ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 14, červenec 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Poděkování z Výboru dobré vůle pro Vokál klub

LIDÉ KOLEM NÁS
Zajímám se o společenské vědy, politiku i žurnalistiku

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Pondělní hodiny pro veřejnost s prezidentem SONS
O čem se moc nemluví – Alkohol s námi a my s alkoholem

ZE ZAHRANIČÍ
Superpřístupné bankomaty ve Španělsku

NAPSALI JSTE NÁM
Veselá Mathilda aneb Psí soutěž trochu jinak

POZVÁNKY
DUN po roce opět v Plzni
Výstava obrazů Lukáše Černého

SPORT
Čeští showdownisté na turnaji v litevském Vilniusu
Třikrát simulovaná zvuková střelba

#
ÚVODEM

Doba, kdy si digitální technologie pomalu hledaly cestu a místo v našich životech, je dávno pryč. Dnes pokládáme užívání počítačů a chytrých telefonů za samozřejmé. Občas nostalgicky zavzpomínáme na čas, kdy děti ve školách četly pouze z papíru, kdy jsme se neztráceli v záplavě informací a telefon sloužil prostě a jednoduše k telefonování.
Někdy se možná cítíme zahlceni a stává se, že modernizace v některých ohledech situaci spíš komplikuje.
Mnohem častěji je ale většina z nás nevidomých za tento pokrok vděčná. I když jsem propagátor a zaujatý čtenář Braillova písma, a to nejlépe z již zmíněného papíru, otevření možností čtení elektronických textů jsem před lety uvítala s obrovským nadšením. I na Facebook jsem vstoupila s několikaletým skluzem oproti většině a netrávím na něm volné večery, přesto oceňuji jeho výhody a ráda ho využívám jako nástroje k rychlému předávání informací.
Ať už odebíráte náš časopis ve formě tradiční, prověřené stoletou historií, nebo dáváte přednost modernějším variantám, možná vás zaujme informace o jedné technické novince. Ve zprávě ze zahraničí se dočtete o tom, jak mobilní aplikace zpřístupňuje bankomaty nevidomým ve Španělsku.
A nám nezbývá než si přát, aby se stejnou cestou vydaly i naše bankovní společnosti.
Krásné chvíle volna s našimi časopisy ve všech dostupných formách vám za celou redakci přeje
Daniela Thampy

#
Kalendárium

Mnoho slunce, dlouhé dny, a hlavně teplo. To prý milujeme na létu nejvíce. Už jste zkusili osvěžit se na koupališti, vyrazit na piknik v přírodě nebo na hudební festival? Vlastníte vodicího psa? Tak s ním 9. července oslavte Světový den veterinárních lékařů. Zajímavým datem je určitě 11. červenec. V tento den v roce 1987 žilo na světě už pět miliard obyvatel, a my si ho připomínáme jako Světový den populace. Dnes nás tu žije zhruba 7,8 miliardy a podle odhadů vědců Země prý dokáže uživit až 10,5 miliardy. 30. července je pak čas na schůzku a skleničku s dobrým přítelem. Slavíme totiž Mezinárodní den přátelství.

Navštivme „Tyflopedický lexikon jmenný“ od Josefa Smýkala. 25. 7. 1922 se narodil publicista a pracovník Svazu invalidů Zdeněk Šarbach. O zrak přišel záhy po maturitě a byl nucen přemýšlet, jak dále. Zkusil hudbu i jazyky, ale své uplatnění našel v publicistice. V Zoře vedl "Poučnou přílohu", později se stal korektorem a od roku 1954 i jejím šéfredaktorem. Mimochodem, jako první vybudoval institut redakční rady. Hovořil plynně francouzsky a rusky, a z těchto jazyků také články překládal. Studium historie a speciální pedagogiky ho přivedlo též ke spolupráci s odbornými časopisy. Publikoval práce z historie Klarova i Hradčanského ústavu. Ve spolupráci s Janem Součkem připravil vydání Slabikáře pro později osleplé. Jako člověk a funkcionář propagoval vysokoškolské studium nevidomých a zastával stanovisko „Tylovského vedení Svazu invalidů“, tedy integraci s organizacemi sdružujícími lidi s jinými druhy zdravotního postižení.

30. 7. 1829 se narodil francouzský nevidomý učitel hudby a vynálezce Viktor Narciss Ballu. Hudebnímu vzdělávání nevidomých se věnoval celých 44 let. Od dětství ale vynikal i zručností a technickými nápady. Jako žák i učitel pařížského ústavu pro mladé slepce byl svědkem toho, jak se každý nově nastupující ředitel ústavu pokouší vytvořit a zavést svůj typ reliéfního písma. Proto i on vytvořil zvláštní druh reliéfní latinky. Šlo o systém písmen z drobných bodů, který se později vyvinul v latinku perličkovou. Později uznal písmo Braillovo a v roce 1851 pro něj vynalezl tiskařské zařízení. V roce 1864 zjednodušil Braillovo písmo tím, že snížil výšku bodů, a tak se lépe rozmnožovalo. A v roce 1876 vynalezl ještě šablonu pro psaní bodovým písmem po obou stranách papíru.

Chtěl do armády jako dobrovolník, ale byl odmítnut, kvůli zranění oka při boxu. Tak se přihlásil do Červeného kříže a jako zdravotník se s vojáky dostal na italskou frontu. Jako reakci na hrůzy první světové války napsal román „Sbohem armádo“. Zážitky ze španělské občanské války vylíčil v románu „Komu zvoní hrana“. Lásku k přírodě a lovu vyjádřil v novele „Zelené pahorky africké“. Jeho největším úspěchem pak byla novela „Stařec a moře“, oslava zápasu člověka s přírodou a hold lidské statečnosti a družnosti. Právě za ni mu byla v roce 1954 udělena Nobelova cena. Americký spisovatel Ernest Hemingway se narodil 21. 7. 1899.

A ještě trochu muziky. V televizi tento muž poprvé vystoupil v jednadvaceti letech. Karel Vlach ho angažoval místo Rudolfa Cortése, který náhle onemocněl. Vystoupení pro něj ovšem prý skončilo trapasem a ostudou. On sám k tomu uvedl: „Zpívám, a ze všech sil se snažím napasovat do proklatě nízké Cortésovy polohy. Dívám se do publika a hledám v té polotmě pevný bod, alespoň jeden přívětivý nebo chápající, ale kde nic, tu nic. Vůbec se necítím ve své kůži a hlasivky jako by mi svíral těsný límec..., očima žádám dirigenta Vlacha o záchranný kruh. Z jeho pohledu čtu: Se mnou si už, chlapče, nezazpíváš.“ Takto vzpomínal Karel Gott, pozdější držitel 42 Slavíků, výherce více než 120 televizních cen, majitel osmi zlatých a jedné diamantové desky. V roce 1977 byl v Sovětském svazu vyhlášen dokonce nejpopulárnějším světovým zpěvákem. Karel by 14. 7. oslavil 84. narozeniny.

Antonín Vraný

#
Přehledně

Přinášíme rubriku, kterou si naše oblastní odbočky svými příspěvky samy tvoří. Co se u nich dělo v červnu? Morava je tradičně aktivnější, pojďme tedy z východu na západ.

Někdy je to tak, že nevnímáme zajímavé místo, které máme přímo "pod nosem", a míjíme ho bez povšimnutí. Jedno takové navštívili opavští. Zavítali do kulturně uměleckého prostředí kavárny KUPÉ vedle železniční stanice Opava – východ. Prošli si stálé i aktuální výstavy zdejší železniční expozice. Vystoupali i do vodárenské věže a z její terasy si užili výhled na nádraží i nedaleký klášter Marianum. Závěr patřil posezení v kavárně.
Z Opavy přicházejí i další čtyři zajímavé příspěvky. Lidé se zdravotním postižením trpí rozdílnými onemocněními, jsou v různém věku i životních situacích. A přesto mají ostatní lidé často tendenci přistupovat k nim všem stejně. Podle psycholožky Terezy Brunerové usnadní běžná společnost život člověku s postižením tím, že k němu bude přistupovat jako k individualitě. Více čtěte na medium.seznam.cz.
Příběh Ilony Fryčové by si prý měli přečíst všichni, kteří naříkají nad malichernostmi, ze všeho dělají vědu a stále řeší nějaké nepohodlí. Přes zrakový handicap si totiž plní jeden sen za druhým. V osmnácti letech nastoupila na telefonní ústřednu a ve dvaadvaceti se vdala. Později se stala redaktorkou našeho časopisu, překladatelkou z angličtiny, a dnes také sama povídky píše. Nejšťastnější je tehdy, když se její kniha vydá a čtenáře baví. Více na invarena.cz.
Maturant Henryk Josef Tietjen upozornil Cermat a Ministerstvo školství na problémy, se kterými se při vyplňování testů musí poprat všichni zrakově postižení žáci. Na jeho podnět bude sjednána schůzka s úředníky obou institucí, kde se bude o maturitních otázkách pro nevidomé jednat. Více se dozvíte na seznamzpravy.cz.
Co je hybridní kniha? Multimediální publikace umožňující sledování obsahu v textové, zvukové a obrazové podobě. Je určena především pro uživatele s těžkým zrakovým nebo sluchovým postižením. V roce 2006 dospěla i do webové podoby, v níž je dodnes distribuována. Vývojem, uchováváním a poskytováním těchto knih studentům s postižením zraku a sluchu se zabývá i středisko Teiresiás při Masarykově Univerzitě v Brně. Více čtěte na teiresias.muni.cz.

Ostravští se 14. 6. vydali na komentovanou procházku do centra svého města. Připravil ji pro ně Petr Lexa Přendík ze spolku „Ostravské pěšiny“ a prozradil i zajímavosti, o kterých nikdo neměl nejmenší tušení.

Ve dnech 4. až 10. 6. uspořádali zlínští první letošní rekondiční pobyt, tentokrát v novém prostředí Lázní Leopoldov. Sirnaté lázně na Smraďavce, které jsou součástí Buchlovic, se nachází v údolí Chřibů, nedaleko buchlovského zámku a hradu Buchlov. Každý účastník mohl využít celkem 5 procedur (dvakrát sirnou koupel, částečnou masáž zad, rašelinový obklad a pobyt v solné jeskyni). Co dalšího se tu dalo prožít? Vystoupení živé hudby, představení „Obecně prospěšná strašidla“ v podání divadelního souboru Sokol Staré město, výlet na Velehrad, komentované exkurze skanzenu Modrá a zámku Buchlovice nebo návštěva čokoládovny. A nechyběly ani tvořivé aktivity. Technikou drhání vyráběli opasky a přívěsky z provázků.
Ve Zlíně se konal i oblíbený klub vaření. Tentokrát si na něm připravili polské pirožky, plněné speciální tvarohovou směsí, a posypané opečenou slaninou a cibulkou.

V rámci 29. ročníku festivalu Dny umění nevidomých pořádali kyjovští s podporou Římskokatolické farnosti Kyjov a Jihomoravského kraje koncert Benjamina Levíčka. V místní Gymnazijní kapli zazněla v jeho podání klasická i populární hudba, trocha jazzu i písně vlastní tvorby.
Kyjovští navštívili také Památník Velké Moravy ve Starém městě. Prošli si novou expozici „Haptická stezka – proti proudu času“. Bezpečně je vedlo kovové madlo podél kruhové místnosti. Byly tu k osahání repliky archeologických nálezů s popisem v Braillově písmu i podsvíceným černotiskem. Hmatem tak mohli poznat meč, sekery nebo slovanské šperky. Pro silnější vjem byly některé předměty zvětšené. Stezka je doplněna i zvukovými prvky. Pokud například sáhnete na meč, ocitnete se na bitevním poli. V knihovně si od průvodkyně vyslechli povídání o zdejší historii a poté si ještě samostatně prošli základy první objevené církevní stavby z doby Velké Moravy a přilehlou zahradu. Byly tu repliky dobových oděvů, obuvi, šperků, pracovních nástrojů a dalších archeologických nálezů.
A do Kyjova potřetí. Pořádalo se tu totiž už dvacáté Setkání zrakově postižených. To první se přitom konalo už v roce 2002, takže to mělo být už jednadvacáté. Guláš v tom ale zavařila pandemie. Smyslem setkání je družit lidi s postižením zraku z celé ČR, poznávat nové přátele, setkat se s těmi, které známe z konferencí, rekondicí, sportovních i vzdělávacích akcí i ze stránek časopisu Zora. A jak si lidé užili to letošní? Navštívili Skanzen ve Strážnici, tedy místo, kde před dvaceti lety začínali. Zdejší expozice čítá více než 60 obydlí. Prý velmi vnímavá průvodkyně se zaměřila na životy lidí v nich i na jejich zvyky od kolébky do hrobu. Následovala haptická stezka a kovárna. Na projektu „prohlídky pro nevidomé“ zde pracují už více než 10 let a kyjovští jsou jeho součástí. Jedna z kyjovských členek absolvovala prohlídku i v době, kdy viděla. Ale dnes ji prý vnímala mnohem intenzivněji a plastičtěji.

Z Čech tentokrát přichází jen jedna zpráva, a patří bohužel k těm smutnějším. Kolínští oznamují, že dne 7. 6. 2023 nás ve věku nedožitých 86 let navždy opustil bývalý předseda OO Kolín Jiří Černý.

Antonín Vraný

#
Poděkování z Výboru dobré vůle pro Vokál klub

V minulém čísle jste si mohli přečíst reportáž z každoročního udělování Cen Olgy Havlové z pera Antonína Vraného. Zpovídal i sbormistra Pavla Menharta, jemuž po vystoupení Vokál klubu na této akci dorazil následující text, který rádi zveřejňujeme:

Milé členky a milí členové Vokál klubu,
dovolte mi ze srdce poděkovat za Vaše krásné vystoupení na letošní Ceně Olgy Havlové. I týden po události si v sobě neseme úžasný zážitek, protože se Vám podařilo skloubit profesionální hudební vystoupení s oduševnělostí a hlubokým procítěním. Jsem přesvědčená, že jak volba skladeb, tak i jejich provedení by se Olze Havlové moc líbilo.
Zároveň Vám děkuji za velmi příjemnou a efektivní spolupráci a přeji Vám vše dobré

Monika Granja
Ředitelka
Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Zajímám se o společenské vědy, politiku i žurnalistiku

Mladý muž, jehož jsme dnes požádali o rozhovor, je nejen výborný sportovec, ale také cestovatel a muzikant. Hraje na několik nástrojů a své první písničky složil už v 15 letech. Doba však pokročila. Dnes je mu 19 let a před ním stojí důležité úkoly. Složit maturitu a zvolit si, co dál. Co si v životě nejvíce přeje? Má už jasno v tom, jakým způsobem si to splní? A limituje ho jen jeho vada zraku? Povídáme si s Benjaminem Levíčkem.
Moje zraková vada? Leberova amauróza. Zrakový nerv, a neví se přesně, která jeho část, nepředává mozku informaci o tom, co oči vnímají. Ovšem skutečnost, že nevidím, mě nijak nemrzí, a ani si na to nestěžuji. Je pro mě nejlepším způsobem života normálně fungovat.
Od mládí se věnuji hudbě, díky absolutnímu sluchu se ji učím určitě snadněji. Už po třetím roce jsem navštěvoval hodiny zpěvu. V sedmi letech jsem přidal hru na sopránovou a altovou zobcovou flétnu, v devíti housle, a ještě později, v jedenácti letech, flétnu příčnou. Samostatně se učím hrát také na klavír a na violu. V mládí jsem na nástroje cvičil běžně dvě hodiny denně. Dnes jsou týdny, kdy se nástroje nedotknu, a pak přijde čas, kdy cvičím denně a nedokážu se od toho odtrhnout. Ale hudba je dnes spíše mým velkým koníčkem. Více si zahraju jen tak pro radost nebo si zaimprovizuji. Baví mě i vlastní písně skládat. První text jsem napsal v den svých 15. narozenin. Byl jsem tehdy doma, nemocný, a napadlo mě zapsat si myšlenky, které se mi honily hlavou. Nápad propojit text s hudbou přišel až v době covid-19. I tehdy nebylo moc co dělat. Později jsem začal skládat text i s hudbou zároveň.
V mých textech se odrážejí situace, které jsem prožil nebo prožívám, v hudbě pak klid či naopak divokost života. Dnes žiji, řekněme, v lepším životním období, a v mé tvorbě je to vidět. Naopak, bylo-li hůře, byly i mé písně pesimističtější. V čem tato období spočívají? Jako nevidomý jsem se narodil a neprožíval muka postupné ztráty zraku. Někdy se ale nakupily potíže, hlavně ve vztazích. A asi nejvíc mě zarazilo onemocnění cukrovkou. Dost věcí se začalo odvíjet směrem, který jsem si nepřál. A optimističtější období? Prožívám pozitivní mezilidské vztahy. Mám skvělé rodiče, kteří mě podporují prakticky ve všem, do čeho se pustím. Dnes navíc potkávám zajímavé a inspirativní lidi. Také vnímám, řekněme, jisté dozrávání a uklidnění své osobnosti. I ve smyslu, že jsem dokázal redukovat množství aktivit a ujasnit si své životní priority.
Hraji a zpívám i na koncertech. Představuji hudbu vlastní, klasickou i populární. U svých písní si skládám i hudbu doprovodnou, pro kytaru, baskytaru, klavír i bicí. Pouštím ji na koncertě z reproduktoru jako karaoke podklad pro můj sólový nástroj a zpěv. U klasické hudby si podklad pro doprovody dohledám. A musím říci, že dnes při koncertech v podstatě netrpím trémou. Proč? Nejde mi o výkon ve smyslu „musím to zahrát co nejlépe a neudělat chybu“. Jde mi o to, abych hudbou publikum potěšil a něco předal. Koncert tak pro mě nepředstavuje velký stres. Dokonce bych řekl, že mě spíše uklidňuje. Jen někdy, zpravidla na jeho počátku, musím skrývat své emoce, špatnou náladu či únavu. Ale jak hraji déle, obvykle se to zlepší, spolu s tím, jak mě hudba dokáže „dobíjet“.
Zda a jak moc dokážu energii a prožitek předávat, je velmi těžko měřitelné. A také se domnívám, že to příliš nezáleží na tom, jak skvělý výkon podám. Jinými slovy, pokud chce publikum z hudby energii načerpat, načerpá ji nezávisle na mně. Vím i to, že při hře občas chybuji. A ihned dodávám, že to, zda hudbou nějaký prožitek předám, tolik o chybách není. Určitý „výkon“ tedy podat musím, ale to důležitější je nastavení publika i skutečnost, jakým způsobem na sebe vzájemně reagujeme. Opravdu povedený koncert? Abych řekl pravdu, snažím se spíše držet při zemi a o žádném koncertě jsem zatím neřekl, že se mi skutečně povedl. Na každém najdu pár vlastních chyb, což si poté musím sám v sobě „vybalancovat“. Téměř vždy mě ale uspokojují koncerty v domovech pro seniory. Z těch lidí cítím opravdovou radost. Tu jsem prožil i v dubnu v brněnském Björnsonově sadu. Lidé můj koncert poslouchali venku, ve volném prostoru, mohli si koupit pití nebo jen tak chodit okolo, a já cítil, jak z nich sálá spokojenost. A zajímavé bylo hrát v kavárně a poté se pobavit s posluchači. Jednoho z nich prý má hudba dokonce dojala. A o to mi jde hlavně, někoho potěšit, předat pozitivní emoci. Tohle přání mi bylo mnohokrát splněno, za což jsem velmi vděčný.
Koncerty a cukrovka? Když hladina krevního cukru, glykémie, nepůjde nahoru příliš prudce, plynule pokračuji a vyřeším to po koncertě. Vyšší hladina cukru, hyperglykémie, není totiž v krátkém období tak vážná záležitost. Horší je její náhlé a prudké snížení, hypoglykémie. Tu musím řešit okamžitě. Před koncertem proto hladinu cukru zkontroluji, a pokud bych pociťoval, že se rychle snižuje, mám s sebou sladký nápoj. A také čistou vodu, kterou potřebuji zvlhčovat hrdlo. Ano, koncert je sice vzrušující, ale na žádném jsem s hypoglykémií zas až takový problém neměl.
Zábavu, uvolnění i setkání s přáteli pro mě představuje sport. Dříve jsem se věnoval goalballu, fotbalu, atletice i plavání. Dnes si spolu s trasérem rád rekreačně zaběhám i zalyžuji. Ale mým hlavním sportem je showdown. Vede mě skvělý trenér, a tak jsem dosáhl i několika úspěchů. Jakýmsi odrazovým můstkem bylo 4. místo na mezinárodním juniorském turnaji v roce 2019. To mi bylo 15 let. Mým největším úspěchem je pak 3. místo na mistrovství republiky v roce 2021. Vloni jsem byl čtvrtý a letos turnaj ještě neproběhl. Na mezinárodním turnaji juniorů v Litvě jsem vloni obsadil 2. místo. Dnes už hraji za dospělé, kde je konkurence větší. Na mezinárodních turnajích hraje až 60 hráčů, můj nejlepší výsledek bylo 18. místo. Ve světovém žebříčku jsem dnes pětatřicátý. Ale má výkonnost jde postupně nahoru. Začátkem června jsem se znovu zúčastnil mezinárodního turnaje v Litvě a obsadil 22. místo. Ale ač si letos více užívám showdown, hudbu řadím na stejnou úroveň.
Jak jsem už řekl, cukrovka pro mě nepředstavuje problém při koncertu. Ale může být komplikací při showdownu. Při něm prožívám mnohem více vzrušení i nervozity, obzvlášť při mezinárodních turnajích. A na to samozřejmě může reagovat glykémie, oběma směry, a podstatně ovlivnit můj výkon. Nejsem tolik frustrovaný z prohry, kterou utrpím v těžkém a vyrovnaném zápase. Co na mě však dolehne, je to, když pečlivě trénuji, ale klíčový zápas nezvládnu, protože se moje glykémie prostě zhoupne. A nejvíce mě štve to, že za to tak docela nemohu, že mě přemohl trochu jiný soupeř. Pokud vyhraji, dostaví se naopak příjemný pocit euforie. Normálně nejsem příliš emotivní člověk, spíše klidnější povaha. Ale pravdou je, že při turnajích se dokážu „řádně vybouřit“. Ne extrémně, ale určitě výrazněji. Bývám hlučnější, občas si i zakřičím.
Ano, hrajeme s ozvučeným míčkem, ale během hry musí panovat ticho. Jen pokud si po odehrání setu nebo v jiné pauze vezmu oddechový čas, mohu promluvit. Zakřičet si mohu až po zápase. Když dám nebo dostanu gól, mohou diváci tleskat i křičet, ale já ani trenér mluvit nesmíme. Jinak hrozí varování i penalizace. Někteří rozhodčí klid při hře hlídají více, jiní méně. Podle mého názoru by nemusel být problém, když si hráč zakřičí poté, co dá gól. Vždyť přece mohou tleskat i diváci?! A sport, to je vůbec emotivní záležitost. Stadiony při fotbalových utkáních doslova vřou. Sporty pro nevidomé jsou v tomto ohledu dost specifické. Na druhou stranu, proč výkřiky rozhazovat psychiku soupeře? Taková jsou pravidla, a já je respektuji. Například při tenisu se také vyžaduje klid.
Budoucí profesní kariéra? Dnes ještě studuji na Cyrilometodějském gymnáziu v Brně, užívám služeb asistentky pedagoga a příští rok mě čeká maturita. Už ale také pracuji v SONS. A velmi mě zaujala žurnalistika. Do technické přílohy časopisu Zora píši články o počítačích. O IT technologiích publikuji i do portálu Pélion a přispívám i do časopisu DIAstyl, jenž je určen pacientům trpícím diabetem. A protože mě zajímají i společenské vědy a politika, plánuji studium žurnalistiky v kombinaci s politologií. Nejpravděpodobněji v Brně. Tady bydlím od narození, a ač mám rád i Prahu a další města, jsem tu zatím nejspokojenější. Mou profesní prioritou je ale i budování a udržování dobrých mezilidských vztahů. A rád bych se věnoval i dětem, nevidomým i vidícím, které trpí cukrovkou. Pomáhat jim pracovat se senzorem a inzulinovou pumpou. Jak si to představuji? Mám zkušenosti se situacemi, které u diabetika nastávají, a práci s těmito přístroji dobře zvládám.
Jsem první nevidomý pacient v ČR, který sám ovládá senzor i inzulinovou pumpu. Přístroje sice ozvučeny nejsou, ale jsou propojeny s chytrým mobilem. Senzor mi na něj dává zprávy o hodnotě glykémie. Když je nízká či vysoká, nařídím pumpě, opět prostřednictvím mobilu, aby upravila dávkování inzulinu. Důležité úkony bych předvedl tak, jak je dělám sám na sobě. Mám i zkušenosti s léčbou cukrovky při cestování. I ty mohu předat a myslím, že by mě ani nemusel blokovat chybějící zrak. Využitelné by to mohlo být ve firmě, která vyrábí a prodává senzory a inzulinové pumpy. Na toto téma jsem už i několikrát přednášel, vidícím, nebo na on-line besedě v OO Kyjov.
Mým dalším koníčkem je cestování. Už jako dítě jsem jezdil na tábory pro děti se zrakovým znevýhodněním do Jindřichovic pod Smrkem. Dodnes je pořádá pražský tyfloturistický oddíl. Děti jsou tu rozděleny do skupin a nejčastěji se věnují hrám inspirovaným známou knihou, například „Letopisy Narnie“. Oblíbenou akcí je „ptačka“. Dítě jde s vedoucím na výlet, musí se dostat na určené místo, a třeba tam něco koupit. Na vše potřebné se musí doptat. Při „puťáku“ vedoucí určí a popíší dětem trasu cesty a pak sledují jejich pohyb. Když děti dorazí na určené místo, musejí si třeba postavit stan, přespat a připravit si večeři a snídani. Vedoucí je sledují, ale snaží se, aby byly co nejvíce samostatné. Dnes na tábory jezdím už jako vedoucí a jako nevidomý jim mohu pomoci při samostatném zvládání mnoha situací.
Největší touhu cestovat jsem pociťoval v době covid-19, ale bohužel, zůstala nenaplněna. Své sny si proto plním až dnes. S rodiči jezdím na dovolené a vloni jsme spolu s maminkou navštívili Londýn. Ale baví mě cestovat i samostatně nebo s dalšími nevidomými. Pokud se pohybuji po cizím městě, používám navigaci, a pokud není město rozkopané, vůbec mi nevadí, že nevidím na cestu. Atmosféru místa „nasávám po svém“. Navštívím vybrané památky, restaurace i regionální podniky s dobrou kávou. Mým současným cílem je navštívit s průvodcem muzeum hudby ve Vídni. Čas od času se ale objevím i na zajímavém hradu či zámku. A co také mohu, je poznávat místní lidi a jejich zvyky.
Letos jsem byl i na školním výletě v Paříži. Zaujala mě tím, že v lidmi přeplněném městě se všude, kudy jsme procházeli, objevovaly oázy v podobě upravených parčíků a zeleně. Jako by v nich byl i čerstvější vzduch. Nasával jsem vůni pařížských obchodů, hlavně pak pekařství. Lidi jsem vnímal jako uspěchané, ale ti, kteří s námi mluvili, byli přátelští. Zážitkem bylo poslouchat hlučné skořápkáře pod Eiffelovou věží. A vnímal jsem i zdejší starobylost, a jak se tu mísí s novou, uspěchanou a neklidnou dobou. Preciznost minulosti s chaosem současnosti, i tak bych to vyjádřil. V literatuře probíráme i tu klasickou francouzskou, a tady jsem si některá místa i scény vybavil.

S Benjaminem Levíčkem hovořil
Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Pondělní hodiny pro veřejnost s prezidentem SONS

Vážené dámy, vážení pánové,
rádi bychom vám připomněli nabídku komunikace vedení SONS s veřejností.
Každé sudé pondělí mezi 15. a 17. hodinou jsou vám prezident Luboš Zajíc nebo viceprezident Jan Šnyrych k dispozici pro jakékoliv dotazy či připomínky.
Vedení SONS můžete kontaktovat každé sudé pondělí v roce (není-li státní svátek) následujícím způsobem:
15:00-16:00 - telefonicky na čísle 221 462 111. Z tohoto čísla budete přepojeni na prezidenta nebo viceprezidenta.
16:00-17:00 - na veřejné skypové skupině na internetovém odkazu 1url.cz/prezidentsons. Zde upozorňujeme, že diskuzi mohou být přítomni i další účastníci.

Vedení Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých lze samozřejmě kontaktovat kdykoliv e-mailem nebo po osobní domluvě. Uvedený čas si prezident a viceprezident vyhrazují pro kontakt s veřejností, a pokud je to možné, neplánují si na tuto dobu žádné schůzky ani jiné pracovní aktivity.

#
O čem se moc nemluví – Alkohol s námi a my s alkoholem

Bylo nebylo – zúčastnila jsem se před několika lety skvělé letní rekondice. Jako průvodkyně se mnou byla kamarádka, která velmi dobře hned zpočátku zapadla mezi nás, kdo jsme obdařeni úplnou nebo částečnou absencí zraku. Kamarádka je vstřícná, srdečná, spolehlivá a nezkazí žádnou legraci.
Večer jsme sedávali v klubovně, ten s pivkem, ten s vínkem, ten si mezi většími skleničkami dopřál i nějakou tu menší s tvrdým alkoholem. Ten chodil spát dříve, ten zas později, někdo jiný nad ránem. S kamarádkou jsme vysedávaly tak akorát, podle toho, jaký byl večerní program nebo jak jsme byly unavené z výletu. Já jsem si občas dala vínečko bílé v přiměřeném množství, rozuměj dvě skleničky max. Kamarádka pila celý večer něco chutného, avšak nealkoholického. Obě jsme si po jídle pochutnaly na nealko pivu, které má příjemnou hořkost, ale neklíží se nám po něm oči. Nejsme žádné vzorňačky, když máme na něco chuť, jdem do toho, kalorie nekalorie, alkohol nealkohol. Jen to naše bažení není permanentní.
Myslím, že to bylo asi třetí den, kdy se ke mně přitočila jedna účastnice zájezdu a diskrétně se mě zeptala, jestli ta moje průvodkyně nepatří do nějaké náboženské sekty, že vůbec nepije a našincům je to nápadné. Dost mě to udivilo, protože mě by nic takového nenapadlo. Všímám si popíjení svých bližních pouze tehdy, když dosáhne stupně alkoholického osvícení hrozícího pádem do mého směru nebo znečištěním sanitárního zařízení společných toalet. Pak se cítím ohrožená a začnu být ostražitá. Společensky mi vadí bezbřehá nuda a sprosťárny, a to bez ohledu, zda někdo pije alkohol nebo minerálku. Nekoukám, nesoudím, nepředjímám. Nezkoumám ani, jak moc a jak dlouho popíjejí lidi, s kterými jsem na dovolené. Anebo nepopíjejí.
Téhož dne večer se mi i moje kamarádka svěřila s myšlenkami, které jí už dva dny jdou hlavou. Vlastně je to pár otázek. Dovolím si je zopakovat pro případ, že by někdo znal lepší odpověď, než byla ta moje. A ta moc dobrá nebyla.
- Proč tady všichni pijí taková kvanta?
- Kde na to ti lidé berou peníze? Myslela jsem, že jsou víceméně závislí na sociálních příspěvcích, které mají zlepšovat kvalitu jejich života.
- Proč si zrakově postižení neuvědomují, jak je trapné, když je pozoruje veřejnost, která mívá na lidi s handicapem roztodivné názory? Ti, kteří jim fandí, pozorují s lítostí, jakou si dělají opilci ostudu, zejména ženské. Ti, kdo mají k zdravotně znevýhodněným odpor nebo nedůvěru, se v tomto postoji ještě utvrzují, mohou ho i použít proti dobře míněným zprávám v médiích nebo v dokumentech. A navíc, tahle image zajisté dobře poslouží pomluvám všeho druhu, hlavně na veřejnosti a na všudypřítomných sociálních sítích. Nevidomý opilec spadlý na koleje metra, opilá paní s vodicím psem, jiná, která se opírá o dětský kočárek.
Je to už pár let, co se tahle rekondice konala. Otázky na téma opilství v našich řadách, které nedovedu zodpovědět, mám ale pořád v hlavě. Dost často se vynořují, zvláště na akcích, kterých se také účastním, a kde se nejen popíjí, ale rovnou chlastá. Hodně a zbytečně. Bavit se přece dovedeme i střízliví, a utrácet těžce zasloužené výdělky nebo i jinak pracně získané peníze můžeme radostněji a lépe. Možná i zdravěji.
Pracuji jako psychoterapeutka a mezi mými klienty se objevila žena, která dochází do skupiny anonymních alkoholiků. Já jsem zprávy o Anonymních alkoholicích zaznamenala i při jiných příležitostech, dost jsem o nich i četla. Bývají součástí filmových scénářů i literárních příběhů. Ne vždy jsem měla k Anonymním alkoholikům důvěru, taková sebezkušenostní skupina mi přišla jako cosi uměle vytvořeného, snad i amatérského. Postupně jsem ale tento původní názor zavrhla, zvláště poté, kdy jsem poznala živou osobu, která roky na setkání Anonymních alkoholiků dochází, někdy dokonce vezme s sebou manžela nebo dospívající děti. Moje klientka, říkejme jí Marta, mi k tomu řekla:
„Po mé neúspěšné léčbě jsme to všichni chtěli zabalit, můj manžel, moji rodiče i já sama. Bylo tu řešení – já se uchlastám a o mé děti se bude starat jejich otec a prarodiče. Anonymní alkoholiky jsem vyzkoušela jako předposlední možnost, ta poslední je ústavní pobyt pro notoriky nebo smrt. Vždycky, když jsem viděla nějaký film nebo dokument o Anonymních alkoholicích (pouštěli nám to v léčebně), myslela jsem, že se smíchy potrhám nebo pozvracím. Všechno, jen ne tohle nablblé svlékání vlastní kůže před všelijakými vypitými mozky, to jsem si zažila už v léčebně, a tam to nebylo tak hrozně slušňácké, nechali nás tam vykecat, jak jsme potřebovali. Ale pak se ve mně něco zlomilo, pochopila jsem, že balit to v třiatřiceti je nějak moc brzy. Nejdřív jsem s tou myšlenkou, že budu chodit do téhle skupiny, jen tak žertovala, dělala jsem si z toho srandu, že to jako můžu chodit rovnou ke Svědkům Jehovovým a tak podobně. Pak jsem se zeptala kámošky, jestli by tam se mnou nešla zjistit co a jak. Ona taky trochu víc pila, ale ne tak, jako já. Párkrát jsme tam šly, nikdo nás tam k ničemu nenutil, nepřesvědčovali nás, ani jsme se nemusely nějak vyjadřovat, klidně jsme mohly jen sedět a naslouchat. Nebylo to tak mentorské jako v léčebně, hlavně jsme se nemusely omlouvat, když jsme tam nešly nebo se aktivně neúčastnily. A bylo jedno, jestli nám k abstinenci pomohl Ježíš, Buddha nebo protialkoholická léčebna, jediné, co je zajímá, je, jestli jsme se pro abstinenci a chození do skupiny rozhodly z vlastní vůle. Už tam pár let chodíme a pořád nás to baví, jakkoliv zpočátku to bylo dost praštěné. A co se mi líbí, že jsou tam lidi z různých prostředí, někteří třeba i s handicapem, a nikdo je tu nešikanuje ani neponižuje…“ Tolik klientka Marta.
Dovolila jsem si přetlumočit názor člověka, který si prošel alkoholickým peklem, očistcem léčby i odpočinkem abstinujícího veterána z války se závislostí. Možná, že by stálo za to v našich komunitách uvažovat o nějaké osvětě, která by nám dopomohla k správnému postoji ke konzumaci alkoholu, kterou Češi preferují i před dobrou pověstí a dobrými vztahy. Přece jen, riziko ohrožení je tu dost velké, ať už se týká rodiny, profese nebo zdraví a ekonomické nebo kulturní úrovně. Tak se zkusme zamyslet!
Pro doplnění mých i vašich úvah připojuji i preambuli zmíněného spolku Anonymních alkoholiků. V každém případě se z ní dozvíte spoustu věcí, které třeba neznáte a znát byste chtěli.
PaedDr Jaroslava Novotná

Preambule Anonymních alkoholiků
Anonymní alkoholici je společenství lidí, kteří spolu sdílejí své zkušenosti, sílu a naději, že dovedou vyřešit svůj společný problém a pomoci ostatním k uzdravení z alkoholizmu.
Jediným požadavkem pro členství je touha přestat pít. Nemáme žádné povinné poplatky ani vstupné, jsme soběstační díky vlastním dobrovolným příspěvkům.
Anonymní alkoholici nejsou spojeni s žádnou sektou, církví, politickou organizací či jakoukoliv jinou institucí. Nepřejí si zaplést se do jakékoli rozepře, neodporují, ale ani nepodporují žádné vnější programy. Našim prvotním účelem je zůstat střízliví a pomáhat ostatním alkoholikům střízlivosti dosahovat.
Více najdete na odkazu:
https://www.anonymnialkoholici.cz/o-nas/

#
ZE ZAHRANIČÍ: Superpřístupné bankomaty ve Španělsku

Španělská banka BBVA letos spustila novou mobilní aplikaci, která zvyšuje přístupnost jejích bankomatů nevidomým i lidem s tělesným nebo mentálním postižením. Banka disponuje sítí čítající více než 6300 bankomatů po celé zemi.
Po nainstalování do chytrého telefonu dokáže aplikace určit polohu nejbližších bankomatů a vyhledat uživateli optimální trasy. Navíc propojuje mobilní telefon zákazníka s bankomatem a umožňuje výběr hotovosti prostřednictvím hlasových pokynů zadaných do telefonu.
Zákazník vybere konkrétní bankomat a potřebné operace nastaví předem třeba z domova. To mu zaručuje soukromí a bezpečnost při zadávání požadavků. Po zvolení bankomatu a určení částky k výběru aplikace zobrazí nejrychlejší trasu prostřednictvím Google map (pěšky i veřejnou dopravou).
Na místě pak mohou uživatelé bankomat prostorově lokalizovat a dohledat díky zvukovým signálům, které vydává akustický maják (beepcon), jenž je součástí bankomatu. Po aktivování platební karty se bankomat spojí s telefonem klienta a dokončí operace dříve zadané do mobilního zařízení.
Tato aplikace vznikla ve spolupráci společnosti ILUNION Tecnología y Accesibilidad a společnosti GFT (která vytvořila přístupný software pro mobilní zařízení). Součástí rok trvající práce bylo i tříměsíční zkušební období, během kterého třicet nevidomých dobrovolníků z celého Španělska testovalo aplikaci v praxi.
„Tato nová průkopnická služba je dalším krokem k osobní samostatnosti nevidomých ve Španělsku, díky ní teď mají přístup k hotovosti bez cizí pomoci. BBVA má multidisciplinární pracovní skupinu, která neustále hledá inovativní řešení, jak usnadnit život našim zákazníkům, a v tomto případě i osobám se zdravotním postižením,“ uvedl Luis Javier Blas, ředitel oddělení vývojářů BBVA Španělsko. Tímto způsobem „nyní mohou lidé se zdravotním postižením používat jakýkoli bankomat BBVA dle vlastní potřeby.“
Výkonná ředitelka společnosti ILUNION Tecnología y Accesibilidad Ana Uruñuela zdůrazňuje, že „Myslet na přístupnost při nabízení produktů a služeb není pro společnost jen sociálním přínosem, ale nabízí také konkurenční výhodu. Aby však byly digitální technologie a přístupnost efektivní, musí být zohledněny již od počátku, tedy již při návrhu výrobku.“  Zároveň dodává, že „z takto přístupné technologie mají prospěch nejen lidé se zdravotním postižením, ale i další skupiny, například starší lidé.“

Zdroj: https://www.techsoupeurope.org/
Redakčně upraveno

#
NAPSALI JSTE NÁM: Veselá Mathilda aneb Psí soutěž trochu jinak

Když jsem slýchala o tom, jak probíhá soutěž vodicích psů „Veselá Mathilda“, moc jsem si přála, aby se jí jednou zúčastnil i manžel se svým psem – a samozřejmě i já jako pozorovatel. Na těch klasických soutěžích už jsme byli několikrát a jednou jsem si mimo pořadí ony disciplíny s naším tehdejším pomocníkem Plutem taky zkusila. Osobně mě to ale nenadchlo – jdu se psem, rozhodčí za mnou říká, kam se má jít a co se má hledat, já povel předám psovi a ten ho provede – nebo taky ne. Poté se předvádějí cviky poslušnosti, vše se zapisuje a boduje.
Soutěže s Mathildou mi připadají víc „ze života“. Svým způsobem jsou ale náročnější. Závodník si musí zapamatovat popis trasy, kterou pak se psem prochází a průběžně plní různé úkoly.
Když na jaře přišla pozvánka na 5. ročník soutěže Veselá Mathilda, hned jsem zkoumala kalendář. Bohužel, v sobotu 10. června se konal i další kvalifikační turnaj ve zvukové střelbě, takže manžel s Cedrikem měli namířeno do Brna. Proč bych se ale do Prahy nevypravila jen tak, jako divák?
Akce byla pojata nejen jako soutěž, ale i jako příležitost k setkání a také jako připomínka hraběnky Mathildy Nostitzové, která své červnové narozeniny slavila vždy i ve společnosti vodicích pejsků a jejich lidí. Teď na celé dění dohlížela alespoň symbolicky z velké fotografie, na níž je, jak jinak, obklopena psími kamarády.
Jako bývalá organizátorka různých akcí jsem obdivovala, jak bylo všechno připraveno. Kdo si do vysočanské restaurace Pod kaštany U Balbínů netroufl dorazit podle popisu, toho vyzvedl někdo z dobrovolníků u metra či na nádraží. Pořadí soutěžících se nelosovalo, ale bylo stanoveno předem s ohledem na nahlášené příjezdy. Vždyť účastníci byli nejen z Prahy a blízkého okolí, ale třeba z Ostravy, Pardubic, Karlových Varů, Aše a dokonce ze severu Bavorska.
Když jsem na místo kolem desáté dopoledne dorazila, byly už lavice pod slunečníky částečně obsazené. Kromě soutěžících tam byli i další kamarádi se psími průvodci, na výkony svých odchovanců se přišli podívat někteří předvychovatelé a také pečovatelé o psí mámy a táty byli zvědaví, jak se potomkům jejich svěřenců daří.
Kdo zrovna nesoutěžil nebo nebyl zabrán do hovoru, využil možnosti prohlédnout si a taky zakoupit keramické výrobky Mathelieru nebo drobné ozdoby z korálků, které pro tuto příležitost vytvořila dobrovolnice Martina.
O průběhu samotné soutěže jsem se dozvěděla až odpoledne, když se vrátil poslední závodník a u stolů se probíraly záludnosti trasy, připravené cvičitelkami, i dalších úkolů, které si vymyslely pracovnice Tyfloservisu. Patřila k nim nejen orientace bez psa v neznámém prostoru a dohledávání předmětů, ale třeba i nutnost pamatovat si a správně použít různá hesla. Nejvíc mě pobavilo „hmatové pexeso“, které jsem si taky částečně vyzkoušela. Myslela jsem, že budu hledat dvojice totožných předmětů, ale bylo to složitější. Názvy sice byly shodné, ale hledané věci různorodé. Tak třeba model muchomůrky a houbička na nádobí patřily k sobě – obojí je HOUBA. Bylo tedy třeba zapojit fantazii a zároveň logické myšlení. Hledali byste shodu třeba při nalezení plastového koníka a části houslí? Napadlo by vás, že jde o KOBYLKU?
Kolem čtvrté odpoledne nastal čas oznámit, jak se soutěžícím dařilo. Na start se během dne postavilo 13 závodníků, přičemž slečna Lenka si vymínila, že jako začátečnice projde trasou jen mimo soutěž. Myslím, že dodatečně tohoto rozhodnutí trochu litovala – svým výkonem by totiž obsadila druhé místo! Takhle si stříbrnou medaili vybojoval vítěz minulé soutěže Slávek Schweiner z Karlových Varů s černým Lacem. O pár bodíků za sebou nechal v minulosti rovněž úspěšného Západočecha Tomáše Kadlece s Unem. Absolutní vítězkou se stala Pavla Flámová, kterou znám ještě jako Pavlu Čichoňovou. Na setkání přijela až od Ostravy v doprovodu šikovné Katty spolu s manželem Daliborem a devítiměsíční Leničkou.
Ale ani ti, kdo skončili na dalších místech, neměli důvod ke smutku. Díky štědrým sponzorům budou mít hodně dlouho čím své chlupaté parťáky odměňovat, až s nimi budou procvičovat, co jim tentokrát nevyšlo.
A pak už se povídalo, vzpomínalo, zpívalo. Ani se mi nechtělo opustit tu pohodu a kamarády, ale co se dalo dělat – vlak nepočká.
Cestou domů jsem přemýšlela, co všechno by bylo třeba udělat a kolik ochotných pomocníků sehnat, aby si podobnou akci mohli v rámci Klubu držitelů vodicích psů užít i ti, jejichž pejsci získali své vzdělání v jiných psích školách.

Stáňa Krajíčková

#
POZVÁNKY: DUN po roce opět v Plzni

Festival Dny umění nevidomých se bude konat v prostorách plzeňské Vědecké knihovny (přesně Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje – pozn. red.). Program festivalu se skládá ze dvou částí.

První částí festivalu je workshop, který se koná 12. 9. 2023 od 10:00 do 14:00. Můžete se na něm těšit na prezentaci plzeňské odbočky SONS s výstavou několika portrétů našich členů a informacemi o nich, nebo třeba na masáž krční páteře nevidomým masérem. Lions club Plzeň Bohemia a Optik Studio Švarc vám nabídnou vyšetření zrakové kondice, u Tyflocentra se můžete zabavit například simulovanou zvukovou střelbou na terč a u Tyfloservisu budete mít možnost si vyzkoušet, jak při ztrátě zraku zvládat různé praktické dovednosti.

Teď už k druhé části festivalu, kterou je výstava obrazů od slabozraké malířky Mgr. Jaroslavy Bendové. Výstava proběhne od 12. do 29. 9. v prostorách Vědecké knihovny. Obrazy jsou malované barevným voskem, tato technika se také nazývá enkaustika. Výstava bude zahájena 12. 9. 2023 v 17:00 komornější vernisáží, během které váš sluch potěší zpěvem děti ze Základní a mateřské školy pro zrakově postižené a vady řeči Plzeň.

Závěrem už jen podotknu, že cílem festivalu Dny umění nevidomých je představit nejširší veřejnosti zrakově postižené umělce a přesvědčit ji tak o tom, že nevidomý člověk má ztížené možnosti vidění, ale jinak je zcela schopen být nedílnou součástí společnosti. Doufáme, že tohoto cíle dosáhneme a festival se vám bude líbit.

Sabrina Zikánová

#
Výstava obrazů Lukáše Černého

Vážení přátelé,
rádi bychom Vás pozvali na výstavu maleb a kreseb slabozrakého malíře Lukáše Černého. Výstava v rámci festivalu Dny umění nevidomých (DUN) probíhá ve dnech 3. 7. – 30. 8. v Knihovně města Olomouce, pobočce Brněnská.
Vernisáž výstavy za přítomnosti autora se uskutečnila v pondělí 3. 7.

Ústředním tématem výstavy je krajinomalba, pro kresbu autor použil pastel, případně tužku, a v malbě akryl.
Lukáš Černý se narodil 9. dubna roku 1984 v Jablonci nad Nisou. Nyní žije a tvoří ve svém jičínském ateliéru Pod lucernou. Zde nabízí hodiny kreslení úplným začátečníkům a také pokročilejším kreslířům a kreslířkám, splnil se mu tak životní sen a celoživotní koníček se stal jeho povoláním. Od září 2020 je dle vlastních slov "kreslíř a malíř na volné noze".

Na výstavu srdečně zveme vás i vaše blízké.
Jménem olomoucké odbočky SONS
Klára Kočí

#
SPORT: Čeští showdownisté na turnaji v litevském Vilniusu

Od 1. do 4. června 2023 se v litevském hlavním městě Vilniusu konal tradiční mezinárodní turnaj světového poháru v showdowwnu.
Z celkového počtu třiceti mužů a devatenácti žen se turnaje účastnilo i pět českých reprezentantů, a to konkrétně tři ženy a dva muži. Mezi ženami se představily české reprezentantky Iva Karásková z BSC Praha, Tereza Přikrylová a Markéta Trnčáková, obě z oddílu Tandem Brno.
Mezi muži doplnil dvojici reprezentantek z brněnského Tandemu jejich oddílový kolega Benjamin Levíček. Pětici doplnil Tomáš Mysliveček z pražského klubu BSC, který ještě nedávno figuroval v TOP 20 nejlepších hráčů světového žebříčku.
Nejlepšího výsledku z českých reprezentantů dosáhla nejmladší členka celé výpravy Markéta Trnčáková, která obsadila konečné 11. místo. Na 14. místě skončila Tereza Přikrylová.
17. místo v celém turnaji v soutěži žen obsadila Iva Karásková, nutno však podotknout, že u této hráčky jde v jejích devatenácti letech o sbírání zkušeností, neboť se jednalo teprve o její druhý start na mezinárodní úrovni, potažmo ve světovém poháru, a vůbec první start na turnaji v zahraničí. Iva rychle stoupá žebříčkem světového poháru a je nyní na 41. místě z více jak 150 hráček, přitom byla ještě před světovým pohárem v Nymburce umístěna kolem 70. místa.
Světový žebříček je nyní aktualizovaný k datu 12. 6. 2023 a v jeho aktuálním vydání máme mezi ženami v TOP 20 hned dvojí zastoupení. Na 14. místě je Markéta Trnčáková a hned za ní na 15. místě Tereza Přikrylová.
Českým mužům se ve Vilniusu nevedlo zrovna dobře, a tak oba dva naši reprezentanti dosáhli na umístění až ve třetí desítce konečného pořadí celého turnaje. Na 22. místě skončil Benjamin Levíček a na 25. místě Tomáš Mysliveček. U Tomáše toto umístění mělo za následek skutečnost, že vypadl v celkovém pořadí žebříčku světového poháru z TOP 20 a propadl se na 21. místo, které je však v žebříčku více než tří set hráčů pro českého reprezentanta stále výborným umístěním.
20. místo ve světovém žebříčku TOP 20 hráčů mezi muži stále drží český reprezentant Šimon Rejtar, který ovšem v litevské metropoli nestartoval.

Kompletní výsledky naleznete na webové stránce https://www.gameresultsonline.com/lithuanian-blind-sports-federation/

Martin Fejfar, ČSZPS

#
Třikrát simulovaná zvuková střelba

„Tvarůžková střela“ v Olomouci
Kdysi dostávali všichni startující ve střelecké soutěži, která probíhá tradičně v prostorách olomouckého Tyflocentra, balíček voňavých či smradlavých (dle vkusu) olomouckých tvarůžků. Leč časy se mění a přízeň sponzorů také – takže letos na konci května si takový balíček mohli odnést pouze ti nejlepší ve svých kategoriích.
Střelba z laserových pistolí na dvakrát 10 ran byla opravdu napínavá. Za Pavlem Klimem z Tandemu Brno, který nastřílel 189 bodů, o pouhý bod zaostali Milan Hradil z Handicapu Zlín a Josef Hudeček z Jiskry Kyjov (v dodatečném rozstřelu si druhé místo vystřílel Milan). Za nejlepší ženou Irenou Šourkovou z ASK Lovosice (nastřílela 187 bodů) pouze bod dělil na druhém a třetím místě Evu Macháčkovou z Handicapu Zlín a Zuzanu Duchoňovou ze Zory Praha. V kategorii „ostatní“ (kam patří např. sportovci bez schválené oční klasifikace B1-B3) se o vítězství popasovali až v rozstřelu dva nevidomí Olomoučáci – nakonec úspěšnější Břetislav Strauss a střelecký začátečník Tomáš Kvapil. Za nimi skončil rovněž nevidomý nováček Josef Lendvay z Ústí nad Labem. Jen závod smíšených dvojic přinesl velké odstupy: výborný součet 372 body zaznamenali Severočeši I. Šourková a L. Fabian; další místa obsadily manželské páry – Hradilovi ze Zlína a Duchoňovi z České Lípy.
S laserovou puškou se střílelo vsedě s lokty opřenými o stůl, což v parasportu znamená jakoby střelbu vleže. A děly se věci! Milan Hradil ze Zlína nastřílel 199 bodů (z 20 ran jen jednou těsně minul střed), Karel Macháček ze Slavie Praha 198 bodů a o třetí místo se 197 body zápolili dodatečně na 3 rány Lukáš Fabian z ASK Lovosice a Karel Novotný ze Zory Praha (rozstřel prohrál o pouhých 5 desetin bodu). Mužům zdatně sekundovaly ženy: Eva Macháčková ze Zlína nastřílela 198 bodů, Martina Policarová z pražské Zory 196 bodů a Kamila Šamajová z lovosického klubu 194 body. Z „ostatních“ překonali 190 bodů jen Tomáš Kvapil z olomoucké Sigmy a Hana Petrášová z pražské Zory. Ve dvojicích součtově nejlépe dopadl zlínský pár E. Macháčková + Z. Hradil (392 body); za ním následovali I. Šourková + L. Fabian z ASK Lovosice (390 bodů) a E. Pechová + K. Novotný ze Zory Praha (387 bodů).

„Betelná rana“ v Brně
Přesně o dva týdny později se střelci a střelkyně sešli v restauraci Bogota nedaleko hlavního nádraží moravské metropole, aby znovu usilovali o postupová místa na mistrovství republiky a o body do Českomoravského poháru. (Mimochodem – kdybyste se třeba při přestupu v Brně chtěli dobře občerstvit, případně vyvenčit vodicího psa, vydejte se po prvním nástupišti směrem na jih, pak kousek podél ulice, a vyhnete se tak přecházení rušných ulic nebo rébusu podchodu před nádražím.)
V mimořádně dobré formě se tentokrát předvedl Lukáš Lacina z olomoucké Sigmy MŽ. Každou pistolí nastřílel 97 bodů; puškou pak celkem 197 bodů. Dvakrát se tak musel spokojit se stříbrnými medailemi Milan Hradil z Handicapu Zlín. Bronz v pistoli bral Pavel Michelfeit z pořádajícího Tandemu Brno, v pušce Josef Gruncl ze Zory Praha.
Ženy ve střelbě z pistolí už tak dobré výkony nepředvedly. Evě Macháčkové z Handicapu Zlín stačily na vítězství 183 body. O druhé místo se dodatečně utkaly Tereza Přikrylová z Tandemu Brno a Martina Policarová ze Zory Praha, která prohrála rozstřel o 8 desetin bodu. Josef Lendvay, nový člen ASK Lovosice, v kategorii „ostatní“ zaznamenal 181 bod. Také dva členové Tandemu Brno, Pavel David a Tereza Přikrylová, nastříleli každý 181 bod a vydobyli si tak zlato ve dvojicích. O dva body menší součet znamenal stříbro pro lovosický pár K. Šamajová + V. Krajíček. Rozstřely o bronz vyhráli manželé Hradilovi ze Zlína.
Střelba z laserové pušky vestoje šla nejlepším ženám lépe než z pistolí. „Domácí“ Tereza Přikrylová zaznamenala 195 bodů a odsunula na další medailové pozice členky Zory Praha – Martinu Policarovou a Zuzanu Duchoňovou. Mezi „ostatními“ byla nejlepší rovněž brněnská Alžběta Veselá. Avšak Zoráci M. Policarová + J. Gruncl měli nejlepší součet z dvojic (386 bodů), o bod lepší než brněnská dvojka T. Přikrylová + P. David.

„Alpina Cup“ v Praze
Uplynulo jen 8 dnů a vyznavači střeleckého sportu se znovu sjížděli, v neděli 18. června do hotelu Oáza v Praze 4. TJ Zora Praha tam uspořádala 28. ročník závodu ve střelbě z pistole a 9. ročník memoriálu Jana Síly ve střelbě z pušky.
Právě v pušce – jíž se střílelo vsedě s jedním opřeným loktem o stůl, což v parasportu alternuje střelbu vkleče – byly nevídané či neslýchané výkony. Lukáš Fabian z ASK Lovosice (jinak mladý předseda oblastní odbočky SONS Ústí n. L.) ani jednou nechybil a zaznamenal 200 bodů! Karel Novotný ze Zory nastřílel jinak záviděníhodných 199 bodů a jen o bod méně poslal do rozstřelu dva členy Handicapu Zlín – Milana Hradila a Jaroslava Rozsypala. Milan na 3 rány se zaznamenáváním desetin byl lepší s 31,7 bodu. Za nejlepší ženou, Kamilou Šamajovou z ASK Lovosice (nastřílela 193 body), se opět až po rozstřelu rozhodlo o medailových postech. Martina Policarová ze Zory na rozdíl od Evy Macháčkové ze Zlína ani jednou neminula střed. Stejně skvěle si v rozstřelu o vítězství v kategorii „ostatní“ vedli Radek Baštář ze Startu Plzeň a Hana Petrášová z pražské Zory, přičemž Radek vyhrál opravdu těsně – o dvě desetiny bodu. Toliko jednobodové odstupy určily pořadí smíšených dvojic: E. Pechová + K. Novotný (Zora, 389 bodů), K. Šamajová + V. Krajíček (Lovosice, 388 bodů), A. Hejčová + J. Rozsypal (Zlín, 387 bodů).
Také pistoli vyhrál mezi muži kategorie B1-B3 Lukáš Fabian (nastřílel 188 bodů); o bod za ním se dělili o druhé místo Karel Novotný a Josef Hudeček (člen Jiskry Kyjov). Nejlepší výkon dne ovšem předvedl hlavní rozhodčí závodů, Tomáš Trnka (197 bodů). U žen bylo pořadí Martina Policarová (nastřílela 186 bodů), Jana Škribová (členka Startu Plzeň) a Eva Macháčková. Součty výkonů seřadily nejlepší dvojice takto: M. Policarová + J. Gruncl a E. Pechová + K. Novotný z pořadatelského oddílu, J. Škribová + R. Halas z Plzně.

V následujícím pololetí by měly proběhnout už jen dvě kvalifikace v simulované zvukové střelbě a mistrovství republiky.

Vladimír Krajíček