ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 105 číslo 5 březen 2021


OBSAH

ÚVODEM
Nesrovnávat nesrovnatelné! Nebo ano?

STALO SE
Přehledně

LIDÉ KOLEM NÁS
Kdo navštívil Indii, chce se tam vrátit ihned nebo už nikdy
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 2)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2021
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – I.

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 3. díl

ZDRAVÍ
Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
Parkinsonův syndrom začíná obvykle nenápadně

SPORT
Černobílé problémy
Jaká byla Paralympijská výzva 2020?

INZERCE

#
ÚVODEM: Nesrovnávat nesrovnatelné! Nebo ano?

Znáte tuhle: Koenigswald stojí nad hrobem svého přítele Steigermarka a čte náhrobní nápis. „Zde odpočívá Izák Steigermark, řádný člověk, poctivý obchodník.“ Koenigswald si povzdechne: „Chudák Steigermark, musí ležet v hrobě se dvěma úplně cizíma lidma.“ – Jedna z klasických židovských anekdot. Mám je rád a myslím, že už jsem na tomto místě i několik z nich použil… i když – ty vysvětlení o tom, co je chucpe vlastně anekdota není. Ale věřte mi, Židé si umí udělat legraci sami ze sebe ještě lépe než my, a to je co říct.
Pandemie nekončí, pandemie trvá, ač jsem se zařekl, že politika v tomto časopisu nemá co dělat, musím alespoň podotknout, že jsme opravdu nejlepší, „best in covid“ jak pravil náš premiér ani ne před rokem. Co se týče řízení boje proti pandemii, připomíná mi spíš scénku z filmu Šíleně smutná princezna, jak ti dva rádci – Iks a Ypsilon, pak vyzvědači a posléze generálové – Josef Kemr a Darek Vostřel řídili svoji vysněnou bitvu. Národ dílem nadává, dílem je rezignovaný, dílem dodržuje a dílem na všechno kašle a ty díly se vzájemně nepřehledně překrývají, prostě chaos ve fyzičnu, v politice, ekonomice i v mysli. Tisk pak srovnává tu s Izraelem, tu zas s Velkou Británií, staví argumenty pro jednu, druhou či další vakcínu a zas to vše popře – kdysi se říkalo „jak v židovské škole“ – ale zas chyba lávky. V židovské škole se děti, jak jsem slyšel, učí argumentovat proti tvrzení. Jakýmikoli argumenty proti jakýmkoli tvrzením. Ale aby mohly vítězit, musí i naslouchat. Jednou argumentům, podruhé protiargumentům. My to máme jednodušší – nenasloucháme nikomu a ničemu: ještě by nás nedejbože něco mohlo nahlodat v našem, tom nejlepším, přesvědčení.
Co si budeme povídat, naše nejoblíbenější činnost je nadávat a švejkovat. Proč ne, když si zároveň připustíme, že jako strategie přežití to nebude nejlepší. Ale nelze chtít obojí. Jak se říká zas pro změnu v Anglii – když chceš hemenex, musíš rozbít vejce… Anekdotou jsme začali, tak jí i skončíme. Nápis na dveřích synagogy: „Nevstupuj s nepokrytou hlavou, je to jako by ses dopustil cizoložství!“ A pod tím je rukou připsáno: „Zkusil jsem oboje, nedá se to srovnat.“ S tím nelze než souhlasit. A prosim jich – udělaj si čas na židovské anekdoty! Jsou excelentní. Ale takové jsou i jiné, tak nevím… Mimochodem – abyste mohli srovnávat, musíte vyzkoušet vše, co do srovnání chcete pojmout.
Příjemné chvíle se Zorou
Václav Senjuk

#
STALO SE: Přehledně

Nebude zřejmě dlouho trvat a chlad letošní zimy pomine. I když jedna z únorových pranostik říká, že „Je-li na svátek stolce svatého Petra zima (22. února), ještě dlouho potrvá.“ A známá je i „Březen, za kamna vlezem.“ Jaro ale už není daleko. Kéž by s jeho příchodem odešel nebo alespoň oslabil i koronavirus.
Zalistujme v Tyflopedickém lexikonu jmenném od Josefa Smýkala. 3. března by oslavil své devadesátiny prof. Ján Jesenský, celoživotní pracovník v oblasti rehabilitace nevidomých. Před 110 lety, 8. března 1911, se narodil Jozef Vrabel, slovenský tyfloped, učitel v Ústavu pro nevidomé v Levoči, spoluautor slovenského zkratkopisu v Braillově písmu a zakladatel slovenského slepeckého tisku. A 18. března 1946 zemřel italský tyfloped Augustino Romagnoli. Podílel se na prosazení povinné školní docházky pro italské nevidomé děti a založil školu pro přípravu jejich učitelů. Jeho jméno dnes nese ústav pro nevidomé v Římě. 
A pojďme do našich oblastních odboček. Ty neměly minulý rok zrovna na růžích ustláno. OO Semily se přesto podařilo pro své členy zorganizovat 32 různých akcí, besed, výletů i tvoření. Jaká bude další? Blíží se osmý březen, bývalý Mezinárodní den žen. A stalo se tu tradicí, že ženám, členkám OO, v tento den vaří muži. 
Na časy před deseti lety zavzpomínali členové OO Kyjov. Jejich oblastní časopis Očko znali místní lidé dosud pouze jako textový dokument. Nyní je k dispozici také vzpomínkové číslo ve zvukové podobě. OO doporučuje vyhradit si minimálně dva večery, navařit si kotel čaje, zachumlat se do teplé deky a zaposlouchat se. OO Kyjov si našla čas i na on-line trénink paměti. Tento způsob znamenal pro lektora i mnoho „paměťářů“ novou zkušenost. Přihlásila se jich i přesto překvapivě pěkná skupinka. 
Dagmar Filgasová poděkovala jménem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR Zlínskému kraji i jeho fondu kultury za podporu při financování aktivit festivalu Dny umění nevidomých na Moravě ve Zlínském kraji v roce 2020. Díky této podpoře se i ve složité době uskutečnila řada vystoupení i výstava umělců s těžkým postižením zraku.
Jak mohou nevidomí zakusit pocit řidiče nebo pilota? Třeba prostřednictvím speciálního pohyblivého simulátoru. Karel Novotný z pražského Komunitního centra Vrchlická informuje o projektu Petra Halušky s názvem „Nevidomí a slabozrací za volantem“ a o portálu startovac.cz, jehož prostřednictvím je spuštěna finanční sbírka na zakoupení a instalaci takového simulátoru. S prosbou o pomoc se obrací i na vás čtenáře a předem děkuje za jakékoli příspěvky. Každý, kdo do projektu přispěje částkou 200 a více Kč, bude náležitě odměněn. Více informací naleznete na startovac.cz/projekty/simulator-pro-nevidome a také na mujrozhlas.cz/host-lucie-vyborne.
Své časopisy publikovaly v únoru oblastní odbočky Beroun (Berounské očko), Tábor (Informátor), Havlíčkův Brod (Paprsek), Olomouc (Olomoucký informátor), Brno (Brněnský Informátor) a Semily (Dorášek).
AV

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Kdo navštívil Indii, chce se tam vrátit ihned nebo už nikdy

Je čestným předsedou OO SONS v Liberci, ale také úspěšným masérem, prý odborníkem na úlevu od bolavých zad i osamělé duše, a v současnosti majitelem dvou vodicích psů. Fandí sportu i dobrému jídlu, které si obvykle sám připravuje. Ale hlavně je nadšeným cestovatelem. Jako prakticky nevidomý podnikl vloni se svou ženou cestu do Indie. O rozhovor jsme požádali Jiřího Pikeše.

Jak člověk se zrakovým postižením vnímá Indii?
Když jsme se s mou ženou seznámili, bylo naším společným snem navštívit Indii. V září 2019 jsme se brali a s myšlenkou „kdy jindy než teď“ jsme došli ke svatební cestě do Indie. A tak namísto povlečení a příborů jsme jako svatební dary dostali peníze na cestu. Ty jsme skutečně potřebovali. Cestu jsme podnikli vloni v únoru a nešlo o žádný trek s batůžkem na zádech. Vše bylo naplánováno a zajištěno, doprava, ubytování, komentované prohlídky, má žena jako můj průvodce, další stálý průvodce z indické cestovní agentury. 
Nejdříve jsme navštívili 3 velká města, hlavní město Dillí, Džajpur, nazývaný též „růžový“, jehož centrum je významnou památkovou rezervací, a Ágru, poblíž které stojí Tádž Mahal (monumentální pomník nechal vystavět indický císař, vládce Mughalské říše Šáhdžahán na památku své zesnulé ženy. Stavba patří k divům světa a je v Seznamu světového dědictví UNESCO. Ročně ji navštíví až 8 milionů lidí. Města jsou od sebe vzdálena asi 350 km, což je na Indii opravdu málo. Mezi nimi jsme se přepravili místní taxi službou. Pro našince zvláštní, v Indii nic výjimečného. Tádž Mahal je krásný a má svou atmosféru, ale nevnímal jsem ho jako tu pravou Indii, spíše jako magnet pro turisty. Přirovnal bych ho trochu k Pražskému hradu. Den po nás ho navíc navštívil Donald Trump a tak tu už byla spousta lidí i vojáků, jejichž davy mi to místo poněkud odosobnily.
Indie byla dříve britskou kolonií, proto tu poměrně dost lidí mluví anglicky. Indická angličtina je ale specifická. Indové nepoužívají hlásky „č“ a „š“. Například do hinduistického chrámu musíte jít bos. Před ním si na lavičku odložíte boty i batoh. A průvodce vám anglicky řekne: „Take off the Shoes!“ (Zujte si boty). Slovo „shoes“ (boty) Angličan vysloví jako „šůs“, ale Ind řekne „sůs“. Chvilku jsem si lámal hlavu, co tím myslí. Na jejich angličtinu jsem si proto nějaký čas zvykal. (Indická angličtina je opravdu specifická a pro nás až legrační i svou melodií, ale hlásky „č“ i „š“ ve vlastních jazycích Indové používají – pozn. red.)
Další týden jsme se vlakem a letadlem přepravili na východ do města Váránasí, anglicky Benáres. Tady jsme prožili ryzí Indii a dny nabité událostmi. U řeky Gangy jsme pozorovali gháty, široká schodiště k řece, kde probíhá obřadné mytí. Navštívili jsme staré město a továrnu na ruční výrobu hedvábí. Jeden večer jsme nastoupili do loďky a vyjeli jsme podívat se na kremaci mrtvých. Součástí hinduismu je zvyk, že popel zemřelého má splynout s řekou. Tělo zabalí do roucha, vloží ho do dřevěné loďky, a ta je na hladině řeky spálena. Obřad má svou neopakovatelnou atmosféru. Asi hodinu po setmění jsme z loďky sledovali velký hinduistický ceremoniál na břehu. Velké představení, Lidé ve zvláštních oděvech, sborový zpěv a modlitby. A po výstupu z loďky procházka několikasetmetrovým špalírem žebrajících chudých i postižených lidí. 
Pro mnoho lidí je Indie symbolem špíny a chudoby. Vedle sebe lze najít chatrč chudáka a honosný dům. Ve Váránasí byl pokoj v hotelu, který jsme si objednali, obsazen. Dostali jsme pokoj vyšší kategorie. Vše v mramoru, vířivka i parní lázeň. Něco takového málokdy zažijete. Ale stačilo vyjít z hotelu, a o 150 metrů dále se v jiné ulici plné špíny a odpadků pásla kráva. Na rozdíl od Evropy je Indie plná pachů, zvuků, hluku. Vnímal jsem to velmi intenzivně i bez zraku. A vlastně si ani nedovedu představit, jak tam lidé se zrakovým postižením žijí. Nepořádek i zvláštní dopravní systém. Řidiči tu jezdí vpravo jako v Evropě, a volant mají také vpravo jako v Británii. Společně s auty se tu mísí koňské i oslí povozy, posvátné krávy, Když zastaví auto na křižovatce, přibíhají k němu žebrající děti a ťukají do okének. Často tu čekáte i několik minut, než se kolona pohne. 
Říká se, že kdo navštívil Indii, už se tam buď nechce vrátit, nebo by se tam vrátil ihned. U nás jde o ten druhý případ. Proč? Indii vnímám jako zemi, která je nám Evropanům etnicky nejbližší, společně totiž patříme k indoevropské kultuře. Fascinuje mě její velikost, ze západu na východ i ze severu na jih jsou to tisíce kilometrů, mnoho kultur, zvyků i jídel. A nejvíce jsem tu vnímal duchovno. Hinduismus tvoří tři hlavní bohové, Brahma stvořitel, Višnu udržovatel a Šiva ničitel. My jsme tu shodou okolností zažili jeden z největších svátků, svátek Šivy. V ulicích se slaví a tančí, večer se lidé modlí v chrámech, znějí mantry (doslova zvuky, které osvobozují mysl od bázně, připoutanosti a utrpení). Má to obrovskou atmosféru a člověka to nabíjí energií. Ale myslím, že v Indii obecně lidé žijí mnohem duchovněji, na rozdíl od nás bohatstvím a konzumem ovlivněných Evropanů. Doufejme, že taková bude Indie třeba i za 30 let.

Čím vás zaujala indická kuchyně?
Indickou kuchyni miluji. Ale indická kuchyně u nás a v Indii, to je jako když vaříte pro malé děti a pro dospělé. Zatímco u nás s kořením šetří, v Indii rozhodně ne. Skladba chutí, vůní a koření tu vytváří skutečný a pro Indii typický zážitek. Pálivá jídla skutečně pálí, sladká jídla jsou sladká, což mám velmi rád. Půl jídelního lístku v restauraci představuje masové pokrmy, a pokud v místě žijí hinduisté i muslimové, nenajdete tu hovězí ani vepřové, zato však výborně upravené kuřecí, jehněčí nebo ryby. Druhá polovina lístku jsou bezmasé pokrmy. A tady je velký rozdíl proti českým restauracím, mají tu výborně upravenou čočku, cizrnu, sýry a mnoho dalšího. Běžně jsou tu k dispozici dva druhy servisu, výběr konkrétního jídla a bufet, nabídka více pokrmů. Díky němu jsme ochutnali i jídla, která jsme předtím neznali. Vaření, to je obecně můj velký koníček. Na podzim jsem o něm natáčel i pořad s Lukášem Ajlíkem v Českém rozhlase. Hodně jsme se bavili o jídle i Indii.

Souvisí návštěva Indie s vaší profesí maséra?
Určitě ne, ačkoliv indická masáž hlavy je velmi příjemná. Masírují se paže, horní část zad, šíje a pak vlasová i obličejová část hlavy. Masáž často mírní migrény a další bolesti hlavy. V Indii jsem ji nezažil, časově už to nevyšlo. Klasickou masáž od indického maséra jsme si ale líbit nechali a dokonce jsme se s ním i spřátelili.

Prý rád posloucháte příběhy lidí z neklidného 20. století?
Nad tou otázkou přemýšlím v kontextu dnešní karantény a uvědomuji si, jak jsou lidé vedle z toho, když nemohou nakupovat nebo jít na pivo. Moje nejstarší klientka, kterou masíruji, se narodila v roce 1936. Jako dítě prožila válku. Součástí jejího života byly nejen zavřené školy a divadla, ale i byt ve tmě, útěk do krytu při rozeznění sirén či příděly potravin. My dnes prožíváme jen malou část toho, co tehdy ona. Každý člověk žije v nějaké sociální bublině, tím spíš my zrakově postižení. A je dobré poslechnout si názory lidí z jiných bublin. Dávají jiné náhledy na život a mohou i změnit některé zažité názory. Vyšší věk znamená často také životní moudrost, kterou se snažím vysledovat. Ale nechodí ke mně jen starší lidé. Z druhé strany, člověk se z kontaktu s druhými učí, čerpá nápady i energii, a ta společenská interakce mi dnes opravdu chybí. Zajímavá přednáška, divadelní představení apod. 

Jaká je vaše práce v Aktiv klubu SONS?
Přátelím se s Vojtou Železníkem, tak jsem v klubu také zainteresován. Máme nápady i naplánované akce, jedním z nich bylo uskutečnit v době před masopustem zabijačku. Přijel by řezník už s poraženým prasetem a „našinci by si na vlastní ruce“ vyzkoušeli připravit některé speciality. K tomu pár informací, hudba atd. Doba nám ale příliš nepřeje, tak třeba na podzim. A pokud jde o místa, kam bych se s Aktiv klubem SONS rád vydal, pak uvažuji o ruském Sankt Petěrburgu.

Čím vás zaujaly komentované sportovní přenosy?
Šlo zatím jen o jednorázové akce Světlušky. Účastnil jsem se fotbalu a koňského dostihu Velká pardubická. Proběhl i basketbal a připraven byl světový pohár v biatlonu v Novém městě. Ten ale zhatil kovid. Jako velký fanoušek biatlonu ještě z doby, kdy jsem viděl, se už těším na příští sezonu. U fotbalu jsem vnímal atmosféru plného stadionu. Komentář pro nás a pro rozhlas dělají stejní lidé. Běžný komentář vypovídá, že balón má hráč Černý, vede ho přes střed hřiště do pokutového území, střílí a trefuje břevno. Náš komentář informuje navíc o tom, jak hráč vypadá, jak gestikuluje po odražení balónu od břevna, jak reagují fanoušci atd. Po utkání jsme měli možnost s komentátory mluvit, oni podle našich připomínek své komentáře upravovali a snažili se situace i osoby lépe popsat. 
Koňské dostihy, to je rychlejší a dynamičtější sport, jiní lidé i složitější způsob komentování. Z dob, kdy jsem viděl, si pamatuji trať velké pardubické i její překážky. Ale když od narození nevidomému člověku řeknete, že kůň přeskakuje Taxisův příkop, zřejmě si nepředstaví nic konkrétního. Úkolem komentátora je ho popsat, třeba jako vybetonovaný otvor v zemi, který je poměrně široký i hluboký, a protože je z přední strany krytý ohradou, je pro koně nepřehledný a nebezpečný. Následuje komentář, jak k němu kůň přibíhá a přeskakuje, jak ho žokej dostává do tempa atd. A největší vřava, to je doběh koní do cíle. Pro mě jsou důležité i další detaily, jak je kůň rostlý, jak ho žokej ovládá, jeho gesta apod. 

Čemu dalšímu věnujete nebo chcete věnovat svůj čas?
Chci absolvovat kurs lymfodrenáže, o kterou je stále větší zájem. Díky karanténě jsem se vrátil ke svému koníčku, tvorbě rodokmenu, genealogii. S pomocí tchyně a tchána, kteří jsou historici, jsem se dostal až do roku 1689. Před rokem 1670 už bohužel není kde hledat, nebyly matriky, našimi zeměmi prošel mor, třicetiletá válka a zahynula skoro třetina populace. Co mě třeba hodně zaujalo, v 18. století žil v našem rodu předek, který se na tehdejší dobu dožil úctyhodného věku 95 let. Pocházel z Klatovska od hradu Rábí, kde byl vesnickým rychtářem. 

Jak se daří vašim dvěma vodicím psům?
Endymu je dnes už více než 10 let. Od března minulého roku s námi žije také tříletý Raf. Labradoři jsou společenští, hrají si spolu, mladší se od staršího učí a dodává mu novou krev do žil. Oba jsou miláčci rodiny. Samozřejmě k vodění více používám mladšího. Ale občas zapojím i staršího, aby nevyšel z formy. Ani člověk jdoucí do důchodu si nemůže jen tak nazout pantofle a všeho nechat. To by mohl být i jeho konec. 

Antonín Vraný

#
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 2)

Pandemie v uplynulém roce zrušila nejednu svatbu, promoci nebo větší oslavu. O hromadnou gratulaci k prvním narozeninám přišla i malá Šarlota, dcera nevidomé Aleny. Na podzim 2020 jsme byli alespoň u shánění toho pravého dárku.
S Alenou vyrážíme do pražského obchodního centra. „Existuje asistence v obchodech, ale je to spíš o tom, že ten člověk s vámi jde a nakoupí to nejnutnější. Není to na to, aby člověk prošel hračkárnu a tam si vybíral dárky. Na to personál čas nemá,“ vysvětluje, proč není nákup dárku pro nevidomého nic jednoduchého. „Ideální je vzít si někoho jako doprovod nebo chodit někam, kde to člověk zná, a tam odhaduje, kde co případně najde. Mě by ani nebavilo vybírat dárek sama.“
Alena přistupuje k regálu, kde jsou plyšové polštáře pro děti. Po hmatu se snaží poznat, jaká zvířata mají polštářky představovat: „To je strašně těžké, když je to jen polštář. Žába s korunkou? No jasně, už cítím žabí nožičky.“ O kousek dál jsou dětské knížky. Alena si může na jednotlivé stránky nalepit štítek v Braillově písmu, aby věděla, co je tam za obrázek: „Myslím, že už je na čase, protože je Šarlotka dost kreativní. Knížky označím, abych neříkala žábě zajíčku a zajíčkovi žába. Ideální je označit si i barvu,“ popisuje.
K určování barev používají nevidomí detektor barev. Malou krabičku na baterky, která barvy rozliší a ohlásí. „Existuje colortest. Když ho přiložím, tak mi řekne barvu. Funguje to na bázi infra paprsku. My máme oblečení zděděné po dvou slečnách, dvojčatech. Všechno je růžové. Já se strašně těším na to, až budeme mít třeba modrou čepičku. Neznamená to, že když mám holčičku, že musí mít všechno růžové,“ těší se Alena.
Poradit si i bez doprovodu
Malá Šarlota leží v kočárku a pozoruje nakupující Alenu. Ta ji kontroluje po hmatu. Nepozná ale, jestli má zavřené oči a spí nebo jen tiše leží. Dítěti vyndavá mluvící panenku, která zpívá ukolébavku: „Ty bys chtěla ven, viď. Ale když se jezdí, tak musíme být v kočárku nebo v nosítku, to ty ale nerada,“ něžně mluví na dceru.
Alena potřebuje při nakupování doprovod i kvůli nápisům a cenovkám. Text jí ale dokáže přečíst i aplikace nebo chytrá kamerka. Umí číst, pozná barvy nebo vás provede po místnosti. „Je aplikace v telefonu. Praktičtější je ale zařízení – taková malá kamerová lupa, kterou si přicvaknete pomocí magnetu na brýle. Podíváte se směrem k předmětu a vyfotíte si ho. Hlasový výstup vám přečte nahlas nebo do sluchátka, co je tam napsáno, případně i cenu,“ vysvětluje.
V oddělení dětského oblečení chce Alena zjistit, jaké mají čepice: „Sháníme čepičku. Ta se určitě bude hodit. Velikost budu odhadovat podle ruky.“ Naproti je pak otočný regál s čelenkami do vlasů, se sponkami a gumičkami: „Jejej. To já doufám, že jí to čeká. Já jsem vždycky snila o tom, že budu mít dlouhé vlasy. Šarlota má ještě čas, i když už vlasy má a víc a víc jí houstnou.“
Dotyková komunikace
Holčička mámu při nakupování dál z kočárku pozoruje. „Myslím, že oční kontakt praktikuje i u mě, přestože nemá zpětnou vazbu. Je to tak přirozený reflex, že ho používá, ale mně se ozve i hlasově. A co třeba dělávala víc, když přilezla, tak na mě i sáhla. Dá mi vždycky najevo, že tam je.“ Alena si dál po hmatu prohlíží třeba protiskluzové ponožky. „Šarlotka už se staví. To stavění by mohlo být s ponožkami s protiskluzovým materiálem na chodidlech jistější,“ uvažuje.
Užít si den
Šarlota má ráda kolem sebe hodně lidí, velkou oslavu mít ale na začátku října kvůli šíření koronaviru nakonec nebude. „Bohužel to nevyšlo a já to plně respektuju, je to z důvodu, že nás stále provází covid a lidé se nechtějí potkávat, aby případně nenakazili nás nebo někoho druhého,“ komentuje Alena s pochopením. Oslava prvních narozenin tak bude malá. „Nevím, co by si přála Šarlotka, ale já bych si přála, abychom si ten den spolu užily. Chtěla bych zavzpomínat na to, když byla ještě v bříšku. Určitě zažít nějakou legraci. Ale ty legrace zažíváme každý den. Dostane i nějaký dort, doufám, že si do něj pořádně sáhne a že tam bude ta jedna svíčka.“
A co by přála svojí roční dceři? „Šarlotce přeji, aby byla hlavně zdravá, spokojená, pořád tak veselá a aby se mohla smát, ale i plakat, protože to je vlastně přirozený lidský projev.“
V prosinci začala nevidomé Aleně nová etapa života. Dcera Šarlota totiž začala chodit a v bytě naráží na věci, na které dřív nedosáhla. Venku zas může mamince utíkat. Alena si rizika uvědomuje a dceru se snaží maximálně hlídat. V rámci časosběrného projektu Radiožurnálu taky popsala, jak nevidomí sledují o Vánocích televizní pohádky nebo proč nejí kapra.
V listopadu a prosinci si Alena vyzkoušela on-line koncertování. Zpěv studovala na konzervatoři Jana Deyla. Úryvky z opery Carmen zazpívala koncem listopadu v rámci projektu Náruč plná písní. Za on-line koncertováním vyrazila na Slovensko.
„Koncertování letos nebylo moc, ale povedlo se. Měli jsme krásné dva koncerty v Bratislavě. Bylo to on-line, bez diváků. Bylo krásné si zazpívat, ale chyběl mi potlesk lidí, reakce, úsměvy, když jsme řekli nějaký vtip... Zkrátka už se moc těším, až budeme zpívat naživo a budeme tam mít reakce lidí,“ popisuje Alena své dojmy.
Kde je Šarlota?
Když byla Alena na Slovensku, dceru Šarlotu si nechala poprvé přes noc pohlídat. „Tuhle písničku bych chtěla poslat mým chůvičkám, které teď hlídají Šarlotku, a všem lidem, kteří mi pomohli k tomu, abych mohla být tam, kde jsem,“ vzkázala během přenosu.
V prosinci 2020 začíná Šarlota chodit. Pro Alenu to znamená intenzivnější hlídání. „Když ji zavolám, tak zpravidla přijde. Ale stane se, že když má jít spinkat nebo dělat, co se jí nechce, tak se neozve a stojí uprostřed místnosti,“ přiznává. „Nebo se taky stalo, že jsem ji šla uspat, nesla jsem mléko do postele a tam nikdo, protože se holčička sebrala a zkrátka odešla. Rozhodně nebude hloupá.“
Štědrovečerní večeře
Na Vánoce byla Alena s roční Šarlotou u kamarádky Blanky, které říkají babička. „Máme dneska 24. 12. a my jsme toho s babi moc nenaspaly. Malé jdou najednou čtyři stoličky, takže to byla veselá noc. Ale věřím, že už to bude dobré. Máme tady stromeček,“ svěřuje Alena svému zvukovému deníku. U sebe doma stromeček kvůli bezpečí dcery nemá a kapra si ke štědrovečerní večeři nedává kvůli skrytým kostem. K bramborovému salátu má většinou lososa. „K večeři budeme mít tradičně rybu. Já ale stejně jako Šarlota bez kostí. Dát si kapra není pro nevidomého úplně bezpečné a taky by zdržoval všechny ostatní. Takže co se týče kapra, tak toho si dám možná po večeři, po dárcích, k nějaké pohádce,“ vysvětluje Alena.
U pohádek v televizi si Alena zapíná zvukový popis pro nevidomé, díky kterému ví, co jednotlivé postavy na obrazovce zrovna dělají. „Pohádky sledujeme jak klasicky, tak i s komentářem,“ dodává. Třeba v Popelce běžný divák sleduje, jak macecha spěchá do kuchyně, kde kuchtík rozbil mísu, a macecha sundavá ze zdi karabáč. Alena a další nevidomí tenhle popis slyší vedle dialogů.
autoři: Veronika Hlaváčová, tš, als, prh
zdroj: radiozurnal.rozhlas.cz (5 dílů)
originál lze přehrát z adresy https://radiozurnal.rozhlas.cz/mamou-potme-ii-8396216/1 a další 4 díly

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2021

Každá část následujícího článku je určena jiné skupině čtenářů: první těm, kdo mají rádi čísla, druhá těm, kdo dávají přednost jménům. Ale teď vážně.
- Nejprve se věnujeme nově vyhlášené průměrné měsíční mzdě v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 pro účely zaměstnanosti a jejím dopadům, poté
- změně jmen a příjmení.

Sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. prosince 2020, uveřejněným pod číslem 574/2020 Sb. jsme se dozvěděli, jaká byla průměrná mzda v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 pro účely zákona o zaměstnanosti. Jde o částku 34 611 Kč. Od této částky se odvozují parametry některých příspěvků upravených právě tímto zákonem, konkrétně jde o níže popsané:
Podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci
Od uvedené částky (pro náš článek částky s velkým Č) 34 611 Kč se odvozuje maximum podpor v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci. Jejich výše se vypočítává procentní sazbou z průměrného měsíčního výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání, pro OSVČ se vychází z posledního vyměřovacího základu přepočteného na jeden kalendářní měsíc. Maximum však nesmí přesáhnout 0,58násobek (u podpory v nezaměstnanosti) a 0,65násobek (u podpory při rekvalifikaci) průměrné mzdy v národním hospodářství, u žádostí podaných v r. 2021 nesmí maximum podpory v nezaměstnanosti přesáhnout 20 075 Kč a u podpory při rekvalifikaci 22 498 Kč.
Táž průměrná měsíční mzda v národním hospodářství nám změnila i částku podpor v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci tam, kde nelze průměrný měsíční čistý výdělek či vyměřovací základ stanovit, tedy např. u těch uchazečů o zaměstnání, kteří podmínku zaměstnání splnili tzv. náhradní dobou (třeba pobíráním invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nebo péčí o dítě do čtyř let). 
Takovýmto uchazečům o zaměstnání bude náležet podpora v nezaměstnanosti ve výši 0,15násobku po první dva měsíce, ve výši 0,12násobku po další dva měsíce a ve výši 0,11násobku po zbytek podpůrčí doby, tedy částky: 5192, 4154 a 3808 Kč.
U podpory při rekvalifikaci půjde v popsaném případě o 0,14násobek po celou podpůrčí dobu, tedy o 4846 Kč měsíčně.
Příspěvek na zřízení pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením
Zde je na průměrné mzdě v národním hospodářství, o níž v článku referujeme, závislé maximum výše tohoto příspěvku, které činí osminásobek pro osobu se zdravotním postižením a dvanáctinásobek pro osobu s těžším zdravotním postižením (tedy poživatele invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně). Tato maxima budou pro rok 2021 činit částky 276 888 Kč, resp. 415 332 Kč. 
Náhradní plnění
Limit náhradního plnění, které mohou dodáním výrobků či služeb poskytovat zaměstnavatelé zaměstnávající více než 50 % ze svých zaměstnanců osoby se zdravotním postižením nebo osoby samostatně výdělečně činné, které jsou samy zdravotně postižené a nemají zaměstnance, je navázán na 28násobek inkriminované průměrné mzdy v národním hospodářství. Na jednoho zaměstnance se zdravotním postižením a jednu zdravotně postiženou OSVČ bude limit činit 969 108 Kč. 
Také výše odvodu do státního rozpočtu, kterou může zaměstnavatel zaměstnávající více než 25 zaměstnanců plnit svoji povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, se zvýšila; činí 2,5násobek naší částky Č, tedy 86 528 Kč za rok.
Jméno a příjmení
Máte už plné zuby čísel, naprosto to chápu, pojďme se tedy v druhé části článku věnovat jménům a příjmením, nejprve dotazu, který nás k nim zavedl:
Dotaz: Jsem pět let vdaná, ale moje manželství se rozpadá. Při uzavření manželství jsem přijala příjmení svého manžela. Na toto příjmení jsem si již zvykla a ráda bych si je ponechala; už proto, že se mi nechce řešit komplikace spojené s další změnou příjmení. Je to možné i za situace, že s tím můj manžel nesouhlasí?
Odpověď na dotaz budeme hledat v zákonu o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (z. č. 301/2000 Sb. a rovnou si prozraďme, že to není nic obtížného. Odpověď najdeme hned v prvním ustanovení věnujícím se změně jména a příjmení, jde o § 72 odst. 1, cituji:
„Jméno, popřípadě jména, nebo příjmení, popřípadě více příjmení, která je fyzická osoba povinna užívat, lze změnit fyzické osobě pouze na základě její žádosti, případně žádosti jejích zákonných zástupců.“
Protože příjmení, které tazatelka přijala při uzavření manželství, je povinna užívat, pak jeho změnu nemůže navrhnout nikdo jiný, tedy ani manžel, s nímž se tazatelka chystá rozvést, takovou změnu by musela navrhnout ona sama.
Pojďme se však podívat na další situace, které mohou vést ke změně jména či příjmení.
Uzavření manželství
Při uzavření manželství se tazatelka rozhodla pro jednu z možností, které nabízí občanský zákoník (z. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v ustanovení § 660:
„Snoubenci při sňatečném obřadu prohlásí, že
a) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným,
b) si oba svá příjmení ponechají, nebo
c) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, a ten, jehož příjmení nemá být příjmením společným, bude ke společnému příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení.
Pokud si manželé zvolí společné příjmení, pak je pochopitelně ponesou i jejich děti, § 661 však přináší řešení pro případ, kdyby si oba manželé ponechali svá dosavadní příjmení:
„Ponechají-li si snoubenci svá dosavadní příjmení, prohlásí při sňatečném obřadu také, které z jejich příjmení bude příjmením jejich společných dětí.“
Kdyby naše tazatelka naopak příjmení manžela po rozvodu používat nechtěla a chtěla by se vrátit ke svému příjmení za svobodna, pak bude postupovat podle ustanovení § 759 občanského zákoníku:
„Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení. To platí i tehdy, hodlá-li manžel, který přijal příjmení druhého manžela s tím, že bude ke společnému příjmení připojovat své dosavadní příjmení, popřípadě první ze svých příjmení, užívat napříště jen své dřívější příjmení.“
Změna pohlaví
I na tuto situaci právo pamatuje, vraťme se zpět k zákonu o matrikách, jménu a příjmení, opět do ustanovení § 72. Odcitujme jeho odstavec 5:
„Matriční úřad povolí na základě žádosti fyzické osoby a potvrzení poskytovatele zdravotních služeb změnu jména, popřípadě jmen, a příjmení
a) na neutrální jméno a příjmení, byla-li zahájena léčba pro změnu pohlaví, nebo
b) na jiné jméno, popřípadě jména, a příjmení, byla-li léčba pro změnu pohlaví dokončena.
Nepožádá-li fyzická osoba po změně pohlaví o změnu jména a příjmení, matriční úřad uvede v knize narození její příjmení v souladu s pravidly české mluvnice ve tvaru odpovídajícím novému pohlaví; jméno do knihy narození nezapíše a učiní o tom oznámení soudu.“
Jiné důvody pro změnu jména a příjmení
K žádosti o změnu příjmení mohou pochopitelně vést i méně dramatické důvody, nicméně by mělo jít o důvody závažné, § 72 odstavec 2 říká:
„Změna příjmení se povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo je-li pro to vážný důvod.“
Zákon však hned následně vypočítává změny jména, které povoleny nebudou:
„Změna jména se nepovolí, žádá-li fyzická osoba mužského pohlaví o změnu na jméno ženské, nebo naopak, žádá-li o změnu jména na jméno neexistující, zkomolené, zdrobnělé, domácké, nebo na jméno, které má žijící sourozenec společných rodičů. Vzniknou-li pochybnosti o existenci jména nebo jeho správné podobě, je žadatel povinen předložit doklad vydaný znalcem.“
„Změna jména nebo příjmení se nepovolí, jestliže by změna byla v rozporu s potřebami a zájmy nezletilého.“
Informace o tom, jak se zákon staví k problematice cizích jmen a příjmení, si necháme na některý z příštích článků.
Luboš Zajíc

#
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – I.

Od 70. let 20. století každá nová generace odsunuje na stále pozdější dobu dokončení studia i kroky k samostatnosti a uzavření sňatku, které ještě ve 2. polovině minulého století znamenaly zásadní body při přechodu do dospělého věku. Je to zajímavý sociologický jev a zároveň bolestivý paradox v postmoderní společnosti. Současně se zvyšující se ekonomickou, kulturní, vzdělanostní a sociální úrovní západní společnosti přibývá lidí, kteří dovedou sice dobře využít materiální komfort, mají-li příležitost, ale v této zajištěnosti jejich duše jaksi odmítá dozrát. Dospělý jedinec nenabývá vždy schopností přizpůsobit se objektivní realitě, především sociálním nárokům, které se ho bezprostředně týkají.
A jak jsme na tom my, kterým zrakový handicap od útlého dětství nebo od narození nabízí zcela nestandardní podmínky pro duševní, často i fyzický rozvoj, pro dospívání a dospělost? Existují výsledky nějakých výzkumů, jež by nás zorientovaly v situaci, která je zásadní v životě lidí se zrakovou vadou nebo se slepotou?
Autorka článku, který máte před sebou, o takovém výzkumu a jeho všeobecně přijatelné relevantnosti neví. Nicméně povšimla si, že fenomén nezralosti, který je v evropských státech varující, dotýká se často i naší sociální skupiny.
Poválečná generace lidí narozených se slepotou nebo těžkou zrakovou vadou, byla vděčná za možnost kvalitního vzdělávání ve speciálních školách, které však byly často hodně vzdálené od místa, kde dítě s vadou zraku vyrůstalo. Nebylo zbytí, školní docházka byla povinná pro všechny, a malé nevidomé nebo prakticky nevidomé děti se ještě v předškolním věku musely odtrhnout od máminy sukně a byly, častokrát na každý celý měsíc ve školním roce, odeslány do internátu. Rodiče tehdy (až do začátku 60. let minulého století) pracovali i v sobotu, takže bylo pro většinu internátních dětí nemyslitelné, že by doma trávily každý víkend. Nebyly ani slevy na dopravu pro zdravotně postižené cestující, natož pak pro jejich průvodce. Přesto se můžeme, např. v archivních textech Zory, dočíst o vynikajících učitelích hudby a dalších odbornících, kteří v internátních školách strávili bezmála dvacet let života, pokud studovali střední školu nebo odborné učiliště. Neinformovaný člověk si může pomyslet, že absolventi internátních škol nebyli po vstupu do samostatného života dostatečně vybaveni k tomu postarat se o sebe, natož pak o rodinu, a že zůstávali s invalidním důchodem doživotně na krku rodičům nebo jiným pečujícím osobám. Z osobní zkušenosti a živých kontaktů se staršími nevidomými, kteří takto prožili mládí, víme, že tomu tak nebylo. Našli si zaměstnání, třeba i s pomocí školy, kterou absolvovali, pomáhaly úřady, rodiče, známí. Oženili se, vdali, a když to bylo možné, přivedli na svět potomky. Jediná slabina byla, že jim často chyběly dovednosti v prostorové orientaci s bílou holí a zkušenost s ovládáním domácích spotřebičů, nástrojů v kuchyni nebo kutilské dílně. Ale ti, kdo chtěli, se doučili. Byla jich většina.
K tomuto zamyšlení mě vede určitá naděje, že i postmoderní společnost skýtá mnoho příležitostí, jak dospět, dozrát v samostatného jedince. Například z rekondičních pobytů pro osoby se zrakovou vadou znám spoustu lidí, kteří jsou od své mladé dospělosti samostatní, dovedou se postarat o sebe, třeba i o svou firmu a její zaměstnance, o rodinu, a bývají i velkým přínosem pro svou sociální skupinu nebo tým, ve kterém dobrovolně pomáhají, aby náš svět byl lepší. Přibylo i hodně odborníků, kteří se navzdory zrakovému handicapu starají o rozvoj asistivních technologií, speciálního školství nebo se uplatňují v profesích, které by nám před padesáti lety nebyly přístupné. Leč povšimla jsem si, že těchto jedinců nepřibývá, zato znám už spoustu mamánků, maminčiných holčiček nebo singlů, kteří se oženili s počítačem nebo chytrým telefonem. Nic a nikoho nepotřebují, stačí zásuvka na 220 V, případně skříň plná baterií, nabíječek a akumulátorů. Jídlo přivezou nebo stačí něco ohřát v mikrovlnce, ostatní mám v počítači nebo v i-phonu. A život může klidně pokračovat!
V následujících článcích, které se týkají nezralosti dospělých nebo nemladých nestarých, se nebudeme zabývat specifickými skupinami, ať s handicapem nebo bez něho. Pokusíme se, aby články byly srozumitelné pro každého, ať se sám cítí nezralý nebo má někoho takového nablízku. Jestliže čtenář dospěje k poznání, že ho trápí podobný problém, může se obrátit prostřednictvím redakce Zory na autorku, která poskytuje podpůrnou a poradenskou službu.
A nyní se tedy podíváme nedospělcům na zoubek. Určitě to nemají v životě snadné – čím víc se blíží střednímu věku, čím později začínají chápat, že život není mejdan bez konce, že čas her a malin nezralých je definitivně za zenitem, tím složitější jsou jejich vztahy, ale dokonce i ne-vztahy. Sociální bublina, ve které bývalo tak dobře, je už hodně potrhaná a dovnitř fouká, dokonce i sněží. Uděláme s tím něco? Jak moc jsme ochotni, byť poslepu, překonat hranici mezi představou a skutečností? Jak se konečně dostanene k tradičním výsadám dospělosti? Existuje věk, který je mezníkem mezi bezhraničním mládím a snesitelnou dospělostí?
Zeptáte-li se dospělého muže či ženy ve věku 35-40 let, jaké znaky charakterizují dospělého člověka, nejspíš vám odpoví, že takový člověk by měl být pracovitý, svědomitý a vykazovat sociální nebo pracovní postavení odpovídající v našich podmínkách bezúhonnému občanovi, který se aklimatizoval do věkové kategorie střední věk, vykazuje určité výsledky ve svém pracovním oboru nebo v rodinném uspořádání. Přidáme-li ještě jako předpoklad moudrost, vyrovnanost, vyzrálost a zkušenost, máme zde skoro dokonalého lidského dospělce. Ano, dotázaný sice bude mít pravdu, ale ty definice zní skoro mentorsky. Nelze do nich zaškatulkovat každého, kdo se narodil mezi rokem 1980 a 2015.
Dokonce ani historicky není kategorie dospělých ve všech epochách a kulturách stejná. Stačí si přečíst pár historických románů nebo cestopisů a dozvíme se všelijaké zajímavosti o iniciačních obřadech, o očekáváních rodin a rodů, o praktických zkušenostech jednotlivců i skupin, které se jako dospělí museli prezentovat určitým, pro svou dobu typickým způsobem. A nejen to, jejich život nemohl být v rozporu s fungováním společnosti nebo komunitní skupiny, ve které se ve své době nacházeli. A v tomto ohledu se toho příliš nezměnilo.
V naší současnosti považujeme za dostatečně dospělé (teoreticky bez ohledu na přesný věk) osoby, které jsou schopné přijmout plnou odpovědnost za své chování a jednání, a nejen to, přijmout i důsledky svých špatných rozhodnutí. K tomu bych připojila i příslušný díl odpovědnosti za své blízké, pokud je mi svěřena péče o děti nebo nezletilé sourozence. Přirozeně k tomu patří i přiměřená péče o staré a nemocné rodiče, případně prarodiče, máme-li je nablízku.
Jaké chování můžeme tedy považovat za nedospělé?
Dr. Jaroslava Novotná
Pokračování

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT (Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 3. díl)

Pokračujeme v publikování eseje Jiřího Sotony z roku 2016.

Angličtina vládne všem
V pubertě jsem vyrůstal na německých hudebních televizních kanálech, ale ani moje mizerná němčina nebyla na překážku tomu, abych si všiml, jak často se do mluvy moderátorů vkrádají anglická slovíčka. Koncerty nebyly živě, ale zásadně „live“, nemluvě o neustálém přesvědčování, že je všechno „OK“. Po letech můžu konstatovat, že trend anglicismů dorazil i k nám.
Kamarádka němčinářka mě v téhle souvislosti „uklidnila“, že v Německu je to od té doby ještě horší. Pracuje mimochodem v reklamní agentuře, což je společně s oblastí informačních technologií asi nejčastější podhoubí všelijakých novotvarů. Občas mě pro pobavení zásobuje výrazy ze svého zaměstnání, jako je „vyprintovat“ (vytisknout) nebo „zkonektovat“ (propojit).
Že jsem zestárl, mi na okamžik připomněl titulek, který jsem zhlédl v trafice na obalu časopisu Top dívky. Pravda, nejsem jejím cílovým čtenářem, nicméně věta „It-boy a star blogger Riccardo Simonetti tě vystylinguje na fesťáky“ si zasloužila opsat. Kdo je ten pán, nevím. Do sbírky zapadá také telefonát tiskové mluvčí jednoho supermarketu, která mi nabízela námět na článek. Když jsem se omluvil, že se jídlu věnuju v Magazínu jen sporadicky, alespoň se zeptala: „A nevíte o někom, kdo se u vás zabývá foodem (jídlem)?“
Doteď mi zní v hlavě drsný hlas z rádia Evropa 2, jenž mě nabádal: „Čekuj sety našich dýdžejs onlajn!“ Další dávku češtinářského masochismu jsem si prožil v létě při sledování Snídaně s Novou. Moderátor Aleš Lehký zpovídal protagonisty muzikálu Noc na Karlštejně a zajímalo ho: „Všichni známe ten příběh, ten film i ty písničky. Je to v něčem jiné, je to nějakej refresh (oživení, osvěžení)?“ Na obranu rodného jazyka jsem v tu chvíli mohl udělat jedinou věc. Popadnout ovladač a přepnout.

Čeština jako houba
Je třeba říct, že soukromá komerční média si bohužel můžou mluvit a psát, jak chtějí, i když to citlivějším jedincům rve uši i oči. To se týká jak nespisovného projevu, tak anglicismů.
„Evropa 2 je mladé, dynamické a živé rádio. Není proto možné a ani žádoucí, už s ohledem na cílovou skupinu posluchačů, svazovat vysílání striktními jazykovými pravidly. Na druhou stranu i zde platí určitý interní kodex, který ale řeší pouze základní a obecnou charakteristiku projevu, například vulgarity,“ napsala mi perfektní češtinou Zuzana Nevoralová, tisková mluvčí skupiny Lagardére Active ČR, která rádio provozuje.
Ohledně anglicismů, jimiž se vysílání hemží, dodala: „Evropu 2 dnes lidé neposlouchají pouze přes rádio, ale konzumují daný obsah i v on-line prostředí, tedy na webu, sociálních sítích, apod. Pro toto prostředí jsou anglicismy rovněž velmi přirozené, a my s nimi tedy musíme rovněž pracovat.“
Divák má dnes možnost výběru, proto Markéta Pravdová stanice, které nectí spisovný jazyk, zcela neodsuzuje. „Když si hudební stanice pozve zpěváka nějaké metalové kapely, tak je možné, že moderátor, aby hosta uvolnil a přiblížil se – nechci říct snížil se – na jeho úroveň, bude volit hovorové, nespisovné prostředky. V tomhle kontextu mě to nebude pohoršovat. Jinak je tomu ve zpravodajství nebo u seriózních debat. Tam bych očekávala spisovnost.“
Čeština se podle ní chová jako houba, všechno nasaje. „U jakéhokoli cizího slovesa stačí přidat -ovat a máte české sloveso. U podstatných jmen jen přidáte správné pádové koncovky.“
Autorita, jež by český ekvivalent vymyslela dřív, než anglicismus zakoření, neexistuje. „I kdybychom nakrásně vymysleli nová, hezká, libozvučná slova, nemůžeme nikomu diktovat, aby je používal.“

Vážená paní Novák
Jako rezignaci na jazykové zvyklosti vnímají zastánci tradic snahy nepřechylovat cizí i česká ženská příjmení. Co se týče zahraničních, česká média k nim přistupují různě. Vášně však probouzí především móda Češek nechávat si po svatbě mužský tvar příjmení. Protože se pro něj rozhodly některé známé ženy, může se tenhle trend zdát silnější, než ve skutečnosti je.
Česká Miss 2010, modelka a v poslední době moderátorka a zpěvačka Jitka Válková se od loňského sňatku jmenuje Jitka Boho. Rozhodla se podle svých slov instinktivně. „Přišlo mi docela přirozené nechat manželovo příjmení v původním tvaru,“ vrací se k době před svatbou s muzikantem Lukášem Boho. Dodává, že příjmení Válková skutečně opustila a v občance má uvedeno pouze Jitka Boho. „Kdyby se manžel jmenoval třeba Nováček, tak bych si asi nechala koncovku -ová,“ připouští.
Zákon o matrikách, jménu a příjmení uvádí, že „příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice“. Žena může zažádat o zapsání příjmení v mužském tvaru, je-li: a) cizinka, b) občanka, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině, c) občanka, jejíž manžel je cizinec nebo jejíž partnerka je cizinka, d) občanka, která je jiné než české národnosti. Na Jitku Boho nic z toho nesedí, tak co na to na matrice? „Vůbec nic, všechno v pořádku, na nic se mě neptali.“ Dokazuje tím, že v praxi po vás žádný úředník nebude chtít doložit, že chcete kupříkladu bydlet v cizině.
Čeština si však s takovými tvary příjmení neumí moc poradit. „V jazykové poradně jsme měli dotaz od novomanželky, která se nepřechýlila a pak nám volala, jak se bude skloňovat a jak ji mají lidé oslovovat. Tyhle ženy si někdy představují svoje příjmení jen v 1. pádě, jak se bude vyjímat v občanském průkazu nebo při podpisu, ale víc nad ním nepřemýšlejí,“ domnívá se Markéta Pravdová.
Jak tedy skloňovat dejme tomu „Emma Smetana“? Podle lingvistky jsou k dispozici tři varianty – Emmu Smetana, Emmu Smetanu nebo paradoxně hezky přechýleně Emmu Smetanovou…
Zůstává otázka: Je v pořádku někomu určovat, jaké má mít příjmení? Za sebe poznamenám, že se děsím toho, že bych musel v novinách psát věty typu „řekla Novák Smetaně“ nebo že bych e-maily začínal oslovením „Vážená paní Veselý“.
Jen na okraj:
Slova, v nichž často chybujeme
správně		špatně
bizarní		bizardní
výjimečný	vyjímečný
abychom	aby jsme
holt		hold (ve smyslu inu, zkrátka)
sáhodlouhý	sálodlouhý
rozumět	rozumnět
permanentka	pernamentka
refrén		refrém
dceřiná		dceřinná (firma)
data		datumy
zbůhdarma	bůhzdarma

Jiří Sotona, Právo
Dokončení příště

#
ZDRAVÍ: Dokážou se naše zuby samy obnovovat?

Zvuk zubní vrtačky děsí mnohé pacienty. V budoucnosti by však mohli zubní lékaři využívat k léčbě chrupu naše vlastní zubní buňky. Objevili jich desítky druhů a každá má při utváření a růstu zubu jinou funkci. Podrobně je popsali v atlasu zubních buněk, který vznikl rovněž za přispění lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity.
V počátečních fázích tohoto výzkumu ale nebyly příliš vhodné lidské zuby. Ve druhé dekádě našeho života se totiž jejich růst i obnova zastavují. Proto byly využity zuby myší, které dorůstají po celý život, a lze na nich lépe sledovat přeměnu jednotlivých buněk na zubní tkáň.
Nejprve vědci izolovali a prozkoumali všechny typy buněk z myšího řezáku. Poté popsali ty základní, kmenové, ze kterých vznikají všechny zubní tkáně. Ve třetím kroku se podrobně věnovali buňkám, ze kterých vzniká zubovina (dentin) a zubní sklovina. Tyto tkáně tvoří totiž největší část hmoty zubu. U buněk přečetli celou genetickou informaci a získali přehled o jejich proměnách na zubní tkáň. 
V dalších výzkumech se vědci věnovali už zubům lidským. Přečetli dědičnou informaci buněk získaných ze stoliček dospělého člověka a dítěte, kterému ještě rostly. A našli mnoho podobných genů a vlastností, které objevili už v  buňkách zubů myší. Svůj další výzkum zaměří i v tomto případě na buňky zvané odontoblasty. Ty odpovídají za tvorbu zuboviny, která vyplňuje většinu objemu zubu. Věří totiž, že se jim podaří ovlivnit konkrétní geny tak, aby dokázaly vyléčit třeba zubní kaz i zacelit zub bez nepříjemného vrtání.

Jiří Petr
Zdroj: novinky.cz, cs.wikipedia.org

#
Parkinsonův syndrom začíná obvykle nenápadně

Mozek zdravého člověka tvoří látku zvanou dopamin. Ta je potřebná k výměně informací mezi nervovými buňkami a k vedení nervového vzruchu. U nemoci zvané Parkinsonův syndrom však mozkové buňky postupně odumírají a dopaminu se tvoří méně. Projeví se to charakteristickým třesem a poruchami motoriky. Nemoc postihuje zhruba dvě osoby z tisíce a je jí úplně jedno, kde žijete a zda jste chudí nebo bohatí. Nejvíce jsou sice ohroženi muži ve věku 55 až 65 let, ale zhruba deset procent pacientů jsou lidé mladší 40 let.
Onemocnění má progredující tendenci, což znamená, že se postupně zhoršuje. Nepodceňujte proto jeho první příznaky. U většiny pacientů se totiž rozvíjejí pozvolna a oni jim věnují jen málo pozornosti. Všimnou si jich až tehdy, když jim začnou ztěžovat každodenní činnosti.
Jaké příznaky se mohou objevit v počátečních stádiích Parkinsonova syndromu? Poměrně často je to rychle nastupující únava nebo pocit tuhosti krku a ramen při vstávání nebo přetáčení se na lůžku. Většinou postihne nejprve jen polovinu těla, ale postupně se rozšiřuje i na druhou. Mohou se objevit i křeče končetin. Dalším příznakem bývá pocit těžkých nohou a zpomalenost chůze i dalších stereotypních pohybů, jako je psaní, zapínání knoflíků, odemykání dveří apod. Zpomalení může přijít znenadání a pacient může v započaté činnosti úplně ustat. Nápadná může být zvýšená tvorba slin, slz a potu.
Nejznámějším pozdějším příznakem nemoci je třes. Dostavuje se nejčastěji tehdy, když jsou pacientovy končetiny v klidu, bývá pravidelný, rytmický, pomalý a ustává ve spánku. I třes může být zpočátku pociťován jen na jedné končetině, postupně ale postihuje obě. O závažný stav jde tehdy, když se třes vyskytne v oblasti svalů jazyka, rtů, krku a je střídán jejich ztuhlostí. Parkinsonův syndrom ovlivňuje v pozdějších stádiích také rovnováhu a vzpřímené držení těla, vyjadřování i spánek.
Průběh syndromu je u každého pacienta individuální. Zvláště u mladších lidí bývá obtížnější jeho diagnostika a lékař ho konstatuje až tehdy, když vyloučí ostatní choroby, které mívají podobné příznaky. Parkinsonismus bohužel patří mezi onemocnění, které dnešní medicína neumí vyléčit. Umí však podávat léky, které nahrazují funkci dopaminu a tím tlumí jeho příznaky. Pacienti je užívají celoživotně. Samozřejmě platí, že čím dříve jsou nasazeny, tím účinnější bude léčba a kvalitnější jejich budoucí život. Vhodným doplňkem léčby je pravidelný pohyb a rehabilitační cvičení.
Antonín Vraný
Zdroj: zdravi.euro.cz, medlicker.cz

#
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Řídí kandidát mistra FIDE Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha číslo 3
Lev Lošinskij (Rusko)   1. cena, Kompoziční match Belgie - SSSR 1956-57

Bílý: Kc7, Dd7, Vf2, Vf8, Sh2, Ja3, Jd6, Pb6, c2, e3, e7 (11)
Černý: Kd5, Dh6, Vh3, Sb3, Sc1, Je1, Pa6, b7, c5, e5, e6, f5 (12)
Mat 3. tahem (C+)

Vynikající ruský skladatel Lev Iljič Lošinskij (*1913 – †1976) se nedožil příliš vysokého věku, třiašedesát let není zase až tak moc. Za svůj život se zúčastnil mnoha soutěží, jak domácích, tak i zahraničních a jednou z nich byl i mezistátní zápas Belgie – Rusko (tehdy SSSR), z něhož je tato úloha. Podobné zápasy byly v 1. polovině minulého století hodně populární, zejména v oddělení dvoj- a trojtažek, často měly i předepsaná témata. Nejvyšší cenu získala tato úloha naprosto zaslouženě a už z počtu kamenů vidíme, že to nebude nic jednoduchého. Proč? Obvykle mívá trojtažka varianty tři, jen málokdy se komponuje větší počet. V tomto případě jich uvidíme dokonce pět (což je opravdu hodně) a ústředním motivem budou vazby černých figur v matové síti. Kterých? Právě na to ovšem musíte přijít už vy.

Řešení úlohy 1 (Juříček) z ledna 2021:
Mám za to, že jste po chvíli řešení zajásali: „Už to mám, je to 1. e3! s hrozbou 2. Dd4 mat.“ Pak totiž vychází dokonce pět matů: 1. - Vd1 2. e4 mat; 1. - Vxf6 2. Jxf6 mat; 1. - Sa7 2. Jxc7 mat; 1. - Jc6/e6 2. D(x)c6 mat; 1. - c5 2. Dd3 mat. Jenže, chyba lávky, ten první tah 1. e3? vyvrací prosté braní 1. - Vxe3! Ano matem na d4 opravdu pohrozit musíme, ale pouze 1. Se5!; pak ta pětice matů funguje a ještě se k tomu přidá šestý s odlákáním dámy 1. - Dg1 2. Sxf3 mat.

První letošní body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Rudolfu Birtusovi z Teplic, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!

Pro milovníky miniaturek:
Canal E – N. N., Budapest 1934, skandinávská: 1. e4 d5 2. exd5 Dxd5 3. Jc3 Da5 4. d4 c6. Přesnější je vývin figury 4. - Jf6. 5. Jf3 Sg4 6. Sf4 e6 7. h3 Sxf3?! Raději měl ustoupit 7. - Sh5, takto se zbytečně zbaví cenné dvojice střelců a ještě vyvine soupeřovu dámu. 8. Dxf3 Sb4 9. Se2 Jd7 10. a3 0-0-0? Černý, jehož jméno neznáme (N. N. = Nemo Nemo) neměl otálet s vývinem královského jezdce a už konečně zahrát 10. - Jgf6. Velká rošáda sice vypadá na první pohled docela dobře, jenže mezinárodní mistr Esteban Canal (*1896 Chiclayo – †1981 Lima) známý útočnou hrou si na ni připravil překrásnou kombinaci. 11. axb4! Dxa1 12. Kd2 Dxh1. Černá dáma sice ohnivému Peruánci pozřela obě věže, ale ohňostroj obětí pokračuje 13. Dxc6!! a partie končí vynuceným matem 13. - bxc6 14. Sa6 mat 1-0  [glos. SJ]

Výsledky šachové řešitelské soutěže za rok 2020.
První místo v celoroční šachové řešitelské soutěži v roce 2020 získali Rudolf Birtus z Teplic, Ondrej Čanecký z Doks, Antonínu Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, Petr Šimova z Chromče, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové nad Labem. Všem blahopřejeme! red.

#
Jaká byla Paralympijská výzva 2020?

Iniciativa Českého paralympijského výboru v rámci projektu Sazka Olympijský víceboj, která si klade za cíl přivést k pravidelnému sportování více dětí s handicapem, má za sebou nelehký kalendářní rok 2020. Přitom na počátku toho roku se zdálo, že dynamický rozvoj Paralympijské výzvy nemůže nic ohrozit. V lednu 2020 počítali organizátoři nové „přírůstky“ z řad škol se speciálním vzdělávacím programem a také počet celkem zapojených dětí stále rostl.
Začátkem února proběhl v Hradci Králové na Základní škole pro sluchově postižené Sportovní den s čerstvým deaflympijským šampionem, snowboardistou Tomášem Pazderou. A další akce měly brzy následovat, do Plzně ani Říčan se však tým Paralympijské výzvy v březnu už nevydal...

Kvůli vyhlášení nouzového stavu v ČR došlo na omezení nebo úplné zakázání hromadných akcí, ty sportovní nevyjímaje. Základní školy se speciálním vzdělávacím programem byly načas zcela uzavřené a bylo třeba hledat alternativní formy fungování projektu. Jednou z nich byl například Online tréninkový deník, který po vzoru škol bez handicapu začaly využívat i ty speciální. Disciplíny Sazka Olympijského víceboje na dálku dětem pomáhaly zvládnout třeba atletky Tereza Titěrová a Lenka Matoušková nebo lyžařka Tereza Kmochová. Posunutím termínů pro vkládání výsledků se docílilo, že žádná ze zapojených škol v projektu Paralympijská výzva na konci školního roku nepřišla o zasloužené odměny.
Po letních prázdninách se ambasadoři Paralympijské výzvy představili na sportovním vyvrcholení celého ročníku Sazka Olympijského víceboje - na Republikovém finále 2020, které se tradičně konalo v Brně na atletickém stadionu Vysokého učení technického. Paralympijští reprezentanti - atletka Lenka Matoušková, cyklista Ivo Koblasa a také slabozraký lyžař Tadeáš Kříž potěšili návštěvníky akce svými výkony v rámci hvězdně obsazené olympijské exhibice a rozdávali úsměvy a podpisy na autogramiádě. Další osobnosti Paralympijské výzvy nechyběly ani na startu tradičního T-Mobile Olympijském běhu, který proběhl v náhradním termínu v září.
Se začátkem školního roku 2020/2021 se organizační tým Paralympijské výzvy vrhl na dodatečné odměňování těch škol, které kvůli nouzovému stavu přišly o jarní Sportovní dny. V září a říjnu proběhly akce na školách v Kamenici, Ivančicích, Brně a Kladně. Do řad ambasadorů přibyla taková jména jako několikanásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek, plavec Jan Holub, basketbalista Marek Šrůtka nebo golfista Zbyněk Kotek. I na podzim se však musely další naplánované akce rušit. Sportovní dny v Uherském Hradišti, Kroměříži, Karlových Varech, Plzni, Rožmitále pod Třemšínem a Říčanech by měly proběhnout na jaře 2021.
V druhé polovině složitého roku 2020 došlo také k náhradnímu „dálkovému“ působení projektu Paralympijská výzva. Novinkou byly unikátní Motivační kartičky, které byly pravidelně každý listopadový a prosincový pátek rozesílány na všechny speciální základní školy, družiny, dětské domovy a přidružené sportovní kluby zapojené do Paralympijské výzvy Sazka Olympijského víceboje. Zástupci škol a samotné děti se tak mohly nechat inspirovat vybranými ambasadory a jejich životními a sportovními úspěchy.
Mezi představenými sportovci nechyběli například handbikerka Kateřina Antošová, atletka Anna Luxová, golfista/sjezdový lyžař Pavel Bambousek, či nevidomý mistr světa v benchpressu Martin Biháry.

Časopis Zora předloni uveřejnil článek o tom, jak se do projektu zapojila Základní škola Jaroslava Ježka pro nevidomé žáky v Praze na Hradčanech. Tehdy se podařilo vytvořit kroužek zájemců o simulovanou zvukovou střelbu, který dodnes vedou členové TJ Zora Praha Martina Policarová a Tomáš Trnka. A jelikož se mohou dětem věnovat individuálně, na Hradčanech se střílí i v tomto „nečase“... Doufejme, že navzdory nepřízni epidemiologické situace v České republice dojde letos k dalšímu posunu ve vývoji projektu, který by měl s následujícím školním rokem vstoupit do svého již pátého ročníku.
Vladimír Krajíček

#
INZERCE

Prodám dvojkolo zn. BAREŠ, žluté barvy, ze zdravotních důvodů.
Kontakt: 604 202 412.

Jsem 24letý nevidomý muž z Opavy. Hledám nevidomou, upřímnou a milou slečnu k povídání a procházkám.
Kontakt: 733 741 304

Prodám tlačítkový mobilní telefon RG 160 s příslušenstvím, vybavený prostředím Corvus v operačním systému Android pro nevidomé a slabozraké. Telefon byl pořízen v říjnu 2019 a nebyl prakticky vůbec používán. K telefonu je možno dodat i SIM-kartu s telefonním číslem, barva přístroje černá.
Původní cena mobilu 6190 Kč, nabízím ho za 3500 Kč plus poštovné. Telefon je možno převzít osobně nebo zaslat poštou. Zájemci, volejte nebo pište SMS na telefon: 736 719 091

*.*

#
Tiráž

ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 105, číslo 5, březen 2021
Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.