ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 8, duben 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


Obsah

ÚVODEM

STALO SE
Z Republikové rady SONS
Přehledně
Výroční shromáždění KDVP

ODEŠEL MILAN PEŠÁK
Ohlédnutí za životní dráhou čestného prezidenta SONS
Kým pro mne byl Milan Pešák?

LIDÉ KOLEM NÁS
Úspěch jsme si přáli navzájem

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví - Jak prožívat tady a teď IV.

POZVÁNKA
Agora 2023

SPORT
Nevidomý plavec David Kratochvíl je světovým rekordmanem
Kuželkářský republikový šampionát dvojic

#
ÚVODEM

Milí čtenáři, letošní osmá Zora brzy dorazí do vašich poštovních či e-mailových schránek. Už teď vám prozradíme, co v novém čísle najdete:
Po krátkém úvodním slovu šéfredaktorky následuje rubrika Stalo se. V ní si můžete přečíst stručné shrnutí zasedání Republikové rady SONS, jako vždy vás s děním v odbočkách seznámí Přehledně Antonína Vraného a Výroční shromáždění KDVP přiblíží Vladimír Krajíček.
Ohlédnutí za životní dráhou čestného prezidenta SONS nabídl PhDr. Rudolf Volejník a v článku Kým pro mne byl Milan Pešák? zavzpomínala RNDr. Hana Bubeníčková.
V rubrice Lidé kolem nás Antonín Vraný namísto obvyklého rozhovoru přináší reportáž ze soutěže Zlatý Ámos, do jejíhož finále se probojoval nevidomý učitel hudby Milan Arner.
Zora radí a informuje již počtvrté s PaedDr. Jaroslavou Novotnou o tom, Jak prožívat tady a teď.
Poté vás Josef Konečný spolu s pořadateli pozve na Agoru 2023
A na závěr dvě sportovní aktuality: dočtete se, jak dopadlo MČR dvojic v kuželkách, a o tom, že Česká republika drží díky Davidu Kratochvílovi světový rekord v plavání.
Příjemné počtení vám přeje redakce časopisu Zora.
Daniela Thampy

#
STALO SE: Z Republikové rady SONS

3. března se v sídle SONS konalo již šesté zasedání Republikové rady SONS v tomto funkčním období. Rada tentokrát neměla na programu žádná zásadní rozhodování, šlo tedy hlavně o vzájemné informování o vývoji v různých oblastech činnosti SONS. Z jednání vybíráme novinky, které mohou být zajímavé pro širší veřejnost.
V rámci pravidelné zprávy o činnosti vedení SONS byla rada mimo jiné informována o přípravě vzájemných návštěv zástupců Únie nevidiacich a slabozrakých Slovenska u nás a zástupců SONS na Slovensku. Návštěvy proběhnou v dubnu a květnu, rádi navážeme bližší kontakty s obměněným vedením ÚNSS a již nyní máme domluveno mnoho témat k vzájemné výměně zkušeností. Pokud jde o posílení kontaktů, předávání zkušeností a aktuálních novinek uvnitř SONS, bude pro nás důležitou akcí nadcházející setkání předsedů všech oblastních odboček SONS, které proběhne v květnu v Olomouci. A do třetice byla Republiková rada informována ještě o jedné vzdálenější, ale důležité akci, a sice o valném shromáždění Evropské unie nevidomých. Jeho konání bylo odloženo z letošního podzimu na únor 2024. Shromáždění Evropské unie nevidomých tak bude mimo jiné i příležitostí k oslavě 40. výročí jejího založení.
Důležitým bodem v programu Republikové rady byla diskuse o redakci časopisu Zora, jíž se jako host zúčastnila i nová šéfredaktorka Daniela Thampy. Ta se členům rady krátce představila a všechny seznámila s některými záměry v redakci. Zora by si dle Daniely Thampy po obsahové stránce měla zachovat pestrost a živost. Uvažuje se též o obohacení braillských časopisů o přílohy s hmatovou grafikou. Problémem Zory je stárnoucí čtenářská základna. Musíme se více zaměřit na propagaci mezi mladšími – ve školách, na sociálních sítích. Je také třeba pro čtenáře co nejvíce zjednodušit vyřizování předplatného. Redakce vítá, když s tímto svým členům pomohou i odbočky SONS a s povděkem jsou přijímány i odbočkové náměty k obsahu časopisů. V květnu se též sejde Komise pro vydavatelskou činnost, která se bude zamýšlet nad skladbou příloh Zory.
Republiková rada zhodnotila také průběh soutěže Nevídaná píseň. Byli jsme velmi pozitivně překvapeni počtem a vysokou úrovní soutěžních nahrávek a také zájmem veřejnosti. V online prostoru se nám podařilo touto akcí oslovit řádově tisíce zájemců, kteří si poslechli tvorbu zrakově postižených muzikantů. Podobnou soutěž bychom rádi časem uspořádali znovu.
V oblasti kultury se rada věnovala také dnes již celoročnímu festivalu Dny umění nevidomých. Ten letos už začal výstavami některých zrakově postižených výtvarníků či fotografů a bude pokračovat i mnoha dalšími akcemi, do jejichž pořádání se zapojuje stále více odboček. 
SONS aktuálně společně s Konzervatoří Jana Deyla pořádá mezinárodní skladatelskou soutěž zrakově postižených. Do konce června se přijímají soutěžní skladby. Po vyhodnocení soutěžní porotou bude vítězná skladba na podzim interpretována na koncertě, který se v rámci soutěže uskuteční.
Jednotliví krajští koordinátoři informovali o akcích, které jsou v jejich regionu plánovány v rámci letošního Týdne vodicích psů. Bylo vidět, že mezi jednotlivými kraji jsou v tomto poměrně velké rozdíly. Nicméně v rámci akce v posledním dubnovém týdnu proběhne mnoho besed především ve školách a knihovnách. Snad se tedy podaří téma nevidomých a jejich psích pomocníků opět více zpopularizovat mezi širokou veřejností.
Republiková rada na návrh Jana Pakoše rozhodla o nominaci Iva Psoty na Cenu Michala Hašta. Tuto cenu uděluje v rámci ocenění Duhové křídlo Pardubický kraj společně s NRZP. Pan Psota je dlouholetým předsedou odbočky SONS v České Třebové a po celou tuto dobu zde neúnavně organizuje aktivity pro místní komunitu zrakově postižených. 
V samotném závěru jednání oznámil jeden z nejzkušenějších členů Republikové rady Viktor Dudr, že se kvůli vysokému věku a ze zdravotních důvodů vzdává svého mandátu v radě. Luboš Zajíc poděkoval Viktoru Dudrovi jménem celé Republikové rady za všechno, co dosud pro zrakově postižené udělal. Není třeba dlouze připomínat, že Viktor Dudr byl klíčovou osobností prosazující zavádění bezbariérových úprav pro zrakově postižené v naší republice. Velký dík za nás všechny je tedy jistě namístě.
To je tedy z Republikové rady vše. Další zasedání proběhne 2. června tentokrát už za přítomnosti Milana Arnera, který nastupuje na uvolněnou pozici jako nový radní.

Jan Šnyrych

#
Přehledně

Velikonoce bez pomlázky? Vyšlehání proutkem, pomlázkou, vařechou nebo jalovcem má ale ženám zaručit mládí, krásu, zdraví a plodnost. A barvení vajec? Červená je symbolem krve a lásky. Naše prababičky ji získávaly například z cihel, které drtily na prach. Načerveno lze barvit i pomocí červených cibulových slupek. Zelená vejce získávaly pomocí špenátu nebo kopřiv. A pokud chtěly koledníky obdarovat vejci modrými, připravily si hlávku červeného zelí, kterou nastrouhaly a vložili do hrnce s horkou vodou.
Nahlédněme do Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 3. 4. 1969 byl ustaven Český svaz nevidomých. Předsedou jeho Ústředního výboru byl zvolen Jan Drtina. Po pěti letech byl ČSN rozšířen na Český svaz nevidomých a slabozrakých (ČSNS). 19. 4. 1893 se narodil profesor matematiky na londýnské univerzitě William Bickley. O zrak přišel v roce 1949. Přesto zůstal na univerzitě a zabýval se matematickou soustavou Braillova písma. A 20. 4. 1997 zemřel český tyfloped František Bůžek. Ve spolupráci s lékaři se věnoval rehabilitaci válečných slepců, a také je autorem metodiky pro vyučování tělesné výchově ve školách pro žáky s vadami zraku. 
A nyní navštivme naše oblastní odbočky, dnes ze západu na východ. V rámci festivalu Dny umění nevidomých se v Rokycanech bude konat koncert pěveckého sboru zrakově hendikepovaných Vokál klub. Uskuteční se dne 17. 6. v 15:00 hodin ve zdejším kostele Panny Marie Sněžné. Rokycanští tímto srdečně zvou na výjimečnou akci výjimečných umělců. 
Dvanáct kolínských členů se 13. 3. vydalo v rámci pondělního setkávání do místních prostor nového bowlingu. Turnaj byl však namísto soupeření spíše ve znamení smíchu a příjemně stráveného času. 16. 3. pro ně bylo v kolínském divadle připraveno muzikálové představení divadla Pardubice „Noc na Karlštejně“. 
A pojďme na Moravu. Olomoučtí informují, že z důvodu zdražení výroby se od 1. února doplácí 74 Kč na hůl bílou orientační skládací 5dílnou kompozit, 195 Kč na hůl bílou opěrnou skládací 4dílnou aluminium, 41 Kč na hůl bílou opěrnou teleskopickou 2dílnou aluminium+ francouzskou, a 280 Kč na hůl bílou opěrnou kombinovanou 5dílnou aluminium. Ostatní typy bílých holí uvedených v katalogu hradí plně pojišťovna. Více čtěte na eshop.tyflopomucky.cz.
Kyjovští prožili prima odpoledne se svými členy i jejich rodinami. Ve svých prostorách totiž uspořádali maškarní rej. A sešly se na něm masky dvou, tří i čtyřgeneračních rodin. Nejmladší masce bylo něco málo přes půl roku a nejpočetnější rodinka čítala sedm členů. 
Kyjovští si připravili také netradiční klubové setkání v prostorech čítárny Městské knihovny. Ty prošly velkou rekonstrukcí. Je zde nový nábytek a moderní vybavení, pohodlná křesla, sedací kóje, deskové hry, počítač, připojení k internetu i pult s audioknihami. Setkání se uskutečnilo ještě před otevřením těchto prostor a paní ředitelka je s nimi podrobně seznámila. Následně se je lidé, individuálně nebo s doprovodem, vydali prozkoumat. 
Kroměřížští se zaposlouchali do zajímavé a poutavé přednášky historika Evžena Petříka. Týkala se historie města Kroměříže a jeho rozvoje ve 13. století. Ta je neodmyslitelně spojena s osobností biskupa Bruna ze Schauenburku, jenž z původní vsi Kroměříže učinil jedno ze sídelních středisek olomouckých biskupů. Druhá přednáška se uskuteční 12. 4. a ponese název „Město vstává z popela“. Pojedná o zničení města Švédy za třicetileté války a jeho opětovné obnově. 
Zlínští se 7. 3. sešli na odbočce při oblíbeném klubu vaření. Společně a s pomůckami pro osoby s postižením zraku si připravili polévku z červené čočky a usmažili kefírové lívance. Na ty pak mazali rynglovou, pomerančovou, meruňkovou, mirabelkovou a rybízovou marmeládu, i třešňovo čokoládovou pomazánku místní členky. 
Putování po oblastních odbočkách zakončíme v Opavě. Ta pro nás připravila několik zajímavých příspěvků. V podcastu Centra podpory studentů se specifickými potřebami univerzity Palackého v Olomouci byla hostem nevidomá studentka, matka dvou dětí a zaměstnankyně brněnského Tyflocentra Šárka Morávková. Poslechnout si ho můžete např. v aplikaci Spotify.
Chrání ji bílá hůl i inzulinová pumpa. Zuzana Habáňová je od třiceti let prakticky nevidomá. Je zajímavé, že právě od té doby se vydává na cesty do celého světa a píše o nich poutavý blog. Ráda prý svými cestami bourá stereotypy a ukazuje, že i člověk s těžkým postižením zraku může jet, kamkoli se mu zlíbí. A její poslední cesty? Nikaragua nebo Sierra Leone. Více na reflex.cz.
Krajská vědecká knihovna v Liberci vydala dvacátou audionahrávku v rámci projektu Děti čtou nevidomým dětem. Ten se věnuje vydávání zvukových knih pro zrakově a tělesně handicapované děti. Letošní knihou budou „Metamorfórky“ autorů Lukáše Csicselyho a Jaromíra Plachého. Jde o příhody, které se nejspíš nikdy nestaly, ale třeba se už brzy stanou, a dost možná zrovna vám. Více čtěte na kvkli.cz.
Pražští strážníci se v únoru zaměřili na kontrolu parkovacích karet pro osoby s tělesným postižením. V centru metropole odhalili hned sedm řidičů, kteří je používali neoprávněně. V několika případech hříšníci využívali průkazy po zesnulých a jeden muž se přiznal, že vytvořil plagiát. Více na impuls.cz.
Včasná diagnostika onemocnění oka spojeného s cukrovkou může být o něco jednodušší, a to díky českému systému Viderai, který vyvíjí tým odborníků společnosti Bonmedix Holding a vědců z Technické univerzity Ostrava. Více čtěte na tribune.cz.
Jaké jsou podle Lindy Albrechtové tři nejčastější mýty o osobách s postižením zraku? Každý, kdo chodí s bílou holí, nic nevidí. Nevidomí nemohou pracovat s informačními technologiemi, neboť na ně nevidí. A nevidomí nepracují, ani nechodí samostatně, pouze sedí doma. Na svém blogu Blindička aneb Život prakticky nevidomé ženy proto vyvrací různé stereotypy spojené se zrakovým handicapem. Více na benesovsky.denik.cz.
Četli jste v mládí knížky jako "Osada havranů", "Zlomený meč", "Volání rodu" nebo "Lovci mamutů"? Jejich autor Eduard Štorch se narodil 10. 4. 1878. Nebyl ovšem jen spisovatelem. Jako pedagog usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě. Bojoval také za reformu vyučování dějepisu. Chtěl, aby se žáci neučili jen strohá fakta a letopočty, ale aby poznávali celkový život té které doby. Od roku 1935 vydával společně s Karlem Čondlem "Pracovní učebnice dějepisu pro školy měšťanské". Byla velmi pokroková, ale též vyvolala řadu polemik, a také jednu interpelaci v parlamentu. Nelíbila se hlavně katolické církvi, protože líčila i její snahu o získání politické moci.
A na závěr něco muziky. Pusťte si třeba skladbu "Shiny Stockings", "Ain't Misbehavin'" nebo "Body And Soul" od Elly Fitzgeraldové. I ona se narodila v dubnu, konkrétně 25. 4. 1917. Matka jí zemřela při autonehodě a ona zůstala v patnácti letech s jejím přítelem. Jenže ten krátce nato zemřel na infarkt. Přestala chodit do školy, našla si práci barmanky v nevěstinci a přátele z místní mafie. Měla problémy s policií a krátce žila i jako bezdomovkyně. Naštěstí přišel rok 1934 a soutěž mladých talentů v Harlemu v New Yorku. Původně chtěla jen tančit, ale nakonec se rozhodla i zazpívat. A dobře udělala. 

Antonín Vraný

#
Výroční shromáždění KDVP

V sobotu 18. března 2023 se v respiriu Vysoké školy chemickotechnologické v Praze-Dejvicích na výročním Klubovém shromáždění sešli členové Klubu držitelů vodicích psů SONS. Netradiční prostory stejně jako občerstvení a pomoc studentů při doprovodech a obsluze nám zajistila paní Jitka Čejková, předvychovatelka už třetího štěněte, budoucího studenta SVVP Jinonice.
Na setkání se z celé republiky sjelo 28 z 66 evidovaných členů klubu; k tomu 21 čtyřnohých průvodců, 11 průvodců lidských a 1 držitel vodicího psa, který chtěl vědět, co KDVP vlastně je. Nejspíš se mu mezi námi zalíbilo, protože ze shromáždění už Pavel odcházel jako řádný člen a jeho dvouletá fenka Grace je u nás momentálně služebně nejmladším psem. A přidal se i manžel naší členky Vlaďky Petr, kterého neodradilo ani to, že jsme ho už při příchodu „zapřáhli do práce“.
Celou dobu s námi pobyl i prezident SONS Luboš Zajíc, se kterým jsme probrali nejrůznější záležitosti, týkající se našich aktivit.
Už v loňském roce vznikly po vzoru Jihočechů i západočeská a východočeská „smečka“, několik setkání se uskutečnilo i v Praze, a máme spoustu nápadů, jak pokračovat a zpříjemnit život sobě i našim čtyřnohým pomocníkům.

Vladimír Krajíček

#
ODEŠEL MILAN PEŠÁK

Dne 22. března 2023 zemřel PhDr. Milan Pešák, čestný prezident SONS, bývalý člen pražského zastupitelstva a senátor, především ale velmi moudrý a činorodý člověk. Svou celoživotní prací se významně zasazoval o zlepšování postavení nevidomých a slabozrakých ve společnosti.
Odchod Milana Pešáka zasáhl mnoho lidí. Ty, kdo měli čest s ním spolupracovat, inspiroval a motivoval, byl jim nejen kolegou, ale často i dobrým přítelem. Rádi věnujeme prostor těm, kdo Milana Pešáka osobně velmi dobře znali a věnovali mu osobní vzpomínku.
Všem jeho blízkým bychom chtěli vyjádřit upřímnou soustrast.
Za celou redakci časopisu Zora
Daniela Thampy

#
Ohlédnutí za životní dráhou čestného prezidenta SONS

Milanu Pešákovi k nedožitým šedesátinám věnuje jménem všech, kdo ho znali a měli rádi, s hlubokou úctou R. Volejník

Dne 22. března 2023 zemřel v důsledku vážné zákeřné nemoci moudrý, rozvážný, empatický a tvůrčí člověk PhDr. Milan Pešák. Pohyboval se ve vysoké politice i mezi běžnými lidmi; byl mentorem a rádcem mládeže i citlivým pomocníkem v řadách seniorů; bylo příjemné a užitečné poslouchat jeho veřejná vystoupení, ale slovy neplýtval. Jednal vždy rozvážně, odhodlaně a rázně.

Zastavení první: „Nebudu stát v koutě a jen pozorovat!“ odpovídá v listopadu 1992 Milan Pešák, tehdejší vedoucí útvaru informatiky České unie nevidomých a slabozrakých na nabídku nejvyšší rady organizace, aby se stal výkonným ředitelem Unie.

Zastavení druhé: Je leden 2000 a čtyři roky mladá Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých může v důsledku počínání ministerstva práce a sociálních věcí ukončit činnost v oblastech, které pro nevidomé vykonává v zastoupení státu. Milan Pešák se postaví do čela protestu a následná bohatě medializovaná demonstrace nevidomých a slabozrakých občanů před ministerstvem nepříznivá rozhodnutí státních úředníků zvrátí.

Zastavení třetí: Autor tohoto ohlédnutí a jeho bývalý univerzitní student dostávají od prezidenta SONS Milana Pešáka mimopracovní „příkaz“: „Přihlaste mě k televiznímu odběru všech vrcholných automobilových závodů!“ Svým nadšením pro automobilismus nakazil i mnoho následovníků, a získal tak pro SONS řadu významných sponzorů, kteří dodnes nevidomým a slabozrakým zprostředkovávají radost z řízení motorového vozidla.

Tahle tři zastavení nad rozkošatělým životem Milana Pešáka byste v moderních veřejných zdrojích informací jen těžko hledali. Dotvářejí však obraz člověka, který dokázal za nedožitých šedesát let zbudovat pevnou stavbu činů, ze kterých budou čerpat příští generace. Mezi nejdůležitější patří: vůdčí role v procesu sjednocení nevidomých a slabozrakých ČR v devadesátých letech – jeho dar lidi spojovat, nikoli rozdělovat nás furiantsky rozhádané jednotlivce a skupinky přivedl k rozumu; počátkem tisíciletí pochopil nutnost účelně zorganizovat služby pro zrakově postižené a stal se otcem myšlenky krajských tyflocenter – bez nich bychom dnes jen marně klepali na střediska určená všem zdravotním postižením, kde by nám s lítostí říkali, že na nás nejsou zařízeni; pár let nato byl jedním ze spolutvůrců koncepce sociálních služeb a ve složitém procesu vytváření a novelizování zákona o sociálních službách na nás díky němu nebylo úplně zapomenuto; celý život vytvářel a propagoval pracovní potenciál i příležitosti pro nevidomé a slabozraké a je tím příkladem pro prezidenty SONS, kteří přišli po něm.

Ve světě je to zařízeno tak, že většina výjimečných nevidomých jedinců, kteří se postaví do čela svých organizací, ve svých funkcích po dlouhá léta zůstává – ne tak Milan Pešák. Po deseti letech v čele SONS je odměněn nikoli tučným odchodným, ač obdařen schopnostmi špičkového manažera, ale skromným, leč o to upřímněji uděleným, titulem „čestný prezident“. V roce 2006 odchází do vysoké politiky: je zvolen zastupitelem a členem Rady hl. m. Prahy a v roce 2010 senátorem. Jako univerzitně školený speciální pedagog je doslova do konce života činný v celé řadě disciplín, které pomáhají mládeži, osobám v produktivním věku i seniorům: je nepostradatelným rádcem a zdrojem nápadů nám všem, kdo hledáme nové cesty zapojení nevidomého člověka do života běžné společnosti.

A nebyla tu řeč o rodině: Nicméně autorovi tohoto textu nepřísluší, aby se dotýkal jemného přediva vztahů uvnitř intimního společenství, které je zarmouceno odchodem svého drahého člena. Mohu nanejvýš vyjádřit hlubokou soustrast za sebe i za všechny, jejichž jménem teď píšu: Vážená paní Pešáková a děti, bylo mi nesmírnou ctí s Milanem více než třicet let spolupracovat; jeho moudrost i humor mi budou chybět.

Rozloučím se přáním, které Milan Pešák vyslovoval na závěr svých veřejných vystoupení, která členové SONS milovali. Často nám opakoval a jsem přesvědčen, že nám vzkazuje i teď: „Mějte se dobře a něco pro to dělejte!“

#
Kým pro mne byl Milan Pešák?

Úmrtí Milana Pešáka v nedožitých 60 letech zasáhlo snad každého, kdo jej znal. Dovolte mi podělit se s vámi o to, kým pro mne a pro mnohé z nás byl Milan Pešák.

Milan – můj šéf
Poznali jsme se před téměř 30 lety. Po prvních zkušenostech práce s nevidomými při výuce programování na Eurece jsem zavítala na stánek tehdejší České unie nevidomých a slabozrakých na Invexu.
A netrvalo dlouho a dostala jsem na jaře 1994 nabídku, abych pro Českou unii nevidomých a slabozrakých pracovala na plný úvazek v oboru, který mne zajímal – informatika a počítače. Nelákalo mě programování, ale spíš lektorská činnost, aby co nejvíce nevidomých umělo s těmito nově nastupujícími technologiemi pracovat.
Pak jsem se s Milanem potkávala poměrně často na poradách v Praze a asi nikdy nezapomenu na působiště České unie nevidomých a slabozrakých v Haštalské ulici. Byly to krásné „pionýrské“ roky budování služeb pro nevidomé. Za jeho působení ve funkci výkonného ředitele (1992) a prezidenta (1994) vznikla většina služeb pro nevidomé. Bylo mi ctí u toho s Milanem a s vámi být.

Milan – sjednotitel
Asi nikdy nezapomenu na slučovací sjezd České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých  dne 16. 6. 1996. „Námluvy“ obou organizací jistě trvaly řadu měsíců. Milan Pešák s Vlastíkem Císařem, který vedl Společnost nevidomých a slabozrakých, dokázali přesvědčit, že je to dobrý krok. Na tomto slučovacím sjezdu byla cítit euforie i rivalita, ale hlavně snaha se dohodnout.
Milan se stal po slučovacím sjezdu prvním prezidentem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Vznikla tak velká organizace spojující spolkovou činnost a odborná střediska poskytující služby nevidomým. A s tím přibylo hodně starostí a práce. Roky 1997–1999 byly léty růstu a rozvoje – odborné služby se rozšiřovaly do regionů ČR.
Z této doby si vzpomínám na „spanilé“ jízdy po krajích, kde jsme na krajských úřadech pro okresní úředníky pořádali školení na téma služeb pro nevidomé, prezentovali kompenzační pomůcky. I zde se projevovala Milanova chytrost, když např. prezentaci vodicích psů nechával až na konec, protože věděl, že pejsci přitáhnou a úředníci si tak obvykle poslechli všechny prezentace. Myslím, že tyto prezentace měly velmi pozitivní vliv na poskytování příspěvků na kompenzační pomůcky i na zaškolení s nimi.

Milan – bojovník
Velká sjednocená organizace v moři spousty malých regionálních organizací pomáhající zdravotně postiženým, která mnohdy živelně v 90. letech minulého století vznikala, se v roce 2000 stala trnem v oku úředníkům z MPSV (vyřadili většinu projektů SONS z dotačního řízení a mnohým službám pro nevidomé hrozil zánik). Na demonstraci cca 500 nevidomých a jejich přátel v lednu 2000 před MPSV asi nikdy nezapomenu, na skandování všech, že stojíme za Milanem. A Milan to ustál.

Milan – zakladatel
Jedna věc je demonstrovat, jiná věc je „jak z toho ven“ – a Milan to opět vymyslel. V roce 2000 zahajovaly svou činnost současné kraje a Milan prosadil vznik regionálních TyfloCenter – krajských poskytovatelů služeb pro nevidomé a slabozraké. Nebylo jiné cesty, protože MPSV bylo ochotno dotovat nové samostatné menší subjekty, ale ne nějaká krajská střediska služeb SONS třeba i s vlastním IČ.
Milan samozřejmě k tomu potřeboval lidi, ochotné myšlenku realizovat. Milan uměl získávat správné lidi, aby pro nevidomé pracovali. Dodnes si pamatuji na ta nesčetná jednání na toto téma. Nakonec se podařilo TyfloCentra postupně založit ve třech etapách .

Milan – pro Brno
Milan dobře věděl, že prosadit přestavbu chátrajícího domu nebo stavbu nového domu na Chaloupkově ulici v Brně se může podařit pouze organizaci, která zde má své sídlo a které tento dům patří. V roce 2005 se zasadil o to, aby pozemek a dům na Chaloupkově ulici v Brně přešel darem do vlastnictví TyfloCentra Brno. Bez tohoto kroku by dnes na Chaloupkově 7 v Brně nestál nový Dům služeb pro nevidomé Josefa Chaloupky. Nesčetněkrát za těch 15 let, než se podařilo projekt stavby prosadit a realizovat, jsme s Milanem řešili mnohé problémy projektu a stavby.
Milan – vzor, kamarád, podporovatel
Rozhodnutí Milana odejít v roce 2006 z pozice prezidenta SONS a již nekandidovat na tuto funkci, nebylo až tak nepochopitelné. Od 1. 1. 2007 měl vstoupit v platnost Zákon o sociálních službách. Milan byl u mnoha jeho připomínkování, věděl, kde jsou jeho značné slabiny a nebyl jeho příznivcem. Přesto pak především TyfloCentrům pomáhal s jeho zavedením do praxe.
Milan ukázal, že i nevidomý může být plnohodnotný politik a že slepota je jen technický problém, který lze do jisté míry s asistencí kompenzovat. Milanovi se odchodem ze SONS také uvolnily ruce pro to, aby nadále pomáhal hnutí nevidomých, třeba prostřednictvím členství ve správních radách TyfloCenter, čemuž se jako prezident SONS samozřejmě bránil, a také poskytováním mnoha poradenství a supervizí.
Pro mne osobně byl Milan kamarád, přítel a nepostradatelný rádce. Mohla jsem mu kdykoliv zavolat a poradit se s řešením jakéhokoliv problému. Milan naprosto perfektně plnit roli člena správní rady.
Čest jeho památce.

Hana Bubeníčková

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Úspěch jsme si přáli navzájem

„Dobré odpoledne, přicházím k vám se svou dlouhou bílou kamarádkou. Provází mě celým životem. Znám ji dokonce mnohem déle než svou ženu, a to je co říct. Obě mne provázely i při studiu na Deylově konzervatoři, kde teď učím a jejíž žáci mě nominovali na Zlatého Ámose. Na Deylově konzervatoři učíme hudebníky, ladiče klavírů, klavírníky, a kromě těch zdravých máme také mnoho nevidomých žáků. Proto se o nás říká, že žáci u nás hrají od nevidím do nevidím. Je to tak, že, moji milí žáci?  A my vám ještě dneska kousek té naší společné práce ukážeme. Můžete se těšit.“  
Takto představil sám sebe a svou školu Milan Arner. Byl to první ze čtyř jeho úkolů, a měl na něj přesně jednu minutu. Kdy? V pátek 24. Března. Kde? V pražském hotelu Olšanka. Proč? V tomto školním roce je jedním z šesti nejlepších učitelů v ČR. Postoupil totiž do finále 30. Ročníku ankety „Zlatý Ámos“. 
Podpořit ho přišli nejen žáci a kolegové z Konzervatoře a střední školy Jana Deyla, ale i lidé ze SONS ČR v čele s jejím prezidentem Lubošem Zajícem. Ti všichni strávili odpoledne nabité zábavou, fanděním i zajímavými osobnostmi. Finále slovem provázel moderátor Zdeněk Vrba, porotě předsedal frontman skupiny Olympic Petr Janda, členem poroty byl „lovec Kalkulátor“ Jakub Kvášovský, a pozvání přijal i ministr školství, mládeže a tělovýchovy Vladimír Balaš.  
Jaký byl druhý soutěžní úkol? Finalisté měli opět jednu minutu na to, aby nás něco zajímavého naučili. Jak vyučoval Milan? Přišel v doprovodu svých žáků a pravil: „Braprodalidvěhutače. To není zaklínadlo, i když to tak vypadá. Je to pomůcka, která vás naučí všech osm dokončených oper Bedřicha Smetany. Vidíte je na plakátě a my budeme říkat jejich první slabiky. ‚Bra…‘ Braniboři v Čechách, ‚pro…‘ Prodaná nevěsta, ‚da…‘ Dalibor, ‚li…‘ Libuše, ‚dvě…‘ Dvě vdovy, ‚hu…‘ Hubička, ‚ta…‘ Tajemství a ‚če…‘ Čertova stěna. Braprodalidvěhutače?  A existuje ještě jedna nedokončená Smetanova opera, ale tu vám prozradím příště. Děkuji.“ 
Šestici nejlepších hodnotí nejen porota odborná, ale také dětská. Právě její členové se postarali o třetí soutěžní úkol. Jeho zadání? Položit lovci Jakubovi Kvášovskému nějakou originální otázku. Marek Trunečka, porotce za Konzervatoř a střední školu Jana Deyla, se ho zeptal: „Co je VPN vysílač?“ A odpověď? „Tak v tomhle jsem marný. Nebýt tam ten vysílač, zkusil bych slovenskou politickou stranu Veřejnost proti násilí.“ 
Čtvrtý úkol je ten nejnáročnější a také zpravidla rozhoduje o tom, kdo se nakonec stane tím nejlepším. Jde o pětiminutovou scénku učitele se svými žáky. Tak si ji představme. Na pódium nastupuje osm žáků s učitelem Milanem. Ozve se zvuk houslí, klarinetu, akordeonu a dud. „To byl školní zvonek, jestli jste to nepoznali. Tento zvuk máme všichni učitelé i žáci moc rádi. Vítám vás na hodině hudebního zeměpisu. Tématem budou země a města v písničkách. Aničko, kde jste se narodila?“ „V Domažlicích,“ zní odpověď. „Tak dáme jednu od Domažlic. Pokud ji znáte, přidejte se k nám.“ A žáci zahrají a zazpívají píseň „Žádnej neví, co jsou Domažlice.“ A pokračujme. „Odkud jste vy, Míšo?“ „Z Rigy, z Lotyšska.“ „Tak si dáme lotyšskou.“ Anička nečeká a spustí: „Kdyby byl Bavorov.“ „Stop, Aničko, Riga přece není na jihu Čech, ale na severu Evropy!“ „Pardon,“ špitne Anička a její intonace rozesměje celý sál. „Tak, pojďme na tu lotyšskou,“ pokračuje pan učitel.  A zazní lotyšská píseň “P?t, v?ji?i, dzen laivi?u – Foukej, foukej, poháněj mou loď“.
„Kde jsme teď, Beáto?“ „V Praze.“ „V jaké čtvrti?“ „Na Žižkově.“ „A který skladatel prožil mládí na Žižkově? Neviděl, nedoslýchal, a přesto psal krásné písničky?“ Všichni žáci vykřiknou: „Jaroslav Ježek.“ „A my zahrajeme tu nejznámější, Život je jen náhoda. Všichni zpívejte s námi“. Píseň dozní a hodinu ukončuje zvonek. „To nám ta hodina rychle uběhla! A byla to krásná hodina. A protože je velká přestávka, tak odcházím kam?“ „Na kafe!“ zakřičí všichni na pódiu i mnoho fanoušků v sále. Zvukový záznam by v tomto případě určitě přišel vhod. My se vyjadřujeme psaným slovem, a říkáme: Půvabné, milé a vtipné představení! Nemáte, Milane, zájem pořádat v tomto duchu i další koncerty? Gratulujeme vám i vašim žákům. 
Jaká byla Milanova cesta do finále? „Vloni na podzim mě do ankety navrhli moji žáci. Bylo třeba alespoň 50 jejich podpisů. Letos v únoru pak proběhlo regionální kolo. I v něm mě prezentovali tři žáci. Porota jim pokládala otázky, jako zda rád učím, zda se rozzlobím při hodině apod. Učím už dvacet let a dělám to rád. A rozzlobím se někdy doma, při „domácích pedagogických radách“, ale ve škole prakticky nikdy. 
V březnu proběhlo semifinále. V Zrcadlovém sále Ministerstva školství se nás sešlo osmnáct a každý dostal pět minut na vlastní prezentaci. V čem spočívala? Naši žáci navrhli tři věci, které jsou pro nás charakteristické, a my jsme o nich měli popovídat. V mém případě to je klarinet, bílá hůl a hrnek kávy. 18 semifinalistů sedělo spolu s porotci u jednoho velkého stolu, každý měl seznam všech přítomných, a třem z nich dal hlas. Nebylo to tedy jen hodnocení poroty. Skutečnost, že mohu dát hlas i svým soupeřům, jsem vnímal velmi pozitivně. Ale myslím, že to ani nebylo o soupeření. Úspěch jsme si přáli navzájem. Týden před finále byly v naší škole jarní prázdniny. Musel jsem napnout všechny síly a přesvědčit studenty, abychom spolu scénky nacvičili. Na pódiu se mnou vystoupila dcera Anička a 9 studentů. Desátý pak zasedl v dětské porotě. Pro výuku oper připravila Anička také plakáty se zmíněnými slabikami. 
Zakončení ankety? V pátek slavnostní večeří a v sobotu prohlídkou zámku Berchtold s dětským parkem. Sobotní večer vyvrcholil kantorským bálem v hotelu Ambassador. A byl to ples jak se patří! Tančil jsem také, ač se tomu normálně příliš nevěnuji. Mé dojmy? Nepočítal jsem, že bych se dostal až do finále. Nemyslím si, že jsem rozený šoumen. Ale z tohoto podniku jsem nadšen. Hlavně z jeho přátelské atmosféry. Já i neslyšící kolega David Jorda jsme skvěle zapadli do party. Má pochvala patří rovněž organizátorům akce. A také jsem moc rád, že přišla velká výprava ze SONS. 
Co na závěr? Třeba několik zajímavých slov a myšlenek.
Petr Janda, předseda poroty: „Jsem překvapen, že se tu tak řve, to je lepší než na bigbeatu.“
David Jorda, finalista ankety, a učitel s postižením sluchu ve Střední, základní a mateřské škole pro sluchově postižené Praha: „Jak tleskat, aby to vnímal i člověk neslyšící? Zdvihněte natažené ruce nad hlavu a kruťte zápěstími.“ Moderátor k tomu podotknul: „Skvělé, a může to sloužit i jako letní klimatizace.“ 
Vladimír Balaš, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR: „My se snažíme modernizovat naše vzdělávání, máme stohy papírů, ale bez skvělých učitelů nedosáhneme ničeho.“ 
Daniela Krátká, učitelka českého jazyka v České lesnické akademii Trutnov a vítězka ankety: „Do dlaně si schovám kamínek. Tvým úkolem bude získat ho.“ Žákyně zkouší rozevřít její pěst, ale nedaří se. „Co kdybys mi zkusila otevřít ruku, aniž bys mi na ni sáhla. Napadá tě něco?“ „Ano, dáš mi prosím ten kámen?“ „Ano! Právě jsme ukázali, že fyzická síla není vždy to nejlepší. Síla spočívá mnohdy ve vašem slovu.“

Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví - Jak prožívat tady a teď IV.

V předchozích dílech jsme si zkusili uvědomit pocity, které nás nutí opakovaně a zmateně dumat o věcech, které už jsme dávno vyřešili, anebo které prostě nikdy nevyřešíme. Vyzkoušeli jsme si i pár triků, které nás od zbytečného plýtvání duševní energií vrátí zpátky k nám samým, začali jsme si všímat toho co děláme, jak to děláme, co posloucháme a proč to posloucháme. V myšlenkách a také doslova jsme se dotkli svého těla, prožili jsme si pár minut ve sprše, které obvykle ani nevnímáme.
Někteří z nás objevili svůj nový světadíl, jiní dále odbývají náměty a pokusy zabydlit se v sobě a dopřát si prožitky, které nic nestojí, nekladou nároky a stále věrně čekají, až se jich naše mysl naplno ujme. Ale kde je zrovna tady a teď naše mysl?

Cvičíme-li se v aktivním prožívání drobných všednodenních činností, povšimneme si za krátký čas, že náš dobrý známý včelí roj myšlenek postupně mizí z naší mysli. Myšlenky, které nám putují hlavou, se teď více podobají ptákům, je možné je jednotlivě sledovat, někdy se daří je usměrnit. Ale co naplat!
V situaci, kdy si přejeme vypnout a třeba meditovat nebo poslouchat klavírní koncert, se přelétavec objeví a obtěžuje. Má tendenci těkat a stále měnit směr. A co nejhůř, za chvilku se k němu připojí další, každý zpívá svou vlastní písničku, každý předvádí svá vlastní peříčka.
V té chvíli je potřeba si uvědomit, že to, co se nám odehrává za očima, není realita, je to jen hra myšlenek, většinou už nějak zpracovaných nebo deformovaných. Nemusíme se s nimi ztotožňovat, nemají s naším životem nic společného, leda snad nějaký podvědomý záblesk, napůl vyhaslou a zkomolenou vzpomínku nebo představu. Tyto myšlenkové nabídky je dobré pojmenovat, třeba jako něco nedůležitého – „pocit“, „plánování“, „obavy, „touha“, „fantazie“. Pak už nebude takový problém se jich zbavit a vrátit pozornost k původní činnosti, tedy zmíněné meditaci nebo poslouchání hudby. Necháte-li se ale pohltit myšlenkami, které nikam nevedou, nic si nevyčítejte! Už to, že si uvědomíte, že jste podlehli pokušení, je dobrý krok k nápravě v příští podobné situaci.
Některé myšlenky se vracejí s nebývalou úporností. Nejvytrvalejší jsou ty, které nás přesvědčují, že např. řešení konfliktu, které jsme zvolili, není ideální. Ba co víc, že je chybné, nevýhodné, trapné, nežádoucí. Snažíme se sami sebe přesvědčit, že trváme na svém, to řešení jsem si zvolila já, je to moje právo a budu s tím nakládat tak, jak to považuji za správné.
Chvíli je klid. Naslouchám klavíru, dávám se hezky do pořádku. Ale ta vtíravá myšlenka, která se mě snaží usvědčit, převálcovat a donutit ke změně smýšlení, je tady zas, je jak vosa, která nedá pokoj, dokud mě nedostane. Po nějaké době jsem unavená, umořená, hudba mě dokonale přestala zajímat a já se dál peru s vosou, která mi bzučí v hlavě a je čím dál drzejší.
Napadlo vás někdy v podobné situaci otevřít okno? Co se stane? Vosa prostě odletí a je pryč.
Místo nekonečného boje s vtíravou myšlenkou, která vás osočuje, obviňuje a zpochybňuje, je dobré otevřít pomyslné okno a nechat myšlenku, ať si letí, kam umí. Vyprovoďte ji ve své mysli až k okennímu rámu a věnujte se sám sobě. Sledujte svůj dech, promněte si ruce, zkuste, jestli nemáte suchou kůži, naslouchejte zvukům kolem vás. Co se vám líbí, zopakujte, co se vám nelíbí, to změňte. Dýchejte z břicha do břicha, dech zpomalte, ruce si natřete příjemným krémem, zvukům věnujte patřičnou pozornost nebo je změňte za jiné.
Tady a teď nemá smysl hádat se s vlastními myšlenkami, tady a teď má smysl všímat si kde jsem, co dělám, co se mi líbí, co chci změnit a v čem hodlám setrvat a prožít si dobrou chvíli. 

Možná jste někdy cvičili svého vodicího psa anebo jste se zúčastnili výcviku nějakého zvířete nebo ptáka. Ale i když jste úplní neznalci v oboru, zapřemýšlejte nad tím, čemu se obecně říká motivace. Uvažujte, proč vás některá myšlenka pobízí nebo naopak odrazuje v souvislosti s řešením konkrétního úkolu. Nejedná se o myšlenky těkavé ani stěhovavé, je to zcela logický sled vnímání skutečnosti a úvahy o ní.
Jsou zadání, do kterých se nám nechce. Když dáte povel asistenčnímu psu, aby vám podal spadlý jídelní nůž, můžete vsadit svou poslední bílou hůl, že to nebude chtít udělat. A proč taky? Kov v tlamě je nepříjemný, studí, nemá chuť, je tvrdý, vypadá nebezpečně. Pes prostě nemá žádný důvod, žádný motiv, aby tu věc zvedl a následně ještě hezky podal pánovi přímo do ruky.
Při výcviku můžete použít dva druhy motivace – odměnu nebo strach. Obě fungují. Jeden pes splní příkaz, protože se už nemůže dočkat pamlsku nebo pochvaly, druhý splní příkaz, protože se nechce dočkat trestu. Zdá se, že je asi úplně jedno, zda cvičitel zvolí první nebo druhý motiv. Jenže, ono to jedno není.
Výsledky mnoha psychologických testů sledujících chování zvířat i lidí se shodují v tom, že po splnění zadání, které bylo motivováno odměnou, zůstávají jedinci v dobré náladě, jsou spokojení, vyrovnaní a ochotní k plnění dalších zadání. Nechybí jim ani energie, ani nápady, ani radost ze života.
Ti, kteří úkol plnili s motivem zachránit si kůži, měli sice také dobré výsledky, ale jejich následné chování se projevovalo nejistotou, roztěkaností, únavou a tendencí se někam stáhnout, skrýt, nekomunikovat.
Budeme-li ve své mysli řešit zapeklitý problém, vzpomeňme si na slovo „motiv“. Velmi rychle nám dojde, že rozhodnutí, která v sobě skrývají strach, stejně k ničemu dobrému nevedou, byť možná na chvíli poskytnou pocit dobrého výkonu, zásluhy nebo šance dostat se dál. Taková situace se může naskytnout v zaměstnání stejně jako v rodině. Úkol je sice splněn, ale náš duševní potenciál bude vyčerpán a možná ani nebude schopen využít další nabízené příležitosti v následném kole pomyslného vzestupu. Pro příklad uvádím nadstandardní úsilí převzít úkol za svého šéfa, který má zaplacenou dovolenou kdesi v Arábii. Může to být i plnění očekávání člena rodiny, který nám přislíbil dědictví nebo jen trochu ojeté auto. Detaily i variace si může čtenář doplnit podle vlastní zkušenosti. Jestliže hrozí opakované vydírání, přezíravost nebo ponižování, úkol sice splníme, ale určitě se nebudeme těšit na další komunikaci ani na nové výzvy. Je-li odměna reálná a oboustranně uspokojující, budeme se cítit dobře a připraveni i na budoucí úkoly. Je dobré se v rozhodování zaměřit na předpoklad, zda nám splnění úkolu přinese odměnu nebo stres. Stresu se vyhýbáme, za odměnu jsme rádi. Nutkavé myšlenky odplynou a blbá nálada je v nedohlednu, pokud se rozhodneme ve svůj prospěch.
Ilustrací pozitivní motivace bývá i zapojení do zájmové skupiny (např. pěvecký soubor) nebo třeba dobrovolnická služba na místě, kde se neslibují ani hmotné benefity, ani kariérní vzestup. Smysl angažovanosti se naplňuje kreativní radostí, nadšením a tím, že je moje spoluúčast reflektována přátelsky a třeba i s upřímnou vděčností. Nemusím za sebou vidět tunu vyrubaného uhlí, ale když svléknu pomyslné montérky, naplní mě pocit, že čas, kdy jsem si všímala toho, co je potřeba změnit k lepšímu, jsem skvěle prožila.
Při této příležitosti mě napadá slovo „Dobroden“. Vymysleli je v jedné františkánské farnosti. Týká se to uklízení a zvelebování exteriéru i interiéru komunitního centra, které navštěvují lidé věřící, nevěřící, zdraví, nemocní, zvýhodnění i znevýhodnění. Když je vyhlášen Dobroden, přicházejí nejen ti, kdo využívají zdejší prostory a služby, ale i lidé, kteří tam nikdy nebyli a jen tak je napadlo, že Dobroden může být stejně zajímavý a zážitkový jako jiná aktivita, kterou si můžete třeba koupit na Slevomatu. A většinou mají pravdu. Netrávili čas ani přemítáním od kdy do kdy a co za to, ani surfováním na netu, aby zjistili, kde jsou k mání ty nejúžasnější a nejvýhodnější vouchery., Z toho je vidět, že i pozitivní motivy mohou být různé i hrůzné, ale důležité je, že jsme se k nim propracovali vlastní vůlí a s upřímným zájmem o své tady a teď. Nejde o to si aktivní činnost tak nějak odžít, ale všímavě užít!

-pokračování-
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
POVÍDKA: Chtěl jsem to opravdu takhle? Část druhá, vězeň

Arbajtr nás na zemi už očekával. Jak mohl vědět, kam dopadneme? Netuším! Podal ale Magdě ruku a pomohl jí zvednout se. Pak očichal místo, kde se v zemi obtiskl její zadeček, usmál se a počal rýt. Za okamžik mu ze země kolmo čněl už jen ten jeho, a i on rychle mizel. Vzít za práci tedy umí! Než jsem stačil strávit zážitky z volného pádu a tance králů, byl s ní hotov. A jakmile z jámy vylezl, byli tu znenadání i Velín s Vybíralem a všichni tři se o něčem polohlasně dohadovali. Pak k nám přistoupil Vybíral a pravil: „Vaše komůrka je hotova, Veličenstvo! Můžete se stěhovat a začít konat!“ „Konat co?“ otázal jsem se. Nic mi ale neodpověděl.
Situaci však pevně uchopila do rukou Magda. Dovedla mě k ústí vyhrabaného otvoru, zapřela se dvěma horníma o jeho okraje a ladně do něho vklouzla. „Pojď, a ničeho se neboj!“ zavolala na mě už z podzemí. Následoval jsem ji. Zakopl jsem ale o šutr, vlétl dovnitř po hlavě a o ploché dno jámy si narazil levé tykadlo. „Aú!“ vykřikl jsem. Bolelo to jako čert! „Naštěstí jsem pravák,“ usmál jsem se poťouchle hned za okamžik, jako bych nějakým výborným trikem přechytračil matku přírodu. Kam ale zmizela Magda? Srovnal jsem tělo a začal osahávat stěny jámy. „Aú! Ty děvko!“ zaúpěl jsem znovu bolestí, když jsem se stěny dotkl levým tykadlem. „Potřeboval jsi něco?“ ozvala se Magda pod mýma nohama. „Ále! Matku přírodu nechávám pozdravovat! Už lezu za tebou.“ A drže si natlučené tykadlo, odkulhal jsem po pěti do úzké, vlhké a temné chodby.
„Tady oči určitě potřebovat nebudu!“ pomyslel jsem si. „Mnohem důležitější je tu nos!“ A skutečně! Jako by mi oči téměř plně nahrazoval. Ucítil jsem spoustu pachů a vůní, mnohé úplně nové. Zastavil jsem a rozkošnicky je vychutnával. „Húúú!“ ozvalo se náhle z tunelu. A znělo to strašidelně! „Do háje!“ zaklel jsem, rychle udělal čelem vzad a jal se prchat. Při pomyšlení, že tady v podzemí na mě číhá další obluda, mi během běhu naběhla husí kůže. „Húúú! Kde se flákáš? Čekám tu na tebe!“ ozvala se Magda znovu. Oddechl jsem si úlevou! Znovu jsem se otočil a pokračoval. Po nějakých padesáti krocích chodba ústila do prostorné komůrky.
Vrhla se mi do náručí a všema šesti mě pevně objala. „Svlékni mě a umiluj k smrti!“ Z jejího hlasu prosakovala zvířecí touha. „K službám, madam!“ vydechl jsem, snad také rozkošnicky. A nepouštěje ji z objetí, začal jsem svými zuby trhat její spodní prádlo. „Aú! Ty troubo!“ vykřikla bolestí. „Dvacet let pozoruješ termity! Můžeš mi říct, kolik z nich mělo na sobě kalhotky? Prokousl jsi mi břicho!“ Zaskočila mě! Nevěděl jsem, co říci, ani jak se tvářit. Hrát mrtvého brouka? Teď, když jsem termit? Dokázal jsem jen civět do prázdna s otevřenou pusou. A pak ji raději zavřel. Magda naštěstí už nic dalšího neřekla. Milovali jsme se hlasitě. Já zaúpěl pokaždé, když uchopila mé natlučené tykadlo. A ona křičela, když jsem se otřel o její prokousnuté břicho. Milovali jsme se i podruhé, potřetí a počtvrté. „Jako bych se znovu vznášela!“ křičela mi do ucha. „Malá komůrka, ale akustika jak ve státní opeře,“ šeptal jsem si pro sebe zase já. Jenže to bylo tak všechno. Že bych cítil a prožíval nějakou rozkoš? Nic takového!
Náhle se jí podlomily nohy a její tělo se zhroutilo k zemi. „Je konec? Opravdu jsem tě umiloval?“ „Ne ne, milý! Promiň, musím si jen chvilku odpočinout. Ta zátěž na bedra mi začíná být trochu nepříjemná.“ Kývnul jsem a něžně ji pohladil po zadečku. „Proboha!“ Měla ho nejméně třikrát takový. „Magdo, miláčku, co se ti stalo? Vždyť s tímhle kredencem se už nedostaneš ven!“ „A kdo tvrdí, že půjdeme ven?!“ odsekla mi, ještě prudce dýchajíc. „Žijeme tady a teď! Oba! Rozumíš? Raději si chvilku odpočiň, brzy tě budu znovu potřebovat. Konečně porodím děti! Kupu dětí! Milion dětí!“ Už zase křičela. A znělo to, jako když brzdí vlak.
Musel ji slyšet i Vybíral. Najednou totiž stál v naší komůrce a dvěma horními páry končetin držel dvě plata, každé na 30 vajec. „Nebude to málo?“ zeptala se trochu nedůvěřivě Magda. „Je to akorát, veličenstvo, jste prvnička,“ odpověděl nevzrušeně Vybíral. „Však počkej, od zítřka budeš kmitat jak na pérkách! A hned tak se nezastavíš!“ pravila mu, s úsměvem i hmatatelnou převahou v hlase. Pak povstala, lehce pokrčila dolní pár nohou v kolenou, zhluboka se nadechla, prudce vydechla, a snesla první vajíčko. Vybíral ho ještě v letu chytil, dýchl na něj, pohladil ho dlaní a něžně ho uložil doprostřed plata. Neuběhlo ani 20 vteřin a ozval se nový vzdech. Vybíral tentokrát nebyl dost rychlý a druhé vajíčko se s křupnutím rozbilo o zem. „Promiňte, Veličenstvo! Nemám deset rukou!“ „Ňoumo!“ rozkřikl jsem se na něho. „Na dvou stojíš a čtyři máš volné! Jak ti mohlo upadnout hned to druhé? Mohl to být umělec, vědec, geniální hudebník!“ „Nebo voják s hlubokou mentální retardací!“ ucedil Vybíral a zavolal na Arbajtra. „Setři ho z té podlahy! Ať tu máme čisto!“ 
Vybíral se zlepšil. Neupustil už ani jediné. A když Magda konečně přestala vzdychat, měl obě plata plná. Jak to mohl tak přesně spočítat? Neuvěřitelné! Oba jsme ho mlčky obdivovali, zatímco on poklekl k prvnímu platu. Ke každému vajíčku přiložil pět prstů, jako by ho chtěl ukrást, a cosi nesrozumitelně mumlal. Jako nějaký čaroděj! „Odnes plato Velínovi! Ať začne s výcvikem ihned po jejich vylíhnutí!“ přikázal poté Arbajtrovi, který tu stále okouněl s otevřenými ústy a se špinavým hadrem v rukách. „A rychle se vrať! Druhé plato je pro tebe!“ houkl za ním Vybíral ještě do tunelu. Pak se otočil k Magdě: „Právě odnáší základ armády, Veličenstvo! Z každého vajíčka se vylíhne voják. Jejich vrchním velitelem jsem jmenoval Velína. Arbajtr je dříč! Určitě jste si toho povšimla. Bude šéfovat dělníkům. Prvních 30 vám v druhém platu leží u nohou!“ 
„A ty, Vybírale?“ zeptal jsem se podrážděně. Zachechtal se. „Právě jsem rozhodl o osudu Velína, Arbajtra, i vašich prvních dětí! První plato vojáci, druhé dělníci. A abych nezapomněl! Příště vyberu několik vajíček a nechám z nich vylíhnout náhradní královský pár. Kdybyste snad, pane králi, onemocněl, zmizel, nebo vám vaše práce nevoněla.“ „Bídáku!“ zařval jsem, v obličeji rudý vzteky, a hnal jsem se po něm, abych ho udeřil pěstí. Magda mi ale svým už pokročile naběhlým zadečkem cestu zatarasila. „Nedurdi se, milý! Jsi král! Tak se tak chovej! Hovoříš s nejvyšším funkcionářem v termitišti!“ „Mám všechny funkcionáře u...! No však víš kde!“ Zachechtala se. „Myslíš u zadečku? Tak u toho mám hned tři nejvyšší funkcionáře já! Tebe, Vybírala i Arbajtra! Právě se vrátil pro druhé plato! Všechny tři vás mám u zadečku! Tak veliký ho mám!“ A stále se hlasitě smála. „Vaše děti už brzy vyhrabou nové chodby, komůrky, začnou uklízet, a také vás nakrmí, madam,“ lísal se do přízně mé ženy Arbajtr, nevěda, o čem právě hovoříme. Ale i tenhle snaživý tupec se vzápětí dozví, „u čeho ho Magda má“! Situace úsměvná, ale já zuřil. Zlostí jsem máchal rukama i nohama a vykřikoval: „O svém osudu si naše děti rozhodnou samy! Všichni si to zapište za uši!“ Nikdo mě ale neposlouchal. A po chvilce zmizeli oba funkcionáři v temnotě tunelu.
„Tak konec zahálky! Musí nás být co nejvíc,“ obrátila se na mě Magda s neobvyklou žádostí. Už znovu hořela touhou. „Konečně něco příjemného!“ proběhlo mi hlavou. Jenže ani tentokrát to nebylo nic velkého. A pak mi vše docvaklo. Vždyť zvířata se přece nemilují jen tak pro zábavu! Neprožívají rozkoš. Jen se prostě rozmnožují!
Zanedlouho se náš nový domov rozrostl o první děti. A mé iluze, že si o své budoucnosti samy rozhodnou, vzaly za své. Každé je dělník, nebo voják. Jak pravil ten padouch Vybíral! To ale není všechno! Žádné z nich nikdy nebude mít vlastní děti. Proč? Nevyvinuly se jim ty správné orgány! Ty u nás vlastní jen královský pár, tedy já a Magda. Jako člověk jsem se nemohl stát otcem, a jako termit nikdy nebudu dědou. A má povinnost vladaře? V říši lidí bych určoval výši daní, stavěl silnice, budoval systém školství, zdravotnictví a tak. A v termitišti? Musím dvěstěkrát denně oplodnit královnu. Slyšíte dobře! To sloveso je musím, a číslovka dvě stě! Tak takový já jsem funkcionář! A Magda? Pokud se právě nemilujeme nebo si na pár okamžiků nezdřímneme, snáší jedno vejce za druhým. Nějakých 20 hodin denně. A neustále při tom heká. Už se to nedá poslouchat. Začínám trpět depresemi a tiky do tykadel! Nejraději bych to tu sbalil a zmizel. Magda ale svým obrovským zadkem ucpala jediný východ z komůrky. Vajíčka snáší do chodby a u zadku jí prakticky neustále stojí Arbajtr nebo některý z jeho nohsledů, který je zároveň mým dítětem, a odnášejí k Vybíralovi jedno plato za druhým.

Jiří Petr

#
POZVÁNKA: Agora 2023

Milí čtenáři,
o víkendu 13. a 14. května 2023 proběhne už 17. běh unikátní vzdělávací akce, zaměřené na využití informačních a komunikačních technologií uživateli se zrakovým postižením, známá pod názvem AGORA. Letošní běh proběhne opět v prezenční formě, ve středisku Teiresiás na Komenského náměstí v Brně, v oblíbeném a žádaném programovém schématu, tedy „plenární část, výstava a workshopy“.

I tentokrát pro návštěvníky připravujeme spoustu nových a zajímavých témat. A nejde jenom o témata určená mladým a nadšeným uživatelům techniky, ale právě naopak. Agora je určena zrakově postiženým osobám všech generací. Mimo jiné si klademe za cíl seznamovat návštěvníky s aktuálními novinkami a také odbourávat obavy starší generace z užívání této, pro některé z nich stále ještě „tajemné“ techniky.
Už před čtyřmi lety jsme program Agory rozšířili o tzv. „plenární sekci“ a o výstavu pomůcek. V plenární sekci přednášející formou krátkých upoutávek seznamují návštěvníky s nejžhavějšími novinkami a produkty v oblasti výpočetní a komunikační techniky určené pro zrakově postižené uživatele. Výstava pak umožní návštěvníkům nejen si vystavované produkty prohlédnout, ale i odzkoušet. Také ono dnes už domestikované slovo „workshop“ není nic tajemného, čeho by se měli senioři obávat. Je to jen hodinový, případně dvouhodinový kurz, v němž budou mít možnost si pomůcky osahat a pod vedením zkušených lektorů také vyzkoušet základní obsluhu vybraných zařízení, ať už jde o tlačítkové či dotykové telefony, tablety, čtecí zařízení apod.
Pokud si tedy chcete udělat pěkný výlet do májově rozkvetlého Brna, současně se dozvědět či naučit něco nového a přitom se setkat s přáteli, případně nové přátele poznat, pak si víkend 13. a 14. května 2023 zarezervujte na tuto unikátní akci.
Samozřejmě uvítáme, pokud tato informace poslouží jako inspirace pro vedoucí oblastních odboček SONS ke zorganizování skupinového výletu do Brna. Organizátory pak prosíme, aby nás o svém záměru předem informovali.

Podrobné informace o Agoře najdete na webové adrese
https://poslepu.cz/jarni-agora-2023/

Těšíme se na setkání s vámi všemi.
Za celý organizační tým
Josef Konečný

#
SPORT: Nevidomý plavec David Kratochvíl je světovým rekordmanem

Lidé, kteří od nás rádi vyrážejí k moři na jih, nejspíše znají italské letovisko Bibione na severním pobřeží Jadranu, tak na půl cesty mezi Benátkami a Terstem. Nebo blízké městečko Lignano. Ale kdo by se tam vydával v březnu?
Letos to bylo více než 400 sportovců ze 44 zemí včetně reprezentačního týmu paraplavců z České republiky. V Lignanu se konaly plavecké závody světové série WPS a nebývale tu zazářil nevidomý plavec David Kratochvíl z Tachova. Kromě toho, že se stal dvojnásobným světovým rekordmanem, má nyní splněné již všechny limity pro účast na Mistrovství světa v Manchesteru 2023. Rovněž chtěl splnit limity na Letní paralympijské hry v Paříži 2024, což se mu také podařilo.
Kvůli svému hendikepu potřebuje David v průběhu závodu pomoc svého trenéra. Ta spočívá v jemném poklepu hůlkou na hlavu ve chvíli, kdy se David blíží na konec bazénu. O svých výsledcích se pak dozví, až když vyleze z vody a vyslechne si informace z trenérových úst.
Hned dvakrát se opakoval scénář, o jakém se může zdát mnohému z řad sportovců. Jemné klepnutí hůlkou do hlavy, poslední dvě máchnutí pažemi naznak, a je to tady. David Kratochvíl se v Itálii stává novým světovým rekordmanem, a to hned ve dvou disciplínách – v plavání na 200 m a 50 m znak.
Nakonec patnáctiletý student tachovského gymnázia domů vezl tři zlaté a dvě stříbrné medaile. Ty zároveň znamenají čtyři splněné A-limity a jeden B-limit, které mu tak otvírají cestu k nominaci na paralympiádu 2024 v Paříži.
„Je to neuvěřitelná radost a úleva, že se mi podařilo splnit požadované limity," raduje se mladý plavec, který nám dává naději, že i zrakově postižení budou mít na nejbližší paralympiádě přece jen zastoupení, a dokonce s vysokými ambicemi.
Průběh závodů v Itálii přinesl velké překvapení a obrovskou radost celé rodině Kratochvílových. „Byl to krásný a nezapomenutelný pocit, když Davidovi aplaudovali diváci i ostatní závodníci. Dva světové rekordy jsou v tuto chvíli pomyslnou třešničkou na dortu za všechnu jeho dřinu a odříkání,“ usmívala se Davidova maminka Stanislava Kratochvílová.
Bylo by jistě zajímavé dozvědět se víc o tom, jak dokáže David při svém zrakovém hendikepu skloubit studium, sport a případně další aktivity...

Vladimír Krajíček

#
Kuželkářský republikový šampionát dvojic

V neděli 26. března 2023 se na kuželně bohumínského Sokola uskutečnilo již 6. mistrovství České republiky v kuželkách nevidomých v kategorii dvojic. Čtyřdráhová kuželna byla svědkem napínavých soubojů a zároveň první velké kuželkářské akce v kalendářním roce 2023.
Pořadatelství se ujal Český svaz zrakově postižených sportovců a realizaci celého republikového šampionátu si vzala na starost STK kuželek při ČSZPS.
Předseda kuželkářů Pavel Gut pověsil na krk zlaté medaile dvojici Eliška Čermáková a Irena Vrbová z oddílu SK Slavia Praha OZP s celkovým náhozem 1326 bodů. O pouhých devět bodů méně s náhozem 1317 kuželek si připsaly stříbrné medailistky Žofia Škropeková s Annou Paulusovou z oddílu TJ Zrapos Opava. Bronzová medaile v kategorii žen putovala rovněž do pražské Slavie zásluhou Stanislavy Řehořové a její parťačky Věry Macháčkové, které naházely celkem 1289 bodů.
V kategorii mužů zlaté medaile putovaly do Opavy. Petr Mrkvička a jeho spoluhráč Josef Paulus získali celkem 1295 bodů. Ani v kategorii mužů nevyšla naprázdno pražská Slavia. Hostující Josef Gruncl a Karel Macháček vybojovali pro tento klub stříbrnou medaili s celkovým náhozem 1180 bodů a bronzovou medaili získala dvojice Josef Borýsek a Leopold Brückner za naházených 1143 bodů. Tato dvojice reprezentuje oddíl TJ Sokol Brno IV. ZP.
V kategorii smíšených dvojic ovládli republikový šampionát Anna a Josef Paulusovi z opavského Zraposu, kteří naházeli společně 1374 bodů. Stříbrná medaile putovala do Prahy, a to do klubu SK Slavia Praha OZP zásluhou Elišky Čermákové a Róberta Jaderka z TJ Zora Praha, kteří společně naházeli celkem 1291 bodů.
Dvojice členů Slavie Praha si z Bohumína nakonec odvezla i bronzovou medaili – Stanislava Řehořová a Josef Gruncl nahráli celkem 1256 bodů.
Čeští kuželkáři budou mít velmi napilno také v květnu, kdy se nejprve v sobotu 6. uskuteční v Luhačovicích mistrovství České republiky v soutěži jednotlivců a hned další den přátelské utkání reprezentačních družstev se Slovenskem.

Martin Fejfar, ČSZPS