domy milenců a malují se srdce na jejich vrata. Nejste zamilovaní? Nevadí, oslavte mezinárodní Svátek práce. A druhou květnovou neděli Svátek matek. Ještě několik výročí? V květnu roku 1939 se Peruánka Lina Medina stala nejmladší matkou v historii lidstva. Bylo jí 5 let, 7 měsíců a 17 dnů. Pojďme o generaci dále, v květnu roku 1855 byla poprvé vydána "Babička" Boženy Němcové. A 9. května roku 1974 byl zahájen provoz pražského metra. Tyflopedickým lexikonem jmenným od Josefa Smýkala listujeme už pravidelně. 28. 4. 1822 se narodil Jan Schwarz, český tyfloped a ředitel Ústavu pro nevidomé v Brně. Zvláštní pozornost věnoval výuce hudby a zavedl ladění klavírů. 12. 5. 1995 zemřel Josef Doksanský (rodným jménem Kořének), pracovník Slepecké knihovny a tiskárny v Praze, náměstek a později její ředitel, poslanec Federálního shromáždění a jeden ze zakladatelů České unie nevidomých a slabozrakých. A pojďme k oblastním odbočkám SONS. Věra Macháčková a Karel Novotný z KC Vrchlická pro vás připravili klasické české komentované filmy. Pozvěte někoho ze svých blízkých a můžete si je v centru užít skoro jako v kině. Namátkou Po strništi bos, Teroristka, Bony a klid, Postřižiny, Tankový prapor a mnoho dalších. Už jste navštívili brněnskou Vilu Tugendhat? KC Vrchlická plánuje už jednou domluvenou prohlídku, a to na středu 12. května. Zájemci se mohou hlásit telefonicky (777 498 722) nebo e-mailem (machackova@sons.cz). V jedné skupině může být nejvíce 16 osob. Doprava do Brna je individuální. V květnu roku 1796 provedl Angličan Edward Jenner první skutečnou vakcinaci proti pravým neštovicím. Toto nebezpečné onemocnění zahubilo během 20. století odhadem 400 milionů lidí. Úplné vymýcení pravých neštovic potvrdila Světová zdravotnická organizace také v květnu, roku 1980, tedy po 184 letech. „Jó, kdyby tak tenkrát existovala zvuková střelba!“ A proč o tom mluvíme? Další akcí KC Vrchlická je střelecký KC Covid CUP, aneb zastřelme si každý alespoň jednoho kovida. Zúčastnit se ho může kdokoliv. Stačí se registrovat telefonicky (778 403 702) nebo e-mailem (novotny@sons.cz). A pak přijít v termínu od 13. dubna do 1. června 2021 do KC Vrchlická, Vrchlického 74, Praha 5. Objednat si lze i trénink. Při závodu si každý vystřelí třikrát 10 ran. Všichni střelci dostanou potvrzení o účinném boji proti koronaviru, a kdo trefí desítku, bojoval aktivně a obdrží certifikát. První kovidy už postřílel Jaroslav Jíra. Průběžné výsledky najdete na sons.cz/kcvrchlicka. A jsou tu i výsledky velikonoční soutěže v luštění sudoku pro zrakově postižené. Odměnu, knížku plnou SUDOKU se zvětšeným písmem od společnosti Kuk-a-Mat, získali Kateřina Lusková, Radek Primák, Stanislava Krajíčková, Josef Lopata, Ema Kumherová, Slávek Schweiner, Marie Prouzová a František Tomek. Výhru si mohou vyzvednout v prodejně tyflopomůcek v Praze. Nutné je však předem se telefonicky nebo emailem objednat. Karel Novotný dále informuje o navázání spolupráce Týmu „Nevidomí za volantem“ se závodní stájí RTR Projects. V květnu se tak nevidomý řidič a rekordman Petr Haluška projede na brněnském Masarykově okruhu ve sportovním voze KTM X-Bow. Půjde o výjimečnou událost, vůz totiž vyvine rychlost až 250 km/h a z 0 na 100 km/h zrychlí za 4 sekundy. Nemá tak daleko k Formuli 1. Petr už intenzivně trénuje na pohyblivém simulátoru a věří, že se událost zapíše do dějin. Mimochodem, první Velká cena vozů Formule 1 se konala ve Velké Británii 13. května 1950, tedy před 71 lety. A Karel Novotný ještě jednou, nyní z OO Benešov. Informuje, že začaly práce na jejich komunitní zahrádce. Zatím prý šlo hlavně o práci pro mladší generaci, ale kolečko, rýč a sekačka budou brzy vyměněny za hrábě a konev. Hlavně ať dobře zasadí. OO Olomouc, Kroměříž a Jičín informují, že oblastní odbočky SONS po celé ČR obdržely od Nadace profesora Vejdovského pro osoby s těžkým postižením zraku respirátory typu FFP2. OO Kroměříž a Jičín mají k dispozici též kapesní gelové dezinfekce rukou. Předání pomůcek je nutné domluvit si na odbočce předem. OO Tábor a OO Olomouc nabídly pomoc svým členům, kteří si nevědí rady s vyplňováním formulářů pro sčítání lidu 2021. Elektronický nebo listinný formulář je nutné odeslat do 11. května. Český statistický úřad závěry zveřejní v roce 2022. OO Olomouc v dokumentu Důležité informace č. 14/2021 dále informuje mj. o možnosti získání rekreačního poukazu se státním příspěvkem 4000 Kč. V první vlně ho bude možné využít na lázeňské pobyty o délce alespoň 6 nocí, které obsahují alespoň 5 léčebných nebo ozdravných procedur. Poukaz si může vygenerovat osoba starší 18 let pojištěná u tuzemské zdravotní pojišťovny na stránkách: www.kudyznudy.cz/dolazni#krok-1 Čerpání poukazu je možné pouze na pobyty zakoupené a využité do 31. prosince 2021. Po vygenerování poukazu můžete přejít na výběr a rezervaci pobytu. Vzhledem k enormnímu zájmu o využití státních poukazů však některé lázně tyto poukazy už nepřijímají. Využít státní poukaz lze ještě například ve Františkových Lázních, Karlových Varech, Mariánských Lázních, Lázních Libverda, Jeseníku, Lázních Kynžvart, Janských Lázních nebo Vráži. Více informací na: www.statnipoukaz.cz OO Olomouc přispěla i několika vtipy na aktuální téma: Prý vláda schválila vycházení jen po dvou. To se mi ulevilo, protože mně to po čtyřech moc nejde. A jeden k svátku zamilovaných: Tak tě miluji, že jsem přišel na rande, i když mám koronavirus. Své časopisy publikovaly OO Česká Třebová (IN-OK-net, internetové OKÉNKO) a Tábor (Informátor). Antonín Vraný # Vývěska v Havlíčkově Brodu Prostornou vývěsku v centru města získala k užívání oblastní odbočka SONS v Havlíčkově Brodě. Ochotní majitelé domu ji spolku bezplatně nabídli k dispozici. Hned vedle výlohy sídlí prodejna optiky, která s odbočkou velmi dobře spolupracuje. Prostřednictvím nástěnky budou kolemjdoucí informováni o činnosti SONS a místní odbočky – například o výstavě obrazů v rámci DUN, sbírce Bílá pastelka a jiných akcích. Děti zaujme psí kalendář a „usměvavé sluníčko pro lidi, kteří srdíčkem dobře vidí“ určitě také někoho potěší. mh # Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách (Miniseriál: díl druhý) Třebaže se čelní funkcionáři SNS a Unie scházeli víceméně pravidelně na půdě Společenství, dělala si obě ctihodná občanská sdružení tak do podzimu roku 1994 (než se patová situace ustálila) vzájemné drobné či větší naschvály: Unii se např. podařilo přetáhnout ze SNS jednu z nejaktivnějších místních složek – základní organizaci Olomoucka (nato se v SNS šeptalo, že Unie konala své III. valné shromáždění v Olomouci za odměnu); dokladem zdánlivé oprávněnosti tohoto tvrzení budiž úryvek ze závěrečného usnesení III. valného shromáždění konaného 23. dubna 1994 v Olomouci: „10. Valné shromáždění s uspokojením konstatuje, že se členská základna Unie v posledních dvou letech významně rozrostla přesně ve shodě s jejími základními principy: jednotlivci i velké skupiny lidí se svobodně rozhodly vstoupit do organizace, v níž cítí oporu, sílu rozumných skutků a perspektivu. Je vysoce žádoucí, abychom v nastoupeném trendu pokračovali. Jedině tak můžeme dokázat příznivě smýšlející veřejnosti i sobě, že jsme hodni pověsti organizace, která s důstojností, kvalifikovaně a rozumně dbá o blaho svých členů.“ SNS Unii naopak zlobila poukazem na svoji daleko masovější členskou základnu, kterou si ovšem zpočátku vylepšovala i evidencí nás, kdo jsme nikdy v SNS členské příspěvky nezaplatili; dlužno však připustit, že Unie byla od začátku organizací menší už proto, že byla zbrusu nová a členstvo od předchůdců přebírat ani nemohla. A nakonec existovala i nemalá skupina lidí, kteří byli členy obou organizací: čerpali výhody i služby a platili do obou pokladen členské příspěvky. Buď jak buď, začátkem roku 1995 bylo jasné, že se Unie a Společnost vzájemně nepohltí a že i stát začíná pečlivěji sledovat, nejsou-li žádosti obou celostátních organizací nevidomých tak trochu podobné a vlastně zdvojené. Kromě toho se rozbíhalo sjednocení Sboru zástupců zdravotně postižených a Sdružení zdravotně postižených (až v roce 2000 se na tomto základě vytvořila Národní rada zdravotně postižených). Vznikla otázka: jak silný hlas budou mít v této nové paninvalidní organizaci nevidomí, když jsou sami roztříštění? Nezapomeňme tu ani na statut Společenství z ledna 1993, který se sjednocením počítá (hlavním autorem Statutu byl Václav Polášek, o němž se vědělo v obou organizacích jako o stoupenci sjednocení od samého začátku). Je pravděpodobné, že došlo v prvních měsících roku 1995 k důvěrné osobní schůzce prezidenta Unie Milana Pešáka a ředitele Společenství Václava Poláška, na níž byly dohodnuty první obrysy možného sjednocení. Vycházím zde výhradně z níže citovaných dokumentů, ve kterých jsou zmíněna obě jména. Prvním dokumentem je výtah ze zápisu z 6. řádného zasedání Nejvyšší rady České unie nevidomých a slabozrakých, konaného dne 17. června 1995. Z osob, které jsou dnes aktivně činné ve vrcholných řídicích orgánech SONS, byla na tomto zasedání přítomna pouze současná předsedkyně krajské koordinační rady Zlín a předsedkyně Oblastní odbočky Zlín Marta Zemanová. A nyní již citát bodu VIII. jednání: „Situace v hnutí zdravotně postižených: 1. Prezident podrobně referoval o aktuálním vývoji v hnutí zdravotně postižených. Sbližování Sdružení zdravotně postižených se Sborem zástupců organizací zdravotně postižených a tendence k vytváření jednotné zastřešující paninvalidní organizace se jeví pro nevidomé a slabozraké občany i pro obě organizace, které tyto občany sdružují, značně nevýhodné. Centralizace a posilování moci organizací, které se snaží zastřešit celé hnutí zdravotně postižených občanů a v mnohém je také ovládat a řídit, neskýtá záruky, že budou v dostatečné míře respektovány oprávněné zájmy a potřeby zrakově postižených. 2. Po obsáhlé diskusi schválila NR poměrem hlasů 13 pro, 1 proti, 0 zdržel toto usnesení: a) Pověřuje prezidenta a předsedu Nejvyšší rady vypracováním a odesláním dopisu předsedovi ústředního výboru SNS v ČR s výzvou k jednání o koordinaci postupu ve věcech společného zájmu a o případném sjednocení či spojení obou celorepublikových organizací nevidomých a slabozrakých občanů. Termín: neprodleně. b) Pro toto jednání, pokud k němu dojde, ustanovuje tříčlennou skupinu ve složení M. Pešák, V. Dudr, R. Volejník a za náhradníky určuje J. Budína, J. Kiktu a V. Litochleba. Unie považuje za optimální jednání tříčlenných týmů vybavených pravomocí dojednat formu i obsah jednotlivých kroků vedoucích ke koordinaci postupu a spojení obou organizací, které by pak byly předloženy k projednání a schválení příslušným orgánům obou organizací.“ Ježto v oněch dřevních dobách bylo ještě ve zvyku rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku bezpodmínečně uposlechnout, sestavil prezident Unie M. Pešák za asistence předsedy Nejvyšší rady R. Volejníka tento dopis určený předsedovi ÚV SNS Vlastimilu Císařovi (grafická úprava není v zájmu šetření prostorem zachována): „předseda ÚV SNS v ČR ing. Vlastimil Císař: Vážený pane předsedo, z pověření 6. řádného zasedání Nejvyšší rady České unie nevidomých a slabozrakých ve třetím volebním období, konaného dne 17. 6. 1995, si dovoluji Vám i Ústřednímu výboru SNS v ČR navrhnout jednání o koordinaci postupu ve věcech společného zájmu a o případném sjednocení či spojení obou našich celorepublikových organizací nevidomých a slabozrakých občanů. Dle názoru Nejvyšší rady České unie nevidomých a slabozrakých i dle názoru mého je současný vývoj v hnutí zdravotně postižených občanů pro nevidomé a slabozraké občany i pro obě organizace, které tyto občany sdružují a snaží se hájit jejich zájmy, značně nevýhodný. Centralizace a posilování moci organizací, které se snaží zastřešit celé hnutí zdravotně postižených občanů a v mnohém je také ovládat a řídit, neskýtá záruky, že budou v dostatečné míře respektovány oprávněné a mnohdy specifické potřeby zrakově postižených občanů i dosavadní výsledky práce, kterých obě naše organizace dosáhly za dobu jejich samostatné a nezávislé existence. Ačkoli současný vývoj bezprostředně neohrožuje ani jednu z našich organizací, mohlo by být pro obě výhodnější koordinovat postup ve věcech společného zájmu. Současnou situaci bychom také mohli využít k obnovení jednání o spojení České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých v ČR. Česká unie nevidomých a slabozrakých považuje za optimální, aby jednání vedly tříčlenné týmy vybavené pravomocí dojednat formu i obsah jednotlivých kroků vedoucích ke koordinaci postupu a spojení obou organizací. Soubor výsledků jednání by pak byl předložen k projednání a schválení příslušným orgánům obou organizací. Vážený pane předsedo, je možné, abychom další návrhy konzultovali a v případě Vašeho zájmu datum prvního jednání dohodli přímo nebo prostřednictvím výkonného ředitele Společenství organizací nevidomých a slabozrakých Mgr. Václava Poláška v termínu po 25. 6. 1995. S úctou Milan Pešák, prezident České unie nevidomých a slabozrakých“ Takže: aniž bychom to tehdy tušili, stačil nám ke sjednocení – chtělo by se říct „rok a den“, ale ono to bylo krapet míň! Rudolf Volejník # RETRO: Zas jednou nad starou dámou Zorou V době přemíry elektronických přenosů nemohu začít jiným, než právě tímhle: Radiotelefonický koncert Radiotelegrafická stanice ve Wusterhausenu u Berlína uspořádala radiotelegrafický koncert, vysílaný do celého světa. Elektrotechnický ústav české Techniky v Praze přijímal elektromagnetické vlny, kterými reprodukovány hry na housle a klavír, zpěv, celý orkestr, což působilo mocným dojmem na četné přizvané obecenstvo. – Konec citace. Pokud bude, zcela nesamozřejmě, příští léta pro mne možnost nahlížet do dalších ročníků, jistě se tam najdou stopy tehdy „mláděte“, Československého rozhlasu; opravdu k velkému výročí, dle možností, ráda zprostředkuji. A objevila jsem dětský vtípek, proč ho neopsat? Ve škole Učitel vypravoval dětem, že u člověka, jehož ústrojí je ochromeno, zmohutní ústrojí jiné. Například: Když někdo ztratí zrak, vyvine se u něho jemnější hmat. „Ví ještě někdo nějaký takový případ?“ Hlásí se v zadní lavici žáček a praví: „Prosím, já vím, pane učiteli. S naší tetičkou je to také takové. Ona má kratší nohu, ale zato má druhou nohu zase delší.“ A o tohle vás, milí čtenáři, opravdu nemohu ošidit, ač letos vše dopadne zajisté trošičku jinak! Kolik obyvatelů má velká Praha? Podle předběžných výsledků únorového sčítání lidu bylo ve velké Praze napočítáno 19 051 domů s 676 454 obyvateli a 167 945 bytovými stranami. Takže, jak vidět, v žádném roce s jedničkou nás sčítání nemine. A že jste se tedy nikdy nesetkali s termínem bytová strana? Já tedy opravdu ne a je to důkaz, jak se nám v Češtině leccos posunuje. Pro dnešek tedy zavírám ten tlustý svazek a těším se na shledanou. Eva Budzáková # NAPSALI JSTE NÁM: Jak jsem soutěžil v AZ kvízu Spoustu let pomáhám v Oblastní odbočce SONS a jsem členem rady. Dva roky pracuji na dohodu o provedení práce. V Prostějově jsem také klientem TyfloCentra, kde vedu zvukovou simulovanou střelbu. Před pár lety jsem tam byl zaměstnaný dvakrát v rámci projektu. Nedalo mi a rozhodl jsem se zúčastnit soutěže AZ kvíz. Doma z pohovky jsem ji dost často sledoval a docela mi to šlo. A ještě jsem se někdy divil soutěžícím, že některé otázky neumí zodpovědět. Za dost dlouhou dobu mě pozvali do brněnského studia na konkurz. Bylo to loni v říjnu, a proto se konkurz konal venku ve stanu a po desíti účastnících. Byl formou finále od A po Ž. Na otázku bylo sedm vteřin a jelo se dál. Docela těžké, ale prošel jsem. No a v únoru mě telefonicky pozvali na natáčení. V AZ kvízu jsem už v minulosti několikrát byl, ale ve starém studiu, na nové televizní studio v Líšni jsem byl docela zvědavý. Je nové, pěkné, určitě zaměstnancům vyhovuje, ale staré studio bylo pro mě příjemnější. Po delším čekání jsme se se soupeři rozlosovali a šlo se na to. A znovu jsem zjistil, že doma u televize je to úplně o něčem jiném. I když všichni ve studiu byli příjemní a vstřícní, nervozita dělá svoje. Přesto se mi docela dařilo. V prvních třech natáčeních jsem měl ve finále opravdu silného soupeře. Ale i knihy a hry mě potěšily. Nakonec jsem se dostal až do pátého natáčení a získal jsem vytoužené tričko s logem AZ kvízu. Bylo to zajímavé, ale už jsem soutěžil naposled. Jelikož mám těžce slabý zrak, tak jsem musel použít monokulár. Jinak bych všem, kdo se na to cítí, účast na soutěži doporučil. Je to zajímavý a příjemný zážitek. Vladislav Zahradník # Písně žáků neviďáků: Ubohá „ruštinka“ Nebojte, nejsem socialistický rusofil, alespoň do toho sovětského socialismu mám pěkně daleko. Ale když někdo przní ruštinu, je pravda, že se mi to moc nelíbí. Slovy „ubohá ruštinka“ s oblibou usměrňuji svoji drahou polovičku, která má občas ve zvyku škádlit mě tím, že mluví rusky s příšerným americkým přízvukem. Já tu ovšem chci psát o jiné formě prznění ruštiny, která dokáže člověka bez zraku občas pěkně potrápit. Ano, řeč je o luštění hieroglyfů z naskenovaných dokumentů. My nevidomí to totiž máme trochu složitější, protože se při převádění obrázků nebo tištěných textů do čitelné, to jest slušné digitální podoby, musíme spoléhat na to, co rozpozná počítač. A někdy se nestačíme divit! Ruská gramatmišmašika Naše ruštinářka má v oblibě dávat nám gramatiku naskenovanou z učebnice, která v digitální podobě pravděpodobně neexistovala, neexistuje a existovat nebude. Ruský jazyk je už tak při skenování hůře rozpoznatelný než třeba čeština nebo angličtina. Proč, to by vám vysvětlil nějaký ajťák, spokojme se tedy s informací, že tomu tak prostě je. Natož když někdo ruskojazyčný text naskenuje jako obrázek. Když jsem před první hodinou ruštiny otevřela první PDF s gramatikou, málem jsem dostala infarkt. Místo azbuky se na mě vyvalila příšerná směs nesmyslů v latince. Naštěstí jsem zachovala chladnou hlavu a nezapomněla na existenci programu ABBYY FineReader, který ten otřesný mišmaš dokázal dát trochu do pořádku. No, vlastně se to převedlo docela slušně, ale kdybych nevěděla, že dívka se řekne rusky "děvuška", asi bych se v Rusku moc nedomluvila. Počítač si totiž neustále plete písmenka "je" a "jo", takže vymyslel "djovušku". Musím říct, že jsem si jakožto nerodilý mluvčí „ruštinky“ na okamžik přestala být jistá správným pravopisem tohoto slova. Kdybych neměla manžela, bídně bych rusky uměla Ano, po pár týdnech jsem si přestala hrát na hrdinku, protože jsem se začala obávat, že se nějaké ruské slovíčko naučím špatně. Každou další gramatiku od této chvíle svěřuji manželovi, který sice vidí totéž co já, tedy velké a kulové, ale alespoň tu ruštinu vystudoval, takže mi to může opravit. A že se tam opravdu našly pěkné věci: Mohli jsme se například dovědět, že někdo „ns smogl najti etot slovar“, někdo něco „oščenny“ a někdo zřejmě přišel k „nsm“. „Najditě“ se ode dneška řekne „bajditě“ a „aja“ nemá být „já“, ale „on“. Myslím, že i jedinci ruštinou nepolíbenému musí být jasné, že takové výrazy neexistují, resp. existují v poněkud pozměněné podobě. Nebohý žáček včetně mě by se zřejmě dlouze zamýšlel nad závažnou lingvistickou otázkou, zda slovo „pomoli“ má být správně „pomoč“, „pomoči“ nebo něco úplně jiného. Dalšími exempláři byly např. zájmeno „o i“ nebo podstatné jméno „p o g o d a“. Význam přídavného jména „všovnoj“ se nepodařilo rozluštit ani rodilému mluvčímu ruštiny. Chudák nevidomý, který by se ho poctivě pokoušel hledat ve slovníku! Podobné nešvary nám skener dělává i v češtině, ale tam si to člověk snadno domyslí. Pokud se ovšem učíte cizí jazyk a nejste si jisti skloňováním nebo pravopisem, je lepší sáhnout po dobře digitalizované učebnici. Nebo poprosit vidícího, aby to celé pěkně ručně stručně přepsal, protože na rozdíl od nás nekoukavců mu text naskenovaný v obrázku nebude dělat problém. A na závěr jedna hádanka pro znalce ruštiny: Uhádli byste, co znamená slovo „vjezšgaježmo“? Pokud ne, můžete pogratulovat mému muži, který na to přišel: odpověď zní „nězavisimo“. Teď už se asi nedivíte, že se jeden nejmenovaný nevidomý blázen rozhodl raději celý ázerbajdžánsko-ruský slovník zkopírovat z internetu, než aby se pokoušel poprat s jeho PDF verzí, která je samozřejmě v obrázku. Nehledě na to, že některé počítačově méně frekventované jazyky jsou na tom ještě hůře než naše ubohá ruštinka. Takže, vážení nevidomí přátelé, neopovažujte se pocházet například z Ázerbajdžánu nebo z nějakého afrického státečku. Se sháněním kvalitního materiálu v digitální podobě byste totiž byli dost na štíru. Kéž by se z toho poučili někteří nakladatelé, kteří elektronické verze čehokoli střeží jako oko v hlavě. A to platí i o češtině. Odhadli byste například skutečnou hodnotu čísla „l00“? Simona Zvelebilová PS: Zmíněný ázerbajdžánsko-ruský slovník je čtyřdílný a má 75 tisíc hesel. # LIDÉ KOLEM NÁS: Je důležité naučit pacienta vnímat realitu Před časem jsme pro vás publikovali rozhovor se zrakovou terapeutkou a tyflopedkou PhDr. Dagmar Moravcovou. Povídali jsme si o zrakových vadách, způsobech vyšetřování, zrakové stimulaci i rozvoji zraku u dětí. Paní doktorka se však věnuje i pacientům dospělým a seniorům, kteří utrpěli úraz nebo onemocněli vážnou chorobou, a potřebují znovu nastartovat zrakové vnímání, rehabilitaci nebo rozvoj zraku. Právě o nich jsme si povídali dnes. O jaké pacienty se jedná a jak k nim přistupujete? Velkou skupinu tvoří lidé po operaci mozku, po úrazech a cévních mozkových příhodách, kdy byl zasažen týlní lalok či dráha zrakového nervu. Někteří trpí ztrátou rozpoznávacích schopností (agnózií), výpadky zorného pole, a někdy i ztrátou řeči (afázií). Centrum zraku a řeči jsou totiž v mozku blízko sebe. Pacient se pak učí vnímat světlo, kontrasty, později tvary, barvy, obraz na ploše a v prostoru, cvičí zrakovou analýzu a syntézu. Až poté použiji optotyp, který mu mohu dát blíže k očím. Pokud (zatím) nemluví, píše prstem do vzduchu či na stůl znaky, které vidí. Postupně se tak vrací k dostupnému normálu. Závažným postižením, které v těchto případech často nastává, je ztráta části zorného pole. Někteří pacienti trpí výpadkem jeho celých polovin (hemianopsií). Mohou si ale myslet, že vidí normálně, centrální zrakovou ostrost se přece podařilo zachránit. Výpadek navíc nemusí být černá skvrna, mozek je chytrý, a vyplní ho svou dřívější zkušeností. Je tak nutné naučit pacienta vnímat realitu, otočit hlavu a zkontrolovat, zda tam, kde vnímá prázdnou vozovku, nejede náhodou automobil. Typ a velikost výpadku zorného pole vyšetřuje lékař perimetrem. Úkolem zrakové rehabilitace pak je co nejlépe využívat to zbylé. Aby se člověk orientoval ve svém prostředí, nenarážel do předmětů, a uvědomoval si svůj handicap. Pokud to lze, učí se výpadek kompenzovat. Zdravější oko či zachovalá část zorného pole přebírá dovednost a „odpovědnost“ za tu, která utrpěla. Spolu začínáme pracovat na ploše. Pacient přemisťuje v síti na magnetické ploše magnety z pravé strany do stejných pozic na levé tak, aby vytvořil stejný obrázek. Nebo na stůl rozmístím malé předměty a jeho úkolem je sesbírat je. Nebo na plochu normálního zorného pole napíši čísla a pacient je vyhledává a spojuje tahem ruky. Dalším úkolem je překreslit obrázek, který vidí zachovalou polovinou, na stranu poškozeného zorného pole. Pro zjednodušení může být obrázek zakreslen ve čtvercové síti. Pacient se musí umět podívat zachovalou částí zorného pole i do strany, kam nevidí. Koukne na obrázek, poté na prostor, který má vymalovat, a během té činnosti obě plochy porovnává. Je nucen přemýšlet i počítat, a tím se učí handicap kompenzovat. Pro pacienty s nižší zrakovou ostrostí mám větší obrázky nebo jejich části. Konkrétním pacientům zadávám též úkoly pro domácí trénink. Někteří pacienti trpí kromě výpadků zorného pole také centrální poruchou crowding. Nerozliší shluky znaků, předmětů, lidí. Když stojí na ulici dva lidé ve větší vzdálenosti mezi sebou, rozliší je a vyhnou se jim. Ale pokud je tu více lidí ve shluku, který se navíc mění, jsou dezorientovaní. Dále mě navštěvují starší lidé, kteří trpí makulární degenerací, nebo podstoupili operaci šedého zákalu, ale proces degenerace sítnice pokračuje. I oni mívají výpadky zorného pole. Úkolem zrakové rehabilitace je v tomto případě motivovat člověka tak, aby neochabnul, maximálně využíval zbývající zrak a udržoval se v nabytých dovednostech. Učím je číst text potřebné velikosti s pomocí kamerové lupy. Než si pořídí vlastní, mohou si v tyfloservisu různé lupy vyzkoušet, případně si starší typ krátce zapůjčit. Lupa by měla mít dostatečné zvětšení a možnost nastavit barevný či černobílý kontrast textu a pozadí. Většina pacientů by chtěla sice „něco malého“, ale často postupně zjišťují, že potřebují stolní lupu. V případech degenerativního onemocnění, větší ztráty zorného pole i centrální poruchy crowding doporučím pacientovi bílou hůl, nácvik prostorové orientace a spolupráci s Tyfloservisem. Zrakovou stimulaci provádím, kromě kojenců, také u lidí, kteří náhle přišli o zrak, a jejichž zrakové vnímání je třeba znovu nastartovat. To se stává po autonehodách, poranění týlního mozkového laloku i po mozkové mrtvici. Pacient je často upoután na lůžko a obvykle trpí ztrátou řeči. Na neurologické a poté rehabilitační klinice začíná postupně hýbat končetinami a mluvit. Ale klinický logoped mu často přinese slabikář a on se učí vnímat a číst „Ema má maso, ó my se máme“. To ho často odradí koukat na něco dalšího, někdy upadá i do deprese. Zrakový terapeut, naopak a bohužel, na neurologii dlouho chyběl. V roce 2004 se změnil zákon o nelékařských profesích, a speciální pedagog, tedy i tyfloped, nebyl považován za zdravotníka. Hlavně díky úsilí kolegyň PaedDr. Markéty Skalické a MUDr. Jitky Řehořové byl v novém zákoně zrakový terapeut znovu zmíněn jako nelékařské povolání. A jak by postupoval? Začínáme sledováním světla, jeho pohybu a odrazu. K tomu jsou určeny speciální odrazové, výrazně barevné i zrcadlové desky. Dále zjišťuji vnímání kontrastů a barev. Zakrytý kontrastní test odkryji a sleduji, zda a jak velký kontrast pacient vnímá. Dále zjišťuji, zda, jak a z jaké vzdálenosti vidí barvy, linie, znaky a velké jednoduché obrázky (třeba smajlíky). Když je vnímá ve velkém formátu, je vyhráno. A neupadne do deprese. Později mu dám obrázky rodiny, texty ve zvětšeném černotisku apod. Dále používám světelný panel. Dávám na něj předměty, které proti jeho ostrému světlu vytvářejí kontrast. Při cvičení vnímání symetrie používám černé a oranžové kostky, které pacient umisťuje do mřížek. Kdo vidí lépe, pracuje na papíře, ostatní na světelném panelu. Podle výsledků doporučím další rozvoj zraku, televizní lupu a další pomůcky. Tohle neurologická klinika neudělá, ale pacient se ke zrakovému terapeutovi často i přesto dostane, na doporučení fyzioterapeuta, jiných pacientů atd. Když se totiž bude chtít rozejít, ale neuvidí si pod nohy, bude se bát, a fyzioterapeut se může stokrát snažit. Zrak je důležitý pro další rehabilitaci, a ta musí být komplexní. Setkala jsem se bohužel i s případem, kdy byl pacient rozchozen, rozmluven i zrehabilitován, a poté ho lékař informoval o výpadku v zorném poli. Prý si na to zvykne. Ale to nemusí být pravda. Minimálně do dvou let po události je mozek plastický, zvláště u mladých lidí. Jedna jeho část může převzít kompetence druhé, a i s výpadkem zorného pole se často dá mnoho udělat. Pokud se přesto nezlepší, je člověk i tak schopen handicap překonávat naučenými strategiemi. Věnujete se také výzkumu? V minulosti jsem se na několika podílela. Dnes mám spíše plnou ordinaci pacientů. Pro vzdělávání zrakových terapeutů sdružených v Asociaci zrakových terapeutů zpracovávám případové studie (kazuistiky) a ty zajímavé prezentuji na oftalmologických kongresech. Pro nás je velmi důležitá spolupráce s lékaři, ortoptistkami, které se u dospělých snaží odstraňovat třeba dvojité vidění, optometristy a dalšími odborníky. Podílím se i na školení nových zrakových terapeutů. Co byste vzkázala našim čtenářům? Těm, kteří nejsou nevidomí, určitě to, že oči mají tendenci zpohodlnět, pokud netrénujeme pohledy do dálky a do blízka. To lze dělat kdekoliv a v každém věku. Dnes hodně pracujeme s počítačem. Ale náš zrak není uzpůsoben k neustálému koukání do blízka. Stávají se z nás myopové (krátkozrací), trpíme astigmatismy (nepřirozené zakřivení rohovky), a náš zrak se postupně oslabuje. Občas tedy odhlédněte od monitoru a střídejte pohledy do různých vzdáleností. V tramvaji se podívejte na blízký text a vystřídejte ho pohledem na město. Důležitý je i pohled na barvy, které relaxují naše oči. Koukáním do osvětlené plochy počítače na černobílé předlohy je naopak více oslňujeme. Vedle počítače si proto dejte rozkvetlou květinu, fotografii apod. Pokud vás oči začnou bolet či pálit, zkuste metodu zvanou palming. Promněte si dlaně, třením je zahřejte, lokty opřete o plochu a překřižte prsty. Mezi dlaněmi vznikne prostor pro nos. Do mističek dlaní položte obličej, teplé dlaně kopírují oblasti kolem očí. Mějte oči zavřené a vnímejte teplo a tmu. Když vnímáte úplnou tmu, jsou oči relaxované. Pokud vidíte cokoliv jiného (barevné šmouhy, záblesky), je to následek únavy z oslnění. A ještě něco pro lidi, kteří si myslí, že se lze naučit správně vidět bez brýlí. Zrak rozhodně nezocelíte tím, že budete koukat pod normou. Antonín Vraný # LITERÁRNÍ KLÁNÍ: Eva Hanková - Mám ráda Olomouc Některé skutečnosti si člověk uvědomuje, až pominou. Doslova a do písmene. Do Olomouce jsem přišla před více než padesáti léty ze Zlína. Tenkrát to bylo město zanedbané a oprýskané, pro mladého člověka nepřitažlivé. Snad jen počet cukráren s prvorepublikovými mramorovými stolky mu dodával na půvabu. To se ale časem mělo změnit. Při studiu historie jsme se naučili poznávat poklady, které nám zanechali naši předkové. Dnes patří Olomouc k nejkrásnějším městům v naší republice a přitahuje pozornost návštěvníků z celého světa. Nejsou to jen starobylé památky a historické události, které se zde během staletí odehrály, ale i malebné prostředí olomouckých parků, ve kterých se odehrávají výstavy květin prokládané kulturními programy a koncerty. Olomoucké parky mají také léčivé účinky, ať už je to voňavé rozárium, botanická zahrada nebo cizokrajné skleníky. Květinová výzdoba se prolíná celým městem. Květinová aranžmá vstoupila i do olomouckých kostelů. V Olomouci najdete řadu muzeí, např. Vlastivědné muzeum umístěné v bývalém klášteře sv. Kláry, jedná se o nejstarší české muzeum v Olomouci založené roku 1883 Vlasteneckým spolkem muzejním. Již v 19. století vytvořilo archeologické a národopisné sbírky, které vzbuzovaly pozornost celé Evropy. Základem muzejních expozic je dodnes hanácký národopis a archeologie, vedle toho aktuální výstavy k různým společenským událostem. Muzeum umění, které je v bývalé budově vojenského špitálu, bylo původně součástí Vlastivědného muzea. Pracovníci tohoto muzea se podíleli také na vybudování Arcidiecézního muzea, které dnes patří ke skvostům olomouckého muzejnictví. Arcidiecézní muzeum se nachází v těsné blízkosti jedné z olomouckých dominant, chrámu sv. Václava. Arcibiskupský palác se svými historickými prostorami připomíná noblesní zámek. Jen prohlídka olomouckých chrámů a kostelů by vám mohla zabrat celý den. Církevní památky v historických souvislostech se střídaly s objekty vojenskými. Říkávalo se, že Olomouc je město kněží a vojáků. Olomouc jako vojenská pevnost založená císařovnou Marií Terezií měla chránit hlavní město habsburské monarchie – Vídeň. Byla vládnoucím habsburským rodem velmi oblíbena. V době ohrožení Vídně v letech 1848 – 49 sem dokonce přesídlil habsburský panovník a předal vládu nad monarchií osmnáctiletému Františku Josefu I. To se odehrálo přímo v Arcibiskupském paláci. Olomouc se tak stala na pár měsíců sídelním městem habsburské monarchie. Církev měla vždy v dějinách Olomouce významné slovo. Dnes jsou všechny důležité památky přístupny veřejnosti a jejich prohlídka je umožněna i handicapovaným návštěvníkům včetně osob nevidomých. Nejen habsburskému rodu poskytovala Olomouc azyl. Na Václavském náměstí najdeme pamětní desku, která připomíná pobyt rodiny Mozartovy v tomto městě. Hudební kultura je důležitou složkou olomouckých dějin. Z řad olomouckých kněží se vypracovala řada hudebníků (např. P. Křížkovský). V Olomouci existuje Moravské divadlo a Moravská filharmonie, které sídlí na hlavním, tj. Horním náměstí. Na jejich dějinách se podílela řada významných osobností, např. František Stupka, Zdeněk Mácal, Petr Vronský a další. V Olomouci probíhají celostátní i mezinárodní hudební festivaly, například Festival duchovní hudby v chrámu sv. Mořice a Dómu sv. Václava. Hudební programy probíhají také pod širým nebem, například v historickém prostředí Horního náměstí. Oblíbená je mezinárodní přehlídka vojenských dechových hudeb v závěru každého léta. Svátky písní nebo folklorní Hanácké slavnosti. Vhodným prostředím pro olomouckou produkci jsou také olomoucké parky. Obnovila se např. tradice nedělních produkcí vojenské hudby v altánku v hlavní aleji. Hudba je fenomén, který sbližuje lidi, kteří mohou hovořit různými jazyky, ale někdy místo řeči si mohou porozumět jejím prostřednictvím. V takovém případě dává velkou šanci nevidomým. Množstvím hudebních příležitostí připomíná Olomouc skotský Edinburg. Tam vás osloví hudba na každém kroku a je zajímavé, že četné hudební produkce v tomto městě se vůbec neruší. Základnou pro rozvoj české hudební kultury v Olomouci se v 19. století stala hudební škola Žerotín, která založila také pěvecký sbor. S tímto spolkem spolupracoval mimo jiné hudební skladatel světového jména Antonín Dvořák. K jeho uměleckému odkazu se každoročně hlásí Olomouc hudebním festivalem. Dnes existuje v Olomouci několik hudebních škol včetně církevních. Olomouc je také univerzitním městem. Tradičně se zde studuje i hudební věda a výchova. Dalším zdrojem pro hudební vzdělávání jsou olomoucké knihovny se svými hudebními fondy i službami pro veřejnost. V dnešní době jsou jejich součástí audiostudovny, kde můžete jak poslouchat hudbu, tak i mluvené slovo. Audioknížky jsou součástí výpůjční služby. Nedaleko Olomouce v městě Litovli je řadu let škola, jež vzdělává slabozraké děti, nese název významného profesora, který působil v olomoucké nemocnici Prof. V. Vejdovského. V Olomouci se snoubí starobylá historie s půvabem květinových kreací, s duchovní hloubkou prožitku a nabízí i lidem se zrakovými problémy možnosti hlubokých zážitků a zdokonalování se. K původní charakteristice města je třeba doplnit přítomnost mladé generace z řad studentů univerzity. Dnes potkáváme ve městě také mladé mnichy, jeptišky, kněze, církevní hodnostáře a zahraniční studenty. Společnost ve městě dostává jiné kvality a nabízí nový pohled na životní potřeby a jistoty. Přijeďte se do Olomouce podívat, stojí to za to. # KAM NA VÝLET (doporučení z vašich řad) V Živé vodě v moravské Modré s vyzami nad hlavou a braillskými popiskami Modrá u Velehradu je svými aktivitami pozoruhodná obec – láká především na archeoskanzen ukazující život za Velkomoravské říše a na unikátní sladkovodní a botanickou expozici „Živá voda“. Areál má dvě části, vnitřní a velkou venkovní. Nejvíce táhne podzemí budovy, kde se ve skleněném tunelu ocitnete mezi rybami. Je dlouhý 8 metrů, o šíři 2 metry. Kolem a nahoře je jezero o objemu 850 metrů krychlových. V něm proplouvají ryby mající domovinu v regionu, ale také historicky původní. Někdy tu „řádí“ s rybami potápěč, což je atrakce hlavně pro děti. Málokdo by věřil, že u nás žily vyzy velké, největší sladkovodní ryby na světě. Připlouvaly do řeky Moravy z Černého moře. Pokud venku svítí slunce, prosvětluje tunel. Nad hlavou se zvolna promenují nejen vyzy, ale také jeseteři – ruský, hvězdnatý a malý. K tomu kolem proplouvají obří kapři, mihne se štika, v koutě se skrývá sumec. Po levici se promenují ryby žijící v chladných vodách: pstruzi, lipani, mníci, jelci, parmy. V dalším podzemním patře je dotyková výstava s maketami ryb, nápisy jsou i v Braillově písmu. V budově se seznámíte i s vypreparovanými živočichy, kteří žijí ve vodě nebo u ní. Jsou tu připraveny i edukační programy. U rybníka to bzučí, zpívá, kváká Venkovní expozice je přepestrá, od babiččiny bylinné zahrádky s rostlinami léčivými i pro použití v kuchyni. Najdete tu lužní les, mokřady, potok s prameništěm a tůňkami, ve stráni se připomene suchá a teplá oblast Pálavy. Další svah vás přenese do Bílých Karpat, které leží asi 40 kilometrů od Modré. Tady to bzučí, z úlu vylétají na květy včely. Velkou atrakcí je přírodní koupaliště s brouzdalištěm, molo vyznačuje část plaveckou a druhou pro neplavce. Ekologické jezero se samo dočišťuje rostlinami a štěrky na dně. Kapacita této lokality je 100 lidí, v sezoně je o ni enormní zájem. Ve větvích zpívá snad celý ptačí atlas, mihnul se ledňáček, prý na krátkou dobu přilétl i dudek, ale přítomnost lidí ho nebavila. Žáby mají domov tady i v mokřadní tůni před budovou. Žijí tu hlavně skokani a ropuchy. Zahlédnout lze i želvu bahenní. Je to jediný želví druh, který se u nás vyskytuje. A na závěr na rozsáhlou vyvýšenou stezku nad velkým výběhem praturů. Rohatci mají kouzelné světle hnědé tele, jmenuje se Jonáš. Tito přežvýkavci bývali dříve součástí evropské fauny. Zdroj: https://www.novinky.cz/cestovani/tipy-na-vylety/clanek/v-zive-vode-v-moravske-modre-s-vyzami-nad-hlavou-40358261 Článek i s linkem zaslal Vl. Krajíček # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – V. Odborníci se už několik desítek let zabývají otázkou, proč někteří muži (a málo jich zrovna není) mají takové potíže s emocionální nedospělostí, která se neshoduje s biologickou zralostí. Podle data narození by měli být schopni starat se o sebe, a to nejen o svůj vzhled a stravování, ale především o své zakotvení v životě, o vztahy, které navázali, o profesi, která je živí, případně o zkvalitňování své odbornosti a vzdělání. Zkrátka o osobní rozvoj. Není-li tomu tak, něco je v nepořádku. Podle Anny Noskové (2017) je kámen úrazu v tom, že nedospělý muž není v dostatečném kontaktu se svými emocemi, nesnaží se porozumět sám sobě, což vede i k nezájmu o porozumění druhým. Tím vzniká mnoho vážných konfliktů, nedorozumění a nevyjasněných situací. Z toho vyplývá i nemožnost plánovat si budoucnost, ať ve vztahu nebo svou osobní. Strategické uvažování se odvíjí od stupně emoční zralosti, ale ta zde chybí. Od muže se očekává určitý stupeň podpory a angažovanosti, což se nemusí týkat jen partnerského vztahu. V rodině i v zaměstnání, stejně jako třeba v zájmových klubech, si lidé nakonec zvyknou, že na takového jedince se nelze spoléhat, postupně se na něj nikdo neobrací s výzvami o pomoc nebo angažovanou spolupráci na společném díle. Tak často zklame očekávání, která by vzhledem k jeho věku a vnější mužnosti měla být reálná a přirozená. Typy nezralých mužů Typ Dobrodruh rád vystavuje na odiv svou svobodu, může být kde chce, s kým chce a nemusí se nikomu zpovídat. Bývá přátelský, vede zajímavé řeči. Vztahy jsou na úrovni aktuálního zážitku, a to jak s muži, tak se ženami. Stále má kolem sebe dostatek známých, takže nepociťuje sociální izolaci. Po pětatřicítce se stává typickým singlem, i když o známosti nemá nouzi. Nestojí ale o budování trvalého vztahu, takže pokud se nakonec ožení , tak je to z iniciativy partnerky, která si ho zaváže potomkem. Jako otec nebývá k dispozici, jako životní partner je nespolehlivý. Typ Samožer Můžeme mu také říkat Narcis. Ve svých očích je naprosto dokonalý, takže ve zbytku světa těžko hledá kamarády nebo přítelkyně na úrovni. Místo budování vztahů buduje překážky. Chtěl by vedle sebe mít lidi s encyklopedickým přehledem o čemkoliv, fyzicky dokonalé, ochotné poskytovat mu potřebný servis. Pokud nikdo takový v okolí není, nebo spíš jestliže na komkoliv najde sebemenší vadu, je Samožer odsouzen k samotě, jakkoliv by jeho vzhled i vědomosti byly přitažlivé a zajímavé. Typ Mamánek Od dětství až do hluboké dospělosti přetrvává nechuť něco měnit na způsobu života. Veškerý servis zajišťuje maminka, ale někdy oba rodiče (např. sdílení společné chalupy). Nic ale není zadarmo, stárnoucí rodiče snadno vypěstují v poslušném synkovi přesvědčení, že jeho prvním úkolem, když ráno otevře oči, je poskytnout jim pomoc, tam, kde sami nestačí. Třeba na té chalupě, kterou přece pořídili kvůli němu! Mamánek zevrubně uvažuje o vlastnostech své partnerky, srovnává ji s matkou. Přátele si vybírá podle vkusu svých rodičů. Nemá potřebu se v jakémkoliv vztahu příliš angažovat, s rodiči probírá i konfliktní situace ve svých vztazích, na pracovišti apod. Matky (ale i otcové) Mamánků bývají zkušené citové vyděračky, které využívají obav syna, aby nevypadal jako nevděčný a bezcitný. Dovedou posilovat jeho úzkost ze změn, strach ze závazného vztahu k „cizí“ ženě. Najde-li si přesto všechno partnerku, většinou ji přibírá do svých rodinných vztahů, mívá problém žít ve vlastní domácnosti. Takové řešení se ale budoucím nevěstám málokdy líbí. Mamánek, pokud svolí k manželskému vztahu, hledá ve své manželce druhou matku, která ho bude bezpodmínečně milovat a zahrnovat svou péčí. Závěr Do určitého věku nemůže nikdo svůj osud ovlivnit. Nemůžeme mít vliv na to, komu jsme se narodili, do jakých společenských a ekonomických podmínek, do jakého politického ovzduší. Rodiče nám přímo nebo nepřímo utvářejí životní styl, který v tu dobu s námi sdílejí. Přivádějí do rodiny přátele, příbuzné a jejich děti. Vybírají knížky, které nám budou číst, filmy, na které budeme koukat, vyplňují svými nápady společný volný čas, podle vlastního uvážení ovlivňují naše záliby a do určité míry i to, jak si vedeme ve škole. Základní měrou se rodina, ve které prožíváme dětství, podílí i na utváření našich morálních, kulturních a duchovních hodnot. Velký předěl nastává v době, kdy jsme na středoškolské úrovni začali studovat svůj obor nebo se vyučili v řemesle. U vysokoškoláků se doba osamostatňování a dospělého chování může protáhnout i do věku 25 let nebo i trochu déle. Žijeme-li po celou dobu se zrakovým znevýhodněním, mohou se některé oblasti našeho dospívání a zrání částečně lišit od běžné populace. Hodně záleží na okolnosti, jestli člověk s vadou zraku vyrůstá v rodině, nebo je přes týden na internátě. Záleží i na stupni zrakového znevýhodnění, záleží na postoji, s jakým rodiče na tuto skutečnost reagují, jakým způsobem dítě nebo studenta podporují. V dávných dobách, když ještě nebyly mobily, WhatsApy, Skypy a další technologie, opustil student nebo učeň částečně nebo zcela v osmnácti letech domov a šel do světa něco se naučit, vydělat nějaké peníze a stát se dospělým. Dnes to tak jednoduché není, technologická chapadla rodičovské lásky a péče zasahují do soukromého života dítěte, ať je kdekoliv. A kdyby nastal problém, který by před padesáti lety zafungoval jako výzva mladému člověku ke změně, dnes rodiče své dítě ochrání ještě dříve, než si mladý člověk může promyslet, jak se k vzniklé zátěži postaví. Lidé, kteří žijí s handicapem, nemají opravdu lehký osud. To však neznamená, že nemají volbu. Mohou celý život nad sebou plakat, vystavět svou budoucnost na své celoživotní smůle a sebelítosti, nechat se nést vlnou rodičovské nebo instituční péče. Naštěstí existuje spousta mladých lidí, kteří zvolili svou cestu a vnucenému osudu se postavili. Včas odmítli přílišnou péči rodičů, odmítli stát se objekty jakékoliv vnější péče. To určitě neznamená, že bezohledně odmítneme přiměřenou a vhodnou pomoc, ale že přijmeme takovou podporu, která nás naučí posilovat nejen fyzické svaly, ale i schopnosti a prostředky k dosažení výsad dospělosti. Dospívání má několik stádií, která u každého člověka mohou nastat v odlišném věku, a mohou mít odlišný průběh podle prostředí, v jakém mladý člověk žije. V předchozích úvahách jsme se dostatečně poučili, že jsou hranice, za kterými si už nehrajeme na bezstarostné puberťáky. A pokud ano, dostáváme se do potíží. Jak předejít pohromám, které by mohly změnit inteligentního tvora v beztvarou amébu? V našich kulturních podmínkách nejsme zvyklí na bezpodmínečnou podřazenost nějakému guru, věčnému učiteli nebo otci. To, co musíme pro svůj život udělat je učit se rozhodování. S tím bezprostředně souvisí svoboda mluvit za sebe, riskovat neúspěch, být hrdý na činy, které se daří, umět napravit to, co jsme pokazili. Je dobré naslouchat radám, ale rozhodovat se o jejich využití musí člověk sám už od dospívání. Když se včas a postupně vzdáváme rodičovské péče a dobrých rad učitelů, neznamená to, že nemáme právo na podporu, na doprovázení. Svoboda ale spočívá v tom, že sílu podpory a směr doprovázení si volíme sami. Ke svobodě patří i její méně atraktivní sestra Odpovědnost. Tu musíme přijmout, naučit se s ní žít, protože odpovědnost za sebe nebo druhé dává svobodě právo na existenci. Odpovědnost nelze deponovat, tím bychom ztratili i svobodu. Jestliže někteří vůdcové, političtí nebo náboženští, manažeři nebo ředitelé školy, vyhlašují, že oni v  zájmu svých příznivců přebírají odpovědnost za celou instituci nebo dokonce za národ, je cosi shnilého v království Dánském. Hitler, Stalin i lecjaký další vůdce převzal odpovědnost a ve jménu svého národa páchal zlo. K takovým situacím by nemělo docházet, ale lidé se z historie málokdy poučí. Je přece tak lákavé zbavit se odpovědnosti v tak problematické době, jako je ta současná! Je tedy třeba volit vlastní cestu, být svůj i za nepříznivých okolností. Tato slova nám zaznívají i z reklam na oblečení, mobily, kosmetiku, ale pro naši podstatu nic neznamenají. V komerčním vztahu totiž nejsme odpovědni za svou volbu, naše rozhodnutí je riskantní jen v souvislosti s výší obnosu zaplaceného za vybrané zboží. Myslíme-li však vážně své úsilí o změnu osobnosti do zralého stádia, bude to něco stát. Zapomeňme na pohodlný život v polštářích materiální i cituplné péče, připravme se na hodně čerstvé povětří střídané slunečním žárem, kluzkými stezkami nad propastí nebo lijáky s krupobitím. Mnozí se vzdali záchranných sítí i slunečníků své původní rodiny, aby se naučili kráčet vstříc svým vlastním cílům. Někteří tak činí s bílou holí, jiní na vozíku pro nechodící. Někteří ladí sluchadla, jiní vysílají signály rukama. A na jiných sice nevidíme žádnou znevýhodněnost, ale ono vždycky nemusí být všechno úplně na odiv. Je mnoho pětatřicetiletých dětí, které se celoživotně marně snaží naplnit ambice svých rodičů. Jiné se zas obávají, jakou ránu by mohli svou samostatností a dospělým chováním zasadit milujícím osobám, které se permanentně snaží, aby jejich dítě, vnouče či svěřenec měli na růžích ustláno. Za tuto falešnou ohleduplnost a komfort se ale draze platí celoživotní závislostí. Dospělý člověk si svůj osud může zvolit sám, a tak třeba odmítne cizí břemeno jen proto, aby paradoxně našel mnohem krkolomnější cestu vlastním životem. Dr. Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: Co je dyspepsie a jak ji léčit Latinské slovo „dys“ označuje poruchu, slovo „peptein“ překládáme jako trávit. Dyspepsie tedy znamená poruchu trávení. Kromě tohoto názvu se lze setkat také s termínem indigesce. Často nejde o chorobu jako takovou, spíše o skupinu typických příznaků, jako je tlak nebo bolest břicha, nevolnost, zvracení, říhání, plynatost či nadýmání. Příčin dyspepsií je celá řada, často však bývají spojovány se špatnou životosprávou a konzumací velkého množství potravin, tučných a kořeněných jídel, kofeinu, alkoholu, čokolády nebo perlivých nápojů. Dále je způsobují choroby orgánů trávicího traktu, infekce, obezita, kouření, stres i užívání léků, typicky antibiotik, aspirinu nebo ibuprofenu. Poruchy trávení někdy lékaři dělí na horní a dolní dyspeptický syndrom. Při horním pacienti často udávají pocit plnosti, říhání, pálení žáhy či bolest na hrudi, někdy i trvalou bolest nebo tlak v břiše. Dolní dyspeptický syndrom pak charakterizuje bolest břicha, průjem, zácpa nebo jejich střídání. Většina pacientů si stěžuje na tlak a bolest břicha nejčastěji těsně po jídle. Pokud jsou příznaky mírné a vyskytnou se jen občas, většinou postačí změnit životní styl a stravovací návyky. Jezte dostatek ovoce a zeleniny, ořechů, luštěnin, celozrnné stravy a dalších potravin s obsahem vlákniny. Ta pomáhá čistit střeva a podporuje růst prospěšných střevních bakterií. Z jídelníčku naopak vyřaďte potraviny uvedené v předchozím odstavci. Dbejte na pravidelnost, spíše než 3 velká jídla denně se doporučuje jíst 4 nebo 5 menších. Při průjmu je třeba dodržovat zvláštní dietu. Pijte dostatek tekutin, aby přijatá strava hladce procházela trávicím traktem. Pomoci může i zanechání kouření, dostatek pohybu a pravidelný spánek, alespoň 7 hodin denně. Pokud změna životosprávy nepřinese zlepšení, vyzkoušejte volně prodejné léky. Jejich dlouhodobé užívání však vždy konzultujte se svým lékařem. Kyselou žaludeční šťávu neutralizují antacida. Tím ulevují od pálení žáhy, tlaků v žaludku i na hrudi. Další léky (s obsahem ranitidinu či famotidinu) snižují tvorbu a objem žaludeční kyseliny. Jejich účinek nastupuje pomaleji než u antacid, trvá však mnohem déle. Dostupné bez receptu jsou dále léky, které povzbuzují tvorbu a vylučování žluči, nebo obsahují trávicí enzymy, které produkuje slinivka břišní. V tenkém střevě štěpí tuky, cukry i bílkoviny, a zlepšují tak jejich trávení. Léky s obsahem aktivního uhlí přispívají k ochraně trávicího ústrojí a brání hromadění střevních plynů tím, že na sebe vážou dráždivé látky. Pro úlevu od pocitu tlaku, plnosti a nadýmání pomohou i léky s obsahem simetikonu nebo diosmektinu. Konečně přípravky s loperamidem pomáhají zmírnit průběh průjmu. Neléčí však jeho příčinu a neměli byste je proto užívat déle než 2 až 3 dny. Kdy vyhledat lékařskou pomoc? Pokud vás poruchy trávení trápí déle než 2 týdny. Neprodleně pak lékaře navštivte vždy, když se objeví příznaky jako poruchy polykání, hubnutí, nechutenství nebo zvracení. Neváhejte ani v případech, když se vaše oční bělma nebo kůže zbarví do žluta, když stolice má jinou barvu či zápach, nebo když se objeví dušnost, silné pocení, mdloby či bolesti na hrudi. Jiří Petr Zdroj: vitalia.cz, zdravi.euro.cz, cs.wikipedia.org # INZERCE Penzion Kitty na týden SONS Praha jih vás srdečně zve na rekreační pobyt do penzionu KITTY Lučany nad Nisou. Termín od 21. do 28. srpna, cena 4990 Kč za ubytování, stravu, program a cestu. Odjezd od Hl. nádraží Praha autobusem až před penzion i zpět, v ceně je i pojištění – v případě že se neuskuteční, bude vrácena celá částka 4990 Kč. Bližší informace podá předsedkyně pí Mouchová tel.604 587 932 nebo mail mouchovazofie@seznam.cz. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 10, květen 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.