ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 17 Září 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Bída povrchnosti a smutek z krácení STALO SE Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Návštěva kozí farmy LIDÉ KOLEM NÁS Mosty – Karel Novotný ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018 O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III. BUDE VÁS ZAJÍMAT Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana – I. Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým SPORT Černobílé problémy rámeček pod obsahem: Poslední volná místa na startovní listině Do celostátní soutěže ve čtení a psaní brailského textu, která proběhne v Krakovské 21 v Praze 20. října, je stále možné se hlásit, zbývá ale již jen několik volných míst do zaplnění kapacity. Více o soutěži viz též web SONS v rubrice Aktuality. redakce # ÚVODEM: Bída povrchnosti a smutek z krácení Po dlouhé době to bylo výrazně jednoznačné, a jednoznačně negativní, hodnocení, které jsem obdržel v podobě telefonického hovoru se čtenářkou našich časopisů. Přiznám se s trochou studu, že po asi deseti minutách rozhovoru, kdy jsem se snažil získat konkrétní odpovědi a ze sluchátka znělo jenom „to se mi nelíbí“, jsem poněkud neuctivě, byť se slovy rozloučení, sluchátko položil. Od té paní, které se tímto omlouvám, jsem chtěl jediné – konkrétní připomínky a případně i návrhy, co by se podle ní určitě mělo změnit. Ve finále jediné konkrétno, které jsem se dozvěděl, bylo, že před čtyřiceti lety byly ty časopisy lepší… Budeme-li se bavit s kýmkoli o čemkoli, co se týče obsahu takovéhoto časopisu, nutně vždycky dojdeme do bodu, kdy se naše představy rozejdou. U druhého názoru se ale rozejdeme zas jinde, stejně tak u třetího, pátého, stého prvého. Co čtenář – a každého jednotlivého si vážíme víc, než si možná i on umí představit – to odlišné zázemí, jiná historie a životní zkušenost. A tedy i jiné představy o něčem, co by mělo přinášet periodicky očekávanou dávku informací, nových nebo alespoň s novým úhlem pohledu. Také trochu zábavy a – jako u šachistů – možná i výzvu. Nebo inspiraci. Vždycky však půjde o průsečík požadavků na nejnižším společném jmenovateli. Vzhledem k daným podmínkám nejsme – obdobně jako všechna ostatní periodika nejen u nás – schopni pokrýt obsah jedinečnou vlastní tvorbou. Když jsem jako novinář začínal, bylo citování cizích zdrojů v časopisech vyhrazeno zahraničním komentářům, informacím o vědeckých objevech a tím to skoro končí. Přebírat informace musíme a ověřovat si jejich pravdivost rovněž. Když zasahujeme do textů, krátíme tak, abychom ctili obsah i jeho informační logiku. Přesto v okamžiku selekce, kdy se rozhodujeme, co použijeme a co necháme „pod stolem“, zároveň doufáme, že zájemce si to tak či tak nějak sám najde a těm „ostatním“ to nebude příliš vadit. Ostatně samo krácení je ze své podstaty zplošťováním – ty zajímavé zákruty skutečnosti ořezáváme ve prospěch stručnosti. Protože naším dalším limitem je prostor. Jsou články, které než krátit je lepší neotisknout. Jakýkoli zásah by totiž porušil to předivo informace, které musí být dodáno vcelku, jinak nemá smysl. Doufám, že brzy budu mít místo na jeden takový, který o zájmenech přivlastňovacích napsal Jirka Hubáček, ale tentokrát jsem ho – již poněkolikáté – musel z nedostatku místa vypustit. Krácení prostě některým textům nesvědčí, i když by se mnou možná dnes už mnohý maturant, k němuž se v této podobě dostaly všechny texty „klasiků“, bouřlivě nesouhlasil. To „nelíbí“ naší čtenářky určitě neberu na lehkou váhu, abych s tím ale mohl něco udělat, potřebuji i důvod. Proč se nelíbí. A také možná co by se líbilo víc… Přesto doufám, i vzhledem k frekvenci pozitivních a negativních ohlasů, že těch, které i toto číslo pobaví, poučí a bude inspirovat, bude většina. Příjemný konec léta za sebe i celou redakci Václav Senjuk # Sdělení redakce: V minulém čísle jsme znovu uveřejnili článek Jana Urbánka „Jak na cestu letadlem“, který poprvé vyšel v roce 2012. Jeho aktualizaci za redakci provedla Jarmila Hanková. # STALO SE: Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech „Já si teda myslím, že když vítr stejně není vidět, zas tak moc znevýhodnění nebudeme.“ A tak nějak to začalo: Na rybníku Šeberák před více než pětadvaceti roky. Místo čtyřmetrového plováku dětský nafukovací kajak, místo stěžně, který byste pro jeho délku nepostavili ani ve staré zástavbě, dva zhruba metrové kusy bambusu spojené kusem duralové trubky. Jaké jiné než z rozpadlé bílé hole. A zima jak v lese. „Aspoň se do té studené vody pořádně oblečte,“ radili známí. Někdo měl flanelové pyžamo, jiný byl silná povaha a máčel se jenom v tričku. Inu, bohatýrské časy. A letos? Na jihočeském rybníku Bezdrev se začátkem léta sešly dvě desítky nevidomých surfařů. „Nevidomí tady trénují prakticky stejným způsobem jako vidící,“ říká pořadatel a instruktor Robert Vachule a pokračuje: „Jde o vysvětlování, protože vidícímu člověku vše ukážete. V úvodu jde o to postavit se na prkno a zvednout plachtu, která leží vedle ve vodě. Ve větších plachtách je často i 200 l vody. Takové množství byste nezvedl, je tedy potřeba vodu při zvedání plachty nejprve pomalu vylít. Je třeba sledovat směr větru, protože vítr vždy vítězí a může vás svrhnout. Začátečník se dále musí na prkně zorientovat, uvolnit a naučit se prkno otáčet, aby zvládl návrat na základnu. Když ho otočí u našeho břehu, otočí ho i u protějšího. Jinak pro něj musíme jezdit autem. Po zvládnutí těchto úkonů může vyrazit s instruktorem na vodní plochu. Surfaři říkají „nedržet plachtu, ale držet se plachty“. Vítr je totiž schopen vám ji vzít. Pokud ji ale nastavíte tak, abyste se jí mohl držet, začne to dávat smysl a vítr vám pomáhá. Tuhle zkušenost získává začátečník v blízkosti břehu. Instruktor přitom stojí po prsa ve vodě. Při vlastní jízdě pojede už za vámi nebo vedle vás. První obvyklou komplikací je koordinace pohybu těla i natáčení stěžně s plachtou. V reálu jde pouze o malý pohyb stěžně, v jeho horní části třeba jen o několik cm. Pokud surfař udělá pohyb větší nebo razantnější, má to samozřejmě své důsledky. Začátečníka vítr pošle do vody opravdu často. V publikacích o surfování se píše, že než se člověk naučí plavidlo ovládat, musí vypít 75 kbelíků vody. Chce to rovnováhu a cit pro vítr. Když však zvládnete první kroky a později pochopíte principy jízdy logicky, dá vám to svobodu a možnost se samostatně rozhodovat. Windsurfing je sport, v němž můžete celoživotně růst. K jeho provozování není potřeba ani prohlídka sportovním lékařem, který určí skupinu postižení, protože v tomto sportu nevidomí nezávodí. Windsurfing ale není jen jízda. Nevidomí musejí také čelit nenadálým situacím. Jak je zvládají? „Řídí se podle zvuku, kterým může být šum lesa nebo hlučnější děti na druhém břehu. Když někdo nebo něco zablokuje cestu, může surfař prknem do jisté míry zatáčet a překážku objet. Pokud to nestačí, křikne instruktor: Plachtu do vody! Tibor Kikta kdysi vyprávěl, jak ve větší rychlosti pustil plachtu a spadl ze surfu, který mu ještě několik metrů poodjel. Neměl v blízkosti instruktora a zpočátku nevěděl, kterým směrem se za prknem má vydat. Když však byl nějakou dobu ve vodě sám, zaslechl vlnky šplouchající o plavidlo a snadněji k němu doplaval.“ Procházíme okolo zvláštního zařízení, které připomíná vodní tříkolku. „To je netradiční plavidlo aquaskipper,“ popisuje Robert Vachule. „Původně byl vyvinut v laboratořích NASA, dnes ho samozřejmě vyrábějí Číňané. Místo zadních koleček je plocha připomínající křídlo letadla a vepředu je lyžina spojená s řídítky. Navzdory velikosti je celé zařízení překvapivě lehké. Když se člověk oběma nohama sounož odráží, zadní plocha se rozkýve a vytváří vztlak. To žene aquaskipper dopředu. Frekvence odrážení však musí být vysoká, asi dva přískoky za sekundu. Je to fyzicky velice náročné, dokonce více než běh.“ Aquaskipper společně se startovací věží zanedlouho nese skupinka lidí k rybníku. Tady sleduji nevidomého Vítka, chlapce předškolního věku, jak se snaží ovládat kánoi. „Dopoledne do ní zvládl nástup a nyní trénuje naklánění a zatáčení,“ říká Lucie Magerová, která pracuje v rané péči EDA s dětmi se zrakovým postižením. „To je důležité pro pozdější udržení rovnováhy na surfovém prkně. Na prkno se už postavil, ale necítil se v pohodě. Necháme ho proto na kánoi ještě alespoň den.“ Jiný chlapec, sedmiletý Sebastian s těžkou slabozrakostí, pádluje na single kánoi. Snaží se nalézt balonky a vylovit je z vody. „Cvičí koordinaci pohybu pádla, orientaci v prostoru i určitý náklon z lodě. Tak na ní získává pocit jistoty, rovnováhy a orientace. V případě surfového prkna jsme ho na něm nejprve nechali stát, skákat z něho a podplouvat ho. Po několika dnech už vstoupil na prkno s plachtou a dokázal se rozjet. Děti cvičíme v místech, kde ve vodě stačí, a nablízku je vždy rodič. Záměrně je vedeme k tomu, aby se do vody převrátily, a poté je chválíme, že jsou z nich už velcí vodáci. Chceme, aby zažily pocit, že převrácení je sice nekomfortní, ale zároveň aby to neprožívaly jako trauma. Prostě vyplavou a pokračují. Nesmějí se bát vody a jezdit s pocitem, že spadnout do ní je něco špatného. A není to jen o sportu. Zažít pocit úspěchu i nekomfortu děti potřebují ke zdravému psychosociálnímu vývoji. A když zvládnou nějaký sport a něco při něm prožijí, pomáhá jim to vyrovnat se s tím, že nemohou dokázat vše. Jde rozhodně o dobrou aktivitu, která může pomáhat i neohrabaným a dyspraktickým dětem,“ dodává Lucie Magerová. „Tyhle děti jsou vesměs našimi současnými nebo bývalými klienty. Pokud přijedou s rodiči, kteří jsou ochotni s nimi strávit hodiny ve vodě, pak jsme tu, abychom nabídli motivační kroky a potřebné pomůcky. Společně jsme tu třeba odstranili strach malé holčičky vstoupit do vody i lodě. Není to ovšem program, kdy rodiče děti ráno předají a odpoledne si je vyzvednou.“ Práci trenérů a instruktorů oceňuje také Ivo Budil: „Obecně je třeba mít hodně dobré trenéry, protože ta instruktáž pro nevidomé je poměrně složitá. Myslím, že naučit něco nevidomého ve sportu trvá mnohonásobně déle než naučit stejnou věc vidícího.“ Děti se s rodiči vracejí ke stanům a nevidomý chlapec najednou odběhne stranou k chatičkám. Matka už je unavená a volá ho zpět. „Nechte ho, on tam tu stěnu chatek slyšel a potřebuje se jen přesvědčit, o co to vlastně šlo,“ chlácholí ji Robert Vachule. Chlapec se neochotně vrací, ale když není peskován, odbíhá tam znovu, a to rovnou k okapové rouře. „Není to úžasné, jak vám funguje? On tu rouru určitě slyšel taky!“ jásá Robert Vachule. „Ty děti se zvládnou vše naučit samy, pokud mají kolem sebe dospělé, kteří jim dokáží nepřekážet!“ Souhlasím s tím, že jde rozhodně o zajímavou a prospěšnou aktivitu. Pokud byste měli zájem o více informací, navštivte stránky www.tjzora.cz/nase-oddily/windsurfing nebo www.blindwindsurfing.wz.cz. Dvacátý osmý ročník společného setkání surfařů se zrakovým postižením se bude konat na rybníku Bezdrev začátkem července roku 2019. Antonín Vraný # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Návštěva kozí farmy Moravský kras je jednou z nejvyhledávanějších turistických destinací České republiky. Jeho územím prochází množství dobře značených stezek. Nejčastějšími cíli jsou vyhlášené krápníkové jeskyně, z nichž svými výzdobami vynikají zejména Kateřinské jeskyně, Sloupsko-Šošůvské jeskyně, Punkevní a jeskyně Balcarka. Kroky návštěvníků míří často k propasti Macocha. Kromě přírodních zajímavostí se zde nalézají i další atraktivity – památky historické, světské i sakrální, např. poutní kostely ve Křtinách a Sloupu, adamovský chrám sv. Barbory s vzácným vyřezávaným dřevěným oltářem z rakouského Zwetlu (Světlé), rozhledny Žernovník, Alexandrovka a Malý Chlum, technické památky jako Stará huť v Adamově, zděný větrný mlýn v Rudicích, nebo památky lidové architektury – Muzeum tradičního bydlení a perleťářství v Senátorově, zámek v Rájci nad Svitavou, Löw-Beerova vila ve Svitávce. Nevšedním zážitkem je exkurze v mydlárně v Lažánkách nebo návštěva pštrosí farmy s ochutnávkou pštrosích specialit v Doubravici nad Svitavou. Branou do Moravského krasu je město Blansko. Za návštěvu stojí zámek s historickou expozicí a Muzeum litiny, kostel sv. Prokopa, dřevěný kostelík z Podkarpatské Rusi, huť Klamovka, radnice… Oblíbenou rekreační oblastí je Jedovnice. Pobyt v Moravském krasu má svůj půvab, je však poměrně nákladnou investicí, proto je lepší hledat ubytování ve vzdálenějších místech. Členové odboru zrakově postižených jezdí každoročně do Moravského krasu na jednodenní vlakové výlety. Poslední akcí v této atraktivní destinaci byla návštěva obce Šošůvka. Při procházce obcí jsme potkali mladé lidi v krojích. Asi se tu konala nějaká lidová slavnost. Naše kroky mířily však tentokrát do areálu zdejší kozí farmy. Během exkurze je možné pozorovat na pastvě dojné a kašmírské kozy. Po tradiční ochutnávce jsme si mohli zakoupit produkty farmy. Sortiment je velký, patří mezi ně sýr, brynza, tvaroh, tvarohové výrobky, archivní kozí sýr eidamského typu, mléko a syrovátka. Lahodnou chuť měly sýry s bylinkovou příchutí a navíc se nedaly srovnávat s těmi, které můžete zakoupit v supermarketu. Majitelé nás nechali pohladit kašmírskou kozu, jejíž srst je jemná jako samet. I když jsme jako turisté viděli z Moravského krasu poměrně dost, pořád toho ještě hodně zbývá, a tak se sem ještě určitě vrátíme! Milan Linhart # LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Karel Novotný Ať se účastníte jakékoliv akce Komunitního centra SONS Vrchlická, můžete si být téměř jisti, že zde natrefíte na sympatického chlapíka ve středních letech – Karla Novotného. Hezky se stará o návštěvníky, je usměvavý a má smysl pro humor. Čtenáři, kteří nejsou z Prahy, mohou tohoto zajímavého muže poznat alespoň ze stránek Zory. Ano, i on je jedním z mostů, kteří nám umožňují svobodný pohyb ze světa tmy a nepříjemných překážek do zajímavého světa přijetí a dávání. Jak byste se, Karle, představil čtenářům, kteří prozatím neměli šanci vás osobně poznat? „Je mi něco přes padesát a ve sportovních kategoriích jsem označen B3, což znamená, že relativně dobře vidím. Do školy jsem chodil se slabozrakými žáky, a to jak na základku v Praze Koperníkově ulici, tak i na střední ekonomickou školu v Krči. Odjakživa jsem měl rád matematiku, a když začaly první počítače, byl jsem ve svém živlu. Nicméně, vysoká škola mě nelákala, byl bych se musel učit spoustu věcí, které by mě nebavily. Bavilo mě programování, to jsem se naučil v podstatě sám. Od té doby jsem byl vždy zaměstnán jako programátor nebo jsem se zabýval jako soukromý obchodník prodejem počítačových technologií. Poslední zaměstnání ajťáka jsem ukončil z vlastní vůle asi před rokem a na inzerát SONS přijal práci v Komunitním centru Vrchlická.“ Co vás vedlo k takové zásadní změně? „Myslím si, že se mi podařilo vyhořet. Práce v informačních technologiích je sice zajímavá, ale najednou mi přišla jednotvárná a mechanická. Zkrátka jsem se nudil. Celý život se pohybuji mezi zrakově postiženými a tahle nabídka, věnovat se v pracovním čase svému koníčku, mi připadala zajímavá. Chytil jsem druhý dech, a jakkoliv mě nikdy nelákalo vysokoškolské studium, přihlásil jsem se k externímu studiu na Univerzitu J. A. Komenského obor vzdělávání dospělých. Je to náročné, ale pro mě vítaná změna životního stylu. Navíc se mi potvrzuje, že mé zkušenosti jsou velmi často podpořeny i teorií.“ Několikrát jsme v rozhovoru narazili na zkušenosti, které od střední školy máte se zrakově postiženými. Je pro vás komunita lidí se zrakovým postižením životně důležitá? Karel Novotný souhlasně přikyvuje: „No, to bych řekl, a jak důležitá! Na základní škole o mě bylo dobře pečováno, ale když jsem přišel na střední, rychle jsem pochopil, že nevidomí spolužáci rádi vítají moji pomoc. Naučil jsem se znát jejich problémy i způsob, jak pomáhat, jak s nimi komunikovat. Začal jsem hrát s nevidomými goalball, a tuhle partu jsem si moc oblíbil. Myslím, že od studentských let chápu, že sport není jen nějaký smysluplný pohyb, ale především vzájemná kooperace – to se týká hlavně míčových her. A není to jen o té hře – trávili jsme a trávíme společně spoustu dalších aktivit – soustředění, lyžařské nebo turistické víkendy. Takhle nejlépe poznáte, co v lidech je, a oni poznají, co je ve vás.“ Myslíte, že máte lepší schopnost vcítění se do problémů zrakově postižených, když sám máte zrakovou vadu? „Tak to si nemyslím,“ odpovídá Karel uvážlivě. „Často jde spíš o různé technické vychytávky při tréninku – umím si představit, co ten slabozraký kluk vidí nebo nevidí, a podle toho volím pokyny. Goalball hraju s klapkami na očích, ale trénuju sám sebe bez klapek. Vím tedy, jak míč chytat, jak se na hřišti chovat, a jsem následně schopen to využít sám s klapkami na očích, a navíc to srozumitelně zprostředkovat nevidomým hráčům.“ Patřilo hraní goalballu k vašim dětským snům? „Ale kdepak! Já jsem na střední škole jen pochopil, že když vidím, mohu své nevidomé spolužáky doprovázet na jejich trénink. Tam jsem zas pochopil, že mohu být k ruce trenérovi a pomáhat s vysvětlováním a předvedením určitých pohybů. To mi přišlo užitečné. No a nakonec potřebovali někoho do hry, a tak jsem to zkusil, jakkoliv jsem původně o goalball vůbec nestál. Zkrátka, uvízl jsem drápkem, a stala se z toho láska na celý život.“ Změnilo se něco za těch třicet pět let, co se goalballu věnujete? „Změnilo se hodně. Přibyly děti s kombinovaným postižením a celkově upadl tělesný rozvoj žáků základních škol. Přijdou k nám do oddílu děti, které neumí hodit míč, prostě vůbec nechápou, o co jde. Takže vymýšlíme a hledáme způsoby, jak je motivovat k pohybu, jak zlepšit jejich tělesný rozvoj, třebaže ve finále nikdy goalball hrát nebudou. Ale naučí se pohybovat, budou obratnější a lépe si budou rozumět s orientací v prostoru. Ovšem vyžaduje to od trenérů velkou trpělivost a téměř individuální péči, protože každé z těch dětí má zcela specifický problém.“ Jaké historické mezníky byste chtěl zmínit, pokud jde o vaši účast na rozvoji goalballu u nás? „Naše první národní mužstvo neboli zrození reprezentace se datuje od března 1989, kdy se uskutečnil první turnaj. Vznik národní reprezentace zaštiťoval Český svaz zrakově postižených sportovců. Já už jsem tehdy do reprezentace nastoupil a zůstal jsem asi do roku 2006. Nikdy jsem nepatřil ke špičkovým hráčům, ale goalball se stal součástí mého života. Teď trénuju v oddíle TJ Zora Praha. Není to jen setkat se jednou týdně na tréninku, ale pro goalball mohu dělat něco dalších pět nebo šest dní v týdnu – chodit do posilovny, jet na společný výlet na kolech, lyžovat, běhat... Mezi vidícími lidmi mám několik známých amatérských sportovců, kteří nikdy goalball sami nehráli, ale stali se jeho součástí, protože jsou empatičtí, mají skvělé nápady a ohromnou chuť někomu pomoci. Jsme všichni vlastně dodneška taková velká rodina, což je poznat i na tom, že se staráme i o ty nejmladší děti.“ Říkáte, že mezi zrakově postiženými poznáte na první pohled, jestli někdo hraje goalball. V čem jsou hráči goalballu tak specifičtí? „Jsou zvyklí dostávat rány. Když se o něco udeří nebo zakopnou o schod, ani si toho nevšimnou. Takových ran dostanou během tréninku bezpočet. Jsou obratní a poměrně rychlí, při hře musí mnohokrát vstávat a padat na zem. Dobře se orientují v prostoru, adekvátně a bystře reagují na akustické i hmatové podněty, dovedou je rychle analyzovat. Jsou interaktivní a mají vypěstované kolektivní myšlení, takže třeba i v pracovním týmu jsou úspěšní a dobře se zařazují do kolektivu.“ Jak staré děti trénujete? Je možné přijímat i žáky se zrakovým postižením z inkluze? „Trénujeme děti na prvním stupni základních škol. Aby se mohly setkat se stejně postiženými dětmi z jiných škol, pořádají se pro ně týdenní soustředění. Je to užitečné i pro pedagogy, protože tam jim můžeme vysvětlit, jak přistupovat k jednotlivým žákům, aby byla tělesná výchova co nejefektivnější. Děti, které chodí do běžné základní školy, se o goalballu mohou dozvědět od Speciálně pedagogických center, s kterými máme většinou velmi dobrou spolupráci.“ Když náhodou nejste na goalballu, bavíte se v běžné společnosti o problematice zrakově postižených? Karel Novotný se přímo rozzářil: „Ale jistě, a velmi rád, nejvíc s chlapama třeba ze sousedství nebo v hospodě. Jenže se to všechno točí kolem goalballu. A často někdo řekne – sportovec nebo nesportovec, že by to rád viděl nebo s klapkami i zkusil, a nakonec se z něho stane dobrovolník, který pomáhá nevidomým. Nebo třeba jsem na svém bývalém pracovišti vzal dvacet lidí na Neviditelnou výstavu. Byli nadšení a možná se někdo z nich do nějaké spolupráce s nevidomými zapojil. Pro mě jsou takové příležitosti úplně přirozená osvěta. Je dobré to využít, vím ze zkušenosti, že osobní aktivita je stokrát důležitější než rozdávat letáky. Lidi chtějí pomáhat, ale je nutné je oslovit. Maketa pejska v obchoďáku je dobrý nápad, ale vede jen k materiální pomoci, což není jediná možnost.“ Jak dostupné jsou podle vašeho názoru služby pro nevidomé v naší republice? „Já jsem přesvědčený, že jsme až příliš rozmazlení. Lidé očekávají, že jim pod nos strčíte nějakou nabídku, a ještě jim ji vyřídíte. Nemusejí o nic usilovat, všechno je předpřipraveno, a i to je někdy pro ně málo. A to se týká nejen sportovních aktivit, ale i kulturních, společenských i osobních možností. Ano, trochu jiná je situace člověka, který nevidí, žije osaměle někde na venkově a nikdo ho o ničem neinformuje. Tady je určitě dobrý nějaký screening o specifických potřebách a službách pro takovou cílovou skupinu. Ale já mám zkušenosti s lidmi, kteří žijí v Praze nebo ve větších městech. Oni se zkrátka nechtějí namáhat, už od školy jsou zvyklí, že nemusejí o nic usilovat, nic prosazovat, za nic bojovat, všechno přijde samo. Někdy jde jejich lenost dokonce tak daleko, že se ani neomluví, když mají někam přijít, jsou přihlášeni a nepřijdou. Možná si říkají – však mi někdo zavolá a zeptá se, proč jsem nedorazil. Nejen SONS, ale i další spolky, které se starají o nevidomé, mají úžasnou nabídku aktivit, aby si zrakově postižení nemysleli, že o ně nikdo nestojí a aby spolu mohli komunikovat. Je k neuvěření, že mnozí oslovení raději zůstanou doma u počítače nebo u rádia, a doživotně si budou stěžovat, že společnost o ně nejeví zájem. Možná je chyba v systému – dřív šla aktivita sportovců nebo i členů nějaké organizace zdola. Lidi se snažili, aby mohli prosadit své zájmy, ambice i práva. Dnes nemusí k ničemu přispět, nemusí do ničeho investovat ani své srdce, ani své peníze. Stačí jen, aby si udělali čas na ostatní a věnovali jim něco ze své energie, a i to bývá nepřekonatelná překážka mezi jednotlivci a širším společenstvím. Myslím, že to je následek snahy už od dětství za nevidomé kdeco udělat, místo abychom je to naučili. Udělat to za něj je sice rychlejší a jednodušší, ale rozhodně ne lepší. To platí pro všechny rodiče, kamarády, učitele, asistenty prostě pro všechny, kteří si myslí, že největší pomoc je udělat vše za nevidomého a nedat mu ani možnost, aby si to zkusil. Pak se divíme, že i ti, kteří dosud něco vidí, jsou nesamostatní a netrénovaní zdolávat překážky,“ říká trochu zklamaně Karel. Přes veškerou svou oprávněnou skepsi jste se rozhodl pracovat v komunitním centru. Jak to jde dohromady? „Paradoxně právě proto, že jsem možná zklamaný. Pořád si ale myslím, že je potřeba nabídnout most, který povede osamělé jednotlivce blíž k sobě, že je přesvědčí, že konzumovat zážitky není totéž jako poskytovat zážitek ze společné komunikace. Proto jsou tady nabízené aktivity, které vedou člověka k člověku – ať jsou to tematické vycházky, výlety, promítání komentovaných filmů nebo mezinárodní dáma. Akce, které nabízíme, je možno nahradit sociálními sítěmi, počítačovými hrami nebo sledováním komentovaného filmu v obýváku. Zdá se ale, že se někteří chtějí odpoutat od čtyř stěn svého bytu a tak trochu se vydat do společenského světa a komunikovat bez nul a jedniček. Komunitní centrum Vrchlická tuto příležitost nabízí a já věřím, že se může stát příslovečnou sněhovou kuličkou, která na sebe nabalí velké množství jednotlivých sněhových vloček.“ Rozmlouvala Jaroslava Novotná. # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018 V devátém poradenském článku budeme informovat o: - nové úpravě zákona o advokacii, která by měla více zpřístupnit právní pomoc nemajetným lidem a - o osobním bankrotu. Jak získat právní pomoc advokáta, i když na ni nemám?? Zákonem č. 258/2017 Sb. byl novelizován zákon o advokacii, do něhož byla mj. přidána nová ustanovení § 18a až 18d, která upravují možnost získání právní pomoci advokátů pro lidi s nízkými příjmy. Nové znění nabylo účinnosti 1. července 2018, pojďme si tedy představit, jaké podmínky pro získání právní pomoci advokáta platí. Příjmovou hranicí osob, kterým je bezplatná právní pomoc advokátů určena, je průměrný měsíční příjem počítaný za šest kalendářních měsíců předcházejících žádosti nepřesahující trojnásobek životního minima jednotlivce nebo společně posuzovaných osob. U jednotlivce jde tedy o částku 10 230 Kč měsíčně, u společně posuzovaných osob hraje určitou roli jejich věk a zaopatřenost, o pravidlech výpočtu životního minima jsme již v našich článcích informovali. Pro vypočtení životního minima konkrétní rodiny doporučuji využít kalkulaček na webových stránkách. Z hlediska nevidomých přístupnou kalkulačku naleznete např. zde: https://www.mpsv.cz/cs/11853. O bezplatnou právní pomoc je třeba zažádat Českou advokátní komoru (dále „ČAK“), a to na příslušném formuláři, který naleznete ve formátech PDF a DOC zde: https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=19163. Fyzická osoba může žádat buď o bezplatnou právní poradu (podle § 18a), fyzická i právnická osoba pak mohou žádat o poskytnutí právní služby (podle § 18c). Právní poradou rozumíme konzultaci v rozličných právních věcech, bez sepisování konkrétních podání, popř. bez zastupování před soudy či jinými institucemi. Žádost o právní poradu Pro žádost o právní poradu platí následující podmínky: - průměrný měsíční příjem žadatele za posledních šest měsíců nepřesahuje trojnásobek životního minima; - žadatel nemá ve věci, v níž žádá poradu, jiného zástupce (advokáta nebo notáře); Příjmovou podmínku může ČAK z důvodů zvláštního zřetele hodných prominout. Porada je limitována minimálně 30 minutami, maximum činí 2 hodiny za kalendářní rok, přičemž se započítává každých započatých 30 minut. Za podání žádosti zaplatí žadatel 100 Kč, od poplatku jsou však osvobozeny následující kategorie osob: - cizinci umístění v cizineckých zařízeních;` - držitelé průkazu ZTP nebo ZTP/P; - osoby pobírající dávky systému pomoci v hmotné nouzi; - osoby mladší 15 let; - příjemci příspěvku na péči ve III. a IV. stupni, resp. osoby o příjemce takového příspěvku pečující. V případě kladného vyřízení žádosti se nevydává rozhodnutí, přidělí se rovnou advokát, v případě záporného stanoviska se rozhodnutí vydá. Proti tomuto rozhodnutí není možné podat odvolání, v úvahu by připadala toliko správní žaloba. Žádost o právní službu (§ 18c) Zde se posuzuje nejen příjmová situace, ale i majetkové poměry žadatele. Tuto službu bude možné žádat jen v případech, kdy bezplatnou pomoc nestanoví samotný soud, ale je možné ji žádat ve všech třech oblastech soudnictví, tedy občanskoprávním, správním i trestním. Kromě již zmíněného rozdílu spočívajícího ve zkoumání majetkových poměrů, je dalším podstatným rozdílem také to, že žadatel bude muset ČAK doložit, že se pokusil požádat o právní pomoc v téže věci postupně dva advokáty, kteří mu své služby poskytnout odmítli. ČAK žádosti nevyhoví tehdy, dojde-li k závěru, že jde o šikanozní uplatňování práva, zneužívání práva atp. Ale i v případě kladného rozhodnutí ČAK určí rozsah pomoci, její konkrétní podmínky. Navíc má právo kdykoliv během řízení, vyšlo-li by najevo, že majetkové nebo příjmové poměry žadatele se zlepšily, byly nepravdivě uvedeny, určení advokáta zrušit. ČAK si povede vlastní seznam žadatelů o bezplatnou právní pomoc, záznamy o každém žadateli budou uchovávány po dobu tří let. Podstatné je, že na rozdíl od předcházející úpravy neponese náklady na bezplatné právní pomoci sama ČAK, ale náklady bude komoře, resp. advokátům hradit stát. Oddlužení fyzické osoby (laicky „osobní bankrot“) Zahájení řízení vždy vyžaduje iniciativu dlužníka. Nikdo jiný než sám dlužník návrh na povolení oddlužení podat nemůže. Účelem oddlužení je dostat dlužníka z ilegality a současně zajistit věřitelům úhradu pohledávek nejméně ve výši 30 %. Velkým bonusem pro dlužníka je, že povolením oddlužení přestávají k dluhu nabíhat úroky z prodlení, smluvní pokuty a přestávají mu hrozit exekuční řízení. Oddlužení má dvě formy – splátkový kalendář nebo prodej majetku dlužníka. Dlužník sice může navrhnout vypořádání dluhu splátkovým kalendářem, ale o způsobu vypořádání stejně nakonec rozhodne soud. Řízení tak může skončit i jen prodejem majetku dlužníka, pokud nějaký hodnotný majetek má. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet věřitelům ze svých příjmů částku určenou soudem podle poměru jejich pohledávek. Kratší doba je možná pouze v případě, že dlužník uhradí 100 % svých závazků i odměnu insolvenčního správce. Insolvenční návrh – spojený s návrhem na povolení oddlužení – dlužník podává na předepsaném formuláři u místně příslušného krajského soudu. Formulář s pokyny k vyplnění a ukázkou vzorově vyplněného formuláře je ke stažení na http://www.insolvencni-zakon.justice.cz/ nebo na https://isir.justice.cz/. V případě, že dlužník potřebuje odbornou pomoc, může se obrátit např. na advokáta nebo na některou z občanských poraden. Odkaz na ně je uveden na internetových stránkách http://www.insolvencni-zakon.justice.cz/. Formální požadavky na návrh a přílohy k němu jsou značné, tento postup tedy doporučujeme. U advokátů ale dlužník musí počítat s odměnou za sepsání návrhu ve výši 4000 Kč, kterou sice advokát dostane přednostně, ale až po povolení oddlužení. Pokud dlužník formulář nevyplní a nepředloží vše potřebné, soud dlužníka vyzve, aby tak učinil do jednoho týdne, popřípadě návrh rovnou odmítne. Účastníky oddlužení jsou dlužník a věřitelé – zajištění a nezajištění. Zajištěným věřitelem je typicky banka se zástavním právem k nemovitosti dlužníka, která může zastavenou nemovitost hned prodat. Klíčovým „hráčem“ je nestranný insolvenční správce, kterého ustanoví soud a který je styčným bodem mezi dlužníkem, věřiteli a soudem. Jeho odměna stanovená vyhláškou je vícenákladem, s nímž musí dlužník v každém případě počítat. Konkrétně u oddlužení splátkovým kalendářem činí tato odměna v současnosti 1089 Kč včetně DPH za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře. Někdy může soud žádat i zálohu na náklady insolvenčního řízení. Jak už jsme uvedli minule, základním předpokladem pro to, aby soud vyhověl insolvenčnímu návrhu, je prokázaný úpadek dlužníka. Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů (tj. nejméně 2), peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, nebo je-li předlužen, tj. má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Pro úspěšný související návrh na povolení oddlužení musí dlužník současně prokázat určitou základní bonitu – tedy že jeho příjmy nebo majetek dosáhnou požadované výše minimálně 30 % pro uspokojení věřitelů. Dluhy dále s některými výjimkami nesmí pocházet z podnikatelské činnosti. Samozřejmostí je poctivý záměr dlužníka. Jestliže dlužník návrhem jen „kalí vodu“ nebo zamlčí majetek, soud oddlužení zruší. Při výpočtu splátek soud zajímají jen legální a doložitelné příjmy, ale je třeba brát v úvahu také tzv. nezabavitelné částky, které musí dlužníkovi přinejmenším zbýt na uhrazování jeho životních potřeb. Případný nedostatečný příjem je třeba kompenzovat jiným zdrojem, například tak, že se blízká osoba dlužníka zaváže platit mu měsíčně určitou částku. Limit 30 % pro schválení oddlužení také neznamená automaticky, že dlužník zaplatí dluhy jen v tomto rozsahu. Soud ve spolupráci s insolvenčním správcem vždy přezkoumá poměry dlužníka a může rozhodnout, že dlužník může v průběhu příštích pěti let na uspokojení pohledávek věřitelů zaplatit více než ze zákona potřebných 30 %. Příklad z praxe U dlužníka pracujícího v Rakousku soud „s přihlédnutím k celkové situaci dlužníka, jeho vyživovací povinnosti, řádnému zaměstnání a vysokým životním nákladům, které jsou nutným důsledkem tohoto řádného zaměstnání“, uložil dlužníkovi platit na pohledávky věřitelů měsíčně 7000 Kč. To při pětiletém splácení činí 420 000 Kč, představujících 60,17 % všech dluhů jako celku. Jeden z věřitelů v řízení uplatnil pohledávku v původní výši 127 377 Kč. V poměru k ostatním věřitelům bude mít právo na 18,4 % splacené částky, tedy na 77 280 Kč. Pro tohoto věřitele je neradostné, že přijde o 50 000 Kč. Dlužník byl ale mazaný, věřitel dosud nevymohl nic, takže je nakonec rád, že dostane alespoň něco. Samozřejmě za předpokladu, že insolvenční řízení půjde podle naplánovaného scénáře. Při splnění podmínek vychází dlužník z procesu oddlužení oproštěný od zbytku dluhů vzniklých před povolením oddlužení (a samozřejmě i od dluhů, kde se věřitelé nepřihlásili o své pohledávky vůbec nebo pozdě – viz minulý článek). I v průběhu oddlužení může na sebe dlužník brát nové závazky, ale pouze v takové výši, aby je byl schopen splácet z částky, která mu zůstane z jeho příjmu po odečtení splátky na oddlužení. Nehrazení nových závazků může znamenat zrušení oddlužení. Není zakázáno, aby dlužník prošel oddlužením i vícekrát za sebou. Tato představa je ale mírně řečeno poněkud rozčilující. Za Sociálně právní poradnu SONS v Praze Luboš Zajíc a Václava Baudišová # O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III. V předchozích částech informativního článku o bipolární afektivní poruše (BAP) jsme se zabývali především příznaky této psychické poruchy, a to jak celkové duševní bilance, tak i příznaky obou epizod – mánie a deprese. Vyskytuje-li se bipolární porucha u členů rodiny, bývá nasnadě její projevy zpočátku mylně vysvětlovat vnějšími nepříznivými vlivy nebo povahovými specifickými rysy pacienta. Tento fakt v sobě skrývá nebezpečí, že se porucha rozvine a pak je její léčba mnohem složitější. Znovu tedy apelujeme na vyhledání včasné odborné pomoci i dostatku informací, které poskytne buď psychiatr, nebo psychoterapeut. Tyto informace se netýkají jen popisu BAP, ale nutně musí obsahovat i doporučení vhodné medikace (včetně vedlejších příznaků a kontraindikací), prognózu pacientova léčení a v neposlední řadě i náměty pro zmírnění vnějších spouštěčů epizod, jak mánie, tak i deprese. „Když jsem se dozvěděla, že má únava, častá rozladěnost, pocity beznaděje i různé panické reakce jsou způsobeny bipolární poruchou, nechtěla jsem se s takovou diagnózou smířit. Provdala jsem se za nevidomého muže, kterému jsem (a sobě také) slíbila, že mu budu oporou. Moje psychická nerovnováha však způsobila, že jsem tuto roli zvládala čím dál hůř. Na doporučení lékaře užívat pravidelně silné léky a chodit – třeba i s manželem – na psychoterapii, jsem se vykašlala. Našla jsem si léčitele, který mou situaci viděl optimisticky. Dostala jsem homeopatika, doporučení k dodržování vegetariánského stravování, nakonec mi předepsal i akupunkturu. Všechno bylo zbytečné a můj stav i komunikace s manželem se zhoršily. Je mi hloupé vrátit se k psychiatrovi, i když dnes chápu, že to asi bude nutné. Měla bych ale jít k tomu samému, co jsem u něho začala léčbu?“ .J. H. Důvěra k psychiatrovi, který vás léčí, stejně jako k terapeutovi, je zásadní a neodmyslitelně důležitá podmínka prvního kroku ke kvalitnímu životu s BAP. Žádný léčitel ani různé ezoterické alternativní techniky BAP nevyléčí. Nemáte-li důvěru k závěrům a doporučením svého psychiatra, je zcela legální najít si jiného. To platí i o psychoterapeutovi. Moderní psychiatrická diagnostika je v naší zemi na velmi dobré úrovni a odborníci se málokdy mýlí. Proto je rozumnější neběhat od odborníka k léčitelům a zpět, ale řídit se pokyny důvěryhodného lékaře, kterého jste si vybrali. Pro účely naší poradny předkládáme několik základních pravidel, kterými by se měl pacient s BAP řídit bez ohledu na to, jestli již svého lékaře našel. 1. Rytmus, pravidelnost a řád jsou zásady, které nejen pěkně vypadají, ale především jsou pevnými body, kterých se může zachytit člověk s labilní psychikou. - pravidelná a především pestrá strava. Je dobré si rozplánovat jídelníček třeba na celý týden, a to včetně rozpočtu. To umožní nelámat si hlavu a neprožívat nejistoty související s nákupy a stresujícím rozhodováním v obchodě. - pravidelný spánek. Choďte spát v určenou dobu bez ohledu, jestli se vám spát chce nebo ne. Vstávejte také v určenou hodinu. Přípravu na spánek i ranní vstávání doprovázejte příjemnými rituály, které vás posílí. Plánování činností pro tento den začněte až po dobré snídani. - stále mějte po ruce dostatek tekutin, pijte pravidelně. Na stres dobře funguje sprchování nebo tělesné cvičení, tak si tyhle chvíle dopřejte místo nadbytečného sledování sdělovacích prostředků nebo vysedávání u internetu nebo časté hlídání telefonu. 2. Přemýšlejte, jaké činnosti zařadíte do svého denního programu. Kdo chodí pravidelně do zaměstnání, které ho těší a naplňuje smyslem, má o jednu starost méně. Rytmus je udáván odchodem do práce a příchodem domů. Kdo do pravidelného zaměstnání nechodí, bude muset trochu víc propracovat rozvrh svých denních činností, ať se týkají domácích prací, návštěv, pobývání se širší rodinou nebo studia. Důležité je, abyste si nenechali diktovat své povinnosti zvnějšku, což by opět vedlo k nevítanému stresu a vykolejení z pravidel. 3. Zjednodušte si svůj život, vyhýbejte se nereálným očekáváním. Dodržujte časový sled svých činností a vyhněte se pocitům viny, když někomu nevyhovíte. To vše ulehčí vaší psychice a umožní tělesným funkcím nezatěžovat zbytečně metabolismus. 4. Kdykoliv je to možné, vyhněte se přehnaným emocím a neklidu způsobenému vnějšími faktory. Časem se naučíte rozlišovat mezi běžnými a abnormálními pocity, naučíte se třídit informace na důležité a nedůležité. To je rozhodující pro správné vyhodnocení vjemů, k rozlišování mezi představami a realitou. 5. Vyhněte se neklidu a hádkám. Dostanete-li se mezi lidi, kteří bezhlavě diskutují, rozčilují se nebo si nadávají, odejděte. Jak to jen půjde, vyhněte se emoční zátěži, která může vyvolat nepříznivý stav způsobený stresem. 6. Dostanete-li se do situace, kdy vám někdo bude vytýkat vaše chování nebo vlastnosti, odejděte! Naopak, bude-li mít někdo z vašich přátel nebo rodinných příslušníků upřímný zájem o vaše problémy, informujte ho pokud možno věcně, přesně a srozumitelně. A jestli vám někdo nabídne pomoc, je na vás, abyste tuto nabídku přijali a také té pomoci vymezili určitý referenční rámec. Diletantská pomoc může být horší než žádná pomoc, nevyžádané rady a doporučení bývají často spíš přítěží. 7. Bez ohledu na vaše zvyklosti a temperament, vyhněte se spěchu. Vše, co děláte, podřiďte klidovému režimu, dávejte si časové rezervy a nenechte se vyprovokovat k překotnému tempu. Cítíte-li se unaveni, dopřejte si přestávku nebo i delší odpočinek. 8. Zredukujte svoje aktivity, nepřetěžujte se. Držte na uzdě nerealistická očekávání své rodiny nebo přátel, kteří byli zvyklí na širší spektrum vašich zájmů. Vyberte si to, co je vám příjemné a co vás příliš nezavazuje a nezatěžuje. 9. Přehnané sebepozorování a šetření se také není dobré. Život v izolaci bez podnětů a nových vjemů by vám určitě neprospěl. Nemůžete-li najít zlatou střední cestu, poraďte se se svým terapeutem. 10. Jak je to jen možné, využívejte pobyt v přírodě, byť máte k dispozici třeba jen parky nebo zahradu. Sledování změn a přírodních cyklů, přizpůsobování se rytmu přírody blahodárně přispívá vaší integritě a sebepřijetí. Pohyb a sport zase umožňují poznat možnosti a funkce vašeho těla. To se netýká jen pohybových dovedností, ale i lepší aktivacie neurotransmiterových systémů v mozku, které mají pozitivní vliv na vaši náladu a psychickou kondici. Ale i zde klademe důraz na přiměřenost a pravidelnost pohybových aktivit. Nadměrné a nárazové vyčerpání může být totiž též rizikovým faktorem. Dr. Jaroslava Novotná # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana Jako svého druhu bilanci a příspěvek k úvahám o sto letech (ne)kontinuální státnosti v české kotlině jsme již zveřejnili dvě ohlédnutí, a to za prací na odstraňování bariér v režii Metodického centra odstraňování bariér SONS. Celá historie slepeckého hnutí v této zeměpisné oblasti se ale neoddělitelně pojí s činností knihovny a slepeckého tisku. To vše dnes představuje náš nejbližší obchodní, ale i jinak přirozený partner – Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana. Požádali jsme o příspěvek vedoucí úseku knihovny Mgr. Brianu Čechovou, Ph.D. Soudím, že bude přínosný i pro ty, kdož mají třeba i rozsáhlé znalosti této oblasti. sj Počátky hnutí – útulky, spolky, písmo Knihovnické služby pro nevidomé čtenáře představují relativně mladou disciplínu, těsně svázanou s dějinami českého slepeckého tisku. Až možnost číst napomohla zrakově postiženým, aby se mohli stát emancipovanými členy společnosti. Jejich postavení bylo dlouho nezáviděníhodné: byli odkázáni na projevy dobročinnosti a pomocnou ruku římskokatolické církve, která pro ně při kostelích a klášterech zřizovala útulky. Města je umisťovala spolu s invalidy a poznamenanými válečnými navrátilci do chudobinců, kde se pak volně sdružovali zpěváci, harmonikáři, flašinetáři a potulní vypravěči. K první zásadní změně pro obec nevidomých a slabozrakých došlo v roce 1868 s přijetím zákona o právu spolčovacím. Do té doby jim bylo v lepším případě dopřáno toliko základního materiálního zabezpečení, nově vznikající spolky však měly konečně větší možnosti i ambice. Začaly se objevovat jak spolky pečující o nevidomé, tak spolky svépomocné s cílem nevidomých po jejich osamostatnění. Prvním takovým iniciátorem byl Podpůrný spolek samostatných slepců, založený nevidomým ladičem klavírů Antonínem Růžičkou 18. 6. 1902, jehož záměrem bylo pro nevidomé zajišťovat stálou práci, a tak vlastní zdroj příjmů. Tento spolek se však paradoxně netěšil podpoře ze strany slepeckých ústavů, jejichž představení ho vnímali jako konkurenci na pracovním trhu pro své chovance. Tak roku 1909 založili Jan Deyl a Antonín Tůma Zemský spolek pro výchovu a zaopatřování slepců v Praze, který rok nato otevřel Deylův ústav pro slepé na Maltézském náměstí v domě U Sedmi čertů. Už koncem 70. let 19. století se do českých zemí dostalo přes německou jazykovou oblast Braillovo slepecké písmo. Do té doby byla u nás při výuce nevidomých používána výlučně reliéfní tiskací latinka, ale po několikaletém váhání Braillův znakový systém zvítězil. Jedním z důsledků oficiálního přijetí Braillova písma slepeckými ústavy v zemích Koruny české bylo zřizování tiskáren a ústavních knihoven. V případě čtyř slepeckých ústavů se podařilo, že význam jejich knihoven překonal zdi instituce samé, část z těchto fondů se stala základem fondu knihovny spolku Český slepecký tisk. Vznik spolku Český slepecký tisk roku 1918 podnítil Karel Emanuel Macan, jehož úmyslem bylo právě vzdělávání nevidomých, jejich kulturní a společenská obeznámenost. Tomuto jeho snažení předcházel už v roce 1891 nástup do Klarova ústavu slepců v Praze na pozici učitele a nesnadné prosazování potřeby českého slepeckého tisku oproti tradiční knize v němčině. Z jeho popudu tak již roku 1915 vznikl při Zemském spolku pro výchovu a opatřování slepců Odbor pro slepecký tisk český, jenž fungování spolku Český slepecký tisk předznamenal, a tak sehrál rovněž důležitou roli v historii Knihovny a tiskárny pro nevidomé. Osobnost Karla Emanuela Macana Hudební skladatel, autor první učebnice notopisu pro nevidomé hudebníky (spolu s Aloisem Hrabou), pracovník Klarova ústavu, zakladatel a předseda Svazu slepeckých spolků, zakladatel spolku Český slepecký tisk i Spolku organizovaných českých nevidomých esperantistů, autor almanachu Jitřenka, zakladatel časopisu Zora, inspirátor vzniku Knihovny pro nevidomé – to vše jsou aktivity a zásluhy košaté osobnosti Karla Emanuela Macana (25. 12. 1858 – 6. 2. 1925). Macan na základě vlastní zkušenosti věděl, že k sebevědomí a harmonickému způsobu života nevidomého přispívá jeho vzdělání, rozhled, činorodost, kontakty, v jeho případě dokonce na mezinárodní úrovni. Obrazně i doslova dal nevidomým knihu, časopis a jako vášnivý esperantista také možnost mezinárodní komunikace. Jeho snahy zapadají do období celonárodního vzmachu přelomu 19. a 20. století. Macan se mj. postaral o rozšíření českého oddělení slepecké knihovny Klarova ústavu a založil zde i oddělení literatury esperantské. Při svém nástupu v roce 1891 si byl jako český vlastenec vědom nedostatku českých učebnic, a tak i literatury, proto zařídil nákup stroje pro slepeckou tiskárnu, která v roce 1894 zahájila svůj provoz. Už roku 1897 byla na světě první česká čítanka, za Macanova působení se tady vytisklo 200 českých knih a 450 esperantských titulů. Z jeho aktivity v Odboru pro slepecký tisk český vzešel v roce 1916 almanach Jitřenka a konečně roku 1917 se mu podařilo rovněž založit dodnes vycházející Zoru, časopis pro nevidomé, jehož byl výkonným redaktorem. S administrativou mu přitom usilovně pomáhala Ema Pollandová, jejíž jméno dnes představuje název jedné z příloh časopisu, přílohy pro zrakově postižené ženy. Roku 1917 inicioval Macan spolu se svými přáteli založení české slepecké knihovny, která po jeho smrti zaslouženě nesla od roku 1926 jeho jméno. Ještě před tím ovšem stačil otec zakladatel zorganizovat 1. mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů v Praze, který se pak každý rok opakoval v místě, kde se konal sjezd vidomých esperantistů. Neúnavný bojovník za emancipaci nevidomých a jejich integraci do společnosti zemřel po 30 letech usilovné práce na tomto poli. Macanova knihovna Původní fond knihovny byl rozmnožován hlavně na základě dobrovolného opisování, dlouho však nebylo možné nalézt místo, kde bude shromážděn, aby tady mohl být čtenářům k dispozici. Tak byly knihy po nějaký čas uloženy v obecním domě v Bartolomějské 14, brzy se zase stěhovaly do ulice Škrétovy 21. K otevření vskutku první veřejné slepecké knihovny u nás, která byla z úcty ke svému iniciátorovi nazvána Macanovou, tak došlo až 28. ledna 1926 v Libni a čítala na 2500 svazků. Postupným rozvojem činností ve spolku Český slepecký tisk došlo ke splynutí funkcí vedoucího slepecké knihovny a šéfredaktora časopisu Zora. Kdo stál v čele redakční rady, vedl také knihovnu, což platilo po celou dobu existence spolku. Po Macanově odchodu převzal tuto roli jeho redakční spolupracovník Rudolf Freszl, který v ní setrval až do roku 1939. Roku 1936 knihy české, slovenské, německé a v esperantu představovaly 3624 svazků, z toho bylo 1500 notopisů. Ani během druhé světové války se práce v tiskárně a knihovně nezastavily. Knihovně i redakci Zory se – teď už pod vedením Ferdinanda Wildmanna – podařilo tímto údobím projít bez znatelných ztrát. Paradoxně nejhorší ranou pro spolek bylo osvobozenecké bombardování Prahy, kdy při leteckém útoku dne 25. března 1945 byla na velikonoční neděli zničena budova Slepecké domoviny ve Vysočanech a v ní uložená Macanova knihovna. Z 5000 svazků slepeckých knih bylo zcela zničeno na 2000 svazků, dílo mnoha usilovných rukou. Wildmannovou zásluhou se však záhy podařilo pro tiskárnu a knihovnu získat náhradní útočiště od pražského primátora Václava Vacka v centru města v Krakovské 23, kam se přestěhoval také Podpůrný spolek samostatných slepců se svými dílnami. 8. dubna 1948 byl vydán výměr, jímž byl spolek Český slepecký tisk dán pod národní správu a ke dni 31. 12. 1949 včleněn do Ústřední jednoty invalidů, nyní jednotné organizace všech zdravotně postižených. V době likvidace měl spolek už dvě knihovny – Macanovu literární a Ježkovu hudební – knihy i noty se čtenářům půjčovaly zdarma, zasílány byly mimopražským poštou, pražští členové si je vyzvedávali osobně. Ústřední jednota invalidů, později Svaz československých invalidů, byl státem kontrolovanou a podporovanou organizací, sice dotovanou ze státního rozpočtu, ale sami handicapovaní ztratili svou autonomii, povědomí, že jsou soběstačnými členy společnosti. Došlo rovněž k oddělení redakce Zory a knihovny, a to jak personálně, tak organizačně. Místo šéfredaktora Zory přijal Zdeněk Šarbach, Ferdinand Wildmann se stal ředitelem knihovny, která od roku 1951 nesla název Slepecká knihovna a tiskárna K. E. Macana. Briana Čechová, vedoucí úseku knihovny KTN krácení a redakční úprava Václav Senjuk pokračování příště # Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým „Základní informací o hvězdné obloze pro člověka je, že je tam spousta světelných bodů. Jsou různě jasné a mají svou polohu, což ve 3D modelu může i nevidomý vnímat hmatem. Body tu mají různou velikost nebo výšku podle jasnosti hvězdy. Lze vyjádřit i jejich rozmístění, pohyb hvězdné oblohy a další zajímavosti,“ říká Petr Dušek, člověk, který se rozhodl zpřístupnit astronomii lidem se zrakovým postižením. Proč jste se rozhodl vzdělávat v astronomii právě nevidomé? V době, kdy jsem se snažil studovat, jsem na ČVUT poznal středisko Tereza, dnes Elza. Viděl jsem zde reliéfní obrázky pro nevidomé a začal jsem přemýšlet, jak jim sdělit poznatky z oboru. Na tzv. mikrokapslový papír jsem speciální tiskárnou vytiskl nízký reliéf kulové hvězdokupy M13, objektu, který je za dobrých podmínek sotva viditelný pouhým okem v souhvězdí Herkula. Obrázek jsem ukázal nevidomému kamarádovi. Připadal mu zajímavý a já si uvědomil, že i ze strany zrakově postižených může existovat poptávka po poznání krásy hvězdné oblohy. Tématem se nadchli i kolegové z brněnské hvězdárny. Tehdy jsem vybudoval první model planetária pro zrakově postižené. Kopule nad hlavou představuje hmatovou hvězdnou oblohu. Hmatové body, nebo spíše plošky, jsou různě velké a vystouplé podle jasnosti té které hvězdy. Pro vyjádření souhvězdí jsem použil hmatové linky. Na Masarykově univerzitě ve středisku Teiresiás v Brně byla tehdy vyvíjena tzv. hybridní publikace. A jednou z prvních takových se stalo dílo tehdejšího ředitele Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka „Zlaté století astronomie.“ Je opravdu vydařené. Objednat si ho lze ve středisku Teiresiás. Na starost jsem měl i hvězdářský kroužek pro děti se zrakovým postižením. Probíhal také na brněnské hvězdárně, kde byla možnost hmatově se seznámit s reálným prostředím, s dalekohledy i dalšími pomůckami. Po ukončení svých studií jsem se několik let tématu nevěnoval. Avšak asi před dvěma lety jsem zjistil, že téma hvězdářství pro zrakově postižené se od té doby daleko neposunulo. Hvězdárny sice neodmítají návštěvy těchto lidí, ale také se jim nikdo aktivně nevěnuje. Proto budeme s několika kolegy od nového školního roku jednou za dva měsíce nabízet prezentace, při kterých se lidé budou moci seznámit s astronomií a aktuálním děním na obloze. První hvězdářská setkání proběhnou v pondělí 3. září 2018 od 17 do 18.30 hodin ve středisku Teiresiás, Masarykova univerzita, Komenského náměstí 2, Brno, a v úterý 4. září od 18.30 do 20 hodin v klubovně SONS, Krakovská 21, Praha 1. Prostory pro prezentace jsou komunitě dostatečně známé. Více se dozvědět a na akci přihlásit se lze na webu www.nesmir.cz. Přihlásit se můžete také prostřednictvím e-mailu: petr.dusek@nesmir.cz nebo na tel.: 731 546 664 v případě brněnského, a novotny@sons.cz a tel.: 778 403 702 v případě pražského setkání. Jakými tématy a událostmi se budete chtít zabývat? Významných hvězdářských událostí je mnoho. Zatmění Měsíce, meteorické roje, komety a tak dále. Rád bych, kdyby si lidé témata sami zvolili, byť jim nějaké nápovědy jistě budu dávat. K dispozici budu mít řadu pomůcek, některé zhotovené 3D tiskem. Velký zájem je třeba o model Sluneční soustavy. Zobrazuje v řadě zleva doprava po sobě jdoucí planety a vedle nich je vypouklá stěna, představující pouhý zlomek Slunce. Opravdu malá část, protože Slunce je mnohonásobně větší než jednotlivé planety. O Sluneční soustavě se dá vyprávět celé hodiny. Reliéfně mohu ztvárnit sluneční skvrny, jako vlnění nebo proud částic zase elektromagnetické záření. Anebo zmíněná hvězdokupa M13. Nízký reliéf zobrazuje po okrajích jednotlivé body, směrem do středu se postupně koncentrují a v centrální oblasti vytvářejí jednolitou plochu. Podobně by se hvězdokupa zobrazila vidícímu pozorovateli v dalekohledu. Po okraji jednotlivé svítící body a uprostřed slitá zářivá plocha. V tomto případě jde o zobrazení dvourozměrné, nikoliv trojrozměrné. Takto ho pozoruje i vidící člověk, který má prostorovou představu jen do určité vzdálenosti nebo na základě zkušenosti. V říjnu předpokládám dokončení a prezentaci nového stavebnicového planetária. Bude možné si ho za dostupnou cenu koupit a postup k jeho výrobě bude též na webu. Zajímavé mohou být třeba 3D modely útvarů na Měsíci, vesmírných sond atd. Podklady mnoha z nich lze pořídit např. na stránkách NASA. Mnoho podkladů zajímavých trojrozměrných objektů lze pořídit také skenováním. Skenovat lze třeba i lidi, což bylo tématem na letošní brněnské Agoře. Někoho by mohlo třeba zajímat, jak vypadá Jiří Grygar nebo Vladimír Remek. Co slouží jako předloha pro 3D tisk modelu člověka? Člověk, kterého obcházím se speciálním skenerem. Pořizuje rychle stovky snímků ze všech stran. Software je následně zpracuje a vytvoří 3D model. Setkáváte se s nějakými limity ve vytváření hmatových pomůcek? V případě 3D tisku jsem limitován mnoha okolnostmi, především velikostí tiskového objemu, rychlostí 3D tiskárny, materiálem atd. Ne všechno je ovšem vhodné sdělit hmatově. Někdy je vhodnější ukázat astronomické jevy v jejich nevizuální podobě. Třeba některé meteory se projevují zvukově, u Slunce lze zase vnímat jeho teplotu. Vděčné jsou zvukové záznamy rotujících neutronových hvězd, pulsarů. Je tedy nutné myslet na míru vhodnosti použití hmatové pomůcky. Antonín Vraný # SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 9 Hermanson Halvar (Švédsko) 3. cena, Tidskrift för Schack 1946 Bílý: Kd5, Dc6, Va3, Vf6, Se1, Sh3, Jd3, Jf5, Pd4, d6, e5, h4 (12) Černý: Kf3, Da7, Vb7, Ve6, Pb5, e2, f7, g5 (8) Mat 2. tahem (C+) Dnes se nejprve trochu poučíme na úloze, kterou složil Július Pál, o němž ale nevím prakticky nic, ani zda byl Slovák či Maďar. V jeho skladbě Kf1, Dd2, Vf3, Sd7, Jf7, Pb4, c3, d3 - Kd5, Vc6, Sa6, Jg7, Pf5, f6, h3 (8+7) publikované v deníku Práca z roku 1953 se objevuje tzv. záměna matů, což je v klasických dvojtažkách docela oblíbené a vděčné téma. Co to vlastně je? Označme si v připravených hrách malými a velkými písmeny, co černý nesmí: 1. - Sxd3 [a] 2. Dxd3 mat [A] a 1. - Je6 [b] 2. Vxf5 mat [B]. Ve svůdnosti 1. Vf4? [2. Vd4 mat] se nám pak objeví totéž 1. - Sxd3 [a] 2. Dxd3 mat [A], 1. - Je6 [b] 2. Vxf5 mat [B], ale navíc přibude ještě obrana 1. - Vc4 [c] s dalším matem 2. dxc4 mat [C]. Svůdnost 1. Vf4? ovšem vyvrací pěkné 1. - Vxc3!. Takže: a-A, b-B, c-C. V řešení 1. Df4! [2. Dd4 mat] 1. - Sxd3 [a] 2. Vxd3 mat [D], 1. - Je6 [b] 2. Dxf5 mat [E], 1. - Vxc3/Vc4 [c] 2. Dd6 mat [F] pak vidíme, že se na stejné obrany maty změnily, takže: a-D, b-E, c-F. Většina úloh obsahuje záměnu matu třeba jen jednu, počet tři a více je už známkou opravdu vysoké kvality. Skutečným mistrem těchto konstrukcí byl vynikající švédský skladatel Halvar Hermanson (*1905 †1991), jehož dvojtažka je před vámi. Protože ideový návod k řešení jsem naznačil, nemusím už nic víc vysvětlovat, snad jen to, že záměny budou dokonce čtyři. Pro milovníky miniaturek: Schwartz – Samsonov, Heidelberg 1908, královský gambit: 1. e4 e5 2. f4 exf4 3. Jf3 g5 4. h4 g4 5. Jg5 d6?! Lépe je tahem 5. - h6 donutit bílého ihned k oběti jezdce na f7. 6. Sc4 Jh6 7. 0-0 Se7 8. d4. Typická gambitová pozice. Za pěšce má bílý více figur v hře a silný tlak po sloupci „f“. 8. - f3 9. gxf3 Jc6? Tento vývin figury kupodivu nestačí, mělo přijít 9. - Vg8. 10. fxg4 Jxg4. Tady už těžko poradit, např. 10. - 0-0 11. Kh1! a nelze 11. - Sxg4? pro 12. Jf3! s mnoha hrozbami. 11. Sxf7 Kf8 12. Dxg4!! A nakonec krásná oběť dámy ve „stylu starých mistrů“. 12. - Sxg4 13. Je6! Sxe6 14. Sh6 mat 1-0. (glos. SJ) Řešení úlohy číslo 8 ze srpna 2018 (Juříček): V klasické úloze existovala řada svůdností: 1. Sc6? Jd5!, 1. Jc5? Kd5!, 1. De5? Sxe5!, 1. Df4/g2? Kd3!, 1. Dg4? hxg4!, 1. Dg6? Jxg6!, 1. Vxh5? Sg5! a 1. Ke2? c1J!. Řešením však bylo 1. Vf5! [2. Jc5 mat] se třemi motivy v pěti variantách: 1. - Kxf5 (přilákání) 2. Jc5 mat, 1. - Se5 (přilákání) 2. Vxe5 mat, 1. - d3 (blokáda) 2. Df4 mat, 1. - Jxf5 (blokáda) 2. Sc6 mat, 1. - Jb3 (krytí hrozbového pole) 2. Df3 mat. Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!