ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 7 duben 2021 OBSAH ÚVODEM Braillská soutěž a zpětná vazba BRAILLSKÁ SOUTĚŽ – 2022 Soutěž ve čtení a psaní STALO SE Přehledně Smutná zpráva z Aše LIDÉ KOLEM NÁS Zážitkem k poznání i pochopení LITERÁRNÍ KLÁNÍ Tajemná noc ZORA RADÍ A INFORMUJE Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2021 O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – III. BUDE VÁS ZAJÍMAT Apríl ZDRAVÍ Když imunitní systém pracuje nepřesně SPORT Černobílé problémy ANEKDOTY NA ZÁVĚR Ještě židovské… INZERCE # ÚVODEM: Braillská soutěž a zpětná vazba Jako studenta oboru politická ekonomie mě hodně bavil výrok, co je předmětem politické ekonomie socialismu: řeší problémy, které by v kapitalismu nikdy nenastaly. Jako většinou, bylo to vtipné, ale zas ne tak úplně pravdivé. Ostatně podívejte se na dnešní ekonomickou scénu v tuzemsku. Ovšem jinak se snažím v životě řešit problémy, které nastanou s pravděpodobností alespoň vyšší než 30 %. Když jsem tedy v lednu tohoto roku dostal na poradě důrazné připomenutí, že musíme připravit letošní ročník soutěže ve čtení a psaní Braillova písma, bylo mi jasné, že problém bude podstatně vyšší než oněch 30 %. (Vzpomínáte si? Kolem 12. ledna skoro 11 tisíc nově nakažených a křivka setrvale stoupala až ke dnešním téměř 17 tisícům…) A nadhodil jsem tudíž inovativní nápad – soutěž by mohla být online… To jsem si dal! Samozřejmě, teď už to vím také, že je nesmysl chtít z něčeho, co je výsostně společenskou záležitostí, udělat soutěž osamělých mořeplavců. A tak jsem pod dojmem výsměšných (snad ani ne vyslovených) poznámek kolegů celou záležitost uložil k ledu: setkávání podle mého soudu není reálné přinejmenším do poloviny roku, a pak během prázdnin a po nich se těžko dá zorganizovat čtrnáct krajských kol a nejpozději v polovině října ještě to celostátní… Porada osmého března se nesla v duchu obvyklém. Dokud se nevynořila vcelku nenápadná otázka: má redakce Zory připravenou soutěž ve čtení a psaní Braillu? A byly zveřejněné propozice?! – No, nemá a nebyly. Rovnou se bez mučení přiznávám – ano, mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Protože ANO – je to v nejvlastnějším zájmu našich časopisů, zejména těch bodových, aby měly co nejvíce čtenářů a předplatitelů! A ANO, opravdu i já, ač vidoucí, považuji tuhle soutěž za více než užitečnou a tudíž musím, chtě nechtě, souhlasit, že jsme o soutěži měli už nejméně dvakrát psát, informovat, vypsat propozice,… A čekat, že se třeba kovid sám roznemůže. Takže jsem měl i neměl pravdu, ale ve výsledku – neměl. Upřímně řečeno – opravdu bez ironie – dobře mi tak! Nerad to přiznávám, ale kritika byla na místě. Nakonec i ta olympiáda se neustále připravuje, i když teď Japonci vzkázali, že bude bez diváků-cizinců. Ale mluví se o ní pořád. Měli pravdu kritici, mělo se mluvit i o soutěži, mělo se nadhodit i několik možná nesmyslů – takových návnad, špeků, kvůli kterým by se rozhořela diskuse, možná i politicky nekorektní, ale i špatná reklama je lepší než žádná. Takže hned pod tímhle úvodníkem najdete článek viceprezidenta, který se ujal štafetového kolíku a chvíli ponese pochodeň vysvětlování, v redakci si konečně udělám pořádek, určím hlavního koordinátora a – budeme doufat. Mimochodem – díky do odboček za průzkum mezi našimi čtenáři. Podle zpráv jsou mezi nimi i ti, co se braillské písmo čerstvě učí, a prý jim to jde. Takže se na ně možná můžeme těšit napřesrok třeba i ve finále! A přihlížíme i k dalším připomínkám. Vidíte – úvodník už je kratší, než poslední dobou býval. Václav Senjuk # BRAILLSKÁ SOUTĚŽ – 2022 Soutěž ve čtení a psaní Sobota 12. října 2019. Ve velké zasedací místnosti pražského sídla SONS vládne čilý ruch. Soutěží se tu ve čtení a psaní bodového písma – jenomže o tom už se výstižně rozepsal pan šéfredaktor Zory v jejím jedenadvacátém čísle ročníku 2019, takže není zdánlivě co dodat. A přece: tehdy jsem se loučil se soutěžícími a jejich družinami přátel a rodinných příslušníků slibem, že se sejdeme v ještě hojnějším počtu za dva roky při jarních krajských kolech soutěže a na podzim opět při příležitosti soutěže celostátní. Doba se naplňuje a já svůj slib nejsem s to splnit – loni nám totiž začal neočekávaně, neohlášeně a nevítaně nový letopočet a s ním dříve nevídaná omezení. Proto se vedení SONS po poradě s vydavatelstvím Zora rozhodlo naši tradiční soutěž ve čtení a psaní bodového písma (s přívažkem počítačové klávesnice) nekonat. Neopakovatelnou atmosféru osobního setkávání nelze ničím nahradit. Přirozeně tu byla snaha soutěž pro ten správný (tedy letošní) rok zachránit a zazněly návrhy typu „udělejme to všechno on-line a bez diváků.“ Když jsme ale začali podrobně rozebírat, jak na dálku zajistit spravedlivé hodnocení a nezbytný sportovní dohled, ukázal se nápad konat soutěž on-line nad naše skromné organizační a logistické síly. V roce 2019 soutěžilo v celostátním kole 21 čtenářů bodového písma a my jednoduše nemáme k dispozici nějakých dvacet porotců či rozhodčích, kteří by seděli u každého soutěžícího v jeho bydlišti. A tak se ani soutěž on-line konat letos nebude. Hodit flintu do žita si ale nemůžeme dovolit, i když si zasoutěžíme nejspíš až napřesrok. Dejme se v době omezeného setkávání do pilného čtení i psaní, abychom po soutěži v roce 2022 mohli ohlásit nové rekordy v rychlosti i přesnosti. Přeju nám všem pevné zdraví a se soutěžícími, jejich přáteli, příznivci i rodinnými příslušníky se na půdě SONS těším na shledanou v roce 2022. R. Volejník # STALO SE: Přehledně Velikonoce jsou svátkem pohyblivým. Připadají na neděli po prvním jarním úplňku, což je letos 4. dubna. Křesťané se na ně ale připravují už od Popeleční středy, která byla letos 17. února. Od neděle 28. března nás čeká svatý (též Pašijový či Velký) týden. Začíná Květnou nedělí, pokračuje Modrým pondělím, Šedivým úterým, Škaredou středou a graduje Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou. V noci ze soboty na neděli byl Ježíš Kristus vzkříšen a v neděli slavíme Boží hod Velikonoční. Pro malé kalendárium otevíráme znovu Tyflopedický lexikon jmenný od Josefa Smýkala. Dnes vzpomeneme třeba přednostu Centra zrakových vad Fakultní nemocnice v Motole MUDr. Stanislava Rodného. Péči o pacienty s těžkým postižením zraku se tu věnoval téměř 20 let (1981 až 2000). Narodil se 4. dubna 1946, letos by tedy oslavil 75. narozeniny. 7. dubna 1905 se narodil František Podlucký, ladič klavírů a učitel ladění. Když 21. dubna roku 1996 zemřel, bylo mu úctyhodných 91 let. A 11. dubna 1765 se narodil Johann Vilhelm Klein. Je považován za jednoho z největších tyflopedů 19. století. Založil Výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé ve Vídni, je autorem tzv. propichované reliéfní latinky, která dokázala nejdéle soutěžit s Braillovým písmem, a osobně vychoval několik tyflopedů, kteří založili další podobné ústavy. A pojďme k našim oblastním odbočkám. Karel Novotný a Věra Macháčková z KC Vrchlická přinesli on-line balíček muziky od hudebního redaktora Dana Sivaly. Co v něm najdete? Třeba koncert belgické jazzové zpěvačky Mélanie De Biasio, která má u nás řadu fanoušků. Své poslední album vydala v roce 2017 a vypadá to, že nová deska vyjde co nevidět. A jazz ještě jednou. V nabídce je totiž i audio pořad o trumpetistovi z  Manchesteru jménem Matthew Halsall. Zajímavá může být i severská formace Wardruna, která pracuje s odkazy Vikingů a tradicemi severských národů. Přestože nejde o metal, největší fanouškovskou základnu má skupina právě mezi metalisty. Letos plánují vystoupení na Colours Of Ostrava, tak snad jim to vyjde. V nabídce je dále album holandské skupiny Autumn – Cold Comfort se zpěvačkou Marjen. Není sice novinkou, letos oslaví už 10 let, dokáže však navodit pohodovou atmosféru, Má prvky melancholie, ale prý tak akorát, aby to mělo i pozitivní efekt. A úplně na konci balíčku najdete hudební tip od Vladimíra. Pro poslech nabízené hudby navštivte stránku youtube.com nebo sons.cz/Ambientni-Online-Poslechovka-Unor-2021. Zde jsou na pořady, alba a interprety uvedeny přesné odkazy. Znáte jméno Wilfrid Michael Voynich? Jde o amerického obchodníka polsko italského původu, po kterém je pojmenován jistý rukopis. A co je na něm tak zajímavého? Je psán jazykem, který se snažilo rozluštit už mnoho odborníků, ale zatím se to žádnému nepodařilo. OO SONS Jičín nyní informuje o videu, které najdete na youtube.com/watch?v=EoTypqcQQf0. Představuje Irenu Hanzíkovou z Nové Paky, neobyčejně vnímavou dámu s vyvinutým citem pro duchovno. V únoru roku 2012 narazila při zatápění v kamnech na článek, který vyprávěl o vydání Voynichova rukopisu po 100 letech v Čechách. Sedla si ke stolu a s lupou začala luštit první slova textu. Než se jí podařilo odhalit jejich význam, probděla mnoho nocí. Prý si však potvrdila, že skutečně cítí to, na co šli jiní logikou a počítačovými programy. Dnes má přeloženou zhruba třetinu rukopisu. Podle ní jde o deník českého duchovního autora Jiřího III. z Lichtenštejna, který nám kromě svého života předává také důležitá Boží poselství. Důležité informace k současné situaci přináší OO Olomouc. Zájemci o očkování proti Covid 19 obdrží před vlastním očkováním od zdravotnického personálu dotazník, který je nutné vyplnit a podepsat. Pro zrakově postižené může být výhodnější si dotazník stáhnout z internetu, doma ho vyplnit a vzít ho do zdravotnického zařízení. Dotazník najdete na: koronavirus.mzcr.cz/wp-content/uploads/2021/01/dotaznik-ockovaneho.pdf OO Olomouc vám dále doporučuje prohlédnout si webové stránky vaší zdravotní pojišťovny. Některé z nich totiž poskytují příspěvek na nákup respirátorů FFP2 a FFP3. Nezapomeňte však prostudovat si podmínky a postup, jak s pojišťovnou úhradu vyřídit. V příspěvku najdete i další zajímavé informace, například jak fungují nanoroušky a nanorespirátory nebo přednášku o mechanismu šíření koronaviru. Je libo opravdovou lahůdku? Před dvěma lety, 20. dubna 2019 přistál v japonské Fukušimě se svou dvanáctimetrovou plachetnicí námořník jménem Micuhiro Iwamoto. Dva měsíce předtím vyplul z americké Kalifornie a bez zastávky přeplul Tichý oceán, zhruba 14 000 kilometrů. Na tom by snad nebylo nic divného, až na to, že tento Japonec je první nevidomý námořník, kterému se něco takového podařilo. Na palubě s ním byl vidící americký mořeplavec Doug Smith, který mu slovně pomáhal. Ve druhé polovině března vyšly kromě Zpravodaje komunitního centra Vrchlická také oblastní časopisy OO Jičín (Světýlko) a Beroun (Berounské očko). Za redakci Zora přejeme veselé Velikonoce a hodně zdraví. Antonín Vraný Zdroj: Smýkal, Josef; Tyflopedický lexikon jmenný, irozhlas.cz # Smutná zpráva z Aše V úterý 23. února 2021 zemřela dlouholetá funkcionářka a předsedkyně chebské odbočky SONS, paní Hana Miklóšová z Aše. Narodila se 1. 11. 1953 v České Lípě, o zrak přišla záhy po narození pobytem v inkubátoru. Od útlého dětství navštěvovala Základní i mateřskou školu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Po jejím absolvování nastoupila na Konzervatoř Jana Deyla, kde vystudovala hru na klavír a akordeon. Dlouho nemohla najít zaměstnání s bytem (v LŠU České Lípě bylo obsazeno), díky své kamarádce z Hradčan, Marcele Majerové, se jí podařilo v roce 1978 získat toto místo až v daleké Aši, kde učila na hudební škole až do posledních dnů svého života, který však narušil zrádnýcovid 19. Hudba a výuka dětí byla její celoživotní doménou. Do místní LŠU ji nejdříve doprovázela maminka, kterou posléze postupně vystřídali čtyři vodicí psi. Nejdříve to byla německá ovčanda Afra, poté ji vystřídala černá labradorka Asta. Po jejím odchodu do psího nebe přišla na řadu zlatá retrívřice Angie, která jí, i přes své mnohé zdravotní problémy, poctivě a obětavě sloužila až do úctyhodných 15 a půl roku svého věku. Před třemi lety k ní přišla do služby další labradorka, tentokrát se jménem Angelika. A tak Hanka vystřídala za svůj život nejen mnoho žáčků, ale i vodicích psů, na které nedala nikdy dopustit. Plně se zapojovala i do veřejného a kulturního života v Aši, po dlouhá léta byla i členkou pěveckého sboru při Tostě Aš. Paní Miklóšová se po celý svůj život také aktivně zajímala o práci ve prospěch zrakově postižených, několik posledních let působila i jako předsedkyně Oblastní odbočky SONS v Chebu. Kromě toho byla také dlouholetou členkou KDVP, každoročně se zúčastňovala pracovního soustředění na letních pobytech s vodicími psy. Opomenout nelze ani mnohé osvětové přednášky na školách jak v Aši, tak i v Chebu, na kterých samozřejmě nikdy nesměl chybět vodicí pes! To byl vždy opravdový „tahák“, ten vzbudil mezi dětmi největší zájem! Čest její památce! Emil Miklóš # LIDÉ KOLEM NÁS: Zážitkem k poznání i pochopení Patří k ženám mladým, cílevědomým a vytrvalým. Jako prakticky nevidomá vystudovala dvě vysoké školy a uplatnila se jako ředitelka OZP Akademie, psycholožka i lektorka. O svém životě a práci říká: „Myslím, že se mi podařilo najít vlastní smysluplnou životní cestu, a snad jsem s jejím nalezením pomohla i několika dalším lidem. O rozhovor jsme požádali Mgr. et Mgr. Petru Helebrantovou. Kde začala a kam směřuje vaše životní cesta? Vystudovala jsem obory speciální pedagogika a psychologie, a začala si hledat zaměstnání. A často se setkala se situací, kdy jsem jako absolventka dvou vysokých škol, která má za sebou několik dalších specializačních kurzů, odborných praxí i publikační činnost, narazila do pomyslné zdi. Mnoho lidí se zkrátka obává nás handicapované zaměstnat, protože nevědí, co to bude obnášet. Myslela jsem, že třeba pozice operátorky krizové telefonní linky je pro mě šitá na míru, a byla jsem velmi zklamaná. Práci jsem našla až v neziskovce Tamtamy. Zaměřuje se na úklidové služby a zaměstnává 100 % osob s handicapem. S její ředitelkou Mirkou Kroupovou jsme poté založily OZP Akademii. Naším cílem je pomáhat lidem s handicapem zaujmout ve společnosti důstojné místo, uplatnit se na trhu práce i odbourávat bariéry mezi nimi a běžnou společností. To děláme prostřednictvím zážitkového vzdělávání a šíření osvěty o hendikepech. A musím říci, že v této práci nacházím svůj životní smysl a že náš tým zaměstnanců, dobrovolníků a partnerů budujeme s velkým nadšením. Čím se v OZP Akademii konkrétně zabýváte? Podobně jako Tamtamy Jsme chráněným pracovištěm a zaměstnáváme 100 % osob se zdravotním postižením, včetně zrakového. Jde o vysokoškoláky na pozicích lektorů. Jednou z cest, kterými šíříme informace o lidech s handicapem, je vydávání publikací. Ve spolupráci s Českým červeným křížem jsme vydali třeba příručku, jak s takovými lidmi komunikovat. Další činností, na kterou se dnes hodně specializujeme, je pořádání akreditovaných workshopů a osvětových kurzů. Určeny jsou pro zaměstnance státní správy, neziskovek i další klienty. Ti se potřebné informace dozvídají ani ne tak formou klasické přednášky, spíše prostřednictvím zážitku a následné diskuse. Vytvoříme simulovanou situaci a handicap, například dvacetiminutové jednání na úřadu v prostředí simulované slepoty. Účastník vstupuje do místnosti s klapkami na očích, vnímá prostor, orientuje se v něm a pohybuje, hledá předměty a objekty, které se zvukově hlásí, komunikuje s vidícím úředníkem, zaplatí, podepíše se apod. Lektorem workshopu je člověk s těžkým postižením zraku, který čerpá z vlastních zkušeností, má co říci a dává zážitkům přidanou hodnotu. V prostředí simulované hluchoty dostává účastník na 20 minut sluchátka, která ho částečně či zcela ohluší, a opět má za úkol zvládnout určitou situaci. Úředník na něho může mluvit rychle, zezadu k němu doléhají hlasy čekajících, a on se musí dobře soustředit, aby jednání zvládl. Zážitek mu poodhalí specifika a těžkosti, které člověk s handicapem v takové situaci prožívá. Poté může být pro něho jednodušší vcítit se a pochopit. Státní správa už OZP akademii zná a obvykle se na akce přihlásí sama. Protože však klademe důraz na zážitek, nelze naše kurzy převést do online prostředí. V době pandemie je tak bohužel nemůžeme pořádat. Podíleli jsme se i na semináři pro pracovníky muzeí, který organizovalo Národní muzeum. OZP Akademie byla požádána o vstup na téma komunikace s lidmi neslyšícími a nedoslýchavými, Pražská organizace vozíčkářů se věnovala přístupu k lidem s tělesným hendikepem a neziskovka Okamžik přinesla pohled návštěvníků s postižením zraku. Nabízíme i dva rekvalifikační kurzy. První je lektor dalšího vzdělávání, druhý pedagogické minimum pro instruktory odborného výcviku. Pedagogické minimum je obecně určeno pro člověka, který chce vést praktické vyučování žáků na pracovišti, nikoliv ve škole. Třeba pro provozovatele restaurace, který chce prakticky vyučovat učně oboru kuchař. Každý uchazeč posílá s žádostí o rekvalifikační kurz i motivační dopis. To proto, abychom se dozvěděli něco o jeho životním příběhu a mohli podpořit jeho konkrétní vizi tak, aby se (třeba navzdory handicapu) dokázal uplatnit a dále rozvíjet. Osoby s handicapem vzděláváme v  kurzech bezplatně. I zde je kladen důraz na sdílení zkušeností, zážitek a trénink činností, které budou skutečně dělat. V čem spočívá vaše práce ředitelky OZP Akademie? Ve vedení organizace a jejích zaměstnanců ke smysluplné činnosti. S tím je spojeno množství administrativy, zajištění dotací apod. Na to nejsem samozřejmě sama, Využívám techniku a spolupracuji s lidmi, kteří vidí a kterým důvěřuji. Jako ředitelka jsem ovšem za organizaci zodpovědná, bez ohledu na handicap. V rámci propagace a marketingu se snažíme dávat o sobě vědět, spravujeme sociální sítě, účastníme se veletrhů sociálních služeb, sdílíme zkušenosti, připravujeme propagační materiály apod. Dále se věnuji personálnímu vedení společnosti a poskytuji psychologické konzultace i krizovou podporu našim zaměstnancům. U nás a ve spřátelených Tamtamech jich pracuje 35. Tato podpora je pro každého individuální a týká se vyrovnání s nastalou situací, hledání sebe sama, zvládnutí partnerských a rodinných vztahů, pracovního uplatnění i orientace v sociálně právní oblasti. A kromě toho všeho jsem i lektorkou odborných kurzů. Práci mám velmi pestrou. Setkala jste se u člověka s handicapem s nějakým zvláštním nadáním? Lidé s handicapem mají spoustu činností vytrénováno jinými smysly. Ti, se kterými se osobně setkávám, mají obrovskou vůli dokázat se i přes svůj handicap ve společnosti prosadit. Samozřejmě, že narážejí do překážek, ale zvednou se a zkoušejí to znovu. A to mi přijde úžasné. Protože překážky, které před nás život staví, mnohdy vzdají i zdraví lidé. V minulosti jste také publikovala o dyslexii nevidomých To je už starší záležitost. Bylo pro mě zajímavé zamyslet se nad poruchou, která se projevuje neschopností nebo ztíženou schopností naučit se číst, a jejíž primární příčinou není zrakové postižení. Měla jsem pocit, že se tak trochu nepočítá s tím, že dítě s postižením zraku by mohlo trpět nějakým dalším handicapem. Od devadesátých let se touto problematikou, která je anglicky pojmenovaná Braille dyslexia, někteří zahraniční lékaři a speciální pedagogové zabývají intenzivněji. Jak vzpomínáte na doby studia na vysoké škole? Přijímačky na psychologii jsou velmi těžké i pro zdravého člověka. Lidem s postižením zraku je možné je modifikovat podle jejich požadavků, například zvětšením písma, větším množstvím času na vypracování apod. Požadavky se však formulují hůř, pokud nevíte, co v testech bude. Pro mě je škola modifikovala do vhodné formy hned třikrát. Prvním rokem jsem požádala jen o zvětšené písmo. Ale v testu byla i grafika, třeba najít ke třem symbolům čtvrtý podle určité logiky, nebo hledat odpověď ve sloupcích. I obrázek jen zvětšili. Pro mě, člověka s velmi sníženou zrakovou ostrostí a omezeným zorným polem, to byl neřešitelný úkol. Otázku bylo nutno položit jinak. Tenkrát jsem si ale řekla, že se na školu prostě dostanu. Až třetí rok byly pro mě testy srozumitelné. A až v polovině studia jsem začala mít pocit, že mě mezi sebe přijali jako rovnocenného partnera. A to pro mě bylo moc důležité. Zřejmě nejkomplikovanějším předmětem pro mě byla statistika. Během výuky učitel zpravidla mlčel, psal na tabuli vzorce, výpočty, a já ztrácela kontext. Učebnici jsme neměli. S učitelem jsme se na formě zkoušky dohodli, ale pocit, že jsem statistiku zvládla zcela samostatně, jsem tehdy na rozdíl od ostatních předmětů neměla. Lidé ve škole ke mně byli vstřícní, výborně fungovala asistence, k dispozici byl počítač s hlasovým výstupem, ale chyběla mi odborná podpora, někdo, kdo by mi výklad přeložil do srozumitelného jazyka. V Brně tou dobou už takovou podporu poskytovalo středisko Teiresiás. Dnes velmi dobře funguje i Středisko handicapovaných studentů na pražské Vysoké škole ekonomické. Antonín Vraný # LITERÁRNÍ KLÁNÍ Tajemná noc Věžní hodiny na staré radnici pomalu odbily jedenáctou večerní. Liduprázdné náměstí se zahalilo do zvláštní namodralé mlhoviny, z níž nezřetelně vystupují obrysy okolních domů. Stojím ve stínu košatého stromu, ale netuším, proč a jak jsem se tu ocitla. Na lavičce u morového sloupu nedaleko ode mne z mlhy vystupuje silueta sedícího muže. Tichem se náhle ozve klapot koňských kopyt a z Horní ulice přijíždí jezdec na koni. Zastavuje před lavičkou a já slyším: „Buď zdráv, bratře Karle, slavný příteli! Vidno, že si tě tu považují, tvé jméno nese rodná ves i celé město a rynk máš taky tuze pěkný. Příštího roku tomu bude šest set let, co moje chrabré vojsko slavně u Habrů nepřítele rozdrtilo a pak na Brod táhlo a jej zpustošilo. Dobře, že jej znovu vystavěli. Však ty také slavit budeš, dvě stě let tomu, co ses narodil. V Borové ti jistě velkou slávu chystají!“ „I ty buď vítán, starý brachu, neposadíš se?“ „Zůstanu na koni, brnění je těžké, špatně se mi nasedá. Jedu od Habrů, rád se tam vracím vzpomínat na tu bitvu,“ usmál se Jan Žižka potutelně pod mohutným knírem. „Nezdržím se, vezmu to přes Žižkov kolem Sázavy do Žižkova Pole, musím zkontrolovat lipovou alej, co kolem mé mohyly vede.“ Vojevůdce pozvedl ruku, pokynul na pozdrav a patami pobídl koně k chůzi. Havlíček kývl hlavou a znovu se zahleděl na rohový dům, kde žil se svojí rodinou a odkud ho oné prosincové noci roku 1851 odvezli do Brixenu. Jako by z dálky slyšel tklivé tóny klavíru, na který jeho žena hrávala a který dodnes stojí v pokoji nynějšího muzea. Ze vzpomínek ho vyrušily tiché kroky a z úzké uličky se vynořila postava dalšího muže. „Vítám tě, příteli Jaroslave, jak se vede? Stále píšeš? Tvůj román o dobrém vojáku Švejkovi již celých sto let lidé znají a stále čtou.“ „To mě těší, že se líbí a že na mě v dobrém vzpomínají. Kdo ví, co by na takovou vojnu řekl tamten,“ otočil Hašek hlavu směrem, kudy slavný vojevůdce odjel. „A co na Lipnici, hodně turistů?“ zeptal se Havlíček. „Na hrad chodí dost, a v létě, při tom mém festivalu bývalo nabito, a pivo tam taky mají dobrý...“ spokojeně mlasknul spisovatel. „Támhle U Krechlerů, co byl dřív špitál a teď je to hostinec Na Rynku, tam jsem taky rád poseděl.“ „Historie byla k tomuto městu vůbec štědrá, kolik slavných lidí se tu narodilo, žilo, nebo jenom spalo, třeba v tom domě za námi, v Kašičkovském, přespávaly hlavy pomazané – Leopold I., Josef I. i II. Ferdinand I., v jiném císařovna Marie Terezie.“ připomněl Havlíček. „Buďme ale spravedliví, i v této nové době žijí zde lidé duchem bohatí, šikovných rukou a statečných srdcí, kteří slávu města Havlíčkova Brodu do dalších let ponesou. Vždyť tu studovali takoví hrdinové, jako legionář a generál Karel Kutlvašr a páter Josef Toufar, budiž jim země lehká. Z ulice od kostela zaslechli jakýsi ruch, pokřikování a dokonce zpěv. „No jo, páni študenti, Smetana, Dobrovský, Zrzavý... ještě je jim veselo. Však tys tam na gymnázium taky chodil,“ obrátil se Hašek k Havlíčkovi, který s nostalgickým pousmáním přikývl. „Bedřich nebyl žádný premiant, ale ta jeho muzika mě vždycky chytne za srdce. Teď tu má krásné nové náměstí, a Dobrovský ulici. Na Zrzavého v rodné Okrouhlici taky vzpomínají, a na jeho hrobě v Krucemburku svíčky zapalují. Někdy chci zajít do Petrkova, pozdravit Bohuslava Reynka. Mám rád jeho poezii, je melancholická, ale krásná. Měl tuze těžký život,“ povzdechl Havlíček. „Je moc dobře, že se potomkům podařilo vzkřísit jeho odkaz a lidé opět mohou číst ty nádherné básně. Támhle v tom domě nahoře je knihkupectví, kde je prodávají.“ „Kolega Foglar se už taky dlouho neukázal, asi se mu od řeky nechce, je mu tam s těmi jeho hochy dobře. Jestlipak už se byl podívat v Ledči na hradě, udělali mu tam muzeum s ježky v kleci,“ poznamenal Hašek a zvedl se z lavičky. „Už půjdu, na Lipnici je to pěkná štreka, mám se ještě sejít s přítelem, malířem Panuškou. Žil opodál, v Kochánově. Jsem mu vděčný, že mě do tohoto kraje přivedl. Kdyby ještě někdo přišel, pozdravuj. Servus, kamaráde.“ Karel Havlíček Borovský na náměstí osaměl. Po chvíli se z okna za jeho zády počala ozývat jemná, tichoučká melodie. Jana Václava Stamice zřejmě políbila múza inspirace. Příjemné malé noční intermezzo. Téměř neslyšitelné zašustění šatů vytrhlo muže ze zamyšlení. Jakmile přicházející ženu poznal, hbitě vyskočil z lavičky a napřáhl ruku k pozdravení. „Vítám tě, drahá přítelkyně, kde se tu bereš?“ „Dlouho jsme se neviděli, bylo mi po tobě smutno, a z Polné sem není tak daleko. Přinesla jsem ti dárek k narozeninám, právě mi vydali novou knížku,“ praví žena a podává mu balíček. „Těžké chvíle si zpříjemňuji psaním, utíkám se do snů a do dětství.“ “Děkuji ti, drahá Boženo,“ vděčně praví obdarovaný a vzápětí se sklání k nevysokému keři, rostoucímu za lavičkou. „Snad mi to zítra ráno lidé odpustí,“ usmívá se Karel a podává přítelkyni větvičku s omamně vonícími drobnými kvítky. Paní Božena se lehce zardí, sklání hlavu a přivoní. „Rád bych tě vzal na procházku parkem. Pouze několik kroků a octneme se v Budoucnosti. Je hezké, že mu takové jméno dali.“ Vtom se z hodin ozve odbíjení. Jeden, dva, tři... po dvanáctém úderu se mlhovina náhle začíná rozplývat a s ní mizí i obě postavy. V naprostém tichu se pozvolna vzpamatovávám. Opatrně se přiblížím k lavičce a ze země zvedám zelenou snítku s pomalu uvadajícími bílými kvítky. Zvonění budíku náhle ukončuje mé podivuhodné setkání s minulostí a ocitám se v přítomnosti, v roce 2021. Bylo mi ctí, vážení... Marie Heilandová # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2021 V následujícím textu nejdříve zodpovíme – pro někoho možná podivnou – otázku, „co je FÚJ?“, a budeme pokračovat v zajímavostech právního ukotvení jmen a příjmení. Co je FÚJ? Fond účelového jmění SONS, s oblibou tedy zkracovaný na „FÚJ“, je praktickou demonstrací vzájemné solidarity mezi členy našeho spolku. Umožňuje každému, kdo se dostane do přechodných finančních nesnází, poskytnout bezúročnou zápůjčku. Tato peněžní zápůjčka musí být použita výhradně pro osobní potřebu toho, kdo o ni žádá, lze ji použít na vybavení bytu, dofinancování pomůcky, na kterou ani po využití státem poskytované podpory člen nedosáhne a tak podobně. Maximální limit zápůjčky byl na podzim roku 2019 zvýšen ze 30 tisíc na 50 tisíc korun. Podání žádosti a její schválení má samozřejmě přesná pravidla, jejich znění Vám na vyžádání poskytne Vaše oblastní odbočka či celostátní klub – ostatně schválení pověřenými funkcionáři oblastní nebo klubové rady je jednou z podmínek úspěšného vyřízení žádosti. Právě funkcionáři odbočky či klubu jsou těmi, kdo žadatele znají a mohou posoudit jak odůvodněnost žádosti o zápůjčku, tak míru spolehlivosti žadatele, aby zápůjčka byla řádně splacena. Aby Vám SONS zápůjčku poskytla, budete kromě určité výše pravidelných příjmů také potřebovat ručitele, který se zaručí, že v případě, kdybyste zápůjčku z jakéhokoliv důvodu nespláceli, splatí ji za vás on či ona. Pozor, ručitelem nesmí být manžel ani manželka – důvody jsou myslím celkem jasné, když by se dostal vydlužitel – tak se podle občanského zákoníku nazývá ten, komu je poskytnuta zápůjčka – během splácení do finančních obtíží, jeho manželka nebo její manžel na tom nebude s poměrně velkou pravděpodobností o nic lépe, tudíž zajištění zápůjčky ručitelem by postrádalo smyslu. A pokud se SONS nepodaří zápůjčku či její část vymoci zpět – i takové případy mohou bohužel nastat a v minulosti také již nastaly, pak se tím mimo jiné snižuje portfólio, které je k dispozici dalším zájemcům. Ostatně výše naznačené bylo jedním z důvodů, proč došlo k 1. lednu 2021 k narovnání skutečného a účetního stavu FÚJ, a to tak, že právě k tomuto datu doplnila SONS z volných prostředků na příslušný bankovní účet fondu částku 15 821,24 CZK tak, aby stav fondu odpovídal částce 750 tisíc korun. Právě tolik peněz by fond obsahoval, kdyby nebyly rozpůjčovány žádné prostředky, resp. kdyby všechny zápůjčky byly najednou splaceny. Tak tomu samozřejmě není, zůstatek účtu se neustále mění, při každém poskytnutí zápůjčky a jejich postupném splácení. Nicméně mohu čtenáře ujistit, že za dobu, kdy jsem byl jmenován Republikovou radou SONS předsedou správní rady FÚJ po Viktoru Dudrovi, tedy od léta 2016, jsme se nikdy nedostali do situace, kdy bychom nebyli schopni poptávku po zápůjčkách uspokojit. Zápůjčka je bezúročná, tedy splatíte téměř přesně tolik, kolik si půjčíte. Ono slůvko „téměř“ se rovná třem stům korun, to je jednorázový manipulační poplatek, který musí zájemce o zápůjčku zaplatit ihned na začátku, ještě před první splátkou schválené zápůjčky. Tento fixní poplatek SONS používá na pokrytí všech nákladů, které se správou zápůjčky po dobu jejího trvání vznikají, zasílání všech dokumentů, účetní operace, atd. Zatímco dříve byly měsíční splátky placeny velmi často pomocí složenek, dnes je již prakticky jediným užívaným způsobem splátek bezhotovostní převod na účet FÚJ. Žádost o zápůjčku si může podat každý člen SONS, jeho členství však musí trvat déle než jeden rok. Čisté měsíční příjmy kohokoliv, kdo si chce z FÚJ vypůjčit, nesmí být nižší, než je dvojnásobek částky životního minima jednotlivce. Ta aktuálně činí 3860 Kč, tedy nikdo s příjmy nižšími než 7720 Kč na zápůjčku nedosáhne. Maximální limit zápůjčky je odvozen od výše čistých měsíčních příjmů žadatele. Čistý měsíční příjem žadatele musí činit nejméně 28 % z celkové zapůjčené částky. To znamená, že žadatel, který by jako jediný příjem měl invalidní důchod ve výši 12 tisíc korun, dosáhne na zápůjčku ve výši 42 800 Kč. Aby si žadatel mohl půjčit maximální částku 50 tisíc korun, jeho čisté měsíční příjmy musí činit nejméně 14 000 Kč. Do příjmů samozřejmě není možné započítávat příspěvek na péči, jehož užití je pro splácení zápůjčky právem zakázáno. Ručitelovy čisté měsíční příjmy musí být ještě o něco vyšší, jednak v žádném případě nesmí být nižší, než trojnásobek částky životního minima jednotlivce (tedy 11 580 Kč zároveň musí činit nejméně 34 % z celkové částky, za niž ručí. Pro ilustraci tedy uveďme obdobné příklady: Aby mohl ručitel ručit za zápůjčku ve výši 42 800 (viz první příklad), ručitelovy příjmy musí přesahovat částku 14 552 Kč a na zápůjčku ve výši 50 000 si musí žadatel najít ručitele s příjmy přesahujícími měsíčně 17 000 Kč. Zápůjčka musí být splacena nejpozději do 25 měsíců od jejího poskytnutí, což odpovídá při maximální částce 50 000 Kč měsíční splátce ve výši 2000 Kč. Na zápůjčku není dle příslušné směrnice SONS právní nárok, ale pochopitelně je tu FÚJ proto, aby pomáhal, takže za splnění daných a dle mého názoru logických podmínek se jistě všichni funkcionáři budou snažit, aby vám vyšli maximálně vstříc. Pokud byste tedy někdo o zápůjčku z Fondu účelového jmění SONS měli zájem, kontaktujte oblastní či klubovou radu odbočky nebo klubu, v níž/němž jste kmenovými členy, organizační jednotka, v níž jste členy hostujícími, vaši žádost schválit nemůže. Jména a příjmení – část druhá a poslední Koho zaujal v minulém článku daný slib, že se ještě jednou podíváme na úpravu jmen a příjmeních ve světle zákona o matrikách, jménu a příjmení (z. č. 301/2000 Sb., právě se dočkal. Také jste se někdy podivovali, proč když většina Čechů užívá jedno jméno (na mysli mám křestní), najdou se jedinci užívající jména dvě; já jsem si někdy lámal hlavu nad tím, nakolik je toto užívání dvou jmen zákonem povoleno. Právní úpravu najdeme v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 citovaného zákona: „(2) Fyzická osoba je povinna užívat v úředním styku dvě jména, jsou-li zapsána v matriční knize vedené matričním úřadem. (3) Fyzická osoba, která má v matriční knize zapsáno jedno jméno, může před matričním úřadem prohlásit, že bude užívat dvě jména. Při volbě druhého jména platí ustanovení odstavce 1 a § 18. Za nezletilého učiní toto prohlášení jeho zákonní zástupci. U nezletilého staršího 15 let připojí k prohlášení jeho souhlas, bez něhož ke zvolení druhého jména nemůže dojít.“ Takže dvěma „křestními“ jmény nás buď mohou vybavit již rodiče, popř. se druhým v případě vlastního zájmu můžeme dovybavit sami. Znovu připomenu ustanovení, které jsem citoval již v minulém článku: „Do matriční knihy lze zapsat jakékoliv existující jméno, a to v správné pravopisné podobě. Nelze zapsat jména zkomolená, zdrobnělá a domácká. Fyzické osobě mužského pohlaví nelze zapsat jméno ženské a naopak. Matriční úřad dále nezapíše jméno, pokud je mu známo, že toto jméno užívá žijící sourozenec, mají-li sourozenci společné rodiče. Vzniknou-li pochybnosti o existenci jména nebo jeho správné podobě, je občan povinen předložit doklad vydaný znalcem.“ Kdyby snad někdo z vás o neobvyklém jménu pro své dítě či pro sebe uvažoval, znalecké posudky vystavuje např. Ústav pro jazyk český, formulář žádosti a informace o podmínkách, za nichž lze odborné stanovisko získat, naleznete na tomto odkazu: http://www.ujc.cas.cz/zadost-o-vystaveni-stanoviska/. Za zmínku stojí také to, že pokud před matričním úřadem prohlásíte, že budete užívat druhé jméno, nelze již takové prohlášení vzít zpět. Cizí jména Zákon rozhodně přeje možnosti počeštění cizích jmen, když v ustanovení § 63 stanoví, že užívání české podoby cizojazyčného jména nevyžaduje povolení, tuto změnu stačí příslušnému matričnímu úřadu oznámit. Nejsem si jist, zda by se jméno John počeštilo na Džona nebo Jana, v případě pochybností by opět rozhodlo znalecké stanovisko. Ženská příjmení A konečně jsme již u příjmení a zejména u problému s onou českou koncovkou -ová u příjmení ženských. Co na to tedy zákon? „(1) Příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. (2) Při zápisu uzavření manželství nebo vzniku partnerství lze na základě žádosti ženy, jíž se uzavření manželství nebo vznik partnerství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manželství nebo vstupu do partnerství užívat, v mužském tvaru, jde-li o a) cizinku, b) občanku, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině, c) občanku, jejíž manžel je cizinec nebo jejíž partnerka je cizinka, nebo d) občanku, která je jiné než české národnosti. V podstatě stejná pravidla platí i pro narozené děti ženského pohlaví s tím, že se vychází z postavení dětí, resp. jejich rodičů. K možnosti určit narozené holčičce příjmení v mužské podobě stačí, aby cizincem či českým občanem jiné než české národnosti byl jeden z rodičů. Emancipace, nebo? Ovšem s účinností od roku 2014 byl do zákona vložen nový § 69a, který umožňuje požádat o užívání příjmení v mužském tvaru kterékoliv ženě (tedy již nemusí jít jen o uzavření manželství či partnerství), pokud jde o: a) cizinku, b) občanku, která má trvalý pobyt v cizině, c) občanku, jejíž manžel je cizinec nebo jejíž partnerka je cizinka, nebo d) občanku, která je jiné než české národnosti. Za obdobných podmínek lze upravit příjmení dítěte ženského pohlaví, jehož příjmení bylo původně zapsáno v souladu s pravidly české mluvnice, na příjmení v mužském tvaru. Proto nám tedy osob Markéta Horník, Marie Tlustý nebo Kristina Samec utěšeně přibývá. Luboš Zajíc # O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? - III. Mnozí příslušníci kategorie „starých mladých“, byť jejich duševní zdraví nebylo zasaženo nadužíváním drog nebo alkoholu, přicházejí s poznatkem, že osobní svoboda, tedy život bez závazků a odpovědnosti, je přímo úměrná osamělosti a pocitu marnosti. Ten se dá charakterizovat například takhle: – Doma sice nikdo neprudí, ale také mě nikdo nečeká. Na dovolenou mohu jet, kam chci, ale v podstatě nemám s kým ty zajímavé zážitky sdílet. Máma sice uvaří a vypere, ale večer chce moji společnost, a tak koukáme na ty její seriály a nemáme si co říct. Podobných výroků existuje bezpočet, a neskrývají se za nimi ty nejveselejší příběhy. Nejčastěji z nich vyčteme vnitřní nespokojenost se životním stylem, a někdy s tím související obavy o duševní nebo tělesné zdraví. Počáteční euforie ze svobody se časem mění v pocit méněcennosti, protože dotyčný si je vědom, že nedokáže založit rodinu ani uspokojivý manželský vztah. - Já chyby nedělám, to ti druzí! Adolescenti se učí poznat, kdy za své chyby mohou sami, učí se nést následky chybného počínání, jakkoliv má každý právo občas dělat chyby. Je-li dospívající schopen a ochoten učit se z vlastních zkušeností, a to jak z příjemných, tak i nepříjemných, jeho cesta ke zralosti je otevřená a vybavená navigací a orientačními značkami. Těch je dobré se celý život držet. Podmínkou pro zralá rozhodnutí je naučit se, adekvátně k věku, vytvořit si náhled, situaci posuzovat i očima ostatních. Od malička se děti učí sebereflexi např. tím, že matka řekne: podívej se, tady je louže, protože jsi podržel sklenici s vodou obráceně. Teď to musíme utřít, abychom neměli mokré nohy. V této větě si dítě může, bez jakéhokoliv zastrašování, uvědomit, že udělalo chybu, když otočilo sklenici dnem vzhůru. To je příčina. Následek je louže na podlaze, která je nepříjemná. Důsledek – je potřeba to s maminkou utřít, znovu naplnit sklenici, aby se mohlo napít. Dítě si vytvoří náhled, pochopí souvislosti i vlastní podíl na vzniklé situaci. Navíc vidí i šanci napravit chybu a dojít k uspokojení sebe i matky. S přibývajícími zkušenostmi se učí chyby neopakovat a také se jich nebát. Nezralé chování se u dospělých často vyznačuje nekonečným opakováním stejných chyb. Nedospělý dospělý si odmítá chybu přiznat, nechce změnit navyklé vzorce chování bez ohledu na to, že takové jednání nikomu neprospívá. A co víc – často svaluje chyby na druhé, aniž by vůbec přemýšlel o příčinách a následcích. Ilustrativním jednáním je odmítavý postoj řidiče, který v důsledku opakovaných chyb přišel o řidičský průkaz, ale nadále přesvědčuje sebe i dopravní policii, že za to mohou jiní řidiči. On je jen obětí nezodpovědného chování účastníků silničního provozu. Za chybné jednání může souhra nešťastných náhod, osud či soused odvedle. Uznání chyby a omluva, dokonce i tam, kde za nic nemůžeme, otevírá dveře do dospělých vztahů. Výhodu má ten, který se už v raném věku naučí, že ať se k němu ostatní chovají jakkoliv, je vždy na něm, jakým způsobem bude reagovat. - Jen já jsem pupek světa! Malé dítě má přibližně do tří let věku nezadatelné právo na mimořádnou pozornost. Je egocentrické, s výsadou, že o ně musí být dobře postaráno po všech stránkách. Po třetím roce, když se začínají vyvíjet sociální vztahy, se rodiče nebo vychovatelé moudře snaží dítě naučit, aby vnímalo i potřeby a pocity svého okolí. Není to nic těžkého, dětská psychika je v tomto věku za obvyklých podmínek dobře připravena. Dítě se přirozenou cestou učí nejen přijímat, ale i dávat. Starý nedospělý má v této oblasti silný deficit. On je tím, kdo má právo mít všechno, co potřebuje, po čem baží. Co chtějí nebo potřebují ostatní, byť blízcí lidé, vůbec nevnímá. Empatie neboli vcítění do duše jiné než vlastní, je pro něho neznámý pocit. Vyrůst z dětského egoizmu se daří tam, kde jsou k tomu využity sociální a výchovné podmínky. Nedostatkem empatie nemusí trpět jen lidé ze sociálně nejistého prostředí. Názory odborníků potvrzují, že mezi nezralými egoisty jsou významně zastoupeni lidé pocházející také ze středních a vyšších sociálních vrstev. Někdy stačí sledovat v médiích chování tzv. elit. S probíhající adolescencí mladý člověk postupně chápe, že přichází čas, aby se naučil vracet, co přijal – od rodičů, od společnosti, od přátel. Pokud se včas nenaučí být vděčný, snadno vyroste v narcistního manipulátora, který bude donekonečna těžit z energie stejně jako duševního i materiálního bohatství druhých. Bude tak jednat kdykoliv a kdekoliv, bude vysávat každého, kdo si to nechá líbit. - Užij dne a po nás potopa Adolescent moc nemyslí na budoucnost, potřebuje korektiv dospělých, kteří mu k jeho nelibosti připomínají, že se bude muset učit, aby ho přijali na střední školu, že by měl více spát, méně hrát, více se pohybovat, méně trávit čas na večírcích... Dříve nebo později se mladý člověk srovná, pochopí, že kosa se musí brousit, aby umožnila výkon, naučí se, co je pro něho dobré, přijme odpovědnost za své jednání i za vztahy, které navázal. Obvykle se naučí myslet nejen na přítomnost, ale i na budoucnost v reálné perspektivě. Místo snění a fantazií si osvojí rozlišovat cíle, ke kterým chce a může dospět. Máme pro tuto tendenci pěkný výraz – ten člověk na sobě pracuje, případně zapracoval. Ví, alespoň přibližně, kam chce jít a snaží se neztratit cestu. Nemá-li třicetiletý „dospělec“ ani pořádnou práci, ani slušné vzdělání, nezná-li svou cenu a neví, co si se sebou počít, není šťastný. Jistě, nějakou dobu v něm pracují všelijaké projekce, fantazie nebo pocity mimořádnosti, ale s tím se dlouho žít nedá. I když bude materiálně zajištěný, nezbaví se pocitu vykořenění, protože neví, co od života může očekávat, a to, co ví, se mu nelíbí. Spokojenost s vlastním životem je pro něho neznámý pojem. - Slova, jen slova, milý princi Breptající batole je sladké. Jeho žvatlání nadšeně opakují maminky, babičky, logopedi a další angažované osoby. Šestiletý rozumbrada je favoritem rodinných oslav i skupiny spolužáků v první třídě základní školy. Patnáctiletý ukecánek je sice hůř snesitelný, ale všichni doufáme, že ho to přejde. Dosud má právo na fabulace a dělá mu dobře být středem pozornosti. Dospělý mluvka může být tolerován, ale poměrně brzy je únavný. Jeho opakované výroky jsou otravné, je to jen komunikační vata, která nudí, ale i popuzuje nebo pohoršuje. Proč? Od dospělého člověka očekáváme, že jeho slova, která předcházejí čin, mají váhu. Spousta lidového mudrosloví i psychologických výroků se zabývá zbytečnými proklamacemi nevedoucími k reálnému dílu. Neznamená to, že nebudeme s přáteli, rodiči nebo koučem probírat plány na změnu ve svém životě. Je důležité mít někoho, s kým můžu sdílet nejen zájmy, ale i hnutí své mysli. Toto sdílení je však součástí vyvážené komunikace s jasným obsahem a záměrem. Problematické však je, když někdo své kolegy, přátele nebo příbuzné donekonečna informuje o tom, že by se měl odstěhovat od rodičů, že by si měl najít práci, přestat pít nebo kouřit, že by se měl rozejít se špatným partnerem, obdělat pole nebo dojít si konečně na technickou kontrolu či k psychologovi. Známe nedospělé ženy, které by měly začít od pondělka hubnout, beztvaré muže, kteří si už zítra půjdou koupit permanentku do fitnes, unuděné seniorky, které roky nahlas uvažují o přihlášce na kurz počítače nebo na Univerzitu třetího věku. Nedospělých jedinců není ušetřena žádná věková kategorie. Ani ta naše ne! Chvála patří těm, kteří moc nemluví, ale své plány a přání uskutečňují. A není důležité, jestli jsou -náctiletí nebo devadesátiletí, nevidomí nebo vidící, s vážným postižením nebo plní chrabré síly. - Někde tady přece musí být viník! Všichni známe tu situaci, kdy jsme se ocitli pod palbou vyřčených nebo nevyřčených podezření, obvinění, nebo výslechů. Někdy jsme v tom sami, někdy celá skupina viníků. Uprostřed je ten, kdo se povýšil na vyšetřovatele, soudce a kata v jedné osobě. Jeho mottem je – někdo za to může, ale já to nejsem! Za špatný výběr partnera, práce, za to, že je nemocný, chudý, že se mu nedaří, že má nespolehlivé přátele a nabourané auto, může kdekdo. Jen ten potrefený jedinec je v pořádku, všechno se ale proti němu spiklo a on teď nezaslouženě trpí. Nežádá zpětnou vazbu, bojí se vlastního usvědčení. Někdy může takové jednání přerůst do paranoidní poruchy s vážnými následky. pokračování Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Apríl Apríl je označení pro první dubnový den – 1. duben. Původem může být již íránský svátek Sízdah be-dar. Už od 16. století je apríl spojen s různými žertíky a drobnými zlomyslnostmi, např. u novinářů pak dovoluje tradice překročit rámec serióznosti a vypustit tzv. kachnu, resp. hoax. Problém pak nastává, že lidé neberou vážně ani některé vyloženě seriózní články. Předpokládá se, že svátek vznikl jako reakce na změnu ročního období ze smutné zimy na veselejší jaro. V některých případech se apríl koná současně i 30. dubna, ale tento den již není tolik rozšířen. V Íránu se slaví apríl už tisíce let. Vůbec první zmínka o něm pochází z roku 536 před naším letopočtem. Autorem svátku je mýtický král Jamšíd. Íránci oslavují tento bláznivý den tradičně 13. dne prvního měsíce roku – a toto datum připadá právě na náš 1. duben. Věnují ho však více oslavě jara a přátelství, přestože na žertíky nikdy nezapomínají. Hodně zmatený příběh Apríl v evropské podobě je anglosaská tradice, poprvé s ním přišli v Anglii ve 14. století. V Chaucerových Povídkách Canterburských je příběh, ve kterém liška napálí pyšného kohouta. Chaucer den povídky situoval na 32. den od března. Myslel tím zřejmě 2. květen, ale Angličané to pochopili jako 1. duben, Od té doby se tradice ustálila právě na 1. dubnovém dni. Tento den byl především oslavou radosti. Po dlouhé zimě se lidé upřímně veselili z tepla, slunce a květin – tak si to hodlali užít naplno. Apríl v Česku Nejedná se o původní český svátek, ale přišel do Česka ze zahraničí a rychle zdomácněl. První písemná zmínka v Česku apríl zmiňuje v roce 1690 a zápis pochází od Bartoloměje Chrystellia z Prahy. V dřívějších dobách se jako oběti žertíků stávali známí a příbuzní, kterým se posílaly nápady na nákupy neexistujících věcí jako např. vtipné semínko, komáří sádlo, zaječí peří, obecní nůžky, hodinářskou motyku, červené hřebíky nebo mezery do žebříku, ohýbák na cihly, bublinka do vodováhy, závit M0, apod. Aprílové žerty posledních let se staly mnohem více sofistikované a často reagující na aktuální události daného období. Například v roce 2013, kdy zastupitelstvo Prahy jednalo o výstavbě trasy D pražského metra, v Univerzitních novinách ČZU iZUN se 1. dubna objevila informace, že zastupitelstvo Prahy schválilo investici na vybudování trasy D, která na rozdíl od původních plánů nepovede jihovýchodní částí města, ale bude vedena mezi stanicemi Stadion Strahov a Suchdol s mezilehlými stanicemi Střešovice a Pražský hrad a přestupní stanicí Dejvická pro přestup na linku A. Tento žert se autorovi vydařil, neboť v červenci téhož roku byl Pražském Deníku otištěn článek, který obsahoval stejné údaje o novém vedení linky D, jako článek v Univerzitních novinách. Apríl ve Francii Ve Francii se tento den (ale i zvolání při prozrazení žertu) nazývá poisson d’avril podle toho, že děti vystřihnou rybu (poisson) z papíru a připevní ji na záda někomu, kdo o výtvoru na svých zádech nemá tušení. Tradice „aprílování“ ve Francii vznikla, a to již roku 1564 a oproti ČR je zde žertování bráno mnohem vážněji. Těší se oblibě v hojné míře nejen mezi přáteli, nýbrž i v médiích. red # ZDRAVÍ: Když imunitní systém pracuje nepřesně Chrání naše tělo před bakteriemi, viry, plísněmi, parazity, rakovinnými buňkami a dalšími škodlivinami, které společně nazýváme antigeny. Tvoří ho hlavně bílé krvinky, které dokážou antigeny rozpoznat, vytvořit účinné protilátky a zlikvidovat je. Jenže imunitní systém některých lidí nedokáže spolehlivě rozpoznat škodlivé antigeny a spolu s nimi poškozuje i vlastní zdravé buňky. Takovému stavu říkáme autoimunitní porucha. Může zničit, změnit funkci nebo nastartovat abnormální růst některých tkání a orgánů. Nejčastěji se to týká kloubů, svalů, kůže, štítné žlázy nebo slinivky břišní. Dnes známe okolo 80 druhů autoimunitních poruch, kterými ve vyspělých zemích trpí asi 8 % obyvatel. Tři čtvrtiny z nich jsou ženy. Jaké jsou nejznámější autoimunitní poruchy? Cukrovka prvního typu, roztroušená skleróza, nesnášenlivost lepku (celiakie), revmatoidní artritida, onemocnění štítné žlázy, lupénka nebo Crohnova choroba. Každá má své nezaměnitelné příznaky. Cukrovka způsobuje extrémní žízeň, hubnutí a únavu, Crohnova nemoc bolesti břicha, nadýmání a průjem. Pacienti trpící lupénkou či revmatoidní artritidou mohou prožívat období, kdy na ně nemoc útočí, a období, kdy ustupuje. Obecnými příznaky autoimunitních poruch bývají bolesti a otoky kloubů a svalů, únava, nespavost, zažívací potíže, fleky na pokožce, její zarudnutí a svědění nebo vypadávání vlasů. Proč autoimunitní poruchy vznikají, zatím přesně nevíme. Svou roli hraje dědičnost, životní prostředí a podle nových poznatků také nedostatek mikroorganismů v těle nebo jejich nerovnováha. Může ji způsobit i nadměrné užívání antibiotik, ale i dalších desinfekčních a hygienických prostředků. Studie rovněž prokázaly, že osoby s autoimunitní poruchou mívají sníženou hladinu vitamínu D. Klasický přístup k léčbě spočívá hlavně v užívání léků. Ty je sice nedokážou vyléčit, ale kontrolují přemrštěnou imunitní reakci, potlačují zánět a tiší bolest. Patří k nim i imunosupresiva a kortikoidy, léky s mnoha vedlejšími a nežádoucími efekty. K jejich překonání dnes lékaři využívají i nový postup, biologickou léčbu. Omezuje činnost imunitních buněk, které poškozují buňky vlastního těla. Pokud autoimunitní porucha sníží či zastaví produkci důležitých hormonů (hormon slinivky břišní inzulin, hormon štítné žlázy Tyroxin), lékař předepíše léky k jejich doplnění. Při pohybových potížích mohou být užitečná relaxační cvičení, elektroléčba a další způsoby fyzikální terapie. Pacientům je doporučována také změna stravy a vhodná dieta. Spočívá v omezení konzumace průmyslově upravených potravin a potravinových alergenů, zejména mléčných produktů a obilovin obsahujících lepek. Vhodná je naopak strava bohatá na čerstvé potraviny, ovoce a zeleninu. Prospěšná našemu tělu je především zelenina kvašená a fermentovaná. Je snadno stravitelná a obsahuje důležité vitamíny i probiotika, která podporují rovnováhu mikroorganismů v našem těle. Jiří Petr Zdroj: zdravi.euro, news-medical.net # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra FIDE Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha číslo 4 Jaroslav Karel (Československo), Zemědělské noviny, 1960 Bílý: Kc7, Db3, Vf1, Vh5, Jc6, Jf2, Ph2 (7) Černý: Kf4, Se3, Jh4, Pd2, d4, e4, f5 (7) Mat 2. tahem (C+) Koncem minulého roku opustil řady českých úlohářů ing. Jaroslav Karel (*1937 †2020). Svých oblíbených dvoj- a trojtažek nesložil sice mnoho, vlastně jsem ani nezjistil, kolik jich přesně bylo, ale ve světové databázi jsou čtyři, z toho jedna společná s vynikajícím moravským skladatelem Karlem Sobkem. Ing. Karel prožil většinu svého života v Praze-Michli a věnoval se na 64 polích spíše novinářské práci – vedl několik rubrik s naší tematikou v řadě novin a časopisů. Ty první se objevily v Zemských a Zemědělských novinách, ta poslední pak v Hobby magazínu, který byl přílohou několika deníků. Bohužel, všemocná inzerce je postupně všechny vytlačila... Prvotinu mu zveřejnila Večerní Praha 28. 5. 1960, článek k jeho padesátinám pak vyšel v ZN 11. 4. 1987. Osobně jsem si s tímto velice milým pánem podal ruku pouze jednou, a to na setkání v Pardubicích 2018, jinak jsme si ale občas psali a ve zmíněném Hobby magazínu mi publikoval tři moje práce. Dnešní třívariantová klasická dvojtažka představuje jednu z jeho raných prací. Má ale velice vtipný úvodník a je zajímavá tím, že v ní neexistují svůdnosti, obsahuje pouze jednu připravenou hru: 1. - Sxf2 2. Dg3 mat s hezkou vazbou Sf2. Je tedy poměrně jednoduchá, ale o to více působivá – prostě jak se říká: „V jednoduchosti je krása.“ Řešení úlohy 2 (Nagy) z února 2021: Připravené hry byly uvedeny při publikování úlohy s tím, že úloha neměla kupodivu žádné svůdnosti. Všechno řešil klíčový tah 1. e4!, který pokrýval Jf5, aby hrozilo [2. Jg4 mat]. Pak následovaly tři varianty s těmito motivy: 1. - Dxd4 (šach) 2. Sxd4 mat (kontra-šach); 1. - Jfe3 (kryje hrozbu a napadá Sa1, ale překrývá dráhu dámy) 2. Vd1 mat (překrývá dráhu dámy k Sa1); 1. - Jge3 (kryje hrozbu, ale překrývá dráhu dámy) 2. Vd2 mat (překrývá dráhu věže k poli b2); 1. - fxe3 e. p. (braní en passant) 2. Vf4 mat (překrývá dráhu střelce k poli e5); ve čtvrté variantě vznikl jen jiný matový obrazec 1. - Ke5 2.Jg4 mat (v hrozbě je černý král na f6, zde na e5). Úžasná dvojtažka s použitím zvláštního braní en passant! Další body do vyhlášené celoroční soutěže připisujeme těmto úspěšným řešitelům únorové úlohy: Rudolfu Birtusovi z Teplic, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové. Blahopřejeme! # ANEKDOTY NA ZÁVĚR: Další židovské… Kohn, musíme koupit naší holce záclony. Každej večer, když se převlíká, stojí za protějším oknem Laube a šmíruje! - Žádný výdaje, Sára! Uděláme to jinak – s holkou si vyměníte pokoje a záclony si koupí Laube! Co se tvářej tak spokojeně, Kohn? - Právě jsem výhodně pojistil celej majetek na deset milionů korun proti požáru, vyloupení a krupobití!!! - Meingott, Kohn – to je úžasná věc – ale řeknou mi, jak chtěj udělat to krupobití? Katolicky kněz sedí se svým přítelem, rabínem Silbersteinem, v parku a až příliš okatě si pochutnává na plátku šunky. Poťouchle se ho ptá: „A budete vlastně moci někdy ochutnat takovou výtečnou šunku, rabi?“ A rabín pohotově odpoví: „Ale to věděj, že budu, drahý příteli – s chutí si ji dám na vaší svatbě.“ Prijde Traub v poledne z práce domů a říká ženě: - Mám fůru práce s tou zakázkou pro Vídeň. V práci mě furt někdo otravoval a navíc tu mám nějaký lejstra... budu v pracovně. Kdyby mě někdo sháněl, tak pro nikoho nejsem doma. Pro nikoho. Za hodinu zvoní telefon, Traub slyší, jak ho žena bere a vzápětí říká: - Manžel je doma. Vyletí vztekle z pracovny: - Neříkal jsem ti, že pro nikoho... - Prosím tě uklidni se. Ten telefon byl pro mě. # INZERCE 42letý úplně nevidomý, pracující by se chtěl seznámit s ženou. Zpočátku je možné dopisování přes e-mail, na ostatním se domluvíme. Moje partnerka mě totiž v srpnu loňského roku mě opustila a našla si jiného přítele. Spolu máme devítiletého synka Dominika, který u mě často bývá, i když je svěřen do matčiny péče. Na vzhledu mi nezáleží, moje předchozí partnerka byla baculka, ale v žádném případě to není žádná podmínka. Najdu tě? Pro kontakt se mnou využijte, prosím, buď e-mail: raclavskym@gmail.com nebo mobil: 733 354 894 Prosím volejte v pracovní dny až po 17. hodině. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 7, duben 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.