Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 17 Září 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Bída povrchnosti a smutek z krácení
Sdělení redakce:
STALO SE: Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Návštěva kozí farmy
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Karel Novotný
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana
Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY


LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Karel Novotný


Ať se účastníte jakékoliv akce Komunitního centra SONS Vrchlická, můžete si být téměř jisti, že zde natrefíte na sympatického chlapíka ve středních letech – Karla Novotného. Hezky se stará o návštěvníky, je usměvavý a má smysl pro humor. Čtenáři, kteří nejsou z Prahy, mohou tohoto zajímavého muže poznat alespoň ze stránek Zory. Ano, i on je jedním z mostů, kteří nám umožňují svobodný pohyb ze světa tmy a nepříjemných překážek do zajímavého světa přijetí a dávání.

Jak byste se, Karle, představil čtenářům, kteří prozatím neměli šanci vás osobně poznat?
„Je mi něco přes padesát a ve sportovních kategoriích jsem označen B3, což znamená, že relativně dobře vidím. Do školy jsem chodil se slabozrakými žáky, a to jak na základku v Praze Koperníkově ulici, tak i na střední ekonomickou školu v Krči. Odjakživa jsem měl rád matematiku, a když začaly první počítače, byl jsem ve svém živlu. Nicméně, vysoká škola mě nelákala, byl bych se musel učit spoustu věcí, které by mě nebavily. Bavilo mě programování, to jsem se naučil v podstatě sám. Od té doby jsem byl vždy zaměstnán jako programátor nebo jsem se zabýval jako soukromý obchodník prodejem počítačových technologií. Poslední zaměstnání ajťáka jsem ukončil z vlastní vůle asi před rokem a na inzerát SONS přijal práci v Komunitním centru Vrchlická.“

Co vás vedlo k takové zásadní změně?
„Myslím si, že se mi podařilo vyhořet. Práce v informačních technologiích je sice zajímavá, ale najednou mi přišla jednotvárná a mechanická. Zkrátka jsem se nudil. Celý život se pohybuji mezi zrakově postiženými a tahle nabídka, věnovat se v pracovním čase svému koníčku, mi připadala zajímavá. Chytil jsem druhý dech, a jakkoliv mě nikdy nelákalo vysokoškolské studium, přihlásil jsem se k externímu studiu na Univerzitu J. A. Komenského obor vzdělávání dospělých. Je to náročné, ale pro mě vítaná změna životního stylu. Navíc se mi potvrzuje, že mé zkušenosti jsou velmi často podpořeny i teorií.“

Několikrát jsme v rozhovoru narazili na zkušenosti, které od střední školy máte se zrakově postiženými. Je pro vás komunita lidí se zrakovým postižením životně důležitá?
Karel Novotný souhlasně přikyvuje: „No, to bych řekl, a jak důležitá! Na základní škole o mě bylo dobře pečováno, ale když jsem přišel na střední, rychle jsem pochopil, že nevidomí spolužáci rádi vítají moji pomoc. Naučil jsem se znát jejich problémy i způsob, jak pomáhat, jak s nimi komunikovat. Začal jsem hrát s nevidomými goalball, a tuhle partu jsem si moc oblíbil. Myslím, že od studentských let chápu, že sport není jen nějaký smysluplný pohyb, ale především vzájemná kooperace – to se týká hlavně míčových her. A není to jen o té hře – trávili jsme a trávíme společně spoustu dalších aktivit – soustředění, lyžařské nebo turistické víkendy. Takhle nejlépe poznáte, co v lidech je, a oni poznají, co je ve vás.“

Myslíte, že máte lepší schopnost vcítění se do problémů zrakově postižených, když sám máte zrakovou vadu?
„Tak to si nemyslím,“ odpovídá Karel uvážlivě. „Často jde spíš o různé technické vychytávky při tréninku – umím si představit, co ten slabozraký kluk vidí nebo nevidí, a podle toho volím pokyny. Goalball hraju s klapkami na očích, ale trénuju sám sebe bez klapek. Vím tedy, jak míč chytat, jak se na hřišti chovat, a jsem následně schopen to využít sám s klapkami na očích, a navíc to srozumitelně zprostředkovat nevidomým hráčům.“

Patřilo hraní goalballu k vašim dětským snům?
„Ale kdepak! Já jsem na střední škole jen pochopil, že když vidím, mohu své nevidomé spolužáky doprovázet na jejich trénink. Tam jsem zas pochopil, že mohu být k ruce trenérovi a pomáhat s vysvětlováním a předvedením určitých pohybů. To mi přišlo užitečné. No a nakonec potřebovali někoho do hry, a tak jsem to zkusil, jakkoliv jsem původně o goalball vůbec nestál. Zkrátka, uvízl jsem drápkem, a stala se z toho láska na celý život.“

Změnilo se něco za těch třicet pět let, co se goalballu věnujete?
„Změnilo se hodně. Přibyly děti s kombinovaným postižením a celkově upadl tělesný rozvoj žáků základních škol. Přijdou k nám do oddílu děti, které neumí hodit míč, prostě vůbec nechápou, o co jde. Takže vymýšlíme a hledáme způsoby, jak je motivovat k pohybu, jak zlepšit jejich tělesný rozvoj, třebaže ve finále nikdy goalball hrát nebudou. Ale naučí se pohybovat, budou obratnější a lépe si budou rozumět s orientací v prostoru. Ovšem vyžaduje to od trenérů velkou trpělivost a téměř individuální péči, protože každé z těch dětí má zcela specifický problém.“

Jaké historické mezníky byste chtěl zmínit, pokud jde o vaši účast na rozvoji goalballu u nás?
„Naše první národní mužstvo neboli zrození reprezentace se datuje od března 1989, kdy se uskutečnil první turnaj. Vznik národní reprezentace zaštiťoval Český svaz zrakově postižených sportovců. Já už jsem tehdy do reprezentace nastoupil a zůstal jsem asi do roku 2006. Nikdy jsem nepatřil ke špičkovým hráčům, ale goalball se stal součástí mého života. Teď trénuju v oddíle TJ Zora Praha. Není to jen setkat se jednou týdně na tréninku, ale pro goalball mohu dělat něco dalších pět nebo šest dní v týdnu – chodit do posilovny, jet na společný výlet na kolech, lyžovat, běhat... Mezi vidícími lidmi mám několik známých amatérských sportovců, kteří nikdy goalball sami nehráli, ale stali se jeho součástí, protože jsou empatičtí, mají skvělé nápady a ohromnou chuť někomu pomoci. Jsme všichni vlastně dodneška taková velká rodina, což je poznat i na tom, že se staráme i o ty nejmladší děti.“

Říkáte, že mezi zrakově postiženými poznáte na první pohled, jestli někdo hraje goalball. V čem jsou hráči goalballu tak specifičtí?
„Jsou zvyklí dostávat rány. Když se o něco udeří nebo zakopnou o schod, ani si toho nevšimnou. Takových ran dostanou během tréninku bezpočet. Jsou obratní a poměrně rychlí, při hře musí mnohokrát vstávat a padat na zem. Dobře se orientují v prostoru, adekvátně a bystře reagují na akustické i hmatové podněty, dovedou je rychle analyzovat. Jsou interaktivní a mají vypěstované kolektivní myšlení, takže třeba i v pracovním týmu jsou úspěšní a dobře se zařazují do kolektivu.“

Jak staré děti trénujete? Je možné přijímat i žáky se zrakovým postižením z inkluze?
„Trénujeme děti na prvním stupni základních škol. Aby se mohly setkat se stejně postiženými dětmi z jiných škol, pořádají se pro ně týdenní soustředění. Je to užitečné i pro pedagogy, protože tam jim můžeme vysvětlit, jak přistupovat k jednotlivým žákům, aby byla tělesná výchova co nejefektivnější.
Děti, které chodí do běžné základní školy, se o goalballu mohou dozvědět od Speciálně pedagogických center, s kterými máme většinou velmi dobrou spolupráci.“

Když náhodou nejste na goalballu, bavíte se v běžné společnosti o problematice zrakově postižených?
Karel Novotný se přímo rozzářil: „Ale jistě, a velmi rád, nejvíc s chlapama třeba ze sousedství nebo v hospodě. Jenže se to všechno točí kolem goalballu. A často někdo řekne – sportovec nebo nesportovec, že by to rád viděl nebo s klapkami i zkusil, a nakonec se z něho stane dobrovolník, který pomáhá nevidomým. Nebo třeba jsem na svém bývalém pracovišti vzal dvacet lidí na Neviditelnou výstavu. Byli nadšení a možná se někdo z nich do nějaké spolupráce s nevidomými zapojil. Pro mě jsou takové příležitosti úplně přirozená osvěta. Je dobré to využít, vím ze zkušenosti, že osobní aktivita je stokrát důležitější než rozdávat letáky. Lidi chtějí pomáhat, ale je nutné je oslovit. Maketa pejska v obchoďáku je dobrý nápad, ale vede jen k materiální pomoci, což není jediná možnost.“

Jak dostupné jsou podle vašeho názoru služby pro nevidomé v naší republice?
„Já jsem přesvědčený, že jsme až příliš rozmazlení. Lidé očekávají, že jim pod nos strčíte nějakou nabídku, a ještě jim ji vyřídíte. Nemusejí o nic usilovat, všechno je předpřipraveno, a i to je někdy pro ně málo. A to se týká nejen sportovních aktivit, ale i kulturních, společenských i osobních možností. Ano, trochu jiná je situace člověka, který nevidí, žije osaměle někde na venkově a nikdo ho o ničem neinformuje. Tady je určitě dobrý nějaký screening o specifických potřebách a službách pro takovou cílovou skupinu. Ale já mám zkušenosti s lidmi, kteří žijí v Praze nebo ve větších městech. Oni se zkrátka nechtějí namáhat, už od školy jsou zvyklí, že nemusejí o nic usilovat, nic prosazovat, za nic bojovat, všechno přijde samo. Někdy jde jejich lenost dokonce tak daleko, že se ani neomluví, když mají někam přijít, jsou přihlášeni a nepřijdou. Možná si říkají – však mi někdo zavolá a zeptá se, proč jsem nedorazil.
Nejen SONS, ale i další spolky, které se starají o nevidomé, mají úžasnou nabídku aktivit, aby si zrakově postižení nemysleli, že o ně nikdo nestojí a aby spolu mohli komunikovat. Je k neuvěření, že mnozí oslovení raději zůstanou doma u počítače nebo u rádia, a doživotně si budou stěžovat, že společnost o ně nejeví zájem. Možná je chyba v systému – dřív šla aktivita sportovců nebo i členů nějaké organizace zdola. Lidi se snažili, aby mohli prosadit své zájmy, ambice i práva. Dnes nemusí k ničemu přispět, nemusí do ničeho investovat ani své srdce, ani své peníze. Stačí jen, aby si udělali čas na ostatní a věnovali jim něco ze své energie, a i to bývá nepřekonatelná překážka mezi jednotlivci a širším společenstvím.
Myslím, že to je následek snahy už od dětství za nevidomé kdeco udělat, místo abychom je to naučili. Udělat to za něj je sice rychlejší a jednodušší, ale rozhodně ne lepší. To platí pro všechny rodiče, kamarády, učitele, asistenty prostě pro všechny, kteří si myslí, že největší pomoc je udělat vše za nevidomého a nedat mu ani možnost, aby si to zkusil. Pak se divíme, že i ti, kteří dosud něco vidí, jsou nesamostatní a netrénovaní zdolávat překážky,“ říká trochu zklamaně Karel.

Přes veškerou svou oprávněnou skepsi jste se rozhodl pracovat v komunitním centru. Jak to jde dohromady?
„Paradoxně právě proto, že jsem možná zklamaný. Pořád si ale myslím, že je potřeba nabídnout most, který povede osamělé jednotlivce blíž k sobě, že je přesvědčí, že konzumovat zážitky není totéž jako poskytovat zážitek ze společné komunikace. Proto jsou tady nabízené aktivity, které vedou člověka k člověku – ať jsou to tematické vycházky, výlety, promítání komentovaných filmů nebo mezinárodní dáma. Akce, které nabízíme, je možno nahradit sociálními sítěmi, počítačovými hrami nebo sledováním komentovaného filmu v obýváku. Zdá se ale, že se někteří chtějí odpoutat od čtyř stěn svého bytu a tak trochu se vydat do společenského světa a komunikovat bez nul a jedniček. Komunitní centrum Vrchlická tuto příležitost nabízí a já věřím, že se může stát příslovečnou sněhovou kuličkou, která na sebe nabalí velké množství jednotlivých sněhových vloček.“

Rozmlouvala Jaroslava Novotná.


Obsah

ÚVODEM: Bída povrchnosti a smutek z krácení
Sdělení redakce:
STALO SE: Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Návštěva kozí farmy
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Karel Novotný
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana
Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 17 Září 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Bída povrchnosti a smutek z krácení
STALO SE
Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Návštěva kozí farmy
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Karel Novotný
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana – I.
Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým
SPORT
Černobílé problémy
rámeček pod obsahem:
Poslední volná místa na startovní listině
Do celostátní soutěže ve čtení a psaní brailského textu, která proběhne v Krakovské 21 v Praze 20. října, je stále možné se hlásit, zbývá ale již jen několik volných míst do zaplnění kapacity. Více o soutěži viz též web SONS v rubrice Aktuality.
redakce



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR