ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 107, číslo 12, červen 2023 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Redakce: Šéfredaktorka: Daniela Thampy Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk Korektor: Václav Senjuk Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Obsah ÚVODEM STALO SE Kalendárium Přehledně Předsedové oblastních odboček a celostátních klubů se sešli v Olomouci RECENZE SightCity 23: Postřehy přiměřeně kvalifikovaného laika Festival Open House Praha 2023 rekordně navštívený LIDÉ KOLEM NÁS Nejvíce se cítím být hudebníkem ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď VI. NAPSALI JSTE NÁM Návštěva Velké synagogy v Plzni POVÍDKA Chtěl jsem to opravdu takhle? V. část SPORT A HRY Golden Cup Prague 2023 – Slovní poker # ÚVODEM Člověk je tvor společenský, jak tvrdí Aristoteles. V některých případech by se o tom možná dalo polemizovat, ale pro redaktory toto rčení platí na sto procent. A možná i na dvě stě, což je sice nesmysl, ale... Zaprvé píšeme především o lidech, a musíme se s nimi proto také setkávat. Na kontaktu s lidmi je tedy stoprocentně závislá redaktorská práce. A zadruhé - žádný časopis by nemělo smysl vydávat, kdyby neměl své čtenáře. A pokud už je má, je přáním každého redaktora čtenáře také poznat. Vedle toho, že nás osobní setkávání s vámi těší, bývá pro nás důležitým zdrojem informací. Můžeme tak postupně časopisy přizpůsobovat vašim zájmům i praktickým potřebám. Malá praktická změna na vás čeká i v tomto čísle Zory. Týká se našeho tradičního "Přehledně", které by díky ní mělo být skutečně přehledné i pro čtenáře textových verzí. A při rekapitulaci tohoto čísla musím dát Aristotelovi plně zapravdu. Společenský život na odbočkách, setkání předsedů v Olomouci, ale třeba i moje zprostředkované setkání s Petrem Bazalou, jehož jméno znám z (tehdy ještě pionýrského) tábora a dnes se s jeho skutečně zajímavým povídáním potkávám v dnešním rozhovoru. Mnoho příjemných setkání během letních dnů, ale také na stránkách Zory vám za celou redakci přeje Daniela Thampy # STALO SE: Kalendárium Blíží se letní slunovrat (21. 6.), a to je doba, kdy na severní polokouli dopadá sluneční světlo nejvíce, a také nejdéle. Přesto tento den není nejteplejším dnem v roce. Planetě totiž nějaký čas trvá, než se nechá sluncem dostatečně ohřát, a průměrné teploty tak bývají nejvyšší až v červenci. A jak porozumět pojmu "letní den"? Ten si vymysleli meteorologové. A nejde o každý den v období léta, ale o takový, kdy maximální teplota dosáhne alespoň 25 stupňů Celsia. Letní den tak můžeme prožít i na jaře nebo na podzim, a naopak, uprostřed léta může přijít den, který letním nebude. Kdo někdy potřeboval nebo daroval krev, si možná rád připomene Světový den dárců krve. Slavíme ho 14. června. Hned 5 dnů poté, 19. 6., bude Mezinárodní den rovnosti žen a mužů. A 21. 6. ještě Mezinárodní den trpaslíků. Možná si někteří z vás vzpomenou na jednu z povídek Ivana Mládka. V ní Sněhurka našla opuštěnou chaloupku, osídlila ji, uklidila a vyvětrala, a sedm trpaslíků orientujících se čichem netrefilo večer domů. Nahlédněme do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala. 26. 6. 1894 se narodil italský nevidomý tyfloped Paolo Bentivoglio. Už jako šestnáctiletý pracoval v italské socialistické straně. Jeho kolegou byl tak i pozdější fašistický vůdce Benito Mussolini. Ten roku 1922 provedl úspěšný puč známý jako Pochod na Řím, vytvořil diktaturu a ostatní politické strany zakázal. Inspiroval tím německé nacisty a španělské frankisty. Bentivoglio se v roce 1933 stal ředitelem Ústavu pro nevidomé v Boloni. Jeho žáci mohli navštěvovat běžné školy společně s vidomými. Svým žákům poskytoval co největší osobní svobodu a samostatnost, ovšem očekával za to odpovídající odezvu. Od roku 1945 byl předsedou Italského svazu nevidomých, sjednotil všechny jejich rozptýlené organizace a zastupoval svou zemi v Evropské radě pro blaho slepců. Zasadil se o zákon, který umožnil nevidomým vyučovat na běžných středních školách. A zachoval se i jako hrdina. Roku 1945 totiž vyvedl skupinu obklíčených nevidomých žen do bezpečí. Druhý muž, kterého představíme, zastával názor, že „slepota není tmou, ale jednou z forem osamění“. A v další své práci píše, že „co je nám dáno, je materiálem pro život. Slepota je styl života, a já nedovolil, aby mne odradila od studia“. Možná tedy nepřekvapí, že je autorem knihy se zvláštním názvem „Chvála stínů“. Ale bylo tomu tak celý život? Zřejmě nikoliv. Ztrátou zraku velmi trpěl a mnoho let se snažil o jeho navrácení. Podstoupil osm očních operací, bohužel neúspěšných. Usiloval však o to, aby svůj handicap nahradil odborností. Psal básně, povídky, studoval cizí jazyky, vyučoval angličtinu na univerzitě a od roku 1938 se už jako nevidomý stal knihovníkem Státní knihovny v Buenos Aires. Je zajímavé, že byl jejím už třetím nevidomým vedoucím pracovníkem. Argentinský spisovatel Luis Jorge Borges zemřel 14. 6. 1986. 21. 6. si připomínáme také Mezinárodní den hudby. Máte rádi písně „David a Goliáš“, „Ezop a brabenec“, „Babička Mary“, „Nikdy nic nikdo nemá“, „Stonožka“ nebo „Tmavomodrý svět“? Otextoval je Jiří Voskovec, nerozlučně spjatý s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Nejvíce spolupracovali ve 20. a 30. letech 20. století v Osvobozeném divadle. Jeho vystoupení ovšem byla zjevně protifašistická a v roce 1938 museli divadlo zavřít. Rok poté duo V + W emigrovalo do USA. Vrátili se v roce 1946 a snažili se divadlo obnovit. Už se to nepovedlo a Jiří opustil Československo definitivně. Žil krátce ve Francii, poté v New Yorku. Tady hrál v mnoha představeních, dokonce i na Broadwayi. Jiří Voskovec se narodil 19. 6. 1905. Antonín Vraný # Přehledně: Co se děje v našich oblastních odbočkách? Pojďme se na to podívat, dnes ze západu na východ. Berounští podnikli výlet na hrad Loket i návštěvu oblíbené kavárničky. Na harmoniku ke kávě zahrál a zazpíval Václav Chaloupka z kapely Dlouhá noc. : : : Karel Novotný informuje o nevidomých, kteří navštívili fotbalové derby mezi Spartou a Slavií. Stalo se tak díky nadaci Leontinka a spolupráci fotbalových oddílů AC Sparta a SK Slavia. Zápas byl komentovaný do sluchátek, a šlo prý o skvělý zážitek. : : : Vrchlabští se pravidelně scházejí, vyrábějí, a svým uměním se také chtějí pochlubit. Na výstavě, kterou chystají, si všechny jejich výrobky bude moci prohlédnout i veřejnost. Ve Vrchlabí také rádi bubnují. V květnu se jim konečně podařilo sejít se a obnovit tuto zábavu. Odpoledne si opravdu užili a doufají, že jich příště bude více. : : : Jihlavští informují o průběhu Mezinárodního dne vodicích psů. Slavíme ho poslední dubnovou středu. Klub držitelů vodicích psů a další organizace pracující se zrakově postiženými ale věnovali lidem s pejsky celý týden. Pořádali dvě soutěže ve výkonu psů, v Boskovicích a v Praze, a proběhla i spousta dalších akcí. Oslovili také Lenku Šulerovou, a ta dětem třetí třídy zdejší ZŠ Nad Plovárnou povídala, jaké rasy psů se cvičí, jak psa získat, o předvýchově i výcviku. Také co psi dovedou, jak se k nim chovat a co jim nedělat. Zmínila výhody psa jako průvodce, ale i zodpovědnost a starost. Děti byly pozorné, měly spoustu dotazů a Lenka byla požádána ještě o jednu besedu. : : : Pracovníci olomoucké prodejny tyflopomůcek zpracovali na žádost Tyfloservisu návod, jak vyřídit e-poukazy. Od roku 2022 si mohou klienti totiž vyzvednout například slepecké hole nejen na papírový poukaz, ale i na poukaz elektronický, který lékař zašle SMS zprávou. Od 1. 2. 2023 byly bílé a červenobílé hole opět sloučeny pod stejný kód. Poukaz je platný měsíc od data vydání. Jak postupovat, když vám lékař e-poukaz vydá? Prodejně tyflopomůcek pošlete SMS s kódem e-poukazu a číslo OP, nebo oba údaje nadiktujte telefonicky jejímu pracovníkovi. U slepeckých holí sdělte pro vás vhodnou délku hole. Pokud potřebujete červenobílou hůl, upozorněte na to. V případě osobního vyzvednutí na prodejně můžete předložit i Průvodku e-poukazu. A telefonní kontakty, na které můžete přeposlat kód e-poukazu? Tyflopomůcky Praha: 775 438 197, 775 438 196, a Tyflopomůcky Olomouc: 777 360 348. Více čtěte na sons.cz/Tyflopomucky-ePoukaz-P4015081.html. : : : Kroměřížští se zúčastnili třetí přednášky o svém městě, tentokráte s názvem „Kroměříž centrem Rakouské říše aneb Město přivítalo elitu“. Byla zaměřena na dvě velké události, které se tu odehrály v 19. století. Tou první bylo zasedání Ústavodárného říšského sněmu. Konalo se od listopadu 1848 do února 1849, kdy bylo město obsazeno vojskem a sněm rozehnán. Druhou událostí bylo setkání rakouského císaře Františka Josefa I. s ruským carem Alexandrem III. To proběhlo na místním zámku ve dnech 25. až 26. srpna 1885. Čtvrtá a poslední přednáška s názvem „Město má své hrdiny“ se uskuteční 14. června a jejím tématem bude Kroměříž ve válečných a poválečných letech. Kroměřížští si v rámci svého kreativního dopoledne vyzkoušeli také ruční výrobu barevných vonných svíček. Využili k tomu malé skleničky, různobarevné voskové pecičky, knoty a vonné esence. Svíčky tvořili vrstvením i mícháním peciček, přičemž ke každé vrstvě přidali pár kapek esence. : : : 19. 5. se vsetínští spolu s veřejností sešli v Městské knihovně ve Valašském Meziříčí. Petr Bazala tu předváděl a nechal přítomné zkoušet hru na tibetské mísy. S pomocí devíti druhů paliček „dostával“ z mís různé zvuky, které přecházely až do melodické hudby. Přitom Petr s pomocí asistentek i ředitelky knihovny připravil k ochutnávce i několik druhů čajů. : : : Dagmar Filgasová informuje o návštěvě veletrhu kompenzačních pomůcek pro nevidomé SightCity 2023 skupinou dvanácti členů Aktiv Klubu SONS. Konal se v německém Frankfurtu nad Mohanem. Podrobněji jsme informovali v minulém čísle Zory. V dnešní Zoře si můžete prozměnu přečíst, jak výstavu vnímal a své zážitky zapsal Rudolf Volejník. : : : Když se zlínští rozmýšleli, kam na výlet, vzpomněli si na nápad Karla Novotného vybrat si odbočku SONS, poznat její členy a město. A vypravili se do Chrudimi. Už u autobusu je uvítal předseda Jan Pakoš. Při obědě v restauraci Muzeum se seznámili se členy chrudimské a pardubické odbočky. Následovala prohlídka města, Muzea barokních soch a návštěva chrudimské odbočky. O ní i její činnosti popovídala Marie Prouzová. Lidé si předávali zkušenosti i drobné dárky, upomínkové předměty města Chrudim a pardubické perníčky. Druhý den bylo na programu Muzeum loutkařských kultur. Cestou do něho si ve městě prohlédli morový sloup, kostel Nanebevzetí Panny Marie a městské hradby, vše s odborným výkladem Marie Prouzové. Rozloučení proběhlo na společném obědě, kde zlínští pozvali chrudimské a pardubické na oplátku do svého města. 2. 5. se zlínští sešli v pravidelném Klubu vaření. Tentokrát uspořádali soutěž o nejlepší pomazánku dle vlastního receptu. Soutěžící přinesli vlastní suroviny a Pavla Andrýsková napekla bagety. Porota svědomitě ochutnávala, chutnaly jí ale všechny, a vybrat tu nejlepší prostě nedokázala. Nakonec vyhrála Pavla a její domácí bagety. : : : 17. 5. prožili ostravští ve své klubovně den plný her. Přizvali i zástupce okolních odboček. Spolu s předsedou Společenství duševních sportů a jeho manželkou vyzkoušeli karetní i deskové hry, kterých manželé Slaninovi přivezli plný kufr. U zábavného procvičování logiky, paměti a slovní zásoby vydrželi někteří milovníci drobného hazardu od rána až do páté hodiny odpolední. : : : A na závěr do Opavy. Místní strávili jubilejní desátý rekondiční pobyt v rekreačním zařízení UKV KARLOVICE v Jeseníkách. Zaujal je wellcome drink na uvítanou i beseda o přírodě a stromech s dendrologem a botanikem Miroslavem Frankem. Antonín Vraný # Předsedové oblastních odboček a celostátních klubů SONS se sešli v Olomouci Dva pracovní dny a část prvního prodlouženého květnového víkendu věnovala téměř padesátka předsedů odboček a celostátních klubů SONS setkání, které proběhlo po pětileté přestávce, způsobené zejména covidem, v Olomouci. Předsedkyně a předsedové, v některých případech pověření zástupci se se zhruba dvacítkou průvodců sjeli ve čtvrtek 4. května v odpoledních hodinách do prostor Koleje Generála Svobody. Právě tam byli účastníci setkání ubytováni v maximálně dvoulůžkových pokojích, které poskytovaly příjemný ubytovací standard. K setkávání a stravování jsme pak využívali menzu Univerzity Palackého, která byla od koleje vzdálena ne více než dvě minuty chůze přes venkovní prostor celého kampusu, takže přesun mezi kolejí a menzou byl velmi pohodlný. Po ubytování jsme se tedy všichni přesunuli do menzy, kde proběhl slavnostní úvod našeho setkání, který svou účastí podpořil úřadující primátor statutárního města Olomouce Miroslav Žbánek. Ten ve svém krátkém projevu účastníky přivítal v Olomouci, vyslovil radost nad tím, že se ve spolupráci s tamní odbočkou SONS i dalšími organizacemi daří budovat Olomouc přístupnou a lákavou nejen pro Olomoučany samotné, ale i pro mnohé návštěvníky. Na pana primátora navázal svým vystoupením Jan Příborský, dnes patrně nejznámější obhájce zájmů nevidomých a slabozrakých Olomouckého kraje, který poděkoval panu primátorovi, přivítal všechny účastníky a popřál jim, aby se jim necelé tři dny v Olomouci líbily. Jeho přání olomoucká odbočka podpořila připravením dárkových balíčků. Po sdělení organizačních pokynů a rekapitulaci programu, který účastníky čeká, jsme se pustili do chutné večeře a po ní se přesunuli do salónku, v němž probíhala většina programu. Čtvrteční večer byl věnován neformálnímu klubovému setkání, při němž si mohli předsedové a předsedkyně po libosti s kýmkoliv popovídat, večer jsme si zpříjemnili spontánním hudebním doprovodem, nástrojů se chopili Radka Lienertová, Vojta Železník, rád jsem se také připojil, a drtivá většina se přidala se zpěvem. Postaráno bylo i o materiální stránku příjemné pohody, na stolcích byly různé pochutiny a skleničky všech se plnily dle volby účastníků chutnými nápoji, vodou počínaje, přes točené pivo, dobrým vínem konče. Pro jistotu upřesňuji, že si nemyslím, že by někdo kombinoval vše uvedené. Páteční dopoledne jsme se věnovali formálnějšímu povídání, při němž jsme postupně – já v roli prezidenta, viceprezident Jan Šnyrych, vedoucí oddělení odboček Radka Lienertová a šéfredaktorka Zory Daniela Thampy měli pro účastníky připraveny příspěvky k tématům, jimž se v organizaci věnujeme. Předsedkyně a předsedové k probíraným tématům kladli otázky, takže i tato část programu měla spád. Mluvil jsem o aktuální struktuře SONS, společně jsme uctili památku nedávno zesnulých funkcionářů, zrekapituloval jsem poslání a cíle organizace, zopakoval možnosti, kudy může a má proudit obousměrná komunikace mezi předsedy odboček a klubů a vedením. Viceprezident se pak věnoval techničtějším záležitostem, e-mailovým konferencím, informoval o připravovaném novém webu, připomněl e-shop Tyflopomůcek a předpokládaná vylepšení, nevyhnul se ani problémům se zastaralým mailovým serverem (i zde se blýská na lepší časy a těšíme se na jeho výměnu), stranou nezůstala ani nabídka služeb Navigačního centra. Radka Lienertová předsedkyně a předsedy seznámila s příručkou pro „SONSí nováčky“, ale i přepracovanou příručkou pro ostřílené funkcionáře i zaměstnance, která již bude existovat pouze v elektronické a stručné formě, protože při potřebě podrobnějších informací bude odkazovat na příslušné dokumenty; takto bude možné příručky snadněji udržovat ve skutečně aktuálním stavu. Daniela Thampy se některým z účastníků měla možnost poprvé představit osobně a seznámila je se svými záměry, jak by se měla Zora s přílohami dále vyvíjet, zde zmiňme zejména plány s tyflografikou, která se již objevila v Kontaktech a měla by se začít objevovat i v kmenovém časopise. Na odpoledne si mohl každý zvolit ze tří olomouckých lákadel: Pod vedením Jana Příborského se mohl věnovat prohlídce historického centra města, která nabízela prohlídku několika haptických modelů a také výstup na radniční věž. Druhá skupina vyrazila do botanické zahrady, kde se jim prý s velkým zápalem věnoval tamní pracovník, a v rámci prohlídky účastníci ohmatali, očichali a snad i ochutnali téměř všechno rostlinstvo. Třetí volbou byla prohlídka Pevnosti poznání, která skýtala nejméně čtyři interaktivní okruhy, při nichž se návštěvníci hravou formou seznámili s obléháním Olomouce pruskými vojsky, vyzkoušeli si různé hříčky a hlavolamy. O detailech Pevnosti poznání třeba časem podá informace ten, kdo se této zajímavé exkurze zúčastnil. Věřím, že příjemným překvapením bylo večerní vystoupení kapely Kyklop Band, jejíž členové z větší části právě na Olomoucku pobývají. Tato hudební skupina, jejíž repertoár sestává z různých převzatých a Bandu na míru upravených aranží, nakonec dokázala roztančit úplně všechny. Závěrečnou část setkání jsme v sobotu dopoledne věnovali opět připravenému programu, výkonná ředitelka SONS Veronika Pokorná přinesla aktuální ekonomické, finanční a projektové informace, členka Republikové rady Dagmar Filgasová informovala o stále se rozšiřujícím festivalu Dny umění nevidomých, o připravovaném již 30. ročníku Tyfloartu, který proběhne v září (musím si dát pozor na správnou předložku) – na Vsetíně a o připravované činnosti Aktivklubu, přičemž Dášu doplnil Vojta Železník, další vůdčí osobnost klubu. Naši představu o tom, co všechno zahrnuje výcvik vodicího psa, přijela do Olomouce rozšířit vedoucí našeho Střediska výcviku vodicích psů Lenka Kreidlová a shrnutí toho nejzásadnějšího plus něco navíc, co by si předsedkyně a předsedové odboček i klubů měli domů odvézt, provedla vedoucí pracovnice příslušného oddělení Romana Moravcová. Neplánovanou, o to krásnější tečku pak za celým setkáním udělalo vystoupení Vojty Železníka, který na kytaru doprovodil zpěv Kamily Koncové, jež se celého setkání účastnila jako zástupce Klubu držitelů vodicích psů. Jejich provedení známé písničky Erica Claptona „Tears in Heaven“ muselo naladit všechny posluchače do velmi příjemné nálady, v níž jsme se srdečně rozloučili a odjeli zpět do svých domovů. Nemohu a nechci mluvit za ostatní, ale pro mě bylo setkání velmi příjemnou možností promluvit si s lidmi, na nichž náš spolek stojí, tedy s nejvyššími funkcionáři odboček a klubů, kterým chci jednak poděkovat, že do Olomouce přijeli, ale ještě více za to, že čas a energii věnují našemu spolku, tedy SONS. Díky!!! Luboš Zajíc # RECENZE: SightCity 23 - Postřehy přiměřeně kvalifikovaného laika Odjakživa, co je internet internetem, bylo vždy prozíravé ověřovat zdroje. Často se dalo z mnoha nepřímých i přímých nápovědí poznat, zda se jedná o pitomost, lež nebo pravdivou informaci; všechno na internet totiž vkládali lidé a jejich myšlenkové pochody, ježto bývají podobné těm našim, se dají víceméně odhadnout. Ne tak po nástupu umělé inteligence. Ta je neočekávatelně originální a nepředvídatelná; a co je hlavní: při zkoumání zdrojů se nepozná, zda jde o informaci vloženou na internet živým člověkem, nebo zda jde o výmysly umělé inteligence. Proto si mohu být jistý pouze tím, co jsem na letošním Sightcity zažil, a všechny ostatní informace souhrnně čerpané z internetu mohou být stejně dobře pravdivé jako umělointeligentně fiktivní – kdo ví! Název „SightCity“ (česky: „velkoměsto zraku“) je buď výsměch, ironie nebo poselství typu „Nejsme na tom tak špatně, podívejte, co pomůcek máme k dispozici, aby se nám žilo podobně jako všem ostatním“. Buď jak buď, výroční výstavní a prodejní veletrh SighCity 23 se ve Frankfurtu nad Mohanem konal již po jedenatřicáté, počítaje v to i dva covidové on-line ročníky. Letos se vystavovatelé i návštěvníci sešli ve vzdušnějším a prostornějším prostředí než v minulých letech; Kongresshaus Kap Europa nás, nějakých 500 návštěvníků a do stovky vystavovatelů, přívětivě vítá bez dřívějších tlačenic v suterénu letištního hotelu Sheraton. Jsem na Sightcity poprvé po devíti letech a je načase, abych zaznamenal novinky a ověřil, že staré, ba prastaré známé pomůcky zůstávají i nadále populární a veskrze užitečné. Můj výčet nebude vyčerpávající: budu mluvit jen o tom, čemu rozumím tak, že se za to nemusím stydět; proto jsou vynechány všechny pomůcky pro osoby slabozraké nebo osoby se zbytky zraku s výjimkou pomůcek orientačních a čtecích, které jsou určeny i nevidomým. Předem jsem si ze sobeckého osobního zájmu stanovil, že určitě navštívím tři vystavovatele. Prvním byla korejská firma Overflow, vystavující a prodávající speciální braillskou tabulku Versa Slate. Tabulka má čtyři řádky po dvaceti znacích a píšete na ní obyčejným bodátkem jako na každé jiné plastové či kovové braillské tabulce. Podstatný rozdíl je v tom, že nepíšete na papír; místo toho vytlačujete tyčinky, které se po vytlačení zaaretují, vy tabulku obrátíte a čtete z její původně spodní strany. Když napsaných (vytlačených) 80 znaků přečtete, stisknete tlačítko a tyčinky v těle tabulky zmizí; tabulku obrátíte a můžete nanovo psát. Máte opakovaně k dispozici 80 šestibodových brailských znaků a nepotřebujete žádný papír; ideální zařízení na stručné poznámky, nemyslíte? Po léta marně vyhlížím malou domácí braillskou tiskárnu. Německá firma BLISTA je mému přání nejblíž, avšak zklamaně zjišťuji, že její produkt zůstává na úrovni roku 2014: Braillská tiskárna je sice poměrně malá i lehká (váží nějakých 6-7 kilo), ale tiskne jen po jedné straně papíru, což je u braillského tisku věru značná nevýhoda, co do zabraného prostoru. Mířím tedy ke třetímu vystavovateli, jehož produkt prostě vidět musím, a to z několika důvodů: jedná se o žhavou novinku a znám dobře víceméně konkurenční produkt, jehož recenze Grafický reliéfní zobrazovač Dot Pad 320 vyšla na portálu Pélion před několika dny. Vytouženým vystavovatelem je společnost Orbit Research, která uvádí na trh grafický braillský zobrazovač Graphiti. Kudy chodí, tudy svůj produkt vychvaluje; jenomže ono to opravdu funguje tak, jak říkají. Nejdřív ale jediná nevýhoda, kterou jsem na první pohled shledal: Graphiti je docela těžký – kdybychom jej chtěli přenášet, museli bychom použít pořádný batoh. Výrobce patrně záměrně hmotnost neuvádí, nicméně bych typoval mezi sedmi až deseti kily. Rozměry 29.5 x 26.9 x 4.1 cm přenosnosti nebrání. Hlavní součástí je obdélníkový grafický displej o stranách 60 krát 40 tyčinek, tedy celkem 2400 tyčinek. Říkám záměrně „tyčinek“, protože brailským bodům se podobají jen velmi vzdáleně. Jednotlivé tyčinky jsou ovládány elektromagnetickým mechanismem a lze je uvést nejméně do tří pevně fixovaných poloh: nevystavené, napůl vystavené a plně vystavené; to umožňuje zobrazovat víceméně trojrozměrnou grafiku (např. mapy s horstvy). Tyčinky se pod položenými prsty bez překážky v reálném čase přeskupují, takže lze se zobrazením pracovat podobně jako s brailskými displeji osazenými piezoelektrickými elementy. Navíc je možné prstem na displeji „kreslit“. Jednoduše jedete prstem po ploše displeje a vzápětí vyskakující tyčinky přesně kopírují váš pohyb – můžete např. psát tiskacím či psacím písmem, ale chce to trochu cviku, přístroj byl na mě moc rychlý a písmenka jsem kreslil příliš malá. Možnosti připojení jsou v zásadě neomezené: přes HDMI uděláte z Graphiti reliéfní televizní obrazovku. Kdo se chce o technických parametrech dovědět víc, nechť navštíví stránky výrobce: Orbit Research Introduces the Graphiti® Interactive Tactile Graphic Display – Orbit Research. já se pozastavím u jiného, z pohledu rozvojových zemí a koncové ceny produktu příznivého jevu: přístroj mi předváděl indický inženýr, protože – ač se Graphiti tváří jako produkt americký – ve skutečnosti se vyrábí v Indii. Dnes stojí 15 000 euro, což je proti evropskému prototypu z roku 2013 o 35 000 euro méně. Zástupce výrobce mi sdělil, že pokud bude ve světě o výrobek zájem, počítají se snížením ceny na 5000 euro. Jsem přesvědčen, že zájem bude, pokud se ovšem nezjistí, že elektromagnetický mechanismus zdvihu a zasouvání brailských bodů není stejně spolehlivý jako více než čtyřiceti lety prověřený mechanismus piezoelektrický. A teď nezbývá než se projít po výstavních halách a zaznamenat distributory a výrobce, kteří zajímají především nevidomého návštěvníka. Je potěšitelné, že ani letos nechyběla Česká republika – v předchozích letech nás zdatně reprezentoval ing. Miloš Svárovský se svými světově proslulými holemi a letos ho vystřídala společnost Matapo – před nějakými devíti lety nepatrný start-up, kterému pomáhala na svět i SONS, dnes dravý podnikatelský subjekt obecně uznávaný i na americkém trhu. Všichni známe jejich telefony Blindshell, takže se zastavím u jiného produktu, který inzerují i na svých stránkách: vystavovali nádherné jihokorejské ruksaky s brailskými popiskami, suchými zipy a prostorem, do kterého by se Graphiti pohodlně vešel i s vystavovatelem. Jejich stránky Dot Pad (matapo.com) jsou příkladem stoprocentní, až intuitivní přístupnosti pro nevidomé. Naši nadšenci pro navigaci znají aplikaci WeWALK, která je rozšířena o elektronickou jednotku přišroubovanou na bílou hůl, z níž se rázem stane hůl chytrá. Vibruje, když „uvidí“ překážku, a umožňuje nastavení trasy. Výhodou je, že vám hůl dává pokyny prostřednictvím zabudovaného reproduktoru a obě uši zůstávají volné pro reálnou sluchovou orientaci. Zajímavé jsou soupeřící kamery v brýlích Orcam a Envision. Oba výrobci se snaží zdůraznit tu svou výhodu: Orcam fungování víceméně offline, zatímco Envision wi-fi připojení na hotspot telefonu vylepšil tak, že už se dá na fungování spolehnout a vyrazit do terénu třeba za pomoci vzdáleného průvodce, který za vás vidí kamerou Envision na cestu a radí. Dostáváme se k produktům, které se na Sightcity notoricky opakují po řadu let: nejdřív vezmeme přehrávače – věru, nic moc nového. Skoro všechny jsou zbytečně velké a nějak mi není jasné, proč chybí přehrávač i nahrávač nejuniverzálnější, totiž eltrinex A1, který je z nich nejmenší a nejlacinější. Na druhém, o to však čestnějším místě nacházíme další stálici – klasické pravítkové brailské zobrazovače osazené piezoelektrickými elementy. Ony jsou vlastně tak trochu všechny stejné. 40 let spolehlivé služby se prostě nedá zapřít. Liší se jen ergonomicky a cenově se zřetelem k programovému vybavení. Výrobci a distributoři převážně vystavují řádky o délce 12-40 znaků a za nejhezčí jak pro hmat, tak pro oči považujeme s dcerou řádky korejské společnosti Hims; mimochodem jsou taky nejdražší a nejkošatěji programově vybavené. 40znakový řádek přímo zabudovaný do malého lehkého netbooku, na kterém běží Windows 11, představuje optimální pracovní nástroj pro vysokoškolské studenty i cestující odborníky všeho druhu. Vedle přehrávačů a braillských řádků nezůstávají pozadu ani braillské tiskárny – přesněji řečeno: velmi často tiskárny kombinující braillský a běžný potisk. Opět jsou všechny tak trochu stejné: hlučné a těžké. A přece: kombinovaná tiskárna japonské společnosti Nippon je sice taky náramně těžká, ale honosí se nejtišším ražením brailských bodů na světě. Do domácnosti se sice moc nehodí, ale ve školním kabinetě by díky vskutku nápadně tichému provozu mohla úspěšně sloužit, aniž by komukoli vadilo mučivě pronikavé kulometné cvakání razicí hlavy. Jak jsem v úvodu varoval, je moje zpráva pouze ochutnávka několika laskomin z mnoha. Ježto je veletrh SightCity pro české návštěvníky snadno dostupný, doporučuji každému vážnému zájemci, aby si návštěvu ročníku 2024 už dnes naplánoval: otevírá se ve středu 15. května 2024 v 10:00; bližší informace najdete na SightCity – the biggest international exhibition for Aids for the Blind and the Visually Impaired. Rudolf Volejník # Festival Open House Praha 2023 rekordně navštívený V neděli skončil 9. ročník festivalu Open House Praha. Festival nabídl velmi pestrý výběr doprovodných programů – od debat a přednášek po komentované prohlídky a procházky. O víkendu se všem zájemcům o městskou architekturu otevřelo zdarma 107 běžně nepřístupných budov a prostorů. Doprovodné programy a víkendové otevřené objekty zaznamenaly více než 83 000 návštěv, což je rekordní číslo. „Sobotní den se obvykle vyznačuje nejvyšší návštěvností, která se projevuje nejen vysokou vytížeností webových stránek, ale zejména v terénu u festivalových objektů. Oproti loňskému roku jsme registrovali o třetinu více zájemců, kteří se vydali poznávat krásy pražské architektury. Díky obrovskému nasazení našich dobrovolníků i partnerů v budovách jsme byli schopni ve většině z nich odbavovat provoz průběžně, bez dlouhého čekání, za to jim patří obrovský dík,“ říká ředitelka festivalu Klára Veselá. Nedělní zájem o návštěvu budov potvrdil, že se celková návštěvnost objektů zvedla o 20 000 lidí ve srovnání s loňským ročníkem. Největší lákadla Větší fronty se v průběhu víkendu tvořily pouze u přibližně 15 objektů, většinou se jednalo o festivalové novinky. Program akcentoval 100leté výročí narození architekta Karla Pragera a jednou z jeho nejnavštěvovanějších realizací byla Nová scéna ND, kde se lidé mohli podívat do technického i jevištního zázemí. V neděli se u příležitosti 200 let od narození architekta Antonína Viktora Barvitia otevřely dvě honosné vily – vila Lanna v Bubenči a Gröbeho vila v Havlíčkových sadech. O prohlídku pečlivě restaurovaných reprezentativních interiérů navržených v neorenesančním stylu byl velký zájem. Fronty se od časného rána tvořily také u objektu Terminálu 4, nejstarší části Letiště Václava Havla. Ve funkcionalistické budově bylo možné nahlédnout do vládního a prezidentského salonku. Tradičně projde mnoho návštěvníků prostory historických paláců a ani letos tomu nebylo jinak. Tisíce lidí proudily do Nostického, Černínského a Petschkova paláce, ale také budovy Ministerstva dopravy ČR, která se letos otevřela v rámci festivalu poprvé. Rovněž historická loděnice Českého Yacht klubu v Podolí uvítala návštěvníky v hojném počtu. Festival pro všechny Organizátoři zařadili do programu 9 interaktivních prohlídek pro děti, kterých se zúčastnilo celkem okolo 150 dětí, dále pak volně přístupnou lego a duplo dílnu v budově Nové scény ND a 10 speciálních prohlídek pro osoby se zrakovým a sluchovým hendikepem, které navštívilo dohromady více než 80 osob. Pro anglicky mluvící pražské rezidenty byly připraveny komentované prohlídky vybraných budov s výkladem v angličtině v celkem 11 budovách. Festival v číslech 107 otevřených budov 27 novinek 140 akcí doprovodného programu 4000 komentovaných prohlídek budov o víkendu 500 dobrovolníků 4 prohlídky pro neslyšící 6 prohlídek pro nevidomé Zdroj: TZ festivalu # LIDÉ KOLEM NÁS: Nejvíce se cítím být hudebníkem Muzikant, skladatel, básník, učitel hudby, znalec čajů i dobrého jídla, a zřejmě také léčitel, či spíše muzikoterapeut, který touží být opravdovým a originálním. Je „být takový“ normálním nebo velkým cílem? Nechtěli bychom takoví být vlastně všichni? Možná jsme právě odpověděli na otázku „proč“. A jak na to? Zkusme se nechat inspirovat třeba Petrem Bazalou (46). Od 11 let jsem hrál na zobcovou flétnu a akordeon. První roky ze mě ale učitel nadšený nebyl. Hrál jsem si své a necvičil zadanou látku. Později jsem přidal klavír a postupně se zlepšoval. Pořádně jsem se „rozjel“ až na konzervatoři Jana Deyla v Praze, kde jsem kromě povinného klavíru studoval hru na akordeon a violoncello. Z klavíru jsem nakonec i maturoval. Chtěl jsem ho vyučovat, což dnes také dělám. Od 15 let hudbu i skládám. Zpočátku to byly dětské písně a etudy, dnes i skladby pro symfonický orchestr. Jsou ve stylu klasiky, jazzu i lidové písně a hrají se u nás i v zahraničí. Ty nejznámější? „Vyletěla holubička“ pro cimbál, sbor, klavír a orchestr“, nebo „Jarní romance pro klavír a smyčcový orchestr“, jež se hrála v roce 2019 i v pražském Rudolfinu. Pro festival „Magický klavír“ jsem složil „Koncert pro klavír a vysavač“. A pro soutěž „Per quattro mani“ skladbu „Beskydský tanec pro čtyřruční klavír“. Stala se letošní povinnou skladbou a byla provedena dokonce v USA. Skládám i pro cimbál, pozoun, varhany či pěvecké sbory. A také písně. „Život můj“ u nás zazpíval Radek Žalud. Maroš Bango ji interpretoval dokonce až v Kanadě. Skladby si můžete poslechnout i na youtube.com. Vydal jsem už i několik sešitů not pro různá nástrojová obsazení. Nyní to budou tři skladby pro pozoun a klavír a „Trio pro klavír, violoncello a příčnou flétnu“. Některá díla posílám také do skladatelských soutěží. Při hraní rád improvizuji. A žákům, kteří improvizaci zvládnou, se ji snažím na pár minut vpravit i do jejich hodin. Tedy nejen drezura a povinné skladby. Existuje i „Festival Petra Bazaly“. Koná se každoročně v říjnu, kromě let, kdy řádil covid-19, v ZUŠ Rýmařov a jeho patronkou se stala Eva Hradilová. Pořadatelé jsou, řekněme, mými fanoušky, a jde tak spíše o jejich festival. Ročně ho navštíví okolo 30 účastníků. Celý den studujeme mé kompozice, techniku jejich hry, interpretační pojetí a improvizaci. Ta může a nemusí mít svá pravidla. Dáme si za úkol vyjádřit třeba rozkvetlou louku. A pak hrajeme, posloucháme, jak hráči vyjadřují své pocity a náladu a snaží se „vyhovět“ nástrojovým možnostem a náladě. V improvizaci neexistují chyby. Každá jinakost se dá použít. Je to umění hraní, poslouchání, i čas neopakovatelných zážitků. A to je na hudbě, a vlastně i na poezii, tím nejnádhernějším. V roce 2012 jsem se v Los Angeles v USA zúčastnil soutěže „Championship for performing art“ (světový šampionát v umělecké tvorbě). Soutěžil jsem v kategorii dospělých ve hře na klavír. V prvním kole nás začínalo 80, ve druhém nás bylo 14, do finále jsme postoupili čtyři. Obdivoval jsem porotu, neboť její práce byla opravdu náročná. Všichni hráči byli skvělí a na podobné úrovni. Mně se podařilo soutěž vyhrát. Můj první pocit ale nebyla radost. Nechtěl jsem tomu věřit a říkal si, že tohle není realita. Později mi přišlo trochu líto těch, kteří nevyhráli. Vítězství jsem přál všem a přijmout ho nebylo úplně jednoduché. Co když se teď ode mě bude očekávat mnohem více? Užívat jsem si ho začal až po delší době. A doma? Čekal na mě skutečně maratón natáčení, rozhovorů apod. Z jedné strany tedy nádherný zážitek, z té druhé zase náročná situace. BOŽSKÁ LOUTNA Když se rozechvěje struna loutny, začínají blahem poskakovat loutky, otáčím list partitury a najednou, všichni muzikanti se nadechnou. První akordy se s něžností vznáší, s neodolatelně hřejivou vášní, melodické tóny se dotýkají všeho, vždyť hudba byla, je a bude Jeho. Ano, od roku 2005 píši i básně. „Chytlo“ mě to najednou, při pobytu v lázních. Napsal jsem jich několik a pak se na pár let odmlčel. Vrátil jsem se k nim v roce 2020. Tehdy jsem prožíval těžké období, neboť zemřel můj úžasný kamarád Karel Nosek. V roce 2022 jsem pak vydal první básnickou sbírku „Zvu Tě do mého srdce“. Najdete ji i v Knihovně digitálních dokumentů. Básně směřují do mých představ o světě a životě i do vnitřních tužeb. Několik jich je také v angličtině. Knížku příjemně doplňují vlastní fotografie a enkaustika „Strom poznání“. Jak jsem ji tvořil? Špičku žehličky jsem potřel voskem a pak s ní maloval na papír. Vydal jsem 200 výtisků na vlastní náklady. Několik básní bylo načteno i ve vsetínském časopisu Sonsáček a byl bych rád, kdyby knihu nechala načíst také pražská KTN K. E. Macana. Zvažuji vydat i druhou sbírku s básněmi odlehčenějšími, světštějšími, s různými typy veršů, rýmů a na různá témata. Třeba i z lékařského prostředí. Proces skládání? Toužím být opravdový a originální. Vše jde proto z mého nitra. Žádné kombinování ani kopírování. A mám opravdovou radost, když mi lidé řeknou, že například na klavír skutečně hraji jinak než ostatní. U povídky mi přijde myšlenka. Zapíšu si k ní několik vět, postupně je rozvíjím a mnohokrát upravuji, až se mi finální text líbí. Často pracuji dlouho do noci. U hudby a poezie někdy stačí „plně otevřít své nitro“, nechat působit „vyšší moc“, přijmout inspirativní myšlenku, a hned vím, co psát. Někdy mě inspiruje i příroda v okolí Valašského Meziříčí. Jinak postupuji stejně jako u povídky. V případě hudební skladby je však jednou věcí ji v duchu zkomponovat a druhou, mnohem těžší, udělat její notový zápis v počítači. Ač používám speciální notační programy, při této práci se projevuje plně můj handicap. I jako těžce zrakově postižený potřebuji zápis do not vidět. Jsou to týdny práce. Vidící člověk musí zkontrolovat partituru a dát ji do finální podoby. „Kusem mě“ jsou i mé fotografie. Miluji například odrazy. Představte si mrakodrap a kostel, jenž se odráží v jeho prosklené stěně. Jen se v ní trochu rozmázne. Nebo odraz domu na rozvlněné řece. Fotografie a barvy poté upravuji na velkém monitoru. To už není konkrétní, ale v jistém smyslu abstraktní obraz. Pořádám i výstavy fotografií „Barevný svět“. Má zraková vada? Glaukom, astigmatismus, nystagmus a buftalmus, tedy zvětšení oční bulvy. V roce 1997 jsem podstoupil i operaci šedého zákalu. Čočka se neujala a musel jsem podstoupit další bolestivé zákroky. V roce 2013 jsem dokonce prakticky oslepl. Myslel jsem, že nevidomí vidí černo. Ale pro mě to byl pocit, jako bych koukal špičkou nosu nebo palcem u nohy. Doslova za minutu dvanáct mi operovali odchlípnutou sítnici. V roce 2017 se mi rozdvojilo vidění, což vyvolávalo i velkou nevolnost. Čočka v oku se opět uvolnila a už je neoperabilní. Vloni mi navíc diagnostikovali celiakii, tedy nesnášenlivost lepku. Pro člověka s postižením zraku dost nepříjemné onemocnění. Informace o složení potravin zjišťuji chytrým mobilem, s aplikací „Fér potravina“. Do ní zadám vybraný alergen, zaměřím fotoaparátem na čárový kód potraviny a hlasový výstup mi oznámí její složení i případný obsah lepku. Všechny potraviny aplikace nezná, ale jejich databáze se postupně rozšiřuje. Jsem rovněž milovník gastronomie a čajů. Když jsem si na konzervatoři koupil první plechovku s Darjeelingem, totálně jsem jim propadl. Vlastní čajovnu jsem si poté zřídil na internátě, pro spolužáky, učitele i vychovatele. Tak jsem se učil čaje poznávat, skladovat i připravovat. Na různé typy čajů mám speciální servisy, některé náčiní jsem si dovezl až z Číny. Používám i „čajové moře“, stoleček pro 2 až 5 hostů, na nějž pokládám konvici s čajovými miskami. Pod ním je „šuplíček“, kam stéká přebytečná voda a čaj. Co je Darjeeling? Lahodný černý čaj podobný zelenému. Je pěstován v nadmořské výšce až 2000 metrů. Čaj je nutné i správně skladovat. Dokáže totiž „přebrat“ různé vůně. Žádný znalec ho neuskladní spolu s kávou nebo aromatickými potravinami. V dobrých manufakturách na zpracování čaje nesmějí zaměstnanci jíst česnek, používat parfém apod. Cena kvalitního čaje? Od 1000 Kč za 100 gramů. Můj nejdražší je za 4000 Kč a mám jeho dvě dávky. Dobré čaje jsem kupoval už v 90. letech. Šetřil jsem na ně týdny. Mám rád i čajové dózy, plechové, vyřezávané ze dřeva a nádherně zdobené, prostě umělecká díla. Doma z nich mám malé muzeum. A doporučuji okoštovat cvrčka, v čokoládě, skořici nebo s rajčetem a bazalkou. Chutná jako zvláštní křupka. Jasně, tatranka to není! V Číně jsme jedli i mravence, luční koníky, cikády nebo štíry. Tepelně upravené, syrové bych je nejedl. Hmyz můžete dnes ochutnat třeba na food festivalech. Další lahůdkou je „durian“. Čirá, lehce perlivá tekutina výborné sladké chuti. Vůně? Spálená guma, cibule a zkažené maso. Plod, z něhož se šťáva lisuje, připomíná ostnatý plod opuncie. Pokud bydlíte v čínském hotelu, zakážou vám s ním vstoupit na pokoj. Má tvůrčí období se střídají s těmi, kdy hraji nebo cestuji. Paříž jsem navštívil s cestovní agenturou a své skupině jsem se ztratil přímo pod Eiffelovou věží. A to jsou její čtyři nohy od sebe jen 135 metrů. Chytré mobily tehdy nebyly. Dnes bez telefonu a euroklíče nikam necestuji. A jako držitel průkazu ZTP/P rád využívám třeba letištní asistenci. Při letu do Varšavy nás dovedla přes všechny kontroly až do letadla. Na místě si pro nás do něho opět přišla, k mému překvapení nás dovedla až na hotelový pokoj vedle letiště a pomohla i se zavazadly. V Budapešti jsem zase vyzkoušel aplikaci Apple mapy. Neměli jsme jediný problém s orientací. V mobilu mám nainstalované ale i další navigační aplikace. Jak se prosazuji? Mám za to, že když člověk něco dělá, je dobré dostat svou práci i k ostatním. V hudbě byl pro mě zásadní úspěch v USA. Objevil jsem se v médiích a přišly i nabídky na koncerty. Mé skladby se dnes častěji hrají na různých celostátních i mezinárodních soutěžích. Absolventskou či diplomovou práci o mé činnosti psalo několik studentů. Vyšla i kniha Richarda Sobotky „Život na oblaku“. Jedna kapitola vypráví o mém profesním i osobním životě. A můžete si tu přečíst i příběh o Vojtěchu Poláškovi, mém bývalém studentovi. Po úspěchu v USA se mě lidé ptali i na to, jak vnímám, že jsem byl nejlepší. Říkám, že porota prostě zhodnotila, že jsem se jí v onen čas nejvíce líbil. To je rozdíl. Vždy mám na paměti, že jsem jen obyčejný člověk. Zřejmě umím něco lépe, ale takových lidí existuje v různých oborech spousty. Měřit interpretaci hudby je věc subjektivní. Jako častý porotce interpretačních soutěží mohu potvrdit, že to není vůbec jednoduché. Hodnotí se výběr a pestrost skladeb, výkon i celkový dojem hráče. Čím se cítím být nejvíce? Samozřejmě hudebníkem. Nejraději improvizuji. Někdy zapomenu na čas, a najednou sedím u klavíru 4 hodiny. Rád hraji klasickou hudbu, Bacha, Beethovena či Rachmaninova. Ale i jazz, a když se potřebuji uklidnit nebo mám trápení, pomůže mi tradiční čínská a indická hudba. Sám hraji na tibetské mísy. Zaujal mě jejich zvuk i vibrace, které doslova léčí. Hraji měkčími i tvrdšími paličkami i dalšími způsoby. Pokud na mísu jen cinknu dřevěnou paličkou, ozve se zvuk ostrý, vysoký, nepříliš lahodný. Pokud do ní cinknu polstrovanou částí, zvuk je jemnější a hlubší. Další možnost je pomalu objíždět paličkou po obvodu mísy ve směru hodinových ručiček. Pro tuto techniku hry používám paličky polstrované. Nejprve zazní hlubší tón a postupně začnou dominovat ty vyšší. Když do misky bouchnu dlaní, vychází z ní hlubší léčivé tóny. Mísy jsou ručně tepané a obsahují 7 druhů kovů včetně zlata a stříbra. Pokud jich postavím více vedle sebe, mohu hrát i jednodušší melodii. Hra se dá kombinovat i s dalšími orientálními nástroji. Je to zkrátka další způsob improvizace. S Petrem Bazalou hovořil Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Jak prožívat tady a teď VI. Prožíváme-li své „tady a teď“, nevyhlížejme závěr tohoto procesu. Jsou chvíle, které nekončí. Přítomná chvíle snad má kdesi prvopočátek, možná někdy skončí, ale my jsme si osvojili umění aktuálně prožívat obyčejné i neobyčejné události při silném uvědomování si své osoby v prostoru a v situaci, která nás plně zaujala. Tou situací může být úplně obyčejný a nenáročný pohyb, dráha vlastního dechu, konzumace pokrmu nebo nápoje, poslech hudby nebo šumění větru, dotek, vůně, ale také bolest, napětí, shon, pocit ohrožení. Učíme se nepřeznačkovat nesnáze, ale přijmout je a vědomě s nimi nějakou dobu setrvat. Mají-li sílu nás pevně obemknout a nepustit, můžeme sejmout jejich pomyslné sevření, laskavě a se soucitem. Dovolíme si věnovat v tuto chvíli pozornost svému dechu, prodýchat všechny zatnuté svaly nebo břišní dutinu. Není to tak těžké, pokud se podvolíme svému dechu a uvolnění. Někdy pomůže pohodlně se natáhnout na gauč nebo v křesle, a věnovat se pocitům vyplývajícím z naší polohy. V počátku se můžeme cítit mizerně, ale i tento pocit si můžeme dovolit, je v pořádku vnímat i negativní pocity. Je v pořádku být smutný, je v pořádku být zemdlený nebo se hněvat. To, co nám prospívá je, uvědomit si svůj stav, uvědomit si, kde se vzal a nakonec si uvědomit, že nás všechna ta bolest a napětí mohou opustit, když jim dovolíme vydat se po proudu myšlenek do dálky, kam už je nechceme následovat. Je dobré naučit se pozorovat, co způsobuje naši tzv. blbou náladu, co nás zavádí do deprese nebo nezvládnutého spěchu. Dozvěděli jsme se dost informací a nápadů, jak nenásilným, a přesto účinným způsobem prožívat dobré chvíle a krotit ty zlé. Základní podmínkou naplněného života, který máme rádi, je mít dostatek času na své prožívání, na vnímání pocitů, na všímání si okolností, které tyto pocity a nálady provázejí. Zamýšlím se nad mnohými teoriemi a bonmoty souvisejícími s časem. Už dávno jsem přijala myšlenku, že čas, chci-li ho mít, si musím udělat, ukrást nebo vymyslet. Prozatím jsem s tímto know-how obstála, ale chápu, že se to každému nemusí zamlouvat. K úvahám a nevyžádaným radám použitým v článku se mi nejvíc hodí myšlenka, kterou o prožívání času napsal Aurelius Augustus již na přelomu 4. a 5. století: „Co je minulostí a co budoucností, když o minulosti uvažujeme v přítomnosti a o budoucnosti také v přítomnosti? Vždyť přece je to v obou případech přítomnost, kterou jsme obdarováni!?“ Už víme, že zaměření se pouze na minulost nebo budoucnost může vést k úzkosti a stresu. Žijeme-li myšlenkami v minulosti, mohou nás trápit vzpomínky a pocity viny. Žijeme-li v představách budoucnosti, mohou nás sužovat obavy nebo mást fantastické plány. Žitím v přítomnosti se můžeme těmto negativním emocím vyhnout a nalézt radost a klid. Mít čas nebo nemít – to se málokomu podaří vysvětlit. Žijeme v čase, který nedovedeme definovat, jen prožívat. Ale ruku na srdce – ne vždycky nám prožitky a zejména zážitky přinášejí uspokojení. Čím to může být? Mám po ruce jedno vysvětlení, které se přisuzuje neznámému indickému mnichovi. Ten řekl: „Vy, Evropané, nebudete nikdy spokojeni. Já, když mohu, tak kráčím. Když nemusím kráčet a mohu si sednout, tak se posadím. Nemusím-li sedět, lehnu si. Když nabydu nové síly, mohu dál kráčet. Vy ale, když kráčíte, už myslíte na to, abyste si sedli. Jakmile usednete, už přemýšlíte, kdy si můžete jít lehnout. A když ležíte, nutká vás to někam odejít.“ Ve 2. polovině minulého století přišla ke slovu tzv. kognitivní psychoterapie. Posloužila mnoha lidem, kteří se zhroutili pod náporem spěchu, stresu a nedokončených úkolů. Přínos této terapie zaměřené na hlubší vnímání, byl zejména v tom, že se dotýkal všedních a praktických problémů, které prožívá mnoho dospělých obyvatel západního světa. Počátkem 21. století se objevil trend k úpravě životního stylu mnohých, kteří již na sobě zjišťují nevítané následky života v postmoderní epoše. Vznikla metoda tzv. mindfulnes, která je poměrně snadno dostupná každému, kdo si přeje žít bez stresu, strachu a nejistoty vyvolanými nepříznivými okolnostmi a nesnázemi. Pomocí nenáročných cvičení spojených s meditačními technikami si každý může vytvořit nebo posílit záměrnou pozornost cílenou na to, co se děje v přítomném okamžiku, a to bez posuzování, hodnocení a očekávání. Tímto směrem se ubírají i úvahy v našem článku, který vyšel na pokračování. Článek se zaměřoval na osoby se zrakovým postižením, nebyl ale specifikován na jednotlivé stupně zrakové ztráty ani na zkoumání příčin nebo životního období vzniku zrakového handicapu. Pokud se chce čtenář dozvědět o dalších možnostech, jak zlepšit svoji duševní kondici, můžeme doporučit následující zdroje, které jsou zaměřeny na běžnou populaci: Český mindfulness institut https://www.mindfulness-institut.cz › Český Mindfulnes institut vydal textové i audiomateriály, jejichž autorkou je Marcela Roflíková. Můžete si je objednat v pdf a audioformátu. Autorka slibuje též kurzy mindfulnes na míru. To vše se dozvíte na uvedeném odkazu. Otázky týkající se prožívání vašeho osobního tady a teď rádi zodpovíme, když je napíšete redakci časopisu Zora nebo si můžete vyžádat kontakt na autorku článku. Další praktickou pomocí je kniha, kterou naleznete v Knihovně digitálních dokumentů SONS, odkud si ji můžete stáhnout: Všímavost – s podtitulem Jak najít klid v uspěchaném světě Mark Williams a Danny Penman PaedDr. Jaroslava Novotná # NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva Velké synagogy v Plzni Tachovští i chebští klienti SONS se ve čtvrtek 25. května vydali na další společný výlet, jehož cílem byla Velká synagoga v Plzni. Tato jedinečná a unikátní stavba byla v roce 1992 prohlášena kulturní památkou České republiky. Plzeňská synagoga je největší synagogou v Česku, zároveň druhou největší v Evropě (po budapešťské) a pátou největší na světě po dvou jeruzalémských, newyorské a budapešťské. V úvodu komentované prohlídky byly přítomným mužům rozdány symbolické pokrývky hlavy, tzv. jarmulky, které nám byly ponechány jako památka na návštěvu této synagogy. Poté nás průvodkyně plzeňského Infocentra, paní Lucie Kučerová seznámila s bohatou historií této stavby, tak i mnohými zajímavostmi, které stavbě předcházely. V době jejího vzniku měla tzv. židovská obec 3500 členů, dnes je jich pouhých 96. Velká synagoga byla postavena v neogotickém slohu podle plánů vídeňského architekta Maxe Fleischnera, přepracovaných plzeňským stavitelem Emanuelem Klotzem, a její stavba probíhala v letech 1888 až 1893. Dlouhá je 60 m, široká 30 m a strop je vysoký 15 m, ale dvě venkovní, cibulové báně dosahují výšky 45 m. Stavba je situována na východ, tedy směrem na Jeruzalém, strop synagogy je vybarven modře, doplněn je zlatými hvězdičkami. V lavicích synagogy je 2500 míst pro návštěvníky, ženy se nemusely zúčastňovat bohoslužeb a pokud přece jen dorazily, jejích místo bylo pouze na balkoně synagogy. Jedná se o monumentální stavbu se dvěma 45metrovými, cibulovými věžemi a trojlodní dispozicí. Interiér synagogy je vyzdoben románskomaurskými prvky s rostlinnými motivy, prokládaných geometrickými vzory. Ač je to nezvyklé, v synagoze se nacházejí i varhany, které zde byly nainstalovány v roce 1890. Při „šábesu“ nesměl však na ně hrát žádný člen židovské obce, protože se v sobotu nepracuje a v tomto případě hraní na varhany je považováno za určitý druh práce! Ve vyklenutém kněžišti s oltářem, nazývaném „Aron a Kodeš“, je za parochetem (oponou) schována bohatě zdobená, 85 cm vysoká „Tóra“. Jde o písmo (v křesťanském prostředí nazvané Pentateuch, neboli Pět knih Mojžíšových – prvních pět knih hebrejské bible) na pergamenovém papíře. Jedná se o dlouhou roli navinutou na (tímto pergamenem propojených) dvou válcích. Písmo zachycuje historii a veškerá pravidla židovského učení – základní dokument judaismu. Text je psán v hebrejštině, toto písmo je tvořeno jen souhláskami a čte se zprava doleva. Válce „Tóry“ jsou zdobeny zlatými korunkami, stromečky, i dalšími židovskými symboly. Z důvodu ochrany proti poškození jsou okraje Tóry provlečeny barevnými poviánkami. Za řečnickým pultíkem je na zeleném mramoru vypsáno „židovské desatero“. Oltář je zdoben sedmiramennými svícny, na stropě uprostřed je zavěšeno „věčné světlo“. Součástí synagogy je i zimní modlitebna s vitrínami s ukázkami dalších Tór, ale i dalších dokumentů, přibližujících židovskou problematiku. Ve dvoře synagogy se nachází patrový Rabínský dům, ve kterém se dodnes provádí „Mikve“, což je rituální očistná lázeň mužů i žen. Jelikož Plzeň už nezasahovala do Sudet, byla synagoga ušetřena bombových útoků či vypalování židovských staveb. Během druhé světové války sloužila synagoga jako skladiště Škodovky, šily se zde také armádní uniformy. V této době bylo z Plzně deportováno do koncentračních táborů více jak 2600 židů, vrátilo se jich pouhých 200. Po válce až do roku 1973 byla využívána opět k bohoslužebným účelům, do konce komunistického režimu pak byla opuštěná a chátrala. V letech 1995 až 1997 prošla částečnou rekonstrukcí, byly zde dokončeny tři etapy s celkovými hrubými náklady 58 milionů Kč. Další velká rekonstrukce, zejména interiéru, proběhla v letech 2019 až 2022. Slavnostní otevření se uskutečnilo 10. dubna 2022, kdy se uskutečnil průvod ze Staré plzeňské synagogy ve Smetanových sadech do Nové synagogy, při kterém byl nesen svitek nově ozdobené Tóry. Od té doby se zde pořádají mnohé významné kulturně společenské akce, jmenovat lze např. vystoupení světově známých operních pěvců Petra Dvorského a Josepha Malowanyho. Co dodat na závěr? Výlet se nám vydařil, byl velice zajímavý a poučný. Někteří z nás ještě využili nádherného počasí k návštěvě některých z plzeňských kaváren či cukráren, kde si vzájemně sdělovali nově získané dojmy a prožitky. Emil Miklóš # POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle? Část pátá, útěk Ozval se strašlivý výbuch. Ne však v Arbajtrově kobce, ale za Magdou, v chodbě do naší komůrky. Právě tam zasypal zborcený strop Velína i jeho vojáky. „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“ zašklebil se Arbajtr. Úsměv mu ale okamžitě ztuhnul. Královskou komůrkou totiž zadunělo několik dalších ohlušujících ran. Otočná tyč turniketu, v němž jsem byl stále zaklesnutý, se povážlivě zachvěla, a ze stropu mi na hlavu spadly další kamínky. Naštěstí už nešlo o nic vážného. Magda jen několikrát prudce udeřila zadečkem o stěnu, aby si z něho setřepala prach. „Můžete mi laskavě vysvětlit, co má tohle všechno znamenat?“ osopila se na nás na oba, a zdvihla ze země jeden z hadrů, aby si zadeček ještě vyleštila. „To to to je ta tak,“ vykoktal ze sebe Arbajtr. Rychle jsem ho přerušil. Plány na útěk z termitiště jsem přece spřádal já, Magda se o nich vůbec neměla dozvědět. Teď, když to dopadlo poněkud jinak, povím jí raději vše sám. „Arbajtr nám zachránil život!“ pravil jsem povzneseně. „Doufám, královno, že sis toho ráčila povšimnout!“ „Usmrtit? Mě?“ „Ano, madam! Nevím sice proč, ale nemám o tom nejmenší pochybnosti! A myslím, že ani teď nejsme v bezpečí! Jakmile se Velín ze zasypané chodby vyhrabe, půjde po nás znovu.“ „Je to přesně tak, Veličenstvo!" přitakal Arbajtr. „Cože?“ vyjekl jsem na něho popuzeně. „Ještě jsem neřekl vše!“ Vůbec nereagoval, a klidně pokračoval: „K smrti jste urazil Vybírala! Křičel jste na něho, že si vaše děti budou samy rozhodovat o svém osudu. A její Veličenstvo situaci ještě korunovalo výrokem, že ho má u zadečku. Tohle ten ješita nikdy nerozchodí! Od té doby neustále spřádá plány, jak vás odstraní. Myslím, že chce být sám králem, a stvořit si i vlastní královnu. Možná i několik. Bere si do kanceláře mladé termitky, zavírá se s nimi do skříně, a vykonává na nich nějaké pokusy. Když je pak večer vypustí, jsou holky jako omámené, a několik dnů nechtějí pracovat. Ta, co tu byla naposledy, mu ještě hodinu bušila na dveře, a zpívala „Pepíčku začni!“ Museli jsme ji spoutat a odvléct na ošetřovnu.“ Dojatý Arbajtr se na chvilku odmlčel, a pak pološeptem pokračoval. „Podezírám ho, že chce uchvátit funkci vaši, moji i Velínovu, a jako jediný vládnout termitišti.“ „Ať si to užije!“ opáčil jsem trochu ironicky. „S královským řemeslem mám své zkušenosti! A nepředpokládám, že bych přitom vedl dělníky, cvičil armádu, třídil vajíčka, a ještě dělal pokusy s mladými termitkami.“ „Nezapomínejte, že je o deset let mladší,“ snažil se namítnout. „Arbajtre!“ okřikla ho důrazně Magda. „Vše, co Vybíral plánuje, mu zatrhne první královna, ke které vstoupí do komůrky. Uzavře mu zadečkem východ, a na všechny ostatní funkce, i pokusy s dalšími děvčaty může ihned zapomenout.“ „To je pravda,“ připustil jsem. „Ale co měla znamenat ta bomba?“ přerušila po chvilce trapné ticho opět Magda. „S pomocí jeho veličenstva jsem vám oběma skutečně zachránil život!“ pyšně vypjal svou hlavohruď Arbajtr. „O tom, že je nutné vás odstranit, přesvědčil totiž Vybíral i Velína. A ten navrhl, že vám do komůrky vhodí zapálenou dělovou kouli. K tomu ale potřeboval, abyste zvedla zadeček, a uvolnila vchod. Jenže to jste neudělala. Rozhodli tedy, že vám kouli strčí přímo pod něj. Já o jejich plánech věděl prakticky vše. A také mě nutili, abych spolupracoval. Bůh ví, jak by vše dopadlo, kdyby mě váš choť nenaučil Braillovu písmu! Asi by vám zadeček ustřelili!“ Zbledl jsem. Arbajtr právě vyzradil část našeho tajemství. Magdu to ale vůbec nevzrušilo. „Pokračuj!“ vybídla ho a dál napjatě poslouchala. „Téhle ďábelské spolupráci jsem se samozřejmě snažil vyhýbat. Ale po pravdě, nemohlo to jít do nekonečna. A když mě pak král skrz stěnu oslovil tím zvláštním písmem, napadl mě plán s turniketem. Středovou tyč jsem schválně upevnil do rezavých ložisek, aby zaskřípala, až s ní začnu otáčet. Otáčel jsem pomalu, to kdyby vás, madam, snad neprobudilo první vrznutí. A správně jsem předpokládal, že králův pokus o útěk vás ze země pořádně nadzdvihne. Jakmile se to stalo, vhodil vám Velín do komůrky zapálenou dělovou kouli.“ „Jak ale mohl Velín vědět, že zvednout zadeček donutí královnu právě zaskřípání tyče turniketu?“ zeptal jsem se, znovu podrážděný tím, že Arbajtr vyzradil i to, že chci z termitiště utéct. „Sám jsem to těm dvěma řekl,“ odvětil hrdě. „Cos jim řekl?!“ „Popsal jsem jim systém turniketu, i plán, jak vás oba mohou pohodlně odstranit. Byli nadšení! Vybíral mi ihned udělil titul škůdce roku. Jen maličkost jsem jim zatajil. Totiž že dělovou kouli pronesu skrz turniket, i svou kobku, a nechám ji vybuchnout za těmi jejich zadky, ve společné chodbě. Z ní vede nejen vchod k vám, do královské komůrky, ale i oblastní odbočky do kanceláří všech nejvyšších funkcionářů. Ještě před výbuchem jsem ale přikázal, pardon, doporučil, aby královna znovu ucpala vchod svým zadečkem. Aby nám sem tolik neprášilo. A také aby si ti dva dosyta užili toho, co plánovali udělat vám. Teď jsou zasypáni v chodbě. Ale jak sám říkáte, za chvíli se vyhrabou, a půjdou po nás znovu. Musíme odsud! Tady nám už pšenka nepokvete. Máme však několik hodin náskok. Balte kufry, Veličenstvo, ať rychle zmizíme!“ „Jak nás chceš odsud vyvést?“ zeptal jsem se s viditelnou skepsí v hlase. „Jediná přístupová chodba je přece zasypaná.“ „A ucpaná nejvyššími funkcionáři!“ doplnila s trpkým úsměvem Magda. „Není jediná,“ opáčil sebevědomě Arbajtr. „Zatímco jsem vyvíjel turniket, mí dělníci tajně prorazili další chodbu. Vede z mé kobky ven, na svobodu! Jen doufám, že bude dostatečně široká pro zadeček jejího Veličenstva.“ „Neboj se Arbajtre. Vtáhnu ho do hlavohrudi, podobně jako to děláš ty s břichem.“ Za pár minut jsme už dýchali čerstvý vzduch. Arbajtr, kterému zůstal největší zbytek zraku, se rozhlížel z malého kopečku do krajiny, a spekuloval, kam se vydáme. „A není to úplně jedno?“ zeptala se po delší chvíli už trochu netrpělivě Magda. „Stejně tvrdíš, že všude vidíš jen zelenou.“ Arbajtr chtěl něco namítnout, ale už to nestihl. Ve vzduchu nad námi něco prudce a hvízdavě zasvištělo. „Prásk!“ ozvala se dutá rána, jakoby všude okolo nás, a zelená se náhle změnila v šedou. „Ty brďo, to jsou ale mackové!“ ozval se nad námi nadšený chlapecký hlas. „Až přijde táta, bude z nich mít obrovskou radost.“ přitakal druhý, dívčí. „Do háje!“ zaklel Arbajtr, a bezmocně klesl k zemi. „To je přece Luboš s Veronikou! Moje děti! A zase se nezeptali, jestli si tu síťku na motýly mohou půjčit! Já je snad přerazím!“ Jiří Petr # SPORT A HRY: Golden Cup Prague 2023 – Slovní poker Slyšeli jste někdy o sázkové karetní hře Slovní poker? Máte rádi napětí a ovládáte dobře češtinu i braillské písmo? Pokud ne, nevadí. Do dalšího turnaje se lze vše dobře naučit! Dlouho organizátory připravovaný, všemi hráči netrpělivě očekávaný turnaj v sázkové karetní hře Slovní Poker – „Golden Cup Prague 2023“ uspořádal spolek Společenství duševních sportů, z.s. ve spolupráci s Pobytovým rehabilitačním a rekvalifikačním střediskem pro nevidomé Dědina o.p.s., ve dnech 20.- 21. května 2023. Veškeré přípravy odpovídaly důležitosti i jedinečnosti této akce, kterou jsme v ČR a možná i ve světě uspořádali jako první právě my! Zájemci o účast v soutěži pravidelně trénovali nejen v různých odbočkách SONS, TyfloCenter, ale i v naší Klubovně SDS na Smíchově. Unikátní sázková hra si hned od prvního zveřejnění našla mezi hráči mnoho nadšenců. Všichni se důstojně vypořádali s její náročností i rozsáhlejšími pravidly. Každý si postupně našel svou, zaručenou herní strategii, se kterou nakonec odhodlaně vstoupil do dvoudenního napínavého turnaje na Dědině. Soutěžilo se v kategoriích: Absolutní vítěz GCP, Nejlepší junior, Vítěz finále B a Nejlepší tříčlenné družstvo GCP, a to nejen o historicky první zápis na velký, téměř metrový pohár, ale i o zajímavé ceny a diplomy. Slovní poker klade mimořádné nároky na paměť každého z účastníků, správné rozhodování a především na odhad pro risk v tu nejlepší chvíli. Hráči ovládali nejen slovní kombinace z karet a kostek, ale současně se museli zaměřit i na taktiku sázek, přihazování do banku nebo složení partie – pass. Vždyť zbankrotovat je tak lehké a vyhrát je tak těžké! Soutěže se zúčastnilo 19 hráčů z celé ČR. Nechyběli zástupci z Plzně, České Lípy, Ostravy, Prahy a dalších míst. Sobota jako první hrací den prozradila 8 finalistů – nejlepších hráčů. V neděli pak proběhlo současně finále A i B. Finále „B“ svými výkony nakonec ovládli: 1. místo - Helena Škramlíková (505 bodů v žetonech) 2. místo - Irena Honzíková (457 b.) 3. místo - Radek Hájek (327 b.) Finále „A“ dopadlo následovně a radovat se z umístění mohli: 1. místo - matěj Potůček kategorie junior (718 bodů v žetonech) 1. místo - Radek Baštář vítěz kat. nevidomí a slabozrací (360 b.) 2. místo - Zuzana Jandová (224 b.) 3. místo - Zuzana Duchoňová (184 b.) Souběžně se hrála i kategorie tříčlenná družstva, do které se započítávaly výsledky všem hráčům z obou hracích dnů. A jak si týmy po oba dny vedly? 1. místo - TyfloMachři (2868 bodů) SONS Plzeň (Matěj Potůček, Radek Baštář, Jiří Holzinger) 2. místo - Neřízené střely (1835 bodů) SONS Česká Lípa (Zuzana Duchoňová, Zuzana Jandová, Tomáš Resl) 3. místo - Dědinka (1765 bodů) středisko Dědina (Jožko Budzák, Irena Honzíková, Helena Škramlíková) 4. místo - Sabatoni (1141 bodů) SONS Česká Lípa, Dědina (František Duchoň, Radek Hájek, Lukáš Uher) 5. místo - Ovčí tým (1060 bodů) TyfloCentrum Plzeň (Radek Halas, Monika Brožková, David Krchov) 6. místo - Brněnsko-plzeňské střely (1047 bodů) (Zuzana Kielarová, Lenka Potůčková, Eliška Pavlíčková) Trojice „TyfloMachrů“ si domů nakonec odvezla pohár i cenu za nejlepší tým GCP 2023. Radek byl vítězem v kategorii nevidomí a slabozrací hráči. Matěj dokonale ovládl juniorskou kategorii. Doufáme, že poháry i ceny dovezli do Plzně v pořádku. Velký cca 75 cm vysoký pohár ponese jméno vítězů turnaje GCP 2023. Gratulujeme! Na našich stránkách spolku: SDSZS.CZ v rubrice „Články“ se v reportáži o celé soutěži dozvíte více, v „Galerii“ pak najdete i fotografie a video. A kdy se při karetních soutěžích sejdeme příště? V květnu příštího roku proběhne již 2. MČR v karetní hře Syllabatim. Golden Cup Prague nás čeká opět až v roce 2025. Avšak už od teď se moc těšíme. Za organizátory soutěže Jaroslav a Ivana Slaninovi