Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 5 březen 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Nesrovnávat nesrovnatelné! Nebo ano?
STALO SE: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Kdo navštívil Indii, chce se tam vrátit ihned nebo už nikdy
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 2)
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2021
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT (Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 3. díl)
ZDRAVÍ: Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
Parkinsonův syndrom začíná obvykle nenápadně
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Jaká byla Paralympijská výzva 2020?
INZERCE
Tiráž


O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – I.


Od 70. let 20. století každá nová generace odsunuje na stále pozdější dobu dokončení studia i kroky k samostatnosti a uzavření sňatku, které ještě ve 2. polovině minulého století znamenaly zásadní body při přechodu do dospělého věku. Je to zajímavý sociologický jev a zároveň bolestivý paradox v postmoderní společnosti. Současně se zvyšující se ekonomickou, kulturní, vzdělanostní a sociální úrovní západní společnosti přibývá lidí, kteří dovedou sice dobře využít materiální komfort, mají-li příležitost, ale v této zajištěnosti jejich duše jaksi odmítá dozrát. Dospělý jedinec nenabývá vždy schopností přizpůsobit se objektivní realitě, především sociálním nárokům, které se ho bezprostředně týkají.
A jak jsme na tom my, kterým zrakový handicap od útlého dětství nebo od narození nabízí zcela nestandardní podmínky pro duševní, často i fyzický rozvoj, pro dospívání a dospělost? Existují výsledky nějakých výzkumů, jež by nás zorientovaly v situaci, která je zásadní v životě lidí se zrakovou vadou nebo se slepotou?
Autorka článku, který máte před sebou, o takovém výzkumu a jeho všeobecně přijatelné relevantnosti neví. Nicméně povšimla si, že fenomén nezralosti, který je v evropských státech varující, dotýká se často i naší sociální skupiny.
Poválečná generace lidí narozených se slepotou nebo těžkou zrakovou vadou, byla vděčná za možnost kvalitního vzdělávání ve speciálních školách, které však byly často hodně vzdálené od místa, kde dítě s vadou zraku vyrůstalo. Nebylo zbytí, školní docházka byla povinná pro všechny, a malé nevidomé nebo prakticky nevidomé děti se ještě v předškolním věku musely odtrhnout od máminy sukně a byly, častokrát na každý celý měsíc ve školním roce, odeslány do internátu. Rodiče tehdy (až do začátku 60. let minulého století) pracovali i v sobotu, takže bylo pro většinu internátních dětí nemyslitelné, že by doma trávily každý víkend. Nebyly ani slevy na dopravu pro zdravotně postižené cestující, natož pak pro jejich průvodce. Přesto se můžeme, např. v archivních textech Zory, dočíst o vynikajících učitelích hudby a dalších odbornících, kteří v internátních školách strávili bezmála dvacet let života, pokud studovali střední školu nebo odborné učiliště. Neinformovaný člověk si může pomyslet, že absolventi internátních škol nebyli po vstupu do samostatného života dostatečně vybaveni k tomu postarat se o sebe, natož pak o rodinu, a že zůstávali s invalidním důchodem doživotně na krku rodičům nebo jiným pečujícím osobám. Z osobní zkušenosti a živých kontaktů se staršími nevidomými, kteří takto prožili mládí, víme, že tomu tak nebylo. Našli si zaměstnání, třeba i s pomocí školy, kterou absolvovali, pomáhaly úřady, rodiče, známí. Oženili se, vdali, a když to bylo možné, přivedli na svět potomky. Jediná slabina byla, že jim často chyběly dovednosti v prostorové orientaci s bílou holí a zkušenost s ovládáním domácích spotřebičů, nástrojů v kuchyni nebo kutilské dílně. Ale ti, kdo chtěli, se doučili. Byla jich většina.
K tomuto zamyšlení mě vede určitá naděje, že i postmoderní společnost skýtá mnoho příležitostí, jak dospět, dozrát v samostatného jedince. Například z rekondičních pobytů pro osoby se zrakovou vadou znám spoustu lidí, kteří jsou od své mladé dospělosti samostatní, dovedou se postarat o sebe, třeba i o svou firmu a její zaměstnance, o rodinu, a bývají i velkým přínosem pro svou sociální skupinu nebo tým, ve kterém dobrovolně pomáhají, aby náš svět byl lepší. Přibylo i hodně odborníků, kteří se navzdory zrakovému handicapu starají o rozvoj asistivních technologií, speciálního školství nebo se uplatňují v profesích, které by nám před padesáti lety nebyly přístupné. Leč povšimla jsem si, že těchto jedinců nepřibývá, zato znám už spoustu mamánků, maminčiných holčiček nebo singlů, kteří se oženili s počítačem nebo chytrým telefonem. Nic a nikoho nepotřebují, stačí zásuvka na 220 V, případně skříň plná baterií, nabíječek a akumulátorů. Jídlo přivezou nebo stačí něco ohřát v mikrovlnce, ostatní mám v počítači nebo v i-phonu. A život může klidně pokračovat!
V následujících článcích, které se týkají nezralosti dospělých nebo nemladých nestarých, se nebudeme zabývat specifickými skupinami, ať s handicapem nebo bez něho. Pokusíme se, aby články byly srozumitelné pro každého, ať se sám cítí nezralý nebo má někoho takového nablízku. Jestliže čtenář dospěje k poznání, že ho trápí podobný problém, může se obrátit prostřednictvím redakce Zory na autorku, která poskytuje podpůrnou a poradenskou službu.
A nyní se tedy podíváme nedospělcům na zoubek. Určitě to nemají v životě snadné – čím víc se blíží střednímu věku, čím později začínají chápat, že život není mejdan bez konce, že čas her a malin nezralých je definitivně za zenitem, tím složitější jsou jejich vztahy, ale dokonce i ne-vztahy. Sociální bublina, ve které bývalo tak dobře, je už hodně potrhaná a dovnitř fouká, dokonce i sněží. Uděláme s tím něco? Jak moc jsme ochotni, byť poslepu, překonat hranici mezi představou a skutečností? Jak se konečně dostanene k tradičním výsadám dospělosti? Existuje věk, který je mezníkem mezi bezhraničním mládím a snesitelnou dospělostí?
Zeptáte-li se dospělého muže či ženy ve věku 35-40 let, jaké znaky charakterizují dospělého člověka, nejspíš vám odpoví, že takový člověk by měl být pracovitý, svědomitý a vykazovat sociální nebo pracovní postavení odpovídající v našich podmínkách bezúhonnému občanovi, který se aklimatizoval do věkové kategorie střední věk, vykazuje určité výsledky ve svém pracovním oboru nebo v rodinném uspořádání. Přidáme-li ještě jako předpoklad moudrost, vyrovnanost, vyzrálost a zkušenost, máme zde skoro dokonalého lidského dospělce. Ano, dotázaný sice bude mít pravdu, ale ty definice zní skoro mentorsky. Nelze do nich zaškatulkovat každého, kdo se narodil mezi rokem 1980 a 2015.
Dokonce ani historicky není kategorie dospělých ve všech epochách a kulturách stejná. Stačí si přečíst pár historických románů nebo cestopisů a dozvíme se všelijaké zajímavosti o iniciačních obřadech, o očekáváních rodin a rodů, o praktických zkušenostech jednotlivců i skupin, které se jako dospělí museli prezentovat určitým, pro svou dobu typickým způsobem. A nejen to, jejich život nemohl být v rozporu s fungováním společnosti nebo komunitní skupiny, ve které se ve své době nacházeli. A v tomto ohledu se toho příliš nezměnilo.
V naší současnosti považujeme za dostatečně dospělé (teoreticky bez ohledu na přesný věk) osoby, které jsou schopné přijmout plnou odpovědnost za své chování a jednání, a nejen to, přijmout i důsledky svých špatných rozhodnutí. K tomu bych připojila i příslušný díl odpovědnosti za své blízké, pokud je mi svěřena péče o děti nebo nezletilé sourozence. Přirozeně k tomu patří i přiměřená péče o staré a nemocné rodiče, případně prarodiče, máme-li je nablízku.
Jaké chování můžeme tedy považovat za nedospělé?
Dr. Jaroslava Novotná
Pokračování


Obsah

ÚVODEM: Nesrovnávat nesrovnatelné! Nebo ano?
STALO SE: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Kdo navštívil Indii, chce se tam vrátit ihned nebo už nikdy
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 2)
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2021
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT (Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 3. díl)
ZDRAVÍ: Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
Parkinsonův syndrom začíná obvykle nenápadně
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
Jaká byla Paralympijská výzva 2020?
INZERCE
Tiráž


Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 5 březen 2021
OBSAH
ÚVODEM
Nesrovnávat nesrovnatelné! Nebo ano?
STALO SE
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Kdo navštívil Indii, chce se tam vrátit ihned nebo už nikdy
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 2)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 03/2021
O čem se moc nemluví – Staří nedospělci nebo mladí staří? – I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 3. díl
ZDRAVÍ
Dokážou se naše zuby samy obnovovat?
Parkinsonův syndrom začíná obvykle nenápadně
SPORT
Černobílé problémy
Jaká byla Paralympijská výzva 2020?
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR