Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 7 duben 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Braillská soutěž a zpětná vazba
BRAILLSKÁ SOUTĚŽ – 2022
STALO SE: Přehledně
Smutná zpráva z Aše
LIDÉ KOLEM NÁS: Zážitkem k poznání i pochopení
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2021
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? - III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Apríl
ZDRAVÍ: Když imunitní systém pracuje nepřesně
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
ANEKDOTY NA ZÁVĚR: Další židovské…
INZERCE
Tiráž

LITERÁRNÍ KLÁNÍ

Tajemná noc
Věžní hodiny na staré radnici pomalu odbily jedenáctou večerní. Liduprázdné náměstí se zahalilo do zvláštní namodralé mlhoviny, z níž nezřetelně vystupují obrysy okolních domů. Stojím ve stínu košatého stromu, ale netuším, proč a jak jsem se tu ocitla. Na lavičce u morového sloupu nedaleko ode mne z mlhy vystupuje silueta sedícího muže. Tichem se náhle ozve klapot koňských kopyt a z Horní ulice přijíždí jezdec na koni. Zastavuje před lavičkou a já slyším: „Buď zdráv, bratře Karle, slavný příteli! Vidno, že si tě tu považují, tvé jméno nese rodná ves i celé město a rynk máš taky tuze pěkný. Příštího roku tomu bude šest set let, co moje chrabré vojsko slavně u Habrů nepřítele rozdrtilo a pak na Brod táhlo a jej zpustošilo. Dobře, že jej znovu vystavěli. Však ty také slavit budeš, dvě stě let tomu, co ses narodil. V Borové ti jistě velkou slávu chystají!“
„I ty buď vítán, starý brachu, neposadíš se?“ „Zůstanu na koni, brnění je těžké, špatně se mi nasedá. Jedu od Habrů, rád se tam vracím vzpomínat na tu bitvu,“ usmál se Jan Žižka potutelně pod mohutným knírem. „Nezdržím se, vezmu to přes Žižkov kolem Sázavy do Žižkova Pole, musím zkontrolovat lipovou alej, co kolem mé mohyly vede.“ Vojevůdce pozvedl ruku, pokynul na pozdrav a patami pobídl koně k chůzi. Havlíček kývl hlavou a znovu se zahleděl na rohový dům, kde žil se svojí rodinou a odkud ho oné prosincové noci roku 1851 odvezli do Brixenu. Jako by z dálky slyšel tklivé tóny klavíru, na který jeho žena hrávala a který dodnes stojí v pokoji nynějšího muzea.
Ze vzpomínek ho vyrušily tiché kroky a z úzké uličky se vynořila postava dalšího muže. „Vítám tě, příteli Jaroslave, jak se vede? Stále píšeš? Tvůj román o dobrém vojáku Švejkovi již celých sto let lidé znají a stále čtou.“ „To mě těší, že se líbí a že na mě v dobrém vzpomínají. Kdo ví, co by na takovou vojnu řekl tamten,“ otočil Hašek hlavu směrem, kudy slavný vojevůdce odjel. „A co na Lipnici, hodně turistů?“ zeptal se Havlíček. „Na hrad chodí dost, a v létě, při tom mém festivalu bývalo nabito, a pivo tam taky mají dobrý...“ spokojeně mlasknul spisovatel. „Támhle U Krechlerů, co byl dřív špitál a teď je to hostinec Na Rynku, tam jsem taky rád poseděl.“ „Historie byla k tomuto městu vůbec štědrá, kolik slavných lidí se tu narodilo, žilo, nebo jenom spalo, třeba v tom domě za námi, v Kašičkovském, přespávaly hlavy pomazané – Leopold I., Josef I. i II. Ferdinand I., v jiném císařovna Marie Terezie.“ připomněl Havlíček. „Buďme ale spravedliví, i v této nové době žijí zde lidé duchem bohatí, šikovných rukou a statečných srdcí, kteří slávu města Havlíčkova Brodu do dalších let ponesou. Vždyť tu studovali takoví hrdinové, jako legionář a generál Karel Kutlvašr a páter Josef Toufar, budiž jim země lehká.
Z ulice od kostela zaslechli jakýsi ruch, pokřikování a dokonce zpěv. „No jo, páni študenti, Smetana, Dobrovský, Zrzavý... ještě je jim veselo. Však tys tam na gymnázium taky chodil,“ obrátil se Hašek k Havlíčkovi, který s nostalgickým pousmáním přikývl. „Bedřich nebyl žádný premiant, ale ta jeho muzika mě vždycky chytne za srdce. Teď tu má krásné nové náměstí, a Dobrovský ulici. Na Zrzavého v rodné Okrouhlici taky vzpomínají, a na jeho hrobě v Krucemburku svíčky zapalují. Někdy chci zajít do Petrkova, pozdravit Bohuslava Reynka. Mám rád jeho poezii, je melancholická, ale krásná. Měl tuze těžký život,“ povzdechl Havlíček. „Je moc dobře, že se potomkům podařilo vzkřísit jeho odkaz a lidé opět mohou číst ty nádherné básně. Támhle v tom domě nahoře je knihkupectví, kde je prodávají.“
„Kolega Foglar se už taky dlouho neukázal, asi se mu od řeky nechce, je mu tam s těmi jeho hochy dobře. Jestlipak už se byl podívat v Ledči na hradě, udělali mu tam muzeum s ježky v kleci,“ poznamenal Hašek a zvedl se z lavičky. „Už půjdu, na Lipnici je to pěkná štreka, mám se ještě sejít s přítelem, malířem Panuškou. Žil opodál, v Kochánově. Jsem mu vděčný, že mě do tohoto kraje přivedl. Kdyby ještě někdo přišel, pozdravuj. Servus, kamaráde.“
Karel Havlíček Borovský na náměstí osaměl. Po chvíli se z okna za jeho zády počala ozývat jemná, tichoučká melodie. Jana Václava Stamice zřejmě políbila múza inspirace. Příjemné malé noční intermezzo.
Téměř neslyšitelné zašustění šatů vytrhlo muže ze zamyšlení. Jakmile přicházející ženu poznal, hbitě vyskočil z lavičky a napřáhl ruku k pozdravení. „Vítám tě, drahá přítelkyně, kde se tu bereš?“ „Dlouho jsme se neviděli, bylo mi po tobě smutno, a z Polné sem není tak daleko. Přinesla jsem ti dárek k narozeninám, právě mi vydali novou knížku,“ praví žena a podává mu balíček. „Těžké chvíle si zpříjemňuji psaním, utíkám se do snů a do dětství.“ “Děkuji ti, drahá Boženo,“ vděčně praví obdarovaný a vzápětí se sklání k nevysokému keři, rostoucímu za lavičkou. „Snad mi to zítra ráno lidé odpustí,“ usmívá se Karel a podává přítelkyni větvičku s omamně vonícími drobnými kvítky. Paní Božena se lehce zardí, sklání hlavu a přivoní. „Rád bych tě vzal na procházku parkem. Pouze několik kroků a octneme se v Budoucnosti. Je hezké, že mu takové jméno dali.“ Vtom se z hodin ozve odbíjení. Jeden, dva, tři... po dvanáctém úderu se mlhovina náhle začíná rozplývat a s ní mizí i obě postavy. V naprostém tichu se pozvolna vzpamatovávám. Opatrně se přiblížím k lavičce a ze země zvedám zelenou snítku s pomalu uvadajícími bílými kvítky.
Zvonění budíku náhle ukončuje mé podivuhodné setkání s minulostí a ocitám se v přítomnosti, v roce 2021. Bylo mi ctí, vážení...
Marie Heilandová

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 7 duben 2021
OBSAH
ÚVODEM
Braillská soutěž a zpětná vazba
BRAILLSKÁ SOUTĚŽ – 2022
Soutěž ve čtení a psaní
STALO SE
Přehledně
Smutná zpráva z Aše
LIDÉ KOLEM NÁS
Zážitkem k poznání i pochopení
LITERÁRNÍ KLÁNÍ
Tajemná noc
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 04/2021
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Apríl
ZDRAVÍ
Když imunitní systém pracuje nepřesně
SPORT
Černobílé problémy
ANEKDOTY NA ZÁVĚR
Ještě židovské…
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.