Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 5, březen 2024

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
UDÁLOSTI: Kalendárium
Přehledně
7. virtuální pochod KDVP – tentokrát Evropou hudební
Benešovská hvězda
LIDÉ KOLEM NÁS: Jako Mozart se necítím, ale jako karbaník ano
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně právní poradny
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Zavítejte na Českotřebovsko a nebudete litovat
Pavlova studánka na Horách u České Třebové
POZVÁNKA: Březnové Odpoledne se Zorou
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

LIDÉ KOLEM NÁS: Jako Mozart se necítím, ale jako karbaník ano

Tóny jeho harmoniky a saxofonu okouzlily snad každého, kdo před Vánocemi dorazil na Radio-aktivní koncert Aktivklubu SONS. Mnozí z nás ho znají také jako redaktora Téčka, technické přílohy časopisu Zora. V něm zkoumá a odhaluje přístupnost počítačových aplikací s pomocí hlasového výstupu nebo recenzuje zajímavé hry pro nevidomé. Co dalšího tento mladý muž ještě zvládne? O rozhovor jsme požádali Jakuba Blažka (26).
Nevidomý jsem od narození, kvůli atrofii zrakového nervu. Mé oči prý v podstatě vidí, ale nerv nedokáže předat mozku impulsy pro zpracování obrazu. Tak nemám ani světlocit. Narodil jsem se sice předčasně, ale jen o pár týdnů, a lékaři přesně nevědí, proč k atrofii došlo. Pokud se mi ale podíváte do očí, vypadají v podstatě normálně a možná ani nepoznáte, že jsem nevidomý. To je například u poruch sítnice poznat na první pohled. U mě to lidé poznají podle „blindismů“. To je zlozvyk, kterým trpí mnoho nevidomých. Já si například často mačkám oči. Někdy tím relaxuji, jindy si to ale vůbec neuvědomuji. Jiní lidé kývají nebo otáčejí hlavou, třepou rukama a podobně. Ale tím, že nevidím odmalička, tak mi zrak vlastně nechybí. Na rozdíl od těch, kteří ho ztratili v průběhu života. Já se učil chodit, číst a psát zcela přirozeně a nikdy se nemusel nic přeučovat. Kdybych si dnes mohl vybrat, zda vidět či nevidět, zůstanu u toho, kde jsem. Nikdy to nebylo jinak, jsem na to zvyklý a vůbec netuším, jak bych tu změnu dokázal přijmout. A vnímat svět jinak než tak, jak ho vnímám dnes? Divná představa. Na druhou stranu jsem i zvědavý, a tak bych, jak to jednou krásně vyjádřila Ráchel Skleničková, zkusil třeba „demo verzi zraku“. Vyzkoušet to a zažít, jaké to je. Abych věděl, o čem to ti vidící mluví.
Speciální školu jsem nenavštěvoval. Od školky jsem byl integrován. Když jsem ale chtěl chodit do základní školy u nás na jižním městě, řekli rodičům, že to nelze. Prý kvůli nevhodnému prostředí, schodům atd. Myslím ale, že se spíše obávali. S nevidomými jsem navštěvoval turistický kroužek při hradčanské škole, letní tábory a další akce. A tehdy mi bylo líto, že do speciální školy nechodím. Nejvíce jsem to pociťoval ve 3. a 4. třídě. Ani integrace nebyla pro mě vždy jednoduchá. Kamarády jsem měl hlavně mezi nevidomými. A zatímco vidící děti tropily klukoviny a běhaly venku, my jsme s Robertem Lombinem hodiny řešili po Skype třeba to, jak zní nádražní hlášení v Ústí nad Labem a čím se liší od pražského nebo děčínského. Nebo si povídali o zvucích dopravních prostředků, reklam apod. Pro spolužáky jsem tím byl natolik jiný, že jsem si neměl ani s kým, ani o čem popovídat. Více jsme se vzájemně přizpůsobili až později.
„Lovec zvuků“ jsem i dnes, nahrávám je u nás i v cizině a mám radost, když polapím nějaký nový. Je to podobné, jako když vidící člověk přijede na místo, kde ještě nebyl, a fotí, aby si ho uchoval. Třeba moskevské metro. Pro vidícího má svou monumentalitu a výzdobu. A mě zajímá, jak to tu voní, jak lidé mluví, jak rachotí přijíždějící metro, jaké tu mají dopravní hlášení a jak se to vše mísí a odráží od stěn.
Cestuji rád, za zážitky i kamarády. Po světě jich mám hodně, hlavně díky sociálním sítím. Některé slouží i jako herny karetních a stolních her, u kterých si zároveň chatujeme. Tak si dobře zahraji, popovídám, a když se seznámím s někým sympatickým, občas za ním také vyrazím. Několikrát jsem navštívil kamarádku v Mexiku. Spolu s jejím nevidomým přítelem jsme tam byli i na Vánoce a mně přišlo zvláštní chodit v teple v kraťasech a sandálech, jíst taccos a chistorru s tortillou, lízat sýrovou zmrzlinu a popíjet mexické pivo. Mexická kuchyně je skvělá, ale pivo je určitě lepší u nás. Já za svou přítelkyní jezdím do německého Stuttgartu. To je z Prahy 7 hodin cesty, což je přijatelnější. Do budoucna ale plánujeme spíše vztah nablízko.
V Mexiku jsem byl s kamarádem, ale většinou cestuji sám. Ne proto, abych se sám jen tak prošel a prozkoumal třeba New York. Obvykle se vydávám do míst, kde na mě někdo čeká. Před cestou si zjistím informace o příslušném městě, potřebné dopravě, a na místo se obvykle bez problémů a samostatně dostanu. Používám navigaci v iPhonu a aplikaci CG Tranzit. Je podobná idos.cz, ale jsou tu i podrobně popsány trasy přestupů od autobusu do metra, směry pohybu eskalátorů atd. Zažívám ale i nenadálé příhody. V autobuse jsem třeba zapomněl bílou hůl. Jako kdyby vidící člověk vystoupil se zavázanýma očima a šátek z očí by nemohl sejmout. Vzdor takovému zážitku stojí za to cestovat. Vždy si totiž přivezu nové zkušenosti. Své věci mám však neustále u sebe, hmatem je kontroluji a občas si zopakuji jejich seznam. Jaká je moje nejcennější zkušenost z cestování? Totiž že i když cestuji rád, nejraději jsem doma. Ze zvyku, i proto, že u nás fungují služby pro lidi s postižením zraku snad nejlépe na světě. Jen pár střípků pro zajímavost. Ne všude jsem třeba slyšel hlášení stanic ve veřejných dopravních prostředcích. Někde mají poněkud odlišný systém zastávek na znamení a taková vysílačka pro nevidomé správně funguje jen u nás.
Na zobcovou flétnu jsem začal hrát ve školce a brzy k ní přidal klavír. Už ve třech letech mi naši koupili malé elektronické klávesy, hračku se dvěma oktávami. Jakmile jsem ale zaslechl něco v rádiu, začal jsem to hrát. Na Konzervatoři Jana Deyla následně rodičům potvrdili, že mám absolutní sluch. Ještě před nástupem do 1. třídy jsem tak začal chodit do ZUŠ. Na flétnu, klavír a později i na saxofon. Flétnu mě učil Luboš Zajíc, skvělý a trpělivý učitel. Maminka byla akční, a tak jsem k tomu ještě zpíval ve sboru a chodil na angličtinu.
Moje „srdcovka“ je diatonická foukací harmonika (foukačka). Určitě proto, že vzešla ze mě a na vše jsem si přicházel a stále přicházím sám. Učaroval mi její výrazný zvuk. V jakési elektronické skladbě zněla „strašně cool“. Věděl jsem o ní i předtím, ale tehdy mě nadchla. Jak dokáže měnit zvuk a ohýbat tón. Co to je? Představte si melodii „Tenkrát na západě“, její charakteristický zvuk, i jak se v ní ty tóny mění, ohýbají. Je to velmi expresivní, podobné lidskému zpěvu, což mě fascinuje. To na saxofonu nezahrajete. Přitom foukačka původně nebyla stavěna tak, aby tohle dokázala. Šlo o konstrukční chybu, která se však skvěle ujala. Hned po vyslechnutí té skladby jsem si ji koupil a ještě ten den přišel na to, jak na ni hrát. Později jsem si zaplatil i skvělý on-line kurz od Howarda Levyho a zahrál si s ním jazz, country, klasiku a další styly. Zájemcům vřele doporučuji. Při cvičení na foukačku ani příliš nerušíte své okolí. Jak to myslím? Když cvičíte na saxofon a neumíte nátisk, ozve se místo tónu parník, a to lidi naštve. Líbí se mi i to, jak malý nástroj foukačka je. Hodně muziky, a přitom ji strčíte do kapsy. Hraji i na chromatickou foukačku, ale ta na rozdíl od diatonické neumí správně ohýbat tóny. Nejde na ni, jak říkám, "bendit".
Mrzí mě jen, že se foukačka, a také melodika, klávesová foukací harmonika, berou spíše jako nástroje druhé třídy. Nikdo nepřijde do ZUŠ, že se na ně chce učit hrát. A přitom pro foukačku napsal třeba Howard Levy celý koncert.
Foukačka se nevyučuje ani na konzervatoři. Jen v cizině. Že bych ji na konzervatoři mohl učit já? To bych moc rád. Dovedu si živě představit, že bych své znalosti a zkušenosti předával. Bylo by skvělé sledovat, jak je někdo pro tyto nástroje nadšený stejně jako já. Co by pro to bylo potřeba udělat? Naučit se na ně hrát ještě lépe. Stále se zlepšovat. A také vystudovat konzervatoř. Pokusil jsem se o přijímačky na Konzervatoř Jaroslava Ježka, na saxofon, Ale nevyšlo to. Hodlám to ovšem znovu zkusit.
Hraji často, ale stálé hudební těleso nemám. Do budoucna bych takové určitě chtěl. Doprovázím na saxofon, foukačku a melodiku. Moc mě baví i klavír, ale na dechách se cítím nejjistěji. Velmi rád improvizuji, a to i na koncertech. S přáteli z lékařské fakulty hraji v kapele „Medjam“, dříve „Krevní nátěr“. Rád spolupracuji s Ráchel Skleničkovou, skvělou klavíristkou a zpěvačkou. Vystupuji i na brněnském Tmavomodrém festivalu. A spolupráci mi navrhnul i kamarád z konzervatoře. Těším se na ni, protože hudbu vnímáme velmi podobně. Častěji bychom mohli hrát i s Adamem a Kamilou Blažkovými. S Adamem se známe dlouho, ale poprvé jsme spolu hráli až vloni, na Radio-aktivním koncertu. Nezačal jsem ho nejlépe, ale postupně se zlepšoval a z posledních písniček jsem už měl skvělý pocit. Myslím, že jsme je tam „zandali“ opravdu dobře. Myslím? Se svými koncerty nejsem nikdy zcela spokojen. Snad jde ale jen o mé pocity. Doufám totiž, že posluchač si koncert vždy užije. Pro radost jsem si už také pár skladbiček složil, ale nepublikoval.
A jakou hudbu rád poslouchám? To je velmi rozmanité. Když má ale svůj nápad, energii, a neopakují se v ní dva akordy, žánr zase tolik neřeším. Vyrůstal jsem s Rayem Charlesem, africkou a afroamerickou hudbou, klasickým jazzem a blues. Rád ale poslouchám i hard style, metal, world music, techno, folk, Dubstep i elektronickou taneční hudbu. A občas se mi také líbí zkoumat, jak hrají rádia v různých částech světa.
Studoval jsem jazyky. Od základky angličtinu a na gymnáziu jsem se viděl v češtině a literatuře. Stejně tak mě bavila latina, které jsem se chtěl i více věnovat. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy jsem ale poté zvolil holandštinu a holandskou literaturu. Líbí se mi její „chrochtání“, v Nizozemsku jsem tehdy měl spoustu přátel a poslouchal hardstyle muziku, která tam má své kořeny. Jen k reáliím Holandska jsem nepřilnul. Jsou vyobrazeny v každé učebnici, ale nejsou pro mě tak zajímavé, jak by mohly být, kdybych na ně viděl. Následně jsem studoval i ruštinu a ruskou literaturu. Rusko je slovanská země a její jazyk se mě intenzivně dotýká. Fascinuje mě i jeho rozloha, mnoho kultur i rozporuplnost. Dnes ve mně vyvolává spíše depresi, ale tehdy pro mě bylo velkým objevem. V ruské literatuře dodnes vězím „po uši“ a hltal jsem i ruské reálie. Zda ruštinu využiji? Spousta lidí z východní Evropy u nás žije a mně přijde skvělé, když s jakýmkoliv cizincem začnu mluvit jeho jazykem. Rusko jsem chtěl i navštívit, ale to nevyšlo. Kvůli zdraví, covidu-19 a dnes kvůli válce. I rodiče mě od toho odrazovali. Prý abych se nevrátil „po kouskách“. Slušně se domluvím také německy, francouzsky a všemi slovanskými jazyky. Mívám i „jazykové záchvaty“, v minulosti jsem se učil turecky a dnes čínsky. Čínštinu se snažím dovést i do lepší úrovně. Kterým jazykem mluvím nejlépe? Určitě česky. Ale hodně mluvím i anglicky, nejvíce se svou egyptskou přítelkyní, která právě studuje v Německu.
Souvisí studium jazyků s absolutním sluchem? Určitě ano. Jazyk poslouchám a dokážu ho lépe reprodukovat. K jeho studiu využívám ale i dobrou paměť. Slovíčka do sebe „láduji“ rychle a dlouho si je pamatuji. Paměť se ale hodí i jinde. Třeba u mariáše. Pamatuji si všechny karty, které byly vyloženy, a mohu tak snadněji dedukovat, kdo a jaké karty ještě drží v ruce, a usuzovat, jakou kartu vyhodit a jakou ještě podržet. Zkrátka lépe taktizovat. Na jednotlivé barvy a hodnoty karet jsem si v mozku vytvořil „chlívečky“, a jakmile protihráč určitou kartu vyloží, hned ji tam zařadím a pamatuji si ji. Že karty hrál rád i Mozart? Tak já se jako on určitě necítím, ale jako karbaník ano.
Denní režim si neplánuji. Stejně jako v hudbě, i v životě rád improvizuji. Dělám to, co mi přijde na mysl, a pouštím se do toho s vervou. Znovu mám chuť připravit se k přijímačkám na konzervatoř, posunout se ve hře na saxofon, a tak hraji. Ale mou druhou velkou zálibou jsou jazyky a vždy, když se „ponořím“ do jedné z těchto oblastí, začne mi chybět ta druhá. Někdy mě z toho přepadne pocit, že bych se měl konečně v něčem ukotvit. Ale pak zjistím, že mě stejně nejvíc baví to, co dělám právě teď. A zřejmě nejlepší alternativou je tu skutečnost přijmout. Prostě si říci, že důležitější než se ukotvit je být aktivní. Jsem právě nadšený hudbou, tak ji dělám. Nezahálím, nenudím se, nemarním čas a stihnu toho docela dost.
Když se vrátím k foukací harmonice, spolu s ní mohu zároveň hrát na klavír. Foukačku mám přitom upevněnou v držáku u úst. Zní sice lépe, když na ni hrajete „z ruky“ – jste si při hře jistější a můžete lépe manipulovat s jejím zvukem. Ovšem z druhé strany, hrát na dva nástroje je skvělý pocit. Jeden člověk, a dva muzikanti! Věta „když se ponořím do jedné činnosti, začne mi chybět ta druhá“ v tuhle chvíli neplatí. Ano, možná to jsem právě já a v tomto případě mohu své „dvě osobnosti“ spojit.

S Jakubem Blažkem hovořil Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 5, březen 2024
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
7. virtuální pochod KDVP – tentokrát Evropou hudební
Benešovská hvězda
LIDÉ KOLEM NÁS
Jako Mozart se necítím, ale jako karbaník ano (Jakub Blažek)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně právní poradny
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Zavítejte na Českotřebovsko a nebudete litovat
Pavlova studánka na Horách u České Třebové
POZVÁNKA
Březnové Odpoledne se Zorou
SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.