ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 13 Červen 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Léto budiž pochváleno STALO SE Košíkáři mimoděk objevili skvělý prostor Javor dobré vůle zasadili ve středisku pro nevidomé Dědina ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Mosty – Michaela Málková ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 07/2018 O čem se moc nemluví – Bipolární porucha I. BUDE VÁS ZAJÍMAT Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér ZDRAVÍ Opraví se srdce samo? KULTURA Zveme vás do divadla – Městské divadlo Brno SPORT Sportovní hry zrakově postižené mládeže INZERCE # ÚVODEM: Léto budiž pochváleno Také jste si už všimli, že jsme tak nějak rozhodnutím Matky Přírody ztratili nárok na jaro? Nebylo to zdaleka letos poprvé, co protivně a vlezle zimomřivě doznívala zima – a najednou exploze! Léto! Horko, výbuch zeleně a květů, všechny rostliny najednou potřebovaly ukázat, že přežily, rostou a samozřejmě i kvetou, prostě nádhera. Až na ty teploty! Pranostiky říkají jasně – studený máj, v stodole ráj, nebo že v máji nesmí pastýři oschnout hůl… Nojo, ale kdy jste naposledy potkali pastýře se stádem? Nemyslím samozřejmě pasáka, i když i ti asi vymírají, protože komunikační možnosti jaksi jejich potřebu dost anulovaly. Ani naše ekonomika, zdá se, v stodole ráj nepotřebuje – všechno si dovezeme ze zemí, kde ještě musí pracovat i fyzicky, aby se uživili. Stejně tady už bez chemie nic moc neroste. Pojďme zpátky od fujtajblu do hýřící a marnotratné přírody. Ne, v žádném případě ji nechci kritizovat, ale nechci to házet všechno jen na člověka, že dochází k zatím, zdá se, nevratným změnám klimatu. Jak říká exprezident Klaus – člověk ty změny nezavinil, kdepak. Rozhodně ne(jen) svou činností, ale způsobil je prostě již svou existencí. Kupka posečené trávy také aktivně nepůsobí na půdu pod sebou a nebrání jí znovu se zazelenat, jen prostě pod ní už po pár dnech zůstává žlutohnědý flek s pouhým reziduem života a růstu. Ta tráva tam jen tak je… Kdysi jsem zdůvodňoval dívkám, proč že by nemělo vadit, když si se mnou něco začnou navzdory tomu, že jsou zadané či vdané, jistým starým citátem, že „muž v ženě a loď v moři stopu nezanechá“. Omlouvá mě, že to bylo ještě před érou rozmachu analýz DNA, vynálezem AIDS a dalších radovánkám bránících nesmyslů, ale ještě předtím jsem sám přišel na to, že je to blbost. To když jsem se díval z okna v nejvyšším patře hotelu Marathon v Limassolu na moře, kudy připlouvaly do největšího přístavu na Kypru velké nákladní lodi. Ještě za několik hodin poté, co zmizely ze zorného pole, byla stopa lodi v moři patrná tak jasně, jako čára tužkou na mapě. Pak jsem se dozvěděl, že to způsobuje lodní šroub, který až do hloubky zvíří vodu a na hladinu či blízko pod ní se dostanou organismy z větší hloubky nebo i písek ze dna, a než se usadí a „rozplyne“ do masy ostatní vody, nějakou chvíli to potrvá. Je příjemné a ego hladící, když po člověku nějaká ta stopa zůstane – banálně jmenuji děti a vnoučata, trochu k smíchu jsou ruce či hvězdy a i jiné otisky na chodníku slávy i na dalších plochách či zdech. Mnohem působivější a pochvaly hodná je pak třeba stopa Jakuba Krčína nebo Štěpánka Netolického, která mnohými modrými oky rybníků a vodotečí hledí do nebes, krásnými stopami jsou ale i stromy, které po čase splynou s již zmíněnou přírodou. Je pak jedno, koho jménem se nazývaly při svojí reintegraci, hlavně že jsou. Jako ty javory, lípy či jiné dřeviny zasazené letos na počest nedožitých 85. narozenin Olgy Havlové… O javoru, ale i o košících nebo také o dobrovolnictví či jak se korigují bodová periodika, která od nás dostáváte, si přečtěte v klidu a pohodě třeskutého léta. Konec konců – teplo v létě není od věci. Pěkné počtení za redakci Zory přeje Václav Senjuk # STALO SE: Košíkáři mimoděk objevili skvělý prostor Sociální družstvo Naše-píle Praha vzniklo v roce 2016. Podle názvu by člověk řekl, že jde o naivní, mimo realitu stojící skupinu lidí, kteří nevědí, že píle je to poslední, co v této době přináší úspěch. Naštěstí opak je pravdou. „Pravda je, že se hlásíme k tradici řemesel svojí přičinlivostí,“ říká k tomu předseda družstva Jan Výlet, „a k odvaze samostatně pracovat v náročném konkurenčním prostředí hlavního města,“ pokračuje o „svém dítěti“ – družstvu košíkářů a keramiků. „Jde o nevidomé a těžce zrakově postižené, kteří vsadili na svoji vytrvalost, zkušenost i touhu nezůstat ve stínu neužitečnosti. Záměr je postaven na rukodělné výrobě a prodeji tradičních proutěných nebo pedigových výrobků, košíků, ošatek, misek, táců i prádelních košů, přidavaček ke krbu či opletených lahví a demižónů. Samostatný oddíl tvoří misky, ošatky, chlebníky a květináče vytvořené kombinací proutí, pedigu a keramiky. Zde se spojuje dovednost obou řemesel.“ Faktem je, že po necelých dvou letech existence si tahle firma troufla na veřejnou prezentaci, a – světe div se – v ní i uspěla. Svou roli samozřejmě hraje to, že zakladatel a nyní předseda družstva, Jan Výlet, je víc než charismatický. Podle jeho bývalého spolupracovníka prototyp neformálního lídra, a na první pohled zdravě „zabejčilý“ chlap. Navíc disponuje vizí, kterou zřejmě zformovalo i deset let práce mistra košíkářů v rekvalifikačních kurzech Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o. p. s. „Ti lidé, kteří projdou kurzem na Dědině, a kromě košíkářství nebo keramiky zvládnou i další požadavky,“ vykládá Jan Výlet a věřit se dá každému slovu, „sebeobsluhou počínaje a poměrně na úrovni zvládnutou obsluhou složitých počítačových operací konče, najednou nemají kam pokračovat! Umí, ale nikdo to po nich nechce, jsou v jakési mrtvé zóně. A právě tady jsem chtěl nabídnout pomoc – až z toho vyšlo naše družstvo.“ Příležitostí, při které se tohle všechno událo, byla prodejní výstava jejich výrobků v Písecké bráně. Poslechněte, tohle místo, kde jsem byl úplně poprvé, má v sobě skutečného genia loci. Atmosféra někdejší barokní fortifikační brány, kterou najdete co by kamenem dohodil od stanice metra Hradčanská (kromě ní jsou v Praze už je dvě, obě na Vyšehradě), je neopakovatelná, ale i těžko popsatelná. Sebevědomá odvaha, tak bych to asi popsal co nejstručněji, a snad právě proto tahle akce mladého družstva Naše-píle Praha sem přirozeně zapadla. Krátké, ale s láskou provedené vystoupení Českého filharmonického kvarteta, výstavu zahájilo. Kromě Jana Výleta pár slov pronesl Václav Fanta, většině čtenářů dobře známý autor hry Qardo a velký příznivec „školy“, jak s oblibou nazývá středisko Dědina. Někdejší knihkupec a vládce Arbesova knihkupectví Vratislav Ebr byl další populární postavou na pódiu, která vzdala hold podle Fanty biblicky dávnému řemeslu a umění košíkářů. Ne, neprodalo se jistě všechno, co bylo vystaveno a obdivováno, ale každý druhý třetí s nějakým tím košíčkem nebo ošatkou odcházel… Samostatnou kapitolou – a nechám si ji s dovolením na samostatný článeček – byla prezentace a ochutnávka vín z vinařství Spielberg. Věřte mi, za léta tréninku už dobré víno poznám, a tahle, která nám servírovala jedna z dcer Jana Výleta, byla skutečně nádherná. Když jsem z pod vysoké cihlové klenby Písecké brány (dnes je kulturním stánkem MČ Praha 6), snášel se na Dejvice po řadě dnů první čerstvější, ne tak horký soumrak, ale dobře na duši udělala především tahle prodejní výstava Naší-píle Praha. Václav Senjuk # Javor dobré vůle zasadili ve středisku pro nevidomé Dědina Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové připomíná v tomto roce osobnost své zakladatelky zasazením nejméně 85 stromů dobré vůle po celé ČR. Cenu Olgy Havlové získali v minulosti i lidé nevidomí. Připomeňme Ladislava Dohnala nebo Václava Fantu. Právě Václav byl přítomen na letošním předávání těchto cen a dostal jeden javor dlanitolistý, aby pomohl akci sázení stromů šířit. „V roce 1993 zasadila Olga Havlová v olomouckém Dětském centru lípu dobré vůle,“ říká Václav Fanta a pokračuje: „Letos by oslavila 85. narozeniny, proto těch 85 stromů. Může jich ale být i mnohem více. Je báječné, když se lidé scházejí za bohulibým a užitečným účelem, kdy se neprojevují násilně nebo neprotestují. A sázení stromu k takovým akcím rozhodně patří. Proto jsem navrhl ředitelce Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina Naděždě Modráčkové, aby strom byl vysazen v zahradě střediska. Ochotně souhlasila, za což jí patří velký dík. Klienti společně s instruktory střediska připravili ve středu 13. června příjemné odpoledne s pohoštěním a souborem písní o javorech a dalších stromech. Z akce se bohužel musela z pracovních důvodů omluvit ředitelka Nadace Olgy Havlové Monika Granja.“ Nadace Olgy Havlové dlouhodobě slouží handicapovaným lidem a Cena Olgy Havlové se uděluje těm z nich, kteří dokáží dále pomáhat a podporovat ostatní zdravotně postižené. Více o nadaci a sázení stromů se můžete dozvědět na internetových stránkách www.vdv.cz/projekty/rok-olgy-havlove/. Antonín Vraný # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Odbočka v Kyjově uspořádala v květnu tradiční výlet do Prahy. Začal návštěvou rozkvetlého parku na Kampě s Werichovou vilou. Další den se jelo do průhonické botanické zahrady. Následovalo rozčarování z rozkopaného Petřína, naštěstí vše zachránila ondřejovská hvězdárna. V Praze ještě stihli Šárku a Muzeum smyslů, které se prý líbilo nejvíce. V Pelhřimově pořádali zajímavou besedu se svým členem, sportovním rybářem Jaroslavem Pekařem. O ryby se začal zajímat již od dětství, brzy se stal členem rybářského kroužku, později i Českého rybářského svazu. Rybaření je náročný sport nejen finančně, ale i časově, není to jenom o chytání ryb, ale mnohem náročnější je celoroční příprava. Od jara do začátku zimy potom tráví většinu víkendů na závodech. Ty mají přesné propozice, ředitele, garanta, rozhodčí a bodovací komisi. Pan Pekař přinesl ukázat vlasce, háčky, splávky, pruty a další vybavení a ochotně odpovídal na spoustu dotazů. V Jičíně uspořádali 19. května výlet do Jánských Lázní, kde si prošli Stezku korunami stromů. Ta je součástí Krkonošského národního parku a měří 1500 metrů. Její součástí je 45 metrů vysoká věž nad vrcholky 150 let starých stromů. Je z ní krásný výhled do kraje. Členové z trutnovské odbočky 17. května navštívili místní Hasičský záchranný sbor. Exkurze to byla přímo úchvatná. Hasiči byli velmi vstřícní a ochotní. Návštěvníci se dozvěděli, jak hasičský sbor funguje, seznámili se s hasičskou technikou a osobní výbavou, a co víc – vše si mohli osahat. Do oblíbených Lužických hor se vydali z České Lípy. Konkrétně na Slavnosti lužickohorských luk na Myslivnách. Zde se zapojili do smyslových poznávacích her, určování rostlin, tvoření z pediku, výroby potisků a vlastního návrhu na připínací placku. Vycházka po lukách s odborným výkladem o kvetoucích a chráněných rostlinách byla velice zajímavá. V České Lípě se konala i letos osvětová akce „S bílou holí pro Bílou pastelku“. Pro nepřízeň počasí byl o ni menší zájem. Vystoupila zde nevidomá zpěvačka Blanka Janečková. Nejvíce zaujali psi ze Střediska výcviku vodicích psů z Jinonic, které přivezly jejich cvičitelky. Na trať s klapkami na očích se vydalo pouze 38 odvážlivců, takže loňský počet ušlých metrů s bílou holí nebyl ani zdaleka dosažen. Přesto jsou pořadatelé přesvědčeni, že akce svůj cíl splnila. V sobotu 19. května se českolipští zúčastnili na zámku v Zákupech regionálního projektu Tvoříme duší 2018, pořádané Centrem pro zdravotně postižené Libereckého kraje. Prezentovali zde odbočku a zhlédli program hendikepovaných umělců. Součástí byla i prohlídka zámku. Členové odbočky v Trutnově se setkali s pracovnicemi O2. Ty představily Linku pro neslyšící a nevidomé, která bezplatně pomáhá například v těchto případech: kontaktuje potřebného lékaře, objednává pro klienty zboží, v případě potřeby zajistí i reklamaci, vyhledává potřebná telefonní čísla, vyhledává trasu, popisuje výrobky, přečte letáčky od léků atd. Olomoučtí v rámci Klubu setkávání absolvovali exkurzi v tamní Vědecké knihovně, kde se dozvěděli řadu zajímavých informací nejen o fungování knihovny, ale také o možnosti výpůjčky audio knih pro zrakově postižené. Knihovníci představili i některé zajímavosti – např. nejmenší knihu a knihy v podobě dětských hraček. A odpoledne se šlo do Zmrzlinária. 30. května proběhla druhá z letošních akcí uspořádaných kroměřížskou odbočkou v rámci 24. ročníku festivalu Dny umění nevidomých na Moravě, kterou byl krásný koncert nevidomého kytaristy a loutnisty Jiřího Jelínka. Ten si připravil ukázky skladeb sedmi století – od středověku po dvacáté století – a představil některé skladatele reprezentující tato období. Byl to jedinečný kulturní zážitek. Poslední květnový den se vypravilo dvanáct členů přerovské odbočky do prostějovské Botanické zahrady Petra Albrechta. Většina známých i méně známých rostlin měla cedulku s popiskem, a to i v Braillu. Po celou dvouhodinovou návštěvu účastníky provázela pracovnice zahrady, která vše „zelené“ detailně popsala. Odjížděli proto domů velmi spokojeni. V Kroměříži se 29. května na pravidelném setkání s Braillovým bodovým písmem věnovali procvičování čtení a psaní nových znaků pro písmena R a O. Po jejich zvládnutí a zopakování ostatních známých znaků a zakládání papíru do Pichtova psacího stroje se mohli pustit do psaní a čtení, nejprve jednotlivých znaků – písmen a slabik, poté i slov a krátkých vět. V Olomouci se konalo jarní Oblastní shromáždění. Po kulturním pásmu v režii žáků ZUŠ proběhly volby nové oblastní rady, kontrolní a revizní komise, přečtení zprávy o hospodaření odbočky, zprávy revizní komise apod. V závěru nechyběla ani oblíbená tombola. OO Česká Lípa uspořádala zajímavou přednášku s Městskou policií Česká Lípa. Dva policisté poučili přítomné, jak se bezpečně pohybovat po městě, jak se ochránit před napadením, jak kontaktovat městskou policii při neohlášené a nečekané návštěvě doma, ale i při různých problémech např. ztrátě orientace ve městě a mnoha dalších. Umožnili také prohlédnout si hmatem výstroj a výzbroj na uniformě. Oáza nejen pro uši, ale i duši – i tak by se dal nazvat olomoucký koncert prakticky nevidomého fenomenálního hudebníka Petra Bazaly, který se věnuje hře na klavír, akordeón a violoncello. Akce se pořádala pro členy tamní odbočky a ti si odnesli nejen umělecký zážitek z krásného hraní, ale i spoustu zajímavostí o interpretově životě, jehož velkým koníčkem je cestování. V rámci týdenního sociálně rekondičního pobytu v hotelu Praha v Luhačovicích, který se uskutečnil na přelomu května a června, si členové vsetínské odbočky měli možnost vychutnat nejen lázně, ale také spoustu dovedností pro osoby se zrakovým postižením. Vrchlabští koncem května vyrazili na prodloužený víkend do Liberce na chatu Rudík. V pátek společně dobývali hrad Jezdec a byli zcela „dobiti“. Sobota byla věnována návštěvě Ještědu. V neděli pořádali turnaj v kroketu. V Olomouci se 6. června uskutečnil Komorní koncert nevidomého klarinetisty Milana Arnera a Stupkova kvarteta Olomouc, a to v rámci festivalu Dny umění nevidomých na Moravě. Akce, o kterou byl velký zájem, splnila očekávání a zprostředkovala všem jedinečný hudební zážitek. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Michaela Málková Účast dobrovolníků – asistentů, průvodců, načitatelů, i třeba digitalizačních pracovníků – na životě osob se zrakovou vadou, je v posledních dvou desetiletích významná a nezastupitelná. Mnozí z nás si už život bez našich pomocníků neumíme ani představit. Často se z dobrovolníků stanou přátelé, často se z našich přátel stanou dobrovolníci, kteří pomáhají někomu úplně jinému než nám samým. Dobrovolnické aktivity se kvalitativně i kvantitativně mění. To, co bylo dříve nereálným přáním, je dnes konkrétní pomocí. My všichni, kdo špatně vidíme nebo vůbec nevidíme, si pomoci dobrovolníků náramně považujeme a jsme rádi, že se i jako národ můžeme pochlubit takovou službou veřejnosti. Michaela Málková je mladá žena s mnoha zájmy a s netradičním přístupem k dobrovolnické práci. Málokdo si umí představit, že by se člověk s tak těžkým handicapem zapojil do dobrovolnického hnutí. A přesto – Míšin příběh je tak skutečný, jako je skutečná ona sama. Má svoje hlavní téma, a tím je hudba. „Narodila jsem se před osmadvaceti lety a od dětství žiju v Praze. Jsem už od narození nevidomá, a tak jsem chodila do školy pro nevidomé na Hradčanech. A hned jak to šlo, jsem se tam začala učit hrát na klavír. O rok později jsem to zkusila s příčnou flétnou, ale měla jsem problém s nátiskem. V sedmé třídě jsem začala studovat hru na klarinet, a to už bylo jasné, že hudba bude mým povoláním. Snila jsem o tom, že budu vyučovat děti na nějaký nástroj. Přihlásila jsem se tedy na konzervatoř Jana Deyla. Jako hlavní nástroj jsem měla klarinet, vedlejší obor kytaru a k tomu povinný klavír. Život a studium konzervatoře pro mě byl neskutečně náročný. Musela jsem mnohonásobně více cvičit, mnohonásobně více se učit teoretické předměty. Bylo to velké sousto, dokonce jsem párkrát opakovala ročník. Ale zamilovala jsem se do kytary, ta mi opravdu dělala radost. Nicméně se mi nepodařilo ukončit studium maturitou, dokonce ani na druhý pokus. Můj sen o vyučování hře na kytaru se tedy poněkud rozplynul. Ale ve studiu jsem pokračovala dál, jakkoliv to bylo velmi zatěžující. Pamatuju si chvíle, kdy jsem třeba byla na letním táboře. Večer se všichni bavili u ohně nebo v klubovně, a já cvičila na nějaký nástroj nebo jsem se učila třeba hudební teorii. Proto na svá studijní léta vzpomínám nerada. Definitivně jsem konzervatoř ukončila absolutoriem v roce 2016, studovala jsem ji vlastně devět let,“ prozrazuje na sebe Michaela Málková. Není to tak dlouho, co jste ukončila studium. Kam vedly vaše kroky z konzervatoře Jana Deyla? „Musím upřímně říct, že po ukončení konzervatoře se mi hodně ulevilo. Já od dětství ráda jezdím na koni, je to nejen příjemné, ale prospívá to i mému zdraví. Teď mám konečně pocit, že si to užívám, jezdím pravidelně každý týden v Toulcově dvoře v Praze. Také moc ráda čtu, hlavně dobrodružné knihy. Nemám moc ráda audio ani čtení umělého hlasu, já nejraději čtu v Braillově písmu. Někdy je náročné obstarat si knížky, ale v tom mi odjakživa hodně pomáhá mamka, která mi nechává vybrané černotiskové knížky tisknout v bodovém písmu v Tiskárně pro nevidomé v Praze Smečkách. Čtení v Braillu mě opravdu hodně baví, vyhrála jsem i pár čtenářských soutěží. Kromě jízdy na koni a četbě se věnuji sportovním přenosům biatlonu. To přímo miluju, když komentují, co kdo na té trati dělá, kam střílí... A to mě přivedlo k simulované zvukové střelbě, se kterou nyní začínám. Je to další moje nová vášeň,“ usmívá se nadšeně Míša. Žijete v rodině s matkou a otcem, nedávno jste se stala i tetou. Rodina bývá mostem k lidem. Jaká je vaše oblíbená komunita? „Mám ráda partu kolem Viděno hmatem z butovického gymnázia a střední školy pro zrakově postižené. Ráda s nimi jezdím na lyžařské a cyklo týdenní pobyty, víkendové akce, jsou to hlavně turistické a poznávací programy. Teď se rýsuje další zajímavá komunita, a to jsou zrakově postižení střelci TJ Zora. A také ráda navštěvuji kulturní a společenské akce TyfloCentra, to je také most mezi námi, kteří máme podobné problémy a podobné zájmy.“ To všechno, co jste jmenovala, se zdaleka netýká hudby. A vy se, Míšo, přece jen primárně považujete za muzikantku. „Tak to je pravda. Neustále hraju na kytaru nebo na klavír. Musím se totiž připravovat na svá dvě povolání – nebo poslání?“ usmívá se Míša. Můžete nám o tom povědět víc? „Jednou jsem byla na kontrole kvůli epilepsii v krčské nemocnici v Praze. Tehdy jsem ani netušila, že zde existuje něco jako sdružení dobrovolníků Lékořice. Začala jsem se zajímat a zjistila jsem, že tito dobrovolníci se specializují na dětské i dospělé pacienty v nemocnici, hlavně na ty, kteří tam musí trávit delší dobu. Věnují se jim, povídají si s nimi, mají všelijaké tvůrčí dílny, kde se vyrábí dárkové předměty nebo něco jen tak pro radost. Lékořice má, kromě kavárny, v areálu nemocnice i obchůdek, kde je možno si lecjaké ty výrobky zakoupit. I v tom obchůdku pracují dobrovolníci. Sepsala jsem svůj životopis a přijali mne a mou nabídku, abych chodila k pacientům a hrála jim na kytaru. To dělám nade všechno ráda. I své volno a dovolenou plánuji tak, aby co možná nejméně zasahovalo do této mé činnosti, která je zároveň mým koníčkem. Mám radost, když můžu těm nemocným dělat radost. Moje práce je mezi dospělými, každý týden jsem na jiném geriatrickém oddělení. Ale když je třeba Den dětí nebo nějaké dětské svátky, chodím hrát i dětem. Příležitostně bych chtěla hrát i v Naší kavárně provozované Lékořicí...“ Stalo se vám někdy, že jste odcházela se smutnými pocity? „Ano, stalo se párkrát, že někdo na pokoji si nepřál poslouchat kytaru a písničky. Nikdo z mých klientů není na pokoji sám, a tak se musejí vzájemně přizpůsobit. Když někdo nechce být rušen hudbou, nedá se nic dělat, ostatní mají prostě smůlu. Jenže mě to mrzí. Naštěstí je taková situace spíš mimořádná. Většinou jsou pacienti moc rádi, že za nimi přijdu, pamatují si mě a často mají už dopředu vybrané písničky na přání. Je zajímavé, že mají rádi i Radůzu a Zuzanu Navarovou, kterou hrávám především na přání sestřiček. Ale mnozí zase preferují lidové písničky nebo třeba pop a country, to je různé. A tak musím mít dost pestrý repertoár. To ovšem znamená stále se učit něco nového a cvičit.“ Jak se nevidomý dobrovolník pohybuje po složitém areálu krčské nemocnice? – ptám se inspirována vlastním blouděním. „To je poměrně jednoduché. Já pracuji ve dvojici, a to znamená, že po odděleních chodím s další dobrovolnicí, která mě doprovází a třeba i pomáhá pacientům, aby mohli pohodlně poslouchat. Někdy jdeme do společenské místnosti, takže pacienti potřebují i fyzickou pomoc nebo doprovod. Tahle spolupráce jde moc dobře, s druhou dobrovolnicí si rozumíme. Když přijdeme na oddělení, já hraju na kytaru, zpívám s pacienty a ona se stará, aby měli, co potřebují.“ Vím, že je asi těžké skloubit všechny vaše aktivity a dobrovolnictví s nějakým pravidelným zaměstnáním. Uvažujete o nějakém pracovním zařazení i s tím, že nemáte maturitu? Míša má evidentně docela jasno o svých reálných možnostech i přáních. Dobrovolná hudební produkce v nemocnici ale není jediný most mezi Michaelou a vidící veřejností. „Nevím, co přinese budoucnost, ale já ještě hraju na klavír v kavárně Ad Astra, která pořádá všelijaké kulturní, hlavně hudební a literární akce. Já ale sem chodím hrát jako pravidelná součást kavárenského života, a to mě moc baví. Někdy si se mnou hosté povídají, chtějí třeba zahrát na přání. Tady mě také těší, že mohu rozdávat radost, i když je to trochu jiné než v nemocnici. S kavárnou mám uzavřenou pracovní dohodu, a tak si i vydělám nějakou korunu. Repertoár je hlavně moje milovaná Radůza a Zuzana Navarová. Jejich písničky se učím především z cédéček, někdy využívám You Tube. Repertoár musím stále obnovovat. V kavárně ale nezpívám, vlastně dělám takovou zvukomalebnou kulisu, zatímco hosté popíjejí své oblíbené nápoje nebo konzumují všelijaké dobrůtky,“ usmívá se Míša. Michaela Málková je vzácný člověk, který nedbá na překážky a snaží se, aby lidé, kterým chce zahrát, měli v duši pohodu a radost ze sdílené hudby. A tak dochází několikrát ročně hrát i vozíčkářům a seniorům do Zeleného ptáka v Praze Kunraticích. Tam ji už dávno přijali „za svou“, když je chodila navštěvovat ještě jako studentka konzervatoře, doprovázet tamější vernisáže nebo zpestřit program vánočních nebo velikonočních svátků. Po rozhovoru s Míšou mě napadlo, že mostů jsou desítky, možná stovky druhů, které se liší účelem, nosností i architekturou. Míša mi připomíná most, který je lehký, vzdušný a je milo po něm přecházet z břehu na břeh. Rozmlouvala Jaroslava Novotná. # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 07/2018 V červencovém článku jsme se nechali inspirovat dobou dovolených, ale jen v trochu posunutém slova smyslu; rozhodně zde nenajdete tip na to, kde svou dovolenou strávit, odpovíme jen na jeden dotaz týkající se institutu dovolené, jak ho upravuje zákoník práce. V druhé části si moje kolegyně působící v pražské Sociálně právní poradně SONS od ledna tohoto roku, JUDr. Václava Baudišová, vytváří prostor pro probrání institutu osobního bankrotu. K tomu dojde v článcích následujících měsíců, dnes začínáme s vysvětlováním pojmů „exekuce“ „insolvence“ a „úpadek“. Kdo určuje, kdy budeme čerpat dovolenou? Dotaz: „Prvního června tohoto roku jsem získal nové zaměstnání. Byl jsem po léta zvyklý jezdit na přelomu července a srpna na dovolenou k moři, ale budu moct jet i letos?“ Před zodpovězením dotazu se podívejme na některá ustanovení týkající se dovolené (někdy též nazývané „dovolené na zotavenou“), jak je upravuje zákoník práce (z. č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za klíčovou a vzhledem k praxi trochu překvapivou pasáž lze považovat ustanovení § 217 odst. 1, které říká toto: “Dobu čerpání dovolené je povinen zaměstnavatel určit podle písemného rozvrhu čerpání dovolené vydaného s předchozím souhlasem odborové organizace a rady zaměstnanců tak, aby dovolená mohla být vyčerpána zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo, pokud v tomto zákoně není dále stanoveno jinak. Při určení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době.” Ze znění zákona tedy jasně plyne, že dobu čerpání dovolené si nemůže diktovat zaměstnanec, že ji určuje zaměstnavatel, který má přihlížet k zájmům zaměstnance. Velký prostor je ponechán tomu, aby se obě strany dohodly tak, aby byly naplněny zájmy obou, nicméně v případě konfliktu zde za delší konec tahá zaměstnavatel. Existuje jediný případ, kdy si čerpání dovolené může zaměstnanec nadiktovat sám, a to tehdy, pokud by mu zaměstnavatel neurčil vyčerpání dovolené v kalendářním roce, za který mu právo na dovolenou vzniklo, dokonce by mu její čerpání nebylo zaměstnavatelem určeno ani do 30. června roku následujícího, pak si může sám zaměstnanec určit, kdy si zbylou dovolenou vyčerpá. Je logické, že těmto situacím se zaměstnavatelé snaží předcházet; ostatně zákoník práce říká, že nevyčerpání dovolené by mělo nastávat pouze tehdy, kdy v nařízení dovolené brání buď překážky na straně zaměstnance (typicky tedy např. dočasná pracovní neschopnost) nebo zaměstnavatelovy vážné provozní důvody. Pravidlo, které se zabývá čerpáním dovolené u zaměstnance, který pracuje u zaměstnavatele teprve krátce, najdeme v ustanovení § 217 odst. 2: „(2) Zaměstnavatel může určit zaměstnanci čerpání dovolené, i když dosud nesplnil podmínky pro vznik práva na dovolenou, jestliže je možné předpokládat, že zaměstnanec tyto podmínky splní do konce kalendářního roku, popřípadě do skončení pracovního poměru.“ Z výše uvedených ustanovení je tedy již možné sestavit odpověď na položený dotaz: Bude-li si moci tázající se nováček v práci užít dovolenou u moře tak, jak je zvyklý, bude záviset na vůli zaměstnavatele. Ten mu čerpání dovolené v zaměstnancem preferované době určit může, ale nemusí. Zejména ne tehdy, pokud by mu v tom bránily provozní důvody, tedy např. v tuto dobu budou čerpat dovolenou jiní kolegové a zaměstnavatel potřebuje, aby někdo zastal jejich povinnosti, pochopitelně jde-li o obdobnou náplň práce, ale to už se dostáváme k možnosti dočasného či dlouhodobějšího převedení na jinou práci, což je kapitola jiná. Co je to Exekuce Při výkladu pojmu exekuce, resp. kdo je „exekutor“, začněme obecnou encyklopedickou definicí: Výraz „exekuce“ pochází z latinského slova „exsecutio“, znamená vykonání, provedení, ale také samotné vykonávací řízení, jehož výsledkem je nejčastěji nucený výkon tzv. exekučního titulu, tedy soudního rozhodnutí nebo rozhodnutí jiné autority, jak níže uvidíme. Základním předpokladem exekuce je tedy pravomocné soudní rozhodnutí, případně notářský zápis s doložkou o přímé vykonatelnosti. Není možné, aby dlužníka při nesplácení dluhu rovnou navštívil exekutor. Exekuci vždy předchází soudní řízení (menšinově rozhodčí řízení, jestliže je smlouvou sjednána tzv. rozhodčí doložka) zahájené na návrh věřitele. Soud nebo rozhodce žalovaného obešle, někdy i vícekrát. Fáze soudního nebo rozhodčího řízení chybí jen v případě, že jde o dluh na zdravotním a sociálním pojištění, na daních a celních poplatcích, na pokutách a podobných pohledávkách státu (jistě ne na pokutách za jízdu tzv. načerno, kterou vymáhají dopravní podniky). Další výjimkou jsou dluhy u telefonních operátorů, tam ale místo soudu rozhoduje Český telekomunikační úřad. Lze tedy říci, že hlídáte-li si důkladně svou poštovní (nebo datovou) schránku, nemělo by se vám stát, že u vás zazvoní kvůli nějakému nesplacenému dluhu rovnou exekutor. Náplní činností exekutora je vlastně úkol vykonat konečné rozhodnutí někoho jiného. Dříve to dělaly jen soudy a jak už to u soudů bývá, vše trvalo dlouho a soudy toho ani moc nevymohly. Jak by také mohly, když se napřed notorického dlužníka musely zdvořile zeptat, zda a kde má nějaký majetek a jestli by dluh přece jen nechtěl uhradit dobrovolně. Exekutoři jsou tedy (zejména z pohledu věřitelů, kteří se nemohou domoci své pohledávky) užiteční, problém nastal později s jejich vysokými odměnami a vysokými odměnami advokátů. V roce 2014 ale byly tyto odměny sníženy na rozumnou výši. Pro pořádek je potřeba dodat, že z dlužníků „profituje“ i stát, který si z těchto odměn bere 21 % DPH. Exekutoři v naší společnosti nepožívají právě nejlepší pověsti, nicméně úhel pohledu na ně a jejich práci bude patrně zásadně záviset na tom, zda jste věřitelem nebo dlužníkem. Věřitelem není vždy jen predátorská lichvářská společnost, jak je to občas médii prezentováno. Často jde o nezaplacené faktury živnostníků a firem, mzdy zaměstnanců, nesplacené půjčky mezi lidmi, nájemné, výživné, náhradu škody z trestné činnosti. Základním předpisem pro exekuce je zákon č.120/2001 Sb. – exekuční řád. O samotném exekučním řízení si povíme příště. Insolvence Insolvence neboli platební neschopnost neboli úpadek, lidově bankrot „Zbankrotovat“ dnes mohou jak firmy, tak fyzické osoby – pak mluvíme o „osobním bankrotu“. Klíčový je insolvenční rejstřík – veřejně přístupný informační systém, kde jsou on-line zveřejňovány veškeré podstatné informace. Insolvenční rejstřík je pro uživatele snadno ovladatelný a k informacím v něm uvedeným je možné se lehce dostat; webový odkaz na něj jsme uvedli již v minulém článku, ale opakování je prý matkou moudrosti, takže: https://isir.justice.cz/ Platí, že soudní rozhodnutí či jiné písemnosti se doručují vyvěšením písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu a současným zveřejněním v Insolvenčním rejstříku – tzv. doručení vyhláškou. Insolvenční rejstřík plní funkci média, jehož prostřednictvím se doručuje. Je tedy na samotných účastnících insolvenčního řízení, aby si na internetových stránkách sami vyhledávali důležité informace, a aby pravidelně sledovali probíhající insolvenční řízení. Insolvenční rejstřík ale neslouží k podávání insolvenčních návrhů. Úpadek Dlužník je v úpadku, jestliže: • má více věřitelů (tj. nejméně dva), peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, nebo • je-li předlužen, tj. má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Insolvenční řízení, které je zahájeno podáním dlužnického nebo věřitelského návrhu, ale ještě nemusí skončit rozhodnutím soudu o zjištění úpadku. Protože insolvenční návrh musí mít různé náležitosti, může být z formálních důvodů obratem soudem odmítnut nebo ho může i sám navrhovatel vzít zpět. Jestliže soud úpadek nezjistí, návrh zamítne. Jestliže soud úpadek dlužníka zjistí, rozhodne o způsobu jeho řešení. U právnických osob (firem) konkursem nebo reorganizací, u fyzických osob oddlužením, a to buď splátkovým kalendářem nebo zpeněžením majetkové podstaty. Jestliže jste věřitelem, doporučujeme být obezřetní a pravidelně, tj. alespoň jednou měsíčně, nahlížet do insolvenčního rejstříku, zda na vašeho dlužníka nebylo zahájeno insolvenční řízení. Pokud totiž soud zjistí úpadek dlužníka a prohlásí konkurs, vyzve současně věřitele, aby ve lhůtě jednoho měsíce přihlásili své pohledávky. Tato lhůta je propadná a když ji věřitel propásne, o svoje peníze nenávratně přijde! Máte-li však pohledávku uplatněnou již ve fázi exekuce, informuje vás o zahájení insolvenčního řízení exekutor. Můžete si i zaplatit automatický monitoring insolvenčního rejstříku. Základním předpisem pro insolvence je zákon č.182/2006 Sb. – insolvenční zákon. A ještě jazyková poznámka: některé textové editory urputně opravují slovo „insolvenční“ na „insolventní“. Každý může být někdy insolventní, ale správný termín podle zákona je jen „insolvenční“. Po této pojmové průpravě pro vás bude čtení dalšího článku naší rubriky zabývající se osobním bankrotem (neboli oddlužením) hračkou. Za Sociálně právní poradnu v Praze Luboš Zajíc a Václava Baudišová # O čem se moc nemluví – Bipolární porucha I. Často se setkávám s otázkou, jaký je rozdíl mezi bipolární afektivní poruchou (dále BAP) a maniodepresivní psychózou nebo maniakální depresivitou. Odpověď je a zároveň není snadná. Zdánlivě to vypadá, že jde o totožné termíny, ale mínění současné psychiatrie je poněkud odlišné. Ke změně zastaralejších terminologií dospěli odborníci na základě empirických i vědeckých poznatků, které nelze z technických důvodů do tohoto článku zařadit. Současná psychiatrie se vyhýbá termínu „psychóza“ a „nemoc“, protože nejsou pro tento typ postižení přesné. Pro praktickou znalost nám postačí vědět, že BAP je vážná psychická porucha, při níž se střídá depresivní a manické chování. Kdy a jak tuto poruchu u sebe nebo u svých blízkých rozeznat není vždy jednoznačné. Nestandardní chování jedince může být způsobeno třeba i typem jeho temperamentu nebo delším obdobím stresu. Tento článek vychází vstříc osobním dotazům klientů nebo potížím, se kterými se setkávají ve své rodině a v nejbližším okolí. Budeme se proto orientovat na znaky chování a jednání, které mohou dopomoci ke správnému postupu v řešení všednodenních problémů. Paní Naďa si stěžuje na změny nálad své nevidomé dcery, které se u ní ve větší míře začaly projevovat po ukončení střední školy. Dívka je doma, nemá zaměstnání a kromě sociálních sítí nemá žádnou významnější komunikaci se svým okolím a vrstevníky. Paní Naďa i její dcera spolu žijí na malém městě, lidé se tu znají a tak je obava, aby se nezačalo šuškat, že „ta slepá holka je navíc blázen“. V této části článku nabízíme přehled typů chování, kterým se většinou člověk s BAP projevuje. Upozorňuji však na to, že depresivní chování se u této psychické poruchy může projevovat méně typicky než u tzv. monopolární deprese, a zcela jinak se léčí. Projevy depresivní fáze (bipolární deprese) jsou zejména: - únava a nezájem o sebe a okolí, - smutek, lítost, sebelítost, - pesimismus, neschopnost se na něco těšit, - komplexy méněcennosti, nedostatečná sebedůvěra, - sebeobviňování, vykonstruované pocity viny, - poruchy spánku (nespavost nebo abnormální spavost), - poruchy stravování (nechutenství nebo přejídání), - nápadně snížená výkonnost, neschopnost se postarat o banální věci (např. obléknout se), - snížená schopnost rozhodování, třeba i o banálních věcech (jít pro dítě do školky), - beznaděj, zoufalství (může vést až k sebevražedným pokusům). Poznámka: sebevražedné pokusy se většinou uskutečňují v čase, kdy deprese odeznívá a okolí postiženého už není tak pozorné k jeho chování. Manická fáze (manická epizoda se projevuje v podstatě opačnými příznaky než deprese: - veselá až bujará nálada, - silné nadhodnocení vlastní osobnosti (velikášství) a přeceňování výkonu (nemá strukturu ani reálný cíl), - zrychlení tempa řeči, pohybů i myšlení (chaos), - podrážděnost, někdy až agrese, netrpělivost, - zvýšená chuť na alkohol, sex nebo potřeba silných zážitků, - ztráta soudnosti v praktických věcech (utrácení, přeceňování reálných možností, nic není problém), - při silné epizodě se může vyskytnout i paranoia nebo halucinace. V depresivní fázi si člověk častěji vyhledá pomoc nebo o ni požádá své okolí. V manické epizodě je tomu naopak – pacient se cítí zdráv, silný a plný energie, takže přestane užívat léky. Existují i tzv. smíšené epizody, kdy se rychle střídá deprese a mánie (třeba několikrát denně), takže předvídat chování pacienta je složitější. Tomuto typu poruchy chybí tzv. „bezpříznakové období“, kdy se pacient cítí dobře a jeho chování je standardní. Střídání depresivní a manické epizody (tzv. cyklování) může trvat několik dnů, týdnů i měsíců. Délka bezpříznakového období může být různá, souvisí s individuálním stupněm postižení a účinností medikace. Dr. Jaroslava Novotná -pokračování- # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér Ohlédnutí Celý národ propadl šílenství „osmiček“, kdekdo skloňuje nyní magické číslo 100, přitom jde o jedničku a dvě nuly. Nic než kapka v moři historie lidstva, natož pak planety… A navíc – proč si lžeme do kapsy? Jakých sto let historie, když skutečné Československo zaniklo po pouhých dvaceti letech existence demokratické státnosti, a už nikdy se jako takové nezopakovalo! – Poválečné tři roky možná jakž takž na ně navazovaly, už ale bez Zakarpatí, po roce 1948 jsme se sice stále jmenovali stejně, ale charakter režimu byl již odlišný. Kdybychom i přesto stále brali toto pokračování jména jako kontinuitu, pak Československo rozhodně přestalo existovat okamžikem rozdělení, oddělení Slovenska (vlastně již druhého v krátké době sotva šedesáti let). Aby pak dva nové státy navazovaly na tradice celku, z něhož se dobrovolně rozhodly odejít, je absurdní – ale charakteristické pro dnešek. Když tedy už opravdu chceme najít něco, co by tu propagandisticky již stokrát vyždímanou kontinuitu potvrdilo, nezbývá než sáhnout – po našem časopisu. Sto let ZORY je totiž nezpochybnitelných! (Kromě nás je jen pár tak dlouho existujících periodik – Květy jsou jistě starší, pár institucí jako Národní divadlo, Národní muzeum a třeba i muzea další – a tím končíme!) Když tedy ale všichni kolem oslavují neexistující jev, proč bychom my nemohli naopak přijít s ohlédnutím za nepopiratelnými úspěchy, kterých dosáhlo slepecké, později „korektněji“, ale ne zcela pohodlně a použitelně nazvané hnutí – nevidomých a slabozrakých? A protože ZORA se dnes vydává pod střechou SONS a SONS je i nejsilnější z organizací pro nevidomé atd., viz výše, podíváme se spolu právě na některé její činnosti, které z dnešní ČR učinily nejspíš v Evropě nejvstřícnější terén pro nevidomé a slabozraké. Samozřejmě nechceme tvrdit, že tady je všechno absolutně v pořádku, to ani náhodou, ale i to, čeho například Metodické centrum pro odstraňování bariér dosáhlo, je tím, čím se lze opravdu chlubit. Snad naši čtenáři ocení jakousi „opakovací lekci“ toho, co i jim poněkud usnadňuje jinak nelehký úděl života se zrakovým postižením. redakce Střípky z odstraňování bariér Nemožnost nebo neschopnost samostatného a bezpečného pohybu nám často brání se ve společnosti lépe uplatnit. I když chůzi s bílou holí zvládáme, mohou se objevit architektonické, dopravní nebo komunikační bariéry. Samostatný a bezpečný pohyb lze určitě podpořit technickými úpravami prostředí. Pojďme si v krátkosti představit, jakým způsobem se některé z nich za posledních zhruba 30 let uváděly do provozu. V 80. letech minulého století u nás působil Svaz invalidů. Tady a na úrovni krajů již probíhala výuka samostatné chůze s bílou holí, organizovaly se kurzy pro klienty a školení pro instruktory. Systematické ovšem ještě nebyly. Na konci roku 1988 pověřil svaz Viktora Dudra, Jána Jesenského, Přemysla Donáta a Josefa Cerhu, aby formulovali potřeby zrakově postižených v pražském metru. Tou nejpalčivější bylo odstranit pády nevidomých osob do kolejiště. Jejich požadavky byly tehdy dopravním podnikem odmítnuty. Prý komplikované a drahé. Výsledek neuspokojivý, ovšem nikoliv odrazující. Členové týmu pracovali dále a shodli se, že bezpečnost a samostatnost pohybu je pro nevidomé klíčová a netýká se jen metra. Zformulovali proto několik směrů, kam patřily hmatové úpravy, akustické signály, bezpečnost na přechodech pro chodce a zastávkách či úpravy interiérů veřejných budov. Zdůrazněna byla nutnost výuky samostatné chůze s bílou holí. Ján Jesenský vše shrnul v pilotní studii. Po roce 1989 došlo k zásadním změnám. Svaz invalidů byl zrušen a vzniklo několik spolků, Mezi nimi dva celostátní. Společnost nevidomých a slabozrakých (SNS) a Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS). Právě ČUNS položila základy nejen k odstraňování architektonických bariér, nýbrž i k dalším dnešním profesionálním službám. Vzpomeňme výcvik vodicích psů, využívání výpočetní techniky, sociálně právní poradenství, asistentské služby nebo prodejnu tyflopomůcek. V oblasti odstraňování bariér vytvořily obě organizace společnou pracovní skupinu. Ta byla doplněna ještě o členy Tyfloservisu, organizační součásti ČUNS. Brzy poté vzniklo rovněž při ČUNS Metodické centrum odstraňování bariér. V roce 1996 se ČUNS a SNS spojily ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS). Metodické centrum při SONS zůstalo a pokračuje v práci. Jeho ředitelem se stal Viktor Dudr. Metodické centrum navázalo spolupráci s Dopravním podnikem hl. m. Prahy již úspěšněji. Lze říci, že většina opatření, která dnes v metru fungují, byla tehdy úspěšně vyzkoušena. Ukázala se účinná a levná. Ačkoli nedošlo k oficiální dohodě, začala se postupně uvádět do praxe, Nejprve v metru, později v MHD i mimo Prahu. Již na začátku 90. let připomínkoval návrhy centra Dopravnímu podniku Petr Lněnička. Jána Jesenského neznal a o jeho pilotní studii nevěděl. Přesto se s ní jeho připomínky obsahově shodovaly. Dva nezávislé dokumenty tak zobjektivizovaly 7 výše zmíněných směrů. Samostatnost a bezpečnost pohybu zvláště nevidomých chodců zvyšuje akustická signalizace na přechodech pro chodce. První takové se začaly objevovat od podzimu 1992 v Praze. Nebyly tu žádné předpisy, které by to ukládaly, ale nebyly ani takové, které by tomu bránily. Bylo nutné přesvědčit pražský magistrát a obce, které k ozvučení semaforů neměly dostatek financí. Byla tu ale Česká pojišťovna, která přispívala z fondu pro zábranu škod a fondu pro zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Později se též ukázalo, že by to mohl být zajímavý byznys. I proto se opatření postupně šířilo a okolo roku 2000 se na nově budovaných a rekonstruovaných přechodech stalo povinností. Aby bylo po celé ČR jednotné, vyšel k němu technický předpis. Dnes by prakticky všechny křižovatky se semaforem měly mít zvukovou signalizaci. Nevidomí však také potřebují informaci o tom, kde se nachází přechod i rozhraní bezpečného chodníku a nebezpečného prostoru vozovky. K přechodu by je měl přivést signální pás. Pokud již stojí u sloupku semaforu a slyší pomalé tikání (Praha a ostatní města) či pípání (Brno) s frekvencí 1,8 Hz, svítí červená. Rychlé tikání nebo pípání s frekvencí 8 Hz znamená zelenou. Hlasitost zvuku bohužel u používaných zařízení nelze nastavit. Na rušných křižovatkách tak nemusí být signalizace spolehlivá. Správnou volbou je kontaktovat odbor dopravy příslušného magistrátu, radnice, obecního úřadu nebo přímo provozovatele semaforů. Upozorňujte i na to, že semafor netiká, vodicí pás nenavazuje na vodicí linii, vede do nebezpečného prostoru apod. Setkat se lze i se zvláštními situacemi. Někdy je přechod příliš dlouhý nebo není kolmý na směr vozovky. V takovém případě by měly být přímo v zebře vodicí pásy přechodu, v podstatě vodicí linka pro bílou hůl. Ne vždy to tak je. Křižovatka je někdy v blízkosti zástavby a nepřetržitá činnost zvukové signalizace může obtěžovat okolí. Tehdy ji provozovatel může nastavit na spuštění vysílačkou pro nevidomé (dále VPN). Dosah pro vysílačku by měl být dostatečný při příchodu ze všech směrů. U složitějších křižovatek bývají dva sloupky signalizace, každý pro jiný směr přecházení. Mohou být blízko sebe a nevidomý nemusí rozlišit, pro který přechod právě tiká zelená. Tehdy využije chodecké tlačítko na sloupku průčelně proti směru přecházení. Vidící ho jen krátce stiskne, aby přivolal zelenou. Nevidomý je stiskne a drží. Signál u druhého sloupku zmlkne, a když se ozve jeho zelená, tlačítko pustí a přejde. Podobná je situace na přechodu, který je uprostřed rozdělený dělicím pásem. Jde o dva přechody, jež nemusí mít synchronně zelenou. Sloupek semaforu může být jediný nebo jsou tu dva. Naše potřeby jsou respektovány i na železničních přejezdech, kde je světelná signalizace pro motoristy a zároveň pěší provoz. Obvykle je tu signální pás směřující na přejezd a varovný pás těsně před kolejemi. Ten nemusí být vždy. Funguje tu stejná zvuková signalizace jako na přechodech pro chodce. Spustit ji lze vysílačkou VPN. Pokud slyšíte pomalé pípání, nevstupujte na přejezd. Při rychlém pípání lze bezpečně přejít. Abychom spolehlivě poznali, že jde o železniční přejezd, pípání je o oktávu vyšší než pípání semaforů v Brně. To je důležité především tam, kde je přejezd v blízkosti křižovatky. Závěrem dodejme, že pro potřeby osob s těžkým zrakovým postižením a pro jejich instruktory prostorové orientace vydalo Metodické centrum odstraňování bariér publikaci „Opatření na podporu samostatného a bezpečného pohybu zrakově postižených“. A také že příští ohlédnutí bude o penězích. Antonín Vraný # ZDRAVÍ: Opraví se srdce samo? Po infarktu je srdeční tkáň poškozena. Vědci se teď snaží najít způsob, jak ji aktivovat tak, aby se sama opravila. Princip zkoumali na rybkách Dánio pruhovaných a objevili molekuly, které přimějí kmenové buňky, aby se transformovaly na buňky srdeční tkáně. Některé objevy vědců se blíží k představám, kterým jsou vyhrazeny pro stránky sci-fi literatury. Takovým je i výzkum šanghajských expertů snažících se přemluvit srdce k vytvoření náhradních srdečních buněk. Výzkum pomůže otevřít cestu k novým léčebným metodám srdeční regenerace. Jak přinutit buňky k práci? „I přes velké pokroky v moderní medicíně zůstává cílené řízení infarktu myokardu a srdečního selhání velkou výzvou,“ říká autor studie doktor Tao S. Zhong z univerzity Fudan v čínské Šanghaji. Jeho výzkum přispívá k nedávno otevřené akademické debatě. Roste prudký zájem o vyvolávací faktor, který by přiměl kmenové buňky k diferenciaci do srdečních buněk a zvýšil přirozenou regenerační schopnost srdce. „Rozvoj takových terapií, které mohou stimulovat srdeční sval k regeneraci v oblastech infarktu, by měl obrovský medicínský dopad,“ vysvětluje Zhong význam svého výzkumu. Ryby, co v laboratoři svítí Šanghajští vědci si na pomoc k pátrání po molekulách, které by se zapojily do opravy srdce, vzali ryby Dánio pruhované (Danio rerio). Tyto sladkovodní ryby nejsou známé jen mezi akvaristy, kteří jim říkají zebřičky, ale jsou častou součástí genetických a molekulárních laboratoří. Používají se totiž k pokusům jako modelové organismy. Zebřičky stejným způsobem využil i Zhong v šanghajské laboratoři, když na potěru pozoroval růst a vývoj srdce. Ryby totiž lze geneticky modifikovat tak, aby se přes průhledná těla dalo díky zářivému fluorescenčnímu zbarvení pozorovat srdce hezky v akváriu. Člověk ještěrkou? „Vyzkoušeli jsme téměř 4000 sloučenin, než jsme objevili 3 strukturně příbuzné molekuly, které mohly selektivně zvětšit velikost srdce,“ říká Zhong. Šlo konkrétně o kardionogen 1, 2 a 3, který podporoval, nebo zastavoval růst srdce, v závislosti na tom, kdy byla látka potěru v průběhu jeho růstu podána. Kardionogen srdce zvětšil tak, že stimulačně zapůsobil na kmenové buňky, ze kterých se vytvořily nové buňky srdeční svaloviny. Vědci už dříve ukázali u myších embryonálních kmenových buněk, že kardionogen kmenové buňky stimuluje k přeměně na srdeční svalové buňky, tedy kardiomyocyty. Mohlo by to fungovat u lidí? Mohl by tak logicky fungovat i u člověka. Působí totiž přímo na takzvanou Wnt signalizaci (čte se jako „wint“), která má důležitý vliv v embryonálním vývoji. Řídí vytváření vzorů a reguluje množení buněk v různých místech těla, například právě při růstu srdce. „Logicky bude navazovat další krok, kdy potenciál karionogenu vyzkoušíme u dospělého člověka a u embryonálních kmenových buněk,“ uzavírá doktor Zhong. To by mohlo pomoci při návrhu terapeutických přístupů, které povedou k posílení poškozené srdeční tkáně a obnovení funkce nemocných srdcí. Blíží se tedy lidé k vysněné schopnosti ještěrek, kterým odpadlý ocásek sám doroste? Zdroj: epochalnisvet # KULTURA: Zveme vás do divadla – Městské divadlo Brno Pokračujeme v seriálu, v němž oslovujeme divadelní scény a hledáme představení přístupnější pro nevidomé a slabozraké. Další naše pozvánka bude do Městského divadla Brno (dále MdB), jehož počátky sahají do roku 1945 a které se zaměřuje na činoherní a muzikálovou produkci. Na otázku, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro slabozraké a nevidomé diváky, odpověděla Helena Brzobohatá. „Asi jediný tip je konverzační komedie Jméno. Vše ostatní je založeno na vizuálních prvcích. Možná ještě Vrabčák a anděl, zde je to také hodně komorní a není tam moc velká akce. Jinak potom muzikály, kde se zpívá a zná je prakticky každý. Třeba Noc na Karlštejně je přesně podle filmu, pak Horečka sobotní noci či Flashdance.“ Jméno Vtipná, krutá, dojemná i chytrá hra o mužích, ženách a jejich vztazích je z rodu rychlopalných konverzaček; stojí na brilantních dialozích a vychází z faktu, že s příbuznými, partnery a přáteli je to jako s knihami: mít je doma ještě neznamená mít je přečtené… MdB hru uvádí v české premiéře. Vrabčák a anděl Hudební drama, pohrávající si s osudy, milostným příběhem a historií přátelství Edith Piaf a Marlene Dietrich, nezapomenutelných žen podle námětu Davida Winterberga, mělo premiéru v roce 2014 ve vídeňském Burgtheatru, kde se setkalo s odzbrojujícím úspěchem. Není divu, vždyť v průběhu inscenace zazní (samozřejmě naživo, v podání hereček) téměř dvě desítky nesmrtelných písní obou protagonistek! Noc na Karlštejně Původní veselohra Jaroslava Vrchlického, podle které později vznikl i slavný film, měla premiéru v Národním divadle v roce 1884 a záhy se stala velmi oblíbenou. Její věhlas ještě zesílil po roce 1973, kdy Zdeněk Podskalský natočil stejnojmennou filmovou hudební komedii, která je již součástí zlatého fondu české kinematografie. Diváckou atraktivnost zaručují i dnes již zlidovělé písně s melodiemi Karla Svobody. Horečka sobotní noci Také divadelní muzikálová verze vypráví příběh brooklynského mladíka Tonyho Manera, jehož jediným zájmem je trávit víkendy na místní diskotéce, což mu dovoluje zapomenout na všední ubíjející život… Jevištní adaptace filmového hitu měla světovou premiéru 5. května roku 1998 v londýnském Palladium Theater a hrála se zde přes dva roky. Následovalo broadwayské uvedení s více než pěti stovkami repríz a poté se rozpoutala celosvětová „horečka Horečky“. Konečně se tedy i naši diváci mohou těšit na takové hity jako Stayin´ Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love v tomto blyštivě fenomenálním tanečním muzikálu, které si vychutnáte v originálním anglickém znění. Flashdance Příběh osmnáctileté dívky Alex Owensové, která přes den pracuje jako svářečka a v noci se věnuje tomu, co ji opravdu naplňuje, tedy tanci, a touží dostat se na taneční konzervatoř, uchvátil celý svět a písně z něj (např. What a Feeling či Maniac) se nenahraditelně zapsaly do dějin populární hudby. Je pýchou MdB, že můžeme tento dech beroucí a energií nabitý titul plný energických choreografií nabídnout i českému diváku v evropské premiéře v překladu Jiřího Joska. Městské divadlo Brno poskytuje držitelům průkazu ZTP a ZTP/P 33% slevu ze vstupenky. Více o divadle a repertoáru na mdb.cz. jh # SPORT: OMLUVA Vážení čtenáři, vážení milovníci šachu. Nedopatřením se stalo, že v měsíci červnu jsme otiskli hned dvě šachové úlohy ve dvou po sobě jdoucích číslech – 11 a 12, úlohy číslo 6 a 7. Abychom opět srovnali rytmus vydávání, budou nyní bodová a zvuková čísla 13 a 14 bez šachové úlohy, v čísle 15 na srpen se můžete těšit na úlohu číslo 8. Za chybu se omlouvám především řešitelům, ale i ostatním čtenářům. Václav Senjuk Sportovní hry zrakově postižené mládeže Od pondělí 21. do pátku 25. května 2018 probíhaly na Kladně Sportovní hry zrakově postižené mládeže. Pořadatelem již 23. ročníku se stala Škola Jaroslava Ježka. Družstva Brna, Liberce, Opavy, Plzně, Levoče, Prahy – nám. Míru a Prahy – Hradčan zde po celoroční přípravě změřila síly v atletických i plaveckých disciplínách, v showdownu i v golbale. Program her je již řadu let víceméně ustálený a ani Hradčany se na tomto poli nepouštěly do žádných inovací. Pondělní zápasy v showdownu následovalo v úterý ráno slavnostní zahájení. Po úvodních slovech ředitelky her, PhDr. Lenky Miklové, ředitele Školy Jaroslava Ježka, Mgr. Jana Hájka, slibu závodníků, předneseného žáky Marikou Balunovou a Janem Singerem, a slibu rozhodčích v podání Karla Čermáka, se děti pustily do prvních atletických závodů – běhu na 60 metrů a skoku do dálky. Odpoledne pak přišla na řadu soutěž v plavání – konkrétně disciplíny 25 metrů prsa, 50 metrů volný způsob a 25 metrů znak. Další den pak děti absolvovaly na stadionu běh na 600 metrů a hod kriketovým míčkem, na bazénu 25 metrů volný způsob, 50 metrů prsa a plaveckou štafetu. Ve čtvrtek se konal golbalový turnaj a pro ty, kteří golbal nehrají, výlet do nedalekého skanzenu Mayrau. A jak to celé dopadlo? Her se zúčastnilo celkem 7 škol, resp. SPC, z toho jedno zahraniční. Dětí soutěžilo dohromady 50 (13 dívek a 37 chlapců). V individuálních plaveckých a atletických soutěžích vynikala mezi děvčaty zejm. Michaela Mráčková (Brno) a Michaela Cigániková (Plzeň), mezi chlapci pak Tomáš Partík (Hradčany) a Benjamin Levíček (Brno). Showdown ovládlo Brno, které celým turnajem prošlo bez jediné porážky. Golbalový turnaj odehrálo 7 družstev ve dvou skupinách, přičemž po napínavém finále vyhrála Plzeň (která se tak stala i prvním držitelem putovního poháru za golbal od firmy Adaptech), stříbrnou medaili získaly Hradčany a na třetím místě se umístila Levoča. Nejlepším střelcem byl vyhlášen Tomáš Partík (Hradčany), který se zároveň stal i nejlepším sportovcem her. Titul nejlepší sportovkyně získala Michaela Mráčková (Brno). V celkové soutěži škol zvítězilo Brno s 208 body, druhé místo obsadila Plzeň (181 bodů) a bronzový pohár si odvezla výprava z Prahy – nám. Míru (124 bodů). Velké poděkování patří zaměstnancům Sportovních areálů města Kladna, dále studentům i pedagogům Sportovního gymnázia Kladno, zaměstnancům Školy Jaroslava Ježka, sponzorům a všem ostatním, kteří se na přípravě a průběhu her podíleli. Barbora Pušová # INZERCE Je mi 68 let, jsem střední postavy, mladšího vzhledu, vypadám prý na 40 let. Postava plnoštíhlá, blond vlasy a modré oči. Jsem nevidomá, mám vodicího psa – královského pudla, bílého. Jsem rozvedená. Byt mám. Mé záliby – ráda vařím, čtu, sbírám anekdoty, ráda cestuji, mám též ráda dechovku, lidovky. Ráda bych poznala muže podobných zájmů od 50 do 75 let, který je také sám. Může být nevidomý. Tel.:774 989 592.