Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 22 Listopad 2013

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Bílá pastelka 2013
Sociálně právní komise SONS ČR informuje
Nevidomý aktivista
Pro prevenci i léčbu
Neodkoukané emoce
Stopy 11 – Výročí
Tma přede mnou
Děčínská zoo čtyřmi smysly
Místo 3D bude dotyk
Tyfloart 2013
Výročí Edith Piaf
Mladý muzikant
Centrum oslavilo dvacátiny
Putovní pohár doputoval do Brna
Rozhoduje přesnost
Sport učí člověka bojovat
Třístovkou poslepu

Stopy 11 – Výročí

Kristýna je atraktivní a silná osobnost. Nelze ji přehlédnout, i když třeba špatně vidíte. Ona nevidí vůbec, přesto máte pocit, že má oči všude. Kristýně prostě nic neunikne, ve všem se vyzná, v mnohém je nedostižná. Špatně snáší, když není středem pozornosti, ale to lze pochopit. Být od dětství nevidomá a být vychovávána pro ambice rodičů, to není snadný osud.
Na společenském večeru se nás sešlo nad očekávání hodně. Po rozdělení Československa mi někteří přátelé ze Slovenska chybí, a tak jsem byla tím víc potěšená, že jsem se zde s několika setkala. Měli jsme si o čem povídat, protože zrovna probíhalo dvacetileté výročí samostatnosti Čechů a Slováků. V relativně malém světě zrakově postižených to tzv. osamostatnění dost znamená. Ztratili se nám z dohledu bývalí spolužáci ze středních škol, spoluklienti z levočského rehabilitačního střediska. Poztráceli jsme se navzájem s přáteli i z bývalého svazu nevidomých, z rekondičních a rekreačních pobytů, někam se vytratili dobří známí ze společných sportovních a kulturních akcí. A tak se snažíme nepropást žádnou příležitost k setkání a popovídání, které se pro nás stalo takovou mezinárodní vzácností.
Nečekaně do mě někdo plnou parou vrazil, a byla to Kristýna, a hned se také omluvila. Poznaly jsme se a usadily pěkně stranou, aby nás nic nerušilo ve vyprávění a vzpomínání. Mělo mě tenkrát leccos trknout, ale netrklo.
„To je super, že ještě jsou nějaké společné oslavy, i když se konkrétně netýkají dvacátého výročí osamostatnění,“ ukončila Kristýna naše posezení. „Nicméně, staří známí by se měli vidět častěji, co říkáš? Mám takový nápad – příští měsíc se uskuteční v Bardějově týdenní rekondice. Myslíš, že bys chtěla jet se mnou? Já budu mít s sebou sestru, která normálně vidí, takže bychom mohly jet ve třech. V tu dobu bude mít sestra třicáté páté narozeniny a my budeme mít dvacet let od maturity.“
Po kratším váhání jsem se rozhodla, že trochu změním prostředí i známé kolem sebe a na Slovensko pojedu. S Kristýnou jsme si vyměnily pár mailů, ona všechno zařizovala a já se takříkajíc vezla, jen jsem podepsala přihlášku a vyzvedla mezinárodní měnu, což je pro mne dosud neobvyklé. Za mlada se na Slovensko cestovalo nalehko, s průkazkou ZTP a s oboustranně platnými korunami. Jo, ale svět se mění. V Kristýniných mailech nikdy nechybělo upozornění na nějaké výročí nebo alespoň důležité datum, které zrovna následovalo nebo aktuálně probíhalo. Tak třeba – „Dnes ti píšu stručně jen pár poznámek ...,no a představ si, že mi přesně před dvanácti lety vytrhli první zub moudrosti. A příští víkend je to přesně dvacet let, co jsem byla poprvé v Tatrách, naši tenkrát měli stříbrnou svatbu, a tak jsme to tam oslavili.“
Při četbě těchto mailů jsem už měla lehkou závrať. Já na čísla nikdy nebyla, to, co jsem musela znát v dějepise, jsem většinou šťastně zapomněla, pamatuji si datum upálení Jana Husa, bitvu na Bílé Hoře a nevím proč rok 1812, kdy byl Napoleon poražen u Moskvy. Tedy, aspoň si to myslím. Celé mé dětství a mládí provázely většinou nucené oslavy různých státních výročí. Takové oslavy se mi doživotně zprotivily. Na data narozenin svých nejbližších mám počítač a mobil. Pokud něco přehlédnu, v nejhorším si zadělám na trapas. V hlavě mi skoro žádné z těch dat nevisí. Ne tak Kristýna! Pochodující kronika s bílou holí. To chce potlesk! A tak jsem v duchu zatleskala. A jela do Bardějova.
Tam neminul den, neminulo ráno, neminul večer, abychom nevzpomněly nějaké výročí. Vypadalo to třeba takhle: „Zítra oslavíme Katčiny narozeniny. Ty je budeš mít až třináctého srpna, a já hned za týden po tobě. Už se těším, že je budu oslavovat v Bratislavě, mám tam slíbený výlet a oběd v nějaké superkrčmě. Máma mi slíbila mluvicí hodinky.“
Tyto informační vodopády sestra Katarina vždycky odměnila radostným jásotem a upozorněním na Kristýninu fenomenální paměť i na to, s jakou pozorností sleduje všechna jubilea svých bližních i vzdálenějších známých. „Na Mezinárodní den bílé hole bude mít Palo Sklenár – pamatuješ si ho, že –sedmdesátiny, no divím se, že se takového věku vůbec dožil s jeho způsobem života. A v prosinci – to bys měla přijet – pořádá Anica obrovský raut, bude jí šedesát, odchází do důchodu, ale to víš, i tak má pořád spoustu vlivných známých i v Česku, mohla by ses přijet zviditelnit, nikdy nevíš, kdy ti Anica může nějak prospět. Stačí se občas vhodně připomenout. Není problém, abych ti zařídila pozvání.“ Než jsem stačila otevřít pusu, hned se vložila Katarina s nadšeným souhlasem a pochvalou, jak Kristýnka na všechno myslí a jak se snaží pomáhat svým přátelům.
V polovině tzv. rekondice jsem měla svou předchozí kondici totálně rozhozenou. Ráno jsem se snažila vyplížit do koupelny a na osamělou procházku dřív, než Kristýna procitne a v tu ránu vzpomene nějaké další šílené výročí. Když ji náhodou nic nenapadá, otevře poznámkovník v mobilu, a to je hned úrodička, jeden by nevěřil! Kdyby neměla s sebou tu svou patologicky submisivní sestru, snad bych to nějak zvládla a její vášeň utlumila. Ale takhle na mne byly dvě. Jakýkoliv obdiv ze mě vyprchal už druhý den, a tak jsem se jen přitrouble usmívala a říkala něco jako – „Ale to je zajímavé, super, seš fakt dobrá, že si to všechno pamatuješ...“
Na svých ranních dezercích jsem měla čas přemýšlet. Vrtalo mi v hlavě, co se za touhle posedlostí vlastně skrývá. Ke konci pobytu to bylo jasné. Všechna výročí jsou důležitá – ale pro koho? Pro Kristýnu samotnou. Z výročí a významných dat se staly jakési odrazové můstky, z nichž ona mohla naprosto přirozenou cestou mluvit o sobě, nějak se zviditelňovat, což bylo její oblíbené slovo. A nejen to – s velkou chutí zviditelňovala osobní nectnosti jubilanta, čímž se paradoxně zvýraznila její bezúhonnost hraničící s dokonalostí. Pokud o někom mluvila pozitivně, tak opět jen ve vztahu k sobě, čím je pro koho důležitá, co pro ni někdo udělal, jak ona komu pomohla. Poslední večer jsme si pochutnávali na slavnostní večeři a láhvince Modranského, k tomu hrála a zpívala živá kapela. „Představ si,“ začala Kristýna, „to je pátá rekondice, na které jsem s Vladem Spirochem. On tady má pokaždé jinou asistentku, ale kdo by věřil, že je to asistentka, že. Příští rok mu bude padesát, nevím, jak to ta jeho manželka může snášet, já už bych ho dávno vyhodila i s jeho asistentkami za dveře,“ deklaruje Kristýna svou morální nadřazenost a bezchybnost. „Něco ti povím,“ odvažuji se po dvou deckách, „měla by sis najít nějaké vhodné datum, a počínajíc tím dnem by sis mohla dát závazek, že přestaneš lidi pomlouvat. A rok po roce pak slavit výročí,“ dokončila jsem statečně svou myšlenku.
„Cooože?“ vypadlo z Kristýny, zatímco její sestra se zmohla jen na vyprázdnění sklenky do dna. „A to mi říkáš ty, které jsem umožnila ten superpobyt tady, tomuhle se tedy říká přátelství a vděčnost,“ zasyčela jako zlá královna v pohádce.
Nebudu popisovat zlověstné mlčení Katariny ani uštěpačné výzvy Kristýny. Nevypadalo to, že by mne chtěly ráno doprovázet na časný vlak do českého zahraničí. Nějak se nám to jubileum oddělení Česka a Slovenska nevyvedlo, to musím uznat. Objednala jsem si taxíka a ještě před rozedněním odjela.
Koncem října přišel tak trochu omluvný mail od Kristýny, nechtěla, abychom se rozešly ve zlém. A zve mě na jubilejní raut Anicy, která jde do důchodu a kterou bych druhého prosince mohla obšťastnit svou přítomností a mít z toho i osobní výhody.
Podívala jsem se do kalendáře a zjistila, že mám dobrý důvod pozvání odmítnout. Odepsala jsem tedy: „Milá Kristýno, děkuji ti, že i po našem konfliktu stále myslíš na moje dobro. Omlouvám se, že musím tak významné pozvání odmítnout. Anicin raut bohužel připadá zrovna na datum Mezinárodního dne zrušení otroctví, a tuto oslavu si fakt chci užít. S pozdravem Klára.“ Zhluboka jsem vydechla a následně použila klávesovou zkratku CTRL+M. Tak totiž odesílám elektronickou poštu.

Delicie Nerková

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 97 Číslo 22 Listopad 2013
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Bílá pastelka 2013
Sociálně právní komise SONS ČR informuje
Nevidomý aktivista
Pro prevenci i léčbu
Neodkoukané emoce
Stopy 11 – Výročí
Tma přede mnou
Děčínská zoo čtyřmi smysly
Místo 3D bude dotyk
Tyfloart 2013
Výročí Edith Piaf
Mladý muzikant
Centrum oslavilo dvacátiny
Putovní pohár doputoval do Brna
Rozhoduje přesnost
Sport učí člověka bojovat
Třístovkou poslepu

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.