Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 7 Duben 2014

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Sociálně právní komise SONS ČR informuje
Sociální politika versus každodenní život
Sítnici ničí lajdácký protein
Albíni, zrak a pověry
Barevný experiment
Kniha o pohybu
Borůvková keramika
Padesát plus... 7: Hana Kuncová
Qardo dobývá svět
Nabídka rekreace u moře
INSPO 2014
Hra, k níž není třeba zrak
Další ročník literární soutěže
Kytarový mág
Pěvecké duo
Černobílé problémy (Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín))
Patrik Hetmer osmý
Zlatá lyžařka
Cena pro Daniela
Noční běh Stromovkou

Padesát plus... 7: Hana Kuncová

Hana Kuncová je pohostinná, vždycky hezky oblečená a upravená, vždycky v akci, vždycky připravená k naslouchání i povídání. Teplé koláče nám voní na stole a my si povídáme o životě. Kde? Přece na sekretariátě kladenské odbočky SONS, který, jak Hana říká, denně žije. Žádné zakonzervované uprášené kanceláře, ale prosluněné místnosti s balkonem, zcela přizpůsobeny potřebám klientů i přátel, kteří sem rádi zavítají.

Paní Hano, vy patříte ke kladenskému sekretariátu SONS stejně samozřejmě jako předseda, jednatelka a další členové výboru. Co vás sem, do těchto místností, tolik táhne?
Co mě sem táhne... Nejspíš to, že jsem tady pořád v kontaktu s lidmi. To, že zde mám malý pracovní úvazek, je spíš důsledek mého zájmu o lidi, než že bych to viděla jako nějaké obyčejné zaměstnání. Pravidelně sem chodím na skoro celý den dvakrát týdně, ale často zajdu i mimo pracovní dobu. Účastním se tu všeho, co se děje mezi zrakově postiženými v rámci naší odbočky. V pondělí a ve čtvrtek půjčuji pomůcky, mám na starosti i různé přípravné práce pro činnost sekretariátu, podle toho, co je potřeba. Také se zde starám o pořádek, občerstvení a takové ty drobné nezbytnosti. Chtěla bych dělat i víc věcí, ale dost mě omezuje, že nezvládám počítač. Je mi padesát plus 7, prodělala jsem mnoho operací s narkózami, a to, co jsem na počítači uměla, nějak vyšumělo. Chystám se, že v budoucnu bych měla oprášit to, co jsem znala, a přidat další nové věci. Moje situace je ale v současné době dost složitá, a tak tyhle záležitosti odsunuji na vedlejší kolej.

Z původně relativně dobrého vidění vám po druhém porodu zůstal jen světlocit a nepoužitelné zbytky zraku, ale určitě je pořád co objevovat, co se doučovat. Jste velmi zručná, máte technické myšlení i prostorovou a barevnou představivost. Dodneška uplatňujete svůj smysl pro uspořádání interiéru, ale i pro výběr oblečení. Kdo vás tohle všechno naučil?
Kdo by mě to, prosím vás, učil? Vyrostla jsem v rodině, kde se otec nestaral a matka byla těžce nemocná. V podstatě jsem od svých třinácti nebo čtrnácti byla náhradní matka, hospodyně, chůva mladších tří sourozenců. Ani vystudovat jsem nemohla, protože jsem se musela starat o rodinu a vydělávat peníze v zahradnictví a úklidem. Všechno jsem se učila za pochodu. Když jsem po druhém porodu oslepla, byla jsem v tom úplně sama, i když manžel se o nás vzorně staral po materiální stránce, protože jiný příjem než jeho jsme neměli. Celé dny jsem byla pro domácnost i dvě děti naprosto nezastupitelná, ještě jsem celá léta pečovala o matku. Poměrně dlouhou dobu jsem se mezi nevidomé nedostala, nebyl čas a ani jsem nevěděla, že tady funguje tehdejší Česká unie nevidomých a slabozrakých. Pozvolna jsem se začala setkávat s Milošem Burdou, Viktorem Sedlářem, s Josefem Kinterem, spřátelila jsem se s Evou Talmanovou, která má nevidomého syna, a dalšími, kteří mi byli pomocí i oporou. Učili mě chodit s holí i Braillovo písmo. To byla asi moje záchrana.

Ano, také si i z vlastní zkušenosti myslím, že být v dobré partě lidí se stejným handicapem je inspirující a povzbudivé...
Víte, dnes mají všichni počítače, místo zavolání si třeba k narozeninám nebo o vánocích pošlou esemesky, a to asi není to samé, jako sejít se na živo. V naší odbočce je poměrně dost mladých lidí, odbočka je připravená na další klienty. Ale lidi dnes moc nestojí o ty správné vztahy, kdy můžete nejen poznat zajímavého člověka, ale kdy je třeba se mu i přizpůsobit a naučit se trávit čas i s někým jiným než se sebou a s počítačem.

Váš syn Karel je postižen mentálním onemocněním, které mu zabránilo zcela vyspět. V domácnosti se staráte o nemocného švagra a teď i manžela. Jak vypadá váš obyčejný den?
Pro syna si ráno přijedou z denního stacionáře. Ale nemyslete si – když je se mnou doma, docela mi pomáhá v domácnosti, naučila jsem ho různé drobné domácí práce. Jen při přecházení silnice se na něho nemohu spolehnout, to se nikdy nenaučil, to musím jistit já sluchem. Pomůže mi s nenáročnou orientací při nákupech a třeba i s úklidem. Ve stacionáři je ale rád, mají tam denní programy s pracovní terapií, a to ho moc baví. Když ráno odjede, musím se o všechno postarat. Každý den vařím pro všechny tři chlapy. Není to snadné, švagr trpí v důsledku své nemoci nechutenstvím, a tak se snažím mu vyhovět. Obstarám doma, co je třeba, pak chodívám s někým nakoupit. Ráda nakupuji ve velkém, manžel mi místo komory na chodbě udělal báječnou špajz, kam se to všechno přehledně naskládá. Profesionální asistenty nemám, i když by se občas někdo hodil. Ale na to bych musela mít pravidelnější život. Asistentův čas je i můj čas, potřebovala bych roztřídit spoustu dokumentů a různých věcí po matce, dát s někým do pořádku její byt. Odkládám to na budoucnost, stejně jako ten počítač.

Nejméně dvakrát v týdnu jste na sekretariátě. Jak se bez vás rodina obejde?
Tak to musím vstát už v šest a než syn odjede do stacionáře mám už skoro všechno uvařeno, i koláč upeču. Nachystám čisté věci, podám léky a připravím, co je třeba. Pak jsem nedaleko na telefonu, kdyby něco, mohu přispěchat na pomoc. Odpoledne musím zajistit, aby někdo přivezl Karla ze stacionáře domů, když jsem na sekretariátě. Večer rychle udělám, co je nezbytné, a padnu na gauč. Ráda sleduji televizi, hlavně dokumenty, ráda poslouchám rádio. Miluji četbu na MP3, ale v poslední době skoro nečtu. Je toho na mě moc.

Co sama využíváte z nabídek odbočky SONS? Jaké používáte pomůcky?
Každý rok jezdím na rekondici, někdy jen s Kájou nebo i s dcerou a vnoučaty. Moje nejmladší vnučka má také vadu zraku, tak si myslíme, že je nejlepší, když může zažívat, že i nevidomí jsou šikovní a veselí lidé. Kdo ví, co ji čeká. Ráda se účastním všech aktivit, jak mi to zdraví dovolí, máme tady různé soutěže, setkání se zajímavými lidmi, výlety a exkurze, víkendové pobyty, Mikulášskou zábavu prostě spoustu nabídek. Jenže taky mám za sebou pár infarktů, musím se trochu hlídat a omezovat. A pomůcky? Asi by byl delší seznam toho, co nevyužívám – ale mám ráda mluvicí váhu, hodinky, tlakoměr a různá udělátka do kuchyně. Samozřejmě přehrávač, mám moc ráda veškerou hudbu. Občas využívám i diktafon. Pro mě je nejdůležitější, abych měla svůj pořádek, na to jsem háklivá. Všechno musím mít na svém místě, a když nemám, jsem trochu nepříčetná. Pořádek v domácnosti i na sekretariátě je pro mne ta nejlepší pomůcka. A potom také cizí oči, které mi něco přečtou, popíšou, pomohou vyrobit nebo uspořádat. Naštěstí mám rodinu i přátele, kteří jsou velmi hodní a vstřícní, chápou, že je zbytečně neotravuju, ale pomohou, když je potřeba. Uvažovala jsem o vodicím psu, ale jen chvilku. Byl by mi na obtíž, nedokázala bych mu obstarat dostatečné venčení a všechno, co pes potřebuje. V poslední době jsem už docela unavená ze všech těch povinností.

Míváte také neděle nebo dovolené?
Neděle? Ale jistě. Někdy se setkáváme tady na sekretariátě se známými a přáteli, pokecáme, vypijeme kávu, řekneme si, co je nového. Stačí jen chvilka, aby člověk vypnul. O víkendu mám doma syna Káju, tak se mu starám o program, rádi chodíme na procházky tam, kde to známe a kde to není problém. Za naprostý vrchol relaxace považuju, když mohu být „na chalupě“. Ale abych to upřesnila – nikdy se mi nesplnil sen mít vlastní domek. Žiju v paneláku, pracuju v paneláku. A zdědila jsem po mamince malý byt, taky v paneláku, pár metrů od našeho bydliště. Byt je zatím prázdný, ale je v něm vana, televize, rádio. Když mám možnost, odejdu tam a říkám, že jdu na chalupu. Napustím si vanu s pěnou nebo solemi, pustím si rádio a pak si zdřímnu v klidu a tichu. Vždycky mě to nabije, ale mohlo by to být častěji. Jo a dovolená – nejkrásnější byla, když jsem jela sama se synem a jeho stacionářem do Chorvatska. Byli tam samí lidé s mentálním postižením, ale neumíte si představit, jak byli vstřícní, chápaví, jak mi pomáhali, doprovázeli mě. Bylo to nádherné. Člověk se pak diví, proč jsou tzv. normální lidé kolikrát takoví hulváti a nepochopí to, co tyhle velké děti pochopily hned na začátku našeho pobytu, vlastně už cestou tam.

Míváte problém s tím, jak vás lidé přijímají?
Ano, někdy mám. Občas mám pocit, že mě pozorují a čekají, kdy něco nezvládnu. Pak teprve nabídnou pomoc, anebo nenabídnou. Přála bych si, aby byly vstřícnější i prodavačky. Někdy se chovají, jako kdybych byla úplně blbá. Jako že jim nestojím za to, aby mi pomohly nebo něco vysvětlily. Tak s tímhle tedy problém mívám.

Přes svou neuvěřitelnou soběstačnost připouštíte, že byste byla třeba v nějakém domově s pečovatelskou službou nebo v zařízení pro seniory?
To by mi nevadilo, konečně bych také zažila, že někdo pečuje o mne. A myslím, že bych tam ty babičky a dědečky podpořila, aby byli aktivní a nebáli se stáří. Pořád je přece možné se o něco zajímat, někomu pomáhat a být mu nablízku.

Zmínila jste, že jste prodělala hodně zdravotních problémů a nemocí. Co z toho je horší než slepota?
Slepota nebolí, na tu jsem si zvykla. Někdy mě bolí operované srdce, a pak nemám moc dobré myšlenky, bojím se, aby nebylo hůř. Musím si rychle vzít léky, prostě jsem se musela s touhle věcí naučit žít, ale příjemné to není, to mi věřte.

Hano, vy jste vstřícná a komunikativní. Máte pocit, že tyto schopnosti s věkem ubývají?
Nemyslím. Když se chce někdo kamarádit, bude se kamarádit ve dvaceti nebo v sedmdesáti. Když je někdo němý a nestojí o komunikaci, je to v každém věku problém. Také může být problém s důvěrou, někdy se vás snaží napálit všelijací dealeři nebo obchodníci s potravinovými doplňky, hrnci nebo jinými krámy. Někdy se vás snaží napálit někdo, o kom jste si myslela, že je váš kamarád. Jsem ostražitější, méně důvěřivá, ale to neznamená, že se budu nějak stranit lidí a odmítat vztahy. Tak já si třeba sednu v čekárně u doktora a za půl hodiny znám osudy lidí, co tam sedí se mnou, a někdy i jejich číslo bot. A soběstačná – to já jsem pořád. Nedávno mi byla zima, tak jsem zašla do obchodu, že si koupím bundu. Na barvy nevidím, a tak se ptám vietnamského prodavače, jakou má bunda barvu. On neznal to slovo česky. Nedalo se nic dělat. Bundu jsem si koupila a šla jsem za dcerou. A ona hned – jééé, to je hezká bunda a moc ti sluší. A jakou má barvu – ptám se dcery. Přece vínovou, říká dcera. A takhle to mám pořád... (poznamenává Hana a nápadně nenápadně spustí mluvící hodinky. A v tu samou chvíli vchází do sekretariátu další návštěva...)

Rozmlouvala
Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 98 Číslo 7 Duben 2014
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Sociálně právní komise SONS ČR informuje
Sociální politika versus každodenní život
Sítnici ničí lajdácký protein
Albíni, zrak a pověry
Barevný experiment
Kniha o pohybu
Borůvková keramika
Padesát plus... 7: Hana Kuncová
Qardo dobývá svět
Nabídka rekreace u moře
INSPO 2014
Hra, k níž není třeba zrak
Další ročník literární soutěže
Kytarový mág
Pěvecké duo
Černobílé problémy
Patrik Hetmer osmý
Zlatá lyžařka
Cena pro Daniela
Noční běh Stromovkou

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.