ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 6 březen 2021 OBSAH ÚVODEM Pýcha je svádivá, má ráda inkognito STALO SE Přehledně S vodicím psem přes La Manche LIDÉ KOLEM NÁS Kdo je a čím se zabývá zrakový terapeut RETRO A jsme zase v tom dávném čase ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – II. NAPSALI JSTE NÁM Na COVID může doplatit i ten, kdo ho nedostal… BUDE VÁS ZAJÍMAT Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – závěr Jste hodná holka? Nebo hodný kluk? Moc se neradujte ZDRAVÍ Jaké jsou pokroky v léčbě chorob sítnice? SPORT Paralympiáda letos bude, deaflympiáda se odkládá ANEKDOTA NA ZÁVĚR INZERCE # ÚVODEM: Pýcha je svádivá, má ráda inkognito Pravděpodobně každý z nás ví přesně, co to pýcha je. Nejspíš mnozí vědí i to, že patří k sedmi smrtelným hříchům, dokonce je z nich nejtěžší. Pýcha (též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky Superbia) je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Křesťanství ji považuje za prapůvod všeho zla. Opakem neřesti pýchy je ctnost pokory. Nojo, ale kdo nikdy neviděl nebo neslyšel pohádku Hrátky s čertem? Konec konců šla jako rozhlasová hra dva roky předtím, než ji zfilmoval v roce 1956 Josef Mach a obsadil do ní takové hvězdy, jakými byli Stanislav Neumann, František Filipovský, Jaroslav Vojta nebo František Smolík. A právě poslední jmenovaný jako poustevník, otec Školastyk, byl tak ctnostný, tolik se odříkal neřestí – a patřičně to o sobě propagoval –, až z toho najednou byla pýcha, jako když vyšije. Ona totiž pýcha se umí proměňovat víc než chameleon. Měl jsem partnerku, která fungovala pouze v módu „já sama já sama!“ a navíc, byť v těžké depresi, odmítala pomoc odborníka (psychologa, psychiatra) řkouc že se přece sama zná nejlépe a nikoho nepotřebuje… Pro okolí k nesnesení, ale za označení „pyšná“ se urážela. To prý není nic než umět se spoléhat sama na sebe. Pýcha předchází pád je jedno ze starých přísloví. Našel jsem si, že jde o citát z Písma, z Knihy Přísloví (16, 18) – Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. Pýcha hrozí všem, a nejvíc těm, kteří si jsou sami sebou jisti, že právě jim nikoli. Našel jsem i tuhle inspirativní židovskou anekdotu: Při bohoslužbě se bavila skupina věřících o tom, jak se jim daří bojovat s hříchem. Jeden z nich pronesl: “Dříve jsem měl ještě poslední problém se svou povahou – chyběla mi pokora. Díky Bohu, už ji mám.” A abych se nechlubil cizím peřím – hele, další podoba pýchy – zdrojem je jedna z diskusí na stránkách shekel.cz. S pýchou mám i já celoživotní problém, co si budu namlouvat. Každý rok ale kouknu do občanky na datum narození a hned pak do kalendáře a říkám si „tak snad už letos přijde ta moudrost, díky které odliším, co je pýcha a co pravá skromnost – pořád nic! Až teď, při psaní tohohle úvodníku, mi trochu zatrnulo. České, ale i německé přísloví říká, že „Hloupost a pýcha na jednom stromě rostou.“ Tak nevím… Příjemné chvíle s první jarní Zorou za sebe i redakci přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Anglicky březen je March, německy März, rusky mart. Názvy pocházejí z latinského slova Martius, tedy měsíc zasvěcený římskému bohu války a ochránci zemědělství Martovi. A jak vznikl březen? V této době jsou březí samice zvířat a rodí mláďata, ale též začínají rašit břízy. Připomeňme si dvě významné osobnosti našeho světa. 25. 3. by oslavil devadesátiny český tyfloped a učitel v Klarově ústavu Vojtěch Bálek. Zasloužil se o vznik a zavedení profese nevidomých a slabozrakých telefonních manipulantů. Je autorem učebnic "Telekomunikační provoz" a "Ekonomika spojů". A 29. 3. 1923 se narodil Václav Rulec. Po výbuchu třaskaviny přišel o zrak a stal se masérem. Založil a předsedal komisi nevidomých masérů. Pro své kolegy organizoval řadu odborných kurzů. O tomto povolání sepsal odbornou publikaci, založil a vedl přílohu časopisu Zora pro nevidomé maséry. A pojďme do oblastních odboček SONS. OO Semily publikovala Informaci č. 17 – 2021 k očkování proti Covid-19. Její plné znění naleznete na stránce pacientskeorganizace.mzcr.cz. Hlavní změnou je, že od 1. března se mohou k očkování registrovat senioři nad 70 let. Ministr zdravotnictví Jan Blatný ale na tiskové konferenci také uvedl, že upřednostňováni budou pacienti s rizikovým zdravotním stavem. Pokud jste tedy mladší, trpíte chronickým postižením a máte zájem o očkování, kontaktujte svého praktického lékaře. OO Vsetín uspořádala 16. 2. pro 20 svých členů premiérové setkání po Skype na téma Zvládání techniky a covidového omezení. A setkalo se s velkým ohlasem. Účastníci sdíleli informace o tom, jak žijí v době Covidu a jak zvládají speciální techniku. Předmětem následné diskuse byly nejčtenější knihy z KDD. O hudební vstup se postaral skladatel a učitel hudby Petr Bazala. Setkání bylo plánováno na jednu hodinu, ale i po jejím uplynutí účastníci dále diskutovali a vzájemně se inspirovali. Ludmila Pavelková z OO prozradila i způsob, jak oslovit své členy. Zatímco na hromadné vyzvání prý nikdo nereagoval, po oslovení jednotlivců se akce uskutečnila v hojném počtu. Na 16. 3. je ohlášena další akce, beseda o Itálii s členkou OO a průvodkyní Janou Makyčovou. Karel Novotný poděkoval jménem zaměstnanců a klientů OO Benešov dárcům, kteří i v této době plné omezení a nařízení přispívají na chod oblastní odbočky. Konkrétně jde o města Benešov, Vlašim a Týnec nad Sázavou, Pečovatelskou službu okresu Benešov (POSEZ) a Nadační fond ČRo Světluška. Za OO Praha západ a Komunitní centrum Vrchlická představili Věra Macháčková a Karel Novotný pozvánky na téma "Bylinky pro přežití krize a zimy". Tento webinář se známou bylinkářkou Magdalenou Staňkovou je možné shlédnout na stránce youtube.com s platbou naruby. Účastník tedy zaplatí až potom, s možností výběru z několika odměn. Magdaleniny přednášky můžete sledovat také na stránce genius-prirody.cz. Snad situace v dubnu dovolí uvidět ji i naživo. Plánuje popovídat o Aromaterapii a výrobě vonných olejů. OO Olomouc ve svém příspěvku s názvem „Druhá vlna“ představila mimo jiné dva zajímavé články. První je o zkušenostech člověka s těžkým postižením zraku v situacích souvisejících s koronavirovou pandemií. Druhý informuje o životě nevidomých v Číně (článek o Číně ostatně vyšel i v Zoře). Oba jsou ke stažení na sons.cz/olomouc. Tady najdete i povídku Zdeňka Vilímka s názvem „Sousedské naučení“ nebo odkaz na rozhlasový podcast s názvem „Potmě“, jehož iniciátorem je Nadační fond ČRo (mujrozhlas.cz/potme/poslouchejte-podcast-potme). V únoru umístila OO Olomouc také dvě malé kasičky, vodicí pejsky, pro veřejnou sbírku ve prospěch osob s těžkým postižením zraku. OO Kroměříž nás může inspirovat svým ohlédnutím se o pár let zpět. Připomněla si své sportovní aktivity, výlety i rekreační pobyty. Výbornou spolupráci navázala s Územním pracovištěm Národního památkového ústavu v Kroměříži. Díky jeho pracovníkům v čele s Mgr. Petrem Hudcem poznali členové OO několik nevšedních historických památek. Společně se členy Poradenského centra pro sluchově postižené Kroměříž navštívili vánoční trhy ve Vídni a polský Krakov. Procvičovali čtení a psaní Braillova písma, pořádali koncerty zrakově postižených umělců a mnoho dalšího. Minulý rok byl na události chudý, v Kroměříži však věří, že se už brzy budou moci sejít a pokračovat v započatých úspěšných tradicích. Své oblastní časopisy publikovaly koncem února OO SONS Jihlava (Pohoda), Olomouc (Olomoucký informátor), Kroměříž (Informátor), Česká Třebová (Internetové okénko), Pardubice (Maják), Chrudim (Maják) a Strakonice (Informátor). Antonín Vraný # S vodicím psem přes La Manche Klub držitelů vodicích psů se nechal inspirovat akcí SenSen (Senzační senioři) a na únor 2021 vyhlásil akci Přes la Manche suchou tlapkou. Cílem bylo nachodit se svým psím parťákem během února minimálně 34 km, což je vzdálenost, kterou je nutno přes proslulý kanál La Manche překonat. Do akce se zapojilo 20 dvojic, z toho jedna ze Slovenska, vykázáno bylo celkem 2.751,58 km. Kanál La Manche pomyslně překonali všichni, většina z nich dokonce několikrát. Jak zaslané fotografie dokazují, chodilo se za jakéhokoliv počasí – ve sněhu, v mlze i v blátě. Podrobnější informace o průběhu akce i jejích účastnících jsme průběžně zveřejňovali na facebookové stránce KDVP, Klub držitelů vodicích psů SONS ČR, z.s. Za Klubovou radu Stanislava Krajíčková # LIDÉ KOLEM NÁS: Kdo je a čím se zabývá zrakový terapeut Je speciální pedagožkou, tyflopedkou a zrakovou terapeutkou s postgraduálním vzděláním a čtyřicetiletou praxí s péčí o osoby se zrakovým znevýhodněním, z toho 20 let ve zdravotnictví. Lidí s touto profesí u nás nenajdete mnoho. Mnozí ji však dobře znají, třeba ze základní školy pro žáky s poruchami zraku a speciálně pedagogického centra na pražském Náměstí Míru (dříve z Koperníkovy ulice), z její ordinace U dvou srpů nebo z Centra zrakových vad. O rozhovor jsme požádali PhDr. Dagmar Moravcovou. Co je vaší prací? Vyšetřit zrak (vidění), porovnat ho s normou, doporučit a vyzkoušet postupy a pomůcky pro jeho rozvoj, stimulaci a rehabilitaci. U dětí se tak děje hlavně proto, aby se jejich vývoj zraku podpořil, rozvíjel, a také aby se vzdělávaly adekvátním způsobem. Má doporučení jsou proto určena nejen jim, ale i jejich rodičům, speciálním pedagogům a učitelům v integraci. Pokud potřebné pomůcky v ordinaci nemám, doporučím místo, kde je možné je vyzkoušet. Přicházejí ke mně pacienti všech věkových kategorií, nejvíce se však specializuji na skupinu dětí, kterou oftalmologové v běžných ordinacích označují z hlediska vidění jako nevyšetřitelnou. Co znamená, že jsou „nevyšetřitelní“? Že to jsou kojenci, děti nekomunikující, s poruchou nebo opožděným vývojem řeči (dysfázií), děti neslyšící a nedoslýchavé, se souběhem zrakového, sluchového, případně dalšího postižení, i se syndromy, které zasahují zrak. Asi víte, že standardní optotyp představuje promítání běžných písmen na stěnu na vzdálenost 5 metrů. Výše uvedený pacient nemusí přečíst ani řádku. V lékařské zprávě se pak může objevit informace, že vidí tři prsty ze tří metrů. To je ale velmi nepřesné a zcela nevyhovující pro doporučení způsobu vzdělávání i pro žádost o příspěvek na kompenzační pomůcku pro správu sociálního zabezpečení. Sem musíte přinést jasný číselný údaj. Proto používám speciální optotyp, který mohu dát pacientovi na určitou vzdálenost a pod určitým osvětlením. Obsahuje 15 řádků, v každém řádku má pět znaků stejně od sebe vzdálených. Čím je řádek kratší, tím menší je i mezera mezi znaky. Vyšetření samozřejmě vyžaduje určitou zkušenost, ale k potřebnému výsledku se dobereme. Kromě optotypu dále používám třeba švédský test s velkými číslicemi, který byl vyvinut pro zrakově postižené sportovce. Nebo testy od profesorky Hyvärinen se znaky jako kolečko, čtvereček, srdíčko apod. K dispozici jsou i ve velikostech pro Low Vision (s nízkým zrakem). Pro dítě do tří let, které moc nemluví, používám preferenční testy s pruhovanými obrazci na ploše. Mohou být kruhové, čtvercové apod. Podle norem pro ten který věk jimi zhodnotím jejich zrakovou ostrost, doporučím rozvoj zrakového vnímání a vyšetřím, zda dítě nešilhá. Pro hodnocení visu do blízka používám Jaegerovy tabulky, souvislé texty s různou velikostí písma. A opět je přizpůsobuji konkrétnímu pacientovi. Pro malé děti jsou určeny souvislé řádky obrázků. Každý oční lékař je však v ordinaci mít nemusí a používá běžné testy. Slabozraký pacient je ze 40 cm vidět nemusí, malé děti nečtou, a lékař do zprávy napíše, že visus nelze vyšetřit. Jaké dětské oční vady jsou nejčastější? A s jakými vadami k vám přicházejí malí pacienti nejčastěji? Nejčastější jsou různé dioptrické vady. Přesně je dnes lékař zjišťuje pomocí automatického refraktometru po rozkapání očí. Orientačně bez rozkapání je odhalí podobný přístroj třeba během preventivní prohlídky dětí ve školce. Rozpozná i vady jako šilhání a větší rozdíly dioptrií na jednom a druhém oku. Ke mně děti přicházejí nejčastěji s tupozrakostí (amblyopií). Na jedno oko vidí velmi dobře, na druhé hůře, a to obvykle bez viditelných změn. Vadu způsobuje nedostatečná stimulace zraku v období, kdy probíhá jeho nejrychlejší vývoj (například překážka v optické ose, vysoká dioptrická vada, rozdíl mezi dioptrickými hodnotami očí). Na tomto místě zmíním, že v roce 1981 získali dva neurofyziologové, Kanaďan David H. Hubel a Švéd Torsten N. Wiesel Nobelovu cenu za výzkumy ve fyziologii (vývoj vidění a zpracování zrakové informace). Oba tehdy působili v USA. Zjistili, že vývoj zraku probíhá zhruba do šesti až osmi let věku (období se nazývá senzitivní perioda), přičemž nejrychlejší vývoj je od šestého týdne věku do dvou let. Prvních šest týdnů života označili za období, kdy se oči a zrak řekněme teprve chystají vyvíjet. Krátce po jeho uplynutí vzniká tupozrakost. Proto je třeba, pokud po šestinedělí správně nefixuje, co nejdříve a co nejpřesněji zjistit, jak dítě vidí. Při vyšetření vidění kojenců používám test Tellerové. Dítěti různě nastavuji desku s pruhovanou plochou (pro něho polštářek), komunikuji s ním a ono ji hledá, třeba i s pomocí maňáska Františka. Přitom sleduji, zda a jak na ni dítě fixuje pohled, případně kam se dívá. Výsledky jsou důležité pro očního lékaře pro předpis brýlí nebo zahájení správné okluzní terapie. Až se dítě začne učit číst, bude potřebovat vnímat najednou více znaků. Zda to dokáže, zjistím pomocí Crowded testů. Pokud čte okrajové či izolované znaky a ostatní nevidí, může to signalizovat tupozrakost nebo centrální poruchu mozku. A samozřejmě překážku pro nácvik souvislého čtení. Častou vadou je též šilhání (strabismus). Šilhající dítě je nutné, podobně jako v případě tupozrakosti, odeslat k oftalmologovi v co nejútlejším věku. Děti do dvou let dostávají brýle a často i okluzor. Terapii řídí oční lékař, a musím říci, že pokud ji dítě přijme, často už po třech měsících vidíme výborné výsledky. Brýle většinou dětem vydrží po celou dobu vývoje zraku, někteří je potřebují i po něm. Pokud však dítě přijde v pěti letech, je nutné vyvinout mnohem větší úsilí a může se dokonce stát, že binokulární souhra a prostorové vidění se už nevyvine. Velká skupina pacientů pochází z řad předškolních dětí. Přicházejí s rodiči od oftalmologa i psychologa. Mohou být různě zdravotně znevýhodněné, trpět albinismem, ztrátou barvocitu (Achromatopsií), vrozenými vadami zrakového nervu nebo poruchami zpracování zrakových vjemů. To se obvykle projeví ve škole při vyučování. Pomocí různých testů zjišťuji, jak děti vnímají, orientují se na řádku, vyhledávají detaily v celku, skládají puzzle, rozlišují obrázky, písmena, číslice apod. Často tak odhalím zrakové vady či znevýhodnění, které mohou, ale nemusí souviset s jejich intelektem, například oslabení zaostřování (akomodace) při střídání pohledů do dálky a do blízka. Řeší se brýlemi s dvouohniskovými (bifokálními) skly. Horní částí kouká dítě do dálky, spodní do blízka. Pro předškolní děti dále používám speciální Worth testy pro ověření binokulárního vidění, tedy zda levé a pravé oko správně spolupracují. Dítě dostane červenozelené brýle a kouká na obrázek s červenými, zelenými a bílými zrakovými podněty. U dětí předškolních dále zkouším, zda už mají vyhraněnou lateralitu ruky a oka, tedy zda jsou praváci či leváci. Lateralitu ruky přijme dítě často podle vzoru rodičů. Někdy se ale může objevit odlišná dominance oka a ruky, tzv. zkřížená lateralita. Tehdy může mít dítě ve škole problémy při čtení i psaní a potřebuje trénovat spolupráci oka a ruky. Další skupinou jsou děti, kterým se ve škole nedaří učit číst. I u nich se snažím rozklíčovat příčinu a nastavit jim optimální podmínky pro vzdělávání. Podle stavu jejich zrakového vnímání a podle toho, na jakých materiálech spolupracují, jim doporučím velikost znaků a linek, vzdálenost mezi znaky a řádky, Případně využití dalších materiálů. Někdy však ani to nestačí a dítě s běžným písmem pracovat nezvládne. Tehdy doporučím speciální optické pomůcky, jako lupy, dalekohledy či prismatický monokulár. V mé ordinaci je možné je vyzkoušet, jsou tu výborné podmínky i dostatek času. Na úhradu zdravotní pojišťovnou je však musí předepsat specialista oftalmolog. V mé ordinaci je možné vyzkoušet si i pomůcky, které pojišťovny nehradí. Jsou to další lupy a hranové filtry, různě barevná skla, která filtrují denní světlo a u některých diagnóz zlepšují podmínky pro vidění, aniž by zhoršovaly zrakovou ostrost. To běžné sluneční brýle nedokážou a slabozrakému člověku mohou zrakovou ostrost naopak snížit. Pokud je potřeba, lze vyzkoušet i kamerové televizní lupy. Zda vybrat ruční, přenosnou velikosti tabletu či stolní, závisí na činnosti, pro kterou budou využívány. Podle typu lupy předám kontakty na místa, kde je jich možné vyzkoušet více a vybrat si i podle jejich zobrazování, způsobu ovládání a ceny. Přicházejí k vám i děti bez diagnózy? I to se stává. I v tomto případě zjišťuji, jak dítě vidí. Nejprve provedu anamnézu, tzn., že se zeptám na věk, zda je dítě donošené, přišlo na svět spontánně a bez komplikací, zda bylo v inkubátoru, prodělalo závažné choroby apod. Dále zjišťuji jeho současný vývoj a obtíže. Poté zvolím odpovídající způsoby vyšetření. Pokud zjistím zhoršený visus, fixaci a zaostřování objektů, šilhání, tupozrakost apod., píši zprávu pro ošetřujícího očního nebo praktického lékaře. Ti následně mohou doporučit a předepsat vyšetření dalšími specialisty v nemocnici. Co děti prakticky nevidomé a nevidomé? Pokud je to možné, lze u nich vyšetřit zachovaný světlocit a podpořit jeho využití při orientaci. Rodičům nevidomého dítěte doporučím středisko rané péče a speciálně pedagogické centrum, starším nevidomým Tyfloservis. Osobně se znám s většinou pracovníků těchto institucí. Přicházejí ke mně ale i děti, které později budou nebo mohou být nevidomé. Některé z těch starších ke mně dále docházejí na zrakovou stimulaci. Provádíme věku přiměřené cvičení očí v optimálních světelných podmínkách a s barevně, zvukově i hmatově výraznými materiály, hrajeme hry, které dítě rozvíjejí. S tím souvisejí i doporučení na určité typy hraček, které si rodiče s dítětem mohou vyzkoušet i zapůjčit ve středisku rané péče, zakoupit v Tyflopomůckách nebo v běžném obchodě. Neprocvičujeme ale jen zrak, používáme zároveň i ostatní smysly, které podpoří zrak i samy sebe navzájem. Antonín Vraný # RETRO A jsme zase v tom dávném čase Nejdřív tedy něco, co jste určitě nikdy nikdo neslyšel. Pro ty, kdož se s mými texty setkávají poprvé a ostatním pro připomenutí: Jde o Zoru z r. 1921. „Timerio“ Nová, německým architektem Timerem vymyšlená světová „řeč“, spočívající v číslicích. Jednotlivé pojmy mají libovolně ustanovená čísla. Tak je např. 1 já, 30 psáti, 980 dopis. 1 30 980 – píši dopis. Podobně 1 80 17 miluji tě. Ježto číslice jsou jen na pojmy, musí pro skladbu býti jiná znaménka. Tak je 2 30 píšeš, 2 (podškrtnuté) 30 (psal jsi), 2 (nadškrtnuté) 30 budeš psáti, 980 dopis, 980 2 dopisy. 6215 otec, 6215II otce, 6215III otci atd. 164 veliký, 164 II větší, 164 III největší. Že jste obsahu, a to nejen číselnému, hned neporozuměli? Já také ne. Ale proč se aspoň někdy neprokutávat trochu starší češtinou? Řeč čísel zde byla, i tehdejší čtenář jistě pochopil, míněna spíše jako mírně žertovná zajímavost. Ovšem o Esperantu, s nímž je tento nefunkční pokus srovnáván, se společně, budete-li mít zájem, dočteme později. Nahlédla jsem do obsahu už dubnové Zory: Článek šťastný člověk vypráví o polárníku Amundsenovi, další pak O bohatství českých zlatodolů. A v Zoře nechybí, na rozdíl od současnosti, trocha poezie: Autoři Viktor Dyk a Jaroslav Kvapil. Slibuji, že některou báseň vyberu, u příležitosti nastupujícího jara, příště. A nakonec tedy něco ze Zpravodaje, v němž se, kromě staršího jazyka, prokousávám ještě zkratkami. Rubrika je uvedena Látku sbírá Vilém Dokoupil. Je to přehled událostí, v podstatě aktuálních, tedy březnových – jen si odmyslet sto let: Březen: 1. Lloyd George zamítl ve schůzi nejvyšší spojenecké rady nabídku německého kancléře splatiti jako odškodné 50 miliard Marek ve zlatě během třiceti let. Německu dána poslední lhůta pro odzbrojení do 1. dubna. 2. Bolševíci vyhlásili v Ukrajině válečný stav. V Rusku vzmáhá se protirevoluce. Nový americký president Harding nastoupil úřad. 7. Oslava 71. narozenin presidenta Masaryka. 9. Lenin navrhuje na 10. komunistickém sjezdu moskevském, aby sedláci platili daně v naturálních dávkách. 11. Schůze správního výboru spolku Český slepecký tisk. 12. Spolky pro válečnický výcvik zakázány v Německu. Bavorská vláda i koaliční strany staví se na odpor. 13. Sjezd německých komunistů v Liberci přistoupil k třetí Internacionále. 16. Na vojenském letišti v Kbelích zničeno požárem 7 létadel. Vydán zákaz vývozu uzeného zboží. V Berlíně zavražděn mladoturecký vůdce Tallat Paša. A teď už zase zpět do naší doby: Po zprávách by měl následovat komentář, ale co napsat ke stoletému mordu, jehož původ a důvody netuším? A proč asi nevyvážet uzené zboží? Ovšem další, velice vážné, historické souvislosti nechť si laskavý čtenář okomentuje sám. Sto let po T.G.M se narodil můj manžel Ján Budzák, takže malá soutěžní otázka: Kolikpak mu asi je? Na shledanou v časech, podobně složitých jako jsou ty naše, se těší Eva Budzáková # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – II. Nemálo odborníků se posledních sto let zabývalo studiem znaků dospělosti člověka. Ve stovkách knih, publikací a článků se detailně popisují jak biologické, tak sociální i psychologické znaky dospělosti. Nadmíru zvídavému čtenáři můžeme doporučit odbornou literaturu, která je pro zrakově postižené uživatele asistivních technologií dostupná v knihovnách vysokých škol anebo v encyklopedii Wikipedie. V tomto článku se spokojíme s orientačním výčtem znaků emočně dospělého člověka, a to i s ohledem na možný handicap. Znám totiž jedno dobré přísloví: „I když musím sedět na vozejku, neznamená, že si nemůžu dojít na poštu.“ Autor tohoto bonmotu měl na mysli nutnost jít naproti zkušenosti, která umožní dosáhnout cíle. Mladí, ale i staří nedospělci hledají, ke své škodě, primárně důvody, proč se výzva, která nám trochu komplikuje život, nedá zvládnout. Například: pošta je daleko, nemám nafouknuté gumy, špatně se mi komunikuje u poštovní přepážky, a vlastně, mám dost starostí i bez tohoto úkolu. Jsou tu přece lidé, kteří to můžou zastat místo mě. Stačí požádat... Známe patnáctileté nevidomé puberťáky, kteří se na pomyslnou nebo skutečnou poštu bez otálení vydají, protože prostě využijí příležitost k osamostatnění, najdou si nástroje a možnosti, jak podniknout dobrodružný výlet, aniž už něco takového dříve zažili. Výhodu mají ti, kteří už se svými rodiči mohli prostředí pošty obhlédnout, přiměřeně osahat, ví o překážkách i přepážkách, pochytili, jak zde co funguje. Podstatné však bývá rozhodnout se, risknout nepříjemnou situaci, nebát se nových poznatků. Vím o čtyřicetiletém nedospělci se zbytky zraku, který na poštu nikdy nepůjde, protože přece – na poštu chodí vždycky máma! A tak se do konce života nedozví, co vlastně taková pošta je a jak se v ní může pohybovat, komunikovat a vyřídit si své věci. V našem světě žije dvacetiletá mladá dáma, která spraví protékající vodovodní baterii, ve volném čase obstará dva mladší sourozence, přitom stihne vyjít si se svým přítelem, uklidit byt osmdesátileté babičce, a spoustu dalších věcí zvládá se samozřejmostí a úsměvem. Její tatínek se jaksi nepovedl, a tak je od puberty vedená k samostatnosti a odpovědnosti, protože nikdo jiný, kromě maminky, k dispozici není. Tato žena není žádný exot, reprezentuje pouze kategorii dospělých. Je těžce slabozraká, a tak si ví rady i se všelijakými technologiemi, které ulehčují život. Musí totiž ještě studovat, a to by bez počítače nedala. V představě střední třídy příslušníků západní civilizace je pro dospělost typická vyzrálost, moudrost, schopnost rozhodovat se adekvátně svým oprávněným potřebám nebo cílům, přitom však respektovat oprávněné potřeby a cíle ostatních. K dospělosti patří i úměrné množství zkušeností, především sociálních, které umožňují člověku zrát přiměřeně věku a mentálnímu potenciálu. K dospělosti nepochybně patří píle a vyrovnanost, dovednosti potřebné pro soběstačnost v míře odpovídající věku a sociálním možnostem. Dospělý člověk, s přihlédnutím na právní odpovědnost, je integrovaný v prostředí, ve kterém se běžně pohybuje, kde realizuje své vztahy i potřeby. Je přizpůsobivý v míře, která nepopírá jeho vlastní svobodu, aniž zároveň ohrožuje svobodu ostatních. Poznámka autorky: V tomto článku se nezabýváme prostředím, které se vymyká standardnímu pojetí západní nebo středoevropské společnosti. Nespecifikujeme znaky dospívání a dospělosti např. v tzv. elitě, ani v minoritních národnostních nebo náboženských komunách, ve specifickém prostředí chudinských slumů nebo městských čtvrtí obydlených imigranty z blízkovýchodních, asijských nebo afrických zemí, jakkoliv jsou neodmyslitelnou součástí Evropy. V dospívání a zrání se u adolescentů a mladších dospělých projevují určité znaky chování, které pro tuto dobu považujeme za přijatelné. Souvisejí totiž s hledáním svého místa ve světě, s otázkami po smyslu života i s pokusy a omyly při zkoušení „jak na to“. V dospělosti bychom se ale měli pečlivě vyhýbat jednání, které ubližuje především nám samým. - Univerzální pravda je moje pravda. To, co říkám, je nezpochybnitelné už proto, že to říkám já. Místo abychom lidem naslouchali, předem vylučujeme možnost posoudit jiné názory než námi proklamované. Místo abychom přemýšleli v souvislostech a hledali různé úhly pohledu, slepě přijímáme za svůj názor myšlenky přejaté např. z médií. Pomlouváme nebo znevažujeme vše, co by nás nutilo k úvahám a třeba i ke změně. Je totiž pohodlnější zobecňovat a nechat se unášet proudem, než se pokusit o vlastní myšlenkový produkt, byť s respektem vědomostí, zkušeností a motivů druhých. Zdroje názorů nedospělých jedinců bývají nekorektní, nemusí to vždy být tzv. hospodské pravdy, ale i všelijaký mediální odpad (fakenews). - Tohle ti nikdy nezapomenu! Pomsta, pomluvy, ignorance a naschvály patří do arsenálu pubertálních zbraní. Jsou následkem vnitřní paniky, nejistoty, umíněnosti a sebelítostného hodnocení. Pokud tyto projevy provázejí člověka i po dosažení dospělosti, je pravděpodobné, že ustrnul v období dětského vzdoru. Jako řešení se nabízí ochota vypěstovat si náhled na své chování, přemýšlet o tom, co a proč vyprovokovalo mou agresi, vztek a zoufalost. Podmínkou je např. naučit se kultivovaně a srozumitelně vyjadřovat svá reálná přání a potřeby, přidat i zdůvodnění, aniž bychom svou argumentací válcovali nebo ponižovali druhé. Když se nám nepodaří prosadit svou, je dobré tento záměr odložit na lepší situaci, nechat v sobě uvážlivě působit všechna pro a proti. Zpočátku se nemusí úplně dařit zbavit se dosavadních návyků. Dospělý, ač si je vědom svých slabin, je časem schopen zastavit včas pocity příkoří, nutnost sebeobrany a prosazení. Ochota učit se a vytrvalost však rozhodně přináší dobré výsledky. - Chci si to užít V době dospívání může leckomu připadat zábavné vysmýčit všechny večírky, experimentovat s drogami nebo se sexem. Náctiletí se často ubezpečují, že přesně tyhle zážitky jim přinesou obohacující zkušenost, nové poznatky a navíc jsou dobrým nástrojem revolty proti dospělé nudě. Pokud však člověk vnímá i svůj dospělý život jako nekonečný mejdan, není schopen být věrný ve vztahu k jednomu partnerovi, neobejde se bez návykových látek nebo nadužívá digitální technologie, třeba včetně pornostránek, není něco v pořádku. Změny na duševním zdraví totiž na sebe nenechávají dlouho čekat. Varovnými signály bývají poruchy poznávacích a paměťových schopností, zpočátku třeba jen „náhodně“. Nápadným znakem je emoční chudoba, která se projeví v neschopnosti žít v trvalém partnerském vztahu, chybí i zdravé přátelské nebo rodinné vazby. Falešná představa o dlouhodobém mládí nepatří jenom do klasické literatury, její následky se projevují už ve věku 30+, někdy i dříve. Typickou větou bývá: „Zatímco holky drncají kočárek a na facebooku sdílejí recepty, já jsem volná jako pták a můžu si dělat co chci a létat třeba na Havaj.“ pokračování Dr. Jaroslava Novotná # NAPSALI JSTE NÁM: Na COVID může doplatit i ten, kdo ho nedostal… V době pandemie jsem se dostala do nemocnice a byla jsem z toho hodně rozmrzelá. Stěhovala jsem se z většího do menšího bytu. Nové prostředí je pro nevidomého vždy plné nástrah, zvláště když je všude kolem plno nevybalených krabic. Přes jednu z nich jsem přepadla a vytvořil se mi otok na pravém boku. Bylo evidentní, že došlo k poškození endoprotézy kyčelního kloubu. Každý den nás sdělovací prostředky varují před nebezpečím sdružování, a mě to natolik vystrašilo, že jsem si sanitku zavolala až za týden, když už bolest byla nesnesitelná. Kdybych přijela do nemocnice hned po pádu, nemusela bych na další operaci. Ležím tedy na nemocničním lůžku, probírám v hlavě okolnosti úrazu a mám co dělat, abych nepropadla úzkostem. V tom někdo klepe na dveře, otevírá a já slyším: „Dobrý den, jmenuji se Pavla Žůrková a jsem nemocniční kaplanka. Přišla jsem se zeptat, jak se vám daří, jestli nemáte chmury a nepotřebujete si s někým chvíli promluvit.“ Trochu překvapená přikyvuji, že bych o to i stála. Kaplanka si tedy ke mně přisedla a já jsem se jí svěřila se svou situací, obavami a nejistotou ohledně budoucnosti. Trochu jsem se uklidnila. Domluvily jsme se na dalším setkání za pár dnů. Pokračovaly jsme v hovoru o mém životě, ale také o Bohu a o současné situaci ve světě. Zmínila jsem i to, že mám ráda poezii. To kaplanku velmi potěšilo, protože před chvílí navštívila pacienta, který skládá básně a touží po tom, aby přinášely radost právě lidem v nemocnici. A tak jsem si pár básní nechala přečíst. Tímto způsobem jsem se „seznámila“ s velice zajímavým člověkem, který se stejně jako já dostal v době pandemie do nemocnice, přestože nechytil ten obávaný virus. Napadlo mě, že bych některou jeho báseň poslala do našeho časopisu Zora, a proto jsem básníka požádala o svolení. Ten s nadšením můj nápad schválil a přidal ještě svou stručnou autobiografii. Když jsem si ji vyslechla, uvědomila jsem si, že komplikace kovidového období negativně zapůsobily jak v mém, tak i v jeho příběhu. Proto jsem se rozhodla, že kromě básní se s vámi chci podělit i o střípky z jeho života. Věřím, že pro mnohé z nás to může být povzbuzením k boji s nepřízní osudu: Oskar se vždy podvědomě chtěl stát spisovatelem. S pár básněmi vystoupil ve školním rozhlase, ale pak se dlouho nic nedělo. Život s ním trochu mával, protože se neubránil drogám a postihly ho různé nemoci. V sedmadvaceti letech zatoužil po změně a chtěl si najít nějaký koníček. Napadlo ho vzít tužku a papír a psát něco krátkého. Tak vznikly jeho první básně. V psaní ho povzbuzoval jeden starší pán, který mu pomohl vytvořit si svůj žánr. Minulý rok se v jeho životě událo něco tak nečekaného, co ho dostalo do úzkých a na úplné dno. Kvůli pandemii nemohl sehnat léky na svou duševní nemoc a mnoho nocí probděl. Pociťoval takovou bezmoc, že ho ani nenapadlo zavolat si sanitku. Lékař měl stále zavřeno, a tak Oskar 26. 4. 2020 v beznaději vyskočil odpoledne ze svého bytu v pátém patře. Výška 15,3 metrů. Ve vzduchu se stihl ještě otočit a zády dopadl na železné zábradlí, které ho vymrštilo tak, že skončil nohama na zemi. Potom ztratil vědomí. Když se po několika týdnech probral k životu a navštívila ho kaplanka Pavla, jeho první slova byla: „Já jsem tak šťastný, že žiju. Něco takového snad ani člověk nemůže přežít! Ano, mám sice částečně ochrnutou nohu a sešroubovaná záda, trochu zmrzačenou ruku, ale jsem živ!“ Největší radost dodnes prožívá ze samotného „bytí“, protože to se stalo obrovskou hodnotou jeho života. Tehdy možná poprvé Oskar dospěl k přesvědčení o přítomnosti vyšší moci nebo Boha. Tato nová víra proniká postupně i do jeho básní. Životní nástrahy Oskar překonává díky dobré náladě, ale také díky poezii. Věří, že právě ona může být samotným promlouváním Boha. STŘEMHLAV bylo toho víc než dost možná přes měsíc tvrdého neštěstí šlo o život, prázdnota a zlost určily moje cesty … vyletěl jsem z okna paneláku jako tělo zhuntované bez duše Bůh mne v tom nejhorším pádu celou cestu držel, jak může … snesl mě dolů tou cestou jak skok s pár kotrmelci dopad díky němu v blesku zachránil život pro mne cenný … asi má mou duši rád ZAHOĎ MINULOST minulost hoď bokem zbytečně tíží zaměř se duše okem co Svět polidští … zavlažit poušť napojit lid či zvěř tuto moc má Bůh, my též MODLITBA TICHA Básně mi hučí v hlavě přes duše bol i když cítím se zdravě bolest jímá svor … který utichne když přijde radost bolu unikne moje starost ... šeptám do ticha hledám krás ať má modlitba je vyslyšena zas. Zdeňka Hrtúsová # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – závěr Před více než čtyřmi lety (28. 10. 2016) napsal Jiří Sotona pro Právo text, jehož poslední část právě přinášíme. Týká se naší rodné řeči a její znalosti, ale podle zpětné vazby měl článek smysl jen pro ty, co náš časopis opravdu čtou, nikoli pro ty, co ho poslouchají ve formátu MP3. Ale snad i těm byl přínosem. VS Ke komu se přidáte? Stále více se rozevírají nůžky mezi lidmi, kteří správnému vyjadřování nepřikládají důležitost, a těmi, kteří na něm lpí. V audiovizuálních médiích takové protipóly tvoří komerční rozhlasové a televizní stanice a na druhé straně ta veřejnoprávní, tedy vlastně jen Česká televize a Český rozhlas, na jejichž chod přispíváme koncesionářskými poplatky. Zatímco z komerčního rádia jsem nedávno slyšel, že je něco debilní, jazykový korektor Jan Šetek vzpomíná, jak před časem diskutovali, zda výraz „frajeřina“ není na Českou televizi až moc expresivní. Rozdíl mezi médii vnímá také. „Veřejnoprávní se zaměřují na všechny skupiny obyvatel a tomu by měl odpovídat i jazyk. Myslím si, že máme povinnost dodržovat normy, které jsou dané, a řídit se jimi.“ Podle Markéty Pravdové jsou média výkladní skříní češtiny a je celkem pochopitelné, že zvlášť od těch veřejnoprávních očekáváme kultivovanou češtinu. Rozdíly jsou i v tištěných médiích. Někde bdí nad jazykovou správností korektoři, jinde spoléhají, že redaktoři ovládají jazyk perfektně. V horším případě to nevnímají jako zásadní předpoklad pro jejich práci. U jednotlivce je do jisté míry na vlastním rozhodnutí, na čí stranu se přidat. Buď k těm, kteří mají češtinu „na háku“, ale jiným jsou pro smích, nebo k těm, kteří se snaží udržovat jazyk na vyšší úrovni z přesvědčení, že to přece není jedno. Tlačit na to, aby čeština neupadala, musíme „zdola“, protože žádná vyšší moc, která by v její prospěch zasáhla, není. Pokud jste článek dočetli až sem, zřejmě se řadíte k té druhé skupině. Z dopisů čtenářů (redakčně kráceno) Manžel vzkazuje, že ho rozčiluje jeho známý, který neuznává 4. pád (viděl kluci, nakrmil králíci) a také to, že si má nakoupit v „šourůmu“. Mně se spíš nelíbí věty, které jako by vypadly z internetového překladače (mějte hezký den!). Používání cizích slov mi ani tak nevadí, to bylo, je a bude, jenom vnučka už nechápe, když jí řeknu, aby si sundala fusekle. S češtinářským pozdravem „sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc“ Bohumila Honzíková Sledovat televizní zpravodajství je utrpení již pro samotný obsah. Korunu mu nasadí moderátor: „Na selněce zasahuje poleceje. Ve pro nás máte nějaké tepe na víkend.“ Zprávy se snaží rychle odemlít. Neklesnou hlasem na konci věty. Dávají nesmyslně důraz na křestní jméno kolegy z terénu a spolknou jeho příjmení. Neustále slyšíme či čteme, že si někdo něco má užít. Nikdo již nepřeje dobrou chuť k jídlu, jídlo si máme užít. Užít si máme písničku, užít bychom si měli výlet, příjemný pobyt, užít si i počasí – bezmála vše. Tito jazykoví primitivové, namísto toho aby trochu formulovali věty, neustále drmolí jednoduché věty pouze s tímto výrazem. Podobně se hloupě nadužívá slovo příběh. Se slovem klient je to obdobné. Už nejsou cestující. Jsou klienti drah a autobusů, mnohdy již nejsou ani pacienti, a když jsem toto slovo slyšel namísto slova zákazníci, bylo mi již z toho zle. Ing. Petr Čech Předesílám, že jsem zatraceně starý, a tudíž nejsem ani in, ani cool a mám obyčejné středoškolské a univerzitní vzdělání. Pracoval jsem v anglicky mluvících zemích, a ač dávno v důchodu, překládám do angličtiny zejména technické články. Poslouchat denně v TV nebo v rozhlase nebo číst v novinách, nemluvě o reklamách nebo nápisech na obchodech, bezpočet anglických slov typu happening, performance, performer, outdoorový, outfit, outlet, decisionmaker, hitmaker, prostě maker na všechno možné i nemožné je pro mne utrpením. Jednou jsem dokonce četl nebo snad slyšel o randomizaci výsledků. Používání anglických výrazů v technické mluvě je nezbytnost a nic proti tomu, ba naopak, ale slyšet z úst sportovního komentátora nad nějakým mimořádným výkonem několikrát „wow“ mi připadá děsivé, ba dokonce nechutné. Četností používání cizích, zejména anglických termínů se daný pán či dáma spíš ztrapňují, než se stávají „světovými“. RNDr. Jaroslav Hak, CSc. Mne by v této oblasti zajímalo používání přechodníků. Nejde o nejživější prvek jazyka, ale přesto se, alespoň v přítomné formě, celkem často objevuje. A to prakticky vždy, bez ohledu na rod či číslo, tvar rodu ženského. Příklad: „Pracujíc na projektu, neměl jsem vůbec čas myslet na něco jiného.“ Nebo: „Jdouc po hřebeni Fagaraše, měli jsme báječný výhled.“ Lze předpokládat, že se tahle neznalost postupně stane normou a jediný tvar zvítězí? V televizi je samé bejt, jsou šťastný místo šťastní apod. Moravákům (nejen mně) tato pražština u celebrit vadí. Mají přece alespoň maturitu. Radost je poslouchat třeba p. Ebena nebo p. Moravce. Už slyším, jak by někteří umělci řvali, kdyby rada ČT nařídila používání spisovného jazyka. Pokud tento stav bude trvat dál (a to se dá předpokládat), tak by se měla zrušit maturita z češtiny, ať každý mluví, jak mu zobák narostl. P. S.: Od zétřka začno mlovit hanácke aj na óřadech. Pavel Richter Největší problém současného jazyka vidím ve vyjadřování hlasatelů, konferenciérů či komentátorů. Mám pocit, že se do této skupiny pracovníků může zařadit každý, kdo nemá vadu řeči, i když mu chybí potřebná jazyková průprava. Jejich cílem je přečíst nebo přednést zprávu či informaci co nejrychleji. Zejména u denních zpráv je to nepochopitelné. Posluchač má být řádně informován o tom, co se děje doma i v zahraničí, ale mnohdy se ani nedozví, o čem je řeč. Jiří Drvot Jiří Sotona, Právo, 2016 # Jste hodná holka? Nebo hodný kluk? Moc se neradujte Všichni chceme mít v životě hodné a laskavé lidi. Prostě proto, že nám přinášejí mnoho dobrého a určitě si jich můžeme vážit. Paradoxem je, že pokud slovy hodná holka nebo hodný kluk někoho označí psychologové, nejedná se o nic příjemného. Jde o název syndromu, jímž trpí ti, kteří nejsou spokojeni ani se sebou, ani se svým životem. Není snadné překonávat vžitý strach z toho, že nevyhovíme. V hodných holkách a klucích je pěstován od dětství. I tak ale stojí za to zkoušet se vyjadřovat autentičtěji. I za cenu, že někoho naštvete. Typický „hodný kluk“ by měl být někdo, kdo upřednostňuje potřeby ostatních nad svými, je kavalírský a je na to hrdý. Jeho chování je patrné hlavně vůči ženám. Což zní samo o sobě dost hezky. Tak proč jsou hodní kluci známi tím, že nemají úspěchy u žen a nikdo je nebere vážně? „V posledních letech získal termín hodný kluk hodně pozornosti na poli psychologie a pozitivní image nemá,“ tvrdí kouč zabývající se zvýšením sebevědomí Eduard Ezenau. Falešní dobráci Podle studie univerzity v nizozemském Wageningu si pod pojmem hodný představujeme různé věci. Jestliže hodnotíme povahu celkově, vybavíme si laskavost, svědomitost, vřelost a respekt k ostatním. Pokud ho ale použijeme v kontextu romantiky a milostných vztahů, vnímáme ho víc jako vlezlý, nudný, slabý, nezkušený a neatraktivní. Což není popis dobráka, na kterého se můžeme spolehnout, ale spíš trouby. „Chování hodného kluka může dobře vypadat jen teoreticky, v reálném světě má celkem ošklivou tvář,“ myslí si Ezenau. „Syndrom v zásadě znamená, že chce za každou cenu potěšit všechny, a to má své neblahé důsledky.“ Hodného kluka popisuje kouč takto: • Ignoruje svoje potřeby a sám o sebe se stará opravdu špatně. • Hodní kluci tady paradoxně nejsou pro ty, kteří pro ně opravdu něco znamenají nebo od nich něco skutečně potřebují – je to tím, že se snaží vyhovět všem. • Chronicky potlačují svůj vztek, a ten má tendence se nekontrolovatelně objevit v nejméně vhodný čas. • Hodní kluci lžou, ledacos skrývají a snaží se získat to, co chtějí, skrytě nebo nepřímo. Často proto manipulují. V posledních letech se také termín hodný kluk začal používat sarkasticky ještě v jiném smyslu. V podstatě vystihuje muže, který si osvojí personu hodného kluka, protože se tak snáze dostane do blízkosti ženy, po které touží a která nemá zájem. Ze začátku vypadá jako kamarád, který chce být ku prospěchu. Nakonec se ale chová tak, jako by jeho pozornost, milost a dobrotivé chování byly součástí jakési transakce, kdy on platí předem. Jako by mu ženy za tyto pozornosti dlužily sex nebo vztah. Po odmítnutí následují stížnosti na to, jak ti hodní a slušní kluci končí vždycky poslední a ženy spíš touží po prevítech. Hodný kluk vs. dobrý člověk Charizmatický prevít může být na první pohled zajímavější a oslnivější, ale jsou to opravdu ti jediní, kteří ženy zajímají? Ženy totiž většinou nehledají ani prevíta, ani hodného kluka, ale dobrého muže. To znamená někoho s laskavou povahou, kdo pomůže, protože je to potřeba, a ne kvůli odměně, nemanipuluje a je oporou pro své blízké, aniž by se chtěl jen povrchně zavděčit v podstatě komukoliv. Potvrzuje to studie z roku 2003. V rámci tohoto projektu vědci stvořili tři online profily, které byly téměř identické – stejné fotky, stejné zaměstnání, lišily se jen v detailních informacích, které naznačovaly laskavost, její absenci nebo její pravý opak. Ukázalo se, že profil „hodný Todd“ měl u žen dvakrát větší úspěch než „neutrální Todd“ a osmkrát větší úspěch než „grázl Todd“. „Hodného Todda“ ženy považovaly za nejvhodnějšího partnera pro dlouhodobý vztah. I další studie potvrzují, že pro život si ženy vybírají toho „hodného“, a „prevíta“ nechávají stát, a to i když je atraktivnější. Jen v případě zájmu o krátkodobý milostný vztah měli dobráci smůlu, to vyhrávali nebezpečnější a rizikovější muži. Pokud tedy touží opravdu hodný kluk, rozuměj dobrý člověk, po lásce, nemusí lvu salónů závidět charisma. Stížnosti na to, že ženy letí na atraktivní muže s problémovou povahou, nejsou na místě. Vřelý a přátelský charakter je devíza. „Problém hodných kluků je právě v tom, že předpokládají a vyžadují, aby jejich laskavosti byly odměněny, třeba právě vztahem,“ vysvětluje autor a bývalý hodný hoch James Harris. „Jedna věc je dát najevo zájem laskavostí a pozornostmi, druhá pak pokračovat v nich, i když ženino chování nenaznačuje, že sdílí stejné city. Pokud takový muž neodejde a čeká, že se něco změní, působí spíš vlezle než dobrotivě.“ Přidá-li se k tomu ještě pocit ublíženosti, je všechno špatně – lásku a kvalitní vztah si prostě „službičkami“ nekoupíte ani nezasloužíte. Kde se v nás ale bere potřeba zavděčit se všem, i když dobře víme, že naše chování často končí frustrací? „Myslím, že v dětství, kdy jsou nám zakazované naše autentické pocity. Kdo z nás vyrůstal v tom, čemu se říká bezpodmínečná láska?“ ptá se poradce Michal Bartoš a rovnou si odpovídá, že málokdo. „Rodiče vám vysvětlí, co máte cítit, co máte dělat, jak se chová hodný kluk, jak se chová hodná holka, prostě za jakých podmínek přijde láska.“ V dospělosti pak opakujeme stejný vzorec a je těžké ho opustit a hledat zdravější způsoby. Dobrý člověk neznamená trouba Trpět syndromem hodné holky nebo hodného kluka je jedna věc, být dobrý člověk druhá. Psychoterapeutka Meredith Straussová radí těm, kteří si nejsou jistí, jak si stojí, aby si položili pár otázek: • Mám pochopení a soucit pro ostatní? Nabídnu svoji pomoc blízkým, pokud jsou v nouzi? Chci jim autenticky pomoci? Nebo to dělám, protože by to tak mělo být? • Co by o mně řekli moji přátelé a rodina, pokud by jim někdo položil stejné otázky? • Preferuji materiální statky před lidmi? Jaké je moje přispění světu? Věnuji se charitě? Hodná holka vs. mrcha Být hodnou holkou má své výhody. „V této roli se ženy mohou cítit bezpečně,“ myslí si psycholožka Sharon Martinová. „A do určité míry je to pravda. Pokud se přizpůsobíme a uděláme to, co po nás chtějí ostatní, zažijeme o něco méně kritiky, odmítnutí, konfliktů a selhání.“ Na druhou stranu za to ale zaplatíme vysokou cenu. „Silně tím omezíme samy sebe.“ Obětujeme možnost autenticky hledat, kdo jsme, a nakonec být samy sebou. Syndrom hodné holky pramení z pocitu, že žena není prostě dost dobrá, a proto se musí přizpůsobovat a přetvařovat – aby ji lidé měli rádi. Pro hodné holky je těžké říkat ne, snaží se vyhnout všemu, co by mohlo někoho naštvat. Pečují o ostatní před tím, než se postarají samy o sebe. Jakákoliv kritika je rozhodí. Jsou zaměřené na vztahy, zvlášť ty partnerské, ale často se v nich cítí zneuznané. Toto chování pramení bohužel hlavně ze strachu. Ve výsledku může být hodná holka stejně neupřímná, manipulativní a skrytě vzteklá jako hodný kluk. A obvykle se ptá sama sebe, proč ji lidé příliš nemusí a neocení, když se tolik snaží. Tato nálepka se přisuzuje také dívkám a ženám, které si myslí, že jejich nenáročná povaha a umění pečovat jsou nejlepšími kvalitami pro přítelkyni a manželku. Proto nechápou, proč si muži vybírají ty „mrchy“. Tedy ženy, které se veskrze tolik neobětují a dokážou si vybojovat hodně prostoru pro sebe. Buďte náročnější Stojí tedy všechna ta námaha a odříkání hodných holek za to? Podle poradce Michala Bartoše je dobré se zamyslet nad tím, jestli je naše nenáročnost tím nejprospěšnějším, co můžeme našemu okolí poskytnout. „Pokud se chcete mít lépe, buďte náročnější.“ Muž, kterému ženy ve všem vyhoví, může totiž snadno zlenivět. „Náročnost ženy nespočívá v tom, že chce každý měsíc novou kabelku.“ Spokojený život přece můžeme chtít všichni. „Náročná žena chce kvalitnější vztah a kvalitnější způsob života ve všech směrech,“ uzavírá poradce. Pro muže to podle něj může být mnohem inspirativnější postoj, než jen snaha mu neustále vyhovět a poskakovat kolem něj. Jak z toho ven? Zdá se vám, že jste příliš hodní, a chcete se změnit? Není nutné se hned stávat prevítem či mrchou. Eduard Ezenau radí toto: • Uvědomte si a akceptujte fakt, že vás sice někteří budou za vaše nezištné a obětavé chování chválit a budete působit vznešeně, ale jako životní postoj je tento koncept velmi nedokonalý. • Změňte vzorec chování a uvažování. Chce to trpělivost a postupné a vědomé změny, staré způsoby totiž v sobě máte zakořeněné. Může vám naskočit automatické myšlení a vrátíte se do starých kolejí. • Nebuďte tak hodní. Tento krok je velmi těžký a nikdo ho nezvládne přes noc. Není snadné překonávat vžitý strach z toho, že nevyhovíme. V hodných holkách a klucích je pěstován od dětství. I tak ale stojí za to zkoušet se vyjadřovat autentičtěji. I za cenu, že někoho naštvete. Učte se, jak o sebe lépe pečovat a jak lépe naplňovat své potřeby. Ukončete tzv. toxické vztahy, kde po vás vaše protějšky požadují neustálé hraní role hodné holky a kluka. Zuzana Musálková, Právo # ZDRAVÍ: Jaké jsou pokroky v léčbě chorob sítnice? Pro řadu onemocnění, které postihují sítnici lidského oka, nemá dnešní medicína k dispozici účinnou léčbu. Jednou z možností může být laboratorní pěstování náhradních světločivných buněk, které se následně voperují do poškozené sítnice. Jak se takové buňky pěstují? Jednu z metod představuje genové inženýrství. Do speciálních kožních buněk lékaři vpraví čtyři geny. Kožní buňky tak promění na buňky, které vznikají v lidském zárodku (embryu). Ty následně doslova přeškolí na novou funkci, třeba právě na světločivné buňky sítnice. Klinické testy běží už několik let. Výsledky jsou povzbudivé, ale proces produkce léčebných buněk je zdlouhavý, náročný a drahý. Tým vědců z University ve Fort Worthu v americkém Texasu na to šel trochu jiným způsobem a získal léčebné světločivné buňky jednodušeji. K proměně jednoho typu buněk na jiný si pomohl nejprve koktejlem pěti chemikálií, k nimž po týdnu přidal další tři. Zatím zvládli kožní buňky změnit na takové, které jsou velmi podobné tyčinkám sítnice lidského oka. Jsou citlivé na světlo, zajišťují černobílé vidění, ale nejsou schopné rozlišit barvy. Takto vytvořené buňky lékaři voperovali do sítnic slepých myší. Jejich zorničky začaly velmi rychle reagovat, rozšířením při malém osvětlení, zúžením při větším. To bylo dobré znamení, ale ještě ne důkaz toho, že myši vidí. Reakci zorničky totiž neřídí naše vůle, je reflexní, podobně jako když začneme slinit, jakmile ucítíme vůni jídla. V dalším pokusu proto vědci využili skutečnost, že myši se vyhýbají světlu a naopak vyhledávají tmu. V ní se cítí bezpečněji, zrak pro ně nepředstavuje jejich nejdůležitější smysl. Když dostaly myši s opravenou sítnicí možnost vybrat si mezi světlým a tmavým prostorem, prchaly před světlem do tmy. Tím prokázaly, že skutečně vidí. Od pokusů na myších vede k pacientům na oční kliniky ještě dlouhá cesta. Nový postup přípravy světločivných buněk může ale představovat velkou naději třeba pro pacienty trpící makulární degenerací. Je rychlý, levný a dovoluje využít k léčbě pacientovy vlastní buňky. Tím by byl vyřešen také problém s hledáním vhodných dárců, s jakým se potýkají transplantace kostní dřeně, srdce či ledvin. A pokud vědci namíchají správné koktejly chemikálií, budou moci buňky kůže přeškolit i jinak, u mozkové mrtvice na nervové buňky, u cukrovky na buňky slinivky břišní, v případě artrózy na buňky chrupavky apod. Jiří Petr Zdroj: vtm.zive.cz, cs.wikipedia.org # SPORT: Paralympiáda letos bude, deaflympiáda se odkládá O rok později, než bylo zamýšleno – konkrétně v úterý 24. srpna 2021 – odstartují v pořadí XVI. letní paralympijské hry v Tokiu. V japonské metropoli se paralympiáda uskuteční již podruhé v historii. Poprvé se tak stalo v roce 1964, a tehdejší hry proběhly zcela bez československé účasti. Na ty letošní by se mohla vydat výprava čítající minimálně stejný počet českých para sportovců jako před pěti lety na hry v Riu de Janeiru, kdy české národní barvy reprezentovalo 37 paralympioniků (žel jen jeden zrakově postižený). Vlajkonošem výpravy byl tehdy šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek. V Brazílii dosáhli naši sportovci na jedno zlato, dvě stříbra a čtyři bronzy. Bude český výsledek na nadcházející paralympiádě podobný? Na cenné kovy jistě bude chtít zaútočit světový šampion, mistr Evropy a dvojnásobný vítěz ankety Nejlepší handicapovaný sportovec roku, sportovní střelec Tomáš Pešek. Jistotu účasti na hrách v Tokiu má také například stolní tenista Jiří Suchánek. Pro libereckého rodáka půjde o třetí po sobě jdoucí účast na největší akci světového para sportu. Oficiální potvrzení kvalifikace na Letní paralympijské hry v Tokiu obdrželi rovněž boccisté Kateřina Cuřínová a Adam Peška. Účast na paralympiádě s největší pravděpodobností nemine stálice českého para sportu se zkušenostmi z předchozích her – handbikerku Kateřinu Antošovou, lukostřelce Davida Drahonínského nebo plavce Arnošta Petráčka. Na svých pátých paralympijských hrách by se měl představit i předloňský mistr světa ve vrhu koulí Aleš Kisý. A další čeští para sportovci, včetně nevidomého plavce Miroslava Smrčky z Klubu ZP sportovců ASK Lovosice, by oficiální potvrzení měli v nadcházejících týdnech a měsících obdržet. Kvalifikační limity se v některých sportech mohou plnit až do léta. Hry v Tokiu budou probíhat od 24. srpna do 5. září 2021 a bude k vidění několik novinek. Poprvé v historii paralympiády dojde na poměřování sil mezi vyznavači badmintonu a taekwonda, naopak vyřazeny jsou jachting a fotbal-7. Celkem 22 sportů bude tedy výrazným posunem od vůbec prvních letních paralympijských her v Římě v roce 1960, kdy se závodilo pouze v osmi sportech. Vyjádření Mezinárodního paralympijského výboru ke spekulacím k paralympiádě Během ledna se v médiích objevily spekulace týkající se zrušení her Tokio 2020, které má na svědomí anonymní zdroj, vyjadřující své osobní pocity na danou situaci. MPV k této spekulaci vydal oficiální stanovisko: Mezinárodní paralympijský výbor, Mezinárodní olympijský výbor a organizační výbor her Tokyo 2020 a všichni partneři, kteří se podílejí na organizaci her, jsou plně odhodláni a soustředí se na uspořádání bezpečných olympijských a paralympijských her Tokio 2020, které se budou konat letos v létě. Od loňského březnového odkladu her se všichni, kteří se podílejí na realizaci her, neúnavně snaží vyvíjet protiopatření kolem COVID-19 a pracují na plánech, o nichž se domníváme, že zmírní riziko pro sportovce, všechny zúčastněné strany her a zejména pro japonskou veřejnost. Počátkem února MOV, MPV a Tokyo 2020 vydají první verzi "pravidel" (tzv. playbook), která budou zaměřena na všechny zúčastněné strany her. Tento playbook bude přesně vysvětlovat, jakým způsobem budou hry uspořádány a nastíní osobní povinnosti, které bude muset každý účastník her dodržovat, aby zajistil konání bezpečných her. V porovnání s březnem 2020 již víme mnohem víc o tom, jak se vir covid-19 chová a také o tom, jak zorganizovat bezpečné sportovní akce během pandemie, a zároveň nám dodává odvahu mezinárodní rozjezd očkování. Jsme optimističtí, že v době konání her letos v létě bude počet denních případů mnohem nižší než v těchto temných zimních měsících. Jsme také přesvědčeni, že rozsáhlý testovací program, který má být implementován před, během a po hrách – což bude jedno z několika opatření, která budou přijata a zaměřena na účastníky her – pomůže minimalizovat riziko přenosu viru. A konečně, každá sportovní událost, která se od propuknutí pandemie konala globálně, nám všem poskytla cenné zkušenosti, které nám neustále pomáhají vytvářet plány na uspořádání her v Tokiu. Není pochyb o tom, že se hry Tokio 2020 budou od předchozích her velmi lišit a že letošní léto se zdá ještě velmi daleko. Nicméně věříme, že s ohledem na plánovaná velká opatření se hry mohou a bezpečně uspořádají. Zato deaflympiáda letos nebude Letní deaflympijské hry, které měly proběhnout v prosinci letošního roku v brazilském Caxias do Sul, se dočkaly nuceného odkladu. Vrcholná světová soutěž pro neslyšící sportovce byla na doporučení Mezinárodního výboru sportů pro neslyšící přesunuta o několik měsíců na jaro 2022. Důvodem je nelepšící se globální epidemiologická situace kolem šíření pandemie covid-19. Nenaplnily se tedy optimistické předpovědi ze začátku prosince loňského roku, kdy hlavní představitelé organizačního týmu her ujišťovali, že v pořadí 24. letní deaflympiáda proběhne v původně plánovaném termínu od 5. prosince 2021. Po vyhodnocení důvodů bylo rozhodnuto o odložení akce na termín od 1. do 15. května 2022. Pro Brazílii půjde o premiérové pořadatelství v rámci téměř stoleté historie deaflympijských her. Na poslední letní deaflympiádě v tureckém Samsunu v roce 2019 získala česká výprava několik cenných kovů včetně dvou zlatých medailí tenisty Jaroslava Šmédka a atletky Lenky Matouškové. Vladimír Krajíček # ANEKDOTA NA ZÁVĚR Dva židovští gentlemani se procházejí po ulici, když jeden zahlédne cosi ležet na kraji silnice u chodníku. Sehne se pro to a povídá: „Hele, podívej, co jsem našel. Výplatní sáček, a vypadá plný.“ Když ho otevře, zatváří se hrozně otráveně a smutně. Přítel povídá: „Co se tak mračíš? Našels přece výplatní sáček, ne?“ „Já vím, ale koukni se, jaký daně platím!“ # INZERCE 42letý úplně nevidomý, pracující by se chtěl seznámit s ženou. Zpočátku je možné dopisování přes e-mail, na ostatním se domluvíme. Moje partnerka mě totiž v srpnu loňského roku opustila a našla si jiného přítele. Spolu máme devítiletého synka Dominika, který u mě často bývá, i když je svěřen do matčiny péče. Na vzhledu mi nezáleží, moje předchozí partnerka byla baculka, ale v žádném případě to není žádná podmínka. Najdu tě? Pro kontakt se mnou využijte, prosím, buď e-mail: raclavskym@gmail.com nebo mobil: 733 354 894 Prosím volejte v pracovní dny až po 17. hodině. *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 6, březen 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.