Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 18 září 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Všechno se nikdy nevejde
STALO SE: Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM: Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. část
KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ: Bipolární afektivní porucha
SPORT: V Pardubicích o tituly
Tiráž:


KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže


Abych hned úvodem nepopudil (ani zpovídaného, ani čtenáře) a nevytvořil dojem, že jde o pokus kopírovat alespoň titulkem bulvár, předesílám: O nekompromisní svobodě vyjádřit svoje mínění, svůj pohled na svět i na život v textech i hudbě, u písničkáře Miroslava Palečka asi nebude pochybovat nikdo. A ta husí kůže? To až v textu. Miroslav Paleček navštívil redakci Zory letos v červenci. A ptát se začal on:
Jak to u vás máte s autorizací textu? Myslím kvůli přesnosti – člověk v hovoru leccos jen tak nadhodí a pak… Osobně nemám problém, naopak jsem rád, když mi zpovídaná osoba projde text a vychytá případné chyby a nepřesnosti. Ale přiznal jsem se hostovi, že leckdy s autorizací problémy v redakci máme. To když některý z objektů rozhovorů „dolaďuje“ to nepodstatné, čárky, středníky, pomlčky, a kvůli tomu text „nepustí“ třeba čtvrt roku (ano, byli i tací). V daném případě, pane Palečku, ale samozřejmě i já na autorizaci trvám. Další otázky a odpovědi už tedy mají očekávanou formu – za redakci otázka, za hosta odpověď.
Řada lidí z vaší branže měla po roce 89 pauzu, propad v koncertování. Vy ale nějak ne…
Chvilku bylo takové zvolnění, trochu to prořídlo, ale neustalo to nikdy. A v posledním desetiletí mám zas práce a koncertování dost. Situace se, věřím, konečně navrací k takovému tomu normálnějšímu, běžnějšímu průběhu, jak jsme byli zvyklí my, a asi i posluchači a diváci. Postupně se vracejí k věcem melodickým, k písním, které o něčem jsou, ale co nejsou poznamenány těžkým intelektem, co nejsou nijak složité, přitom ani naivní nebo dětsky prosté… Lidi se vracejí i k tomu zážitku, který živá muzika nabízí, a to je fajn. (Nahlédnutí do diskografie na stránkách www.palecekajanik.cz uvádí celkem 19 vydaných titulů, nejdelší interval mezi nimi jsou čtyři roky. A konec konců rozhovor jsme si domluvili na Country parníku stejnojmenného rádia, kde za sezonu hraje každý rok i dvakrát, třikrát, to vedle nespočtu vystoupení po celé zemi. Statistiku všech odehraných koncertů jsem nenašel, ale šlo by asi o velká čísla. Pozn. aut.)
Jak jste se vlastně dostal k muzice? Jak vás to potkalo?
Potkalo mě to na letních pionýrských táborech. Ono sice dneska není zrovna moc v módě nazývat věci pravými jmény, ale já na tom trvám, jezdili jsme na pionýrské tábory, a bylo nám tam fajn. Ne pro ty pionýrské šátky, ale těšili jsme se na nové kamarády a kamarádky, objevovali jsme svět, tajemství nočních hlídek, prvních lásek a spoustu dalšího, uvítali jsme i to, že jsme tam sami za sebe, bez rodinného dozoru a že se učíme i jakési samostatnosti. A tam, jednoho vlahého večera u táboráku, tehdy někdo zazpíval a zahrál na kytaru. No, a to mě chytlo a naštěstí nikdy nepustilo. A když viděl můj starší bratr Venoušek mé zapálení pro muziku, koupil mi, už ani nevím, ke kterým narozeninám, kytaru. Jako všichni Žižkováci jsme žili na ulici (v té naší Husinecké parkovalo tenkrát jen jedno auto), hráli fotbal, hlavičky, hokej s tenisákem, pořád venku, a taky jsme třískali do kytar, první dva tři akordy, a tam jsem se jaksi zocelil. Hudebním vzděláním jsem samouk.
Kam chodíte pro inspiraci?
Když tak chodím po světě…
Po ulici?
No to ne. Vlastně ano. Musím vyjít i na ulici, když chci jít do oblíbené hospůdky, tam žádný tunel nevede. Ale sbírám cestou necestou tu v hospůdce, tu někde jinde různé příběhy, zajímavosti, netradiční slovní spojení, hlouposti, ale i moudra a věci obyčejné, materiálu habaděj. V létech dospívání jako každý mlaďoch, co podlehne muzice, jsem se snažil napsat i nějaké básničky – směšné pokusy, když si to teď člověk čte… Ale já nikdy texty cíleně nepsal. To Michael (pro nepamětníky – ten druhý z dvojice Paleček & Janík – Michael Janík) byl přes texty ten pravý. Teprve až mnohem později, když jsem nastřádal na magnetofonu něco hudebních nápadů, které se mi zdály být zajímavé a které se nedostaly k Michaelovi nebo k některému z dalších kamarádů textařů, pustil jsem se do toho sám. Skládal jsem to dohromady spíš jako Rubikovu kostku, dbal jsem na zvláštní frázování, které mě na hudebním motivu zaujalo atp. Výsledek jsem pak přečetl a zahrál pár svým kamarádům a kamarádkám, když se jim nápad zalíbil a potvrdili mi, že je v tom i smysl, pokračoval jsem dál. Ale za textaře jsem se nikdy nepovažoval, protože ta řemeslnost a zkušenost mi chybí. Píšu texty pro sebe, pro svoje pocity, protože když si to člověk sám vymyslí, sám napíše, sám udělá hudbu a sám to interpretuje a prezentuje – je to myslím ta nejlepší cesta. A když jsem kdysi napsal hudbu pro některé kolegy a kolegyně ze Semaforu, zazpívali to krásně, ale nikdo to nefrázoval tak, jak jsem si to představoval já. Ale moc dobře vím, že chyba byla ve mně – já tu písničku psal jakoby pro někoho jiného, ale v podstatě jsem ji napsal pro sebe. Ale že bych psal cíleně pro někoho, to ne, dělal jsem to zřídkakdy, ani to vlastně moc neumím, a tak se budu držet zavedeného.
Každej je nějakej
Oceňuji a mám rád obec písničkářů. Nakonec proto jsem napsal i písničku Každej je nějakej. Nikdo z písničkářů není óbr zpěvák v tom pravém slova smyslu a v Superstar by účast v konkurzu byla pro mnohé poslední stanicí, nikdo není óbr kytarista – až na výjimky jako je Karel Plíhal – ale každý je osobitý a svůj. To je na tom to zajímavé a nejvíc k uvěření. Folk má v každé době zralé i nezralé období a myslím si, že by písničkáři měli kromě jiného komentovat i dobu, ve které žijí a tvoří, někteří to dělají tak a druzí jinak, ale to všechno patří k věci, hlavně že to dělají po svém, a to je dobře.
Ověřil jste si někdy, zda vaše texty, které jsou často i apelativní, k něčemu vybízejí, vedou, zda tedy někoho k něčemu opravdu přiměly?
Ne, to jsem si neověřoval. Neptám se, a také ty texty nejsou určené k tomu, aby změnily svět. Takže jejich konkrétní dopad nezjišťuji, ale vždycky mě potěší, když na můj koncert přijdou souputníci, myslím věkově, poslouchají, a najednou jim jihnou oči, když zazpívám Hele lidi nebo Úsměv, a pak říkají „Jo, na to jsem balil holky, když mi bylo…“
Jeden z hnacích motorů, když jsem začal třískat do kytary, totiž bylo i to, že jsem mohl obluzovat druhé pohlaví. To opačné, protože co já vím, jsou jenom dvě pohlaví, a o to druhé mi šlo. A jestli naše písničky pomohly k tomu samému ještě dalším, je to fajn.
Také jsem se o to pokoušel, s kytarou, a docela i s vašimi písničkami. Jenže tehdy to bylo na lyžařských kurzech, kde jeden z instruktorů byl i Honza Thorovský ze Spirituálu, a to byl geniální klavírista a ještě geniálněji improvizoval, takže jsem vycházel naprázdno…
To je pravda, když někdo tohle umí, je to krása. Asi podobně to bylo s Jaroslavem Ježkem. Když jsem se začal zajímat více o písničky V+W+J – zjistil jsem mimo jiné, že v tehdejší době bylo piano nebo pianino snad v každé hospodě na Malé Straně, a nejspíš i v každé z nich Ježek večer co večer hrál a bravurně improvizoval. Je taky pravda, že spousta muzikantů umí doprovodit i něco, co třeba tak úplně nezná, stačí jim nahodit kousek písničky a hned se přidají. Tohle ale já neumím, ale Niagáru, Dajánu nebo Pramínek vlasů zvládnu… (tady jsme se oba zasmáli, i pro mě to byla snad první z „mámicích“ písniček na holky, ale nepustil jsem vzpomínky dál, protože Miroslav Paleček pokračoval), ale v hospodě ze zásady nehraju. Když mě k tomu někdo vyzývá, ptám se ´A ty děláš co? Obuvníka? Ale v hospodě boty neopravuješ, co? Já chodím do hospůdky na pivo a na pokec.´
Jak dlouho trvala éra dvojice Paleček-Janík?
Hráli jsme spolu asi pětačtyřicet let, pár vět je o tom na mých stránkách www.palecekajanik.cz (takže to ocitujeme – pozn. autora): „Naše jména zní docela hezky česky a k sobě bezpochyby patří, čas a přízeň posluchačů nejen naší generace to zjevně potvrzuje, ale na druhou stranu nejsme k sobě srostlí tak jako siamská dvojčata.“
„A když k tomu přimícháme ještě špetku zpohodlnění, lžičku opotřebovanosti a povědomí o tom, že každej je nějakej, vše řádně promícháme a už jsme tam, kde jsme.“
„Ani teď to není tak, že bychom si nezahráli, kdybychom se potkali,“ říká, „ale…“ (opět citát z webu): „Každý si teď zažíváme po svém svůj další muzikantský život, já spolu s Ivem Jahelkou ve společném písničkovém Dvojkoncertu, pak brnkám i sám a naplno si užívám jak písniček Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, tak i písní a pokusů novějších.“
„Lehkost, se kterou dříve vznikaly naše společné písně, se někde pozapomněla, ale možná spolu ještě něco spácháme, možná si spolu ještě někdy někde pro radost i pár starších písní zabrnkáme, pokud ještě udržíme v ruce kytaru. A kdyby náhodou nic z toho se už nepovedlo, nevadí, naše společné bezmála pětačtyřicetileté muzikantské putování za to stálo.“
Vaše texty jsou zhusta poetické – cítíte se jako básník?
Ale kdeže! Ten opravdový básník, ke kterému moje cesta vedla hodně dlouho, je pro mě Jaroslav Seifert. Když jsem si splnil životní sen a nahrál „Ježkárny“ (to bylo v roce 2015 – pozn. aut.), zcela náhodou jsem na internetu narazil na báseň Hora Říp a hned při čtení se mi začal hlavou honit vlezlý hudební motiv, který jsem si okamžitě poznamenal a později zpracoval. V antikvariátu pak zakoupil sbírky Maminka a Jaro sbohem, pročítal a pročítal, vybíral a vybíral. Všude kolem nás a ve všem je melodie, jen ji uslyšet. Já ji hledal v každé básni, v každém verši a snad našel ty pravé a třeba jsem tím i přiblížil tu či onu báseň někomu, kdo by k ní jako k básni cestu nenašel. Možná si pak najde i cestu k poezii jako takové.
Zpátky k vašim autorským písním. Jak poznáte, že je to ono, že je to o něčem?
Husí kůže. Naskočí mi husí kůže, a to už hodně napovídá, jen si někdy nejsem ještě až tak jistý. To pak si nahrávku pustím po pár dnech, a když ta husí kůže naskočí znovu, už je to signál větší. Pokud stále ještě trochu pochybuji, přehraji to několika známým, kamarádům, kteří ani nemusí být zrovna z filharmonie, ale já na jejich názor dám. Když se to pak líbí i jim, to vidím i na očích, je to jasné. Cítím, že jsem měl pravdu a že jsem naštěstí zatím neztratil soudnost.
Naneštěstí mě napadlo v tu chvíli, že bych přece jen měl povědět něco o našich časopisech, už proto, že jméno Jaroslav Ježek, které už tolikrát v tomto rozhovoru zaznělo, k nevidomým přímo odkazuje. v Mirkovi Palečkovi se v tu chvíli nejspíš zas probudil zvídavý a zvědavý písničkář a kdo ví, třeba se něco z toho dostane i do některého z dalších textů. Pravda však je, že moje plány na vedení toho nejúžasnějšího rozhovoru vzaly za své, protože jsme museli vykládat o braillu, o notovém záznamu v bodech, o haptických obrázcích a taky o tom, že spousta nevidomých jsou i skvělí muzikanti…
Co vás nejvíc potěší?
Už jsem o tom mluvil. Ty zjihlé oči a v nich zjevně krásné vzpomínky – a ani nemusí být nijak dávné. Mimochodem, víte, že jak Jaroslav Ježek, tak i Jaroslav Seifert se narodili na Žižkově? Já se narodil v Motyčíně u Kladna a na Žižkov jsme se přestěhovali v mých 5 letech. V současnosti žiji v Troji, ale na Žižkově zůstal můj syn a snad i moje stopa. Takže to mě také těší.
Nevím, jestli jsem to řekl při loučení, snad ano. Ale pokud ne – pane Palečku, bylo to skvělé povídání a rád bych ho tak zprostředkoval i čtenářům Zory. Držte mi palce.
Václav Senjuk
PS:
„Chytrý se učí několik let, hlupák to stihne za jeden den…“ Tohle přísloví nám na zmíněném koncertu na lodi Král Jiří ocitoval Miroslav Paleček. Proč asi…?


Obsah

ÚVODEM: Všechno se nikdy nevejde
STALO SE: Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM: Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. část
KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ: Bipolární afektivní porucha
SPORT: V Pardubicích o tituly
Tiráž:


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 18 září 2021
Obsah:
ÚVODEM
Všechno se nikdy nevejde
STALO SE
Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
Po lockdownu s pastelkou zpátky do ulic!
LIDÉ KOLEM NÁS
Přes překážky k cíli jít…
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM
Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II.
KULTURA
Svoboda vyjádřit se a husí kůže (Rozhovor s Mirkem Palečkem)
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ
Bipolární afektivní porucha
SPORT
V Pardubicích o tituly



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR