ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 20 Říjen 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: 30. mistrovství vodicích psů Smutná zpráva z Prostějova Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 10 Oční vady nedonošenců Příběh jedné rodiny Týden pro zdraví Tajemství kostelních věží Chebské letiště patřilo nevidomým Nová čtecí zařízení pro nevidomé Zamyšlení nad zvukovými knihami Pozvání do Edenu Bowling na Slovácku Karel Vlach vítězem # 30. mistrovství vodicích psů V sobotu 7. září pořádal na pražském Jungmannově náměstí Klub držitelů vodicích psů již 30. ročník Mistrovství České republiky ve výkonu vodicích psů. V rámci soutěže si pejsci porovnali své dovednosti a návštěvníci se zájmem sledovali, jak vlastně sehraná dvojice člověk a pes v ulicích města funguje. „Po složení závěrečné zkoušky ve středisku je vodicí pes jako maturant, který má znalosti, které potřebuje. Ale v průběhu let, jak je využívá, tak si je upevňuje. Dalo by se říct, že zraje jako víno,“ popsala Marie Hájková, ředitelka Střediska výcviku vodicích psů (SVVP) v Praze-Jinonicích, čím je zajímavé porovnávání psích dovedností v průběhu dlouhého období soužití s nevidomým majitelem. Dvacítka vodicích psů, kteří se na mistrovství kvalifikovali v postupových soutěžích, vodila své pány přilehlými ulicemi jako po závodní dráze. Na počátku, přímo na Jungmannově náměstí, museli překonat několik různě nastavených umělých překážek. Pak se soutěžní dvojice postupně vydávaly přímo do vřavy pražských chodníků, ulic, přechodů a zalidněných veřejných prostranství. Na trase je čekalo mnoho záludností, které přináší každodenní pohyb v Praze. Každou dvojici závodníků těsně sledovala dvojice rozhodčích. Hodnotila psa s člověkem od zahájení chůze přes odbočování vlevo i vpravo, překonání přirozených překážek, udržení přímého směru či překonání terénních nerovností, například obrubníků. Pejsci tak museli předvést většinu dovedností, které využívají v místě bydliště či při cestování. Cestou po centru velkoměsta čekaly na soutěžící i nejrůznější nástrahy. Prubířským kamenem vodicích dovedností na jedné straně a spolehnutí na psí dovednosti na straně druhé bylo zejména vyhledání přechodu a převedení přes vozovku. Vzhledem k tomu, že přechody přes úzké uličky nejsou obvykle vybavené semafory, šlo skutečně o ukázky odvážné odhodlanosti. Dvojice rozhodčích v závěsu však byla neustále v pohotovosti a připravená zasáhnout. Vyskytly se situace, kdy to bylo opravdu potřeba. Například když chlupatý soutěžící navedl nic netušící paničku hlavou přímo proti telefonní budce. Pro něj sice průhledná kukaň překážku nepředstavuje, ji však rozhodčí na poslední chvíli uchránili před nepříjemným nárazem. Jiný chlupatý závodník zas málem strhnul svou paní dolů po schodech k veřejným toaletám – nota bene pánských. Naštěstí byli rozhodčí opět v pohotovosti. Tomu, aby v tu chvíli psíka ještě hlazením a povídáním rozptýlilo několik přihlížejících turistů, však nebránili. I to patří k běžným situacím v ulicích metropole. K dalším hodnoceným kritériím patřila také lhostejnost k sluchovým vjemům, zvláštní body byly k mání za lhostejnost ke vjemům čichovým a zrakovým. Vstupy do metra umožnily obodovat i chování čtyřnohého průvodce na eskalátoru, což pro většinu soutěžících nepředstavovalo žádný problém. Podobně dobře natrénováno měli obvykle chlupáči také nalezení dveří. O něco málo záludnější bylo vyvedení z nepřehledné situace (například vymotání pána z uliček mezi kavárenskými stolky) nebo udržení přímého směru. S tím mají některá plemena poněkud problém. Pro diváky a kolemjdoucí byla mezitím v místě startu a cíle na Jungmannově náměstí připravena simulační překážková dráha, kde si mohli vyzkoušet chůzi s bílou holí bez zrakové kontroly. U stolku s předměty, určenými k prozkoumání se zavázanými očima, se na chvíli jako náhodný kolemjdoucí zastavil i Ladislav Špaček s vnučkou. „To jsou ti pejsci, co jsme na ně dávali penízky do pejska v obchodě,“ ukázal známý „etiketolog“ malé dívence, jak jejich příspěvek do psí pokladničky pomáhá připravit opravdové živé průvodce pro nevidomé páníčky. Pro soutěžní dvojice však absolvováním náročné trasy ještě výkony nekončily. Po krátkém vydýchání museli psíci předvést své kvality v disciplíně takzvané poslušnosti. Uposlechnout příkazy sedni, lehni a vstaň, předvést obrat u nohy a aport, vyčkat bez pohybu na místě (tzv. „odložení“) a nakonec přijít na přivolání opět pánovi k noze. „Líbilo se mi to,“ ohodnotila rozhodčí Eva Bendová ze SVVP poslušnost Hermíny, s níž na mistrovství z Příbrami dorazila její paní Jana Votápková. Za obraty, sed, aport a další povely získala šikovná fenka téměř maximum bodů (9 z 10), něco však předtím ztratila na trase, protože patřila ke skupině soutěžících, kterým se příliš nedařilo držet přímý směr. Paní Jana však na Hermínu, která v konečném hodnocení obsadila 13. místo, nedá dopustit: „Dlouho jsem přemýšlela, jestli si psa pořídit. Ale s ní se cítím tak nesmírně svobodná! Už nemusím čekat na manžela, až přijde z práce, aby se mnou šel na nákup, na procházku. Já si můžu jít, kam chci! Jezdím s Hermínou každý čtvrtek od nás z Příbrami i do Prahy na kontroly na oční kliniku. Jedeme autobusem a metrem, je to prostě úplně o něčem jiném než dřív. Když jsem ještě neměla psa, tak mě třikrát málem srazilo auto, teď mě Hermína bezpečně převede. Poradí si i s tím, když jsou na chodníku hloučky lidí. Dokáže najít cestu a můžeme projít,“ pochvaluje si Jana Votápková. V teplém, stále ještě letním dni většina znavených psíků nepohrdla občerstvením z připravených misek s vodou. Spolu s páníčky trávili dlouhé čekání před a po výkonu buď přímo na náměstí, nebo v nedaleké kavárně, která soutěžící laskavě na několik hodin pozvala pod svou střechu. I tak byly výkony několika posledních závodníků, kteří vyráželi až před 16. hodinou, přece jen poznamenané únavou. Co naplat, o pořadí, v jakém přicházeli na řadu, rozhodl los – a některým chlupáčům ubral zařazením na konec startovního pole hodně elánu. „Zvítězili všichni,“ konstatovala za pořadatele na závěr před slavnostním dekorováním vítězů Ing. Hana Jasenovcová z Nadačního fondu Mathilda. Před pátou hodinou bylo už zřejmé, že z možných 500 bodů získal nejúspěšnější soutěžící 432 a účastník na konci hodnotící tabulky 365 bodů. Všichni však předvedli výkony, za které na ně mohli být jejich majitelé právem pyšní. Už jen za to, že kromě náročné trasy zvládli celý rušný den v centru Prahy, pro mnohé ještě prodloužený o dlouhou cestu na místo soutěže. Letošní mistrovství hodně promíchalo pořadí, zaznamenané před rokem při 29. ročníku v brněnské Vaňkovce. Loňská vítězka Světlana Karfusová s labradorským retrívrem Plutem letos nesoutěžila. Loni druhá Zdeňka Horká s krátkosrstým koliákem Harym letos se ctí uzavřela první desítku. Standardní výkon předvedl německý ovčák Onyx Night Clark, který z loňského třetího místa sestoupil spolu s Michaelou Holasovou jen o tři příčky. Mezi medailisty se letos probojoval Hebbi od Jakuba Krčína s Jaroslavem Trnkou, který s 423 body obsadil třetí místo. Druhé místo získala s počtem 424 bodů Karmela ze Smolinky. Její paní Blanka Stará si již život bez své šestileté psí průvodkyně neumí představit. „Je to absolutně nesrovnatelné. Díky tomu, že ji mám, jsem absolutně samostatný člověk. Karmela mě dovede do zaměstnání, na nákup, k lékaři. Trasy, které zná. Na trasy, které nezná, se mnou samozřejmě musí průvodce, který mi dává patřičné povely, ty dávám potom psovi. Ale ten pes je samozřejmě vycvičen velmi dobře a umí asi 30 povelů, včetně vyhledání schodů či dveří.“ Soužití s čtyřnohou průvodkyní obohatilo paní Blance život ve všech směrech: „Kromě toho, že mám psího kamaráda, bych řekla, že i lidi jsou k nevidomému člověku se psem empatičtější. Jsme, myslím, pejskařský národ. Když máte psa, víc si vás všimnou, víc s vámi komunikují vlastně přes psa: „Jé, vy máte krásnýho psa.“ A už se s vámi začnou bavit. Takže i mé kontakty s vnějším okolím jsou absolutně v jiném rozměru, než byly dřív,“ chválí Blanka novopečenou držitelku stříbrné medaile. Na prvním stupínku stanul se ziskem 432 bodů labradorský retrívr Pascal, který právě v den mistrovství oslavil krásné sedmé narozeniny. Pořadatelé na něj samozřejmě pamatovali s malým dárkem. Jeho pán Milan Melichar si za vítězství kromě ozvučeného notebooku a dalších hodnotných cen odnesl také putovní dřevěnou plastiku. Od roku 1991 na ni dřívější držitelé nechávají psí známky, které připomínají jména minulých vítězů. „Přijeli jsme z Neratovic. Není to daleko, Pascal nebyl unavený a všechno dobře zvládl. Je to vynikající pes a kamarád, jsem s ním moc spokojený. Dal dnes sám sobě nejhezčí dárek k narozeninám,“ zhodnotil výkon svého šampióna Milan Melichar. Taťána Králová # Smutná zpráva z Prostějova V úterý 25. června nás náhle opustil náš kamarád Radek Halák. Měl těžké zrakové postižení a bylo mu teprve 40 let. V naší prostějovské odbočce SONS vykonával funkci místopředsedy 6 let a v posledních měsících byl zaměstnancem firmy Ergones v Prostějově. Velmi aktivně se zapojoval do činností v rámci SONS a TyfloCentra a jeho obětavý přístup byl příkladný. Dělal hostinského v Hamrech, kde v příjemném prostředí letního bistra připravoval několikrát za sezónu pro naše členy výborné občerstvení (makrely, žebírka a klobásky) a scházeli jsme se tam vždycky v hojném počtu. Také v sobotu 22. června tam proběhl již tradičně Bílý den a Radek samozřejmě byl jedním z iniciátorů této náročné akce. Radek studoval druhým rokem Filozofickou fakultu v Olomouci a měl výborné výsledky. Za jeho dlouholetou a velmi záslužnou dobrovolnou činnost mu patří velký dík. Pavlína Bartošková # Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 10 Co v dnešním článku naší pravidelné rubriky najdete? 1. Kdy, kdo a jak musí při pobírání příspěvku na péči hlásit hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení a jaký vliv má hospitalizace na výplatu příspěvku, 2. několik užitečných informací k uzavírání pracovní smlouvy, 3. co zajímavého se z pohledu českých zrakově postižených stalo v červnu v marockém městě Marrakéš Dotaz: Pobírám příspěvek na péči a budu na krátkou dobu hospitalizován v nemocnici; musím to někde hlásit a bude mi po dobu hospitalizace příspěvek náležet? Výše uvedený dotaz patří k jedněm z velmi frekventovaných, pojďme si tedy ujasnit, jak se k této problematice staví zákon o sociálních službách (z. č. 108/2006 Sb., v nyní platném znění). V ustanovení § 21a odst. 1 najdeme jednoznačnou odpověď, při jak dlouhé hospitalizaci, dokdy a jakým způsobem je třeba hospitalizaci oprávněné osoby nahlásit: „Osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83, který poskytuje oprávněné osobě pomoc, jsou povinni písemně ohlásit příslušné krajské pobočce úřadu práce přijetí oprávněné osoby k hospitalizaci a propuštění z hospitalizace, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala, pokud tuto povinnost nemůže splnit příjemce příspěvku podle § 21 odst. 2 písm. a);...“ Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že při hospitalizaci na jakkoliv dlouhou dobu je třeba nahlásit přijetí a propuštění z této hospitalizace. Povinnost písemného nahlášení je primárně uložena oprávněné osobě, pokud ji tato osoba splnit nemůže, je nahlášením na úřad práce povinován ten, kdo poskytuje oprávněné osobě péči, ať už se jedná o osobu blízkou, nebo o tzv. asistenta péče, tedy toho, s kým máme uzavřenu smlouvu o poskytování pomoci. Je třeba pamatovat na to, že přijetí i propuštění z hospitalizace je nutné hlásit do osmi kalendářních dnů, počítáno ode dne, kdy k těmto právním skutečnostem dojde. Pochybnosti o tom, kdy se již jedná o hospitalizaci, a kdy jde jen o ambulantní zákrok, by mělo pomoci vyřešit ustanovení § 3 odst. 4 zákona o zdravotních službách: „Hospitalizací se rozumí doba zpravidla delší než 24 hodin, po kterou je pacientovi přijatému na lůžko ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče poskytována lůžková péče.“ Co se způsobu oznamování přijetí a propuštění z hospitalizace týče, je stanovena písemná forma, ovšem stanoveno už není, jakými doklady má být takové písemné ohlašování podloženo. V praxi jsme se setkali s přemrštěnými požadavky ze strany úřadu práce, když bylo po klientovi požadováno velmi specifické potvrzení vyplněné zdravotnickým zařízením. Jakkoliv je snaha úřadu práce o podložení údajů ohlašující osoby pochopitelná, zákonná opora zde chybí, proto by mělo být ze strany úřadu práce hledáno řešení ohlašující osobu co nejméně zatěžující. Délka doby hospitalizace má samozřejmě vliv na nárok na výplatu příspěvku, tedy na skutečnost, zda příspěvek v určitém kalendářním měsíci dostaneme či nikoliv. Nejdříve cituji předmětné ustanovení § 14a odst.1: „Příspěvek se nevyplácí, jestliže je oprávněné osobě po celý kalendářní měsíc poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace, nejde-li o poskytování sociálních služeb podle § 52; to neplatí v případě, kdy je s oprávněnou osobou k hospitalizaci přijata podle jiného právního předpisu7c) jako průvodce fyzická osoba, která byla uvedena v žádosti o příspěvek, popřípadě ohlášena podle § 21 odst. 1 písm. d) nebo § 21 odst. 2 písm. c) jako osoba poskytující pomoc. Podmínka celého kalendářního měsíce není splněna, pokud k hospitalizaci došlo první den v kalendářním měsíci nebo k propuštění z tohoto zařízení došlo poslední den v kalendářním měsíci. Výplata příspěvku se zastaví od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém byla oprávněná osoba k hospitalizaci přijata, není-li podle § 21a odst. 1 ohlášeno propuštění ze zdravotnického zařízení. Výplata příspěvku se obnoví od prvního dne kalendářního měsíce, ve kterém hospitalizace netrvala po celý kalendářní měsíc.“ Citované ustanovení je poněkud „hutné“, pokusme se jeho „rozmělněním“ a uvedením příkladů dosáhnout o něco srozumitelnější podoby. Výplata příspěvku může být zastavena jedině tehdy, pokud bude oprávněná osoba hospitalizována po celý kalendářní měsíc. Za celý kalendářní měsíc se však nebude považovat situace, kdyby oprávněná osoba byla přijata k hospitalizaci 1. října a propuštěna 31. října. Dokonce ani tehdy, kdyby došlo k přijetí 1. října a k propuštění 30. listopadu, nemělo by se jednat o splnění podmínky hospitalizace po celý kalendářní měsíc, a to ani v říjnu ani v listopadu. Kdyby k přijetí oprávněné osoby došlo 1. září a k propuštění 30. listopadu, byla by podmínka hospitalizace po celý kalendářní měsíc splněna pouze v průběhu měsíce října. Naopak, bude-li osoba přijata 30. září a propuštěna 1. listopadu, nebude mít nárok na příspěvek v měsíci říjnu. Povšimněme si také části věty první za středníkem, z níž vyplývá, že výplata příspěvku se nezastavuje tehdy, pokud je s oprávněnou osobou do zdravotnického zařízení přijat průvodce. Tato situace nastává zejména u mladších dětí nebo při pobytech prakticky či úplně nevidomých např. v lázeňských zařízeních. Je důležité nezapomenout, že výplata nebude zastavena jedině tehdy, bude-li průvodcem ten, kdo je na úřadu práce ohlášen jako osoba poskytující péči. Dotaz: Jak je to s platností pracovní smlouvy? Musí být uzavřena písemně.? A co když se liší ústní dohoda od písemné smlouvy? I s takovýmito dotazy se v poslední době v poradně setkáváme. Odpovědi, jak už to tak u pracovněprávních vztahů bývá, budeme hledat v zákoníku práce (z. č. 262/2006 Sb., v platném znění). Nejdříve ustanovení § 33 odst. 1: “Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.” Pracovní smlouva je nutná i tam, kde je podle stanov občanského sdružení k výkonu některé pracovní pozice nutná volba určitého orgánu sdružení; v tomto případě se na volbu hledí jako na nutný předpoklad k uzavření pracovní smlouvy. Existují zaměstnavatelé, u kterých může, resp. musí vzniknout pracovní poměr vedoucích zaměstnanců jmenováním, ale tyto výjimky se týkají organizací, do jejichž řízení výrazně zasahuje stát, např. příspěvkové organizace, státní podniky, atd. Ustanovení § 34 odst. 4 však jednoznačně stanoví toto: “Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně; totéž platí o změně pracovní smlouvy a o odstoupení od ní.” A nyní se pojďme podívat na tzv. podstatné náležitosti smlouvy, tedy to, co smlouva obsahovat musí a pokud by to neobsahovala, jednalo by se o smlouvu neplatnou. Tyto podstatné náležitosti najdeme v ustanovení § 34 odst. 1. Jsou jimi: a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána, c) den nástupu do práce. Jak je z výčtu patrno, není toho příliš, a dokonce lze říci, že některé velmi podstatné záležitosti, které bychom v pracovní smlouvě možná očekávali, zde nejsou. To ovšem neznamená, že v pracovní smlouvě být nemohou. Z pohledu většiny zaměstnanců lze doporučit, aby se při uzavírání pracovní smlouvy snažili, aby jejich smlouva obsahovala přinejmenším stanovení pracovní doby a výši odměny za práci nebo alespoň způsob, jakým bude jejich odměna za práci vypočítávána. Jak si dále ukážeme, zákoník práce počítá s tím, že rozvržení pracovní doby, stanovení výše či způsobu výpočtu odměny za práci a mnoho dalšího lze stanovit i jinak než pracovní smlouvou. Ustanovení § 37 odst. 1, říká toto: “(1) Neobsahuje-li pracovní smlouva údaje o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen zaměstnance o nich písemně informovat, a to nejpozději do 1 měsíce od vzniku pracovního poměru; to platí i o změnách těchto údajů. Informace musí obsahovat a) jméno, popřípadě jména a příjmení zaměstnance a název a sídlo zaměstnavatele, je-li právnickou osobou, nebo jméno, popřípadě jména a příjmení a adresu zaměstnavatele, je-li fyzickou osobou, b) bližší označení druhu a místa výkonu práce, c) údaj o délce dovolené, popřípadě uvedení způsobu určování dovolené, d) údaj o výpovědních dobách, e) údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení, f) údaj o mzdě nebo platu a způsobu odměňování, splatnosti mzdy nebo platu, termínu výplaty mzdy nebo platu, místu a způsobu vyplácení mzdy nebo platu, g) údaj o kolektivních smlouvách, které upravují pracovní podmínky zaměstnance, a označení smluvních stran těchto kolektivních smluv.” Jak je zjevné, je toho opravdu hodně, co je možné upravit pouze písemnou informací zaměstnavatele. Ale pozor! Pokud kterýkoliv z výše uvedených údajů nebude uveden v pracovní smlouvě, ale bude pouze písemně sdělen zaměstnavatelem, nebudete mít možnost se změnou takového údaje souhlasit, nebo nesouhlasit. Půjde o jednostranný úkon zaměstnavatele, který vám musí písemně oznámit, toť vše. To samozřejmě neznamená, že by zaměstnavatel nebyl vázán některými pravidly a omezeními, která zákoník práce pro jednotlivé záležitosti stanoví, např. výpovědní doba, minimální mzda, práce přesčas, atd. Nicméně v daných mantinelech bude vše záležet na vůli zaměstnavatele. Proto lze doporučit, abyste nepodepisovali pracovní smlouvu v “minimálním provedení”, nutném jen pro platnost tohoto úkonu, ale aby obsahovala úpravu všeho, co považujete pro výkon určité práce za důležité. Změna pracovní smlouvy je totiž vždy podmíněna souhlasným stanoviskem obou stran, zaměstnance i zaměstnavatele. Přeshraniční výměna autorských děl zpřístupněných pro zrakově postižené Po většinu času se naše rubrika věnuje právu ryze vnitrostátnímu, ačkoliv i český právní systém je často ovlivňován vývojem přinejmenším evropským. Dnes pro vás ovšem máme zprávu z práva mezinárodního, která se však (snad již celkem brzy) může prakticky dotknout všech nevidomých, zrakově postižených nebo osob s jinou poruchou čtení v České republice (o této události jsme již informovali v srpnové Zoře, pozn. red.). 27. června 2013 totiž byla v marockém Marrakéši v rámci Diplomatické konference Světové organizace duševního vlastnictví WIPO (World Intellectual Properties Organization) podepsána mezinárodní smlouva o usnadnění přístupu k vydaným autorským dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení. Bylo tak završeno několikaleté úsilí organizací zrakově postižených mnoha zemí koordinované Světovou unií nevidomých (WBU), která se snažila projednat a prosadit tuto mezinárodní smlouvu i přes odpor zejména držitelů autorských práv nebo vlád některých států. Marrakéšskou smlouvu za Českou republiku podepsal ředitel odboru autorského práva Ministerstva kultury ČR Pavel Zeman. K tomu, aby se smlouva stala pro Českou republiku závaznou, musí ještě dojít k její ratifikaci vládou, k uložení ratifikačních listin u depozitáře smlouvy, jímž je generální ředitel WIPO, a ke zveřejnění v české Sbírce mezinárodních smluv. Podle našich informací se zatím pracuje na českém překladu smlouvy. Dokument by měl odstranit autorskoprávní překážky, které v některých případech bránily, někdy jen ztěžovaly přeshraniční výměnu pro zrakově postižené již zpřístupněných vydaných autorských děl, zejména knih. O tom, jak by smlouva měla konkrétně fungovat, budeme včas v naší rubrice informovat. Luboš Zajíc # Oční vady nedonošenců Současná moderní medicína dává velkou šanci na přežití předčasně narozeným dětem a úspěšně mírní nebo zcela odstraňuje řadu obtíží, se kterými se potýkají. Jednou z nich je také postižení zraku. Obecně je za předčasný porod považováno narození dítěte před 38. týdnem těhotenství. Zdravotní komplikace se liší podle míry nedonošenosti – jiné postižení mají děti narozené v 25. týdnu s porodní hmotností kolem 780 g a jiné v 34. týdnu vážící 1600 g. K častým problémům patří zrakové obtíže – jedná se především o onemocnění sítnice (tzv. retinopatii), postižení centrální nervové soustavy, šilhání a refrakční vady. Onemocnění sítnice Retinopatie se projevuje jako patologická změna na sítnici oka způsobená narušením normálního vývoje tvořících se cév. Postihuje zejména extrémně nezralé děti s porodní hmotností pod 1000 g, narozené před 30. týdnem těhotenství. Čím nižší je porodní váha a gestační věk, tím je onemocnění častější a závažnější. To proto, že krevní cévy, které vyživují sítnici, dozrávají až v pozdějším období gravidity a plně vyvinuty jsou až po narození (donošeného) dítěte. „Velmi nezralé děti mívají řadu zdravotních obtíží a komplikací,“ říká MUDr. Lucie Valešová a dodává: „Proto jsou umisťovány do inkubátoru, je jim aplikován kyslík, žaludeční sondou podávaná výživa, nezbytná bývá podpora dýchání. Všechny tyto faktory sice zvyšují jejich šance na přežití a vedou ke zlepšení zdravotního stavu, ale často ovlivňují stupeň postižení očí. Za nejvýznamnější faktory jsou považovány stupeň nezralosti a dlouhodobé podávání kyslíku (oxygenoterapie), které značně ovlivňuje vývoj a stav sítnicových cév. Při retinopatii dochází k jejich nesprávnému růstu, což může směřovat ke vzniku cévních valů a jizevnatých změn, které pak odchlipují sítnici a vedou k závažným poruchám zraku.“ Retinopatie u většiny nedonošenců vzniká v 6.–8. týdnu po narození, v některých případech již mezi 3.–5. týdnem. V případě pozitivního nálezu je nezbytné léčbu zahájit co nejdříve. Onemocnění bývá nejčastější příčinou vrozené slepoty u dětí, k následkům pak patří anatomické a funkční změny sítnice, snížení zrakové ostrosti, sekundární glaukom, krátkozrakost, tupozrakost a strabismus (šilhání). Postiženy bývají obě oči, ale zpravidla ne ve stejné míře. Možnosti léčby Součástí terapie bývá u závažnějších forem retinopatie ošetření sítnice laserem nebo také zmrazení okrajové části sítnice. Cílem je zastavit patologickou novotvorbu cév, zničit periferní části sítnice a zpomalit nebo zabránit růstu abnormálních cév. Obě metody se často kombinují. V České republice se s porodní hmotností pod 1000 gramů narodí asi 400 dětí ročně, přičemž operaci potřebuje asi třetina z nich. Ve většině případů bývá zákrok úspěšný, ale u čtvrtiny dětí i přes ošetření dochází ke zhoršení stavu, které může vést až ke slepotě oka. Velkou výhodou je v současné době možnost odhalit závažné formy postižení oka už krátce po narození, a to díky specialistům, kteří pracují naneonatologických odděleních, a také díky nejmodernější zobrazovací technice. Brýle nebo operace Za příčinou řady problémů stojí centrální nervová soustava (mozek a mícha), respektive její poškození. Při předčasném narození je totiž dítě celkově nezralé, velmi zranitelné a s nedokonale vyvinutými adaptačními mechanismy. Snadno se mohou objevit různá poškození související s předčasným porodem, kdy dochází k nedostatečnému zásobení kyslíkem nebo ke krvácení. Následkem pak mohou být neurologické komplikace, které se navenek projevují jako porucha duševního a motorického vývoje, a různě závažné poruchy zraku, jako je snížená zraková ostrost, defekty zorného pole, anomálie optického nervu a další problémy. Jak již bylo řečeno, u nedonošených dětí se šilhání a refrakční vady, jako je krátkozrakost, dalekozrakost a astigmatismus, objevují častěji než u dětí donošených. Jejich vznik je podmíněn řadou faktorů – stupněm nedonošenosti, prodělanou retinopatií, postižením mozku a podobně. „Refrakční vady jsou dnes detekovány poměrně brzy a také lze dětem zrak výrazně ,zlepšit' pomocí různých optických pomůcek,“ upřesňuje lékařka. „Rovněž řadu refrakčních vad lze u dětí, většinou už okolo 10. roku věku, operovat pomocí nejmodernějších laserových technologií. Operace jsou vhodné zejména pro děti s vrozenou vysokou jednostrannou krátkozrakostí, s vyššími plusovými vadami špatně korigovatelnými brýlemi, s velkým rozdílem dioptrií na levém a pravém oku a obtížnou korekcí brýlemi a u pacientů se střední a vyšší krátkozrakostí, pokud je brýle zásadně omezují v jejich aktivitách (sport, umění apod.). Moderní medicína si umí úspěšně poradit také se strabismem – šilháním, kdy je porušena vzájemná spolupráce obou očí. Tento problém se řeší různými způsoby – pomocí optických pomůcek (brýlí, okluzorů), cvičením, případně operací,“ uzavírá MUDr. Lucie Valešová. Vanda Ročková / Maminka # Příběh jedné rodiny Pražský deník v srpnu uveřejnil v seriálu Pražské neziskovky příběh čtyřčlenné rodiny, jejíž členové jsou v menší či větší míře zrakově postižení. Rodičům a dvěma dospívajícím dětem pomáhají dobrovolníci ze sdružení Okamžik. V této organizaci pracuje dvanáct lidí, většina na kratší úvazek. Dětem asistuje asi 30 externích spolupracovníků, dospělým zrakově postiženým pomáhá v průměru 130 dobrovolníků. Příběh paní Zuzany, jejího muže a dvou dospívajících synů otiskujeme v plném znění.       Když lékaři objevili v pěti letech Zuzaně oční vadu, viděla ještě relativně slušně. Kvůli degenerativnímu onemocnění sítnice se jí však zrak postupně horšil. A v páté třídě už začala chodit do školy pro slabozraké. Její manžel má také problémy s očima, a proto, než si pořídili dnes již sedmnáctiletého Tomáše a patnáctiletého Otu, šli na genetiku. „Přestože nám tam řekli, že budou děti vidět, nevyšlo to,“ vrací se zpátky v čase Zuzana.  Zpočátku pro ni a jejího manžela nebyl problém zvládat běžné každodenní problémy. Situace se však změnila s nástupem kluků do školy. „Tomášek ještě na začátku prvního stupně viděl výborně i na průměrně vidícího, na druhém už jsme si však zažádali v občanském sdružení Okamžik o asistenci. Nemohli jsme být při učení nápomocni. Nezvládali jsme jim pomoci s orientací v textu, s mapami, s kontrolou úkolů,“ vysvětluje Zuzana, která také využívá asistenci. Doma orientaci v prostoru neřeší, to má zmáknuté. „Ale na ulici se slepeckou holí chodím. A když mám jít do cizího prostředí - do obchodů, na úřady, to se vůbec nechytám.“ Manžel Zuzaně pomáhá, jak to jde. Ale i jemu se oči pomalu kazí. „Je to pro něj i hrozně vyčerpávající. Proto když jsem zjistila, že mohu získat asistenta, hned jsem toho využila. Je to pro mě i jako pro ženskou příjemný pocit, že nejsem na chlapovi úplně závislá,“ směje se Zuzana. Asistenty má dokonce hned dva. Prvním je dlouhodobý dobrovolník Okamžiku – hasič z Mělníka.      „Jedním slovem je úžasný! Společně s jeho rodinou jezdíme na výlety, navíc je ohromně šikovný na ruce, svépomocí si dokonce postavil barák. Takže když doma potřebujeme něco opravit, se vším pomůže,“ pěje chválu Zuzana. Druhou pomocnou rukou je pak Lenka, se kterou chodí nakupovat oblečení. „Když někam sama vlezu a jsou tam stovky stojanů, mám vůbec problém najít prodavače, natož vhodné oblečení. Proto s Lenkou jednou za čas vyrazíme na nákupy, potom na kafíčko, pořešíme děti.“ Zuzana, která je učitelkou hudby, má ještě z dob studií hodně zrakově postižených kamarádů rozptýlených po celé republice. „Někteří mi upřímně říkají, že závidí Pražákům. Že kdyby takovouto možnost asistence měli u nich v menších městech, hned by toho využili.“ Slova chvály těší ředitele Okamžiku Miroslava Michálka, který je ze všech činností nejvíce hrdý na dobrovolnické centrum, které sám rozjížděl. „Centrem prošlo už téměř pět set dobrovolníků, kteří pomáhali nevidomým a už to nezapomenou,“ pochlubil se. Sama Zuzana nedá na občanské sdružení dopustit. A říká, že se dostala do fáze, kdy je spokojená. Ale nebylo tomu tak vždycky. „Bylo období, kdy jsem měla pocit, jako bych okolí musela zdůvodňovat, že jsem v tom nevinně. Že jsem byla na genetice. Ale pak jsem si řekla, co to blábolím! Možná pro vidomé lidi to může být nepochopitelné, mohou si říkat, jak to máme strašně těžké. Ale každého něco trápí.“      Veronika Cézová (Pražský deník) # Týden pro zdraví Úpravné severočeské městečko Stráž pod Ralskem se stalo přechodně domovem pro dvaadvacet účastníků zdravotně rekondičního pobytu. Ve třetím srpnovém týdnu je pro své členy uspořádala Oblastní odbočka SONS Praha-východ. Pobyt v příjemném a čistém prostředí, pohyb na čerstvém vzduchu a načerpání nových sil, to byly hlavní cíle, kterým výbor podřídil celý program. Rozcvičky, plavání v bazénu, vyjížďky na kole po upravených cyklostezkách, vycházky kolem jezera a nácvik chůze s bílou holí, to vše bylo vhodně přizpůsobeno zdravotnímu stavu účastníků. Také přednášky o zdraví, besedy o místních zajímavostech, výlety autobusem za historickými památkami v okolí a společenský večer s hudbou a tancem přispěly k dobré náladě. Poděkování patří zejména předsedkyni paní Zdeně Hladůvkové, která celý pobyt velmi pečlivě připravila. Eva Kučerová # Tajemství kostelních věží Ke stěžejním církevním stavbám patří odjakživa nepochybně tzv. Dům boží – chrám, katedrála nebo kostel. Jeho vnější podoba je jistě každému známá. Základními prvky jsou chrámová loď s kněžištěm neboli presbytářem v apsidě, věž nebo dvouvěží v průčelí. Dalšími doplňky jsou boční kaple, kupole nad křížením, příčná loď, věž se zvony. Zvonice neboli kampanila může stát i samostatně. Počet lodí bývá různý, materiálem je dřevo, kámen či cihla. Kostelní interiér a jeho mystickou atmosféru i uspořádání (kněžiště, katedru, kazatelnu, hlavní loď, kúr) znají důvěrně věřící, ale snad i náhodní návštěvníci. Detailně ho znají v první řadě kněží, kostelník, uklízečky a rovněž památkáři. Obyčejným lidem se jen málokdy povede nahlédnout „pod pokličku“. O to vzácnější je, když se taková možnost naskytne. V letošním roce se nám otevřely brány dvou sakrálních objektů hned dvakrát. Tou první příležitostí byl kostel sv. Bartoloměje s farním muzeem v Zábřehu na Moravě a druhou poutní kostel na Sv. Kopečku u Olomouce. Historické město Zábřeh leží na západ od Olomouce. Do centra města vás přivede Welzlova stezka vedoucí po hrázi rybníka, dále městskými hradbami až na centrální náměstí. Dominuje mu kostel sv. Bartoloměje, kašna, morový sloup, radnice a dům Pod podloubím s městským muzeem. Pokud budete chtít navštívit zmiňované farní muzeum, musíte si k němu vystoupat až ke zvonům věže kostela sv. Bartoloměje. Kdykoliv vystupuji do poměrně stísněných prostor starých věží, mám pocity speleologa, prozkoumávajícího neprobádané podzemí, nebo archeologa, otevírajícího staré hroby. Pocit tajemna podtrhuje odér vydávaný směsicí omítky, kamene, dřeva, vlhkosti, prachu – patina stáří. Jsou to svědkové zašlých časů. Cesta vzhůru nebývá jednoduchá. Schody mají různou výšku a hloubku. Jsou často hodně sešlapány, někdy chybí zábradlí a kámen se střídá se dřevem. Po krátkém namáhavém výstupu jste v cíli. Sestup už bývá hračkou a trvá mnohem kratší dobu. Ze zvonů jde respekt, nejenom kvůli jejich hmotnosti. Je to velký zážitek pohladit si je, poklepat a poslechnout si jejich zvuk ještě hodnou chvíli rezonující a chvějící se v prostoru. Dřevěná konstrukce a trámoví, které ho drží, jako by zvon objímaly. Pro příležitostního návštěvníka to je možnost stát v těchto místech ojedinělým zážitkem a vyžaduje to i trochu pokory a úcty. V případě věže zábřežského kostela obohatila obvyklý zážitek i expozice farního muzea s liturgickými předměty, mešními rouchy, procesními prapory, nálezy z vykopávek z okolí kostela. Výstavu k historii farnosti doplňuje výklad průvodců. Návštěvu je nutné si domluvit předem na tel. č. 731 626 527. Náš odbor ZP KČT Ostrava navštívil město a jeho památky v červnu letošního roku. Haptická prohlídka sbírek farního muzea i expozice městského muzea v Zábřehu byla samozřejmostí. V zámku, který patřil v 15. století slavnému šlechtickému rodu Tunklů, dnes sídlí městský úřad. K občerstvení můžete použít skvělou restauraci U Tučňáka na druhém konci Masarykova náměstí s přístupem formou šikmých plošin do restaurace i kryté předzahrádky pro imobilní, kočárky a zejména vozíčkáře. Poutní areál na Sv. Kopečku v Olomouci má za sebou téměř čtyřsetletou tradici. V rámci srpnové poutě se zde v několika posledních letech konají v polovině měsíce Dny otevřených dveří. Poutníci z řad věřících, turisté i návštěvníci mohou zhlédnout místa, která jsou obvykle nepřístupná. To bylo motivací i pro nevidomé a slabozraké našeho odboru a nutno dodat, že umělecký zážitek byl spojen i s dobrou kondiční průpravou a jistou dávkou adrenalinu. Přístup k některým částem interiérů, zejména na ochoz kupole a kruchtu, byl dost obtížný. Historie poutního místa na Sv. Kopečku začíná rokem 1633, kdy zde vznikla menší kaple. Velkému přílivu věřících nepostačoval, proto představitelé mateřského premonstrátského kláštera Hradisko rozhodli o vybudování monumentálního chrámu. Úkolu se zdatně ujal císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla. Barokní jednolodní kostel s dvouvěžím, kupolí v křížení s příčnou lodí a řadou bočních kaplí byl vysvěcen v roce 1673. Na počátku 18. století k němu přibyly po stranách kněžská a převorská rezidence a oválný ambit s kaplí Panny Marie. Autorem byl další vynikající stavitel ve službách olomouckých biskupů Domenico Martinelli. Konečnou podobu vtiskli chrámu a přilehlým stavbám štukatéři v čele s Baldassarem Fontanou, sochař Josef Winterhalder a malíř Jan Kryštof Handke. Bohaté štukové a freskové výzdobě interiéru dominuje obraz P. Marie s Ježíškem. Průčelí zdobí plastiky premonstrátských patronů, dvanácti apoštolů, morových patronů, alegorické postavy a socha P. Marie. Poutní místo na Sv. Kopečku u Olomouce zažilo ve své existenci vzestupy a pády. Přečkalo požáry, válečné útrapy a rušení klášterů. V roce 1990 se sem premonstráti opět vrátili. V roce 1995 navštívil Sv. Kopeček papež Jan Pavel II. a povýšil chrám na baziliku minor. Vstup na jednu z věží nebyl pro nás zdatné turisty příliš náročný, mnohem obtížnější byl přístup ke zvonům, pod kupoli a ke kůru. Kromě těchto prostor jsme se mohli projít a seznámit se se sály rezidencí, ambitem, kaplemi, poslechnout si výklad průvodců a osahat si zvon, píšťaly varhan, části architektury a mobiliáře. Poutní svatokopecký areál žije. Přejme mu do budoucna pouze rozkvět, abychom si mohli s dalšími poutníky vychutnávat jeho výjimečnou barokní krásu a čerpat z něj duchovní sílu. Milan Linhart # Chebské letiště patřilo nevidomým Pro velký úspěch v uplynulých letech připravilo i letos chebské středisko TyfloCentra Karlovy Vary, o. p. s., ve spolupráci s Rotary Clubem Karlovy Vary a oblastní odbočkou SONS v Chebu velmi zajímavou a nevšední akci – sportovní den s jízdami poslepu. Uskutečnil se na chebském letišti v sobotu 7. září 2013. Akce se konala za finanční podpory města Cheb. Zrakově postižení nejen z karlovarského regionu, ale i z Prahy, Ústí nad Labem, České Lípy, Plzně i z dalekého Zlína tak mohli usednout za volant osobního auta, nákladního vozu či traktoru a vychutnat si pocity řidičů za volantem. Odvahu sednout na místo řidiče našlo více jak pět desítek zrakově postižených. Ostatní účastníci tohoto sportovního dne přišli buď jen přihlížet, jiní si zastříleli, další využili krásného počasí k vyhlídkovému letu ultralightem. Celkem se tu sešlo asi 140 osob. Mezi významné hosty této akce nepochybně patřil prezident SONS Mgr. Václav Polášek. Hojně byli zastoupeni i členové Rotary Clubu z Karlových Varů. Autoškola BEETLE nám zapůjčila na tento den osobní vůz Volkswagen, známý jako Brouček. Autoškola Integrované střední školy rovněž z Chebu nám přistavila jedno nákladní auto typu Iveco a traktor značky Zetor 7711. Celá akce se uskutečnila za odborné instruktáže učitelů těchto autoškol. Všichni tři si právem zaslouží uznání za vstřícnost, ochotu a trpělivost. Na závěr obdrželi všichni účastníci speciální „řidičský průkaz“. Jeho získání však bylo podmíněno i znalostí vybraných dopravních předpisů. Při této příležitosti nám opět vyšel vstříc chebský Ultra light club, který nám umožnil akci uskutečnit ve svých prostorách. Navíc nám nabídl i možnost hmatové prohlídky malých letadel. Počasí nám opravdu přálo, a tak ultralighty nestály jen na ploše. Patnáct, letuchtivých odvážlivců absolvovalo i vyhlídkový let nad Chebem. V rámci tohoto sportovního dne si mohli účastníci vyzkoušet také jízdu na tandemovém kole. Do Chebu byla rovněž přivezena i počítačová střelnice, a tak se zde uskutečnily dva malé „letecké turnaje“. Jeden patřil zrakově postiženým sportovcům. Třetí místo v této soutěži obsadila Helena Hradilová ze Zlína, druhé místo náleželo Petru Brožkovi z Plzně, první místo si vystřílel Milan Hradil, rovněž ze Zlína. Druhý turnaj uspořádali mezi sebou členové Rotary Clubu. Byla to pro ně obrovská zkušenost a poznání. Pro návštěvníky této akce byla připravena nejen výstava vybraných kompenzačních pomůcek, tak i prodejní výstavka výrobků z proutí, keramiky, textilií a vosku, zhotovených frekventanty rekvalifikačních kurzů v Praze na Dědině. Na tuto akci jsme si také pozvali menší posilu – studentky Střední zdravotnické školy v Chebu. Ty si mohly v praxi vyzkoušet přímý kontakt s nevidomými, poznat jejich potřeby a zájmy. Chvíle čekání vyplnily country písničky v podání Hany Šimkové z Prahy. Nechyběl tu ani milý a příjemný hlas Milana Hradila, v přestávkách na harmoniku zahrála Hana Miklóšová z Aše. U mikrofonu se střídali dva moderátoři – Martina Brožová z TyfloCentra Karlovy Vary a PhDr. Zbyněk Galvas z Prahy. Aby je bylo dobře slyšet, o to se již tradičně postaralo Studio 060 Štefana Škulavíka. Emil Miklóš # Nová čtecí zařízení pro nevidomé V současné době jsou na našem trhu k dostání dvě nová čtecí zařízení pro nevidomé, která jsou si velice podobná. První se jmenuje ReadEasy, vyrábí jej britská firma VisionAid International a v ČR jej prodává brněnská firma Sagitta Ltd. Druhé pak má název Clear Reader, vyrábí jej nizozemská firma Optelec a u nás jej nabízí výrobní družstvo nevidomých Spektra Praha. Obě čtečky jsou novou generací autonomních zařízení typu Sunrisse, Rainbow či Autolektor. Ve srovnání s nimi jsou však nepoměrně menší, lehčí a rychlejší. Jejich základem už není scaner, jak je tomu u tří výše uvedených typů, ale fotokamera, díky níž se celý proces snímání předlohy značně urychlí. Jejá zásluhou můžeme poslouchat obsah předlohy již za cca 12 sekund od stisku tlačítka pro její sejmutí. Tato doba je samozřejmě závislá na kvalitě, barevném zpracování či grafické úpravě předlohy. Její obsah je pak čten velice kvalitním hlasem „Zuzana“. Obě zařízení je možné připojit k monitoru nebo televizi. Sejmutou předlohu lze na obrazovce zvětšit a nastavit si různé kombinace barev písma a pozadí. Proto je můžou využívat i osoby se zbytky zraku. K oběma je také možné připojit i externí klávesnice, které značnou měrou rozšiřují možnosti jejich využití, například ukládat, či naopak načítat soubory z externích pamětí, pracovat se zvětšeným textem a pod. Clear Reader a ReadEasy jsou si vzhledově, váhově i funkčně velice podobná, snadno přenositelná čtecí zařízení. Liší se od sebe jen v drobnostech, jako jsou například oddělitelná kamera či možnost práce na akumulátor. Jsou vhodná ke čtení krátkých dokumentů, výpisů z banky, složenek, dopisů a pod., ale také ke čtení knih, ať už těch ofocených, nebo načtených z externí paměti. Obsluha obou zařízení je velice jednoduchá a zcela jistě ji zvládnou i uživatelé, kteří k výpočetní technice nemají vůbec žádný vztah. Nelze je však v žádném případě doporučit jako jediný zdroj při seznamování se s texty důležitých dokumentů před jejich podpisem, jako jsou např. kupní, pojistné úvěrové smlouvy apod. Někdy totiž můžou vynechat některé části textu, nejčastěji tzv. „poznámky pod čarou“, které bývají zpravidla těmi nejdůležitějšími. Pro zájemce jsme v brněnském TyfloCentru zpracovali podrobné recenze obou zařízení a provedli jejich srovnání. Seznámit se s nimi můžete na webových stránkách http://centrumpronevidome.cz Josef Konečný # Zamyšlení nad zvukovými knihami Zveřejnění novinek z edice Načteno, kterou nejen pro nevidomé uvádí v život vydavatelství Tympanum, inspirovala blogera Martina Faltýna k zamyšlení nad audioknihami jako takovými. Z jeho blogu na idnes.cz vybíráme: Načtené knihy mají u nás všeobecně letitou tradici, aniž byly určeny rovnou přímo nevidomým. Snad nejznámější z těch „dříve narozených“ je legendární čtení Poláčkovo Bylo nás pět v podání Františka Filipovského. A tady je třeba trochu rozlišovat. V případě Bylo nás pět se vlastně nejedná o klasické načtení knihy nýbrž o hereckou interpretaci. Filipovský nečte jen prostě text, ale vžívá se do jednotlivých postav a ztvárňuje jejich hlasy a emoce. O další realizační stupínek výše už jsou pak už jen nejrůznější dramatizace knih – např. detektivky George Simenona o komisaři Maigretovi, zahraném nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským, nebo Haileyho Letiště s celou plejádou českých herců. Jiným uznávaným mistrem herecké interpretace knih v tomto směru byl Miroslav Horníček. Načetl bravurně nejen svoji knihu Dobře utajené housle a další svá dílka, ale i například od Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu a na toulkách. Nenačetl, tedy spíše neinterpretoval (a to ještě tak napůl) ovšem celé knihy, nýbrž výběr z nich. To je další z charakteristických znaků tohoto druhu „načtení“. Zde patří zásluhy především vydavatelství Supraphon a Českému rozhlasu a jejich archivům. Z těch dnes vydávaných interpretací musím pak připomenout dvě knihy Miloslava Švandrlíka – za prvé Černé barony v naprosto dokonalém podání Miroslava Donutila a nebo o poznání komerčnější dílko Doktor od jezera hrochů neuvěřitelně zahrané Bohumilem Kleplem. Někdy se člověk ovšem dočká i zklamání. Rád chodím do jednoho velkého knihkupectví, které nabízí si poslechnout ukázky z nahrávek předem. Jak známo, první dojem bývá nejdůležitější. A tak mne osobně, bohužel, neoslovila interpretace suprové knížky Simona Bretta Prevítem snadno a rychle od jinak skvělého herce, kterého mám moc rád, Václava Postráneckého. Stejně tak mne zklamaly Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka a nebo Mikulášovy patálie (vydavatelství těchto všech tří děl si raději nepamatuji) a nebo kdysi Rychlé šípy v nadšeneckém podání Miloslava Šimka. Tím se dostávám k trochu jiné kategorii audio knih: klasicky načtené knihy. Zde se interpreti o herecký projev, ztvárněni jednotlivých postav nesnaží. Snaží se poctivě přenést do zvukové podoby literární dílo. Mistrovským kouskem je pro mne v tomto směru jedna nahrávka předchůdce vydavatelství Tympanum a sice Audiostory . (Mezi její perly patří Malý princ v podání Eduarda Cupáka nebo Vejce a já v podání Jaroslavy Adamcové.) Já osobně mám od nich totiž nejraději Jirotkova Saturnina – ovšem ne v podání Oldřicha Víznera, který si tuto postavu skvěle zahrál v tv seriálu. Mám mnohem raději čtení Jiřího Samka, jehož načtení knihy bylo pro mne doslova překvapením a nahrávka se stala evergeenem mé soukromé audiotéky. Mohl bych pak spustit nekonečný výčet interpretů i děl. Ale myslím, že byste mi neodpustili, kdybych nejmenoval alespoň Františka Nepila, neopakovatelného vypravěče vlastních knížek, stejně jako kdysi Jana Wericha. Ten se ovšem pohyboval mezi oběma styly – čtením (Italské prázdniny) i interpretací (Fimfárum). Přiznám se, že pod dojmem načítaných knih jsem si to i párkrát zkusil sám. Už dávno. Ještě někdy koncem 80. let jsem načetl, „nainterpetoval“ dvě hodiny povídek od spisovatele Sakiho Léčba neklidem. Jeho povídku Sredni Vaštar jsem totiž natočil ještě na vysoké filmové škole jako svůj absolventský režisérský film. V 90. letech jsem se pustil do ukázek z různých knížek Geralda Durrella o jeho zážitcích na ostrově Korfu. A letos jsem si střihnul Švandrlíkovu knihu Ještě máme, co jsme chtěli – její zkrácenou podobu. Bylo to a dodnes u mne je čistě amatérské čtení. Nejsem profesionálním speakerem, ba ani vzorem mluveného slova. Ukázkami se zde ale nepochlubím i z jiného důvodu. Oproti profesionálním vydavatelům nehodlám svá čtení zveřejňovat a proto si mohu dovolit užít nejen autorsky vázané autory (s výjimkou Sakiho), ale i hudbu. Takže u Sakiho jsem, pokud vím, použil nějaké nahrávky Marsias a Zuzany Michnové. U příběhů z Korfu jsem mohl bez skrupulí sáhnout po evergeenu z filmu Řek Zorba i dalších řeckých originálech a nemusel jsem ničit svoji nahrávku paskvilem na řecké motivy, který značně poškodil nahrávku Durrellovy O mé rodině a jiné zvířeně v jinak výborném podání Martina Dejdara. A že jsem se vyřádil u Švandrlíkových memoárů z 60. let, je vám jistě jasné – počínaje hity typu Vyhrňme si rukávy přes Matuškův hit To všechno vodnés čas až třeba po Kalinku v podání Alexandrovců – jako symbol okupace sovětsko-spojeneckých vojsk v srpnu 1968. Takže je vám jasné, že jsem nejen vděčným knižním čtenářem, ale i vděčným a nadšeným posluchačem (a trošinku i soukromým amatérským interpretem) audio knih. Proto mne vždy potěší nějaká taková aktivita, jako třeba upoutávka na nové audio tituly Tympanum. A už se těším, co vše opět obohatí můj audioknižní rozhled. Z nejnovější nabídky Tympanum já osobně určitě šáhnu po Jistě pane ministře – a jsem notně zvědavý, jak se to povedlo načíst legendárnímu Richardu Honzovičovi. A protože jsem návštěvy podobných audioték i webů Českého rozhlasu nebo Supraphonu v tomto směru trochu zanedbal, těším se až se jimi znovu projdu a ulovím opět trochu „slepičí polévky pro duši“. Martin Faltýn # Pozvání do Edenu V sobotu 9. listopadu od 14 hodin se v nákupním centru Eden v pražských Vršovicích bude konat velký turnaj Pexeso Open. Jedná se o soutěžní odpoledne v pexesu, pro děti i dospělé s bohatým doprovodným programem. Pořadatelé zařadili mezi jednotlivá klání i kategorii pro nevidomé ve hmatovém pexesu – Qardu. Pro vítěze jsou připraveny medaile, diplomy a pěkné věcné ceny. Bližší informace a přihlášku najdete zde : www.pexesoopen.cz. Přihlásit se půjde i přímo na akci. red. # Bowling na Slovácku Prázdninové měsíce nás sváděly k lenošení. Pak náhle je tu září a to je akcí! Jednou z již tradičních je i Burčákový turnaj v bowlingu ve Veselí nad Moravou. Nezdá se vám vhodné spojení sportu a alkoholu? Tak já mám jinou otázku, je možné na Slovácku to vínko minout? Jistě lze. Ale pokud je takový sportovní den zahájením sezóny, je setkáním přátel s bowlingových drah celé republiky i Slovenska, tak ani ten burčák neuškodí. A nálada i sportovní výkony byly výborné. Víc jak třicítka účastníků z Prahy, Litomyšle, Svitav, Otrokovic, domácí i ze slovenské Levoče. To byli bojovníci o putovní pohár CHASA Kyjov. Tento oddíl je oficiálním oddílem TJ Jiskra Kyjov oddíl zrakově postižených sportovců. Protože je to turnaj propagační a přátelský, hrají všechny kategorie, lidé s různými zkušenostmi s tímto zajímavým moderním sportem. A tak se na drahách setkali v litých bojích jak majitelé medailí ze srpnového mistrovství Evropy v Praze, tak i hráči, kteří okusili turnajové klání poprvé. Systém handicapů (přípočty pro jednotlivé kategorie) pak dělal rovnocenné souboje i nevidomých s navigátory. K tomu si již jen přidejte výbornou kuchyň i ten burčák, skvělou rozhodčí Marii Gutovou, zpracování dat na počítači Josefem Petrů a máte to celkem komplet. To že se mnohým nechtělo odjíždět, že burčák jsme dopili až do dna a hovory pokračovaly do noci… A vítězové? Především všichni zúčastnění. Začali novou sezónu s přáteli. Putovní pohár převzal za první místo Jaromír Hasala, hráč domácí a držitel jedné ze stříbrných medailí ze srpnového mistrovství Evropy. Druhé místo ve finálové čtveřici nejlepších obsadil Josef Hanák z Veselí před Aloisem Koprdou z Levoče a Leošem Chvojkou z Prahy. Přeji si, aby se tento sport ujal i u vás. Nebojte se pozvat závodníky na své turnaje, ty nejlepší pak vyšlete na domácí mistrovství republiky. Začínáme 23. listopadu v Olomouci. Jaroslav Čajka # Karel Vlach vítězem Ve dnech 27. až 29. září se v Rokycanech uskutečnil 16. ročník mezinárodního šachového turnaje v rapid šachu zrakově postižených. Zúčastnilo se 22 hráček a hráčů z osmi oddílů. Zvítězil Karel Vlach z SK Zlín se 7 body. Druhé místo vybojovala Kateřina Skočková ze Zory Praha před Pavlem Trubařem z TJ ZCE Plzeň – oba po 5 bodech. J. P.