Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 15 srpen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Již 2O let nezavíráme oči (8) Rozhovor s Pavlem Stodůlkou Berte nás jako rovnocenné parťáky Setkání s "Kronikou města Chebu" Nové prostory pro fakultu Bratislavský "Blackhouse" Strážníci pomohou Od Eureky k tabletům (4. část) Tuba s lékem čitelnější James Holman, nevidomý cestovatel Jazzový koncert Z knižních novinek Nevidomí vojáci ZP veslaři uspěli na pražských Primátorkách # Již 20 let nezavíráme oči (8) Umět číst a psát se hodí V dnešním článku bych se ráda věnovala hned třem tématům, kurzům, které probíhají v rámci Tyfloservisu. První téma, Braillovo bodové písmo, je pro někoho věcí známou, pro jiné však může být něčím záhadným, možná i něčím, čemu by se člověk měl raději vyhnout. Není mým záměrem vás trápit rozsáhlou, ale jistě zajímavou historií o vzniku onoho geniálního písma, raději bych se věnovala jeho nesporné užitečnosti a důležitosti v každodenním životě. Nesmíme však opomenout alespoň zmínit francouzského autora Louise Brailla, který poté, co v dětství ztratil zrak, sestavil již ve svých patnácti letech speciální písmo pro nevidomé úpravou francouzského vojenského systému umožňujícího čtení za tmy. Louis Braille tak vytvořil speciální druh písma, respektive systém psaní, určený pro nevidomé. Braillovo slepecké písmo funguje na principu reliéfních bodů vytlačených do papíru, které čtenář vnímá hmatem. Jednotlivá písmena jsou tvořena různou variací šesti bodů řazených pod sebou ve dvou sloupcích. Naučit se jednotlivá písmena celého kódu nebývá velkým problémem, ale jako instruktorka mohu z praxe říct, že naučit se jej číst hmatem už pro mnohé představuje nemalý oříšek. Samozřejmě je nejdůležitější být vlastníkem hmatových předpokladů. To může být velmi individuální, neboť ne každému byl do vínku dán jemný cit v prstech (například snížení citlivosti hmatu u diabetiků, manuálně pracujících, různá poranění a jizvy), a proto je vždy důležité, najít správný prst nebo místo, které je nejcitlivější a vhodné pro zdolání nelehké úlohy čtení. Řekla bych, že dnešní moderní a pokroková doba nemilosrdně zatlačuje Braillovo písmo trochu do pozadí. Naše počítače jistě zvládnou práci s textem poměrně rychle a pohodlněji, ale to na věci nic nemění, protože člověk, který z nějakého důvodu ztratí svůj zrak, nebo se mu zrak zhorší natolik, že si už není schopen sám text přečíst či napsat, se najednou stává negramotným. A to je věc, kterou vám počítač nenahradí. Vedle vizuálního a hlasového výstupu počítače existuje ještě výstup hmatový, zvaný braillský řádek. Ve srovnání s hlasovým výstupem poskytuje daleko větší možnosti, pokud jde o přesnost kontroly textu a pravopisu. Využitelnost Braillova písma se možná mění, ale stále je nesporná a nemalá. Tisknou se jím knihy, časopisy, kalendáře, ve světě existují bohaté knihovny, bodové písmo najdete například na obalech léků a některých potravin, na informačních štítcích výtahů, nebo ve stanicích hromadné dopravy. Je možné tak získat velmi důležité informace. Braillovo písmo stejně jako jakékoli jiné písmo je důležitou podmínkou vzdělání. Motivací pro výuku Braillova písma pak může být pro někoho cesta sebevzdělávání nebo možnosti rekvalifikace. Velké usnadnění běžného života představují také braillské popisky užívané v domácnosti. Označit si lze například obaly CD, kazety, potraviny, kořenky, nebo oděvy. Kupříkladu košili lze označit tak, že před uložením dáme do její kapsičky lístek s informací o její barvě a vzoru. Vytvořit si také můžeme adresáře, telefonní a další seznamy. Oceníme, můžeme-li si poznamenat soupis toho, co chceme nakoupit. Podobně jako vidící lidé používají notýsek a tužku, může nevidomý člověk zapisovat své poznámky pomocí bodátka a tabulky, která se vejde do kapsy. Braillovo písmo je v neposlední řadě důležité i při výuce jazyků, ale vím, že jsem mnoho příkladů a situací jeho praktického využití nezmínila. V Tyfloservisu každoročně absolvuje kurzy čtení a psaní Braillova bodového písma 40 - 50 klientů. Doba výuky je různá, většinou trvá několik měsíců. Velmi záleží na individuálních schopnostech, motivaci a vůli učit se novým věcem. Klienty bývají většinou lidé v pokročilejším věku. Praktickým využitím nebývá četba obsáhlých spisů a románů, ale dovednost číst a psát drobnější poznámky. Už to vede ke zvýšení kvality života. Stejně tak jako je hmat důležitý pro čtení bodového písma, je zároveň nevyhnutelnou podmínkou pro správné vnímání tyflografiky. Stručně řečeno, tyflografikou můžeme nazvat grafické, reliéfní zobrazování pro potřeby nevidomých: různé mapy, pohlednice, ilustrace v knihách, kalendářích a podobně. Hlavním významem tyflografiky je prohloubení představy o předmětech, okolí, také přiblížení detailů a maličkostí. Velké praktické využití má v kurzech prostorové orientace a samostatného pohybu, a to v situacích, kdy se nevidomý učí novou trasu v prostředí, které nezná. Díky tyflografickým plánkům tak nabude představu daleko komplexnější a detailnější o trase, po které kráčí, a prostředí, v němž se pohybuje. Plánky mohou zobrazovat ulice, budovy, křižovatky a další důležité body. Instruktor může individuálně zhotovit plánek pro daného člověka dle potřeby z různých materiálů, látek, papíru, korálků, nebo plánek může vytisknout pomocí zařízení Fuser, kterým jsou vybavena střediska Tyfloservisu. Fuser používá speciální papír s nanesenou vrstvou látky, která reaguje na teplo a na ni se tiskne černý obraz. Fólie je pak ozářena infračerveným světlem, takže černé plochy se zahřívají a vydouvají, a tím vznikne hmatem rozpoznatelný reliéf. Mnohá reliéfní vyobrazení jsou doplněna barevným kontrastním potiskem. Těžce slabozrací nebo prakticky nevidomí tak mohou hmatový vjem doplnit alespoň částečným vjemem zrakovým. Blízko k tyflografickým vyobrazením mají trojrozměrné modely budov nebo celých částí měst. Speciální kurzy nácviku vnímání tyflografiky jsou v současné době velkou výjimkou. Poněkud jiné postupy jsou uplatňovány u lidí nevidomých od narození a u těch, kteří ztratili zrak v pozdějším věku. Nácvik vnímání není jednoduchý a bohužel mnoha nevidomými je význam tyflografiky podceňován. A posledním tématem tohoto příspěvku bude kurz vlastnoručního podpisu. Jak je to s podpisem u nevidomých? Nejde jen o podpis samotný, ale o právní úkon, kterým věci stvrzujeme. To už by byl ale spíše námět pro právníky. Spousta nevidomých lidí se podepsat umí. Lidé s pozdější ztrátou zraku si svůj vlastnoruční podpis pamatují. Jde o to, překonat ostych a vědět, jak na to. Problém však mívají nevidomí od narození, protože ne vždy na školách měli možnost nácviku vlastnoručního podpisu. Takový člověk bývá okolnostmi nucen poštovní poukázky a vůbec veškeré dokumenty za sebe nechat podepisovat někoho jiného. Takový postup je nedůstojný a může být i rizikový. Proto Tyfloservis nabízí kurz nácviku vlastnoručního podpisu, ve kterém není cílem naučit nevidomého psát kompletní latinkou, ale zvládnout pokud možno napsat čitelně své jméno a příjmení. Než se propracujeme k dokonalé konečné podobě podpisu, je zapotřebí zvládnout hned několik kroků. V první řadě se musí naučit správné držení tužky. Nevidomý od narození se s tím mnohdy nikdy nesetkal a je pro něj obtížné představit si výsledek tahu tužky na papíře a vůbec se na něm zorientovat. Dále je důležité uvědomit si, že pokud nevidomý zvedne tužku od již napsané linie, nikdy se zpátky na ni přesně nenapojí, a to může dělat neplechu při psaní jmen, která obsahují háčky a čárky. Proto instruktor musí vymyslet podpis tak, aby byl nevidomý schopen jej napsat jedním tahem. To je taková příjemně tvořivá práce. A pak už následuje samotný nácvik jednotlivých písmen pomocí různých reliéfních nebo vpisovacích šablon. K modelování písmen se používá plastelína, provázek, drát a podobně. To vše pomáhá k lepší představě o tom, jak písmeno správně vypadá. Snad úplně nejnáročnější fáze je naučený podpis zmenšit natolik, aby se vešel například do podpisové šablonky. Úkol zvládnutí vlastnoručního podpisu je velmi individuální, záleží to určitě na šikovnosti, zručnosti, dobré představivosti, ale v neposlední řadě na obtížnosti samotného příjmení. Jen si vezměte, nemá to paní "Křepeličková" významně těžší než například pan "Suk"? Edita Janková # Rozhovor s Pavlem Stodůlkou Šéfchirurg zlínské oční kliniky Gemini Pavel Stodůlka má za sebou další operaci, při které transplantoval pacientovi umělou rohovku. Na konci dubna vrátil zrak muži, který o něj přišel před 40 lety. A na kontrole v květnu mu potvrdil, že se oko po operaci dobře hojí. Primář Pavel Stodůlka tvrdí, že práce s takovými lidmi ho obohatí a posune jinam. "Když si člověk představí sám sebe, řekne si, že by ho to zřejmě zlomilo, kdyby oslepl. Život a hodnoty mohou být i jinde." Loni se vám podařilo transplantovat umělou rohovku muži, který neviděl 53 let. Byl to obrovský úspěch, ale vydržel jen 10 měsíců. Jak se lékař srovná s tím, že dal naději, která nevyšla? "Strašně nás to mrzelo a dělali jsme všechno pro to, abychom mu zrak udrželi déle. Ale u toho pacienta byly všechny možné komplikace, které si dokážete představit. Obě oči byly zdevastované roztaveným kovem, takže ani oči na pohled nepřipomínaly. Již na začátku jsme pacientovi řekli, že to bude velmi těžké. Ale i přesto, že znovu přestával vidět, ho to nezlomilo a já nikdy nezapomenu jednu jeho větu. Řekl, že je sice důležité vidět, ale ještě důležitější je neztratit směr v životě." Naopak vůbec první vaše pacientka s umělou rohovkou vidí už několik let. "Ta nás povzbuzuje. Dívá se přes umělou rohovku už třetím rokem a dokáže číst i malá písmena bez brýlí. Lidí s umělou rohovkou máme asi desítku, jsou z celé republiky i ze Slovenska. Všechny ty oči ale mají velmi složitou prognózu." Jak dlouho po operaci zůstávají ti lidé ve vaší péči? "Jsou to naši doživotní pacienti. Pokud jsou z daleka, tak se o péči rozdělíme s očním lékařem, kterého mají blízko. Ale stále je chceme mít pod dohledem." Jsou to většinou lidé, kteří přišli o zrak kvůli úrazu. Může umělá rohovka pomoci i těm, kteří se nevidomí narodí? "Ne. Pokud ten člověk nikdy neviděl, schází mu spolupráce očí a zrakového centra v mozku. Navíc umělá rohovka pomůže jen těm, kteří mají v pořádku sítnici a zrakový nerv. Není ani pro lidi, kteří oslepli zeleným zákalem nebo třeba cukrovkou." Vaše pracoviště se nebojí nových postupů a operací. Láká to mladé mediky? "Nevím, jestli je to právě proto, že občas uděláme něco první, ale zájem skutečně je. Právě teď budou studenti medicíny končit ročník a hlásí se nám asi pět lidí, kteří mají výborné předpoklady. Můžeme si vybírat." Jak se oční chirurgie posunula od dob, kdy jste studoval? "Byl to malý obor, taková popelka. Slovo laser bylo exotické a na očním oddělení bývaly nožíky, které se dávaly přebrušovat. Závistivě jsme se dívali do zahraničí. Dnes je to naopak. I věhlasní kolegové z Ameriky nebo Německa se k nám jezdí dívat na operace na nových přístrojích, které máme dřív než oni. A to mě velmi těší." Máte v plánu další světové prvenství při zavádění nějaké nové metody? "Zrovna světové ne, ale třeba v květnu rozbíháme novou metodu na zpevnění rohovky. Operace se zkrátí zhruba z půl hodiny na tři minuty." FAKTA Oční chirurg Pavel Stodůlka Je šéfchirurgem oční kliniky Gemini ve Zlíně. Narodil se v roce 1965 v Ostravě a vystudoval lékařskou fakultu. Je ženatý, má dvě děti. Pracuje jako lékař a vysokoškolský pedagog. Přednáší na prestižních mezinárodních očních kongresech a vyučuje v kurzech pro zahraniční oční lékaře. Jako první na světě provedl centraci vychýlené lidské čočky a laserovou operaci dalekozrakosti Dodickovou fakolýzou. V roce 2005 převzal cenu "Osobnost Zlínského kraje" a o dva roky později se stal nositelem "Ceny města Zlína". Loni mu Unie pacientů předala ocenění s názvem "Jeséniova cena" v rámci ankety "Lékař roku 2010". Ocenili tak jeho výjimečné lékařské počiny, ale i lidský přístup. Petra Procházková (MFD, 12. 5. 2011) # Berte nás jako rovnocenné parťáky Blondýna. Krásné modré oči. Černé triko. Sedí na židli, opřená o černou zeď. Za ní je kavárna POTMĚ. I ona žije ve tmě. Každou chvíli se začne smát. Kolem ní spousta kamarádů a kamarádek. Směje se i ve chvíli, kdy jen sotva postřehnu, že kdesi kdosi cosi řekl. Tak má vycvičený sluch. Ta žena žije ve tmě. Ale je to opravdová tma? Jmenuje se Alena, říkají jí Ája. Alena Schutová je nevidomá. Už třináct let. "Já jsem tady v kavárně už sedmým rokem. Měla bych vlastně dostat přidělené inventární číslo," směje se. Kdo přijde na černočernou kávu do Kavárny POTMĚ, Ája bude první, s kým se potká. Možná ho překvapí, že nevidí. Pohybuje se plynule a navíc její rozzářená tvář nedává tušit, že by měla nějaký problém. Se svým handicapem žije odmalička. "V šestnácti jsem viděla jedním okem tak na dva metry. Chodila jsem do školy pro zrakově postižené, a využívala kompenzační pomůcky, ale snažila jsem se dělat vše, co ostatní," říká žena, které by její energii mohl závidět každý. Život ale postavil Áje v šestnácti do cesty další překážku. "Zelený zákal se nakombinoval se šedým a já přestala vidět úplně. Byla to pro mne rána. Bála jsem se, co řekne okolí. Jak se budou chovat kamarádi, jestli je neztratím." Tyhle obavy ale nebyly na místě. Většina lidí neposuzuje ty kolem sebe podle toho, zda vidí či nevidí, ale podle toho, jak působí navenek, na okolí, jak se chová, jak působí na druhé. Ája pochází z Valašska, v Praze je už jedenáct let. A zcela nevidomá je třináct let. Opustila myšlenku být zpěvačkou. I když se na tuhle možnost připravovala na Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené. "První obor jsem měla zpěv, druhý kytaru, foukala jsem do klarinetu, hrála na klavír. Teď ale pracuji v obecně prospěšné společnosti Pestrá společnost," říká se zapálením Ája. Když popisuje činnost neziskovky, ukazují na nás další novináři, že by chtěli také Áju vyzpovídat. Jenže tahle mladá dáma jejich grimasy a posunky nevidí. Naštěstí. A tak povídá dál. "Zabýváme se výcvikem vodicích a asistenčních psů pro lidi s různými zdravotními postiženími," popisuje Ája a je vidět, že pes je u ní kamarád číslo jedna. Jeden takový jí pomáhá ulehčit život, je jejím společníkem ve dne v noci. "Mám vodicího asistenčního psa, zlatou retrívřici, je opravdu zlatá. Volný čas trávím s ní. Chodíme do lesa, k rybníku vyčistit hlavu, na nějaký koncert, do divadla, kina. Ráda si zajdu s kamarády posedět." Současné dny ale Ája spojuje se Světluškou a Kavárnou POTMĚ. Už si vyzkoušela všechny pozice. "Dělala jsem průvodce, obsluhu, barmana i číšníka. Teď působím jako průvodce. Jsem ta, se kterou se před kavárnou setkáte jako první. Všechno vám vysvětlím, ničeho se nemusíte bát. Jenom najděte odvahu přijít," rovnou agituje sympatická blondýnka a rozhání obavy. Kdysi jsem se při jednom z rozhovorů s nevidomou malou slečnou přistihl, že jí říkám "podíváme se na to". Vzápětí jsem se zarazil a bylo mi tak nějak trapno. Ája tyhle obavy zná. "Že to bylo trapné, to si myslíte jen vy. To jsou prostě slova, která se používají, my je také používáme. Říkáme třeba: Pojď, podíváme se na to, koukneme na nějaký hezký film. Podíváme se na chybu. Takže žádné obavy," říká Ája a chrlí myšlenky dál: "Když potkáte člověka s postižením, chovejte se k němu jako k rovnocennému partnerovi, používejte běžná slova, chceme dělat stejné věci jako vy, chceme žít stejný život jako vy, tak nás tak, prosím, berte. Jako rovnocenné parťáky." Z čeho má Ája největší radost? "Když se mi podaří prosadit osvětu, jak přistupovat k lidem s postižením." Miluje chvíle, kdy se lidé vracejí do kavárny. Kdy nevidomým poděkují. "Ten pocit je krásný, takový hřejivý. A je strašně fajn potkat na ulici člověka, který ví, jak pomoci nevidomému," vykládá své pocity devětadvacetiletá Alena Schutová... nevidomá žena. Jedna z nás. Jiří Macek (Hradecký deník, 10. 6. 2011) # Setkání s "Kronikou města Chebu" Inspirací k této přednášce, kterou uspořádalo chebské středisko TyfloCentra K. Vary ve spolupráci s oblastní odbočkou SONS v Chebu ve čtvrtek 2. června byla skutečnost, že v průběhu letošního roku v rámci mnoha kulturně-společenských akcí si připomínáme 950. výročí první písemné zmínky o městě Chebu. Na těchto akcích může široká veřejnost nahlédnout do různých archiválií včetně Kroniky města Chebu. Vzhledem k velkému zájmu obdivovatelů této významné knihy nemají zrakově postižení šanci si tuto kroniku zblízka a s dostatkem času prohlédnout. Proto jsme si pozvali chebského kronikáře Jindřicha Turka mezi nás. Od 14. století měl Cheb vždy svého kronikáře, pan Turek je v pořadí již 43. kronikářem, on sám je v této funkci 18 let. Kromě již zmíněné kroniky se stará i o Pamětní knihu s podpisy významných osobností, které město Cheb navštívily, ale také i o fotoalbum; ročně jde zhruba až o 3 500 snímků. Do kroniky vybírá a zapisuje zprávy z oblasti kulturního a společenského života našeho města, sportu, nechybí tu ani zprávy z oblasti kriminality či takové, jako je rozpočet města, volby, malá privatizace, přejmenování ulic atd. Ročně tak posbírá na tisícovku různých zpráv a informací, jež musí roztřídit a zpracovat, a následně vybrat, kterou zprávu do kroniky zaznamená. Kroniku i sám ilustruje. Z hlediska archiválií jsou kroniky měst zařazeny do kategorie "nejvyššího stupně dokumentů". Jindřich Turek se "vyučil" na své rodinné kronice (větší než formát A 4, jejíž váha je úctyhodných 10 kg). Tuto rodinnou vzácnost vede už od roku 1965 a získal tak mnohé zkušenosti a náměty, jak takovou významnou knihu vést, aby v ní byly zaznamenány důležité a významné zprávy, které si bude moci se zájmem přečíst i naše budoucí generace. Jak taková kronika vlastně vypadá a jakým způsobem je vedena? Jde o knihu v hnědé kožené vazbě, formátu menší A3, vážící 5 kg. Na horní části desek kroniky se nachází erb města v plastickém (pro nás dobře hmatném) provedení. Erb je půlený, horní část tvoří černá orlice s roztaženými křídly ve zlatém poli, spodní část erbu tvoří stříbrné mřížoví v červeném poli. Na hřbetu knihy je zlatým písmem nápis "Kronika města Chebu". Kniha má 200 listů, tedy 400 číslovaných stran, materiál papíru je polokřída. Na každé straně je text psán vždy ve dvou sloupcích, řádkování je šestimilimetrové. Záznamy jsou v ní zapisovány tiskacím písmem o velikosti 3-4 mm. K psaní se používá kaligrafického pera (hrot připomíná seříznuté husí brko, lze jím psát tučné písmo, pootočením hrotu pera vzniká tenké, méně tučné písmo. K psaní se používá černého "dokumentového" inkoustu, jenž je zárukou trvanlivosti záznamu. Začáteční písmeno každé nové zprávy je psáno "verzálou", tj. zvětšené, různými obloučky ozdobené písmeno, vždy v jiném barevném provedení. Na každé straně najdete alespoň dvě "majuskuly", tj. velmi zdobné začáteční písmeno, velikosti 3-4 cm, vyplněné barevným obrázkem s přírodním motivem či námětem k danému tématu. Písmo psané "majuskulou" má svůj prvopočátek z doby středověku. K vymalovávání verzály či majuskuly i mnoha dalších obrázků včetně ročních předělů, používá pan Turek akvarelových a gelových barev, kterými lze docílit třpyt a lesk pozadí jednotlivých písmen či obrázků, své významné místo zde má i "zlaté medium". Ročně je takto popsáno asi 20 stránek kroniky. Po náležité přípravě trvá napsání jedné stránky zhruba tři hodiny. Kromě písemných zpráv zde najdete i odkaz na číslo snímku ve fotoalbu města, dokladující danou skutečnost. Roční předěly jsou rozlišeny vždy celostránkovým obrázkem. Jejich námětem jsou významné historické stavby či vyobrazení některých uliček starého Chebu. Najdete zde rovněž i obrázky, vztahující se k současnému životu našeho města. Vyobrazeny jsou tu mj. jednotlivé části hradu, osobnost Albrechta z Valdštejna, kaple Maria Loretto nebo chrám Sv. Mikuláše s jeho dvěma velkými a osmi malými věžičkami atd. Jistě velmi zajímavým obrázkem je např. vstup do Evropské unie. Obrázek znázorňuje hranice celé EU, do níž je symbolicky vložen ciferník, představující uplývající čas. Nad rafičkami hodin, ve středu Evropy, je vyobrazena stojící alegorie ženy, v jedné ruce třímající zlatý věnec, v druhé zlatou ratolest. Z mapy Evropské unie vycházejí ven dvě figury, vítající vstup ČR do Evropy, z druhé strany můžete spatřit také dvě figury, jejichž kroky směřují do Evropské unie. Nad tímto obrázkem vpravo je vyobrazena "špaleta", tedy brána, kde jsou vypsány státy, které už v té době byly členy EU. Na opačné straně jsou jako symbol ČR vyobrazeny naše Hradčany. Nechybí tu samozřejmě ani ony symbolické hvězdičky, připomínající počet členských států Evropské unie. Takto a podobně je ilustrována celá kronika. Za její nádherné ilustrování, ale i její celkovou úpravu a vedení získala mnohá významná ocenění a to i mimo hranice Karlovarského kraje. Listování kronikou v bílých rukavičkách jen umocňovalo vážnost této významné archiválie. Jelikož většina z nás byla zrakově postižená, tak nám pan kronikář velmi věrohodně popisoval náhodně vybrané obrázky, zároveň nám k nim přečetl příslušnou zprávu o té či oné události. Kromě jiných zpráv nás velmi zajímal např. průběh návštěvy prezidenta ČR Václava Klause v Chebu či zpřístupnění a křest zvonů kaple Maria Loreto, jež byla z důvodu hraničního pásma skoro 50 let veřejnosti nepřístupná. Bez zajímavosti nebyl popis sanace a otevření oddechové zóny "Krajinka" nebo průběh literárních a hudebních festivalů jako jsou "Chebské dvorky" nebo "FIJO", Valdštejnské slavnosti atd. Ještě bych se zde rád zmínil o jedné z nejvýznamnějších akcí poslední doby, kterou byla výměna válkou poškozených a posléze provizorně nainstalovaných věží na chrámu Sv. Mikuláše. Toto "provizorium" od ukončení 2. svět. války trvalo až do roku 2008. Vyrobit a osadit kostel novými věžemi nebylo žádnou levnou záležitostí. Výměna věží přišla na částku 9 milionů korun, na kterou město nestačilo, a tak musela být vyhlášena veřejná sbírka k financování této akce. Jednalo se o dvě štíhlé, špičaté věže, vysoké 24 m, severní vážící 32 a jižní 36 tun. Každá z nich je obklopena dalšími čtyřmi, 17 m vysokými věžemi. Gotickou helmici věží tvoří dřevěná konstrukce, pokryty jsou tmavou břidlicí. Na samotném vrcholu věží jsou umístěny pozlacené koule s křížkem, průměr koulí je 90 cm. V kronice je podrobně popsán celý průběh výměny všech věží, k tomuto účelu bylo nutno použít "příhradového" jeřábu, jehož samotné sestavení trvalo dva dny. Pro úplnost ještě dodávám, že rameno jeřábu dosahovalo výšky 115 metrů. Před osazením věží na střechu kostela došlo k jejich vysvěcení přímo na "matičce Zemi". Duchovní, pan Bauchner, vystoupil na vrchol hasičského žebříku a odtud světil 24 m vysoké věže, kropenku tentokrát plně nahradila stříkačka z hasičské cisterny. Na webových stránkách města lze najít i elektronickou obdobu chebské kroniky. K jejímu naskenování bylo městem zakoupeno speciální skenovací zařízení v hodnotě 2 mil. Kč, umožňující velmi jemné a pečlivé naskenování všech velmi významných a důležitých dokumentů. V průběhu přednášky došlo i na mnohé zvídavé dotazy, přibližující přípravu a vedení tak významné knihy, jakou je právě "Kronika města Chebu". Emil Miklóš # Nové prostory pro fakultu Výukové prostory Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se po 20 letech významně rozšíří. Pět let připravovaný projekt za 300 milionů korun odstartovalo symbolické poklepání na základní kámen nové budovy začátkem června letošního roku. "Nám se opravdu budou hodit nové prostory, velké posluchárny, a v rámci nové budovy by měly být zařízeny i speciální laboratoře pro speciální pedagogy, ať už to bude drama ateliér nebo místnosti, které budou určeny třeba pro obory související se speciální pedagogikou osob se zrakovým postižením, kde budou opravdu studenti moci vidět ukázky třeba zrakové stimulace," řekla Kateřina Stejskalová, odborná asistentka. "Získáváme moderní zázemí, které nám umožní vysoce zvýšit hlavně oblast výzkumu," uvedla Libuše Ludíková, děkanka olomoucké Pedagogické fakulty UP. Počet zájemců o studium na této pedagogické fakultě se za 5 let zvedl ze 4 na 10 tisíc uchazečů. Dnes je na škole 5 tisíc studentů a většinou se učí v bývalé kasárenské budově. Nová pětipatrová budova bude mít plochu přes 5 tisíc metrů čtverečních a její aula s třemi sty místy nabídne i kongresové zázemí. Stavbu bude z velké části financovat Evropská unie, která na ni přispěje 255 miliony, 45 milionů za ni zaplatí stát. Nová přístavba bude ukryta na nádvoří pedagogické fakulty. Fungovat začne v prosinci roku 2013. (ČT1, 7. 6. 2011) # Bratislavský "Blackhouse" Tak jako Praha má už i Bratislava restauraci, jejíž koncept je založen na stolování ve tmě. Nazývá se "Blackhouse" a zájemci ji mohou najít v samém centru města v Panské ulici. Nabízí zážitkový program, který účastníkům zapojí smysly potlačené zrakem. Projekt má i sociální rozměr. Ve spolupráci s Úniou nevidiacich a slabozrakých tam vzniklo osm pracovních míst pro lidi se zrakovým postižením. Tma nejen stírá rozdíl mezi nimi a návštěvníky, ale díky jejich odhodlání vést plnohodnotný život vytvořila z jejich handicapu výhodu. Tito zaměstnanci obsluhují hosty a starají se o ně od jejich prvního vstupu do restaurace. Od otevření "Blackhousu" tam už zorganizovali i vícero zajímavých akcí. Každý pondělek v měsíci jsou to například seznamovací schůzky "naslepo". Lidé se tak mohou setkat bez předsudků ze svého vzhledu a mohou naplno odhalovat svá duševní zákoutí a rozhodnout se, zda se vůbec někdy uvidí. Ve vybrané dny se tam mohou setkat i dlouhodobě spolu žijící partneři a zjistit, zda je tma spojuje nebo rozděluje. V případě nutnosti je třeba navštívit manželskou poradnu. Manažeři restaurace připravují i program pro školní mládež. Bude prý opravdu poučný, ale současně i zábavný. # Strážníci pomohou Ústecká městská policie zavádí novou službu, která by měla pomoci zrakově postiženým při pohybu po městě. "Novinka spočívá v tom, že jakmile strážník při své kontrolní a pochůzkové činnosti narazí na nějakou překážku nebo omezení na komunikacích, podá tuto informaci operačnímu středisku, které tuto zprávu zaeviduje. To proto, aby nevidomí věděli ihned aktuální stav, který jim operační středisko na bezplatné lince 156 sdělí," popsala mluvčí strážníků Martina Sochorová. Pokud se tedy chce nevidomý člověk vyvarovat nečekaných problémů například v podobě výkopů na chodníku, než vyjde z domu, může zavolat na linku 156, kde ho budou o případných rizicích na trase informovat. Městská policie tuto službu zavádí ve spolupráci s ústeckým TyfloCentrem, které poskytuje sociální služby zrakově postiženým. "Pro nás je to velká pomoc. Naši klienti se s podobnými věcmi často potýkají - problémem jsou například reklamy na chodnících, taková ta áčka, vyznačené nejsou ani zahrádky před restauracemi. Když nevidomý při cestě narazí na nečekanou překážku, může se i poranit," popsala ředitelka TyfloCentra Blanka Krotilová. Podle jejího odhadu se po Ústí pohybuje kolem 500 zrakově postižených lidí. (lch) (MFD 12. 5. 2011) # Od Eureky k tabletům (4. část) 2001 Organizaci doprovodných akcí Tmavomodrého festivalu v tomto roce oficiálně přebírá nově zřízená obecně prospěšná společnost TyfloCentrum Brno, která v tomto roce zahájila svou činnost. Jako novinky výstavy výpočetní techniky s úpravou pro nevidomé 2001 nám byly představeny například: - odečítač obrazovky Window Eyes, zatím jen v anglické verzi - LCD monitory ke kamerovým lupám - braillské zobrazovače Braille Voyager. Ostatní firmy Elvos, Merit a Donát přivezly nejnovější verze používaných softwarů. Firma TR Instruments zde už nevystavovala, ale jejich technik se naší akce zúčastnil alespoň proto, aby v případě zájmu mohl poskytnout servisní služby jejich klientům. Podruhé nás také navštívili pracovníci firmy AURA TRADE, aby nám představili nové typy digitálních diktafonů a organizérů americké firmy Voice It Worldwide Inc. Prostor na výstavě jsme poskytli také Slepeckému muzeu, které zde mělo umístěnu svou vitrínu se vzácnými exponáty. V přednáškové části pak jednotlivé firmy v padesátiminutových blocích prezentovaly své nejzajímavější produkty a odpovídaly na dotazy návštěvníků. 2002 Od tohoto ročníku jsou výstavy (zatím sice jen fotograficky) dokumentovány a můžeme si je kdykoliv připomenout na webových stránkách společnosti TyfloCentrum Brno (www.centrumpronevidome.cz/tmf/) I tentokrátt se výstavy zúčastnily již známé firmy Brailletech, Elvos, Galop, Spektra a TR-Instruments, a nově také pražská firma Proxima. Mezi novinky tohoto ročníku můžeme zařadit například: - odečítač obrazovky Window Eyes v české lokalizaci - nový braillský řádek Alva Satellite Traveller - přenosnou kamerovou lupu Andromeda - zápisník Braille Lite s braillským displejem. Olomoucké Tyflopomůcky nabízely k prodeji jako novinky nové teleskopické hole a čtečku čárových kódů. TR Instruments nabídl zájemcům opět servis Arií a Technické muzeum Brno zde vystavovalo předměty, které dokumentují počátky vývoje výpočetní techniky pro nevidomé u nás. Brněnské TyfloCentrum připravilo, mimo této akce, při příležitosti otevření nové cvičné kuchyně pro nevidomé ještě "Den otevřených dveří" ve svém sídle v Chaloupkově ulici. Přednášky, které doposud vždy probíhaly souběžně s výstavou jsme si pro tentokrát odpustili, protože jsme měli na odpolední hodiny připravenu jinou akci. Bylo jí první setkání Fandů, tedy členů stejně se jmenující internetové diskusní konference. Toto setkání proběhlo v sále fakulty informatiky Masarykovy univerzity a zúčastnilo se jej 27 osob z celé České republiky. Fandové si po úvodním představení mohli poprvé zkusit jak se dá pracovat s handheldem, vybaveným mluvicím software, který umožňuje jeho obsluhu i nevidomému uživateli včetně možnosti využití GPS navigace. Tuto možnost nabídl Patrik Pospíšil. Marek Susčík zase předvedl, jak je možné přenášet data mezi notebookem a mobilním telefonem, tehdy ještě neozvučeným. Zájemci si také mohli na vlastní kůži zkusit jak funguje tzv. virtuální realita a vyzkoušet si, jak se tvoří a jak se pracuje s "hybridní" knihou, kteréžto ukázky pro nás připravili pracovníci již zmíněné fakulty Masarykovy univerzity. 2003 Ani tentokrát se složení vystavujících firem nijak nelišilo od minulých ročníků. Brailletech, Elvos, Galop, Proxima, Spektra a Rosasoft opět přivezly to nejlepší, co se jim podařilo za uplynulý rok vytvořit. Mezi novinky by bylo možné tentokrát zařadit například: - braillský řádek Rex 544 - přenosnou kamerovou lupu Traveller - digitální zápisník s hlasovým výstupem a braillskou klávesnicí MEMONA. Z oblasti software by to pak byla možnost kompletní reinstalace software počítače bez nutnosti zrakové kontroly. Mimo hlavní téma výstavy zde bylo možné zhlédnout už potřetí (a naposledy) výstavku Slepeckého muzea, vystavující například prstýnek se zabudovaným indikátorem světla, dekorativní ladičku, logaritmické pravítko, nebo jednořádkový psací strojek, který používal pro zapisování svých poznámek Karel Emanuel Macan. Tato výstavka byla koncipována jako upoutávka a pozvánka na slavnostní otevření Oddělení pro slepeckou historii Technického muzea města Brna, které proběhlo následně na počátku června téhož roku. Poprvé se zde objevila také prodejní výstavka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina, které nabízelo keramické a košíkářské výrobky jeho klientů. Ing. Žaža pak umožnil zájemcům si vyzkoušet jím vyrobený ultrazvukový detektor překážek, který nazval "Tyflosonar". Tato pomůcka se však v budoucnosti prakticky neujala. Hlavními tématy přednášek bylo: - připomenutí desátého výročí činnosti Knihovny digitálních dokumentů a ukázka možností využití přístupů k dokumentům přes webové rozhraní (Zdeněk Bajtl), - projekt Blind friendly web a ukázky odečítačů při práci s internetem (Mgr. Radek Pavlíček). Tyto přednášky probíhaly takříkajíc na ostro, a to díky rychlému připojení k internetu přes kabelovou síť, jež nám umožnila využít tamější střední zdravotnická škola. Po ukončení festivalu byly zájemcům odeslány kompletní digitalizované katalogy všech zúčastněných firem. 2004 Také tento ročník výstavy přinesl řadu aktualizací prakticky u všech používaných programů. Koneckonců v oblasti výpočetní techniky a elektroniky obecně to dnes už ani jinak nejde. Jako novinky tohoto ročníku je možno uvést například: - příjem elektronické pošty na PDA ve spojení s mobilním telefonem - plně barevná přenosná lupa Quicklook, velikostí srovnatelná s PDA - poprvé se zde představil modulární zápisník PAC Mate s možnostmi využití hlasového výstupu nebo braillského řádku v provedení s braillskou či běžnou klávesnicí. Také firma TR Instruments přišla po letech s novinkou, jíž bylo čtecí zařízení od firmy Robotron, pojmenované tentokrát Simon. Jednalo se o zdokonalené čtecí zařízení, které nám bylo představeno již v roce 1994 pod názvem Sunrise. Bylo však mnohem menší, lehčí, mělo lepší rozlišovací schopnosti a srozumitelnější syntetický hlas. Tento ročník byl ve znamení úsvitu přístupnosti mobilního telefonování. Poprvé se nám zde představil "mluvicí" mobilní telefon u nás. Byl to Sony Ericsson P900, opatřený mluvicím software RPT firmy Rosasoft. Nešlo tedy o odečítač displeje, který ozvučuje zabudované funkce telefonu, ale o samostatnou mluvicí aplikaci, která sama o sobě obsahovala všechny potřebné funkce nutné pro mobilní telefonování, tedy: - přístup ke kontaktům, - čtení a psaní SMS, - zjištění čísla či jména volajícího, stavu signálu i baterie a řadu dalších funkcí (časových, komunikačních, textových apod.). Novinkou bylo také mobilní zařízení s označením Alva MPO (Mobile Phone Organizer) od nizozemské firmy Alva, prezentované firmou Brailletech. Jednalo se o mobil a zápisník s braillskou klávesnicí a dvacetiznakový braillský displej v jednom. Bohužel však nebyl lokalizován do češtiny a na našem trhu se, pravděpodobně nejen díky tomu, také nikdy neujal. Přednášky pak byly zaměřeny zčásti na prezentaci obou výše zmiňovaných zápisníků MPO a Pac Mate, a zčásti na prezentaci paměťových i harddiskových médií a přehrávačů, jejichž nepřebernou škálu nám přivezli ukázat zástupci firmy Soural Computer. Na závěr setkání jsme zájemcům rozdali hned 2 CD s informacemi o vystavovatelích, vystavovaných exponátech, kontakty a časově limitovanými softwary k vyzkoušení. Druhé CD obsahovalo přehled USB flash pamětí a MP3 přehravačů nabízených firmou Soural Computer. 2005 V tomto roce se poprvé objevil česky mluvící "symbianový" mobilní telefon Nokia 6600 ozvučený programem Mobile Speak. Tento program už pracoval jako skutečný odečítač displeje a zpřístupňoval tak běžné prostředí telefonu, prakticky se všemi jeho možnostmi. Druhou novinkou byl také zápisník EasyLink. Jedná se v podstatě o zařízení s braillskou klávesnici, které přes bluetooth lze spojit s PDA vybaveným mluvicím software. V pozdějších verzích ji pak bylo možné použít i pro snazší ovládání a psaní na tzv. "chytrých" mobilních telefonech, což jsou mobilní telefony vybavené operačním systémem Symbian nebo Windows for mobile. Přednášky pak byly rozděleny do dvou bloků: - první byl věnován zápisníkům PAC Mate (Galop), RPT (Rosasoft) a EasyLink (Spektra) - druhý mobilním telefonům, kde se vedle sebe postavily odečítač Mobile Speak (Galop) a aplikace PST Patrika Pospíšila. Josef Konečný Pokračování příště # Tuba s lékem čitelnější Britský balíček pro uchování živé řeřichy prostřednictvím pomalu tajícího ledu, vylepšená francouzská pivní plechovka a dalších 278 obalů ze třiceti zemí světa soutěžilo o nejlepší obal v německém Düsseldorfu. Odborná porota soutěže Světové obalové organizace nakonec vybrala výrobek kolínské tiskárny Colognia press, tubu popsanou Braillovým písmem. Ta bude sloužit například k uchování léků. Na unikátní metodě tisku slepeckého písma pracoval vývojový tým tiskárny bezmála dva roky, porota ocenila především přidanou sociální hodnotu. Tu nenabídl žádný další z nominovaných obalů. "Vážíme si ocenění, jsme první česká firma, která vyhrála. Ještě více jsme pak hrdí na samotný produkt, kterým jsme některým lidem do jejich temnoty přinesli kousek světla," řekl jeden z majitelů kolínské firmy Colognia press Pavel Kubáč. Označení léčiv Braillovým písmem vyžaduje v Česku zákon. Ten však hovoří pouze o vnějším obalu, tedy krabičce. Colognia press se tak rozhodla nevidomým pomoci nad rámec zákona. "Nevidomí jsou důslednější v třídění léků, přesto pokud mají dvě tuby podobné velikosti, může dojít k záměně," uvedl prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR Josef Stiborský. Kromě sociálního přínosu zaujala odborníky v soutěži Světové obalové organizace také unikátnost nové metody tisku Braillova písma, kterou v Kolíně vymysleli. "Nevypátrali jsme ve světě žádného jiného výrobce. A zažádali o patent," dodal Kubáč. Jan Charvát (MFD 19. 5. 2011) # James Holman, nevidomý cestovatel V polovině devatenáctého století bylo cestování za exotikou mnohem větším dobrodružstvím než dnes. Že se jistý bývalý britský důstojník vydal kolem světa zcela sám, bez jazykové výbavy a navíc nevidomý, pak zní jako historka od nepříliš soudného pohádkáře. V polovině 19. století měl James Holman v "Encyklopedii Britannica" poměrně podrobný životopis, ve vydání z roku 1910 už to byl jen jeden odstavec a od roku 1960 není po "slepém cestovateli" v Britannice ani zmínka. Přesto je jeho příběh jedním z nejvíce fascinujících životopisů, které v encyklopedii kdy mohly být. Ani obyvatelé Rovníkové Guiney netuší, po kom byla pojmenována jedna z řek, jež africkou zemičkou protékají - Holman River. A po kom tedy? James Holman byl slepec, který zcela sám objel celý svět, spoléhal se jen na místní průvodce, aniž by uměl jakýkoli jiný jazyk než rodnou angličtinu a napsal o svých cestách několik cestopisů, zároveň se zapsal do dějin výzkumu echolokace u člověka. Orientoval se totiž pomocí odrazu zvuku své slepecké hole od okolních předmětů. První teoretické práce, které se echolokací u člověka zabývají, se přesto objevují až téměř století poté, co Holman objížděl svět se svou slepeckou holí. Zvýšený zájem o toto smyslové vnímání přineslo dvacáté století. Dnes už existují vedle odborných studií také praktické příručky pro nevidomé, jak tuto dovednost zdokonalit. Vidět pomocí zvuku O echolokaci slýcháme především v souvislosti s netopýry a delfíny. I když savci žijící ve vodě používají k upřesnění orientace sonar téměř všichni - velryby, vorvani i menší druhy, tedy vedle delfínů například plískavice či sviňuchy. Delfíni a další mořští savci mají na rozdíl od lidí (ale i od netopýrů) na vnímání pomocí echolokace speciální orgány. Pomocí svalů v nozdrách vydávají mlaskavý zvuk, který se do vody šíří z jejich čela. Jeho odraz pak přijímají celou dolní čelistí a částí hrudi. Pomocí svého sonaru jsou schopni rozpoznat předmět velký 2,5 cm na dvaasedmdesátimetrovou vzdálenost. To samozřejmě James Holman nezvládal a nezvládají to ani dobrovolníci, kteří trénují echolokaci pod vedením španělských vědců na univerzitě v městečku Alcalá de Henares, které je zhruba 30 kilometrů od Madridu. Profesor Martínez ze zmíněné univerzity tvrdí: "Když budete každý den po dobu dvou týdnů trénovat zhruba dvě hodiny, bude to stačit k tomu, abyste dokázali rozlišit, zda před vámi stojí nějaký objekt. Po dalších dvou týdnech se už dokážete vyhýbat stromům na chodníku. Tato technika by v budoucnu mohla najít využití nejen mezi nevidomými, ale také mezi hasiči a záchranářskými týmy." Španělští vědci jsou přesvědčeni, že se lidé dokážou tento "šestý smysl" naučit. A někteří se jej ani učit nemusejí. Z historických osobností právě James Holman, z našich současníků například nevidomý chlapec Ben Underwood, který se díky orientaci pomocí zvuku dokázal naučit jezdit na skateboardu a na kolečkových bruslích. Podobně další Američan Daniel Kish vymyslel přístroj, který vydává zvuk, díky němuž se dokážou nevidomí orientovat v silničním provozu. Až neuvěřitelně zní, že není a priori určen k použití pro chodce, nýbrž pro nevidomé cyklisty. Právě Kish již v roce 1982 vydal publikaci, která je příručkou pro nevidomé, jak se naučit orientovat pomocí echolokace. Tropická choroba Ale zpátky k nevidomému cestovateli. Životní příběh Jamese Holmana zní velmi nereálně. Narodil se v roce 1786 v Exeteru jako syn lékárníka a už od dětství tvrdil, že bude cestovatelem. Jenže otec s ním měl poněkud méně romantické plány. Ve čtrnácti letech jej přihlásil k britskému námořnictvu. Evropou tehdy zmítaly napoleonské války a po vojácích byla enormní poptávka. Na lodi se za pět let vypracoval až k hodnosti poručíka. Jenže pak kdesi u amerických břehů onemocněl. Tropická choroba postihla nejprve jeho klouby, posléze přišel úplně o zrak, a navíc trpěl celý život velkými bolestmi. "Moje radost byla zmařena nemocí, ale je to jen hořkost, kterou prozřetelnost míchá do poháru života," napsal v jednom ze svých cestopisů. Na rozdíl od řady autorů jiných vzletných citátů, on se tímto opravdu řídil. Jako válečný hrdina se odjel léčit na Windsorský zámek, kde bylo útočiště pro penzionované důstojníky britské armády. Jenže pro aktivního (i když nemocného) sedmadvacetiletého mladíka byl životní styl ve Windsoru ubíjející. Mimo svůj pokoj se dostal jen dvakrát denně díky bohoslužbě. Lékaři konstatovali, že jeho slepota je neléčitelná. To byl další z podnětů, proč se James Holman rozhodl odjet na univerzitu do Edinburghu. Vzhledem k tomu, že mu nikdo neuměl pomoci, rozhodl se, že vystuduje medicínu a pokusí se vyléčit se sám. Inspirace nejen pro Darwina Působení na univerzitě Holmanovi sice přineslo diplom, zrak mu ale nevrátilo. Přesto se rozhodl vyrazit na cesty. Sám si naordinoval změnu prostředí jako lék na své deprese. První velkou cestu podnikl v letech 1819 až 1821. Z dnešního pohledu nic příliš dobrodružného - Francie, Itálie, Švýcarsko, Německo, Belgie, Holandsko... Vzhledem k tomu, jakým způsobem James Holman cestoval, nebylo pro něj ani poznávání Evropy žádnou "dovolenou". A to ani když pomineme fakt, že byl náš cestovatel nevidomý. Vzhledem k omezeným prostředkům z renty pro vysloužilé britské důstojníky cestoval bez průvodce. Obvykle pěšky, občas se popovezl povozem či na koni. Případné průvodce si najímal až na místě, což naráželo na další Holmanův handicap - mimo své mateřštiny neovládal cizí jazyky (pokud nepočítáme latinské medicínské termíny, k nimž se dostal na univerzitě). I to byl jeden z důvodů, proč někteří z jeho současníků zpochybňují vědecký přínos Holmanových cestopisů. Každého jistě napadne, jakou mohou mít výpovědní hodnotu zprávy o cizích zemích z pera slepce. Na druhou stranu byla jeho práce ceněna i akademickými kruhy - byl jmenován členem britské Královské společnosti a Linnean Society a vycházejí z ní i někteří slavní vědci. Například Charles Darwin jej cituje při popisu flóry ostrovů Indického oceánu. O evropské cestě vydal v roce 1822 v Londýně James Holman svůj první cestopis s názvem "The Narrative of a Journey through France etc." Politika i lingvistika Evropská cesta proběhla bez komplikací, minimálně se o nich nedochovaly zprávy. První potíže dostihly Holmana až na jeho cestě přes velkou Rus. Na hranicích s Mongolskem byl na příkaz cara zadržen a deportován k polským hranicím. Byl podezřelý z toho, že by jako špion mohl zveřejnit aktivity rusko-americké obchodní společnosti, a jeho slepota byla ruskými úřady považována za fingovanou. Po propuštění z ruských spárů se Holman vracel do Británie oklikou - přes Rakousko, neminul ani Čechy, Prusko a z Německa lodí doplul do přístavu Hull. Po svém návratu znovu své zážitky sepsal a vydal v roce 1825, tentokrát pod názvem "Travels through Russia, Siberia etc." Následující, tedy třetí dílo Jamese Holmana už vyšlo ve čtyřech svazcích mezi lety 1834 a 1835 pod názvem "A Voyage Round the World". Po úspěšných putováních po Evropě a po Rusku se nerozhodl nevidomý cestovatel pro nic menšího, než je cesta kolem světa. Tentokrát se samozřejmě nevyhnul cestám lodí, které se od svých námořnických let snažil minimalizovat. Dokonce ve svém cestopise popisuje, jak se u afrického pobřeží jeho loď srazila s jinou a on se ve zmatku dostal až ke kormidlu a podle kapitánových pokynů odkormidloval ke břehu. Své námořnické zkušenosti dokázal využít i poslepu. Z této cesty se dochovalo nejvíc konkrétních informací, jež mapují situaci v některých zemích v polovině 19. století celkem přesvědčivě. Při svých cestách se také jako jeden z prvních Evropanů zmínil o nepokojích v Číně, které v letech 1851 až 1854 vyústily v povstání Tchaj-pchingů. Další politické nepokoje, do nichž se při svých toulkách zapletl, souvisely s boji proti obchodu s otroky v Africe. Vedle mezinárodní politiky se náš nevidomý cestovatel může citovat i v lingvistických publikacích. Přispěl totiž k rozluštění jazyka, kterým mluvili domorodci v dnešní Rovníkové Guineji (ano tam, kde má zároveň "svou" řeku). Pět minut slávy Přesto si James Holman svých pět minut slávy zažil, a to již za svého života. Jeho první knihy byly velmi populární. Na zajímavosti jim samozřejmě dodával fakt, že jejich autor je nevidomý. Později zájem veřejnosti utichl. Ani to ale cestovatele nezastavilo. Poslední Holmanův cestopis "Holman's Narratives of His Travels" nikdy nevyšel a Holman sám zemřel v naprosto nepravděpodobném koutě světa - v Londýně, který chtěl znovu brzy opustit kvůli dalšímu objevování cizích zemí. Svou cestovatelskou slepeckou hůl stále nevěšel na hřebík, ač by v roce své smrti slavil již jednasedmdesátiny. První, kdo opravdu docenil Holmanův význam, byl jeho přítel, novinář William Jerdan, který o něm v roce 1866 (tedy devět let po jeho smrti) napsal: "Od Marka Pola po Munga Parka nenajdete trojici cestovatelů, kteří by, i kdyby se dali dohromady, překonali rozlohu a rozmanitost zemí, které projel náš nevidomý cestovatel." Dodnes se o nevidomém cestovateli, jenž svou pílí předčil všechny své současníky, vědí jen střípky informací. Už William Jerden si stěžoval, že velká část Holmanových prací je navždycky ztracená. Po náročných rešerších se ucelený obraz o slepcově práci a životě pokusil sestavit až Jason Roberts v knize z roku 2006 "A Sense of the World: How a Blind Man Became History's Greatest Traveler." Znovuobjevený příběh nevidomého cestovatele se stal bestsellerem a objevil se mezi finalisty dvou prestižních literárních cen - National Book Critics Circle Award a Guardian First Book Award. Nepravděpodobný příběh oslovil tedy nejen nadšeného autora (ten se o Holmanovi dozvěděl náhodou při četbě knihy spisovatele Johna Keaye "Eccentric Travellers"), ale i čtenáře a kritiky. Heslo James Holman se tak do Britanniky v dalším vydání nejspíš znovu dostane. Lucie Stehlíková # Jazzový koncert Pod názvem "Jazz Prominents" se v úterý 7. června uskutečnil výjimečný koncert festivalu Concentus Moraviae. Přehlídka putující po jihomoravských hradech a zámcích se na jediný den zastavila v Brně. Ve zdejším Červeném kostele na Komenského náměstí o půl osmé večer zahrál Eric Vloeimans na trubku a Bert van den Brink na varhany. Dva vítězové prestižní holandské jazzové soutěže "Boy Edgar Prize" hrají společně v oblíbené kombinaci. "Bert van den Brink je nevidomý jazzový pianista s klasickým varhanním vzděláním a prominentní trumpetista Eric Vloeimans přináší publiku koncert na pomezí žánrů plný překvapení a strhující improvizace," uvedla za pořadatele Jitka Miková. Nizozemský trumpetista Eric Vloeimans se řadí k nejlepším evropským hudebníkům s výjimečným talentem pro interpretaci originální hudby. (mlk) (MFD, 7. 6. 2011) # Z knižních novinek VOŽENÍLEK, Vít a kol.: "Hmatové mapy technologií 3D tisku" Olomouc: Univerzita Palackého, 2011, 1. vyd., 84 s., brož. 129 Kč Publikace je zaměřena na moderní technologii výroby reliéfních map, kdy byla v rámci projektu vytvořena baterie nových typů map, využitelných pro výuku žáků, studentů, ale i dospělých osob se zrakovým postižením. ISBN 978-80-244-2697-6 * TS 05 # Nevidomí vojáci Je sobota, příjemné jarní odpoledne. Na trolejbusové zastávce u opavské psychiatrie vystoupí deset lidí s černými brýlemi. Jeden nese obrovské kytarové pouzdro, další velké batohy. Zaklesnou se jeden za druhého a pomalým krokem lidí, kteří nevidí, kráčí podél plotu léčebny. Jen málokdo z kolemjdoucích tuší, že právě míjí skupinku, která se do hodiny promění v dravou vojenskou jednotku a bude až do večera válčit na blízké střelnici u svaté Anny. Opavští nevidomí propadli kouzlu airsoftu a založili v republice první takovéto sdružení. Říkají si "Airsoft - opavští krtci". "Možná že někoho překvapuje, jak mohou lidé, kteří nevidí, hrát airsoft. Kdysi mě zaujal slogan jednoho vozíčkáře, který řekl, že po upoutání na vozík z těch deseti tisíc věcí, které předtím nestíhal dělat, najednou může dělat jen devět set devadesát devět. Řekl, že ale nepřemýšlí o tom, co nemůže dělat, ale o tom, co dělat může, a to dělá pořádně. Je to trochu o přístupu k životu a proč by si i ti, kteří nevidí, nemohli hrát na vojáky," říká jeden z účastníků akce Radek Bečka. Začalo to hůlkou v poli Airsoft je hra podobná paintballu. Hráči si chrání zrak brýlemi či maskami a střílí na sebe lehkými plastovými kuličkami ze zbraní, které jsou často věrnou napodobeninou zbraní skutečných. Až doposud si hráči této hry mysleli, že její nutnou podmínkou je dobrý a ostrý zrak. S nápadem na slepecký airsoft přišel mladý masér z opavské Charity Václav Fišer, který má pověst slušného znalce zbraní. "Poprvé jsem o airsoftu slyšel od kamaráda z práce. Pak mi ještě sestra nadšeně povídala o paintballu, který si byla zahrát. Už od dětství mám rád zbraně, a tak mi všechno pořád leželo v hlavě. Začal jsem se o tom bavit s lidmi a každý mi říkal, prosím tě, jak to chceš udělat, vždyť to není možné," vypráví. Koupil si levné plastové zbraně, aby si doma vyzkoušel, jak střílí a co se s nimi dá dělat. "Šli jsme s kamarády za město, že je vyzkoušíme. Uprostřed pole jsem zarazil svoji bílou slepeckou hůl, upevnil jsem na ni krabici jako terč. Kamarád se do něj trefoval a já jsem si vzal druhou zbraň a zkoušel jsem se po zvuku jeho zásahů do krabičky trefit taky. Když jsem se párkrát trefil zblízka, tak jsem se zkoušel trefovat z větší vzdálenosti. Domů jsem šel zaražený a pořád jsem si promýšlel, že když jsem po zvuku schopný zasáhnout krabičku, tak bych mohl trefit i protihráče, který by ze zbraně střílel," popisuje Fišer. Inspiroval se zkušenostmi z dětského tábora, kde za pomoci rolniček upevněných na rukou a pípadel hrával bojové hry na pašeráky. "Pořád jsem si říkal, jak lidi do toho dostat. S pistolí, která se musí po každé ráně nabíjet, to může někomu přijít jako nuda. Nakonec jsem našel napodobeniny izraelského samopalu MicroUzi; a když byly zlevněné na pět set korun, tak jsem řekl kamarádům, jestli by je nechtěli. Vsadil jsem všechno na jednu kartu a objednal jsem jich na svůj účet deset," říká. Překvapený trenér Kde najít v Opavě místo bezpečné pro nevidomé a zajímavé pro hru? Při procházkách po městě natrefil Fišer na střelnici na svaté Anně, kterou vede trenér střelců opavského Ostroje Oldřich Gavenda. "Zavolali mi, jestli se tu dá střílet, a já jsem jim nabídl, že po čtvrté hodině můžou přijít, že tady budou mít klid. To jsem ale ještě nevěděl, že nevidí. Když měli poprvé akci, byl jsem na závodech v Plzni. O půl desáté večer jsem zavolal správkyni střelnice a ptal jsem se jí, jak to dopadlo. A ona říká: Nijak, ještě se tady střílí. Nechápal jsem, jak můžou střílet, když už je tma. A správkyně říká, že oni nepotřebují vidět," směje se. Gavenda je zkušený veterán a zažil už ve střeleckém světě ledacos. "Je to ale poprvé, co jsem se setkal s někým, kdo nevidí a přišel na střelnici. Mne ani ve snu nenapadlo, že můžou hrát takovou hru," říká. Vzpomínka na vojnu Radek Bečka, který zakladatele opavského týmu Václava Fišera na airsoft upozornil, si válečných her užívá. "Byl to pro mě hodně zajímavý zážitek orientovat se podle sluchu, protože přece jen ještě trochu vidím. Můžu to vřele doporučit i těm, co vidí. Člověk se naučí používat smysly, které doposud používal spíše jako doplňkové," říká. I on se potýkal s nedůvěrou lidí, jak se dá válčit bez zraku. Tým, na jehož straně bojuje, se snaží vést takticky, vymýšlí mazané finty, jak buď ubránit základnu, nebo ji dobýt. Mezi nejžádanější členy družstva patří Oleg Peterek, který si na hru pořídil spolehlivou ruskou útočnou pušku AK-47. Může tak parťákům nabídnout velkou palebnou podporu. "Je to takový návrat do mládí, když jsem ještě viděl a hrál si na vojáky. A je to ještě mnohem zajímavější. Člověk střílí do tmy a dělá všechno sluchem," povídá. O zrak přišel Peterek asi před deseti lety a oproti jiným ve skupině má osobní zkušenosti s vojnou. "Byl jsem v Prostějově jako letecký mechanik. A 'ákáčko' jsem si pořídil jako vzpomínku na vojnu, kde jsme měli samopaly vzor 58," dodává. Airsoft s nekoukavými, jak sami sobě říkají, hrají i jejich vidící přátelé. A hrají ho kluci i holky. Zuzana Chamulová patří k těm z válečníků, kteří nevidí. Křehká dívka patří k nejaktivnějším a airsoft není její jediná záliba. Za pár dnů se chystá na jeden z nejnáročnějších vytrvaleckých podniků na Opavsku: cyklistický maraton Silesii. "Pojedu s kamarádem na tandemu. Počítáme s tím, že to třeba nedojedeme, že kus půjdeme vedle kola nebo dojedeme poslední, ale proč to nezkusit? Povzbuzujeme se, že i kdybychom to kolo měli do cíle donést, tak ho doneseme. Jako Kokosy na sněhu," směje se. Jan Šindler Sedmička Opava, 20. 5. 2011) # ZP veslaři uspěli na pražských Primátorkách V pátek 3. června se poprvé zúčastnili v rámci pátečního programu také zrakově postižení veslaři z 1. Centra zdravotně postižených JČ 98. ročníku Primátorek ČSOB Pojišťovny, legendárního pražského veslařského závodu. Na trati dlouhé 500 m změřily své síly celkem tři čtyřveslice. Třetí a druhé místo získali veslaři z Ústí nad Labem. Českobudějovická kombinovaná čtyřveslice zvítězila v obsazení juniorů Lucie Hovorková a František Zabilka ve spolupráci s dvěma vidícími veslaři, jedním současným a jedním bývalým reprezentantem ČR ve veslování - dvacetiletým Jakubem Kolocem členem reprezentace - osma, Dukla Praha, KV Kondor Brandýs nad Labem, a devětadvacetiletým Jakubem Štenclem, kapitánem KV Kondor, bývalým reprezentantem na párové čtyřce. Trenér Jiří Smékal s ředitelkou Nadace Leontinka Barbarou Huckovou měli radost z tohoto úspěchu nejmladších veslařů se zrakovým postižením. Veslaři od ní převzali pohár a medaile. (sme) (Českobudějovický deník, 8. 6. 2011)