ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 12 Červen 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Tmavomodrý festival Čtyři hvězdičky pro Palatu Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 6 Pro výuku předškoláků Stopy 6 – Daruj knihu, daruješ radost Jedinečné zážitky Pohádkový výlet mezi kapkami deště Indiánská hmatová výstava v Praze Bečovský zámek Triumf opavských kuželkářů Nejmenší výprava na „Evropu“ # Tmavomodrý festival Od 15. do 19. května se v Brně uskutečnil již 24. ročník mezinárodní hudební přehlídky pro zrakově postižené děti a studenty Tmavomodrý festival. Na akci, kterou v sále Břetislava Bakaly a přilehlých prostorách Bílého domu pořádá Turistické informační centrum města Brna, se již potřinácté organizačně podílelo brněnské TyfloCentrum. Festival se konal pod záštitou primátora statutárního města Brna Romana Onderky. Také letos byl doprovodný program, připravený brněnským TyfloCentrem, zaměřený zejména na novinky pro uživatele výpočetní techniky a kompenzačních pomůcek. Svou nabídku od pátku 17. května ve foyer sálu B. Bakaly názorně předvedlo několik vystavovatelů. Velký zájem vzbudila nabídka speciálního softwaru pro nevidomé a slabozraké od ACE Design, s. r. o., Brno. Spektra, v. d. n., Praha přivezla do Brna kromě speciálního softwaru a hardwaru pro nevidomé a slabozraké uživatele také kamerové lupy, mobilní telefony a další kompenzační pomůcky. Firma Adaptech, s. r. o., Praha vystavovala také nové typy speciálního softwaru a hardwaru pro zrakově postižené, kamerové lupy a mobily. Sagitta Ltd, s. r. o., Brno nabídla novinky v sortimentu optických pomůcek. Patrik Pospíšil se ve své nabídce zaměřil zejména na produkt „jednoduchý e-mailový klient pro Windows 7 a 8“. Brněnské TyfloCentrum představilo tablety se systémem Android a zařízení od Apple. V prostoru šatny rozložily svou nabídku – široký sortiment drobných pomůcek – zástupkyně Tyflopomůcek Olomouc. V předsálí pořadatelé instalovali osm panelů výstavy s názvem Od kolébky po aktivní stáří. Na nich se ve fotografiích a textech představily neziskové organizace a školské instituce, poskytující péči a služby pro nevidomé v Brně a v Jihomoravském kraji (např. pořádající TyfloCentrum Brno, Centrum sociálních služeb pro osoby se zrakovým postižením v Brně-Chrlicích, Tyfloservis, Škola pro výcvik vodicích psů Milana Dvořáka, občanské sdružení Vodicí pes, Škola pro zrakově postižené v Brně, Společnost pro ranou péči Brno, Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky při Masarykově univerzitě Brno či oblastní odbočky Brno-střed a Brno-sever). Páteční program festivalu doplnila na venkovním prostranství před Bílým domem prezentace škol výcviku vodicích psů. Před vchodem do budovy rozložil svůj stánek HapAteliér, který měl na prodej originální výrobky z chráněné dílny brněnského TyfloCentra. Program tradičního setkání uživatelů výpočetní techniky pokračoval v sobotu 18. května v Malém sále názornými přednáškami představitelů jednotlivých firem. Zájemce o podrobnější představení horkých novinek přivítal Josef Konečný z brněnského TyfloCentra, který doprovodný program k Tmavomodrým festivalům společně s Hanou Bubeníčkovou organizují již od počátků v roce 1991. Zástupci pražského Adaptechu Petr Bláha a Petr Řehák představili čerstvou „softwarovou smršť“, která je uživatelům k dispozici od 14. května. Patří k ní nejnovější verze Window-Eyes v prostředí Windows 8. Nabízí několik inovací, např. absenci klasické nabídky Start a namísto ní úvodní obrazovku složenou z tzv. „dlaždic“, variabilnější pohyb po internetu apod. Novinky ocení zejména slabozrací uživatelé, orientace pro nevidomé je v tomto prostředí ovšem problematická. „Z našich stránek si můžete stahovat demoverzi,“ nabídl uživatelům Petr Bláha. Jeho kolega informoval o další softwarové novince – vydání programu SuperNova 13.50, což není pouhý odečítač, ale kombinace zvětšení a odečítání textu v různých variantách. „Novinka poskytuje snadnější představu, kde se čtenář nachází, na kterém sloupci a řádku. V programu prozatím není podporovaná funkce řádné prohlížení – ta bude doplněna během léta,“ popsal Petr Řehák. Představení SuperNovy pak doplnili Jan Šnyrych a Martin Plíštil z firmy Spektra praktickými ukázkami toho, jak vypadá práce na úvodní obrazovce s dlaždicovými aplikacemi, přehlednější prohlížení grafiky a čitelnější prezentace textu. U výrobce lze zdarma stáhnout demoverzi. Každý, kdo si novinku zakoupí do konce roku, bude mít v základní ceně předplacené dva upgrady (SuperNova 14 a 15), na něž bude moci přejít zdarma. Martin Plíštil se zaměřil na představení nového iPodu od Apple, který má nový napájecí konektor a řadu zajímavých funkcí usnadňujících práci (např. inverzní zobrazení, předčítání výběru, automatické vyhlazování písma apod.) Podobný produkt nechybí ani v nabídce brněnského TyfloCentra. Několik nejzajímavějších novinek z nabídky firmy Galop představil Radek Pavlíček. Patří k nim zejména nová modelová řada braillských řádků Focus Blue, nabízená ve třech velikostech (14, 40 a 80 bodů). Jejich předností je zejména kompaktní design (např. střední variantu popsal Radek Pavlíček jako „tabulku čokolády“), nízká hmotnost, praktická navigační tlačítka, přenosnost a možnost propojení se zařízením, které právě používáte (počítač, notebook, mobil či tablet). Pracovníci brněnského TyfloCentra Matěj Plch, Roman Kabelka a Pavel Ondra názorně předvedli nové tablety pro nevidomé uživatele. Tato zařízení mají oproti mobilu výhodu v tom, že déle vydrží bez dobíjení. V závěru přednáškového dopoledne pohovořil Patrik Pospíšil o službě e-mailový klient, což je v plné verzi s RSS čtečkou placená služba, poskytující rychlý přehled zpravodajství. Součástí sobotního programu Tmavomodrého festivalu bylo finále Memoriálu Zdeňky Vernarské. Šestý ročník soutěže uživatelů výpočetní techniky měl také letos dvě části – korespondenční a ústní. V písemné části plnili soutěžící postupně od března do května na dálku od svých domácích počítačů tři úkoly (historie pomůcek, tvorba webů a tvorba prezentace) s několika podotázkami. Hodnotitelé z pořádajícího TyfloCentra nehleděli jen na jejich věcnou správnost, ale i na grafické zpracování. Do finále postoupilo pět nejlepších účastníků, kteří se v Brně utkali „naživo“. Druhé kolo však již pořadím příliš nezamíchalo, vyměnili se pouze účastníci na třetím a čtvrtém místě. Nejvíc bodů v obou kolech (465) nasbíral Jiří Stejskal, který se tak zapsal na listinu celkových vítězů memoriálu. Druhé místo vybojovala Jana Homolová, třetí byla Dana Škvárová, čtvrtá skončila Soňa Fialová a pátá příčka v letošní soutěži patří loňskému vítězi Jiřímu Hladišovi. Vyhlášení výsledků soutěže bylo závěrečným bodem doprovodného programu setkání zrakově postižených uživatelů výpočetní techniky. Ředitelka obecně prospěšné společnosti TyfloCentrum Brno RNDr. Hana Bubeníčková a štědří sponzoři z firem, které se zabývají prodejem pomůcek pro zrakově postižené, pak vítězům předali hodnotné ceny. Soutěžící jako uživatelé výpočetní techniky ceny určitě užijí: sluchátka, flash disky, velkoformátová paměťová média i trička od firem NWT, s.r.o., Spektry Praha a dalších. Firma ACE Design věnovala pro druhé místo mimo jiné program KDD Asistent a ozvučený mobilní telefon s Androidem PRESTIGIO. Hlavní cenu, notebook Dell, který do soutěže věnovala obecně prospěšná společnost Kunštát PRO FUTURO o. p. s., obdržel vítěz soutěže Jiří Stejskal společně s upgrade programu Jaws, který věnovala firma Galop. Čerstvé držitelky „stříbra“ Jany Homolové jsme se zeptali: Loni jste byla pátá, letos už druhá. Co vás k účasti na memoriálu vede? „Ráda pracuji na počítači, baví mě to. Zajímám se o novinky, hodně mi v tom pomáhají kamarádi. Chtěla jsem zkusit, co umím. Člověk se pořád učí, a to je dobře.“ V regulích soutěže stojí, že mezi účastníky nesmějí být profesionální IT pracovníci. Jaké je vaše profesní zaměření? „Stále ještě studuji, a to na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Mým oborem je angličtina a němčina.“ Bydlíte tedy přímo v Brně? „Ano, nemám to daleko. Od Botanické, kde bydlím, dojdu k Bílému domu rovně pěšky po Veveří. Tu cestu už dobře znám i poslepu. Navíc se mnou chodí vodicí pes Cherry.“ Co pro vás bylo v soutěži nejtěžší? „V korespondenční části mi daly nejvíc zabrat webové stránky. Něco jsem na nich neměla dodělané a musela jsem to nechat kvůli nemoci na poslední chvíli. V ústní části byl zase sem tam nějaký chyták, třeba jak se aktivuje jedna ze složek v Drop boxu, kterou jsem já kdysi v původní verzi ještě aktivovat nemusela. No, výsledek mohl být i lepší!“ Skromnost není na místě, mladá žena obstála v těžké konkurenci nanejvýš dobře. Hlavním posláním Tmavomodrého festivalu však nejsou jen diplomy a ceny. Díky této akci se v Brně jednou za rok osobně kontaktují a komunikují lidé, jež spojuje nejen zájem o výpočetní techniku, ale i aktivní život, který vedou navzdory zrakovému handicapu. Organizátorům patří za to, že tuto platformu sounáležitosti vymysleli a každoročně zajišťují, velký dík. Taťána Králová # Čtyři hvězdičky pro Palatu V Česku funguje kolem 500 domovů pro seniory. Úroveň služeb a péče v nich hodnotí nezávislá komise. Mezi vysoce oceněné instituce nyní patří i Domov pro zrakově postižené Palata v Praze. Zařadil se mezi 27 zařízení, která získala značku Česká kvalita. Byl ohodnocen čtyřmi hvězdičkami z pěti možných. Podobným způsobem oceňuje program Česká kvalita například oděvy, obuv nebo hračky. Přidělování hvězdiček domovům pro seniory má pomoci starším lidem s výběrem sociálního zařízení. Klienti Palaty oceňují nerušené soukromí a možnost trávit čas podle svých představ v kombinaci s šancí využívat zdejší služby, rehabilitace i časté kulturní akce uvnitř domova i mimo něj. „Průměrný náklad na službu jednoho klienta činí zhruba 33 tisíc měsíčně. Za klientem jde úhrada ubytování, stravování, což je zhruba orientačně 9–10 tisíc, a pak ten příspěvek na péči, což je zpravidla 8 až 12 tisíc,“ upřesňuje Jiří Procházka, ředitel Palaty. Protože by si to většina klientů nemohla dovolit, přispívají jim zdravotní pojišťovny, stát formou dotace a také zřizovatel, v tomto případě Praha. red. # Nejčastější dotazy klientů Sociálně právní poradny SONS – 6 Předkládaný článek by mohl být užitečný zejména těm zrakově postiženým, kteří se někdy přepravují autem. Rozebereme, jaká oprávnění jsou spojena s parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením. Dále se budeme věnovat dotazům souvisejícím s vlivem pobírání příspěvku na péči na nárok na jiné dávky. Dotaz: Opravňuje mě parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením k bezplatnému užívání dálnic? Musím platit na parkovištích, i když jsem držitelem parkovacího průkazu? Toto jsou velmi typické dotazy, s nimiž se na nás klienti obracejí v souvislosti s oprávněními, která přináší svým držitelům parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením. Pojďme si tedy vysvětlit, jak to s parkováním a dálnicemi je. Parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením je upraven v ustanovení § 67 zákona o silničním provozu (z. č. 361/2000 Sb., v platném znění). Na tento průkaz mají nárok držitelé průkazu ZTP a ZTP/P. Jen pro zajímavost upozorňuji na skutečnost, že držitelé průkazu ZTP, kteří jsou postiženi úplnou či praktickou hluchotou, používají pro účel označení svého vozidla odlišnou značku O 2, parkovací průkaz najdeme pod označením O 7. Vzhled průkazu označujícího vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou (zkráceně mu budeme nadále říkat parkovací průkaz) je upraven ve vyhlášce č. 30/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Parkovací průkaz je zalaminovaný, obdélníkového tvaru, o rozměrech 106 x 148 mm, na zadní straně je fotografie jeho držitele, obsahuje jméno a příjmení, číslo dokladu, datum platnosti. Na rozdíl od většiny záležitostí souvisejících se zdravotním postižením se o tento průkaz nežádá na úřadu práce, ale na příslušném obecním úřadu obce s rozšířenou působností podle bydliště žadatele. K čemu parkovací průkaz svého držitele opravňuje? V jednotlivých případech a je-li to naléhavě nutné, nemusí po dobu nezbytně potřebnou dodržovat zákaz stání, a to ani na místech, kde obecně zákaz stání platí, ani tam, kde je vyznačen příslušnou dopravní značkou. Přitom však takové vozidlo nesmí ohrozit bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. A dále, opět v jednotlivých případech a je-li to naléhavě nutné, může vozidlo s držitelem parkovacího průkazu vjíždět i tam, kde je značka „zákaz vjezdu“ omezena dodatkovými tabulkami „jen zásobování“, „mimo zásobování“, „jen dopravní obsluha“ a „mimo dopravní obsluhy“. Za stejných podmínek, tedy v jednotlivém případě a je-li to naléhavě nutné, mohou držitelé parkovacího průkazu projet i oblastmi označenými jako „pěší zóna“. Další výhoda pro vozidla s držitelem parkovacího průkazu vyplývá z omezení všech ostatních, kteří parkovací průkaz nemají; ti totiž nesmějí stát ani zastavit na parkovacích místech, která jsou vyhrazena právě vozidlům přepravujícím osobu s těžkým zdravotním postižením. A poslední výhodou, jež je s držením parkovacího průkazu v České republice spojena, je možnost zažádat o vyhrazené parkoviště v místě, kde osoba se zdravotním postižením bydlí. Příslušný silniční úřad žádost posoudí a vydá souhlasné či zamítavé rozhodnutí. Na tomto místě je třeba ještě zdůraznit, že používat parkovací průkaz je možné jen tehdy, je-li ve vozidle skutečně osoba, které byl parkovací průkaz vydán. Tato osoba je povinna na výzvu policisty či strážníka obecní policie prokázat, že je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P, na základě kterého jí byl parkovací průkaz vydán. Znamená to tedy, že při žádosti o parkovací průkaz se poznamenává číslo konkrétního průkazu ZTP nebo ZTP/P do spisu. Teď si možná říkáte: „A kde je ta možnost bezplatného užívání dálnic?“ Úpravu osvobození od poplatku za užívání zpoplatněných komunikací však upravuje úplně jiný právní předpis. Jde o zákon o pozemních komunikacích (z. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Osvobození od zpoplatněného užívání komunikací není vázáno na parkovací průkaz, ale toliko na samotný průkaz osoby se zdravotním postižením, tedy ZTP a ZTP/P. Ale pozor, osvobození je v ustanovení § 20a odst. 1 písm. h) upraveno takto: Zpoplatnění nepodléhá užití zpoplatněné pozemní komunikace silničním motorovým vozidlem přepravujícím těžce zdravotně postižené občany, kteří jsou držiteli průkazu ZTP, s výjimkou postižených úplnou nebo praktickou hluchotou, nebo průkazu ZTP/P, pokud držitelem silničního motorového vozidla je postižená osoba sama nebo osoba jí blízká. Obvykle je tedy striktně vyžadována přítomnost zdravotně postižené osoby ve vozidle. Na webové stránce Ministerstva dopravy je však uvedeno, že: „...nad rámec zákona bylo dohodnuto s Policejním prezidiem České republiky a Celní správou ČR, že policisté a celníci při kontrolách nebudou pokutovat řidiče motorového vozidla, který nebude mít vozidlo opatřeno dálničním kupónem, jestliže předloží potvrzení, že osoba jí blízká, která požívá výhody osvobození od poplatku za užití zpoplatněných komunikací, je umístěna v některém zdravotnickém zařízení (např. lázních) nebo zařízení sociální péče a uživatel vozidla pro ni jede nebo se od ní vrací. V tomto případě musí řidič předložit potvrzení vedení předmětného zařízení, že těžce zdravotně postižený občan je pacientem nebo klientem tohoto zařízení. V ostatních případech musíte použít komunikaci nepodléhající zpoplatnění, anebo opatřit motorové vozidlo krátkodobým dálničním kupónem (např. měsíční či desetidenní).“ Zdroj: http://www.mdcr.cz/cs/Silnicni_doprava/Silnice+dalnice+mosty/ZPOPLATNENI_PK/VYJIMKY_ZE_ZPOPLATNENI/Vyjimky_ze_zpoplatneni.htm Na tomto místě však čtenáře musím upozornit, že jde o text, který je na webu ministerstva již po dlouhou dobu a nebyl nijak aktualizován. S uplatňováním této výjimky ze zákona by to mohlo být dosti složité. A konečně se dostávám ke zodpovězení druhého dotazu z úvodu článku. Na parkovištích, kde je parkování zpoplatněno, nemají držitelé parkovacích průkazů nárok na osvobození či slevu z poplatku. Takovýto benefit může dobrovolně zavést provozovatel parkoviště, ale je to jen otázkou jeho dobré vůle. Parkovací průkaz není primárně určen k osvobození od poplatků za parkování, spíše jde o zaručení možnosti vyhrazeného parkování pro osoby se zdravotním postižením, a to zejména ve veřejných prostorách. Výhodou parkovacího průkazu je jeho harmonizace v rámci Evropské unie. Průkaz vydaný v jakémkoliv členském státu EU bude platný i na území jiného členského státu, ovšem oprávnění z něj pro držitele plynoucí se vždy řídí legislativou státu, na jehož území jsou realizována. Ptají-li se nás tedy občas klienti, zda mohou na svůj parkovací průkaz bezplatně užívat dálnice v jiné evropské zemi, lze téměř s jistotou říci, že nikoliv. Pokud je mi známo, v žádném státu EU není bezplatné užívání dálnic nebo jiných zpoplatněných komunikací vázáno na držení parkovacího průkazu. Ostatně, jak jsme si výše ukázali, není tomu tak ani u nás. Dotaz: Může mi můj příspěvek na péči zhoršit situaci při žádosti o jiné sociální dávky? Musí ten, kdo o mě pečuje a já mu za péči platím z příspěvku na péči, tento příjem danit? Začněme odpovědí na druhý dotaz. V zákoně o daních z příjmů (z. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jsou v ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) mezi příjmy osvobozenými od daně uvedeny tyto: „i) dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, sociální služby, dávky státní sociální podpory, dávky pěstounské péče s výjimkou odměny pěstouna, příspěvky z veřejných rozpočtů a státní dávky (příspěvky) upravené zvláštními předpisy nebo obdobná plnění poskytovaná ze zahraničí, příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, a to do výše poskytovaného příspěvku, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou, u níž se nevyžaduje registrace podle zákona o sociálních službách; jde-li však o péči o jinou osobu než osobu blízkou, je od daně měsíčně osvobozena v úhrnu maximálně částka do výše příspěvku pro osobu se IV. stupněm závislosti...“ Z toho tedy vyplývá, že příspěvek na péči nemusí danit ani oprávněná osoba, ani ten, kdo péči poskytuje. Výjimkou je případ, kdy péči poskytuje neregistrovaný poskytovatel sociálních služeb, který není osobou blízkou. V tomto případě je od daně osvobozena částka do výše 12000 Kč, vše nad tuto částku je třeba danit. Z praxe všichni víme, že u některých dávek bývá zkoumána příjmová situace žadatele o dávku, tyto pak nazýváme dávkami testovanými. Takovou dávkou je např. příspěvek na zvláštní pomůcku s cenou do 24000 Kč, dávky ze systému státní sociální podpory (tedy příspěvek na bydlení, přídavek na dítě), dávky systému pomoci v hmotné nouzi (zejména příspěvek na živobytí), a další). Zjednodušeně řečeno se při posuzování nároku sečtou příjmy žadatele o dávku za určité tzv. rozhodné období a poté se porovnají s určitou částkou, která bývá obvykle nějakým způsobem navázána na životní minimum. Nás nyní nebude zajímat, při jak vysokých příjmech vzniká, či nevzniká na určitou dávku nárok, ale při kterých dávkách a komu se započítává do posuzovaných příjmů příspěvek na péči. Začněme s dávkami upravenými v zákonu o pomoci v hmotné nouzi, ostatně podle tohoto zákona se řídí postup při posuzování příjmů i u jiných dávek, např. u výše zmíněného příspěvku na zvláštní pomůcku s cenou do 24000 Kč. Pro účely posouzení nároku na tyto dávky se příspěvek na péči nezapočítává oprávněné osobě ani fyzické osobě, která pečuje o osobu příspěvek na péči pobírající. Neplatí to ale v případě, kdy by o osobu oprávněnou pobírat příspěvek na péči pečovala osoba nepatřící do okruhu společně posuzovaných osob. Takovéto pečující osobě, která (poněkud zjednodušeně řečeno) s oprávněnou osobou nebydlí ani s ní není v manželském či partnerském svazku, popř. se nejedná o rodiče a nezletilé nezaopatřené děti, se příjem plynoucí z péče o osobu pobírající příspěvek na péči započítává. Jinak je tomu u dávek upravených zákonem o státní sociální podpoře. Zde jde o tyto dávky: příspěvek na bydlení, přídavek na dítě a porodné. Zákon obsahuje taxativní výčet příjmů, které se pro účely těchto dávek započítávají, a příspěvek na péči ani příjem osoby, která o osobu pobírající příspěvek na péči pečuje, zde není uveden, proto by se pro výpočet dávek podle tohoto zákona započítávat neměl. Luboš Zajíc # Pro výuku předškoláků Plzeňský dámský lions klub spolupracuje již od roku 2000 s místní mateřskou školou pro zrakově postižené. Zpočátku podporoval hlavně sportovní a kulturní vyžití dětí, posléze zakupování různých technických zařízení, z nichž nejvýznamnější byla interaktivní tabule a kamerová lupa. Výtěžek poslední 17. Garden party LC Plzeň Bohemia, která se uskutečnila 31. května v Parkhotelu Plzeň, věnovaly pořadatelky k zakoupení speciálního neverbálního testu, určeného k měření rozumových schopností dětí ve věku dvou až sedmi let. „Test maximálně zpřesní práci pedagogů. Dítě nemusí vždy rozumět naší řeči, ale díky této metodě může dobře projevit svoje rozumové předpoklady,“ říká Jana Flanderová z LC Plzeň Bohemia. Protože prvořadou povinností lionů je pomáhat zrakově postiženým, zaměřují se dámy především na takto handicapované děti, které objevují svět a musí být v životě soběstačné jako ostatní lidé. Objektivní zmapování rozumových schopností má význam zejména u dětí, které mají výraznější potíže v oblasti komunikace a porozumění řeči, jichž každoročně přibývá. „Díky testu psychologové snáze odhadnou rozumovou kapacitu dítěte pro jeho vhodné zařazení do školského systému, zpřesní se i všechny úkoly v rámci domácí výuky a zapojení do výchovných programů,“ dodává Jana Flanderová. red. # Stopy 6 – Daruj knihu, daruješ radost Vzpomínáte, jak se toto nezpochybnitelné heslo občas skvělo ve výlohách socialistických knihkupectví? A ještě jedno bylo trefné – Za dobré vysvědčení dobrou knihu! Vy si to nepamatujete? Inu, to bylo ještě ve středověku, kdy lidé četli opravdické papírové knihy! Odmalička jsem milovala knížky. O Vánocích mě jiné dárky moc nezajímaly. Také jsem mívala dobrá vysvědčení, za která jsem neústupně žádala dobré knihy. A můj otec, také velký čtenář, měl pochopení. Vdávala jsem se s jednou prošívanou dekou a polštářem, ale se třemi kufry knížek. Jejich vůně mne vždycky navnadila k nezřízené konzumaci literárních příběhů, ale také básní a později i odborné literatury. To bylo, ale to už není. Když jsem začala ztrácet zrak, ztrácela jsem i zájem o čtení. Samozřejmě to začalo knížkami s nejmenšími písmenky, ale postupně jsem se musela zříct veškerého tisku. Tehdy jsem si myslela, že se zhroutím, že tohle mi tedy osud neměl dělat. To není fér, brát mi to, z čeho mám na celém světě největší radost! Byla jsem stále smutnější a na svou velikánskou knihovnu jsem se snažila nekoukat. Jednoho dne se dostavilo osvícení. Dozvěděla jsem se o zvukových knihách, které se půjčují ve speciální knihovně nahrané na magnetofonových páskách nebo kazetách. Postupně se do toho přimíchal počítač a možnost stahovat si digitalizované knihy a číst je pomocí umělého hlasu v počítači. Tyto knihy sice nevoněly, ale znovu mi otevřely prostor, jehož jsem od raného dětství byla jakousi přirozenou součástí. Knihovna se zbytečnými knihami v našem obýváku mi začala jít na nervy. Máme dva syny, a ti potřebují spoustu místa. I jejich věci a jejich knížky (považte, mí synové čtou!) potřebují spoustu místa. Kam ale s nimi? Rozuměj, s knihami, nikoliv se syny. Tehdy přišlo první třídění. Smůla je, že čtenářský vkus mých potomků je od mého naprosto rozdílný. Potomci sice čtou, ale už to, že jsou to kluci, nás čtenářsky dost odcizuje. A jejich dobrodružná literatura, stejně jako třeba literatura faktu, se od té mé dost liší. Možná je to generační problém, jehož následkem u nás knížky spíš přibývají než ubývají. Dostala jsem nápad. Antikvariát! „Jo paní, to si musíte sepsat seznam, kde bude autor, název knihy, rok vydání, vydavatel, případně anotace a popis fyzického stavu knihy. A jestli chcete přinést nějakou klasiku nebo něco staršího dvaceti let, tak to nevezmeme v žádném případě. Ale přeci jen – měli bychom zájem o erotickou literaturu ze začátku 20. století.“ Nápad druhý: vzala jsem na záda ruksak plný knih a opakovaně je odnášela do nejbližší knihovny. Poprvé byli nadšení, podruhé rádi, potřetí trochu rádi a počtvrté se omluvili, že to nestihají zanést do evidence, tak abych si dala pauzu. Nápad třetí: v knihovně si půjčuji cédéčka. Při té příležitosti jsem si všimla police s velikou cedulí Čtenáři čtenářům. Tam je možno odložit knížku, kterou už nechcete. Je však slušno si na oplátku vzít jinou knížku, kterou sice taky nechcete, ale uprázdníte tak potřebné místo, neboť police je jen jedna, a ani ne dvoumetrová. Zdálo se, že nápady mi pomalu docházejí. Pár kilo knížek dostali do domova důchodců, ale polovička obyvatel špatně vidí, takže ani tady se mi příliš netleskalo. Až jednou: notně pršelo. Schovala jsem se pod střechou pražské autobusové zastávky a všimla jsem si igelitky, ve které byly nějaké časopisy. Okamžitě se mi v hlavě rozsvítilo a už jsem věděla, co udělám. Nápad čtvrtý: Nikdy nezahazujte igelitky, poručila jsem rodině. Můžou se vždycky hodit. A hodily se. Do igelitky se vejde zhruba šest knih. Kamkoliv jsem šla, brala jsem s sebou igelitku s knihami. U autobusové zastávky, někdy i tramvajové, jsem počkala, až tam nikdo nebude, a odložila jsem dotyčný předmět na lavičku. Jen jedenkrát se stalo, že na mne někdo volal a běžel za mnou s igelitkou. Chudinka slepá, zapomněla si na lavičce knížky, myslel si asi. A tak jsem půl roku obcházela zastávky – ovšemže jen ty kryté – a odkládala igelitky s knížkami. V hlavě jsem nesla dávné heslo – Daruj knihu, daruješ radost. Bylo teplo, konec června. Kamarádka mne pozvala na grilování, a také se chtěla pochlubit rekonstruovaným domkem v pražské Hostivaři. „A tady za domem, to, co byla kůlna, je teď zpoloviny Karlova dílna a zpoloviny jeho knihovna. Víš, jak teď zdražili knížky, do Karla vjel nějaký knižní démon, a ten mu velí, aby začal sbírat papírové knížky, kde se dá. Tak teď můj ctihodný manžel vykrádá police s dary čtenářů v knihovnách, chodí do sběren papíru a tam knížky vykupuje za cenu odpadu.“ „Zapomněla jsi na mě prásknout,“ povídá Karel, „jak sbírám knížky na zastávkách MHD. Představ si, Májo, osloví mě Karlík zpříma a jeho radost nezná mezí, „jsou lidi, kteří na zastávkách zapomínají knížky. Co už dneska ti cestující nosí v hlavě?!“ Delicie Nerková # Jedinečné zážitky V minulé Zoře jsme psali o tom, že součástí 42. ročníku mistrovství floristů ČR Děčínská kotva byl poprvé v historii Zážitkový den pro nevidomé a slabozraké. Pořadatelé zajistili pro šest desítek zrakově postižených účastníků a jejich průvodců ze severních Čech zajímavý program, dopravu i občerstvení. Jaké zážitky si účastníci odnesli? Ivana Pelešková z Meziříčí u Kadaně: Počasí se na nás jenom smálo, vlak do Ústí nad Labem přijel na čas. Skupinu mně podobných účastníků naložil autobus, co nás dovezl až na Děčínský zámek. Po úvodní řeči organizátorů jsme se rozdělili do skupin po dvaceti. Takovéto akce jsem se zúčastnila poprvé a tak nemám žádného srovnání a proto píšu, jak jsem to vnímala já. Skupinky mohly být menší, patřím k těm, co chtějí slyšet výklad a zároveň si to potřebuji osahat. Soutěžní práce byly nádherné, na vysoké profesionální úrovni. Před lety chybělo tak málo, a mohla jsem se této soutěže zúčastnit i já. Tenkrát nebyl takový sortiment květin a trendy, vazby jiné. Všechno se mění, zrychluje, zjednodušuje, ale to neznamená, že to nemá svoje kouzlo a půvab. Hltala jsem každé slovo výkladu. Poněvadž o tom něco vím, ruce chtěly vědět víc. Bohužel od vystavených prací nás dělila z pochopitelných důvodů páska. Poznávání pomocí čichu, chuti bylin, zeleniny, která se dá vtipně využít k aranžování, mě pobavilo. „A teď si vyzkoušíte vypíchat malé aranžmá na stůl.“ Moje soutěžní ego vystoupalo do třetího patra. U každého místa byla připravena nádoba s květinami, bylinami a listy k aranžování, miska s pijaflorem a nožík. Samozřejmě já jsem si věděla rady, ale myslím, že chyběl takový malý rychlokurz, dnešním jazykem manuál základů. Studentky vtipně v oranžovém, byly milé, ochotné, ale příliš ostýchavé, nebo příliš ohleduplné? Nejvíce se mi líbily floristické kompozice, které vytvořili studenti lednické vysoké školy přímo pro naše ruce i uši. Jedna práce mě zaujala natolik, že bych si chtěla sama něco podobného vytvořit. Materiál, představu a velkou chuť mám. Příjemným zakončením zážitkového dne byla prohlídka zámku s možností si sáhnout na historii. Jako dítě by mě ohromily velké plochy na klouzání. Ve věku dospívání romantické představy o hrdinských činech a věčné lásce. A dnes? Dotýkám se ornamentu na velké masivní skříni a mě napadá, jak bych utírala prach, když je tak ohromná; ty okna se určitě nešroubují. Jak přízemní a nehodné představy těmto prostorám, kde kráčela dávná historie. Nevhodné myšlenky zaplašil dobrý oběd. Na cestu domů jsme každý dostal voňavý citrónový muškát s malou beruškou. Zuzana Chalupová z České Lípy: Kamarád mi poslal nabídku na zážitkový den na Děčínském zámku. Nabídka nás zaujala a tak nás jelo z Českolipska asi 17. Vlakem do Děčína je to kousek, na nádraží na nás čekal autobus, který nás dovezl až na zámek. Není to sice daleko, ale pro naše starší se to hodilo. Na zámku jsme si nejdříve vyzkoušeli aranžování květin. U toho nám pomáhaly slečny učnice, které byly zprvu trochu nesmělé, ale pak si zvykly. Prohlídka zámku byla také moc hezká, i když byl prohlídkový okruh z časových důvodů zkrácený. Následovala ochutnávka toho, co se dá jíst z flóry. Nová věc pro mě byla rostlina stélie, vhodná jako sladidlo pro diabetiky; už jsem o ní slyšela, ale až teď jsem ochutnala lístek... Roman Vaněk: Když nás od zastávky linkového autobusu přivezli organizátoři autem na zámek, ujala se nás asistentka Pavla, která nás odvedla do sálu, kde nás čekala překvapení: rozpoznat vůni  i chuť rostlin, vyzdobit si sami kytku. Ze začátku jsem byl v šoku, protože jsem to nikdy nedělal, ale byla to pro mě výzva. Ujaly se nás učnice zahradnické školy. Já  měl při ruce devatenáctiletou Andrejku, která mi říkala, co je to za květinu, rostlinu... Nakonec se to povedlo a já jí svou kytku daroval. Andrejko, i tímto ti děkuji! Na nádvoří se mě opět ujala má asistentka Pavla. Čekala nás prohlídka zámku s pěkným výkladem o jeho historii. Potěšilo mě, že jsme si my nevidomí mohli ohmatat některé exponáty, jako nábytek, čajový porcelán aj. Pak se mi líbila spousta různých výtvorů, které vystavovali studenti, a pamatovali při tom na naše  možnosti vnímání. Já osobně jsem si to užil a tímto bych chtěl poděkovat organizátorům akce. Miroslav Kaiser z Varnsdorfu: Bylo to moc zajímavé, hlavně když jsme aranžovali živé květiny. Byl jsem z toho paf, nikdy v životě jsem to nedělal ani jako vidící člověk. Mě se při prohlídce zámku ujala Hanička Petrášová, která také špatně vidí. Je z České Lípy, kde jsme se poznali. Jezdíme tam totiž s Romanem do střediska pro nevidomé; je to tam super a taky proto chci upozornit, že jsou u nás dveře otevřené každému, kdo má problémy s očima. Hanička mi vše podrobně popisovala, kde co je, dala mi ruku na věci, které jsem si mohl osahat. Akorát co mne docela štvalo, a to asi nejsem sám, že s námi na výstavě byli i občani Německa, kteří bohužel dost mektali a někdy nebylo slyšet, co nám paní průvodkyně povídá. Pro nás nevidomé je sluch jeden ze smyslů, které hodně používáme. Závěrem taky trošku kritiky na oběd. Oběd byl celkem fajn: česnečka a knedlík s lázeňským gulášem, ale pivečko už měli jenom bez alkoholu a to já prostě nemusím. Ovšem sotva jsem dojedl, zazněla hláška, abychom opustili svá místa, že jsou tady další lidé, kteří se chtějí najíst. Tak jsme se s Romčou ani pořádně nenapili a šli jsme do zámeckého parku, kde jsem vyvenčil moji vodicí fenku Bailey, která byla rovněž pro mnohé atrakcí. Ivana Rychnová z Děčína: Páteční den byl opravdu zážitkový, užili jsme si to moc; velmi se mi líbila část, kde jsme si mohli podle své fantazie vytvořit květinovou vazbu a potom si ji odnést domů. Je pravda, že přítomné dívky tam stály a spíše se nudily, než by přispěchaly na pomoc. Ale chyba nebyla v  nich, potřebovaly postrčit, byla to pro ně taky nová zkušenost. S lidmi našeho typu se nestýkají každý den. Ale mnou vytvořená kytička mi dělá radost ještě dnes. K čtvrtečnímu galavečeru bych řekla asi toto: Bylo to, co se týká nevidomých, trochu nedotažené. Na zámek jsme se dostali bez potíží, hodinu a půl jsme poslouchali vyhodnocení jednotlivých soutěží, potom zazpívala tři písničky Petra Janů a potom byl raut, na který měli vstup pouze lidé označení náramkem. Kdybychom to věděli dopředu, s kým se zkontaktovat, asi by to vyšlo, ale po skončení oficiální části opravdu nebyl nikdo, na koho bychom se obrátili. My jsme si s manželem prohlédli vystavené květiny, ale bylo mi to hloupé vůči ostatním třem párům, které z tohoto večera moc neměly. Těšily se na Petru Janů a ta potom zpívala v té uzavřené společnosti. No, ale v pátek se nám to myslím líbilo všem a za to moc děkujeme. Vladimír Krajíček z Lovosic: V změti počitků mě párkrát zarazila má vlastní neschopnost určit „známou“ vůni či chuť. Vysoce oceňuji nápady studentů pro podnícení našeho hmatu. Z dostupných soutěžních kytic se mi moc líbila ta z lučních travin a květin – jakoby plebejská, a přece zajímavá svou pestrostí a snadnou dostupností každému, kdo si od jara do podzimu vyrazí do přírody. Také bych uvítal, kdyby se nám při prohlídce exponátů a v „tvůrčí dílně“ více věnovali přítomní odborníci nebo studenti zahradnické školy, kteří byli v oranžových vestách, úmyslně podobných těm, co nosí někteří naši vodicí psi (jak jsem doporučil při přípravě akce). Zato na cestu domů nám naložili neuvěřitelné množství voňavých citrónových muškátů jako přívažek k jedinečným zážitkům. red. # Pohádkový výlet mezi kapkami deště Pohádku si člověk rád poslechne v každém věku, a tak naše putování bylo tentokrát zaměřené na pohádkové bytosti. Koncem května jsme se společně se žáčky 1. ročníku ze ZŠ Dr. M. Tyrše z České Lípy vypravili na Jičínsko. První pohádkové zastavení bylo na zámku v Dětenicích. V překrásném zámku s nádherným parkem zatoužila hned každá žena a dívka být princeznou a každý muž a chlapec princem. Ani se nám nechtělo z komnat odejít. Druhé zastavení nás čekalo v pohádkovém Jičíně. Nejdříve si někteří z nás městečko prohlédli z Valdické brány a potom jsme se vydali za loupežníkem Rumcajsem. Jeho stopy jsme nalezli v Rumcajsově ševcovně, ale především na interaktivní výstavě obrázků Radka Pilaře. Tady se mnozí z nás dostali do postavy Rumcajse či Manky, ale nejvíce bylo Cipísků. Po náročném sledování stop jsme se zastavili v příjemné restauraci a odměnili se dobrým obědem a zmrzlinou. Třetím zastavením byla Železnici na Mlýně Oldřicha Prášila. Před budovou nás od rybníčka sledoval vodník, ale potomek bývalého mlynáře nás uklidnil, že prý je to vodník dobrák. Ani zapomenutí čerti ve mlýně nebyli. Zato nás překvapilo zachovalé vybavení válcového mlýna a poutavé vyprávění „pana otce“ Gebauera, a tak jsme se chtěli na chvíli stát alespoň jeho pomocníky nebo krajánky. Jenže mlýn už dávno nemele, takže jsme zůstali bez práce. Staré časy jsme si ještě připomněli v místním vlastivědném muzeu prohlídkou jediné zachovalé roubené chaloupky s dřevěnými okapy a klokočím v předzahrádce. Při nákupu ve starém krámku nám zahrál orchestrion. Vystavené předměty každodenní potřeby ze začátku minulého století, pohádky a veselé tváře dětí nás ve vzpomínkách vrátily do dětství. A proč to byl pohádkový výlet mezi kapkami deště? To proto, že během dne často pršelo, ale nám na naše procházky venku vždycky pršet přestalo. No není to jako v pohádce? Ludmila Chalupová OO SONS Česká Lípa # Indiánská hmatová výstava v Praze Botanická zahrada v Praze pořádá každoročně speciální hmatovou výstavu, určenou pro zrakově postižené, kdy nevidomí a slabozrací vnímají rostliny prostřednictvím všech smyslů – hmatem, čichem vůní i chutí. Nebylo tomu jinak ani letos, kdy se uskutečnila již sedmnáctá výstava tohoto druhu. Členové chebské odbočky SONS a klienti TyfloCentra z Chebu a Karlových Varů si nenechali tuto možnost ujít, a tak do botanické zahrady vyrazili ve čtvrtek 30. května společně. Na vlastní kůži jsme mohli prožít jeden den mezi indiány velkých plání a lesů. Na chvíli jsme se tak stali členy indiánského kmene Lakotů. Z úst průvodkyně jsme se dozvěděli například z jakých bylin si vařili čaj i různé léčivé odvary, jak konzervovali maso, jak rozdělávali oheň i to, jak muži trávili volné večery ve vigvamu. Výstava byla rozdělena podle jednotlivých časových úseků dne, tedy od svítání až po západ slunce. Veškeré předměty, které indiáni používali, byly vyrobeny pouze z různých druhů rostlin a dřevin. Začátek této jedinečné expozice byl věnován velmi důležitému rannímu rituálu, jakým je hygiena. Nejdříve jsme si mohli prohlédnout vydlabanou tykev k nošení vody. Vystaveno zde bylo i zrcadlo v dřevěném držátku ve tvaru hlavy koně, zdobeném koženými provázky a korálky. (Zrcadlo i koně poznali indiáni až po příchodu bělochů). Ráno pili čaj, připravovaný z bobulí libavky poléhavé, chuťově připomínající naše brusinky. Žvýkání lístků této rostliny se využívalo k čištění zubů a zaručovalo svěží dech. Tento čaj jsme měli možnost ochutnat. Lahodnou chuť i vůni měl také javorový sirup, který se tehdy používal jako sladidlo. K vidění zde byla i ukázka techniky získávání tohoto sirupu přímo z kmene javoru cukrového. Vystaveny zde byly i rostliny k výrobě kajaků či k přípravě voňavého tabáku. Nechyběla ani kůra břízy, která se používala k léčení či kosmetice. Nezbytnou byla i třapatka bledá, jež působila jako lék proti hadímu uštknutí a bolestem zubů. Svou úlohu měly i plody ořešáku sloužící jako hnědé barvivo. Bobulí rakytu stříbrného se používalo k barvení do červena. Z lusků nahovce se získávala černá barva, kdežto z topolu bavlníkového barva žlutá. K vaření se pěstovaly různé druhy fazolí, kukuřice či vysoká vodní tráva, z jejíž klasů se získávala tzv. černá indiánská rýže. Brusinky používali indiáni k dochucování různých pokrmů. Důležitou součástí jejich jídelníčku bylo sušené maso, které jsme měli také možnost ochutnat. Prohlédnout jsme si mohli i kožené mokasíny, zdobené ostny urzona (zvíře podobající se dikobrazu) a vícebarevnými korálky. Do rukou se nám dostal také luk z pružného jasanového dřeva včetně koženého toulce se smrkovými šípy. Prozkoumali jsme pravou indiánskou dýmku s voňavým tabákem. Pak jsme si mohli vyzkoušet rozdělávání ohně pomocí dříku, luku a tulejky. K vidění tu byla i ocílka s pazourkem, sloužící jako křesadlo. Mezi prsty jsme si mohli promnout jemná vlákna sisalu, zachycující jiskry pro rozdělávání ohně. Velký obdiv u návštěvníků si získala červená zavinovačka, nádherně zdobená barevnými mušličkami. Byla upevněná na pružné podložce, sloužící jako opěrka, kterou mladé maminky opřely o vigvam tak, aby je mimina mohla nerušeně sledovat při jejich práci. Nahlédnout jsme mohli do týpí s dekami na zemi a proutěnými lenoškami. Plachta byla zdobená různými malůvkami koní, bizonů apod. Zajímavý byl jistě i model „initýpí“ – obřadní (potní) chýše, kde se rodila velmi důležitá rozhodnutí náčelníků či šamanů. Prostor sloužil také k očistě mysli či ducha, a to tak, že uprostřed interiéru bylo vyhloubeno ohniště se žhavými kameny, polévané voňavými odvary rostlin. Tato potní síň by se dala přirovnat k dnešní sauně. Poslední část expozice byla věnována večerní části dne, tedy času ke hrám. Vystavena tu byla různá chřestítka s fazolemi, dva typy bubínků, včetně ukázky jejich ladění pomocí provázků, napínajících kůži bubínku. Večer se tu hrál i hazard – k tomuto účelu sloužily různě tvarované a zdobené pecky nebo malá dřívka s rozličným počtem zářezů, připomínající naše kostky. Pamatováno bylo i na sportovní aktivity indiánů. Vystaveny tu byly například pálky z lakrosu, které měly na konci síťku pro odpalování míčků. Jelikož jsme byli rozděleni na dvě skupinky, čas čekání na výstavu jsme vyplnili prohlídkou venkovního areálu botanické zahrady. Mohli jsme si osahat různé cizokrajné rostliny, dřeviny či kaktusy. Ten den vládlo velmi chladné a sychravé počasí. Rozhodli jsme se spojit příjemné s užitečným, a tak jsme vyrazili za teplem do Fata Morgány, kde jsme se ještě mohli pokochat nádhernými a pestrobarevnými fialkami, orchidejemi, fuchsiemi či tropickými kaktusy nebo palmami. Poté ještě někteří z nás zavítali do Japonské zahrady, načerpat sílu, pohodu a klid. Emil Miklóš # Bečovský zámek Státní zámek a hrad Bečov nad Teplou na Karlovarsku dlouhodobě spolupracuje s pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy. „Mezi výsledky naší dosavadní součinnosti bych rád jmenoval například interaktivní prohlídky hradu zaměřené na stavební historii či prohlídky pro zrakově postižené návštěvníky s haptickým modelem relikviáře sv. Maura. Od roku 2010 je postupně uplatňujeme v naší edukační nabídce,“ uvádí kastelán Tomáš Wizovský.      Na dřevěný model relikviáře si mohou sáhnout pouze zrakově postižení zájemci a děti. Památka je svou uměleckou a historickou hodnotou srovnávána s korunovačními klenoty. Relikviář sv. Maura byl v roce 1230 vytvořen pro benediktinské opatství ve francouzském Florennes, v roce 1838 pak zakoupen majitelem Bečova Alfrédem de Beufort Spontinem. Když museli jeho potomci po roce 1945 uprchnout z ČR, protože sympatizovali s fašisty, zakopali schránku pod podlahu hradní kaple, kde ji našel v roce 1985 tým českých kriminalistů. Restaurovaný, zlatem zářící a drahými kameny vykládaný relikviář je nádhernou tečkou prohlídky a ohromí děti i dospělé. Při výletě do Bečova nad Teplou je lákavým cílem také Krásenský vrch o magické výšce 777 metrů nad mořem, s rozhlednou na vrcholu. Dolní podstava je 11 metrů široká, horní vyhlídková pouhé tři a je ve výšce 25 metrů. Je z ní nádherný výhled na Slavkovský les. red. # Triumf opavských kuželkářů Mimořádně úspěšně si vedli v posledních dubnových dnech kuželkáři TJ ZRAPOS Opava. V domácím prostředí dokázali medailově obstát na XX. ročníku Velikonočního turnaje zrakově postižených sportovců. V konkurenci družstev z České republiky, Maďarska, Německa a Slovenska dokázali opavští kuželkáři vybojovat pět medailí. Zlatou medaili vybojovalo družstvo ZRAPOSu v soutěži týmů. Před druhým týmem v pořadí, maďarským výběrem Denevér SE. Miscolc, měli dvaatřicetibodový náskok. Třetí příčku obsadilo německé družstvo SG Chemie Wolfen, které na opavský tým ztrácelo 81 bodů. Soutěž jednotlivců kategorie B1 vyhrál německý závodník Enrico Elsholz (SG Chemie Wolfen) před Istvánem Csengerim (Denevér SE. Miscolc) z Maďarska a Jaroslavem Karchňákem (TJ Štart Levoča) ze Slovenska. Kategorii B2 ovládla opavská kuželkářka Žofia Škropeková (TJ ZRAPOS Opava) před maďarskou dvojicí Jozsef Csák a Lajosné Keresztési (oba Denevér SE. Miscolc). V kategorii B3 byl nejlepší Maďar Laslo Spanyik (Wesselényi SE. Budapešť) před českým zástupcem Karlem Pařilem a německým kuželkářem Ralf-Peterem Lokatem (SG Chemie Wolfen). Kategorii OPEN zcela suverénně ovládla domácí trojice kuželkářů TJ ZRAPOS Opava. Na první příčce skončil Petr Wirkotch, na druhém místě Patrik Predmeský a na třetí pozici skončila Zuzana Predmeská. Opavský deník # Nejmenší výprava na „Evropu“ Ve dnech 21.–26. května se konal čtrnáctý ročník Mistrovství Evropy v kuželkách zrakově postižených, tentokrát v srbském lázeňském městečku Apatín. Podle splněných limitů byli Českým svazem zrakově postižených sportovců na šampionát nominováni čtyři kuželkáři. Vzhledem k tomu, že si měli hradit veškeré náklady sami, tři z nich nejeli. Na vlastní žádost jsem byla potom nominována ještě já. Mistrovství začínalo soutěžemi družstev žen a mužů. Mistryněmi v soutěži žen se staly Chorvatky před Němkami a Rumunkami. V soutěži mužů se mistry Evropy stali Chorvati před Slovinci a Rumuny. Poté začaly kvalifikace pro soutěže jednotlivců u hráčů a hráček, kteří nehráli soutěž družstev. Našemu Karlu Pařilovi se podařilo podat i v horečce výborný výkon 751 poražených kuželek, a tím si zajistil páté místo a postup mezi 12 finalistů. Ve finále zahrál 741, tedy celkem 1492 kuželek, a tím si potvrdil páté místo. Na bronz mu chybělo 23 kuželek, které shodil Levente Ordog z Rumunska. O 19 kuželek byl lepší Vlado Milovic ze Srbska a na prvním místě to byl Slovinec Marjan Žalar s 1542 kuželkami. V kategorii B2 žen jsem zahrála 651 poražených kuželek, a tím jsem postoupila jako šestá do finálové osmičky. Ve finále to bylo o něco horší – 628 kuželek, a tak jsem skončila celkově sedmá. Nejlepší Evropankou v této kategorii se stala Lajosne Keresztesi z Maďarska s 1378 kuželkami, druhá Chorvatka Evica Šerfez (1370 kuželek) a třetí Rumunka Daniela Soldán (1356 kuželek). Konkurence byla velká, u Karla, v kategorii B3, bylo 23 slabozrakých hráčů a v mé kategorii 15 prakticky nevidomých hráček. Poděkování patří našemu řidiči a trenérovi Zdeňku Paulusovi, který nám věnoval svůj čas a taky jel na své náklady. Je smutné, že v posledních letech patří naše výprava k nejmenším, u jiných výprav většinou bývá devět a více kuželkářů. Také je to sport, který se u nás hraje přes čtyřicet let, má největší hráčskou základnu v rámci svazu. Na druhé straně však má žalostně malou podporu od Českého svazu zrakově postižených sportovců. Anna Paulusová