ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 5 Březen 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Čeho je moc… ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Mosty – Terezie Kochová Štěstí přeje připraveným ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 03/2018 O čem se moc nemluví – Deprese ve stáří ZDRAVÍ Kronika medicíny, část pátá, staroegyptská péče o ženu BUDE VÁS ZAJÍMAT Jak se žije s anténou v hlavě? Kyborg Neil Harbisson Střípky z historie piva Do Kralup za historií železnice KULTURA Zveme vás do divadla: Divadlo Na zábradlí SPORT Černobílé problémy INZERCE # ÚVODEM: Čeho je moc… Něčeho když je moc, tak to vadit až tak nemusí. Třeba peněz. Sice se jich někteří ti opravdu nechutně bohatí, třeba Bill Gates nebo i jiní, zbavují pod záminkou charity, ale v zásadě jim ani peníze, ani bohatství jako takové nevadí. O většině věcí na světě ale platí, že čeho je moc, toho je příliš. Ostatně i moc dobrých věcí dohromady může způsobit břichabol, pejsek s kočičkou by mohli vyprávět! Tím horší situace nastávají, když se vrství a přibývají věci ne až tak milé, starosti, trápení, dluhy… Ovšem i záležitosti takříkajíc neutrální se s rostoucím množstvím stávají nepříjemnými, protivnými a pak až nesnesitelnými. Třeba řeči. A nemusí být ani hloupé, stačí, když je jich trochu příliš mnoho. Takový užvaněný kolega, kdyby i samou moudrost produkoval, když bude mluvit z osmi a půl hodinové směny jen hodin osm, bude asi na zabití. Měl bych se ale zeptat některé dámy, kdyby v takovém případě šlo o lichocení – no, asi by to neotravovalo. Možná naopak. Pak se ale divme vysoce postaveným politikům, že po pár pracovních směnách už ani v nejmenším nepochybují o svojí dokonalosti! Ale když už jsem řekl „A“, musím i ten zbytek abecedy. Mám totiž také problém s příliš mnoha řečmi. Mám na mysli svoje úvodníky. Ono totiž prý platí, že co v Zoře bodové, čtrnáctidenní vyjde, na to vše mají nárok i čtenáři té černotiskové. A naopak. Jenže já jsem se před časem ulakomil na tom, že pro každé nové číslo napíši nový úvodník. No, píšu, píšu, ale co s tím – ono se do černotiskové nedají dát dva úvodníky z té bodové, i kdyby nakrásně šlo o literaturu. Což, jak sami víte, nejde, literatura vypadá úplně jinak. Vím to, kdysi jsem i dost četl, to až teď na to není čas. Tudíž jsem už jednou dvakrát zopakoval tentýž úvodník v obou, ale mám pak pocit, jako že se flákám. Ale hlavně – mně se to tady hromadí, jako ti horníci dole v dole, jak zjistil Jára Cimrman, když jich kvůli úspoře energie posílal výtahem o jednoho víc dolů než nahoru, asi jste tenhle gag také slyšeli. Abych to nějak vyřešil, napsal jsem tenhle úvodník o ničem. Vyjde v bodech a nic se nestane, když v tisku černém pro slabozraké už bude zapomenut. O nic nepřijdou. No jo, ale co když se mi zas pro ně nepodaří na nic kloudného jako téma přijít, a přitom tady jsem slíbil už nerecyklovat?! Alespoň vidíte, jak těžký je život šéfredaktora. Jo – a kdosi mi řekl, že se už nemám ani podepisovat. Prý se pachatel stejně pozná, tak nevím. Hezké a přátelské čtení přeje Václav Senjuk # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Odbočka Vsetín uspořádala návštěvu Ledového království v Rožnově pod Radhoštěm. Z obřích ledových bloků o hmotnosti několika stovek kilogramů se skupinám profesionálů i nadšených amatérů podařilo vytesat monumentální ledové i sněhové sochy, které si mohly osoby se zrakovým postižením výjimečně osahat. Následovala hmatová prohlídka dřevěného evangelického kostela, který se nachází poblíž rožnovského skanzenu. V kroměřížské odbočce proběhlo ve středu 7. února Klubové odpoledne. Jeho hosty byla vedoucí Osobní asistence Charity Kroměříž Renata Gabrhelíková a její kolegyně, osobní asistentka. Služby poskytují na Kroměřížsku a v mikroregionech Koryčansko, Zdounecko a Morkovsko. Pozvaly členy odbočky k výletům, které pořádají pro své klienty v rámci akce „Prázdniny na kolečkách“. Nabídly také spolupráci a pomoc s doprovodem při akcích odbočky. # LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty - Terezie Kochová Když se někde děje něco významného nebo prospěšného pro děti se zrakovým postižením, bývá u toho Terezie Kochová. Nedovedu přesně popsat způsob, jak jedná s lidmi, jak se vyjadřuje, jak naslouchá, jak se pohybuje. Chvílemi připomíná hravou kamarádku, chvílemi moudrou vílu, ke které si chodíte pro radu, jindy zas bystrého kouče, který vám napoví, co přesně je pro vás dobré. Terezie je měkká a měňavá jako hedvábí, praktická jako pohodlné džíny. Je respektovaná a respektující, sdílná i naslouchající, je v pohybu, ale i pohodlně usazená na nepohodlné židli, tak jak tomu je při našem rozmlouvání. Jsem ráda, Terezie, že jste si udělala čas na časopis Zora. Jste člověk, který toho hodně ví o dětech i dospělých se zrakovým postižením. Vystudovala jste speciální pedagogiku a pracujete v neziskové organizaci. Kudy vedla cesta k vašemu povolání? „Narodila jsem se před čtyřiapadesáti lety v Praze, bylo nás šest sourozenců. Velmi významným člověkem pro mne byla moje kmotra, která se mi dost věnovala. Je povoláním psycholožka a má navíc dar rozumět dětské duši i nad rámec svého povolání. Ačkoliv jsem chtěla být podle vzoru své oblíbené učitelky matematičkou, moje kmotra mě nenápadně směřovala k oboru, který se stal mým celoživotním zájmem. Během studia jsem jezdila na tábory pořádané pro nevidomé děti. Poté jsem pracovala v nově vznikající rané péči, ale když se nám narodilo třetí dítě, definitivně jsem rozvázala (byť už jen malý) pracovní úvazek. V našem širším příbuzenstvu nečekaně přibyly dvě nevidomé děti – mé (dnes už dospělé) neteře. Před narozením čtvrtého z pěti našich dětí jsem v roce 2004 převzala Asociaci rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR od své předchůdkyně, paní Hviezdoslavy Novotné. Zprvu se jednalo o drobné záležitosti, které jsem při péči o děti mohla zvládnout. Postupně se ale činnost sdružení rozrůstala. Asociace sdružuje rodiny slabozrakých a nevidomých dětí. Většina dětí z naší členské základny se vzdělává integrovaně s vidícími spolužáky ve škole běžného typu. Pro rodiny a pedagogy dětí z integrace pořádáme jednou ročně čtyřdenní pobyty. Hlavním bodem je vzájemná výměna zkušeností – rodiče v místě svého bydliště často jinou rodinu v podobné situaci neznají. Nevidomé děti se na sebe těší, aby probraly všechno, co je pro ně důležité. Pro pedagogy je často slabozraký či nevidomý žák prvním dítětem se zrakovým postižením, s nímž se ve své praxi setkají, vzájemně tedy sdílí řadu potřebných informací. Na setkání jsou zváni také dospělí nevidomí, aby si rodiny udělaly představu, co děti v budoucnu čeká. Odborní lektoři přinášejí nejrůznější specializovaná témata. Nezbytným bodem setkání jsou oddychové poznávací a sportovní aktivity. V průběhu roku pak poskytujeme rodinám a školám informace a konzultace týkající se různých aspektů vzdělávání: jaké učebnice jsou pro nevidomé k mání, kde je sehnat, jak je financovat, aktuálně např. co přináší nová školská legislativa, jak pojistit drahou počítačovou techniku (v tomto bodu nám pomohla právní poradna SONSu) apod. Vydali jsme také příručku Individuální vzdělávací plán.“ Pořádáte také odborné kurzy? „Jako neziskovka, která neposkytuje žádné sociální služby dle zákona, si můžeme dovolit organizovat činnost podle toho, jaké potřeby vyvstávají. V současné době například téměř nejsou příležitosti pro vidící lidi ke školení v průvodcovství a prostorové orientaci. Pořádáme proto s instruktory prostorové orientace dvouvíkendový zážitkový program na toto téma. Účastníci se mohou alespoň trochu přiblížit situaci nevidomého, s klapkami na očích vyzkoušet běžné činnosti či chůzi s bílou holí. Na tyto kurzy přicházejí nejen rodiče a pedagogové, ale také např. vedoucí zájmových kroužků, pracovníci poradenských zařízení, starší sourozenci, prarodiče či kamarádi nevidomých. Máme za sebou devět běhů tohoto programu. Momentálně také působím jako lektorka kurzu pro budoucí asistenty pedagoga. V neposlední řadě nabízíme semináře na téma zákonitostí hmatového vnímání.“ To souvisí s projektem Asociace, o kterém vyšlo v Zoře už několik článků, totiž dětská obrázková hmatová kniha pro nevidomé. Na tomto projektu spolupracují evropští odborníci, kteří také jednou za dva roky pořádají soutěže tvůrců těchto knížek. Zmínila jste, že v mezinárodním měřítku mají české hmatové knížky vysokou úroveň a že dokonce v porotě soutěží má Česká republika svého zástupce. Můžete našim čtenářům přiblížit hlavní myšlenku, jejímž produktem jsou ty nádherné hmatové knížky, které někteří z nás mohli vidět „na vlastní ruce“? „Francouzští kolegové iniciovali na přelomu 20. a 21. století vznik mezinárodní skupiny Tactus (z latinského slova taktilní = hmatový) zabývající se touto tematikou. Česká republika se jí účastní jako jedna z osmi evropských zemí. U nás projekt běží pod názvem Tactus.cz cca od roku 2005. Myšlenka hmatových obrázků a trojrozměrných modelů není nová, ale viditelným výsledkem projektu Tactus.cz je naše Knihovna hmatových knížek, kde se postupně soustřeďují další a další díla, která půjčujeme nevidomým čtenářům z celé republiky. Není třeba do knihovny osobně chodit, výpůjčky se odesílají a vrací poštou. Většina přírůstků našeho půjčovního fondu jsou knížky autorů, kteří se účastní naší národní soutěže tvůrců, nejlepší soutěžní díla pak mohou postoupit do soutěže mezinárodní.“ Jak taková kniha vlastně vypadá? „Jedná se převážně o dětskou beletrii, tj. leporela, jednoduché pohádky, příběhy, luštěnky. Text je vytištěn v soutisku zvětšeného černotisku s Braillovým písmem, obrázky jsou hmatové. Děti zprvu více než informace a tvary ocení zážitek z rozmanitých materiálů. Obrázky jsou proto vyráběny převážně ručně. Našim autorům – dobrovolníkům nabízíme odborné konzultace během tvorby a vytištění textu ve výše popsané podobě. Spolupracujeme nejčastěji se studenty uměleckých či pedagogických oborů, ale také např. se skautskými oddíly nebo nadšenými jednotlivci.“ Myslíte, Terezie, že taková kniha může nahradit vizuální informaci, kterou dostává vidící dítě ve své oblíbené knize? „Tak tento cíl naše obrázkové knížky nikdy neměly. Jsou sice zásadní při rozvíjení hmatových dovedností, poznávacích procesů, logického, abstraktního myšlení, ale nikdy nenahradí živý vjem nebo zážitek. Má-li dítě porozumět, co je to např. strom, musí skutečný strom fyzicky poznat, zažít jeho strukturu, objem, výšku, čichové a sluchové charakteristiky atd. Na základě takového poznání může teprve získaný zážitek zobecnit a abstrahovat i do modelu nebo obrázku. Určitě to nejde obráceně – sebelépe vytvořený obrázek myšky v hmatové knížce nemůže dodat informace, které získáte, když skutečnou živou myšku držíte v ruce a hrajete si s ní. Knížka je knížka – vždycky bude nástrojem, který nám svět přiblíží, ale nikdy nenahradí, byť byla sebekrásnější a vrcholně sofistikovaná,“ přibližuje Terezie další specifickou oblast činnosti Asociace, aktuálně časově nejnáročnější. Lze si hmatovou knížku také zakoupit? „Máme na prodej několik málo knižních titulů vyrobených v sérii desítek kusů. S uhrazením ceny zájemcům ochotně pomáhá Světluška nebo Leontinka.“ Provádíte nějakou depistáž, abyste získali další členy Asociace? „Nic takového není třeba, rodiny si informace sdělují mezi sebou nebo se o nás dozvídají ve Střediscích rané péče či Speciálně pedagogických centrech. Většina dětí z naší členské základny je ve věku základní nebo střední školy.“ Jste ale otevřeni i dospělým – nabízíte také specifické kurzy neverbální komunikace. K čemu takové kurzy slouží? „Na těchto kurzech spolupracujeme s jejich hlavním pořadatelem, sdružením Rozhledna vedeném Pavlou Kovaříkovou. Cílem je poskytnout nevidomým zájemcům zpětnou vazbu, jakým dojmem působí na vidící lidi ve svém okolí, v jakých aspektech se odlišují i v jakých se naopak nikterak neliší. Chceme i trochu představit neverbální výrazový repertoár vidících, zmínit se o gestikulaci, posturologii apod. Od kurzu nelze očekávat hodnotící či terapeutické závěry, cílem je spíše přispět k pohledu na sebe sama v oblastech, v nichž se lze bez možnosti zrakového vnímání obtížně orientovat. Je pak na každém účastníkovi, které získané poznatky využije pro potvrzení toho, že chce takové komunikační signály vysílat, a které ho naopak přivedou ke snaze o případné změny zevnějšku, pohybů, postoje, držení těla apod. Jsme rádi, že kurz má velmi příznivé hodnocení od frekventantů – doporučují ho pak dalším svým přátelům.“ Jakým způsobem je financovaná činnost Asociace? „Naším hlavním podporovatelem je Nadační fond Českého rozhlasu a jeho sbírka Světluška – pomáhá nám už od svého vzniku. Velmi si vážíme podpory Nadace pro rozvoj vzdělání, Leontinky a mnoha dalších nadací i jednotlivých dárců.“ Terezie, jste velmi angažovaná osoba s velkým spektrem činností a zájmů, které se skoro všechny točí kolem podpory integrace nevidomých a slabozrakých. Co děláte proti vyhoření? „Moje práce rozhodně není jednotvárná, naopak je velice pestrá a rozmanitá. Střídá se přímá práce s lidmi s prací tvůrčí a zázemní. Když mám trochu volného času, trávím ho v lese nebo ve vodě. Tam ze mne všechno spadne, rozchodím a rozplavu různá napětí nebo nervozitu či únavu, dobiji baterky a zase funguji. A když někde vedete seminář, pobyt či kurz, vytvoříte novou knihu nebo hmatovou hru, připravíte program, který účastníky baví a je pro ně přínosný, to člověku vždycky nalije elán do žil,“ uzavírá Terezie Kochová. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Štěstí přeje připraveným - Vzpomínka na člověka, který využil historickou příležitost Dne 22. února uspořádala Konzervatoř Jana Deyla koncert ke stému výročí narození svého prvního ředitele Jana Drtiny. Jelikož uzávěrka tohoto čísla ZORY proběhla ještě před jeho konáním, zprávu o něm a o výročí přineseme v dalším čísle. Osobnost Dr. Jana Drtiny je ale natolik nepřehlédnutelná a pro vývoj podmínek tehdy slepecké komunity, dnes komunity nevidomých a slabozrakých důležitá, že jsme se rozhodli zařadit jako článek proslov, který připravil na úvod koncertu a zaslal k přečtení viceprezident SONS Dr. Rudolf Volejník (bohužel on sám se kvůli jiným úkolům nemohl zúčastnit osobně). Nebyl jsem jeho oblíbencem Ano, za mého studia na Střední hudební škole internátní pro mládež s vadami zraku v letech 1966-1972 měl její ředitel, dr. Jan Drtina, své oblíbence i neoblíbence. Já jsem se stal jeho neoblíbencem postupně, a to hlavně vlastním přičiněním: v přípravném ročníku nás Jan Drtina učil intonaci a notopisu a my, čtrnácti, patnáctileté děti jsme mu byly dosti blízko. Byl na nás vlídný a zdálo se, že je náramně šťastný, když se namísto řízení složitého mechanismu umělecké školy může věnovat své celoživotní lásce – brailskému a černotiskovému notopisu. O nárůstu mé neoblíbenosti u ředitele se dalo mluvit až v pozdějších letech – to, když jsem byl poměrně úspěšným mladým hráčem a začal jsem se zajímat i o jiné než hudební disciplíny. Pošetile, okázale a hlasitě jsem dával najevo svoji neúctu ke škole, v jejímž nástavbovém studiu hodlám zůstat pouze tehdy, když se nedostanu jinam, za vyššími než hudebními cíli. Už tehdy se však moje fanfarónství mísilo s obdivem k velkému člověku a ten obdiv později naprosto převládl. Postupně mi docházelo, co Jan Drtina představoval pro generaci mých otců, generaci moji a koneckonců i pro dnešní mladé nevidomé lidi. Největší význam Jana Drtiny tkví podle mého soudu v jeho houževnatém a cílevědomém prosazení projektu, který bychom mohli nazvat například takto: „průměrně intelektuálně a hudebně vybavený nevidomý člověk, který projde náležitým školením = úspěšný hudební pedagog či ladič pian“. Jan Drtina dal značnému počtu nevidomých možnost uplatnění v prestižních povoláních, možnost více než důstojného materiálního zabezpečení, možnost žít normálně bez potřeby dobročinnosti. Jan Drtina byl homo politicus – svůj sen by se byl snažil uskutečnit za jakéhokoli státního i politického zřízení. Ku prospěchu své ideje a školy se chápal každé příležitosti: po únoru 1948 využil školské reformy a tvrdošíjně prosazoval povýšení své školy na úroveň ostatních konzervatoří; ruku v ruce s uvolněním konce šedesátých let nepohrdl dobročinností a nabídkami ze zahraničí; normalizace sedmdesátých let mu nebyla překážkou v založení mezinárodní interpretační a skladatelské soutěže nevidomých hudebních umělců. Jan Drtina někdy říkával, že vzdělání činí z lidí komunisty. Pochybuji, že tomu sám věřil. Jeho odkaz tkví v něčem jiném a važme si tohoto odkazu všichni, kdo jsme prošli jeho školou: díky elitnímu vzdělání, kterého se nám dostalo, jsme při rozhodování o směřování svých životů svobodnější. Rudolf Volejník # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 03/2018 - Daňové přiznání, kdo a dokdy, - pokus o výčet benefitů spojených s průkazem OZP – první část to jsou témata, kterými se zabývá březnový článek ze Sociálně právní poradny SONS v Praze. Kdo a dokdy musí podat daňové přiznání? Opět se ocitáme v období, kdy mnozí z nás řeší, zda a dokdy jsme povinni podat daňové přiznání k dani z příjmů. V minulých letech jsme se této dani a všem možným slevám, které si fyzická osoba může z důvodu zrakového postižení uplatnit, věnovali dosti podrobně a lze říci, že zde nedošlo k takřka žádným změnám. Proto se tentokrát omezíme na základní informaci, kdo je povinen a dokdy daňové přiznání finančnímu úřadu podat. Povinností podat daňové přiznání se zabývá ustanovení § 38g zákona o daních z příjmů (z. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). První pravidlo říká, že daňové přiznání je povinen podat ten, jehož příjmy přesáhly za rok částku 15 000 Kč. Do těchto příjmů se však některé nezapočítávají. A to příjmy od daně osvobozené, typicky tedy např. invalidní důchod, příspěvek na péči a mnohé další. Jejich taxativní výčet najdeme v ustanovení § 4 a § 4a. Dále se nezapočítávají příjmy, z nichž je daň vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně (tedy příjmy z dohod o provedení práce, z nichž měsíční odměna nepřesáhne částku 10 000 Kč). Dále daňové přiznání není povinen podat zaměstnanec, který má příjmy ze závislé činnosti pouze od jednoho zaměstnavatele nebo postupně od více zaměstnavatelů, ale podmínkou je, že u každého z nich podepsal tzv. prohlášení k dani (známé svým růžovým formulářem) a jeho další příjmy, opět sem nepočítáme příjmy od daně osvobozené a příjmy, z nichž se daň vybírá zvláštní srážkou daně, nepřesahují 6 000 Kč ročně. Za tyto daňové poplatníky provede tzv. roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění plátce daně, resp. poslední ze zaměstnavatelů, u něhož měl poplatník prohlášení k dani podepsáno. Daňové přiznání tedy (velmi zjednodušeně řečeno) musí určitě podat ten, kdo měl souběžně příjmy od několika zaměstnavatelů (nejednalo-li se o dohodu o provedení práce s odměnou do 10 000), dále ten, kdo vykonával samostatnou výdělečnou činnost, ten, kdo nepodepsal prohlášení k dani, ačkoliv měl příjmy ze závislé činnosti (opět neplatí u uvedených DPP), jakož i ten, kdo měl příjmy uvedené v ustanoveních § 7 až 10 zákona o daních z příjmů za splnění podmínek v těchto ustanoveních uvedených. Daňové přiznání, nevyužíváme-li služeb daňového poradce, je třeba podat do 1. dubna. Protože v letošním roce 1. duben připadne na neděli, postačí podat daňové přiznání v pondělí 2. dubna. Má-li subjekt povinnost mít ověřenu účetní závěrku auditorem nebo jeho daňové přiznání zpracovává a podává poradce, má povinnost je podat do 30. června. Výhody plynoucí z průkazu osoby se zdravotním postižením – 1. část K pokusu o sepsání benefitů, které souvisejí s průkazem osoby se zdravotním postižením, tedy průkazem TP, ale zejména ZTP a ZTP/P, jsem byl inspirován podnětem dvou čtenářů, kteří mě shodně upozornili na článek na webové stránce Sociálních novin, jež se o takovýto seznam pokouší. Ano, odkazovaný seznam je určitě zajímavý, ostatně proč zde odkaz na něj neuvést, tedy: http://socialninoviny.cz/rubriky/informace/pozor-velky-seznam-vyhod-drzitele-prukazu-ztp-p/. Ač odkazovaný seznam považuji za velice užitečný, přece se mi jeví za potřebné poněkud objasnit některé rozdíly mezi jednotlivými položkami uvedeného seznamu a také se pokusit o co nejúplnější a aktuální výčet benefitů. Některé z benefitů jsou upraveny právními předpisy, tudíž je jejich poskytnutí jednoznačně vymahatelné – pozor, i zde platí určité výjimky, protože i zákon obsahuje slevy, jejichž poskytnutí je tak říkajíc fakultativní, tedy závisí na rozhodnutí konkrétního subjektu (z našeho hlediska případného poskytovatele), zda a kterou slevu (a svým způsobem tak částečně i komu) slevu poskytne. Dále pak existují slevy, které žádný právní předpis nenařizuje, jsou poskytovány jen z vlastní dobré vůle či např. z marketingových důvodů určitého subjektu – i těmi se pokusíme později zabývat. Nejdříve se pusťme do soupisu ze zákonných ustanovení plynoucích benefitů. Nejvíce pohromadě jich najdeme v zákonu, který samotný průkaz osoby se zdravotním postižením upravuje, tedy ve všem čtenářům naší rubriky dobře známém zákonu o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (z. č. 329/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Na co vše má držitel průkazu dle tohoto zákona nárok, upravuje ustanovení § 36. Ač jsou tyto výhody chronicky známy, přece jen si dovolím ustanovení citovat: „(1) Osoba, která je držitelem průkazu TP, má nárok na a) vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky, b) přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních. (2) Osoba, která je držitelem průkazu ZTP, má nárok na a) výhody uvedené v odstavci 1, b) bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, metrem), c) slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy. (3) Osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má nárok na a) výhody uvedené v odstavcích 1 a 2, b) bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými dopravními prostředky v pravidelné vnitrostátní osobní hromadné dopravě, c) bezplatnou dopravu vodicího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce. (4) Osobě, která je držitelem průkazu ZTP nebo průkazu ZTP/P, a průvodci držitele průkazu ZTP/P, může být poskytnuta sleva ze vstupného na divadelní a filmová představení, koncerty a jiné kulturní a sportovní akce. (5) Další nároky osob, které jsou držiteli průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P, upravují jiné právní předpisy.“ Fakultativnost, tedy nenárokovost slev uvedených v odstavci 4 upravujícím slevy ze vstupného na vyjmenované akce vyjadřuje ono sousloví „může být poskytnuta“. A protože si v této souvislosti vzpomínám na emoce, které v určitých kruzích vyvolal spor o to, zda když pořadatel nějaké akce poskytne slevu jen některým skupinám držitelů průkazu ZTP či ZTP/P s ohledem na druh jejich zdravotního postižení, nejedná-li se o diskriminaci, vyslovím v této souvislosti znovu můj tehdejší i nynější právní názor. I kdybychom prokázali, že se tak organizátor akce diskriminace vůči určité skupině osob dopouští, nejjednodušším způsobem odstranění takového diskriminačního chování by bylo, aby onen organizátor neposkytoval slevy nikomu; a to naším cílem určitě není. Tudíž nezbývá, než se pokusit v takovýchto případech s organizátorem trpělivě vyjednávat. A nyní se pojďme poohlédnout po odkazu odstavce 5, tedy po dalších právních předpisech. Zákon o daních z příjmů - Nejdříve § 35ba odst. 1 písm. b) umožňuje slevu na manžela/manželku poplatníka, který nemá vlastní příjem přesahující částku 68 000. Tato sleva činí běžně 24 840 Kč, ovšem je-li manžel nebo manželka držitelem průkazu ZTP/P, zvyšuje se sleva na dvojnásobek. - Podle ustanovení § 35ba odst. 1 písm. e) pak sleva na dani pro držitele průkazu ZTP/P činí 16 140 Kč. - Daňové zvýhodnění na dítě/děti podle § 35c se zdvojnásobuje, je-li dítě držitelem průkazu ZTP/P. Zde jen upozorňuji na limit čerpání tohoto zvýhodnění v podobě bonusu, ve výši 60 300 Kč. O bonusu mluvíme tehdy, přesáhne-li sleva na dani výši vypočtené daně, takže místo aby poplatník z příjmu daň platil, dostane určitou částku od státu. Touto formou lze uplatňovat právě jen daňové zvýhodnění na dítě. Zákon o místních poplatcích - Od poplatku ze psů je osvobozen držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, která je držitelem průkazu ZTP/P, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob. - Poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt nepodléhají osoby s těžkým zdravotním postižením, které jsou držiteli průkazu ZTP/P a jejich průvodci. - Poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem) do vybraných míst a částí měst neplatí osoby, které jsou držiteli průkazu ZTP a jejich průvodci. Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích „Od obou poplatků jsou osvobozeny osoby s úplnou nebo praktickou slepotou obou očí a osoby s oboustrannou úplnou nebo praktickou hluchotou, pokud jsou osaměle žijící; osvobozeny jsou tyto osoby rovněž v případě, kdy žijí společně v jedné domácnosti.“ V tomto předpise tedy není průkaz explicitně uveden, ale dle našich zkušeností lze právě zákonem uváděnou úplnou nebo praktickou slepotu obou očí průkazem ZTP/P opatřeným příslušným piktogramem bezproblémově doložit. S dalšími položkami seznamu zákonných i právními předpisy nezakotvených benefitů plynoucích z průkazu osoby se zdravotním postižením budeme pokračovat v článku příští měsíc. Luboš Zajíc # O čem se moc nemluví – Deprese ve stáří Deprese pozdního věku je taková potměšilá psychická porucha, se kterou mnozí senioři nikdy nepočítali. Nemívá dědičný původ, dokonce nemusí mít ani konkrétní příčinu. Najednou tady je a postižený jedinec se s ní odmítá smířit. Někdy jsou naopak příčiny této specifické deprese zřejmé – nejčastěji se objevuje ve chvílích, kdy opakovaně selže paměť nebo výkonnost staršího člověka. Dřív bez problémů zastal mnohé úkoly, najednou se nedovede tak dobře koncentrovat, ztrácí paměť a bývá unavený. Ani přibývání zdravotních obtíží optimismu nesvědčí. Mohou to být chronické nebo občasné bolesti, které vezmou chuť do života. A co teprve stále omezenější vidění těch, u nichž je diagnostikovaná degenerativní vada sítnice nebo ztráta zraku v důsledku diabetu, který sám o sobě může být příčinou depresivních stavů. „Nikdy jsem netrpěl žádnými depresemi, v naší rodině to nebylo zvykem. Jenže teď už skoro nevidím, denně beru inzulín a špatně chodím, což všechno je důsledkem cukrovky, kterou mám asi patnáct let. Je mi 65 let a život pro mě přestává mít cenu. Sám skoro nikam nedojdu, mívám dny, kdy mě mladí musí k doktorovi dovézt autem, protože nezvládnu jízdu autobusem do města. Kdybych měl napsat seznam činností, které byly mou životní náplní a které jsem musel opustit, tak by se to sem nevešlo. Teď sedím doma, poslouchám rádio a televizi. Čtení mě nikdy moc nebavilo, já jsem byl spíš na řemeslné práce. Nemám potuchy, co bych měl dělat, protože se mi do ničeho nechce. Ráno se mi nechce vstávat a večer nemohu usnout. Občas přemýšlím, že to jednou provždy skončím...“ Klient, který napsal tento dopis, je typickým modelem jemu podobných seniorů. Jeho zklamání nad vlastním osudem bývá tak bolestné, že není vidět žádné východisko. Ačkoliv deprese je závažná psychická porucha, která se často podceňuje, východiska existují. 1. bez ohledu na všelijaké mýty o psychiatrech je deprese závažný důvod, proč odborníka na léčbu psychických onemocnění vyhledat. Je možné tak učinit na základě doporučení praktického lékaře, ale v akutních případech toto doporučení netřeba 2. současná medicína má k dispozici škálu léků, které je možné pravidelně užívat bez rizika návykovosti. Tyto léky se předepisují cíleně na léčbu depresí nebo úzkostí. 3. Senior trpící jakoukoliv psychickou poruchou by měl žít v klidném sociálním prostředí, kde se bude cítit bezpečně a kde bude respektován. 4. Stres, obavy a neklid jsou závažnými činiteli psychických poruch. Často bývají způsobené nedostatkem smysluplné činnosti staršího člověka. Zde možno doporučit – samozřejmě, je-li to možné – častý pobyt ve společnosti rodiny, přátel, nebo účast na aktivitách klubů a specifických organizací (např. akce SONS). 5. Senior se sklonem k depresivnímu chování by měl mít oporu v někom, komu důvěřuje a kdo ho podpoří např. ve vytváření denního programu. Osoby s depresí v pozdějším věku mají sklon přesně popsat, co nemohou a v čem jsou oslabeni. Ale každý člověk, dokonce i pacient na lůžku, může mít denní činnosti, které mu poskytnou radost a obohatí jeho život. Ne každý však může sám přijít na všechno, co by ho mohlo potěšit, a bez důvěryhodné lidské, nebo i terapeutické podpory to ani nezkusí. 6. Nezbytným předpokladem zlepšení duševního i fyzického zdraví je harmonická životospráva. K tomu patří střídání činností a odpočinku, pobyt na čerstvém vzduchu, procházky. Strava by měla být co nejkvalitnější, přiměřená individuálním zvyklostem i reálným potřebám seniora. Pitný režim může vše neuvěřitelně vylepšit, naproti tomu nedostatek tekutin vede k organickým změnám mozku i tělesných funkcí. A ještě poznámka na konec: Častokrát se depresivní porucha objeví znenadání u člověka, který se přestěhoval do pečovatelského domu nebo jiného zařízení pro seniory. Je-li porucha včas podchycena, může se ztratit skoro stejně rychle, jak se objevila. Naopak, je-li duševní stav seniora podceňován s tím, že si na změnu situace zvykne přirozeným způsobem, může dojít k tomu, že se deprese rozvine a prohloubí do vážného stupně a může přejít do demence. Každé takové rozhodnutí, které vede ke změně dosavadního života, by měl klient konzultovat s odborníkem a se svou rodinou, na kterou pak mohou důsledky neuváženého rozhodnutí dopadnout nejvíce. Dr. Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: Kronika medicíny, část pátá, staroegyptská péče o ženu Ve starověkém Egyptě byla žena samostatnou právní osobou. Mohla vlastnit majetek a uzavírat smlouvy včetně té, kterou sama sebe prodávala do otroctví. To pro ni mohlo být výhodou, protože kupující na sebe bral povinnost živit ji a chránit její zdraví. Za tutéž práci byla prý odměňována stejně jako muž. V roce 1898 nalezl Angličan William Flinders Petrie fragment papyru, který pojednává výlučně o ženských chorobách. Dokládá, že egyptští lékaři dokázali popsat i léčit poruchy cyklu, záněty v podbřišku, křečové žíly i porušenou polohu dělohy. Nezmiňuje se jen o porodu. Ten byl považován za normální součást života a lékař k němu byl zván pouze při komplikacích. Ženy rodily v podřepu na primitivním porodnickém lůžku z cihel. K vyvolání porodu se místnost vykuřovala hroším trusem. Přítomny byly porodní asistentky, které z křiku a výrazu obličeje novorozence usuzovaly, zda přežije a bude zdráv. Jen některé byly odborně vzdělané. Prováděly totiž nečisté, a tedy i málo oceňované zaměstnání. Mnohem většího společenského uznání se dostalo kojným, jichž měly bohaté a vznešené dámy hned několik. Už ve starověkém Egyptě byl používán jednoduchý těhotenský test. Do látkové kapsičky dala žena zrnko pšenice a ječmene, které několik dnů zalévala vlastní močí. Přitom platilo jednoduché pravidlo. Pokud obě vzklíčí, bude žena rodit. Když vzklíčí ječmen, porodí děvčátko, pokud pšenice, porodí chlapečka. Pokud nevzklíčí nic, nebude rodit. V roce 1933 dokázal německý lékař Julius Manger, že moč gravidních žen skutečně podporuje růst pšenice nebo ječmene. Obsahuje totiž specifické látky a hormony. Egypťanky, které chtěly zabránit početí, rozetřely akátové trní, smíchaly ho s datlemi a medem a vsunuly hluboko do lůna. Prostředek to byl vysoce účinný a velmi využívaný. Později se zjistilo, že akátové trní obsahuje látku, která ve vodném roztoku tvoří kyselinu mléčnou. Ta je dodnes součástí gelů proti početí. Antonín Vraný Zdroj: web.sks.cz, faraon.wz.cz, wikiskripta.eu # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jak se žije s anténou v hlavě? Kyborg Neil Harbisson Elektronika a elektronická data nás denně obklopují na každém kroku. Začíná však doba, kdy bude elektronika i naší součástí. Součástí našich těl. Bude nahrazovat naše chybějící orgány. Bude rozšiřovat naše omezené smysly. Inspiraci budeme hledat u tajemných živočichů a jejich anomálních orgánů. Doba kyborgů je tu. Jste připraveni? Kyborgy jsou nazývány kybernetické organismy – lidé, kteří jsou řízeni kyberneticky, ať už částečně či plně. Kyborg představuje propojení organické a mechanické části v jeden celek. Mechanické části jsou plně integrovány do organismu. „Montáž“ se provádí formou chirurgického zákroku. V současné době jsou tyto operace celosvětově ilegální. Technicky vzato se dá říct, že kyborgy jsou i lidé s endoprotézou, naslouchátkem či srdečním stimulátorem. Zmíněné implantáty jsou však legální a současní kyborgové se od nich distancují. Díky konferenci SAS Fórum Milán jsem měl možnost se s takovým člověkem/kyborgem poprvé v životě setkat. Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Zmiňovaný kyborg se jmenuje Neil Harbisson. Narodil se v Anglii. Umělec a vynálezce. Proslavil se anténou, kterou si nechal doživotně implementovat do lebky. Evropskou vládou je oficiálně uznán za kyborga. Neil Harbisson kyborg Neil Harbisson se narodil s oční vadou, díky které nikdy neviděl barvy. Do lebky operovaná anténa mu umožňuje vnímat viditelné a pro normálního člověka některé neviditelné barvy, jako jsou infračervené záření a ultrafialové záření. Vše prostřednictvím zvukových vln. Připojením antény k internetu vnímá barvy ve svém okolí, stejně jako obrázky, videozáznamy, hudbu nebo telefonní hovory. Všechny tyto vjemy zpracovává prostřednictvím externího zařízení zabudovaného přímo ve své hlavě. K propojení využívá mobilní telefon a satelit. Neil sám sebe považuje za kyborga. Jeho tělo a mysl jsou kyberneticky propojeny. Jeho anténa mu nahrazuje lidský orgán, který od narození není plně funkční. Díky této technologii dokonce posunul běžné lidské vnímání o úroveň výše. Překonává své hranice, překonává lidské hranice, mění genetický kód. Jako umělec zkoumá ve svých dílech vztah mezi barvou a zvukem. Experimentuje s hranicemi lidského vnímání. Zkoumá využití uměleckého výrazu prostřednictvím rozšíření senzorů. V roce 2010 založil společně se španělskou umělkyní Moon Ribas nadaci Cyborg Foundation. Tato mezinárodní organizace pomáhá lidem stát se kyborgy. Brání práva kyborgů a podporuje kyborgismus. Cyborg Foundation je společenské a umělecké hnutí, které si klade za cíl definovat kyborgismus a vztahy mezi technologií a organismy. Neile, jak vnímáte současný rozmach technologií a kdo vás inspiruje? Jsem nadšen, že jsem měl možnost se narodit v současné úžasné době „provoněné“ technologiemi od začátku až do konce. Mým velkým vzorem a inspirátorem je samozřejmě Elon Musk. Největší osobnost současného technologického rozvoje. Oba máme stejný názor, že lidé oproti zvířatům mají mnohem méně smyslů a vjemů, což ochuzuje naše bytí. Budoucnost je v technologiích a ty nám naše omezení pomohou překonat. Mohu uvést jeden konkrétní příklad ze svého života. Nedávno se mi podařilo „rozlousknout“ docela častý jev u chování koček. Díky mé anténě vnímám i infra záření. Podobně jako kočky. Chovatelé koček často nechápou, proč se kočka zastaví u stěny a pozorně sleduje prázdnou stěnu a prostor před ní. Není to nic nadpřirozeného. Kočky tak jednoduše sledují odrážející se infra záření. Stejně jako laserové světýlko. Znáte i další kyborgy, nebo jste jediný? Ne. Je nás několik desítek. Snažíme se sjednocovat pod Cyborg Foundation. Kyborgem se stává člověk, protože mu něco chybí. Většinou díky zdravotnímu handicapu. Tyto nemoci z nás dělají uzavřenou komunitu, která se nebojí svého okolí. Společně se snažíme najít naše životní tajemství. Neporovnáváme se s ostatními, vnímáme sami sebe jako speciální osobnosti. Kdy a při jaké příležitosti se ve vás zrodila myšlenka stát se kyborgem? Od sedmi let jsem hrál na klavír. Následně jsem se stal hudebníkem. K hudbě a zvukům jsem měl vždy velice blízko. Studoval jsem na univerzitě hudební kompozici. Tam jsem se naučil, že vnímání hudby je stejně jako vnímání barev o pocitech. S největší pravděpodobností se myšlenka zrodila díky těmto předchozím zkušenostem. V mládí člověk nejvíce řeší odlišnosti od svého okolí. V té době jsem se rozhodl se svým problémem něco udělat. Začínal jsem s různými prototypy a testování probíhalo postupně. Než jsem začal s technologií, tak jsem zkoušel různé drogy. Nikdy nic nepomohlo. Senzory jsou mnohem lepší. Jaká byla největší chyba, které jste se dopustil? Původně jsem si myslel, že dokáži technologicky vylepšit stávající zdravý orgán. Testoval jsem implantáty do uší, což se ukázalo jako obrovská chyba. Sluch jsem si přetížil a zablokoval. Na nějakou dobu jsem ohluchnul. Jedinou možnou variantou jak rozšířit 5 základních smyslů (zrak, hmat, čich, sluch a chuť) se ukázalo vytvořit nový orgán. Jak bylo složité se rozhodnout pro operaci? Rozhodování probíhalo postupně, takže se nejednalo o žádné impulzivní rozhodnutí. Nejsložitější však bylo získat povolení k operaci a následně lékaře, který by takovou operaci provedl. Oficiální svolení jsem od bioetické lékařské komise nikdy nezískal. Nezbylo mi nic jiného, než operaci podstoupit neoficiálně. Našel jsem si lékaře a operace probíhala anonymně a o víkendu. Beze svědků. Uskutečnit tuto operaci bylo něco podobného jako uskutečnit první operaci změny pohlaví. Každý takový člověk, který se pro něco podobného rozhodne, vlastně mění svojí identitu. Kompletně mění vnímaní svého okolí. A jak vás tedy vnímá vaše okolí? Dostáváte se někdy do nepříjemných situací? Neustále. Začíná to nechápavými dětmi a kolemjdoucími po ulici. Absurdními otázkami starších lidí, kteří něco podobného nedokáží pochopit a myslí si, že se jedná o recesi. Pravidelně mám problémy na letištích. Jednou mne dokonce zatkla policie, protože mne uznala za nesvéprávného a duševně chorého. Velice těžko pak objasňuji, že se jedná o „umělecký projekt“. Pro širokou veřejnost je to však jediné schůdné vysvětlení. Má anténa je neustále připojená k internetu a satelitu. Jedná se o Open source řešení. Stalo se mi, že byl můj systém jednou hacknut. Někdo mi do hlavy bez mého svolení poslal obrázek. Musím uznat, že to byla zajímavá zkušenost. Líbilo se mi to. A jak plánujete svoji budoucnost? Čeká vás nějaký vývoj a zlepšení? Rád bych dále rozšiřoval své vnímání. Můj mozek se díky implementované technologii postupně mění. Mění se díky neustálým impulsům, které mi umožňují rozeznávat barvy. Tyto změny mohou mít vliv i na můj genetický kód. Je otázkou, co to udělá s mými dětmi. Neustálým a nadměrným namáháním svého mozku nemohu očekávat, že má hlava bude fungovat stejně jako u mých vrstevníků. Rozhodl jsem se tedy bojovat s prokrastinací. Efektivněji pracovat s mým zbývajícím časem. Plánuji si po obvodu lebky zabudovat pod kůži hřející tělísko, které se bude po obvodu mé hlavy pohybovat 24 hodin denně. Tato featura mi bude přesně ukazovat, kolik je hodin a kolik času jsem strávil s určitou aktivitou. Limity jsou pouze v nás samých. Pokud je chceme pokořovat, tak záleží jen na našem přesvědčení a úsilí. Já jsem po 13 letech vývoje svůj vysněný limit pokořil a nyní se chystám na další. Jiří Procházka # Střípky z historie piva „Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí on se najisto vždycky zase!“ Jan Neruda. Kolébkou piva je zřejmě Mezopotámie. Staří Sumerové skladovali obilí v hliněných nádobách. Do některých z nich natekla voda, obilí zkvasilo a první tmavé a kalné pivo bylo na světě. Pokud pivovarník zákazníky šidil, neváhali ho v jeho špatné várce za trest utopit. V Egyptě za dob faraonů bylo pivo národní měnou. Bohatí i chudí ho upíjeli brčkem ze slámy, aby zachytili nepříjemné hořké žmolky. Často si nápoj i dochutili datlemi nebo jiným ovocem. Také dělníci na stavbách pyramid prý dostávali jako mzdu 4 litry piva denně. Ve středověku bylo pivo běžným nápojem pro všechny členy rodiny. Považovali ho za bezpečnější nežli vodu, neboť ta byla často znečištěna. Pivo naopak bylo konzervováno hořkými látkami z chmele a obohaceno kvasnicemi, které potlačovaly růst nebezpečných mikroorganismů. Zatímco dnešní znalci hodnotí pivo dle barvy, chuti a vůně, dříve mohl rozhodnout o kvalitě i jiný test. Sládci se usadili na lavici polité pivem. Pokud se k ní po chvíli kalhotami přilepili, byl nápoj považován za pitelný. Když Švédové obléhali Prahu, metali po nich Pražané sudy s pivem. Ty se po dopadu rozbily a Švédům zvlhl střelný prach. V roce 1838 uvařili plzeňští sládci pivo tak špatné, že ho místní rozezlení obyvatelé na protest vylili do městské stoky. Bylo to rovných 36 sudů. Ovšem již tři roky po neblahé události byl dokončen nový Měšťanský pivovar Plzeň. Hlavní sládek Josef Groll byl přizván z Bavorska. 5. října 1842 uvařil premiérovou várku, která byla naražena 11. listopadu. Sklidila veliký úspěch a receptura tohoto piva je nyní známa a využívána po celém světě jako pivo plzeňského typu. Když v roce 1922 získal dánský vědec Niels Bohr Nobelovu cenu za fyziku, pivovar Carlsberg mu postavil potrubí až k domu. A samozřejmě dodával pivo až do konce jeho života. Ve Finsku dnes existuje mistrovství světa v nesení manželky. První cenou je pivo o hmotnosti nesené manželky. Úřady v nizozemském Amsterdamu nabízí 5 plechovek piva, 10 euro a tabák těm, kteří celodenně čistí ulice města. A v Rusku se od roku 2013 pivo nepovažuje za alkoholický nápoj. Dle nových výzkumů je pití přiměřeného množství piva prevencí srdečních onemocnění, ledvinových kamenů a překvapivě i cukrovky a Alzheimerovy choroby. Během pití piva jste chráněni před mozkovou mrtvicí. Úplně bez rizika však nejste! Josef Vojtek ze skupiny Kabát v písni „Žízeň“ zpívá o tom, jak mu „slejzaj nehty, chřadne, řídne mu vlas a celý se třese.“ Je docela možné, že ho ohrožovala cenosillicafóbie, chorobný strach z prázdné sklenice od piva. Právě nekontrolovatelný třes, sucho v ústech nebo návaly horka a chladu jsou jejími typickými projevy. U nás jí však snad umíme efektivně předcházet. Antonín Vraný Zdroj: azcitaty.cz, g.cz, cs.wikipedia.org, zejdlik.cz, forum24.cz # Do Kralup za historií železnice Protože je mezi čtenáři Zory množství znalců a fanoušků železniční tematiky, informujeme, že se drážní knihovna přestěhovala do Kralup nad Vltavou. Knihovnu Českých drah s desítkami tisíc svazků, časopisy z tuzemské i zahraniční produkce a jinými dokumenty, včetně mnoha map, jistě ocení i vidící okolí „šotoušů“. Knihovna sídlí v Poděbradově ulici, přímo naproti nádraží. Nový domov, dnes více než 120 tisícům svazků, poskytuje zrekonstruovaná budova v bývalém kralupském železničním depu. Přístup do knihovny je asi 20minutovou obchůzkou kolem nádraží. Nejen zaměstnanci drah, ale i všichni, kdo železnici milují, mohou navštívit třikrát týdně studovnu. Čtenář, který sem zavítá, se nemusí hlásit dopředu jako například v archivech. Již na internetu si přes online katalog dohledá většinu z tisíců titulů, které se zde nacházejí. Taktéž není problém si danou publikaci zarezervovat dopředu. Jednotlivé dokumenty si badatel může prohlédnout ve studovně, nicméně řadu novějších publikací tu rádi zapůjčí i domů. A ti, kdo nemají šanci do Kralup dorazit osobně, mohou většinu publikací objednat přes meziknihovní výpůjční službu. Nejžádanější tu jsou klasické ročenky, jízdní řády a publikace o železniční historii. Mezi cenné kousky patří podle zdejších zaměstnanců nejen ucelené sbírky jízdních řádů už z doby starého Rakouska, různé seznamy vozidel či kolekce věstníků železničních správ a ministerstev, ale také například drážní předpisy. Ty nejstarší pocházejí z 60. let 19. století. Na své si však v kralupské Knihovně Českých drah přijdou i milovníci kartografie či právních dokumentů. Nejen na ně, ale i na všechny ostatní, kdo si sem najdou cestu, zde čeká třeba unikátní mapa s návrhy železničních tratí z roku 1845, sbírky starých zákonů o drahách z první poloviny 19. století a mnoho dalších zajímavostí. HISTORIE KNIHOVNY Kořeny drážní knihovny sahají do roku 1919, kdy byl spolu s ní, při tehdejším ministerstvu železnic, založen Československý archiv železniční. Knihovna procházela řadou proměn, až se jí nakonec ujaly dnešní České dráhy. V uplynulých letech sídlila na pražském Žižkově, loni bylo rozhodnuto o jejím přesunu do vhodnějších prostor do Kralup nad Vltavou. ÚSTŘEDNÍ TECHNICKÁ KNIHOVNA DOPRAVY http://odis.cd.cz/knihovna.asp Telefon: 720 040 451, 607 548 478 Otvírací doba: Út 12 – 15, St 9.30 – 15.30, Čt 9.30 – 12.30. Marie Zemanová Zdroj: ctidoma.cz # KULTURA: Zveme vás do divadla Čtvrté pokračování seriálu, v němž oslovujeme divadelní scény a hledáme představení vhodná i pro ty, co nevidí nebo vidí špatně, nás zavede na pražské Anenské náměstí, kde sídlí Divadlo Na zábradlí. Na otázku, které jejich představení je svým charakterem vhodné i pro slabozraké a nevidomé diváky, nám odpověděla šéfka produkce Martina Měšťanová. „Mohu doporučit naše tři inscenace: Korespondence V+W, Cizinec a Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J.,“ uvedla s tím, že pro zrakově postižené je cena vstupenky 100 Kč. „Tyto vstupenky nelze objednat on-line, je nutná telefonická rezervace nebo přímý nákup vstupenek v pokladně,“ dodala Martina Měšťanová. Korespondence V+W Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha je silnou výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozešly, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek. Tyto dopisy, které např. u J. Voskovce představují vrchol jeho poválečné literární tvorby, jsou neocenitelným dokladem duchovního světa V+W. „Forma zkratky, krátká spojení, divadelní narážky, privátní kódy, k tomu brilantní stylizace a neuvěřitelná oslovení i podpisy“ – tak velice výstižně charakterizuje tuto korespondenci kritika. Cizinec aneb Člověk je tak jako tak vždycky trochu vinen Román Alberta Camuse Cizinec z roku 1942 bývá považován za klíčové dílo literárního existencialismu. Protagonista Meursault, náhodný vrah, je odsouzen k smrti, protože nechce přijmout roli ve společenských stereotypech. „Cizinec“ bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji těm druhým vnucoval. Skutečnost kolem sebe přijímá, ale nehodnotí, je ve světě cizincem, neúčastným divákem. Nabízí se paralela se zcela současným románem jihoafrického spisovatele J. M. Coetzeeho „Hanebnost“. Albert Camus se vydáním Cizince stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace. Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Pavel Juráček, režisér, scenárista, signatář Charty 77, je klíčovou osobností českého filmu 60. let. Deníkové zápisy zachycují vzestup i pád talentovaného umělce v konfliktu s dobovými společenskými a kulturními okolnostmi i s vlastní bohémskou povahou. Deník tak nabízí nejen neobyčejně intimní vhled do Juráčkovy osobnosti, do jeho vnímání světa a lidí kolem něj, ale i do atmosféry „zlatého věku naší kinematografie“, která je nahlížena zevnitř jedním z aktérů nové vlny. Ve svém deníku zanechal po sobě Pavel Juráček dílo svrchované literární úrovně a hypnotické působivosti, otevřený dokument o výšinách i běsech umělecké tvorby. Kniha zvítězila v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004 a obdržela ocenění Litera 2004 za nakladatelský čin. Celý aktuální repertoár http://www.nazabradli.cz/cz/repertoar/aktualni. Marie Zemanová # SPORT: Černobílé problémy (Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)) Březnovou řešitelskou rubriku otevíráme smutnou zprávou. V pondělí 29. ledna ve věku 63 let náhle zemřel velký vyznavač královské hry ve všech jejích formách Miloš Černý z Brna. Čest jeho památce! red. Úloha číslo 3 Wynne F. W. (Anglie) 1. cena, Western Daily Mercury 1907. Bílý: Kb4, Dg1, Vf6, Sh4, Jc7, Jd6, Pc3 (7) Černý: Ke5, Vd3, Ve1, Sg2, Pb3, c4, d7, g4, g6 (9) Mat 2. tahem (C+) O tomto stařičkém anglickém skladateli narozeném ještě v 19. století nevím prakticky vůbec nic. A vidíte, přece se po něm zachovala úloha, která nás určitě potěší. Má klasický, velice hezký úvodník a v obsahu najdeme celkem šest obran s různou motivací. Z několika svůdností bych upozornil jen na tu nejzajímavější 1. Df2?, po níž hrozí [2. Df4 mat] s několika maty 1. - g5 2. Df5 mat, 1. - Vd4 2. cxd4 mat, 1. - Vf3 2. Dd4 mat, 1. - Sf3 2. Dg3 mat a 1. - Ve4 2. Jf7 mat. Vyvrácením je však překvapivé 1. - Vf1! a žádný mat se nekoná. Na další možnosti jistě přijdete sami. Řešení s vysvětlením uvedeme jako obvykle v květnovém čísle. Řešení úlohy číslo 1 z ledna 2018 (Juříček): Po svůdnostech 1. Ka7/a8/c7? d2!, 1. Dxc5? Ke6!, 1. Sc4? Kxc4!, 1. Sxd3? Sxd3!, 1. Jc3? Jxc3! jste asi přišli na nenápadný úvodník 1. g4! [2. Dd6 Kxe4 3. Sc6 mat] kryjící pole f5. Pak následovalo 1. - Kd4 2. Dd6 Kxe4 3. Sc6 mat, 1. - Jb4/c3 2. J(x)c3 Kd4 3. Dxg7 mat nebo 1. - Sxg4 2. Sxd3 Kd4/c6 3. Dd6 mat. První body za správné řešení v novém ročníku soutěže zapisujeme těmto úspěšným řešitelům: Ondreji Čaneckému z Doks, Miloši Černému z Brna, Josefu Lachmanovi z Mladé Boleslavi, Antonínu Maňákovi z Louky nad Veličkou, Rostislavu Millerovi z Bludova, Janu Olejníkovi z Málkova, Františku Skoumalovi z Bludova, Ireně Šourkové z Děčína a Kostasu Zisopulosovi ze Dvora Králové nad Labem. Blahopřejeme! Pro milovníky miniaturek: Juříček S (2250) – Milián M (1845), Krnov 1997, Caro-Kann: 1. e4 c6 2. d4 d5 3. e5 Sf5 4. Jf3 e6 5. Se2. Dlouhá léta se tradovalo, že po 3. e5 přijde vývin Sc8-f5 a černý je bez problémů. Není to až tak pravda, jak dokázal v mnoha partiích anglický velmistr Short. 5. - c5 6. c3 Jc6 7. 0-0 cxd4 8. Jxd4 Jxe5? Toto není optimistický zisk pěšce, to je tah vedoucí přímo do pekla! Lepší bylo 8. - Jxd4, možná i 8. - Sxb1. 9. Sb5 Ke7. Také 9. - Jd7 vedlo k mizerné pozici, krokem dopředu však jde černý král přímo k popravčímu špalku. 10. Jxf5 exf5 11. Ve1 Kf6 12. Dd4. Smrtelnou vazbu vertikální nahradila vazba diagonální a pranic nepomůže ani zahrané krytí 12. - Dc7 s myšlenkou 13. f4?? Sc5. Následuje efektní kombinace demonstrující sílu dvojice střelců. 13. Vxe5! Dxe5 14. Sg5 Ke6 15. Sd7 Kd6 16. Sf4 1-0. [glos. SJ] # INZERCE Prodám několik balíků Braillského papíru formát B4 (širší) za polovinu dnešní ceny, např. 250 listů za 100 Kč, předání v Praze. tel.: 722 93 63 68