ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 2 Leden 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Detail a ďábel v něm STALO SE Vánoční koncert „Světlo ve tmě“ V reklamní kampani vystupuje nevidomá malířka Zemřel PhDr. Josef Smýkal ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Přehledně LIDÉ KOLEM NÁS Mosty – Josef Budzák Cestovatel Tony ZORA RADÍ O čem se moc nemluví – Strachy a fobie v seniorském věku, část 1. ZDRAVÍ Výživa a krevní skupina A Nanotechnologiemi NEJEN proti rakovině Předcházejte poruchám krevního oběhu v malých tepnách Kronika medicíny, část 4., lékařství starověkého Egypta BUDE VÁS ZAJÍMAT Jsou Slované skutečně našimi předky? Ombudsmanka dohlíží na práva lidí se zdravotním postižením dTest: Které nežádoucí látky překvapí v instantní kávě? KULTURA Budeme zvát do divadla a kina K ZAMYŠLENÍ Generace a životní prostředí SPORT Medaile z Mexika # ÚVODEM: Detail a ďábel v něm Německé přísloví „Čert vězí v detailu“ (Der Teufel sitzt im Detail) připomíná, že zdánlivé maličkosti mohou ohrozit i velké projekty. Detail (z francouzského détailler, krájet, rozdělovat) znamená součást většího celku, podrobnost, zvětšený výřez nebo dílčí pohled. Ve staré francouzštině se původně používalo ve spojení vendre en détail, prodávat v drobném, doslova v „rozděleném, rozkrájeném“ stavu to, co obchodník nakoupil „ve velkém“ (en gros). Odtud se i ve starší češtině dělili obchodníci na detailisty (maloobchodníky) a grosisty (velkoobchodníky). V přeneseném významu, který se rozšířil i do jiných jazyků, pak znamená detail i součástku nebo zvětšený, podrobný pohled na část stavby, obrazu, stroje a podobně. V běžné řeči znamená „detail“ často maličkost, něco bezvýznamného, co lze zanedbat. Detaily jsou např. malé vyryté nebo vytesané části na sloupu. Často slýchám „to neřeš, to je detail!“ nebo pohrdavé „detailisto!“ a nezřídka se tím i řídím. Mimochodem – původ rčení jsem si musel najít ve Wikipedii, nechci se holedbat encyklopedickými znalostmi. A právě při hledání toho, co člověk nezná, můžete často narazit na zajímavé věci, které by jinak pro vás zůstaly skryté až do konce vašich dnů. Tak jsem já narazil na dvě jména, dva blogery, díky zajímavému pojetí – užití toho shora uvedeného přísloví. Schválně, zkuste si to také. Ale zpět k tomu, co jsem chtěl prvním letos páchaným úvodníkem říci. Pikantní a adrenalinové kouzlo ďábla mě, na rozdíl od let mladších a divočejších, tolik neoslovuje. Přesto jsem propadl kouzlu detailu. Mnozí již také tušíte proč: bez detailu není celku. S vypuštěním každého dalšího detailu, nepodstatné součásti něčeho většího, se to větší zmenšuje, řídne, propadá do stále chudší, jaksi vakuované podoby, schematizuje se a nakonec končí v nicotě. Kdosi nedbal na detail a nechal jeden po druhém postupně vyvanout. Ale co myslíte, kde začíná ta destrukce celku odebíráním detailů? – Jo, to kdybych věděl, možná jsem mohl i psát filosofické traktáty. Takhle se jen pachtím za drobnými… detaily? Že by tedy ta práce nebyla tak zbytečná, neviditelná? Že by smysl přece jen měla?! Podle teoretiků chaosu každý systém vydrží až jednu pětinu nesystémových součástí – možná i odebrání dvaceti procent jednotlivých detailů, které spolu vytvářejí celek. Pak se rozpadne a v chaosu skončí všechno, i to zdánlivě nejpevnější – charaktery, zásady, přesvědčení, struktura společnosti, firma, domácnost… V čase, kdy každý druhý páchá nějaké zásadní předsevzetí, pamatujte, milí čtenáři a půvabné čtenářky, na detail. A nehledejte v něm jen toho ďábla. Inspirativní a naplňující čtení vám za celou redakci a po celý letošní rok přeje Václav Senjuk # STALO SE: Vánoční koncert „Světlo ve tmě“ Již potřetí uspořádala oblastní odbočka SONS Olomouc koncert, který byl symbolicky nazván „Světlo ve tmě“. Koncerty jsou časově situovány do období adventu nebo Vánoc. Ten poslední se konal 28. prosince 2017 v kostele Zvěstování Páně na Dolním náměstí v Olomouci. Tentokráte vystoupil vokálně-instrumentální soubor Musica pro Sancta Cecilia z Prahy. Soubor vznikl v roce1992 na půdě pražské Konzervatoře Jana Deyla a Střední školy pro zrakově postižené. Je složen převážně z absolventů této školy, kteří profesně působí jako učitelé hudby. Název souboru byl vybrán podle patronky hudebníků Svaté Cecilie. Uměleckým vedoucím souboru je Mgr. Zbigniew Janusz, organizačním vedoucím Mgr. Jiří Červený. Na koncertě, kterého se zúčastnilo více než sto posluchačů, zazněly skladby a písně z období gotiky, renesance a baroka. Nejčastěji to byly skladby jindřichohradeckého skladatele Adama Václava Michny z Otradovic, ale i jiných českých autorů. Slovem provázel koncert člen souboru Petr Mach, který mimo názvy skladeb a jejich zařazení v rámci liturgického roku také popsal nástrojové složení souboru. Ten využívá dobových nástrojů – dvou viol da gamba, virginalu, což je předchůdce cembala, violoncella a také loutny. Jeden z hudebníků sólově na tento nástroj zahrál dvě skladby. Šlo vlastně o teorbu, také se dříve nazývala renesanční loutna nebo barokní kytara. Tři hudebníci hráli na různé flétny – zobcové i příčné a velmi zajímavý zvuk měly rohy – sopránový, altový i basový. Většina skladeb byly mnohohlasé písně, kde dominovaly tři zpěvačky. Zazněly také sólové písně nebo duety. Úplně na závěr, jako přídavek, nám hudebníci zazpívali a zahráli píseň Andělové, andělové ze stejnojmenného cédéčka, které soubor nahrál jako již šesté v pořadí. Krásná hudba, v provedení souboru, kde převažovali nevidomí hudebníci, se nesla v duchu vánoční atmosféry. Tu umocňovala i vánoční výzdoba kostela včetně betléma, výškou i počtem postav největšího v Olomouci. Děkujeme členům souboru Musica pro Sancta Cecilia z Prahy za opravdu nádherný hudební zážitek. Naše díky rovněž patří Statutárnímu městu Olomouci za finanční podporu a primátorovi města Doc. Antonínu Staňkovi za převzetí záštity. Je třeba poděkovat také panu faráři, otci Šimonovi za poskytnutí prostor kapucínského kostela pro konání koncertu. Velmi nám taktéž vypomohlo ústředí SONSu, které zapůjčilo mikrobus pro přepravu nástrojů a několika hudebníků a uhradilo odměnu pro řidiče vozidla. Spokojenost s úrovní koncertu po umělecké stránce byla všeobecná, my pořadatelé pak jsme oceňovali i návštěvnost, ochotu a vstřícnost všech zainteresovaných stran. To nás povzbuzuje v úmyslu pokračovat v započaté tradici i v budoucnu. Jan Příborský # V reklamní kampani vystupuje nevidomá malířka České pobočky drogerií DM nasadily na leden a únor kampaň, v níž prostřednictvím sedmi příběhů představují hodnoty odrážející ducha firmy. Každá z osobností je ztělesněním jedné z vlastností. Poselstvím je ukázat člověka v jeho jedinečnosti, mnohotvárnosti a vyjádřit mu respekt a uznání. Obsah reklam je převzat z Rakouska a odtamtud také pocházejí osobnosti, které v reklamě vystupují. Nejde tedy o herce, ale o reálné lidi. Jeden příběh je věnován nevidomé malířce Claudii. Ta oslepla ve dvaceti letech. Ani po těžké nemoci ale nepřestala malovat. Její vlastností je podle DM rychlá reakce na změnu a přizpůsobení se novým podmínkám. Otázkou je, zda tohle všechno dokáže ocenit i český divák, který o tomto kontextu nic neví. Například dvacetivteřinový televizní spot podbarvený hudbou ukazuje pouze nanášení barev na plátno a malířku při práci. Hlas v podkresu k tomu říká: „V podstatě mám stále obraz ve své mysli. Miluji barvy, když maluji, tak vidím. V těch chvílích přestávám být slepá.“ A dodává: „Člověk jako každý jiný, výjimečný.“ A následuje už za léta ohraná a ne úplně srozumitelná věta, kterou má drogistický řetězec, Bůh ví proč, tak rád – „dm – zde jsem člověkem, zde nakupuji.“ Kreativní koncept od vídeňské agentury ReTALE se objeví mimo Česka v dalších jedenácti zemích. Co si o této reklamě a zobrazení slepoty v reklamním sdělení myslíte vy? Spot o nevidomé malířce z kampaně Respekt naleznete na www.dm.cz a také zde: https://www.youtube.com/watch?feature=youtu.be&v=z8t51QeSc04&app=desktop Marie Zemanová # Zemřel PhDr. Josef Smýkal Čtyři dny před koncem loňského roku, ve věku 91 let (1926-2017), zemřel v Brně jeden z doyenů slepecké obce v ČR, PhDr. Josef Smýkal. Bohužel, do uzávěrky tohoto čísla jsme nestihli tak závažný text, jako nekrolog pravděpodobně v této době nejzasloužilejší osobnosti slepeckého hnutí a mj. autora Tyflopedického lexikonu jmenného, PhDr. Josefa Smýkala, zpracovat tak, aby zahrnul vše podstatné z jeho života, a proto v bodové podobě vyjde za dva týdny, ve stejný den jako v černotiskové ZOŘE č. 2. redakce ZORA # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně Konec loňského listopadu byl ve znamení oblastních shromáždění OO SONS. Na tom olomouckém, kde mj. vystoupil Mgr. Václav Polášek, všichni po formálním programu vyhlíželi Mikuláše, který jako každoročně každému nadělil malý dárek. Na vrchlabské oblastní shromáždění zavítal Jan Pakoš z pražského ústředí. Zúčastněné informoval o novinkách v SONS. Na trutnovském setkání jako host vystoupil Mgr. Jan Bábik s přednáškou o činnosti místní městské policie a prevenci kriminality. 23. 11. byly předvedeny nové typy nízkopodlažních autobusů SOR pro Prahu. Na prezentaci byli i zástupci uživatelů, mimo jiné i SONS. Za Metodické centrum odstraňování bariér byl přítomen František Brašna. Dopravní podnik hlavního města Prahy by měl 150 autobusů dostat v nejbližších letech. Zatím je vyrobeno prvních 10 kusů. Kyjovští v listopadu absolvovali haptickou besedu ve školicím centru Zoo Hodonín. Měli tak jedinečnou možnost vyslechnout poutavé vyprávění o všemožných zvířatech a osahat si nejen preparované, ale i živé tvory. Chloubu zdejší zahrady, bílého lva, pohladili raději jen přes sklo. V sobotu 16. 12. se v Casinu v Mariánských Lázních uskutečnil tradiční vánoční koncert Západočeského symfonického orchestru se sbory a sólisty. Partnerem koncertu byl SONS ČR a V.I.P. sólistou byl nevidomý klarinetista Jan Budín. V mnoha odbočkách proběhla v adventním čase předvánoční setkání. Nejinak tomu bylo i v Kyjově, kde provoz momentálně komplikuje rozsáhlá rekonstrukce prostor. I tak se – s několika inovacemi – vše zvládlo. Více o akcích se dočtete na sons.cz. # LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Josef Budzák V počítačové učebně jsem si protáhla záda unavená po náročné lekci a nechala se pozvat jedním milým chlapíkem na kávu. Během kávového dýchánku jsme si s Josefem Budzákem, lektorem v rehabilitačním středisku Dědina, trochu povídali o životě se slepotou. Ačkoliv od mládí nevidomý, naučil se vidět do spousty věcí, které jsou mnohým stále utajeny, a to především v oboru počítačové abecedy. Jožko, co vás osobně přivedlo do rekvalifikačního a rehabilitačního střediska na Dědině? Jak dlouho a na jaké pozici zde pracujete? „Od svého nástupu v roce 2000 zde pracuji jako lektor výpočetní techniky. V mládí bych si nikdy nepomyslel, že je něco takového možné. Jsem od narození nevidomý, v naší rodině se slepota vyskytuje ještě u mého bratra. Vyrůstali jsme na Slovensku, domovem nám byla zemědělská usedlost našich rodičů, ale vztah k rodné hroudě ani k zemědělství jsem nepochytil. Od sedmi let jsem žil v Levoči na internátě školy pro zrakově postižené. Ze všeho nejraději jsem poslouchal rádio a tak bylo mým snem stát se rozhlasovým reportérem nebo hudebním redaktorem. Škola nás směřovala k hudebnímu vzdělání, a tak jsem šel studovat do Prahy konzervatoř pro nevidomé. Ve třetím ročníku jsem musel školu opustit z náboženských důvodů. Nechtěl jsem se prostě vzdát své víry a to se nevyplatilo,“ prozrazuje Josef Budzák. Váš postoj se tedy projevil jako obzvlášť riskantní. Nelitoval jste někdy, že jste se nepřizpůsobil tehdejším požadavkům? „ Nelitoval. Já jsem nikdy nechtěl dělat něco, co by se mně samotnému nelíbilo, i když se dnes mé názory na víru a církev poněkud změnily,“ odpovídá s úsměvem Josef. „Zůstal jsem však i potom v Praze, absolvoval jsem externě kurz pro telefonisty a oženil jsem se. Deset let jsem pracoval v telefonní ústředně, přivedl na svět syna a věrný svým zájmům jsem se hodně zabýval radiotechnikou. Živou hudbu jsem ovšem nezavrhl, občas muzicíruju, ale hlavně ji rád poslouchám. Když v mém dětství brácha přinesl svůj první kotoučový magnetofon, byl jsem naprosto fascinován tajemstvím moderní audiotechniky. Fascinace novými technologiemi však pokračovala a také snaha tuto techniku umět ovládat. Když jsem získal svou první Euréku, rychle jsem se v kurzu naučil, co jsem potřeboval, ale zajímal mě hlavně princip přenosu dat. Zanedlouho jsem dospěl k prvnímu počítači, tehdy se užíval systém MS DOS. V té době jsem už zkoušel učit další zájemce, tehdy to byl jen malý úvazek v SONS. Pak přišla výzva – práce na plný úvazek v rehabilitačním a rekvalifikačním středisku na Dědině. Tehdy jsem pochopil, že je nezbytné, abych ukončil, byť s prodlením, středoškolské studium. To se podařilo díky velkému pochopení vedení ekonomické školy v Butovicích a velké vstřícnosti mého zaměstnavatele. Kdyby mi nevyšli vstříc, pokud jde o souběh studijního plánu s pracovním úvazkem, těžko bych odmaturoval. Umíte si představit, že byste pracoval u běžné firmy jako počítačový odborník? „Což o to, představit si to umím, protože jsem nikdy neodváděl špatnou práci a sám za sebe bych určitě obstál. Ale komu bych tím pomohl? Mě baví pomáhat zrakově postiženým, tam jsem pevný v kramflecích. Prostředí vidících by pro mne asi bylo náročné a bojím se, že bych pro svou práci těžko hledal smysl a vnitřní řád.“ Cítíte při své práci se zrakově postiženými nějakou výhodu s ohledem na vlastní zkušenost se slepotou? „Pokud učím nevidomé, nesporně cítím, že jim rozumím a dovedu se vmyslet do jejich vnímání. Obecně však musím uznat, že jsem zcela závislý na odečítači, ať v počítači nebo v telefonu. V momentě, kdy mi tato pomoc selže, jsem zcela nahraný. To se naštěstí nestává často. Pak musím požádat o pomoc a informaci, co se děje na monitoru někoho, kdo vidí. Na druhou stranu, když je nevidomý klient úplný nováček, tak dovedu formulovat a předvídat jeho budoucí nároky, což třeba nezkušený vidící lektor teprve postupně zjišťuje. Také je mohu podpořit a povzbudit v uskutečňování jejich zálib a koníčků, dovedu nabídnout to, co mě také baví. Konkrétně jsou to třeba hudební programy, které uvítají zejména klienti se vztahem ke skládání hudby nebo hudebních aranžmá a také programy určené pro zpracování audia. Může se ale i stát, že klient chce proniknout do hlubin programů, kde já jako nevidomý tu zkušenost nemusím mít. Pak je dobré, že tu máme tým, kde jsou i vidící lektoři, a že můžeme spolupracovat v momentě, kdy je poptávka takříkajíc mimo osobní zkušenost. To funguje oboustranně.“ Jak se vám daří spolupráce s Úřady práce, pokud jde o rekvalifikaci zrakově postižených? „My se snažíme hlavně vysvětlovat klientům, že pokud jde o práci na počítači, něco jako rekvalifikace sama o sobě mu nezajistí práci. Na počítači buď umím a potřebuji se průběžně vzdělávat, abych stíhal nové postupy, nebo na něm neumím a potřebuji se v rámci nějakého oboru doučit to, co vlastně ostatní kolem mě umějí. Pokud si někdo přeje rekvalifikaci na počítači, měl by mít představu, jakou práci chce dělat a ještě lépe by měl znát požadavky budoucího zaměstnavatele. Přímý kontakt mezi Úřady práce a naším střediskem ale zprostředkovává sociální pracovník. My už jsme pak připraveni se klienta ujmout a učit ho, co potřebuje jako běžný uživatel počítačových technologií. Nejsme třeba schopni ho naučit programátorské nebo speciální IT dovednosti.“ Setkáváte se u klientů s následky neprofesionální pomoci ze strany odborníků? „To ano. Slýcháme z mnoha stran a máme i zkušenost, že odborná veřejnost nemá povědomost, kam nasměrovat člověka, který ztrácí zrak. Jedná se především o zdravotnickou pomoc, ale i o náležitou formu podpory od sociálních pracovišť. Mnozí lidé zůstanou doma, ačkoliv by mohli dostat to, co potřebují pro svůj profesní život. Tím samozřejmě myslím i počítačovou gramotnost.“ Jací klienti přicházejí učit se na počítači? Jsou i tací, kteří se nenaučí vůbec nic? „Mezi klienty jsou lidé později osleplí, ale i od narození nevidomí absolventi různých škol. Všichni se potřebují buď naučit něco zcela od začátku, nebo doučit se, co ve škole nezvládli. Takoví, kteří by se nenaučili na počítači vůbec nic, ti jsou velmi vzácní. Klientům, kteří nemají ke složitějším aplikacím potřebné nadání, můžeme však doporučit portál Friendly vox, který je velmi jednoduchý, nevyžaduje žádnou instalaci a umožní uživatelům snadný přístup k novinám, televizi, také k jízdním řádům a k dalším zajímavým portálům na internetu. Pro každého klienta je silná motivace buď zlepšení pracovního výkonu anebo třeba jen to, že se mu zvládnutím dovedností na PC otevírají nové možnosti. Když objeví svět internetu, vede to nejednou paradoxně k tomu, že zůstává doma a celý den sedí u počítače. Tomu ovšem nedokážeme zabránit. To už je potom otázka osobních priorit. V našem středisku mají klienti možnost se zapojit do obyčejného života, třeba už jen tím, že se naučí pohybovat se s holí a komunikovat s lidmi. To já osobně vidím jako nejdůležitější.“ S jakými institucemi spolupracujete? „Mnoho našich externích klientů, kteří využívají bezplatné počítačové kurzy, mohou toto sebevzdělání využívat díky grantům Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. To je velká pomoc lidem, kteří by si náš kurz nemohli finančně dovolit. Na Masarykově univerzitě se dvakrát ročně pořádají velmi užitečné workshopy na téma nových informačních technologií, kterých se účastníme. Tyto workshopy jsou vzájemně velmi obohacující zejména o nové nápady a poznatky, které pak uplatníme při výuce klientů. Velmi důležité jsou i doškolovací kurzy pořádané každoročně SONSem, protože nám zajišťují čerstvý přísun novinek v našem oboru a umožňují výměnu zkušeností mezi lektory. Nová témata a zajímavosti se dozvídám z pravidelného sledování webů jako poslepu.cz, Pelion.cz a mnohých dalších.“ Jaké vlastnosti potřebuje lektor vašeho formátu, aby obstál? „Pro mě je důležité, že klient očekává, že ode mne něco získá. Snažím se proto o pochopení jeho potřeb i povahy jeho osobnosti. Nemusí to být vždycky lehké, už se mi párkrát stalo, že jsme si vůbec nesedli a tak jsme se rozešli s nevalným uspokojením. Hodně potřebuji trpělivost a také zkušenosti v jednání se zrakově postiženými, kteří mají třeba hodně složitý osobní život. Jsem rád, když společně dojdeme do cíle, který dává smysl životu klienta i mé práci. Neustálou výzvou je i stále nová poptávka klientů na různé technologie a aplikace, o kterých se třeba dozvídám poprvé. To, že se musím nějakou věc učit za pochodu, mi také přináší potěšení, že při práci s lidmi prostě nemohu ustrnout na jednom místě. O to víc se raduji, když mě někdo opakovaně vyhledá a jmenovitě si žádá mou pomoc. To mě pak opravdu těší, že mohu předat, to co sám umím a navíc si vzájemně rozumíme.“ Co děláte proti vyhoření? „Už jsem zmínil, že mi zůstala láska k hudbě. Ať ji poslouchám nebo sám třeba trochu hraju, hudba mě uvádí do pohody. Mám vidící manželku, a tak rádi spolu chodíme ven, potrpíme si na rychlou chůzi a dlouhé vycházky. Teď v zimě jsme znovu objevili společné bruslení, a to nás opravdu baví. Také moc rádi chodíme na koncerty a posloucháme knížky. Nejraději čtu historické romány a monografie. Pocitově dávám přednost audioknihám, ale přes braillský řádek a hlasovou syntézu čtu knížky stažené z Knihovny digitálních dokumentů. Když se do něčeho opravdu zaberu, přestávám vnímat, jestli to čte lidský hlas nebo stroj. Rád bych měl víc času na procházení mezi radiostanicemi, takové bloumání éterem. To se mi ale poštěstí málokdy. A když mě naštve něco nebo někdo v práci, tak se učím nové věci, které mě baví, a za chvilku to vydýchám. Mám i časté kontakty s rodinou a přáteli. Sociální sítě mi připadají jako ztráta času a zbytečné zahlcení zbytečnými informacemi. Raději se s lidmi setkávám, a když to nejde, tak četujeme po skypu nebo si voláme. Známky vyhoření na sobě prozatím nepociťuji. Ale kdo ví...?“ Rozmlouvala Jaroslava Novotná # Cestovatel Tony Od narození nevidomý, z 80 % hluchý a po transplantaci ledviny. Přesto se Brit Tony Giles rozhodl procestovat bez pomoci druhých svět. Dosud navštívil 125 zemí na 7 kontinentech, včetně České republiky. Cestovat začal už jako dítě, když dojížděl do speciální školy. Velkou inspirací mu byl otec, který sloužil u námořnictva a domů se vracel s příběhy z cest. V 16 letech Tony poprvé vyrazil za hranice Velké Británie, když se školou letěl do Bostonu. Při své první samostatné výpravě v roce 2000 se vydal do amerického New Orleans. Právě tahle cesta mu pomohla uvědomit si, že to dokáže. „Byl jsem úplně sám, nevěděl jsem, kam vlastně jdu, ale bylo to ohromující.” Muž, který žije v Teignmouthu v Devonu a hovoří španělsky a italsky, napsal několik knih – cestovních deníků a své zážitky publikuje i na http://www.tonythetraveller.com/. Cestovatel byl nedávno i v Praze, kde se mu prý zasekávala hůlka mezi dlažební kostky. „Česko je relativně snadné. Třeba přes Karlův most se jde dobře. Obtížné na Praze je, že většina restaurací a barů je buď po schodech dolů, nebo nahoru. Lidé jsou ale milí, jídlo skvělé. Byl jsem taky v Brně a to je skvělé, hodně rovné. Ochutnávali jsme na jednom náměstí víno, sýry, poslouchali hudbu a lidi kolem.“ Lidé jen moc nevědí, jak se k postiženým chovat. Možná je to tím, že moc slepců po Praze samo nechodí,“ popsal v rozhovoru po Skype pro server irozhlas. „Obecně se hodně lidí stydí a radši pomoc nevidomému nenabídnou, protože neví, jak správně pomoct. Přitom je to často o selském rozumu – prostě jdete tak, jako byste vedl sám sebe. Taky do ničeho nechcete narazit,“ dodal Tony Giles, který přes veškerou přípravu často potřebuje pomoc druhých. „Jednou v Zambii jsem si vybíral s pomocí jednoho pána peníze a bankomat mi sežral kartu. Takže jsem se najednou ocitl uprostřed Afriky naprosto bez peněz a banka mi nedokázala pomoct. To bylo stresující, ale když se to pak v budoucnu stalo podruhé, potřetí, už to bylo lepší. Prostě to k cestování patří,“ líčí jednu ze situací. A přidává další dobrodružství: na severu Kanady mu ukradli stan, v Arménii nasedl na špatný autobus a hodiny hledal cestu zpět, v Bangkoku se nedomluvil a musel se spolehnout na to, že mu někdo správnou adresu napíše tužkou na papír. Na cestách se podle svých slov naučil především trpělivosti. A našel také lásku, v posledních letech ho mnohde doprovází řecká přítelkyně Tatiana, která je také nevidomá. A jaké město je pro slepce nejlepší? Podle Tonyho New York, především pak Manhattan. Ulice se totiž dají odpočítávat a v orientaci pomáhá také hlášení stanic v metru. „Mojí nejoblíbenější zemí je ale Nový Zéland. Připomíná mi Anglii a dá se tam dělat spousta věcí. Když jsem tam byl naposledy, šestkrát jsem seskočil padákem nebo řídil loď.“ Mladý cestovatel, který většinou projede několik zemí na jeden zátah, má rád historii, často proto navštěvuje kostely, zámky a hrady. „Architekturu nevidím, ale cítím, poslouchám třeba ozvěny, sahám na zdi. Když cestuju, vnímám zvuky, prostor, vůně, to je to, co dělá země a města jedinečnými,“ říká. Peníze na cesty má díky dědictví po otci. Na výletech se ale snaží neutrácet. Přespává v levných hotelech a všude, kde může, jezdí veřejnou dopravou. „Cestuji letadly, vlaky, autobusy i loděmi, na severu Senegalu jsem jednou jel také ve vozíku taženém oslem,“ uvedl. Muž, který se v roce 2018 mimo jiné chystá do Ruska a Grónska, je velkou inspirací pro mnoho nejen nevidomých. „Lidé mi píšou, ptají se mě na různé praktické věci, kam je nejlepší jet jako nevidomý. Inspiruje mě to, už to nedělám jen pro sebe, ale taky pro ostatní. Je hezké inspirovat lidi k tomu, aby se zvedli z gauče a vyrazili,“ uzavírá Tony. PŘÍBĚHY Z CEST O svých cestách napsal Tony Giles dvě knihy, které vyšly také v elektronické podobě a Braillově písmu. První z nich vyšla v roce 2010 pod názvem Seeing The World My Way a druhá Seeing The Americas My Way o tři roky později. Nyní chystá publikaci o svých cestách Afrikou. Marie Zemanová (s využitím irozhlas.cz a novinky.cz) # ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Strachy a fobie v seniorském věku, část 1. Každý si v sobě nese nějaký ten strach – větší nebo menší. Někdo se vyhýbá výškám, jiný pavoukům nebo výtahu. Strach je něco, co můžete do určité míry potlačit, zamaskovat nebo překonat. V mládí může dokonce roztomile pištící slečna, která zahlédla myš, poskytnout svému mužskému protějšku vítaný pocit nadřazenosti a mužné síly. První větší a závažnější strachy se objevují v těhotenství, později v rodičovství. Najednou věci, které mladým partnerům přišly nepodstatné, nabývají na hrozivosti a získávají punc varovných signálů. Zejména maminky mají o své děti stejný strach, jaký mívaly dávné matky hlídající své potomky v bezpečí jeskyně. Zkrátka – strach je vlezlý, nevítaný, zlověstný, ale zároveň umožňuje adekvátně reagovat na hrozící – iracionální nebo reálné – nebezpečí. Senioři, a to zejména senioři se zrakovým postižením, jsou mnohem křehčí a náchylnější k nadbytečné ostražitosti a panice než mladší osoby. Takto znevýhodněný člověk pak místo rozumného řešení ztrácí nervy a své obvyklé chování často zbytečně změní na zcela nerozumné, iracionální. Někdy se vystrašený a nejistý člověk snaží o svých pocitech mluvit se známými nebo příbuznými, ale dost často dochází k obávanému nepochopení. Takové to – „prosím tě, to je v pohodě, co by se ti mohlo stát...“ obavy nezažene, spíš se dostaví nový strach z osamění a bezmoci. Jestliže člověk prožívá strach, který nemá s kým sdílet, může vyrůst pro něj úplně nový a nečekaný problém, objevují se další nepříjemnosti a zbytečné komplikace. Chaos a neklid, který úzkostný člověk prožívá, nepřinášejí potřebnou rozvahu ani schopnost nastalé situace řešit. Je přirozené, že se strachu snažíme vyhnout, nikoliv s ním bojovat. Jenže nepřítel v podobě úzkosti, fobie nebo paniky je zákeřný a nevzdává to. Nakonec ten, kdo žije v častém strachu, může natolik změnit své chování a životní styl, že ho jeho okolí považuje za méněcenného nebo dokonce dementního. „Nikdy jsem neměla problém projít Václavské náměstí po celé jeho délce. Chodím do nedaleké Macanovy knihovny, takže tam znám každý výstupek v dlažbě, snadno nacházím přechody a také vím, v kterou denní dobu je menší frekvence. Ani větší hustota lidí mi nevadí, mám vodicího psa a bílou hůl, takže bych se měla cítit bezpečně. Zjišťuji ale v poslední době, že mě přepadá úzkost už při pomyšlení, že na Václavské náměstí musím jít. Cítím se tak nejistá, že už tudy raději nechodím a knížky si stahuji. Je mi to trochu líto, protože jsem do knihovny chodila ráda kvůli milým knihovnicím. A také jsem hned vedle, v Domě služeb SONS, potkávala pokaždé některé známé. Teď mám vyloženě hrůzu z lidí, které po cestě míjím. Nikdo mi nikdy neublížil, a přesto ten strach mám a neumím ho zvládnout.“ P. K., 64 let Průvodním jevem nezvládnutých strachů a úzkostí je pocit ponížení, který pak může být novou příčinou dalšího strachu ze selhání. Začíná se utvářet začarovaný kruh, kde se negativní pocity navzájem podporují a umocňují. Průvodcem bývají i bolesti hlavy, třes rukou, slabosti kolem žaludku. V silnějších formách se jmenované psychosomatické poruchy zhoršují. Stává se, že navzdory předpokladům najde úzkostný senior oporu v důvěryhodném člověku. Dokud je vedle něho, strach a úzkosti zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Jakmile však zůstane sám, úzkosti zesílí a může dojít i k nervovému zhroucení. Existují názory, že zvýšený počet lidí s úzkostmi je úměrný přetechnizovanému prostředí a stresům souvisejícím s nároky na výkonnost. Možná na tom kousek pravdy je, ale zároveň víme – a nejen z románů – že různými neurózami trpěli lidé už v osmnáctém století, kdy byla neuróza i lékařsky potvrzena jako porucha zdraví. Úzkost se dost často pojí s nespavostí. U starších a zrakově postižených osob dochází k poruše tvorby tzv. spánkového hormonu – melatoninu. Nedostatkem spánku se silně oslabuje duševní rovnováha, což nezřídka vede k podrážděnosti, depresi, úzkosti i poruchám paměti a koncentrace. To první, co bychom měli proti vzniku úzkostí udělat, je urovnat si životosprávu. Potřeba osmihodinového kvalitního spánku není žádný výmysl. Dřív než ale sáhnete po léku na spaní nebo po pořádné dávce alkoholu, obstarejte si melatonin, který by brzy mohl srovnat váš spánkový režim. Možná se už za krátkou dobu budete cítit lépe, ale od užívání tohoto hormonu neupouštějte. Budete-li mít příležitost konzultovat dávkování s lékařem, určitě ji využijte! Pokračování v dalším čísle. Dr. Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: Výživa a krevní skupina A Pravěcí lovci postupně začali hledat i nové zdroje potravy. Pěstovali obilí a chovali hospodářská zvířata. Způsob jejich života znamenal změny v trávicím a imunitním systému. Na území Asie tak vznikla před 25 tisíci lety nová krevní skupina A. Dá se říci, že je opakem skupiny 0. Její nositelé bývají rozvážní a precizní. Dobře se přizpůsobují změnám a lehce metabolizují doporučené živiny. Mají ovšem málo žaludeční šťávy a potraviny živočišného původu jim přetěžují trávicí trakt. Mohou být náchylní k rakovinám, srdečním onemocněním a cukrovce. Strava by proto měla být převážně vegetariánská. Dobře jim dělá chůze, jóga nebo relaxační cvičení. Maso ukládají převážně ve formě tuku a při jeho trávení se uvolňují toxiny. Dovolit si mohou občasnou konzumaci kuřete, krůty a ryb, jako jsou kapr, losos, makrela nebo treska. Pro ženy se jeví jako vhodná prevence rakoviny prsu hlemýždí maso. Nedostatečné je i trávení mléčného cukru. Pouze neutrálními potravinami jsou jogurty, kefír, kozí a nízkotučné sýry. Vhodná nejsou ani vejce. Výrobky ze sóji včetně sójového mléka naopak potřebné bílkoviny doplňují. Několikrát denně by lidé s krevní skupinou A měli jíst obiloviny. Pohanka, amarant a rýže jsou těmi nejlepšími. Nevhodná je pouze pšenice v nadbytečném množství, kdy narušuje využití energie z ostatních potravin. Bez obav lze konzumovat luštěniny, jako jsou černé fazole, čočka, hrách i fazolové lusky. Brokolice, kedluben, mrkev nebo cibule podporují látkovou výměnu a zvyšují hybnost střev. Máte rádi lečo? Vězte ovšem, že rajčata, papriky i brambory jsou zeleninou nevhodnou. Zdraví prospěšné je množství ovoce. Pro redukci hmotnosti využijte ananas. Pozor jen na banány a pomeranče. Trávení usnadňují rostlinné oleje, nejlépe olivový, řepkový a sezamový. Arašídy, dýňová semínka, mák nebo jedlé kaštany jsou chutným doplňkem stravy. Dopřávejte si zrnkovou kávu i červené víno, nikoliv ovšem pivo a destiláty. Ve chvílích klidu vychutnávejte zázvor, třezalku nebo ostropestřec. Antonín Vraný Zdroj: dietologickyporadce.cz, prirodnicestou.cz # Nanotechnologiemi NEJEN proti rakovině Jeden nanometr představuje jednu milióntinu milimetru a jednu miliardtinu metru. Do jednoho nanometru se vejdou tři až čtyři atomy. Virus chřipky je velký asi 100 nanometrů a vejde se zhruba stotisíckrát do průměru lidského vlasu. Nanočástice testované v medicíně jsou asi dvakrát větší. Představte si, že tak malé částice lékař vpraví do těla pacienta a ony se shluknou okolo zhoubného nádoru. Na oblast následně zaměří infračervené světlo, ony se zahřejí a nádor teplem zničí. Působí pouze v místě určení a pacientovi tak stačí menší dávka. Taková metoda může podpořit nebo i nahradit chemoterapii, a to bez větších nežádoucích účinků nebo poškození zdravé tkáně. Další způsob využití nanotechnologií nalézáme již dnes v tkáňovém inženýrství. Síť ze vstřebatelných nanovláken vytváří velký povrch. Může představovat lešení pro uchycení buněk vykultivovaných mimo lidské tělo. Medicína se takto pokouší nahradit porušenou nebo chybějící tkáň. To se týká kostí, kloubních chrupavek, svalů, kůže, ale i nervových tkání. Ovšem věda jde dále a během příštích desetiletí se dočkáme i nanorobotů, které se již dnes testují. Dokáží měnit svůj tvar nebo dokonce rotovat. Jsou poháněny světlem a dosahují rychlosti až tři miliony otáček za sekundu. Rakovinovou buňku se jim podařilo provrtat během jedné až tří minut. Vědci rovněž věří, že roboty v budoucnu vyvinou tak, aby nádory samy vyhledaly a zničily. Také prý dopraví a přesně umístí léčivé látky do nemocných buněk v lidském těle. První nanostroje můžeme očekávat již za deset let. Spolu s nimi se začnou vyrábět i vhodnější materiály, mikroskopy a další technika. A vznikne rovněž potřeba vytvářet inteligentní systémy pro jejich ovládání, hodnocení výsledků, ale i zabezpečení. Nanotechnologie, podobně jako ostatní vědecké objevy, jsou totiž sice dobrým sluhou, ale špatným pánem. Dají se jistě využít k nekalým účelům i jako ničivé zbraně. Antonín Vraný Zdroj: cs.wikipedia.org, zoommagazin.iprima.cz, seznam.cz/zprávy # Předcházejte poruchám krevního oběhu v malých tepnách Člověk má pocit neustálé zimy, obtížně se zahřeje, a když, tak jen na malou chvilku. Často ho provází únava, probouzí se s brněním a mravenčením prstů a někdy až s necitlivýma rukama. To pokud si jimi před usnutím podloží hlavu. Objevují se fialové fleky na končetinách i rtech a pomerančová kůže. Vše pak může vyústit až do křečových žil, hučení v uších nebo infarktu myokardu. Poruchami mikrocirkulace krve trpí čím dál více lidí. Krev putuje od srdce k jednotlivým oblastem těla a orgánům nejdříve velkými tepnami. Ty se větví, zmenšují se a přecházejí až ve vlásečnice, zvané též kapiláry. Jsou to tenké cévy propojující tepny s žilami. Jejich průměr je 5 až 20 mikrometrů, délka 0,5 milimetrů a v lidském těle jich najdeme asi 40 miliard. Obtékají jednotlivé buňky a zásobují je kyslíkem a živinami. A právě u těchto drobných tepének dochází nejčastěji vlivem stresu, nezdravé stravy a nedostatku pohybu k jejich zužování. Pokud jsou stěny vlásečnic poškozené nebo lámavé, má to za následek snížení jejich propustnosti. K tomu se může přidat i činnost svalových vláken, která stažením uzavřou vstup krve do kapiláry. Máte sedavé zaměstnání nebo pracujete naopak převážně ve stoje? Pravidelně vyrážejte na procházky. Uvádí se, že pro udržení minimální tělesné kondice by každý člověk měl denně ujít alespoň 6000 kroků. Abyste prospěli vašim cévám, ujděte jich denně 10 000, nejlépe v přírodním terénu. Pokud sedíte u televize nebo počítače, kružte kotníky oběma směry, třete si ruce o sebe a masírujte své tělo. Udržujte nohy stále v suchu a v teple. Kupte si pohodlné boty a ponožky bez stahovací gumičky. Jako prevenci proti křečovým žilám zkuste nosit kompresivní punčochy nebo podkolenky. Do svého jídelníčku zařaďte pravidelně zeleninu, ovoce, luštěniny, rybí olej, pohanku a pšeničné klíčky. Dodejte tělu vitaminy C a E, hořčík a pupalkový olej. V zimních obdobích popíjejte teplý čaj z šípků a rakytníku. Prospěje vám i omezení kouření. Antonín Vraný Zdroj: studijni-svet.cz, diskuse.doktorka.cz, wikiskripta.eu # Kronika medicíny, část 4., lékařství starověkého Egypta Počátky léčitelství v údolí Nilu vycházejí ze šamanských tradic. Ve 2. století hovoří však Klemens Alexandrijský již o uceleném vědění. Týkalo se stavby těla, nemocí i léků. Představu o tehdejší medicíně získáváme z nalezených papyrů, jako jsou Ebersův nebo Smithův. Vědělo se již, že lidské tělo není všude stejné a lékař nemůže léčit vše. Vznikly tak obory jako všeobecné lékařství, chirurgie, stomatologie nebo gynekologie. Za centrum organismu i sídlo duše bylo považováno srdce. Lékaři znali jeho funkci pumpy a věřili na existenci kanálků, jimž říkali Metu. Vedly ze srdce i do něj a měly dopravovat tělu vzduch, krev, hlen, potravu, semeno i výměšky. Při zablokování jejich činnosti vznikaly nemoci. Měření tepu a pozorování srdce tvořilo proto hlavní součást vyšetření pacienta. Egypťané důkladně pečovali o své tělo. Mýdlo ještě neznali, čistili se oleji a pískem, zuby dřevěnými tyčinkami. Myrhu žvýkali k potlačení zápachu z úst. Nad obecnou hygienou bdělo kolegium vedené osobním lékařem faraóna. Za válek nebo neúrody dokonce zpracovávalo koncepci regulace obyvatelstva. Práce tehdejších lékařů velmi přispěla k léčení poranění. Ke znehybnění zlomenin a vykloubenin již používali dlahy. Věřili, že okraje ran jsou křídla a střed ústa. Přikládali na ně čerstvé maso, neboť si všimli, že zabraňuje krvácení. Snažili se je také sešívat přírodními vlákny nebo pomocí obřích mravenců. Ty nechali zakousnout se do okrajů a jejich těla poté odkroutili. Lékaři si sami připravovali léky. Jednotkou množství bylo 1 Ro, třistadvacetina nádoby pro smísení léčiv, asi 1 polévková lžíce. Žádné sestry jim neasistovaly. Jen obvazovači, ranhojiči nebo maséři. Hojně se využíval výplach střev, žaludku nebo pochvy, doložena je aplikace čípků a známé byly i recepty proti padání vlasů. Během operace byl aplikován blín nebo opium, aby nemocní uvěřili, že se setkají s uzdravujícím bohem. Místnost se před lékařským výkonem vykuřovala. Součástí receptů, a to i očních, byl často trus ještěrky, pelikána nebo krokodýla. Sušené a rozemleté výkaly se míchaly s mastmi nebo kvasícím medem. Močí se vymývaly oči, bahno a hlína sloužily jako obvaz. Výzkum potvrdil, že moč i stolice působí antibakteriálně. Mumifikace je způsob uchování těla po jeho smrti. Balzamovači ho nejprve zbavili všech vnitřností kromě srdce a ledvin. Břišní dutinu vymyli a naplnili vonnými látkami. Následovalo sušení a louhování těla v silném roztoku hydroxidu sodného. Schránku z kostí a kůže poté naplnili směsí z pilin, bláta a plátna, potřeli vzácným olejem a zabalili do obinadel. Srdce se ponechalo tělu, neboť bylo sídlem duše. Složitý proces trval 70 dnů a mohli si ho dovolit jen ti nejbohatší. Antonín Vraný Zdroj: faraon.wz.cz, wikiskripta.eu, youtube.com # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jsou Slované skutečně našimi předky? Spousta lidí se domnívá, že našimi předky jsou Slované a také se k nim hlásíme. Co když ale naši DNA tvoří i další národy? Původ moderních Čechů nám objasňují především genetické výzkumy. Ze třetiny Slovan, ze třetiny Germán Z výzkumu víme, že se na území České republiky vyskytuje u 34 % procent mužů „slovanská“ haploskupina R1a, která je obvyklá u Východoevropanů a zasahuje až do Indie. Překvapivé ale je, že ještě více Čechů (necelých 36 %) má západoevropskou skupinu R1b. Tato mutace se nejvíce vyskytuje v Anglii, Španělsku nebo Francii. Z otce na syna, z matky na dceru Znamená to tedy, že jsme z 1/3 potomci Slovanů a z více než 1/3 potomky Germánů a Keltů? Tak jednoduché to být nemusí. Zmíněný výzkum pomocí haploskupin se totiž může provádět pouze na mužích – dědí se totiž výlučně z otce na syna, protože se nacházejí na pohlavním chromozomu Y, které samozřejmě u žen nejsou. Geny z dob lovců mamutů U ženských linií se proto pro výzkum využívá jiná metoda, tzv. mitochondriální DNA (mDNA). Ta se dědí pouze po mateřské linii. Znamená to, že mDNA dcery je stejná jako mDNA její matky a tak dál a dál proti proudu času. Při výzkumu mDNA, který se prováděl po celé Evropě, se ale ukázalo, že většina Evropanů (a tedy i my Češi) má tyto „mateřské“ geny velice často ještě z dob lovců mamutů. Jak je to možné? Muži padli, ženy žily s vítězi Během velkých přesunů obyvatel, jakým bylo například stěhování národů, byli totiž v pohybu hlavně muži. Část žen vůbec neodešla z domovů, další zemřely na cestě. Když pak nově příchozí došli do „země zaslíbené“, většinou je čekal krutý střet s místním obyvatelstvem. A zatímco muži často padli, ženy obvykle přežily a staly se družkami vítězů. Proto nám ženské a mužské rodové linie občas ukazují každá něco jiného. Nemoc zděděná po keltských předcích My Češi tedy máme blízko jak ke Slovanům, tak k obyvatelům západní Evropy, potomkům Germánů. Mísení genů na křižovatce Evropy potvrzuje i další genetická zvláštnost – vyskytuje se u nás totiž poměrně často mutace, která způsobuje vážnou nemoc, cystickou fibrózu. Jde o smrtelnou chorobu, která postihuje hlavně dýchací a trávicí soustavu. Tato genetická mutace se nalézá v Rakousku a v „keltských“ oblastech: Walesu, Skotsku, Irsku a Bretani. Lze proto s velkou jistotou říci, že v našich tělech kolují i geny starých Keltů. Moderní věda tedy dokazuje, že lidé žijící v Česku mají podobnou měrou předky slovanské a germánské, s velkou příměsí krve keltské. Lenka Kospertová Zdroj: EpochaPlus # Ombudsmanka dohlíží na práva lidí se zdravotním postižením Počínaje 1. lednem 2018 má ombudsmanka novou pravomoc. Její úřad má za úkol monitorovat práva osob se zdravotním postižením. Ta jsou zakotvena v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. V únoru proto proběhnou setkání s handicapovanými lidmi a organizacemi hájícími jejich práva. Tam budou veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová a její kolegové sbírat podněty pro další činnost a aktivity. Prostřednictvím setkání bude také možné nominovat členy Poradního orgánu. Termíny a místa setkání najdete na stránkách www.ochrance.cz. zem # dTest: Které nežádoucí látky překvapí v instantní kávě? Navzdory vzkvétající kávové kultuře pijí dvě třetiny českých konzumentů pravidelně instantní kávu. Průměrně připadne na každého Čecha 201 vypitých šálků instantní kávy za rok. Spotřebitelský časopis dTest testoval její složení a kvalitu. Zaměřil se také na přítomnost nežádoucích látek vznikajících při pražení kávových zrn. Ze široké nabídky si dTest posvítil na kávy označené převážně jako gold, které se v regálech prezentují jako ty kvalitnější. dTest nakoupil 12 druhů instantních káv známých i privátních značek a nechal v nich laboratorně ověřit antioxidační schopnosti, množství kofeinu a obsah nežádoucích látek. Zjišťoval výskyt plísňového jedu ochratoxinu A, karcinogenního a mutagenního akrylamidu a potenciálně karcinogenního furanu. Kromě toho dTest podrobil kávy odborné ochutnávce a zkoumání údajů na obalu. „Když jsme instantní kávy testovali před sedmi lety, jeden produkt byl vyroben z plesnivých kávových zrn. Důkazem bylo překročení limitu ochratoxinu A. Letos žádnou z káv plísňový jed netrápil,“ shrnuje hlavní poznatek testu Jan Maryška, redaktor časopisu dTest a dodává: „Narazili jsme ovšem na vyšší obsah nežádoucího akrylamidu a furanu, které vznikají při pražení kávových zrn.“ Akrylamid je pro člověka jedovatý, protože má hned několik typů toxických účinků. Od dubna letošního roku začne platit evropské nařízení, které pro kávu určuje směrnou hodnotu maximálně 850 mikrogramů akrylamidu na kilogram výrobku. Přestože nejde o legislativní limit, nové nařízení výrobcům ukládá úpravu výrobních procesů tak, aby jejich výrobky doporučenou hranici nepřekračovaly. Limitní hodnotu 850 μg/kg překročila káva Bellarom Gold z řetězce Lidl, která měla vůbec nejvyšší koncentraci akrylamidu, a to 1100 μg/kg. Ostatní nálezy se pohybovaly pod limitem. V tomto ohledu vyšla s nejčistším štítem značka Billa/Clever, v níž laboratoř zjistila jen 560 μg/kg. Třetí hledanou nežádoucí látkou byl furan. Ten vzniká v potravinách rozkladem cukrů za vysokých teplot a jde o potenciální karcinogen. „Jistou výhodou furanu je jeho těkavost. Pokud necháte uvařenou kávu chvíli stát, část furanu z ní vyprchá. Proto pro nás bylo důležité dělat měření ihned po přípravě kávy. Ve třetině káv jsme furan v různých množstvích zjistili,“ popisuje Jan Maryška. O škodlivosti či prospěšnosti kávy na lidský organizmus se stále vede debata. Řada látek v kávě má ale také pozitivní efekt, zneškodňují totiž volné radikály. Tak se označují nebezpečné reaktivní částice, které mohou poškozováním buněk přispívat ke vzniku nádorových onemocnění. „Výsledky antioxidační aktivity byly vyrovnané. Udělovali jsme pouze velmi dobré a dobré známky. Nejsilnější antioxidační schopnosti zjistila laboratoř u kávy Clever Gold z Billy, velmi dobrou známku si pak odnesly ještě Tesco Gold a Dallmayr Gold,“ říká Jan Maryška. V instantní kávě najdete téměř stejné látky jako v té zrnkové, jen zhruba ve dvojnásobném množství. Týká se to i kofeinu – v granulích je ho výrazně více než v samotných zrnech. Důvodem je způsob výroby. Instantní káva je totiž sušený extrakt z kávových zrn, a proto jsou v ní všechny kávové složky koncentrovanější. V hotovém nápoji se ovšem rozdíly mezi rozpustnou a zrnkovou kávou opět stírají díky rozdílnému dávkování. Zatímco klasická porce mleté kávy je 7 g na šálek, u instantní jsou to necelé 2 g. Pokud jde o přídavné látky, evropské předpisy pro instantní kávu žádná éčka nepovolují. Přehled testovaných instantních káv najdete na webu www.dtest/test-instantni-kavy. Kompletní výsledky testu přineslo lednové vydání časopisu dTest. Tisková zpráva časopisu dTest Kristýna Kuncová # Tři rekordy nové lanovky Lanovka, která vyváží turisty na nejvyšší horu Německa a slouží od loňského 21. prosince, drží hned tři světové rekordy. Nová kabinová lanovka poháněná motory ABB na Zugspitze v bavorských Alpách vyveze až 580 cestujících za hodinu. Toto nové dopravní zařízení drží hned tři světové rekordy v kategorii závěsných lanovek: její jediný ocelový opěrný sloup je se 127 m nejvyšší, lanovka překonává nejvyšší převýšení (1950 m) v jednom úseku a od opěrného sloupu na vrchol má nejdelší úsek volného lana bez opěry, měřící 3213 m. Dopravní zařízení nahrazuje padesát let starou lanovku Eibsee a tím, že vyveze na vrchol třikrát více cestujících, pomůže předejít dlouhému čekání, které bylo u lanovky Eibsee na denním pořádku. Novou rekordní lanovku provozuje akciová společnost Bayerische Zugspitzbahn Bergbahn AG. K hospodárnému a spolehlivému provozu napomáhá řada inovativních technologií od ABB, která má rozsáhlé zkušenosti s řešením náročných dopravních úkolů v Alpách. „Většina kabinových i sedačkových lanovek ve Švýcarsku je poháněna motory a pohony ABB,“ připomíná Hans-Georg Krabbe, předseda představenstva ABB Německo. „Jsme velmi rádi, že jsme se na takto jedinečném projektu mohli podílet i v Německu.“ Jiří Böhm # KULTURA: Budeme zvát do divadla a kina Vážení čtenáři, s novým rokem máme v redakci nové plány. Rádi bychom vás v roce 2018 mj. více informovali o divadelních představeních a filmových projekcích. Chceme vás proto požádat o vaše tipy na představení, která vás zaujala – a která jsou podle vašeho mínění svým charakterem vhodná i pro slabozraké a nevidomé. K nápadu nás inspirovala inscenace Molly Sweeney v pražském Rokoku (v Zoře jsme informovali). Toto psychologické drama irského dramatika o slepotě skutečné i domnělé bylo v Městských divadlech pražských od samého počátku zkoušeno tak, aby vyhovovalo i lidem se zrakovým handicapem. A podobná představení hledáme. Půjde tedy o kusy zřejmě více komorní, spíše konverzační, založené nejen na vizuálních prvcích. Své tipy můžete zasílat na email zemanova@sons.cz. Děkujeme Marie Zemanová # K ZAMYŠLENÍ: Generace a životní prostředí U kasy v supermarketu si bere jedna stará žena igelitovou tašku na uložení nákupu. Mladá pokladní jí vyčítá, že nepoužívá „ekologické“ nákupní tašky: „Vaše generace nezná ekologické myšlení. My mladí lidé budeme muset platit za starší generaci, která plýtvá prostředky a neobnovitelnými zdroji!“ Stará žena se pokladní omlouvá, ale ta na její adresu ještě dodá: „Lidé jako vy zničili všechny přírodní zdroje. Na náš účet půjdou náklady na jejich obnovu. Vaše generace neudělala vůbec nic na ochranu životního prostředí!“ Stará dáma se zastaví a odpoví: „Za mých časů jsme vraceli láhve od mléka a od piva do obchodu, obchod je poslal zpátky do továrny, tam je umyli, sterilizovali a znovu naplnili – jedna láhev se tak použila několikrát. (V té době byly láhve opravdu recyklovány.) Za mých časů jsme chodili pěšky po schodech nahoru. Nebyly žádné pohyblivé schody ve všech obchodech či kancelářích. Šli jsme pěšky do obchodu za rohem a nebrali jsme si auto, kdykoli jsme se chtěli dostat někam o dvě ulice vedle. V té době jsme plínky prali, jednorázové papírové plenky jsme neznali. Vyprané prádlo jsme sušili na šňůře a nepoužívali jsme elektrickou sušičku, která spotřebuje 3000 wattů za hodinu. Na usušení prádla jsme použili větrnou a solární energii. V té době jsme systematicky recyklovali oblečení: z bratra nebo sestry dalšímu sourozenci. V té době byla v domě jedna televize (ale většinou žádná až do šedesátých let!) nebo rádio, ne jako teď, kdy je televizor a rádio v každé místnosti. A televize měla malou obrazovku ve velikosti krabice na pizzu, ne obrazovku o velikosti státu Texas.“ Pokladní by raději už neposlouchala, ale stará paní mluvila stále rychleji: „V kuchyni každý připravoval potraviny ručně – neměli jsme všechny možné speciální elektrické přístroje na přípravu bez námahy, které spotřebují velké množství elektřiny. Když bylo potřeba zabalit křehké předměty, aby mohly být poslány poštou, použili jsme jako výplň noviny nebo vatu a balili jsme do krabic, které už dříve sloužily – nepoužívali jsme žádné bubliny z polystyrénu nebo plastu.“ „V té době jsme na sekání trávníku používali ruční energii – neměli jsme žádné elektrické nebo benzínové sekačky. Pracovali jsme fyzicky a nebylo proto potřeba chodit do posilovny na běžící pásy, které jsou na elektřinu. Když jsme tenkrát měli žízeň, pili jsme vodu doma z vodovodu a na ulici z fontánky – nepoužívali jsme plastové kelímky nebo plastové láhve, které se zahazují po jednom použití. Měli jsme plnicí pera a plnili jsme je z kalamáře místo nákupu vždy nového pera. Při holení jsme vždy měnili jen žiletky místo vyhazování jednorázové žiletky po každém holení V té době jezdili lidé autobusem a vlakem a děti do školy na kole, místo používání rodinného auta, kde má dnes matka službu jako taxi 24 hodin. V té době děti měly stejné aktovky na několik let, pastelky, gumy, ořezávátka a další příslušenství se používalo tak dlouho, jak to bylo jen možné, a ne nové tužky a gumy s novým sloganem každý rok. Měli jsme doma jednu elektrickou zásuvku na místnost – ne vícepásmovou, teď potřebnou na široký sortiment elektrického příslušenství, které dnešní mládež potřebuje…– Tak už mě přestaň s..t (netisknutelné slovo) s tím zeleným hnutím! Z jednoho z mailových spamů upravil sj # SPORT: Medaile z Mexika Čeští hendikepovaní plavci přivezli z prosincového mistrovství světa v Mexiku osm medailí. Náš jediný nevidomý reprezentant Miroslav Smrčka z Ústí nad Labem, člen Klubu zrakově postižených sportovců ASK Lovosice, ve svých 54 letech přitom zdatně proháněl mnohem mladší soupeře. Na 100 m prsa si doplaval pro stříbrnou medaili, v polohovce na 200 m v osobním rekordu vybojoval bronzovou medaili, na 100 m a 50 m volným způsobem byl čtvrtý. Výkony jsou to obdivuhodné i proto, že se svým trenérem Petrem Budínským původně vylaďovali formu na září, leč kvůli velkému zemětřesení v Mexiku byl šampionát o pár měsíců odložen. Mezitím se u Mirka vytrácely účinky letní vysokohorské přípravy v italských Alpách, která měla přispět k snadné aklimatizaci na nadmořskou výšku více než 2200 metrů, v níž leží Ciudad de México. Na místě samém nebyly podmínky pro sportovce zrovna příznivé. Dopravu speciálním autobusem patrně zajišťovali nějací dobrovolníci, neboť v devítimilionové mexické metropoli prý dost bloudili a obtížně zvládali dopravní zácpy, tudíž několikrát neměli plavci dostatek času na předstartovní přípravu. Zatímco voda v bazénu, kde probíhaly soutěže letních olympijských her 1968, měla příjemných 29 °C, teplota vzduchu vzhledem k pokročilé roční době se pohybovala už jen kolem 10 °C. A původně plánovaná devítidenní akce se smrskla na šest dnů, takže Mirek měl mezi svými „medailovými“ disciplínami sotva hodinu na regeneraci. Vzhledem ke všem těmto okolnostem se nelze divit, že ze zisku medailí měli Mirek Smrčka a jeho asistenti manželé Budínští tak nezřízenou radost, až to mimořádně zachytila i tamní televize. A my jsme jim pak samozřejmě pogratulovali a navrhli Mirka do ankety o nejlepšího hendikepovaného sportovce roku 2017. Jistě stojí za zmínku i jejich informace, že všude v Mexiku byly cedulky a tabule (např. na hotelových pokojích a místnostech pro hosty, ve sportovním areálu, v dopravních prostředcích, ve stanicích metra atd.) vybaveny reliéfním bodovým písmem. Snad to Mirka ponoukne v jeho pozvolné sociální rehabilitaci po ztrátě zraku i k osvojení si „braillštiny“. Vladimír Krajíček