Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 14 Červenec 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Co na světě mám rád, nedám si brát,
STALO SE: Cena Zaměstnavatel bez bariér 2018 zná své vítěze
Vodicím psům se nedařil pouze aport špekáčků
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
Doteky státnosti, labyrintem dějin českých zemí
LIDÉ KOLEM NÁS: Profesorka Světluše Heese-Solarová čte Zoru osm desítek let
Pohodový tandem z KTN
Z mého života s hendikepem
ZORA RADÍ: Zvukové cesty - výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Boty jsou starší než Stonehenge
Afričtí Dogoni: zázrační géniové nebo pozůstatek mimozemské civilizace?
ZDRAVÍ: Co víme o kmenových buňkách?
Kronika medicíny, část 8. – umění lékařů starověkého Říma
KULTURA: Zveme vás do divadla
SPORT: Evropa Anny Paulusové
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: Profesorka Světluše Heese-Solarová čte Zoru osm desítek let

S částí příběhu české tyflopedky Světluše Heese-Solarové žijící ve Švýcarsku jsem se poprvé setkala před dvěma roky na stránkách Zory. V dubnu 2016 vyšel pod titulkem Vzácné svědectví materiál, který popisoval osudy dnes pětaosmdesátileté dámy, která se narodila nevidomým rodičům a která se už jako malá holčička podílela na vzniku našeho časopisu. Její otec Ferdinand Wildmann (1895–1980) totiž byl třetím šéfredaktorem Zory, na její tvorbě se ale podílel od 30. let.
Maminku Emilii Suchardovou – někdejší sekretářku slepeckého podpůrného spolku – nepoznala, zemřela rok po jejím narození. Světluše Heese-Solarová k tomu říká: „Můj táta mě vychoval sám. Asi to nebyla běžná výchova a museli jsme se oba na sebe velice spoléhat.“ A dodává, že proto musela být odmala hodně samostatná a že ji to dobře připravilo na život.

A jaký byl její další příběh? Na to jsme se paní profesorky zeptali jednoho parného květnového dne, když zavítala do Prahy.

Po absolutoriu gymnázia se dala zapsat ke studiu na Pedagogické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Studovala zde speciální pedagogiku se zaměřením na tyflopedii. (Tehdy se pro tento obor používal termín defektologie.). Během studia učila na základní škole a také na Hradčanech (od roku 1828 do r. 1948 Český soukromý výchovný ústav a léčebný ústav pro slepé, dnes Škola Jaroslava Ježka – pozn. red.). Po promoci byla zaměstnána v jednom z ústavů Akademie věd (Historický ústav J. A. Komenského), kde mimo jiné pracovala i na své kandidátské práci o nejstarší škole pro nevidomé v Čechách. Když ji v roce 1966 dopsala, chtěla v tématu pokračovat a podívat se na to, jak je to se školstvím pro nevidomé v evropském kontextu. Narazila ale na nedostatek pramenů a literatury. Přes přítelkyni, která se provdala za diplomata, se dozvěděla o možnosti stipendií pro vědce do 30 let. Zažádala o stáž na univerzitě v Bonnu, nakonec ale odjela na univerzitu v Hannoveru.
Tam zjistila, že ačkoli se místní experti zabývají pomůckami pro lidi s různými handicapy, tyflopedie jako taková je tam v plenkách. Se smíchem líčí, jak byla jako mladá vědkyně z komunistického Československa pro kolegy zjevením. Rychle ale pochopili, že je pracovitá a že svou stáž myslí vážně. Umožnili jí proto v rámci stipendia i studium ve Vídni a Dortmundu. Do Prahy za mužem – psychologem a dcerou se vrátila během Pražského jara.

Odchod z Československa
Pár dnů po okupaci v srpnu 1968 se rozhodla do Hannoveru vrátit. Nevěděla, jak to bude vypadat na hranicích, proto na německém obchodním zastoupení v Praze složitě opatřovala vstupní víza do SRN, které ale nakonec na hranici nikdo ani nechtěl vidět.
Když se paní Heese-Solarové ptám na začátky v cizině, říká, že šla na rozdíl od mnoha exulantů do známého prostředí. Pomohla jí prý i tehdy extrémně projevovaná solidarita Západu s naší situací a okupovanou vlastí. Ne, neměla vyhráno, ale pomoc to byla. V zahraničí nakonec zůstala natrvalo.

V Hannoveru, kde šéfovala katedře, strávila 10 let, postupně se stala docentkou a posléze profesorkou. Poté přešla na univerzitu v Dortmundu. Tam mimo jiné v roce 1977 založila respektované Poradenské středisko, které dodnes pomáhá handicapovaným studentům v překonávání bariér. To se, ač nejprve vnímané jako zbytečné, stalo vzorem pro obdobné instituce v Německu i jinde v Evropě. V Dortmundu strávila 22 let. Přednášela také na univerzitě v Curychu, kde nyní žije.

Býti průkopníkem...
Povídaly jsme si i o tom, jak je těžké přicházet s novými věcmi a být průkopníkem (paní Heese používá slovo pionýr v jeho původním nezkresleném významu). V Německu sedmdesátých a osmdesátých let, kde bylo hodně válečných invalidů, byla obrovská potřeba tyto lidi integrovat, ale moc se nevědělo jak na to. Budovy i veřejný prostor byly plné překážek a převládal názor, že kdo je šikovný, ke vzdělání se nakonec dostane. S tím profesorka Heese-Solarová nesouhlasila a krůček po krůčku posouvala pohled na nezbytnost vytvářet podmínky studentům se speciálními potřebami. Vždy také pro svoje téma nadchla někoho z mladých na svojí katedře, dala mu velké kompetence a nechala věci posouvat dál.
A ještě v něčem byla průkopníkem. Učila své mužské kolegy respektovat ženu jako kolegyni i nadřízenou. Líčí, jak všechny schůze ve zcela mužském univerzitním prostředí obvykle začínaly oslovením Vážení pánové. Ale rychle se prý ujalo Vážení pánové a paní Solarová...
Když začala předsedat schůzím katedry ona, nastala ještě jedna změna. „Jako zaměstnané matce s povinnostmi v domácnosti mi nevyhovovaly schůze a porady večerní, které do té doby – protože výhradně mužům – nevadily,“ říká. – A kdy pak byly? ptám se. – „No odpoledne, třeba ve tři,“ směje se paní profesorka s tím, že si ale kolegové rychle zvykli a byli nakonec za volné večery rádi.

Další osudy tatínka
Po odchodu z Československa trvalo 11 let, než se mohla paní Heese znovu shledat s otcem. Ten působil až do své penze v Zoře. Ve zralém věku se znovu oženil, s manželkou Marií byl velice šťastný. Když znovu ovdověl, žil s příbuznými své ženy v Praze na Bílé Hoře. Dceru s jejím druhým mužem navštěvoval každé prázdniny, v cizině ale natrvalo žít nechtěl.

Vztah k časopisu Zora
Náš časopis pomáhala malá Světluše otci sestavovat v době, kdy ještě nechodila ani do školy. V dopise redakci z roku 2016 to popsala takto: „Při procházkách mi otec navrhl hru, že já mu budu do dlaně kreslit jednotlivá písmena nápisů firem, kolem kterých jsme šli, a on mi bude říkat, jak se ta písmena jmenují a sestavovali jsme z toho jména majitelů těch firem. Tak mě můj nevidomý táta naučil číst. No, a když už jsem uměla číst, tak mě zabavil také tím, že jsem mu pomáhala v sestavování obsahu Zory.“

A jak se jí líbí současná podoba časopisu, který považuje za záslužný?
Paní Heese chválí pestrost obsahu. A dodává, že v současnosti je na tom časopis úplně obráceně než za dob šéfování jejího otce. Tehdy se obsah mimo život spolku těžce hledal v dobových novinách a magazínech. Dnes čelí redakce spíše informační explozi, přetlaku...
A v nadsázce dodává, že jí v Zoře chybí „jen ta křížovka“. Kdo ví, třeba i ta přispěla vedle kontaktu s českou literaturou ke stále dokonalé češtině paní Heese. (Pro milovníky křížovek dobrá zpráva – tuhle praxi přece jen alespoň občas obnovíme! Red.)

Sympatie k našemu časopisu způsobila i to, že paní profesorka Heese-Solarová převzala záštitu nad podzimní celostátní soutěží v četbě Braillova písma, jejíž součástí bude i klání v psaní na Pichtově stroji, psaní na klávesnici a Pražské tabulce.

RODIČE S. HEESE
Ferdinand Wildmann se narodil v Praze 22. listopadu 1895. O zrak pr?išel již v deseti letech, kdy prode?lal zápal mozkových blan. Docházel do Hradc?anského ústavu a pozde?ji i do Klárova ústavu. Stává se uc?itelem hudby a zpěvu. Pracuje jako sazec? matric pro tisk knih Braillovým písmem (pr?edevším hudební notace). Postupne? se dopracovává, pr?edevším díky své píli, nasazení a entuziasmu, k vedoucím funkcím v Podpu?rném spolku samostatných slepcu?, kde je prvním poválečným pr?edsedou. Po odchodu Rudolfa Freszla se ujímá funkce vedoucího redaktora c?asopisu Zora. Od roku 1950 je také r?editelem slepecké knihovny a tiskárny v Krakovské ulici v Praze.
Spolupracovníky byl F. Wildmann velice oblíbený. Nadšene? podporoval mladé redaktory a postupne? si z nich vychovával pevnou základnu pro fungování redakce.

Emilie Suchardová se narodila v roce 1893. V dětství přišla o zrak. V roce 1926 se stala tajemnicí Podpůrného spolku samostatných slepců. Zde se potkala s Ferdinandem Wildmannem a v roce 1932 se stala jeho ženou.

Podle dcery byl jejich sňatek tak trochu pražskou senzací. Denní tisk prý s obdivem, ale i s podivem psal, že je odvaha, když se dva nevidomí berou uprostřed hospodářské krize. Paní Heese říká, že podle vyprávění příbuzných byla její maminka velmi talentovaná hudebnice a divadelnice. Údajně měla velice moderní názory a dost se angažovala i v politice – byla horlivou sociální demokratkou.

Marie Zemanová

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 14 Červenec 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Co na světě mám rád, nedám si brát
STALO SE
Cena Zaměstnavatel bez bariér 2018 zná své vítěze
Vodicím psům se nedařil pouze aport špekáčků
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
Doteky státnosti, labyrintem dějin českých zemí
LIDÉ KOLEM NÁS
Profesorka Světluše Heese-Solarová čte Zoru osm desítek let
Pohodový tandem z KTN
Z mého života s hendikepem
ZORA RADÍ
Zvukové cesty: výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Boty jsou starší než Stonehenge
Afričtí Dogoni: zázrační géniové nebo pozůstatek mimozemské civilizace?
ZDRAVÍ
Co víme o kmenových buňkách?
Kronika medicíny, část 8, umění lékařů starověkého Říma
KULTURA
Zveme vás do divadla – Národní divadlo Brno
SPORT
Evropa Anny Paulusové
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.