Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 14 červenec 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Vražedné ALE
STALO SE: Přehledně
Je čím se pochlubit
TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let
Návštěva v nové knihovně
Poděkování z Dháky
LIDÉ KOLEM NÁS: Zásadní je zůstat věrný své představě
Své kandidátce jsme drželi palce i my
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? – II.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Červené oko
Prahou novou tramvajovou linkou
Vltava a Labe
ZDRAVÍ: Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu?
Jak bojovat s halitózou?
INZERCE
Tiráž


ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? – II.


V předchozí části jsme se zabývali všeobecnými příčinami vzniku studu a pocitu nenormálnosti, který bývá často zapříčiněný citovým nepřijetím v raném dětství. Jsou děti, kterým ambiciózní nebo zakomplexovaní rodiče nepromíjí chyby, ale ani třeba barvu vlasů, nešikovnost nebo handicap. Takto získané pochyby o vlastní hodnotě a následné potíže s integrací ve společnosti se nevyhýbají jedincům, kteří se už od malička cítí svým okolím zavrženi.
Martin Buber napsal:
„Lidská osoba potřebuje potvrzení, člověk je potřebuje, protože je člověkem. Zvíře nepotřebuje být potvrzováno, neboť je nepochybně tím, čím je. U člověka je tomu jinak: vyslán z říše přírodních druhů do výzvy osamocené kategorie, obklopen chaosem, jenž se zrodil spolu s ním, potajmu a plaše vyhlíží po nějakém přitakání, že smí být. A toho se může dostat jen od lidské osoby lidské osobě.“
A jak je tomu u osob, vystaveným důsledkům progresivního ubývání zraku? Jsou na tom, po stránce nepřijetí sebe sama, lépe nebo hůře než lidé, kteří se narodili slepí?
Problémy začínají být bolestivé ve fázi nečekaných zahanbení při drobných nehodách, které se v důsledku zrakové nedostatečnosti objevují zprvu nahodile, později ale stále častěji. Někdo to řeší humornou poznámkou, jiný kamufláží. Oba však prožívají stud, obávají se, že jsou ve společnosti nevítaní. A což teprve vydat se do světa označen bílou holí? Ta hrůza! Vždyť by se člověk musel stydět nejen sám za sebe, ale určitě by se za něho styděli i vidomí přátelé, všichni, kteří nebyli zvyklí mít vedle sebe závislého „slepouna“, ale rovnocenného parťáka!
Kam nás může zavést stud?
První reakce, jak to už známe od Adama a Evy, je – schovat se. Je to bezpečné a na první pohled zdravé. Já se nemusím stydět za sebe a druzí se nebudou stydět za mě!
Ukázalo se, že pro takový druh úniku je velmi vhodným zázemím karanténa. Máme přece ty technologie, za které se můžeme příjemně skrýt i se svými traumaty, mindráky, hanbou i nechutí něco se sebou udělat. On line jsme stejně přijatelní jako kdokoliv jiný. Je tak příjemné nemuset řešit karamboly, vysvětlovat lidem, jak mě mají vodit, jak se mnou zacházet v restauraci nebo v případě nutnosti najít WC. Je příjemné prožívat dny ve svém prostředí, nestarat se o počasí, o svůj vzhled nebo etiketu. Ve svém kompu mám všechno, co potřebuji.

Lidé, kteří necítili ve svém raném dětství láskyplné přijetí, brzy zažívají pocit bezmoci, aniž se s ním naučí zacházet. Nečekaně a čím dál častěji se objevuje panika a nastupují sebeobranné reakce. Neprožije-li člověk, že láska rodičů je bezpodmínečná, stydí se za sebe, prožívá frustrace a nejistotu z opakovaného emočního neuspokojení. Už v dětství, ale u někoho i později v dospělosti, se za příznivých okolností můžeme naučit reálnému sebehodnocení, které nás motivuje k rozvíjení přiměřeně zralé samostatnosti. Tam, kde je člověk od raného věku podceňován anebo přeceňován, kde musí neúčelně a neúspěšně bojovat s vážnou nevýhodou, stává se přehnaně kritickým k sobě i ke svému okolí. Za těchto podmínek nenápadně, avšak zákonitě vzniká komplex méněcennosti se všemi svými důsledky. Ten může vést nejen k úniku od reality, ale i k otevřené aroganci nebo některé formě asociálního chování.
Sebehodnocení je dovednost, které se během osobnostního vývinu každý učíme. Tam, kde člověk přijal dobrou emoční výbavu již v raném věku, zvládá i v dospělosti umění porozumět světu kolem i vlastnímu já. Důkazem toho je sympaticky početné množství lidí s handicapem, kteří jsou si vědomi různých nevýhod a omezení, a přesto si s touto výzvou dobře poradí. Potřebují k tomu jediné – přiměřenou podporu svých blízkých i veřejnosti. Mají-li však pocit, že je společnost, ve které žijí, nedokáže přijmout, určitě je možné s tím něco udělat, a není pokaždé nutné vyhledat pouze temné kouty svého domu nebo vlastní duše, kde s člověkem hovoří jen přízračná ozvěna vlastních slov a myšlenek. Stydíme-li se za vlohy, vlastnosti nebo vzhled, určitě můžeme najít pomoc, když o ni budeme upřímně stát. Horší je, když konáme věci, které se neslučují s obecnou představou slušnosti, a když překračujeme řád obecného lidství. V těchto případech je stud a zahanbení na místě. Dobrá zpráva ale zní – vždycky můžeme něco dobrého udělat pro sebe i pro druhé. Můžeme napravit, co jsme zničili. Není-li to přes veškerou poctivou snahu o nápravu schůdné, je přesto třeba alespoň hledat sílu k odpuštění sobě a touhu, aby nám i druzí odpustili. Neodpuštění je pytel kamení, který s sebou budeme vláčet po celý zbytek života, pokud se nerozhodneme ke změně.
Šestého června letošního roku jsem se zúčastnila společné slavnosti uspořádané na pražské Kampě k výročí vzniku spolků a organizací, které pomáhají lidem s handicapem a seniorům. Na slavnosti, která pro mnohé byla první společenskou událostí po ukončení nouzového stavu, jsem se setkala s mnohými přáteli a známými. Většina z nich byla nositeli zrakového handicapu. Někteří byli nevidomí od narození, jiní ke slepotě spěli anebo měli nepatrné zbytky zraku. Velmi jsem přemýšlela, jestli se za svůj handicap stydí tito lidé, kteří byli v tu chvíli radostní, dobře naladění, přívětiví a ochotní pomáhat nebo darovat něco ze svých dovedností a umění. Na pódiu se střídali umělci s těžkým zrakovým znevýhodněním. U stánků nabízeli své služby další lidé s postižením, kteří zároveň povzbuzovali návštěvníky ke komunikaci i k vyzkoušení zajímavých pomůcek nebo aktivit. Nepotkala jsem se tady s nikým, kdo by byl trapný nebo nepříjemný. A ke svému uspokojení musím říct, že v komunitách lidí se ztrátou zraku těch nepříjemných a zamindrákovaných nebývá mnoho. Čím to je?
Rodiče, málokdy i školy nebo domov, si příliš vybírat nemůžeme. Disfunkční matka nebo rodina se může na našem studu a pocitu hanby výrazně podepsat. To, co pomůže, a tím jsem si naprosto jistá, je vyjít ze dveří svého studu, pozvat k sobě ty, kteří se nestydí ani za sebe, ani za vás. Najít v sobě vlastnosti, které sami u sebe považujeme za dobré a nabídnout to nejlepší, co v nás je, těm, kteří to ocení a rádi přijmou. Nevěřte nikomu, kdo vás bude soudit a ztrapňovat, protože zrovna takový člověk by se měl stydět a přemýšlet, jak a co u sebe změnit. Také vy nikoho neposuzujte, přijímejte lidi ve svém okolí upřímně a bez podmínek, pokud vás nebudou zneužívat a zraňovat. Buďte sami sebou, a pokud nevíte, kdo jste, ptejte se takových, kteří vám budou umět rozumně a laskavě odpovědět. Když budete jen trochu chtít, můžete je potkávat nebo aktivně vyhledávat. Příležitostí je dost, když o ně budete stát.
Jaroslava Novotná


Obsah

ÚVODEM: Vražedné ALE
STALO SE: Přehledně
Je čím se pochlubit
TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let
Návštěva v nové knihovně
Poděkování z Dháky
LIDÉ KOLEM NÁS: Zásadní je zůstat věrný své představě
Své kandidátce jsme drželi palce i my
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? – II.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Červené oko
Prahou novou tramvajovou linkou
Vltava a Labe
ZDRAVÍ: Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu?
Jak bojovat s halitózou?
INZERCE
Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 14 červenec 2021
OBSAH
ÚVODEM
Vražedné ALE
STALO SE
Přehledně
Je čím se pochlubit
TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let
Návštěva v nové knihovně
Poděkování z Dháky
LIDÉ KOLEM NÁS
Zásadní je zůstat věrný své představě
Své kandidátce jsme drželi palce i my
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? II. část
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Červené oko
Prahou novou tramvajovou linkou
Vltava a Labe
ZDRAVÍ
Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu?
Jak bojovat s halitózou?
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR