Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 13 Červen 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Léto budiž pochváleno
STALO SE: Košíkáři mimoděk objevili skvělý prostor
Javor dobré vůle zasadili ve středisku pro nevidomé Dědina
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Michaela Málková
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 07/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér
ZDRAVÍ: Opraví se srdce samo?
KULTURA: Zveme vás do divadla – Městské divadlo Brno
SPORT: OMLUVA
INZERCE


LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Michaela Málková


Účast dobrovolníků – asistentů, průvodců, načitatelů, i třeba digitalizačních pracovníků – na životě osob se zrakovou vadou, je v posledních dvou desetiletích významná a nezastupitelná. Mnozí z nás si už život bez našich pomocníků neumíme ani představit. Často se z dobrovolníků stanou přátelé, často se z našich přátel stanou dobrovolníci, kteří pomáhají někomu úplně jinému než nám samým. Dobrovolnické aktivity se kvalitativně i kvantitativně mění. To, co bylo dříve nereálným přáním, je dnes konkrétní pomocí. My všichni, kdo špatně vidíme nebo vůbec nevidíme, si pomoci dobrovolníků náramně považujeme a jsme rádi, že se i jako národ můžeme pochlubit takovou službou veřejnosti.
Michaela Málková je mladá žena s mnoha zájmy a s netradičním přístupem k dobrovolnické práci. Málokdo si umí představit, že by se člověk s tak těžkým handicapem zapojil do dobrovolnického hnutí. A přesto – Míšin příběh je tak skutečný, jako je skutečná ona sama. Má svoje hlavní téma, a tím je hudba.

„Narodila jsem se před osmadvaceti lety a od dětství žiju v Praze. Jsem už od narození nevidomá, a tak jsem chodila do školy pro nevidomé na Hradčanech. A hned jak to šlo, jsem se tam začala učit hrát na klavír. O rok později jsem to zkusila s příčnou flétnou, ale měla jsem problém s nátiskem. V sedmé třídě jsem začala studovat hru na klarinet, a to už bylo jasné, že hudba bude mým povoláním. Snila jsem o tom, že budu vyučovat děti na nějaký nástroj. Přihlásila jsem se tedy na konzervatoř Jana Deyla.
Jako hlavní nástroj jsem měla klarinet, vedlejší obor kytaru a k tomu povinný klavír. Život a studium konzervatoře pro mě byl neskutečně náročný. Musela jsem mnohonásobně více cvičit, mnohonásobně více se učit teoretické předměty. Bylo to velké sousto, dokonce jsem párkrát opakovala ročník. Ale zamilovala jsem se do kytary, ta mi opravdu dělala radost. Nicméně se mi nepodařilo ukončit studium maturitou, dokonce ani na druhý pokus. Můj sen o vyučování hře na kytaru se tedy poněkud rozplynul. Ale ve studiu jsem pokračovala dál, jakkoliv to bylo velmi zatěžující. Pamatuju si chvíle, kdy jsem třeba byla na letním táboře. Večer se všichni bavili u ohně nebo v klubovně, a já cvičila na nějaký nástroj nebo jsem se učila třeba hudební teorii. Proto na svá studijní léta vzpomínám nerada. Definitivně jsem konzervatoř ukončila absolutoriem v roce 2016, studovala jsem ji vlastně devět let,“ prozrazuje na sebe Michaela Málková.

Není to tak dlouho, co jste ukončila studium. Kam vedly vaše kroky z konzervatoře Jana Deyla?
„Musím upřímně říct, že po ukončení konzervatoře se mi hodně ulevilo. Já od dětství ráda jezdím na koni, je to nejen příjemné, ale prospívá to i mému zdraví. Teď mám konečně pocit, že si to užívám, jezdím pravidelně každý týden v Toulcově dvoře v Praze. Také moc ráda čtu, hlavně dobrodružné knihy. Nemám moc ráda audio ani čtení umělého hlasu, já nejraději čtu v Braillově písmu. Někdy je náročné obstarat si knížky, ale v tom mi odjakživa hodně pomáhá mamka, která mi nechává vybrané černotiskové knížky tisknout v bodovém písmu v Tiskárně pro nevidomé v Praze Smečkách. Čtení v Braillu mě opravdu hodně baví, vyhrála jsem i pár čtenářských soutěží.
Kromě jízdy na koni a četbě se věnuji sportovním přenosům biatlonu. To přímo miluju, když komentují, co kdo na té trati dělá, kam střílí... A to mě přivedlo k simulované zvukové střelbě, se kterou nyní začínám. Je to další moje nová vášeň,“ usmívá se nadšeně Míša.

Žijete v rodině s matkou a otcem, nedávno jste se stala i tetou. Rodina bývá mostem k lidem. Jaká je vaše oblíbená komunita?
„Mám ráda partu kolem Viděno hmatem z butovického gymnázia a střední školy pro zrakově postižené. Ráda s nimi jezdím na lyžařské a cyklo týdenní pobyty, víkendové akce, jsou to hlavně turistické a poznávací programy. Teď se rýsuje další zajímavá komunita, a to jsou zrakově postižení střelci TJ Zora. A také ráda navštěvuji kulturní a společenské akce TyfloCentra, to je také most mezi námi, kteří máme podobné problémy a podobné zájmy.“

To všechno, co jste jmenovala, se zdaleka netýká hudby. A vy se, Míšo, přece jen primárně považujete za muzikantku.
„Tak to je pravda. Neustále hraju na kytaru nebo na klavír. Musím se totiž připravovat na svá dvě povolání – nebo poslání?“ usmívá se Míša.

Můžete nám o tom povědět víc?
„Jednou jsem byla na kontrole kvůli epilepsii v krčské nemocnici v Praze. Tehdy jsem ani netušila, že zde existuje něco jako sdružení dobrovolníků Lékořice. Začala jsem se zajímat a zjistila jsem, že tito dobrovolníci se specializují na dětské i dospělé pacienty v nemocnici, hlavně na ty, kteří tam musí trávit delší dobu. Věnují se jim, povídají si s nimi, mají všelijaké tvůrčí dílny, kde se vyrábí dárkové předměty nebo něco jen tak pro radost. Lékořice má, kromě kavárny, v areálu nemocnice i obchůdek, kde je možno si lecjaké ty výrobky zakoupit. I v tom obchůdku pracují dobrovolníci.
Sepsala jsem svůj životopis a přijali mne a mou nabídku, abych chodila k pacientům a hrála jim na kytaru. To dělám nade všechno ráda. I své volno a dovolenou plánuji tak, aby co možná nejméně zasahovalo do této mé činnosti, která je zároveň mým koníčkem. Mám radost, když můžu těm nemocným dělat radost.
Moje práce je mezi dospělými, každý týden jsem na jiném geriatrickém oddělení. Ale když je třeba Den dětí nebo nějaké dětské svátky, chodím hrát i dětem. Příležitostně bych chtěla hrát i v Naší kavárně provozované Lékořicí...“

Stalo se vám někdy, že jste odcházela se smutnými pocity?
„Ano, stalo se párkrát, že někdo na pokoji si nepřál poslouchat kytaru a písničky. Nikdo z mých klientů není na pokoji sám, a tak se musejí vzájemně přizpůsobit. Když někdo nechce být rušen hudbou, nedá se nic dělat, ostatní mají prostě smůlu. Jenže mě to mrzí. Naštěstí je taková situace spíš mimořádná. Většinou jsou pacienti moc rádi, že za nimi přijdu, pamatují si mě a často mají už dopředu vybrané písničky na přání. Je zajímavé, že mají rádi i Radůzu a Zuzanu Navarovou, kterou hrávám především na přání sestřiček. Ale mnozí zase preferují lidové písničky nebo třeba pop a country, to je různé. A tak musím mít dost pestrý repertoár. To ovšem znamená stále se učit něco nového a cvičit.“

Jak se nevidomý dobrovolník pohybuje po složitém areálu krčské nemocnice? – ptám se inspirována vlastním blouděním.
„To je poměrně jednoduché. Já pracuji ve dvojici, a to znamená, že po odděleních chodím s další dobrovolnicí, která mě doprovází a třeba i pomáhá pacientům, aby mohli pohodlně poslouchat. Někdy jdeme do společenské místnosti, takže pacienti potřebují i fyzickou pomoc nebo doprovod. Tahle spolupráce jde moc dobře, s druhou dobrovolnicí si rozumíme. Když přijdeme na oddělení, já hraju na kytaru, zpívám s pacienty a ona se stará, aby měli, co potřebují.“

Vím, že je asi těžké skloubit všechny vaše aktivity a dobrovolnictví s nějakým pravidelným zaměstnáním. Uvažujete o nějakém pracovním zařazení i s tím, že nemáte maturitu?
Míša má evidentně docela jasno o svých reálných možnostech i přáních. Dobrovolná hudební produkce v nemocnici ale není jediný most mezi Michaelou a vidící veřejností.
„Nevím, co přinese budoucnost, ale já ještě hraju na klavír v kavárně Ad Astra, která pořádá všelijaké kulturní, hlavně hudební a literární akce. Já ale sem chodím hrát jako pravidelná součást kavárenského života, a to mě moc baví. Někdy si se mnou hosté povídají, chtějí třeba zahrát na přání. Tady mě také těší, že mohu rozdávat radost, i když je to trochu jiné než v nemocnici. S kavárnou mám uzavřenou pracovní dohodu, a tak si i vydělám nějakou korunu.
Repertoár je hlavně moje milovaná Radůza a Zuzana Navarová. Jejich písničky se učím především z cédéček, někdy využívám You Tube. Repertoár musím stále obnovovat. V kavárně ale nezpívám, vlastně dělám takovou zvukomalebnou kulisu, zatímco hosté popíjejí své oblíbené nápoje nebo konzumují všelijaké dobrůtky,“ usmívá se Míša.
Michaela Málková je vzácný člověk, který nedbá na překážky a snaží se, aby lidé, kterým chce zahrát, měli v duši pohodu a radost ze sdílené hudby. A tak dochází několikrát ročně hrát i vozíčkářům a seniorům do Zeleného ptáka v Praze Kunraticích. Tam ji už dávno přijali „za svou“, když je chodila navštěvovat ještě jako studentka konzervatoře, doprovázet tamější vernisáže nebo zpestřit program vánočních nebo velikonočních svátků.
Po rozhovoru s Míšou mě napadlo, že mostů jsou desítky, možná stovky druhů, které se liší účelem, nosností i architekturou. Míša mi připomíná most, který je lehký, vzdušný a je milo po něm přecházet z břehu na břeh.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná.


Obsah

ÚVODEM: Léto budiž pochváleno
STALO SE: Košíkáři mimoděk objevili skvělý prostor
Javor dobré vůle zasadili ve středisku pro nevidomé Dědina
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Michaela Málková
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 07/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér
ZDRAVÍ: Opraví se srdce samo?
KULTURA: Zveme vás do divadla – Městské divadlo Brno
SPORT: OMLUVA
INZERCE


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 13 Červen 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Léto budiž pochváleno
STALO SE
Košíkáři mimoděk objevili skvělý prostor
Javor dobré vůle zasadili ve středisku pro nevidomé Dědina
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Michaela Málková
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS v Praze 07/2018
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha I.
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Ohlédnutí za historií odstraňování architektonických bariér
ZDRAVÍ
Opraví se srdce samo?
KULTURA
Zveme vás do divadla – Městské divadlo Brno
SPORT
Sportovní hry zrakově postižené mládeže
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR