Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 16 srpen 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Kdybych já byl kovářem,
STALO SE: Přehledně
Dny umění nevidomých již potřetí Na Splávku v Domamyslicích
Mám nevidomé rodiče
LIDÉ MEZI NÁMI: Jaká je poezie nevidomých a slabozrakých autorů?
Snažím se být diplomat, avšak musím umět i rozhodnout
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2021
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Starší otcové mohou předávat poškozené geny, varuje biolog
Jaké potraviny řadíme mezi protizánětlivé?
ZDRAVÍ: Co je precizní a personalizovaná onkologie?
Jezte, kdy chcete, ale nepřejídejte se!
ANEKDOTY: O lordech a o manželství
Tiráž

Snažím se být diplomat, avšak musím umět i rozhodnout

Je absolventem Univerzity Palackého v Olomouci v oboru angličtina a nizozemština (holandština, vlámština), mezinárodního institutu pro překladatele a tlumočníky v belgických Antverpách, i studia sportovní diplomacie v Českém olympijském výboru. Pracuje ve významných nadnárodních společnostech, které se věnují obchodu a marketingu. Se svou partnerkou založil v roce 2011 sportovní klub. A od roku 2017 vede Český svaz zrakově postižených sportovců (ČSZPS). O rozhovor jsme požádali Mgr. Zdeňka Barloka (1978).
Funkci předsedy ČSZPS zastávám 4 roky, letos jsem obhájil mandát do roku 2025. Mým úkolem je svaz rozvíjet tak, aby jeho aktivity byly smysluplné pro něj, pro sport, sportovce i veřejnost. Se všemi těmito subjekty otevřeně komunikuji já, i Výkonný výbor svazu. Kolik má svaz členů? Tu statistiku jsme dělali několikrát. Zhruba 800 aktivních členů, a dalších 800 neaktivních, celkem tedy okolo 1600 členů (sportovců, trenérů, asistentů trenérů, trasérů atd.). Sportovce přijímají jednotlivé kluby. Svaz dělá některé náborové akce, kde se mohou objevit noví sportovci. Dnes řešíme celoevropský problém. Vyspělé zdravotnictví totiž znamená méně sportovců pouze s postižením zraku. Ti navíc musí splňovat kritéria mezinárodně uznávané zdravotnické klasifikace. Více je sportovců s kombinací postižení, kteří ale pěstují sport spíše rekreačně. Časem tak většině sportů pro zrakově postižené budou dominovat sportovci z Afriky, Asie a latinské Ameriky.
Co mě pálí? Uvnitř svazu to, že lidé se spolu často neumějí nebo nechtějí domluvit. Někdy řešíme i rodiče, kteří od svého dítěte příliš očekávají. A v nadsvazové rovině? Od roku 2017, tedy od doby, kdy jsem předsedou svazu, platí nová koncepce rozdělování financí. Byla zavedena po aféře ovlivňování dotací Miroslavem Peltou z fotbalové asociace. Národní sportovní agentura (NSA), dříve Ministerstvo školství (MŠMT), tak dnes nepodporuje volnočasový sport prostřednictvím svazů, ale přes sportovní kluby, oddíly a sdružení. Svaz dostává finance na svůj provoz a organizaci vybraných soutěží, a na výkonné, říkám též výsledkové, sportovce. Ti na sebe dostávají rozpočet podle předem dané metodiky vypsané ve státních dotacích. Aby se tedy svaz uživil, musí mít co nejvíce výsledkových sportovců. Jenže to mnohdy znamená vychovat si je, a bohužel s omezenými prostředky. Od roku 2017 navíc není financován program na podporu mladých sportovců s handicapem. Podle nás by stát ovšem měl výchovu mladých talentovaných sportovců nějak financovat. To nemusí být jen ti do 23 let, ale i lidé později osleplí, se zhoršující se zrakovou vadou apod. Samozřejmě nás podporují i další partneři. To ale nestačí, a výchova mladých stagnuje. Tady vnímám na sportovním trhu velkou mezeru, i když se to snažíme s jednotlivými kluby komunikovat.
Dnes jsou to právě kluby, které čerpají až 50 % financí ze státních dotací z oblasti sportu handicapovaných. Měly by se tedy starat o výchovu talentovaných sportovců.
Do jaké míry je svaz závislý na příjmech od státu? Pokud stát financuje 60 až 70 % rozpočtu svazu, jste úspěšný manažer. Jinými slovy, 30 až 40 % financí dokážete získat jinak. Když jsem nastoupil do funkce, naše závislost na státu činila zhruba 85 %. Dnes jsme pod 70 %. Většina svazových klubů situaci chápe a spolupodílí se na financování. Další se k tomu snažíme přesvědčit. Pokud si zkrátka kluby chtějí výsledkové sportovce vychovat, musí to být vždy z více zdrojů.
Ve sportu handicapovaných je boj o moc a finance stejný, jako ve sportu „zdravých“. Jen tu nehrajeme o miliony, ale o desítky až statisíce. I tak se dle mého soudu za dobu, kdy jsem ve svazu, ten boj přiostřuje. Ze sportu handicapovaných se stalo konkurenční prostředí. Svazy si přebírají sportovce, lákají je na vidinu úspěchu, ale finance pro ně ještě nemají. Na sportovním trhu se celospolečensky zvýhodňují někteří sportovci, především z řad tělesně postižených. Bohužel jsou to ti, kteří „křičí“, mají kontakty atd.
Dalším problémem je, že stát nechce slyšet na profesionalizaci sportu handicapovaných. Mnozí sportovci jsou zaměstnáni, a provozují sport ve volném čase. A přitom bychom mohli kopírovat velmi úspěšný model z jiných zemí, kdy jsou sportovci placeni za svou sportovní aktivitu a dosažené výsledky. Mnohdy se tak upřednostňují politické a osobní zájmy před rozvojem sportu. A to není správný směr.
Sportovní prostředí obecně, je, nejen dnes, plné individualistů. Loajalita je poměrně vzácná vlastnost, v celé společnosti. Ale i náš svaz chce šířit příběhy o úspěchu. Zdobí a prezentují nás i samotné sportovce. A je to forma obhajoby zájmů sportovců s postižením zraku. Ta je naším prvořadým úkolem. O koncepci sportu handicapovaných dnes bojujeme i v Parlamentu. Je to politika, která ale navenek není vidět.
Jak použijeme dotace pro výsledkové sportovce? Dle kritérií určených NSA dostaneme balík financí na jednotlivé sportovce nebo sportovní týmy. Třeba u fotbalu pro nevidomé je letos v plánu mistrovství Evropy divize B. Na něj bude z jejich letošního rozpočtu přidělena největší částka, a bude použita na startovné, cestovné, ubytování. V případě individuálních sportů si sportovci obvykle sami určí, jak rozpočet čerpat. V případě akcí většího významu svaz do jejich rozhodování zasáhne.
Kdo může reprezentovat na paralympiádě? Úkolem svazu je, aby na významné sportovní akce jeli ti, kteří splňují předpoklady, nominační a kvalifikační limity. Někteří lidé se to někdy snaží prezentovat tak, že si je svaz, či dokonce já sám, vymýšlíme. Limity určuje mezinárodní paralympijský výbor (IPC), Český paralympijský výbor, a naše Mezinárodní federace pro zrakově postižené sportovce (IBSA). Pokud nesplníte limit ve sprintu na sto metrů, na paralympiádu neodjedete. Na vysokou školu vás také nevezmou bez maturity. Známe ale i případy, kdy se sportovci snaží prodávat svůj příběh, oslovují sponzory s tím, že jedou na paralympiádu, ale uvedené limity nesplňují. Z druhé strany, cílem svazu je, aby všichni dobří sportovci na paralympiádu odjeli. Před Pjongčangem 2018 se podařilo vylobbovat to, že nás reprezentovali tři lyžaři. To se nikdy předtím nepovedlo. Paralympiáda je velké téma. Ale ta letošní bude specifická, uzavřená v bublině. Sportovci, trenéři i realizační týmy uvidí pokoj v olympijské vesničce, sportoviště, a za 2 dny pojedou domů. Týdny před odjezdem do Tokia budou muset navíc uvádět, kde se právě nacházejí, kvůli minimalizaci rizika přenosu nákazy. Dnes se tedy spíše soustředíme na příští zimní paralympiádu v Pekingu. Snad bude otevřenější. A další akce v horizontu tří let. Paralympiáda v Paříži, mistrovství světa a Evropy, i světové hry pro různé sporty.
Sám aktivně hraji fotbal pro nevidomé. Rekreačně jsem hrál showdown, jezdím na tandemu, běhám na lyžích. Od roku 2011 provozuji s vydatnou pomocí své partnerky Blind Sport Club Praha (BSC). Původně jsme hráli fotbal a showdown, časem přibyly goalball, sjezdové lyžování, biatlon, rekreační tandemová cyklistika a bowling. A přidali se další sportovci, i výsledkoví. Pro klub zabezpečuji i finance. Někteří lidé si myslí, že si jako funkcionář svazu ze svazových prostředků více financuji vlastní klub. Opak je ale pravdou. Z ročního rozpočtu BSC jde na podporu reprezentace 100 až 300 tisíc Kč, které svazu chybí. Ze všech klubů jde o nejvyšší příspěvek na fungování reprezentace. To je informace, kterou řada lidí neví, nebo nechce vědět.
Jsou situace, kdy musím být diplomat, a situace, kdy jsem vyčerpal možnosti kompromisního řešení, a musím rozhodnout, bez ohledu na diskusi. Často se proto necítím být ani tak manažerem, jako tím, kdo se snaží porozumět situaci, ač to tak na první pohled nemusí vypadat. Pracuji 14 let v korporátních firmách, a hodně jsem se naučil, včetně žití a přežití mezi „vidícími“. Věci, které se tu řeší ihned, se však v neziskovém sektoru stejně řešit nedají, i kvůli nedostatku lidských zdrojů. Ovšem i svaz se za 4 roky posunul. Dnes umíme lépe zaplatit reprezentační trenéry, organizační tým, i další pomocníky, což se dříve nedělo. Nechceme ale platit lidi, kteří jsou neloajální, nespolupracují, nebo nás nekonstruktivně kritizují. Když se to stane ve svazu ledního hokeje, trenér odejde, a na jeho místo čekají 4 další. Ale v malých svazech jsme více závislí na lidech se zkušenostmi a dlouhodobými vazbami. A takoví jsou někdy přesvědčeni o své nedotknutelnosti. Zažili jsme i situace, že se nám krátce před paralympiádou ozval trenér, že povede reprezentaci, dobude úspěch, a že jsme ho 4 roky přehlíželi. S lidmi je ale nutné pracovat dlouhodobě a systematicky. A to je věc, do které chceme investovat.
Žiji s vidící ženou, učitelkou tělocviku a zeměpisu, a máme dvě malé dcery. Vedeme je ke sportu i k cestování, sami totiž máme tytéž záliby. Dcerky jsou též velmi kreativní a rády malují. I já jsem do 16 let rád maloval, i s turmonem, krajinky, fotbal, budovy. Dnes na to už nevidím, a mrzí mě, že se k nim nemohu přidat. Denně sleduji sportovní zprávy. Odreaguji se u dobré detektivky, i když je drsně napsaná. A u četby raději poslouchám lidský hlas než umělou hlasovou syntézu.
Vystudoval jsem Filozofickou Fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor filologie, angličtina a nizozemština. Ta se mi líbila už na střední škole, a já se rozhodl, že se jí naučím. Vřelý vztah mám i k Holandsku, jeho lidem, a kultuře. Čtyři měsíce jsem tam žil, a poté půl roku v Belgii. Tam lidé mluví vlámsky, ale to je velmi podobný jazyk, podobně jako čeština a moravština. Dodnes mě neopustila myšlenka žít a pracovat v Amsterodamu nebo irském Dublinu. Žijeme ale v době postkovidové, spousta věcí se řeší on-line, a stěhování za prací může ztratit svůj význam. I když našim dcerám by rozhodně prospělo na určitý čas vycestovat, a naučit se pořádně cizí jazyk. Nebaví je totiž učit se mu se mnou, ani ve škole.
Myslíte si, že Holanďané jsou svobodomyslní lidé? Ano, trávu nebo hašiš si v Holandsku běžně koupíte, ale zdejší lidé jsou v mnoha názorech konzervativní, někdy až xenofobní. Holandské občanství dostane například jen člověk, který zde alespoň 6 let žije, a plynně mluví jejich jazykem. Dnes tu žije mnoho lidí různých národností, kteří nejsou ochotni mluvit a naučit se jejich jazyk, a na občanství nemají nárok. Holandsko má rovněž pod kontrolou fungování radikálních islámských skupin, na rozdíl od sousední Belgie nebo Francie.
Při práci ve svazu používám hlavně angličtinu. S Holanďany dnes bohužel spolupracujeme méně. U nich se stalo to, čemu se i my u nás snažíme bránit, totiž velkému vlivu a tlaku svazů tělesně postižených sportovců. Ti holandští s postižením zraku byli výborní v showdownu i goalballu. Ale dnes je v holandském národním paralympijském výboru jen hrstka zrakově postižených. Organizací tělesně postižených sportovců je více, i když jsou také roztříštěné.
Po škole jsem se rozhodl živit se sám, jako tlumočník a překladatel z holandštiny a angličtiny. Uplatnil jsem se. Práce to byla zajímavá, možná se k ní někdy vrátím. Agentury však bohužel platily pozdě, někdy vůbec, vymlouvaly se atd. Proto jsem se rozhodl pro zaměstnání. Shodou okolností pořádal tehdy SONS kurz telemarketingu. A školitelka mě doporučila německé firmě Sell by tel (prodávej po telefonu). Ta měla nasmlouvané projekty pro velké IT korporáty. Mou prací byl aktivní obchod pro americkou IT firmu Cisco Systems. Ta je známá v oblasti zabezpečení sítí a síťových prvků. Vydržel jsem tu dva roky. A pak jsem se oficiálním výběrovým řízením dostal do pražské centrály firmy IBM. Začínal jsem pracovat se zákazníky v určeném regionu. Ve dvojici, kolegyně dojížděla k zákazníkům, já sjednával schůzky. Postupně jsem získával zkušenosti i v dalších funkcích, včetně manažera marketingu pro malé a středně velké firmy. V marketingu korporace jste malé kolečko ve velkém soukolí. Různí lidé, kteří se navíc často mění, mohou prosazovat různé metody a pracovní postupy. V jednu dobu jsem měl najednou 4 šéfy, a každý chtěl něco jiného. Můj úkol byl skládat jejich požadavky, plánovat akce, udělat rozpočtový plán, dodržet lhůty, jednat s obchodními partnery i naším obchodním týmem, atd. Šlo tedy o proces plánování a koordinace různých aktivit. V IBM jsem pracoval do roku 2016. Dnes pracuji ve francouzské IT firmě Atos. Mám na starosti vendory, tedy klíčové prodejce hardware a software, např. Dell, Microsoft, Lenovo, Cisco atd. Atos je i partnerem Mezinárodního olympijského a paralympijského výboru, což se mi hodí i pro práci ve svazu.
Nevidomý mezi vidícími? To je vždy těžší. V té pozici začínáte jako určitý outsider. S tím se ale musíte smířit a neřešit to. Lidé mi to nedávali najevo, pokud jsem uměl, rozuměl a pracoval. Na druhou stranu jste však loajální zaměstnanec. I proto, že proti vidícím máte na trhu práce méně příležitostí. Nemáte vždy možnost jít jinam, když se vám něco nelíbí.
Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 16 srpen 2021
Obsah:
ÚVODEM
Kdybych já byl kovářem,
STALO SE
Přehledně
Dny umění nevidomých již potřetí Na Splávku v Domamyslicích
Mám nevidomé rodiče
LIDÉ MEZI NÁMI
Jaká je poezie nevidomých a slabozrakých autorů?
Snažím se být diplomat, avšak musím umět i rozhodnout
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 08/2021
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Starší otcové mohou předávat poškozené geny, varuje biolog
Jaké potraviny řadíme mezi protizánětlivé?
ZDRAVÍ
Co je precizní a personalizovaná onkologie?
Jezte, kdy chcete, ale nepřejídejte se!
ANEKDOTY
O lordech a o manželství

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.