Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 11 červen 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Včely a pandemie
STALO SE: Přehledně
Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách (Miniseriál: díl třetí)
NAPSALI JSTE NÁM: Krásný a napínavý výlet zrakově postižených členů OO SONS Olomouc
LIDÉ KOLEM NÁS: Jsem ráda, že mohu být užitečná
LITERÁRNÍ KLÁNÍ: Zdenka Nováková - VÝLET KRÁSNOU OLOMOUCÍ
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 06/2021
ZDRAVÍ: Jak na citlivé zuby?
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
TROCHA HUMORU: Cvrček a mravenec (Bajka včera a dnes)

LIDÉ KOLEM NÁS: Jsem ráda, že mohu být užitečná

Věděla, že to přijde, ale lze se na to nějak připravit? Narodila se jako slabozraká, s kombinací zrakových vad, kterou ve světě trpí jen několik lidí. Ve 20 letech přestala vidět. O svém životě, práci i zálibách vypráví Andrea Hlaváčková, DiS. Spolu s nahrávkami otázek na smeče jejích odpovědí zapsal autor.
Představení
Vše se seběhlo během 14 dnů. Na počítači jsem používala lupu se zvětšením 200 %. A najednou 800 %. Nedocházelo mi to. A pak mi otec musel pomoci vystoupit z autobusu. Ale v porovnání s postupnou ztrátou zraku to takhle vnímám lépe. Ještě předtím jsem odmaturovala a nastoupila ke studiu na vysokou školu do Prahy. Poté jsem žila doma a začala studovat sociální práci a pedagogiku na vyšší odborné škole. Ve stejné budově, kam jsem chodila na střední. Tedy známé prostředí, a brzy jsem dostala vodicího psa. Že opravdu nevidím, mi ve škole uvěřili ale až tehdy, když jsem přišla s bílou holí.
Zda jsem ambiciózní člověk? Asi ano. Jsem ráda v poklusu, ráda dosahuji výsledků a ráda za sebou vidím hotovou práci. V případě sociálního poradenství v SONS mi udělá radost, když klient požádá o pomůcku, kterou jsem mu doporučila a kterou jsme spolu vyzkoušeli. Pokud při práci vnímám, že se věc povedla vyřídit či vykomunikovat, dělám ji ráda. Vlastně ani neumím nic nedělat. Oceňuji ale možnost dojíždět do práce, a doma mít svůj prostor.
Od května vzniká ve Světlušce půjčovna kompenzačních a sportovních pomůcek. Budu tu koordinátorka zápůjček. V Kavárně potmě jsem si zkusila všechny pozice, barmanku, číšnici, průvodkyni i hostesku. Jak je to s placením? Host si ještě venku koupí žetony v hodnotě 50 Kč, což je cena nápoje. Nejvíce mě baví pozice číšnice, určitě kvůli interakci s lidmi. Ti často přicházejí ze zvědavosti a jde jim o autentický zážitek. Když je čas, sednu si k nim, povídáme si nebo hrajeme hmatové hry. Po úvodním otrkávání zjišťují, s kým mluví, zajímají se, jak žijeme a zvládáme běžné věci, povídají, proč nás navštívili, někdy znají i člověka z komunity. Častá otázka? Je lepší nevidět odmalička nebo ztratit zrak v dospělosti? Kdo ví?! Neznám nikoho, kdo nevidí odmalička a zároveň ztratil zrak v dospělosti. Dost se ptají na to, jak vypadám. Udělají si představu, tipují výšku, obličej, barvu vlasů. A pak s nimi vyjdu ven. Někdy se snažím říci něco neotřelého, vtipného, převést rozhovor na jiné téma, nebo ukázat, že ledasco zvládáme.
Život není (jen) pes
Co bych považovala za životní úspěch? Jsem ráda, že jsem se srovnala s tím, že nevidím, že jsem si zařídila samostatný život, že mám pár dobrých přátel. A také že mám práci, mohu poradit dalším nevidomým lidem, a být užitečná. Jsem buď jediná nebo jedna z mála nevidomých sociálních poradkyň v SONS. Možná je to i jistá výhoda, cítím totiž, že mi klienti důvěřují. Člověku, který ztratil zrak, a je psychicky na dně, může zvednout sebevědomí, když mu poradí někdo, kdo je rovněž nevidomý.
Prostorová orientace? Snad dobré. Mám i náročné dny a často jsem na cestách. Ale stačí, aby mě pes v neznámém prostředí pootočil, a mohu se ztratit. Na známých trasách se na něho ale plně spoléhám. Ty nové, po kterých budu chodit často, mě učí Tyfloservis, do neznáma jdu s doprovodem. Vodicí psi, to je velké téma. Píši o nich do Azora, přílohy časopisu Zora. Vloni jsem byla krátce zaměstnána ve Středisku výcviku vodicích psů v Jinonicích. Byly to besedy a školení pro klienty. A letos jsem dostala druhou fenku Pradu. Devítiletý Kanto už trpí na klouby, v postroji kulhal, nebavilo ho to a občas dělal i naschvály. Dnes žije u rodičů v domě se zahradou. Zpočátku se mu stýskalo, ale zvykl si, a zdá se, že pookřál.
Jaký pes se klientovi doporučuje? Jako první pes většinou labrador. Je chytrý a dostatečně tvárný. S klientem se ale vždy dělá vstupní pohovor. Důležité je zkusit si chůzi s několika psy a vzájemně sladit rychlost. Dále se přihlíží ke způsobu života uživatele, povaze psa i k barvě jeho srsti. Já jsem si ale vybrala psa rychlého, a on po dvou měsících zpomalil. Uživatele se ptají i na jeho fyzickou aktivitu, aby i pes měl možnost se dostatečně hýbat. V tomto smyslu by se možná mohli testovat i lidé, totiž zda mají na to držet vodicího psa. Můj pes se kromě pracovního zápřahu proběhne i pětkrát denně. Někteří lidé ho ale nemusí dostatečně vyvenčit, nemusí k němu být dobří apod. Ale subjektů, které psy cvičí, je hodně, a potřebují je prodat. U druhého a dalších psů se dá pracovat i s jinými rasami. Já zůstala i napodruhé u labradora. Líbil se mi i královský pudl, hlavně tím, že nepelichá. Prý se ale dokáže zaseknout, nechce pracovat, a dnes by nemohl ani do salónu na ostříhání.
Říkáte, že aby vodicí pes správně pracoval, musí být jeho pán nevidomý? A že pokud pán vidí, a pes to zjistí, začne si z něho tak trochu dělat legraci? Pak vám povím, že si z něho dělá legraci, i když nevidí. Kanta jsem občas musela pár hodin nechat doma. Vždy hledal něco dobrého v koši, objevil i bednu s víkem, kde schovávám dobroty. Opravdu zavřenou! Byly tam perníkové medaile, které vyhrál na soutěžích. Přijdu domů, boty se mi lepí k podlaze, při vytírání nacházím šňůry od medailí. On leží v pelíšku, a dělá jakoby nic. A Prada? Sestra podává dvouletému synovi sušenku. Pes si ji přesně mířeným pohybem odebere, aniž by se někoho z nich dotkl, a odchází spokojen do pelíšku. Dítě křičí, matka civí. To jsou zážitky mimo postroj. V něm zpravidla pracují dobře, ale…! Nedávno jsme třeba pospíchali na autobus. Prada ho zaměřila, a běží. V cestě stojí sloup. Což o to, ona se vyhne. Jejího cvičitele jsem poté musela pochválit, že cvičí zázračné psy. Po osmi letech jsem totiž viděla hvězdičky. Jindy mám pocit, že udělala špatně nějaký povel. Dám jí ho znovu, ona poslechne, vede pár okamžiků správně, a pak se vzepře a něco mi provede.
Aktivní
Do Aktiv klubu SONS jsem vstoupila díky Jiřímu Pikešovi. Každý tu pracuje podle toho, kde žije, jak může a umí. Některé akce domlouváme celorepublikově. Osobně cestuji ráda, ale nejsem člověk, který sedne na vlak a jede, kam ho vítr nese. Cestu si ráda vychutnám s příjemným doprovodem a nechám si povídat, co a kde lze vidět, kde točí dobrou zmrzlinu nebo pivo. Asi nejvíce mi sedí pocit, že jsem na konkrétním, známém a výjimečném místě. Mám ráda památky, které si mohu pořádně projít a případně hmatem prohlédnout. V Miláně jsme navštívili závodiště koní i katedrálu Duomo. Prošli jsme se i po její střeše. Zajímavá byla jízda v plně automatizovaném metru bez řidiče. Aby člověk nespadl do kolejiště, vyjíždí z nástupiště po odjezdu metra stěna. Když přijíždí další metro, cítíte, jak stěna sjíždí, a nastoupíte. Vnímala jsem i město plné lidí, a byla ráda za průvodce. Poprvé jsem letěla větším letadlem. Jeho rychlost při startu mě zabořila do sedadla, moc pěkný pocit. Že už jsme přistáli, jsem naopak nepoznala. Myslela jsem, že jde o nějaké turbulence. Když jsem viděla, dostala jsem k narozeninám vyhlídkový let malým dvouplošníkem. Ale to byl jiný zážitek. Jako nevidomá se orientuji i čichem a chutí. Hlavně vůně vnímám intenzivně, distribuuji i parfémy. V Miláně jsme byli v zimě, i tak to tu vonělo, pizza a zmrzlina byla cítit všude. Ale příliš odlišné od Prahy to nebylo. Jedna naše klientka prodělala covid-19, ztratila čich i chuť, a stěžovala si, že se jí kvůli tomu ztížila i orientace v prostoru. Byla u toho i vidící kolegyně a divila se. Čich přece není tak důležitý. Ale když jdete ulicí, orientujete se i podle vůní a pachů z obchodů, restaurací i novinových stánků.
Dobře vypadat
S líčením jsem začala nedávno, dlouho mě totiž bolely oči. Přítelkyně mi vštípila 3 zásady, dobře vypadat, rychlost a nezapatlat se. Potřebuji zakrýt pleť, namalovat oči a ústa. Jako podklad používám krycí krém. Správné množství rovnoměrně roztírám do všech krajů obličeje. Někdy raději zajedu i trochu do vlasů. Na kruhy pod očima a případné pupínky, které nahmátnu rukou, mám korektor. Pak obličej přepudruji štětcem. Vytvořený make up poté přestříkám fixačním sprejem. Oční stíny používám ve formě aplikátoru s kuličkou. Zavřu oči, jezdím kuličkou po očních víčkách a hmatem to kontroluji. Trochu složitější je řasenka, zpočátku jsem trefila i nos. Jde ale o cvik, už jsem odhadla, kam mířit, jaké množství a jak dlouho aplikovat. Podobné je to se rtěnkou. Za 10 minut je hotovo. Přítelkyně mi řekla, jaké přípravky a barvy mi sedí, já si vše zapsala a dnes si je objednávám sama.
Zájmy a výzvy
Mé koníčky? Před časem mě zaujala lukostřelba. Přivedl mě k ní Jiří Mojžíšek, který mi na luk vyrobil i mířidla. Jde o hmatový trojúhelník se dvěma pevnými a jedním pohyblivým bodem. Než vystřelím, náklonem luku se snažím dostat pohyblivý bod do pozice, kdy ze tří bodů vznikne braillský znak „O“. Z mířidel vede vlasec, který je gumičkou přichycen ke skobičce na terči. Lukostřelba ale zatím není oficiálně uznaný sport, a nepořádají se v ní závody. Musely by soutěžit alespoň tři země. Dnes už se jí sice tolik nevěnuji, její princip ale zájemcům ráda předvedu, třeba v příbramské odbočce SONS na dni otevřených dveří. Jsem člověk, který si dokázal, že to jde, a jdu dále. Co jsem si dokázala ještě? Absolvovala jsem třeba skluz na umělé vlně nebo let ve větrném tunelu. Spolu s navigátorem jste umístěni v tubusu, který se vznáší ve válci o průměru zhruba 5 metrů. Na sobě máte leteckou kombinézu. Navigátor udržuje tubus i vás ve správné poloze. Když se odchýlíte, strhne vás zpět. Vnímala jsem to trochu jako tandemový seskok. Jako adrenalinový sportovec si nepřipadám, ale mám ráda zážitky. Cvičím i jógu, při které člověk zůstává několik sekund v určité poloze, správně dýchá, protahuje a relaxuje určené svaly. Chtěla jsem ji cvičit už dříve, ale většina lektorek předcvičuje beze slov. Ta, ke které dnes chodím, dokáže cvičení dostatečně komentovat, a přijde nás napravit. Navštěvovala jsem sice běžnou základku a znám tělocvičné povely, ale jako nevidomá se potýkám s udržením rovnováhy i horší představivostí. Asistence je proto velmi důležitá. Nějakou dobu trvalo, než jsme si s lektorkou na sebe vzájemně zvykly, ale dnes děláme velké pokroky.
Knížek doma přečtu i 10 týdně. Žánry střídám. Jedna z velmi zajímavých se jmenuje „Tma“. Její autor se pohádá se ženou, odjíždí do srubu v horách, a tady ztrácí zrak. Jsou tu momenty, při kterých doslova šílí on i čtenář. Mám ráda iPhone, jeho aplikace a technologické novinky pro zrakově postižené. Sleduji Inspo, čtu Téčko. Před časem jsem dala na Facebook poptávku, zda by si se mnou někdo zahrál počítačovou fantasy hru „Dračí doupě“. A ozvalo se několik skupin. Hráči se při hře scházejí osobně nebo online. Jeden z nich je vypravěč. Pomocí kostek a deníku postavy hrajeme příběh. Do hry jsme se pustili i s několika kolegyněmi a jedním klientem. V budoucnu bychom ji mohli hrát i v SONS, třeba v plánované celorepublikové online odbočce. Připojit by se tak mohli lidé odkudkoliv.
Co by, kdyby?
A kdyby se mi na jeden den vrátil zrak? Zvláštní otázka. Koukla bych, kde bydlím, navštívila bych nějakou pražskou památku, čajovnu,… Ale hlavně bych byla s rodinou. Koho by člověk určitě alespoň na chvíli vidět chtěl, jsou děti. Ale jinak mě to, že nevidím, nijak extra netrápí. Jsem už zkrátka smířená s tím, co je. A proč vlastně jen na den? Pokud není možné oči trvale vyléčit, mohl by takový den spíše ublížit.
Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 11 červen 2021
Obsah:
ÚVODEM
Včely a pandemie
STALO SE
Přehledně
Vznik SONS v dokumentech a osobních vzpomínkách – 3. díl
NAPSALI JSTE NÁM
Krásný a napínavý výlet zrakově postižených členů OO SONS Olomouc
LIDÉ KOLEM NÁS
Jsem ráda, že mohu být užitečná
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Zdenka Nováková: VÝLET KRÁSNOU OLOMOUCÍ
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 06/2021
ZDRAVÍ
Jak na citlivé zuby?
SPORT
Černobílé problémy
TROCHA HUMORU
Cvrček a mravenec (Bajka včera a dnes)

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.