Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 3, únor 2024

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
UDÁLOSTI: Kalendárium
Přehledně
Návštěva komentované výstavy betlémů
LIDÉ KOLEM NÁS: Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch
REPORTÁŽ: Ohlédnutí přes rameno
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Putri Ariani: Nevidomá zpěvačka, která dobyla svět
Kde se zrodil notový zápis
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

LIDÉ KOLEM NÁS: Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch

Když do svého života musela přijmout bílou hůl, snášela to zpočátku velmi špatně. Dostala se prý dokonce do stádia, kdy hledala důvody, proč nevyjít z domu. Odvahu k tomu nalezla i s pomocí bývalých spolužáků. A když poté potkala člověka, který běhá s holí maratón, řekla si, že přece není možné, aby to nedala také. Ani svou práci nebrala vždy jako celoživotní poslání. Dnes však ano. Jak k tomu dospěla? O rozhovor jsme požádali učitelku hudby Ludmilu Janatovou.
Moje zraková vada je dědičná retinopatie, též degenerace sítnice. Narodila jsem se ale zdravá a do 20 let jsem četla běžnou velikost písma. Dnes jsem prakticky nevidomá, centrálně vidím hustou mlhu a v ní jen hrubé obrysy. Jako kdyby vidící člověk koukal přes několikrát složené euro desky. Větší předměty ale, pokud pootočím hlavou, ukoukám ještě periferním viděním. Choroba vás může připravit o zrak, nebo vám zanechá světlocit, anebo, a za to se modlím, i nějaké zbytky zraku. U mě postupuje poměrně pomalu, a tak si na změny ještě stačím zvykat. V 10 letech jsem prošla řadou vyšetření a poté se řešilo, co se mnou. Padl i návrh jít do speciální školy v Praze. Pocházím od Mariánských Lázní, což tehdy znamenalo 4 hodiny cesty vlakem, nebo téměř 5 hodin autobusem. Maminka nechtěla, abych chodila do internátní školy. Pamatuji si, že seděla na schodech, plakala, a prý že se odtamtud nehne, dokud jí lékař neslíbí, že tam nemusím. On jí to slíbil, pod podmínkou, že budu mít odpovídající známky. Od té chvíle jsem do školy chodila s tímto vědomím.
Jisté hudební vlohy mám zřejmě po otci. Jako samouk hrál na spoustu nástrojů a jeho otec byl primáš cimbálové muziky na vesnici ve Slovenském Ráji. I matka pochází ze Slovenska. Do západních Čech se přestěhovali při osidlování pohraničí. Tady byly domy po odsunutých Němcích. Na housle jsem začala hrát už v 1. třídě. Ale za rok jsem toho nechala. I proto, že na noty musíte kvůli držení nástroje koukat do větší vzdálenosti. Poté jsem 5 let hudební školu nenavštěvovala. Až v 6. třídě potřebovala kamarádka, kvůli přijímačkám na pedagogickou školu, zvládnout hru na klavír. Musela dojíždět do Kynžvartu a mě poprosili, zda bych jezdila s ní. Libuše Strádalová, učitelka klavíru, si povšimla, že si stále broukám, brnkám, a že mám asi vlohy k muzice. Řekla to rodičům a ti mi koupili starší křídlo. Poprosili jsme „půl vesnice“ a rozebrali dům, než jsme ho vynesli do patra. Za tuhle podporu jsem ale našim velmi vděčná.
Libuše Strádalová sehrála v mém životě i další důležitou roli. Řekla mi totiž, že když v Praze studovala klavír, chodila okolo Deylova ústavu, a tam že se učí hudbě děti s potížemi se zrakem. Vydali jsme se tam. Profesorka mě vyzkoušela, ale řekla, že na klavír bylo třeba začít hrát už dříve. V 6. třídě prý už nemám možnost dohnat potřebnou techniku ani velkou šanci u přijímaček, a doporučila mi jiný nástroj.
Maminka si vzpomněla, že na přehrávce u Libuše Strádalové hrál chlapec na zobcovou flétnu. A tak jsme ji nahlásili. Až později jsme zjistili, že na konzervatoři se vyučuje flétna příčná. Stála 4000 tehdejších Kč, zhruba čtyři matčiny platy. Naši mi ji i přesto koupili. U přijímaček jsme zjistili, že povinný je i druhý nástroj. Je to praktické, abychom se hudbou uživili. Ano, bylo to skutečně velmi prozíravé. Tak maminka řekla, že dobrá bude kytara. Profesor kytary mi kouknul na ruce. Zřejmě přehlédnul, že mám kratší prsty, a tak jsem s nástrojem zpočátku bojovala. Ale studium bylo sedmileté, 5 let do maturity a poté další 2 roky do absolutoria. V ten čas jsme studovali i pedagogiku, psychologii a metodiku nástroje, které nás připravily k povolání učitele.
S hrůzou jsem nastupovala na internát. Měla jsem pocit, že jdu do ghetta, kde budou zcela jiní lidé než já. A musím bez nadsázky říci, že to spolu s mateřstvím a manželstvím bylo jedno z mých nejhezčích životních období. Našla jsem skvělé spolužáky a přátele, s nimiž mám pevné celoživotní vztahy. Nikdy v nich nebyla místa pro nějaké pózy. Jde o lidi, kterým chutná život. Nemají nic zdarma, vše si musí tvrdě vybojovat, a když to získají, a jsou to i drobné radosti, dokáží si je užít. Tohle, i jejich smysl pro humor, který jsem u nich vůbec nečekala, se mi ohromně líbilo. Všichni jsme byli na jedné lodi, ve „stejném háji“, a dokázali o tom otevřeně mluvit. Myslím, že právě otevřenost dělá dnes mnoha lidem problémy. A mnoho lidí ve mně vyvolává zdání bezproblémovosti.
Nezažila jsem šikanu. Nikdo se mi nesmál, když jsem něco zahrála chybně, ani nevytahoval, že je lepší. Jako prvačku mě i sedmáci podporovali. Dodnes si vzájemně upřímně přejeme úspěch. Spolužačka, která mě řadu let neviděla, mě navštívila na vystoupení sboru a řekla mi, že je na mě pyšná. Všichni spolužáci také maximálně využili svůj potenciál. Kdo „něco vidí“, řediteluje, všichni jsme pak dokázali obstát v dnešní konkurenci a pracujeme. Vždy, když jsem prožívala nějakou krizi, tahle komunita mě psychicky podržela. To mě hodně posiluje a dodává odvahu. Myslím, že bychom jeden druhého nenechali padnout ani dnes. Kdyby, hlavně spolužačky, viděly, že jsem v těžké životní situaci, určitě by se ke mně neotočily zády. Nemyslím, že bychom se vzájemně živily, ale ta podpora by byla jistě veliká.
Měla jsem štěstí i na skvělé profesory. Nevybavuji si nikoho, k němuž bych chodila nerada, koho bych se bála nebo mu nedůvěřovala. „Drhlo“ to jen na internátě. To, že člověk trpí zrakovou vadou, nikdy neznamenalo, že se nezamiluje, a že nebude dělat první dospělé krůčky. A některé vychovatelky do toho procesu často razantně vstupovaly. I proto tam z naší strany někdy probíhal řekněme partyzánský přístup k životu. Já jezdila domů týdně, ale někteří, zvláště Slováci, jen dvakrát ročně. Ti internátním životem žili více, potřebovali blízkost, a vznikla tak i spousta partnerství. Kluci se k nám, holkám, chovali hezky, a já „zrála v atmosféře přívětivosti a bezpečí“.
Rozchody a nové lásky? To samozřejmě ano, ale zdálo se mi, že v mezích lidství. I já žila ke konci studia s partnerem a užívala si života v Praze. Věci se ale náhle zkomplikovaly. Zemřela mi maminka a já po studiu v roce 1988 měla zajištěné místo v Mariánských Lázních. V Praze jsem neměla kde bydlet. Rozhodla jsem se, že odjedu do Mariánských Lázní, čímž se náš vztah postupně rozpadl.
Když jsem začala učit, byla jsem trochu zklamaná. Nedovedla jsem si představit, že to budu dělat celý život. Nevnímala jsem to jako životní poslání. Mám zálibu i v psychologii, a kdyby to bylo možné, vydala bych se touto cestou. Z druhé strany, muzika mě dobře živila. Vážila jsem si toho, že jsem do značné míry samostatná, že si na své potřeby vydělám a nemusím o nic velkého prosit. Avšak postupně, zvláště když jsem se stala také matkou dcery, jsem na děti začala pohlížet jinak. Dnes i já svou práci vnímám jako poslání. Ač možná úplně přesně neshrnu, co vše mi přináší, dělám ji ráda. Učím zpravidla jedno dítě, někdy dvě, a mohu se jim lépe věnovat. Oproti běžnému učiteli v základní škole na ně mám více klidu. Když jsou děti smutné či nervózní, mám možnost je minimálně přivést na jiné myšlenky. O tom, že děti mají k hudebním školám a jejich učitelům pozitivní vztah, mluví často i psychologové.
Co se týče hudby, bylo by pěkné, kdyby člověk, když už ho potkal zrakový handicap, dostal i plnou nálož talentu. Někdo to tak má a vyroste z něho Ray Charles. U mě to tak nebylo. Dlouho jsem se učila intonovat, schopnost improvizovat a hrát z hlavy nemám. Naučím se, zahraji, poznatky předám, ale potřebuji noty a dostatek času. A tak jsem vždy bojovala s pocitem, že jsem pomalá. Vidící učitel si za dítě stoupne, koukne mu přes rameno do not a ví, co má hrát. A poté mu do not zapíše i to podstatné. Můj žák mi popíše, co je v notách, a když hraje, musím pořádně napnout uši. Když pak dohraje, musím dohlédnout na to, aby si sám správně udělal poznámky. To chce trpělivost i velké soustředění obou, a samozřejmě více času.
Z druhé strany, pro děti s nějakou specifickou potřebou nebo pro ty, které si nejsou jisté samy sebou, je tento způsob výuky příjemný. Moje pomalost jim dodává sebedůvěru i pocit, že tak je to v pořádku. Půjde to přece i tak! Společnými silami to pak obvykle skutečně dotáhneme, dítě se vnitřně zpevní a dokáže více, než si původně myslelo. Dnes vím, že k těmto dětem a způsobu výuky jsem celý život podvědomě inklinovala. Práce s nimi mě naplňuje. Nikdy mi proto nevadilo, když jsem nedostala nadané dítě. S důvěrou ho naopak nechám kolegovi, který má výkonnost a tah na branku v povaze. I tak, dvě mé žákyně vystudovaly konzervatoř a hudbě vyučují. Další vystudovali vysokou školu, obor učitelství hudby, a dnes učí hudební výchovu nebo nauku. A to je pro mě moc pěkný pocit.
V pobočce Základní umělecké školy (ZUŠ) v Lázních Kynžvart jsem poznala i svého muže. I on učí hudbu, a donedávna také hrál v Západočeském symfonickém orchestru v Mariánských Lázních. V roce 1991 jsme oba začali pracovat v ZUŠ Kynšperk nad Ohří. Tady jsem nalezla zázemí i podporu báječného týmu a učím tu dodnes. Před 15 lety mě oslovila i ředitelka ZUŠ v Tachově. Zda bych vypomohla s příčnou flétnou. Je to můj hlavní obor, a „ihned jsem po tom skočila“. Přibývalo však dětí, a najednou jsem učila zase i kytaru.
Donedávna bylo mým osudem též dojíždění. Až do doby, kdy se mi oči zhoršily natolik, že jsem vše najednou už nedokázala zvládnout. V Tachově musím například přejít několik přechodů a necítím, že jsou pro mě bezpečné. Na cestě jsem tak vydala spoustu energie a na výuku mi jí zbylo už jen málo. Dokud to však jen trochu šlo, dojížděla jsem. Dnes mě vozí do práce manžel. Z Mariánek jedeme nejprve do Tachova. Tam vystoupím a manžel pokračuje zpět, na Kynšperk nad Ohří a někdy ještě dále, do Habartova. Když odučí své žáky, jede pro mě zpět do Tachova a poté se spolu teprve vracíme domů. Za jeden den tak ujede 200 kilometrů. Jen někdy mě vozí kolegyně. Ale pracovní dobu nemíváme stejnou, a tak to ne vždy klapne. A zdravotní důsledky dojíždění? Málo jsem dbala na pitný režim a pravidelnou stravu. Tak dnes, možná i kvůli tomu, trpím cukrovkou i urologickými potížemi. Namáhané jsou i mé uši a občas mi v nich píská. Možná je to genetická zátěž. Ale už přes 30 let, denně několik hodin, poslouchám hudbu. Každé zaměstnání má zkrátka něco.
Součástí práce je i administrativa, jednání s vedením, kolegy, rodiči apod. I tady jsem měla štěstí. Nadřízení se mě do pracovního poměru nikdy nebáli přijmout. I to chce totiž odvahu. Stejně jako já jsem měla zkreslené představy o nevidomých před nástupem na internát, mohli je mít i oni. Budu schopna naučit děti? Budu správně komunikovat s rodiči? Štěstí jsem měla i na kolegy. Vždy jsem cítila, že mi pomohou, když budu pomoc potřebovat. Z druhé strany si uvědomuji, že i ostatní lidé, ač to nemusí být na první pohled vidět, mívají své problémy. Není mi blízké to, když člověk s handicapem někam „nakráčí“, a ač to nahlas neřekne, očekává, že se mu všichni hned budou věnovat.
Dotýkání se dětí při výuce? Pan profesor Fantyš, který mě na kytaru učil, říkal, že bez toho, abych si na dítě sáhla, ho na ni naučit hrát půjde jen velmi obtížně. Ale na správné držení těla, nástroje, prstoklad, i na to, zda dítě kontroluji hmatem správně, se mohu zeptat i kolegy, jemuž důvěřuji. On mi poté v soukromí může říci, co je třeba. Svým obyčejným ženským způsobem ale často cítím, že na dítě mám sahat co nejméně. Je dobré dodržovat intimní zónu, aby se dítě cítilo bezpečně. Některým není dotyk vůbec příjemný, ucuknou rukou, nebo naopak ztuhnou. Jiným mohu předem říci, že si na jejich prstoklad, držení nástroje a těla sáhnu. Velmi užitečný je mi přitom ten malý zbytek zraku.
Čekali byste, že děti budou podvádět, nebo nebudou chtít poslouchat? S tím se setkávám výjimečně. Co se děje v duších dětí, přesně nevím, z praxe ale usuzuji, že mě i s mou zrakovou vadou vnímají přirozeně. Nejvíce to pozoruji na konci školního roku, když mi nosí hrníčky s nápisy „nejlepší učitelka“, květiny a další dárky, nejčastěji v růžové barvě. Vždy si říkám, jak mě asi vidí. Přijmout mou zrakovou vadu je myslím větším oříškem pro dospělé. Ale případy, kdy ode mne své děti kvůli ní odhlásili, bych spočítala na prstech jedné ruky. Vždy mi to navíc vysvětlili tak, že jsem na ně příliš hodná. A jestli mi někdo někdy řekl, že mou retinopatii vnímal jako problém pro výuku hudby? Určitě ne. A ani já to tak nevnímám.

S Ludmilou Janatovou hovořil Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 108, číslo 3, únor 2024
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Mgr. Kamila Blažková Koncová, Petr Mašek, Ilona Ozimková, PhDr. Václav Senjuk, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 120 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
UDÁLOSTI
Kalendárium
Přehledně
Návštěva komentované výstavy betlémů
LIDÉ KOLEM NÁS
Všichni si navzájem upřímně přejeme úspěch (Ludmila Janatová)
REPORTÁŽ
Ohlédnutí přes rameno
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Putri Ariani: Nevidomá zpěvačka, která dobyla svět
Kde se zrodil notový zápis
SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.