Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 17 Září 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Bída povrchnosti a smutek z krácení
Sdělení redakce:
STALO SE: Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Návštěva kozí farmy
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Karel Novotný
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana
Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY

STALO SE: Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech

„Já si teda myslím, že když vítr stejně není vidět, zas tak moc znevýhodnění nebudeme.“ A tak nějak to začalo: Na rybníku Šeberák před více než pětadvaceti roky. Místo čtyřmetrového plováku dětský nafukovací kajak, místo stěžně, který byste pro jeho délku nepostavili ani ve staré zástavbě, dva zhruba metrové kusy bambusu spojené kusem duralové trubky. Jaké jiné než z rozpadlé bílé hole. A zima jak v lese. „Aspoň se do té studené vody pořádně oblečte,“ radili známí. Někdo měl flanelové pyžamo, jiný byl silná povaha a máčel se jenom v tričku. Inu, bohatýrské časy.
A letos? Na jihočeském rybníku Bezdrev se začátkem léta sešly dvě desítky nevidomých surfařů. „Nevidomí tady trénují prakticky stejným způsobem jako vidící,“ říká pořadatel a instruktor Robert Vachule a pokračuje: „Jde o vysvětlování, protože vidícímu člověku vše ukážete. V úvodu jde o to postavit se na prkno a zvednout plachtu, která leží vedle ve vodě. Ve větších plachtách je často i 200 l vody. Takové množství byste nezvedl, je tedy potřeba vodu při zvedání plachty nejprve pomalu vylít.
Je třeba sledovat směr větru, protože vítr vždy vítězí a může vás svrhnout. Začátečník se dále musí na prkně zorientovat, uvolnit a naučit se prkno otáčet, aby zvládl návrat na základnu. Když ho otočí u našeho břehu, otočí ho i u protějšího. Jinak pro něj musíme jezdit autem. Po zvládnutí těchto úkonů může vyrazit s instruktorem na vodní plochu.
Surfaři říkají „nedržet plachtu, ale držet se plachty“. Vítr je totiž schopen vám ji vzít. Pokud ji ale nastavíte tak, abyste se jí mohl držet, začne to dávat smysl a vítr vám pomáhá. Tuhle zkušenost získává začátečník v blízkosti břehu. Instruktor přitom stojí po prsa ve vodě. Při vlastní jízdě pojede už za vámi nebo vedle vás. První obvyklou komplikací je koordinace pohybu těla i natáčení stěžně s plachtou. V reálu jde pouze o malý pohyb stěžně, v jeho horní části třeba jen o několik cm. Pokud surfař udělá pohyb větší nebo razantnější, má to samozřejmě své důsledky.
Začátečníka vítr pošle do vody opravdu často. V publikacích o surfování se píše, že než se člověk naučí plavidlo ovládat, musí vypít 75 kbelíků vody. Chce to rovnováhu a cit pro vítr. Když však zvládnete první kroky a později pochopíte principy jízdy logicky, dá vám to svobodu a možnost se samostatně rozhodovat. Windsurfing je sport, v němž můžete celoživotně růst. K jeho provozování není potřeba ani prohlídka sportovním lékařem, který určí skupinu postižení, protože v tomto sportu nevidomí nezávodí.
Windsurfing ale není jen jízda. Nevidomí musejí také čelit nenadálým situacím. Jak je zvládají?
„Řídí se podle zvuku, kterým může být šum lesa nebo hlučnější děti na druhém břehu. Když někdo nebo něco zablokuje cestu, může surfař prknem do jisté míry zatáčet a překážku objet. Pokud to nestačí, křikne instruktor: Plachtu do vody! Tibor Kikta kdysi vyprávěl, jak ve větší rychlosti pustil plachtu a spadl ze surfu, který mu ještě několik metrů poodjel. Neměl v blízkosti instruktora a zpočátku nevěděl, kterým směrem se za prknem má vydat. Když však byl nějakou dobu ve vodě sám, zaslechl vlnky šplouchající o plavidlo a snadněji k němu doplaval.“
Procházíme okolo zvláštního zařízení, které připomíná vodní tříkolku. „To je netradiční plavidlo aquaskipper,“ popisuje Robert Vachule. „Původně byl vyvinut v laboratořích NASA, dnes ho samozřejmě vyrábějí Číňané. Místo zadních koleček je plocha připomínající křídlo letadla a vepředu je lyžina spojená s řídítky. Navzdory velikosti je celé zařízení překvapivě lehké. Když se člověk oběma nohama sounož odráží, zadní plocha se rozkýve a vytváří vztlak. To žene aquaskipper dopředu. Frekvence odrážení však musí být vysoká, asi dva přískoky za sekundu. Je to fyzicky velice náročné, dokonce více než běh.“
Aquaskipper společně se startovací věží zanedlouho nese skupinka lidí k rybníku. Tady sleduji nevidomého Vítka, chlapce předškolního věku, jak se snaží ovládat kánoi. „Dopoledne do ní zvládl nástup a nyní trénuje naklánění a zatáčení,“ říká Lucie Magerová, která pracuje v rané péči EDA s dětmi se zrakovým postižením. „To je důležité pro pozdější udržení rovnováhy na surfovém prkně. Na prkno se už postavil, ale necítil se v pohodě. Necháme ho proto na kánoi ještě alespoň den.“
Jiný chlapec, sedmiletý Sebastian s těžkou slabozrakostí, pádluje na single kánoi. Snaží se nalézt balonky a vylovit je z vody. „Cvičí koordinaci pohybu pádla, orientaci v prostoru i určitý náklon z lodě. Tak na ní získává pocit jistoty, rovnováhy a orientace. V případě surfového prkna jsme ho na něm nejprve nechali stát, skákat z něho a podplouvat ho. Po několika dnech už vstoupil na prkno s plachtou a dokázal se rozjet.
Děti cvičíme v místech, kde ve vodě stačí, a nablízku je vždy rodič. Záměrně je vedeme k tomu, aby se do vody převrátily, a poté je chválíme, že jsou z nich už velcí vodáci. Chceme, aby zažily pocit, že převrácení je sice nekomfortní, ale zároveň aby to neprožívaly jako trauma. Prostě vyplavou a pokračují. Nesmějí se bát vody a jezdit s pocitem, že spadnout do ní je něco špatného.
A není to jen o sportu. Zažít pocit úspěchu i nekomfortu děti potřebují ke zdravému psychosociálnímu vývoji. A když zvládnou nějaký sport a něco při něm prožijí, pomáhá jim to vyrovnat se s tím, že nemohou dokázat vše.
Jde rozhodně o dobrou aktivitu, která může pomáhat i neohrabaným a dyspraktickým dětem,“ dodává Lucie Magerová. „Tyhle děti jsou vesměs našimi současnými nebo bývalými klienty. Pokud přijedou s rodiči, kteří jsou ochotni s nimi strávit hodiny ve vodě, pak jsme tu, abychom nabídli motivační kroky a potřebné pomůcky. Společně jsme tu třeba odstranili strach malé holčičky vstoupit do vody i lodě. Není to ovšem program, kdy rodiče děti ráno předají a odpoledne si je vyzvednou.“
Práci trenérů a instruktorů oceňuje také Ivo Budil: „Obecně je třeba mít hodně dobré trenéry, protože ta instruktáž pro nevidomé je poměrně složitá. Myslím, že naučit něco nevidomého ve sportu trvá mnohonásobně déle než naučit stejnou věc vidícího.“
Děti se s rodiči vracejí ke stanům a nevidomý chlapec najednou odběhne stranou k chatičkám. Matka už je unavená a volá ho zpět. „Nechte ho, on tam tu stěnu chatek slyšel a potřebuje se jen přesvědčit, o co to vlastně šlo,“ chlácholí ji Robert Vachule. Chlapec se neochotně vrací, ale když není peskován, odbíhá tam znovu, a to rovnou k okapové rouře. „Není to úžasné, jak vám funguje? On tu rouru určitě slyšel taky!“ jásá Robert Vachule. „Ty děti se zvládnou vše naučit samy, pokud mají kolem sebe dospělé, kteří jim dokáží nepřekážet!“
Souhlasím s tím, že jde rozhodně o zajímavou a prospěšnou aktivitu. Pokud byste měli zájem o více informací, navštivte stránky www.tjzora.cz/nase-oddily/windsurfing nebo www.blindwindsurfing.wz.cz. Dvacátý osmý ročník společného setkání surfařů se zrakovým postižením se bude konat na rybníku Bezdrev začátkem července roku 2019.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 17 Září 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Bída povrchnosti a smutek z krácení
STALO SE
Na rybník Bezdrev na windsurfingových prknech
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Návštěva kozí farmy
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Karel Novotný
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 09/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha III.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana – I.
Také krásu noční hvězdné oblohy lze přiblížit nevidomým
SPORT
Černobílé problémy
rámeček pod obsahem:
Poslední volná místa na startovní listině
Do celostátní soutěže ve čtení a psaní brailského textu, která proběhne v Krakovské 21 v Praze 20. října, je stále možné se hlásit, zbývá ale již jen několik volných míst do zaplnění kapacity. Více o soutěži viz též web SONS v rubrice Aktuality.
redakce

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.