Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 18 září 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Všechno se nikdy nevejde
STALO SE: Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM: Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II. část
KULTURA: Svoboda vyjádřit se a husí kůže
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ: Bipolární afektivní porucha
SPORT: V Pardubicích o tituly
Tiráž:

LIDÉ KOLEM NÁS: Přes překážky k cíli jít… bojovat a zvítězit. Tenhle citát z dávno zapomenuté básně mi vytanul na mysli, když jsem naslouchal hlasu paní Ilony, která nedávno… ano, nedávno oslepla, ale brzy nastoupila znovu do zaměstnání. Od května působí

Jak to bylo předtím? Viděla jsem jako orel. Předtím jsem pracovala s dětmi s výchovnými problémy, ale plná elánu, energie, žádné náznaky problémů se zdravím, a už vůbec ne s očima. V roce 2014 přišel zánět ledvin a v nemocnici zjistili i cukrovku. Takže inzulín a snad to bude dobré – ale kdepak! Začaly se zhoršovat oči. Přes osm operací to bylo stále horší, až dnes nemám ani světlocit. To všechno za 5 let.
Jestli jsem to věděla hned na počátku? Vůbec ne. Do každé operace jsem šla s tím, že pak už to bude lepší. Ale bylo to moc rychlé. Na druhou stranu – těch pět let byla i výhoda. Přece jen přijít o oči najednou, třeba po úrazu, asi by to bylo mnohem horší. Takže, ač jsem ve zlepšení věřila a při každém zhoupnutí k lepšímu zas naskočila na vlnu naděje, přesto jsem se na to nejhorší mohla přece jen připravit. No, připravit… každou chvíli jsem samozřejmě doma brečela, ale pořád jsem si hledala nějaké rozptýlení, činnost, cíl. Myslela jsem na babičku, která říkávala: „není nic zlé, co by na dobré nevzešlo“, a tak jsem věřila, že nějaká cesta je, že musí být něco, co můžu dělat. A taky že když to tak má být, co s tím asi mohu udělat jinak.
Co mě drželo? Víte, nejhorší je sedět na gauči a litovat se. Bědovat nad sebou a svým osudem. A úplně nejhorší je, když se člověk uzavře do sebe, zavře za sebou dveře a nic nedělá. Pokud si někdo myslí, že ho budou lidi pořád litovat, tak to takhle opravdu není. Politují na začátku, ale když někdo pořád fňuká a heká, lidi to otráví. Ne, není to lehké! Měla jsem doby, kdy jsem jen doma brečela, byla na dně,… Můj recept na deprese a sebelítost je ale práce a rozptýlení. Cíl. Ovšem hlavně – rodina, přátelé. Přijdou a řeknou: „Hele, vem si na sebe tohle a pojď ven, jdeme se projít!“ Mám štěstí i v tom, že mám hodné děti. Jo, děti, kluka a holku. (Ta „holka“ je s maminkou na jejím prvním rekondičním pobytu, který probíhal v Sezimově Ústí a okolí a kde vznikl i tenhle rozhovor – pozn. red.)
Člověk na to nesmí zůstat sám! Nikdo sám nedokáže zvládnout, když v průběhu života přijde o zrak. Jak to tedy bylo, krok za krokem? Po roce marodění jsem se vrátila do práce, s nadějí, že snad už bude lépe – ale nebylo! Už jsem neviděla. Naštěstí lidi z Tyfloservisu mě naučili prostorové orientaci a já se k tomu upnula. Pochopila jsem ale, že musím proti dřívějšímu životu zpomalit. Žádná legrace to nebyla, užila jsem si i tuhle fázi až až. Ale chtěla jsem a snažila jsem se, jak to šlo. Jen jsem se bála, že ten stav není k práci. Až SONS mě vyvedl i z toho.
Dělat věci postupně, to jsem se také musela tvrdě učit, ale naučila. Nedej bože, aby osleplý žil s člověkem, který je nepořádný a nedbá na systém a řád! To by asi bylo peklo. A vaření a domácnost? Štěstí, že jsem tohle všechno dělala, že jsem měla děti a vařila jim, takže pak šlo už „jen“ o to najít, jak to dělat bez očí. To víte, že jsem se párkrát opařila, ale zas – když to umíte od dřívějška, tak třeba oloupat a nakrájet cibuli není žádný zázrak ani problém, systém už si člověk najde. Ovšem pokud někdo vidící řekne „to bych zvládnul i poslepu“, většinou neví, o čem mluví.
Přátele vám tenhle handicap ovšem vytřídí, to máte pravdu. “V nouzi poznáš přítele” je svatá pravda. Najednou se někteří přátelé začnou ztrácet a mizet, ale ti skuteční se projeví. A to víte, že potřebujete pomoci s mnoha věcmi. Už jsem říkala, že mám skvělé děti, a ty začaly pomáhat okamžitě. S čím ale nikdo nepomůže, jste vy a vaše ochota nezačít na svůj handicap hřešit, vymlouvat se. Předtím jsem byla zvyklá se pohybovat, jezdila jsem na kole, plavala, se psem nachodila denně nejméně tři, pět kilometrů – a najednou stop! Nemůžu! Jenže to je cesta do pekel. Tak jsem se zas kousla, koupila domů pohyblivý pás, potom i rotoped, navíc bydlím ideálně, takže chodník mě dovede až skoro k lesu. Když ovšem chci do přírody, musí jít někdo se mnou. Plavání je větší oříšek – bojím se, že do někoho nechtě narazím, že ho uhodím, …
Jak jsem se dostala sem a do SONSu? V Chomutově je Asociace pracovní rehabilitace a paní prý, jestli bych nechtěla jít do práce. A já na to „Chtěla!“ Čímž to začalo. Šlo ale o místo v Mostě, a to jsem si netroufala. Ale nakonec jsem na ten inzerát odpověděla a přijela na pohovor. A teď jsem tady, v té správné fázi: už se zapracovávám. Baví mě to, i když to jde přece jen pomaleji. S počítačem jsem uměla a pracovala i předtím, než jsem o zrak přišla. Ale učím se užívat programy pro nevidomé, snažím se i proniknout do administrativy – jsem zaměstnána od května, v odbočce SONS v Chomutově. A jak to vypadá, aktivizace odbočky běží úspěšně.
Co mi práce v SONS dává? Všechno, co mi ještě v mé situaci chybělo. Práci. Lidi kolem sebe. Cíle. Předtím jsem uměla s počítačem, ale teď se učím znovu a ráda. V práci vymýšlím aktivity a lidem se to líbí. I vidoucí mě vzali jako tu, která je pro ně přínosem. Těším se, že v SONS znovu dosáhnu svého cíle. Zapojit nevidomé z okolí tak, abychom si více pomáhali, byli spolu, zasmáli se a naplno žili.
Ptaly se Petra Kašparová, Veronika Pokorná
Přepsal a upravil: -sj-

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 18 září 2021
Obsah:
ÚVODEM
Všechno se nikdy nevejde
STALO SE
Přehledně
Celostátní shromáždění SONS ČR proběhlo
POZVÁNKA
Po lockdownu s pastelkou zpátky do ulic!
LIDÉ KOLEM NÁS
Přes překážky k cíli jít…
Základem pro nás byly odborné názory Jána Jesenského
NAPSALI JSTE NÁM
Letní pobyt v Sezimově Ústí
ZORA RADÍ a INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? – II.
KULTURA
Svoboda vyjádřit se a husí kůže (Rozhovor s Mirkem Palečkem)
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Distanční výuka a zrak
ZDRAVÍ
Bipolární afektivní porucha
SPORT
V Pardubicích o tituly

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.