ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 102 Číslo 12 Červen 2018

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM
Učňovské párky, učňovské stříhání…

AKTUÁLNĚ
Proti diskriminaci nevidomých ve zpravodajství ČT: prezident SONS žaluje televizi

STALO SE
Z mezinárodní soutěže
S bílou holí pro Bílou pastelku 
Cena Adolfa Heyduka pro Katedrálu sv. Václava v Olomouci
Cena Olgy Havlové pro šéfa spolku neslyšících

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně

LIDÉ KOLEM NÁS
Severská chůze s hůlkami je vhodná i pro nevidomé
Z mého života s hendikepem

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Procházka Poznaní
V Praze je nová stimulační místnost pro děti s postižením zraku

ZDRAVÍ
Uveitida neboli nitrooční zánět je velmi závažné a bolestivé onemocnění

KULTURA
Najednou baf – a byl tam Miro
Neviditelná výstava slavila celý měsíc své sedmé narozeniny

SPORT
Černobílé problémy
Střípky z 26. ročníku abilympiády

INZERCE

#
ÚVODEM: Učňovské párky, učňovské stříhání…

Objevil jsem kousek od redakce, pět minut chůze, učňovské středisko praktického vyučování – pánské a dětské kadeřnictví. A zjistil jsem, že je to dobré. Jinde v Praze, a to i na okraji, zaplatím nějakých 160 peněz, za deset minut jsem venku a ostříhání ne vždycky takové, jaké bych si představoval. Tady přijdete do místnosti, která je vybavena stejně jako běžná oficína, jen na stolcích před vámi nejsou baterie lahviček a sady nástrojů – ty jsou uschované v pojízdném stolečku vedle křesla. A na židlích, na nichž mají sedět čekající zákazníci, bývají dvě tři kadeřnické – no třeba kukly. Ještě nehotové kadeřnice, dnes dokonce kadeřník – tedy také jen kadeřnický učeň, ale to „jen“ rozhodně neberte pejorativně. Protože výsledek nakonec je – alespoň podle okolí v redakci – docela ucházející (v podtextu rozumějte „s xichtem stejně chudák holič nic nenadělá“!). Abych byl úplně fér – na samý závěr přijde paní mistrová, vezme nůžky, hřeben a mašinku, fik a šmiky šmik – a hlava je, jak má být. A za to všechno rovná třetina běžné sumy, včetně diška jako uznání snahy učnice/učně.

Už snad evergreenem jsou různé „učňovské“ produkty potravinářské: třeba uzeniny. Učňovské párky, když jsem se s tímto názvem potkal poprvé, měly být, alespoň podle vysvětlení jednoho ze dvou strýčků, kteří byli vyučenými řezníky-uzenáři, opravdu podle všech předpisů, protože přece nebudeme učně kazit móresy starých praktiků! Poslechněte, ti mí dva strýcové uměli opravdu dokonale uvařit či upéct… no, snad všechno od masa, ale strejdy Míly sekaná, tu si chválil i sám Mistr Josef Vinklář, který měl v Podůlší, kde Míla bydlel, chalupu (on se tam narodil) a bral strejdovy zabijačky jako návštěvu vynikajícího uměleckého díla v podání těch nejlepších interpretů. Na nebesích svých profesí jsou dnes již oba dva, ale od toho poučení jsem si zvyknul brát „učňovský“ v názvu produktu jako garanci kvalitního – alespoň složení.

Nevím, zda je to jen můj dojem, ale „učňovské“ cokoli se tak trochu vytrácí z pultů. Snad se výrobce bojí, že by nějaký d-test mohl odhalit nejen zmršenou kvalitu, ale třeba ho i nařknout z toho, že kazí morálku budoucím generacím ve svém oboru. Těžko říct. Stejně tak mě napadá i jedna vážná námitka. Co myslíte, pomohlo by vám, kdybyste před startem letadla, které vás má odnést na vysněnou dovolenou, zaznělo, že jde o učňovský let? Možná by nepomohlo ani to, že by vám posádka jako bonus či nápodobu oné mojí kadeřnické láce rozdala cennější dárky, nebo třeba tuplovaného panáka whisky. Ale přesto jste letěli možná už několikrát s pilotem, který s pasažéry na palubě letí svou premiéru v kapitánské roli, nebo s řidičem autobusu, kteý ještě včera brázdil silnice v trucku s nákladem nanejvýš pomerančů… A taky vám tu cestu nezlevnili.

Měl jsem původně na mysli dostat se k tématu následujícího čísla ZORY trochu rychleji, ale tohle bylo lákavé předdovolenkové odbočení. A navíc, zas tak od věci tyhle úvahy nejsou. Právě v tom našem řemesle, které vlastně není nic jiného než dovednost předat to, co ucho slyší (oči či prsty vidí, resp. čtou) do podoby textu, který bude lahodit oku (uchu, prstům – dosaďte, co je třeba) čtenářů, či alespoň jejich většiny. Někomu dáno je, jinému nikoli – ale ty druhé u nás v redakci, alespoň podle mého názoru, nenajdete. Takže přeji vám i nám, aby naše zprostředkování informací bylo pro vás užitečné, hojivé i oblažující.

A mimochodem – to učňovské kadeřnictví je výslovně uvedené jako pánské a dětské, a přesto tam dneska byly hned dvě dámy! Snad kdyby to bylo opravdu jen holičství!? Nebo budeme muset tentokrát my muži začít s bojem za právo na „jen naše“ oficíny? Sice v Praze i ve světě se prý již blýská na časy, ale tohle pánské soukromí je hodně drahé.
Příjemné počtení za sebe i redakci přeje

Václav Senjuk

#
AKTUÁLNĚ: Proti diskriminaci nevidomých ve zpravodajství ČT: prezident SONS žaluje televizi

Už téměř šest let SONS marně přesvědčuje Českou televizi, aby upustila od nepřekládání slovem toho, co slovem obdrží. Z hlavního zpravodajství se sice dovíme, jak zní malajština, turečtina, svahilština i filipínská angličtina, zato nám však nenávratně unikne, kdo a jak ubližuje indonéské služebné nebo zda má větší tlačítko Donald Trump či severokorejský Kim.

Po marném dopisování, veřejných prohlášeních i konzultacích s veřejnou ochránkyní práv se SONS odhodlala k ráznému kroku: její prezident jakožto fyzická osoba podává na Českou televizi žalobu pro diskriminaci nevidomých při prostředkování informací, veřejné služby, kterou je televize povinna poskytovat.

V hlavních zpravodajských pořadech ČT nepřekládá slovem příchozí mluvené příspěvky. Tuto praxi zdůvodňuje chabými argumenty o nutnosti zvyšovat úroveň znalosti cizích jazyků českého diváctva; a tak se každodenně podle jejího návodu máme učit turecky, anglicky, polsky, čínsky atd. atd.

Nechceme z televize udělat rádio. Jde o sdělovací prostředek, který podává informace především obrazem, a proti tomu nevidomí lidé nic nenamítají. Vadí jim ale praxe, kdy se do českých titulků převádí cizojazyčné mluvené slovo; tak nečiní žádná televizní stanice hodná dobrého jména – co obdrží slovem v cizím jazyce, to také slovem v mateřském jazyce dané země odvysílá.

ČT naše argumenty už šest let blahosklonně přehlíží a ujišťuje nás, jak o ty ubohé nevidomé láskyplně pečuje. Záměrně zamlžuje podstatu problému poukazováním na zvukový popis. Při tom zapomíná na samu podstatu zvukového popisu – jeho úkolem je líčit obrazovou informaci (padouch vytahuje pistoli, ustrašená dívka utíká z hořícího domu, cirkusový umělec předvádí akrobatický kousek, zatímco se jeho žena líbá v ředitelské lóži s milencem), nikoli číst česky anglický proslov prezidenta Zemana.

Po vyčerpání všech možností nezbylo než podat antidiskriminační žalobu na ČT. Takovou žalobu právnická osoba podat nemůže. Osobu ochotnou přijímat a odrážet údery ČT jsme našli v prezidentu SONS. Dnes ho podporuje celá Republiková rada a snad i oněch 500 účastníků ankety z roku 2013, kterým se také popsaná praxe ČT nelíbila. Až dojde na lámání chleba, bude záležet na nás všech, jak se spravedlivého řešení dokážeme domoci.

Rudolf Volejník

#
STALO SE: Z mezinárodní soutěže

Asi před měsícem se konalo v Praze národní kolo soutěže ve čtení, psaní a editaci textu za pomoci braillského řádku. Byl jsem osloven, abych si soutěž vyzkoušel. Vlastně ani sám nevím jak, ale umístil jsem se třetí a ke svému překvapení jsem postoupil do mezinárodního kola, které se konalo v Poznani. Z pěti účastníků jsem v Čechách skončil třetí, a tak jsem se s docela slušnou sebedůvěrou rozjel do Polska. Po asi šesti hodinách cesty a s trochou bloudění jsme dojeli do hotelu, kde nás čekala večeře, příjemný odpočinek a příprava na zítřejší klání. Soutěžících bylo celkem devět, tedy tři Češi, tři Poláci a tři soutěžící z Maďarska. Chyběli jen slovenští kolegové. Mimochodem – o Poznani jsem vám napsal také, jen to dali do jiné rubriky.
Absolvovali jsme tedy slavnostní zahájení a vrhli se do plnění úkolů. Čtení na čas celkem vyšlo, také napsaný kraťoučký diktát celkem ušel. Naprosto ale zklamala editace textu. Představte si básničku, která je psaná na přeskáčku. Řádky jsou sice očíslované, ale rozházené, takže je bylo nutno přesunout na jejich patřičné místo, básničku seřadit a čísla řádků umazat.

Jednoduché a prosté. Také v Praze jsem většinu textu v určeném čase bez potíží seřadil. Polský vzduch však měl na můj telefon, či řádek jakýsi zvláštní účinek, takže si kurzor skákal, kam chtěl, kusy řádků se přesouvaly, aniž by s sebou braly příslušná čísla, a tak jsem to po nějakém čase prostě zabalil. 
Když totiž člověk začne zmatkovat, nadělá obecně víc škody než užitku. Žádný strom neroste do nebe, a tak jsem si na své vlastní kůži vyzkoušel, jaké je to, když televizní reportér prohlašuje o některém závodníkovi, že si z celkem patnácti soutěžících odváží krásné patnácté místo. 
No, já jsem dopadl lépe. Soutěžilo nás jen devět, a když se vyhlašovaly výsledky, zavolali mě jako prvního. Na okamžik mi hlavou projel pocit, jaká je to ostuda a že to snad nepřežiju. Jenže všichni známe pocit, že se něco nepodaří zrovna, když to nejméně potřebujeme… A tak nejspíš nervozita s nějakým extra špatně nastaveným parametrem způsobily, že jsem parádně vybouchnul. Technika je tu přece i od toho, aby nám předváděla, co všechno umí, a můj půjčený řádeček si prostě postavil body. Svůj 40znakový řádek, na který jsem zvyklý, jsem si na soutěž vzít nemohl, protože se mohlo soutěžit jen s řádky do 14 znaků.

Naštěstí jsme jako družstvo naší zemi ostudu neudělali. Kolega Jirka Sádovský obsadil 6. místo a Zdeněk Bajtl soutěž s přehledem vyhrál. Z Poznaně jsem odjížděl vlastně celkem spokojený, protože radost z vítězství je určitě opojná a sladká, ale slyšet naše kolegy, kteří na podobnou soutěž přijeli poprvé, mnozí z nich velmi mladí, někteří dokonce později osleplí a přesto nadšení ze svých výkonů, pro mne bylo velkou a pozitivní lekcí. Jsem rád, že nikdo z nich nebyl poslední a neměl pocit zklamání ze soutěže. 
A já? No, jestli se ještě někdy dám k účasti na podobné soutěži přemluvit, mohu svůj výkon jenom zlepšit, no ne?

Petr Mašek

#
S bílou holí pro Bílou pastelku

Tak se nazývala doprovodná propagační akce na Horním náměstí v Olomouci, která byla součástí Veletrhu sociálních služeb. V pořadí druhý ročník této velké akce se konal v pátek 18. května. Jeho hlavním pořadatelem byl odbor sociálních služeb Magistrátu města Olomouce. Doprovodná akce „S bílou holí pro Bílou pastelku“ probíhala v režii oblastní odbočky SONS Olomouc.
K účinkování organizace v rámci veletrhu nám vedoucí pracoviště Oblastní odbočky Bc. Marie Kebrdlová sdělila: „Ve stánku, který sousedil se stánkem Tyfloservisu a TyfloCentra, jsme nabízeli propagační letáčky, ukázky her pro nevidomé, soutěže, a také výrobky našich uživatelů z Klubu kutilů. V prostoru za Svatou trojicí probíhala naše hlavní propagační akce. Technické služby nám zapůjčily kovové zábrany a podle domluvy sestavily překážkovou dráhu 19 metrů dlouhou, kterou jsme ,ověnčili‘ výstražnou páskou a nápisy s názvem propagační akce.“
V dopoledních hodinách přicházeli soutěžit a vyzkoušet si chůzi s klapkami a bílou holí žáci několika olomouckých základních škol. Odpoledne zájemci z řad veřejnosti – rodiny nebo alespoň maminky s dětmi nebo i samostatní dospělí odvážlivci. Přišli i pracovníci ze stánků ostatních neziskovek.
Na podiu před radnicí se střídali účinkující se svými vystoupeními. Jedno z nich patřilo i Oblastní odbočce SONS. Předseda Jan Příborský s novou pracovnicí Klárou Kočí představili činnost SONS a pozvali zájemce na naši doprovodnou akci – chůzi s bílou holí.
Poté zahrál „Kyklopband“ – hudební seskupení těžce zrakově postižených muzikantů, vedené uměleckým vedoucím Danielem Sobotou.
„Potěšující byl docela velký zájem dětí a veřejnosti o veletrh, o soutěže u stánků, zejména pak o zdolání překážkové dráhy poslepu. Přispěla k tomu intenzivní propagace na sociálních sítích, v Olomouckých listech a dalších mediích. V olomoucké MHD byly po celý týden vyvěšeny i plakáty s pozvánkou na doprovodnou akci – chůzi s bílou holí.
„Můžeme s uspokojením konstatovat, že se tato propagační akce opravdu vydařila a za pomoci mých kolegyň a našich dobrovolnic byla bez obtíží zvládnuta. Naše velké poděkování patří Magistrátu města Olomouce za uspořádání veletrhu a Technickým službám za bezplatné zapůjčení a instalaci překážkové dráhy,“ uzavřela Marie Kebrdlová.

#
Cena Adolfa Heyduka pro Katedrálu sv. Václava v Olomouci

Památková komora České republiky, mezinárodní vzdělávací projekt Hugo na cestách, Neziskovky Libereckého kraje, z. s., a Český ráj – globální geopark UNESCO, o. p. s., udělily cenu Adolfa Heyduka za rok 2017 pro památku nejvíce přívětivou ke zdravotně znevýhodněným návštěvníkům Dómu svatého Václava v Olomouci, který je ve správě Římskokatolické farnosti sv. Václava v Olomouci.
V krásném městě Stříbro ležícím na řece Mži se konal celostátní seminář zaměřený na zpřístupnění památek zdravotně znevýhodněným osobám. Nedílnou součástí bylo vyhlášení vítězů třetího ročníku ceny Adolfa Heyduka, které se konalo ve dnech 19.-20. dubna. Nad cenou převzala záštitu Stálá komise Senátu Parlamentu ČR pro rozvoj venkova.
Památky zapojené do této ankety nominovali prostřednictvím internetového portálu samotní návštěvníci, kteří pak také hlasovali. Přihlášeno bylo celkem dvanáct památek, a to ve dvou kategoriích – 1) památky UNESCO a národní kulturní památky a 2) památky ostatní či také památky regionální. Online ankety se zúčastnilo bezmála sedm set hlasujících, kteří ve druhé kategorii rozhodli o vítězství Dómu svatého Václava v Olomouci za bezbariérové zpřístupnění. Je korektní uvést, že stejný počet hlasů získal také Barokní areál v Žírči.
Podle hlasujících je právě také Katedrála sv. Václava v Olomouci památkou nejvíce přívětivou ke zdravotně znevýhodněným. Cenu ve formě certifikátu, Pamětního listu a keramické mísy převzal za Římskokatolickou farnost sv. Václava v Olomouci, která je správcem oceněné olomoucké katedrály, symbolicky jeden ze spokojených návštěvníků, a sice Dr. Ondřej Bastl, který sám je těžce sluchově postižený. Ondřej Bastl přítomným hostům představil vlastní zkušenosti z bezbariérového zpřístupnění olomoucké katedrály, které bylo oceněno.
Cena Adolfa Heyduka je pro Katedrálu sv. Václava v Olomouci již druhým oceněním za snahy odstranit fyzické bariéry, a to jak v jejím interiéru tak i exteriéru. První v pořadí byla v Praze roce 2012 udělena zvláštní cena Mosty vyhlašovaná Národní radou osob se zdravotním postižením ČR. Katedrála sv. Václava byla nominována a zvítězila s projektem Zpřístupnění Katedrály sv. Václava v Olomouci osobám se zrakovým handicapem a pořádáním haptických výstav liturgických předmětů.
Celý tým spolupracovníků Římskokatolické farnosti sv. Václava si všech ocenění váží a současně je to pro něj výzva pokračovat v načrtnuté cestě dále. Prozatímní plody práce ukazují, že to má smysl. 

Miroslav Výmola

#
Cena Olgy Havlové pro šéfa spolku neslyšících

Letošní Cenu Olgy Havlové získal 28. května předseda Pražského spolku neslyšících Pavel Šturm. Ocenění od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové dostávají lidé s postižením, kteří se i přes svůj handicap věnují práci pro ostatní. Šturma porota vybrala z 31 nominovaných pro jeho více než třicetiletou dobrovolnickou činnost. Cenu veřejnosti, o jejímž udělení hlasují lidé na internetu, obdržel Martin Kabát z organizace ADAM – autistické děti a my. Více o cenách je na http://www.cenaolgyhavlove.cz/ a na http://www.vdv.cz/.

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně

Letošní 24. ročník festivalu Dny umění nevidomých na Moravě (dále DUN) si členové OO SONS Blansko opravdu užili: v nádherném prostředí salonku tamního zámku vystoupil Antonín Blažek, který pro návštěvníky připravil ze svých více než 200 skladeb opravdu ty nejlepší.

Spolupráce ZUŠ Trutnov s tamní odbočkou SONS dostala další podobu. Její žáci pod vedením své učitelky vytvořili společenské hry a hlavolamy – například indiánskou hru, indiánskou hru „v kostky“, skořápkové dvojice, hmatové pexeso a hmatové domino. 

V České Lípě díky projektu ČSOB a daru města zakoupili vše potřebné na simulovanou střelbu. Využijí ji k tréninkům osob se zrakovým postižením, uspořádání kvalifikační soutěže Zlatý střed a osvětové činnosti pro veřejnost.

V jesenické odbočce se uskutečnila 2. května vernisáž fotografií prakticky nevidomého Lubomíra Pavelčáka z Ostravy. Výstava je pořádána v rámci 24. ročníku festivalu DUN. Autor snímků dokáže fotit krásné a neobvyklé záběry, kterým říká „cwaky“. Jeho typickým rukopisem jsou tzv. „brýlovky“, které vytváří skrz své brýle a kterými zaujal v poslední době i odbornou porotu různých soutěží – získal Cenu hejtmana Moravskoslezského kraje a také zvítězil v soutěži Vládního výboru pro postižené občany Život bez bariér. Doprovodným programem výstavy fotografií je představení kreslených vtipů s názvem „Vidění nevidění – i vidění“. Vtipy pocházejí z loňského 1. ročníku soutěže na Slovensku. Zadáním byl kreslený humor na téma zrakového postižení. Soutěže se zúčastnilo 99 autorů z 32 zemí světa. 

V Kyjově se v květnu otevřela zrekonstruovaná odbočka s krásnou kuchyní, kanceláří, hlavní místností s knihovnou, sportovní místností a keramickou dílnou. V den D se sešli nejen všichni členové, ale i mnoho hostů, aby si novotou zářící zařízení řádně užili.

V Přerově proběhl koncert v rámci 24. ročníku DUN. Pozvání přijala zpěvačka Kateřina Schejbalová. Za kytarového doprovodu Filipa Moravce zazněly písně od klasiky po současnost. Koncert se uskutečnil ve slavnostní síni přerovského zámku. Téměř plné hlediště vytvořilo umělcům krásnou atmosféru.

Zábřežští milovníci kvalitní hudby a zpěvu si mohli 9. května na ZUŠ poslechnout nevidomého zpěváka Radka Žaluda s kytarovým doprovodem Filipa Moravce. Koncert, který se konal v rámci 24. ročníku DUN, byl v Zábřehu poprvé a probíhal v komornějším duchu. I když publikum nebylo velké, kouzelnou atmosféru v sále to neovlivnilo. Obecenstvo bylo nadšené a všichni si to užívali.

V Uherském Hradišti 17. května vypukla na odbočce ruličková epidemie! Pro členky se pořádal kurz pletení z ruliček umotaných z novinového papíru. Je neuvěřitelné, jaké krásné věci se z něj dají udělat! Díky trpělivosti a individuálnímu přístupu se brzy každá naučila základní, jednoduché pletení.

Odbočka Česká Třebová na 17. května naplánovala pro své členy novou aktivitu. Rozjeli se do Ústí nad Orlicí na kryté minigolfové hřiště. Vyzkoušeli si tak další možnost aktivního trávení volného času. 

13. konference Dopravní infrastruktura 2018 se konala 16.–17. května v Zámeckém pivovaru Litomyšl. Doprovodná výstava byla umístěna v Hale Expo na prvním nádvoří. Petr Lněnička, odborný konzultant SONS, se prezentoval přednáškou v Bloku 2 „Přístupnost železniční infrastruktury pro zrakově postižené – dopravní cesty“ a v Bloku 6 „Přístupnost a bezpečné užívání dopravních terminálů a autobusových nádraží pro zrakově postižené“. Zhodnotil související legislativu, ukázal základní bezbariérové úpravy a prvky zajišťující přístup a užívání dopravních staveb. Zejména kladl důraz na aktuální problémy bezbariérových úprav dopravních staveb pro zrakově postižené.
Více informací je na www.kdi.cz.

Semilští ve dnech 8.–18. května absolvovali ozdravný lázeňský pobyt v lázních Slatinice. Kromě lázeňských procedur během pobytu pořádali řadu volnočasových aktivit. Například jedno odpoledne uspořádali vycházku do nedalekých Luběnic, kde si zahráli minigolf, zajeli do nedalekých Čech pod Kosířem prohlédnout si Muzeum kočárů s nádhernými exponáty a místní zámek. Dvakrát se vypravili autobusem do nedaleké Olomouce, kde se při prvé návštěvě seznámili se sociální firmou Ergones. Při druhé navštívili Arcidiecézní muzeum, katedrálu sv. Václava, prohlédli si Horní náměstí, olomouckou radnici i orloj.

Více o akcích se dočtete na sons.cz.

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Severská chůze s hůlkami je vhodná i pro nevidomé

„Nordic walking je technika odrazové chůze se speciálními holemi. Má svá pravidla. Během chůze se od hůlky odrazíte a poté ji výrazným zapažením doslova zahodíte dozadu za tělo. Zapojeny jsou svaly na celém těle, čímž odlehčujete kyčlím a kolenům, protahujete páteř a uvolňujete šíji. Proti normální chůzi spotřebováváte více energie, ovšem tepová frekvence zůstává v oblasti, ve které se cítíte dlouhodobě dobře. Trénuji také osoby se zrakovým postižením a srdečně vás zvu v sobotu 23. 6. 2018 na Nordic Walking Challenge, zážitkovou akci, kterou věnujeme právě nevidomým a slabozrakým. Konat se bude nedaleko od Prahy v Lesním divadle v Řevnicích,“ říká Ivana Černíková, fyzioterapeutka a trenérka Nordic walkingu.

Co vás přivedlo k lidem s postižením zraku?
Nejdříve jsem se sama zúčastnila otevřeného Mistrovství Evropy v Nordic walkingu na Slovensku. Poté mě napadlo zorganizovat podobný závod také u nás. Tehdy mě zaujal projekt nevidomého Ondřeje Zmeškala, který se rozhodl zaběhnout maraton na Velké čínské zdi. Jeho sen se stal pro mě inspirací. Do té doby jsem s osobami s postižením zraku nepracovala.
Toho času jsem se shodou náhod seznámila s nevidomým masérem Martinem a začala ho provázet individuálními tréninky. Ačkoliv držel hůlky poprvé, zjistila jsem s překvapením, že techniku chůze zvládá výborně. Svobodný pohyb paží mu pomáhal snižovat napětí přetěžovaných zádových svalů a přinášel radost. Rozhodla jsem se tedy předávat ji i dalším lidem se zrakovým postižením.
Zrodil se tak projekt Nordic Walking Challenge Czech Republic, závod na podporu a integraci zrakově postižených do této pohybové aktivity. Jde hlavně o přátelské setkávání zdravých a zrakově postižených milovníků pohybu a o propojování jejich světů. Letos proběhne 3. ročník.
Na akci spolupracujeme s Českým nordic walkingovým klubem. Bude možné zúčastnit se buď měřeného závodu a získat tak šanci na výhru (medaile, pohár), nebo si trasu po odstartování všech závodníků projít jen tak na pohodu bez závodního čísla. Medaili spolu s pohárem absolutního vítěze v kategorii nevidomých získal v minulém ročníku Jan Hegr.

Všichni registrovaní, ať už závodníci či „chodci na pohodu“ budou zařazeni do slosování o věcné výhry v tombole.

Můžete nám blíže popsat pohyb s hůlkami?
Při chůzi je třeba se od hůlky odrazit, prodloužit krok, posunout tělo vpřed a v zapažení hůlku pustit. Při návratu paže vpřed ji opět uchopíte. Pro tento účel jsou hůlky vybaveny speciální rukavičkou. Při normální chůzi pracujete převážně se svaly spodní části těla. Při té severské však díky práci paží a rotaci trupu dochází k zapojení téměř 90 % kosterních svalů. Proto ji lékaři doporučují ke správnému držení těla, ke zlepšení stability a rovnováhy, která je pro lidi s postižením zraku velmi důležitá. Pohybem zlepšujeme nejen naši tělesnou zdatnost, ale také stav naší oběhové a dýchací soustavy.

Jak se mohu zúčastnit 3. ročníku Nordic Walking Challenge?
Registrace probíhají na webu www.nwccr.cz/registrace-2018/ nebo je možné se registrovat až na místě, přímo v lesním divadle v Řevnicích, a to od 9.00. Startovné činí 100 Kč. Hole půjčujeme na místě. Do lesa vyrážíme v 11 hodin a ještě před tím proběhne krátká instruktáž správné techniky nordic walking. Trasa vede brdskými lesy a má 6 km s převýšením 188 m.

Asistenty pro nevidomé zajišťujeme jen v omezeném počtu. Pokud by tedy některý z nevidomých měl zájem závodit, či si jen projít trasu jen tak a současně od nás vyžadoval asistenta, je potřeba, aby se registroval předem na našich webových stránkách a požadavek nám předem sdělil!
Potřebujete-li více informací, najdete je na webové stránce nwccr.cz nebo chuzeprozdravi.cz. Všem závodníkům a účastníkům přeji pěkný zážitek a radost z pohybu.

Ptal se Antonín Vraný.

#
Z mého života s hendikepem

Nepříliš často se v redakční poště objeví nevyžádaný text, který může prakticky bez dalších úprav do tisku. Který má co říct a říká to stručně, neužvaněně, doslova moderní formou – a přitom jde o autora, který již překročil devadesátku! Jeho vzpomínky zapsala Mgr. Jiřina Mayerová – nic víc o sobě nenapsala, ale soudím, že bez autorova souhlasu, mj. i s formou textu, by se to neobešlo. Takže děkujeme i za čtenáře ZORY a za sebe doufám, že následující text si všichni vychutnají.

sj

Dětství
Narodil jsem se v roce 1937 na Valašsku takřka nevidomý, zbytky zraku zcela zmizely v roce 1990. Pocházím z dělnické rodiny. Tatínek pracoval ve zbrojovce ve Vsetíně, bydlel v internátě a domů dojížděl každý týden. Zemřel, když mi bylo 11 let. Maminka pomáhala sedlákům, pracovala v lesích a na polích, jak bylo potřeba. Moji rodiče měli celkem devět dětí, tři bratři zemřeli při porodu. Z chlapců žiji sám a se mnou ještě pět sester. Všechny sestry se narodily zdravé, já jsem se narodil s oční deformací a viděl jsem i s mnoha dioptriemi jen na jedno oko. Aby toho nebylo málo, chodil jsem do školy spolu s ostatními zdravými dětmi, a stalo se jednou, že jsme po sobě házeli těžkými dřevěnými penály – říkali jsme jim truhlice. Mne penál zasáhl do oblasti oka, na které jsem trochu viděl, a bylo štěstí, že jsem o tohle oko nepřišel již tehdy. Zůstaly mi tedy jen zbytky zraku, které se však časem také ztratily.
Ve škole se oční vada brzy projevila, a tak ředitel školy ve Velkých Karlovicích, kde jsme bydleli, mi zařídil školní docházku v Brně, v internátní škole pro nevidomé děti. Vzpomínám si ještě z dětství na příhodu, v níž špatný zrak sehrál hlavní roli – bydleli jsme na kopečku a dole tekl potok. Špatně jsem viděl lávku přes něj, a tak jsem jednou skončil místo na lávce v potoce. Jinak jsem jako dítě byl ještě schopen chodit s maminkou na práci do lesa a na pole, nebo sám pást sedlákům krávy.

Internátní speciální škola pro děti nevidomé a se zbytky zraku v Brně
Ve třídě nás bylo jen 12 dětí a výuka byla přizpůsobena našim potřebám a omezeným schopnostem. Naučil jsem se tak bodovému slepeckému písmu, které používám dodnes jak při čtení, tak psaní. Také jsem se naučil šachové hře, a i tato zábavná hra mě doprovází až dodnes, v domově pro seniory nebo v TyfloCentru Ústí n. Labem. Rád vzpomínám i na hodiny ručních prací, hudební výchovy či výuky jazyků. Paní učitelka Kovářová kromě ruštiny učila ve volném čase dalším jazykům a já jsem měl dokonce roli časoměřiče – hlídal jsem čas výuky na slepeckých hmatových hodinkách. Škola měla také velký dvůr a zahradu, kde bylo možné i sáňkovat a bruslit nebo hrát hokej. Bruslili jsme i na veřejném kluzišti na brněnské přehradě. A nejhezčí vzpomínky mám na školu v přírodě, kam jsme jezdili na celý měsíc.
Po dokončení základní školy jsem pokračoval na odborném učilišti v Praze Krči, obor čalouník. Toto řemeslo jsem poté uplatnil v zaměstnání v Krásné Lípě. Většinu života však žiji v Ústí nad Labem.

Vzpomínky na Ústí nad Labem
V tomto městě jsem nalezl práci ve výrobním družstvu Karko, které zaměstnávalo i hendikepované. Pracoval jsem zde v košíkárně a také na vrátnici a ve skladě. Pamatuji si na nepříjemnou událost, která se mi přihodila – proutí, které košíkáři ke své práci potřebují, se musí namáčet ve velkých kádích a voda se musí vyměňovat. Jednou voda tekla kolem košíkárny až k vrátnici, tak jsem myslel, že je to voda z kádí. Ve vedlejší místnosti však došlo k tomu, že voda vytékala odtud z otevřeného kohoutku, protože ho někdo nezavřel, když byla ve městě přerušena dodávka vody. Tuto místnost jsem nekontroloval, což ovšem byla moje povinnost, a tak Karku vznikla škoda, kterou jsem musil uhradit. Byly mi odebrány prémie.
V Karku jsem vedl šachový oddíl. S šachisty jsme hráli šachové turnaje v Ústí a v dalších městech, vyhráli jsme okresní přebor, dále se nám ale nepodařilo postoupit. Také tím, že jsem na vrátnici pracoval jenom čtyři dny a čtyři dny jsem měl volno, mohl jsem se věnovat hodně šachům. Stejně mě bavila i turistika. S oddílem jsme jezdili po celé republice. Zhruba před třiceti lety jsem prodělal šedý i zelený zákal, operace se však nepovedly a zbytky zraku zcela zmizely. V současné době žiji v Domově pro seniory v Ústí n. Labem a hodně času věnuji opět šachům, audioknihám a pasivnímu sportu, nejvíc mě baví sledovat utkání našich hokejistů.
Ve svém věku se cítím relativně dobře, což přeji i všem čtenářům, šachistům a turistům.

Váš Ludvík Ohryzek, 2018

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Procházka Poznaní

U příležitosti mezinárodní soutěže ve čtení a psaní za pomoci braillského řádku jsem se dostal do starobylého polského města Poznaně. Součástí připraveného programu byla prohlídka města, a protože mě tato část návštěvy Poznaně velmi nadchla, podělím se s vámi o ty nejzajímavější informace, které nám sdělila paní Skyba, naše průvodkyně městem. 
Stálo jednou, za hodně dávných časů, v Polsku město. Jeho základy byly zbudovány na kopci nad řekou Wartou. Velké bylo tak, že stačilo 2000 kroků, abyste se dostali od jedněch hradeb k hradbám protějším. Žili tam prý také kdysi tři bratři. Čech, Lech a Rus. V tomto městě se prý bratři rozešli, aby pro sebe našli krajinu, ve které se jim bude líbit a jejich lidem dobře dařit. Rus odešel na východ, Čech k polední straně a Lech se rozhodl zůstat a osídlit Polsko. 
Když bratři našli pro své národy vhodnou a hezkou zem, v našem případě mlékem a strdím oplývající, vrátili se, aby si pověděli, jak na svých cestách pochodili. Hledali se prý dlouho, až se setkali právě tam, odkud vyšli. Od doby, co se neviděli, uplynulo ve Wartě mnoho a mnoho vody, a tak se nestačilo jen sejít, ale museli se také poznat. Setkali se a poznali právě na místě, kde svou cestu započali a od těch dob se prý město jmenuje Poznaň. 
Moderní město, kde žije zhruba půl milionu obyvatel, je tak jako většina evropských měst zahlceno dopravou, je zde velmi rušno a panuje tu i čilý ruch obchodní. My však na prohlídku obchodů nemáme čas. Vydáváme se na „Starý rynek“, odkud na nás dýchá atmosféra staré Poznaně. Po babylonu města zde není ani stopy, jen tu a tam projede osobní auto, které sem asi může vjet. Náměstí dominuje budova radnice, na jejích stěnách si mohou turisté prohlédnout celou řadu maleb. Nalezneme zde osobnosti polské kultury, významné obyvatele Poznaně, polské panovníky nebo také přehlídku cechů, které v Poznani provozovaly svou činnost. Asi 50 metrů od radnice je budova s věží, kde vládl rukou prý spravedlivou mistr kat. Zachovány jsou domky „budynky przedawcow“ tedy domky obchodníků či prodavačů. V přízemí měli své krámky, v patře pak bydleli. Najdete zde také domy místní aristokracie, „kamienice“, kde bydleli lékaři, právníci, konšelé a další vznešení občané Poznaně. Většina staveb je opředena nějakou historickou legendou, všechny si je ani nelze zapamatovat. Jednu zajímavost však přece jen zmíním. Nevím jistě, jakou vzácnou návštěvu poznaňští měšťané očekávali, ale jisto je, že přípravou jídel k hostině byl pověřen jeden z proslulých kuchařů. Jídlo se připravovalo přímo v kuchyni na radnici a úkolů měl onen nebohý kuchař tolik, že stačila jen chvilka nepozornosti, aby se hlavní chod připálil. Jak jsem již psal, stačilo jen pár kroků, aby se kuchař dostal za hradby města, kde objevil pasoucí se kozy. Zahnal tedy dva kozlíky do města za účelem jejich přípravy pro vzácné hosty. Kozlíci však kuchařovým pomocníků utekli, dostali se do druhého patra radnice na balkon, kde se pustili do souboje mezi sebou. Výjev, který měšťané sledovali, je tak uchvátil, že na počest této události a také důvtipného kuchaře nad radniční hodiny umístili dvířka, ze kterých vždy v pravé poledne vykouknou sochy kozlíků provedené ze dřeva a kovu a 12krát o sebe třesknou svými rohy. 
Hodiny jsou prý přes 450 let staré a ani jednou kozlíci svůj souboj nevynechali. 
Na náměstí najdeme též sochu Jana Nepomuckého, kterého Poláci uctívají jako ochránce před povodněmi. Traduje se, že v 18. století prošla Poznaní povodeň, kdy voda sahala až do výše prvních pater domů, zatopila celé náměstí a přes měsíc se zde lidé mohli přepravovat jen na lodích.

Na jednom z paláců si návštěvníci mohou všimnout z kamene vytesaného ptáka. Ten je tu od dob, kdy Polsko napadli zároveň Rusové, Prusové a Rakousko-Uhersko. Znakem přikázaným tehdy byl orel, ale nešel prý z kamene vytesat. Kameníci se tedy rozhodli pro pelikána, který prý místním symbolizuje Ježíše Krista. 
Pelikán je také symbolem místních rybářů, kterým pelikáni pomáhali při rybolovu. Ryby byly také jedním z nejobchodovanějších artiklů, a když je opravdu horko, lze ještě dnes pocítit typickou vůni ryb uvolňující se ze starobylé dlažby náměstí. 
Asi hodinovou prohlídku náměstí, jejíž součástí byla i návštěva kostela sv. Stanislava, taktéž velmi zajímavého, jsme zakončili opět před radnicí. 
Kostel zde zbudovali jezuité, kteří prosluli nejen vírou, ale hlavně vyučováním, a tak zde postavili nejen kostel, ale také „univerzitat“, koleje, kde se vyučovalo všelikým vědám, a to výhradně v latině. Jen v neděli měli studenti dovoleno mluvit polsky. Mnozí absolventi Poznaňské univerzity pak prosluli nejen co filozofové, lékaři či právníci, ale i jako herci, výtvarníci nebo malíři. 
Na závěr se s námi milá paní průvodkyně podělila o další z mnoha z místních legend, kterou se s vámi rozloučím i já. Poznaň procházela obdobími blahobytu i bídy. V jednom z těch chudých období se jednomu z místních pekařů zjevil ve snu svatý Martin na bílém koni. Shlížel na pekaře, který se právě chystal péct rohlíky. Onen pekař se Martina ptal na účel jeho návštěvy a radu jak pomoci chudým obyvatelům od hladu. Martin však prý otočil koně a bez odpovědi odjel. Následující den pak pekař všechny rohlíky – „rogály“ – na počest sv. Martina rozdal potřebným. Takto povstala jedna z hezkých tradic, kdy se ve svátek svatého Martina jedí v Polsku „swanto-Martynske rogály“. V upomínku a jako sladký bonus každý účastník naší výpravy dostal ve vkusné krabičce sváteční „rogálik“. Sladké pečivo plněné mákem, oříšky a mimochodem velmi dobré. Jedna z členek polské výpravy si povzdechla, že zatímco Poláci jedí o Martinu rohlíky, Češi se cpou husou. Není-li to nespravedlivé!?

Nevím, na základě jaké tradice u nás pořádáme svatomartinské husy, ale mně se ta polská tradice velmi líbí.

Z Polska odjíždím plný dojmů a i přes fatální neúspěch v soutěži jsem spokojen. Vlastně jako vždy po návštěvě místa, které mě oslovilo a na jehož krásu a atmosféru dlouho nezapomenu. 
Pardon – sluší se zde poděkovat všem organizátorům, kteří pro nás soutěž i s kulturní náplní připravili. Osobně chci též poděkovat mému jedinečnému průvodci Jaroslavu Rusnákovi, který se mnou a s mými nároky redaktora měl svatou trpělivost a jedinečným způsobem dokázal, že jsme byli v patřičných chvílích na těch správných místech. Tak tedy, Jardo, i touto cestou ti moc děkuji a na příští výlet za hranice budu chtít zase jen tvé služby.

Petr Mašek

#
V Praze je nová stimulační místnost pro děti s postižením zraku

V centru metropole začala fungovat speciální stimulační místnost pro děti s poruchami a omezeními zraku. V Klimentské ulici ji 17. května otevřela Společnost pro ranou péči. Bílý prostor, kde se mění intenzita světla a využívají různé pomůcky, bude sloužit k vyšetřením i terapii.
Problémy se zrakem mají lidé po celém světě, jenom v České republice nosí brýle přibližně šest milionů lidí. Často se dá potížím a dlouhodobým vadám očí předcházet, je však třeba zajít včas k lékaři na preventivní prohlídku.
„Raná péče se poskytuje od narození do sedmi let, kdy je mozek dítěte tvárný. Kdyby se zrakové problémy začaly řešit až třeba na základní škole, na rehabilitaci by mohlo být pozdě. Zrak už není tak pružný, aby se potíže daly vyrovnat,“ řekla zraková terapeutka Hana Janurová.
Podle vedoucí pražské pobočky Společnosti pro ranou péči Jitky Barlové díky včasné stimulaci a tréninku je možné zraková omezení zmenšit a zachovat třeba i zbytky zraku. „I pouhá schopnost rozlišit světlo a tmu nebo lokalizovat směr, odkud světlo přichází, může mít velký význam v budoucím životě,“ uvedla Barlová.
K vyšetření zraku se využívají speciální testy. Dítě se například dívá na desku se dvěma stejně velkými kruhy, z nichž jeden je šedý a druhý černobíle pruhovaný. Přirozeně sleduje „to zajímavější“, tedy pruhovaný kruh. Proužky se na dalších obrázcích postupně zužují. V určitém momentu vnímá dítě oba kruhy stejně. Tento okamžik ukáže na stav zraku a na to, jaké jeho funkce je pak potřeba posilovat, popsala Janurová.
Obvykle se silnější oko dočasně zakrývá takzvaným okluzorem. Vidění tak „táhne“ slabší oko, které se tím posílí. Dítě po čase může znovu vidět oběma očima. Při trvalém používání jen jednoho oka člověk přichází o prostorové vidění a vnímání hloubky.
Dětem s okluzorem má pobyt mezi vrstevníky usnadnit ilustrovaná knížečka Pirát Péťa ve školce. Má jim ukázat, že si nemusí kvůli zakrytému oku připadat odlišně. „Obrázky jsou dělány tak, aby vyhovovaly zrakově postiženým dětem,“ uvedla Barlová.
V Česku je podle vedení organizace asi 700 dětí do sedmi let se zrakovým postižením, které využívají služeb rané péče. Společnost, která funguje 26 let, se stará o 450 z nich. Po republice má šest poboček, a to v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Ostravě, Olomouci a Karlových Varech. Terapeut se věnuje celkem 25 rodinám. Návštěvy se konají jednou za měsíc až čtvrt roku. Pražské středisko pečovalo loni o 70 rodin.
Vytvoření místnosti, zakoupení zahraničních testů a vybavení pomůckami stálo čtvrt milionu korun. Projekt podpořila Nadace Leontýnka a Nadační fond Českého rozhlasu Světluška.

Zdroj: ČTK

#
ZDRAVÍ: Uveitida neboli nitrooční zánět je velmi závažné a bolestivé onemocnění

Uveitida je nitrooční zánět postihující duhovku, řasnaté těleso a cévnatku. Onemocnění postihuje především lidi středního věku. V Česku má tuto nemoc přibližně čtyři až sedm tisíc lidí.
Nejpočetnější skupinu tvoří pacienti mezi 20. až 50. rokem života. Závažné formy nitroočního zánětu postihují ale i děti, a to již v předškolním období. Zvláštní skupinou onemocnění jsou tzv. maskující syndromy. Oční projevy v těchto případech odpovídají známkám uveitidy. Jde však o nezánětlivé afekce.
Zakladatelka Nadačního fondu Sudička Hana Ulmanová o tom ví své. S uveitidou se setkala v pouhých 15 letech. „Začalo to příšernou bolestí oka, se kterou jsem skončila v nemocnici na měsíc. Tenkrát jsem neměla vůbec tušení, že oko může takhle bolet a že mi tenhle pobyt odstartuje vlastně úplně jiný život a já se budu muset téhle nemoci chtě nechtě podřídit,“ vypráví svůj příběh.
Když se její vrstevníci bavili, ona buď ležela v nemocnici, nebo byla doma, protože brala vysoké dávky kortikoidů. Po dvou letech se dostala do speciální ambulance do Prahy, kde jí byla nasazena imunosupresivní léčba a podstoupila za dobu léčení tři oční operace.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se to se mnou potáhne celý život. Ale ani přesto si nechci stěžovat, člověk si postupem let ujasní priority a vlastně si myslím, že jsem zažila i díky téhle diagnóze spoustu hezkých setkání, a paradoxně mi to více otevřelo oči,“ tvrdí Hana Ulmanová. A jak člověk stárne, prý si uvědomila, že nezná jiného pacienta s uveitidou, jako je ona.
„Někdy to bylo hodně těžké, a i když se mi lékaři vždycky snažili všechno vysvětlit, přece jen to nenahradí to, že můžete napsat někomu nebo si popovídat s tím, kdo má stejný problém. Proto je tu Nadační fond Sudička. Pro pacienty. Pro nesplněné sny, které buď kvůli nemoci odkládáte, nebo je jednoduše v tom kolotoči upozadíte,“ vysvětluje založení fondu.
Na konci 80. let vznikla na tehdejší 1. oční klinice fakultní nemocnice v Praze ambulance, která se začala systematicky zabývat nitroočními záněty. Nyní je tato ambulance, nazvaná Centrum pro diagnostiku a léčbu uveitidy, součástí Oční kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK v Praze.
„Od roku 2003 se na klinice vede databáze pacientů. V letech 2003 až 2015 bylo vyšetřeno, sledováno a léčeno 2421 pacientů s uveitidou. Ročně přibude v průměru 190 nových případů,“ říká MUDr. Michaela Brichtová, lékařka Oční kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Dodává, že úkolem uveální ambulance je stanovit diagnózu podle klinického obrazu, určit příčinu nitroočního zánětu a v případě neinfekčních uveitid pátrat po spojení s případnou systémovou chorobou. Ambulance je svým rozsahem a zkušenostmi v ČR výjimečná. Lékaři i proto slouží jako konzultanti pro jiná pracoviště.
„Nadační fond Sudička se snaží sehnat finanční prostředky na přístroj Flare meter, který v ČR nemá žádná ambulance. Tento přístroj slouží ke zjišťování aktivity nitroočního zánětu v přední komoře. Umí detekovat zánět, který lékaři již nejsou schopni vidět vlastním okem na binokulárním mikroskopu. Jeho cena je přibližně 1,8 milionu korun, což není málo. Pevně věřím, že se nám povede finance sehnat,“ doufá Ulmanová.
Václav Pergl, Právo
Zdroj: novinky.cz

#
KULTURA: Najednou baf – a byl tam Miro; Nevidomá zpěvačka nahrává s hitmakerem Žbirkou v Abbey Road

Slovenský zpěvák a skladatel Miroslav Žbirka přizval českou zpěvačku Ráchel Skleničkovou k nahrávce duetu pro své připravované album. Nahrávají ho ve slavném londýnském studiu Abbey Road.
Není mnoho českých zpěváků či zpěvaček, kteří nahrávali ve slavném londýnském studiu Abbey Road. Vedle Miroslava Žbirky, který ale patří spíš ke slovenské scéně populární hudby, zbývá už jen Ráchel Skleničková. Právě tu si Žbirka přizval k nahrávce duetu pro své připravované album.
Ráchel Skleničková ve studiu a Miroslav Žbirka v režii s obřím mixážním pultem poslouchá a radí. „Miro mě opravuje v takových základních věcech, v atmosféře té písně a trošku to přizpůsobujeme, aby to znělo krásně,“ usmívá se Ráchel, pětadvacetiletá absolventka studia klavíru a zpěvu.
Byť je od narození nevidomá, hrála na Pražském jaru a dalších festivalech vážné hudby, vystupovala se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, s Českým národním symfonickým orchestrem a teď nahrává ve slavném londýnském studiu. S Miroslavem Žbirkou nespolupracuje poprvé, ale nahrávat v Abbey Road je přece jen něco jiného.
„Každý rok hraju nebo zpívám na koncertech Světlo pro Světlušku a jednou jsem tam doprovázela Mira Žbirku s písní Život nehrá fér. Jemu se to asi líbilo a najednou mi volal Petr Karel z Českého rozhlasu, že má jakousi nabídku a jestli bychom se nesešli na kafe. Najednou baf a přijel tam i Miro Žbiro a vyklopili to na mě a bylo to pro mě velmi milé překvapení.“

Sen, který se naplnil
Jak říká Miroslav Žbirka, s Ráchel se zná delší dobu, do nedávna ji ale považoval za klavíristku, pak prý ale zjistil, že i zpívá. „Složil jsem jednu písničku a v té skladbě jsem si představoval Ráchel a dnes se to děje. Už teď můžu říct, že jsem velmi potěšený výsledkem a jsem rád, že něco, co jsem si vysnil v hlavě, se doopravdy splní,“ svěřuje se známý zpěvák.
Do studia Abbey Road vstoupil slovenský hitmaker poprvé před šesti lety, od té doby tady nahrál už dvě alba, teď tady vzniká třetí. „Nahrávali jsme tu píseň Love shines, to byl skutečně moment, na který nejde zapomenout. Tehdy jsem si myslel, že nahrajeme píseň, tím to skončí a bude to můj celoživotní zážitek, ale vyvrbilo se to nějak jinak a teď sem chodím pravidelněji.“
Práce v Abbey Road je podle Miroslava Žbirky vždy zážitek. Vždy, když tam vkročí, prý prožívá pocit splněného snu. Ten se teď vyplnil i Ráchel Skleničkové.

Jaromír Marek
Zdroj: Český rozhlas

#
Neviditelná výstava slavila celý měsíc své sedmé narozeniny

Letos slavila pražská Neviditelná výstava už 7. výročí působení v České republice. Při této příležitosti připravil organizační tým výstavy v průběhu dubna symbolicky sedm různých akcí, které měly lidem přiblížit, jaký je život nevidomých.
V rámci narozeninových oslav proběhlo několik zajímavých společenských akcí. První a snad největší akcí byl více než hodinový koncert kapely Kamil Jasmín, která se na úvod rozmanitého narozeninového programu postarala o skvělou atmosféru a v závěru svého vystoupení zahrála a zazpívala v úplné tmě. Další z větších akcí byla vernisáž výstavy nevidomých výtvarníků a sochařů na téma „Starý zákon“.
Beseda Nevidomí rodiče a jejich zkušenosti přiblížila přítomným výchovu dětí od prenatálního období až do dospělosti, přišlo i na partnerské vztahy, nechyběly úsměvné příběhy, ale mluvilo se i o předsudcích. Manažerka Neviditelné výstavy Rita Küű na besedě představila i nově vzniklý nadační fond Krasohled jako projekt podpory vzdělávání dětí nevidomých rodičů. Beseda byla spojena s vernisáží výstavy fotografií Elišky Rafajové „Mám nevidomé rodiče“.
Z dalšího programu, který bylo možné v rámci oslav navštívit, byl zážitkový workshop pro vidící veřejnost, na němž si zájemci s klapkami na očích pod vedením nevidomé lektorky Libuše Petrošové vyzkoušeli techniky hmatového modelování pro nevidomé. V historických prostorách Novoměstské radnice byla pro malé i velké připravena bojová hra Neviditelné výstavy a v kině Aero se promítaly filmy o nevidomých nejen pro nevidomé.
Zdroj: informuji.cz

#
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)

Úloha číslo 7
Kotrč Jan (Československo, Národní politika 1919)

Bílý: Kf1, Dd6, Ve3, Jd5, Pg3 (5) 
Černý: Kd4, Pb7, e5, e6 (4) 
Mat 3. tahem (C+)

Jan Kotrč (*1862 †1943) patří v celé historii českého šachu nejen mezi naše nejlepší úloháře, nýbrž i mezi šachové mistry praktické hry. Narodil se v jihočeském Vlachově Březí ještě za Rakouska-Uherska a téměř polovinu svého života prožil ve Vídni. Kromě skladebního šachu se proslavil také neméně významnou organizační a publikační činností. Je autorem několika učebnic, např. Hra v šachy (1911) nebo Eröffnungen in der modernen Schachpartie (1934). Už od roku 1884 vydával časopis Šach-Mat, poté založil České listy šachové (1896) i první šachové rubriky v Národních listech (1899) a ve Světozoru (1902). Vytvořil na 400 skladeb výlučně podle zásad české školy úlohové a svoje vybrané práce, z nichž některé vyšly pod dvěma pseudonymy (Kodejš, Čermák), uveřejnil společně s dalším vynikajícím hráčem i skladatelem páterem Karlem Traxlerem, který byl jeho švagrem. K vytvoření výborné trojtažky na diagramu použil jen devíti kamenů, což svědčí o nebývale mistrovském zvládnutí konstrukce s klasickými třemi variantami. 

Řešení úlohy číslo 5 z května 2018 (Kalendovský): 
Pěknou svůdnost 1. Sxf7? (2. Dd5 mat vyvracelo 1. - f3!), další tři: 1. Jd7?/Je7?/Jh4? pak postupně 1. - f3!/Kf3!/d3!. Řešením byl úvodník 1. Jg6! (tempo), po němž následovalo 1. - fxg6 2. Dd5 mat, 1. - Kf3 2. De2 mat, 1. - d3 2. Dxd3 mat, 1. - f3 2. Jg3 mat. Pěkně zpracovaná klasická tempová úloha. 

Další body za správné řešení soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme!

#
Střípky z 26. ročníku abilympiády

„Přijeli jsme prokázat své schopnosti, dovednosti a umění v mnoha disciplínách. Slibujeme, že budeme pracovat pouze s dovolenými pomůckami a dodržíme všechna pravidla. Budeme soutěžit s největším úsilím, ale hrdě a čestně.“ Po tomto slibu soutěžících zazněla znělka abilympiády, celonárodní soutěže lidí se zdravotním hendikepem v pracovních dovednostech. Její 26. ročník se konal 17. a 18. května v pardubické Tipsport aréně.
Nejpočetnější skupinou soutěžících s postižením zraku bývají pravidelně košíkáři. Letos se jich sešlo pět a za úkol měli vyrobit zvon o délce 30 cm a spodním průměrem 25 cm. K dispozici měli kromě nářadí jen kuchyňský stůl, židli a malou vaničku na namáčení proutí. „Lépe se pracuje na ploché dřevěné desce, kterou mám opřenou o kolena a sedím nízko nad zemí. Výrobek tak mohu vyrobit přesněji. Je to ale věc zvyku. Dnes pracujeme s pedigem i pedigovými šénami, vlákny s plochým profilem. Materiál jsme si přivezli, byl zadán v osnovách soutěže,“ říká Anton Kozák. „Můžeme používat barevné variace pedigu, zdobit kůží, korálky nebo mašlemi,“ doplňuje ho Edita Komárková a pokračuje: „Času na přípravu jsem měla jen málo, vyrobit zvon nanečisto jsem stačila jen jednou.“
Poté však jí i ostatním pod rukama vznikaly překrásné zvony. Pokud byste měli možnost nahlédnout do výsledkové listiny, zjistíte, že rozdíly v bodovém ohodnocení byly jen minimální. Porota určitě neměla lehkou práci. Soutěž nakonec vyhrál Jan Výlet před Jaroslavem Vojnarem a Antonem Kozákem.
Malování na sklo a na kamínky přijela ukázat Beáta Fakačová, působící pod jménem Lea: „Na sklo dnes zachytím pohled z okna domečku na květinovou předzahrádku. Tento námět mám vnitřně zpracovaný. V případě malování na kamínky jsem si vybrala velký několikakilogramový kámen. Je členitý, a tak to chytí trošku takovou trojrozměrnost. A pak mám tři odlomené kousky podobné mramoru. Poskládám je tak, že to bude tvořit trojlístek přátel, kteří se mají rádi.“
Představuji si, že na každém kamínku bude vyobrazen obličej, ovšem mýlím se: „Ne ne, tři cípy budou představovat tři kamarády a barevná škála vytvoří základ toho přátelství. Mělo by to ladit,“ říká Beáta a dodává: „Malovala jsem od dětství, kdy jsem viděla. Když mi začal odcházet zrak, na pár let jsem malování odložila, protože se to nějak nenosilo. Prostě jsem myslela, a okolí si to myslelo také, že když nevidím, tak malovat nemůžu. Potom jsem se k tomu vrátila, neboť jsem potřebovala nějaký tvořivý prvek ve svém životě. A zjistila jsem, že mám cit v rukou, odložila štětec a začala malovat prsty. Své obrazy si vnitřně zpracovávám a poté maluji na nějaký materiál, nejčastěji sklo, porcelán, plátno či dřevo. Vzniká kompozice, která je podle popisu vidomých velmi ladná, uspořádaná a upoutává pozornost.“ V disciplíně malba na kameny získala Lea bronz.
Každý účastník abilympiády může soutěžit maximálně ve třech disciplínách. Musely stačit i Vladimíru Zrnovi, který porovnával své síly v keramické výrobě, drátování a fotografování. Jak se mu podařilo ztvárnit keramický vesmír? „Jde o klasickou válcovou kosmickou loď s okolo stojícími Marťany. Mají pěkná hmatná očička. Tykadýlka by ovšem zřejmě upadla, proto jsem je nedělal. Nejsou barevní, pracuje se jen se surovou hlínou. Výrobek nepatří svému autorovi, zůstává ve zdejších sbírkách. Ty jsem obohatil již v minulém roce třeba drátěným kaktusem.“ Právě v drátování patří Vladimíru Zrnovi třetí místo. Jeho průvodci Vítu Liškovi, řediteli občanského sdružení Okamžik, vděčíme za sbírku fotografií, kterou na akci pořídil.
Zajímali jsme se o případnou účast nevidomých osob v dalších soutěžích. Třeba v disciplíně studená kuchyně si můžete vybrat ze tří zadání. Používat lze jen suroviny, které jsou připraveny v košíku. S jeho obsahem i s pracovním prostředím je možné se seznámit až hodinu před začátkem soutěže. Přinést si můžete své pracovní pomůcky a povoleny jsou doplňky pro dotvoření finálního výrobku. V případě disciplíny cukrářská výroba je k dispozici již upečený korpus společně se světlým a tmavým krémem. Další doplňky si opět můžete přivézt. Disciplína počítačová editace textu by pak pro nás znamenala předčitatele předlohy a hlasový výstup. Pokud by ji někdo chtěl zkusit, je potřeba to nahlásit v době spuštění elektronického přihlašování. 
„Ta největší potíž je seznámit se ještě před započetím práce s prostředím, surovinami a pomůckami. Porota nerozlišuje typ hendikepu, nevidomý to má tak složitější. Je to trochu o odvaze zkusit se porovnat s ostatními. Pokud ovšem něco doma děláte a dokážete to, může to pro vás být motivace,“ myslí si jeden z organizátorů Miloš Pelikán. A takových bylo ve 26. ročníku abilympiády osm. Košíkářství se vedle jmenovaných zúčastnil také Alojz Giňa a v aranžování suchých květin zvítězila nevidomá Renata Nováková. Gratulujeme!
Co říci závěrem? Součástí akce byla též beseda s režisérem Zdeňkem Troškou. Na otázku, zda by spolupracoval s lidmi se zdravotním postižením, odpověděl: „To by musel být takový příběh, který by vycházel z jejich života a prostředí. Viděl jsem kdysi ve Francii film, který se jmenoval „Nekonečná něha“. Hluchoněmý kluk na vozíčku se v něm zamiloval do stejně postižené dívenky. Mezi nimi probíhalo sblížení a bylo to nádherné. Ten film dostal spoustu cen na všech možných festivalech. S francouzskými producenty ovšem spolupráci neplánuji. Měl jsem možnost poznat je během studií, nedali mi pořádně najíst.“ Tady v Pardubicích bylo jídla dost a v závěru akce se dokonce peklo prasátko.

Antonín Vraný

#
INZERCE

Koupím minipicht v dobrém stavu. Cenu nabídněte. Tel.: 723 430 898.

**
Jsem 65letý prakticky nevidomý muž z Prahy. Hledám upřímnou a milou ženu také z Prahy k výletům do přírody a za kulturou. tel.: 731 729 682