Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 21, listopad 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
Tyfloart 2021
V Kyjově se slavilo
SONS Kroměříž má novou braillskou tiskárnu
VÝSLEDKY BRAILLSKÉHO KVÍZU
POZVÁNKY
DUN v Praze u Salvátora
Slavnostní koncert ve Španělském sále, již 27. v pořadí
Na turnaj QARDO do Zlína
Mikulášské QARDO na Dědině
Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS
Dělat jsem chtěl, a dělat mě nechali
ZORA RADÍ a INFORMUJE
Co je sanorinismus a jak ho léčíme?
Častý problém – bolesti bederní páteře
SPORT
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
INZERCE


Dělat jsem chtěl, a dělat mě nechali


„Ač prakticky nevidomý, celý život – kromě pěti let v charitě Opava – jsem pracoval mezi vidícími lidmi. Práce mě vždy bavila a všude, kam jsem se hlásil, mi dali příležitost. Ale musel jsem si na sebe vydělat a musel jsem pracovat jako všichni ostatní. Tak mi to vždy vyhovovalo. Největší poklonu mi složil můj kamarád František Krčma, když mi jednou řekl: Ty jsi změnil tolikrát práci, a vždycky sis pomohl.“ O rozhovor jsme požádali řemeslníka, maséra i zakládajícího člena opavské ČUNS Václava Bejčka.
Narodil jsem se v roce 1949 v Lipovci u Blanska. Už jako prakticky nevidomý, s degenerativním zánětem sítnice. Oči mi sloužily jen pro velmi hrubou orientaci. Základní školu pro nevidomé jsem navštěvoval v Brně. V šest hodin byla na internátu večeře, a do rána nebylo co jíst. Holky nesměly večer ven, my kluci jsme to měli asi jednodušší, chodili jsme na školní zahradu. Učili jsme se i v sobotu, domů jsem jezdil jednou za dva měsíce. Do sedmé třídy jsme směli přijíždět a odjíždět jen s rodiči. Škola sice byla jen asi 40 km od domova, ale máma se mnou jela v pět ráno a domů se dostala po poledni. Dne tak už moc neužila.
Špatné známky jsem neměl, ale učit se mě nebavilo. Sedm spolužáků – muzikantů odešlo na Konzervatoř Jana Deyla. Já se rozhodl vyučit se čalouníkem. Co takový člověk dělá, jsem nevěděl. Prý potahuje křesla. Já jsem se s křeslem v té době ještě nesetkal. Doma jsme spali na pytli nacpaném slámou, strožok se tomu říkalo. I s matrací jsem se setkal až později.
Vyučil jsem se v Klárově ústavu. A hned poté, v roce 1969, jsem začal pracovat ve Škodovce v Mladé Boleslavi. Tam už mi prošlapali cestu lidé jako Josef Lachman, František Krčma nebo Jaroslav Nezval. Čalounili jsme přední sedáky do automobilů Škoda 100 a 110. Potah byl hotový a my jsme ho sponkami připínali ke kostře sedáku. Na mých bylo červeným fixem napsáno velké „B“, na Františkových velké „K“. To pro případ reklamace. Měl jsem ale pocit, že jsem se 3 roky učil něčím, co mohl po měsíci dělat prakticky každý. Z inzerátu jsem se dozvěděl, že čalouníka shánějí i v pražské ČKD lokomotivce. A byl jsem přijat. Čalounil jsem tu 4 roky sedadla a opěráky pro strojvůdce. Ne s pomocí sponek jako ve škodovce, potahy jsme přibíjeli malými hřebíčky. Měl jsem hbité prsty, potáhnul jsem 17 sedadel za šichtu. Lokomotivy se tenkrát vyvážely do Albánie, Indie i do Iráku. Pokud jely lodí, balily se celé do igelitu. Do těch, které šly do Ruska, jsme ještě na dřevotřískovou podlahu pokládali a lepili PVC a připevňovali ho kovovými páskami. Nebylo třeba, aby mě kolega navigoval. Oba jsme věděli, co máme dělat. A když bylo potřeba opravit v kanceláři křeslo, dělal jsem to také.
Poznal jsem tady v ČKD i svou první ženu, byla z Opavy. Začal jsem v Praze shánět byt. Prý ať se dám do strany a budu ho mít. Odmítl jsem. A ten člověk na mě spustil, co prý si myslím, nebýt komunistů, tak jsem hrál někde na rohu ulice na housle. Zastal se mě tehdy parťák. Velmi jsem si toho vážil. A od té doby se snažím mladým v práci rovněž pomáhat. V roce 1974 jsem se do Opavy přestěhoval, ale ještě pět let jsem vzpomínal, jak dobře mi bylo v Praze.
V Opavě jsem v letech 1974-82 pracoval ve firmě Ergon. Čalounil jsem lehátka do ordinací lékařů. Matrace a polštáře se dělaly z africké trávy a potahovaly koženkou. Molitan se začal prosazovat až později. Koženku jsem chytil do speciálních kleští, napnul ji jako blánu na buben a přibil ji k lehátku 13 mm dlouhým hřebíčkem. Do jednoho jsem jich zatloukl 100, osm lehátek byla denní norma. Za měsíc jsem jich potáhl i 200, 213 byl můj rekord. To byla opravdu dřina. K téhle práci se nikdo netlačil, ale já jsem si jí vážil. Později jsme montovali francouzské hole a podpažní berle. To byla zlatá práce. A vymyslel jsem pro ni i zlepšovák. Na hůl jsme naráželi a poté paličkou přitloukali podpažní obloučky. Já jsem si obloučky nahřál a měkké je narážel k holi. Jak postupně vychládaly, pevně k ní přilnuly. Díky tomu jsem dělal i 400 holí denně. Jen na vývoz do Německa jsme jich ročně zkompletovali 100 000.
Vidět jsem přestal v roce 1984. Na nic jsem si ale nestěžoval, dělat jsem chtěl, a dělat mě nechali. Ve všech fabrikách jsem chodil bez bílé hole. Kdybych ji měl, asi by mě do práce nepřijali. Kolegyně jsem se jednou ptal, zda věděla, že přestávám vidět: „Věděla. Ale ty jsi říkal, že to je tvoje dílna a ať ti tu na nic nesaháme.“ Dílna byla obdélník o výměře 8 krát 9 metrů. Přišel za mnou kolega, ať mu půjčím nůžky: „Jsou na šicím stroji.“ On: „Jak to víš?“ A já: „Mám je tam vždy.“ Když jsem je jednou na svém místě nenašel, šel kolega, který si je vypůjčil, se mnou, a podal mi je z druhé strany stolu. Řekl jsem mu, ať si je příště půjčí, ale vrátí je přesně na místo, kde byly. To bylo pro mě zásadní. Jednou přišel do neosvětlené dílny mistr: „Je tu dneska Václav?” Odpovídám, že ano. „Já zapomněl, že nepotřebuješ svítit.“ A já opáčil, že bych za úsporu proudu mohl dostat vyšší prémie. Chodit s bílou hůlkou jsem se naučil sám. Jednou jsem instruktorce prostorové orientace ukazoval, jak chodím a hledám schody a ona mi řekla: „Sice to neděláš podle nás, ale vidím, že ti to vyhovuje.”
V Opavě jsem začal pracovat i v organizaci pro zrakově postižené při Svazu invalidů. Ta si o mnoha záležitostech rozhodovala nezávisle na svazu. Nebyl jsem jejím předsedou, spíše tažným koněm. S mojí první ženou jsme roznášeli pozvánky na shromáždění. Klientům, kteří neměli jinou možnost, jsme psali žádost o příspěvek na kompenzační pomůcku. Těmi byly pichťák, pražská tabulka nebo pevná telefonní linka, tenkrát tzv. imobilní stanice, která nešla přepsat na nikoho jiného. To dnes v placených funkcích dělají pracovníci Úřadu práce. V 90. letech jsem byl jedním ze zakládajících členů opavské ČUNS. Jednali jsme ve „Vesmíru“, tak se ta restaurace jmenovala. V roce 1996 se ČUNS a SNS sjednotily. Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž odmítalo jednat se dvěma partnery, kteří měli téměř stejné požadavky. Tvrdím, že to měla být Unie. Za 20 let už nikdo nemusí vědět, kdo a proč se sjednotil. Ale tehdy nikdo nechtěl ustoupit. Na dnešním SONS mě trápí i to, že někteří členové mohou působit i ve třech organizacích.
V roce 1990 jsme spolu s Pavlem Rogaczewskim byli na pobytu v Luhačovicích. Bavili jsme se u piva a já mu říkal, že se náš podnik asi bude rušit a že přijdu o práci. On na to, že organizuje masérský rekvalifikační kurz. To mně bylo už 40 let. „Václave, když do toho půjdeš ty, půjdu i já,“ řekl František Krčma, a tehdy jsme se vzájemně vyhecovali. Půl roku před kurzem jsme se učili stavbu lidského těla i jeho fungování. Kurz jsme pak absolvovali v Žinkovech u Nepomuku. Vedla ho dr. Ilona Mauricová, dnes hejtmanka Plzeňského kraje, figurantem a školitelem praxe byl Milan Rous. Říkal jsem mu, že masírovat stejně nebudu. A on opáčil: „Vy to ještě neděláte, ale už víte, jak se k tomu postavit. Mohl byste to dělat hned.“ Pracovali jsme ve dvojicích, každý na kazetový diktafon nahrál jednu přednášku, udělal z ní výtah, a poté jsme si informace předali. Začínali jsme v sobotu ráno, končili další neděli pozdě odpoledne. Domů jsem přijel v pondělí brzy ráno, a rovnou do práce. A za týden znovu. Třináctiletá dcera bydlela u švagrové, manželka mi v roce 1989 bohužel zemřela. Dnes mám už i tři vnoučata.
V únoru 1992 jsme kurz dokončili. A v březnu byla společnost Ergon privatizována. Z původních 40 zaměstnanců jich tu zůstalo 15, já mezi nimi. Přiznám se, že jsem na to byl pyšný. Mohli se mě klidně zbavit. Zaměstnavatel na mě tehdy ještě nepobíral žádné příspěvky. Věděl ale, kdo jsem, a práci pro mě měl. Čalounil jsem židle, sedací soupravy, v nemocnici lavičky do čekáren, matrace do postelí, vyráběl a upravoval řemeny k připoutávání pacientů. To už jsem nezatloukal hřebíčky, ale používal jsem vzduchovou pistoli. Ta práci ohromně zrychlila.
Poté jsem některá odpoledne začal i masírovat. Doma, v sauně i restauraci. Majitelka zajistila čisté prádlo a teplo a lidé po masáži zamířili do restaurace. A proč se ze mě, čalouníka, stal nakonec masér? Z více důvodů. Do dílny přišla kolegyně a šila potahy na nemocniční lůžka. Práce ji nebavila a mě její nezájem dráždil. Pak jsem masíroval paní a ona mi řekla, že ji škrábu. A já si všiml, že od natahování špagátů mám odřené dlaně. Navštívil mě tehdy Pavel Veverka, vedoucí masérů v Charitě Opava. Nabídl mi půl úvazku. Řekl jsem mu, že buď celý, nebo nic. A v prosinci 2001, v 55 letech, jsem odešel do Charity. Masíroval jsem i zaměstnance firmy Opavia. Poznal jsem se s jedním náměstkem, který musel později firmu opustit. Ale v areálu, kde si nyní povídáme, pracoval pak ještě jako správce. Napadlo mě mu zavolat a optat se na nějaký prostor, kde bych mohl zřídit masérnu. Vše prošlo hygienou a dalšími úřady a já se na jeden měsíc zaevidoval na Úřad práce, abych vyřídil příspěvek na vybavení provozovny. Od roku 2008 masíruji zde.
Moje koníčky? V noci se často vzbudím a poslouchám zvukové knihy. Pustím si stopu 15 a usnu. Probudím se a hraje stopa 19. Mám rád Vlastimila Vondrušku, ale i severské kriminálky. V Opavě máme pobočku zvukové knihovny. Když jim přijdou nové knížky na CD, pošlou mi potřebné informace a já CD opatřím braillským popiskem. Píšu to ještě na pražské tabulce. Pracovníci knihovny mi vřele děkují a já jim vysvětluji, že to dělám pro své spolutrpitele. Už dvakrát jsem se svezl autem na brněnském Masarykově okruhu. Na zahrádce jsem letos s mým klientem stříhal túje a řezal elektrickou pilou větev stromu, která přesahovala k sousedům. Znovu jsem se oženil. Žena vidí na jedno oko jen kouskem zorného pole, ale umí toho výborně využít. Ráda seká zahradu. Chtěl jsem jí pomoci a požádat kolegu, který by měl za 40 minut posekáno, a já že bych ho za to namasíroval. Ale ona že bude sekat sama. Má z toho pěkný pocit.

Antonín Vraný



Obsah

ÚVODEM
STALO SE
Přehledně
Tyfloart 2021
V Kyjově se slavilo
SONS Kroměříž má novou braillskou tiskárnu
VÝSLEDKY BRAILLSKÉHO KVÍZU
POZVÁNKY
DUN v Praze u Salvátora
Slavnostní koncert ve Španělském sále, již 27. v pořadí
Na turnaj QARDO do Zlína
Mikulášské QARDO na Dědině
Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS
Dělat jsem chtěl, a dělat mě nechali
ZORA RADÍ a INFORMUJE
Co je sanorinismus a jak ho léčíme?
Častý problém – bolesti bederní páteře
SPORT
ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
INZERCE


Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 21, listopad 2021
Obsah:
ÚVODEM
Jak jsem soutěžil
STALO SE
Přehledně
Tyfloart 2021
V Kyjově se slavilo
SONS Kroměříž má novou braillskou tiskárnu
VÝSLEDKY BRAILLSKÉHO KVÍZU
Když ne soutěž, tak alespoň kvíz – vyhlášení vítězů
POZVÁNKY
DUN v Praze u Salvátora
Slavnostní koncert ve Španělském sále, již 27. v pořadí
Na turnaj QARDO do Zlína
Mikulášské OARDO na Dědině
Příležitost pro literární nadšence
LIDÉ KOLEM NÁS
Dělat jsem chtěl, a dělat mě nechali
ZORA RADÍ a INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 11/2021
ZDRAVÍ
Co je sanorinismus a jak ho léčíme?
Častý problém – bolesti bederní páteře
SPORT
Černobílé problémy



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR