Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 14 červenec 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Vražedné ALE
STALO SE: Přehledně
Je čím se pochlubit
TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let
Návštěva v nové knihovně
Poděkování z Dháky
LIDÉ KOLEM NÁS: Zásadní je zůstat věrný své představě
Své kandidátce jsme drželi palce i my
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? – II.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Červené oko
Prahou novou tramvajovou linkou
Vltava a Labe
ZDRAVÍ: Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu?
Jak bojovat s halitózou?
INZERCE
Tiráž


LIDÉ KOLEM NÁS: Zásadní je zůstat věrný své představě


Prostor prý často dává lidem, pro které je práce ve filmové branži splněním osobního snu. Od roku 2011 působí jako předseda Obce spisovatelů. A v květnu roku 2017 otevřel první herecké muzeum v Čechách. Najdete ho na Náchodsku, v Ratibořicích, přímo v srdci Babiččina údolí, v „Hereckém domě Viktorka“. Pokud ho přijedou navštívit nevidomí, a včas se ohlásí, většinou je osobně provádí. Ani na suchu je nenechá. Je tu totiž i restaurace. Hovořili jsme s režisérem a speciálním pedagogem Tomášem Magnuskem.

Zda je herecké muzeum přístupné pro nevidomé? Určitě. Samozřejmě je lepší o jeho či jejich návštěvě vědět dopředu. Udělám si čas, a o těch prostorech, filmech a exponátech jim osobně vyprávím. Některé dostanou i na pohmat. A když si ho takhle zkoumají, vyprávím jim jeho příběh, kdo nám ho věnoval, za jakých podmínek. Zatím osobně, ale do budoucna bych byl samozřejmě rád za mluvicí technologie, které představí a popíší více rekvizit. Nevidomí mají v muzeu filmu v podstatě stejná přání jako lidé vidící. Zajímají se hlavně o herce a tvůrce, kteří jsou slavní, a které znají. Jiřina Bohdalová, Martin Dejdar, Karel Kachyňa a další. Jen různé věkové kategorie mají zájem o různé lidi. Mladí lidé znají jiné herce než senioři. Tedy každé partě se snažím dát to, co je zajímá. Seniorům rád vyprávím třeba o Bohuši Záhorském, Vlastovi Burianovi, děti zaujme Taťána Wilhelmová, Martin Dejdar nebo Jiří Lábus. A zajímají se i o známé rekvizity. Máme tu třeba podšálky z „Účastníků zájezdu“. Tři veteráni byli ubytováni v tureckém hotelu. Nejdříve je vítali takovým mávátkem, později jim stejným nástrojem hrozili a vyháněli je. Je tu scénář k „Třiceti případům majora Zemana“ s poznámkami režiséra. Celé Herecké muzeum i s restaurací je bezbariérové. Ale jako speciální pedagog vím, že nevidomí jsou trochu jinou, specifickou skupinou. Že potřebují spíše doprovodit, více mluvit a zkoumat věci hmatem. Proto i prohlídka bývá delší. Normálně jde zhruba o třičtvrtěhodinku, s nevidomými je to okolo hodiny. A další důvod, proč navštívit muzeum? Třeba kvůli restauraci s výbornou českou kuchyní.

Jak bych popsal nevidomému člověku práci režiséra? Jeden slavný režisér řekl: „Dobrý film potřebuje 3 věci, za prvé dobrý scénář, za druhé dobrý scénář, a za třetí dobrý scénář. To je základ celého filmu. A když máte jako režisér štěstí, dostanete dobrý scénář. Pak záleží hlavně na tom, do jaké míry si do něho necháte mluvit. Snaží se o to hlavně herci, ale někdy i kameramani. Během natáčení přijdou a povídají vám o svých představách. Že by támhle řekl trochu jinou větu, že by tohle spíše neříkal, u téhle scénky by se více mračil apod. A když vám tohle řekne 10 herců, byť sebedobrých, tak vám to dílo celé „rozpatlají“. A vy už se nedostanete k tomu, jak to sami chcete. Ale to platí pro jakoukoliv činnost. Řeknu příklad, chcete si upéct koláč tak, jak chutná vám. A pak přijdou domů děti, žena, tchyně a rodiče: „Já bych si dala raději tohle, dej tam víc cukru a méně máku.“ Když na to přistoupíte, dopadne koláč podle vašich představ? Zásadní pro režiséra je tedy zůstat věrný své představě. Ta práce je do značné míry o tom, co si necháte líbit a co ne. A samozřejmě záleží i na množství času, které k natočení filmu máte k dispozici.
Na place máte ještě pomocného režiséra. I on říká hercům mou představu. Osobně s herci nejraději komunikuji způsobem, že jim předehrávám scénky tak, jak chci, aby je oni hráli. Samozřejmě, jsou herci, kteří jsou za to rádi, a herci, kteří mi řeknou, ať si to hraju sám. Pak se spustí kamera a já sleduji, jak to hrají. Jaké přitom dělají pohyby, grimasy, a neustále to porovnávám s tou mojí představou. I o tom malém, detailním obrázku, který se právě na scéně odehrává, byste jako režisér měl mít vlastní představu.

Jaké filmy mě baví režírovat? Takové, u kterých do mysli diváka nechávám otevřená vrátka. Je proto zajímavé nechávat otevřené některé scénky a věci. Neukazovat divákovi všechno. Ať si domyslí, co se za těmi dveřmi, v té posteli, nebo v příštích deseti sekundách stane. Mám rád, když lidé u filmu přemýšlejí. Proč? Protože počty diváků, a počty jejich představ, mnohonásobně převyšují počty a představivost tvůrců filmu.
Miluji humor a komedie. Natočit ovšem komedii, aby nebyla trapná, aby se divák měl čemu zasmát, a přitom to nebylo vulgární, je těžká věc. Mám ale zkušenosti ze školy, a možná i proto zatím točím spíše dramata nebo smutnější příběhy. Nejsledovanější je trilogie „Bastardi“. To je o hodně zlobivých dětech, které šikanují učitele. Jeden z dílů jsem sám napsal, produkoval i režíroval. Trilogii viděly miliony lidí. „Stopy života“ je někdy dost drsný seriál z prostředí psychiatrie. Každý díl představil jiný příběh. Za seriál jsem byl nominován na Českého lva. A pak jsem režíroval film „Kluci z hor“. To je drama o šedesátiletém muži, který v mládí utrpěl mozkovou infekci, a přemýšlí a chová se jako šestileté dítě. Stará se o něho čtyřicetiletý synovec, který tak v podstatě nemá vlastní život. Žijí spolu na chalupě v horách. Hlavní role ztvárnili Jiří Lábus a Martin Dejdar. To postižení byste určitě vnímal i jako nevidomý posluchač filmu. Šedesátiletý muž určitě běžně nekrade v obchodě, nestřílí prakem po lidech, neleze na střechu pro míč apod. Tím postižením tak trochu načichne i synovec, a oba mají jakýsi sociální blok. Musím však říci, že hlavně ten proces natáčení chvílemi jako komedie vypadal. S filmem „Kluci z hor“ jedeme i do Hollywoodu. Pavlína Moskalyková, dcera režiséra Antonína Moskalyka, nám tam domluvila jeho projekci. Antonín Moskalyk režíroval třeba film „Babička“, Pavlína seriál „Četnické humoresky“. Hollywoodští tvůrci, producenti, režiséři a další odborníci na náš film kouknou, a pak řeknou, zda si ho koupí pro americký trh. Zatím poslední film, který režíruji, se jmenuje „Stáří není pro sraby“.

Co říkám na komentáře filmů pro nevidomé? Tyhle přídavné technologie jsou velmi důležité. Od titulků, přes znakový jazyk pro neslyšící, až po komentáře pro nevidomé. Zaplať pánbůh za ně.
Divadelní hry nedělám. Jen mě jednou přemluvili ochotníci v České Skalici. Pro ně jsem režíroval „Tři grácie z umakartu“. Hra o třech generacích žen a jejich problémech. Ale divadelní režisérství a herectví je jiné a já nejsem divadelní typ.

Zda mám ještě nějakou zkušenost s lidmi s handicapem? Určitě ano, a docela velkou. Ve 22 letech jsem u nás v Náchodě založil sociální službu. Domácí péče a osobní asistence. Docházíme k potřebným lidem, hlavně k seniorům a k lidem s mentálním postižením. Nejstarší uživatelka se narodila v roce 1933, a je nevidomá. Je vzdělaná, a čas od času si k ní chodím popovídat. Ale nevidomého od narození osobně neznám.
Ani u filmu nemám rád, když se na dobrého herce zapomíná proto, že má nějaký handicap. Třeba Stanislav Fišer, který daboval Vinnetoua. Kvůli nemoci přišel o hlas, což je pro herce a dabéra v podstatě konec kariéry. Dal jsem mu roli, a jeho indispozice hlasu v podstatě nikomu nevadila. Když je někdo herecky dobrý a hodí se pro určitou roli, nevidím handicap jako problém.

Antonín Vraný


Obsah

ÚVODEM: Vražedné ALE
STALO SE: Přehledně
Je čím se pochlubit
TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let
Návštěva v nové knihovně
Poděkování z Dháky
LIDÉ KOLEM NÁS: Zásadní je zůstat věrný své představě
Své kandidátce jsme drželi palce i my
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? – II.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Červené oko
Prahou novou tramvajovou linkou
Vltava a Labe
ZDRAVÍ: Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu?
Jak bojovat s halitózou?
INZERCE
Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 14 červenec 2021
OBSAH
ÚVODEM
Vražedné ALE
STALO SE
Přehledně
Je čím se pochlubit
TyfloCentrum Olomouc pomáhá zrakově postiženým 20 let
Návštěva v nové knihovně
Poděkování z Dháky
LIDÉ KOLEM NÁS
Zásadní je zůstat věrný své představě
Své kandidátce jsme drželi palce i my
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Za co se stydíme? II. část
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Červené oko
Prahou novou tramvajovou linkou
Vltava a Labe
ZDRAVÍ
Dokážeme očním vyšetřením poznat Alzheimerovu chorobu?
Jak bojovat s halitózou?
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR