ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 105, číslo 24, prosinec 2021

OBSAH:

ÚVODEM
Žít jako kočky. I o Vánocích!

STALO SE
Přehledně
Děkovali jsme nejlepším

NAPSALI JSTE NÁM
Keramika (nejen) k nevidomým patří
Den bílé hole v Plzni

RETRO
ZORA 1921 – snad dnes naposled

LIDÉ KOLEM NÁS
Vánoce slavíme po česku (Ilona Fryčová)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví - Mám právo dělat chyby? IV. část. 

POVÍDKA
Vzpomínka na Vánoce 1985

ZDRAVÍ
Chrapot je častým důsledkem virových infekcí

SPORT
Dva republikové šampionáty střelců

#
ÚVODEM: Žít jako kočky. I o Vánocích!

Kdesi jsem nedávno četl, že člověk by měl žít jako kočka. Nedělat si starosti s budoucností, neohlížet se do minulosti a maximalizovat odpočinek. Když ovšem lovit, tak se zaujetím a plným nasazením. Občas proto chci po našem Čertovi rady, co s tím nebo oním problémem, abych tedy žil podle něj. Je to úplně černý kocourek původem ze šumavské vsi Odolena Voda, přímo nad Sušicí. Dostal ho od vnučky náš děda, ale ještě než se z kocourka stal kocour – dneska už je pořádný kus! – děda si umřel. Čert ho dlouho hledal, dokonce se po něm i po svém ptal, ale zdá se, že se už smířil jak s námi, tak s tím, že ho dvakrát týdně vždy na dva dny necháváme samotného. Po zahradě má několik pelíšků, a když v úterý přijíždíme, už čeká na terase a trochu nadává, kde jsme tak dlouho. Hlad je hlad a myš už teď tak často nechytíš, o neopatrném ptáčkovi ani nemluvě.
První po příjezdu je proto na řadě ON. Dobře to ví, a tak se zpočátku otře o nohy, čímž říká, že je nám odpuštěno, a pak ponoří hlavu do misky. A hned poté mi začíná další služba – dělám Čertovi vrátného. Ven a dovnitř chodí několikrát za večer, a i když ví, že ráno v pět zas na dva dny odjedeme, pokaždé znovu smlouvá, že přece by to vydržel i uvnitř chalupy. Já ovšem vím, že by si nudu vybíjel svým typickým způsobem. A tady jsme u jádra pudla – i když kocour rozhodně není totéž co pudl. U jádra pochybností nad sloganem „žít jako kočky“. Já se totiž na svou porci nudy – a doufám, že mě o svátcích vánočních čeká – už těším. Dárky již léta řešíme v klidu a spíš racionálně, sobě si dáváme, když to jde, třeba dovolenou, ale hlavně klid. Ticho, samotu ve dvou, knížku a samozřejmě tu a tam nějakou pohádku v televizi. Všechno, co kde čtete o Vánocích, je samozřejmě pravda a na místě – shon, dárky, cukroví, návštěvy,… Já bych ale rád našim čtenářům popřál i trochu dobře dávkované nudy. Jen ji nenaplňujte jako kočky – shazováním věcí ze stolu, vylizováním zapomenutých misek od pamlsků ani škrábáním nábytku. Jen to jejich tiché odpočívání a nadhled, to si opravdu za své vezměte.
Krásné Vánoce 2021, veselého Silvestra a do roku se třemi dvojkami jen to nejlepší přeje za celou redakci Zory

Václav Senjuk

#
STALO SE
Přehledně
28. listopadu začal Advent, doba zklidnění, půstu a příprav na oslavy Vánoc. V tomto období pečeme i vánoční cukroví. Věděli jste, že tento zvyk pochází z tradic pohanů, a měl oslavit zimní slunovrat? Nejen svobodné dívky, které se touží provdat, může zaujmout svátek svaté Barbory. 4. 12. dejte do vázy „barborky“, větvičky stromů či keřů, a pokud vám do Vánoc vykvetou, předpoví vám brzkou svatbu. 6. 12., zřejmě v roce 345, zemřel svatý Mikuláš, katolický biskup proslulý štědrostí k potřebným. Zvyk, že v předvečer svého svátku, 5. 12., obdarovává děti, vznikl zřejmě v 13. století v Německu. V Čechách jsou nejstarší záznamy o mikulášské nadílce ze 14. století.
Za prosincovými výročími nakoukněme i do Tyflopedického lexikonu jmenného od Josefa Smýkala. 3. 12. 1906 se narodil František Švára, český učitel hudby a technický pracovník Slepecké knihovny a tiskárny v Praze. Tentýž den, 3. 12. 1902 zemřel autor německé prstové abecedy pro hluchoslepé Hieronymus Lorm, vlastním jménem Heinrich Landesmann. Systém jeho abecedy spočívá v dotecích na různá místa dlaně, hřbetu ruky a prstů. Nejedná se ale o znakovou řeč pro neslyšící – k jejímu vnímání je totiž nutný zrak. A 5. 12. 1982 zemřel český básník a redaktor časopisu Zora Jaroslav Lacina. Pojďme k našim oblastním odbočkám. 
V OO Kyjov už to voní Vánocemi. Vyráběli tu totiž voňavé dekorativní závěsy. Ze sušených citrusových plodů, jablek, šišek, sušin ze zahrádek, koření a dalších materiálů. Bez kontroly zraku šlo o poměrně těžkou práci, proto měl každý nevidomý k ruce svého studenta, dobrovolníka. Ten pracoval s elektrickou vrtačkou nebo tavnou pistolí. Nevidomí si pak dle svého vkusu navlékali sušené plody, uzlíkovali kuličky apod. Spolupráce byla prý vynikající, a vznikly i nádherné výrobky.
Dne 19. listopadu byl v Kyjově koncertem Marty Bianco, alias Martinem Rousem, nevidomým písničkářem z Prahy, zakončen 27. ročník festivalu Dny umění nevidomých na Moravě (DUN). Koncert se konal naživo, ve spolupráci s kyjovskou Městskou knihovnou, s podporou Jihomoravského kraje, a za dodržení pravidel bezpečnosti zdraví. OO měla připravenu i on-line variantu „C“ (covidovou), jenže selhala technika. Martin svým vystoupením zaujal všechny přítomné, a jeho projev byl na profesionální úrovni.
Slavnostní otevření nové "Chaloupky" v Brně proběhlo už v září. Členové OO Kyjov ji ale navštívili až na Martina, 11. 11. Chtěli si prohlídku budovy užít s průvodci, Seznámit se s její historií, činností Tyflocentra, i poznat HapAtelier, Chráněnou a sociálně terapeutickou dílnu pro osoby s těžkým postižením zraku. Odpoledne si vyhradili na prohlídku Vily Stiassni, a byli ohromeni nádherou reprezentačního i soukromého interiéru, i skvělou průvodkyní. Zajímala se o jejich připomínky i návrhy na úpravu komentářů. Pro mnohé členy prý byla její přítomnost i náplastí zato, že nestihli svatomartinskou husu a museli se „odbýt“ jen bagetou.
Dva dny předtím, 9. 11., pak OO Kyjov otevřela dveře i svého sídla. Větší davy zvědavců tu prý sice neočekávali, přesto došlo na zajímavá setkání. Paní přišla pro inspiraci, jak své vnučce zpestřit tmavý život. Se skupinkou studentů bylo domluveno budoucí, a jistě interaktivní setkání. A delší dobu pobyly i nové pečovatelky místního Centra sociálních služeb, se kterým odbočka čile spolupracuje. Byly správně zvídavé a odcházely s příslibem úzké spolupráce. Smysl letošního Dne otevřených dveří se tak podle pracovníků OO určitě naplnil.
OO Semily naplánovala pro své členy na prosincové dny hned 3 zajímavé akce. 2. 12. to byla exkurze do výrobny vánočních ozdob v družstvu DUV ve Dvoře Králové nad Labem, 9. 12. budou v klubovně SONS v Semilech pořádat nácvik motoriky, a 16. 12. ve stejných prostorech nácvik sebeobsluhy.
OO Zlín spolu s OO Vsetín uspořádaly koncem října pro své členy wellness pobyt v lázních Velké Losiny. A s nabitým programem. Užili si bazén Eliška s léčivou vodou, termální park, komentovanou prohlídku zámku Velké Losiny, dvě exkurze, ve vodní přečerpávací elektrárně Dlouhé Stráně a v minipivovaru Zlosin, kde podstoupili ochutnávku piva, i komentovanou prohlídku výrobny ručního papíru ve Velkých Losinách. Večer pak tvořili stromky z korálků, dekorace z provazů a hráli společenské i vědomostní hry.
Čtyři členové OO Havlíčkův Brod a dva vodicí psi přišli pohovořit o životě nevidomých a o činnosti SONS do místního klubu BAN! Posláním klubu je poskytovat bezplatnou sociální službu pro děti a mládež od 8 do 20 let, nacházející se v nepříznivé sociální situaci, nebo pokud jsou touto situací ohroženi. Zdejší sociální pracovníci jim pomáhají a poskytují podporu např. při řešení potíží ve škole, v rodině, s volným časem apod. OO vyjádřila naději, že toto velmi milé setkání nebylo dozajista poslední.
OO Olomouc informovala o svém oblastním shromáždění, které proběhlo při příležitosti 25. výročí založení SONS dne 25. 11. v restauraci Fontána ve Smetanových sadech v Olomouci. Na programu bylo vystoupení nově zvoleného prezidenta SONS Luboše Zajíce, zpráva o hospodaření odbočky v letech 2019 a 2020, nebo vyhlášení výsledků soutěže o nejlepší upoutávku oblíbeného místa.
OO Olomouc představila též jedinečnou možnost, jak podpořit naši organizaci. Lze tak učinit prostřednictvím on-line nákupu zboží a služeb na webu https://givt.cz. Na jeho úvodní stránce vyberete internetový obchod, kde chcete nakupovat, a Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, z. s. Potom kliknete na políčko "Zahájit nákup". Na následující stránce se můžete přihlásit, nebo nakoupit anonymně. Po kliknutí na jednu z variant se dostanete už na stránky vybraného obchodu.
Členové OO Náchod se 15. 11. vydali do místní keramické dílny v Sociální a zdravotní škole SOCEA. Navštívili ukázkovou hodinu v dílně pod vedením známé keramičky Veroniky Tymelové z Nového Hrádku.
A několik zajímavostí na závěr. 6. 12. 1774 vydala Marie Terezie Všeobecný školní řád a zavedla povinnou školní docházku. 8. 12. 1980 byl v New Yorku smrtelně postřelen John Lennon, člen a zpěvák skupiny The Beatles. 15. 12. 1230 zemřel český král Přemysl Otakar I. A 16. 12. 1770 se narodil německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven. Dnes by oslavil 251 let. 
Antonín Vraný

#
Děkovali jsme nejlepším

Sbírkové dny Bílé pastelky má mnoho z nás ještě v živé paměti. Když mě oslovil kolega Zdeněk Machalík, abych s ním šel na sbírku, přiznám se, nechtělo se mi. Neumím totiž oslovovat lidi a žádat je o peníze. Sbírky jsou všude kolem nás, je jich mnoho a někdy jsou ti, kdo vybírají, i dost drsní. Ale zase – na Bílou pastelku člověk jde, protože ví, že vybrané peníze slouží dobrým věcem. Taky dlouhé tradici a dobré propagaci můžeme děkovat za to, že mnoho lidí ví, nač přispívá. Dohodli jsme si tedy čas a místo a vyrazili.
Celý den pak bylo zajímavé sledovat lidi v jednom nejmenovaném nákupním středisku v Praze. Reakce byly více než zajímavé. Tak například: Stojíte téměř u vstupu, přichází rodina, vy ji slušně oslovíte a dovíte se, že nemají peníze, QR kód jim nic neříká a vůbec – spěchají. Až prý pojedou zpátky, zastaví se. Více jsem ocenil humor člověka s poměrně plným vozíkem, jež nám ukázal prázdné ruce, usmál se a projel kolem nás. Většina lidí se však zastavila a přispěla. Dostali pastelku, popovídali si a šli. Ten den jsem měl zase jednou pocit, že to s námi ještě není tak zlé. Když si lidi ještě dovedou pomáhat, usmívají se na sebe, není ještě lidstvo úplně ztraceno.
Po celém pracovním dni jsme v podvečer odjeli domů a říkali si, kolik jsme to asi vybrali. Tohle nevím do dnes, ale nevadí. 
V pátek 19. listopadu proběhlo v rezidenci pražského primátora tzv. Poděkování nejlepším. Když mi prezident Luboš Zajíc volal, jestli bych tuhle akci chtěl moderovat, trochu jsem zaváhal. Po celou řadu let moderoval poděkování Rudolf Volejník a převzít po něm štafetu bude dost adrenalin. Nic nepoplést, nezapomenout a hlavně nevyhlásit jiná jména! Bude to zajímavé, ale vzal jsem to a v pátek jsem za pomoci připravených taháků v braillu stál před řečnickým pultem.
Poděkování mělo velmi značnou návštěvnost, sál pro 120 hostů byl asi ze tří čtvrtin plný. Přivítali jsme hosty z magistrátu, partnery z Lions klubu, poslechli si projevy a po velmi hezkém vystoupení Vokál klubu začalo oceňování.
Ze všech krajů republiky přijeli ti, jimž se podařilo do své kasičky vybrat nejvíce. Absolutními vítězkami mezi nejlepšími se staly dvě milé dámy z Opavy, Eva Flanderková a Petra Plchová. V jejich sbírkové kasičce bylo 19 084 Kč.
Zde musím odbočit. V tabulce u každého jména byl také uveden rok narození. Proč, říkal jsem si, tam uvádějí takhle osobní údaj. A přišel jsem na to s hrůzou, když jsem začal vyhlašovat jednotlivá jména. Ono mi to mělo napovědět, jak mám jednotlivé nejlepší uvádět. Takže když přišel okamžik uvedení zmíněných dam, a protože jsem si ročníky nenapsal, vsadil jsem vše na jednu kartu a prohlásil je za studentky.
Vděčný výbuch smíchu v sále mě vyvedl z omylu, ale šťastně jsem vzpomněl na nedávno uplynuvší léta svých studií, a co šlo, jsem napravil.
Za Opavou se umístili manželé Kluchovi z Prahy, dále Lucie Melichaříková, Blanka Mrnuštíková a Věra Strbačková ze Vsetína.
V Olomouckém kraji bodovali pánové František Vyhnálek a David Kubík, v Jihočeském kraji se o jednu kasičku dělila 4 děvčata. V jedné škole pak od spolužáků pro sbírku získaly dívky částku 13 461 Kč. Slečny Zdislava Štechová, Jana Malá, Anežka Doležalová a Natálie Švábová byly velmi skromné a jen tak tak se mi podařilo jejich krásný příběh z plachých dívek vymámit.
Z kraje Vysočina byly nejlepší paní Marie Vinklerová a Jana Semrádová, z Jihomoravského kraje slečny Veronika Zámečníková a Natálie Burgertová, z kraje Pardubického Jana Benáková a Vojtěch Bakeš. Milan Včelák a Irena Kajerová byli oceněni za kraj Plzeňský, z kraje Královéhradeckého Šárka Klůzová a Kateřina Cermanová. Z Ústeckého kraje přijely paní Ilona Vyskočilová a Monika Záklasníková, z kraje Středočeského Marek Konopiský a Jakub Švarc. Z Karlovarského kraje pánové Radek Kříž a Tomáš Vrchlavský a konečně v kraji Libereckém byly nejlepší Kristýna Ulrichová a Pavlína Hotková.
Poděkování nejlepším uzavřel umělecký soubor Syrinx Simony Bárové a Magdaleny Bílkové Tůmové. Flétnový soubor zahrál kousky vážné i moderní.
Všichni, kteří přijeli z celé republiky, reprezentovali SONS v celé její šíři. Někdo přijel z odbočky, někdo z Tyflocentra, a velmi dobře byl zastoupen i Tyfloservis. Dvojic na sbírce bylo celkem 1382 a výtěžek letošní sbírky byl 3 650 332 korun českých.
Někdo si jistě řekne, že takové poděkování je jen formalita, ale atmosféra v sále, nadšení studentů i starších dobrovolníků, kteří sbírce pomáhali, a nejeden hezký příběh, který jsme si vyslechli, to vše vypovídalo o tom, že taková akce smysl má. Vystupující se shodli na tom, že o nás lidé vědí, že velká část těch, již sami přišli přispět, dobře věděla, nač dávají peníze a že nám fandí. Po akci jsme využili pozvání k pohoštění, jež pro nás připravili hostitelé, setkali se se známými, poklábosili, ale hlavně jsme se shodli na tom, že pro příští sbírku tu zase budeme a pokusíme se tu letošní překonat.
Petr Mašek


#
NAPSALI JSTE NÁM: Keramika (nejen) k nevidomým patří

Exkurzi do keramické dílny na Střední odborné škole sociální a zdravotnické – Evangelické akademii v Náchodě (SOCEA) zorganizovala oblastní odbočka Náchod dne 15. 11. 3021. Program jsme tento den proti akcím minulým obrátili. Nejprve na dobrý oběd a zavzpomínat si tu na mládí, protože prostředí se tady, v restauraci Sport, od minulých časů nezměnilo. Obsluha i jídlo bylo výborné.
Hlavní program však byl pracovní. Ve škole SOCEA jsme se setkali s milými, ochotnými lidmi. Hned vstup po strmých schodech do dílny byl pro důchodce obtížný a pro našeho člena pana Karla na vozíčku neuskutečnitelný. Stačilo však, aby pan školník položil na schody prkna a šikovný, navíc silák školník vozík s panem Karlem vyvezl.
Přivítal nás ředitel školy Mgr. David Hanuš a paní učitelka Mgr. Veronika Tymelová. Zajímavě nám vyprávěla o práci s keramickou hmotou i o užitečnosti terapie pro rozvoj motoriky a prostorové orientace. Této činnosti pak mohou bohatě využít studentky školy v povolání sociálních pracovníků a při výuce postižených dětí.
Pod vedením zkušené pracovnice jsme si sami mohli vyrobit ozdobné misky, houby či ptáky. Pomoci nám přišlo i sedm studentek. Rády nám s prací pomohly a vyprávěly o svých plánech do budoucna i o studijních výsledcích. Na závěr pro nás bylo připraveno pohoštění. Pěkně se s přáteli povídalo při čaji a výborných koláčcích. Bylo to nevšední odpoledne plné zážitků vyplněné zajímavou prací. 
Druhý den poděkoval náš předseda Aleš Podlešák všem organizátorům a pracovníkům školy za ochotu i příjemné prostředí, které nám připravili.
Běla Hejzlarová, OO SONS Náchod
Redakčně upraveno

#
Den bílé hole v Plzni

Vážená redakce, tímto svým článkem jsem chtěla vyzvednout významný Den bílé hole, který má vznik v USA již v roce 1964 a v naší republice koncem osmdesátých let minulého století.
Bílá hůl se stala symbolem všech nevidomých na celém světě. Vzhlížíme k ní s respektem – víme, jak nelehké je s ní žít. V našem klubu SONS Plzeň-město uctíváme tento den každoročně (kromě kovidového omezení). I letos jsme se sešli v naší klubovně počátkem listopadu, abychom svátek bílé hole náležitě uctili, abychom se po čase zase všichni setkali.
V první části dne jsme si přečetli něco o historii a významu bílé hole. Vyslechli jsme také zprávu o hospodaření a o veškeré činnosti klubu v uplynulém roce. I při dodržování vládních opatření se nám podařilo uskutečnit některé vydařené akce. Ve druhé polovině setkání následovala volná zábava s povídáním i zazpíváním. Užili jsme si hezké dopoledne a zároveň jsme si uvědomili, jak důležitou pomůckou je pro nás bílá hůl. A jak ani s tímto pomocníkem není pro zrakově postižené život snadný. Bílá hůl, symbol nevidomých celého světa, si zaslouží naši pozornost.
Marie Procházková,
SONS Plzeň-město

#
RETRO: ZORA 1921 – snad dnes naposled

Je toho hodně v onom tlustém svazku, co by stálo za pozornost, jiným bych jen zdržovala. Nejdřív tedy nahlédnu do zpráv, ale hlavně čeká závěr informací z již trpělivému čtenáři známého sjezdu Esperantistů. 
Tedy slíbené zprávy: V září připomínány momenty z esperantského sjezdu, kterým tehdy žili nejspíš všichni naši i zahraniční nevidomí. O všem o tom více níže. 
„Zaručené informace“, jimiž patrně budou disponovat časopisy všeho druhu ještě hodně dlouho, se také dají najít. Tedy: Serum, vynalezené brooklynským lékařem Dr. Erasmem Pondem, vrací prý na půl roku zrak osobám, jež alespoň vidí ruku přidrženou k jejich obličeji.
A další informace takříkajíc pro nás, týká se zřejmě dubna před sto lety: Zahájení třídenní výstavy slepecké v Berlíně; účastní se jí též slepý elektrotechnik Nosek. (Jedno z předešlých nahlédnutí do Zory 1921 obsahuje podrobnější článek o něm.) A než se zas vydáme na pražský sjezd, ještě jedna zpráva: Ministr školství míní zavésti v r. 1921-22 na středních školách Esperanto jako nepovinný předmět.
A opět se vraťme na sjezd nevidomých Esperantistů, pevně propojený s tím pro takříkajíc zdravé. Jejich schůzí se dočasní obyvatelé Klárova ústavu hojně účastnili, využívajíce Elektrickými podniky zdarma zapůjčené tramvaje. I se konal na Žofíně, tedy pro všechny, koncert nevidomých hudebníků. Mohlo by se říci, že jejich jména dávno zavál čas, ale nutno připomenout, že tehdy mladičká Ema, podle níž se jmenuje náš ženský časopis, tam vystoupila také. Jmenovala se Ema Pollandová, později je provdaná za vidícího pana Rabana. Do pozdního věku dáma na úrovni, dvakrát v životě jsem ji potkala. Těm, kdo se zajímají o nevidomé skladatele, by měla být známá příjmení Perman a Toman. Ovšem celkem nás, jistě skvěle, reprezentovalo 7 nevidomých hudebníků, 6 dalších ze zahraničí. Zazněla, kromě klasiky, kde nechyběli Smetana, Mozart, List či Paganini, i tvorba dvou českých nevidomých, Stanislava Sudy a K. Em. Macana.
V závěru mi nezbývá než vše zestručnit a komentovat naší současnou řečí, ale ještě vyberu něco málo původního: Večer byla uspořádána v Klárově ústavě akademie, na níž účinkovali nevidomí hosté. Mimořádnou pozornost vzbudil pan Zapater v pravdě uměleckou hrou na španělskou kytaru a oslepený vojín pan Zadák hrou na dudy. Mnozí z cizích hostí, neznajíce zmíněného nástroje, seznamovali se s ním hmatem.
A ještě něco z té, jak se dnes nehezky říká, odlehčenější části sjezdu: Odpoledne podnikli nevidomí výlet parníkem do Chuchle. (Projektovaný výlet do Zbraslavě byl znemožněn pro nízký stav vody.) Výletníci osvěžili se příjemně pobytem v lese, pohodlnou jízdou parníkem a družnou přátelskou zábavou. Zástupci různých národností deklamovali a zpívali během odpočinku v přírodě básně a písně ve svých národních řečech; též esperantské písně rozléhaly se chuchelským lesem.
A vracím se zas ke zestručňujícímu komentáři: Účastníci se jistě poradovali z přátelské atmosféry i pestrého zájmového programu, ale opravdu jednali. Šlo jim o časopis Esperanta Ligilo. Ten dal, v době vlastně téměř bez telefonů a s pomalou poštou, dohromady lidi, kteří se v Praze mohli sejít. Na jedné ze schůzí vidících Esperantistů vznikla sbírka. Vynesla Kč 504, na mezinárodním kostýmovaném plese (dnes bychom řekli maškarním) 501 Kč. S dalšími dary úhrnem – Kč 1419. Tehdejší kurz koruny byl jiný než dnes; zkrátka – už stovka byly peníze!
A takto zhodnoceno původními slovy: Celkem možno říci, že vidomí hosté, jichž bylo v sále přes tisíc, ukázali tentokráte opravdový zájem o slepeckou otázku. Další potěšující informaci přečetl sekretář sjezdu pan Prof. Stanislav Stejskal, zároveň autor této zprávy, a šlo o: Upřímná přání zaslaná z kanceláře presidenta a od pana ministra Beneše. (Už předtím šel pozdrav i opačným směrem, pozn. eb). Během sjezdu byly předneseny či v zastoupení přečteny zprávy o životě nevidomých v různých zemích. Zdaleka ale nešlo jen o informace: Byl ustanoven tzv. Výkonný výbor, dále cituji: Skládá se ze slepeckých konsulů všech zemí. Úkol: Dodati kompetentním osobám (státním úřadům, správám slepeckých ústavů atd.) text sjednocených rozhodnutí a přání. 
A zajímavý je i další bod: Zřízení mezinárodní prodejny materiálu pro nevidomé řemeslníky. (Zde zkracuji a uvádím, že zástupce jednoho anglického ústavu pro nevidomé byl požádán, zda by právě tam, a za jakých podmínek, mohla prodejna vzniknout.)
Konsulové nevidomých sbírejtež adresy existujících již prodejen materiálu a uveřejněte je v Esperanta ligilu, aby nevidomý kterékoliv země mohl s těmito prodejnami vejít do styku. Mezinárodní kancelář práce v Ženevě bude požádána o úlevy slepcům, např. o slevu dopravní. Za důležitou byla považována také Mezinárodní slepecká statistická a informační kancelář. Bylo navrženo pověřiti konsuly nevidomých úkolem, aby požádali oficiální kruhy svých zemí o potřebné statistiky. Konsulové budou také vyzváni, aby uveřejnili v Esperanta ligilu zprávy o již existujících národních informačních kancelářích. Německo má již delší dobu takovouto kancelář.
Další kus textu se zabývá esperantskou knihovnou, kde by se měly soustředit patřičné tisky, případně informace o nich, za vhodnou uznána ta v Lipsku. Za důležitou je považována povinná výuka Esperanta ve všech slepeckých ústavech. Ale další bod nutno doslova citovat: Zřízení mezinárodní organizace nevidomých. – Byl zvolen pětičlenný výbor, který připraví stanovy a podnikne další kroky k uskutečnění tohoto dávného snu nevidomých.
A nakonec opět cituji pana Stanislava Stejskala, generálního sekretáře sjezdu: „Náš sjezd je také pevnou basí, na které budou vybudovány příští mezinárodní sjezdy slepců, od nichž možno očekávati vydatné zlepšení osudu slepců. Nevidomí Esperantisté v Helsingforsu zahájili již první kroky k uspořádání II. Mezinárodního sjezdu slepců-Esperantistů v létě 1922. Blahodárný účinek sjezdu zračí se také v tom, že počátkem letošního školního roku nápadně vzrostl počet esperantských kurzů v našich slepeckých ústavech. V Klárově ústavě zřízeny jsou dokonce tři kursy. V Deylově ústavě zahájen kurs pro začátečníky za účasti 26 nevidomých.
Konče svou jednatelskou zprávu vyslovuji jménem Přípravného i Sjezdového výboru srdečný dík všem, kdož nám pomohli připraviti nevidomým hostům tyto vzácné, nezapomenutelné slavnostní dny během kterých esperantská hvězdička všelidského bratrství zahrnula je štěstím, jakého se jim v životě dostává jen zřídka.
Zde je tedy na mně, víc opisovatelce než autorce, abych konečně vše kolem téměř úplného ročníku tehdy jen bodově psané Zory ukončila. Leccos by se dalo ještě vybrat. Hledala jsem něco vánočního, ale svátky církevního roku a jiné slavnosti zde jaksi nejsou brány na vědomí. V řadě článků lze najít leccos zajímavého, někdy úsměvného svou archaičností, ale opravdu nebylo účelem opsat celý svazek.
Pokud vás, milí čtenáři, něco přimělo k zamyšlení nad životem zrakově postižených dnes a tehdy, a vůbec vývojem světa, budu ráda, že se k vám dostal aspoň střípek z dokumentů doby. Přeji tedy, ať tohle vyjde koncem tohoto či začátkem dalšího roku, klidnou mysl a dobré zdraví. A doufám, že najdu nejen já podnětná témata. 
Snažme se tedy skládat mozaiku podnětné a čtivé současné Zory.
Všechny zdraví Eva Budzáková

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Vánoce slavíme po česku

To říká Ilona Fryčová, „jen místo kapra obalujeme lososa.“ Už jste četli knihu „Kavárna Potmě“, „Poslední ples“, „Varování“, nebo dětský příběh „Velké uši a dlouhé nohy“? Všechny najdete v Knihovně digitálních dokumentů. Jejich autorkou je sympatická žena, s níž jsme se poznali před několika lety ve středisku Dědina. Tady, spolu se svým vodicím královským pudlem, vyučovala klienty tvůrčímu psaní. Časy se mění, a když jsme si po letech vzpomněli, zastihli jsme ji poněkud jinde, než bychom čekali. Dnes si, především o životě ve Španělsku, povídáme s Ilonou Fryčovou. 
Jednoho krásného dne pravil můj manžel, že by nejraději zabalil podnikání, a odstěhoval se do Španělska. Četl v novinách, že za cenu bytu v Praze lze ve Španělsku koupit dům. Já se tomu nápadu smála, a moc jsem nevěřila. Ale ráda jsem se tam, s ním a nejmladší dcerkou Anetou, které tehdy bylo 12 let, jela v roce 2012 podívat. Všem se nám tam moc líbilo. Přestěhovat jsme se tam mohli ale až v roce 2016. Těsně předtím jsem v SONS v Praze absolvovala kurz španělštiny pro nevidomé, a Anetě jsem sehnala studentku. Docházela k nám domů, a dceru nesmírně bavilo, když ji formou hry učila španělsky.
Stěhovali jsme se v únoru. Bylo velmi příjemně, nějakých 20 stupňů. Sněží tu výjimečně, a sníh se udrží sotva hodinu. Bydlíme ve městě Torrevieja (čti toreviecha, v překladu stará věž), v kraji Valencia, na jihovýchodním Bílém pobřeží Costa Blanca. Ve městě žije větší komunita Čechů, a máme tu pár dobrých přátel. Žijeme u moře, 5 minut od písečné pláže s palmami, a také u dvou solných jezer. Jedno z nich je růžové. Přesolená voda tu nadnáší tělo jako v Mrtvém moři. Skvělé pro zdraví, ale už třetím rokem je vyhlášen zákaz koupání. Vesele se však porušuje.
Později jsme pořídili i menší domek u solného jezera. Ten pronajímáme přes booking.com. Pokud ho hostům nepředává dcera s mužem, nastoupím já, a tlumočím, ze španělštiny, angličtiny, nebo z francouzštiny. Jinak se učím španělsky, a dělám domácí paní. Podílím se na úklidu domku, utírám prach, myji koupelny a kuchyňku, žehlím ložní prádlo a ručníky. U toho zpravidla něco poslouchám z počítače.
Zvykat si na zdejší život jsem nemusela. Španělsko mě nesmírně baví, mám ho ráda, a je mi tady moc dobře. Ale není tady vždy vše tak růžové, jak se zdá turistům. Dlouho jsem se nemohla smířit s jednáním úředníků, nebo s horším systémem zdravotnictví. To se s tím naším srovnat nedá. Doma nevíme, co máme. Manžel na jazyky moc není, ale snaží se, já jsem už také pohodlnější, ale nevzdávám to. Domluvím se slušně, ale mám obavu, že nikdy nebudu dobře rozumět. Když jdu na úřad nebo k lékaři, vypomáhá mi Aneta. Ta nás v jazyce oba rychle předběhla. Tedy úskalí různá, ale mírné klima, a hodně slunce během celého roku vše vyváží.
Ano, do střediska Dědina jsem v minulosti docházela jako lektorka tvůrčího psaní. A když jsme si ve Španělsku vybrali domek nedaleko moře, a s citroníkem na terase, prohlásila jsem: "Tady já budu psát." Něco jsem sice napsala, ale s vydáváním je to horší. Nejsem v Praze, přišel Covid-19, a vše mi přijde tak nějak marné. Ale snad to není ještě ztracené. Mám rozepsaný nový příběh, ale netankuje mne to, když nemám vidinu vydání. Takže lektorku tvůrčího psaní tady nedělám, ale nedávno jsem se domlouvala s klientkou střediska Dědina, že bychom kurzy obnovili, a to po Zoomu.
Španělé jsou k nevidomým moc milí a ochotní. Necítím, že by mě litovali, nebo se povyšovali. Vždy mi pomohou přejít ulici, zorientovat se v supermarketu apod. Když jsem chodila s pejskem do parku, hodně jsme si povídali, hlavně o psech. Španělé si tykají. Tyká se prodavačům, číšníkům, děti tykají svým učitelům. Vyká se jen starcům. 
Ovšem o životě zdejších nevidomých, ani o systému jejich vzdělávání toho mnoho nevím. Existuje tu Národní organizace španělských nevidomých, ONCE. Zřizuje prodej losů, jemuž se nevidomí věnují. Ale já jsem se do ní nedostala. Prodávat losy určitě nechci, ale jak mi přibývají roky a plíživě odchází zrak, chci se naučit orientaci s bílou holí. Do loňského léta jsem měla vodicího pejska, pudlíka Evárka. S ním jsem se mohla vydat kamkoliv. Dnes cítím, že kurz „prostorovky“ už potřebuji. Jenže na internetu jsem místně příslušnou organizaci ONCE nenašla. Obrátila jsem se na kamarádku, a její přítel, jenž v ONCE v Madridu pracuje, mi kontakt vyhledal. Ale když jsme tam s Anetou zavolaly, řekli nám, že ONCE je jen pro Španěly. Zatím mě tedy vodí manžel a dcera, ale chci být samostatná. Čekám na nového pejska, měl by být v zimě, nebo na jaře. I cvičitel mi slíbil, že za mnou přijede, ale uvidíme, jaká bude situace.
Aneta tu studuje obchodní akademii, a do studia se „zakousla“. Ale většina jejích spolužáků ukončila vzdělání institutem v  17 letech. Přijde mi to podobné, jako když u nás absolvujete gymnázium, a dál nepokračujete. Dnes ti lidé pracují, v obchodě či restauraci, nebo jsou na úřadu práce. Nabídka pracovních příležitostí tu ale myslím není velká. 
Jakou památku jsem navštívila? Třeba chrám Sagrada Família v Barceloně. Je tu maketa chrámu i s braillskými popisky. V nedaleké Cartageně stojí římské koloseum. Ale kdykoliv jsme tam přijeli, bylo uzavřené. Moje oblíbené jídlo? Chutná mi paella, místní pochoutka, podobná rizotu nebo pilafu. Mám ráda ryby, tuňáka na zelenině, lososa na rozmarýnu, můžu plody moře. Jen krevety nelze jíst ve velkém množství, jsou mírně jedovaté. Jako přílohu jsem si zamilovala batáty. Kvalitní ovoce a zeleninu kupujeme přímo od pěstitelů, trhy se konají třikrát týdně. Costa Blanca je krajem pomerančů. Tyto chutné a voňavé plody si užíváme od podzimu do jara. Na tržištích jsou vždy čerstvé, a celkem levné. Ty z Valenciánska jsou prý nejlepší, alespoň to tvrdí učebnice španělštiny. Za přijatelné ceny je tu i výborné víno, hroznové, i to v lahvinkách.
Vánoce tu slavíme po česku. Jen místo kapra obalujeme lososa. Španělé mají večeře velmi opulentní, i 20 chodů. 24. prosince se schází celá velká rodina a společně večeří. Prvním chodem jsou plody moře nebo pečená chobotnice, a poté různá masa, saláty, sladkosti a jiné pochutiny. Na stole nesmí chybět turon, oblíbený turecký med, měkký i tvrdý. Po večeři jdeme, stejně jako mnoho Španělů, na půlnoční mši. Tím zdejší štědrý večer končí. Dárky si lidé dávají ráno 25. prosince. U nás přichází Ježíšek, tady je to Papa Noel. V některých rodinách je to ale ještě postaru a hlavním svátkem, a dnem obdarovávání, jsou Tři králové, 6. ledna. To k nám do přístavu připlouvá loď. Houká dobrou hodinu, než zakotví. Poté z ní vystoupí králové. Nejsou tři, ale nejméně patnáct. Kráčejí městem, a rozhazují bonbóny. Za nimi jde průvod dětí. Myslela jsem, že bonbóny budou laciné, tvrdé, které většinou nikdo nechce. Pak mi ale děti daly ochutnat, a byly velmi chutné, čokoládové, karamelové i ovocné. Všude se hrají reprodukované koledy, zpívané dětmi. Průvod končí na náměstí u betléma. Tam se prodávají „čuros“. To je těsto na koblížky, namáčené v čokoládě. Něco jako naše trdlo, ale jsou to tyčinky. Poté se lidé rozprchnou do restaurací, a dávají si vínko a další nápoje. I v zimě se tu sedí venku. V době mezi Vánoci a Třemi králi se lidé stále scházejí s rodinami, debužírují a popíjejí. Ale opilce tady nepotkáte. O Vánocích se většinou pije lehké perlivé víno, jako je Cava, nebo Sidra. Do Silvestra se žije vánoční loterií, ta je pro Španěly velmi důležitá.
V každém městě je na náměstí Betlém. U nás v Torrevieje je obrovský, a celý den v pohybu. Je v něm znázorněn příběh narození Ježíše, útěk do Egypta, tedy i pyramidy a velbloudi, Ale též historie života našeho města soli. Vozíčky se solí se sunou po kolejích do přístavu, kde jsou rybáři a jejich bárky. Sůl se tady těží dodnes. Od solného jezera se podzemním pásem dopravuje do přístavu. V něm se nakládá do velkých lodí a putuje do Německa, Argentiny, na Kanárské ostrovy, nebo už staletí na Kubu. Vznikly tady též „Habanéry“, odvozené od kubánského města Havana. Dnes jsou národními písněmi, a každý rok se tu koná festival Habanéras. Na něm vystupuje i místní sbor, kde už 3 roky zpívá i naše Aneta. Také k nám jednou ročně zavítají pěvecké sbory z různých zemí Evropy, ale hlavně z Jižní Ameriky.
Na Silvestra se španělské rodiny opět scházejí, a často tráví půlnoc na ulici, na náměstí, nebo u kostela. Čekají na odbíjení půlnočních zvonů. Jakmile zazní první úder, začnou polykat bobule hroznového vína. Do odbití všech dvanácti úderů jich musí stihnout spolknout dvanáct. Jinak nebudou mít celý rok štěstí. Také jsem polykala hrozny, ale nepodařilo se. Možná jsem rok neměla štěstí. Ale nejsem pověrčivá.
Jednoho Silvestra jsme s přáteli slavili na Gibraltaru. Celý den jsme trávili venku. Lanovka ten den nejezdila, na vyhlídku z věhlasné zdejší skály jsme tedy vyjeli taxíkem. Žijí tu i opice. Všichni je pozorovali, já jsem seděla se svým vodicím pejskem v autě. On ven nesměl, aby neplašil opičky. I tak si ho jedna z nich musela všimnout, a já slyšela, jak povykuje. Můj chlupáč taky trošku vrčel, i on byl z neznámého zvířátka mírně nervózní. Potom mě manžel doprovodil, a já si na jednu zvědavou opičku opatrně sáhla. Kožíšek měla velmi jemný. Hbitě ale drapla mou ruku pařátem, podobným slepičímu. Ucukla jsem, a náš řidič křikl, ať na ni nesaháme. Opice jsou tu drzé, turistům prý běžně kradou batůžky a kabelky, a vytahují z nich svačinky. Některé i koušou. Smutně jsem pronesla, že sahám, protože nevidím. Taxikáři se mě zželelo. Zavolal na svou známou opičku, a vložil mi do dlaně oříšky. Chlupatá potvůrka mi hupsla na záda, a zobala mi z dlaně. To byl velký zážitek. Manžel mi pořídil fotografii se zvířátkem za krkem, jak mlsá z mé dlaně, a já jsem ji rozeslala známým s titulem: "Moje silvestrovská opice". Večer jsme volali naší druhé dceři na Nový Zéland, synovi do Prahy (máme už i dvě vnoučata), hráli Člověče nezlob se, a čekali na půlnoc.
Na Nový rok jsme vyrazili do Tarify. Byl krásný den a já vychutnávala atmosféru města. Kráčeli jsme cestou, která dělí Atlantský oceán od Středozemního moře. Všichni viděli až do Afriky, do marockého Tangeru, já ne. Ale nevadilo mi to. Už jsem tam totiž byla, na okružní plavbě po Středozemním moři. Co jsem vnímala velmi intenzivně, byly vůně moře a oceánu. Každá byla jiná, vzájemně se mísily, a obě byly úžasné. 
A pak jsme se rádi vrátili do Torrevieji, kde je náš domov, a kde je nám dobře. Nesmí ale přijít „gota fria“, v překladu „studená kapka“. To jsou provazce deště, 3 dny v jednom kuse, nedá se vyjít na ulici. Některé jsou kvůli intenzivnímu dešti i uzavřené, a proudí v nich potoky a řeky. Většinou se Gota fria avizuje dopředu, a to pak děti nejdou do škol. Všude na světě je zkrátka i něco, co nás zrovna netěší; tak to holt bývá.

Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Mám právo dělat chyby? IV. část

V první části jsme uvedli pojem ASERTIVNÍ PRÁVA takto: Jako kdokoli jiný máme základní lidská práva: právo mít a vyjádřit svůj vlastní názor, právo dělat chyby, právo odmítnout požadavek druhého bez pocitů viny, právo změnit názor, právo určit své vlastní priority a cíle a právo soudit své vlastní chování, myšlenky a pocity a nést odpovědnost za jejich důsledky. V tomto díle se budeme zabývat právem odmítnout požadavek druhého bez pocitů viny a právem být sám sebou, soudit a hodnotit sám své vlastní chování.
7. právo odmítnout požadavek druhého bez pocitů viny
Je s podivem, jak často se necháváme vmanipulovat do situace, kdy zcela nevinně dospějeme k pocitům viny za něco, co se ve skutečnosti vůbec nekoná. Ale někomu vedle nás se moc dobře hodí, že jsme na krovkách, zahnáni do kouta, ba i hůř – na lavici obžalovaných, kde o naší vině rozhoduje často osoba nám nejbližší.
Ale ruku na srdce: nejsme to zrovna my, kteří pořádáme pomyslnou štvanici na blízké osoby, nad kterými chceme mít moc? 
Epizoda
Natynka a Katynka jsou dvojčata. Když se narodila, Natynka byla z obou miminek ta slabší, musela do inkubátoru. Bylo to v době, kdy se stávalo, že novorozeně v inkubátoru osleplo kvůli přemíře kyslíku, který nesvědčí sítnicím.
Holčičky vyrůstaly spolu, ale brzy je od sebe oddělila skutečnost, že Natynka musela do speciální mateřské školy, zatímco Katynka šla do té obyčejné. Tak tomu bylo i na základní škole. Podmínky života obou sester se začaly velice lišit.
Katynka byla vždycky silnější, orientovanější ve hrách i vztazích, zodpovědnější. Časem se ujala role starší sestry, i když věkový rozdíl byl sotva několik minut. Do této role se vpravila zcela přirozeně, protože Natynka často potřebovala její radu i pomoc. Sestry si mezi sebou vytvořily pevné pouto, možná silnější než k rodičům. A pomalu dospěly a obě toužily po samostatnosti. Opravdu obě?
„Naty, tohle přece nemůžeš dělat. Jak si představuješ, že se cítí ta paní, které jsi zasedla místo? Proč se mě nezeptáš, kam si můžeš sednout? Nepřipadá ti, že vypadám jako blbka, která ignoruje slepotu své sestry?“
„Uvědomuješ si, Naty, že už jsi dospělá, nemůžeš se hihňat na celé kolo kdejaké blbině. Víš, že jsi včera v restauraci urazila svým trapným smíchem toho hodného číšníka, který se ti snažil vyhovět?“
„Tebe, milá Natynko, zřejmě vůbec nenapadá, kolik problémů mi působíš neustálými nároky na doprovázení sem a tam. Kdyby mi tě nebylo líto, našla bych ti nějakou asistentku, ale to já samozřejmě neudělám, abych tě svěřila cizí osobě. Nebo bys to snad chtěla?“
„Bylo by fajn, Natynko, kdyby ses konečně naučila trochu šetřit vodou. Co myslíš, kdybychom doma takhle všichni plýtvali, kdo by to asi platil?“
Zaznamenali jsme, že osmnáctiletá Natálie je v poslední době zasmušilá a domem se plíží jako tělo bez duše. Jediné, co jí působí radost, je naděje, že po maturitě se snad dostane na vysokou v Hradci Králové, který není jejím trvalým bydlištěm. Těší se zejména proto, že bude bydlet na koleji bez Katynky, která ji ale má tak ráda. Takže pocit viny je i v této úvaze na spadnutí. 
Supervize
Katynka se jeví jako skvělá mladá žena, která si ví rady nejen sama se sebou, ale i se svou nevidomou a tak křehkou sestřičkou. Neuvědomuje si, že především prožívá uspokojení z pocitu moci. Natynku opravdu miluje, ale zdá se, že ji musí neustále kontrolovat, směřovat, doplňovat. Natynka je tak bezradná!
Jedinečným lékem na vyváženou komunikaci mezi sestrami je jednoduchá věta: „já nevím“. Natynka by se ji měla co nejdříve naučit používat. Kdyby na všechny manipulativní otázky své sestry řekla prostě – já nevím, jistě by obě brzy pochopily, že právo nevědět je tak přirozené, jako právo dýchat. Oběma by se ulevilo a možná by jejich vztah velmi brzy ozdravěl.
Co nejhoršího by se mohlo stát?
Kateřina by se jednoduše mohla naštvat, že ji Natálie svým „já nevím“ nečekaně uvádí do složité situace. Ve vhodné chvíli by mohla sestru označit za nezodpovědnou, za ignoranta, za hloupou. Je ale na Natálii, aby tyto názory nebrala v úvahu, naopak, aby se sama postarala o náležitou porci sebeúcty a vědomí jedinečnosti své osoby. A pokud nebude vědět, co si počít s pocity viny? V žádném případě by neměla žádat o radu a podporu svou o tak málo starší sestru.

8. právo být sám sebou, soudit a hodnotit sám svoje vlastní chování
Určitě jste se setkali s názorem, že musíte pozitivně myslet, abyste byli celoživotně zdraví a radostní. Pokud jste tento názor přijali a neustále se nutíte do usměvavé nálady, může se vám stát, že půjdete časem na nervy lidem, kteří na vaši usměvavou náladu nemají náladu. Může se vám přihodit i nečekaná, leč hluboká únava z vyčerpání, jak se celoživotně, navzdory počasí, chudobě a zklamání, nutíte do radostného cvrlikání, aby si náhodou někdo nemyslel, že nejste dostatečně pozitivní, což by mohlo vypadat skoro jako asociální chování. Možná už jste se z těchto postojů vymanili a shledáváte, že je občas příjemné si pobrečet, zanadávat a pokusit se přiznat, že život není skotačením v růžovém sadě. A třeba jste už přišli na to, jak věci řešit, jak umožnit sobě i jiným nejen přežívat, ale moudře existovat tam, kde jste a s kým jste. 
A když jste si užili dobré i zlé, když si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, objeví se člověk, který vás začne kritizovat, nabádat a manipulovat, protože není spokojen s tím, co děláte. Snaží se vás přesvědčit, že vaše seberespektování není okolím vnímáno pozitivně, že si nesprávně osobujete právo být nezávislý na dobré vůli jiných lidí.
Někdo se vám snaží podsouvat myšlenku, že naopak jste závislí na dobrotě druhých, podívej se, jsi slepý a lidi potřebuješ. Musíš se prostě všemožně snažit, aby si vidící k tobě vybudovali pozitivní, nekonfliktní vztah. Buď nenápadný, snaž se vyhovět jak můžeš, kdy můžeš. Neříkej ne, pokud ti nejde o život, přizpůsob se a smiř se s tím, že sice nebudeš na špici, ale taky nebudeš nikomu překážet. Je pravděpodobné, že tě lidi takhle budou mít rádi, a to potřebuješ.
Epizoda
Alois seděl většinu svého dospělého života v telefonní  centrále. Byl úslužný, dodával volajícím informace, spojoval, vyřizoval vzkazy. Jednoho dne na svém postu skončil, ústředna se plně digitalizovala, a prakticky nevidomý Alois dostal od firmy nabídku, aby z jakéhosi pásu odebíral balíky kancelářských papírů a rovnal je na vozík. Alois se snažil vyhovět. Osm hodin denně bral z pásu balíky a skládal je na vozík. Nebylo to složité. Alois nelitoval námahy, aby byl dostatečně rychlý a spolehlivý. Po čase ho začala bolet záda, v hale byl průvan a on už nebyl nejmladší. Radost ze života mu brala i skutečnost, že si za celý den s nikým nepopovídá, nikdo nepotřebuje jeho vědomosti, ani ochotu pomáhat. Zašel tedy k vedoucímu a ohlásil svůj problém i to, že by chtěl jinou práci. Vedoucí ho zpražil tak rychle, jako by měl svou řeč už připravenou:
„Hele, Lojzíku, co si vlastně o sobě myslíš? Víš, že lidi na hale povídaj, že jsi pomalej, že dílna má kvůli tobě občas nepříjemnosti. S nikým se nebavíš, o nikoho nestojíš, ani na pivo s chlapama nezajdeš. Zdá se, že se povyšuješ, nojo, byl jsi zvyklej na teploučko a pohodlíčko. Makej a neskuhrej, jinak tě lidi nebudou brát. A hlavně si pamatuj, že to, co mi říkáš vypadá jako stížnost, a třeba bys mohl litovat, že si takhle pouštíš hubu na špacír...“ 
Supervize
Alois byl celá léta spokojený a svou dobrou povahou přispíval i ke spokojenosti druhých. Situace se změnila. Chtěl být i nadále spokojený se svou prací, ale ukázalo se, že jeho spokojenost bude záviset na dobrém mínění spolupracovníků. A to dobré mínění se podle všeho odvíjí od nadlidského úsilí a neutuchající vděčnosti za to, že může dělat otročinu, o kterou nikdo nestojí. Vedoucí mu v podstatě vyhrožuje, manipuluje ho do postoje, že je nutné přizpůsobit se mínění druhých i nevhodné práci. Vedoucí používá oblíbená úsloví manipulantů jako – abys nelitoval...tohle si pamatuj...víš, co si o tobě lidé říkají... nikdo tě nebude mít rád, když... Zdá se, že Alois je zahnán do kouta, kde dřív nebo později vypustí duši. Přesto je zde jednoduchá pomoc, stačí říci NE a na svém názoru trvat. Můžeme i vznést otázku typu – proč bych si to měl pamatovat?... co znamená, že budu litovat?...nechápu, chceš říct, že jsem potížista?... Člověk nemusí žít v neustálém střehu a vypětí, aby vyhověl všem. Alois by se měl zbavit obav z toho, že se svého vedoucího dotkne, když projeví nespokojenost a bude chtít změnit pracovní zařazení.

Co nejhoršího se může stát?
Vedoucí ztratil nervy, když ten mírný nekňuba Alois se mu svěřil se svými potížemi. Pro vedoucího to znamená, že bude muset řešit, proč je Alois se svou prací nespokojen, takže z nekňuby se rázem stává kverulant. Vedoucí, bude-li moudrý a férový, může Aloisovi poradit, věci s ním probrat, dovést ho k personalistovi nebo k lékaři. Ale zdá se, že vedoucí udělá všechno, aby se zbavil Aloise i jeho problému. Může se postarat o to, aby firma s Aloisem rozvázala pracovní poměr. Alois sice bude nezaměstnaný, ale zachová si duševní svěžest a nezničí si záda. A dost možná, že se uplatní někde, kde ho nebude trápit, zda se zavděčí lidem, kteří by ho rádi donekonečna využívali.
Jaroslava Novotná
pokračování

#
POVÍDKA: Vzpomínka na Vánoce 1985

Vánoce jsou svátky klidu. Vzpomínám si na jedny takové. Bylo mi 14 let, a Žili jsme v domku, na kopečku nad řekou. Pod naším domem byla široká, klidná, a jak se v ní hromadila voda, působila majestátně. Ale hned po pár metrech přecházela v rychlou peřej. Divoká voda v ní narážela do balvanů, a temně hučela. Když v třeskuté zimě zamrzla, a posouvaly se po ní ledy, šustila, a cosi zvláštního si šeptala. Nedaleko stál starý železniční viadukt. Pokud byste si pod něj v létě sedli na hladké, řekou omleté oblázky, a poslouchali okolní zvuky, můžete napsat symfonii. Pak jste se zvedli, otřeli mokrý zadek, přešli most, a vyšlapali kopec, na němž se mezi staletými stromy tyčil kostel s dlouhou, štíhlou věží. Pod ním ležel tichý vesnický hřbitov, obehnaný kamennou zdí. 
Toho Štědrého večera ke mně do pokoje doléhalo přes zavřené okno jen slabé šumění řeky. Kamarádi, kteří k nám občas přijeli na návštěvu, kvůli němu často nemohli usnout, ale na mě působilo jako balzám. Kapra i salát jsme snědli, vánoční dárky už rozbalili. Chtělo se mi usnout. Ale tak pozdě ještě nebylo. Co si takhle vyjít na procházku? Teple jsem se oblékl, nazul bufy, do svátečního ubrousku zabalil na cestu pár pracen a vanilkových rohlíčků, a vyrazil do tmy. Večer byl jasný, krajina zasněžená, mrzlo, a pod nohama křupal sníh. U sousedů se ke mně přidalo 5 koťat. Po několika desítkách metrů se mnou pokračovalo jediné. Vrnělo a třelo se mi o nohy, kdykoliv jsem na chvilku zastavil. „Pojď, vezmu tě na rameno, ohřeješ mi krk, a můžeš mi přitom vrnět do ucha. A tady je pro tebe kousek rohlíčku, za věrnost a vánoční spolujízdu,“ vysvětlil jsem mu. Šli jsme podél řeky, pak přes most, a ke hřbitovu.
Stará rezavá brána měla být touhle dobou už dávno zavřená, ale nebyla. „Otevři ji,“ povídá neznámý hlas ve mně, a kočka jako by mu svým vrněním přitakávala. Trochu mě to polekalo, ale vzal jsem za kliku. Ruka se mi na ni mrazem lehce přilepila. Brána zavrzala hlasitě a pisklavě. Mě přejel mráz po těle, ale ji to nijak zvlášť nevzrušilo. Spokojeně si vrněla dál.  „Projdi si to tu, a vzpomeň si na všechny lidi, které znáš! Právě teď je k tomu vhodný okamžik,“ děl hlas znovu. A kočka jeho doporučení vrněním potvrdila. Procházel jsem mezi hroby. Byly tiché, a ozářené mihotavými plamínky svíček. Každého, na koho jsem si vzpomněl, jsem šeptem vyslovil. Byl jsem mladý, a všichni ti lidé tehdy žili. Dohromady jich bylo 173, to si dodnes přesně pamatuji. Když jsem šeptal jejich jména, kotě zmlklo. A když jsem došeptal, nechalo mě dále přemýšlet: „Ještě si vzpomeň, určitě ještě nejsou všichni.“ Pak na obzoru zazářilo pohybující se světlo.  Myslel jsem na vánoční kometu, ale po chvilce se ozval zvuk výstřelu. Spíš nějaký policajt vypálil světlici.  Poté Zadul studený vítr, brána znovu vrzla, a můj vnitřní hlas mi řekl, že můžu jít domů. Cítil jsem se skvěle, a tenhle rituál dělám na Štědrý den dodnes. 
Cestou z kopce ze hřbitova jsme měli vesnici jako na dlani. Svíčky, vánoční hvězdy, i ozdobené stromečky ji obdarovaly měkkým světlem. Na zamrzlé peřeji šustily posouvající se ledové kry. Vypadalo to, že i řeka slaví Vánoce. A s ní, v klidnější vodě, i kapři, kteří přežili: „Ach maminko, tvé šupiny dnes září nějak jasněji. A tak jinak na mě otevíráš hubu, když vypouštíš bublinky. Jsem šťastný, že jsi zabrala, když jsem si tě namlouval ve slepém ramenu. A pamatuješ, jak se tu v létě koupali ti dva blázni? Ona měla takové svítivé plavky, i v kalné vodě jsem je viděl na dva metry. On si zažertoval, a odepnul jí podprsenku. Dlouho ji spolu hledali, ona na něho křičela, a několikrát ho i plácla. Jenže nic nenašli. Mě se totiž oba košíčky přitiskly na žábry. Cvoci! Málem jsem se udusil. Setřásl jsem ji až divokým třením. Samozřejmě že hlavou o kámen, nemusíš mě podezírat! Schoval jsem jí támhle pod ten velký. Soused rak ji včera klepety nastříhal na tenké proužky, a já ti s nimi ozdobil vodní rostlinku. Pospěš si, máš pod ní dárek, tak ať ti ho neodnese proud. Ne, dnes opravdu večeřet nebudeme! Držíme protestní hladovku! Toho jejich spasitele nám tedy nebe rozhodně neseslalo!“ Ano! Přesně tohle si povídali. Jasně jsem to slyšel. A sousedka na mě byla kvůli té podprsence ještě pěkně dlouho naštvaná. 
S kotětem jsem se rozdělil o poslední vanilkový rohlíček. Když jsme procházeli okolo jeho domu, mňouknutím pozdravilo, seskočilo z mého ramene, a zmizelo ve tmě. Zůstalo mi však věrné, a ještě několik let mě doprovázelo na procházkách podél řeky. K domovu jsem stoupal už sám. Zastavil jsem se až na verandě. Sníh přestal křupat, noc na minutku ztichla, a zpoza mraku vykoukl měsíc. Pak zvon na kostele odbil půl desátou. Nedaleko zahoukala sova. Když jsem už zahřátý vstoupil do obýváku, končila „Pyšná princezna“. Král, a mocný vladař Půlnočního království, právě podlehl tlaku chůvy, a dovolil svým poddaným zpívat. 
Antonín Vraný

#
ZDRAVÍ: Chrapot je častým důsledkem virových infekcí

Jako chrapot označujeme změnu hlasu, která je způsobena narušením pohyblivosti hlasivek. Ochraptělý hlas může být hrubý, či naopak slabý až pisklavý, a obvykle ho doprovází škrábání, řezání nebo pocit sucha v krku. 
Jaké jsou příčiny chrapotu? Tou nejčastější bývají virové infekce horních cest dýchacích, konkrétně hrtanu nebo hlasivek. Chrapot ale může způsobit také alergie, dlouhotrvající kašel, pasivní kouření, přetěžování hlasivek, časté pálení žáhy a refluxní choroba jícnu (návrat obsahu žaludku do jícnu). Nápoje s obsahem kofeinu a alkoholu vysušují hrdlo, odvodňují organismus, a mohou tak být rovněž příčinou chrapotu. Méně častými příčinami jsou podráždění krku po operacích, snížená funkce štítné žlázy, onemocnění svalů, cév nebo nervů, které se podílejí na správném fungování hlasivek, výrůstky na hlasivkách, a též nádory v oblasti krku nebo plic.
Ve většině případů odezní chrapot do několika dnů až týdne. Pokud však přetrvává u dětí déle než týden, a u dospělých déle než 10 dnů, navštivte lékaře. Totéž udělejte i tehdy, když vás chrapot trápí častěji, nebo je doprovázen horečkou, únavou, dušností, výraznější změnou barvy hlasu, nebo zvýšeným sliněním (hlavně u dětí).
Lékař vám může odebrat krev, a s pomocí vatové tyčinky provést výtěr z krku pro laboratorní a mikroskopické vyšetření. Při vyšetření laryngoskopem nebo bronchoskopem použije speciální přístroj se zrcátkem a lampičkou, který zavede ústy do krku, a prohlédne si vstup do hrtanu. V některých případech může doporučit také rentgen hrudníku nebo počítačovou tomografii (CT) oblasti krku. U virových infekcí se antibiotika neužívají, ovšem pokud je příčinou chrapotu bakteriální zánět, může vám je lékař předepsat. 
Jak si od chrapotu ulevíte sami? Nechte hlasivky několik dnů odpočívat. Minimálně mluvte, nekřičte, ani nešeptejte. Šepot totiž namáhá hlasivky více než běžné mluvení. Pijte dostatek tekutin, nejlépe vlažný neslazený čaj nebo vodu. Zvlhčíte tak sliznici krku a zředíte hlen. Můžete použít též zvlhčovač vzduchu, inhalovat páru, nebo si dopřát teplou sprchu. Na podporu tvorby slin žvýkejte žvýkačku nebo cucejte mentolové pastilky. Vyhýbejte se alergenům. Neužívejte kapky a spreje na uvolnění ucpaného nosu, protože i ony vysušují sliznice. Po dobu chraptění se snažte nepít alkohol, kávu, zanechat kouření, a dodržujte základní hygienické návyky. 
Jiří Petr
Zdroj: lékárna.cz, cs-medlicker.com

#
SPORT: Dva republikové šampionáty střelců

V sobotu 13. listopadu 2021 se v sídle odbočky SONS v Kyjově sešli vyznavači simulované zvukové střelby – členové Českého svazu zrakově postižených sportovců. Právo účasti si vybojovali, pokud letos alespoň třikrát získali umístění do desátého místa v šesti kvalifikačních závodech. Těch mělo být původně 11, leč proticovidová opatření zabránila pořádání mnohých akcí.
Jelikož se ani vloni na podzim nemohly uskutečnit střelecké šampionáty, byli letos přizváni i střelci, kteří splnili kvalifikační podmínky v roce 2020. Bohužel, několik výborných střelců – odmítačů očkování a testování – muselo tentokrát zůstat doma.
Již 17. mistrovství ČR ve střelbě z laserové pistole proběhlo na 2 krát 10 ran, přičemž každý střelec bezprostředně po sobě vystřídal dvě zbraně u dvou střeleckých trenažérů. Proto si mohl před každou sérií třemi ranami odzkoušet váhu pistole, tuhost její spouště, naváděcí zvuky ve sluchátkách...
Ze zrakově postižených žen (kategorie B1 až B3) se suverénně mistryní republiky stala Martina Policarová z TJ Zora Praha s celkovým nástřelem 174 body. O majitelce stříbrné medaile musel rozhodnout ještě dodatečný rozstřel na 3 rány, neboť Tereza Přikrylová z Tandemu Brno a Irena Šourková z olomoucké Sigmy nastřílely shodně 152 body. Úspěšnější byla brněnská závodnice, která si připsala dodatečných 25,5 bodu proti 23, 8 bodu soupeřky.
Mezi muži si nejlépe vedl brněnský Pavel David, když zvítězil celkovým nástřelem 179 bodů. Pouze o jediný bod za ním zaostal Josef Gruncl z pražské Zory a bronzovou medaili získal jeho oddílový kolega Jan Schejbal s nástřelem 171 bod, opět o jediný bod před Petrem Vaculíkem z ASK Lovosice.
Závod smíšených dvojic ovládli reprezentanti z pražské Zory ve složení Martina Policarová a Josef Gruncl s celkovým nástřelem 352 body. Stříbrné medaile putovaly do Brna, když si je vystřílela dvojice Tereza Přikrylová a Pavel David s celkovým ziskem 331 bod. Kamila Šamajová s Vladimírem Krajíčkem z Klubu zrakově postižených sportovců ASK Lovosice si díky celkovému součtu 312 bodů pověsili na krk bronzové medaile. Další 3 dvojice už nepřesáhly třísetbodovou hranici.
Souběžně s pistolí probíhalo teprve 2. mistrovství ČR ve střelbě z pušky
Střílelo se vestoje na 2 krát 10 ran, avšak toliko jedinou laserovou puškou na jednom střeleckém stanovišti – s malou přestávkou mezi sériemi, poněvadž puška je opravdu těžká.
V pořadí žen se prohodilo umístění ze závodu pistolí. Martinu Policarovou, která se tentokrát musela spokojit se stříbrnou medailí, přestřílela Tereza Přikrylová. Brněnské závodnici ke zlaté medaili dopomohl nástřel 188 bodů proti 184 bodům závodnice z Prahy. Bronzová medaile putovala také do pražské Zory, a to zásluhou Renáty Vítové, které stačil k umístění na stupních vítězů 181 bod.
Mezi zrakově postiženými muži kraloval Milan Hradil z klubu Handicap Zlín s vynikajícím výkonem 197 bodů. Za ním bylo dost těsno – druhého a osmého v pořadí dělilo jen 5 bodů. Pořádajícímu oddílu Jiskra Kyjov udělal radost ziskem stříbrné medaile Pavel Gut, který nastřílel 189 bodů; těsně za ním skončil Pavel Michelfeit z Tandemu Brno.
Zlaté medaile ze závodu dvojic putovaly do Brna zásluhou tandemu Pavel David a Tereza Přikrylová, kteří celkově získali 373 body. Dvojice Martina Policarová a Josef Gruncl si vybojovala stříbrné medaile, a to nástřelem 365 bodů. Bronzové medaile opět putovaly do severních Čech – "Lovosičáci" Kamila Šamajová a Vladimír Krajíček zaostali pouhý bod za stříbrnými "Zoráky".

V rámci akce coby 6. ročníku memoriálu Miloše Slavíka proběhly také závody v kategorii "ostatní". Tam spadají střelci, kteří nemají vyřízenou oční klasifikaci B1 (nevidomí), B2 či B3 od specializovaného oftalmologa. V obou disciplínách si zlato připsal Tomáš Trnka ze Zory Praha, ovšem v pistoli až po rozstřelu s Petrem Brožkem ze Startu Plzeň.
Závěrečný ceremoniál byl doplněn o vyhlášení nejlepších střelců v Českomoravském poháru 2021, kam se každému započítávala tři nejpovedenější umístění sezony.
Sošky "pistolářů" si odnesli Marie Polnarová ze Zory Praha (následována oddílovými kolegyněmi Renatou Vítovou a Martinou Policarovou) a Milan Hradil z Handicapu Zlín (za ním skončili Tomáš Trnka ze Zory Praha a Pavel Michelfeit z Tandemu Brno). Nejlepšími dvojicemi byly Policarová – Gruncl ze Zory, manželé Hradilovi ze Zlína a Řehořová – Macháček ze Slavie Praha.
Sošky "puškařů" získali Stanislava Řehořová ze Slavie Praha (za ní skončily Renáta Vítová ze Zory a Helena Hradilová ze Zlína) a Tomáš Trnka z pražské Zory (následován Milanem Hradilem ze Zlína a Pavlem Davidem z Brna). Ve dvojicích se prosadili poněkud nečekaně Jana Škribová s Radkem Baštářem ze Startu Plzeň; za nimi pak skončili Slávisté Řehořová – Macháček a zlínští Hradilovi.
Za pořadatelství akce v nejisté době je třeba poděkovat malému oddílu zrakově postižených sportovců z Jiskry Kyjov. A doufejme, že v roce 2022 se uskuteční všechny střelecké kvalifikační závody a 19. listopadu oba šampionáty v plzeňském Tyflocentru.
Vladimír Krajíček

*.*

#
Tiráž

ZORA, časopis pro zrakově postižené
Ročník 105, číslo 24, prosinec 2021
Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný
Korektorka: Daniela Thampy
Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Kateřina Rovenská
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné v roce 2021 činí 72 Kč, pro rok 2022 je 96 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.