Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 17 září 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Cesta vlakem
STALO SE: Přehledně
POZVÁNKA: Koncert v Olomouci
LIDÉ KOLEM NÁS: Pokud klientovi dokážu pomoci, mám pěkný pocit
Býval (také) telefonista, zavolal mi ze Slovenska
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Sociálně právní poradna SONS 09/2021
O čem se moc nemluví: Mám právo dělat chyby? (I. díl)
ZDRAVÍ: Jak na cholesterol v krvi?
Je kloubní výživa správnou prevencí artrózy?
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Bohumínská kuželka
Opilý zrakově postižený judista v Tokiu napadl ochranku v hotelu
AFORISMY: Život je pes – potřebuje výcvik
# Tiráž:


Býval (také) telefonista, zavolal mi ze Slovenska


Jednoho dopoledne mi zavolal pan Ľudovít Varhánik a přál si se mnou pohovořit o svém životě. Inspirovaly ho moje někdejší rozhovory s telefonisty, jímž také nějaký čas byl. Takže zde je trocha jeho životních zkušeností; povídali jsme telefonicky, a snad jeho příběh dobře převedu do češtiny…
„Moje dětství bylo dobré. Rodiče mne pouštěli mezi ostatní děti a ty se mi neposmívaly. Moje rodiště jsou Ruskovce, to je okres Bánovce nad Bebravou. Nevěděli jsme, kde je vhodná škola, tak mne přijali v Levoči až v patnácti letech. Tam jsem narychlo absolvoval jen šest tříd, protože zákon nedovoloval být v základní škole déle než do osmnácti let. Zbytek tedy dokončen při zaměstnání.
Pak jsem se vyučil kartáčníkem a tu práci měl čtyři a půl roku. Ale škodila mým rukám, bylo nutné ze zdravotních důvodů skončit. V roce 1973 jsem absolvoval telefonní kurz v Praze. Rád vzpomínám na pana učitele Bálka, byl to opravdu dobrý člověk. Telefonistou jsem byl osm a půl roku. Nejdřív v první slovenské automobilce, Tatře Bánovce nad Bebravou, pobočce té kopřivnické. To byla původně zbrojovka. Celých pěkných pět let. Z rodinných důvodů jsem pak změnil místo. Čekala mne Spišská Nová Ves, podnik Tatrasvit. Nedělaly se tam boty, jak byste si mohla myslet, ale konfekce, třeba teplákové soupravy.
Za těch osm a půl roku bylo třeba ovládat pět telefonních ústředen, každá byla s jinou obsluhou. První byla předělaná z běžné meziměstské ústředny. Práce s terčíky, ale s nimi hodně problémů, přepalovaly se. Další byla Tesla USB. Nedalo se po závodě přepínat pomocí tlačítek, bylo nutné vytáčet. Měl jsem v automobilce deset státních linek, kromě ústředny žádné jiné spojení. Denně měly společný hovor všechny Tatry v Čechách a na Slovensku, takže když se někdo konečně dovolal, vynadal mi. Jednoho takového jsem zironizoval. Povídám mu: 'Já tady nic nedělám, jenom čekám, že zavoláte. A jestli se vám to nelíbí, můžete si stěžovat třeba řediteli.' S tím jsem ale vycházel dobře a věděl jsem, že by vše dobře dopadlo. V Bánovcích byly výkresy, tedy veškerá dokumentace k dílům pro auta, proto ty konferenční hovory. Pro ústřednu byla samostatná místnost. Vedle oddělení zvláštních úkolů, do něhož patřil dálnopis, vojenská správa, hasiči, kousek dál vrátnice. Další ústředna třídičová, následovala maďarská. U těch už nebyly problémy s terčíky a dalo se dovolat ven. Pro znalé typ CA51.
V Bánovcích mne měli rádi, přede mnou byl nepříliš manuálně zručný, vidící člověk. A to mě původně neměli přijmout, přes Okresní národní výbor se to řešilo i soudně. Vymýšleli tam pro mne vše možné, třeba že bych mohl ve vrátnici počítat auta. Jak bych to asi dělal, když nevidím? Zastaly se mne odbory i mládežnická organizace. A při mém odchodu musel zase zasáhnout právník, nechtěli mne pustit!
Ve Spišské Nové Vsi nebyl problém práci na ústředně získat. Po týdnu přišla odpověď, že mne přijímají. Ředitele jsem se ptal, proč to šlo tak hladce, když jinde jsou různé předsudky, nevidomí těžce nacházejí u telefonu místo. On mi řekl: 'Když jste dělal pět let v Bánovcích, jistě to umíte, proč bychom vás nebrali?'“
Kladla jsem sice panu Ľudovítovi návodné otázky, ale není třeba všech používat, jeho vyprávění volně plyne, však ho ještě kousek přidáme. Teď tedy se ptám: V Novém životě jsem čítávala: Korektor Ľudovít Varhánik. Jak a kdy jste se dostal k této práci?
„V Levoči se uvolnilo místo korektora, můj předchůdce byl dále zaměstnán v knihovně. Podal jsem si žádost a byl přijat. Bylo zde povědomí, že mám na víc než zůstat na ústředně. Ale práce telefonisty byla pestrá tím, že jsem potkával stále jiné lidi, poslouchal nové hlasy. A když se ještě vrátím v myšlenkách na ústřednu, vybavuje se mi jedna perlička: Zvednu telefon a ozve se: 'Umřeš!' Nakonec se ukázalo, že to byl jeden učeň. Když si potřeboval nutně zavolat a nebyla jiná možnost než přes ústřednu. Poznal jsem ho po hlase, tak mu povídám: 'A jestlipak víš, kdy umřu?' On se zamlčel. Byl překvapený, a snad se i zastyděl, když jsem ho poznal. A také se mne kdysi kdosi zeptal: 'Máte doma teplou vodu?' Povídám, že ano. 'Tak si umyjte nohy.'“
Nakonec jsme se zase dostali na ústřednu, ale jak dlouho jste pracoval jako korektor?
„Jednadvacet let. Šlo o korektury časopisů, učebnic, knih všeho druhu. Později mne čekala práce v redakci, jeden čas i zástupce šéfredaktorky.“
A kus vašeho života byl jistě také křesťanský časopis Nádej…
„S Boží pomocí jsem Nádej založil a připravoval ji 24 let. Před rozdělením státu bylo kolem čtyřiceti čtenářů z Čech.“
S laskavým panem Varháníkem jsem si kdysi podala ruku. Bylo to v Levoči při soutěži v prostorové orientaci v roce 1988. O to víc mne potěšilo, že zavolal a pohovořil se mnou, chtěje leccos sdělit i čtenářům Zory. Děkuji mu tedy na dálku za rozhovor. Stránky časopisu mají své omezení, tedy se s ním, nerada, loučím. Ale věřím, že by se dalo i pokračovat.
Eva Budzáková


Obsah

ÚVODEM: Cesta vlakem
STALO SE: Přehledně
POZVÁNKA: Koncert v Olomouci
LIDÉ KOLEM NÁS: Pokud klientovi dokážu pomoci, mám pěkný pocit
Býval (také) telefonista, zavolal mi ze Slovenska
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Sociálně právní poradna SONS 09/2021
O čem se moc nemluví: Mám právo dělat chyby? (I. díl)
ZDRAVÍ: Jak na cholesterol v krvi?
Je kloubní výživa správnou prevencí artrózy?
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Bohumínská kuželka
Opilý zrakově postižený judista v Tokiu napadl ochranku v hotelu
AFORISMY: Život je pes – potřebuje výcvik
# Tiráž:


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 17 září 2021
Obsah:
ÚVODEM
Cesta vlakem
STALO SE
Přehledně
POZVÁNKA
Koncert v Olomouci
LIDÉ KOLEM NÁS
Pokud klientovi dokážu pomoci, mám pěkný pocit
Býval (také) telefonista, zavolal ze Slovenska
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Sociálně právní poradna SONS 09/2021
ZDRAVÍ
Jak na cholesterol v krvi?
Je kloubní výživa správnou prevencí artrózy?
SPORT
Černobílé problémy
Bohumínská kuželka
Opilý zrakově postižený judista v Tokiu napadl ochranku v hotelu
AFORISMY
Život je pes – potřebuje výcvik



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR