Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 3 Únor 2014

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Opavský anděl
Výročí esperantisty
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 2
Speciální čočky do noci
Antikoncepce a glaukom
Padesát plus... 3: Pavel Komosný – Bajza
Pozvánka do přírody
Nejen kvalitní diktafon
Bankomaty s dotykovou obrazovkou
Inspirace z Olomouce
Černobílé problémy
Jan Říha překonal Aconcaguu
Český pohár vstupuje do finále

Padesát plus... 3: Pavel Komosný – Bajza

Bajza mě přivítal nádherným slováckým nářečím a vtipem. Vážně jsem si původně myslela, že je mu osmnáct, ale naštěstí mě při tomto slabozrakáckém úletu nenechal. A tak jsme si mohli povídat. Bylo to v rehabilitačním středisku Dědina a venku svítilo sluníčko stejně jako uvnitř.

Tak s pravdou ven, pane Bajza, kolik vám je doopravdy let nad padesát?
Je mi plus 3 roky. Sem na Dědinu mě přijali, když jsem byl padesát plus jeden.

Jak se stalo, že jste oslepl?
Nevím. Prý se mi rozpadá sítnice. Najednou jsem měl problém s řízením auta, někdy jsem si nevšiml, že je někde cyklista nebo jsem odřel blatník při parkování. Pak jsem nemohl najít to místo, kde se mám podepsat, když doručovatelka přinesla balíček. Šlo to docela rychle, ale nevěděl jsem nic o tom, kdo by mi mohl pomoci. To byla asi ta nejhorší fáze.

Jakou jste měl profesi?
Nejdřív jsem se vyučil tesařem, pak jsem si ještě udělal stavební průmyslovku. Než se mi stal úraz nohy, živil jsem se profesemi souvisejícími se stavebnictvím. Pak jsem dělal nočního vrátného. To je velmi zkrácený výčet mých zaměstnání. Když jsem oslepl, nedělal jsem nic, z částečného důchodu mě převedli do plného invalidního.

Jak moc vám pomohla rodina?
Jsem už více než šest let rozvedený a mám dospělé děti. Nejstarší dcera žije ve Francii, ta prostřední byla v tu dobu v Praze, zatímco já byl na Moravě. Obě dcery už mají svou rodinu. Péče o mě spočívala tehdy na nejmladším synovi, kterému bylo kolem čtrnácti let. Nejdřív mi dělal navigátora v autě. Když jsem pochopil, že auto už řídit nemohu, pomáhal mi syn se všemi věcmi v domácnosti. Také mi prospělo, že mi odoperovali šedý zákal a já mohl tři měsíce ještě trochu vidět, než se ta sítnice úplně rozpadla. Věděl jsem, co mě čeká, a tak jsem se snažil naučit se, co kde je, abych si to pamatoval, až nebudu vidět. To se mi vyplatilo. Ale i tak to bylo pro syna i pro mne hodně náročné, já tehdy vůbec neznal žádné ty slepecké fígle, abych mohl normálně fungovat. Jsem odjakživa vzteklý, častokrát jsem něčím praštil o zem nebo vyhodil zavřeným oknem ven. Myslím ale, že tohle už mám za sebou.

Jak jste se dostal k tomu, abyste ty slepecké fígle objevil?
Když mi oční doktorka dala poprvé lístek s kontaktem na kyjovskou odbočku SONS, vůbec jsem s tím nechtěl mít nic společného. Hádal jsem se s tou doktorkou, a hlavně sám se sebou, že ještě vidím, a co je to za blbost dělat ze mě slepého. O něco později jsem změknul a vyhledal Hanku Vrtkovou a začal chodit s Kyjovjany do SONSu na jejich akce. Objevil jsem časopis Zora, překvapilo mě, že se vydává ve třech variantách a že má tolik příloh. Ukázali mi pomůcky, v té době hlavně mluvicí mobil, záznamník a kolortest. Vzali mě do souboru Pastelky, což je moc dobré, protože od svých dvanácti let jsem hrál v dětském národopisném souboru, s cimbálovkami, třeba v souboru Podlužánek. Než jsem si úrazem poškodil ruku, hrál jsem na housle, klarinet. Teď jsem mohl s Pastelkami zpívat a to bylo něco! Všichni se tam ke mně chovali bezvadně, je to dobrá parta. Nejdřív mě učili úplné základy, abych s nimi mohl chodit na různé akce, třeba na bowling, na výlety nebo také s Pastelkami na Tyfloart. Pak mě dali kontakt do Tyfloservisu v Brně, kde se mi ohromně věnovali, naučili mě chodit s bílou holí tam, kde bydlím, přicházeli i ke mně domů a učili mě zvládnout domácnost. Dozvěděl jsem se i o prvním počítačovém kurzu, kde nás bylo pět chlapů, co jsme si rozuměli a odtud mám tu přezdívku Bajza Petr. Co mi ale nejde na rozum, proč jsme v Kyjově nevěděli o všech službách, které poskytuje středisko Dědina. Při návštěvě Prahy jsme tu s Kyjovjany dokonce přespávali, ale nějak nám nedošlo, že to mohu využít pro svou rehabilitaci, sebeobsluhu a všechny ty dovednosti, které se tu dva roky učím v mnoha programech.

S bílou holí jste se skamarádil hned?
Kdepak, pořád jsem tvrdil, že ji nepotřebuju, a chodil jsem s napřaženýma rukama před sebou, o všechno zakopával. Jenže mi pak došlo, že se do Kyjova a Hodonína ani do Brna bez hole nedostanu, a zase jsem se musel podvolit. Určitou krizi s přijetím slepoty, tu mám pořád, ale lepší se to. Myslím si však, že se s tím nikdy úplně nesmířím. Rád jsem řídil auto, rád jsem chodil do lesa, protože tatínek byl myslivec a já v tom vyrostl, chodili jsme na hony, starali se o zvěř a měli jsme vždycky aspoň dva psy. Rád jsem se zabýval takovými těmi chlapskými pracemi, kde potřebujete šikovné ruce a dobré oči. Z toho teď nic není. Ale objevuji svět dobrých přátel a vstřícných lidí kolem mne. Objevuji kouzlo načtených knih v MP3. Začínám se orientovat i v digitálních knihovnách. Vždycky jsem moc rád četl, a teď se mi to vrací. A když jsem mohl jet jako nevidomý autem při takové speciální autoškole pro nevidomé, bylo to jako se znovu narodit. Jen mě musel ten instruktor krotit, abych ubral rychlost. Rád muzicíruju, když je příležitost, a ta se v Kyjově vždycky najde. Zatím mi Hanka Vrtková posílá sem na Dědinu jejich nové písničky, abych nezakrněl a mohl s nimi příležitostně vystupovat. Dovedu ocenit nová přátelství mezi zrakově postiženými, protože zatímco moji sousedé na mě zkouší všelijaké vtípky, včetně toho, že na mě nacouvali autem, aby zjistili, jestli slepotu nepředstírám, lidé kolem kyjovské SONS a kolem Dědiny se ke mně chovají vždycky vstřícně a přátelsky. Tyhle vztahy bych asi nepoznal, kdybych viděl.

Myslíte, že je dobré, aby zrakově postižení senioři žili v případě nutnosti v nějakém sociálním zařízení pro seniory?
Proč ne? Určitě bych vítal možnost být pohromadě s několika nevidomými, třeba v menším domě, kam by chodil někdo pomáhat, s čím by bylo třeba. Obyvatelé by se mohli podílet na spravování domu, pokud by to zvládali. Nejsem pro to, aby nevidomí senioři žili izolovaně. K čemu takový život je? Měli jsme takový nápad – my hoši, co jsme spolu byli na PC kurzu. Nazvali jsme to Dům slunce a přemýšleli o možnosti nastěhovat se do jednoho domu. Ale zatím z toho sešlo. Nebo jsme se spíš rozutekli a řešíme život každý po svém.

Je-li někomu přes padesát, má většinou už pěknou sbírku fyzických neduhů. Je něco horšího než slepota?
Mívám bolesti, zřejmě jsou způsobené vysokým krevním a očním tlakem. Bolí mě oči, hlava, postupně nohy a vlastně celý člověk. To potom někam zalezu a nevylezu, dokud to nepřejde. Ale mám takové heslo – když to není stokrát za měsíc, dá se to vydržet

Myslíte, že i po padesátce může člověk navázat nové vztahy?
Ano, určitě. Mně se to alespoň, díky Bohu, podařilo. Tady na Dědině jsem se seznámil se slečnou, s kterou teď žijeme v páru. Vlastně ve třech, musím připočítat jejího vodicího psa, s kterým se také máme moc rádi. Poznal jsem přátele i moc dobré lidi, kterým leží na srdci pomoc zrakově postiženým. Mám vnoučata, to jsou přece také nové vztahy. Nemyslím, že když je člověk vztahům otevřený, že by musel žít osaměle.

Co vám chybí?
Potřebuji se pořádně naučit chodit po internetu. Počítač není můj kamarád, a tak to jde pracně a pomalu. Vůbec jsem neuměl braill, teď už trochu ano a jsem za to rád, ale také to musím ještě vylepšovat. Chtěl bych si půjčovat knihy a časopisy s křesťanskou tématikou, na tom už se pracuje. Dostal jsem kontakt na Středisko zrakově postižených v Diakonii, kde poskytují speciální služby pro zrakově postižené. Budu muset řešit bydlení, protože můj dům je dost plný a taky trochu z ruky ode všeho. Od února budu tady na Dědině docházet na rekvalifikační kurz v oboru Pracovník v kartonážní výrobě, který budu absolvovat v červnu. Potom bych samozřejmě chtěl v tomto oboru najít práci. Pak bych možná mohl uvažovat o další budoucnosti, třeba i s tou slečnou, co ji mám rád. Žiju ale hlavně přítomností a nepatlám se v minulosti. Mám i lehce optimistický výhled na budoucnost, ale příliš se tím nezabývám.
Přijímám věci sice někdy s nesouhlasem, ale nakonec do sebe všechno zapadá a mně je vcelku dobře a jsem i šťastný.

Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 98 Číslo 3 Únor 2014
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Opavský anděl
Výročí esperantisty
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 2
Speciální čočky do noci
Antikoncepce a glaukom
Padesát plus... 3: Pavel Komosný – Bajza
Pozvánka do přírody
Nejen kvalitní diktafon
Bankomaty s dotykovou obrazovkou
Inspirace z Olomouce
Černobílé problémy
Jan Říha překonal Aconcaguu
Český pohár vstupuje do finále

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.