Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 3, únor 2024

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
UDÁLOSTI: Kalendárium
Přehledně
Návštěva komentované výstavy betlémů
LIDÉ KOLEM NÁS: Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch
REPORTÁŽ: Ohlédnutí přes rameno
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Putri Ariani: Nevidomá zpěvačka, která dobyla svět
Kde se zrodil notový zápis
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

REPORTÁŽ: Ohlédnutí přes rameno

Když odcházíte odněkud, kde se vám opravdu líbilo, obvykle jste poslední okamžiky čelem k tomu místu. Loučíte-li se, podáváte si ruce, objímáte se, pořád odcházíte pozadu. A ještě po prvním kroku čelem domů se otáčíte, máváte, jdete spíš bokem, neradi se odtrháváte pohledem. Nevím zda to tak mají i nevidomí, ale ono nejde o skutečný pohled zpět, jen o ten symbolický. Pár posledních let se pozoruji, jak to mám při různých odchodech já. Nejspíš jde o počínání spíše podvědomé, více emocí než racionální, promyšlené jednání.
Proč tenhle úvod, když chci psát o svojí nedávno šťastně přežité dovolené? Když jsem odcházel z rezortu Murdeira Village na kapverdském ostrově Sol, ohlížel jsem se spíš přes rameno. Tedy – ne že by tam nebylo pěkně. Když si uvědomíte, co nám přinesl samotný konec listopadu a první prosinec třeba na venkovních teplotách, na tamních 28 °C si nelze stěžovat.

Vítr, příboj, oceán i s úplňkem
První dny jsem si nemohl zvyknout na stálý, na naše tuzemské poměry dost silný vítr, když ale ke konci pobytu začal ochabovat a postupně i občas uléhal k odpočinku, ostře jsem mu to vyčetl. Když si na něco zvyknete… Navíc příjemně ochlazoval. Totéž s příbojem. Znáte to, moře si nedá pokoj. I když jedna vlna narazí a zjistí, že to dál nejde, protože pobřeží, hned je tam druhá a zkouší to znovu a další jakbysmet. Nemluvě o tom, že mírná, prý nějakých 500 km vzdálená a vlastně nepatrná seismická aktivita spolu s předposledním loňským úplňkem zmíněný příboj impozantně navýšila. Docela romantika, třeba cestou od večeře, nebo už na terase u jídelny, kde se podávalo každý den sice jinak pojmenované, ale vlastně pořád stejné menu. Což o to, jíst se to dalo, nezřídka jsem poznamenal, že dobré, ale nuda. Nabídka dochucovadel? Ano, ale jen jedna sada. Kdo by pokaždé čekal, až se obslouží třeba parta patnácti Polek – nebo to byly Němky? Každá měla nejlepší léta za sebou dávno před koncem tisíciletí, zato jejich zábavu mohl přehlušit právě jen dost slušný příboj s pomocí mírné tsunami. Kromě zvukové atmosféry si ty báby zabraly právě i všechny slánky a obě pepřenky, lahvička s nějakou paprikou a další s olejem byla na celý hotel jen jedna, takže jste hned mimo hru. No divte se, že při loučení neslzím.

Seznamte se: ostrov Sal
Celý profesní život se pyšním objektivním pohledem i zpracováním jakéhokoli tématu, takže ani teď nemohu jinak: ano, v globálu to byla vcelku příjemná dovolená. Abych přiblížil destinaci: Kapverdská republika (República de Cabo Verde), dříve česky Ostrovy Zeleného mysu. Tou republikou jsou až od roku 1975. Celkem má deset ostrovů o souhrnné rozloze 4033 km2, obyvatel necelých 600 tisíc, ale z toho v mojí věkové kategorii (nad 65 let – pardon, já si neubírám, takhle tu kategorii má statistika) jen 5,4 %. Tahle informace je důležitá, hned poznáte proč. Pouhý pohled kolem sebe, myslím tím na jednom z ostrovů, konkrétně ostrově Sal (no jasně, je to sůl!), prozradí, že tohle místo Stvořitel původně pro lidi neplánoval. Ani pro jiné suchozemské živočichy. Kamení střídá písek a ten zase skály, ostré útesy padají do moře – pardon, do oceánu. Ano, tady jsme v Atlantiku, konkrétně ve středním, někde na úrovni pevninského Dakaru na straně východní, kde je Afrika představovaná Senegalem. Senegalci ostatně tvoří i hlavní „náplavu“ u místních, Kapverďanů – kreolů zrozených z několik staletí trvající přítomnosti Portugalců. Tihle vždycky šikovní námořníci totiž používali zdejší ostrovy jako překladiště otroků, připravených k prodeji do jižní i severní Ameriky. A že se jim, od vlastních žen vzdálených, mezi „skladovaným živým zbožím“ líbila právě ta ženská, a hlavně mladá část? Samozřejmě. Ani se jim nedivím. Doteď jich je, jak mezi rodilými Kapverďany, tak i mezi senegalskou či nigerijskou „náplavou“, spousta, co by stála za hřích.
A jsme u toho. Ač z valné většiny (95 %) křesťané, obyvatelé právě tohle živelné mísení za hřích nepovažují. Jak konstatovala průvodkyně v autobuse při prohlídce ostrova, prostě každý svojí cti dbalý mladý muž opatří pokud možno každému svému dítěti vlastní maminku. A vice versa neboli i naopak – mnohá matka pořizuje svým dětem exkluzivní tatínky. Takže tu platí u nás spíš anekdotické „Pepíčku, zdrav na ulici každého pána! Co ty víš, kdo je tvůj tatínek?“ A také proto je zde přes 55 procent obyvatel ve věku od 15 do 64 let a průměrný věk činí necelých dvacet let! Tři čtvrtiny obyvatel jsou mulati (třeba jako Barrack Obama), zbytek černoši. Bílí místní, to jsou jen zlomky procenta, zato turistů už – alespoň na Salu – začíná být až zbytečně moc.

Příliš mnoho turistů
Přeturistování zaznamenáte vlastně všude, kam vám průvodci doporučí jít se podívat. Logicky – do rozsáhlých slumů vás posílat nebudou, i když ani tam prý není skutečně nebezpečno. Na rozdíl třeba od favel v celé Latinské Americe. Zdejší vláda na některých místech postavila docela pohledná sídliště na dohled od stávajících slumů, což jsou nahodile poskládané konstrukce z tyčí, plechů, kartonů a igelitu či pogumovaných plachet. Ovšem v domech se předpokládá placení nájemného, a to je něco, co ve slumech nemusíte, a tak se ani stěhovat nechcete. Konec konců tu a tam u plechové barabizny stojí sloup a na něm parabola pro satelitní televizi, elektřinu dodá vlastní generátor, poháněný pár hodin denně bůhvíodkud získaným palivem, a mobily drží v ruce také každý místní od deseti let výše. Ale zpět k turistům.
Tvrdím, že by se hodilo vrátit čas do epochy viktoriánské, kdy se již cestovalo i jinak než kvůli vojenskému dobývání nebo svatým poutím, ale bylo to tak nákladné, že cestovat mohl opravdu jen někdo. Dnešní stav pak odpovídá výroku jistého Wilhelma von Humboldt (správně, je po něm pojmenována universita v Německu; proud v Pacifiku, pár živočichů, okres v Kalifornii a další místa se jmenují po jeho stejně slavném, možná i slavnějším bratrovi Alexandrovi). Tento věhlasný filosof, diplomat, zakladatel university v Berlíně a evidentně inteligentní člověk pravil: „Ze všech hloupých lidí je nejnesnesitelnější scestovalý hlupák. Přináší si hlouposti jiných národů a přidává je ke svým.“ A tak koncem osmnáctého a celé devatenácté století cestovali po světě vojáci a diplomaté, ale také vědci či básníci. Ti poslední rozhodně ne v takovém počtu, aby mohli cokoli zdevastovat. Prvním cestovatelským zločincem byl – jak jinak – vynalézavý britský podnikatel Thomas Cook koncem devatenáctého století, a pak už to šlo ráz naráz. Za necelé půlstoletí se z cestování stává „průmysl cestovního ruchu“ a davy převážně pitomců zaplavují nejkrásnější místa světa. Jen zlomek z nich končí jak se patří, tj. pádem ze skalního výčnělku zvaného Trollí jazyk v Norsku, pádem do Grand Canyonu nebo kamkoli jinam při pořizování selfíček. Ostatní bohužel přežívají a zaplevelují postupně třeba i zajímavá místa na Salu, jako je Modré oko – Blue Eye. Ono těch modrých ok je po světě více, tohle na severozápadním pobřeží Salu je jakási malá Macocha kousek od vlastního břehu, kam více či méně silně buší příboj, a do toho shora svítí slunce. Pokud svítí dostatečně, zlomí se jeho světlo na hladině a projde asi 14 m dlouhým tunelem pod hladinou. Tam vykoukne na zážitku chtivé davy turistů, které po zaplacení (dobře jim tak) vstupného na chvilku pustí služba na plošinku nad tou dírou a oni vidí ve vodě cosi jako šmolkově modré oko. Ale ano, působivé, ovšem ten děs při průchodu hangárem se suvenýry! Celé to korunuje bar laděný do modra a nabízející koktejly rovněž do modra…!
Zajímavé je, že ostrov zvíci 30 km na délku (severojižně) a místy jen 12 na šířku protíná „dálnice“ – místní delegátka ji pojmenovala D1, ale to je křivda. Má sice asi více výtluků a dalších pastí na řidiče na pouhých 28 kilometrech než ta naše, ale na rozdíl od ní spojuje letiště (délka ranveje je desetinou celé délky ostrova – 3,2 km) s hlavním městem Santa María. Navíc má několik kruhových objezdů. Z každého vedou jen dva regulérní výjezdy. Ten, po němž jste přijeli, a další na protější straně, tj. v přirozeném pokračování cesty. Ty další, do stran, pokračují již jen jako zpevněné polní cesty. Většinu výletu po ostrově jedete vlastně terénem. Terénem jsme dojeli od Modrého oka do jakési taverny na oběd, jehož hlavní atrakcí bylo cosi jako guláš, jen bez masa, a hned poté byl na programu jeden z nejskvělejších byznysů, jaký jsem kdy viděl.

Miminka žraloka citronového
Žralok citronový (Negaprion brevirostris) je zástupcem žraločí čeledi modrounovitých. Může dosahovat délky až 3,4 metrů. Je aktivní převážně v noci a živí se především rybami, potápěči na jeho jídelníčku nejsou. Žije ve skupinách. Vyskytuje se hlavně podél subtropických a tropických částí atlantského pobřeží Severní a Jižní Ameriky. Patří mezi živorodé, přičemž mláďata mnohdy vyrůstají v mangrovových vodách v jakýchsi školkách. No, na Salu si žraločí maminky o mangrovech mohou nechat tak nejvýš zdát, ale i tak tady, na východním břehu ostrova, najdete žraločí zátoku. Je mělká, aby byla žraločí miminka chráněná před přirozenými predátory – staršími kolegy. Poznáte ji tak, že na břehu stojí několik místních SUV a po celý den se tu střídají také autobusy turistů. Pár průvodců, jimž evidentně velí vysoký, příjemný Senegalec Luis. Jeho byznys, jak sám říká, spočívá v tom, že vodí skupinky deseti, patnácti lidí mělčinou tak asi 300 m do moře. Voda sahá nám menším po zadek, větším do půlky stehen. Luis nese v ruce malou PET lahvičku s čímsi, co je nejspíš směs odpadu z kuchání ryb s krví. Když dojdete na místo, postaví se skupinka do kruhu, nohy od sebe, aby se malí žraloci nebáli hradby lidských končetin, a návnada, po troškách litá do vody, dělá svoje. Za chvilku uvnitř kruhu kromě drobných rybiček projede štíhlá silueta tak asi metrového mláděte žraloka citronového. A hned druhá, třetí, proplétají se a nejspíš to mají jako příjemnou přestávku ve školce jejich běžného, k životu je připravujícího výukového programu.
Abyste ale mohli takto vstoupit do moře, potřebujete boty do vody. Pokud si přinesete svoje, většinou vylehčené modely na pláže, setkáte se s bouřlivým nesouhlasem průvodce – tohle hrozí zraněním! Raději vám půjčíme – a pomocníci přinesou bedny s různými modely Kroxů, ustřižených klasických gumovek a jiných bot. Přiznávám, jsou vesměs bezpečnější. Když se za deset patnáct minut vrátíte se spoustou snímků a videí, kde jsou tu a tam i vidět ti skutečně roztomilí, neb ještě bezpeční žralůčci, zaplatíte za pronájem obuvi tři eura. Luis cestou nekompromisně inkasuje od dalších „průvodců ke žralokům“ poplatek – je to přece „jeho“ zátoka! Je mezi průvodci největší, a nejspíš i člen některé ze skupin místní organizované, ale nejspíš „soft“ mafie. Další takoví nám pak nabízeli třeba v Santa María nákup všude stejných suvenýrů (z Číny a Senegalu) jedním dechem s marihuanou, heroinem, a asi i dalších radovánek… Tenhle pronájem bot byl určitě nejmírumilovnějším byznysem. Počítejte se mnou: každou hodinu přijede pět, šest autobusů nebo terénních SUV, odhadem 200 turistů, krát 3 eura krát minimálně pět hodin… Škoda, že nemáme žraločí školky i u nás.

Hlavní nebezpečí? Naše cestovka
Oceán, to je nádhera. Ale když máte už trochu problémy s rovnováhou v příboji, jste raději v bazénu uvnitř rezortu. Ten náš má vodu slanou, z oceánu, jen je asi o dva stupně chladnější. Ti z nás, co mají „jen“ polopenzi, se přes poledne jdou schovat do pokoje s klimatizací, ti se zlatými plastovými náramky většinu času mezi jídly tráví u baru – místní alkohol je rozmanitý, a ani evropský standard nechybí. Když ale vyrazíte na pláž, může se stát – pláž již u nás nebyla součástí rezortu –, že se vrátíte z osvěžujícího plavání v příboji a nenajdete předtím pečlivě tričkem přikrytý mobil. Oni se tam totiž producírovali čtyři místní výrostci, kteří se po chvíli najednou z nepochopitelných důvodů rozběhli pryč od pobřeží, směrem ke zdi oddělující hotel od okolí. Protože se ale na malém ostrově skoro všichni znají, manažerka hotelu po deseti minutách telefonování přišla říct, že už ví, kdo to byl. A poškozeným, že se druhý den mají dostavit na policii do města, k podepsání protokolu. Naši sousedé, kterých se krádež týkala, uměli jen česky. Ale ani angličtina by jim nebyla asi nic platná. Když ale požádali naši delegátku (na ostrově byly hned tři, všechny skvěle vládnoucí nejen místní verzí portugalštiny), dozvěděli se, že tohle mají řešit se svou pojišťovnou. Tlumočit na policii nepatří do jejich popisu práce!
Naštěstí manažerka hotelu namísto cesty na policii nabídla poškozenému pánovi rovnou jeho mobil. Sice bez SIM karet, ale i tak byl spokojený. Nad stížností na delegátky tedy mávnul rukou. Škoda, třeba by to chtěli v Blue-style vědět.

Václav Senjuk

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 3, únor 2024
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Návštěva komentované výstavy betlémů
LIDÉ KOLEM NÁS
Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch (Ludmila Janatová)
REPORTÁŽ
Ohlédnutí přes rameno
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Putri Ariani: Nevidomá zpěvačka, která dobyla svět
Kde se zrodil notový zápis
SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.